Z letošní úvodní výstavy fotografií mladého jičínského autora Karla Neckaře přinášíme alespoň snímek Starých Hradů.

Z úvodního slova Zdeny Kadlecové vyjímáme: "Jsem moc ráda, že mohu uvést první veřejnou výstavu fotografií Karla Neckaře z Jičína. Nazval ji Můj Český ráj a myslím, že vnímavému divákovi může přiblížit krásu krajiny a přírody tohoto kraje. Fotografování, kterému se věnuje již více než 15 let, je pro něj vskutku potřebou duše. Vnímá krásu přírody a tyto vesměs neopakovatelné pohledy se snaží zachycovat svým fotoaparátem.

Inspirací mu jsou hlavně vrcholky hor .- u nás tedy spíše vrchů, např. Veliš, Zebín nebo Kumburk, odkud je krásný výhled do kraje a kde má možná stejné pocity jako Karel Hynek Mácha, který se z vrcholu Kumburku obdivoval "milostné spanilosti a tiché velebnosti " našeho kraje.

Kromě krajiny ho k fotografování inspirují i detailnější záběry stromů, květin a rostlin, kde vnímá hlavně jejich krásnou hru barev a tvarů v harmonii se slunečním světlem. Věřím, že se vám tato výstava bude líbit a že vás bude třeba i trochu inspirovat k vnímavějšímu pohledu kolem vás."

Expozice trvala od 12. dubna do 15. května a krásné snímky nám ukázaly známá i neznámá místa Českého ráje ve všech ročních obdobích, výhledy na Krkonoše atd. Doufáme, že se s jeho tvorbou na Starých Hradech opět brzy setkáme.

Akad. architekt Karel Stránský ve Starých Hradech

Karel Stránský absolvoval jičínskou obchodní akademii. Po základní vojenské službě, vykonané u jednotek PTP, byl přijat na Vysokou školu umělecko průmyslovou v Praze, kde studoval u renomovaných profesorů Adolfa Benše a Pavla Smetany architekturu. Jako absolvent této školy se zabýval designem a interiérovou tvorbou. Z jeho profesní práce vznikala řada realizací v architektuře v Čechách i v zahraničí.Mnoho let působil jako vedoucí oddělení interiérové tvorby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově. Věnoval se samozřejmě i práci architekta.

Když ukončil svou profesní dráhu, vrátil se ke své lásce – kresbě a malbě. Velmi rád vyhledává motivy v krajině jemu blízké, jako jsou Prachovské skály a další místa Českého ráje. Opakem těchto motivů jsou architektonické klenoty naší matičky Prahy. Stránský zásadně kreslí v plenéru, aby tak zachytil detail, který je v architektuře dominantní. Spontánnost Stránského kreseb vyvolává pocit opravdovosti, hlubokého citu a vzájemného souznění námětu a umělce.

Dnešní prezentace vystavených děl představuje celkem 72 obrazů – olejomaleb, kreseb puzzuolou a grafik.Obrazy kreslené puzzuolou jsou obzvláště působivé a umělcově naturelu architekta velmi blízké. Tuto techniku hojně používali italští malíři v renesanci a dlužno dodat, že Stránský použitím této techniky dosahuje mimořádných výsledků.

Naši veřejnost oslovil Karel Stránský poprvé v loňském roce svou výstavou v jičínském muzeu za hojné účasti návštěvníků. Poté následovaly výstavy v Mělníku a jiných místech. Před několika měsíci pořádal velmi úspěšnou výstavu v Praze v Galerii 14, dokonce i televize z ní vysílala záběry.

Co bych ještě na Karla Stránského pověděl? Jen to, že kromě lásky ke kumštu má druhou lásku, a tou jsou veteráni vonící benzinem. Několik takových mimořádných exemplářů vlastní a také renovuje. Z jeho hlubokého životního záběru je vidět, že Karel Stránský, byť už nese na svých bedrech sedm křížků, má pro co žít. A proto mi dovolte, abych našemu úspěšnému rodáku a krajanovi, architektu, malíři a člověku širokého srdce, popřál do jeho další tvorby hodně tvůrčí invence, zdraví a radosti ze života.

Vám pak, vážení přátelé, přeji příjemné zážitky při prohlídce expozice a příjemné odpoledne!

Josef Bucek

Staré Hrady v květnu

V gotické části prolínají se sochy Ellen Jilemnické s obrazy Pavla Skalníka. Paní sochařku znají Hořičtí, pan malíř přijel uspořádat do Česka dvě výstavy z kanadského Toronta. Jedna je starohradská.

Paní Jilemnické učarovala člověčí hlava. Prohrává si s všelikými jejími tvary, doplňuje ji o fantaskní prvky. Analyzuje. Někde doplňuje barvou nanášenou, využívajíc rozličných momentů základních. Často staví duálně vedle sebe barevně i tvarově protiklady. Dialog doplň si každý sám. Och, kolik našli jsme hlav dutých. Ten úkol, doplnit vnitřek, mysl i duši člověka... ano, v tom je metafora přístupu diváka k výtvarnému kumštu. Ke kumštu vůbec.

Svébytné místo zabírají hlavy bratří Čapků, příspěvek paní sochařky k soutěži pro náměstí Míru v Praze (Ano, tam co stojí abstraktní plastika Pavla Opočenského). Dominanta klavírního sálu. Dle mého soudu i dominanta sochařské části výstavy.

Pavel Skalník přivezl z Kanady plátna v duchu šerosvitu. Z tmavého pozadí vysvítá ústřední motiv. Často jím jsou jen malé výrazně barevné části. Pozoruhodná je červená. Méně obvyklé je, že mistr své obrazy popisuje. Všechny slepice mají svá jména. Povím: kromě ženských postav jsou tu na obrazech slepice. Vysvětlení pan malíř odmítl s tím, že by porušil jeden ze základních zákonů úspěšného nazírání na obraz: Každý sám si musí svůj obraz vyložit. I vztah mezi motivy na různých obrazech. Ano, Pavel Skalník je ironik. A nápisy se jmény portrétovaných, to je výtvarný doplněk.

