1. část

František Sudimír Lambl (1819-1891)

Ke konci svého života působil na panství maltézských rytířů v Dětenicích na Libáňsku hospodářský správce František Sudimír Lambl (1819-1891). Rodina Lamblova byla v té době jednou z významnějších měšťanských rodin v Praze. František Sudimír měl tři bratry (Karel Milan, lékař a přítel Boženy Němcové Dušan Vilém a Jan Baptista), kteří byli ve své době uznávanými odborníky, a to i za hranicemi habsburské monarchie, a čtyři sestry (Marie, Barbora, Eliška a Anna), které se angažovaly v českém ženském hnutí, zejména ve vzkvétajícím dívčím školství a spolkové činnosti žen.

František Sudimír Lambl se narodil 14. srpna 1819 v Letinách u Plzně. Po gymnaziálních studiích v Plzni začal studovat práva v Praze. Zároveň pomáhal svému bratranci Karlu Slavoji Amerlingovi (1807-1884) při vedení dívčí školy, kterou tehdy Amerling založil. Zákeřná plicní choroba mu však nedovolila, aby svá slibná studia dokončil. Na radu lékařů a Karla Slavoje Amerlinga pak opustil Prahu a věnoval se hospodářství na schönbornských statcích. Finančně tak mohl podporovat své bratry na studiích. Zprvu působil u hraběte Schönborna jako hospodářský správce v Lužanech na Plzeňsku. Zastával úřad, který předtím vykonával jeho otec František Lambl (†1841) Později působil při patrimoniálním úřadě v Dlažkovicích u Lovosic a pak v Přešticích na Plzeňsku. Zde se roku 1848 zúčastnil revolučního hnutí jako důstojník národní gardy. Byl v písemném, ale i osobním kontaktu s předními českými vlastenci Františkem Ladislavem Riegrem (1818-1903), Františkem Augustem Braunerem (1810-1880) a jinými. Po zrušení roboty v témže roce se stal členem vyvazovacích komisí, které v padesátých letech urovnávaly nové právní poměry mezi vrchností a robotníky. Působil na různých místech Čech, např. v Královicích, v Polné, ve Štokách a v Kaplici u Krumlova. Státní službu opustil v roce 1855, kdy vstoupil do služeb na velkostatcích maltézského řádu, nejprve jako důchodní na Strakonicku a později v Dětenicích na Libáňsku.

Horlivě se věnoval veřejnému životu a jako všichni jeho sourozenci se účastnil mnoha vlasteneckých podniků. Byl například spoluzakladatelem Občanské besedy nebo pěveckého spolku Zvon. Velmi se zajímal o numizmatiku a archeologii. O několik nálezů dokonce obohatil sbírky archeologické sekce Českého (dnes Národního) muzea. V době působení na strakonickém panství například bádal po tamějších starých památkách a dějinách od nejstarších dob.

Manželka Františka Sudimíra Lambla se jmenovala Marie. Měli spolu čtyři děti: Adolfa, který byl ředitelem akcionářského pivovaru na Smíchově; Zdenku, jež zemřela v osmnácti letech; Vladimíra, který měl tři děti a pracoval jako zahradník na olšanském hřbitově; poslední byla Marie, která se svobodná dožila pouhých dvaadvaceti let.

František Sudimír Lambl zemřel 11. května 1891 v Dětenicích u Libáně, kde pobýval jakožto bývalý důchodní na panství maltézského řádu.

Jana Pavlíčková


Jitka Lukášková

Bohumír Bradáč

Kapitoly z diplomové práce (pokračování)

předchozí část

5. Ministrem národní obrany

Nová vláda pod vedením Jana Malypetra byla jmenována 29. října 1932. Bradáč usedl do křesla ministra národní obrany, kde nahradil Karla Viškovského. Masaryk byl novému ministru nakloněn: "...Armáda si může od něho mnoho slibovat, ... můžeme počítat na dobrou spolupráci," 133) pochvaloval si prezident při nástupu Bradáče do funkce. Byl to velký posun v jeho nahlížení na Bradáče od dob, kdy stál ještě v čele Osmičky. Masaryk vždycky býval k lidem velmi kritický, ostatně jako sám k sobě. Taková slova z prezidentových úst tedy znamenala, že Bradáče přinejmenším respektoval jako politického partnera a uznával jeho dosavadní práci.

Bradáč jako ministr obrany musel nyní spolupracovat s prezidentem více než kdy jindy. Užší kontakt mezi oběma činiteli byl nutný z toho důvodu, že hlava státu vykonává podle ústavy funkci vrchního velitele branné moci, který má k dispozici vlastní vojenskou kancelář. Ministerstvo národní obrany plní úlohu nejvyššího správního orgánu branné moci. Od ministra se očekávaly odborné vojenské znalosti. Byl chápán především jako správce resortu, který má na starosti hlavně administrativu a hospodářství. Ministr obrany měl k ruce několik poradců, zejména generálního inspektora armády a náčelníka hlavního štábu. Hlavní štáb řídil přípravy pro případ války. 134) Ústava zároveň ukládala prezidentovi povinnost předkládat svá rozhodnutí z oblasti funkce vrchního velitelství k spolupodpisu odpovědného ministra. "To znamená, že prezident může jen prostřednictvím ministra uplatňovat svou vůli a vliv, nebo činit ministra nástrojem svých vlastních plánů, což však opět znamená dohodu s druhým ústavním činitelem." 135)

Po celou dobu své existence usilovala vojenská kancelář o to, aby výsadní právo vrchního velitele nebylo omezováno jen na pouhou formalitu. Prezident se snažil zachovat si co nejužší osobní kontakt se všemi armádními špičkami. V některých záležitostech se nechal informovat přímo, nikoliv prostřednictvím ministra. Ten ale obvykle býval těmto rozhovorům přítomen. Bradáč také často slýchával od prezidenta dosti radikální a direktivní instrukce. "Potkal jsem ministra Bradáče roku 1933 v předsíni v okamžik, kdy šel navrhovati Masrykovi náčelníka štábu," vzpomíná ve svém deníku generál Bláha. "Sdělil mi důvěrně, že má v deskách návrh na ustanovení generála Prchaly. Vyčkal jsem jeho odchodu a učinil mi toto sdělení: "Náčelníkem je ustanoven Krejčí." Podobně Beneš se zasadil, aby zemským velitelem na Moravě byl ustanoven Luža proti návrhu ministerstva." 136) Bradáč se Masarykově vůli příliš neprotivil. Věděl, že by svým odporem ničeho pozitivního nedosáhl, spíše naopak. Navíc intenzivnější činnost vrchního velitele byla v armádních kruzích chápána poměrně střízlivě a s určitou samozřejmostí.

