Číslo 5Ročník XXXVI.Září – říjen 1999

Projekty směřují do budoucna

ROZHOVOR SE STAROSTOU MĚSTA SOBOTKY ING. PETREM HEJNEM

Pane starosto, zanedlouho uplyne rok od Vašeho zvolení do funkce. Jak byste v krátkosti zhodnotil svoje působení na tomto postě?

"Při mém nástupu do funkce starosty jsem měl jednu velkou výhodu, a to, že již v minulém volebním období jsem byl členem zastupitelstva. Byla to dobrá průprava. O řadě věcí jsem byl již informován a mohl jsem snadněji v jejich řešení pokračovat. Řada akcí byla již ve stadiu realizace, u některých byla zahájena příprava a o některých se uvažovalo.

Spolu s novým zastupitelstvem jsme v zásadních věcech potvrdili záměry minulého zastupitelstva u akcí ve stadiu příprav a realizace a stanovili priority dalšího rozvoje města. Tím, že byl v letošním roce schválen územní plán města, máme základní osnovu pro koncepční přístup k rozvoji města.

Nejvíce si cením toho, že jsme se v zastupitelstvu zatím na všem uměli a hlavně chtěli domluvit. Prospěch města má vždy přednost před stranickými a ideologickými zájmy. Pro práci, při které se rozhoduje o akcích, u kterých se počítá s realizací v rozmezí řady let, je to nutná podmínka. Celkově tak mám dobrý pocit, že se nám společné dílo daří."

Co považujete za prvořadé úkoly v rámci dalšího rozvoje města?

"Zásadní podmínkou pro další rozvoj města je zavedení plynu, vybudování kanalizace a čistírny odpadních vod. S tím totiž úzce souvisí získání dalších zájemců o podnikání ve městě, a tím i vytvoření a rozšíření pracovních příležitostí pro občany. Dále vybudování infrastruktury ve vybraných lokalitách města (mj. "Krásný plac" - směr na Staňkovu Lhotu) za účelem další výstavby rodinných domků a rozšíření příslušných služeb tak, jak určuje územní plán města. Protože pro vysokou finanční náročnost není možné vybudování plynovodu od Jičína a napojení se na VČP, a. s., byla zahájena jednání o možné spolupráci se STP, a. s. a jeví se reálná možnost napojení se Sobotky na plynovod v Dolním Bousově, který bude v příštím roce napojen na plynovod v Kněžmostě. Dle posledního vyjádření vedení STP, a. s. bude možné provést plynofikaci Sobotky v roce 2002.

Nejdůležitější přednost plynofikace vidím především v ozdravění životního prostředí ve městě i jeho okolí, především v čistotě ovzduší v zimním období."

Pokud se Váš záměr podaří, bude jistě občany přijat s nadšením, i když až v roce 2002. Co ale uděláte s místní kanalizací, která městu určitě nepřináší ten nejlepší ozón. Budete také muset čekat do roku 2002 nebo ještě déle?

"Původní záměr výstavby ČOV a kanalizace se z důvodu nedostatku finančních prostředků neuskutečnil. Změnily se i podmínky a rozsah znečištění odpadních vod, a proto bylo zadáno nové posouzení celého projektu ČOV i kanalizace. Teprve na základě jeho výsledku bude přistoupeno k výběru nejvhodnější technologie ČOV a výstavby kanalizace.

Tato stavba bude rozhodně finančně nejnáročnější ze všech akcí, které se v Sobotce v budoucnu chystají. Zajistit finanční prostředky a případného partnera pro financování stavby bude záležitost, která bude vyžadovat hodně sil a nebude rozhodně krátkodobá. Optimální by bylo provádět všechny práce týkající se kanalizace, plynofikace a pokládání elektrických kabelů současně a potom provést nový povrch komunikací a chodníků, a to jak z důvodů finančních, tak i organizačních."

Jak vidím, tak zatím všechny projekty směřují do budoucna, je však pravdou, že je lepší si nechat rozkopat město pouze jednou a ne třikrát. Vraťme se tedy k dalším úkolům a věcem, které, ač se možná zdají být v globálu malicherné, trápí sobotecké občany. Řada připomínek směřuje k tomu, že každé město si dává obzvlášť záležet na svém centru, ale to zdejší již delší dobu žádnou výraznou změnu nezaznamenalo. Fasády domů nejsou jistě to pravé ořechové a samotné náměstí připomíná někdy jedno velké parkoviště, ve kterém se občas najde ostrůvek ne příliš zelené zeleně. Počítáte s tím, že dojde v brzké době k vážnějším nebo alespoň dílčím změnám?

"Obnova historického jádra je úkol jistě neméně důležitý. Z důvodu nutné rekonstrukce bylo rozhodnuto zpracovat koncepční řešení celého bloku městských domů čp. 3, 4, 5, 6 na náměstí Míru v rozsahu průzkumových a návrhových řešení, a to včetně bývalého kina, hasičské zbrojnice a přilehlých zahrad a dvorků. Zpracovaná koncepce bude předložena k široké diskusi občanům a z ní by mělo vyjít definitivní řešení tohoto bloku budov. Na tomto základě bude možné v budoucnu přistoupit k postupné rekonstrukci těchto budov, aby mohly plnit své nové poslání. Celá akce je ovšem úkol na mnoho let, ale bez stanovení koncepce ji nelze úspěšně realizovat. Stejný problém se týká Malého náměstí, které logicky dotváří vstupní prostor před farou a kostelem a je spojnicí s náměstím Míru. V budoucnu by mělo být Malé náměstí nikoli tržnicí, ale místem ke klidnému posezení a odpočinutí.

Jak dobře víte, řada budov na náměstí je v soukromém vlastnictví. Věřím, že majitelům budov, které se nacházejí v historickém jádru města, není jeho vzhled lhostejný a budou o svůj majetek k prospěchu svému i města pečovat. Mně samotnému by se určitě líbilo, kdyby naše město, které navštěvuje řada turistů, mohlo nabídnout více příjemných míst k hezkému posezení, občerstvení, ubytování a řadu atypických krámků.

Vím, že velkým problémem je parkování. Sobotka nemá prakticky žádné parkovací prostory. Kromě náměstí a prostoru před školou není kde zaparkovat automobil. I tyto prostory jsou však nedostačující. S menším parkovištěm se počítá v místě zbouraného domu čp. 64 "Na mostě", které bude doplněno parkovou úpravou, navazující na park za budovou MěÚ. Ostatní pozemky, které by se daly ještě využít k parkování, jsou v rukou soukromých vlastníků a jednání s nimi nejsou zatím úspěšná. Intenzívně jednáme i s majiteli pozemků, které by po vykoupení sloužily k odstavování autobusů a nákladních vozidel, které parkují na náměstí nebo u obytných domů. Do budoucna bude nutné i radikálněji řešit parkování vozidel na chodnících před obchody, kde nejen, že ohrožují chodce, ale ničí i stávající chodníky."

Když jste "narazil" na stav chodníků myslíte, si, že je dobrý, nebo dáte za pravdu těm, kteří tvrdí, že je lepší jít po silnici, i když to také vypadá jako by ji záplatoval nevyučený krejčí?

"Ke stavu chodníků a vozovek musím říci, že je špatný, zejména v historické části města, ale právě v souvislosti s budováním kanalizace a plynu je neekonomické v současné době je vysokým nákladem opravovat a vzápětí zase ničit. Přesto v místech, kde se nepočítá se stavebními úpravami, byly chodníky opraveny. Například na Benešově a na západní straně náměstí. Počítá se i s opravou chodníku před školou a mateřskou školou a částečnou opravou mozaiky chodníku na jižní straně náměstí.

