Číslo 5Ročník XXXV.Září – říjen 1998

28. říjen

KAROL BÍLEK

Opět se přiblížil 28. říjen a s ním spojené vzpomínky na vznik samostatné Československé republiky. Ale také na vzdorovitou oslavu tohoto dne v roce 1939. A na den znárodnění, jak překřtil oslavy data narozenin republiky komunistický režim.

A na 28. říjen roku 1989, předcházející konci tohoto režimu. Je prostě těch 28. říjnů celá řada, slavných i méně hodných vzpomínání, ale všechny se vážou k roku 1918 a konci habsburské monarchie.

Tehdy vznikla naše republika. Náš samostatný stát. Výrazná vlastenecká snaha mnoha generací našla své naplnění. Jména Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše, Milana Rastislava Štefánika, ale také Karla Kramáře, Aloise Rašína, našich legionářů atd. se skloňovala ve všech pádech.

Vlastenecké nadšení vydrželo dvacet let. Dvacet let demokratického vývoje se všemi jeho přednostmi, ale i nedostatky. Dvacet let úspěchů zastiňujících skeptické hlasy těch, kteří pochybovali o správnosti rozbourání Rakouska - Uherska.

Pak přišel Mnichov a všechny jeho okamžité i postupné důsledky, hlavně morální. Opět část národa bojovala doma i v zahraničí za obnovu republiky, část kolaborovala, většina přežívala v "šedé zóně". A po roce 1948 a 1968 tomu nebylo jinak.

80. výročí vzniku republiky vzpomínáme s dostatečným časovým odstupem, abychom mohli porovnat všechny klady i zápory. Nabízí se porovnání zvláště s obdobím po roce 1989. A tu se smutkem musíme konstatovat, že vztah dnešních lidí ke státu není nijak chvályhodný. Nechceme znát své dějiny. Zvykli jsme si být sobečtí. Vlastenectví je málem směšné. Státní vlajku téměř nikdo nevyvěsí ani toho 28. října. Nechceme slyšet ani číst myšlenky prezidenta Masaryka ani prezidenta Havla, mužů, které nám záviděl a závidí celý svět. Ta letošní vzpomínka vyznívá nějak smutně... Jaké to bude za deset, dvacet let? Budeme ještě vůbec něco slavit?


Zprávy z města a z městského úřadu

JAROSLAVA VRANÁ


V LISTOPADU BUDEME OPĚT VOLIT

Dne 13. a 14. 11. 1998 se uskuteční komunální volby a v našem volebním obvodě, který zahrnuje celý okres Jičín a část okresu Nymburk, v tomtéž datu také volby senátní.

Kandidáti na senátory

Číslo 1 - ČSNS

Ing. Jiří Drobeček
ředitel závodu Pegaform Libáň
bydliště Kopidlno

Číslo 2 - ČSSD

František Čech
spisovatel, herec, zpěvák a malíř
bydliště Praha 4

Číslo 3 - ODS

MVDr. Jiří Liška
starosta města, senátor
bydliště Jičín

Číslo 4 - Koalice KDU-ČSL, US, DEU, ODA

PhDr. Čestmír Jung
pracovník okresního úřadu
bydliště Jičín

Číslo 5 - KSČM

Paedr. Jan Novák
redaktor Haló novin
bydliště Praha 4

Pravděpodobně bližší budou našim občanům volby komunální. Do soboteckého zastupitelstva kandiduje 53 zástupců 4 stran (ODS, ČSSD, KDU ČSL, DŽJ) a 2 Sdružení nezávislých kandidátů (Prosperita Sobotky a Sbor dobrovolných hasičů).

Vzniklé zastupitelstvo bude mít 15 členů. Z nich bude zvolen starosta, jeho zástupce, kteří jsou automaticky také členy rady a dále budou zvoleni 3 další radní, takže tento orgán bude mít ze zákona celkem 5 členů.

Ze stávajícího zastupitelstva se s námi definitivně rozloučí: p. Miroslav Hazdra, MUDr. Irena Hošková, Jaroslav Kolumpek, Ludvík Šlechta, Ing. Jan Vraný a Oldřich Žďánský, kteří se rozhodli dále nekandidovat. Ostatní současné zastupitele p. Martina Bartka, Ing. Františka Faměru, Karla Folprechta, Ing. Petra Hejna, MVDr. Marii Košelkovou, Mgr. Štěpánku Kubištovou, Jiřího Stašku, Jaroslava Šolce a Ing. Vladimíra Šulce ml. najdete znovu na kandidátních listinách podaných do nových voleb. K nim přibude celá řada dalších jmen. Ti všichni budou usilovat o přízeň nás voličů, 15 z nich potom bude rozhodovat o Sobotce v období od roku 1998 do roku 2002.

Obojí volby - komunální i senátní - se uskuteční v Sobotce již tradičně ve dvou volebních okrscích.

Okrsek č.1 - budova zdravotnického střediska čp. 300, kde volí voliči ze Sobotky s příjmením od písmene A do písmene M. Okrsek č.2 - budova spořitelny čp. 420, kde volí voliči ze Sobotky s příjmením od písmene N do písmene Ž a všechny naše připojené obce.

Termín voleb :

Pátek 13. listopadu 1998 od 14 hodin do 22 hodin a sobota 14. listopadu od 7 hodin do 14 hodin.

V případě, že se v I. kole 13. a 14. 11. nepodaří zvolit v našem obvodě jednoho senátora, uskuteční se o týden později kolo druhé. (Přesná vyhláška o době a místu konání voleb bude vydána dodatečně).

Podrobnosti, jakým způsobem se bude volit, najdete na zvláštním tiskopisu u předaných kandidátních listin, které voliči obdrží do svých domovů nejpozději 3 dny před konáním voleb.

Na to, koho volit, neexistuje žádný návod, tady rozhoduje každý volič sám za sebe... Snad jen jednu radu:

Až budete vybírat z 53 kandidátů těch "správných" 15 jmen, zkuste si představit, co ten Váš kandidát bude v zastupitelstvu dělat a čím by mohl být městu prospěšný. Pak už opravdu jen tu nejlepší volbu!

Zdravím Vás a přeji Vám ještě hodně pěkných podzimních dnů.

SEZNAM KANDIDÁTŮ

Číslo 1 - ČSSD

1. Mgr. Petr Pfeifer50 letýkulturně výchovný pracovníkSobotka
2. Ing. Rudolf Sekera67 letýstavební inženýrSobotka
3. František Kučera62 letýved. konstrukce v důchoduSobotka
4. Václav Svoboda51 letýdělníkSobotka
5. Helena Žaloudková55 letádoručovatelkaSobotka
6. Vladimír Cvrček62 letýdůchodceSobotka
7. Jaroslav Šolc44 letýsoukromý zemědělecSobotka

Číslo 2 - Důchodci za životní jistoty

1. Milan Buchnar64 letýdůchodceSobotka
2. Josef Honzejk60 letýdůchodceSobotka
3. Josef Šulc60 letýdůchodceSobotka
4. Irena Votrubová58 letádůchodkyněSobotka

Číslo 3 - ODS

1. Ing. Petr Hejn55 letýúředníkSobotka
2. RNDr. Karel Samšiňák75 letýdůchodceSobotka
3. Petr Hejn29 letýtechnikSobotka
4. Stanislav Chrpa46 letýfrézařSobotka
5. Pavel Kozák29 letýpodnikatelSobotka
6. Josef Moravec50 letýzámečníkSobotka
7. Josef Dvořák52 letýřezníkSobotka
8. Drahomíra Flodrmanová41 letáprodavačkaSobotka
9. Pavel Chrpa25 letýbrusič sklaSobotka

Číslo 4 - Sdružení nezávislých kandidátů - PROSPERITA SOBOTKY

1. Jiří Staška48 letýpodnikatelSobotka
2. Jaroslav Pelda39 letýtechn. úředníkSobotka - Spyšová
3. Martin Picek33 letýpodnikatelSobotka - St. Lhota
4. Božena Rychlá60 letáekonomkaSobotka
5. Ing. Vladimíra Hanušová42 letáekonomkaSobotka
6. Jindřich Brixí57 letýpodnikatelSobotka - St. Lhota
7. Libor Janků41 letýpodnikatelSobotka
8. Ing. Martin Bartoň33 letýpodnikatelSobotka
9. Ing. Vladimír Šulc29 letýpodnikatelSobotka
10. Martin Bartko34 letýpodnikatelSobotka

Číslo 5 - Křesťansko demokratická unie - Čs. strana lidová

1. Pavel Hučík35 letýučitel hudbySobotka
2. MUDr. Monika Havelková31 letálékařkaSobotka
3. Ing. František Faměra37 letýředitel marketinguSobotka
4. Libuše Kollová46 letáředitelka CharitySobotka
5. Stanislav Tlášek48 letýpodnikatelSobotka
6. Mgr. Marie Sekerová58 letáučitelkaSobotka
7. František Hanuš43 letýstrojní zámečníkSobotka
8. Jiří Klazar45 letýtechnikSobotka
9. Mgr. Štěpánka Kubištová28 letáučitelka MtšSobotka
10. Mgr. Dana Pažoutová27 letáspecial. pro vzdělávání dosp.Sobotka
11. Daniela Krejčíková25 letáučitelka MtšSobotka
12. Josef Pelcák70 letýdůchodceSobotka
13. Věra Husová73 letádůchodkyněSobotka
14. MVDr. Marie Košelková58 letádůchodkyněSobotka
15. Adéla Kyselová40 letábrusička šperk. kamenůSobotka

Číslo 6 - Sdružení nezávislých kandidátů - Dobrovolný sbor hasičů

1. Karel Jakl47 letýpodnikatel v POSobotka
2. Josef Vejnárek64 letýdůchodceSobotka
3. Jaroslav Vokráčko41 letýřidič NASobotka
4. Karel Folprecht48 letýdůchodceSobotka
5. Jaroslava Huňátová46 letádělniceSobotka
6. František Huňát50 letýdělníkSobotka
7. Ing. Jaroslav Elebrant25 letýelektrotechnikSobotka - St. Lhota
8. Karel Zakouřil42 letýřidič NASobotka

* * * * *

Dne 29. 9. 1998 se konalo veřejné zasedání Městského zastupitelstva v Sobotce. Pokud se nestane nic mimořádného, bylo to také před komunálními volbami zasedání poslední.