Jedním z hlavních úkolů Malypetrovy vlády bylo vyrovnání státního rozpočtu. Docházelo k dalším škrtům v rozpočtech jednotlivých resortů. Bradáč dbal na to, aby styk mezi vojenskou správou a branným výborem parlamentu byl co nejužší, aby poslanci byli dostatečně informováni o stavu armády a jejích potřebách. Přes všechnu snahu byla Bradáčova éra dobou neustálých úspor v armádě, hledání skrytých finančních rezerv a permanentního snižování vojenského rozpočtu. Zatímco roku 1931 musela vojenská správa na základě rozhodnutí vlády uspořit z celkového rozpočtu 30.000.000 Kč, v roce 1932 byla částka snížena o 103.000.000 Kč a v roce 1934 dokonce o celých 174.000.000 Kč. 137) Tato úsporná opatření činili ministerstvu obrany nemalé potíže. Přidělené peníze byly do posledního haléře přesně rozděleny, bylo nutné sestavit pořadí naléhavosti a hledat rezervy pokud možno jen tam, kde by armáda byla zasažena co nejméně. Už takto neutěšenou situaci ministerstva komplikoval navíc kritický stav průmyslu, který, zasažen hospodářskou krizí, nebyl schopen plnit pohledávky vůči armádě. Zlom nastal teprve roku 1934, kdy se příliv peněz ze státní pokladny začal pravidelně zvyšovat. Nebylo to dáno pouze zlepšením hospodářské situace. Svůj vliv sehrál také vývoj evropských událostí, bezvýslednost úsilí o odzbrojení a především nové zbrojení Německa. Ministr zahraničí Beneš upozornil už koncem roku 1632 armádní špičky, že je nutno se připravovat i na ozbrojené hájení státní existence. Byla to výzva i nepřímá směrnice pro ministerstvo obrany a jeho správce. Bradáč ji nepřeslechl.

S Bradáčovým přispěním se podařilo na počátku roku 1934 velmi rychle a bez velkých potíží prosadit v parlamentu prodloužení prezenční vojenské služby ze čtrnácti měsíců na dva roky. "Všechno, co děláme, je nutným důsledkem nynější světové zahraniční situace," 138) vysvětloval Bradáč v lednu 1934 v branném výboru hlavní důvod, který vedl k tomuto rozhodnutí. "Nechceme armádu na výboj, nýbrž pro pokojnou obranu, avšak schopnou zasáhnouti, kdyby toho bylo zapotřebí," 139) prohlašoval.

V souvislosti se změněnou politickou situací se musela vláda častěji zabývat vojenskými otázkami. Rozhodnutím ze dne 6. října 1933 a s prezidentovým souhlasem byla proto vytvořena Nejvyšší rada obrany státu, složená z příslušných členů vlády a nejvyšších vojenských činitelů. 140) Od této chvíle neležela celá politická odpovědnost vlády za obranu pouze na ministru národní obrany.

Na všeobecné zhoršení mezinárodní situace reagovala vláda také zesíleným zbrojením, což zatížilo rozpočet. Tyto výdaje přirozeně vyvolávaly negativní odezvy ve společnosti. "... Armáda jest oblíbeným terčem podrážděných útoků: Je ji příliš viděti, je drahá a v době míru se zdá být zbytečnou. Kdyby bylo možno postaviti vojsko teprve když toho obrana státu vyžaduje, pak bychom mohli armádu po dobu míru zrušiti," namítal Bradáč. "Bohužel, víme všichni příliš dobře, kolik času a práce vyžaduje příprava jak materiálu osobního – výcvik a výchova mužstva a důstojníků – tak materiálu věcného. A na tuto dnes nezbytnou přípravu oni kritikové zapomínají..." 141) Události roku 1933 ovšem upozorňovaly, že je nutné více než kdy jindy klást důraz na budování schopné armády a podporovat brannou politiku státu.

V noci z 21. na 22. ledna 1933 došlo k nezdařenému pokusu asi 70 ozbrojených českých fašistů, vedených nadporučíkem v záloze Ladislavem Kobsinkem, o obsazení kasáren v Brně – Židenicích. Ve veřejnosti vyvolala tato událost zděšení. Rychlost, s jakou byl amatérsky naplánovaný puč zlikvidován, ukázala ale na akceschopnost armády. "Po vyšetření vzrušujícího případu brněnského jsem toho názoru, že jde o zločin, který by ve svých důsledcích mohl ohroziti základy státu," 142) vystihl Bradáč vážnost situace.

Když se v lednu 1933 dostal k moci Adolf Hitler, málokterý politik předpokládal, že nacistická diktatura v Německu nebude pouhým krátkým přechodným stavem. V říjnu téhož roku, když Německo vystoupilo ze Společnosti národů, se situace jevila už jinak. Bradáč pozoroval tento vývoj s neskrývanými obavami. "... Mnohé události za našimi hranicemi zdají se nasvědčovati, že politické obzory evropské se znovu zachmuřují a v těchto chmurách tušiti skrytou bouři, která hrozí znovu vypuknouti. A propukne-li tato bouře, pak nebudou to již jen armády, které postihne její plný náraz, ale budou to přímo základy státu a životy celých národů, jež budou ohroženy," 143) prohlásil v rozhlasovém projevu v říjnu 1933. Čas měl dokázat oprávněnost Bradáčových slov, které nebyly ani přehnaně zveličené, ani zbytečně pesimistické, jak se mnohým tehdy zdálo.

Mimořádnou pozornost věnoval Bradáč budování letectva. "Jest jediná, opravdu účinná zbraň, kterou se můžeme s úspěchem brániti proti leteckému útoku nebo mu dokonce i předejíti: je to vlastní mohutné národní letectvo," 144) přesvědčoval Bradáč o jeho významu širokou veřejnost. Přestože hlavní důraz kladl na rozvoj vojenského letectví, které považoval za nejdůležitější odvětví československé armády, byly v době jeho působení v ministerstvu položeny základy také k přípravným pracím na vybudování stálých opevnění. Získat souhlas všech odpovědných činitelů bylo obtížné, neboť se jednalo o akci finančně mimořádně náročnou. "Otázka opevnění hranic jest u nás komplikována jejich délkou," vysvětloval Bradáč. "Přesto má vojenská správa plán polních opevnění alespoň v místech nejvíce ohrožených, jehož provedení ovšem závisí od získání finančních prostředků. S prostředky, které jsou nám k dispozici, musíme ovšem hospodařit krajně ekonomicky... V této souvislosti bych znova chtěl upozornit na význam, který má pro obranu tak rozlehlých hranic, jako jsou naše, dokonalé letectví." 145) Letectvo Bradáč cenil. Za svou práci pro letectví byl několikrát vyznamenán, 146) později také zvolen čestným předsedou Aeroklubu. Letadla používal i na svoje služební cesty po republice. Stalo se pro něho nejen rychlým dopravním prostředkem, ale snažil se tímto způsobem zároveň prokazovat letectvu svou důvěru.

Velkým cílem ministra Bradáče byla jeho snaha probudit vůli národa po zabezpečení dostatečné obrany československého státu. Zda se mu to podařilo, měl ukázat teprve čas. "Když jsem se stal ministrem národní obrany, šel jsem k národu a žádal,aby se národ postavil za armádu a aby nikdy nezapomínal na obranu státu," 147) řekl na jednom ze svých mítinků. Skutečně bylo jen málo nedělí a svátků, kdy by se neúčastnil na nejrůznějších místech republiky četných vojenských slavností a dnů brannosti.Snažil se rovněž udržovat úzké styky a dobré vztahy s novináři. Často je zval na informativní schůzky, kde trpělivě odpovídal na otázky týkající se armády. Tato metoda byla součástí jeho plánu, jak popularizovat armádu a přiblížit ji široké veřejnosti. S neúnavností a obětavostí věnoval této propagaci všechen svůj čas, energii a nakonec i své zdraví. Byla to mravenčí práce, jejíž výsledky nebyly patrné hned. Teprve v dobách pro národ mnohem vážnějších se prokázalo, že Bradáčovo úsilí v tomto směru nebylo marné a zbytečné.

