| Číslo 2 | Ročník XXXVII. | Březen – duben 2000 |
Návrh rozpočtu pro rok 2000 - příjmy
Informace občanům
| Rozpočet | |
| Správa v lesním hospodářství | 81.000,- Kč |
| Ostatní správa v zemědělství | 300.000,- Kč |
| Zdroje pitné vody | 36.000,- Kč |
| Obchod | 5.000,- Kč |
| Mateřská škola | 110.000,- Kč |
| Základní škola | 120.000,- Kč |
| Školní jídelna | 1.300.000,- Kč |
| Zdravotní středisko | 450.000,- Kč |
| Zámek Humprecht | 750.000,- Kč |
| Vnitřní správa | 140.000,- Kč |
| Pokuty | 13.000,- Kč |
| Pečovatelská služba | 4.000,- Kč |
| Koupaliště | 180.000,- Kč |
| Bytové hospodářství | 1.500.000,- Kč |
| Příjmy z prodaného majetku | 80.000,- Kč |
| Hřbitov | 5.000,- Kč |
| Ostatní komun. služby a rozv. | 15.000,- Kč |
| Daň z příj. právn. osob - obec | 509.000,- Kč |
| Daň z příj. FO ze závisl. čin. | 2.200.000,- Kč |
| Daň z příj. FO sam. výděl. čin. | 2.000.000,- Kč |
| Daň z příj. právnick. osob | 3.000.000,- Kč |
| Daň z nemovitosti | 1.000.000,- Kč |
| Ostatní poplatky - místní za VHP | 120.000,- Kč |
| Správní poplatky | 300.000,- Kč |
| Odvody za odnětí zemědělské půdy | 15.000,- Kč |
| Poplatky za znečištění ovzduší | 6.000,- Kč |
| Poplatek za psa | 34.000,- Kč |
| Poplatek za užívání veřejných prostor | 40.000,- Kč |
| Poplatek za lázeňský a rekreační pobyt | 12.000,- Kč |
| Splátky půjček obyvatelstvu | 200.000,- Kč |
| Dotace:sociální dávky | 2.000.000,- Kč |
| státní správa | 925.000,- Kč |
| školství | 569.000,- Kč |
| Převody rozp. příjmů mezi obcemi | 330.000,- Kč |
| Příjmy z prodeje akcií | 1.170.000,- Kč |
| Převod příjmů nad výdaji z minulých let | 2.993.000,- Kč |
| Rozpočet příjmů celkem | 22.512.000,- Kč |
výdaje
| Rozpočet | |
| Správa v lesním hospodářství | 80.000,- Kč |
| Zdroje pitné vody | 10.000,- Kč |
| Úpravy drobných vodních toků | 455.000,- Kč |
| ČOV, opravy kanalizace | 80.000,- Kč |
| Komunikace | 800.000,- Kč |
| Ostatní spr. v zeměd. - nákup poz. | 140.000,- Kč |
| Mateřská škola | 394.000,- Kč |
| Základní škola | 1.019.000,- Kč |
| Školní jídelna | 1.480.000,- Kč |
| Zdravotní středisko | 310.000,- Kč |
| Bytové hospodářství | 1.899.000,- Kč |
| Skládka, svoz odpadů | 142.000,- Kč |
| Veřejné osvětlení | 300.000,- Kč |
| Hřbitov | 56.000,- Kč |
| Ostatní komun. služby a rozvoj | 111.000,- Kč |
| Veřejná zeleň | 203.000,- Kč |
| Místní hospodářství | 985.000,- Kč |
| Koupaliště | 263.000,- Kč |
| Územní plánování | 100.000,- Kč |
| Požární ochrana | 135.000,- Kč |
| Zastupitelstvo | 827.000,- Kč |
| Vnitř. spr. včetně prov. bud. a měs. úř. | 3.242.000,- Kč |
| Pečovatelská služba | 10.000,- Kč |
| Zámek Humprecht | 750.000,- Kč |
| Ostatní výdaje - útulek psů | 10.000,- Kč |
| Sociální dávky | 2.000.000,- Kč |
| Daň z příj. právn. os. - obec | 509.000,- Kč |
| Odvod daně FÚ z prod. maj. | 50.000,- Kč |
| Rekonstrukce kulturních památek | 2.000.000,- Kč |
| Ostatní kult.:kronik. jub. | 40.000,- Kč |
| Příspěvky spolkům včetně grantů | 199.000,- Kč |
| Příspěvek SMKS | 700.000,- Kč |
| Informační středisko | 18.000,- Kč |
| Studie na výstavbu pečovatelského domu | 70.000,- Kč |
| Mikroregion Český ráj | 25.000,- Kč |
| Investiční výstavba - | |
| - příprava plynofikace | 60.000,- Kč |
| - DPS - projekt | 600.000,- Kč |
| - Čálovická spojka - projekt, pozemky | 770.000,- Kč |
| - Stavební úpravy domů v majetku | |
| města - bytové i nebytové prostory | 1.670.000,- Kč |
| Rozpočet výdajů celkem | 22.512.000,- Kč |
z 6. veřejného zasedání městského zastupitelstva v Sobotce, které se konalo 28. března 2000 v 18.00 hodin ve velkém sále Spořitelny.
I. Zastupitelstvo projednalo a schválilo:
1. Inventarizaci majetku k 31. 12. 1999 a výsledek hospodaření města za rok 1999 (viz příloha)
2. Rozpočet města pro rok 2000 - příjmy a výdaje ve výši 22 472 tisíc + 40 tis. (20 tis. SK fotbal, 20 tis. Sokol) 22 512 tis. Kč
3. Majetkové záležitosti:
a) Odprodej nemovitostí čp. 25 se stavební parcelou č. 614 o výměře 133 m2 v k. ú. Sobotka za smluvní cenu 500 tis. Kč pro pana Libora Janků, ul. Jarm. Glazarové 597, Sobotka. Ve prospěch pana Janků je schválena cena 50 tis. Kč za okolní pozemek č. 1172/2 o výměře 1001 m2, který se zatím neprodává z důvodu řešení případné výstavby "Čálovické spojky" a bude řešen až po novém zaměření.
b) Záměr města odprodat části pozemkové parcely č. 599/14 o původní výměře 1429 m2 vzniklé po novém geometrickém oddělení nyní na 599/14 (616 m2), 599/35 (132 m2), 599/36 (76 m2), 599/37 (75 m2), 599/38 (76 m2) a 599/39(224 m2) za cenu dle znaleckého posudku a s úhradou dalších finančních nákladů s prodejem spojených.
c) Sepsání zástavní smlouvy s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, Praha a následně zřízení zástavního práva ve prospěch tohoto ministerstva na dům čp. 216, Náměstí Míru ve výši státní dotace 960 tis. Kč
4. Vstup města do mikroregionu Český ráj se sídlem na Vyskři
5. Přidělení půjček z "Fondu rozvoje bydlení" na nemovitosti v Sobotce a bašich přilehlých obcí. Pro občany:
Matoušů Jaroslava, Sobotka, 20 tis. Kč
Pospíšil Josef, Pospíšilová Květa, Sobotka, 20 tis. Kč
Procházka Petr, Klímová Anna, Sobotka, 20 tis. Kč
Homolová Soňa, sobotka, 60 tis. Kč
Šafář Ludvík, Šafářová Bronislava, Sobotka, 40 tis. Kč
Zemánek Jaroslav, Zemánková Stanislava, Sobotka, 40 tis. Kč
Bareš Darek, Sobotka, 60 tis. Kč
Šolc Jaroslav, Šolc David, Čálovice 20 tis. Kč
Matyáš Jiří, Sobotka. 20 tis. Kč
Trnka Zdeněk, Trnková Jiřina, Sobotka, 20 tis. Kč
Ficek Pavel, Ficková Eva, Sobotka, 20 tis. Kč
Bareš Darek, Sobotka, 20 tis. Kč
Žádosti o půjčku z FRB v roce 2000 činí 360.000,- Kč
6. Prodej 408 kusů akcií, které vlastnilo město Sobotka akciové společnosti ČSAD Semily, za cenu 200,- Kč/1 akcie
II. Zastupitelstvo bere na vědomí:
Prohlášení městské rady ze dne 3. 2. 2000 pí Boženy Rychlé za členku Městského zastupitelstva v Sobotce a složení slibu člena zastupitelstva.
Informace starosty:
- o podané žádosti na Ministerstvo pro místní rozvoj na poskytnutí státní dotace na rekonstrukci a vestavbu 7 bytů v čp. 290, tj. 2,24 milionu Kč
- o přiznané dotaci Ministerstva kultury na základě naší žádosti ve výši 390 tis. Kč na opravu památek, (čp. 420 a čp. 10 v Sobotce), vydokladování dotace je nutné doložit do 21. 4. 2000
- o slavnostním předání nového čapího hnízda za areálem měst. koupaliště do přírodní lokality, které se uskuteční 3. 4. 2000.
V průběhu roku 1999 bylo na PČR Obvodním oddělení v Sobotce prošetřováno celkem 153 trestních oznámení, což je nárůst o 15 proti roku 1998. Ze skladby trestných činů je v popředí majetková trestná činnost, zejména krádež vloupáním do firem a podniků, rekreačních objektů, motorových vozidel s následnou krádeží věcí a krádež jízdních kol zejména volně odložených a neuzamčených. Mezi nejzávažnější trestné činy, které byly v roce 1999 spáchány lze zařadit krádež vloupáním do objektu firmy Stavebniny Koťátko a Sedba Praha v Sobotce s celkovou škodou cca 250.000,- Kč, krádež vloupáním do prodejny železářství Jenček v Sobotce se škodou cca 80.000,- Kč, krádež zlatých předmětů v prodejně Dominika v Sobotce se škodou cca 250.000,- Kč, krádež 3 reliéfů ze hřbitova v Sobotce se škodou 120.000,- Kč, neoprávněné užívání motorového vozidla Ford Tranzit v obci Libošovice se škodou 500.000,- Kč a krádež sečky a samovazače v obci Leština se škodou cca 100.000,- Kč. Uvedené trestné činy se do současné doby nepodařilo objasnit. Závažný trestný čin násilného nebo mravnostního charakteru nebyl v roce 1999 na zdejším oddělení zaznamenán.
V roce 1999 bylo z celkového počtu 153 trestních oznámení zaevidováno celkem 129 trestných činů, což je nárůst o 11 trestných činů proti roku 1998, objasněno bylo celkem 75 trestných činů, což představuje 58,14 %. Při rozboru nápadu trestné činnosti dle jednotlivých měsíců v roce 1999 bylo zjištěno, že k největšímu nápadu trestných činů, které se nepodařilo dosud objasnit, došlo v měsících červenci a srpnu, kdy dochází k velké migraci osob z jiných okresů a krajů zejména v rekreačních oblastech a u historických a kulturních objektů. Přestupků bylo v působnosti PČR Obvodního oddělení v Sobotce v roce 1999 prošetřováno celkem 232, což je o 27 méně jak v loňském roce. Z 98 spáchaných přestupků mimo blokové řízení se nepodařilo objasnit celkem 65 přestupků, kdy objasněnost činí 33,67 %. I zde převažují stejně jako u trestných činů přestupky proti majetku, kdy v poslední době stoupl počet krádeží jízdních kol, plastových a plechových popelnic, množí se přestupky proti občanskému soužití, zejména v restauračních zařízeních. Vedle již shora uvedených přestupků bylo na Obvodním oddělení PČR v Sobotce řešeno v blokovém řízení ve veřejném pořádku 20 přestupků za částku 2.900,- Kč, v dopravě bylo řešeno 114 přestupků za částku 17.400,- Kč. V této oblasti je zaznamenán nárůst v pokutách na místě nezaplacených, kdy jsou postupovány k vymáhání okresnímu úřadu.
V působnosti Městského úřadu SOBOTKA bylo v roce 1999 prošetřováno celkem 71 trestních oznámení, z toho bylo zadokumentováno celkem 65 trestných činů, objasněno bylo 31 trestných činů, což činí 47,69 % objasněnosti. Zbylá trestní oznámení byla odložena dle § 159/1 trestního řádu. Přestupků bylo prošetřováno celkem 46, objasněno bylo 15, což činí 32,60 %. V roce 1999 bylo v celém okrese Jičín spácháno celkem 1992 trestných činů a objasněno bylo celkem 1225 trestných činů což činí 61,50 %.
Kdy vznikla Sobotka, není dosud jednoznačně prokázáno. Archeologické nálezy dokazují určité etapy dávného osídlení těchto míst, ale historické zprávy jsou pro počátky našich dějin skoupé. Někteří starší historikové operovali údajnou první zprávou o existenci Sobotky z roku 1287, ale vztah termínu "Sobunca civitas" ve formuláři Zdeňka z Třebíče k městu vyvrátila definitivně dr. Sáša Dušková ve své studii pro sborník Sobotka 1968. Přesto se všichni odborníci, kteří se zabývali otázkou stáří města shodují, že k jeho založení došlo v 2. polovině 13. století v dobách vnitřní kolonizace za vlády posledních Přemyslovců. Dosvědčují to konečně i četné Lhoty v okolí. Celý kraj patřil do majetkové sféry rodu Markvarticů, jehož jednotlivé větve si vymezovaly své državy, a tak i zde vzniklo jedno z panství rodu Vartenberků, které později vešlo do historie pod názvem panství Kostecké. Než byl ovšem postaven hrad Kost, bylo jeho centrum v Sobotce. Původní tvrz byla pravděpodobně v prostoru dnešního kostela, staré školy a děkanství a osada byla tvořena několika staveními přilehlými k obchodní cestě od Mladé Boleslavi na severovýchod. Někdo z Vartenberků pak inicioval vznik městečka v těsném sousedství původního centra Sobotky.