Hana Kofránková už k prvomájovým Starým Hradům patří. Letos přijela s mladším českobudějovickým kolegou Alešem Vrzákem. Jejich pořad z korespondence Boženy Němcové se synem Karlem byl proložen verši Františka Halase. Proto i název: Naše paní B N. Věru, ne příliš radostné psaní. Jako nebyl příliš radostný život spisovatelky, zvláště v jeho druhé části. Laskavá a krásná jsou slova Halasových veršů. Ne, nezkrášlují. Jen dokazují úžasnou sílu poezie – srovnat se s oním pěkným i bolestivým v našem životě.

Jan Kubela přinesl své obrazy do síně v arkádách a je zjevné, kterak ony odtud překypují. Obrazů je moc, připomínají mozaikovou instalaci. Však ten počin není bez zajímavosti a možná byl i záměrem, neboť jeden motiv se opakuje i vícekrát a dává divákovi možnost srovnání. Malíř samouk, naivista, možná spíš poučený naivista. Zajisté odborníci vznesou námitku ke kompoziční stavbě, možná někteří promluví o hranicích kýče. Každý dle svého. Výstava je, více než kterákoliv jiná, výpovědí o stavu duše autora. Úryvkem z životopisu. Tím podstatným v něm. Žena v mnoha vizích a podobách. Zajisté zidealizovaná. Vysněná? Vedle surrealismus. Pečlivě promyšlený obraz s ohněm a zlým paterem.

Kubelovy obrazy v arkádách provokují. Takže jednu z funkcí umění bez výhrady plní. Návštěvníci si je mohli prohlédnout od 17. 5. do 12. 6.

Výstava kreseb Karla Stránského měla 31. 5. impozantní vernisáž. Pan architekt pojal sobotní odpoledne jako setkání. Kromě muziky (flétnistka Míša Linková a Bazzar swing band Pavla Matějky) byla tu četba z Františka Nepila (Josef Vavřina), Lobkowitzký ležák a grilované maso. Hlavně ale krásná pohoda, která provokovala k popovídání nejen o kumštu.

Karel Stránský – obrazy a grafika. Jeho kresby v gotické části zámku jsou, snad ani nemůže být jinak, poznamenány profesí architekta. Pohrává si se všemi detaily na budovách, dokumentuje je. I kompozice je tak poznamenána. Jest tedy malířovo vidění reálné a zobrazení realistické. To není výtka, snížení úrovně. Dívajíce se, objevujeme stále nové pohledy na stavby a krajinu. V tom objevování je přínos. U olejů upoutá barevnost. Většinou jde v tmavším tónu, čímž vnáší prvek romantismu, možná nostalgie. Jičínsko, Praha, Mělník. I Karel Stránský přispěl k portrétům starohradského zámku. Jeho plakát je černobílý, rozostřený. Tím mezi ostatními neobvyklejší.

Bohumír Procházka

K zahájení výstavy

Ale jak dobře víme, v dnešní době je možné úplně všechno, dnes je možné i to, co by nevymyslel ani Jaroslav Dietl, kdyby na tom dělal ve dne v noci. Dnes se dějí věci, na které rozum nestačí. Třeba když zásadový pravičák Klaus jde prosit komunisty o jejich hlasy a pak se jimi nechá instalovat na Pražský hrad, to by nevymyslel ani Alfred Hitschcock s Dietlem dohromady. Zkrátka, co na tom, když já, člověk nicotný a bezvýznamný, poruším nějakou tradici třeba zrovna tady ve Starých Hradech a výstavu si uvedu sám.

Je to asi týden, co jsem viděl v televizi výtvarnou kritičku Lenku Lindauerovou, která se rozčilovala nad tím, jak se dnes málo věnuje pozornost současnému modernímu, že lidé – ó ta hrůza! – stojí fronty raději na Brožíka, Švabinského a Hynaise, jejichž dílo je, jak řekla, pouhá akademická sračka. Ne, mne nevyděsilo to slovo, vždyť nebylo proneseno na Nově, ale v České televizi, takže to bylo jistě v pořádku. A pak – mne dnes nemůže vyděsit už nic, ba naopak, inspirovalo mne to. Začal jsem si představovat, co by se asi stalo, když tak odsoudila naše mistry malby a grafiky, zda by ještě přitvrdila, kdyby náhodou ta útlocitná dáma, vzdělaná a erudovaná ve svém oboru, zajisté jen omylem vkročila sem, na mou výstavu.

Možná, že by ani nešla dál, neboť hned ve dveřích by jistě vykřikla ve spravedlivém hněvu ono slovo a mnohokrát by je opakovala. A kdyby snad přece jen pokročila dál a s odporem si prohlížela mé výtvory, jistě by už zas křičela: "Já člověk studovaný a kritik každým coulem volám: Tohle ne, ty mazale, tohle tedy ne!" A kdyby snad ta dobrá žena přišla přímo na vernisáž mé výstavy, celá natěšená, že zas jednou něco zkritizuje svým neomylným pohledem a řekne k tomu také něco chytrého svým nekompromisním, ale přece jen laskavým slovem či celou větou, ba možná i souvětím co by asi řekla ta svatá žena po překonání mdlob a záchvatu mrtvice? No, ta neopakovatelná slova by jistě opakovala na mou adresu a vám by se divila: "Lidi, co tady hledáte? Proč jste přišli? Snad kvůli umění? To tady nenajdete, když jsem ho neobjevila ani já svým zrakem ostřížím!" Ale pak přece jen by možná řekla už klidněji: "Kdo je ten Kubela nevím a vůbec mě to nezajímá! Jen jednu dobře míněnou radu dala bych tomuto a všem takovým v uvozovkách umělcům: Nechte toho a dělejte radši něco, co bude lidem prospěšnější! V zimě není, kdo by zametl chodníky a posypal silnice, v létě není člověk, který by posekal příkopy a uklidil smetí, co se všude válí, a tady je člověk, co by se ideálně hodil na to všechno – ale ne, on ne! On bude radši, ten lump a ničema, kreslit a malovat a ještě se nestydí vystavovat to a otravovat s tím slušné lidi!"

