1. část


Na školu můžeme být pyšní

Je po prázdninách, škola je opět plná dětí. K 1. září je zapsáno 371 žáků v 18 třídách, patříme mezi větší školy.

Firma BAK dokončila přístavbu školy a 1. září proběhlo slavnostní předání budovy městu. Kromě zástupců města se ho zúčastnili významní představitelé okresu Jičín - přednosta OÚ ing. Jiří Vitvar, senátor MVDr. Jiří Liška, ředitel Školského úřadu Miloslav Hýbner, člen školského výboru parlamentu Mgr. Miloslav Kučera, vedení firmy BAK a další hosté. Ředitelka školy poděkovala minulým i současným zastupitelům města v čele se starosty Jaroslavem Kolumpkem a ing. Petrem Hejnem, neboť mají o stavbu největší zásluhy.

V sobotu 4. září se konal Den otevřených dveří. Široká veřejnost měla po celý den možnost volné prohlídky přístavby i rekonstruované historické budovy. A zájem rodičů, bývalých žáků a dalších občanů byl opravdu veliký. Hned od otevření od 9 hodin až do uzavření v 16 hodin se škola naplnila množstvím lidí. Návštěvníci nahlédli do tříd v hlavní budově (tu si prohlédli už v prosinci 1998) a hned spěchali atriem do přístavby, kde procházeli pomalu a prohlíželi důkladně. Ozývala se slova chvály na tělocvičnu a gymnastický sál, velmi se líbily odborné pracovny přírodopisu, chemie, informatiky, výtvarné výchovy, cizích jazyků, knihovna, školní dílna i cvičný byt. Mnozí návštěvníci vyzkoušeli i výtah. Na pamětních listech se zapsali 974 návštěvníci. Dětským službám u vchodů se v návalu nepodařilo vždy požádat všechny návštěvníky o podpis. Celkově byl tedy počet návštěvníků ještě vyšší.

M. S.

A jaké mají dojmy žáci 8. třídy?

Nejvíce se mi líbí pracovna přírodopisu. Když jsem do ní vešel, úplně jsem žasl nad krásnými exponáty. Jsou tam i bílé židličky na kolečkách. Moc krásná je také pracovna fyziky a chemie. Je tam také spousta zajímavých věcí. Zkrátka, líbí se mi celá škola, i jak je barevně natřená. Naše škola je, dá se říct, škola hrou.

Josef Kozák, 8. B

V sobotu 4. 9. byl ve škole Den otevřených dveří. S kamarády jsme se dohodli, že se půjdem podívat spolu, a tak jsme šli.

Podívali jsme se do tříd a učeben, byla to nádhera. Děti v menších třídách měly nové lavice, koberečky s číslicemi a písmeny. Potom jsme se šli podívat do nových učeben. Prohlédli jsme úplně všechny. Byl s námi bývalý spolužák a říkal, že taková škola se jen tak nevidí. Moje maminka s tatínkem tam byli také a taťka řekl, že si takovou školu ani nezasloužíme. Mně osobně se nejvíce líbí učebna přírodopisu a knihovna. V učebně přírodopisu jsou vycpaná zvířata, kameny, mušle, žralok naložený v lihu a mnoho dalších věcí. Knihovna je prostorná a zároveň útulná, mohu si tam prohlédnout mnoho zajímavých knih, v klidu si v nich listovat.

Tato nová škola se mi velmi líbí a jsem ráda, že do ní chodím.

Monika Krajňáková, 8. B


Slavný soud

V září r. 1899 probíhal jeden z nejvíce sledovaných soudních procesů, který vyvolal neobyčejný zájem celého národa. Byla projednávána vražda Anežky Hrůzové, která byla nalezena 29. 3. 1899 u Polné podříznutá a vysvlečená ze šatů. Vražda byla pokládána za rituální, obviněn z ní byl žid L. Hilsner. Jako hilsneriáda vstoupil případ do podvědomí celého národa. Dal podnět k silným antisemitským vášním. I v Sobotce se zpívaly antisemitské písně a popěvky a kožešník Vilímek poslal malého Pepu Havlíka ke Gansovům s panáčkem visícím na drobné šibeničce, že jim nese Hilsnera.