Bylo vyměřeno poměrně velké náměstí (parcela č. 2134/1 o výměře 4405 m2), na jehož každé straně bylo snad již tehdy počítáno s výstavbou pěti domů. Z rohů náměstí vybíhaly pravoúhlé ulice: na jihozápadě k Mladé Boleslavi a na pozdější Nové Město, na severozápadě k Turnovu a k domkům směrem k návrší, kde byl pak postaven Humprecht, na severovýchodě k Jičínu a k Čálovicím, na jihovýchodě se z rohu náměstí vycházelo ke kostelu a k původnímu centru obce, na dnešní Malé náměstí.
Podrobnosti o Sobotce a jejích dějinách pak máme minimální až do konce 15. století. Nemůžeme tedy sledovat její rozvoj a vzhled. Nelze určit ani její právní postavení - zda byla městem či městečkem. Jednoznačně její půdorys dokazuje, že nebyla vesnicí. Do říše pověstí je však nutno odkázat její údajné dobývání kosteckou vrchností za husitských válek, kdy prý byla dobyta a spálena za odpor vůči katolickým Hasenburkům. K poškození Sobotky však v této době dojít mohlo, neboť po celé 15. století o ní téměř nic nevíme.
Koncem tohoto století koupil kostecké panství Jan ze Šelmberka a ten se již po roce přimluvil u krále Vladislava, aby povýšil Sobotku na město a mj. povolil vybudování bran a hradeb. Stalo se tak 24. srpna roku 1498. Náměstí se tedy definitivně stalo náměstím města a po zadním obvodu domovních parcel domů na náměstí obíhala kolem města ulička vně asi opatřená palisádami a příkopem a přerušená městskými branami. Za "hradbami" přiléhaly k městu vesnice Březno a Předměstí.
Jednotlivé domy a jejich majitelé jsou uváděni v městských gruntovních knihách zachovaných od roku 1580 (s odkazy na zápisy ve starších nedochovaných svazcích), jak se o tom zmíníme později.
Na náměstí se konaly trhy a jarmarky rozhojňované v několika privilegiích, konaly se zde církevní slavnosti, později i spolková, politická a jiná slavnostní shromáždění. Bylo zde ale i správní centrum města - městská radnice a od poloviny 19. století také okresní úřad a soud.
Vzhled náměstí se ovšem měnil. Původně byly zřejmě všechny domy dřevěné, většinou patrové, opatřené do náměstí podloubím. Snad již od konce 16. století začaly být stavěny domy kamenné, pravděpodobně inspirované stavbou nového kostela sv. Maří Magdaleny v letech 1590 - 1596 a činností jeho stavitele Petra Vlacha, který se v Sobotce zakoupil v roce 1589.
Podobu náměstí měnily hlavně požáry. Víme o třech velkých. První v roce 1710 zničil jižní část náměstí a v týchž místech řádil i velký oheň z roku 1746, který vznikl vedle radnice. Na opačné straně náměstí vypukl požár 10. dubna 1825 v domě č. 195 u Stružinských a zničil 36 domů a 12 stodol. Tento posledně uvedený požár způsobil, že nové domy na severní straně náměstí byly už stavěny bez podloubí a za dodržování nových stavebních předpisů. Pro tyto domy je charakteristický kulatý dveřní portálek s klenákem, na němž jsou iniciály stavebníka nebo letopočet stavby.
Měnil se i počet domů na náměstí. Původně bylo s největší pravděpodobností postaveno na každé straně náměstí pět domů. Ale již asi koncem 16. století vznikl na jižní straně náměstí ze dvou domů šlechtický zámeček (dnešní stará radnice), koncem 18. století byl rozdělen dům na západní straně náměstí (dnešní č. 130 a 131) a po roce 1850 naopak zde byly zbořeny dva domy a na jejich místě byla postavena budova okresního úřadu a soudu (původní č. 133 a 134.)
V současné době jsou všechny domy na soboteckém náměstí jedno až dvoupatrové, mnohé ještě s renesančními a barokními prvky ve svých starších částech, většinou upravované až ve 20. století. Povšimněme si nyní alespoň nejzajímavějších údajů z dějin jednotlivých domů:
Čp. 3: Roku 1589 se tu zakoupil stavitel soboteckého kostela Petr Vlach z Medulánu (tedy z italského Milána), pak byl dům několikrát upravován, hlavně po požárech roku 1710 a 1746. Roku 1852 se tu narodil významný český chemik prof. Bohuslav Raýman. Koncem 19. století patřil dům Šrámkovu strýci Josefu Píckovi, později to byl kupecký krám Švobův. V roce 1958 sem Miloslava Hrdličková-Šrámková přestěhovala zařízení ze Šrámkova bytu v Praze, je tu umístěn i Šrámkův archiv, který vybudovali Marie a Václav Hejnovi, a schází se zde Recitační studio Šrámkova domu. Síň poezie je využívána k menším kulturním akcím.
Čp. 4: V letech 1630 - 1650 tu žil kostecký úředník Jiřík Špacír z Khünigsperku, který v roce 1639 zachránil soboteckou monstraci z rukou Švédů. V roce 1845 byla na domě zvýšena střecha, aby korespondovala s okolní zástavbou. V roce 1877 se tu narodil Fráňa Šrámek. Bydlíval zde za svého soboteckého působení i pozdější starosta Československé obce sokolské Josef Truhlář. Počátkem 70. let byl dům upraven pro potřeby Městské knihovny Fráni Šrámka, konají se tu i četné besedy a výstavy. Na domě je od roku 1957 pamětní deska s bustou Fráni Šrámka od Karly Vobišové-Žákové.
Čp. 5: Malý šlechtický zámeček, který v 17. století patřil Janu Šlechtovi Dvorskému, Janu Vilímu Uranošovi z Lazína, Fridrichu Hubrykovi z Hendrsdorfu a Elišce Mladotové roz. Bukovské z Hustiřan. V letech 1687 - 1689 upravil dům stavitel Giovanni Maderna a Humprecht Jan Černín z Chudenic ho věnoval Soboteckým za radnici, na níž byly i "radní hodiny" a popravní zvonec. K radnici byla do dvora přistavěna solnice, několikrát přestavěná (1778, 1808). Celou budovu opravil dva roky po požáru roku 1746 sobotecký stavitel F. A. Pokorný a v roce 1845 zednický mistr Josef Maštálka z Hubojed. Na věžičce umístil roku 1865 hodinář Jan Prokeš nové hodiny s průsvitným ciferníkem. Solnice byla v roce 1850 upravena pro divadelní účely. Vznikl zde jeden z nejstarších účelových divadelních sálů na českém venkově, hráli zde místní ochotníci i kočovné soubory. Výzdobu stropu tohoto sálu navrhl roku 1861 Josef Mánes, provedli ji a po letech opravili místní řemeslníci. Počátkem 20. let byl sál rozšířen a pak adaptován pro potřeby kina, přitom výzdoba zanikla. Samotná radnice sloužila po přestěhování městského úřadu do okresního domu (po zrušení okresní samosprávy roku 1928) jako sídlo městské knihovny a archivu, pak tu byly zřízeny další byty.
Čp. 6: Koncem 16. století patřil dům Václavu Kristiánu Soboteckému z Weisenfelsu. Pak se majitelé střídali, koncem 19. století patřil poslanci Jindřichu Maštálkovi. Podle úřadovny pojišťovny Slavie se celému domu říkalo Slávie. Jsou tu městské byty.
Čp. 130: Dům stojí vedle posledního roubeného "Gansova" domu, který do náměstí nahlíží z rohu Boleslavské Ulice. Vystavěl ho koncem 18. století písmák Raymund Šolc, působil zde i jeho syn - vlastenec Alois Šolc.
Čp. 131: Tento dům (k němuž původně patřil i dům č. 130) byl od roku 1651 v majetku Jana Kryštofa Hubryka z Hendrsdorfu, později často měnil majitele.
Čp. 132: Zde býval známý hostinec V Moskvě. Na zahradě i v sále cvičívali po vzniku jednoty sobotečtí sokolové, býval tu i oblíbený kulečník.
Čp. 133: Od roku 1632 do roku 1850 patřil rodu Dvorských, v roce 1839 se to narodil ředitel Zemského archivu v Praze František Dvorský. Dům byl v roce 1850 zbořen a parcela připojena k sousednímu domu č. 134.
Čp. 134: Po spojení se sousedním domem č. 133 zde byl v novostavbě umístěn od roku 1852 okresní úřad a soud. Po likvidaci soudu roku 1949 to sídlil komunální podnik, na čas městská knihovna a nyní je budova využita pro dílnu Technolenu.
Čp. 135: Rohový dům zažil nejslavnější období v první polovině 20. století, kdy byl sídlem hostince Beseda, proslaveného výborným pivem hoteliéra Srpa. Scházela se tu městská smetánka. Při své návštěvě Sobotky zde přenocoval spisovatel Karel Čapek. Nyní tu je po vyhoření budovy stavební proluka s výhledem na Humprecht.
Čp. 193: Kromě jiných zde sídlil koncem 18. století sobotecký felčar Jan Fleissner. Až do své smrti roku 1935 tu bydlel sobotecký starosta Gustav Maštálka.
Čp. 194: V tomto domě bývala koncem 16. století kovárna. V roce 1760 to zemřel sobotecký kantor a muzikant Josef Jan Svoboda. Od roku 1800 patřil dům Františku Řehákovi. Byl to poslední dům na severní straně náměstí, který si uchoval podloubí. Bylo odstraněno až při přestavbě domu v letech 1. republiky, kdy zde byla prodejna konzumu.
Čp. 195: Dům, kde roku 1825 vypukl největší požár města, snad neopatrností pomocníků majitele domu, pekaře Stružinského. V letech 1. republiky sem k mamince jezdíval Fráňa Šrámek, k příbuzným i jeho bratranec generál MUDr. Josef Pícek.
Čp. 196: Tento dům býval od roku 1587 až téměř do konce 17. století městskou radnicí. Ještě koncem 17. století byl od domu č. 195 oddělen uličkou. Roku 1842 zde pobýval na prázdninách u svého vychovatele Michala Čakrta spisovatel Josef Václav Frič.
Čp. 197: Rohový dům patřil v letech 1610 - 1625 Vilému z Vinoře na Rakově, v letech 1710 - 1762 soukeníku a početvedoucímu města Jiříku Agapitu Šolcovi.
Čp. 215: Výstavný dům dnešního hotelu Pošta byl koncem třicetileté války zpustošený, takže ho paní Silvie Kateřina Černínová nechala nově postavit. Pak náležel různým měšťanům a od roku 1754 tu byla zřízena pošta, kterou provozovali František Brandy Josef Zich z Rosenfeldu, Jan Fleissner a posléze dlouhá léta rod Svobodů. V roce 1889 se tu zastavil básník Svatopluk Čech a prostředí hostince ho inspirovalo k básni Maloměstská idyla. Za 1. republiky se tu scházela Šrámkova studentská společnost.
Čp. 216: Další z předních domů soboteckého náměstí patřil koncem 17. století hraběcímu rychtáři Václavu Šumovi a v 1. polovině 18. století kantoru Antonínu Svobodovi.
Čp. 217: Prostřední dům východní strany náměstí vlastnil od konce 16. století do roku 1815 rod Egrů, což byli mandlíři a barvíři. Proto se také domu původně říkalo Barvířovský.
Čp. 218: Dům získal na proslulosti až ve 20. století, kdy zde František Staška zřídil v celém přízemí rozsáhlý textilní obchod s velkými prosklenými výkladními skříněmi.
Čp. 219: Původně Chybovský grunt, který v roce 1587 získala obec za radnici, ale vyměnila ho za dům č. 196. Donedávna to bývala známá restaurace U dvou lip, nyní je zde potravinářská samoobsluha.
Když jsme si obešli náměstí - téměř jako na korze, které se tu až do let 1. republiky odbývalo - podívejme se ještě na jeho plochu.
Středem náměstí ze severovýchodu na jihozápad procházel hlavní průtah, definitivně vydlážděný až roku 1932. Ale již o sto let dříve, roku 1833, projektoval silnici přes náměstí stavitel Josef Oppolzer. Celá plocha náměstí byla často dlážděna (např. roku 1747, 1836 - 1840, 1864 - tehdy to byl čedič z drštěkryjského lomu), ale mnohokrát bylo dláždění rozkopáno kvůli vodovodu i z jiných důvodů. Nakonec byla v nedávné době celá plocha náměstí nevhodně zakryta jednolitou asfaltovou penetrační vrstvou.
Od roku 1837 bylo náměstí osvětlováno čtyřmi lampami, které byly několikrát nahrazeny modernějšími, a k nimž na čas přibyl i kandelábr uprostřed náměstí.
Dalšími nevhodnými doplňky "výzdoby" náměstí byly v určitých obdobích pranýř (původně uprostřed náměstí, od roku 1744 před radnicí), misijní kříž (stával v letech 1739 - 1852 před radnicí), městská váha (rovněž před radnicí) a benzinové pumpy před č. 217 a u soudu.
Přechodně stávaly na náměstí vánoční stromy republiky, prvomájové a podobné tribuny, božítělové oltáře, stánky trhovců při jarmarcích apod. Nevhodně je tu nyní umístěno parkoviště aut a autobusů.
Naopak skutečnou trvalou ozdobou náměstí je od roku 1747 mariánské sousoší od Martina Ignáce Jelínka z Kosmonos, jemuž pomáhali kameník Matěj Doškář a malíř Matěj Rost. Sousoší bylo již několikrát opravováno a počátkem 50. let mu hrozilo odstranění z náměstí.