Usnesení

ze 16. veřejného zasedání městského zastupitelstva konaného dne 29. 9. 1998 ve velkém sále spořitelny v Sobotce

I. Zastupitelstvo projednalo a schválilo

1) Vyhlášku městské rady v Sobotce o změně sazby místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj s platností od 1. 9. 1998.

2) Uvolnění finanční částky 50 000,- Kč na pomoc obci České Meziříčí zaplavené povodní.

3) Úpravu rozpočtu o získané dotace a finanční příspěvky ve výši 43 901 984,40 Kč. Schválený rozpočet pro rok 1998 ve výši 20 420 000,- Kč + dotace a příspěvky 43 901 984,40 Kč, celkový rozpočet po úpravě je k datu 29. 9. 1998 64 321 984,40 Kč.

4) Vstup města Sobotky do Sdružení obcí Český ráj.

5) Program regenerace Městské památkové zóny v Sobotce zpracovaný ing. arch. Liborem Sommerem.

6) Návrh na uzavření nájemní smlouvy s Agrochovem a.s. Sobotka o užívání pozemků města - varianta č.1, tj. nájemní smlouva na 1 rok.

7) Zprávu starosty o přípravě výběrového řízení na akci "výstavba chodníků v Sobotce Na Benešově" - etapa č. 1 - termín ukončení do 30. 11. 98, - etapa č. 2 s termínem ukončení do 30. 4. 1999.

8) Zprávu starosty o přípravě výběrového řízení na rekonstrukci domu čp. 216 na náměstí Míru v Sobotce.

II. Zastupitelstvo vzalo na vědomí

a) Informace tajemnice MěÚ o komunálních a senátních volbách.

b) Zprávu starosty o nově zpracované studii na ČOV v Sobotce.

c) Výpověď a vzdání se funkce p. Aleny Pospíšilové SMKS k 31. 10. 98, současně schválilo text inzerátu pro vypsání výběrového řízení na obsazení uvolněného místa.

d) Informaci od Elektrárenského a plynárenského sdružení obcí východních Čech o výplatě dividend a výsledcích hospodaření těchto organizací.

e) Podanou zprávu České spořitelny, a.s. Nová Paka o zřízení bankomatu v budově spořitelny čp. 420 v Sobotce.

f) Výroční zprávu ZŠ v Sobotce za školní rok 1997/98.


DVAKRÁT ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Z důvodů stížností obyvatel Sobotky na volné pobíhání psů po městě, proběhne v úterý 20. října 1998 v dopoledních hodinách odborný odchyt těchto zvířat, která budou posléze umístěna do útulku v Podhrádí u Bakova nad Jizerou.

V neděli 20. září 1998 byl uskutečněn v tomto roce již druhý svoz nebezpečných složek odpadů, který byl, na rozdíl od jarního, velice úspěšný. Firma Severočeské komunální služby bude i v následujících letech provádět svoz těchto odpadů vždy 2x v roce, a to na jaře a na podzim. Přesná data a časy svozů budou vždy zveřejněna na informačních místech města a vyhlášena městským rozhlasem.


SOBOTKA finančně pomáhala při záplavách ve Východních Čechách

Sobotka 21. srpna 1998

Obecní úřad
k rukám starosty Josefa Panenky
České Meziříčí

Vážený pane starosto, milí občané v Českém Meziříčí,

nejprve bychom Vás chtěli pozdravit z jihovýchodní části Českého ráje - ze Sobotky.

Naše město má 2 300 obyvatel a leží na trase mezi Mladou Boleslaví a Jičínem. Významnou dominantou této oblasti je náš zámek Humprecht a také chrám sv. Maří Magdaleny, nedaleko je potom hrad Kost a zřícenina hradu Trosky. Nemáme žádnou řeku a naši oblast nepostihla zatím žádná živelná pohroma - zatím!

Proto bychom chtěli pomoci tam, kde přírodní živel problémy způsobil. V loňském roce při povodních to byla obec Sobotín, blízká naší Sobotce podobným názvem. V letošním roce přišla povodeň znovu a naše rada

a zastupitelé opět rozhodli pomoci. Z účtu města Sobotky byla v těchto dnech odeslána částka 50 000,- Kč.

Proč právě do Českého Meziříčí?! Obec byla vypsána na seznamu postižených míst, který jsme obdrželi z Okresního úřadu v Jičíně. Do Českého Meziříčí se se svou rodinou odstěhovala naše občanka paní Ing. Věra Jirásková, vozíčkářka, ale také paraolympionička, která v letošním roce při zahájení oslav k 500. výročí povýšení Sobotky na město získala cenu města Sobotky za vynikající sportovní výsledky, ing. Jirásková byla také členkou městské rady.

Přijměte tedy malou lidskou solidaritu, ať Vám třeba pomůže rychleji zprovoznit Vaši školu, o níž pan starosta mluvil při našem telefonickém rozhovoru.

Za všechny občany Vás do Českého Meziříčí zdraví

Jaroslava VranáJaroslav Kolumpek
tajemnice MěÚstarosta města


TELEFONUJEME DO ČESKÉHO MEZIŘÍČÍ

aneb

JAK SE MÁTE, JIRÁSKOVI?

V. J. * Ale dobře. Měli jsme štěstí, nás přílivová vlna sice také zasáhla, ale zaplavila pouze sklep a dvůr. Do domu se nedostala, bezbariérový nájezd zastavil valící se vodu.

A. P. * Jak jste prožívali řádění přírodního živlu?

V. J. * Já jsem byla s nejmladším synem Tomášem mimo domov na soustředění v Novém Městě n/Met. O tragédii jsme se dověděli až večer z televize. To už nešel telefon a nebylo možné s domovem se spojit.

A. P. * Jak to vypadalo po návratu do Českého Meziříčí?

V. J. * Smutně. Ani jsem neměla chuť jít na nákup. Odhodlávala jsem se k tomu celý týden. Úplně poničené zahrádky, všude se sušilo za pomocí sluníčka i zapůjčených vysoušečů. Nejčastějším pracovním nástrojem byla hadice s vodou, aby se alespoň částečně očistily věci od všudypřítomného bahna.

A. P. * Podle mapy se zdá být říčka Dědina nevinným tokem, vy bydlíte nedaleko.

V. J. * Ano, Dědina je vlastně potok, který byl před nedávnem regulován. Většina domů je postavena právě podél vody. Za normálních okolností by nikoho nenapadlo, že by mohl vystoupit z poměrně hlubokého břehu. Že se tak stalo, zapříčinil prasklý most v Cháborech za Dobruškou. Zatopeno bylo 220 domů. Škody jsou velké, dosud není všechno ani zdaleka v pořádku.

A. P. * Sobotka přispěla na rekonstrukci meziříčské základní školy, jaký je současný stav?

V. J. * Budova školy je asi 60 let stará. Celé její přízemí bylo také zaplavené. Voda pronikla do šaten, do kuchyně i do tělocvičny. Do konce prázdnin se podařilo z nejhoršího dostat, aby 1. září mohl začít i u nás nový školní rok. V tělocvičně se bude ještě pokládat nová podlaha.

A. P. * Jak jsi na tom se sportem?

V. J. * V srpnu jsem se zúčastnila mistrovství světa v Birminghamu. Tradičně se mi v Anglii velice líbilo. Úspěšná byla i naše výprava. Přivezli jsme řadu medailí. Já jsem se umístila na 4. a 5. místě. V současné době trochu odpočívám. Sbírám síly na další tvrdý trénink před náročnou reprezentací na olympiádě v Austrálii v roce 2 000.

A. P. * Milá Věrko, děkuji Ti za rozhovor. Dovoluji si za všechny naše čtenáře Tobě i celé rodině popřát všechno dobré. Těšíme se, že se brzy setkáme opět v Sobotce.



Poznámka redakce:

V předstihu uvádíme recept na vánoční cukroví, které patří mezi nejoblíbenější v rodině paní ing. VĚRKY JIRÁSKOVÉ

MYSLIVECKÉ BOCHÁNKY

16 dkg másla, 16 dkg cukru pudru, 16 dkg hladké mouky, 6 dkg kakaa, 1 vanilkový cukr, 5 dkg loupaných madlí

V míse utřeme máslo s kakaem a cukrem, nakonec přidáme mouku. Z těsta uděláme kuličky, do každé vmáčkneme mandli. Pečeme velmi pomalu, spíše sušíme, v mírně teplé troubě a sejmeme, až když trochu vychladnou.