Na vlastní rodinu měl Bradáč času opravdu málo. "Mamince lidé ve vesnici říkali živá vdova, byla pořád sama," vzpomíná paní Libuše Žilková, "a my děti jsme pomalu nevěděly, že máme otce." 148) Z Prahy domů do Židovic přijížděl většinou v sobotu pozdě večer, výjimečně už dopoledne. Přivážel ho ministerský řidič služebním vozem. "V Kopidlně", vzpomíná paní Svatava Cozlová, rozená Bradáčová, "většinou otec z auta vystoupil, řidiče poslal zpět ... a cestu z Kopidlna do Židovic ve večerním šeru procházel pěšky (k velké neradosti kopidlenských četníků, kteří cítili povinnost ho chránit). Vždy říkal, že tato cesta uprostřed lánů polí mu dodává klid a sílu k další práci a k přemýšlení." 149) Ani doma však neměl příležitost si dostatečně odpočinout. Celé dopoledne přijímal početné návštěvy. Někteří přicházeli s prosbou o radu, jiní se na něho obraceli s žádostí o pomoc či přímluvu. "Nebylo nikoho, koho by odmítl," pokračuje paní Cozlová, "a tak po všem tom shonu pro nás děti zbylo opravdu jen málo chvilek, které bychom s ním důvěrně prožívaly. Uvedu jen dvě takové intimní vzpomínky. Pokud se konala v kostele v blízkém Chroustově v neděli mše svatá, bral nás otec s sebou. O Velikonocích bývala velká církevní sláva v sousedních Vršcích. My děti, slavnostně vystrojené, jsme na ni po boku otce rázovaly přes židovický les a polními cestami. Vzpomínám na tyto cesty obzvláště ráda, protože jme měly v těchto chvílích svého otce jen a jen pro sebe, a to při jeho neúnosném pracovním vytížení byly opravdu chvilky vzácné a křišťálově čisté." 150)

Bradáč se ocital i v těžkých osobních situacích. Ze zprávy generála Bláhy z dubna 1934 se dovídáme, že "ministr je v tísnivé situaci, nutně by potřeboval 300.000Kč. Je zažalována jeho směnka znějící na 167.000 Kč a ... advokát", který tyto směnky projednával, "dal zabaviti ministrovi nábytek." 151) Tyto informace získal generál Bláha od generála Kopala, který za ním s touto prekérní záležitostí přišel, "ježto si uvědomuje odpovědnost za věc a rád by ministrovi pomohl." 152) Bláha vzápětí o celém rozhovoru informoval prezidenta. O jaké směnky šlo a jak se celá záležitost nakonec vyřešila, zůstává nejasné. Víme pouze to, že prezident poté, co byl o celé věci takto zpraven, hovořil s Bradáčem telefonicky a že mu snad byla vyplacena na odpovědnost generála Kopala z nějakého černého fondu částka 40.000 Kč jako okamžitá výpomoc. 153) Politici se ovšem dostávali do podobných situací vcelku běžně a ani Bradáče tato událost příliš neohrozila, pouze načas ztížila jeho pozici.

V únoru 1934 vystoupila z vlády národní demokracie na protest proti zákonu o devalvaci československé koruny. Jejím odchodem však nebezpečně zesílila protivládní opozice, která se zároveň výrazně posunula směrem doprava. Devalvace měla sloužit jako ozdravný prostředek krizí podlomeného hospodářství. Jejím hlavním úkolem bylo zvýšení konkurenceschopnosti exportu do ciziny, od čehož si vláda slibovala oživení výroby a zmírnění nezaměstnanosti. Mělo jít o opatření dočasné, protože státy, kam vývoz směřoval, obvykle reagovaly odvetnými akcemi. Ty se projevily zdražením dovozu, což se okamžitě odrazilo ve zvýšení cenové hladiny na domácím trhu. 154)

Odchod národní demokracie z koalice znamenal transformaci vlády, v níž ale došlo pouze k personálním přesunům. Bradáč zůstal v ministerstvu národní obrany. Protože národní demokracie byla stranou hájící zásady hospodářského liberalismu a volného obchodu, od kterých agrárníci a některé další politické strany v době pokračující krize už upouštěli, mohla nyní, po jejich odchodu, přijít na řadu taková opatření, která byla podmíněna přímými státními zásahy do ekonomiky státu. Jednalo se zejména o prosazení obilního monopolu, 155) opatření spojeného i s Bradáčovým úsilím ještě jako ministra zemědělství.

Obilní monopol byl zřízen 13. července 1934 vytvořením Československé obilní společnosti, která dostala monopolní právo na nákup a prodej, dovoz a vývoz obilí, krmiv a mlýnských výrobků. Tento krok znamenal na jedné straně zlepšení situace drobného zemědělce, na straně druhé přispíval ke zvýšení cen základních potravin. 156) Plánovité skladování a udržování dostatečných zásob obilí mělo mimo jiné svůj význam i pro obranu státu.

V říjnu 1934 vedl Bradáč v roli zástupce prezidenta Masaryka a jako reprezentant Československé republiky oficiální delegaci na pohřbu jugoslávského krále Alexandra, 157) který byl zavražděn spolu s francouzským ministrem zahraničí L. Barthouem při atentátu v Marseille. Krátce po návratu z Francie měl Bradáč těžkou autonehodu. 158) Utrpěl těžká zranění. Musel být proto hospitalizován v pražské vojenské nemocnici. Brzy se však opět vrátil do svého úřadu.

V roce 1935 končilo třetí volební období Národního shromáždění. Nové volby byly vypsány na 19. květen 1935. Ačkoliv se očekával zřetelný posun napravo a vědělo se o nebezpečí, které hrozí ze strany extrémních hnutí, to, že se vítězem voleb stane Sudetoněmecká strana, tušil opravdu jen málokdo.

Poznámky:

133) Vojenský historický archiv (dále jen: VHA), fond: Pozůstalost generála Silvestra Bláhy, k. 5, záznam ze dne 10. 11. 1932.

134) Kurfürst, F.: Válečné dějiny československé, Praha 1937, s. 357 – 358.

135) Bláha, S.: Co dal Masaryk armádě a brannosti národa, Praha 1933, s. 5.

136) VHA, fond: Pozůstalost generála Silvestra Bláhy, k. 3.

137) Dvacet let československé armády v osvobozeném státě, Praha 1938, s. 170.

138) APČR, fond PS III, k. č. 69, inv. č. 765, heslo: 40, schůze výboru branného 31. 1. 1934.

139) Národní politika 7. 7. 1934.

140) Dvacet let československé armády..., c. d., s. 156.

141) Lidové listy 31. 12. 1932.

142) Národní osvobození 24. 1. 1933.

143) Venkov 27. 10. 1933.

144) Tamtéž.

145) Tamtéž, 22. 12. 1633.

146) Tamtéž, 14. 6. 1934.

147) Hlas našeho venkova 6. 4. 1935.

148) Dle svědectví paní Libuše Žilkové, rozené Bradáčové, rozhovor dne 30. 5. 2000, osobní archiv autorky.

149) Cozlová, S.: Můj otec Bohumír Bradáč. In: Listy starohradské kroniky, 1999, č. 2-3, s. 61.

150) Tamtéž.