V sousedství sousoší je od roku 1847 hlavní městská kašna. Postavil ji libošovický kameník Pařík na místě starší kašny, do níž se již odedávna (první zmínka roku 1586) vedla dřevěnými rourami voda od Staňkovy Lhoty a od Kumbálova. Od roku 1832 byly dřevěné roury nahrazovány litinovými a v roce 1931 byl postaven nový městský vodovod, takže kašna pak již plnila jen ozdobnou funkci. Na zimu se přestala zakrývat dřevěnými deskami a bývala vypouštěna.
Sobotecké náměstí je opravdu krásné, zvláště při pohledu ze severní strany na podloubím vroubenou jižní, východní a část západní strany a na dominantu kostela v pozadí. Ne nadarmo napsal historik Josef Pekař, že pohled na sobotecké náměstí činí dojem italského městečka. Stejně tak oslavil náměstí Fráňa Šrámek pasáží v románu Stříbrný vítr i básní (vzpomínáte: "Tam v Sobotce na náměstí pruští koně z kašny pili ..."). I Jarmila Glazarová a další spisovatelé mu věnovali obdivná slova.
Ale oslavili ho svými díly i mnozí čeští významní malíři (Cyril Bouda, Adolf Kašpar, Vladimír Kopecký, Zdeněk Mlčoch, Jaroslav Šetelík, Vladimír Komárek, Karel Vik) a snad všichni místní malíři - amatéři (např. Přemysl Dolenský, Josef Fejfar, Alois Kafka, Antonín Klimeš, Jan Kubů, Milan Tomášek). Pozornost si zaslouží i fotografické snímky Miloslava Bureše, Františka Mencla, Ivana Kafky a dalších tvůrců. Nostalgické vzpomínky vyvolávají staré pohlednice a fotografie, třeba pověstný snímek s bubnujícím strážníkem Opicem.
Neméně přispěly k propagaci města mnohé české filmy, které byly na soboteckém náměstí natáčeny (Zkáza Jeruzaléma, Kohout plaší smrt a mnohé další), mezi nimiž vyniká Vlčí jáma, zfilmovaný román Jarmily Glazarové.
Na náměstí se konaly i různé sportovní akce - třeba roku 1906 tu byl start a cíl jednoho z prvních závodů motocyklů, roku 1941 se tu běžel Šubrtův běh mládeže.
Sobotecké náměstí bylo též zastávkou mnohých známých osobností při jejich průjezdu tímto krajem: roku 1833 to byl rakouský císař František I. a ruský car Mikuláš, roku 1836 rakouský císař Ferdinand V., roku 1853 pruský král Fridrich Vilém a ruský car Alexandr II., roku 1921 prezident Tomáš G. Masaryk. Všichni byli slavnostně uvítáni a promluvili s místními hodnostáři několik slov.
Sobotecké náměstí je již přibližně sedm století středem města. Sdílí s ním jeho smutné i příjemné osudy - věřme, že těch příjemných bylo více a že jich bude ještě více v novém tisíciletí.
Pohled na sobotecké náměstí v prvním desetiletí 20. století
Náměstí pokrývala nepravidelná čedičová dlažba. V roce 1932 byla nahrazena pravidelnými žulovými kostkami
Sobotecké náměstí nepatří mezi největší, nejstarší a nejkrásnější, ale i přesto si zachovává svou krásnou atmosféru minulosti.
Na náměstí vás dovedou tři silnice a čtvero cest. Ze všech stran je náměstí obrostlé starými krásnými domy. Většina domů má podloubí, ve kterém se ukrývá spousta malých krámků. Domy také zdobí ornamenty, které jsou na jejich přední straně. Napříč náměstím vede silnice, která rozděluje náměstí na dvě malé části. V dolní části se nacházejí malá parkoviště. V horní části najdeme kašnu, kolem níž jsou lavičky a mariánský sloup se sousoším svatých. Nalevo od kašny se nám otevírá výhled na zámeček Humprecht v celé jeho kráse a od kašny dolů zase vidíme veliký a krásný kostel. Spodní část kostela se ukrývá za domy, které jsou na náměstí. Jeho horní část se však tyčí nad všechny ostatní budovy vysoko do výšky.
Každý z domů na náměstí má svou historii a své dnešní využití. Jste nachlazeni nebo máte angínu a potřebujete léky? Dobře, v lékárně na náměstí si léky můžete koupit. Vchod do lékárny zdobí nádherný kamenný portál. Potřebujete nakoupit jídlo, oblečení, koupit si noviny? Na náměstí můžete všechny tyto věci koupit. Stará radnice má i věžičku s hodinami a zvonem, jehož srdce bije přesně podle hodin pod ním. Na náměstí je i dům, který je věnován jednomu z největších rodáků - Fráňovi Šrámkovi. Část jeho pražského bytu, která sem byla dovezena, vás zavede do umělcova přirozeného prostředí, kde žil a pracoval. Jeho velká knihovna s mimořádným obsahem literárních děl (i cizojazyčných) vás přesvědčí, jak vzdělaný Šrámek byl.
Sobotecké náměstí si zachovává své neopakovatelné kouzlo. Svědčí o tom i to, že si už několikrát zahrálo před filmovou kamerou.
Vážená paní redaktorko, ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č. 5 mě zaujal článek PhDr. Luboše Lancigera "I budovy mají své dějiny". Dovoluji si jej doplnit vyprávěním mého strýce profesora Ladislava Macha. Jan Mach byl jeho dědečkem a tedy mým pradědečkem. Události týkající se onoho domu písemně zaznamenal.
Dům č. 217 ožil, když se tam přistěhoval můj děd Jan Mach, který se v roce 1860 stal prvním notářem v Sobotce. Děd se narodil 20. 5. 1827 v Hrabačově na Jilemnicku. Jeho otec Jan, panský šafář, měl později mlýn v Kundraticích blízko Jilemnice. Dědova manželka Alžběta, roz. Grundová se narodila 30. 5. 1825 v Praze, jako dcera celního komisaře Davida Grunda, národnosti německé. Její matka Františka, roz. Rychlá, pocházela z Čáslavi a byla vždy Češka. Alžbětě se dostalo vychování německo-francouzského u Voršilek v Praze. Grundovi se později přestěhovali do Jičína, kam se z Manětína dostal také Jan Mach. V Jičíně žil také jeho strýc Mach, který měl na Malém rynečku proti kostelu sv. Ignáce ve vlastním domě hospodu. Měl svého synovce rád, a protože dědova manželka Alžběta nebyla zámožná, poskytl za něho na své hospodě potřebnou kauci notářskou. Jan Mach vystoupil ze státní soudní služby v Jičíně a byl jmenován prvním soboteckým notářem v roce 1860. Pro byt i kancelář našel děd místnosti v prvním patře domu na rynku č. 217. Ten dům patřil rodině Svobodově. Říkalo se tam v "Bachovině", protože se v něm v jedné místnosti v přízemí scházívali úředníci éry Bachova absolutismu, jehož pád byl způsoben porážkou v italsko-rakouské válce, kdy Rakousko pozbylo Lombardii v bitvách a Magenty a Solferina roku 1859. V domě byla C. K. loterie. Vedla ji stará paní Svobodová. Agendu s tím spojenou při ní obstarával starý Žid Heller, který hrozně chrchlal a prskal a často se vadil. Jeho funkci později po něm převzal syn Ignác "Nácek". Asi uprostřed ve směru ode dveří z podsíně k místnosti za krámem byly dva schody, po nichž se stoupalo vzhůru do oddělení, které mělo ráz soukromého bytu. Zde bydlela vážená a ctěná "teta" Nejedlá. Každou sobotu zavoněly v té místnosti mimořádně chutné párky. V domě byla udírna. Přední polovina místnosti byla hostinskou, kde se podávala černá káva a nalévala kořalka. Tam chodívali lidé, kteří si chtěli vsadit do "lotynky". Místnost za krámem byl vlastně samostatný přístavek do dvora. To byl byt domácích, Jana a Ludmily Svobodových. V prvním poschodí měl byt i kancelář děd, ale pokojík s výhledem do dvora patřil mladičké slečně Kateřině, dcerušce domácích.
Notář Jan Mach, když se přistěhoval do č. 217 v Sobotce, měl syna Jana nar. 16. 10. 1857 v Manětíně. Nezůstal však jedináčkem. 4. srpna 1860 se narodila v domě č. 217 dcera Dorotka "Dorinka". Byla zdravější a silnější a brzy se pokusila se zdarem zavřít svého bratříčka Jana za dvířka komína na dlouhé chodbě mezi pokoji a kuchyní. V onom domě se ještě 14. listopadu 1861 narodil další sourozenec Zdeněk, který byl vždy tichý a mírný.
Notářství bylo výnosné. Žili si dobře i společensky. Babička zvávala, jak bylo tehdy zvykem, na odpolední kávu ženy měšťanů a úředníků. Nikdy nesměl chybět velmi chutný linecký dort. Dědeček, pán vyšší postavy, štíhlý s delším plnovousem, zvával pány. Pak bývala kroupová polévka, přírodní řízek, štika se sardelemi a ovšem výborný linecký dort. Přicházel pan přednosta okresního úřadu Viererbl, druhý úředník okresního úřadu Cech Wessely, pan c. k. výběrčí daní Pechar. Z mladějovského zámku přijížděli na návštěvu Pabstmannovi. Přijížděl i ředitel kosteckého panství Knallmayer i z Horního Bousova nájemce dvora velkostatku pan Milner. Dědovu advokátní kancelář řídil s velikou svědomitostí a přesností pan Petr Hába, který se později stal prvním okresním tajemníkem. Úřední hodiny byly od osmi do dvanácti a od jedné do tří. Pak se chodívalo na procházku, často k Humprechtu.
Když byl děd v Sobotce asi tři roky, byla zbořena starodávná dřevěná hospoda stojící na náměstí vedle okresního domu a na jejím místě postaven nový zděný dům, rovněž s hostincem, zvaný Nová hospoda - s číslem 135. Tam se přestěhoval děd i s kanceláří. V tom bytě se 9. srpna 1864 narodil nejmladší syn Otokar. Děd se účastnil založení Občanské besedy. Ihned první rok se stal místopředsedou, později předsedou. Místnosti Občanské besedy byly dole v přízemí č. 217 v "Bachovině". Jako notář si žil děd poměrně dobře, takže si mohl dovolit podporovat i český život národní, jehož si horlivě všímal. Nebylo tehdy samozřejmé, aby se notář hlásil všude za Čecha a podporoval národní život český. Vždyť tenkrát i na gymnáziích byla němčina vyučovacím jazykem. Děd přispěl i k ozdravění hospodářství tím, že patřil k zakladatelům Občanské záložny, která vznikla v roce 1863. Ihned v prvním představenstvu se stal místopředsedou, později i předsedou. Zajímal se i o divadlo. Byl funkcionářem Divadelní jednoty. Byl mezi těmi, kteří usilovali o to, aby se ze členů zastupitelstva ustavil divadelní odbor, který pak navrhl a také vymohl, aby zastupitelstvo povolilo náklad na zlepšení divadla v bývalé solnici a radnice. Návrh na výzdobu místnosti i na oponu pocházel od Mánesa. Zájem o veřejný život ho přivedl i na radnici. Roku 1868 byl již prvním radním a ve druhé polovině sedmdesátých let byl purkmistrem. (S jeho podpisem v této funkci jsem se setkal nečekaně, když jsem v roce 1920 učil jako mladý profesor na dívčím gymnaziu na Vinohradech a šli jsme s kolegou a žákyněmi na Mánesovu výstavu. Ty tam objevily diplom, kterým bylo Riegrovi uděleno čestné občanství města Sobotky. Diplom maloval Mánes a podepsán jako purkmistr byl Jan Mach, můj děd.)
V roce 1870 20. února ranila babičku Alžbětu na jakémsi plese mrtvice a ještě téže noci zemřela. Děd se oženil znovu s Kateřinou Svobodovou 16. června 1870. Přestěhoval se i s kanceláří opět do domu č. 217. Jeho druhá paní byla zámožná. Vlastnila nejen dům, ale i značný kus pole za Staňkovou Lhotkou po obou stranách silnice vedoucí k Markvarticům, a sochy sv. Barbory. Pořídili si kočár i koně. Také zahrádku pro děti koupili, později majetek pana stavitele Laciny. Zde děti hlídala a těšila se s nimi babička Františka Grundová, která nějakou dobu bydlela v rodině. Děti často ke svým hrám a tělocvičným produkcím využívaly dvorku. Zde hlavně vynikala Dorinka, která výborně hrála pičkudle a zaháněla koně co nejdále. Nevlastní maminka Kateřina byla k dětem velmi vlídná. Strýc Otokar v jednom svém dopise psaném sestře Dorince vzpomíná na její laskavé chování. Uvádí: "Roku 1872 byly v Sobotce neštovice, školy byly zavřeny. Já jsem z dlouhé chvíle hrozně skotačil. Běhaje jako divoch po pokoji, zašlápl jsem kanára. Tatínek nebyl doma a maminka požádala p. Tondu Jeřábka, který také chodil do "lutrie" a honíval z Uher prasata, aby opatřil kanára. Skutečně se mu to podařilo dříve než tatínek zpozoroval, že kanár chybí." Druhá maminka zemřela záhy 19. prosince 1872. Dům i pole zdědil děd. Vedení domácnosti a výchovu dětí obstarávala Marjánka. Narodila se v Březových Horách jako dcera horníka. Když byla ještě téměř dítě, zemřela jí maminka. Otec se znovu oženil a dal ji brzy do služby. Když byl děd aktuárem v Manětíně, dostala se k babičce. Pak šla s rodinou do Jičína a do Sobotky. Babičce vždy dopřála, aby si v noci odpočinula. U nemocných dětí, bylo-li třeba, ponocovala a bděla. Ráno se však chopila práce jako po nejlepším odpočinku. Pro sebe potřebovala jen velmi málo, všeho jen "po drobku" a po "kapce", jak říkávala. Celým srdcem přilnula k rodině, znala jen její prospěch. Těšila se ovšem také vážnosti a její slovo platilo. Byla pokládána za člena rodiny. Ale někdy mezi ní a babičkou Svobodovou, která měla v domě výměnek, docházelo k drobným roztržkám. O jedné takové píše strýc Otokar své sestře Dori ve své vzpomínce: "Chlebová pec byla v dolejší kuchyni, která patřila asi k výměnku babičky. Nevím, zda měl otec vyhrazeno právo pečení chleba v té peci. Marjánka chtěla péci chleba a v té peci zatopila a šla dělat bochníky. Když se po chvíli vrátila, naskytlo se jí veselé i čarodějné divadlo. U pece stála babička v košili a v modrých švonopajových kalhotách, z nichž vzadu čouhal dlouhý mlíčen a rozhánějíc se hřeblem, snažila se oheň rozhrabat a udusit, přičemž se jí mlíčen jako psovi oháňka sem tam házel a ve světle dohasínajícího ohně sem tam tancující stíny na stěnu vrhal. Slovní potyčkou skončila tato komická scéna, která u nás více smíchu než mrzutosti způsobila".