A pak by si jistě ta žena dobrotivá vzpomněla, že je ostrou a nekompromisní kritičkou a v zápalu osvícení skočila by znenadání k nejbližšímu obrazu a hned k dalšímu a už by to brala šmahem a jala by se je systematicky ničit, trhat, sápat, rozbíjet a dupat po nich, jak by jí velel její umělecký jemnocit. A na závěr ta žena spravedlivá, i kdyby ji někdo z vás, přátelé výtvarného umění, zadržel, přesto lví silou vyškubla by se vám a s rukama napřaženýma letěla by na mě a se slovy "Ty už nic nenapatláš, mazale!" zaškrtila by mne a tak zachránila české výtvarné umění na věčné časy i svou čest výtvarné kritičky.

Přátelé výtvarného umění, staré, snad arabské přísloví říká: Máš-li dva pecny chleba, sněz jeden a nasyť tak své tělo a druhý vyměň za bílou chryzantému a nasyť i svou duši. Dnes je ovšem doba nová, doba Klausova a Špidlova, a ta diktuje mít ne dva, ale čtyři, deset, ba dvacet a víc a ne už pecnů, ale nejlépe rovnou melounů a žádné chryzantémy, žádná starost o duši, i když je jisté, že ani dnes, v době zdivočelého kapitalismu, zpackané svobody a české parodie na demokracii, nepotřebuje člověk k životu příliš mnoho, jen střechu nad hlavou, pár svršků a spodků a trochu toho žvance.

Vážení přátelé, přesto, co by si asi myslela o mých obrazech paní Lindauerová, doufám, že až si je prohlédnete, přece jen tu a tam uvidíte něco, co je hodno pozornosti, ba i obdivu, že sem tam něco se vám zalíbí a možná strávíte hezkou chvilku mezi mými obrazy a naleznete zde trochu klidu a pohody v dnešní hektické době. Doufám, že snad mé obrazy budou alespoň trošičku tou chryzantémou , která vám zavoní a pohladí vás po duši. Děkuji vám, že jste přišli a pojďte se za zvuku písní našeho mládí v přednesu skupiny STYL z Lomnice nad Popelkou na to podívat!

Jan Kubela

Pavel Rajdl – keramika

Pavel Rajdl (narozen 1924) vystudoval výtvarný obor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde byl žákem Ladislava Leitgeba, Cyrila Boudy, Martina Salcmana a Karla Lidického. Už z toho vysvítá, že poučení šlo směrem malířským a sochařským. Zpočátku se věnoval malbě a grafice s výraznými civilizačními prvky. Malba postupně nabývala na reliéfnosti, až se stala plastikou.

Od roku 1974 autor zůstává věrný pouze keramice. Na ní zaujal výtvarníka onen radostný pocit při přetváření beztvaré hmoty za účasti živlů, které se stávají součástí jeho představ a záměrů.

Autor je členem Středočeského sdružení výtvarníků Unie výtvarných umělců, vede v Kolíně Galerii v zahradě. Své práce představil na více než 30 samostatných výstavách v České republice, v zahraničí vystavoval např. v Mnichově, Frankfurtu, Tokiu, Paříži, Budapešti aj. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách v České republice, v Německu, Japonsku, USA, Švýcarsku, Rakousku, Švédsku, Holandsku, Francii a Itálii. Tvorba se zaměřuje na keramickou plastiku, reliéf a na keramiku pro architekturu.

Pavel Rajdl se na starohradské výstavě představuje plastikami a částečně i reliéfy. Ve figurálních motivech hledá postoj k životu a k okolnímu světu. Pracuje s nadsázkou, do kontrastu staví často poetičnost námětu a drsnost materiálu. Bohatství autorovy fantazie se projevuje v myšlenkových cyklech, rád spojuje svět lidí s přírodou. Barevnost keramických prací vychází z podstaty zpracovaného materiálu, zejména šamotu. Volí kontrast glazury s matným povrchem střepu, kontrast struktury hlíny s jemným lyricko filozofickým humorem.

Pokud mezi vystavenými pracemi naleznete tichou radost, donutí vás k zastavení a zamyšlení, pak nepracoval autor nadarmo.

O keramice Pavla Rajdla napsal spisovatel Jan Šmíd: "Pavel Rajdl jde svou vlastní cestou. Jde cestou niterného vidění bez sentimentality, cestou ztvárnění myšlenky. Jeho dílo je filozofií, kterou potřebujeme k životu, ke zdravému životu, ve kterém osm hodin patří práci, osm hodin odpočinku a posledních osm hodin nám. Jeho keramické figury nám přinášejí pohodu, naivní přitakávání radostem života, štěstí. A v tom je právě síla umění."

A autor sám dodává: Každý se do svého díla obtiskujeme a člověk to vědomě nemůže ovlivnit. Platí to ve všech profesích a při všech činnostech a zrovna tak i v kumštu. Povahu člověk neutají. Nejsem teoretik, ale spíš instinktivně cítím, že by umění nemělo být věcí vykalkulovanou, ale spontánní a spíše než nás nakopnout, tak raději pohladit. Nemám rád módní vlivy ani díla okatě křičící. U mne je tvorba stylizovaným výtvarným vyprávěním. Nedostatek komunikace, který cítím mezi lidmi, řeším ve svých námětech, ať už se vracím k počátkům lidského bytí, ke vztahu muže a ženy, ke vztahu člověka a zvířat, ke vztahu k hudbě... Nepojímám to konfrontačně, jsem optimista, a proto si na mých plackách najdou k sobě cestu v symbolické rodině i nesmiřitelné protiklady. Doufám, že v podtextu je cítit nadsázka a humor. Jsme zde velmi krátce. Každý z nás je de fakto tvůrcem, každý může ovlivnit řadu věcí. Neprošvihněme to!