151) VHA, fond: Pozůstalost generála Silvestra Bláhy, k. 5, záznam ze dne 27. 4. 1934.

152) Tamtéž.

153) Tamtéž.

154) Gajanová, A.: Příspěvek k objasnění příčin roztržky v táboře české buržoasie v roce 1934. In: ČsČH, 1956, č. 4, s. 629.

155) Klimek, A.: c. d., II. díl, s. 379.

156) Tamtéž, s. 385.

157) Cozlová, S.: c. d., s. 61.

158) Dle svědectví paní Libuše Žilkové, rozené Bradáčové, rozhovor dne 30. 5. 2000, osobní archiv autorky.

(pokračování)


Antonín Knížek

Zamyšlení na kronikou Františka Studeného

(dokončení)

předchozí část

1906: Zima byla v lednu mírná, bez sněhu, mrázky byly jak se říká skřivánčí. Do poloviny února bylo několik mrazů, pak bylo po mrazech. Březen byl celý mrazivý, takže na setí nebylo ani pomyšlení. Duben byl též studený a suchý, krásně se zasilo, ale obilí špatně vzešlo pro nedostatek vláhy. Květen byl do 13. pěkný, od 14. bylo deštivo a chladno. Další měsíce byly pro úrodu velmi vhodné, obilí se krásně sklidilo, zrno mělo velmi dobrou kvalitu, zvláště ječmeny. Také se slušně platily až za 17 korun cent. Po ovsu byla čilá poptávka, za padesátikilový se platilo 9 korun. Ovoce se urodilo mnoho, zvláště švestek, stromy se až polámaly pod jejich tíhou. V době česání nastaly deště, švestky rozpukaly, mnoho se jich zkazilo, že nebyly k potřebě, mnoho jich zůstalo na stromech, až shnily. Sušené švestky byly proto drahé, až 15 a 16 korun za 100 kg.

1907: Tento rok byl mokrý a studený, zvláště červenec byl celý deštivý, místy s povodněmi a krupobitím, které zničily zvláště v severozápadních Čechách celou úrodu. I lidské životy přišly na zmar. Obilí stouplo do takové výše, že jeho cena nebyla mnoho let tak vysoká: pšenice se prodávala za 22 až 26 korun, žito za 22 až 24 koruny, ječmen za 18 až 19 korun, oves za 16 až 17 korun. Ku konci roku ceny o 2 koruny klesly.

1908: Leden začal s mrazy, které trvaly až do konce měsíce. K dalším záznamům se kronikář František Studený nedostal.

1911: Byl to rok suchý, nepršelo po celý duben, květen, červen i červenec. Jen v červenci namoklo dvakrát tak trochu, že se na silnici prach smočil. V červenci bylo tak horko, že lidé zmírali na cestě. Byl to rok neúrody, zlou úrodu doničili hraboši, kterých se objevila na polích spousta. Dobytek od roku 1909-1910 až do žní roku 1911 se držel v ceně. Kráva pod 300 korun se nekoupila, po neúrodných žních ceny dobytka klesly až o 20 procent.

1914: Vypovězením války Rakouskem Srbsku 26. července 1914 záznamy v Studeného Knížce z domácích dějin končí.

III. POŽÁRY A ZMĚNY DRŽEBNOSTÍ

1868: 19. června vyhořelo číslo 6, jehož majitelem byl Jan Kebl. Stavení toto již nepostavil, ale koupil si sešlý domek číslo 45, v němž hospodařil na dvacetikorcových gruntech.

1869: Vyhořelo číslo 13, na němž hospodařil František Konečný, pocházející z Hubojed.

1882: Dne 12. května zničil požár číslo 14, v němž bydlela vdova Anna Slavíková, která jej hned opravila.

1884: Hospodář v čísle 51 Jan Jána rozprodal grunty u tohoto čísla. Dne 21. srpna vyhořelo číslo 38, v němž bydlel Václav Táborský. František Ort prodal starohradský mlýn svému zeti Františku Zavorálkovi.

1885: Vyhořelo číslo 43, v němž bydlel František Zvěřina. Věkem sešlé číslo 49 bylo zbořeno, stávalo na polední straně při čísle 16. Od Jiřího Pluhaře z Dol č. 27, přikoupeno k číslu 16 pole ve výměře 1 jitro 1008 čtverečných sáhů za 1420 zl.

Mlýn ve Starých Hradech koupil od Zavorálka Františka Josef Poláček ze Lhoty Zelenské.

1887: Starohradský mlýn koupil František Zelinka, mlynář z Veselí nad Cidlinou.

1888: V listopadu koupil Jan Novák ze Hřmenína starohradský mlýn od Františka Zelinky za 20 000 zlatých. 20. února 1889 se oženil s Marií Kolářovou z Radimi.

1894: Od vdovy Barbory Šanderové koupil kovárnu Jan Roštěnský, kovář ze Žitoulic. František Ulrich prodal domovní stavení č. 34 s loukou a třemi korci pole za kovárnou vdově Marii Keblové za 3 300 zlatých. František Ulrich koupil zase od ní domek číslo 45 za 700 zlatých.

1889: Václav a Marie Toboříkovi postavili si nový domek č. 58 na pozemku odkoupeném od Václava Drozna za 70 zl.

1902: Pozemek se spáleništěm po čísle 6 koupil Ervín Malý od Marie Keblové a jejího syna Josefa za 1 600 korun, tedy za cenu báječně drahou, tj. 1 čtvereční sáh za 3,40 korun. Hospodu čp. 19 od Františka Straky koupil Matěj Kunst z Obory u Obrubec za 18 000 korun s poli přes 20 korců. Vedení hospody se ujal 1. ledna 1893.


Cesta za prací

(pokračování)

předchozí část

Tatínek dovedl obdivuhodně vypravovat o všem, co bylo zajímavé a krásné. Bystřici, kam jsme se měli stěhovat, jsme znali my i maminka právě jen z vypravování. Domek, který již byl pro nás zakoupený, nacházel se na stráni nad říčkou, blízko kostela a školy. Půl hodiny pěšky do Libáně, kam se chodilo do měšťanky, a na druhou stranu dvě hodiny pěšky do Jičína, metropole Českého ráje.

Tatínek a maminka se o nás vždy dokázali postarat. Připomínali nám, že život v Bystřici bude těžší, ale z našetřených peněz z Německa se budeme mít dobře. Doba stěhování vlakem nadešla a v Bystřici bylo vše tak, jak nám tatínek vypravoval. Malebná vesnice ležící na přechodu hor a kraje rovin, kostel již z dálky viditelný ze všech stran, na návsích stromořadí lip. Vesnice obklopená ovocným sadem, lukami, poli a málo lesem.

Nejprve byl tatínek zaměstnán v Libáni v cihelně jako řidič nákladního auta. V letech 1923 – 1924 přestavěl domek, pekl chléb, později housky. Obchod se pomalu rozrůstal. Chléb i housky se vozily do více a více okolních vesnic. Pomáhal i dědeček, později přibyl dělník. Jako děti jsme si zvykly nejdříve. Nejvíce se nám líbilo, že děti z Bystřice, pozdější kamarádi, k nám přistupovali nejdříve ze zvědavosti, až později z kamarádství. Musely jsme jim vše vypravovat o našem předchozím bydlišti v Drážďanech. Ale znalosti o nich jsme měly převážně jen z tatínkových vzpomínek, neboť teprve v Bystřici jsme navštěvovaly základní školu. Později, když jsme už byly v Bystřici více roků, tak nám tatínek připomínal, že jsme se narodily v Německu na řece Labi. Znal četné historické památky, věděl o původní slovanské osadě a až po válce jsme samy poznaly význam drážďanského uměleckého bohatství. Ale to již bylo město zničené, spojenci ve snaze přimět Německo k ukončení války, provedli zde velké nálety. I náš dřívější dům patřil mezi 30 000 domů, které byly rozbombardovány.