Osudy legionářů

(
pokračování)

FRANTIŠEK STAŠKA

K této části vyprávění mám po otci zajímavé doklady : Jsou to kopie telegramů odeslaných z velitelství kapitána- později plukovníka - Rudolfa Gajdy jednotlivým částem jeho skupiny. Tyto telegramy jsou psány azbukou a dalo mi dosti shánění kvalifikovaného překladatele. Jsou prý psány ještě dle staré gramatiky, což činilo určité potíže. Konečný text - překlad - pořídila paní Vlasta Jeřábková - Žemličková.

Po přesunu na frontu Kungur -Perm je čekaly velmi tvrdé přírodní podmínky, hlavně v zimní době. Mrazy až 40 stupňů pod nulou a spousty sněhu. Téměř každý si odnesl nějaké omrzliny. Otci omrzly uši, nos i ruce. Jednostranná výživa, v níž převládalo zmrzlé maso, a nedostatek vitamínů přinášely nepříjemné následky - kurděje.

Boje byly stále prudší, bolševické síly stále kvalitnější - bylo do nich mobilizováno mnoho bývalých důstojníků, byly lépe vyzbrojeny a hlavně měly stálou početní převahu. Našim chyběly zálohy na střídání bojujících jednotek. Ruská národní armáda byla stále nespolehlivější, často shledali naši, že jejich sousední jednotky se kamsi "vypařily". Po nástupu admirála Kolčaka, nalézajícího se pod vlivem starých carských politiků a generálů, s jehož režimem nesouhlasili nejen naši prostí dobrovolci, ale i důstojnictvo a politicko - vojenské vedení, docházelo stále k větším zmatkům, korupci a nespravedlnostem na obyvatelstvu.

V této době byla již naše republika samostatná a sváděla doma boje s Poláky o Těšínsko a s Maďary o Slovensko. To byly silné důvody, pro něž naši vojáci ztráceli chuť bojovat za Kolčakovu vládu.

27. 1. 1919 vydal velitel Československého armádního sboru generál Jan Syrový rozkaz o stažení našeho vojska z fronty a převzetí ochrany magistrály. 6. pluk mimo ochrany přiděleného úseku trati převzal též ochranu velitelství armádního sboru a vlády admirála Kolčaka v Omsku.

Život na Sibiři, to nebylo jen válčení. Byly tam pro Středoevropany zcela odlišné životní podmínky, jiná mentalita lidí, jiné klima : od horkého léta, plného komárů, až po kruté, 40ti stupňové mrazy. Toto vše mělo vliv na fyzický i duševní život mužů, kteří byli po léta vzdáleni od domoviny, daleko od rodin, uprostřed událostí plných krve, zmatků a zvratů. Každá občanská válka má na účastníky vliv spíše špatný než dobrý.

V armádě byli vojáci různých ročníků - od zralých čtyřicátníků po mladé dvacetileté muže / ročníky 1878 až 1896 /, směs povolání - studenti, dělníci, rolníci, řemeslníci i příslušníci inteligence. Tito muži byli po léta odkázáni jeden na druhého, v boji i v životě vůbec. Protože jim všem chyběly rodiny, vytvořili si náhradní = kolektiv - řečeno poeticky - bratrstvo. Od března 1918, kdy nastoupili do vlaků, do příjezdu do Vladivostoku, což bylo průměrně od konce roku 1919 do jara 1920, čili téměř 2 roky, žilo toto vojsko většinou v kolektivu - rodině - tvořené osazenstvem vagonu - těplušky. Byly to "rodiny" nestejně velké, 15 až 20 mužů, nesourodé v názorech a zvyklostech, nestejně se snášející. Každopádně byli však odkázáni jeden na druhého v dobrém i zlém ...

Když v Bachmači nasedali do vagonů, tak se domnívali, že mají před sebou sice dlouhou, ale brzy končící pouť, a že během 2 až 3 měsíců přesednou do lodí a přesunou se do Francie - sice na frontu, ale blíže domovů. Skutečnost však byla zcela jiná ...

Již při pomalém cestování, ještě před vystoupením proti bolševikům, začali si své "domky" - železniční vagony - upravovat. Prohlížíme-li fotografie těplušek, zjistíme, že šikovné ruce, poháněné steskem po rodinách a po vlasti, vytvořily z nevlídných vagonů alespoň zdání domova. Úprava "životního prostředí" - řečeno jazykem dnešní doby - jim pomáhala překonat dlouhou, napjatou dobu, plnou nejistoty, co bude dále. Svoje domy na kolejích vyzdobili obrazy a nápisy upozorňujícími, odkud pocházejí jejich obyvatelé, což napomáhalo setkávání krajanů, mnohdy i rodinných příslušníků. Vžijme se do situace, když dejme tomu Soboťák vidí na stěně těplušky patřící jinému útvaru napsáno Sobotka. Takto se setkávali známí, kteří od nástupu na vojenskou službu o sobě nic nevěděli - ani to, žijí-li dosud.

Vagony bylo nutno uvnitř vyčistit, poněvadž byly posbírány na různých stanicích, po různých útvarech, neoplývajících většinou řádnou čistotou a disciplínou - byly do té doby používány rozvrácenou, poraženou armádou. Naši do nich nastupovali počátkem března 1918, kdy je na Ukrajině i v Rusku a hlavně na Sibiři ještě pořádná zima. Muselo se zařídit vytápění, topivo, nějaké vnitřní zařízení, nejnutnější nádobí, pokud možno i samovar apod. Úpravou vagonu začínalo sžívání se mnohdy čerstvě utvořených kolektivů.

Otec byl velitelem těplušky, kterou obývalo 19 mužů. Dle jeho zápisků a pomocí alba 6. Hanáckého pluku, v němž jsou uvedeny adresy a povolání, jsem se pokusil sestavit zkrácený seznam těch, u nichž bylo možno povolání určit. Jsou to ovšem povolání z roku 1938 - album bylo vydáno k 20. výročí bitvy u Bachmače - a povolání odpovídají tehdejší době. V době služby těchto mužů byla asi povolání jiná.

Po válce v roce 1918 se vrátilo z vojenské služby statisíce rakouských vojáků, kteří přirozeně obsadili pracovní místa. Legionáři navrátivší se v r. 1919 /italští a francoužští/ a v r. 1920 /ruští/ měli možnost dle zákona využít přijetí do státních služeb - dle výše vzdělání - jako železničáři, poštovní zaměstnanci, obecní zaměstnanci apod. Někteří nastoupili jako hajní / Boh. Patka - ve Střelči, p. Brixí v Blatech /. Jan Bryxí z Rytířovy Lhoty šel k četnictvu - Boleráz, okr. Trenčín. Pan Volf z Libošovic, též četník, František Svoboda z Dobšic - četník až na východní hranici republiky/ Rjapiď, pošta Čiňadovo /, Frant. Rejman z Libošovic k policii, JUDr. Josef Jakubec z Mladějova - policejní komisař, Lad. Horáček z Drštěkryjí - jízdní policie, Frant. Macoun ze Sobotky - finanční stráž / Hidašnemeti, na maďarských hranicích /, Antonín Žemlička zůstal u 7. pluku Tatranského v Nitře a podobně. MUDr. Josef Picek ze Sobotky zůstal jako vojenský lékař u zemského vojenského velitelství na Moravě a do penze šel jako generál Čsl. armády.

Mezi otcovými spoluobyvateli těplušky byli též dva otcové pozdějších významných hereček : František Klobásko - státní kontrolor vína, otec nár. umělkyně , operní pěvkyně Libuše Domanínské, a Karel Vodička, stavitel z Mladé Boleslavi, nevlastní otec Adiny Mandlové. U plukovní hudby 6. pluku byl kapelníkem starý vojenský hudebník, podplukovník Voskovec, otec slavného herce Jiřího Voskovce. Na Františka Klobáska vzpomínal otec hlavně při vyprávění o bojích o jezero Bajkal , když při jeho obraně před bolševickým výsadkem spolu spadli z koně do ledových vod Bajkalu. Rodinu Klobáskovu jsem v roce 1977 měl tu čest navštívit, abych osobně poděkoval za krásný dopis - kondolenci k otcově smrti. To odpoledne patří k mým nejhezčím zážitkům v životě - vlídné přijetí, přátelské vzpomínání a na konec cesta do Bzence na vlak. Krásný podvečer, kdy lidé chodili z práce na vinicích. Téměř každý se s neznámým cizincem po pozdravu zastavil a popovídal. To vše působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Dalšího vinaře Bohumila Purmu jsem navštívil v Michalovicích na východním Slovensku. Ten se narodil v Hořicích a byl to bratranec paní Vilmy Pekařové ze Sobotky, což zjistil při jedné návštěvě u nás v Sobotce. Po návratu z Ruska se usadil v Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi, kde si zařídil cukrárnu a vinárnu v budově Legiobanky. Po záboru Podkarpatské Rusi byl Maďary zatčen a po propuštění a řádném výprasku od Maďarů se odstěhoval na Slovensko do Michalovců. Když jsem se v roce 1949 ženil, dostal jsem v den svatby od něho demižon vína a krásný dort. Tenkrát ještě ČSD fungovaly bezvadně, a tak vše přišlo včas a v pořádku. To víno bylo od roku 1939 do 1945 zakopáno v Užhorodě a "osvobozeno" po válce. Každé setkání s těmito zkušenými muži bylo pro mne zážitkem a školou života. Oba před rokem 1914 cestovali po Evropě a shromažďovali zkušenosti, které poté bohatě zužitkovali.