Děd se zajímal i o působení Sokola. V roce 1873 se stal náměstkem starosty Sokola a roku 1874 dokonce starostou Sokola. Rodině Machově se dařilo dobře. Chlapci studovali na německém gymnáziu v Jičíně, Dorinka na Vyšší dívčí v Praze ve Vodičkově ulici. Tam ji učil pan profesor Dr. F. Věnceslav Jeřábek, který se s jejím otcem velmi dobře znal. V jeho rodině často trávívala neděle. Jan maturoval na gymnáziu v Jičíně 27. 6. 1876, pak studoval na právnické fakultě v Praze. Živo a veselo bývalo v dědově rodině o prázdninách, když se doma setkali všichni tři bratři. Jan a Zdeněk hrávali divadlo s ochotníky. Nečekaně však na Machovu rodinu přišla pohroma. Děd se snažil o zlepšení životní úrovně občanů. Cukrovar v Bousově poskytoval práci a zajišťoval zemědělcům výkup cukrové řepy. Děd důvěřivě investoval do cukrovaru téměř všechny své peníze a při katastrofálním úpadku cukrovaru o ně přišel.
Na podzim roku 1877 se nervově zhroutil. Na rodinu, hlavně na nejstaršího syna Jana, dolehly veliké starosti. Když na jaře 29. dubna 1878 děd v 51 letech zemřel, nebylo ani dost peněz na vypravení pohřbu. Pan děkan Palánek, který se s dědečkem velmi dobře znal, ochotně peníze půjčil. Pohřeb byl vypraven z čítárny Občanské besedy, v domě, v přízemí. Poručníkem dětí se stal pan František Bernard.
Po pohřbu zůstal Jan se sestrou Dori a Marjánkou nahoře v bytě, než přišel nový notář. Na podzim se přestěhovali dolů do místnosti, kterou uvolnila Občanská beseda. To byl poslední domov. Odtamtud se rozešli. Jednadvacetiletý Jan se čtrnáctiletým Otokarem, který chodil ještě do gymnázia, odešli studovat do Prahy. Sedmnáctiletý Zdeněk odešel do Litoměřic studovat teologii a stal se později farářem v Markvarticích, kde zemřel v mladém věku 29. 2. 1892.
Dorinku jako osmnáctiletou si k sobě vzal strýc Eduard Grund do Mladé Boleslavi. Jeho velmi laskavá paní byla její kmotrou. Otokar po maturitě v Praze studoval medicínu, měl několik rigorózních zkoušek, pro nedostatek peněz nedostudoval, stal se magistrátním úředníkem hl. m. Prahy. Jan pokračoval na právnické fakultě v Praze ve studiích. Byl jedním ze studentů, kteří se snažili uctít památku Václava Šolce postavením pomníku. Úsilím studentů Aloise Pelce, Jana Peldy, Jana Macha, Alexandra Bernarda a Josefa Typelta se podařilo získat městskou radu, a tak zásluhou studentů, hlavně tu jmenovaných pracovníků, (tak uvedeno ve vzpomínkách Václava M. Dufka) byl pomník odhalen. Jan studoval na právnické fakultě v Praze do roku 1880, kdy absolvoval. Roku 1883 se stal okresním tajemníkem v Sobotce. Jan byl kulturní pracovník, hrál divadlo, recitoval, přednášel, byl výborný řečník, všechny své síly vynakládal na rozkvět Sokola. Dorinka, která byla u Grundů v Mladé Boleslavi, se jako dvacetitříletá vdala za Antonína Weinmanna, nadlesního, později administrátora a lesního panství Kost. Bydleli v humprechtské myslivně, kam si vzala milou Marjánku a ta tam také dožila. Sourozenci Machovi na ni vždy vzpomínali s láskou a úctou.
Dori Machová provdaná Weinmannová, narozená v domě č. 217, účastnila se veřejného života v Sobotce. Velmi se zasloužila o založení muzea v Sobotce, sama tam mnohé darovala. Byla členkou Sokola. Působila v Dobročinném spolku ženském. Ten poskytoval nemajetným žačkám pomůcky potřebné pro ruční práce, v zimních měsících členky tohoto spolku střídavě vařily ve škole polévky pro přespolní děti. Spolek opatřoval a rozdílel chudým dětem ošacení a obuv. V sobotecké společnosti zaujímala Dori Weinmannová význačné postavení nejen pro svoje tehdy neobvyklé vzdělání (znala francouzsky i německy), ale i pro svou milou a laskavou povahu.
Strýc Ladislav Mach ve svých vzpomínkách neuvádí, kdy byl dům prodán.
Na snímku zleva hotel pošta čp. 215, 216, 217, čp. 218 původní dřevěná stavba až do r. 1900
Kolem Nového roku 2000 vydržela sněhová nadílka od Vánoc až téměř do Hromnic. Je s podivem, jak málo lidí a zvláště dětí dokázalo sníh využít. Pominula sláva sáňkové dráhy v Humprechtě, lyžařských terénů na Bubnu, či pod Babylonem. Chybějí tam zřejmě vleky.
Se zájmem čteme, že 12. ledna 1941 uspořádal lyžařský odbor Sokola výlet na lyžích na Kost. Účastnilo se ho 80 osob, které byly rozděleny do dvou skupin. První jela přes Ryji, Hůru, Libošovice a Prokopským údolím, druhá přes Buben a Plakánkem. Byla to zřejmě akce především společenská, ale svědčí o tehdejší podnikavosti a soudržnosti Soboteckých.
Sobotečtí lyžaři 13. 3. 1932: V. Pitrová, M. Opočenská, M. Menclová, Viktor Opočenský, Hubert Felbinger, Jar. Opočenský, J. Pitro. Za zpřesnění údajů děkuji pí Ouředníkové.
Vedle vchodu do domu čp. 340 - mezi Syrovandou a ISOLEM - je připevněna deska, na které vedle skautského odznaku - lilie - oznamuje vytesaný nápis, že zde bydleli sourozenci Jindřich, Hana a Helena Neumannovi, kteří se stali obětí rasové nenávisti německých nacistů. Tuto desku pořídili na uchování památky svých zakládajících členů příslušníci střediska Junáků - skautů RČS v roce 1947.
My, dříve narození, se na sourozence Neumannovy dobře pamatujeme. Nejvíce vzpomínek mám na Jindru. Spolu jsme v roce 1937 začínali v Junáku. On, o tři roky starší, byl mým družinovým rádcem (vedoucím). Byl to člověk střední postavy, možno říci, že byl "vazba". Dívky (dvojčata) Hana a Helena - narozené v r. 1923 - byly menší, tmavovlasé, hezké. Jindra měl kaštanové vlasy, mírně kudrnaté.
Jejich rodiče měli výrobnu likérů, v níž zaměstnávali asi 4 - 5 lidí. Ovšem pouze do okupace. V roce 1939 po příchodu Němců začala pro ně, jako i pro všechny Židy, tragédie. Konec všem životním nadějím, studiu i normálnímu lidskému žití. Jindra byl v poslední části svého života ve vlasti zaměstnán jako zemědělský dělník u sedláka Josefa Orta v Nepřívěci, kam se dostal za pomoci čet. strážmistra Fr. Sedláčka. Tam měl zaručeno dobré a přátelské zacházení i dobrou stravu. Obě děvčata pracovala ve statku na Rovni, kde byli mimo nich i jiní Židé. Moje poslední vzpomínka na Jindru: asi rok před odvlečením do koncentračního tábora si ode mne vypůjčil dva díly Jiráskova F. L. Věka - myslím, že psal některému studentovi obsah z povinné četby.
20. ledna 1943 zahynuli všichni tři v plynu v Osvětimi. O něco dříve tam zahynula jejich teta Berta Neumannová, narozená v roce 1878. Obě děvčata měla krutý osud: němečtí lékaři na nich prováděli zrůdné pokusy.
Nebyli to ale jediní Židé ze Sobotecka odvlečení do Osvětimi, odkud se již nevrátili. Byli to i: Otto Rein (nar. 1908), který se po Mnichovu přistěhoval (tuším, že z Jablonce). Bydlel v domě čp. 15 - u mé tety, paní Marie Kubů. Byl to malý, nenápadný človíček, který nikomu neublížil ...
Dále rodina Fleischnerova (Pavel Fleischner, nar. 1895, jeho žena Markéta, nar. 1899 a syn Kurt, nar. 1926). Přistěhovali se též po záboru pohraničí (snad od Trutnova) a bydleli zprvu v budově čp. 6 - Slavie - a později u Neumannů.
Z okolí Sobotky to byli - jako bydliště uvádí pramen, z něhož čerpám: Roveň - Artur Fischer (nar. 1886), Klára Fischerová (nar. 1891), Josef Fischer (nar. 1916) a René Baumannová (nar. 1921). Rudolf Gans (nar. 1897), bydliště Zápudov.
Poslední dvě oběti, o nichž se publikace "Národní odboj na Jičínsku 1939 - 1945" zmiňuje, jsou Ida Wolfová (nar. 1891) a Alžběta Wolfová (nar. 1906), u ní uvedeno, že to byla dcera Idy W., což mi nějak nehraje s daty narození. Na tyto dvě ženy se nepamatuji a lidé, s nimiž jsem se radil, se nepamatují též. (Prosím laskavě čtenáře, aby mi - pokud si na ně vzpomenou - pomohli vyplnit mezeru v paměti).
Vůbec první obětí ze Sobotky byl obchodník Karel Gans, zatčený dne 27. 3. 1939 jako komunistický funkcionář. Byl jako rukojmí odvezen do Oranienburgu, kde 12. 3. 1940 zahynul. Bylo mu 41 let.
K napsání tohoto článku mne přiměl vzrůst pro náš národ nezvyklého antisemitismu a rasové nenávisti, objevujících se stále více jak v projevech některých známých osobností, v tiskovinách ("Politika") a ve vandalismu některých, bohužel převážně mladých lidí - ničení židovských hřbitovů a podobně. Sdělovací prostředky bojují proti těmto výstřelkům velmi dobrými pořady, ale domnívám se, že vzpomínka na konkrétní spoluobčany, kteří prošli peklem nacistických koncentráků, pomůže ku příkladu vyvrátit tvrzení jednoho ze slovenských "politiků", že koncentráky a upalování Židů jsou výmysl.
V roce 1993 jsem měl pouze jednu fotografii z tábora soboteckých skautů v roce 1938 u Nižných Slovinek u Krompach na východním Slovensku, na němž je Jindřich Neumann ze Sobotky jako čestná stráž u hranice dřeva, připravené pro "táborový oheň" na zakončení třítýdenního tábora.
V roce 1989 jsme se domnívali, že takzvané "konečné řešení" (Endlösung) židovské otázky, kterému padlo za oběť šest milionu Židů, dětí až starců - bylo jednou provždy celým kulturním světem odsouzeno a zavrženo. Bohužel, není tomu tak: již v roce 1992 prohlásil slovenský politik, že holocaust je výmysl a nikdy nedošlo k hromadnému vyvražďování celé skupiny lidí.
A hle: znovu se ozývají - dokonce i u nás - hlasy fanatiků, kteří toto pronásledování zpochybňují a prohlašují za lež. Začátkem března t. r. byl konečně zatčen arogantní vůdce fašizující strany a též 3 skinové, kteří na demonstraci zdravili vztyčenou pravicí a opětovně vyřvávali nacistické heslo "Sieg heil" v českém znění "Vítězství sláva"! Nebylo to poprvé, ale tentokrát si to naše policie konečně uvědomila. Teď dokonce se tato frakce dožaduje povolení k založení vlastní strany.
K mé velké radosti se mi podařilo od přátel sehnat několik snímků počínaje školkou až do r. 1934, na kterých jsou 3 sourozenci Neumannovi ve společnosti jiných soboteckých dětí, což potvrzuje oprávněnost názvu "Žili tu s námi". Tyto 3 děti opravdu žily mezi spolužáky a kamarády. Od roku 1937 byli všichni tři zakládajícími členy soboteckého střediska junáků a skautek. Jindra byl jedním z prvních rádců - vedoucích družin, což jsou základní, nejnižší formace skautské organizace.
Obě děvčata, jak již naznačují snímky, si byla velmi podobná a hezká - tím spíše byl jejich osud krutější. Jindra, jak je též na fotografiích vidět, byl jako malý chlapec spíše drobný, ale později zmohutněl.
