Logo L.S.K. 2000


LISTY STAROHRADSKÉ KRONIKY

ČÍSLO 3–4ROČNÍK XXVI.LISTOPAD 2003

Z nové poezie Dragy Zlatníkové :

Zahajujeme letošní festival

Dobrý den, vážení přátelé,

buďte vítáni ve Starých Hradech, kde právě začíná 4. ročník literárně hudebního festivalu. Alfred Strejček a Štěpán Rak ho uvádějí při příležitosti dovršení patnácti let spolupráce. Já bych ale ráda připomněla ještě jedno výročí – starohradské. 21. května 1978 ve zdejším obnovovaném zámku poprvé zněly verše. Za hudebního doprovodu Libuše Váchalové a Jiřího Bouška je přednášel Alfred Strejček. Do té doby jsme uspořádali několik výstav, koncertů vážné hudby a besed se spisovateli. Toto byl námět k rozšíření naší kulturní činnosti. Ukázalo se totiž, že i poezie si ve Starých Hradech najde své příznivce. A dodnes to potvrzují třeba prvomájová recitační odpoledne Hany Kofránkové. Kolikrát tady za těch 25 let vystupoval Alfred Strejček, sám nebo s některým z hudebníků, bychom dlouho počítali. Neptal se na výši honoráře, vše dělal z lásky k místu, kde se setkal s lidmi, kteří nenechali podlehnout zkáze zámek, opravili ho a našli mu i vhodné využití. Nabízel pořady, které už měl nějaký čas ve svém repertoáru, i ty, které teprve chystal. Mezi nimi byl i slavný Vivat Komenius. S ním pak se Štěpánem Rakem objeli celý svět a přitom se prohloubilo jejich přátelství.

A z přátelství obou ke Starým Hradům se zrodil tento festival. Už v 1. ročníku účinkovala Jitka Molavcová, která poznala zámek poprvé v roce 1994, kdy tu vystoupila s Alfredem Strejčkem a Pavlem Jurkovičem. Postupně se přidávají další hudebníci a herci, na výstavách se svými díly představují výtvarní umělci. Někteří se rádi vracejí – např. manželé Kosovi nebo Jitka Stojanová, autorka barevného plakátu informujícího o letošním programu.

Ze snahy místních, jak festivalovým návštěvníkům ukázat netradičně zámek, vznikl nápad uspořádat jeho noční prohlídky. Podílejí se na nich zdejší průvodci i zaměstnanci a badatelé, kteří přijíždějí studovat archivní materiály. A tak jako dramaturg festivalových pořadů Alfred Strejček nechce zatím žádný z nich opakovat, i noční prohlídky zámku jsou každý rok jiné.

První tři ročníky festivalu měly příznivý ohlas. Byly bychom rádi, aby se jim ten čtvrtý přinejmenším vyrovnal. Přeji Vám krásné dny a předávám slovo čestnému občanovi Starých Hradů Alfredu Strejčkovi.

Eva Bílková

Vladimír Preclík

Vážení přátelé! Nechtěl jsem, ale teď si přeji říci pár slov. Vlhnou mi oči dojetím, neboť tak krásnou vernisáž, kterou mi připravili Alfred Strejček a Štěpán Rak, kteří mě do Starých Hradů pozvali, jsem snad ještě neměl. Já vám tak trochu závidím, závidím vám oba umělce a hlavně vám závidím Staré Hrady. To je tak hezké místo, tak pozitivní, že už vím, jak hroznou chybu jsem udělal, když jsem tady ještě nebyl. Nereagoval jsem ani na to, když mi před lety Vladimír Komárek, můj přítel, říkal: – Poslyš, Vladíku, (my jsme si říkali Vladíku navzájem), ty musíš vystavovat ve Starých Hradech." – A teď zase strašně lituju, že tu mezi námi Vladimír není, aspoň ne fyzicky, a je tady jenom ve skice, kterou uvidíte na mé výstavě, protože jsem se rozhodl udělat mu sochařský portrét tak, aby byl hodně "komárovskej". Doufám, že budete benevolentní, až ho zhlédnete. Je to pokus, já jsem ho nazval "Rozběh na portrét Vladimíra Komárka", a věřím, že doběhnu do cíle.

Děkuji vám a zvu vás na výstavu.

Alfred Strejček

Připomínáme si se Štěpánem Rakem 15 let spolupráce. Dal nás dohromady pořad o Komenském, v současné době máme už 20 společných projektů. Jezdíme a vystupujeme spolu po celém světě, ve velkých sálech, i ve vesnicích. Staré Hrady jsou ale místem našim srdcím nejbližším. Je dobře, že si spolu tak rozumíme. Přejeme si dalších 15 let, abychom na Starých Hradech dále mohli uvádět pořady o lásce, radosti, vzájemném pochopení, nabízet průhledy do světa pohlazení a dotyků moudrých.

Dojmy z festivalu

Den první: Na nádvoří se koná vernisáž výstavy Vladimíra Preclíka. Alfred Strejček předčítá jeho vysvětlení, proč se ještě nestal důchodcem – humorně laděnou anabázi vysokoškolského profesora v roli žadatele o důchod po českých úřadech. A když se už takto mluví o stáří, předávají Alfred Strejček a Štěpán Rak Vladimíru Preclíkovi jako svůj dar text Jaroslava Foglara.

Strnula jsem.

Tak tento text jsem od nich slyšela v Horšovském Týně v době, kdy pořad o Foglarovi teprve připravovali a kdy nám ho přednesli jako přídavek po Máchově Marince. Jde o text, v němž děti okouzlené životem v přírodě a krásným kamarádstvím poleká myšlenka, že jednou také zestárnou a ztloustnou a vše krásné, co teď prožívají, bude už jen minulostí. Ne, nemusejí takto zestárnout, odpovídá jim Rikitan, mohou si ve svém srdci zachovat vše, čím žijí teď. A stále budou přicházet noví a noví chlapci a domlouvat se na výpravy do přírody... Tenkrát mi vyhrkly slzy neovladatelným proudem, který se nedal zastavit. V citlivém Strejčkově přednesu znělo všechno, co mohlo být a přece nebylo, nejenom má zašlá skautská léta, ale i všechna ztracená přátelství – ztracená, protože jsem v ně plně nevěřila. A navíc jsem se tenkrát strašně styděla za ty slzy, protože jsem si myslela, že je třeba každé citové hnutí pečlivě skrývat.

Tenkrát.

Jak to bude na mne působit dnes?

Nevím zda pan Strejček přednášel stejné jako před lety, ale já jsem to vnímala úplně jinak. Slova ve mně vyvolala ani ne týden starou vzpomínku, jak znovu sedím u skautského táboráku, jak ne závěr ruku v ruce zpíváme indiánskou ukolébavku a skautskou večerku a pak ještě my dospělí sedíme u praskajícího ohně se vším, co k tomu náleží – s kytarou, stromy ohněm ozářenými jiskrami letícími do tmy. Vždyť je to přece krásné! Nové a nové děti přicházejí, aby se domlouvaly na výpravách do přírody a my straší tu můžeme být s nimi, rozvíjet další přátelství láskou k přírodě, k umění, k lidem.

Večer pak zazněla premiéra Dřevěné knížky Vladimíra Preclíka. Bylo to milé zamyšlení nad životem a musím se přiznat, že jeho literární práce mne oslovily víc než jeho práce výtvarné.

Den druhý: Večerní program opět začíná vernisáží, tentokrát jde o práce kazatele československé církve husitské, básníka i výtvarníka Erwina Kukuczky. Mistrovská kytara Štěpána Raka a srdečnost znějící ze slov Alfreda Strejčka nám lidsky přibližují tohoto tvůrce koláží i veršů.

Na večerní program, přednes Londonova Tuláka po hvězdách, jsem se zvláště těšila, poněvadž tuto knihu znám z vlastní četby. Vím také, jak často se mi stává, že umělecká četba mi osvětlí i další významy ukryté v textu, které jsem při tiché četbě nepostřehla. Londonův román mne zaujal tím, že vychází z myšlenky reinkarnace. Darrel Standing se ve vězeňské cele při mučení svěrací kazajkou vrací do svých minulých existencí. Všechny vyžadovaly odvahu, sílu a nezlomnost ducha. Vědomí, že duch vždy zvítězil nad hmotou a že po smrti těla se člověk znovu vrací na svět, mu vždy dodávalo síly ke zdolání těžkých situací. Hmota a její tvary pominou, duch, který jí vládne, zůstává. Rakovo a Strejčkovo umělecké ztvárnění zdůraznilo právě tu nezlomnou sílu člověka danou vírou ve vládu ducha nad hmotou.

Den třetí: Z milého chládku gotických zdí vybíhám do výhně prvního nádvoří. Pořad Píseň písní krále Šalamouna bude v kapli – musíme se někde ukrýt před nemilosrdnými slunečními paprsky!

Za doprovodu kytary Jana Matěje Raka přednáší Alfred Strejček nejprve příběhy ze Starého zákona: o Davidovi a jeho vítězství nad Goliášem, o Davidově kralování a hlavně o Šalamounovi, králi opravdu moudrém,, neboť dokázal panovat bez válek. Slova Starého zákona střídají hebrejské písně v podání Moniky Žákové.

Historii pak vystřídala poezie Písně písní. A tu je zřejmé, že ani tisíciletí nezměnila lidskou lásku a touhu. Milý je jenom jediný a zcela jedinečný. Jen jeho hledá dívka po celém městě, jen pro něho prosí dcery jeruzalémské, aby ho nebudily. Písně opěvují půvaby lidského těla v neobvyklých přirovnáních: "Dva prsy tvé jsou jak koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou." A nejsou to jen ňadra, co písně opěvují! Bible obsahuje opravdu úplně všechno, i eroticky laděnou milostnou poezii.