Otcův pobyt na Sibiři ukončila nemoc - kurděje, což je nedostatek vyvážené stravy, hlavně snad vitaminu C. Byl odeslán domů s transportem nemocných a raněných. 21. 11. 1919 se nalodil na japonskou loď Itali Maru a přes Singapore, Cejlon / nyní Srí Lanka /, Suezským průplavem do Terstu a odtud vlakem do ČSR - domů! Po pětiletém putování po světě přivezl hromádku fotografií, nějaké noviny vydávané naším vojskem na Sibiři, několik lístků polní pošty, posílaných mu z domova do zajateckého tábora, několik dopisů od bratří od pluku, posílaných mu do evakuačního vlaku, ruský vojenský kotlík, příbor od armády USA /jídelní miska, nůž, lžíce/, několik párů vlněných ponožek od amerického červeného kříže, pro budoucí manželku, která na něho celou válku čekala, intarsovanou kazetu z Japonska a nějaké drobnosti pro rodinu a známé a též akcie naším vojskem založené Legiobanky - vlastními úsporami se snažili pomoci financovat návrat domů a nákup zboží pro vlast, za což dostali akcie - o které potom po únoru 1948 přišli. Kotlík jsem ještě používal při táboření asi do roku 1975, nůž z příboru mám dosud.

Se spolubojovníky se scházeli na sjezdech konaných většinou při kulatých výročích. Největší z nich byl v roce 1938 při dvacátem výročí bojů u Bachmače, konaným v Olomouci. Olomouc se stala "sídelním" městem 6. pluku Hanáckého. K tomuto sjezdu bylo vydáno album fotografií příslušníků pluku s adresami a uvedeným povoláním. Byla též vydána upomínková plaketa pro účastníky těchto bojů. Poslední sjezd všech našich zahraničních vojáků 1. i 2. odboje byl v roce 1947, při příležitosti 30. výročí bitvy u Zborova. Jestli se ho otec zúčastnil, nevím. V té době jsem vykonával vojenskou prezenční službu - shodou okolností, jako otec, který bojoval proti ukrajinským nacionalistům a Němcům u Bachmače, jsem já bojoval v roce 1947 na Slovensku proti jejich pokračovatelům a též po válce pomahačům Němců - jednotkám UPA - Ukrajinské povstalecké armádě - banderovcům.

V roce 1962 otec zemřel. Přišlo se s ním rozloučit velké množství občanů a mezi nimi též již jen hrstka posledních žijících brášků. Pohřební vůz stál před naším domem a rakev s jeho pozůstatky donesli přátelé z kostela až tam.Po zasunutí rakve do vozu zazněly tóny písně "Hoši od Zborova"...

Byl jsem tím velmi překvapen a dojat, poněvadž jsem to nevěděl. Dodnes jsem za to překvapení vděčen hudebníkům pana Janků a vedoucímu tehdejšího pohřebního ústavu Antonínu Patřičnému za odvahu - tato píseň, jakož i vše co připomínalo legionářské tradice nebyla sice zakázána, ale neměla u tehdejších vládců nejmenší přízeň.

/Tutéž, ba možno říci ještě větší odvahu projevili titíž lidé v roce 1940 při pohřbu Františka Macouna, hostinského ze Syrovandy, též ruského legionáře/.


BOJE O JEZERO BAJKAL

V cestě našeho armádního sboru v Rusku při pouti do Vladivostoku a dále na francouzské bojiště bylo několik nebezpečných překážek. Aby bylo jasno, samo obsazení magistrály bylo jedinou celistvou překážkou. Ale několik míst bylo smrtelně nebezpečných. Pro nejzápadnější skupinu - penzenskou - to byl Alexandrovský most za Syzraní, u Batrak, 1438 m dlouhý, na obou březích obsazený bolševiky. O jeho dobytí píši ve stati o Františku B l a ž k o v i.

Pro skupinu východní, jejímž velitelem byl tehdejší plukovník Radola Gajda, to bylo jezero Bajkal s 39 tunely a mnoha galeriemi a terasami, jejichž držení bolševiky nebo dokonce zničení, by znamenalo naprosté zabránění postupu vlaků na východ a spojení s tamní osamocenou skupinou vladivostockou.

11. července 1918 obsadily jednotky plukovníka Gajdy postupující ve 3 kolonách : 1. po řece Angaře na parníku "Sibirjak" ukořistěném v přístavu Dolonovo /"Sibirjak" se stal první lodí naší budoucí bajkalské flotily/, 2. po traktu /silnici/ na povozkách /selské povozy/ a 3. pěšky podél železnice město Irkutsk. Bylo to tehdy jedno z nejdůležitějších měst centrální Sibiře s 50 000 obyvatel, v němž všechny významné státy měly své konzuláty.

Po obsazení Irkutska se vydaly jednotky plukovníka Gajdy k jezeru Bajkal. První dorazil k jezeru oddíl podkapitána Dvořáka. Zjistili, že se bolševici opevnili napříč traktu asi 7 verst /cca 10 km/ před Kultukem. Dráhu kolem jižního cípu jezera střežilo též mohutné loďstvo s největšími plavidly "Bajkal" a "Angara" - ledoborce, které převážely přes jezero celé vlaky, dokud ještě nebyla dokončena stavba okružní bajkalské dráhy - tunely, galerie a terasy. Obě lodě byly dobře vyzbrojeny děly a měly jako posádky naprosto spolehlivé Maďary. Dobytí jejich pozic bylo nad sílu podkpt. Dvořáka, který byl navíc promočen a unaven těžkými pochody v horách a navíc neměl potraviny ani dostatek munice. Současně s touto operací Dvořákovou byl zahájen nový frontální postup z Irkutska po trati k Bajkalu. Pravému křídlu této fronty velel kapitán Kadlec, který měl převzít velení nad oběma skupinami, i nad Dvořákovou. /Když rudí zjistili, že se naše vojska blíží k jižnímu cípu jezera, nalodili veškerý majetek na parníky a ujeli do Kultuku. Tím obsadily naše jednotky přístav Listevničné bez boje a ještě v něm ukořistily několik menších lodí, které již bolševici nemohli odvézt, takže je aspoň poškodili/. Tak se tyto lodě spolu se "Sibirjakem" staly základem našeho loďstva na Bajkale.

Mezitím dobyl novonikolajevský pluk stanici Bajkal. Při tomto boji dopadlo několik ručních granátů na bolševický technický vlak se 42q dynamitu. Nastal katastrofální výbuch, který zničil vlak a doslova zlikvidoval stanici, vodárnu a několik domů. Padlo při tom 150 bolševiků, z 50% Maďarů. Nejdůležitějším výsledkem ovšem bylo, že bylo zachráněno dalších 38 tunelů, které měli sovětští technici vyhodit do vzduchu.Pozice podkpt. Dvořáka byla stále zoufalejší - nebylo co jíst. 17. 7. přišla posila 2 rot. 7. pluku. Při těchto bojích padl náš krajan, desátník Josef Kořínek ze Šlejferny.

Týž den okolo 17. hodiny demolovali bolševici východní část tunelu č. 39. Při jeho opravě byly práce rušeny dělostřelbou z ledoborců Bajkal a Angara. Několikrát se rudí pokusili též o desant, ale byli vždy odraženi částmi 6. pluku, které střežily pobřeží jezera. Mezitím postupovaly jednotky sibiřské armády na Murino, které pplk. Pepeljajev po krátkém boji obsadil. Bolševici však shromáždili značné síly, asi 2 000 mužů se 4 děly, a dobyli Murino zpět. Aby znovu získal Murino, osnoval Gajda fingovaný ústup a při tom uchystal nepříteli léčku.V kritické chvíli dostali rudí posilu 4 000 Maďarů. Došlo k rozhodnému boji, který rozhodly 10. a 11. rota 7. pluku. Bolševici byli na hlavu poraženi s obrovskými ztrátami. Na trati bylo nalezeno více než 700 mrtvých a mnoho se jich utopilo v jezeře.

A teď se dostáváme k "r a r i t ě" československých vojenských dějin: k "námořní bitvě." Neodehrávala se na moři, ale na 600 km dlouhém, na nejužším místě 42 km širokém jezeře, jehož hloubka dle tehdejšího měření prý byla přes 9 km.Bolševici měli silně dělostřelectvem opatřené velké ledoborce Angaru a Bajkal, parníky Krugobajkalec, Michail, Vlna a Krugom, všechny byly poháněny šrouby!

Naši měli pouze menší kolesové parníky, jaké donedávna jezdily po Vltavě a Labi, "Burjat", "Sibirjak", "Feodosia", a dvě vlečné lodi s několika "baržemi", což jsou vlečné čluny. Našemu "loďstvu" velel ruský poručík Šalgovský a dělostřelecký poručík Všetička, pozdější dělostřelecký generál československé armády.Loďstvo mělo za úkol přeplout přes Bajkal /našíř/ a vylodit desant /výsadek/ na protějším břehu u Posolské. Desantu o celkovém počtu 1075 mužů pěchoty, 75 kozáků a 6 děl velel podplukovník Boris Fjodorov Ušakov, náčelník štábu velitele 2. divize plukovníka Gajdy. Účastníky desantu byli příslušníci 7. pluku, jedna rota 8. pluku, úderný československý prapor, dvě čsl. baterie, Barnaulský pluk a půl baterie ruské.Ve 4 hodiny ráno 16. srpna 1918 přistály naše lodi u Posolské, přes varování ruských námořníků, že lodi jsou shnilé a kolesové parníky se nehodí na bouřlivý Bajkal. Desant byl vysazen a vraceje se od Posolské, narazil náš konvoj na nepřátelské lodi, Angaru, Bajkal a Krugobajkalec. Došlo k dělostřelecké přestřelce. Bajkal začal po zásahu děla poručíka Kolína hořet, Krugobajkalec po zásahu poškozený uprchl. Zatím Sibirjak pronásledoval dělostřeleckou palbou prchající bolševické vlaky. Naše lodi se vrátily všechny - z bolševického loďstva zůstala způsobilá pouze Angara, menší Bajkal, šroubový parník Michail, menší Volny a motorová loď Krugom. Ještě před ukončením bojů na Bajkale se zbývající loďstvo bolševiků vzdalo našim.Mezitím, co se bojovalo na jezeře, postupoval výsadek pplk. Ušakova spolu s praporem 6. pluku a oddíly plk. Pepeljajeva několika směry. Tyto jednotky rozdrtily bolševiky, kteří se snažili zachránit útěkem. Prchající narazili před Posolskou na oddíly pplk. Ušakova, který se tragickým nedorozuměním dostal do zajetí a byl zvířecky umučen. Po obdržení zprávy o jeho zajetí spěchali naší úderníci vysvobodit svého obdivovaného velitele, ale nalezli ho až 18. 8. 1918 odpoledne po rozdrcení rudých. Ale pplk. Ušakov byl nalezen již mrtvý, spolu s prap. Ataničicem a jedním úderníkem, který byl za ramena pověšen na strom, polit petrolejem a upálen. Pachateli byli Maďaři. Také jich mnoho za toto zvěrstvo zaplatilo životy.

