dovoluji se na Vás obrátit jménem naší "Matky Přírody" s prosbou. V době deštů, je-li i na vyznačených trasách bláto, jezděte, prosím, pokud možno po silnicích. Těch vedlejších, méně frekventovaných, je u nás v Českém ráji dost. Máte-li přebytečnou energii, dala by se jistě využít k nějaké té veřejně prospěšné práci, např. k úklidu nepořádku, který jiní turisté a "milovníci přírody" po sobě v hojném počtu zanechávají. Nebo k opravě rozjěžděných a silně poničených cest a pěšin, které jsou zdevastované nepřiměřeným náporem právě Vás, cykloturistů.

Předem Vám děkuji za laskavé porozumění.

Váš
Všímálek

O TĚCH, CO LIDEM PROKAZUJÍ POSLEDNÍ SLUŽBU ...

Manželé Krejčíkovi provozují pohřebnictví na Jičínsku a Sobotecku. Jsou vyhlášení svým zodpovědným, poctivým a profesionálním přístupem.

Není tomu tak dávno, co se Sobotkou od kostela napříč náměstím a následně Turnovskou ulicí směrem ke hřbitovu ubíral několikrát do měsíce smuteční průvod, v jehož čele jel povoz s rakví zesnulého, tažený párem statných koní. Bohužel, tento obrázek, patřící neodmyslitelně ke generaci našich otců a dědů, je již nenávratně pryč, i když není úplně vyloučeno, že se dříve častý výjev ještě někdy do města pod Humprechtem vrátí. Bude to ale pouze výjimečně a z kdysi pravidelného by se mohla stát rarita. A to je to poslední, o co by Krejčíkovým, provozovatelům sobotecké pohřební služby, šlo. Vždyť jejich rodina se už v několikáté generaci snaží, aby místní lidé absolvovali svoji poslední cestu důstojně, bez pompy a falešných "cinkrlátek" ...

"Je dobře, když lidé, kteří z tohoto světa odešli, konají svoji poslední pouť v místech, kde prožili mnohdy celý svůj život", říká Alena Krejčíková. "Škoda, že se v minulosti stavěly nákladné rozlučkové síně, místo toho, aby se opravily kostely, které jsou tradičními místy posledních rozloučení. Takhle pozůstalí odjíždějí do okresního města, které jejich blízkému bylo třeba naprosto cizí. Ale taková byla a je doba. I naše rodina se nakonec stala provozovatelem rozlučkové síně v Jičíně. V našem vztahu k zákazníkům to ale nic nezměnilo".

A paní Alena (* 1947) ví, o čem mluví. Celý její dosavadní život je s pohřebnictvím spjatý tak pevně, jak si to lze vůbec představit.

"Moje babička se starala o hroby na soboteckém hřbitově tak dlouho, až jí město v roce 1933 zaměstnalo jako hrobnici. Jako vdově jí bylo umožněno koupit si malý baráček pod hřbitovem. Mému otci bylo tehdy jedenáct let a začal spolu s ní na hřbitově pracovat. Vyučil se zahradníkem a brzy se stal správcem soboteckého hřbitova. Tím byl až do roku 1973, když od roku 1952 vedl soboteckou pohřební službu, která tehdy patřila pod místní komunál".

"Já jsem se na hřbitově narodila. A protože tam pracovala i má matka, bylo jasné, že jsem byla pro tuto netradiční profesi předurčena už od dětství. Žijete-li svůj život vedle smrti od malička, nepřipadá vám jako něco výjimečného, že lidé umírají. To samozřejmě neznamená, že vás odchod někoho blízkého hluboko nezasáhne", říká paní Alena, v té době ještě Zakouřilová. Vyučila se v zahradnictví, a jak sama říká, byla poslušným dítětem. Bezprostředně po vyučení odešla na mateřskou dovolenou a začala v pohřebnictví pomáhat svému otci. Když ten v roce 1973 náhle zemřel, přišli za ní, zda by soboteckou pohřební službu nevzala sama. Souhlasila. A tak v šestadvaceti letech začala dělat profesionálně práci, pro kterou byla vlastně od malička připravována. Od roku 1979 v pohřebnictví naplno pracuje i její manžel Eduard Krejčík (* 1947).