Večer byla vernisáž výstavy nejvýše zajímavé. Autor obrazů, Václav Švejcar, původně výhradně technicky zaměřený lodní kapitán, začal po prožité klinické smrti malovat obrazy mysticky laděné. Jejich prohlídka vyžaduje klid a soustředění.

Potom následoval sólový koncert Štěpána Raka. Hrál nám svou skladbu "20 000 mil pod mořem", inspirovanou dílem Julia Vernea. Štěpán Rak byl na scéně po všechny večery, byl bezesporu vedoucí osobností tohoto festivalu. Dnes však mohlo jeho mistrovství zaznít naplno. Člověk slyší celý orchestr, ale vidí jen jednu kytaru! Umělcovy prsty s neuvěřitelnou hbitostí tančí po strunách, pravá ruka se ocitá na hmatníku těsně vedle levé a zase obě ruce běží vzhůru po strunách. Není nástroje, který by se nemohl ozvat z takto dokonale ovládnuté kytary. Ale není to jen technika. Je v tom i osobní prožitek, Rakovo úplné ztotožnění s tóny a s jejich poselstvím. Virtuos a jeho kytara jsou zhmotnělou hudbou.

Kdysi žil bájný houslista Paganini a dodnes ho celý svět uznává za nejlepšího houslistu všech věků. V Rakovi získala kytara svého Paganiniho.

Pak pravidelná noční prohlídka zámku a po ní noční Strejčkovo a Rakovo uvedení Kytice. Zámecké nádvoří osvětlené pouze svíčkami, tóny kytary, umělcův hlas. Pohádka.

Den čtvrtý: Dopoledne jsem prožila tichou hodinu mezi obrazy Václava Švejcara. Jsou to meditativní obrazy, vycházejí ze zážitku světla na konci tunelu. Švejcar maloval tyto obrazy dříve, než četl Moodyho knihu Život po životě, a přece se s Moodym shoduje. Obrazy vzbuzují podobnou náladu jako obrazy Zdeňka Hajného, v detailní kresbě mi připomínají obrázky podkrkonošských spiritistů vystavené v turnovském muzeu.

Odpoledne přišlo ke slovu mládí: v kapli hrály dvě letošní absolventky AMU, Radana Večtomová na housle a Soňa Vimrová, žačka Štěpána Raka, na kytaru. Jejich výkon byl umělecky zralý, ačkoli obě svou dráhu teprve začínají.

Přehlídka prací mladých umělců pokračovala i večer. Veronika Jungová, teprve pětadvacetiletá keramička, vyrábí věci užitkové – např. keramické formy na pečivo – i věci prostě hezké. Obdivovala jsem velikou zelenou kobylku s vypoulenýma očima, jakoby připravenou ke skoku. Byla to velikánská, ale milá kobylka, taková připomínka těch drobných kobylek, které skáčou po šumavských loukách mezi sytě zelenými lesy a svou přítomností dávají najevo, že příroda je tu zdravá a živá. Moc jsem jejich přítomnost ocenila ještě za totality, když jsem přijela na Šumavu z Krkonoš, kde tenkrát umíraly lesy a po lučních kobylkách nebylo ani potuchy. Podívala jsem se na štítek. Saranče! Ó, hrůzo! Tak to je docela jiná představa!

Posledním pořadem byly Partitury noci, pásmo Shakespearových a Berliozových úvah. Rakova kytara i Strejčkův hlas se snášely na druhé nádvoří ze schodů do gotického křídla. Úvahy se točí – jak jinak – kolem hamletovského dilematu být či nebýt. Zdá se, že Berlioz se Shakespearem polemizuje, řešení však vyplývá ze slov Shakespearových:

Jiřina Chudková, Plzeň

Karel Jaromír a Staré Hrady

"Zemřela matka," pravil Strejček, a v odpověď ozvalo se mu žalostné: "Nééé!!!" malého děcka, které vzápětí vystřídaly mohutné salvy smíchu... Ne, nejedná se o popis počátku smutečního projevu na nejposlednějším rozloučení a následný projev radosti náhle zbohatnuvších pozůstalých, ale o počátek pomyslného vrcholu starohradského hudebně-literárního festivalu. K tomuto culturtopu došlo 2. 8. 2003, krátce po půl jedenácté večer, kdy na temné, pouze svícemi osvětlené nádvoří starohradského zámku vstoupili pánové Rak a Strejček, aby uvedli premiéru svého nového literárně-hudebního pořadu inspirovaného dílem K. J. Erbena.

Kytice Ebenových Balad, jak se nový pořad jmenoval, po shora popsaném narušení pokračoval zcela dle scénáře. Skvěle modulované mluvené slovo Alfreda Strejčka střídala či podbarvovala tu rázná, tu smutná, v každém případě však velmi podmanivá a do děje diváka vtahující, hudba linoucí se z kytary páně Rakovy.

V rychlém sledu se střídaly balady z nejznámějších. Mateřídouška – Vodník – Holoubek – Štědrý večer – Věštkyně. Ač známé, přece čímsi nové. Divák měl najednou, jakoby zázrakem, pocit, že není pouhým posluchačem, ale zcela účastníkem děje. Celé zaplněné nádvoří společně ve stejných chvílích napětím zatajovalo dech, společně se bálo a společně prožívalo dramatické momenty balad. Ať už se jednalo o úlek matky nad bezhlavým tělíčkem malého synáčka či o lítost nad neodvratitelným osudem dívky Štědrého večera do studánky se dívající.

Bylo to úžasné. A zajisté nejenom díky tomu, že většina z účastníků tohoto kulturního svátku byla na chvíli přenesena do věku našich předků. Do věku, kdy si lidé spolu ještě povídali. Do věku, kdy baladické vyprávěnky byly častou záležitostí společně strávených večerů.

A právě vědomí, že součástí festivalu bude takovýto erbenovský pořad, dále skutečnost, že je tomu letos již 150 let, co první čtenáři otevřeli poprvé stránky knihy, jež nesla jméno Kytice z pověstí národních a v neposlední řadě i fakt, že k tomuto výročí byl dr. Bílkovou a dr. Urválkovou připravován sborník s tematikou tohoto nejznámějšího Erbenova díla, vedlo sestry Bílkovy k rozhodnutí, že letošní noční prohlídky budou inspirovány životem a dílem K. J. Erbena. Jako každý rok i letos donutily část svých přátel a známých, aby se na pár dní stali herci amatérského divadla. Díky této skutečnosti mohli lidé s úlekem nadskočit, když úderem 21. hodiny jakýsi podezřelý tvor v tričku a černé buřince začal v průjezdu zámku mohutným hlasem zmateně vykřikovat, že je principálem jistého amatérského hereckého spolku a jménem této společnosti zval lid obecný k večerní procházce s K. J. Erbenem.

Krátce poté se zjevila před zámeckou branou část bytostí, se kterými se mohli setkat návštěvníci nočních prohlídek v minulých letech. Avšak nekompromisní Erben zcela bez jakékoli úcty k tradici tato stvoření vyhnal, přestože se jednalo o okouzlujícího Mistra Vrchlického, duchaplného Arnošta z Pardubic a překrásnou bílou paní, ba dokonce ani zámeckému strašidlu Buchalovi nepovolil účast. I odebrali se tito letos na dovolenou...

Po tomto poněkud smutném okamžiku se Karel Jaromír odebral s davem účastníků do zámecké kaple, kde vzpomínal na své dětství... Jako v kaleidoskopu se mu před očima náhle odehrávalo setkání malého Karla s páterem Antonínem Markem. Jo tenkráte, alespoň dle scénáře, když si ti dva povídali a kdy se budoucí autor Kytice svěřoval obrozeneckému knězi se svou láskou k češtině. Ale dost bylo nostalgie a rychle na čerstvý vzduch.

Před tújemi u kaple vidíme klečící dívku ze Svatebních košil, která prosí Boží Matku, aby jí vrátila milého z ciziny. Bolestný obrázek. Osud, který zajisté nešťastnici nikdo nepřeje. No nic, pojďmež dále. Krok máme lehký. Není to žádný problém, neb nám k tomu hrají dvě úžasné víly, které nám tak zároveň oznamují (ostatně jako po celou dobu procházky), že se máme přesouvat k dalším scénám.

Však kdo to kráčí proti nám? Jakýsi tlouštík s mužem, jenž má pásku přes oči... Skoro Široký a Bystrozraký. Dobrý námět pro Erbena. Ale je jich dost? Páter Marek se svou poněkud cimrmanovskou otázkou: "Není jich málo, Karle Jaromíre?" si evidentně myslí, že nikoli, a Mistra Erbena tím inspiruje k přidání další postavy – Dlouhého.

Ale již se opět ozývá zvuk vílích nástrojů a my musíme dál. Ale co to? Kdo to? Přátelé, co se to děje? Jakýsi urostlý muž v bílém, skoro rubáši, kohosi kamsi unáší. Ale néééé!!! To není kdosi. To je dívka nám již dobře známá. To je ta pošetilka pošetilá, jež Pannu prosila, aby milého jí z ciziny navrátila. Ale kam ji nese? Ach tam, kde jest ten křížů sad, tam někde zřejmě bude jeho hrad... (Ano, zřejmě někde tam, kde po celý rok je terasa mezi budovou bývalého zámeckého pivovaru a zadním vchodem do svatební síně. To jen tak pro lokaci.)