Celková bilance bojů : několik tisíc zajatců, 59 vlaků, velké množství vojenského a sanitního materiálu a potravin.Tím byly ukončeny boje o jezero Bajkal a po bojích u Verchně-Udinska Troickosavska a City došlo 31. 8. ve stanici Olovjanaja ke spojení se skupinou vladivostockou, čímž byla celá linie sibiřské železnice - magistrály - očištěna od bolševiků a cesta do Vladivostoku byla volná!

Ze soboteckých legionářů se zúčastnili bojů o Bajkal - u r č i t ě : padlý Josef Kořínek, František Staška a Antonín Žemlička. Pravděpodobně : Václav Jirků, František Ort, František Reiman z Libošovic, Rudolf Černý /otec pí Ganzové/, pravděpodobně píši proto, poněvadž sice vím, že byli příslušníky 7. pluku a Fr. Reiman úderného praporu, ale nevím, u kterých rot sloužili, takže to nemohu tvrdit určitě.

Velitel úderného praporu po pplk. Ušakovovi, poručík Hásek, byl otcem majora Haska, příslušníka kanadské armády, který padl v roce 1944 v Bosně jako pozorovatel a dopisovatel. Jeho zprávy byly často páteří našeho zpravodajství z té doby ...


100 ČECHŮ ČESKÉHO RÁJE

O jedné keramické dílně na Jičínsku

PAVEL CHAROUSEK

Projekt s názvem "Češi Českého ráje", resp. "100 Čechů Českého ráje", vzniká za podpory několika institucí jičínského a semilského okresu.

Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf PAVEL CHAROUSEK.. V projektu se objevují lidé žijící v trojúhelníku Turnov - Jičín - Sobotka. S autorovým svolením vychází ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky část určená lidem Sobotecka. První část dokumentaristického souboru byla již v letošním roce veřejnosti představena na výstavách v Muzeu Českého ráje v Turnově a na zámku Humprecht.

Od 3. listopadu do 1. prosince 1998 bude putovní výstava instalována a veřejnosti přístupna v Okresním muzeu a galerii v Jičíně.

Pomineme-li strašidelný název, jsou Drštěkryje docela malebnou malou vesničkou prostou všeho ruchu konce 20. století. V jejím středu najdete keramickou dílnu, kde kromě hrnečků a váz vznikají také krásné obrázky Českého ráje. Jak by ne, když je všude kolem dílny ...

Pojedete-li z Jičína směrem na Sobotku a za Ohařicemi odbočíte vpravo, přivede vás úzká okreska do malé vesničky s tajemným názvem D r š t ě k r y j e.

Tam, v příkrém svahu nad rybníkem, najdete starobylou chalupu, která ve svém nitru ukrývá keramickou pec. Když pobudete déle, zjistíte, že pecí je víc, a že té chalupě, co vypadá, že má za sebou celá staletí, je ve skutečnosti jen několik let ...

"Nerad vstávám časně, to víte, celou noc hlídám, aby se hlína správně vypálila," říká po deváté ráno majitel drštěkryjské dílny Jiří Mlavec. Naštěstí jeho žena Růžena přináší něco na povzbuzení a povídání může začít.

RŮŽENA MLAVCOVÁ (* 1943) se narodila v Praze. Vystudovala keramickou školu v Bechyni, pracovat začala jako návrhářka v Ostravě. Když se v roce 1968 podruhé vdala, vrátila se do Prahy. A protože, jak říká, měli s Mlavcem hluboko do kapsy, začali podomácku vyrábět různé doplňky do bytu. Přesně ty, které se socialistické velkovýrobě vyrábět nechtělo.

"Dodnes potkávám lidi, kteří nosí naše dřevěné přívěsky, a to je pro nás veliká čest, vždyť jsou možná i dvacet pět let staré," říká. "Když jsme dali dohromady prvních dvacet tisíc, koupili jsme starou chalupu v Drštěkryjích, která se stala naším osudem," dodává.

JIŘÍ MLAVEC (* 1945) je z Horních Počernic. Jeho smůla byla v tom, že rodiče byli živnostníci a jeho to táhlo k mineralogii. Nakonec skončil na báňské průmyslovce v Příbrami a od 14 let fáral do dolů. Po neúspěšném působení na báňské vysoké škole putoval na vojnu k PTP. Potom pracoval u geologického průzkumu.V té době se dozvěděl o konkurzu do sboru Národního divadla. A jako vždy, když se pro něco rozhodl, obětoval svému záměru vše. "Už předtím jsem zpíval v pěveckém sboru Smetana, který byl na svou dobu dost úspěšný," říká. "Vzal jsem si soukromé hodiny a dřel tak pilně, až jsem si zničil hlas. A to jsem, abych měl více času, odešel z dobrého místa. A tak místo ve sboru v Národním divadle jsem byl postupně lepičem plakátů, projektantem, zásobovačem a nakonec pojišťovákem. To bylo nejvýhodnější. Nikoho nezajímalo, kdy si svoji práci udělám, hlavně že bude hotová. V té době už jsem začal intenzivně přestavovat starou chalupu v Drštěkryjích. Z té původní nakonec prakticky nic nezůstalo."

V roce 1984 Mlavcovým navrhl jeden známý, aby se společně pokusili spojit keramiku se dřevem, že tak prorazí do světa. Na nich že by byla ta keramika. "Začali jsme o tom se ženou vážně přemýšlet a dopadlo to tak, že jsem se s vypůjčenými hrnečky a bez vlastní pece zúčastnil konkurzu, obměkčil komisi a dostal povolení," říká Jiří Mlavec. "Okamžitě jsem začal stavět v Drštěkryjích keramickou pec a aniž bych kdy předtím seděl za kruhem, začali jsme v roce 1985 vyrábět první keramiku. A ono to šlo. Dokonce se nám podařilo založit keramické družstvo. Mohli jsme sedět doma a jen plnit dodávky. Provozovna prosperovala. Když po roce 1989 padly politické bariéry, které podnikání bránily, začali jsme se stavbou další a další pece - nejdříve elektrické, potom velké zděné, ve které se topí dřevem. To je naše chlouba, myslím, že takovou druhou nikde na světě nenajdete. Bohužel se v ní pálilo zatím jen jednou na zkoušku. To víte, zgruntu jsem přestavěl chalupu, postavil pece, dílny - prostě jsem začal mít zdravotní potíže.

Navíc přišly pro drobné živnostníky těžké časy. Podražila hlína, elektřina. Když jsme to nedávno počítali, zjistili jsme, že vstupy nám vyletěly o osm set procent! A protože jít s cenou našich výrobků směrem nahoru už moc nemůžeme, přežíváme jen díky tomu, že děláme užitou keramiku. Ten, kdo dělal jen takzvané umění, už dávno zkrachoval. Navíc se v Praze roztrhl s keramikou pytel. Byla by škoda, abychom byli nuceni skončit. Doufám, že mě zdravotní potíže už brzo opustí a budeme se zase prát o své místo na slunci s plnou silou. To není můj styl, opouštět bitvu bez boje ..."

Prakticky všichni, kteří si někdy práci nad hrnčířským kruhem zkusili, mají pocit, že by jim tahle profese mohla lehce přirůst k srdci. "Je to nádherná práce s živým materiálem, který voní, je tvárný, a když ho zvládnete, můžete s ním dělat divy," vyznává se ze své lásky ke keramice majitel drštěkryjské dílny a přidává recept, jak na to : "Stačí jen správně na kruhu natočit prsty. To nejde dělat jenom pro peníze. Je to radost, která přináší lidem užitek. Když hlínu dostatečně proděláte, vznikne těsto. To na kruhu vytočíte do tvaru hrnečku, vázy - to podle libosti a chuti. Hotové polotovary necháte určitou dobu volně oschnout a přijde první pálení v peci. Potom glazujete, malujete a znovu pálíte. Tentokrát už je teplota hodně přes tisíc stupňů. Pálíte několik hodin, až přijde ona slavnostní chvíle, kdy vyndáte tu květináč s uchem, tu hrneček, vázu ...