Soud se konal v Kutné Hoře a předsedal mu prezident tamnějšího krajského soudu Josef Ježek. Byl to bratranec básníka Václava Šolce, pokoušel se i o psaní básní. Jako právník dosáhl titulu dvorního rady a byl vyznamenán rakouským řádem železné koruny III. třídy, na jehož základě se dal nobilitovat a získal přídomek rytíř z Pravomíru. Narodil se 2. 4. 1834 ve Vesci. Rodná ves ho 13. 4. 1903 jmenovala čestným občanem. Zemřel 5. 9. 1907 v Jičíně.

U pokrokové části české inteligence vyvolalo odsouzení Hilsnera značnou nevoli. Byl to především prof. T. G. Masaryk, který dokázal nesmyslnost obvinění a obnovu soudního řízení. Protižidovské vášně byly pak obratně převedeny na vášně protikřesťanské. Šlo o rozbití do té doby jednotné národní fronty v boji o nezávislost národa.

S

Na snímku svědkyně Hubrová, Hilsner a v pozadí soudní rada Josef Ježek - rodák z Vesce.


Fotoamatér

Miloslav Bureš zdědil v Sobotce po svém otci železářství v Turnovské ulici. Zůstal starým mládencem a jeho koníčkem byla od mládí fotografie. Začal s ní už v 19. stol. a slušnou sbírku jeho velkých ještě skleněných negativů zakoupilo ve čtyřicátých letech s podporou ministerstva školství sobotecké muzeum. Kde asi jsou ...

Ve svém železářství prodával i fotomateriál, měl velmi slušnou zásobu a v případě potřeby ho dokázal sehnat v jakémkoli množství. Kdysi jsem na markvartické faře přefotografovával celou Vetešníkovu část tamnější pamětnice na desky 6 x 9. Potřeboval jsem několik desítek desek. První část mi prodal Bureš ihned, druhou jsem měl připravenou hned ráno následujícího dne. Fotografoval jsem tehdy v zimě, chodil do Markvartic zkratkou přes Spýšovou a těšil se na horké kafe a buchtu, kterou mě pan farář Hrachovina častoval.

Důstojný pán P. J. Hrachovina, snad poslední markvartický farář byl, v semináři spolužákem Valentina Šindlera, který seminář opustil a stal se známým operním pěvcem, později velmi populárním představitelem hanáckého "stréčka Křópala z Břochovan". Při svém hostování v Sobotce koncem března 1944 svého spolužáka v Markvarticích navštívil.

Negativy jsem věnoval archiváři V. Rudovi do soboteckého archivu. Slehla se po nich zem.

U Burešů se scházeli fotoamatéři, debatovali a my mladší sbírali dobré rady. Není divu, že si Bureš vysloužil čestný titul táta soboteckých fotoamatérů. Tehdy se cestovalo pěšky, nejvýš vlakem a Bureš patřil mezi velmi aktivní členy Klubu turistů. Cestoval a chodil rád i s kamerou až do pozdního věku. Jednou si sedl někde o pouti na Táboře na mez a odpočíval. Vypadal tak sešle, že mu jakási paní dala almužnu. Fotografoval skvěle a měl cit pro krajinu.

Měl vynikajícího asistenta. Jeho příručí, nedávno zesnulý Josef Jindra, mizel většinou odpoledne, když bylo v obchodě méně práce, v černé komoře, kde zpracovával fotomateriály nejen svého šéfa, ale i ostatních fotoamatérů. V těsném sousedství však žil fotograf profesionál, kterého podnik Burešův rozčiloval, a tak při přebírání fotografií nás Bureš varoval, abychom si snímky prohlédli až doma, nikoliv před obchodem či na náměstí.