K vozovkám je nutné připomenout, že ne všechny jsou v majetku města. Tak například ulice Boleslavská je vedena jako silnice II. třídy a za její údržbu a stav zodpovídá SÚS Jičín, dále sem patří Ulice Jičínská, Turnovská, Na Benešově, Špálova, Na Celně a průtahy náměstím spojující tyto ulice. Obnova povrchu vozovek, ať již v majetku města nebo ve správě SÚS, a. s., podléhá i vyjádření a souhlasu památkářů, neboť části silnic jsou v památkové zóně a jejich požadavky na vzhled a povrch vozovek jsou z finančního hlediska nerealizovatelné. Jen pro představu: 1 m2 opravy výtluku v asfaltu přijde asi na 400,- Kč. Intenzita dopravního provozu je nárazová. Kulminuje hlavně v dopoledních hodinách, při příjezdech z práce a o sobotách. Právě z důvodu nedostatku parkovacích míst v okolí historického jádra města neuvažujeme zatím o vyloučení dopravy v tomto prostoru. Zkušenosti z jiných měst ukazují, že se centrum města vylidní a přestává být turisticky i obchodně atraktivní, a to nechceme."

Myslím si, že o posledních větách by se dalo polemizovat, ale vzhledem k tomu, že Sobotka prozatím nemá dostatek parkovacích ploch, můžeme toto téma opustit. Dovolím si však ještě jednu podotázku, týkající se chodníků, vlastně jejich čistoty. Co bude město dělat se stále přibývajícím znečištěním od psů?

"Věřím, že námět této podotázky trápí nejen řadu občanů Sobotky, kteří si musí nechtíc po ránu v podloubí zaskákat "panáka", ale i mně samotného. Tento problém je v současné době problémem řady měst. Lidé si často pořídí své zvířecí miláčky, ale zapomínají na to, že se o ně musí také starat a popřípadě po nich uklidit "napáchané škody". Připravujeme proto novou vyhlášku, ve které budou zvýhodněni občané chovající zvíře u vlastního rodinného domku před občany žijícími ve státních bytech, tak jak je to běžné v jiných městech. Současně bych chtěl apelovat na to, aby majitelé domů udržovali chodníky před domy a obchody v čistotě a připravili se na nadcházející zimu."

Prozatím by se náš rozhovor mohl jmenovat Sobotka po roce 2000, neboť zatím všechny jmenované akce mají společného jmenovatele - finance a termín po roce 2000. Myslím si však, že v investiční činnosti města se můžete pochlubit jedním velkým zdárně dokončeným dílem.

"Co se týče investiční činnosti města byl hlavní důraz kladen na zdárné dokončení nejrozsáhlejší stavby posledních let, a to na rekonstrukci a dostavbu základní školy. Celé dílo bylo dokončeno včas a ve vzorné kvalitě a navíc bylo rozhodnuto, že se opraví i zídka se zábradlím před školou a budou provedeny i zahradní úpravy v areálu školy. Další akcí byla oprava přední části budovy MěÚ a zároveň restaurování soch umístěných na balkóně. Byla zahájená i oprava domu čp. 216 včetně vestavby půdních bytů. Zdůrazňuji, že ve všech případech využilo město možností čerpání státní dotace, a to vždy v maximální výši. Bez těchto dotací by město nebylo schopno opravu některých budov ani zahájit, natož úspěšně dokončit. V čerpání státních dotací chceme pokračovat a využít je ve všech případech, kdy je to možné. Na tyto dotace však není právní nárok, a proto záleží na přípravě celé akce, pečlivosti a vytrvalosti. Výše dotace pak odpovídá vlastně ohodnocení práce všech, kdo se na ní podíleli. Vzhledem k úsporným opatřením v celém státě bude jejich získávání stále obtížnější a mnohdy i nemožné.

V budoucnu počítáme s přestavbou budovy staré pošty na menší byty, které by mohly sloužit i jako byty náhradní při nutných opravách a rekonstrukcích bytů v majetku města. Město také požádalo o poskytnutí dotace na výstavbu Domu s pečovatelskou službou s kapacitou 28 malometrážních bytů. V současné době jsou připraveny všechny podklady, ale bohužel jsme nebyli ministerstvem zařazeni do užšího výběru - vyřazen byl celý okres Jičín. Tento osud postihl i celou řadu dalších okresů. Přesto se však nevzdáváme a věříme, že nakonec bude naše úsilí úspěšné.

V blízké době počítáme i s opravou havarijního stavu budovy, ve které je umístěna školní jídelna. Celá akce bude trvat minimálně 1 rok a měla by v závěru zahrnout i úplnou rekonstrukci již nevyhovující školní kuchyně."

A co okolní obce, nezapomínáte na ně?

"V rámci finančních možností se nám podařilo opravit částečně místní komunikace v Čálovicích, Stéblovicích, Zajakurech, Lavicích a Staňkově Lhotě. Připravujeme opravy komunikací v Kdanicích a Trní, rozšíření místní komunikace ve Spyšové a částečné zatrubnění ve Staňkově Lhotě."

Dá se tedy říci, že plány Sobotky jsou velké. Doufejme, že jednou naše děti, které v současnosti navštěvují jednu z nejhezčích škol v kraji, budou mít i jedno z nejhezčích měst alespoň v okrese. V návaznosti na děti mě napadá další řada otázek, jako je například bezpečnost silničního provozu a školy, sportovní hřiště pro děti, možnosti kulturního vyžití a spousta dalších tiše vyřčených otázek a stížností občanů Sobotky. Pokud nebudete, pane starosto, proti, můžeme si tento rozhovor zopakovat třeba opět za půl roku, kdy, jak se říká, budeme "moudřejší".

"Velice rád. Jenom bych do budoucna přivítal, kdyby občané využívali více možnosti účastnit se veřejných jednání zastupitelstva a svými náměty a připomínkami pomáhali zastupitelstvu v řešení aktuálních otázek a problémů."

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám i celému zastupitelstvu hodně splněných projektů.

Drahomíra Flodrmanová


Na společné téma

CHVÁLA SOBOTKY

Nepřeřekla jsem se, nejde jen o "Šrámkovu Sobotku", ale o obec, která se nejen zásluhou tohoto každoročního setkávání stala fenoménem v našem kulturním životě. Kořeny sahají hluboko. Četné pamětní desky a sochy tu nepůsobí jako nějaká administrativní daň, ale jako organická součást obrazu života půvabného městečka, které je branou do Českého ráje. Představme si jen, že sobotečtí studenti (kolik jich v roce 1871 mohlo být?) dosáhli několik roků po smrti Václava Šolce vybudování důstojného pomníku básníkovi, k němuž úcta v literární historii stále stoupá. Měl se skromně za "písničkáře" a vida, hodnoty se časem mění. O Fráňovi Šrámkovi není třeba se rozepisovat. Osobních pamětníků ubývá, ale jeho jméno se stalo přímo symbolem pro vztah Sobotky ke kultuře a zvláště k poezii. Promiňte mi láskyplnou zdrobnělinu "městečko", ale 2.300 obyvatel by se v Praze vešlo do jedné ulice, nebo dnes už dokonce do asi tak šesti až sedmi věžáků. Ale jak jiný by to byl život! Ti z jednoho paneláku by se většinou neznali, leda že by si bušili do zdí při hlučné televizi. Ani děti se tam většinou navzájem neznají.

V prvních letech svých poutí na Šrámkovu Sobotku jsem bydlívala v hotelu Pošta, pak v hotelu u nádraží. Tam jsem byla jednou jediným hostem, sezónní řemeslníci se právě střídali a správcovi na mne zapomněli. Takže jsem zamčená procházela budovou od půdy do sklepa a nenaleznuvši telefon jsem zkoumala, kudy uniknout. Teď už je dlouho mým báječným útočištěm škola. Každý rok se na ten týden mezi obrázky, zkumavkami, houbou a křídou těším. Letos i mezi malinkými židličkami, protože jsem byla v první třídě. Že ale máte v Sobotce krásnou školu! Navíc však obdivuji paní učitelky Marii Sekerovou a Olgu Bičišťovou za jejich organizační schopnosti i obětavost, s nimiž se věnují hned po skončení školní dřiny pedagogům, přijíždějícím rok co rok na týdenní přednášky, semináře, besedy, literární, dramatická i hudební vystoupení, na exkurze, společné vycházky i tradiční autobusový výlet za kulturou v kraji. Na hřbitově zavzpomínáme, na Humprechtu zazpíváme, u studánky v Plakánku se nadechneme vůně české země. Ve Starých Hradech pocítíme hrdost nejen nad literárními památkami, ale i nad tím, jaké dílo může vyrůst z trosek určených již ke srovnání se zemí, jestliže rodáci pocítí potřebu uchovat vlastní historii živou. Lituji, že už skončily návštěvy nádherných výstavních sálů hradu Kosti. Na jeho nádvoří bývaly i koncerty, ale ty jsou teď v hojném počtu v soboteckém chrámu. Vždycky je tam plno a potlesk stoupá jistě hodně vysoko. Výstavy jsou u Šolců (tedy u pana doktora Karla Samšiňáka), v síni zdravotního střediska, v knihovně, samozřejmě ve Starých Hradech, a předpokládám, že napřesrok při Šrámkově Sobotce, kdy už bude přestavba a dostavba školy dokončena, setkáme se i v ní s výstavou žákovských výtvarných prací.