V poslední době začala moje žena dělat krásné keramické obrázky s motivy Českého ráje, a tak, i když jsem skoro pořád doma za pecí, často cestuji do Jičína, Sobotky nebo do Starých Hradů. Snad obrázků časem přibude. Doufám, že i do budoucna budeme mít dost práce a že lidem naše výrobky budou přinášet radost. Když vidím, že se líbí, je to jako by vás někdo pohladil po zádech," uzavírá Jiří Mlavec a štěrbinky jeho očí, které jsou zvyklé, stejně jako on, pracovat hlavně v noci, září horkým teplem keramické pece, která dovede rozpálit lidská srdce na stovky stupňů ...

(Zaznamenáno v Drštěkryjích v březnu 1997)


Chrabrý borec na Šrámkově Sobotce 1998

aneb

JEDNI SE SMĚJÍ, DRUZÍ SE CÍTÍ DOTČENI

JIŘÍ DEMEL

Tělocvik a sport nebyly častými hosty na soboteckých festivalech. Výjimku snad tvořily recesní běhy k Semtinské lípě a zpět, které málem způsobily zákaz ŠS, a letošní běh na Samšinu, který se neuskutečnil pro deštivé počasí.

Snad proto patřilo k překvapením, když na programu třetího večera letošního ročníku festivalu se objevil název "Chrabrý borec" a v podtitulku, že se bude hovořit, recitovat a zpívat o Sokole a počátcích našeho tělocvičného hnutí a tělocvičného názvosloví.

Myšlenka takového pořadu se zrodila o rok dříve. 6. července se na Šrámkově Sobotce každoročně zpívala známá sokolská píseň, která takto začíná. Kdysi jako protest, nyní z radosti, že už ji volně zpívat můžeme. Na Šolcově statku se v roce 1997 vedl spor, zda je v písni správně 6. července nebo 4. července, jak uvádějí některé zpěvníky. A zpívaly se další sokolské písně a objevili se majitelé starých zpěvníků, které měly být prohlédnuty, aby se zjistila pravda. Sliby o zapůjčení materiálů byly sice zapomenuty, ale režisérku a recitátorku Hanu Kofránkovou spor přivedl do Tyršova domu a ke studiu historických materiálů. Leccos pročetla a zjistila nejen správnost 4. července, ale také že pro téma Šrámkovy Sobotky 1998 "Mateřština a historie" je téma Sokol a vznik tělocvičného názvosloví zajímavým námětem. Neusilovala o vědecký přístup k tématu, ale chtěla připravit poutavý večer, který by poučil a zároveň pobavil.

Autorku pořadu zaujala řada nezvyklých slov, z nichž mnohá dnes působí na posluchače někdy i směšně. Byla si vědoma, že věk posluchačů tu může hrát určitou roli. Vyptávala se proto ještě před začátkem festivalu, co to jsou například kolovadla. Byla překvapena, že starší je dobře znají a že je to jakýsi kolotoč, kde místo řetízků se sedadlem jsou provazové žebříky a nářadí uváděli sami cvičenci v pohyb nohama. Marně však se vyptávala, jak se přes kozu skáče "dučkou". Nikoho v tu chvíli nenapadlo podívat se do slovníku, kde je heslo "dučmo", to je přeskok skrčmo s nohama vně paží.

Hanou Kofránkovou uvedené příklady by bylo možno rozhojnit. Ve "Sborníku sokolském" z roku 1886 je mezi povely pro veřejné vystoupení uveden dodnes užívaný "Čelem vzad", ale je tu i logicky zcela správný , ale neobvyklý povel "Čelem vpřed!" Velice kuriozní jsou pak povely "V šik spol za spolem vlevo čelem!" (přechod z dvojstupu v šik) nebo "Hledem napravo zřídit šik!" (vyrovnat).

Takové termíny zní mladším směšně a podobně se smějí, když slyší, že dnešní důchodci neměli na učebnicích napsáno fyzika, ale přírodozpyt, neučili se chemii, ale lučbě.

Složitější je však situace, když taková slova jsou spojena do neméně starobylých typů vět. A je-li jejich obsah dosud závažný, snadno se jedni (většinou mladší) smějí nad pro ně humornou a zdánlivou neohrabaností projevu, zatím co jiní (někteří starší) to cítí jako urážku dobré myšlenky. Tak to chvílemi vypadalo, když Hana Kofránková citovala slova Dr. Miroslava Tyrše z jeho zásadních statí.

Podobný problém citového vztahu k výroku se objevil již při oslovení posluchačů "Sestry a bratři!" Mnohým to připomínalo neoblíbené a vynucované "Soudružky a soudruzi!" Zdá se, že jen málokteří si uvědomili, že sokolský bratrský pozdrav byl členy užíván zcela dobrovolně jako skutečný výraz přátelství a lásky. Ten soudružský byl většinou vynucován a nebylo-li ho užito, nemohl se důsledkům nikdo divit.

Ve zmíněném "Sborníku sokolském" čteme: "Známo dobře, jak snadno mety únožmo a odbočmo a mety odbočmo a zánožmo se zaměňují, to jen z té příčiny, že není tu dosti vnímavosti pro přesnost pohybu, která rozhodnou jest pro míru ušlechtilosti toho kterého pohybu. Rovněž i veliké množství překrásných a jednoduchých i snadných výdrží tu jmenovati dlužno, kdežto zase mnohé toče nejnápadněji z oboru elegance ušlechtilosti vystupují. A kterak jest činiti, aby tělocvik skutečně byl prostředkem vzdělání aesthetického?" Věty J. Stibrala z roku 1886 v nás vzbuzují úsměv. A přece vyjadřují dodnes zajímavou myšlenku: "V tom právě vězí vyšší úkol tělocviku, ne aby tělocvik pro tělocvik byl pěstován, ne aby toliko ku tělu směřoval jeho účinek, nýbrž aby cvičením těla sílil a vzdělával se jeho duch. A protož bratři Sokolové, dále za cílem cnosti, krása i dobro nechť vede nás v otužování těla pro blaho národa!"

Nelze neupozornit, že rozdílný přístup k citovaným úryvkům vznikal tam, kde i dnes závažná myšlenka byla vyslovena neobvyklým pro soudobého čtenáře způsobem. Když Hana Kofránková četla ukázky z cyklistických časopisů, takových rozdílů nebylo, protože situace na současných silnicích je zcela jiná a sto let staré pokyny jsou dnes pro všechny jen humorné.

Příjemným osvěžením pořadu byly sokolské dobové písně, které za doprovodu kytary zpíval Milan Dvořák. Ba chybějící melodii pro zajímavý text dokonce složil. Některé texty by si zasloužily pro své kvality speciální pozornosti, zejména verše K. Hlaváčka a J. V. Sládka. Bylo by asi zajímavé podívat se, jaké místo mají Sládkovy sokolské básně v jeho závažné společensko - politické poezii.

Většina posluchačů odcházela v úsměvné náladě. Jen někteří ze starší generace se cítili zaskočeni ve svých citech. Patřili většinou k těm, kteří se poctivě snaží navázat na bohaté tradice tělocvičné i kulturní sokolské práce. Jim je třeba vysvětlit, že takový program nechce znevážit, nechce uškodit. Poškodit by naopak mohl jejich negativní postoj k pořadu, mohl by odradit mladé, a to by bylo škoda.

Pořad "Chrabrý borec" vede tedy k zamyšlení. Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že Sokol již splnil svůj historický úkol a dnes nemá co říci? Takové úvahy nejsou ničím novým. Již ve "Sborníku sokolském" v roce 1886 čteme: "...heslo Tyrše a Fugnera, dle něhož snažili se prostředkem tělocviku přispěti národu odchováním statné, junácké, tělesně i duševně silné generace, která pamětliva jsouc zvrhlosti národa v době před i po bitvě bělohorské, vedena měla býti novým směrem vychování národa, jehož symbolem jest statečná mužnost a hrdinnost, smělost v srdci a nadšená mysl horoucí láskou k vlasti. ...Nuže bratři Sokolové, hle! Národní poslání Sokolstva vykonáno jest v tom směru, že národ český na všech stranách se probudil, lid český s chloubou drží se svého jazyka, svého národa. Pokročme tudíž na cestu novou a veďme lid český na cestě cnosti dále! Obraťme zřetel svůj předem ku mládeži a tu vzdělávejme tělocvikem ve cnostech občanských, zvykejmež ji pořádku, učiňme ji citlivou pro krásu tělesnou i duševní!" Více než sto let stará myšlenka je podnětná i dnes. Současný život lidstva stále více vede ke zpohodlnění. Roste počet lidí, kteří po celý den pracují v sedě u obrazovky počítače. Úkoly dostávají prostřednictvím téhož přístroje. Zbytek dne většina stráví vsedě u obrazovky televizoru. Nakoupit se jede autem, na výlet rovněž tak. Roste tělesná ochablost lidí, ale vzniká také pocit osamocenosti. Zde je třeba vidět současný úkol Sokola. Cesta, po níž půjde, musí ovšem odpovídat současnosti. Nelze se jen vracet, ale je třeba hledat nové způsoby činnosti. Ostatně Sokolem zdůrazňovaná dobrovolnost a ukázněnost nejsou omezováním svobody člověka, jak tvrdí někteří. Vždyť jen dobrovolná kázeň vede ke skutečné svobodě. Sport se dnes stává stále více pouze poutavou podívanou na výkony vyvolených a vynikajících jedinců a často je jen věcí trhu. Není tedy sokolské "Ni zisk, ni slávu!" ani nyní myšlenkou nezajímavou pro všechny, kdo hledají zdraví a štěstí.