"Nebyla to tehdy jednoduchá práce. Úřadům se nelíbily pohřby vypravované z domů zesnulých, vše chtěly dostat pod kontrolu v uniformních obřadních síních, dokonce jsme měli zákaz otiskovat křížky ve smutečních oznámeních a podrobně jsme museli zdůvodňovat, proč jsme měli pohřeb v kostele", pokračuje ve vyprávění Alena Krejčíková. "Vždy jsme ale našli nějakou skulinku, jak úřady obejít a vyhovět přání lidí. Tehdy byly pohřby rozděleny na několik kategorií : katolické, občanské a smíšené, což znamenalo, že se ke katolickému obřadu objednal takzvaně civilní řečník. Byla to skutečně divná doba. My, jako pohřební služba, jsme měli zakázáno objednávat na pohřby faráře, a když jsem to přece jen dělala, i když skrytě, byla jsem dokonce obviněna z nedovoleného podnikání. Soudili mě na Pankráci jako nějakého lumpa. Naštěstí byla v roce 1983 amnestie a já z obvinění vyvázla. Režim prostě chtěl, aby církevní obřady úplně vymizely a za tím účelem využíval veškerých prostředků. Já ale byla vychována tak, že se lidem musí vyhovět ve všem od A do Z. Aby byli spokojeni a aby to bylo i podle přání zesnulého. Nikdy s manželem nepřemýšlíme jestli je večer nebo sobota či neděle. U nás neexistuje, že když někdo doma zemře o půlnoci, že přijedeme až druhý den dopoledne. A tak jsme ve službě prakticky nepřetržitě ..."

V roce 1990 se bývalý Okresní podnik služeb, pod který patřila i sobotecká pohřební služba, rozpadl a Krejčíkovi začali v oboru podnikat soukromě. V roce 1992 bylo vypsáno výběrové řízení na provozovatele obřadní síně a pohřebnictví v Jičíně, které Krejčíkovi vyhráli. To už se k nim přidali i jejich dva dospělí synové s rodinami, kteří zanechali svých "civilních" zaměstnání. Objekt jičínské rozlučkové síně mají Krejčíkovi v pronájmu od města na deset let a v současné době zajišťují pohřby na Sobotecku, Jičínsku, Libáňsku a Kopidlensku, což představuje asi 600 pohřbů ročně. "Když jsme v Jičíně nastoupili, umřelo najednou několik mladých lidí, dokonce jsme si říkali, jestli toho nemáme nechat", říká paní Alena.

"Jsme sice na blízkost smrti zvyklí, ale nejsme imunní. Nejvíc nás zasáhne, když odcházejí mladí lidé nebo děti. Nedá se ale nic dělat. Někteří odcházejí a jiní zůstávají. Věřím, že po smrti NĚCO dál existuje a my vlastně pomáháme zemřelému, aby ty první chvíle, když duše odlétně, snáze překonal. Povídáme si s ním, když ho upravujeme před poslední cestou, a snažíme se být k jeho ostatkům co nejvíce ohleduplní. Jsme tu od toho, abychom prokazovali poslední službu. Snad jsou s námi spokojeni ..."

/Zaznamenáno v Jičíně v listopadu 1997/.

Nastoupil k právě se tvořícímu pluku v Pirjatině na Ukrajině. Byl to 6. střelecký pluk - Hanácký. Tam prodělal nový - ruský - výcvik, telefonní a poddůstojnickou školu vedenou por. Bedřichem Homolou a instruktory prap. Svátkem a Zahálkou. Všichni tři jmenovaní se stali později generály čsl. armády a pro protiněmeckou činnost, jako přední pracovníci Obrany národa byli za Heydrichiády popraveni.

Poněvadž ruská fronta na jaře 1918 již téměř neexistovala, měly se naše pluky odebrat na dalekou cestu do Francie, na západní frontu. To se však podařilo v r.1917 pouze dvěma transportům: jeden byl veden starodružiníkem kapitánem Husákem a druhý kapitánem Gibišem. Ostatní části armádního sboru nastoupily cestu z Ukrajiny až po uzavření Brest-Litevského míru. První transporty jely na Archangelsk a přes Anglii do Francie. Větší část armády měla použít dlouhé cesty: po sibiřské magistrále do Vladivostoku a po mořích do Francie.