Pavel Rajdl

Textil 2003

Krásný byl i následný koncert, v němž violoncellista Vladimír Sůva a kytarista Milan Svab uvedli díla Johna Dowlanda, J. S. Bacha, Kamila Saint-Saense, Maurice Ravela, Manuela de Fally a dalších mistrů.

Výstavu uvedla paní Ludmila Kaprasová následujícími slovy:

Dovolte mi, abych vás uvítala na výstavě Textil 2003 Sdružení textilních výtvarníků Syndikátu výtvarných umělců. Naše sdružení soustřeďuje 45 výtvarníků, kteří se profesionálně věnují textilnímu umění. Názorově jsme si velmi blízcí.

Z velké části jsme spolužáci z Vysoké školy umělecké průmyslové v Praze z ateliéru prof. Antonína Kybala a jeho pokračovatelů, kteří však také byli jeho žáky. Antonín Kybal byl spolutvůrcem domácího funkcionalismu a vynikajícím profesorem. Myslím, že mohu říci za své kolegyně a kolegy, že jeho výtvarné názory byly nadčasové a že je ctíme dodnes.

Sdružujeme společně všechny generace z celé republiky. Výstava Textil 2003 je přehlídkou naší celoroční činnosti. Tyto výstavy pořádáme každoročně, vždy v jiné části republiky.

Na výstavě se seznámíte s textilem ve všech jeho podobách. Tkaných i netkaných, krajkářských, vyšívačských i kombinovaných, režných i barevných. V tvorbě dáváme většinou přednost přírodním materiálům. Setkáte se s volnou tvorbou i užitkovými předměty. S díly monumentálními dvojrozměrnými i trojrozměrnými i s drobnými formáty. Interiérovými i oděvními. Ráda bych vás ujistila, že drobný formát v umění neznamená snadnější tvorbu.

Má-li jít opravdu o působivé výtvarné dílo, musí být myšlenka, výtvarný názor i tvůrčí gesto silně kondenzovány. Není tu prostor pro mnohomluvnost a rozmáchlost, pro mimovýtvarná sdělení. Umělecká tvorba není svobodné vlání v jarním vánku. Umělecká tvorba je neustálý zápas – zápas s materiálem, který je nutno zkrotit ve prospěch svého záměru, myšlenky. Ovšem také zápas s vtíravými stereotypy, s machou. A nakonec i zápas s lákadly laciného úspěchu, momentální konjunktury.

Všechny ovládáme dokonale textilní techniky, kterými se vyjadřujeme. To, co je pro sochaře hlína, kámen, dřevo, pro malíře barva a štětec, pro kreslíře tužka, to pro textilního tvůrce je daná textilní technika. Každá z nás se snaží při hledání svého vlastního vyjadřovacího jazyka spojit své textilní vzdělání s bezpečnou orientací ve světovém umění. Na řadě mezinárodních výstav překvapujeme svým projevem odborníky i publikum. Ve spolkovém katalogu se můžete podrobněji seznámit s profesním životopisem jednotlivých autorů.

Vážení přátelé, máte-li touhu, můžete se vydat hledat stopy zápasu autora s textilní technikou a myšlenkou – u nejlepších děl je vždy zápas přítomen, ale v maximální zkratce. Ovšem když si ode mne takovou touhu nenecháte vnutit, běžte a nalézejte prostě to, co se vám líbí. Neboť takové je nezadatelné právo publika.

Ludmila Kaprasová

Zmizelí sousedé

Znala jsem je všechny, všech 36, jak je uvedeno na pomníku obětem 2. světové války na starém hřbitově. Je to především pan Karel Silberstern, můj první "učitel ekonomie", který mně, malému osmi či desetiletému děcku vyprávěl,kolik ten který dům v Libáni stojí, jak dlouho se stavěl apod. Dále mi ukazoval bankovky vysokých hodnot, které jsem nikdy předtím neviděla. Nikdy mi neřekl, že jsem na to ještě malá nebo že mám na to dost času, jak jsem běžně slýchala od dospělých ve svém okolí. Pan Silberstern měl štěstí v neštěstí, zemřel náhle dříve, než ho mohli odvléci, a je pohřben na libáňském hřbitově vedle svého syna Viktora.

U jeho paní jsem bývala každý den na návštěvě, poslouchala pohádky jejich pomocnice Jarušky, pochutnávala si na macesech s medem a jedla šoulet. Byla jsem živé dítě a oceňuji jejich trpělivost. Paní Silbersternová byla velmi milá a když jsem měla narozeniny, vždy mi přinesla dárek. Jejich syn Ernst, zvaný Erna, byl mnohem starší než já, takže jsem s ním mnoho nehovořila, ale mám na něj hezkou vzpomínku, jak mě utěšoval, když mi zemřel dědeček.

Vedle Semianových bydleli Kaufmannovi. S jejich Věrou jsem si hrála s nádobíčkem, vařily jsme pro panenky a uklízely malý pokojíček. Honzík chodil do školy s mým manželem. Když po letech při mistrovství světa v krasobruslení soutěžili sourozenci Kaufmannovi, vždy jsem si vzpomněla na ty libáňské. Pan Kaufmann byl u nás denně v obchodě na kus řeči, byl to milý hodný pán. Později, když už styky ustaly, chodil tajně zahradou k Semianovům poslouchat Londýn, čemuž jsem bývala přítomna, protože tenkrát byly děti dříve dospělé.

Dále si vzpomínám na naši sokolskou cvičitelku Hanku Lustikovou a její nešťastnou sestru Hedvičku, která jako postižená byla v likvidaci jistě první na řadě.

Nejvíce mi bylo líto Jiřiny Günsburgové, která odjížděla v šestinedělí s narozenou dceruškou. Každý věděl, že to dítě nemá šanci přežít.

Pokud vím, Schickovi se rozvedli proto, aby zachránili děti. Paní Schicková prodávala v obchodě ještě v 50. letech. To už byla Jednota.. S Irenou jsem dosti často hovořila, jak se jí vede nyní, nevím.