Na začátku prázdnin se v Sobotce setkávají učitelé a knihovníci. Z toho může vzejít i prohloubená spolupráce knihoven se školami. Ta v Sobotce je příkladná. Když nedávno vzniklo samostatné, krásně a s láskou vybavené oddělení knihovny pro mládež, byl to zázrak. Vždyť v posledních letech naopak v mnohých menších obcích celé knihovny zanikly. Jenže investovat do vzdělání a do aktivního vztahu ke kultuře se vyplatí. Jako bývalá knihovnice v letech války, kdy regály zely prázdnotou, poslouchala jsem s radostí letošní výměnu zkušeností knihovníků z různých krajů, přesněji řečeno samých knihovnic, zaměřených právě na práci s dětmi. Je nápaditá, vtipná, bohatá.

I když jednotlivé akce 43. Šrámkovy Sobotky vypočítávat nebudu, nemohu pominout "Sobotecký pravidelný lehce avantgardní věstník" SPLAV!, který každý den bystře a pohotově glosoval "všechno dění". Náklad byl vždycky rozebrán a požadavky u školáků-kamelotů svědčily o tom, že zájem byl i mezi obyvatelstvem. Doufejme, že SPLAV! skupiny nadšených a samozřejmě nehonorovaných autorů bude pokračovat i v posledním roce našeho tisíciletí. Všude jsou nespokojenci, ale myslím, že lidé domácí mají festival ŠS rádi. Svědčí o tom nejen vždy plná sokolovna, spořitelna a vůbec všechny prostory, kde se něco odehrává, ale i vlídnost k hostům, jejichž zásluhou vznikají fronty v samoobsluhách. Já vím, že pan starosta má plno starostí s kanalizací, plynofikací, zaměstnaností i vyhledáváním vhodného drobného podnikání, aby se za prací nemuselo tolik jezdit do Boleslavi, ale dobří lidé (aspoň tady vzpomenu na velký počet sponzorů ŠS) jsou velkým vkladem pro budoucnost.

Dagmar Šafaříková

JE TAM "K ZBLÁZNĚNÍ KRÁSNÉ"

Blíží se konec srpna a, i když venku svítí sluníčko, chladná rána připomínají začátek podzimu. Od Šrámkovy Sobotky uplynul sotva měsíc a mně je malinko smutno i trošku hezky při prohlížení fotografií a vzpomínání. Bylo tam pod Humprechtem letos kouzelně a opět o kapičku víc, než minulý rok. Nevěřila jsem zkušenostem přátel, že každá další ŠS bývá lepší než to minulá, ale mají pravdu! Kdo se jednou "drápkem" chytne, už mu skoro nic nebrání vracet se: do sálu spořitelny, do plné sokolovny, na hřbitov, na Humprecht i do cukrárny či ke kašně na náměstí, kde letos jedna mladá babička četla své vnučce Terezce pověst o hradu Trosky. Ani na tuhle chvilku se nezapomíná. Je tam "k zbláznění krásně" - řekl už kdosi moudrý přede mnou. Mnozí z účastníků ŠS napsali hodně pěkného, poděkovali, pochválili ... Kdo letos nezažil Lubu Skořepovou v rozpálené spořitelně, když s bouřkou za okny zvládla dokončit při svíčkách nádherné představení, ten možná nechápe, co nás do Českého ráje každoročně tolik táhne. Nepřísluší mi hodnotit dopolední přednášky, které byly již tradičně jistě na vysoké odborné úrovni, ale ráda bych případné další zájemce o již 44. festival ŠS informovala, že tu mohou potkat mnohé vzácné osobnosti: Vladimíra Komárka, Jiřího Žáčka, Dragu Zlatníkovou, Alfréda Strejčka a hlavně nezapomenutelnou Hanku Kofránkovou. Festival by se však neuskutečnil bez dlouhodobé přípravy, kterou každoročně perfektně zvládají zdejší organizátorky, které se snaží o kvalitní náplň festivalu. Co vlastně přináší první červencové dny v Sobotce knihovnicím, které se to sjíždějí z celých Čech? Rozšíření znalostí o literatuře, o práci se čtenáři, prohlídky knihoven při výborně organizovaných výletech, výměnu zkušeností s kolegy z celé republiky a hlavně milá setkání s přáteli, návštěvy divadelních představení, večerů poezie, výstav i večerních posezení u ohně na zahradě knihovny.

Rozjíždíme se do svých domovů nejen s nezapomenutelnými zážitky a slzičkami v očích, ale plni čerstvé energie a hlavně s vědomím, že se v případě potřeby máme na koho obrátit, komu zavolat nebo napsat. Už mnohokrát jsem pro své čtenáře zajistila pořad nebo jen potřebnou informaci díky přátelům, které znám ze Sobotky. Pan profesor Aleš Fetters, který byl prvně na ŠS v roce 1967, ve svém hodnocení krásně napsal: "Vytvořilo se tu a dále vytváří společenství těch, co mají něco společného, kdo se i po letech rádi kdekoliv potkají a vzpomenou na atmosféru, která v Sobotce vládne díky lidem, kraji, veršům ... Všichni znají krásný zámek nedaleko Jičína ... " Lépe bych to napsat neuměla, a tak jen mohu poradit, abyste přijeli a sami posoudili ...

Alena Flídrová

MATEŘŠTINA NÁM NĚJAK HUBNE (BYTNÍ?!) ...

Dovolili jsme si bez vědomí autora (Oldřich Daněk "O lesku a bídě slova" - Zpravodaj ŠS červen 1998) vypůjčit název, kterým bychom rádi otevřeli malé zamyšlení nad články Mgr. Jana Bílka. Vyšly pod názvem "Tematické vymezení" a "Téma" ve Zpravodaji ŠS v červnu 1998 a 1999.

Záměrem autora byla pravděpodobně bližší informace o odborných přednáškách v rámci festivalů Šrámkovy Sobotky.

Nevíme, jak ostatní čtenáři, ale naše rodina pochopila oba příspěvky pouze s doprovodem slovníku cizích slov. Postupně jsme si tak převáděli psané sdělení do nám blízké a srozumitelné mateřštiny. Co se však převést nedalo, byl zvláštní slovosled a podivná slovní spojení (např. ukotvit seminář, brát účast, stýkání jazyka, referovat slíbil), která zřejmě autor tvoří pod vlivem cizích jazyků - Pro ilustraci uvádíme naše neautorizované překlady:

Zpravodaj ŠS, červen 1998, článek "Tematické vymezení":

Každá zvolená přednáška bude dík erudici a akribii přednášejících jistě poutavá individuálněDíky znalosti a pečlivosti přednášejících bude každá zvolená přednáška jistě poutavá sama o sobě

Zpravodaj ŠS, červen 1999, článek "Téma":

Ať se nám tóny kontemplace v letní Sobotce daří!Ať se nám tóny rozjímání (přemýšlení, zahloubání, soustředění) v letní Sobotce daří!
Další součástí textů prolínající k muzikologii, po odděleném versologickém šetření prof. Červenky z Univerzity Karlovy, vyhodnotí včetně zrcadlové vazby dr. Hurník z Českého rozhlasu PrahaNepřeložitelné?

Podle mého názoru ztratí po přečtení takto formulovaného "Tematického vymezení" řada běžných čtenářů odvahu zúčastnit se dopoledních programů, protože ne každý vlastní slovník cizích slov a dokáže v něm rychle listovat. A snahou pořadatelů je určitě získání posluchačstva nejen z řad odborníků, ale i soboteckých občanů.