A již jsme u "márnice", kam se dívka nebohá skryla před svým mrtvým milým. Leč sama není tam. Jakýsi umrlec v tváři bílý jakoby od mouky, jenž obklopen hořícími svícemi na márách leží, je tam s ní. A již se na žádost milého trhanými rozvláčnými pohyby zvedá, aby dveře otevřel a všanc milému tak nebohou dívku dal. Když v tom, naštěstí, mohutný kohout kokrhá, čímž počátek dne ohlašuje a tím pádem mrtví již nemají nad živými moc. No fuj!!! To byl nervák. Ale šťastně to dopadlo a za zvuků hudby nás pan Erben odvádí svatební síní, ale my si ještě před tím vyzkoušíme kvalitu mrtvolnosti mrtvého, například hrubším dotykem, a rychle následujeme průvodce na nádvoří.

Zde nás již očekává paní ušlechtilých rysů, která jako by z oka vypadla Boženě Němcové z Hellichova portrétu. No bodejť by ne, vždyť to opravdu je naše paní Božena Němcová. A už si spolu povídají. No o čem pak jiném, než o pohádkách, o pověstech, o inspirativním působení bratří Grimmů atd. Dokonce se naše známá pohádkářka baví i s dětmi z Erbenova doprovodu.

Ale dost již bylo řečí a vzhůru (tedy spíše dolů) do gotických prostor zámku. Zde nás očekává žena něco v kotli míchající a kolem níž poskakuje malé děcko. Smolný var. Jedna z Erbenových písní, popisující nešťastnou náhodu, kdy matka neuhlídá své dítě a ono v zápalu hry padá do kotle plného vařící se smoly. "Opravdu drsné," jak to sám průvodce okomentoval.

A najednou jsme v horních částech gotiky, kde patřičná výzdoba (holoubek, vrba, lilie a štědrovečerní motiv) inspirují Erbena k dalším baladám.

Po vyjití z gotiky nás čeká krásný několikaminutový koncert na nádvoří zámku, po jehož skončení vidíme pachole sedící s kolovratem před branou. A v tom již z oken zámku křičí krasavice, že ten kolovrat chce. No proč by ne, stačí za něj dát dvě nohy (pochopitelně nikoli vlastní, od čeho máme sourozence). Kolovrat je kněžny a pachole uhání směrem k lesu.

No a my jdeme dál. Hmmm! Tlusťoch odporný sedí v průjezdu zámku, něco konzumuje a dokonce pivo popíjí. Kdyby se alespoň rozdělil. Ale to on ne. To on si sedí a jí a pak je ještě drzý na našeho spisovatele a dokonce mu vyhrožuje. No řekněte sami. připadá vám výrok: "Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu a tebe, Erbene, tebe taky sním." milý a správný? Erbenovi také ne. Takže konec Otesánka. Nejenom na psaní se dá pero použít. Na probodnutí Otesánka je rovněž ideální. Duch opět vítězí nad hmotou!

Ale rychle dál – čas a víly jsou neúprosné. A už jsme před zámkem, skoro u koníren. Když v tom – hnáty křivé pod plachetkou osoba – polednice. Někdy jedna někdy více. Jedna shrbená, další hnusná a občas jedna snad i na chůdách. Vždy však chtějí nějaké dítě. Nebožátka se bojí, pláčou a křičí. "Není jich mnoho, Karle Jaromíre?" ptá se mocný hlas ze tmy. Karel Jaromír souhlasí a rázným hlasem rozhoduje, že tato bytost bude pouze jedna a objevovat se bude jen v poledne.

Tak – předposlední scéna. U kašny nás očekává zelený mužík, matka a dcera. Před zraky nás všech, stále ještě mírně rozechvělých setkáním s polednicemi, se odehrává hrůzostrašný a zároveň i poučný příběh o neblahém působení tchýní – Vodník.

Naštěstí si K. J. E. všimne, že u Mistra Jiráska se stále ještě svítí. Nadšeně přivítá náhodou nabídnutou možnost opustit jezerní chlad a pozve tedy své spoluputovatele na návštěvu k velikánovi české literatury. Zde po krátké konverzaci o vlastenectví, spisovatelské práci a hořících termínech odevzdání děl se všichni s Mistrem rozloučí.

A zbývá již jen posledních několik Erbenových slov. Poděkování za návštěvu. Potlesk snad ne zcela znuděných přihlížejících a odchod aktérů i diváků do příjemné zámecké hospůdky.

Tak takhle nějak to mělo vypadat. Zda-li tomu tak bylo, je pouze na vašem posouzení. Mějte se krásně a doufáme, že se uvidíme i v následujících letech.

Vaši asistentka režiséra a režisér sám.

P. S. Na závěr dovolte malé poděkování, jež patří Bílé paní, která, dodržujíc tradici, nic nedbala obhroublého chování páně Erbenova na počátku prohlídky a riskujíc potenciální hněv a eventuální možné pohanění v některém z jeho děl, přec se nedala odstavit od svých práv a tak jako každý rok o festivalu se ve svou hodinu procházela zámkem a po hradbách.

Tomáš Breň

P. S. P. S.: A na závěr ještě tři ohlasy letošních nočních prohlídek. Stalo se v Sobotce v cukrárně 23. srpna: Kolega T. B. se těší na kávu, když tu ho malý, asi osmiletý klučina pozdraví: "Dobrý den, pane Jirásku!" – A stalo se v Libáni koncem srpna, když si jiný kolega z Prahy kupoval červené trenýrky. Paní prodavačka se optá: "To potřebujete do Hradů na noční strašení?" – A stalo se konečně nedávno v Praze na autobusovém nádraží Florenc, kde kolega J. Ch. byl osloven důstojnou dámou: "Dobrý den, pane Erbene!"

Noční prohlídky 2003

Kytice Karla Jaromíra Erbena

Osoby a obsazení:

Karel Jaromír Erben – Jan Chodějovský
principál a vypravěč – Tomáš Breň

Prolog

Buchala – plechovky od PRIMALEXU, řídil T. Breň / E. Bílková
Arnošt z Pardubic – Karol Bílek
Jaroslav Vrchlický – Ondřej Macura
Bílá paní – Petra Vavroušová
Karel Jaromír Erben (v dětském věku) – Bořek Vavřík
P. Antonín Marek – Karol Bílek

Svatební košile

dívka – Jitka Bílková
milý – Jan Hušek
umrlec – Ondřej Macura
kohout – Evelina Bílková
Dlouhý – Jan Hrdina
Široký – Martin Píša
Bystrozraký – Jana Bydžovská/Eva Rampasová
Božena Němcová – Marika Davidová

Smolný var

matka – Zuzana Kulová
dítě – Bořek Vavřík

Zlatý kolovrat

pachole – Zuzana Kulová
královna – Ondřej Macura
její matka – Eva Rampasová
Otesánek – Martin Píša
Polednice – Evelina Bílková, Jan Hrdina, Mariana Zilynská

Vodník

Vodník – Jana Bydžovská/Jan Hušek
matka – Marika Davidová
dcera – žena vodníkova – Jitka Bílková
Alois Jirásek – Tomáš Breň

hudba: Michaela Linková (flétny), Lenka Trmalová (kytara, zpěv), Jan Hušek (violoncello), Eva Rampasová (zpěv)

scénář: Evelina Bílková, Jitka Bílková, Tomáš Breň, Jana Bydžovská, Jan Chodějovský

režie: Tomáš Breň, Jitka Bílková

technické zázemí: Linda Mahelová s rodiči, Marcela Burešová, Zdeněk Hojda, Kateřina Vrablová, Veronika Zacharníková, Blanka Zilynská, strážci a všichni herci a diváci židle uklízející, rodiče některé herce dovážející z Jičína atd.

kostýmy: Eva, Evelina a Jitka Bílková aj.

masky: Petra Vavroušová, Martin Píša aj.

kulisy: Petra Vavroušová aj.

kytice: Olga Pušová

světluška: Hana Kábová

Za půjčení kolovratu děkujeme Regionálnímu muzeu v Jičíně

Za výrobu chůd děkujeme p. Strakovi z Bystřice

Za fotografie patří dík Martinu Ledvinovi, Miloslavu Luckému, Jiřímu Tobiášovi, MUDr. Ivanu Kafkovi a Evě Bílkové ml.

Za květiny jsme vděčni Císařovým a paní Čapkové ze Sedlišť, panu Stejskalovi ze Starých Hradů, Rampasovým z Libáně aj.

STARÉ HRADY HOSTILY KNIHOVNICE

8. až 10. září se konala v Jičíně již 8. knihovnická dílna, připravená Městskou knihovnou pro pracovnice dětských oddělení knihoven z celé České republiky. Jako vždy i letos korespondoval její obsah se zaměřením celého festivalu Jičín – město pohádky. "Třináctá komnata" byl název i naší dílny a objektem zájmu se stal náš regionální autor K. J. Erben a jeho Kytice. Setkání začalo promítnutím filmu F. A Brabce Kytice v biografu Český ráj, následovala účast v pohádkovém průvodu a prohlídka muzea.

Úterý bylo programově skutečně náročné – dopoledne vernisáž výstavy dětských ilustrací ke Kytici, přednáška profesorky Jaroslavy Janáčkové o K. J. Erbenovi a odpoledne návštěva Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. I tady byl program velmi rozmanitý. Nejprve se nás ujali manželé Bílkovi, kteří nás provedli nejen archivem, ale i celým zámkem.