Možná někdo řekne, proč se stále zabývat touto nepěknou historií. Ale je to nutné, díváme-li se kolem sebe, jak se stále ozývají zrůdné hlasy nenávisti a intolerance vůči jiným etnikům a i z úst mladých lidí, kteří ani nevědí, co vykřikují. A mohli bychom se dočkat toho, že tito provokatéři si vyberou za cíl další, jinou skupinu spoluobyvatel.
Sourozenci Neumannovi na snímku ze školky v roce 1934. Uprostřed spodní řady Jindřich a vedle něho dvojčata Helena a Hana
Dvojčata Helena a Hana Neumannovy ve spodní řadě 6. a 8. zleva
Vlastivědný sborník Od Ještěda k Troskám byl dosud formálně zaštíťován Sdružením obcí Český ráj, obzvláště jeho nadací, která však stejně jako nadace Správy Chráněné krajinné oblasti Český ráj musela být zrušena, neboť nevyhovovala podmínkám zákona č. 227/97 Sb. z 3. 9. 1997 o nadacích a nadačních fondech. Proto bylo na ustavující schůzi dne 17. 1. 2000 v souladu se zákonem č. 83/1990 Sb. založeno občanské sdružení "Paměť Českého ráje a Podještědí" se sídlem v Turnově, jehož prioritním posláním je vydávání vlastivědného věstníku Českodubska, Mnichovohradišťska, Sobotecka, Lomnicka, Turnovska, Železnobrodska, Semilska, Jičínska a i Boleslavska.
Iniciátorem vzniku a prvním předsedou sdružení byl zvolen filozof Václav Jenšovský, šéfredaktor časopisu Od Ještěda k Troskám (OJKT), který již pro aktivní činnost sdružení získal řadu lidí. Původní monotématicky chápaná aktivita sdružení "Paměť" nabrala v diskusích další dimenze a obecnou snahou bude též podpora kolektivní i individuální činnosti vlastivědné, osvětové, propagátorské, muzejní, archivářské, rozvíjení ideí ochrany přírody jmenovitě Českého ráje a přirozených, ale i lidskou rukou stvořených artefaktů v uvedeném území. Prostředkem bude činnost ediční a výstavnická, spolupráce s knihovnami a Správou CHKO Český ráj. Záměrem je též vhodným způsobem propojit působení a navázat přímou spolupráci sborníku OJKT se všemi regionálními časopisy a médii, která o to projeví zájem. K tomu bude sdružení "Paměť" hledat a zajišťovat finanční prostředky z nadací a sponzoringu.
Přihlašovací lístky pro nové čtenáře časopisu OJKT i pro vstup do sdružení "Paměť" jsou k dispozici v Městské knihovně FŠ. Nabízí se tak vstup do tohoto sdružení jednotlivcům resp. kolektivním členům za členský roční příspěvek 30,- resp. 1.500,- Kč. Bude žádoucí získat příspěvky od podnikatelů i obcí, neboť časopis OJKT je čten v celé uváděné oblasti a je zastřešujícím vlastivědným mediem regionu.
V zájmu sdružení je rozšířit nejen počet autorů pro časopis, ale i spolupracovníků pro vlastivědnou činnost z historie i současnosti regionu. Členem redakční rady a častým autorem OJKT je i sobotecký RNDr. Karel Samšiňák CSc., který je i členem výboru sdružení. V rámci letošního roku bude zajišťována aktivní účast např. při oslavě 45. výročí vyhlášení CHKO Český ráj, při konferenci ke 100. výročí narození univ. prof. Zdeňka Kalisty, při akcích a výstavách Muzea Českého ráje aj.
Třicátého dubna slaví svátek Blahoslavové, ale těch je mnohem méně nežli těch, co si nedají ujít tzv. první májovou noc z třicátého dubna na prvního května. Je to noc filipojakubská, u německých sousedů zvaná nocí Valpuržinou. Podle starých pověr probíhal té noci sabat neboli rej čarodějnic. Čarodějnictví a kouzelnictví označujeme zjednodušeně slovem magie a v tom pojetí ji chápeme především jako rituály, obřady a úkony, které se pojí s vírou v nadpřirozené schopnosti člověka ovlivňovat okolí včetně lidí a zvířat. Osočit někoho z čarodějnictví, uhranutí či zaklínání nedalo moc práce a upalování čarodějnic bylo pro fanatiky požitkem. Nenávistné pronásledování jinověrců náboženských i politických sice neustalo, ale dnešní symbolické pálení čarodějnic 30. dubna je již pouze oblíbenou příležitostí jednak k nočnímu úklidu a pálení všemožného roští, jednak i příležitostí k radostnému a hojnému popíjení tvrdších alkoholických nápojů za bujného veselí kolem ohňů viditelných zdaleka na stráních a kopcích. Létání čarodějnic se znázorňovalo vyhazováním zapálených smolných košťat do vzduchu. Prostě šlo o miniaturní karnevalové povyražení. Podobně i na památku apoštola svatého Jakuba, jeruzalémského biskupa, který byl svržen z věže jeruzalémského chrámu, shazovali farníci z kostelních věží kozla. Církev to sice zakazovala, ale protože se to stalo oblíbenou kratochvílí lidu v mnoha zemích, včetně našich, shazovali lidé kozla z různých skal a ze střech chalup nebo ze zřícenin starých hradů. Rituál to byl náramný. Bílý nebo černý kozel byl vykrmen a v den filipojakubského svátku byl omyt, vyčesán a vyšňořen. Rohy mu pozlatili nebo postříbřili, čím se dalo, a na krk mu nasadili věnec s černými stuhami. Potom s hudbou, s mládenci a družičkami a s řeznickým nožem na sametové podušce pochodoval řeznický cech v bílých zástěrách s širočinami přes pravé rameno a s cechovní korouhví na místo popravčí. Věřilo se, že v krvi, v loji a v mase zabitého kozla se skrývá čarovná léčivá síla. Zápisy staročeského léčitelství hovoří o žilách, padoucnici, píchání v zádech a o chrlení krve. Za krev zabitého kozla utržili řezníci víc než za maso, které v hospodě, kde veselice pokračovala, nebylo levné. Našel se i text dopisu šafářky Doroty Jínové rozšafné paní Zuzaně Černínové z roku 1636. Začíná to oslovením "Vaše milosti, urozená paní, paní mně milostivá" a končí to vyúčtováním a sdělením, že "krev šafářka usušila, lůj přepustila, dala za něj pět českých, bylo toho půl třetí libry a maso bylo vráceno řezníkům k dalšímu zpeněžení."
Čarodějnictví a rituály s tím spojené se udržely jak ve formách neškodných, tak i ve formách až zrůdných, jako jsou černé mše satanistů a obřady vúdú či rituály spojené dokonce s kanibalismem. Nejde zdaleka jen o oblasti s méně vyvinutou civilizací. Ne všude mají magické rituály průběh radostný. My symbolicky čarodějnice pálíme. V Tanzanii podle zprávy ČTK z léta roku 1999 vrcholil skutečný hon na "skutečné" čarodějnice. Přes 350 lidí obviněných z čarodějnictví tam usmrtili za období jednoho a půl roku rozzuření vesničané. Některé vraždy souvisely s obchodováním s lidskou kůží, která má podle pověry zázračnou moc ochránit člověka před démony a může prý zvýšit úrodu. Pověry a rituální vyvražďování.
Nejodpornější rituální činností s pověrou v nadpřirozené působení je kanibalismus, existující dodnes. Není to jenom hrůzný divošský jev z pralesů a buše. Jde o dožívající náboženské rituály, podle kterých primitivní pojídač lidského masa věřil, že s masem pojídané oběti přejímá některé jeho vlastnosti. Kanibalistický akt civilizovaného současníka je odpornou, neodpustitelnou zvrhlostí především satanistů a psychicky vyšinutých lidských kreatur. Podle odborníků na sekty jsou zmínění satanisté schopni i krvavých rituálů. Působí i u nás v České republice a psychologové varují před podceňováním ojedinělých excesů. V davové psychóze by podle jejich mínění mohlo dojít případně i k rituální oběti člověka. U satanistů není destruktivní chování vyloučeno. V USA došlo již k satanistickým vraždám spojeným s kanibalismem a otřesným případem byla v roce 1999 po zemětřesení v Turecku vražda dívky třemi příslušníky takové sekty. Na její mrtvole byla provedena rituální soulož. Při jiné černé mši krymští satanisté uškrtili čtrnáctiletou dívku, uřízli jí hlavu a uvařili ji.
Pálení čarodějnic je pěkný symbolický zvyk zimní očisty před příchodem jara. Rituální očista různých sekt a přívrženců černé magie může ovšem končit také i rituální vraždou. Někdy to začíná halucinogenními látkami a drogovou závislostí. Nepodceňujme to. I hledání nadpřirozena má své opodstatněné meze.
K jarní oslavě slunovratu, ke vzkříšení přírody ze zimního spánku a zmrtvýchvstání Spasitele se pojí mnoho starých zvyků.
Postní doba - období čtyřicetidenního půstu - trvala od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Postní týden před Velikonocemi se nazýval pašijový. V kostelech se zpívaly zpěvy pašijové. Nadešlo modré pondělí, šedivé úterý, škaredá středa, spojená s velkým úklidem a bílením světnic a chlévů.
Na Zelený čtvrtek musel každý sníst něco zeleného např. zelnou polévku nebo špenát, aby byl po celý rok zdráv. Kostelní zvony zazněly ten den při mši naposledy a "odletěly do Říma". Hlas zvonů pak o Velikonocích nahrazovaly různé klapačky, řehtačky, jejichž zvuk se rozléhal po celé vesnici. Na mnohých místech se říkalo, že chlapci honí proradného Jidáše.
Na Velký pátek vstávali lidé dřív a chodili se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Na velký pátek se nesmělo orat, a tak se nepracovalo ani v sadech ani na polích. Nesmělo se také prát prádlo, protože pradleny říkaly, že by ho místo do vody namáčely do Kristovy krve. O velkém pátku bylo možné vidět u zřícenin hradů, opuštěných skal a v lesích hledače pokladů. Říkalo se, že se zem otvírá a nabízí své poklady. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící kapradí, popřípadě otvor ve skále, z něhož vycházela záře.
Bílá sobota byla dnem, kdy se pekl beránek a zdobil se červenou mašlí, barvou radosti a života. Večer se šlo na Vzkříšení. Okna na náměstí byla osvětlena svícny. Od děkanství šel průvod, ve kterém jsme byly my děti, za námi muzika a pak pod baldachýnem, který nesli čtyři muži, šel ve slavnostním rouchu pan děkan Koucký, který nesl krásnou těžkou stříbrnou monstraci a žehnal přítomným.
Na Boží hod ráno po slavné mši postávali občané pod podloubím a přáli si hezké velikonoce, brzké jaro a bohatou úrodu. Doma se chystal sváteční oběd pečené kůzle nebo jehně. Odpoledne jsme se těšívali na to, jak budeme s matkou barvit vejce. Žlutá byla z cibule, zelená z odvaru zeleného žita, hnědá z melty. Pamatuji se, že od paní Roubalové, která pocházela z Vídně jsme dostávali vajíčko černé - barvené v sazích. Děda nám pak upletl pomlázku z 8 proutků, na kterou jsme navěšeli mašle. Na Pondělí velikonoční jsme pak koledovali ve všech staveních od Benešova do města. Dostávali jsme vajíčka krásně zdobená voskem, malovaná i vyškrabovaná.
Od pohanských dob bylo vejce symbolem života a snad právě proto je spojováno s oslavou jara.
26. května letošního roku by se dožila paní profesorka Marie Hejnová 95 let. Připomínat zásluhy a aktivní kulturní činnost (od roku 1961, kdy se se svým manželem přistěhovala do Sobotky, až do své smrti v září 1987), by bylo zbytečné. Jen ve zkratce.
Do povědomí lidí, a nejen soboteckých se zapsala organizováním národního festivalu Šrámkova Sobotka, konaným každým rokem v prvním týdnu měsíce července. Redigovala časopis Zpravodaj Šrámkovy Sobotky; píše knížky "... Přicházejí, odcházejí ...", "Knížku o Milce"; organizuje Recitační studio Šrámkova domu a jeho "Přípravku" atd. Tak se stal Šrámkův dům střediskem kultury v Sobotce.
Krátce o Recitačním studiu a jeho Přípravce. Do Šrámkova domu chodily a dodnes chodí děti ze základní školy, které mají zájem o poezii. Pracují pod odborným vedením, kdysi pí Seemannové, Šárky Štembergové, její dcery, Evy Hrubé a jiných - dnes vede Recitační studio Lada Bechyňová. Sama v dětství prošla "Přípravkou" i "Recitačním studiem". Poohlédneme-li se nazpět, jsou již všichni ti, kteří byli účastni akcí v Šrámkově domě, dospělými lidmi - váženými občany. Někteří jsou herci, magistři, někteří učiteli, učitelkami a pod. Rádi se vrací ve vzpomínkách do doby strávené ve Šrámkově domě. Dnes někteří posílají do Recitačního studia ŠD své děti a nebude dlouho trvat, budou to jistě vnučky a vnuci. A kdyby nic jiného, jistě se v jejich jednání a chování bude odrážet zdravé a sebevědomí.
Vraťme se ale k prof. Marii Hejnové. Její činnost byla velmi rozsáhlá. Mimo již výše uvedeného publikuje, organizuje "Vzpomínkové matiné" vždy v lednu každého roku na narozeniny Fráni Šrámka. Organizuje besedy s význačnými lidmi. Schází se s nimi v "Síni poezie" Šrámkova domu. Zde také vítá své hosty a provádí je prostorami Šrámkova domu, kam vstupovala vždy s pokornou úctou. Pokaždé měla co říci všem, ať to byly děti, studenti, lidé činní v oblasti kultury, důchodci i jiní.