Pokud se týká vztahů mezi občany, mohu potvrdit, že vedle sebe žili v klidu křesťané, židé, volnomyšlenkáři, Češi i Němci. Moje babička byla křesťanka, její přítelkyně paní Silbersternová židovka. Babička ji navštěvovala i později tajně, vždy s nějakým přilepšením, protože židé měli velmi malé příděly. Moje teta Dolfinka Randáková byla od mládí důvěrnou přítelkyní paní Hellerové. Paní Hellerová byla krásná paní, pamatuji se, jak hrála Boženu Němcovou v ochotnickém představení Kávová společnost. Lidé žili snášenlivě, až později v 50. letech nebyl tolerován jiný názor. Židovští občané byli ovšem jiní, jejich rodnou řečí byla němčina, podporovali německé školství, Německé divadlo v Praze i univerzitu.Nemůžeme mít za zlé generaci našich rodičů, že toto budilo u nich nedůvěru, vždyť prožili velký útlak české řeči za Rakouska. To jsou historické skutečnosti. Jak jsem ale uvedla v předešlých řádcích, žilo se přátelsky a v klidu. Slušní lidé se vždycky dohodnou, pokud se mezi ně nepletou politici.

Z prožitých válečných hrůz se lidé nepoučili. Brzy přišla nová diktatura, o to, horší, že ubližoval bratr bratru. Nejsem si jista, zda je důležité stavět nové pomníky či pamětní desky. Spíš se domnívám, že je nutné pečovat o výchovu mladé generace, aby se nezapomínalo. Nevyvolávat zbytečné spory, kde má stát Lidický kříž a kde Davidova hvězda, jako tomu bylo nedávno v Terezíně, ale vynasnažit se, aby lidé žili v toleranci k názorům jiných občanů. V žádném případě pak nedopustit vznik nové diktatury jakéhokoliv druhu. Splníme-li tato předsevzetí, bude to nejdůstojnější pomník obětem obou válek.

Hana Mařanová, Litoměřice

Denisa Maštálková

Po krátkém manželství se rozvedl a v roce 1954 si vzal moji matku Věru Plášilovou. Moje sestra Eva, narozená v roce 1954, a já jsme jejich jediné děti. Já si pamatuji, že otec pracoval okolo 60. let v Záluží u Mostu a zabýval se čištěním průmyslově znečištěných vod. V roce 1967 jsme se přestěhovali do Prahy, kde otec pracoval na generálním ředitelství podniku Chemapetrol. Co dělal přesně, nevím. V roce 1970 se stal pracovníkem Světové zdravotnické organizace a odjel služebně do Alžírska. Tam pracoval deset let – s krátkou přestávkou do roku 1982. V Alžírsku působil ve svém oboru zdravotního inženýrství a také se stal řádným profesorem chemie na univerzitě Bab Ezouar. V roce 1982 odešel do penze, odstěhoval se na svou chalupu do jihozápadních Čech (Čejkovy u Sušice), kde podle mého názoru prožil ty nejlepší roky svého života. Zemřel na rakovinu plic a prostaty ve věku 73 let.

Moje sestra Eva Huikari (3 děti) vystudovala Vysokou školu ekonomickou a záhy se vystěhovala do Finska, kde žila se svým manželem Rauli Huikari něco přes 6 let. Nyní žije se svou rodinou v Čechách a podnikají se svým manželem v oboru dovozu finského zboží do České republiky.

O mém nevlastním bratrovi Janu Schulmannovi toho mnoho nevím, než že je ženatý a žije v Praze. Vystudoval matematiku a živil se do sametové revoluce jako programátor na technice. Poté založil firmu na dovoz chemického skla a mám za to, že se mu daří velmi dobře. Má dceru Terezu, které musí být nyní okolo dvaceti let.

Já jsem se narodil v roce 1958 v Praze jako nejmladší syn. Moje dvojče Barbora zemřela krátce po porodu. Základní školu i gymnázium jsem po vzoru svého otce studoval s mimořádně chatrným prospěchem. Nějakým zázrakem mne vzali na pražskou přírodovědeckou fakultu, kde jsem ukončil obor geologie v roce 1982. Nějakou dobu po studiích jsem pracoval v Českém geologickém ústavu jako řadový geolog. V roce 1991 jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy jako vedoucí katedry petrologie, v roce 1992 jsem byl habilitován.Mezitím jsem pracoval od roku 1997 nějakou dobu ve francouzském Strasbourgu na univerzitě Louise Pasteura jako profesor geologie. V roce 2001 jsem se stal profesorem pražské univerzity a nyní vedu ústav petrologie a strukturní geologie. Jsem ženatý, bezdětný a bydlím na Starém Městě.