Díky ochotě, vstřícnosti a velké pečlivosti PhDr. Evy Bílkové vydala Městská knihovna v Jičíně publikaci s názvem "Kytice v nás", jejíž křest za přítomnosti významných osobností (prof. Jaroslava Janáčková, starosta Miletína Miloslav Hýbner, nakladatel Luboš Erben aj.) proběhl v "krbovém" sále zámku.

Celý podvečer doplnilo vystoupení hudební skupiny Fidle, které všechny knihovnice okouzlilo a při přátelském posezení nešetřily chválou.

Ke zhodnocení dalšího programu – opakování festivalové noční prohlídky – si dovolím využít citace z článku ředitelky Knihovny M. J. Sychry ze Žďáru nad Sázavou: "Byli jsme plni dojmu, ale ten největší zážitek nás teprve čekal: divadelní představení studentů-amatérů pro nás pod názvem "Zpětohledy". Humorná parafráze na dílo K. J. Erbena byla krásná a plná poezie, odehrávala se nejen pod širým nebem v zahradě zámku, ale také v pracovně Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské. Karel Jaromír Erben se na nádvoří setkal s Boženou Němcovou. Představitel K. J. Erbena byl opravdu kouzelný a s lehkým humorem nás seznamoval se vznikem jeho díla. V nádvoří jsme se setkali se "skutečným" Otesánkem. Viděli jsme ukázky z balady Svatební košile, Polednice, Vodník ad. Mluvené slovo provázela živá dobová hudba. Všude zapálené svíčky, i v oknech zámku. Bylo to chvílemi jako v pohádce a chvílemi jako v hororu, až jsme se museli bát. Ani se nám nechtělo vracet do Jičína". Děkujeme všem hercům, kteří obětavě na ten jediný večer přijeli z Prahy i dalších míst.

I středeční den měl svoji ne nezajímavou náplň, ale to není předmětem mého článku. Vše, co bylo napsáno, směřuje k jedinému: poděkovat manželům Bílkovým a studentům za krásné chvíle, za pečlivost, se kterou bylo vše připravené, za jejich volný čas a především za vstřícnost a milé přijetí. Díky za všechny zúčastněné.

Lidmila Košťálová

Zaznělo při vítání publikace Kytice v nás

Eva Bílková poděkovala za důvěru, kterou jí projevily ředitelka jičínské knihovny Lidmila Košťálová a knihovnice Alena Pospíšilová, když ji požádaly o redakci sborníku věnovaného Erbenově Kytici. Přišly s určitou představou – publikace by měla zaujmout každého čtenáře. A měly i první příspěvek – soupis knižních vydání sbírky od r. 1853, který vytvořil Karel Čermák. Připomněla první úvahy o podobě sborníku, kdy se obávala, aby všechny ostatní příspěvky nepůsobily jen jako nutný doplněk toho prvního, dobu hledání spolupracovníků, i to, že ji koncepce napadla díky Alfredu Strejčkovi, když přijel do Starých Hradů domlouvat program 4. literárně hudebního festivalu. Nadšeně tehdy hovořil o chystané premiéře pořadu sestaveného z Erbenových balad, o stále živém a velice inspirativním díle, psaném nádhernou češtinou. A tak se rozhodla, že se soustředí na ohlas Kytice. Důležitá byla pomoc dr. Zuzany Urválkové z brněnské Masarykovy univerzity a pochopitelně spolupráce s Městskou knihovnou v Jičíně, která vyhlásila soutěž pro děti Ilustrujeme Kytici a také akci Erben Erbenovi. Zdůraznila zásluhu ing. Leoše Erbena z Jilemnice: "Je potěšující, že v době, kdy na jedné straně téměř denně dostáváme do schránek barevné propagační materiály, které vzápětí vyhazujeme, a kdy na druhé straně těžce sháníme korunku ke korunce, aby mohla vyjít chudě vypravená potřebná regionální publikace, se v Krkonoších najde velkorysý nakladatel, který je ochoten nést riziko spojené s vydáním sborníku věnovaného Erbenově Kytici a ještě dbát na vysokou grafickou úroveň...."

Pro Alenu Pospíšilovou to byla nádherná spolupráce. "Když jsem 5. září 2003 držela v ruce poprvé tento sborník, uvědomila jsem si, že do roka a do dne se stalo to, co jsem si vůbec neuměla představit. 5. září 2002 jsme s manželem navštívili v Dobřichovicích ing. arch. Karla Čermáka, velkého sběratele pohlednic. Do té doby jsem netušila, že sbírá také Kytice... Ukázal nám svou sbírku a připomněl blížící se výročí 1. vydání..."

Sběratel Karel Čermák nejprve stručně popsal svou zálibu, která podle něho vyžaduje velkou trpělivost – chodí po antikvariátech, hledá mezi knihami a krabicemi a občas zajásá nad úlovkem... Kytice sbírá asi deset let, takže průměrně najde jednu měsíčně. Mrzelo ho, že se blížilo 150. výročí prvního vydání Kytice a nic většího se v Praze na toto téma nechystalo. Vzpomínal na velké oslavy 100. výročí, kdy v roce 1953 vyšla dokonce i samostatná poštovní známka. Neodvažoval se v Praze někomu nabídnout možnost výstavy, ale řekl si, že to zkusí u přátel v Jičíně, v kraji Erbenově. Domluvil se s Alenou Pospíšilovou v jičínské knihovně a výstava byla. Na víc prý nepomýšlel, zato Alena Pospíšilová ano. Hýří nápady, je vytrvalá a umí se obklopit dobrými spolupracovníky...

Nakladatel Leoš Erben si tak trochu posteskl nad tím, že mu tentokrát příprava publikace do tisku trvala déle než obvykle. Často se začetl do textu, zahleděl se na ilustrace vynikajících výtvarníků i dětské kresby, což prý odvádělo jeho pozornost od sledování řádků, mezer, odstavců ...

Miloslav Hýbner, miletínský starosta, byl velmi potěšen, že mohl sborník spolu s ředitelkou jičínské knihovny Lidmilou Košťálovou pokřtít. "Jako představitel Erbenova rodného městečka, bych si velmi přál, aby se jménem Erben každému vytanul na mysli půvabný Miletín, a řekne-li se Miletín, aby se vybavil národní básník, sběratel lidové slovesnosti Erben. A kniha, která dnešním dnem bude představena veřejnosti, k mému přání přispívá..."

Pan Karel Erben z Miletína, básníkův příbuzný, nemohl přijet osobně, poslal ale na ochutnání Miletínské modlitbičky.

Klub autorů literatury faktu zasedal na Starých Hradech

Klub autorů literatury faktu, v němž se soustřeďuje na sto spisovatelů, kteří se věnují tomuto druhu literatury, uskutečnil letošní výroční setkání v příjemném prostředí starohradského zámku. Bylo to setkání XIX., které proběhlo ve dnech 23. a 24. září 2003. Navazovalo na mnohaletou tradici, protože předešlých 17 setkání bylo na zámku Slavkově u Brna. V současnosti však KALF hledá nové místo pro svá setkání, a protože starohradský zámek je sídlem pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví, jevil se jako velmi vhodný.

Dostavilo se na padesát spisovatelů literatury faktu a další hosté včetně delegace spisovatelů ze Slovenska. Viděli jsme zde kromě jiných Z. Beneše, R. Cílka, Z,. Dvořákovou, J. Haladu, M. Hubáčka, J. S. Kupku, V. Kurala, R. Kvačka, V. Mareše, M. Martínka, M. Moulise, K. Richtera, O. Šuléře, D. Tomáška; slovenskou delegaci vedl osobní poradce slovenského prezidenta J.Leikert.

Po příjezdu a obědě v zámecké restauraci byla v obřadní síni zámku udělena letošní cena E. E. Kische, což je v oboru literatury faktu cena prestižní a je to poslední společná cena česko-slovenská, která je střídavě udělována v České republice a ve Slovenské republice. Letos na české straně hlavní cenu obdrželo dílo kolektivu autorů nazvané Rozumět dějinám. Mezi dalšími laureáty byl např. Karel Hvížďala s knihou Rozhovory na konci tisíciletí. Ze slovenských autorů hlavní cenu obdržel Ján Čomaj za dílo Počmáraný život s přihlédnutím ke knize Deň plný drám. Celkem bylo uděleno 9 Kischových cen.

Pak se účastníci přesunuli do krbového sálu, kde další odpolední program prvního dne byl věnován hlavnímu tématu letošního setkání, které znělo Řekněme Evropě, kdo jsme. V jeho rámci zazněl referát Zory Dvořákové Češství a náš vstup do Evropské unie, na nějž navázala živá diskuse.

Poté účastníci přenocovali v Jičíně a v hotelu Pod Šikmou věží v Prachovských skalách. Druhého dne byl čas podívat se krátce za vedení Roberta Kvačka do půvabného kraje v okolí Sobotky a Kosti. Pak pokračoval pracovní program v krbovém sále starohradského zámku členskou schůzí Klubu autorů literatury faktu. Předseda Karel Richter přednesl obsažnou zprávu o činnosti klubu a o přípravě bilanční schůze za celé funkční období včetně návrhů na některé změny ve stanovách klubu. Za slovenské spisovatele promluvil předseda tamního Klubu literatúry faktu Jozef Leikert. Pak už čekala jen prohlídka zámku a výstav, oběd a odjezd.

Tato setkání umožňují, aby si spisovatelé literatury faktu vyjasnili různé aktuální otázky, aby se setkali s některými nakladateli a užili si vzájemného přátelského popovídání. Navíc všichni oceňovali vstřícné přijetí, jakého se jim na Starých Hradech na zámku i v restauraci dostalo.