Slova Oldřicha Daňka jsou pro nás stále živou výzvou, a proto jsme se pokusili být "pozornými čtenáři" a zúčastnit se "obrany chrámu a tvrze" ...

PhDr. Jelena Čapková

ing. Ondřej Čapek

NEOPAKOVATELNÝ TÝDEN

Chtěla bych Vám tímto vyjádřit své velké poděkování za organizaci festivalu Šrámkova Sobotka. Přestože už uplynulo mnoho dní od jeho skončení, cítím v sobě veliký dluh, který bych chtěla alespoň trochu zmírnit.

Sobotka mi vždy připraví překrásné kulturní zážitky. Za všechny bych chtěla jmenovat pořad ukázek z nového překladu "Evžena Oněgina", divadelní představení "Hymna", "Mydlibába a ty druhé", "Máchovská nokturna" v podání Alfreda Strejčka, tvůrčí dílnu studentů filozofických fakult, kvalitní dopolední přednášky, tradičně velice hezký vlastivědný výlet, ale i výstavy obrazů nebo velmi milý pořad ukázek z knížky pana učitele Hlobila.

Setkávání s knihovnicemi, povídání o společných problémech, ale i úspěších, ve kterých si navzájem pomáháme, to všechno vytváří naprosto neopakovatelný týden dojmů, nápadů, ale i posily do dalšího života.

Moc Vám za toto vše děkuji a přeji mnoho sil při organizaci další Šrámkovy Sobotky.

Jitka Křídlová

městská knihovna Přelouč

Vystoupení Luby Skořepové patřilo k těm nezapomenutelným.


Puškinovské dopoledne

Dopolední přednáška věnovaná novým překladům Evžena Oněgina měla mezi účastníky velký ohlas. Jeden z přednášejících pan Jiří Honzík nám po předchozí domluvě zaslal stručný výtah svého vystoupení a my Vás s ním velice rádi seznamujeme.

Puškinův Evžen Oněgin byl do češtiny přeložen celkem sedmkrát.

Oba nejstarší překlady - překlad V. Č. Bendla (1860) a překlad V. A. Junga (1892) - patří dnes už jen literární historii, svého času však znamenaly významné ediční počiny a živou čtenářskou záležitost. Zejména Jungův překlad se pro svižně konverzační plynulost těšil značné oblibě (vycházel do r. 1937) a teprve od 20. let začal vzhledem k závislosti na ruchovsko-lumírovské poetice a přílišném posunu do roviny salonního příběhu ztrácet na přitažlivosti. Moderní poezií odchované publikum si pak už vůbec nezískal podstatně mladší, nicméně obdobně zastaralý a téměř nikým nezaznamenaný překlad J. Najmana (1935).

Zásadní obrat přinesl až r. 1937 J. Hora, jehož překlad vznikl v souvislosti se 100. výročím Puškinovy smrti a díky vřelému čtenářskému ohlasu se dočkal nejméně šesti vydání. Přední český básník zde nejen konečně dal naplno vyniknout emocionální naléhavosti, myšlenkové závažnosti a mimořádné slovesně obrazné působivosti Puškinovy vrcholné skladby, ale zároveň vložil do jejího převodu tolik vlastního umění, že z něj (a jeho prostřednictvím i z ní) učinil organickou součást českého literárního povědomí. A to přesto, že - jak patrno při bližším porovnání s originálem - Oněgina vnímal v mollovém klíči, a tudíž se znamenitě vyrovnal s jeho lyrickorozjímavými a romantickými stránkami, kdežto stránkám opačného ladění, zejména Puškinově břitké ironičnosti zůstal mnohé dlužen.

Vůči Horovi polemicky zaměřila svůj překlad O. Mašková (1966). Těžiště položila na rozverně causeristické, uštěpačně glosátorské až perziflážní partie, nebála se expresivně hovorového výraziva, úspěšně si poradila se stylistickým rozrůzněním Puškinova "románu ve verších" a se specifickou úlohou jeho vypravěče. Méně se jí dařily vážně úvahové a citově vypjatější pasáže, nemluvě o poměrně častém narušování pravidelného rytmu, občasných sémantických nepřesnostech a sklonu k přeumělkovaným obrazům. Ve vydání z r. 1969 tyto nedostatky zčásti odstranila a byla by si tak nepochybně počínala i nadále, nezabránit jí v tom publikační zákaz za normalizace a poté smrt.

Víceméně paralelně s Maškovou začal Oněgina překládat také E. Frynta. Přeložil ho přibližně ze dvou třetin; většinu rukopisu však před smrtí spálil, takže se dochovalo pouze torzo (vyšlo 1975). Soudě podle něho, Fryntovi především šlo o co nejvěrnější postižení příslovečné nehledanosti, pružné hutnosti a kresebné názornosti Puškinova projevu. Proto se orientoval na běžně mluvený jazyk současné inteligence, vypracoval si důmyslně uvolněný verš jambického spádu, přísně zachovával kanonické rýmy a úzkostlivě dbal o maximální významovou shodu s předlohou. V tomto ohledu podal po mém soudu takřka ideální příklad moderního překladu klasického díla.

Totéž bych si troufal říci o právě publikovaném překladu M. Dvořáka. Také on v úsilí o českého Oněgina prokázal potřebnou odvahu, vynalézavost a cit pro češtinu i neméně potřebnou pokoru před geniálním autorem a geniálním textem.

Jiří Honzík


I budovy mají své dějiny

SOBOTKA, NÁMĚSTÍ, DŮM ČP. 217

Sobotka se poprvé připomíná již jako poddanské městečko na panství Markvarticů - Vartenberků roku 1287 (Sedláček, Hrady, X, s. 80, Šimák, s. 298 podle formuláře Zdeňka z Třebíče). Pravidelnost půdorysu svědčí o cílevědomém založení tržního centra, což asi písaře první písemné zprávy z uvedeného roku přimělo k volbě termínu město (civitas), ač to zřejmě tehdejšímu právnímu statutu obce neodpovídalo a k povýšení na město došlo až od Vladislava Jagellonského roku 1498. Lokalizační dispozice s rozvrhem domovních parcel pochází však nejspíš už ze 13. stol. Pro starší dobu do poslední čtvrtiny 16. stol., od kdy začíná zachovaná řada městských knih, lze o osudech zástavby usuzovat jen z obecně historických nebo města jako celku se týkajících dějů, především kalamit. Požáry však, jako podněty k nové výstavbě a změnám, nejsou v uvedené době písemně zaznamenány žádné, ač jejich výskyt je víc než pravděpodobný. Husitská tažení zřejmě Sobotku minula.

Dům lze podle dochovaných městských trhovních knih sledovat od přelomu 16. a 17. stol., kdy již zřejmě delší dobu sloužil barvířskému řemeslu a nesl podle toho název Barvířský. Roku 1600 jej prodali poručníci sirotků po Adamovi mandlíři s polem a zahradou mandlíři Václavovi Egerovi za (od konšelů odhadnutou) značnou cenu 250 kop českých. Egerovi činila potíže, takže hned při trhu požádal o celkové snížení, rozdělení závdavku na dvě splátky po 30 kopách a snížení purkrechtní splátky na 7 kop. Z vybavení se jmenují dva měděnce v kamnech, "v síni jarmara velká, 2 kotle v barvení zamazané, 6 velkých sudů na barvy a 5 pivních sudů. Za stejných podmínek a ve stejné ceně dům zdědil roku 1622 syn Jiřík Eger. Matce Saloméně byl pojištěn "byt volný s komorou jednou, která by se jí líbila" (AMS, kn. 7, lit. K 10, O 9 = fol. 182, 357v).

Roku 1666 dům získal Václav Eger. List s vlastním zápisem je z městské knihy vytržen, ale ze zachovaných splátkových juxt lze dedukovat, že Václav dům koupil od spoludědiců po otci Jiřím, doplatil jej roku 1688 a držel jej až do roku 1698. Tehdy jej podobným způsobem i s mandlířským řemeslem koupil od spoludědiců Václavův syn Jiří za 440 kop míš. na mírné splátky. S domem se prodával kus role, velký barvířský kotel, měděnec v kamnech, malý mandl, "jedna taffle na skládání plátna", také zásoba šindele na opravu střechy i jalovice. Srovnání s cenou před stoletím nelze použít. Matce Kateřině Jiří pojistil doživotní byt "na hoře s jednou komorou po pravé straně", dále "jedno místo na podloubí, proti malé komoře, kde jeden pekař chleby prodává", z toho místa vybírat plat. O rok později Jiřík Eger "z chudoby své" kus role od domu odprodal (AMS, kn. 8, lit. E9, H 22 = fol. 246, 608, 611).