S prvními transporty dojeli do Francie z našich krajanů pan Bušek z Nepří věce a pan Kratochvíl ze Zámostí.

Nastal krušný ústup z Ukrajiny: 1. divize zvaná "Husitská" se nacházela na pravobřežní Ukrajině - to znamená na pravém břehu řeky Dněpru, západně od Kyjeva. Tu čekala dlouhá cesta pěšky do Bachmače a okolních stanic, kde jim druhá divize zajišťovala a chystala vagony potřebné k daleké, osm tisíc verst dlouhé cestě po Sibiři do Vladivostoku.

Bachmač je významný železniční uzel, kde se protíná několik železničních tratí. Těsně za ustupující 1. divizí postupovaly části tří říšskoněmeckých divizí vedených ukrajinskými nacionalisty - Hajdamáky.

Od 7. do 14. března 1918 trvaly tuhé boje na několika frontách, daných železničními tratěmi. Bylo to předznamenání následujících bojů proti bolševikům na Sibiři. Frontou, jejíž hlavní osou byla trať, ohraničená vzdáleností stanic a šíří bylo území kolem ní, pokud bylo možno neutonout v bahně úrodné černozemě.

Bojů u Bachmače se zúčastnily hlavně jednotky 6. hanáckého pluku, 1. prapor 7. pluku, úderný prapor a ke konci též několik rot 4. pluku. Na naší straně bojovalo též několik "otrjadů" bolševických různé kvality. Dělostřelectvo zastupovala 3. lehká baterie, v níž bojoval náš krajan František Blažek ze Záhorska. Boje byly vyčerpávající, vedené proti přesile. Během týdenních bojů padl ze Soboťáků střelec Karel Donát, obuvník ze Sobotky. Mrtvola K. Donáta byla spolu s ostatními, které se podařilo při ústupu od Bachmače odvézt, pohřbena v Kursku. Můj otec bojoval po celou dobu bojů v rámci poddůstojnické školy 6. pluku. Během bojů se podařilo celému armádnímu sboru navagonovat, což byl vzhledem k okolnostem gigantický výkon. Z Kurska odjíždí 6 pluk s ostatními jednotkami sboru na pro nás nepředstavitelně dlouhou pouť do Vladivostoku.

Jako první ešelon /souprava/ 6. pluku jel 1. prapor pod vedením kpt. Čechovského. Otec byl zařazen jako telefonista k 3. rotě. Projeli Penzou, kde museli odevzdat všechny zbraně, mimo 178 pušek a 1 kulometu, ponechané jako ochrana proti "kontrarevolucionářům" při transportu. Přejeli pohoří Ural, tvořící rozhraní mezi Evropou a Asií a jeli stále na východ, neustále zdržovaní bolševiky až do stanice Čulymská /124 verst západně od Novo-Nikolajevska/.

Mezitím došlo k několika vážným incidentům mezi naším vojskem a bolševickými jednotkami. Největší a nejznámější byl v Čeljabinsku, kde naši /části 6. a 3. pluku/ obsadili nádraží a město. Po urovnání vše opět vyklidili. 25. května napadli bolševici ešelon 6. pluku u stanice Marianovka. Téhož dne, ve 2 hodiny v noci obsadil 1. prapor stanici Čulymskou. Zároveň obsadil kapitán Kadlec s jedním ešelonem 7. pluku a vlakem dělostřelců bez děl Mariinsk a 26. 5. kpt. Gajda se dvěma vlaky 7. pluku Novo-Nikolajevsk. Ten se stal centrem operací Gajdovy skupiny a kolébkou nové sibiřské demokratické vlády plukovníka Grišin-Almazova. Tam se též z řad důstojníků a studentů vytvořily jednotky sibiřského národního vojska. Tyto a následující události vypisuji z kroniky Za svobodu - díl Anabase - str. 274 -309. Po obsazení Čulymské vytváří 1. prapor 6. pluku obranné linie proti Omsku, jsa zároveň zaměstnán bolševickou skupinou čeljabinskou. To vše se zoufalým nedostatkem zbraní. Měli pouze tolik, kolik jim bylo v Penze ponecháno na obranu vlaku. Boje trvaly bez přerušení celý týden. Krytí operací bylo prováděno pouze malým výzvědným vlakem, který tvořil avantgardu /toto je v "Kronice" otcem podtrženo/.