Nežehrejme tedy na "Chrabrého borce" a podobné programy. Posluchači se zasmějí, ale snad i zamyslí, proč se jejich rodiče a prarodiče cítili v Sokole šťastni.

Místo díků autorům konstatujme, že pořad Hany Kofránkové a Milana Dvořáka si objednal k jubileu jednoty Jičín a zřejmě brzy přibudou i další.

Poznámka redakce
Výše zmíněný pořad CHRABRÝ BOREC (výlet do počátků češtiny tělovýchovné doplněný sokolskými písněmi) bude v Jičíně v Masarykově divadle uveden v úterý 27. října 1998 od 18 hodin.


Okénko Základní školy v Sobotce

ALENA ČELIŠOVÁ

Ve škole je vyučování opět v plném proudu. Letos přibyla 1 třída, takže máme 18 tříd a 376 žáků, z toho 1/3 dojíždí z okolních obcí. Ve všech ročnících vyučujeme podle vzdělávacího programu Základní škola č.j. 16 847 / 96 -2. Součástí školy jsou také 2 oddělení školní družiny a nově vzniklý školní klub. Protože víme, jak velice důležité je pozitivní naplňování volného času dětí, nabízíme našim žákům možnost pracovat i v zájmových kroužcích ( dramatická výchova, sborový zpěv, historický kroužek, anglický jazyk, německý jazyk, péče o žáky s vývojovými poruchami učení). Po dokončení 1. části přístavby k 30. 11. tohoto roku chceme otevřít školní knihovnu. Jsme rádi, že v naší rekonstruované budově bude od prosince pracovat také ZUŠ se svým hudebním a výtvarným oborem. Uvítali bychom, kdyby i rodiče se zapojili do mimoškolní činnosti a přišli s nabídkou např. na vedení nějakého dalšího kroužku. V této souvislosti bych chtěla pochválit pana Fryšného a pana Holčíka z Libošovic - první z nich pořádá zajímavé besedy a kulturní pořady, druhý vede úspěšně turistický kroužek pro děti.

Nyní bych se ráda zmínila o personálním obsazení školy. Pedagogický sbot tvoří 22 učitelů (21 žen a 1 muž), z toho jeden na částečný úvazek, a 2 vychovatelky ŠD. Pedagogů, zejména na 1. stupeň, je stálý nedostatek. Abychom získali nové síly, potřebujeme nutně byty. Letos ve škole pracují 4 důchodkyně. O správu budov se stará pan školník a 3 uklizečky.

Nejen výuka je v plném proudu, také stavba pracuje na plné obrátky. Stavbaři pracovali nepřetržitě celé léto na přístavbě školy, takže v novém sídlí ředitelna, místnost zástupce ředitele, sborovna. V dalších částech přístavby - odborné pracovny, kabinety, školní knihovna, tělocvička - panuje čilý pracovní ruch. Firma BAK se snaží dodržet plánovaný termín dostavby - konec listopadu 1998.


DOJMY ŠESŤÁKŮ Z PRVNÍHO TÝDNE ŠKOLY

Když jsem přišla 1. září do školy, překvapilo mě, jak rychle postoupila stavba tělocvičny. Překvapilo mě také, že v budově za školou bude velká knihovna s čítárnou.
MÍŠA TYRYCHTROVÁ

Když jsem vešla do třídy, bylo to jako v pohádce : video, televize, křesla, koberec. Sedla jsem si a za pár minut jsem se šla podívat do dalších pater. Skončil první den a já věděla, že to ve škole bude strašně zábavné a slíbila jsem si, že se budu učit ze všech sil. Škola není dodělaná, ale je hezká už teď. Je to jako palác pro děti. Vyzývá nás chodit do ní s úsměvem každý den.
LUCIE LHOTÁKOVÁ

Když jsem přišel do školy, moc se mně tu líbilo. Hlavně třídy a automat na pití. Potom se mi líbí nová přístavba školy, je opravdu hezká. To mě asi nejvíc ze všeho dojalo. Také se mi líbí nové lavice a židle se skříní, ale i okna a žaluzie. Také jsou tu hezké dveře nejen do budovy, ale i u tříd.
JAN ČÍŽEK

Byl jsem úplně unešený, když nám přivezli nové židle, lavice, skříň a magnetickou tabuli. Když přijela Avie před školu, tak jsme se všichni nalepili na okna, abychom všechno viděli. Pak jsme vystěhovali starý nábytek a šli jsme pro nový. Já jsem s Láďou nosil lavice a židle. Jak jsme všechno nastěhovali, tak jsme hned testovali nové židle.
VIKTOR ŠPÍGL


MOŽNÁ PŘIJDE I LIŠKA

MIROSLAVA KLOSOVÁ

15. září se u příležitosti festivalu Jičín město pohádky zúčastnili žáci sobotecké školy výtvarné soutěže "Možná přijde i liška." Na jičínském náměstí se sešlo na stovku různého (i exotického) zvířectva vyrobeného ve skutečné velikosti.

Žáci tříd 7. B a A zahájili výrobu již v červnu a do okresního města dorazili s šimpanzem, papouškem, labutí a jinými druhy zvířat. I přes nepřízeň počasí se celá akce vydařila a Sobotečtí přivezli 7 diplomů. Přišel i pan starosta LIŠKA a udělil naší Aleně Žofkové diplom za "nejtěžší a nejzdravější" zvíře.

Zvířátka byla během pohádkového týdne vystavena v jičínských obchodech.


ZE SOUTĚŽNÍCH PRACÍ

Možná přijde i liška

DOMINIKA PAŘÍKOVÁ - 7. B

Škrobová zvířata jsme začali vyrábět na konci školního roku 1997-98. Vyráběli jsme je s paní učitelkou Náhlovskou. Nejdříve jsme museli udělat konstrukci z drátu, krabic a tvrdšího papíru. Natřeli jsme ho uvařeným škrobem a obáleli novinami. Když byla dodělána přibližná postava, začalo se pracovat na detailech. Nastaly prázdniny, a tak se nemohlo na zvířátkách pracovat. Když nastal zase školní rok, začali jsme dílo dokončovat, ale už s paní učitelkou Klosovou, protože ta tuto akci vedla. Dokončování vypadalo asi takhle : nejdříve jsme kostru obalili jemným papírem a potřeli škrobem. Potom jsme čekali, až škrob zaschne. Když zaschl, začali jsme barvit. Po natření vzniklo 5 krásných zvířat - opice, ocelot, papoušek, mýval a labuť. 15. září jsme vyjeli do Jičína na akci "Možná přijde i liška." Z akce jsme si přivezli dohromady 7 diplomů - např. za nejveselejší, nejexotičtější, nejzdravější, nejtěžší, nejhezčí apod. Také jsme dostali hezké ceny.


Jičínská ZOO

ALENA ŽOFKOVÁ - 7. B

Na konci školního roku 1997-98 jsme se dozvěděli o soutěži, která se uskutečnila 15. září 98 na festivalu Jičín - město pohádky. Podmínkou soutěže bylo vyrobit zvíře v životní velikosti, a to technikou, která se nazývá kašírování.

Asi dva týdny před koncem škol. roku jsme začali vyrábět. Každý si s sebou přinesl : 1 l uvařeného bramborového škrobu, noviny, dráty, krabice. Krabice se vycpaly a z nich (nebo z drátu) se sestavilo tělo. Do misky jsme přelili škrob, natrhali noviny a začali jsme modelovat. Do škrobu se namáčely noviny a opatrně se přihlazovaly k tělu (kostře).

Vymodelovat např. ocelota trvá zhruba dvě hodiny. Pak se výrobek musí dát sušit. Po prázdninách jsme všechna zvířata natřeli balakrylem. Měli jsme pět zvířátek.

V úterý 15. září jsme jeli linkovým autobusem do Jičína. Původně byl sraz u kašny na Husovce, ale pro špatné počasí jsme zvířátka vyrovnali do řad pod podloubí. Tam jsme čekali asi půl hodiny, než si rodiče a děti prohlédnou naše výrobky.

Potom jsme se přesunuli na druhé nádvoří zámku. Tam probíhalo vyhlašování vítězů o zvíře nejkrásnější, nejveselejší, nejzdravější atd. Celkem jsme získali 7 diplomů.

Měli jsme velkou radost z tolika ocenění, každý si totiž odnesl alespoň jeden diplom.


Vaše příběhy

Z KOZÍHO PLÁCKU

ALOIS KAFKA

Na ploše třikrát tři metry, z níž ještě dobrou čtvrtinu zabíral pro sebe malý sporák s rozložitou pecí, žili dva staří lidé. On - vysoký a robustní a dnes už hodně těžkopádný. Nedoslýchal a trpěl sklerózou a cukrovkou. Ona - čilá a věčně úsměvná, v očích šibalství a čertovinu. A potom tu s nimi žily dvě kozy v roubeném chlívku, přilepeném na doškové chaloupce, která ještě vzpomínala na své tvůrce, kteří kdysi před stovkou let ovinovali slaměnými provazy stropní kulatinu, aby na ní červenice dobře držela. Chlívek pro pašíka, vyhloubený v pískové skále, už dávno zel prázdnotou a malý přístodůlek , jímž se škvírami seschlých prken proháněl vítr, sloužil už jen jako skladiště haraburdí. A před domkem malá zahrádka jako dlaň svým nízkým plůtkem ohraničovala toto malé království malých lidí. Tak tady, na pokraji vsi, za pískovcovou skalou, u cesty a přece jen ukrytá, stála naše chaloupka, nejmenší ze všech, které jsem kdy viděl, ale stačila úplně k životu osmdesát let. A přes tu nouzi, kterou jsi nemohl nevidět, i k životu spokojenému.