(zdv)

Setkání sedmdesátníků

Dne 4. října 2003 v 10,30 se uskutečnilo setkání žáků libáňské školy, ročníku 1933. Sraz byl na náměstí. Potom jsme se přemístili ke staré škole a udělali hromadnou fotografii. Olda Kužel se nás snažil postavit stejně jako na jedné ze starších fotografií, ale moc se mu to nepovedlo. Při sčítání účastníků jsme vzpomněli na Jiřinku Jandovou-Javůrkovou a na Milana Sudka, kteří nedávno zemřeli. Z 50 žáků, kteří se mnou kdy do třídy chodili a na které mám kontakt, se nás sešlo 17. Zdeněk Kozák a Věruška Purkrtová-Semiánová se z rodinných důvodů omluvili.

Auty jsme odjeli do Starých Hradů, kde jsme v hradní restauraci měli připraveno občerstvení. Dáša Kosíková-Jonášová nás všechny oficiálně přivítala a po slavnostním přípitku se podávala polévka s játrovou rýží a kuřecí řízek s bramborem. Všem velmi chutnalo.

Po obědě se rozvířila čilá debata. Většina účastníků s sebou přinesla fotografie. Já přinesl album fotografií z minulých setkání. Od roku 1988 jsem totiž pasován na dvorního fotografa. Každý si tak mohl prohlédnout všechny fotografie, které jsem až dosud udělal. Po kávě se zákuskem navrhla Jarmilka Havelková-Kyzivátová, abychom o sobě každý něco vyprávěl. Mirek Bártů, protože je první podle abecedy, vyprávěl o tom, jak se seznámil se svou ženou. Vyprávěl tak sáhodlouze, že ho musela Jarmilka usměrnit, aby se dostalo i na ostatní. Některá děvčata jsou už prababičkami, jiná jsou babičkami dvojčat. Olda Kužel si vzpomněl, jak v lese Bažantnici ukradli z proutěného srubu širočinu. K tomu jsem já dodal, že to nebyla širočina, ale tomahawk, a že jsme ji tam můj bratr Zdenek, Tonda Žlůvů a já měli zakopanou. Bratr byl Tom Mix, Tonda Dyngle Redy a já indián Orlí srdce. Na oplátku jsme jim potom v Sedlištích plenili ovoce ze stromů.

Mařenka Vavrušková-Grosmanová navrhla, že by se naše setkání neměla již konat. Tento návrh se setkal s velkým nesouhlasem a po vášnivé diskusi bylo rozhodnuto, abychom se sešli 11. září 2004. Protože mám k dispozici počítač, převzal jsem agendu s tím spojenou na sebe.

Asi ve tři hodiny se s námi rozloučil Jirka Buchta. Je z Liberce a měl na tu dobu zajištěný odvoz. Po páté hodině se začali rozcházet i ostatní. Protože jedu do Poděbrad přes Kopidlno, odvezl jsem tam Olinku Šimůnkovou-Tesařovou. V šest hodin večer jsem přijel domů.

Miloš Kemr

Mezi časy

Samotný název výstavy "Mezi časy" byl vybrán ze dvou zcela prozaických důvodů. První je ten, že každý fotograf se pohybuje mezi časy svého fotoaparátu. Druhým důvodem k výběru názvu byla doba, během níž vystavené fotografie vznikaly. Ty nejstarší jsou z roku 1994, kdy mou pozornost upoutalo železné krajkoví Eiffelovy věže.

Fotografie pocházejí z různých koutů Evropy a to z řeckých ostrovů Korfu a Lefkada, nemalé množství vzniklo během několika pobytů ve Francii, ale také v pražských malostranských uličkách nebo na vltavském břehu. Fotografie byly pořizovány během různých ročních dob a odlišných nadmořských výšek, které byly dány útesem, vrcholem hory nebo letem nad Středozemním mořem.

Fotografie nejsou dílem mého výtvarného talentu, většinou k jejich vzniku přispěla spíše souhra náhod – příznivé počasí či zajímavý objekt, který mne zaujal. Lze tedy hovořit spíše o spontánnosti než o určitém cíleném záměru. Někdy k zachycení momentu nebo předmětu vybízela sama příroda, když svým vlastním životem dokázala vytvořit objekty, útvary nebo obrazy, které jsem považovala za tolik zajímavé a nevšední, že bylo škoda je nezachytit.

Některé fotografie samy o sobě dávají najevo, co bylo předmětem zájmu, jiné pak ponechávají prostor lidské fantazii a představivosti.

Jana Husáková

Třikrát v arkádách

Krajiny Květoslava Šolle jsme ve Starých Hradech mohli obdivovat již podruhé. Letošní červencová výstava mladoboleslavského výtvarníka ukázala především oleje z Krkonoš a Českomoravské vysočiny.

Autor se narodil roku 1934 v Českých Budějovicích a od roku 1956 byl zaměstnán jako úředník ve Škodovce v Mladé Boleslavi. Svému koníčku se mohl plně věnovat až po odchodu do důchodu.Ve svých olejomalbách se snaží zachycovat především českou krajinu. Vystavoval již vícekrát na různých místech – v Praze, v Plzni, v Janských Lázních, v Humpolci, ve Stříbře aj.

V srpnu hostila výstavní síň v arkádách také již podruhé fotografie Pravoslava Prokeše z Kněžnic. Byly to převážně snímky z jeho častých cest po světě, nejkrásnější snad z Paříže. Velkoformátové, technicky dokonale zvládnuté snímky budily zaslouženou pozornost letních návštěvníků Starých Hradů.

Na konci sezóny představil v arkádách své obrazy a plastiky student architektury na Vysoké škole umělecko průmyslové Arnošt Kába (nar. 1978 v Jihlavě). Malbě se začal věnovat za studijního pobytu ve Španělsku, kde navštěvoval fakultu výtvarných umění na univerzitě v Granadě. Svou starohradskou výstavu "vzpomínky na budoucnost" zahájil 27. září malbou na motivy Baudelairových Květů zla. O jeho abstraktní díla projevili zájem především mladí.

EK

Čeští cestovatelé v Jižní Americe

Ve dnech 30. srpna až 25. září 2003 probíhala ve výstavní síni v arkádách dokumentární výstava, připravená a zahájená děkanem Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Ivo Bartečkem. Věnovala pozornost především českým cestovatelům ve Střední a Jižní Americe v 19. a 20. století, kteří o svém putování zanechali svědectví literární povahy. Byli mezi nimi z nejstarší generace Tadeáš Haenke a Johann Christian Mikan, dále mnozí z těch, jejichž písemnosti jsou uloženy ve starohradském pracovišti LA PNP (Josef Štolba, Erique Stanko Vráz, Jan Havlasa, Josef Ladislav Erben aj.), potěšili jsme se pohledem na dílo Jiřího Viktora Daneše, Karla Domina, Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, nechyběli ani naši krajané Čeněk Paclt z Turnova či Václav Šolc ze Sobotky.

Výstava byla doplněna zajímavými fotografiemi docenta Bartečka z jeho několika nedávných expedicí do Mexika, Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie Argentiny Paraguaye a Brazílie, které zobrazovaly krásy tamní přírody, umělecké památky i všední život tamních obyvatel. Autor připomněl i život českých krajanů v těchto zemích, jehož výzkumu se věnuje úspěšně už řadu let.

Škoda, že této příležitosti k poznání Jižní Ameriky více nevyužila Libáňská škola- mohla žákům oživit výuku zeměpisu.

L.K.

Zamyšlení nad fotografiemi Radky Šepsové

Výstava fotografií Radky Šepsové se konala ve Starých Hradech v přízemí gotické části zámku. Měli jsme obavy, zda tam exponátům nebude vlhko, ale autorka trvala na expozici v těchto kouzelných prostorách. Vernisáž se konala 6. září, úvodní slovo měla sestra voršilka Anežka Macková. Záměrně, neboť umělkyně zachytila na svých snímcích život a práci sester boromejek a voršilek.

Fotografie sester boromejek byly pořízeny při autorčině zářijovém pobytu před třemi lety v klášteře v Praze pod Petřínem, ale i v nemocnici, v dívčí katolické škole či v areálu kláštera v Řepích.

Přibližuje všední život žen a dívek, které si zvolily netypickou životní pouť věnovanou službě potřebným. Podnět k založení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského dal mladý advokát Josef Chauvenel roku 1652 ve francouzském městě Nancy, kde po třicetileté válce žilo velice mnoho chudých, zbídačelých lidí. Podle obětavé činnosti občané brzy začali nazývat tyto ženy milosrdnými sestrami a jméno sv. Karla Boromejského přidávali proto, že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu, který sestry obývaly. Od 18. století se řád šířil do Itálie, Německa, Holandska a Rakouska. Do Prahy přišly boromejky v roce 1837. Od 1. ledna 2001 jsou nejpočetnější ženskou kongregací v Čechách, která sdružuje 240 sester. Základem řeholního života je kontemplace a účinné milosrdenství – služba chudým, nemocným a potřebným. Slibem milosrdenství se sestry odevzdávají Bohu spolu se závazky evangelijních rad.

Soubor fotografií voršilek vznikl při červnovém týdenním pobytu autorky v roce 2002 v pražském klášteře.