Na otce velmi často vzpomínám, neboť to byl pán velmi laskavý a vzdělaný (mluvil a psal anglicky, francouzsky a německy). Měl velkou úctu ke vzdělání, která je, myslím, vlastní všem židovským rodinám. Vedl mne vždy ke studiu, nepříliš úspěšně, a s odstupem doby se mi zdá, že mi i vštěpoval vztah k hodnotám, které nejsou v dnešní společnosti až tak nosné. Otec na válku nevzpomínal rád a když, pak s černým humorem. Byl jsem s ním jednou v Terezíně, kde mi ukazoval podmínky, za nichž tu žil. Bydlel v jakémsi chlévě. Pracoval v Terezíně jako kotlářský dělník a velmi podporoval svého otce Viléma a matku Markétu. Dědeček, který byl vystudovaný organický chemik, byl v koncentráku vedoucí dílny na štípání slídy. V roce 1943 byl otec odeslán do Osvětimi, kde stavěl v obci Golešov lanovku na kámen, naštěstí s českou firmou. Naši lidé se k němu zachovali velmi hezky a v podstatě jej živili a chránili před vysílením celou dobu, než přišli na práci Rusové. Otec byl pak s bratrem Františkem (Jiří Daniel) přesunut do Říše. Tady přesně nevím, ale zdá se mi, že do Ravensbrücku, což byl koncentrák u Berlína. Tam se seznámil s budoucím prezidentem Zápotockým, který vedl v táboře ilegální komunistickou organizaci, jež mu zachránila život. Otec byl levicově orientovaný již jako mladík, přestože náš dědeček byl majetný. V táboře se přiklonil k levicové ideologii ještě více. Po válce také vstoupil do KSČ. Také na něj, myslím, zapůsobil Zápotocký jako člověk, neboť do smrti se o něm vyjadřoval pěkně, i když se s komunismem vnitřně rozešel. Prosím, abyste tyto moje věty neposuzovali jinak než jako historické reminiscence, nemám dnes žádné politické preference. Vzpomínal rovněž, že odklízel jakési chemicky časované bomby, které shazovali Angličané na Berlín. To bylo velmi riskantní a jedna z těchto bomb ho také těžce zranila na noze. Pak následoval pochod na sever Německa, byl postřelen při útěku a zachráněn ruskými vojáky. Jeho bratr František někdy v tomto období zemřel celkovým vyčerpáním a následky tuberkulózy.

Dědeček nebyl deportován do Osvětimi. Mám za to, že důvodem této mimořádné nacistické milosti mohl být jeho syn a bratr mého otce Jan, který byl pracovníkem exilové vlády v Londýně a především jedním z ředitelů zbrojovek. Měl na starosti zbrojní výrobu ve Velké Británii (Coventry), Turecku a jinde, jež financovaly z velké části český odboj. Je možno spekulovat o tom, že nacisté tímto způsobem drželi v šachu důležité české osoby v exilu. Ať je tomu jakkoliv, Vilém a Markéta Schulmannovi válku přežili ve zdraví. Děda pak dále pracoval v Libáni a možná, že toho víte o něm více než já. Po válce poněkud trpěl v 50. letech v době nastupujícího komunistického antisemitismu. Zdá se mi, že přes očividné křivdy nezatrpkl. Od otce vím, že děda byl srostlý s libáňským cukrovarem a pracoval na cukrových kampaních ještě dlouho v penzijním věku.Na sklonku života žil na rodinném statečku v Kostelci nad Labem, odkud si jej také pamatuji z několika prázdninových pobytů. Bohužel, dědu vidím již jen mlhavě. Vím, že byl vzdělaný, mám po něm nějaké knihy, většinou francouzské nebo německé. Vím také, že byl volnomyšlenkář, vystoupil z židovské obce již před válkou a byl to muž silného sociálního cítění.

Především děkuji za zájem o naši rodinu.

Karel Schulmann

Začneme panem Josefem Günsburgem. Ten s manželkou Hermínou vlastnil obchod. Měli dceru, která se potom vdala.

Hellerovi měli obchod – koloniál v domě, kde je dnes RELAX paní Najmanové. Měli tam výborné pražené buráčky a výčep lihovin. Alena Hellerová hrávala tenis. Paní Emilie Brožková byla jejich babička. Evžen Heller, ten se prý odstěhoval na Slovensko a po válce se pak vrátil.

Otto Kaufmann byl společník firmy Spilba s manželkou Marií a dětmi Věrou a Janem bydleli na náměstí v domě vedle cukrárny.

Hedva Lustigová byla postižená. Hana Lustigová hrála na varhany a nacvičovala divadlo.

JUDr. Zdeněk Neumann měl tam, kde je dnes obchodně-společenský dům v Libáni, advokátní kancelář.

Vladimír Pick byl továrník, majitel Spilby. Z osmi Pickových se vrátila jen Soňa (kamarádka paní Hlubučkové) a její bratr Miloš. Soňa po válce pracovala v televizi.

Silbersternovi měli na náměstí obchod s kožešinami a kůžemi.

Rudolf Schick byl obchodník, měli obchod s oděvy. Paní Schicková měla velice dobrý vkus, moc dobře se u ní nakupovalo. Pak se nechala rozvést, nebyla židovka, aby nemusela do koncentračního tábora a zachránila dcery Irenu a Růženu. Růžena se poté vdala do Prahy.

Jiří Schulmann hrál s panem Hlubučkem hokej – družstvo cukrovaru proti družstvu Zliv. Byl to velký "rošťák".

Vyprávění zapsaly Kateřina Vrablová a Michaela Linková

Je zvláštní, že jsem se své prababičky nikdy neptala na věci spojené s válkou nebo o ní. Vždycky mě spíš zajímalo a bavilo poslouchat o dědovi a jeho klukovinách. Až tento projekt mi otevřel malé okénko do minulosti mé prababičky a já jsem si uvědomila, že si své prababičky strašně vážím. Nemusíte si člověka vážit jen kvůli tomu, co udělal, vyrobil nebo vydělal, ale i za to, jaký je a o čem dokáže vyprávět. Jako na příklad o válce a příběhy různých židovských rodin, které, bohužel, neměly šťastný konec. Poslyšte alespoň jeden z těchto příběhů:

Rudolf Schick. "Ten se, holčičko, obětoval pro rodinu." "Jak to myslíš?" "Dal se rozvést nebo paní Schicková, to už nevím, ale byl to jeho nápad. Paní tady zůstala s dětmi a on musel odejít do koncentračního tábora. A tím vlastně zachránil svou rodinu."