Roku 1710 vypukl v sousedním domu čp. 216 požár, kterému padla za oběť čtvrtina města na radniční a kostelní straně (V. Ruda, Sobotka 68, s. 39). Je málo pravděpodobné, že by Egerův dům zůstal ušetřen. Kupoval jej však až roku 1742 po otci Jiřím od matky Kateřiny syn Antonín Eger s kotlem, mandlem, polem, krávou a obilím ve stodole za 400 kop míš., kdy následky po ohni musely být již delší dobu odstraněny (AMS, kn. 10, lit. F 10 = fol. 443). O několik let později, roku 1746 postihl Sobotku další požár, vzešlý tentokrát na radniční straně, který zničil 17 domů (V. Ruda, tamtéž, s. 40). Poškození sledovaného čp. 217 je tentokrát méně pravděpodobné.

Až roku 1773 převzal dům s polem a "barevnou" odkazem otce Antonína syn Jan Eger v testamentální ceně 700 kop míš., tj. 816 zl. 40 kr. Podle stručného inventáře byly "v barevně kotle aneb veškerý verkzeug k řemeslu barvířskému", ve světnici mj. kamnovec (AMS, kn. 9, lit. L 15 = 252 v). Dvakrát v zápise použitý termín "barevna" na rozdíl ode všech zápisů předešlých navozuje domněnku, že v posledním mezidobí mohla být ve dvorní části domu zřízená samostatná dílna pro barvířské řemeslo, provozované snad do té doby po středověkém způsobu v domovní síni.

Více než dvěstěletá držba domu šesti generacemi barvířů Egerů skončila roku 1815, kdy za 2000 zl. rýn. (sic!, rýnskými zlatými jsou zde nepochybně míněny vídeňské šajny podle patentu z roku 1811) koupila "dům čp. 217, též krám kupecký s zbožím a nářadím kupeckým" Marie, manželka mydláře Václava Cakrta od matky Anny, vdovy po kupci Janu Egrovi, aby jej už roku 1817 za stejnou cenu 2000 zl. víd. měny, prodala svému zeti a dceři, Janovi a Marii Svobodovým (AMS. kn. 90, fol. 4. 70.). Anně Egrové se pojišťovalo doživotní užívací právo, jejímu vnukovi, synovi kupce Antonína Egra doživotní byt. Ze zápisků vyplývá, že Jan, poslední držitel z rodiny Egrů, opustil zděděné rodové barvířské řemeslo a přešel ke kupecké živnosti, čemuž musel být přizpůsoben přinejmenším průčelní přízemní trakt.

Následkem nedosažitelnosti poslední městské knihy, zamíchané do nezpracovaného archivního fondu okresního soudu v Sobotce, víme o následujícím převodu roku 1864 pouze tolik, že dům převzala Kateřina Svobodová se smluvně zajištěným výměnkem Jana a Lidmily Svobodových, zřejmě otce a matky nebo macechy (tamtéž, fol. 599, PK OS Sobotka 6, V, s. 393, KÚ Jičín. PK Sobotka, Sobotka, IV, s. 71, lit. C 5).

Na základě neudaného vztahu k předchozí držitelce dům získal roku 1873 postupem nebo odkazem Jan Mach a už roku 1878 jeho 4 děti, od kterých jej až roku 1898 koupili Josef a Marie Cumpfovi (PK Sobotka, IV, s. 69, lit. B 1 - 5). Ti dostali v květnu roku 1900 povolení zřídit na domě nový krov s břidlicovou krytinou a dvěma cihelnými požárními štíty (AMS, spis čj. 929/ 1900).

Josef Cumpf měl dům do roku 1944, kdy přešlo vlastnictví odevzdací listinou na jeho zetě dr. Josefa Knoblocha s dětmi (PK Sobotka, IV, s. 69, lit. B 6 - 10). 24. 11. 1945 bylo v přízemním krámě povoleno zřízení nové výkladní skříně, jež byla kolaudována až 11. 3. 1947. Roku 1961 byl dům v rámci zestátňování domovního fondu předán místní domovní správě. V přízemí tehdy existovaly květinová síň a mandl, v patře byty. Roku 1974 dala domovní správa zřídit ve dvoře garáž pro osobní auto. Roku 1981 bylo provedeno zaměření květinové síně pro kolaudaci, bez adaptačního záměru. Roku 1988 byly v domě zjištěny známky statických poruch a 12. 6. 1988 byl vydán havarijní výměr s příkazem k vyklizení bytů v patře (MÚ Sobotka).

zpracoval PhDr. Luboš Lanciger, CSc.


Sobotecké úřady a instituce

V roce 1991 jsem začal sepisovat jakýsi přehled o staré Sobotce tak, jak si ji pamatuji. Na pokračování tyto vzpomínky vycházely ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky. Po přerušení otiskuji další část - Sobotecké úřady a instituce. Ve vzpomínkách sleduji období od r. 1930 do r. 1945, někdy až do r. 1948.

Budovu okresního úřadu vystavěli naši předkové na rohu ulic Jičínské a Tyršovy - proti budově školy. Dokončili ji v roce 1910. Dnes jsou v ní umístěny ordinace lékařů.

Po zrušení okresního úřadu se do budovy nastěhoval městský úřad. Ve staré radnici na náměstí zůstala policejní strážnice, byty dvou strážníků - Josefa Kyziváta a Karla Lukeše, v prvém poschodí městská knihovna a v sále divadlo. V divadle bylo v poslední době kino, které je "dočasně" mimo provoz.

V čele města bylo obecní zastupitelstvo, rada a starosta (do roku 1945, kdy městský národní výbor nahradil městské zastupitelstvo a předseda starostu). V období, které sleduji, stáli v čele rady tito starostové (do r. 1948): Gustav Maštálka, Josef Bacovský a František Balák a později předsedové MNV: RNV (1945 - 1946) Jaroslav Sedmidubský - po volbách 1946, kdy zvítězili národní socialisté: František Novotný, topič ČSD, od únorového puče opět Jar. Sedmidubský. Po krátké období byl předsedou Antonín Černý.

V čele městské administrativy stál po dlouhá léta tajemník Jan Šolc (později nazvaný ředitel). Ten zastával též funkci kronikáře. O hospodaření města se starali: důchodní (hospodář) pan Josef Šulc, slečna Jarmila Janků (provdaná Žemličková), Růžena Suchánková (později provdaná Vránová) vybírala poplatky za vodné a stočné.

Úředníků se na MNV (MÚ) vystřídalo značné množství, hlavně v období 1939 - 1945, kdy bylo zapotřebí zvýšit administrativu: evidence obyvatelstva, přihlašování pobytů a zásobovací agenda: vydávání potravinových lístků a šatenek. Uvedu jména několika z nich s tím, že jsem si vědom možného opomenutí. Byli to: Věra Elebrantová - Kolumpková, Standa Brixí, Marta Mrkvičková, Věra Špálová, Jasna Lacinová, Zdeněk Vik.

Městský úřad poskytl zaměstnání též dvěma legionářům, propuštěným ze státních služeb: byli to Václav Žoha, přednosta železniční stanice ze Sobotky a František Macoun, respicient finanční stráže. Ten byl v roce 1944 zatčen gestapem, zavřen v Terezíně a po návratu v květnu 1945 zemřel na tyfus. Kromě dvou jmenovaných strážníků bydlících ve staré radniční budově byli tu další dva - stržm. Ruda a Odstrčil. Druhý jmenovaný přišel do Sobotky po záboru pohraničí - měl za ženu Němku. Optoval za Němce a jeho syn Rudolf v roce 1944 nastoupil do války jako německý voják.