Zakladatelkou Řádu sv. Voršily je sv. Anděla Merici (1474 – 1540), která pocházela z chudé šlechtické rodiny v severní Itálii. Společnost sv. Voršily byla úředně schválena 25. listopadu 1535. Řád se velmi rychle šířil po celé Evropě, v roce 1655 přišly voršilky z Belgie do Prahy, kde se jejich činnost zaměřila na školství. Postupně byly založeny kláštery také v Olomouci, v Kutné Hoře, v Brně, v Liberci a v Doksech. Generální představená pro Římskou unii Řádu sv. Voršily sídlí v Římě, provinční představená v Praze. Provincie sdružuje jednotlivé kláštery v čele s místní představenou. Řád se zaměřuje na školství, katechezi a misie. V rozmezí let 1990 – 1997 byly v Praze a v Olomouci založeny základní církevní školy sester voršilek se školní družinou. Pražský ústav navíc nabízí rozšířenou výuku cizích jazyků a byla zde vybudována i mateřská škola. V Kutné Hoře vzniklo církevní gymnázium sv. Voršily.

Expozice je doplněna dřevěnými plastikami Ivana Šmída, svérázného umělce z Nepřívěce u Sobotky. Tento sportovec, absolvent Střední průmyslové školy strojní v Praze, pracoval i jako člen Horské služby a jako drvoštěp; se posledních deset let intenzivně věnuje také umělecké tvorbě. Je amatér, ale dopracoval se výborných výsledků, zúčastnil se mnoha výstav u nás i v zahraničí. S jeho díly se můžeme setkat na nejrůznějších místech, v našem kraji např. na naučné stezce vedoucí údolím Plakánku u hradu Kost.

red.

Vlasta Tvrdá podruhé

Tak jako mnoho jiných výtvarníků, i Vlasta Tvrdá se vrátila na Staré Hrady, aby tu opět vystavila svá díla. Tentokráte kromě obrazů mohli návštěvníci zhlédnout i její plastiky.

Vlasta Tvrdá je především malířkou krkonošské krajiny a tamní květeny. Její díla jsou vděčně přijímána všemi milovníky přírody. Navíc, ač autodidakt, je Vlasta Tvrdá zralou umělkyní, která má za sebou pozoruhodný vývoj. Žije na venkově, ve Vrchlabí (zde několik let graficky upravovala časopis Krkonoše), své umělecké počátky má spojeny s novopackými výtvarníky, ale nyní má za sebou desítky samostatných i kolektivních výstav doma i v zahraničí, např. až v Japonsku. Její obrazy zdobí soukromé sbírky po celé Evropě, ale jsou i v USA, Kanadě a Austrálii.

Na vernisáž její letošní starohradské výstavy přijelo 13. září více než sto jejích přátel a známých. Krátce promluvil malíř Kristian Kodet, k poslechu zahrála folková skupina Telegraph.

Po vernisáži následoval v krbovém sále zámku koncert smíšeného pěveckého sboru Žerotín z Brandýsa nad Orlicí. Zajistili nám ho naši přátelé z jičínského pěveckého sboru Foerster. Tím připravili posluchačům krásný kulturní zážitek a Starým Hradům získali, jak věříme, další přátele.

LK

Zmizelí sousedé

Náš otec JUDr. Jan Schulmann se narodil 19. prosince 1912 v Praze, ale od narození žil v Libáni, kde byl dědeček ředitelem cukrovaru a drožďárny. V roce 1918 začal chodit do obecné školy v Libáni, do primy gymnázia ale už šel do Prahy, kde první rok bydlel u svých příbuzných, později pak v podnájmu. Po maturitě vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, po absolutoriu pracoval krátce jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři Glaser a spol. Na vojně zažil obě mobilizace a po propuštění do zálohy nastoupil ve Zbrojovce Brno. V době vojenské prezenční služby se oženil s naší matkou Hanou, roz. Heidlerovou.

V březnu 1939 byl Zbrojovkou vyslán do Paříže jako její zástupce. Bohužel naše matka už nestihla odjet za ním a zůstala v Praze. Po pádu Francie v červnu 1940 odjel do Londýna, kde pokračoval ve své práci a mimo jiné sháněl peníze pro odboj. V průběhu války se naše matka s otcem rozvedla, aby předešla potížím v protektorátu. Po celou válku podporovala rodinu Schulmannovu balíčky s jídlem a ošacením. Po válce (otec se dostal do Prahy až v polovině června 1945) se znovu vzali a odjeli do Londýna, kde otec pokračoval ve své práci.

V červenci 1948 zemřela náhle babička Schulmannová – z pobytu v koncentračním táboře měla nemocné srdce. Z Velké Británie byl otec odvolán v roce 1950 a my jsme se vrátili před koncem roku zpět do Československa. Zpočátku otec pracoval v PZO Motokov, my jsme bydleli v Libáni v cukrovaru. Otec za námi na neděli dojížděl. V roce 1952 jsme se přestěhovali do Prahy a dědeček Schulmann (bývalý ředitel cukrovaru) se odstěhoval do Kostelce nad Labem. Později otec nastoupil do motocyklového závodu JAWA, kde pracoval v patentovém oddělení až do roku 1969, kdy odešel do důchodu. Zemřel v září 1995 a je pochován v Libáni v rodinném hrobě.

Markéta Otcovská

Nezapomínáme

V krásném slunečném dni v sobotu 18. října 2003 se na zámku Staré Hrady uskutečnilo ve spolupráci Osvětové besedy Staré Hrady a Městského úřadu Libáň setkání pamětníků židovského holocaustu, v němž zahynulo mnoho libáňských občanů. Pozvání obdrželi a na setkání přijeli prof.Miloš Hájek, dr. Alena Hájková, prof. ing. Vojtěch Mencl, DrSc., Markéta Otcovská (dcera Jana Schulmanna), ing. Miloš Pick, Csc., Soňa Stejskalová-Picková, Eva Huikari (dcera Jiřího Schulmanna) a B. Haškovcová (vnučka Jiřího Schulmanna). Ze zdravotních důvodů se omluvili ing. Miloslav Pažout, Irena Moučková-Schicková a Jan Řezáč.

Myšlenka uskutečnit takovéto setkání vznikla na konci letošního školního roku mezi děvčaty libáňské školy a jejich paní učitelkou Irenou Škodovou při práci na projektu Zmizelí sousedé – osudy židovského obyvatelstva v Libáni, který již byl na stránkách Listů starohradské kroniky představen.

Vzácní hosté přijeli na zámek již dopoledne, prohlédli si jej, poobědvali v zámecké restauraci a odpoledne besedovali v obřadní síni. Zavzpomínali na dny plné smutku a utrpení, ale i na chvíle pěkné a radostné, které v Libáni prožili. Živě se též zajímali o současnost města. Jejich pozornými posluchači byli občané Libáně, děvčata – dnes již studentky středních škol – a další hosté. Po besedě v doprovodu starosty Libáně Jana Šestáka a Ireny Škodové navštívili sportovní areál v Libáni, prohlédli si "vilu" v cukrovaru, na náměstí zavzpomínali, kde kdo bydlel či měl nějakou živnost nebo se zabýval řemeslem. Poté se rozjeli do svých domovů.

Celé setkání proběhlo ve velmi příjemné atmosféře. Přestože se vzpomínalo převážně na smutné chvíle v životě hostů, oni sami byli důkazem, že člověk, přestože zažije mnoho trpkých ran, se nevzdává a začíná zase znovu. A tak nezbývá, než ještě jednou touto cestou všem hostům poděkovat a popřát jim hodně zdraví a radosti do dalšího života. A také si říci s hrdinkou knihy Arnošta Lustiga "Krásné zelené oči" Kůstkou neboli Hankou Kandersovou, vězeňkyní v Osvětimi: "...nemohu odpustit, co se nedá odpustit, zapomenout, co se nedá zapomenout." A aby se nezapomnělo, to byla hlavní myšlenka tohoto setkání.

Irena Škodová

Pestrobarevný podzim žáků velišské Základní školy Bodláka a Pampelišky

Ve dnech 13. – 17. října 2003 vyjeli všichni žáci nově (1. 9. 2003) otevřené základní školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši na školu v přírodě do obce Křinice nedaleko Broumova. Přivítala je nejen krásně zbarvená krajina Broumovského výběžku, ale především velmi přívětiví a laskaví pracovníci Střediska enviromentální vzdělanosti Ruce, v jejichž budově žáci po celý týden pobývali.

Vesnice Křinice je jedinou chráněnou vesnickou rezervací na Broumovsku, velmi čistou a upravenou, s restaurovanými sochami a proslavenými broumovskými statky, jejichž výjezdové brány jsou velice působivé, s lidmi, kteří podporují práci výše uvedeného střediska. Jeho zřizovatelem je občanské sdružení, myšlenka zřídit ho vznikla v rámci občanského sdružení Tuž se, Broumovsko! K jeho dobrodincům patří Krajský úřad v Hradci Králové, Ministerstvo životního prostředí a obec Křinice. Jeho cílem je vést děti, ale i dospělé k pochopení nutnosti převzít odpovědnost za vlastní činy ve vztahu k životnímu prostředí, světu kolem nás, k potřebě uchopit svůj osud do vlastních rukou. Činnost se zaměřuje na vztah k přírodě, na rozvíjení sociálních schopností a dovedností, na vztah k hospodářství, na umělecké činnosti a řemesla.