Dále vyprávěla, že jednoho dne šla její maminka Anna Zejdová brzo ráno na pole. Potkala paní Hellerovou, mohlo být tak po šesti hodinách. A bylo to za války. Paní Hellerová chodila až do Bystřice na pole někomu vybírat brambory, byla to rodina Šebkova. Oni jediní se nebáli vzít ji do práce. Ona chudinka nechtěla peníze, ale jídlo. A v té době byli vděční i za kozí mléko nebo plesnivý chleba. Skoro nic nedostávali. A když, tak minimum. A my už jsme neměli krávu, ale jedině kozu. A maminka tetě Válkové povídala: "Vždyť já bych dala paní Hellerové mléko, ale vždyť sama víš, že nemáme krávu." Teta Válková povídá: "Ale vždyť ona od Šebků nosí taky jen to kozí." A tak když druhý den maminka paní Hellerovou potkala, nemohla ji poznat, ale na to ji taky teta Válková upozorňovala. Chuděra ženská, byla celá šedivá, pohublá a hlavně měla tvář utrápenou a vrásčitou. Pozdravily se (musím podotknout, že před válkou se paní Hellerové neřeklo jinak než milostpaní Hellerová, ona to nevyžadovala, ale lidi si na to zvykli). A teď maminka: "Kam jdete, milostpaní Hellerová?" A ona: "Jdu do Bystřice, paní Zejdová, a spěchám" – a maminka: "Co tam jdete dělat?" A ona: "Pracovat k Šebkům, oni mi za to dávají mléko." A maminka na to: "Milostpaní Hellerová, vy víte, že já už krávu nemám, ale kdybyste chtěla, tak já bych vám to kozí mléko dala."Ale paní Hellerová odmítla, bála se, abychom s tím neměli nějaké problémy. Ale maminka: "Máte se s tím tahat až z Bystřice?" U vrátek jsme měli malý sloupek a na tom sloupku plech, aby to bylo rovné. A na něj každý den pak paní Hellerová položila prázdný kastrůlek, maminka do něj nalila ranní mléko a přikryla pokličkou a nikdo to neukradl.To byla odvaha, že svobodná ženská s jedním dítětem pomáhá židovské rodině. Musím říct, že maminka za to nic nechtěla. Já nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi týden, čtrnáct dní, déle ne. A najednou jde maminka pro prázdný kastrůlek, ale tam bylo mléko. Maminka ho pak vylila a dala tam zase čisté. Myslela si, že si dneska paní Hellerová nepřišla. Druhý den byl kastrůlek zase plný. Tak maminka šla k tetě Válkové a říká: "Mařenko, cože Hellerovi nechodí pro mléko?" A ona povídá: "Pane Bože, já sem zapomněla večer k vám přiběhnout říct, že oni už museli odejít. Ráno, brzo ráno šli, já nevím kam."

Vyprávění Jarmily Šonové zaznamenala Denisa Maštálková

S profesorem Stichem v Praze a v Českém ráji

Také profesor Stich byl osobou, s níž jsem sdílel mnoho paralelních drah. Křižovali jsme Univerzitu Karlovu, Filozofickou fakultu, tam i jeho Ústav českého jazyka a teorie komunikace, jak se dnes oficiálně nazývá katedra bohemistiky. Kombinaci čeština – dějiny (Stich jí říkal královská) jsem ale záhy vyměnil za sólovou historii. Pan profesor mě proto nikdy neučil. Neprošel jsem žádným jeho seminářem. Nejsem jeho žák. Lituji toho. Na druhou stranu ale vím, o kolik jsem mohl být tehdy klidnější. Nemusel jsem se před ním stydět. Nejednou jsem slyšel jeho výčet požadavků pro posluchače bohemistiky – dobrá znalost latiny, polštiny, ruštiny, vlastně slavistika vůbec, germanistika. To vše, celé obory jen jako základní a přirozený předpoklad úspěchů na poli bohemistickém. Obdobná doporučení udílí i mnozí další, u některých vycítíte jistou exhibici.

U profesora Sticha šlo o přesvědčení. Vycházelo z lásky k oboru, bylo podloženo praxí a osobními výkony, bylo přirozené. Pan profesor měl dar své zaujetí vyzařovat do okolí. O své věci, o své disciplíně dokázal hovořit jasně, zajímavě a podnětně. Nahlížet do Stichovy tvůrčí práce a účastnit se zveřejňování a popularizace jejích výsledků byl zážitek. Jeho odbornost byla mimořádně široká. Procházel svobodně prostorami jazyka a literatury. Od Havlíčka k Březinovi, abych využil názvu jedné jeho knihy studií. Být jeho žákem muselo být pěkné. I proto, že erudici doplňovala dobrá, vstřícná a vlídná povaha.

Pan profesor ale také vycházel ze své vědy k problémům a otázkám širším a obecnějším. Myslím, že i to na něm bylo imponující. Asi v polovině devadesátých let mluvil o potřebě akademických bytů pro mladé začínající univerzitní asistenty. Problematiku formulovanou jako širší společenský problém předkládal na zodpovědných místech. Byl vůbec ochoten vložil svůj čas do působení na širší veřejnost. Jistě si mnozí vzpomeneme na jeho novinový článek tak přiléhavě nazvaný Kopací míč Jirásek, kterým vyvracel rozbujelé zavádějící žurnalistické spisování na jiráskovské téma. Stichovo vnitřní přesvědčení o správnosti vložit síly právě do takovéhoto počínání si zasluhuje zvláštní respekt. Na tuto povinnost mnozí intelektuálové za našich časů relativizace hodnot rezignovali.

Cením si, že jsem byl alespoň jeho posluchačem. Naposledy jsem vyslechl jeho přednášku o češtině v Učené společnosti v přeplněném jednacím sále na Akademii věd. Byla-li zaznamenána, nevím, ale pokud tomu tak je, stálo by za to ji publikovat. A setkal jsem se s ním konečně i odborně – při práci ediční. Nebylo to na poli jeho činnosti barokistické a ani při přípravě literárních klasiků. Mé současné pracoviště chce uskutečnit rozsáhlý projekt s cílem vydat korespondenci T. G. Masaryka. Zpracování prvního svazku vyvolalo diskusi, do které se pan profesor iniciativně přihlásil. Přednesl hlavní referát a v následné polemice se střetl o ediční pojetí s docentem Brabcem. Další typický doklad Stichova odborného přesahu.