26. 5. byl obsazen Barabinsk: celková kořist pouze několik jednoranových pušek - "Berďanek.

27. 5. obsazen Kainsk : kořist 1 porouchaný kulomet. 1. prapor se opevnil na rozjezdě Koškul - rozebrány mostky a zřízeny střelecké okopy. 30. 5. zahájili omští bolševici útok s velikou přesilou - měli jízdu, obrněná auta, mnoho kulometů a dělostřelectvo.

1. 6. dostali "Hanáci" posilu 2./7. = 2. rotu 7. pluku vedenou por. Hnízdem. 2. 6. museli ustoupit z Barabinska pod tlakem bolševické přesily. 3. 6. přišla posila, 5. rota 7. pluku. Byl podniknut našimi útok a obsazen Kargat.

4. 6. zasáhla 5. baterie II. dělostřelecké brigády, která mezitím dostala ukořistěná děla a 1. rota 7. pluku. 8. 6. byl znovu obsazen Kargat. 9. 6. došlo ke spojení skupiny Gajdovy se skupinou Syrového, čímž vzniklo celistvé vojskové těleso 2.,3.,6. a 7. pluku a dělostřelecký oddíl. Obsazena trať z Čeljabiska do Mariinska = 1686 verst. Hlavní město Sibiře Omsk, kulturní centrum Tomsk a řada důležitých měst Čeljabinsk, Petropavlovsk, Kainsk, Barabinsk,. Novonikolajevsk, Tajga a Mariinsk. 8. 6. byl znovu obsazen Barabinsk, kde byly nalezeny mrtvoly 4 zajatých našich vojáků, bestiálně zohavené - zřejmě zaživa.

Po spojení se Gajdova skupina u níž zůstal nadále 1. prapor 6. pluku a několik dalších jeho rot, vydala na pochod na Irkutsk, další důležité město Sibiře. Ten byl obsazen 10. 7. Následovala akce dobytí "Krugobajkalské dráhy" = nesmírně důležitého spoje kolem jezera Bajkal, na čemž záviselo spojení s Vladivostokem a tím další osud armádního sboru.

Boje o Bajkal jsou samostatnou pasáží mého vyprávění.

Psychologové tvrdí, že když se člověk chová vůči agresivnímu typu slušně a lidsky, otupuje tak trochu svým chováním agresivitu protivníka. Pár přátelských a zdvořilých slov a drobný úklon působí i v běžném styku někdy stejně jako úklon před nezbedným Kappou, kterému pár kapek agresivity skane na zem při opětovaném klanění. V tom je kus tajemství jakési občanské pokory. Nestydět se sklonit hlavu při pozdravu, který totiž v každé době představoval výraz úcty člověka k člověku. Byl jemným předstupněm občanské pokory lidí vzájemně sobě rovných. Tři zázračná slůvka "děkuji", "prosím" a "promiňte" nebývají bohužel vždy doceňována. Kdyby byla častěji uplatňována, trocha agresivity v mezilidských vztazích by přece jen odumřelo, i když problém se jenom tím vyřešit nedá. Přesto pár přátelských a zdvořilých slov i na neurvalce zapůsobí někdy tak, jako úklon před darebákem Kappou. Může-li psychologie, především pak praktická psychologie činnosti, být nějak prospěšná při dobrovolném sebevzdělávání, zaměřte ji na oblast svého domova, sousedství, pracoviště, na kulturnost projevu v soukromí a projevu na veřejnosti, konfrontujte své chování s požadavky všeobecné kultury. Jde o umění jednat, soužít, žít s lidmi i s věcmi, jde o umění myslet, diskutovat, polemizovat ba i hádat se inteligentně a kulturně, tedy lidsky v pravém slova smyslu. To všechno souvisí se zdokonalováním našeho komunikování s okolím a je to i součástí celého širšího tajemství úspěchu či neúspěchu, tajemství účinné práce a účinného odpočinku. Zkušenost s japonským vodníkem není zbytečná.