A tak děti po dopolední výuce trávily odpoledne na vycházce do podzimní krajiny, kde si prakticky provedly orientaci v terénu, poznávaly rostliny a zvířata, učily se vnímat a rozvíjet své smysly a navštívily Bránu času. Ta je znamenitým sochařským dílem. Autorem je P. Honzátko. Vznikla z přání, aby po současnících něco dobrého zůstalo, aby i po staletích bylo znát, že tu někdo na přelomu tisíciletí žil. Je také poděkováním vodě, která ze zdejších bohatých pramenů po staletí napájí Křinice a Broumov. Druhý den děti absolvovaly výlet do skal – Broumovských stěn – ke kapli Panny Marie Sněžné na Hvězdě po obnovené Křinické křížové cestě. Středeční odpoledne bylo věnováno velmi zajímavé besedě se starostou obce M. Šlaisem, poté vzpomínání na tradice babiček a dědečků a konečně činnosti rukodělné, tvůrčí – pečení preclíků ve tvaru zvířátek, práci s textilem, papírem, barvami, přírodninami atd. Každý také vyrobil dárek pro kamaráda. Ve čtvrtek následovala opět vycházka a večer slavnost zavírání křinických pramenů. Tak v dětech zanechala mohutný dojem. Po setmění vyšly polní cestou do lesa k pramenu opravdu čisté vody, potěšily sebe i ostatní účastníky pěkným programem a se svíčkami se tajemným lesem vrátily zpět. V pátečním odpoledni se už chystaly na cestu domů, kam dojely velmi spokojené a plné rozmanitých zážitků. Po celý týden bylo o ně vzorně postaráno, ať kuchařkami, technickým pracovníkem či pracovníky Střediska Ruce. Poděkování patří zejména J. Horkelovi a J. Klímové za vzorně připravený vzdělávací program a krásný vztah k dětem. Nad vším bděla vždy usměvavá paní vedoucí. Největší dík ale patří řediteli velišské školy Janu Jiterskému a učitelce M. Kuzmové, kteří pobyt zorganizovali a dětem se příkladně věnovali.

Irena Škodová

František Křelina – Antonín Hartl – sborník Věčný Mácha a ještě cosi navíc

Letos minulo 100 let od narození Františka Křeliny, příští rok 19. února uplyne 60 let od smrti Antonína Hartla.

Co tyto dvě významné osobnosti – kromě toho, že obě celá léta, ba desetiletí, leží v centru mé pozornosti – pojí? Tak především: vymykají se z běžného záběru literární kritiky a historie svou jistou výlučností.

František Křelina, rodák z Podhradí u Jičína, je běžně pasován tu do ruralistického, tu katolického ideového roucha. Obojí je do jisté míry správné. František Křelina napsal řadu selských (venkovských) próz, spolu s Josefem Knapem, Václavem Prokůpkem a Janem Knobem se mezi dvěma válkami hlásil ke kruhu ruralistických autorů. Jeho tvůrčí záběr je však podstatně hlubší než heslo "Venkov jedna rodina". Jemu totiž vůbec nešlo o demonstraci selského versus proletářského či vesnického versus městského, třebaže to v některých jeho textech z třicátých let občas probleskne. Šlo mu o něco zcela jiného. František Křelina byl křesťan, konfesí – v pravém slova smyslu vyznavačstvím – římský katolík, nepsal však to, čemu se občas – opět ne zcela přesně – říkává "katolická literatura", třebaže by se to z některých jeho povídek a románů tak mohlo jevit... František Křelina byl totiž venkovan, Východočech, a křesťan, římský katolík, svou bytostí, nikoli programovými hesly. Navíc byl učitel, což se rovněž v jeho tvůrčím díle projevovalo velice významně. Byl si vědom své odpovědnosti za svět kolem sebe, byl si vědom, že život je nám darován shůry, aby byl žit se vší vážností.

Antonín Hartl byl rodák ze západních Čech, z Kunkovic u Sušice, kde spatřil světlo světa 11. prosince 1885. Byl literárním vědcem, básníkem – překladatelem a epigramatikem, politologem, náboženským myslitelem, měrou nebývalou se zasloužil o rehabilitaci a rozvoj podkarpatoruské a ukrajinské kultury. Jeho objev, kritický rozbor a zveřejnění Hlaváčkových Žalmů zaslouží náš hluboký obdiv. Přestože vytvořil v mnoha ohledech jedinečné dílo (žel v převážné míře roztroušené po desítkách novin a časopisů), je takřka zapomenut.

František Křelina, zejména v románech Puklý chrám a Na březích Botiče, vyslovil nejedno příkré slovo o československé (husitské) církvi. Antonín Hartl naopak byl oddaným příslušníkem této církve a to, co Křelina podrobil sžíravé kritice, usiloval Hartl svou upřímnou husitskou vírou a významnou částí své intelektuální i mravní autority v obrodné Společnosti ThDr. Karla Farského zevnitř napravovat.

Koncem třicátých let se kroky Františka Křeliny a Antonína Hartla protly. Společným jmenovatelem byl jedinečný tvůrčí akt – práce na sborníku Věčný Mácha (1940).

Tak jako se velkou demonstrací národního vzdoru stalo převezení ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy a jejich uložení na staroslavném Vyšehradě, tak se stalo aktem veliké duchovní síly vydání "památníku českého básníka" Věčný Mácha v nakladatelství ČIN roku 1940. V redakčním kruhu sborníku zasedli Antonín Hartl, Josef Hora, Karel Janský, Josef Kopta, František Křelina, Jan Mukařovský, Miloslav Novotný a Vasil Škrach. V tiráži je uvedeno symbolicky: "vydáno v květnu 1940".

Dá se říci, že – tak jako u řady jiných podobných činů – velkou většinu drobné mravenčí práce vzal na svá bedra právě Antonín Hartl.

Příprava byla složitá a vyžadovala mnoho sebezapření, protože se mnohé (nejen z politické situace vyplývající, i když z té asi především) stavělo sborníku do cesty. Tak píše 13. října 1939 Hartlovi básník Karel Toman:

"Vážený pane doktore,
prosím, abyste se mnou nepočítali při redakci památníku Věčný Mácha. Že jsem se neomluvil dříve, račte si vysvětlit mou nemocí, po těžkém záchvatu koncem května jsem se posud nesebral a sotva napíšu lístek. Pozdravuje Vás K. Toman"

O čtyři dny později dostává Hartl dopis od Františka Křeliny:

"Vážený pane kolego,
dostávám Váš dopis až nyní, zatím jsem se přestěhoval, má adresa je F. K., Praha XIII – Spořilov 291.
Mohu tedy poslat rukopis až později, nejpozději do 29. října, budu-li dřív hotov, pošlu dřív. Nastěhoval jsem se totiž do nedostavěného domku a už týden čekám na zavedení světla.
Také nemám knihovnu (je a bude ještě v bednách), prosím Vás proto:
1.) Pošlete mi program celého sborníku – anebo aspoň mé thema, už jsem všechno zapomněl s tou válkou.
2.) Pošlete mi, prosím, Máchovo dílo úplné (z vydání Borového), tedy verše i prózu i korespondenci, buď poštou na mou adresu svrchu uvedenou nebo poslem do školy Praha XIII., I. dívčí měšť. ve Vršovicích, Nádražní ulice 950; bývám tam dopoledne, a kdybych tam nebyl, nechť to nechají u školníka.
Omluvte mě, prosím, po tom prvním září jsem se domníval, že se sborník zatím sotva uskuteční.
Pozdravuji Vás srdečně a děkuji Vám. Váš František Křelina"

"Památník českého básníka", jak spatřil světlo světa v květnu 1940, se stal v bolestné době tím, co v redakčním dovětku napsal právě Antonín Hartl: "Je to památník v pravém slova smyslu věnovaný památce velkého básníka, jehož dílo má býti vštípeno do paměti českého lidu jako podstatná složka a opora národně kulturní tradice; zároveň pak má udržeti svěží vzpomínku na veliký návrat českého lidu k tomuto básníku a boží milosti v pohnutých dnech loňského jara, kdy byly jeho tělesné pozůstatky převezeny do srdce vlasti. Obrací se tedy památník k nejširší obci čtenářské, aby byl uchován jako kniha milá a milovaná v každé české rodině. Jen v takové knize se co chvíli čte a hledá, jen nad takovou knihou se rozjímá."

Památník Věčný Mácha má členění, jež nám vybaví skladbu vrcholného Křelinova díla z roku 1969 – novely Každý své břímě, toho jedinečného zpěvu o osudu Lidic. I zde jsou intermezza, z nichž jedno, to první, je z pera právě Františka Křeliny a nese název Kdo byl ten člověk? Je to křelinovsky vzrušená próza o posledních chvílích básníka, který se rozhodl hasit oheň nejen faktický, ale i ten ve svém srdci.

"A tu sestoupil nesmírný pokoj do jeho duše a jeho nezhasitelná žíznivost pominula.

Miluji Tě, víc, kořím se Ti, Bože věčný, šeptaly jeho rty slovy nalezenými a nyní poprvé za celý ten den neuvěřitelně dlouhý od ranního snu ho proniká vděčnost za tato slova, která už vyřkl.

Bylo už tma, když zdvihl hlavu.

I podíval se dolů.

Jaká záře vychází z údolí?

Hoří! Hoří! porozuměl najednou tomu světlu, v Litoměřicích hoří! I vstal a běží, a u ohně byl jako jeden z nejprvnějších, u toho ohně vysoko planoucího."

S Františkem Křelinou jsem se přátelsky stýkal od roku 1967 až do jeho smrti, Antonín Hartl se stal mým osudem krátce poté. Myslím, že bych si s ním byl rozuměl, kdybychom se nebyli minuli v čase (když zemřel, byly mi pouhé tři roky).