O pořádek v ulicích města se starali též metaři: Sedláček a Podobský. Antonín Podobský patřil k pozoruhodným postavám Sobotky - vlastnil svérázný, někdy i šibeniční humor. Vykonával též funkci bubeníka, čili byl předchůdcem městského rozhlasu, ale byl spolehlivější a dovedl i pobavit posluchače, byť někdy "na hraně". Když Němci pořádali nábor do práce v říši - pozor, neplést si s totálním nasazením - hlásil: " ... padesát korun denně - a sto se projí."

Můj otec byl v té době - dokud nebyl jako legionář zbaven funkce - tak zvaným policejním radním a velitelem CPO (Civilní protiletecké ochrany). Každé ráno se u něho hlásil službu konající strážník s hlášením a zároveň "vedoucí metař".

V budově bývalého OÚ bydlel a měl kancelář sobotecký advokát JUDr. Čeněk Černý s koncipientem JUDr. Vladimírem Šulcem, synem městského důchodního (známého motýlkáře a broučkaře) a písařkou Boženkou Suchánkovou, (později provdanou Goldbachovou). Dr. Černý byl vynikajícím šachistou, v soutěžích, v nichž reprezentoval Sobotku, hrál na prvním "prkně". Patřil k zakládajícím členům soboteckého sportovního klubu. Charakteristický byl jeho postoj: levá ruka v průramku vesty, pravá za páskem kalhot - pohyboval se pomalým důstojným krokem. JUDr. Vladimír Šulc byl znám jako "živá kronika" města. Po válce se odstěhoval Dr. Černý do Liberce.

V budově MÚ bydlel a měl ordinaci též MUDr. Jan Novotný, byla tam četnická stanice, kancelář okresní zprostředkovatelny práce (Josef Vrána) a městské museum. Toto bylo v péči soboteckých učitelek: Marie Ježkové, Marty Ježkové a Marie Brixové. Později též učitele Františka Broučka. Po opravě zámku Humprechtu bylo muzeum v prosinci 1939 odstěhováno tam. Četníků bylo v Sobotce 5 - 6. Uvedu jména těch, na které si pamatuji, bez uvedení hodností: Valtr, Šimoník, Sedláček, Traxler, Kyzivát, Rybín, Flieger, Diviš, Žižka, Kousal, Sluka, Tvaroh, Pohnán ... . Pan Kyzivát se zabil při návratu ze služební objížďky při pádu z kola v místech, kde je nyní Kutkův dům. Strážmistři Rybín a Flieger byli pro protiněmeckou činnost zatčeni gestapem. Pan Flieger zahynul v koncentráku a pan Rybín několik dní po návratu z Terezína.

Další sobotecký četník, štábní strážmistr Václav Hájek, jeden z vedoucích odboje na Sobotecku, věznění v Terezíně přežil a po válce byl velitelem stanice ve Veliši, odkud přišel do Sobotky trávit důchod (do rodného domku své manželky - rozené Zahrádkové).

Obvodní lékař MUDr. Jan Novotný byl po celou dobu své praxe bytem i ordinací v budově radnice. Byl to velmi dobrý diagnostik, oblíbený pro lidové jednání. Co na srdci - to na jazyku. Byl vášnivý nimrod. Jeho přítelem byl známý řidič autobusu Jičín - Sobotka, bývalý francouzský legionář Josef Koníček, jemuž známí říkali Novotného "leibtgarda" - dnes by to byl bodygard. Dr. Novotný měl jediného syna - Přemka. Byl to velice nadaný student, který bohužel zemřel velmi mlád jako vysokoškolák v roce 1946. MUDr. Novotný zemřel 28. 4. 1952 v Praze na Karlově náměstí na infarkt. Sestrami u Dr. Novotného byly - co pamatuji - Libuše Chrpová a Irena Burešová.

V domě Patřičných v Boleslavské ulici působila od roku 1935 MUDr. Marie Kafková - Bílková, k níž se později připojil její manžel, MUDr. Alois Kafka. Oba již v Sobotce zůstali a až do důchodu pracovali. Od Patřičných se přestěhovali do domu, který postavil ing. Josef Král, spolumajitel továrny firmy Bacovský. Paní doktorka Kafková obětavě pracovala v odboji za druhé světové války. Má veliké zásluhy v péči o rodiny zatčených a o pomoc uprchlým zajatcům z pochodů přesunovaných zajateckých lágrů, kdy bez ohledu na vlastní bezpečí tyto zajatce obětavě ošetřovala. Za práci v odboji byla vyznamenána čsl. válečným křížem 1939-45.

MUDr. Kafka patřil k lékařům, kteří v květnu 1945 dobrovolně působili v tyfem nakaženém koncentračním táboře v Terezíně. Spolu s ním tam byl i MUDr. Josef Ort, řidič Josef Šolc a jako zdravotnice Marie Blažková a M. Fibingerová, které se vrátily 26. 5. 1945.

Ihned po nástupu do Sobotky se "DRAK" - Dr. Alois Kafka - dle nápisu na dveřích auta - intenzivně zapojil do veřejného života. Spolu s učitelem Františkem Karpíškem založili v Sobotce oddíl Junáků-skautů (1937). Pracoval v divadelním odboru místního Sokola - byl velmi úspěšným tvůrcem divadelních výprav a později i režisérem. Po roce 1941, po zákazu činnosti Sokola, byl spoluzakladatelem spolku divadelních ochotníků "Nová scéna". Byl všestranně výtvarně nadán. Maloval a pokoušel se i o sochařství. Se skauty založil po válce i loutkové divadlo, které od "maňásků" se vypracovalo - možno říci, na "kamennou scénu" v hostinci Na Sále.

U manželů Kafkových pamatuji jako sestry Zd. Ječnou z Čálovic a Bož. Jirčákovou z Libošovic. Pacienti našich lékařů nemuseli jezdit na RTG do Jičína nebo Mladé Boleslavi - naši lékaři tyto přístroje měli.

Předchůdci jmenovaných lékařů byli MUDr. Mrkvička a MUDr. Sedmidubský. MUDr. Mrkvička (zemřel 25. 10. 1928) vlastnil dům na Malém náměstí, MUDr. Sedmidubský (zemřel 26. 11. 1933) měl ordinaci v myslivně pod Humprechtem.

O zuby soboteckých občanů pečovali dentisté: Zdenka Netrefová - později provdaná Hortlíková, pan Antonín Oppelt, dentista Kronenthal. U pana Oppelta pracoval jako technik p. Vynikal z Dolního Bousova. U paní Hortlíkové-Netrefové jako sestra Blanka Chrpová.

Ve starodávné lékárně "panoval" dlouhá léta PhMr. Jaroslav Macoun. Po něm převzal lékárnu PhMr. Viktor Hányš, a něhož se zaučoval další dlouholetý lékárník, PhMr. Zbyněk Krámek. Veterinární služby zajišťoval MVDr. Stanislav Böhm, mající dům v Tyršově ulici, veliký "banderista" - člen a funkcionář tehdejší Selské jízdy, A také veliký "žertéř", jehož smysl pro humor byl někdy až "šibeniční". Například nabídl jednomu ze soboteckých hospodářů, kterého potkal někde v polích i s kosou, svezení - a odvezl jej až do Prahy na Václavské náměstí. Samozřejmě jej i dovezl zpět. Zemřel 9. 8. 1948. Po jeho smrti byl veterinářem MVDr. Doležal.

V Sobotce bývalo též notářství. Po notáři panu Jaroslavu Syřišťovi nastoupil JUDr. Jan Smetánka, u něhož pracoval jako písař pan Emil Těšínský a jako koncipient jeho synovec JUDr. Smetánka mladší. Po JUDr. Smetánkovi nastoupil v Sobotce JUDr. Teyrovský, u něhož jako písařky pracovaly Olga Fejfarová a Vlasta Sedmidubská.

V budově na náměstí, kde je dnes provozovna Technolenu, bývalo centrum Soboteckého soudního okresu. Ten byl ohraničen na východě Ohařicemi, na západě Dlouhou Lhotou - Petkovy - Rabakovem. Na jihu Veselicí - Markvarticemi - Rakovem - Skuřinou - Zeleneckou Lhotou.