Stavba začala 4. července 1994 a dokončena byla 2. září téhož roku. Už předem vzpomínaného 19. srpna se na Rytířovu Lhotu sjela spousta hostů, aby se zúčastnili slavnostního obřadu, vysvěcení nového zvonu, který nám odlila rodina Ditrichova z Brodku u Přerova. Úvodního slova se tenkrát ujal RNDr. Karel Samšiňák, CSc. ze Sobotky. Samotný obřad - svěcení zvonu provedl pan páter Josef Helikar z litoměřického biskupství. Mimo jiné tehdy řekl : " ... zvony jsou spjaty se životem božího lidu a jejich hlas vždy oznamoval radostné i bolestné události v životě obce i jednotlivců".

Role kmotry se ujala paní Eva Špačková, chalupářka z Prahy, která pronesla :"Milý zvone, přeji ti, aby tvůj hlas byl slyšen daleko a aby srdce lidí z naší vesnice i kolem jdoucích byla tak ryzí, jako to tvoje".

Po tomto obřadu byl zvon zavěšen do rozštěpu zvonice a první zvonění provedla paní Miluše Kubů z Rytířovy Lhoty.

Chtěl bych tímto článkem upozornit lidi z okolních obcí na Sobotecku, aby si všímali a nebyli lhostejní ke stavbám, které jim zanechali jejich předkové. Je potřebné tyto památky chránit a opravit, aby opět sloužily svému účelu a my je mohli předat v pořádku dalším generacím.

Od devíti hodin dopoledne se zhruba 40 dětí ve věku od 2 do 12 let zapojilo do připravených soutěží. Bez zbytečných přestávek navazovala jedna soutěž na druhou, takže děti buď soutěžily nebo fandily svým kamarádům. Polední přestávka byla věnována zaslouženému občerstvení a odpočinku před odpoledním pochodem za pokladem. Toho se zúčastnilo 25 starších dětí bez zvláštního dozoru dospělých. Na jednotlivých kontrolních stanovištích musely děti prokázat nejrůznější znalosti. První stanoviště měl na starosti p. Vít Svoboda, úkolem dětí bylo orientovat se správně v hledání na mapě. Druhé stanoviště bylo v péči p. Dany Holčíkové a zaměřeno bylo na zdravovědu. Třetí stanoviště zajišťoval p. Mirek Drbohlav a soustředilo se na dopravu. Stanoviště č. 4 zabezpečovala p. Jiřina Lhotáková a úkolem bylo zjistit stav obecných znalostí dětí. Start a cíl zajišťoval p. Pavel Holčík. Po celou dobu akce fungovalo občerstvení s obluhou p. Petra Tanečka. Zhruba v 15 hodin dpoledne se děti rozcházely domů. Myslím, že byly spokojené nejen děti, ale i všichni dospělí, kteří si našli čas a společně oslavili letošní svátek dětí. Poděkování za úspěšnou akci patří nejen všem jmenovaným, ale i vstřícným sponzorům.

Už odpoledne pomohly děti postavit hranici. Dřevo na táborák dodal p. Jiří Pospíšil za pomoci p. Pavla Holčíka, který ho přivezl a potom s dětmi postavil hranici. V 18 hodin se sešlo zhruba 25 dětí, některé v doprovodu rodičů. Párky na opékání daroval dětem p. Josef Dvořák ze Sobotky a pití dostaly od místních hasičů.

Myslím, že akce byla zdařilá a děti se dobře bavily.

To vše mohli hasiči z Dobšic připravit a zorganizovat díky místním štědrým sponzorům - panu Janu Telenskému, Josefu Krchovi, Pavlu Podlipnému, pánům Kopalovi, Gregořicovi a dalším. Srdečně jim děkujeme a počítáme s jejich přízní i nadále v příštích letech.

Město Sobotka děkuje jak Městskému divadlu v Mladé Boleslavi za vynikající představení, tak i správě hradu Kost a jejím pracovníkům za pomoc a spolupráci při jeho realizaci.