Bábina se jí říkalo a kde byla Bábina, tam byl ruch a veselí. Uměla včas a pohotově zasáhnout a pobavit. Kdo ji blíže neznal a dal se s ní do řeči, poslouchal zpočátku s vážným soustředěním - a vypravovat uměla! - než zjistil, že jde o legraci. A o ni nebylo u ní nikdy nouze. Vždy, kdykoliv si na ni vzpomenu, slyším její jadrnou řeč a jeden její vtip, ke kterému se, jak už to u starých lidí bývá, častěji vracela : "Hergot ženská, uvažte tu krávu ..." /ale pokračovat tady nemohu, promiňte!/

Jednou si na ni vzpomněli ve zdravotním středisku a to byl rušivý zásah do jejich života. To už děda jenom posedával a polehával na posteli a musel být do všeho nucen, vybízen, strkán nebo, a to čím dál více, obsluhován. Bez Bábiny byl už nemožný. A tu u ní našli na děloze rakovinu - neklamnou - rozbujelou do podoby květáku. Tak ji hmatal prst vyšetřujícího, tak ji vidělo i jeho oko. Omyl byl vyloučen. Co dělat? Na operaci už nebylo ani pomyšlení a o nemocnici nechtěla Bábina ani slyšet : "Co by se stalo s dědkem?"

Nějak se jí to ale muselo říct, přijala tu zprávu jako vyrovnaný jedinec, ve svém věku připravený na všechno. Až na starost - co s dědkem. Dohodla se s Fandou, sousedkou, že se k němu několikrát za den podívá - a tak jela do nemocnice.

Jak jí tam ale mohli pomoci, když za necelých čtrnáct dní už byla zase doma? Nemohla to tam vydržet. Cožpak se může ona léčit, když ji děda doma potřebuje? Což je to možné? Nemůže přece dědu jen tak nechat, i kdyby jí měl návrat domů ublížit. Je to její povinnost a ostatně v nemocnici s ní dohromady stejně nic nedělali, jen samé tampóny do ní vkládali, zrovna jako těm druhým ženám, co s ní ležely na stejném pokoji. Říkaly jim "Vašek". Ale ať je to už jak chce - na léčení prostě - nemá čas.

Ale čas měl, podle všech zkušeností, pracovat proti ní. Neléčená rakovina se rychle zvětšuje, bují, prorůstá do okolí... Ale ona to nevěděla a bylo to tak správně. Žila dále s dědou, posluhovala mu a obsluhovala ho, chodila na trávu pro kozy a žila jako dosud, čerta se starajíc o svůj osud.

Lékař se tu občas zastavil na návštěvě, přijel spíše za dědou, ona si zajela za ním, když potřebovala nějakou tu injekci proti bolestem v kloubech. Těžko chodila, bolely ji kyčle. To ji zlobilo. Vždy čilá a všudypřítomná, najednou se těžko přemísťovala. Ale o osudném onemocnění ani slovo, vždy přešla otázku mávnutím ruky, jakoby chtěla říci - to sem nepatří. A roky šly za sebou, kupředu.

Jednoho dne se rozklinkal nade vsí umíráček. Dodnes se tak vesnice dovídá, že z ní někdo odešel na věčnost. Zvonili dědovi z Kozího plácku. Mrtvice.

Chaloupka na čas osaměla, Bábinu si vzal k sobě syn, kozy byly prodány. Život na kopečku byl likvidován, přestal mít smysl. Ale starý a košatý strom nepřeneseš, nepřesadíš. Co nevidět byla Bábina zpátky a až na ty kozy šlo všechno zase ve starých kolejích. Známí se vždy zastavili u plůtku na kus řeči. A Bábina dál rozdávala široký úsměv, vtip a radostnou pohodu...

Už přežívala, vždyť tomu bylo víc jak sedm let, co se přišlo na její zhoubnou chorobu. Už by se měla příroda přihlásit o své právo, ale nic se nedělo. Jednou, když přišla zase k lékaři na injekci a nejnovějším vtipem připravila náladu, dala si říci a dala se lékařem vyšetřit. Nikde nic, všechno zmizelo, žádná památka po tom, co vyvolalo tolik zděšení! "No tak vidíte, doktore, a to bylo pořád nějakých řečí..." a hned dodala: "Pamatujte si, mráz kopřivu nespálí!"

Neuvažoval jsem medicínsky o tom, jak se to mohlo stát, že se všechno ztratilo, ačkoliv dle všech zkušeností lékařských ... atd., ale což, když Bábina byla právě onou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo? Ať už tomu bylo jakkoliv, jedno je jisté a věřte tomu se mnou, že nemoci, ať je jakákoliv, je třeba vzdorovat, nepoddávat se jí, neklesat na mysli a že všechny nemoci snáze překonávají lidé s veselou myslí a optimistické povahy. Naše Bábina neměla nikdy na růžích ustláno, rvala se se životem statečně, nikdy neměla na nemoc dost času, nepoddávala se bolesti, ale zapuzovala ji dobrou pohodou, humornou náladou, veselým hubováním. Vyzbrojena tímto vzácným darem čelila tísni, skleslosti a beznaději, které drtí jiné. A zvítězila. Navzdory všem vědeckým poznatkům, zkušenostem i smrti, která už po ní vztáhla ruku.

Ale neušla jí na dlouho, jak jí neujde nikdo na tomto světě. Ale zemřela na jinou nemoc, v domově důchodců, když její dobré srdce dotlouklo steskem po - Kozím plácku.

Dnes sedí pisatel těchto řádků na dvorku pod jediným stromem, jabloní. Chaloupka, ještě víc přikrčená pod starým doškem, dožívá. Elektrika a vodovod, dvě moderní vymoženosti, které si ještě pokroková babička dala zařídit, sem dobře nepatří, jsou anachronismem, jako celý tento případ v době pokročilé medicíny, ale život, ten je už takový, že píše příběhy rozmanitě spletité a často až neuvěřitelné ...

Tímto příspěvkem, který redakci poskytla paní Tamara Kafková, připomínáme nedožité 90. narozeniny dlouholetého soboteckého lékaře, organizátora kulturního života ve městě a spolupracovníka ZŠS, MUDr. ALOISE KAFKY (20. 9. 1908 ve Strážnici – 17. 9. 1980 v Sobotce).


Město Sobotka

vyhlašuje výběrové řízení na obsazení volného místa kulturního pracovníka pro Středisko městské kultury v Sobotce s touto pracovní náplní: organizační zajištění festivalu Šrámkova Sobotka, vydávání Zpravodaje Šrámkovy Sobotky - 6x ročně, koordinační spolupráce s vedoucí Recitačního studia a správcem Archivu Fráni Šrámka, průvodcovská činnost v muzeu Šrámkova domu, organizování a koordinace další kulturní činnosti ve městě, spolupráce a nezbytné zastoupení s pracovnicí knihovny.

Kvalifikační předpoklady: středoškolské vzdělání, organizační schopnosti, vzájemná komunikovatelnost a vztah ke kultuře podmínkou, praxe vítána.

Mzdové podmínky: zařazení dle katalogu prací pro rozpočtové a příspěvkové organizace (tř.7), po zapracování osobní příplatek

Přihlášky: zasílejte písemně na adresu MěÚ Sobotka, ul. Boleslavská 440, 507 43 Sobotka do 30. 10. 1998. Ve svém životopisu uveďte všechny podstatné okolnosti, které by mohly být rozhodné při výběrovém řízení - zejména dosavadní zkušenosti v oboru kultury a další Vaše náměty či představy o budoucí práci.

Nástup: možný ihned po výběrovém řízení, které se uskuteční do 7 dnů po ukončení lhůty pro zaslání přihlášky nebo dle dohody.

Bližší informace: tel.:0433/571401 nebo osobně na MěÚ Sobotka

Poznámka redakce
Informace o podrobné pracovní náplni lze získat rovněž přímo ve Středisku městské kultury Sobotka tel.: 0433 / 571618.


SŇATKY V SOBOTCE

1. 8. 1998 Václav Šep, Libuň a Simona Panožková, Jinolice

15. 8. 1998 František Pšenský, Benátky nad Jizerou a Jana Pavlíčková, Benátky nad Jizerou

15. 8. 1998 Emil Czuczor, Mimoň a Alena Procházková, Benátky n/Jiz.

12. 9. 1998 Patrik Kohler, Obrubce a Klára Kolumpková, Sobotka

18. 9. 1998 Martin Zikmund, Zajakury a Irena Pilzová, Hrdlořezy


PODVEČER BARTOLOMĚJSKÝ

LUDMILA KOLUMPKOVÁ

Těsně před tradičním soboteckým posvícením se v každém stavení pečou koláče. Dříve, před lety, čekávala v chlívku na "svou chvíli" už pěkně vykrmená husa, krůta nebo kachna. Nastal velký shon s úklidem. Ale vše se nakonec zvládlo.

Letos k nám přijela těsně před posvícením vzácná navštěva z Moskvy, paní profesorka Ludmila Budagovová. Sešli jsme se na zahradě v podvečer pod širým nebem u Sekerů. Sváteční stůl nabízel plno dobrot. Upřímné a srdečné povídání v kruhu přátel. Měsíc na nebi svítil a my jsme zpívali nocí - Nad Sobotkou je háječek.

Rozcházeli jsme se v oku slzička a v objetí radost ze setkání a přání zase brzy na shledanou, hlavně ve zdraví.


2. část


Menu