V budově soudu byl též pozemkový úřad a Městská spořitelna. Po soudci panu Hüttmanovi nastoupil JUDr. Mil. Barták. Úředníky soudu a pozemkového úřadu v té době byli: sl. Marie Kvěchová, pánové Josef Zumr, Jaroslav Jiřičný, Josef Forst, Cyril Holásek, Josef Sekrt a zřízenec - "žalářník" Adolf Ptáček. Na sobotecký "kriminál" měli hezké vzpomínky někteří tehdejší "klienti". Například tak zvaný "Anděl z nebe", Václav Kotek. To byl člověk nadevše milující volnost. Na jaře, v létě a v teplých podzimních týdnech "vandroval" po širých územích a s příchodem plískanic a studeného počasí každoročně "něco zabavil" u některého z místních obchodníků a většinou se sám ohlásil u soudu. Pan sudí jej k všeobecné spokojenosti na zimní období odsoudil.

Druhým stálým hostem byl vyučený (a dobrý) truhlář, majitel hezkého domku (pod Škrobárnou), Alois Knob.

Jak jsem se již zmínil, sídlila v budově soudu i Městská spořitelna. 27. 10. 1935 se její kanceláře odstěhovaly do vlastní, moderní budovy, postavené na bývalé děkanské zahradě. Toto sídlo bylo postaveno v letech 1934-35. Nyní zde sídlí Městský úřad a Komerční banka. Po roce 1948 se v 1. patře vystřídala Veřejná bezpečnost a ordinace zdravotnického střediska.

Na stavbu nové spořitelní budovy mám krásné vzpomínky. Můj dědeček byl předsedou předsednictva Městské spořitelny a spolu s tehdejším ředitelem Václavem Volejníkem zajišťovali její výstavbu - od projektu po realizaci stavby a výzdobu sochami. Zajížděli za zkušenostmi do novějších spořitelen a já často mohl jet s nimi.

Ve spořitelně pamatuji dva ředitele: pana Volejníka a jeho předchůdce, pana Jaroslava Peldu. Úředníky byli v té době: prokurista Josef Mizera, účetní Ladislav Zápotocký, pokladní slečna Štěpánka Krupnová, dále pánové Václav Bareš, Josef Pittner, pan Riedel (nebo Rýdl?) a zřízenec, domovník a topič zároveň - Josef Kubů. Jeho předchůdcem byl Jan Kubů, známá postava Sobotky - amatérský malíř a zároveň lidový básník - také kritik života Soboťáků.

Pan ředitel Pelda byl svéráznou postavou. Byl příslušníkem starého soboteckého rodu patřícího k nejbohatším v tehdejší době. Chodil v mírném předklonu, ruce sepnuté za zády, na hlavě narezavělou paruku - a stále si pohvizdoval. Měl krásnou a drahou zálibu: byl návštěvníkem několika olympijských her. Poslední navštívil berlínské v roce 1936. Těšil se i na další. Tokijská se však již nekonala - byla druhá světová válka. Pan Pelda byl majitelem domu na náměstí čp. 219, kde byla tehdy prodejna firmy Baťa (před tím Josef Volf - koloniál) a hostinec "U dvou lip", kde v té době byla paní Najmanová (s panem Slávkem Ježkem) a po ní V. Houžvička. Vlastnil též Škrobárnu, pazdernu nad Spyšovou (ta již beze zbytku zmizela) a nějaké polnosti, které zdědila Sobotka. Pan Pelda byl činný v charitativních spolcích.

Druhým peněžním ústavem v Sobotce byla Okresní hospodářská záložna OHZ. Sídlila v budově, kterou její představenstvo postavilo v Jičínské ulici, vedle knihkupectví pana V. Mrvy. Nyní v této budově sídlí Česká spořitelna a zasedací síň je používaná jako přednáškový sál a jako hlavní centrum kulturních akcí pořádaných v Sobotce. Jako ředitele OHZ pamatuji pana Jaroslava Křiklána, po němž nastoupil pan František Buchbergr. Úředníky byli: sl. Jindřiška Mikšičková - pokladní, sl. Marie Šafrová (provdaná Honcová), pánové: Jaroslav Boček z Oseka, Oldřich Beneš, Josef Honc, Josef Oplt z Plhova a Miroslav Matoušek z Veselice (vzal si dceru řezníka, Jarmilu Žemličkovou). Později působil v Libáni (před smrtí jako předseda tamního JZD).

Součástí OHZ byla pojišťovna, kterou řídil pan Václav Holan. O budovu se až do své smrti pečlivě a obětavě starali manželé Holatovi.

Třetím peněžním ústavem byla Živnostenská záložna. Sídlo měla v Jičínské ulici čp. 199, vedle drogerie pana L. Pohla. Vedoucím byl pan Rohlíček a po něm Karel Pulcman. Druhým zaměstnancem byla Marie Klimešová, provdaná Javůrková.

Nejmenším ústavem byla Lidová záložna - Kampelička. Sídlo měla v krámě, kde je dnes Nápojka (Stolínová-Horčíková). Vedoucím byl pan František Kořínek a po něm Jan Bázler. Nemýlím-li se, nejvíce se tam úřadovalo v neděli, když venkovští lidé navštěvovali kostel.

V Thámově domě, kde je nyní pekárna, sídlil berní úřad - instituce, která nyní opět nabývá na důležitosti. Pamatuji se na pana přednostu Josefa Šorfu. Po jeho odchodu byl vedoucím Vilém Gaudin z Trní a po něm František Bíza. Z úředníků byl nejstarší Václav Vilímek, veliký Sokol a nimrod. Dále: Václav Macoun, František Bárta, Oldřich Cinkeis, Bedřich Chlumecký, František Bíza, který se v roce 1939 vrátil do Sobotky z Galanty na Slovensku, pánové Maryška, Nousek, Berný, Vondřich. Zřízencem byl legionář Josef Kůrka. Po roce 1948 byl i berní úřad přestěhován do nově vzniklého okresu - Mnichova Hradiště.

Poštovní úřad, sídlící v domě čp. 290 v Boleslavské ulici, řídil na počátku třicátých let pan Julius Vogel, veliký a zkušený divadelní ochotník a jeden ze zakladatelů a prvních funkcionářů Sportovního klubu (SK Sobotka). Po něm nastoupil pan Josef Vorel - pro změnu zase výtečný šachista - hrával za Sobotku na "druhém" prkně. Byl koncem války uvězněn Němci. Do roku 1938 byl zástupcem vedoucího pošty pan Felbinger - Němec. Ve volbách do parlamentu v roce 1936 byly odevzdány v Sobotce 3 hlasy SdP - Sudetoněmecké straně Konráda Henleina. To znamená, že vedle p. Felbingera zde ještě další 2 občané pro tuto stranu hlasovali. Po mnichovském diktátu odešel do Liberce. Ku konci války byl prý vedoucím pošty ve Stuttgartu.

Po něm nastoupil na naši poštu pan Ladislav Vilda - výtečný muzikant a divadelní ochotník. Hrál mimo jiné se soboteckým hudebním kvartetem. Zároveň s ním nastoupila na poštu i jeho manželka. Velmi zdatnou a všeobecně oblíbenou pracovnicí pošty byla paní Šustrová (za svobodna Hermanová). Byla hlavní spojovatelkou telefonů a telegrafistkou. Byla vzorem ochoty a měla úžasnou schopnost poznávat lidi při telefonních hovorech dle hlasu, i po delší době. U pokladny a listovní přepážky pracovala manželka Ládi Vildy a její sestra. Nesmíme zapomínat na řadu listonošů obdivuhodných mužů, jejichž chodecké výkony si dnes může řada z nás jen těžko představit. Výčet vesnic a samot, které denně navštívili, by sám o sobě vydal na zvláštní článek. Svědectvím je známá písnička, kterou s oblibou zpíval jeden z nich - pan Jindřich Chrpa: "Když jsem šel do Vídně přes ty hranice, spočítal jsem na Kostecku všechny vesnice ..." a následovala řada jmen vesnic i samot! Připomeňme si jména těchto listonošů: Bratři Jaroslav a Jindřich Chrpové, Jan a Alois Žďánský, Václav Dvorský, Oldřich Černý, František Grafek, Mirek Kubů, Jaroslav Najman a ze starších Josef Sedmidubský, Jaroslav Novák, Václav Lacina, pánové Fridrich, Landovský ... Dále to byli mechanici spojů: Josef Sobota z Dolního Bousova, Květoslav Pecina, Josef Mazuch.