Chci poděkovat paní profesorce za její veškerou činnost, zvláště pak v oblasti šíření poezie, ke které měla vždy vřelý a upřímný vztah.
A jako pokaždé, když píši vzpomínku na paní prof. Marii Hejnovou, mám přání a prosbu. Zajdete-li na sobotecký hřbitov, vedle hrobu Fráni Šrámka a pí. Hrdličkové-Šrámkové jsou po pravé straně uloženy urny manželů prof. Václava Hejna a prof. Marie Hejnové. Jsou opět všichni čtyři spolu tak, jak se scházívali během svého života; a to již navždy. Položte i vy v duchu kytičku na chladný pískovec a vzpomeňte se mnou.
Před 130 lety, 12. dubna 1870, se narodil univ. prof. Josef Pekař, jeden z nejvýznamnějších českých historiků. Po celý život spojoval ideálním způsobem osobnost vynikajícího vědce evropského významu a věrného ctitele svého rodného Českého ráje. Zvláště Sobotecku je blízký jako autor nedostižné Knihy o Kosti, v níž se projevil i jako skvělý literát.
Prof. Pekař neměl snadný život. Jeho blízcí umírali na zákeřnou nemoc - hlavně z toho důvodu se nikdy neoženil. Za své názory musel svádět mnohé boje a ani po smrti neměl klid - nejprve jeho dílo zneužili fašisté a pak ho zatratili komunisté. Stopy jejich zloby a nenávisti jsou patrné dodnes. Posledním příkladem je vloni vyšlá krásná publikace Krajinou Českého ráje - Sobotecko. Její tvůrci v ní otiskli i líbezná slova Karla Čapka z obou jeho slavných fejetonů věnovaných Šrámkovi a Sobotce. Ovšem z neznalosti použili texty komunistického vydání v souboru Obrázky z domova (1953), z nichž cenzoři nemilosrdně zlikvidovali všechny zmínky o prof. Pekařovi. A tak byl fejeton Kousek země z roku 1925 otištěn bez pasáže "Ovšem profesor Pekař, který je také z tohoto kraje a pravý vlastenec od Kosti, uvádí o té paní verzi poněkud jinou. Byl bych vám nakreslil Kost; ale je to hrad velmi krásný a veliký, který by se mi nevešel na papír. Nakreslil jsem alespoň pana profesora Pekaře, jak si to rázuje po kraji, v němž se mu dobře zalíbilo." Paradoxem je, že kresba v onom vydání zůstala ... Druhý fejeton, Básníkova Sobotka (1937), byl zbaven jediného slova: Kost se nesměla chlubit, že je Pekařovou Kostí. Škoda, oba texty v úplnosti jsou běžně dostupné ve Spisech Karla Čapka, sv. XIV a XIX ...
Pane profesore Pekaři, dovolte, abych Vám vyslovil omluvu ...
Dne 19. února zemřela v Praze členka činohry Národního divadla Marie Glázrová v nedožitých 89 letech (* 12. 7. 1911), na 22. březen připadají devadesáté narozeniny jejího manžela, operního pěvce Eduarda Hakena. Ten zemřel před čtyřmi lety (* 22. 3. 1910 - 12. 11. 1996). Oba umělce jsme spolu s Františkem Kožíkem díky nakladatelství Albatros a dr. Šimůnkovi s radostí uvítali v úterý 5. července 1983 na XXVII. Šrámkově Sobotce v sále spořitelny. Motem bylo tehdy Šrámkovo - Život! Život! Jeho chválu zpívejme!
Umělecký přednes Marie Glázrové i zpěv Eduarda Hakena a jeho vzpomínka na chvíli a Škroupova hrobu v Rotterdamu nás tehdy významně obohatily.
"Věčně krásné verše - jsem šťastna, že jsem byla poprvé pozvána do Sobotky mého Šrámka." - Marie Glázrová-Hakenová.
Tak zaznamenal zápis otištěný spolu s fotografií tehdy ve Zpravodaji (č. 3 červenec - září 1983).
Na oba z největších členů Národního divadla rádi vzpomínáme, rádi jsme se s nimi setkali kdysi v Sobotce.
Dne 25. 2. 2000 se konala velkolepá oslava v prostorách Šrámkova domu, nejmladší skupina členů Studia Šrámkova domu zde slavila své postupové místo na Krajskou přehlídku dětských divadelních a loutkářských souborů do Hradce Králové. Náš okres budou reprezentovat s pohádkou "O dívce s modrýma očima" dle předlohy Jana Vladislava. Radost byla o to větší, že necelý týden po tomto úspěchu se mohla i studentská část souboru pyšnit postupovým místem do krajského kola recitačních souborů. Studentky (bohužel nemáme mezi sebou žádné muže) postoupily s inscenací s názvem "Můj portrét", což je koláž z prózy Bohumila Hrabala - Postřižiny. Tímto si vás dovolujeme pozvat na Večer věnovaný soboteckému publiku, který se uskuteční dne 26. 4. 2000 v 17.30 hodin ve spořitelně a kde uvidíte všechna soutěžní představení. Srdečně zveme všechny příznivce divadla!
Zveme Vás na jedinečnou putovní výstavu fotografií Rudolfa Koukola Cesty pomoci, která je nainstalována v Galerii na schodech v Městské knihovně Fráni Šrámka. Výstava je přístupná v měsících březen - duben 2000 v otevírací dny knihovny: Út, Čt 9.00 - 11.00, 12.00 - 17.00, So 9.00 - 11.00 hodin.
Dobrovolné vstupné bude použito na humanitární pomoc nadace ADRA, jejímž zakladatelem je právě Rudolf Koukol.
Fotografie zachycující život v humanitárních táborech po zemětřesení v Turecku
24. 12. 1999 zemřel ve věku 91 let pan František Fišar, který od 1. 9. 1941 působil jako učitel na sobotecké měšťance. Měl zájem o botaniku, našel např. poprvé v Sobotce Galinsogu - pěťour, tehdy raritu, dnes obtížný plevel. Bydlel u Honsů na Egrově břehu a v jeho pokojíku bývaly pěkné večerní seance, na které občas přijel i jeho synovec Vlastimil Fišar, žák jičínského gymnázia, později známý herec divadla na Vinohradech. Koncem války byl Fišar nasazen na pile u Baláků na Lhotce, avšak ještě před revolucí se mohl vrátit zpět ke svému povolání. Poté odešel do Vrchlabí, kde se stal ředitelem školy a knihovníkem, zde také dožil.
1. 3. 1920 byl prohlášen za mrtvého sobotecký rodák Josef Syrovátka, bělogvardějský důstojník.
2. 3. 1915 zemřel dlouholetý sobotecký starosta František Peča.
14. 3. 1760 zemřel kostecký pán, hrabě Václav Kazimír Netolický.
15. 3. 1895 se narodil učitel, výtvarník a muzikant Josef Fejfar.
18. 3. 1990 zemřela sobotecká učitelka a kulturní pracovnice Drahomíra Bílková-Kyzivátová.
20. 3. 1940 zemřel archeolog Josef Schránil a byl pohřben na soboteckém hřbitově.
21. 3. 1920 se narodila dlouholetá vedoucí recitačního studia Šrámkova domu Eva Seemannová.
27. 3. 1970 zemřel sobotecký knihovník a kronikář Jan Šolc.
5. 4. 1930 se narodil ruský grafik Anatolij Kalašnikov, autor řady děl ze Sobotecka.
7. 4. 1945 zemřel za bojů o Vídeň sobotecký básník Jan Stránský-Mach.
15. 4. 1710 zemřel sobotecký primátor Baltazar Šulc.
16. 4. 1920 se narodil malíř Jan Špála.
18. 4. 1895 se narodil a 23. 4. 1970 zemřel sobotecký zahradník a novinář František Dolenský.
18. 4. 1940 zemřel Šrámkův přítel prof. František Duchoň.
22. 4. 1895 se narodil básník Českého ráje Jaroslav Podobský.
23. 4. 1835 se narodil sobotecký učitel, spolkový pracovník a historik města Antonín Sakař.
28. 4. 1945 zemřel sobotecký lékárník a kronikář PhMr. Jaroslav Macoun.
30. 4. 1800 se v Sobotce narodil Jan N. Šolc, farář ve Všeni, mecenáš sobotecké školy.
Měli jsme a snad ještě máme dost těch, kteří na tomto poli, či dnes již políčku chtějí a snaží se, aby národ tohoto měl dostatek. Tleskáme jim, rozdílíme ceny, žehnáme, aby se podařilo mít člověka kultivovaného.
Je i však pravdou, že nejdříve musí být člověk nasycen oním chlebem a solí. A tam trochu zapomínáme, už jenom si všimnouti těch, kteří se přičiňují ten každodenní Boží dar, že máme na stole.
Byla to vždy udřená venkovská žena, ustaraný rolníček, kteří dali národu dcery a syny, kteří zůstali nelehkému venkovskému životu stále věrni a dnes za nepředstavitelných těžkostí pomáhají tvořit tento prostý dar pro všechny.
Ano i tito lidé byli a jsou chloubou našeho národa a patří jim alespoň prostý dík. Jenom za tu lásku a věrnost.
V září začalo naši 4 - třídní mateřskou školu navštěvovat 98 dětí ve věku od 3 - 7 let. Pro tento školní rok je jedním z našich cílů v rozvoji dětské osobnosti vytváření pocitu sounáležitosti s rodinou, skupinou ve třídě, povědomí o širší sounáležitosti k bydlišti a rodnému kraji a navazování na tradiční lidové zvyky související s roční dobou.
Jak se nám to dařilo plnit v 1. pololetí školního roku? Stalo se již tradicí, že každý rok s dětmi navštěvujeme akce konané v rámci festivalu "Jičín - město pohádky". I letos jsme s dětmi podnikli výlet do Jičína, zhlédli jsme divadelní představení "Ferda Mravenec", v zámecké zahradě děti vyzkoušely nové dřevěné průlezky a houpačky a u Valdické brány jsme si zazvonili na pohádkový zvoneček.
Od 17. 9. děti absolvovaly předplavecký výcvik v Aquacentru v Jičíně pod vedením odborných plaveckých pedagogů. Děti se zde učily nejen základům samotného plavání, ale vyzkoušely si i vířivku, parní lázeň, saunu a ty nebojácné i zbrusu nový tobogan.
K rozšíření zájmové činnosti dětí přispívají i některé kroužky. Na naší školce pracuje pěvecký sboreček "Hudebníček" pod taktovkou pí. uč. Dlouhé a Krejčíkové, kroužek výtvarný pod vedením pí. uč. Dlouhé a Rejfové. Každou středu odpoledne je u naší školky slyšet i zvuk fléten - to se naši předškoláci učí základům hry na zobcovou flétnu. Vede je pí. uč. Dlouhá. Formou hry se ti nejstarší učí základům německého jazyka, pod vedením pí řed. Macounové.
Zvoláním "Draku, draku, poleť výš" jsme v říjnu soutěžili "O nejveselejšího draka" v kategorii jednotlivec a rodinný tým. Draků se sešla velká spousta, potěšilo nás, že některé práce byly opravdu dílem celé rodiny.
18. 10. připravilo SMK v Sobotce pro děti dárek - pohádku "Tři zlaté vlasy děda Vševěda" zahranou souborem Drak z Hradce Králové.
Je již pravidlem, že na podzim jezdí děti ze III. třídy na návštěvu k babičkám a dědečkům do Charitního domu v Libošovicích. Děti se na tato setkání těší, předvedou své pásmo básniček a písniček a nezapomenou předat starouškům i malý dárek, který samy ve školce vyrobí. Největší odměnou pro děti je, když se babičky rozpovídají o svém dětství. Na závěr si vždycky společně zazpíváme.
V listopadu jsme s našimi nejstaršími dětmi navštívili 1. třídy ZŠ v Sobotce (pí uč. Drbohlavová a Chrpová) a zhlédli vyučování českého jazyka a matematiky.
V prosinci si děti ze III. třídy připravily pro své kamarády posezení u adventního věnečku "Adventní rozjímání". Zahrály ve svém podání "živý betlém". U rozsvíceného věnečku jsme si všichni společně zazpívali koledy. Čekali jsme Mikuláše. Přišel, sice bez čerta, ale s andělem a plným košíkem dobrot. Poděkování patří pí ředitelce Charity sl. Kollové za bohatou nadílku.
16. prosince si děti jako předvánoční dárek pro své rodiče a prarodiče připravily "Vánoční koncert". Se svým programem vystoupily děti z jednotlivých tříd MtŠ a děti, které zpívají v dětském sborečku Hudebníček.
19. 1. - 20. 1. se konal zápis do Základní školy v Sobotce. Naši předškoláci předvedly své znalosti a dovednosti a všichni se již do školy těší.
Ještě na závěr bychom chtěli poděkovat všem, kteří jakkoliv přispěli finančně nebo věcnými dary dětem MtŠ.
III. třída při návštěvě divadla "Ferda Marvenec" v rámci festivalu - "Jičín - město pohádky"
Vyhodnocení soutěže "O nejveselejšího draka"
Měsíce leden a únor jsou ve škole časem zápisů dětí do budoucích 1. tříd. Pro děti je to velký mezník v jejich dosavadním životě, často však i pro jejich rodiče. Na naší škole zápis proběhl 19. a 20. ledna. Již tradičně byl motivován známými pohádkami a nesl název "Tři oříšky pro prvňáčky. " Nenásilná forma poznávání a převyprávění oblíbených pohádek spojená s plněním různých úkolů zaměřených na zjišťování úrovně školní zralosti dětí přispěla k příjemné pohodě a atmosféře, kterou celý zápis provázel.