Život v novém bydlišti pro nás byl několik let velice idylický, ale přišla doba, na kterou se dobře nevzpomíná. Úspory peněz, které naši měli v markách, se při celosvětové krizi znehodnotily. Později, v roce 1939, jsme vyhořeli. Uhořel dědeček, tatínkův otec, tehdy měl 93 roků. Nevím, jak se to stalo. Nejdřív přijeli hasiči z Važic a ještě přepřáhli na bystřickou stříkačku. Žel, za tři čtvrti hodiny bylo vše shořelé. Tatínek potom sháněl místo na postavení nové budovy. Koupil starý prázdný domek, který se rozboural a nově se stavělo. Od února do září nám pekli chléb pekaři v Libáni, abychom udrželi klienty. V září 1939 už zase tatínek pekl chléb ve své dílně.

V říjnu 1939 najednou k nám do dvora přijel malý nákladní vůz s nábytkem. Vystoupila starší tatínkova sestra se slovy: "Pepo, musíš mě tu nechat, nemám kam jít. Němci mne vyhnali." Bydlela přes 50 let ve Vratislavicích u Liberce. Tatínek tedy musel honem dodělat pro naši tetu dvě místnosti v podkroví. V té době už byl doma i bratr, který se učil v Liberci, kde pro něj bylo nebezpečno. Ale stejně pak musel do Říše na práci jako totálně nasazený. Maminka byla německé národnosti, nebylo to pro nás také jednoduché. Z Libáně přišel dopis, aby podepsala jeho obsah. Pak ji přišli přesvědčovat osobně a nabízeli materiální i finanční výhody, hlavně potravinové. Nepodepsala. Ještě několikrát to zkoušeli písemně. Tatínek škrtl adresu a připsal: "Nepřijímáme." Kdyby podepsala, musel by bratr do německé armády a do války. A maminku by po válce vyhostili. Pocházela z Čech, z kadaňského okresu, na češtinu si ale nemohla zvyknout. Snad proto jsme v rodině mluvili většinou německy a když česky, tak to doprovázela jen úsměvem.

Přišel konec války, osvobození od fašistů. Teprve později se mamince dostalo uznání, že i když byla německé národnosti, zachovala se jako správná vlastenka. Maminka byla přesvědčená, že dobří lidé spolu mohou žít.

Ještě pár let po válce se tatínek věnoval řemeslu, pak převzal provozovnu můj bratr. Tatínek se nikdy nelitoval a nejvíce vzpomínal, jak se zapojil do kulturní činnosti obce Bystřice. Ještě když se pak naši odstěhovali do Vratislavic, stále udržoval styk s Bystřicí, svým rodištěm. O jeho zájmu o vesnici bych ještě chtěla napsat.

Adéla Kykalová-Masáková, Chyjice


Z vašich dopisů

Doc. MUDr. Josef Donát, DrSc., Hradec Králové: Obdivuji vás, že udržujete kulturní život ve Starých Hradech na tak vysoké úrovni a že vydáváte již 26. rok Listy starohradské kroniky. O váš zámek jako historický objekt jsem se zajímal již od 60. let a vždycky jsem mu fandil. K tomu by mi ovšem stačila občasná návštěva, protože na kulturní akce, které dálkově obdivuji, nemá bohužel čas.

Jenže pak přijdou Listy, já si něco přečtu, třeba o bystřických hospodách, a moje babička Anna Donátová byla rozená Jandová z Bystřice, a už k tomu mám hned blíže. A její synovec, můj strýc, prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc., který zemřel před půl rokem, patřil k nejvýznamnějším a v zahraničí k nejznámějším českým lékařům. A tak na pohřeb prapotomka chalupníka z Bystřice přijeli do Prahy hosté až z Austrálie a USA. Pak se v jiném čísle dočtu o jistém Schovánkovi a vím, že můj pradědeček se jmenoval Josef Schovánek a jeho otec, můj prapradědeček Antonín Schovánek, původně mlynář z Podchotuc u Zlivi u Libáně, byl měšťanem jičínským a pražskýma v 1. polovině 19. století mu patřil ten nádherný středověký dům Jeronýma Bukovského z Neudorfu vedle zámku vJičíně a jeho druhý syn JUDr. Antonín Schovánek byl prvním jičínským notářem, zemským poslancem a deklarantem. Ten známý dům podědil po otci v roce 1845 a zemřel v roce 1870... Mimochodem, přestože jsem přes Zliv jel nesčíslněkrát, nevím, kde jsou Podchotuce, jestli vůbec ještě jsou, a jestli tam nějaký mlýn nebo stavení mlýn připomínající ještě stojí. Takže ten Schovánek z vašeho časopisu mohl být příbuzný z nějaké jiné větve rodu.

A mohl bych pokračovat, takže časopis posílejte dál, je to pouto k rodnému kraji a k rodovým kořenům, i když můj rodný kraj je spíše trochu vedle, v Kopidlně.

Míla a Iva Procházkovi, Lompoc, USA: Děkujeme za dobré zprávy z Hradu a Vašeho kraje. Jedna špatná zpráva – pan starosta netančil! Škoda, že jste trochu z ruky, určitě bychom rádi zavítali na ten váš první obecní ples. S potěšením jsme pročetli Listy 3-4/2002 a teď se pereme o první číslo 2003.Udivuje nás, co máte příznivců, ale nepřekvapuje nás to. Pro každého hosta a potencionálního pomocníka máte inspiraci. Já bych se k nim také rád přidal jako volontér. Možná, až budete potřebovat něco přeložit, jsem k dispozici...


Staré Hrady v tisku

– Starohradské výstavy zaznamenaly Noviny Jičínska10. 4. a Nové noviny 11. 4. (Karel Neckař), Český ráj 2003, Noviny Jičínska 3. 5., Nové noviny 9. 5. a Prochoroviny 5/2003 (Ellen Jilemnická, Pavel Skalník a prvomájové recitační odpoledne), Prochoroviny 6/2003 (Jan Kubela), Noviny Jičínska 29. 5., Nové noviny 30. 5. a Prochoroviny 6/2003 (Karel Stránský), Noviny Jičínska 17. 6. (Jana Husáková). Také 4. ročník Hudebně literárního festivalu nám propagoval Český ráj 2003.

– Ke starším starohradským výstavám se vrátily Noviny Jičínska 3. 4. (Eva Hnyková), Prochoroviny 5/2003 (Zdeněk Kalista), Véčko Liberec č. 4/2002 a 1/2003 (Jiří Ryba), Noviny Jičínska 12. 5. (Vlasta Tvrdá).

– Článek bývalého libáňského učitele Václava Fejfara z roku 1927 přetiskl časopis Pod Blaníkem č. 1/2003.

– Pozdrav K. J. Erbenovi publikoval K. Bílek v časopise U nás č. 2/2003.