Nezastupitelnou funkci měly tenkrát ČSD - Československé státní dráhy. Ty dopravovaly nejen lidi, ale i vagony s náklady všeho druhu a jejich sklady procházela velká většina všeho přepravovaného zboží. Přednostou sobotecké stanice ČSD byl do roku 1930 pan Antonín Beneš - jinak veliký fotoamatér a turista. Následovali: do roku 1935 pan Engelberger - Němec, 1938 p. Husták, 1939 až 1. 11. 1941 pan Václav Žoha, který jako důstojník čs. legií byl ze státní služby propuštěn. Po něm dělali přednosty pánové Šilhán, Vratislav Vondrák a od 7. 12. 1945 opět p. V. Žoha.

Ve funkcích pokladních, výhybkářů, skladníků, závorářů se v naší stanici vystřídalo dosti lidí. Ve sledovaném období to byli pánové: František Sůva, František Tůma, Dufek, Janatka, František Vrána. Omlouvám se těm, na které jsem zapomněl!

V sobotecké staniční budově měl též svoji kancelář traťmistrovský úsek. Ze jmen si pamatuji pouze pana Lochmana a sl. Slávku Heřmanovou z Dolního Bousova. Traťmistrovi podléhala tak zvaná "parta" - skupina 12 - 15 mužů, starajících se o stav trati. Dále pochůzkáři, kteří se denními pochůzkami přesvědčovali o stavu kolejnic.

V blízkosti nádraží mělo sídlo Hospodářské družstvo. Tato instituce byla důležitou součástí života nejen Sobotky samé, ale i celého okolí - hlavně venkova, pro jehož potřeby vlastně vznikla. Toto družstvo zajišťovalo celoroční potřeby rolníků: osivo, umělá hnojiva, jakož i výkup produktů zemědělců.

Ředitelem byl pan Antonín Doubek, člověk, jehož práce nebyla dosud řádně oceněna. Naopak byl jedním z lidí, kteří se stali terčem různých ústrků a nespravedlností po roce 1948. Prvním trestem jako "třídnímu nepříteli" bylo vyloučení z řad funkcionářů Sokola, nařízené místním akčním výborem Národní fronty. Při tom pan Doubek pomáhal za války mnoha lidem, hlavně rodákům ze Sobotky usídleným v Praze - mimo jiné básníku Fráňovi Šrámkovi.

V HD pracovalo během doby hodně lidí, např. Zdeněk Lukeš, Pavel Loskot, Ladislav Škrdlík ml., sl. Anna Janatková - později provdaná Komínová, Josef Verner, Dr. Daníček, Antonín Tomsa, Libuše Dvorská, pánové Šimon, Kořínek, Gros, Rulc, Ječný, Josef Janatka, Alois Kužel, Čejka, Ladislav Škaloud a p. Tittelbach.

Ve válce a po ní byl součástí HD též Výkup ovoce a zeleniny - toto oddělení vedl pan Bedřich Bramberger. Sobotecké HD mělo též filiálku v Dolním Bousově. Tam byl též zaměstnán pan Srb z Dolního Bousova. Záslužnou činností HD bylo též vydávání "Věstníku H. D.", jehož redaktorem byl dlouhou dobu pan učitel Václav Frýba.

Končím statí, která mohla býti též statí úvodní - Sobotecké školy.

Přišel-li v té době na kteroukoli školu ve větším městě v okolí Sobotky student, který absolvoval naši školu, automaticky se předpokládalo, že jeho dosavadní průprava je velmi dobrá. Takovou měla sobotecká škola tehdy pověst. Nestávalo se, že by žák ze Sobotky na střední škole neuspěl.

Řídícím na chlapecké škole byl p. František Fohl (před ním pánové František Duchoň a Josef Bureš). Na dívčí škole Gabriela Mačenková. Jména učitelů: Marta Ježková, Marie Brixová, M. Rousová, Marie Slavíková, sl. Vojtíšková z Jičína, Anna Hejnová, František Stuchlík (též pozdější ředitel), František Brouček, Ladislav Luks, Josef Kotyška, J. Somr, sl. Dobešová, Miloslav Podhorský.

Řídícím učitelem byl pan Karel Pavlišta, působící dříve na Bechově. Byl funkcionářem Vlastenecko dobročinné obce Baráčnické. Jako důchodce pracoval jako stavební dozor při stavbě soboteckého koupaliště. Na udání byl zatčen gestapem, vězněn a po propuštění na následky výslechů zemřel. Též učitelka Hedvika Matějková.

Na Měšťanské škole působili: ředitel Josef Boudyš (funkcionář Baráčníků), Jaroslav Bošina, důstojník ruských legií, autor publikace Padlým legionářům ze Sobotecka, který byl ze Sobotky v roce 1938 přeložen na lepší místo do Kuklen, kde byl po příchodu Němců zatčen a zemřel v koncentračním táboře. Dále ředitelovali: Antonín Urie, Josef Fejfar. Učitelé: Václav Frýba, Gustav Baumhaier, František Karpíšek, Josef Macoun, Marie Ježková, František Materna, Marie Hrušková, Karel Lazák, Jaroslav Veselý (profesor), učitelka Knížková, Jaroslav Pospíšil. Učitel K. Lazák byl též vězněn gestapem.

Na dívčí měšťance: Vlasta Kubánková (ředitelka), učitelé: Žofie Kubánková, L. Hrobská-Vogelová, Jindřich Vaněk, Rostislav Páč, Jaroslav Drozen, prof. Jaroslav Šulc, učitelé Fišar a Novotný. Z pohraničí, ze Cvikova přišel v roce 1938 učitel Bohumil Hynek, který se v roce 1945 vrátil do Cvikova, následován značným množstvím soboteckých občanů. (Cvikovu se po válce říkalo Sobotka II.). Industriální učitelky: Růžena Ortová, Marta Novotná-Barešová, Marie Horynová-Chlomková, Ludmila Horynová-Tanečková, Marie Blažková. Náboženství vyučovali: p. děkan František Koucký, František Soukal, p. farář Kalhous ze Samšiny, kaplan Vojtěch Koděra, katechetka Pozníková.

Mateřská školka nacházející se v Pečově domě - v ulici proti spořitelně: Marie Menclová, dcera místního hodináře, Marie Halbychová - provdaná Drábová a pomocnice Fanynka Elebrantová (později lepila po městě plakáty).

Školníkem ve škole byl pan Alois Žemlička, který byl též kamnářem. Poněvadž na škole nebylo ústřední topení, bylo nutno denně obstarávat a zásobovat topivem v každé třídě vysoká litinová kamna. Toto obstarávali synové p. Žemličky, po příchodu ze škol a z učení, později ze zaměstnání. Úklid obstarávala paní Žemličková s dcerami.

Společenstva řemeslníků a Obchodní gremium ze soboteckého soudního okresu postavily ve třicátých letech - na tehdejší dobu - moderní krásnou Masarykovu školu pokračovací. V této nyní sídlí mateřská škola. V suterénu budovy, kde je nyní kuchyně a jídelny, byly na tu dobu dobře zařízené odborné dílny. Ve škole vyučovali učitelé měšťanky a odborné předměty jednotliví mistři - řemeslníci (Bohuslav Novotný, Jaroslav Sedmidubský, Antonín Zogala). Ředitelem byl pan učitel Fejfar. Když se stal ředitelem měšťanky, byl ředitel pokračovací školy p. Gustav Müler z Jičína. Němčinu vyučoval po maturitě budoucí chirurg Jan Novotný.

V téže budově byla umístěna též Nedělní zemědělská škola, v níž pod ředitelováním pana učitele Václava Frýby učili učitelé měšťanské školy.

V Sobotce byly též kanceláře Masarykovy ligy proti tuberkulóze a Okresní péče o mládež, v nichž pracovaly paní Boudyšová, manželka ředitele Boudyše a slečna Dobromila Hanušová.

František Staška


2. část


Menu