Na konci života musel Bureš zažít hrůzy znárodňování. Přišel o všechno, i Jindra ho musel opustit, a dožíval s hladovou penzí.

Letos si připomínáme dvojí výročí Miloslava Bureše. Narodil se 11. 8. 1879, zemřel 18. 1. 1959.

S

Při pěších túrách vznikla řada malebných fotografií ze Sobotky.


I pohlednice mají svá jubilea

V roce 1899 vydal místní odbor Ústřední matice školské pohlednici Sobotky. Zajímavý je záběr náměstí, v jehož rohu stojí původní stavba hostince U dvou lip (dnes samoobsluha pí Houžvičkové). Vedlejší Staškův dům je ještě zajímavou roubenou stavbou městského typu. Budova dnešního archivu Fráni Šrámka je ještě v barokní úpravě bez secesních sluncí v rozích štítu. V prostředním okně štítu jsou hodiny. V domě totiž sídlil hodinář (snad Mencl?). Od něho zřejmě pocházel obraz jižní části náměstí, kde byl na věži kostela zamontován hodinový strojek. Býval v soboteckém muzeu. Vlevo měl obchod František Vochvest, jehož firma je na průčelí. Dům koupil roku 1893 od Šrámkova strýce Josefa Pícka.

K reprodukci pohlednice v kalendáři na rok 2000 "Naše vlast ze století do století" se upozorňuje na klid, který před sto lety na náměstí vládl. Udivující je plocha náměstí, které není okrašlováno žádnými "usychajícími doplňky".

Náš lístek poslal s pozdravem k Novému roku někdy v prvním desetiletí 20. stol. jakýsi Šimon z Brandýsa nad Labem knihaři, papírníkovi a vydavateli soboteckých pohlednic Janu Mrvovi. V textu je zmínka o sběrateli pohlednic Veníčkovi, což byl Janův syn Václav. Ten se ujal otcova řemesla knihařství a v polovině roku 1919 získal od zemské správy politické licenci na knihkupectví. Jeho žádosti o povolení prodeje knih byly za Rakouska bezpředmětné. O dva měsíce později získal podobnou licenci i Josef Mařan. Ten se však věnoval spíše papírnictví. Mrvovo knihkupectví bylo vedeno znamenitě zvláště když se o ně starala sestra Aninka Mrvová. I Václav patřil mezi úspěšné vydavatele pohlednic a na jedné z nich, ze Samšiny, je dokonce vyfotografován. Vydal ji roku 1927 a dělá tu stafáž vedle pomníku padlých.

S


Zatmění slunce před 87 lety v Sobotce

Pan důchodní Josef Šulc (1873 - 1951) byl velkým znalcem přírody. Během svého života sestavil dvě velké sbírky brouků. První ve svém mládí z okolí svého rodiště Mělníka, druhou z okolí svého působiště Sobotky, kam se přistěhoval roku 1905. Rok předtím byla v Praze založena Česká společnost entomologická, kde se roku 1906 přihlásil za člena. V Sobotce se stal - původně vyučený švec policejním revidentem, t. j. obecním strážníkem, a postupně postoupil na městského důchodního. V seznamech členů Společnosti je veden jako úředník města Sobotky. Obě Šulcovy sbírky jsou v Národním muzeu v Praze.

V časopise České společnosti entomologické publikoval řadu zajímavých příspěvků. V roce 1912 tu otiskl své pozorování hmyzu během úplného zatmění Slunce 17. 4. 1912. Píše, že různé druhy much usedaly na jasněji osvětlená místa (oblíbené stěny domovní a nová prkna v plotě), kde v klidu setrvaly po dobu největšího zatmění. Obloha byla zcela bez mraků. V téže době roj komárů (byli to asi pakomáři) vesele počal křepčiti kolem pumpy, ač obyčejně komáři tanec svůj provozují při západu slunce.