– O Slavkovském lese psal Jan Kůžel ve Zpravodaji České strany sociálně demokratické v Opavě z května 2003.

– Rozhovor s prof. Milošem Pickem jsme nalezli ve školním časopise Prvního obnoveného reálného gymnázia Praha č. 36 z roku 2003 z pera Terezy Maškové.

– Koníčky Jiřího Tobiáše přiblížil čtenářům Severočeského magazinu Pavel Koukal 19. 4. 2003.

– Sbírky literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech propagovaly Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 3/2003 (v článku Ludmily Budagovové), Hobby magazín 15/2003, sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší č. 15 (je zde i zmínka o našem časopisu), Zprávy Společnosti bratří Čapků č. 69 (výročí K. Bílka), časopis Danny č. 1/2003 (K. Bílek přiblížil fond Josefa Škvoreckého), a Lidové noviny 10. 4. (Růžena Hamanová upozornila na pracovnu Jaroslava Vrchlického).

– Muzejní noviny č. 23/2003 uveřejnily článek Jiřího Waldhausera o keltských valech u Markvartic.

– Návštěvu soboteckých baráčníků na Starých Hradech popsala Hana Rulcová v Životě Budovcovy župy č. 7-8/2003.

– Fotografii z putování milkovických koz do Semína jsme nalezli v Nových novinách 13. 6.

– Pozornosti sportovních stránek našich periodik se těšily úspěchy starohradských cvičenek aerobiku (Nové noviny 11. 4. a 9. 5. a Noviny Jičínska 31. 5.) i zdejších boxerů (Nové noviny 6. a 27. 6.).

Turisté dostali v poslední době několik zajímavých pomůcek. Vyšlo nové aktualizované vydání užitečného Kamenného klíče (Příbram 2003), kde mají Staré Hrady svou stránku. Obrázek zámku a reklamy okolních podniků (např. Kůrana Sedliště, Jakoubek Dětenice) najdeme spolu s podrobnými mapkami v knize Kudy a kam v ČR (P. F. art Brno 2003). Celý náš kraj přičleněný k Českému ráji je popsán v průvodci Marka Podhorského Český ráj a Podkrkonoší (Freytag & Berndt Praha 2001). Je zde i fotografie zámku a samostatná trasa vedoucí na Staré Hrady. Olympia vydala v roce 2002 novou verzi průvodce Český ráj z pera M. Střídy a M. Novákové s řadou barevných fotografií a užitečných mapek. Jako jeden z mála se věnuje i Libáňsku a Kopidlensku, i když jen okrajově a neúplně. Škoda drobných chyb (rádi bychom viděli tištěný turistický průvodce Turnovskem z roku 1858 – s. 44, Staré Hrady nebyly opuštěny koncem 16. století a nesídlí tu městský úřad – s. 92 apod.). Za pozornost stojí i krásná panoramatická mapa Česká republika – hrady a zámky s kresbami památek od Tomáše Rygla (ATP Jihlava 2001) – nechybí zde ani kresba Starých Hradů. Na letošní mapě Čtyřlístku Poštovní spořitelny jsou zakresleny i Staré Hrady. Zato na pohledové mapě Turistický region Český ráj, kterou zpracovala jedna liberecká firma a kterou (snad) vydalo Městské informační středisko Turnov a nechalo ji rozmístit na mnoha lokalitách, je chyb jak máku (Železný brod, Semínova lhota, Násednice, Šlajferna atd.). Jsou zde i malé samoty, ale mnohé zřejmě naopak neměly nárok (např. Babylon a Hůra u Sobotky), právem se mohou zlobit i občané Mnichova Hradiště a Jičína (zcela na okraji je asi čtvrtina města). Kolik asi činil honorář?

Šimonek Jan: Státní okresní archiv Mladá Boleslav (OÚ Mladá Boleslav 1997, 39 s.). V textu užitečného sborníčku se zajímavými fotografiemi starých i nových archivních budov a depozitářů je zmíněna i výměna prostor mezi depozitáři Staré Hrady a Vinařice.

Protinacistický odboj v Pojizeří 1939 – 1945 (Mladá Boleslav 2002, 160 s.). Cenný sborník zahrnuje stručně i odboj na Libáňsku, najdeme zde jména František Vojtíšek, Vojtěch Mencl, bratři Břetislav a Josef Flemrovi, Vlasta Svobodová-Kotyková, František Fišera, Emil Karpaš, František Škobis, Josef Machek a další známí činitelé odboje v tomto kraji.

250 Jahre Fremdsprachenausbildung im Osterreichischen Militär am Beispiel des Tschechischen (Vídeň 2003, 188 s.). Výuka češtiny na Tereziánské vídeňské vojenské akademii měla kulaté čtvrttisícileté výročí a právě k němu se konalo mezinárodní sympozium v říjnu 2002. Nyní vyšel sborník příspěvků z tohoto setkání, kde Mgr. Václav Petrbok prezentoval i výsledky svého bádání ve Starých Hradech (archivní fondy F. Čenský, E. Salomon z Friedbergu, J. Pospíšil, D. Sluníčko, P. Sobotka, K. D. M. Villani aj.).

Eva Tesařová (Jablonec nad Nisou 2003, 32 s.). V půvabném katalogu velké jubilejní autorčiny výstavy najdeme mj. i údaje o jejích výstavách ve Starých Hradech a krásnou fotografii z expozice v přízemí gotické části zámku v roce 1996.

Josef Pavlík: Blažena Kodlová (Bystřice nad Pernštejnem 2003, 32 + 3 s.). První monografie věnovaná autorce našeho kraje přináší krátký přehled jejího života a kapitolky o jejích jednotlivých knihách s ukázkami z nich. Nechybí ani reprodukce pérovek Františka Maxe.

Luděk Svoboda: Kouzelná obálka (antikvariát a já 2). Soukromý tisk, Praha 2003, 128 s. V knize vzpomínek najdeme i hezký záznam o návštěvě zámku Staré Hrady.

Naděžda Macurová /ed./: Záznamy času (Památník národního písemnictví Praha 2003, 160 s.) K 50. výročí zahájení činnosti Památníku národního písemnictví a k výstavě uspořádané k této příležitosti vyšel reprezentativní katalog informující o dějinách PNP i o náplni činnosti jeho jednotlivých oddělení. Škoda drobných chyb (popiska pod Máchovou kresbou Valdštejna vydává tento hrad za Hrubou Skálu, PNP uzavřel nájemní smlouvu se Starými Hrady již r. 1969 /ne r. 1970/, Vrchlického pracovna byla zpřístupněna r. 1975 /ne r. 1974/).

Jindřich Růžička: Hubert Gordon Schauer (1862-1892), žurnalista, kritik a inspirátor (Město Litomyšl a SOkA Svitavy 2002, 508 s.). Autor využil ke své vynikající studii i četné materiály uložené v LA PNP na Starých Hradech, zvláště ve fondu Ottova nakladatelství.

V knize Desetileté bilancování Katedry dějin a didaktiky dějepisu PF UK Praha 1993-2003 (Karolinum Praha 2003, 200 s.)zaznamenali autoři i několik studentských exkurzí na Staré Hrady a názvy diplomových i jiných prací, které zde vznikaly.