SŇATKY V SOBOTCE

11. 4. 1998 LADISLAV POKORNÝ, Libáň
JAROSLAVA KRUMANOVÁ, Roveň

26. 6. 1998 ZDENĚK AUGUSTA,Praha
MARIE HOUZAROVÁ, Praha

26. 6. 1998 JAN VIK, Jičín
MARTINA CIPRÝNOVÁ, Jičín

27. 6. 1998 KAREL HAVELKA, Jičín
ANDREA BLAŽKOVÁ, Popovice

10. 7. 1998 PETR HUDEC, Sobotka
LENKA BURIÁNOVÁ, Sobotka

SŇATKY SOBOTECKÝCH JINDE

Sychrov
27. 6. 1998 JIŘÍ KUPEC, Sobotka
IVANA ANTOŠOVÁ, Sobotka

Hrubá Skála
17. 7. 1998 JAN HEGR, Sobotka
LIBĚNA HELIKAROVÁ, Dobšín

T * Cíl, který jsme si v zimní přestávce vytyčili, tj. záchrana soutěže, se nám podařilo splnit, a překročit. Mužstvo po nepříliš vydařeném podzimu obsadilo sedmou příčku v tabulce, což je solidní postavení. Vsadili jsme na tvrdou zimní přípravu, kde jsme se věnovali hlavně fyzické kondici. Trénovali jsme třikrát až čtyřikrát v týdnu, a to i o sobotách. Toto úsilí se nám v jarních zápasech vyplatilo. Soupeře jsme vždy fyzicky udolali, což se projevuje i na jarních výsledcích. Spokojenost musím také vyjádřit s tréninkovou morálkou mužstva, kdy se na tréninky scházela drtivá většina mužstva. Kladem je také to, že se nám v průběhu sezóny nikdo vážněji nezranil.

N * Na jaře mužstvo inkasovalo pouze deset branek. Čím si vysvětlujete tuto změnu oproti podzimu?

T * Na podzim jsme měli pátý nejlepší útok, ale předposlední obranu. Toto byl fakt, který se musel vylepšit. Postavili jsme taktiku na ofenzivním pojetí s aktivním napadáním již při rozehrávce soupeře. Zvládli jsme i bránění v bloku, které jsme kombinovali se zónovou obranou. Z deseti inkasovaných branek byly tři z pokutového kopu a jedna branka byla vlastní. Cením si i toho, že jsme neobdrželi žádnou branku z rohu či z centrovaných míčů. Nejlépe o silné defenzívě napovídá sedm utkání, v kterých jsme neinkasovali.

N * O disciplíně svědčí i to, že mužstvo sehrálo jarní část bez červené karty. Není to trochu známka malé agresivity?

T * Po mém příchodu se zlepšila kázeň mužstva. Ani jeden hráč nebyl vyloučen za protesty či nesportovní chování. Můj pokyn k větší disciplíně se promítl v zmenšené agresivitě, až jsem musel hráče nabádat, aby se nebáli přerušit hru, a to i za cenu žluté karty. Tím ovšem nechci říci, že bych nabádal hráče k brutálním faulům. Na nedostatek zdravé agresivity jsme doplatili v Rudníku, kde jsme sehráli nejlepší utkání. Díky malému důrazu jsme ztratili vedení v zápase a nakonec odjeli bez bodů.

N * Jsou v mužstvu hráči, jejichž výkon byste chtěl vyzvednout?

T * V každém mužstvu jsou hráči, kteří tvoří základní osu. Když je tato osa silná, tak je to základ dobré hry. Jmenovat bych chtěl Drázského, Hornu, Janatku, Čurdu a Knespla. K nim se přidávali dobrými výkony i ostatní. Nemohu říci, že by mě v uplynulém ročníku někdo zklamal. Do základu se dostali všichni hráči a někteří mě svými výkony mile překvapili. Kádr tvořilo šestnáct hráčů, dbal jsem, aby všichni, včetně náhradníků, poctivě trénovali, což se nám vyplatilo.

N * Uvidíme Vás na sobotecké lavičce i v příští sezóně?

T * S profesionálním fotbalem jsem před rokem skončil. Trénoval jsem všechny možné soutěže. Chybí mi pouze první liga, kde jsem svoji příležitost promarnil. Ostatní soutěže mě zatím nemotivují. Byl jsem rozhodnut, že půjdu tam, kde najdu lidi, kteří jsou zapáleni pro fotbal a kde se ho snaží dělat poctivě, bez nějakého osobního profitu. Toto vše jsem našel v Sobotce. Počínaje správcem stadionu, včetně hráčů, funcionářů až po posledního člena S.K. Mé poděkování patří i všem sponzorům za jejich podporu. Proto nevidím důvod, proč bych měl Sobotku opustit.