Za plnění úkolů ve třech pohádkových třídách děti dostávaly do ozdobného košíčku kouzelné oříšky, které si na konci pohádkového putování společně s drobnými dárečky odnášely domů jako upomínku na tento pro ně významný den.
K zápisu se dostavilo 47 dětí, což je v dnešní době velmi pěkný počet. Několika dětem po dohodě s rodiči by navržen odklad školní docházky. Zejména to bylo pro značnou vadu výslovnosti nebo celkovou školní nezralost. Většina dětí však spolupracovala velmi pěkně. Paní učitelky však někdy mrzela pouhá znalost pohádek z televize nebo videa. Možná, až se děti naučí samy číst, všechno doženou.
Proto jim přejeme ten nejlepší start do školy, hodně zdraví, pohody a radosti.
V úterý 22. února se uskutečnilo školní kolo recitační soutěže, kterého se zúčastnilo 33 dětí z prvního stupně. Tento hojný počet nás velmi potěšil a svědčí o tom, že děti recitují rády a s chutí. Nejlepší recitátory vybírala 8 členná porota a její úkol nebyl vůbec snadný, protože všechny děti se připravily opravdu svědomitě. Dva nejlepší recitátoři z každé kategorie postoupili do okresního kola v Jičíně.
I. kategorie (II. a III. roč.):
1. Jakub Vlček (II. B)
2. Julie Hučíková (III. A)
3. J. Kubišta (II. A), a V. Havířová (III. A)
ll. kategorie (IV. A V. roč.):
1. Nela Knapová (IV. A)
2. Lucie Štrobová (IV. B)
3. K. Štrobová (IV. B), E. Šulerová (V. B)
Dne 24. 2. se konalo v jičínském K-klubu okresní kolo olympiády v anglickém jazyce. Naši školu reprezentovala žákyně 9. B - Petra Mocáková a Aneta Šulerová. Z 19 soutěžících obsadila P. Mocáková 3. místo a A. Šulerová skončila na 15. místě. Žákyně soutěžily v kategorii základních škol. K soutěži připravovala pí. uč. Ortová.
Dne 29. 2. proběhlo školní kolo recitační soutěže, kterého se zúčastnilo 11 žákyň z druhého stupně. Do okresního kola postoupily: I. kat.: Barbora Ficková - 6. A, Jitka Svobodová - 6. B, Michala Tyrychtrová - 7. B. II. kat.: Lenka Brixová z 9. B.
Chemická olympiáda se konala 3. března v Jičíně. Soutěžilo pouze 7 žáků, z toho dva ze ZŠ Sobotka pod vedením pí. učitelky Havelkové.
Naši žáci se umístili velice dobře.
1. místo - Petra Mocáková, 9. B
5. místo - Jan Drapák, 9. A
V okresním kole zeměpisné olympiády se utkalo 70 žáků, kteří byli podle věku a obtížnosti úkolů rozděleni do tří kategorií. Prokazovali teoretické znalosti i pohotovost při práci s mapou.
Umístění našich žáků:
I. kat. 3. místo - Jan Zumr, připravovala pí. uč. Zumrová
III. kat. 1. místo - Alena Žofková, připravovala pí. uč. Turková
Alena Žofková spolu se studentem hořického gymnázia bude zastupovat náš okres v krajském kole.
Již 26. ročník okresního kola olympiády v českém jazyce se konal 15. března v Jičíně. Zúčastnilo se jedenačtyřicet žáků 8. a 9. tříd. Tato olympiáda patří k nejnáročnějším. Soutěžící řeší množství gramatických jevů a píší slohovou práci na dané téma. Letos měl jejich volný slohový útvar končit větou: " ... a od té doby mají ovce kudrnatou vlnu."
Výsledky:
Z 22 možných bodů jich Petra Mocáková získala 18, Vláďa Lachman 13.
4. - 6. místo - Petra Mocáková, 9. B - připravovala pí uč. Bičišťová
17. - 21. místo - Vladimír Lachman, 9. A - připravovala pí uč. Sekerová
Úspěšně soutěžila i Veronika Mocáková z 9. B.
Všem soutěžícím i vyučujícím děkujeme za vzornou reprezentaci školy a přejeme úspěchy do další práce.
Děkujeme Anetě Šulerové a Veronice Mocákové za uspořádání a organizaci školního karnevalu 17. března.
Při hodinách výtvarné výchovy se nemusí jen malovat.
Ještě dlouho budu vzpomínat na letošní 17. březen, kdy jsme společně s Veronikou Mocákovou uspořádaly za velkého stresu a trémy již druhý karneval ve školní tělocvičně. Vynaložily jsme mnoho sil, abychom mohly pobavit a také zabavit masky, za kterými se skrývali žáci z prvního stupně. Naši klauni - Mášula (V. Mocáková) a Šášula (A. Šulerová) svůj úkol splnili. Podařilo se jim zaujmout téměř na šedesát masek a věřte, že to nebylo právě jednoduché.
Ke skvělé náladě přispěly také nafukovací balónky, konfety a řetězce z krepových papírů a hlavně hudba, při které všichni jásavě tančili. V průběhu karnevalu děti mohly získat tituly ze soutěží jako např.: Karnevalový slavík, Karnevalový tanečník, Karnevalový bavič ... Na "Slet masek" přišlo neuvěřitelné množství víl, čarodějnic, tanečnic, montérů, čertů. Dokonce se ukázala i televizní Esmeralda.
Pohled na spokojené maminky, tatínky, babičky, dědečky a paní učitelky zahřál u srdce. Touto cestou chceme také poděkovat za sponzorské dary Knihkupectví u Pfeiferů, Tabáku Drápal, Dominice, Videopůjčovně Hejn, Papírnictví Janů, Papírnictví Dudek, Květiny Betty, Obchodu Ječný-Černý, Potravinám A. Houžvičkové, Cukrárně Stáza, Obuvi Horčíková ... Děkuji i Martě Kunstové za zapůjčení masky klauna. Takže snad zase někdy příště ...
Přijďte se podívat na výstavu dokumentující čtvrtstoletí působení právě v tomto domě.
Výstava se uskuteční v měsíci květnu v půjčovní dny Městské knihovny Fráni Šrámka.
Psal se rok 1975. Byla jsem na mateřské dovolené. Tehdy jsem poprvé navštívila soboteckou knihovnu v památném rodném domě Fráni Šrámka. Počátkem roku se ještě půjčovalo provizorně v přízemí, kde byl později umístěn sklad knih. Knihovnice Jaroslava Linková mi vystavila čtenářský průkaz s číslem 198 a poskytla žádané materiály k přípravě na maturitní zkoušku na knihovnické škole. Při dalších návštěvách bylo již třeba vystoupit po schodech nahoru do novotou zářící půjčovny. Stali jsme se s manželem pravidelnými čtenáři. Narodila se nám druhá dcera a po čase jsem se začala rozhlížet po možném zaměstnání. Šťastné okolnosti vstoupily do děje. Paní Linková měla nastoupit do Jičína jako ředitelka okresní knihovny a hledala za sebe kvalifikovanou náhradu.
Naskytla se mi životní příležitost. 1. prosince 1978 jsem poprvé vstoupila s posvátnou úctou na svoje druhé pracoviště. Po krátkém zapracování jsem zůstala v knihovně sama s uklizečkou paní Hanou Kosinovou. Za pár měsíců byla znovu přijata na částečný úvazek paní Marie Strnadová, která před tím již v knihovně vypomáhala. Sobotecká knihovna byla v té době vyhledávaným místem k návštěvám a exkurzím, její krásné prostředí se stalo inspirací pro mnohé knihovny a jejich zřizovatele. Knihovna byla také úspěšně zapojena do celostátní soutěže Budujeme vzornou lidovou knihovnu, jejíž kritéria byla náročná. Pomocné ruky bylo tedy velmi zapotřebí. Čtenářů dětských i dospělých přibývalo. Dosud si pamatuji čísla čtenářských legitimací řady z nich. Vzpomínám na náruživé čtenáře detektivek paní Martu Mrkvičkovou, Stanislavu Kaprálovou a Vlastu Máčkovou. Válečná literatura byla vždycky především mužská záležitost. Do vysokého věku ji četl např. pan František Drholec, společně s knížkami o rybách ji vyhledával pan Milan Nechanický a řada dalších. Každý nový cestopis s potěšením vítala paní Geňa Půlpánová, všechny novinky pravidelně odebírala paní Drahomíra Bílková-Kyzivátová a Zdeňka Holubová. A tak bych mohla jmenovat další témata a čtenáře. Knihovnice myslí na svého čtenáře již při nákupu nových knih. Bylo vždy nesmírně milé sledovat také vývoj a zrání některých čtenářů, hlavně mladých.
Postupně jsem začala připravovat různé besedy a přednášky. Zpočátku ve spolupráci s dalšími organizacemi. Nikdy asi nezapomenu na první besedu pořádanou společně se svazáky - nepřišel žádný posluchač, jen přednášející. Neodradilo mě to. Časem se vytvořila početná skupina věrných návštěvníků, kteří pravidelně navštěvovali většinu připravených pořadů. Činnost knihovny se rozrůstala. Z popudu Dr. Karla Samšiňáka začal např. fungovat Klub přátel výtvarného umění. Setkávali jsme se na besedách s historiky umění, výtvarnými umělci, společně jsme navštívili i Národní galerii. Pravidelně začal přednášet především o historii Sobotky a Sobotecka Karol Bílek. Na besedy přijížděli také spisovatelé a básníci. Většina těchto setkání zůstala zaznamenána na magnetofonových páscích, všechna včetně fotodokumentace jsou podchycena ve třech kronikách. Chodba knihovny, později i půjčovna, byla využita k výstavkám grafiky v tzv. Galerii na schodech.
V průběhu let se vystřídal i personál knihovny. Po paní Kosinové uklízela a balila knihy paní Božena Hercíková, později pak paní Libuše Mrskošová. Už jako studentka střední školy vydatně pomáhala Lenka Rudolfová, která v roce 1989 nastoupila již jako knihovnice Lenka Dědečková. V době její mateřské dovolené ji zastupoval pan František Staška. Společně jsme hájili knihovnu a rodný dům Fráni Šrámka po roce 1990. Dům byl vydán v restituci příbuzným bývalé majitelky. S pomocí mnoha moudrých a velkorysých dárců, spolupracovníků, Okresního úřadu v Jičíně a města Sobotky se podařilo shromáždit 1,5 milionu korun a dům zakoupit v roce 1993 do majetku města. Tehdy se také knihovna rozšířila o dětské oddělení v sousední bývalé radnici. Pro rodiče a děti byl vymyšlen Rodinný klub, pravidelná setkání s různým programem. Některé pořady a větší akce (Den dětí - Den rodiny) jsou zachyceny na videozáznamech. Většinou je ochotně natáčel Jirka Mikulík. Do sobotecké knihovny zavítala na přátelská setkání řada vynikajících osobností. Svoji oblibu si získala posezení v létě na zahradě nebo přímo v půjčovně. O zahradu se vzorně starali manželé Václav a Jasna Fiedlerovi. Namátkově si připomínám besedu s manželi Špačkovými, Naďou a Mirkem Kubovými, s paní doktorkou Jaroslavou Moserovou, s panem Janem Šrámkem z USA, ing. Josefem Vágnerem ze Dvora Králové. Ve výčtu známých jmen nechybí ani Zdeněk Svěrák, kterého lze připojit k další z činností sobotecké knihovny, k vydávání malých klenotů v Knihovničce Českého ráje. Pan profesor Zdeněk Matějček dosud s úsměvem vzpomíná na svůj honorář, bábovku a sekanou. Beseda s ním měla význam nejen v setkání samotném. Podpořil naše úsilí, a tak bylo možné z finančních prostředků konta Bariéry vybudovat v přízemí domu bezbariérové sociální zařízení a vstup do knihovny. Několikaleté přátelské soužití s ing. Věrou Jiráskovou nás naučilo novému pohledu na svět zdravotně postižených spoluobčanů.
Po léta spolupracovala naše knihovna s okolními obcemi, s obětavými a nadšenými knihovnicemi a knihovníky místních knihoven na Sobotecku. Splnil se mi také sen o tom, že na festival Šrámkova Sobotka budou pravidelně přijíždět i knihovnice z celé republiky. V roce 1997 jsme si v celotýdenním bloku programů připomněli 100. výročí založení veřejné sobotecké knihovny. Ohlédnutí za uplynulými léty bylo příjemné. Společenský a technický vývoj poznamenal ke konci devadesátých let samozřejmě i knihovnu. O tom ale zase někdy příště.
Na specifickou vůni knihovny, na své malé i velké čtenáře a milé spolupracovníky si s potěšením zavzpomínala u příležitosti 25. výročí otevření sobotecké knihovny v rodném domě Fráni Šrámka
Z nových knih nabízíme mimo jiné tyto tituly:
Psychologie:
PETROVÁ, Alexandra: Tvořivost v teorii a praxi
Společenské vědy:
GIBSON, Rowan: Nový obraz budoucnosti - management
NEČAS, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes
OATES-INDRUCHOVÁ, Libora: Dívčí válka s ideologií: texty angloamerického feministického myšlení
TODD, Malcolm: Germáni
Přírodní vědy:
KIPPENHAHN, Rudolf: Odhalená tajemství Slunce
Umění:
DOČEKAL, Boris: Melancholický klaun Milan Lasica
SÍLOVÁ, Zuzana: Radovan Lukavský
Sport:
DUPLACEY-PADDOCK: NHL: hvězdy zblízka
POLÁCH-MATUŠKA: Hvězdy světového fotbalu
BINTER, Lukáš: Snowboarding
Vlastivěda:
NOUZA, Jan: Rozhledny Čech, Moravy a Slezska
FIŠERA, Zdeněk: Rytířské sídlo Pařízek: Východočeské listy historické - region. lit.