Se jménem prof. Mileny Lenderové jsou spojeny dvě knihy, věnované vývoji ženského hnutí u nás. Obě vyšly v roce 2002, obě vydalo pražské nakladatelství Karolinum, obě čerpaly materiály i ze starohradských archivních fondů a obě jsou krásně čtivé. První se jmenuje Eva nejen v ráji (podtitulem Žena v Čechách od středověku do 19. století), věnuje se zvláště dívčím a ženským deníkům a má 200 s. Druhá má výstižný titul Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky (223 s.)

Významný českobudějovický historik doc. Robert Sak si ve své knize Salon dvou století (Paseka Praha – Litomyšl 2003, 280 s.), věnované životu a dílu spisovatelky Anny Lauermannové-Mikschové, pochvaluje, jak dobře se mu pracovalo a bádalo ve Starých Hradech.


Drobné zprávy

Domov důchodců v Rožďalovicích uspořádal v květnu a v červnu letošního roku 1. ročník Univerzity volného času. Patronát nad ní převzaly herečky Květa Fialová a Naďa Konvalinková. Obsah byl zaměřen na regionální dějiny, zdravovědu apod.. Přednášky byly přístupné široké veřejnosti.

Památník Bedřicha Smetany v jabkenické myslivně se 31. května dočkal po dlouhé době svého znovuotevření.

Na nové okénkové pohlednici Markvartic najdeme i památky z Příchvoje, Rakova, Mrkvojed a Hřmenína. Snímky jsou dílem Otakara Hrdličky.

Foerstrovské dny, 3. ročník hudebních slavností v Libáni, proběhly ve dnech 31. 5. – 21. 6. Účinkovali vynikající sólisté – japonská sopranistka Michiyo Keiko, houslista Pavel Šporcl, dále Kocianovo kvarteto, pěvecké sbory Cantores sancti Venceslai z Mostu a Cantus amici z Prahy atd. Záštitu převzali J. E. Miloslav kardinál Vlk, senátorka Jaroslava Moserová a další osobnosti. Celý letošní ročník zhodnotila Iva Kovářová v Novinách Jičínska 28. 6.

Osenice nezapomínají na rod Foerstrů. 7. června 2003 se zde konalo velké setkání pěveckých sborů, přijeli i zástupci slovinského velvyslanectví, aby na budově bývalé školy byly odhaleny pamětní desky hudebního skladatele a autora Osenické suity Josefa Bohuslava Foerstera a jeho strýce Antona Foerstera, zakladatele slovinské národní hudební tradice.

Busta císaře Ferdinanda I. ze starohradského zámku odcestovala do Vídně, kde se ve dnech 15. 4. – 31. 8. 2003 koná v Umělecko historickém muzeu velká výstava k 500. výročí narození tohoto panovníka. K výstavě vyšel šestisetstránkový hodnotný katalog, v němž je celostránková fotografie busty a odborný text PhDr. Elišky Fučíkové. Nechybí ani upozornění na starší studie dr. Milady Lejskové-Matyášové a PhDr. Jana Chlíbce a poděkování Obecnímu úřadu Staré Hrady za zapůjčení busty. Naposledy byla busta vystavena v roce 1982 v Praze v Belvederu na výstavě Antické tradice v českém umění, k níž také vydala Národní galerie pěkný katalog s textem Lubomíra Konečného.

Referendum o přistoupení do Evropské unie se konalo 13. a 14. června 2003. Volební účast na Libáňsku se pohybovala mezi 50 – 72%, pro se vyslovila všude více než polovina voličů – od 63 do 78% hlasujících.

Při oslavě diamantové svatby 7. června 2003 ve Starých Hradech si manželé Květa a Jaroslav Čubanovi ze Zelenecké Lhoty v doprovodu více než 30 příbuzných prohlédli celý zámek. Viděli přitom četná kovářská díla mistra Čubana a v historické expozici i jeho kovářské kladivo.

Svými obrazy obohatili starohradskou zámeckou galerii pánové Arnošt Kába, Jan Kubela a arch. Karel Stránský. Děkujeme.

Jitka Molavcová propagovala čtvrtý ročník starohradského hudebně literárního festivalu 20. 5. v pořadu Černá – bílá na 1. programu České televize. V Českém rozhlase vzpomínal Karol Bílek na prof. Alexandra Sticha (13. 4. na Vltavě) a upozornil na kulturní pořady na Starých Hradech (31. 5. na stanici Hradec Králové a 7. 6. na Praze). 30. 5. rozmlouval na Praze v pořadu Dobré jitro redaktor Petr Tamchyna s architektem Karlem Stránským o jeho starohradské výstavě a 29. 6. hovořil o Starých Hradech v tomtéž pořadu Rudolf Křesťan, zvláště připomněl zásluhy zedníka Jana Joukla.

Pozor na žáby na silnicích! Tak se nazýval letáček, kterým Český svaz ochránců přírody žádal řidiče o pozornost k těmto tvorům, kteří se v dubnu a v květnu stěhují ze svých zimovišť do míst, kde se nerodily. Zahyne jich každý rok velké množství, na Libáňsku zvláště na silnicích z Libáně přes Milkovice a Záhuby na Křižánek a ze Starých Hradů k Sedlištím. Tato výzva platí i pro příští roky a my se k ní připojujeme.

Stádečko několika koz, oslů a psů jsme mohli potkat 8. června na trase z Milkovic přes Sobotku a Libošovice na Trosky. Jejich majitel, známý ekolog Standa Penc je tímto způsobem stěhoval do míst letní pastvy na hradiště Semín u Trosek. Do Milkovic se vrátí na tradiční týdenní Kozí mejdan 6. srpna, po týdnu budou opět putovat na Semín a definitivně se do Milkovic vrátí 28. září.

Projekt Mariánská zahrada zpracovává Ragionální muzeum a galerie v Jičíně. Měl by přispět k obnově území od Libáně, Kopidlna, Jičíněvse a Starých Hradů k Ohařicím a Ohavči s centrem kolem Lorety. Toto území budoval na přelomu 17. a 18. století rod Schliků jako barokní komponovanou krajinu, která měla návaznost na známou komponovanou krajinu Valdštejnovu. O projektu přineseme větší článek.

Požární soutěže ve Starých Hradech se 10. května 2003 účastnilo 10 družstev mužů a 2 družstva žen. V obou soutěžích zvítězila Sobotka. Mezi muži byly na 2. místě Běchary a na 3. Kopidlno. V okrsku zvítězilo 1. družstvo Starých Hradů před Libání a 2. starohradským družstvem. Dále se zúčastnila dvě družstva ze Zelenecké Lhoty, Kozodírky a Sedliště, a ženy Libáně.