Vstřícnost či dokonce náklonnost ke Šrámkově Sobotce vyrůstala u profesora Sticha z týchž zdrojů: z lásky k oboru a z pocitu zodpovědnosti k němu. Mnozí jeho kolegové neprojevují příliš velkou ochotu vyjet přednášet na venkov. Nepomůže ani lákání a přemlouvání. U pana profesora tomu bylo jinak. Neschovával se za granty a projekty a jiné neodkladné povinnosti, i když právě u něj by to nebyly výmluvy. Působit na festivalové publikum považoval za důležité.

Od poloviny devadesátých let jsem s ním o festivalu jednal pracovně. Přijetí v kanceláři na fakultě bylo vždy vlídné, ať už jsem žádal o přednášku, nebo se přišel poradit. Dovolil jsem si prof. Sticha, jako přítele festivalu, zahrnout do okruhu konzultantů "svých" ročníků. Jednalo-li se o přednášku, zpečetil slib zápisem do zaplněného diáře. A přijel. Jindy si vyposlechl koncepci, mnohé poradil, navrhl a doporučil. Vzpomínám si na jednu z návštěv, která byla zvlášť poznamenána pracovními vytížením – pan profesor hovor přerušoval odbíháním a četnými telefonáty. Příčina byla poněkud anekdotická. Nejmenovaný historik obdržel při doktorské promoci, na které měl pan profesor podíl, pouze tubus bez diplomu...

Na Šrámkovu Sobotku přijížděl přednášet od šedesátých let. Podle tištěných programů vystoupil prvně v roce 1965 s tématem Řečnické umění v přítomnosti – příprava a stavba řeči. Pak až po více než deseti letech, v r. 1976, s přednáškou Obecná čeština v současné próze, v r. 1978 s přednáškou Básnický text a píseň a hned v příštím roce se čtením Jazyková a slohová stránka českých jazykových novinek. V r. 1983 přednášel na téma Český jazyk a dramatický text 19. století, rok na to hovořil o Českých operních libretech 19. století a v r. 1988 o Poezii folkové písně. Po sametové revoluci jsme ho na festivalu přivítali r. 1993 s přednáškou Expresivita současného jazyka, pak v r. 1994 s tématem Dva barokní podněty pro novou českou literaturu a v r. 1998 se dostavil se Starými pamětmi Kutnohorskými J. Kořínka. Naposledy přijel v r. 1999 a hovořil na téma Soulad a spor slova a hudby (libreta). Celkem napočítáme jedenáct soboteckých vystoupení.

Co si pamatuji, byly jeho přednášky vynikající v obsahu i formě a měly úspěch. Byly setkáním s moudrostí, která nemá potřebu předvádět se. Někdo mi jednou řekl, že Stich dal přednost před jakýmsi zahraničním angažmá právě sobotecké akci. Službu oboru pojímal důsledně, včetně péče o jeho nositele před nejširší veřejností. Na známé sobotecké především pedagogické publikum cílil přesně. Když vykonal dopolední misi odbornou, pedagogickou (rozebíral například přijímací řízení na svém oboru) i kulturní (vzpomínáte, jak rozdával předplatitelské lístky periodik?), zašel s námi na oběd a prošel se Sobotkou. Při festivalu jsme se s ním mohli setkat i v letech, kdy nepřednášel a přijel se jen podívat.

Snad ke vztahu k Sobotce přispěla i jeho studentská léta na nedalekém jičínském gymnáziu – ostatně mu při 375. jubileu v r. 1999 svou poslední přednášku proslovenou na festivalu věnoval. Pojetí by to bylo vzhledem ke Šrámkovi symbolické. Možná ho sem také přibližovaly rodové vazby k Rožďalovicím. Právě odtud putovával na besedy k mistru Ševčíkovi do chalupy na Ždánek u Libošovic. Ta cesta, kterou někdy podnikal na kole, vede nejen přes Sobotku, ale též přes Staré Hrady. A to byla přece příležitost k návštěvě zdejšího literárněhistorického pracoviště. Dlouhodoběji tu pobýval se studenty, s okruhem absolventů své školy. A přijížděl také na různé kulturní akce.

Loni v létě na třetí ročník zámeckého poetického festivalu. Jeden den končil posezením v zámecké hospůdce, ve společnosti prázdninové mladé posádky. Pan profesor byl středem společnosti. Podněty a doporučení pro odborný růst kombinoval s odlehčenými příhodami, s dotazy a nasloucháním. Vrcholem večera bylo ovšem vystoupení takřka pantomimické – pan profesor předvedl ústřici pokapanou citronem...

Mé vzpomínky se z Českého ráje vrací do Prahy. Protentokrát vůbec nedýchala prostředím domova, i když okolo byly stovky lidí a mnohé z nich ze Sobotky znám. Potkal jsem je zde a poznal, nebo k nám přivedl a prohloubil zde naše přátelství. Na Olšanech tály sněhové chuchvalce a nám bylo smutno. Rakev zmizela, zbyly květiny. Mezi nimi ta za Masarykův ústav a vlastně i za Šrámkovu Sobotku a Staré Hrady. Při těchto příležitostech se říká, že dotyčný všechno vidí. Vůbec si tím nejsem jist. Zato vím s určitostí, že z mých sálů a chodeb úplně a navždy zmizela světlá postava pana profesora Alexandra Sticha.

Mgr. Jan Bílek

F. L. Rieger a česká společnost druhé poloviny 19. století

Lze se jen těšit na publikování všech referátů v supplementech vlastivědného sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší a přát Pekařově společnosti Českého ráje v Turnově, aby v obdobných, organizačně dobře zajištěných a kvalitních odborných aktivitách pokračovala.

Hana Kábová

"Libáň, jíž jste se stal anjelem..."

Není třeba opakovat známou věc, že František Ladislav Rieger měl veliké množství stoupenců po celých Čechách a že mnozí z nich byli jeho osobními přáteli. Byl s Palackým a po Palackém uznaným vůdcem národa, a všeobecná úcta, které se těšil František Palacký, se automaticky přenášela i na jeho zetě, navíc obdařeného schopnostmi politického vůdce.