N * Jak bude vypadat letní příprava? Počítáte se změnami v kádru?

T * Kádr by měl zůstat pro příští ročník stejný. Mužstvo je věkově velmi dobře složeno. Může spolu hrát ještě pár let. V základním kádru pravidelně nastupovali dva dorostenci, a to je skutečnost, s kterou se může pochlubit málokteré mužstvo. Do letní přípravy se zapojí i hráči, kteří jsou na hostování. Uvažuji o dvou hráčích, kteří by byli skutečnými posilami pro mužstvo. Toto se však musí provádět citlivě. Nesmí se zvažovat pouze fotbalové umění, musí se zvážit i povahové vlastnosti, aby nově příchozí hráči zapadli do kolektivu. Přípravu začínáme 15. 7. Prvních deset dnů se budeme věnovat fyzické kondici, potom budou následovat teréninky s míčem. Protože je velmi krátká přestávka, sehrajeme pouze tři přípravná utkání. První přátelský zápas s atraktivním týmem Bohemians Praha již 25. 7. Bohužel nám zřejmě celý podzim bude chybět Ort, který podstoupil plánovanou operaci menisku a kolenních vazů.

N * S jakými cíli vstupujete do další sezóny a co je potřeba ještě vylepšit?

T * Především bych chtěl poděkovat všem našim příznivcům za jejich podporu, a to i při zápasech na půdě soupeře. Budeme se snažit dál hrát atraktivní, ofenzivní fotbal, který by se divákům líbil a doufám, že námi předvedená hra přitáhne ještě větší zájem veřejnosti. Nikdy jsem nebyl přítelem plánování ve sportu, takže přesný cíl nemám. Půjdeme zápas od zápasu, pokud budeme předvádět kvalitní výkony, tak přijdou i výsledky. Jaro se nám vydařilo, ale stále je co zlepšovat. Musíme vylepšit herní projev mužstva, zlepšit agresivní napadání všech hráčů a zejména rychlý přechod do útoku.

N * F.K. Mladá Boleslav, ve které jste působil jako hráč i trenér, si vybojovala postup do druhé ligy. Myslíte si, že bude hrát důstojnou roli?

T * Z plného srdce postup Boleslavským přeji. Působil jsem tam dlouhá léta jako hráč a trénoval jsem všechna jejich mužstva. V Boleslavi byla vždy tradicí druhá liga. Vše bude záležet na finanční situaci oddílu. Pokud se sežene generální sponzor, který vytvoří podmínky, tak se jistě Boleslav ve druhé nejvyšší soutěži neztratí.

N * V tyto dny probíhá mistrovství světa ve fotbale, jistě sledujete zápasy v televizi. Co Vás zaujalo?

T * Oproti ostatním šampionátům zde nestartují vyloženě slabá mužstva. Fotbalový svět se rychle vyrovnává. Hraje se pohledný fotbal ve vysokém tempu. Je vidět, že se ve Francii sešli nejlepší hráči světa. Převratně se změnil herní projev. Všech deset hráčů v poli útočí i brání, což je velmi náročné na disciplinovanost každého jedince. Myslím, že každý příznivec kopané musí být spokojený.

5. 7. 1993 zemřel sobotecký kulturní pracovník JUDr. OTAKAR MARTINEC

12. 7 . 1938 zemřel sobotecký básník, děkan FRANTIŠEK SOUKAL, přítel JOSEFA PEKAŘE

11. 7. 1993 zemřel sobotecký divadelní ochotník JOSEF VOGNER

30. 7. 1858 byl založen nový sobotecký hřbitov pod Humprechtem.

2. 8. 1958 zemřel sobotecký knihtiskař LEOPOLD LAŽAN

14. 8. 1938 byl odhalen pomník padlých v Sobotce /od budovy dnešní mateřské školy byl přemístěn později před hřbitov/.

14. 8. 1993 zemřel herec JIŘÍ ADAMÍRA, spyšovský chalupář a učastník soboteckého kulturního života.