Když jsem letos v létě ve starohradském archivu PNP objevil v hartlovském – vzorně sice zpracovaném, bohužel značně neúplném (podaří se vůbec kdy zkompletovat?) fondu oba výše citované dopisy (Tomanův a zejména Křelinův) , související s prací na máchovském sborníku, jen jsem se utvrdil v tom, že Antonín Hartl, z jehož – ke škodě věci zasutého, většinou po časopisech roztroušeného, avšak stále aktuálního a z hlediska literární historie zcela zásadního – díla jsem loni vlastním nákladem vydal výbor ...Připravit půdu a v současné době dokončuji druhý svazek, který by se měl objevit nejpozději na jaře příštího roku pod názvem Stati, epigramy, překlady, byl velkou osobností české kultury mezi dvěma válkami, stejně jako jí byl i František Křelina.

"Díky" mnoha nepříznivým vývojovým etapám konce první a takřka celé druhé poloviny minulého století zůstává dílo obou těchto mužů nezhodnoceno (Hartl) či nedohodnoceno (Křelina).

Je mou ctižádostí – pokud mi to síly dovolí – alespoň trochu k jejich zhodnocení svou troškou do mlýna přispět.

Emil J. Havlíček

P. S. V posledních měsících svého života se František Křelina velice intenzivně obíral myšlenkou – a osobně mohu dosvědčit, jak velice vážné bylo jeho usilování – na velkou románovou? esejistickou? práci na máchovské téma, neboť v Máchovi spatřoval velký výkřik hluboce prožitého češství a křesťanství tváří v tvář balastu povrchnosti stejně Máchova jako svého času. I v tom si byl s Antonínem Hartlem přes konfesní rozdílnost velice blízký.

E. J. H.

Váš kraj se mi vedral do srdce

50. výročí úmrtí Blaženy Kodlové

Při literárním putování Českým rájem přišel jsem na stopu mé krajanky, regionální autorky Blaženy Kodlové, narozené 8. listopadu 1890 v Želeticích u Znojma. Její životní i literární osudy se váží převážně ke krajině Českého ráje, kde po provdání za lesmistra Milana Kodla postupně žila ve Střelči, v Kopidlně, ve Starých Hradech a v Mladé Boleslavi. Zde zemřela před 50 roky, 21. září 1953.

Tvorba Blaženy Kodlové je asiuž méně známá dnešním generacím. Usuzuji i z toho, že v knihovnách její knihy už nenacházíme, její bohatá časopisecká tvorba je roztroušena. Autorka skoro až v závěru svého života vydala čtyři tituly – Domanské polesí, Radostný kraj, Památníček, Akátové háje. I přes poměrně malý knižní rozsah nemělo by být její jméno zapomenuto či zapomínáno.

Co říci o její tvorbě?

Snad nejlépe to vyjádřila autorka sama, když v rozhovoru pro časopis Beseda v roce 1946 mj. řekla: "... Ani zdaleka jsem se nezařazovala mezi spisovatele, ale do určité odloučenosti, kdy ve zdech lesní samoty tiše mi plápolalo světélko všednosti života prosyceného vůní lesa. Přinášelo mi náhradu za svět tam za hradbami smrků a do žáru duše vnášelo mi tajemnou hudbu inspirací..."

Alespoň několika myšlenkami se vraťme ke knižní tvorbě Blaženy Kodlové.

Domanské polesí bylo vydáno v roce 1946 v celkovém nákladu 5 000 výtisků a bylo ilustrováno libáňským malířem Františkem Maxem, který byl "dvorním" ilustrátorem Blaženy Kodlové. Jeho vynikající perokresby dotvářejí v souznění s literárním textem čtenářský dojem plný krásy, obdivu a lásky k přírodě, lesnímu soustíní i životu na samotě.

O rok později vychází v Mladé Boleslavi její další knížka Radostný kraj, kterou autorka psala ve střelečské myslivně kolem roku 1939. Do knihy zařadila celkem 15 povídek z prostředí lesa, přírody, kraje Českého ráje. Bylo vydáno celkem 3 000 výtisků v knihtiskárně Hejda a Zbroj. Obálku knihy navrhl akademický malíř František Tručka. V románu Akátové háje (1949), vydaném opět v Mladé Boleslavi nákladem 5 000 výtisků, opět nechává rozeznít krásu vzpomínky od krajiny dětství až po "vyprávění o polích, lukách a prostém štěstí".

Čtenáře Listů starohradské kroniky snad nejvíce bude zajímat knížka Památníček, kterou Blažena Kodlová psala v roce 1941 jako "malý doprovod k perokresbám našeho rodáka, akademického malíře Františka Maxe". Půvabné perokresby libáňského tvůrce doprovází zasvěceným slovem autorka, která podle jejího vyjádření také nějaký čas pobývala v zámku Staré Hrady. Možná, že by se našly vzpomínky na tento pobyt...

V Památníčku je mnoho krásných míst, vydávajících svědectví o velmi pěkném vztahu spisovatelky k Libáňsku, která i po odchodu do Mladé Boleslavi na kraj vzpomíná: "...Zůstalo tam u vás několik milých mi tváří, čistých přátelství, která mě podporovala v nejtěžších dobách myšlenkového zápasu o víře v lidi." Vybírám několik úryvků z Památníčku, věnovaných Libáňsku:

Jeden z prvních svých dnů po příchodu sem, bylo to v podzimu, šla jsem vzhůru lesem nad Starými Hrady. Listí již žloutlo do bronzova a do krvava, drobní ptáci tu v malých hejnech vyplašeně přeletovali a zapadali do křovisek. Myslí dosud neúčastna na místních zájmech došla jsem k vaší borovičce.

Jaký to podivný strom!

Dívám se do větví, do silných haluzí. Borovým jehličím povívá vánek a větve věkem ztuhlé jsou jako z kamene. Nevím vlastně, že stojím u stromu, do kterého již nekonečná řada let jakési kouzlo zaklela. Tajemné kouzlo, jaké mívají právě jen staré stromy. I tento tu stojí nehnutě, ale jako by nějaké vlažné teplo od srdce se ti dralo a jak by ze stromu tryskal nějaký utajený láskyplný projev...

Choďte polními cestami kraje, choďte údolími, vyjděte na návrší, všude najdete krásu, všude je bohatství nejkrásnějších malířských námětů. Nad městečkem Libání se kupí mraky jako hory, kupí se jako chuchvalce bílé pěny. Bílé, zářivé, proti modrému nebi!

Libáňský kostel čítá se k nejkrásnějším kostelům venkova...

Libáňské zvony, libáňské večery, úryvek písničky, zapomenutá jména se vybavují. Jdu tiše večerem ke Starým Hradům. Vstupuji do brány, kudy tak mnozí chodívali. Sled jejich kročejů nesou staré dlaždice. V tomto předhradí jest brána obložena štukovím a nad ní hodně již časem setřené ozdoby tohoto kdysi slavného sídla. Erb Pruskovských nese nadpis v češtině znějící: "Nákladem vlastním urozeného pána, pana Jiříka svobodného pána z Pruskova, císaře Maxmiliána II. nejstaršího komorníka, pro budoucí jeho památku postaveno léta od narození Páně 1573."

Tento renesanční zámek byl založen předky Arnošta z Pardubic, později byl slavným sídlem Pruskovských, Viléma z Lobkovic, majetek Valdštejna, vévody frýdlantského. Zámeček chátrá, ale dosud není ruinou. Na prvním nádvoří jest kostelíček ze XIV. století a v něm jest překrásný, ze dřeva řezaný oltář, dílo vzácné práce z roku 1582. Znázorňuje křest Páně...

Vyjdeš-li nad Staré Hrady směrem k Zelenecké Lhotě, tu přehlédneš širý kraj. Na severu se rýsují Krkonoše a jejich předhoří, známé obrysy Tábora a Košova s celou velkolepostí pohledu odstupňovaného do dálky. Kumburk vykukuje tam vzadu svým modravým vrcholkem...

Libáňský kraj má své nesčetné milé pověsti. Středem těchto pověstí byl les Křížánek a čím více znáš těchto pověstí, tím se ti zdá, že se ti kraj den ode dne stává důvěrnějším...

Tam v oněch místech, v lese Křížánku, kde stával kdysi kostelíček, dávno již zbořený, stojí dosud dvě stařičké lípy, které chránily vchod do svatyně. Kdysi tu bývala i víska, Kříženec zvaná, která se na počátku XVI. století uvádí již co pustá. Kostelík posvěcený Nalezení sv. Kříže vesničku přetrval a stranou světa, uprostřed lesů, stal se později útočištěm Českých bratří. Za hlubokých nocí tu bývali shromážděni a poslouchali čtení slova božího od některého staršího evangelického kněze neb i takového, který se sem přes hranice odvážil. Někdy vedla pobožnost stoletá stařena Eva Svobodová ze Zelenecké Lhoty. Děti tu za noci křtila a mrtvé pochovávala. Když hrozila kraji bouřka, zkáza a kroupy, tu Eva stála na rozcestí šeptala blouznivé modlitby běžela po mezích a mraky prý šly za ní. Vždycky je odvedla, vždycky ves zachránila. Historik profesor Josef Pekař píše o této kněžce ve své Knize o Kosti...

Těch myšlenek by bylo mnohem více, nabízených Památníčkem!

Za všechny alespoň závěrečnou myšlenku: "Snad každý najdete v Památníčku svůj obrázek, snad každý najdete alespoň jedinou svou větu! Jen tolik jsme si v duchu za odměnu přáli, když jsme pro vás Památníček připravovali," čteme a potichu zavíráme knížku Blaženy Kodlové.

Josef Pavlík

2. část
Menu