Cestopisy:
LE SUEUR, Alec: Hoteliérem na střeše světa, pět let v Tibetu
Životopisy:
COSONIN, Vincent: Ludvík XIV.
MAGENSCHAB, Hans: Josef II.
JANDOUREK-ELBOVÁ: Zdeněk Matějček
REAGAN, Ronald: Život jednoho Američana: paměti prezidenta
SEBBOVÁ, Anne: Matka Tereza
Dějiny:
BUTLER, Rupert: Dějiny slovem a obrazem - historie gestapa
FILÍPEK, Jan: Odlesky dějin československého exilu
HRBEK, Jaroslav: Válka o Falklandy 1982
MORGAN, Kenneth O.: Dějiny Británie
Poezie:
SEIFERT, Jaroslav: Ruce Venušiny
Detektivky:
FRANCIS, Dick: Hurikán
MCBAIN, Ed: Jack a fazole
Beletrie:
ČAPEK, Josef: Ledacos : Umělý člověk - fejetony
HEMINGWAY, Ernest: Pravda za rozbřesku
HORÁČEK, Jaromír: Hadí štěstí : pověsti západních Krkonoš
KLÍMA, Ivan: Ani svatí, ani andělé
Pro mládež:
MCEWAN, Ian: Snílek
SEIFERTOVÁ, Lucie: Tajemná Praha
ŠTUKA, Ivo: Abecedník
VLADISLAV, Jan: Pohádky paní Meluzíny
Rok 2000 přináší mnoho nových událostí, zážitků i změn. Pro sokoly je toto období rokem XIII. všesokolského sletu, kterým vyvrcholí šestileté období sokolské činnosti od konání XII. sletu v roce 1994. V činorodé předsletové činnosti se v současnosti nachází nejen Ústřední orgán České obce sokolské, který sídlí v Tyršově domě v Praze, ale i orgány všech žup, tím i Sokolská župa Jičínská-Bergrova a s ní Tělocvičná jednota Sokol v Sobotce, která pod tuto župu organizačně náleží.
Sobotecký Sokol má od svého znovuobnovení v roce 1991 za sebou řadu úspěšných sportovních a kulturních akcí. Jmenuji alespoň účast na XII. všesokolském sletu v Praze v roce 1994, účast na sokolských slavnostech v Plzni v roce následném a oslavy 130 let od založení Sokola v Sobotce, které se uskutečnily v loňském roce. Toto je však pouze malé ohlédnutí zpět. Věnujme ale pozornost současnosti.
Nyní má naše jednota 154 členů, z toho 81 dospělých a 73 žactva. Z tohoto počtu je do nácviku sletových skladeb zapojeno 63 žáků a 25 dospělých. Zbývajících 66 členů hraje florbal, cvičí aerobik, věrná garda zůstává při klasických hodinách sokolského tělocviku. Činnost organizační i sportovní zajišťuje devět činovníků, příležitostně další členové i nečlenové Sokola, devět cvičitelů a dva vedoucí floorballu. Nad vším bdí kontrolní a revizní komise.
S laskavým pochopením ostatních oddílů se v tomto článku zaměřuji především na činnost, jež směřuje k XIII. všesokolskému sletu. Z devíti sokolských sletových skladeb jich v Sobotce nacvičujeme pět.
- ve skladbě Rodiče a děti je zapojeno pět párů cvičenců a vede je cvičitelka Petra Matoušková. Používají zajímavé náčiní - různobarevné nafukovací kruhy pro výuku plavání a padák, což je kruh z bílého textilu. V nácviku se děti setkávají se širokou paletou činností a písničky Petra Skoumala, jež skladbu provázejí, se jim velmi líbí.
- skladbu Mladších žákyň nacvičují s 24 dívenkami cvičitelky Štěpánka Kubištová a Marta Kunstová. Dívky využívají při cvičení dřevěné kladinky a v závěru pak i stuhy. Notují si písničky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka.
- o přízeň diváků usiluje 10 chlapců skladbou Mladších žáků. Vede je cvičitelka Jana Ouředníková. Jako nářadí i náčiní slouží stavebnice Sokolík, kterou kluci ve skladbě využívají různými způsoby. Při tom se zadýchají i zapotí, protože nejen cvičí, ale i závodí.
- skladbu Staršího žactva nacvičuje 16 žákyň a 8 žáků. Vedou je cvičitelé Radka Najmanová a Jiří Hořák. Skladbu provázejí melodie skupiny ABBA. Jako náčiní mají chlapci míče a dívky bílé střapaté koule zvané pompony. Představují totiž "roztleskávačky" známé z basketbalových hal. Nakonec si společně zatančí rokenrol.
- skladbu Žen a dorostenek - bolero, předvedou dvě skupiny cvičenek. Tu první tvoří 12 žen rytmické gymnastiky, kterou vede cvičitelka Jana Šlechtová st., druhou 8 aerobiček, vede Jana Šlechtová ml. Skladba je experimentální, obě skupiny cvičenek vystoupí současně.
V této době se blíží finále nácviku skladeb. Sobotecké veřejnosti je představíme 8. května. V rámci Sokolského dne se dopoledne uskuteční v pořadí již II. ročník Běhu Terryho Foxe, odpoledne vystoupení s ukázkami sletových skladeb. V červnu vystoupíme pod Sokolskou župou Jičínskou na župních sletech v Lomnici nad Popelkou, v Hradci Králové, v Jičíně a jinde. Finále nás čeká v Praze na Strahově, kde na Rošického stadionu budeme cvičit v prvních červencových dnech.
Poslání sletu je vyjádřeno heslem: "XIII. všesokolský slet 2000 - slet dobré vůle a naděje". Cvičitelé, cvičenci i diváci, kteří se setkají v Praze na Strahově, nebudou litovat. Neobyčejně působivou skladbu Mužů, kterou u nás nenacvičujeme, provází slova: "Raz, dva, tři, vím, že na to mám". Důležité je dotáhnout myšlenku sokolování co nejdál a současně žít přítomností - Sokol na to má.
SŇATKY V SOBOTCE
12. 2. 2000
Helmut Stocker, Pitten, Rakousko
Šárka Binderová, Jičín
SŇATKY SOBOTECKÝCH JINDE
5. 2. 2000 - Hrubá Skála
Jiří Koprnický, Malobratřice
Petra Nováková, Sobotka
11. 3. 2000 - Hrubá Skála
Štefan Šaradín, Příchvoj
Lada Drbohlavová, Příchvoj
11. 3. 2000 - Hrubá Skála
Vratislav Kozák, Mladějov
Petra Šimková, Libošovice
11. 3. 2000 - Sychrov
Lubomír Kolář, Sobotka
Dana Janečková, Sobotka
BLAHOPŘÁNÍ
Dne 11. 2. se dožila 75 let paní Jiřina Chumová, rozená Adamová z Libošovic. V letech 1943 - 45 hrávala za odbor házené v Sobotce.
Do dalších let jí přejí hodně zdraví bývalé spoluhráčky a sestřenice Hana.
Dne 8. 4. se dožívá 55 let náš spolupracovník, archeolog PhDr. Jiří Waldhauser, odborný pracovník muzea v Mladé Boleslavi.
Dne 19. května oslaví své 70. narozeniny manželka, maminka a babička paní Věra Linhartová ze Sobotky. S obdivuhodným životním elánem, skromností a ochotou, jež věnuje, jak svým nejbližším, tak i ve prospěch organizování kurzů tance v Sobotce, se dožívá toho věku plná svěžesti a optimismu. Milé mamince přejí mnoho pevného zdraví do dalších let, hodně spokojenosti a lásky manžel, dcera Ilona s rodinou a syn Jaromír s rodinou.
VZPOMÍNKA
S láskou a úctou stále vzpomínám na moje drahé rodiče Jindřicha a Helenu Žemličkovy, kteří téměř najednou odešli před dvěma roky.
OPUSTILI NÁS NAVŽDY
V lednu 2000
12. 1. zemřel po krátké nemoci ve věku 88 let pan Josef Syrovátko ze Samšiny. 13. 1. dotlouklo zlaté srdce po dlouhé nemoci ve věku 77 let paní Marii Klapkové z Prahy, rozené Zelené, rodačky z Rakova. 13. 1. zemřela po krátké nemoci ve věku nedožitých 79 let paní Anna Ortová, rozená Kyzivátová. 14. 1. zemřela po dlouhé nemoci v požehnaném věku 86 let paní Marie Krausová ze Střelče. 14. 1. zemřela náhle ve věku 65 let paní Milada Novotná z Dolního Bousova, rozená Štaubertová. 18. 1. zemřela po kratší nemoci v požehnaném věku 88 let paní Marie Křelinová z Dolního Bousova. 18. 1. zemřel náhle ve věku 71 let bývalý učitel ZŠ v Sobotce, pan Josef Rejha z Jičína. 19. 1. zemřela ve věku 75 let paní Stanislava Jandová z Teplic. 19. 1. zemřela po krátké nemoci v požehnaném věku nedožitých 89 let paní Miloslava Ondřejková z Rytířovy Lhoty. 22. 1. dotlouklo zlaté srdce ve věku nedožitých 79 let paní Martě Jedličkové ze Všelib. 26. 1. zemřel po delší nemoci v požehnaném věku 86 let dlouholetý zaměstnanec Škoda a. a. s. Mladá Boleslav, pan Eduard Těšínský z Dolního Bousova, sobotecký rodák. 27. 1. nás navždy opustil ve věku nedožitých 84 let dlouholetý zaměstnanec ČD v. v., pan Rudolf Fiala z Oseka.
V únoru
1. 2. zemřela ve věku nedožitých 93 let paní Anna Kaplanová z Čálovic. 1. 2. zemřel po těžké nemoci ve věku nedožitých 61 let dlouholetý zaměstnanec Lesního závodu Mladá Boleslav, pan František Karel ze Sobotky. 2. 2. zemřela tiše v požehnaném věku 94 let paní Božena Havlíková. 3. 2. zemřel náhle po krátké nemoci v požehnaném věku nedožitých 93 let dlouholetý zaměstnanec Škoda a. a. s. Mladá Boleslav, pan Bedřich Klíma ze Sobotky. 3. 2. zemřela po kratší nemoci ve věku 77 let členka zemědělského družstva Bystřice v důchodu, paní Věra Mařanová z Batína. 14. 2. nás opustil ve věku 86 let pan Josef Helikar z Horního Bousova. 16. 2. zemřela po dlouhé nemoci v požehnaném věku 82 let paní Jarmila Krupičková z Blat-Maršova, rozená Folprechtová. 16. 2. zemřel tiše v požehnaném věku nedožitých 93 let člen zemědělského družstva Markvartice v důchodu, pan Jaroslav Ulrich z Markvartic. 19. 2. zemřel po krátké těžké nemoci ve věku nedožitých 73 let pan Jindřich Chrpa z Borovan. 27. 2. zemřela náhle po krátké nemoci ve věku 69 let paní Marie Nováková ze Stéblovic, rozená Bušková. 27. 2. zemřela náhle ve věku 79 let paní Vlasta Zikmundová z Lovče, rozená Landovská. 3. 2. zemřel malíř, grafik, výtvarník, milovník Českého ráje pan Ivo Nesler z Jičína ve věku 59 let.
V březnu
2. 3. zemřela náhle v požehnaném věku 83 let paní Anna Škaloudová z Hrdoňovic, rozená Jindrová. 4. 3. zemřel ve věku 62 let pan Antonín Kočí z Dolního Bousova. 9. 3. zemřel náhle ve věku 47 let pan Ladislav Hrdý z Mladé Boleslavi. 9. 3. dotlouklo srdce v požehnaném věku 86 let paní Blaženě Loumové z Lovče. 15. 3. zemřel po krátké nemoci v požehnaném věku 92 let pan Josef Jenček z Plhova. 21. 3. zemřel ve věku 75 let pan Vladek Macoun ze Sobotky. 22. 3. zemřela ve věku nedožitých 88 let paní Johanna Volfová, rozená Vítová ze Sobotky. V měsíci březnu nás navždy opustila paní Marie Strnadová ze Sobotky.
akademický malíř, grafik, ilustrátor
Narozen 14. 8. 1928 v Praze. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora F. Muziky (1964).
Kromě grafiky se věnoval i knižní ilustraci, malbě a tapiserii.
Do Sobotky přišel nejprve jako chalupář. Krásná krajina Českého ráje mu však učarovala natolik, že v ní zakotvil nastálo. Aktivně se podílí na kulturních akcích města a svými kresbami přispívá do Zpravodaje Šrámkovy Sobotky.
1 - 3 Informace občanům
4 Trestná činnost na území obvodu města Sobotka
5 - 11 Sobotecké náměstí
Karol Bílek
12 - 16 I budovy mají své dějiny
Eugenie Utíkalová
17 - 19 Žili tu s námi
František Staška
20 Od Ještěda k Troskám
Josef Jindra
21 - 22 Rituály, čarodějnictví a kanibalismus
Dobromil Ječný
23 Vajíčko malované od srdce darované
Ludmila Kolumpková
24 Vzpomínáme na prof. M. Hejnovou
František Kučera
25 K výročí narození Josefa Pekaře
26 Středisko městské kultury informuje
27 Kulturní kalendář
28 - 29 V mateřské škole se děti nenudí
Štěpánka Kubištová
30 - 32 Školní střípky
33 - 34 Čtvrtstoletí v jednom domě
Alena Pospíšilová
35 Činnost knihovny
36 - 37 Sejdeme se na Strahově
Jenka Ouředníková
38 - 39 Společenská oznámení
40 Obsah
Redakce si vyhrazuje právo upravovat a redigovat došlé materiály.