16. 8. 1913 se narodil dlouholetý rychtář soboteckých baráčníků ing. VÁCLAV TRUHLÁŘ

24. 8. 1498 byla Sobotka povýšena na město

27. 8. 1893 byla vysvěcena v průběhu II. sjezdu rodáků nová budoba sobotecké školy.

O ing. Josefu Jindrovi věděli jeho přátelé již desítky let, že je nejen úspěšným chemikem a vynálezcem v oboru monokrystalů, ale že je i autorem krásných veršů. Ty si ale skutečně psal jen pro sebe, pro své potěšení. Teprve letos z nich uspořádal svou první básnickou sbírku, nazvanou Střídavě oblačno. S ilustracemi Pavla Trnky mu ji vydalo turnovské nakladatelství Omikron - NV. Obsahuje téměř padesát básní, z nichž řada prozrazuje sobotecké rodiště autorovo a úctu k milovanému Fráňovi Šrámkovi. Však si přečtěte Lavičku pod Humprechtem, V poledním lese kdo miluje a další - a poznáte, že se i pro veřejnost narodil další sobotecký básník.

P.S. Těšíme se na slíbený autorský večer v knihovně!

L.K.

redakční rada ZŠS

S láskou a bolestí na něho stále vzpomínáme. Všem, kteří na něho v dobrém vzpomenou, děkujeme.

manželka
dcera Hana s rodinou
syn Václav s rodinou

Již pět let jen smutně vzpomínám na svoji milou spolužačku ze základní školy v Sobotce, MUDr. MIROSLAVU PODHORSKOU, bývalou ředitelku nemocnice v Olomouci, která zemřela 17. srpna 1993. Mirko, vzpomínám.

Dne 9. července 1903 se narodil v Nadslavi pozdější učitel a básník JOSEF KOZÁK. V letech 1951 - 1958 učil v Sobotce, kde byl také v roce 1956 - 1957 předsedou místního národního výboru. Po letech učitelské dráhy zakotvil v posledních 32 letech v Horním Bousově. Nyní žije v domově důchodců v Pasekách n/Jiz.

Vzpomíná na něho Jiří Jaroš z Horního Bousova

Děkujeme přátelům a známým, kteří se přišli dne 17. 7. 1998 rozloučit s panem JAROSLAVEM BRIXÍM z Vesce.

Věra Brixová, manželka
a děti s rodinami

9. 5. 1998 zemřela v rodinném kruhu v požehnaném věku 83 let paní MARIE HOUŽVIČKOVÁ ze Sobotky.

13. 5. zemřel po krátké nemoci ve věku 76 let pan LADISLAV KVEREK z Dolního Bousova.

25. 5. zemřel náhle ve věku 79 let pan JAROSLAV FOLPRECHT z Oseka.

30. 5. zemřel ve věku nedožitých 75 let pan STANISLAV HRON z Hrdoňovic.

31. 5. zemřela ve věku 75 let paní BOŽENA SASKOVÁ z Rovně.

2. 6. zemřel ve věku 86 let pan JAN SYTENSKÝ ze Sobotky.

9. 6. nás navždy opustil ve věku 77 let pan JAN BACOVSKÝ z Drštěkryjí.

14. 6. zemřel po krátké nemoci ve věku nedožžitých 89 let pan JOSEF JEŽEK z Mladějova.

18. 6. zemřela náhle po dlouhé těžké nemoci ve věku 76 let paní LUDMILA PFEFFEROVÁ ze Sobotky.

19. 6. zemřel náhle ve věku nedožitých 77 let pan VLADIMÍR MAŘAN, rodák ze Staňovy Lhoty.

21. 6. zemřela ve věku 78 let paní MARIE MLEJNKOVÁ z Vyskře.

23. 6. zemřela po delší nemoci ve věku 78 let paní MARIE ŽIVNÁ, rozená Košťáková z Čálovic.

28. 6. zemřel po krátké těžké nemoci ve věku 77 let pan MILOSLAV HLOUŠEK, mistr truhlářský z Libošovic.

29. 6. zemřel náhle ve věku 83 let pan KAREL PODAŘIL ze Zajakur.

30. 6. zemřela ve věku nedožitých 72 let paní LUDMILA JIRČÁKOVÁ z Vyskře.