život bývalé jezuitské koleje v jičíně

...

-------------- založení jezuitské koleje v jičíně ---------------

Ujav se poručnictví nad posledním ubohým potomkem rodiny Smiřických i nad jeho statky (v zem. deskách uveden do jich správy 12. června 1621), docílil Valdštejn již v r. 1623 úplného dědičného vlastnictví nad panstvím Kumburk-Oulibice, k němuž Jičín náležel. Potvrdil sice městu jeho privilegia, ale brzy zahájil jeho rekatolisaci a přestavbu v sídlo správy své země a postupoval přitom bez ohledu na zaručená práva.
   Přerod Jičína z luteránského městečka na katolickou residenci začíná se již ke konci r. 1622. Sotva opustil město poslední luterský kazatel, tlukou již před Štědrým večerem jesuité na jeho bránu, usazují se v nuzně opraveném zámku a zahajují okamžitě činnost misionářskou, duchovní i pedagogickou. Obsazují faru, již brzy pak na zatímní kolej přestavěli, i školu, zakládají gymnasium a připravují zřízení koleje, jak to byl Valdštejn s P. Val. Coroniem předtím v Praze sjednal. Zřídivše zatím po městě pro své instituce provisorní útulky, uskutečňovali pak postupně jejich vlastní budovy.
   Brzy však vyvolali jesuité nelibost  Valdštejnovu svými odklady, jakož i pokusy, aby všechen stavební náklad na něho přesunuli a nemusili na dílo přispívati stejnými částkami jako fundátor, a silné rozladění způsobili u něho také svým zdráháním přijmouti staveniště pro kolej určené.
   Lpěli totiž houževnatě na staveništi u hradeb při farním kostele a odmítali místo vytyčené jim 23. července 1623 stavitelem z Milána J. B. Marinim za hradbami na tak řečeném Hrádku, vytýkajíce mu polední polohu, nutnost hlubokých základů a nedostatek kostela. Nerad nabízí jim tedy vévoda v září 1623 buď místo u  zámku, určené pro karmelitány, uvnitř hradeb města, buď protilehlou parcelu na Hrádku, k půlnoci obrácenou. Tyto potíže nebyly však odklizeny ani v r. 1624, kdy dal Valdštejn sepsati (16. října) nadační listinu koleje pro 60 členů a 10 škol (tříd), s chrámem sv. Ignáce, gymnasiem a zahradou "extra moenia" a kdy slíbil na stavbu koleje, chrámu a škol 8000 kop míšeňských ročně (kámen zdarma). Strany nedohodly se ani v r. 1625, kdy z uložení vévodova J. B. Marini znovu do Jičína přijel a s P. Coroniem jednal. Teprve v r. 1627, za nového rektora P. Blažeje Slaniny, ustoupil Valdštejn, dal souhlas k zabrání staveniště farního kostela i školy a splnil slib, daný ve fundační listině z r. 1624. Učinil to listem z 27. prosince, daným v Jičíně, v němž se zavazuje, že dá na stavbu koleje po sedm let (od 1628) 3000 zl. ročně a po zboření starého kostela sv. Jakuba po dalších pět let po 3000 zl. ročně na nový kostel sv. Ignáce, jehož model vyhrazuje si schváliti.
   Základní kámen ke koleji byl pak rektorem Blažejem položen 6. června 1628 a jako magister fabricae ustanoven koadjutor P. Simon Píč (Picz). Stavba pokračovala od gymnasia ke kuchyni a vyvedena v západní části týž rok do druhého patra. V roce 1630 dosaženo úrovně celé kvadratury, chyběla jen střecha a štít, ale v nastávajícím roce pro vpád  Sasů a útěk jesuitů na Moravu stavba zastavena úplně a obnovena až v květnu 1632.
……….
   Z církevních staveb valdštejnského Jičína jako nejstarší v úvahu přichází skupina jesuitská v koutě při západní hradbě mezi fortnou Hrnčířskou a branou Velišskou, dodnes tvořící v městě hmotnou protiváhu skupině zámecké. Skládá se z koleje, gymnasia, semináře a  alumnátu a jich příslušenství a zabrala pro sebe z města celkem 13 měšťanských domů se zahradami, starou faru se školou, část hřbitova s kaplí sv. Michala a dvě uličky. Ve své rozloze, tak vzdálené měřítkem mikrokosmu středověkého i renesančního Jičína, je jedním z prvních dokladů robustních zásahů stavebních podniků baroka do starého stavu a dokladem záměrného hromadění hmoty v začátku tohoto slohu. Veliké měřítko a hmota mají svou průvodní složku i v současném hromadění politické moci v rukou císaře, v protireformační unifikaci náboženské i v soustřeďování pozemského majetku v rukou šlechty a církevních hodnostářů té doby.
   Jednotlivé budovy jezuitské skupiny vznikly postupně a byly k sobě přiřaděny bez vlivu celkové architektonické myšlenky, což zavinila hlavně okolnost, že se neuskutečnilo vybudování řádového kostela sv. Ignáce v čele skupiny. Stavební program určovala tu řeholní a školská regule. Proto vznikly tu lokální varianty nejběžnějšího typu kláštera, církevních školských ústavů a internátů, jak se vyvinuly již dávno před tím a jenom zvětšené měřítko a prvky nového slohu dodaly jim odlišný ráz.
   Náhody vnesla právě v posledních letech mnoho původního plánového materiálu ke stavbě jesuitské skupiny, které pomohly vysvětliti dosavadní nejasnosti v jejich stavebním vývoji a přispěly k řádnému jich ocenění po stránce stylové.
   Klášterní budova je normální dvoupatrová kvadratura o čtyřech křídlech kolem obdélného dvora, s otevřeným ochozem v přízemí na severu a jihu a obdobnými (později zazděnými) chodbami v patře. Seminář, pro nějž se zachoval první návrh od arch. Pieroniho z r. 1628 (pravidelná disposice o třech křídlech kolem arkádového dvora) byl zbudován v jiné formě až v letech 1686-92. Gymnasium postaveno na místě staré školy v letech 1627-28 a také pro ně se zachoval plán, při provádění stavby poněkud upravený. Byl to prostý dvojpatrový dům  na obdélném půdoryse s dvojtraktovou dispozicí. V průčelí byla v celé šíři a v obou patrech chodba o devíti oknech, z níž byly v každém patře přístupny čtyry učebny. Schodiště bylo v hlavní ose budovy. Všechna průčelí těchto budov byla rozčleněna kamenným kordonem bez profilu pod hlavním patrem, otvory okenní a dveřní měly kamenné ostění, částečně s bossáží. Forma střech byla pravděpodobně valbová. Jenom průčelí koleje do rajského dvora obrácené neslo ploché maltové členění pilastrové v patrech a běžné římsování na pilastrech ochozu. Z architektonické úpravy vnitřku zbyly jen křížové klenby, v několika málo místnostech ozdobené ornamentálním štukováním. Nejozdobnější místnost je bývalý refektář v přízemí západního křídla, prostupující do prvního patra. Strop s dřevěným malovaným deštěním v jižním spojovacím křídle patří kapli sv. Michala a byl zřízen až v 2. polovici XVII. století.

...mail

...foto

...plány

...kostel

...

...kontext

> další

Morávek, J. – Wirth, Z.: Vajdštejnův Jičín; Praha, J. Štenc 1946, s. 22 - 23, 57 – 58