Kulturní kalendář: Z mnoha kulturních kulatých výročí tohoto období vyjímáme: 600 let uplyne 13. 8. od smrti starohradského pána Smila Flašky z Pardubic. Před 200 lety se narodili Jan Josef Rais z Kopidlna, katolický kněz a pedagog, dopisovatel Přítele mládeže (23. 5.) a František Kolovrat-Krakovský, velkopřevor Řádu maltézských rytířů, který pro Řád získal Dětenice a byl i libáňským okresním starostou (6. 6.). 14. 5. 1648 zemřel hejtman starohradského panství Adam Rodovský z Hustiřan. 4. 6. 1728 byl pro víru popraven kopidlenský myslivec Tomáš Svoboda. Před 120 lety zemřel starohradský rodák, učitel a hudebník Josef A. Svoboda (11. 5.) narodil se prof. Václav Vojtíšek, historik, který se zabýval minulostí Libáňska (9. 8.). Sto let uplynulo 9. 7. od narození učitele a básníka Josefa Kozáka z Nadslavi. Zemřel 26. 7. 1998. A ještě několik připomenutí nedávných úmrtí: 12. 5. 1963 zemřel libáňský kapelník Václav Kyzivát, 23. 7. 1978 zemřela dětenická učitelka a kronikářka Vlasta Ryklová, 3. 7. 1983 zemřel přítel Starých Hradů, malíř František Volf a 20. 7. 1983 zemřela libáňská učitelka Kristina Havlová. Před 10 lety, 14. 8. 1993 nás opustil herec Jiří Adamíra a před 5 lety, 11. 7. 1998 odešel na věčnost poděbradský probošt P. František Lukeš.

Dokončení studií: Studium na textilní fakultě Technické univerzity v Liberci dokončila paní Miloslava Steklá ze Sedlišť a 1. července 2003 jí byl slavnostně udělen titul inženýrky. – Studium všeobecného lékařství na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci dokončila slečna Jana Šilerová z Býchor a 16. července 2003 jí byl ve velké aule Karolina v Praze udělen titul MUDr. Paní inženýrce i slečně doktorce jménem všech přátel srdečně blahopřejeme!

Mgr. Jaroslav Tobiáš, bystřický rodák, ředitel Chodského gymnázia v Domažlicích, se dožil 21. dubna 2003 šedesáti let. Za jeho působení na tomto ústavu se budova i výuka značně rozšířily a modernizovaly. Jeho způsob výuky přírodopisných předmětů zaujal studenty natolik, že mnoho z nich absolvovalo výtečně vysoké školy tohoto zaměření. Studenti totiž měli možnost opatrovat a zkoumat život mnoha druhů savců a dalších živočichů přímo ve škole, čímž se zvyšoval jejich zájem o tyto obory. Milému jubilantovi přejeme další pedagogické i osobní úspěchy a pevné zdraví do dalších let!

Blahopřejeme: Osmdesátiny oslavil 18. 5. prof. Vojtěch Mencl. 75 let se dožil 14. 8. grafik Zdeněk Kerda. 70 let oslavili 24. 6. sedlišťský rodák, kapelník Oldřich Kužel, 21. 7. malíř Jiří Škopek a 3. 8. grafik Miroslav Houra. 65 let bylo 6. 6. karikaturistovi Mirkovi Bartákovi a 8. 7. archeologovi Karlu Sklenářovi. Šedesátiny oslavil 26. 5. ing. František Hep a 15. 8. malíř Stanislav Konečný. 55 let bylo 4. 6. fotografovi Milanu Reichhelmovi a 19. 6. historikovi umění Milanu Martincovi. 45 let se dožil 1. 7. prof. Karel Schulmann. 40. narozeniny oslavil 9. 5. malíř ing. Milan Hoferik. 30 let bylo 10. 8. malíři Pavlu Trnkovi. Všem těmto našim přátelům a spolupracovníkům blahopřejeme!

Naši jubilanti: Devadesátiny oslavil 11. 6. pan Jaroslav Švihovec ze Starých Hradů. 85 let se dožila 3. 7. paní Antonie Kamarádková ze Sedlišť. 75. narozeniny oslavil 1. 6. pan Karel Hlaváč ze Starých Hradů. 65 let bylo 15. 8. paní Vlastě Ulmanové ze Starých Hradů. 60 let se dožila 3. 6. paní Danuše Vaníčková ze Sedlišť. 55 let bylo 1. 7. panu Václavu Plíškovi ze Starých Hradů. 9. 6. oslavila padesátiny paní Jaroslava Macková ze Sedlišť.

Literární historik PhDr. Mojmír Otruba zemřel 8. června 2003 ve věku 80 let. Patřil k předním znalcům české literatury 19. a 20. století, zvláště období národního obrození. Jako rodák z Mladé Boleslavi nezapomínal na regionální autory, zvláště na sobotecké rodáky Václava Šolce a Fráňu Šrámka. Také pro naše čtenáře připravil podrobný článek o bystřickém rodákovi Josefu Hukalovi, obrozeneckém dramatikovi a spisovateli.

Paní Helena Horáčková ze Sedlišť zemřela 22. května 2003 ve věku 82 let. Většinu svého života trávila v rodné obci jako vedoucí malé vesnické prodejny Jednoty a ještě v důchodu prodávala tři roky v libáňské mlékárně. Aktivně se zajímala o veřejné dění v obci, byla členkou a předsedkyní občanského výboru a krátce po sloučení obcí i členkou rady místního národního výboru v Libáni. Od počátku byla spolupracovnicí našeho časopisu, psala o životě v obci a získala nám mnoho stálých odběratelů. Nezapomeneme!

Úmrtí. Paní Marie Javůrková ze Starých Hradů zemřela 1. června 2003 ve věku 79 let. Paní Jiřina Plíšková ze Starých Hradů zemřela 25.června ve věku 51 let. Obě patřily k dlouholetým čtenářkám našich Listů.

Obecní úřad Staré Hrady zřídil své vebové stránky na internetu. Najdete je na adrese http: www.obecni-urad.net

Redakční. Děkujeme všem našim odběratelům za včasné zaslání předplatného na letošní rok a zvláště těm, kteří ho hodně zvýšili (v posledních týdnech např. paní L. Amlerová a Rybaříkovi z Prahy, paní V. Pokorná z Mladé Boleslavi, pan Antonín Čapek a Janáskovi z Libáně, Neckařovi z Jičína aj.). Velký dík patří všem našim dopisovatelům. Díky jim máme stále zásobu zajímavých příspěvků, takže se můžete těšit třeba na studii dr. Františka Dudka o Mcelském zázraku a jeho dozvucích na Libáňsku, dokončíme seriál vzpomínek na naše židovské spoluobčany, kteří zahynuli za holocaustu atd.


Místo pozvánky:

V gotických prostorách zámku Staré Hrady se koná ve dnech 28. 6. – 29. 7. výstava Sdružení textilních výtvarníků, ve dnech 31. 7. – 11. 9. výstava plastik Vladimíra Preclíka a od 13. 9. uvidíte obrazy Vlasty Tvrdé.

Černobílé fotografie Radmily Šepsové ze života řeholních sester Řádu sv. Voršily a kongregace sv. Karla Boromejského budou vystaveny od 6. 9. do 15. 10. 2003 v přízemí gotické části zámku. Zároveň zde Ivan Šmíd vystaví několik svých plastik. Výstavu uvede jičínský vikář P. Pavel Szumilas.

Ve výstavní síni v arkádách vystavuje ve dnech 12. – 31. 7. své obrazy Miloš Šolle, ve dnech 2. – 28. 8. zde představí své fotografie Pravoslav Prokeš. Pak zde od 30. 8. do 25. 9. uvidíte zajímavou expozici Cestovatelé v Jižní Americe, kterou připravil doc. Ivo Barteček z Olomouce a od 27. 9. budou tyto prostory hostit obrazy Arnošta Káby. Vernisáže začínají ve 14 hodin.

Program 4. ročníku hudebně literárního festivalu je uveden samostatně na obálce tohoto čísla. Další kulturní pořady po vernisážích budou zveřejněny na pozvánkách a plakátech.




Menu