S


Dne 1. 9. 1939 vypukla druhá světová válka. Koncem srpna byla Sobotka přetížena hromadným transportem německé vojenské techniky k východní hranici. Na obrázku míjí jeden z vozů dnes už zbořené domy Řezníčkův a pekaře Macháčka v Jičínské ulici.


Medový měsíc

Vyprávělo se o jedné neprovdané paní, že o manžela nestála, protože psa, který štěká, už má, stejně jako papouška, který kleje, kamna, která stále kouří, ba i kocoura, který se celé noci toulá mimo dům. Ony tyhle vlastnosti zvířat a věcí takto rozložené se v jednom člověku bohužel někdy koncentrují. Nejenom u mužů. Podle toho potom vypadá partnerský vztah. Partnerství lidí různého pohlaví vzniká tu náhodou, tu z rozmyslu, tu i z nutnosti. Někdy dokonce i z lásky, neboť jak praví jeden španělský básník, láska činí lidské maso chutnější. Nemá-li být láska zpočátku cit, později vášeň a nakonec jen zvyk, nemá-li být jedinou fyziologickou funkcí, která udělala kariéru, jak praví satirik, pak by měla být především vztahem partnerským. Nehledejme definici partnerství v naučných slovnících, našli bychom jen strohá poučení o partnerech obchodních, partnerech ve hře nebo v podnikání. Samozřejmě i to se v mnohém manželském svazku může hodit.

Po staletí býval vstupní branou do stavu manželského tzv. medový měsíc, cizím slovem honeymoon. Býval to v primitivnějších dobách úkryt před rozhněvanými rodiči, kterým ženich unesl dceru. Dnes mnohý otec ještě rád i žebřík nápadníkovi přidrží. Staří Teutoni prý po takovém únosu pili v úkrytu medovinu po dobu 30 dnů nebo do ubývání měsíce na obloze. Nebylo to tak zlé, srovnáme-li to se zvykem mnohého novomanžela, který své rozhodnutí chodí pak zapíjet denně do hospody po celý život. Rozumnou variantou medového měsíce s medovinou je svatební cesta. Je to jedna z forem krátkodobého odpoutání mladých novomanželů od rodičů a přátel, je to hledání nových vztahů, vzruchů, krás, nového prostředí a zážitků, i jiných lidí a jiných zvyků. Ty vztahy, o kterých je řeč, bývají ovlivněny fyzickou přitažlivostí nebo duševní spřízněností, ale také vlivem okolí, lidí, situací, vlivem prostředí a jeho vměšováním do čistě osobních záležitostí dvojice. To se samozřejmě týká i přátel obou partnerů a jejich rodin. Názory okolí mohou být přísné až puritánské nebo naopak volné až nevázané. Mohou být konvenční, osobité i podivínské. Týká-li se to pak hmotných statků, může tu hlodat závist ze strany přátel i nezdravá ctižádost mít se jako oni ze strany novomanželů. Je to už tak, že když se dva rozhodnou pro společnou cestu životem, tak si neberou jenom svého partnera, ale i jeho minulost a přítomnost. Jak a s kým ji prožíval a prožívá. Ono to nebylo vůbec hloupé, že se lidé před svatbou zasnubovali a nějakou dobu svému okolí prezentovali jako partnerský pár svazkem manželským ještě nepoutaný. Vychutnávat takové přechodné období společně a beze spěchu je kusem životní poezie a jak se v písni zpívá, trocha poezie nikoho nezabije. Medový měsíc je jen pokračováním této poezie. Když se povede, když se z poezie nesesmolí jenom konvenční manželská povinnost, která nakonec vyústí do manželstvím posvěceného znásilňování. Kéž všem budoucím novomanželům vydrží medový měsíc po celý život.

Dobromil Ječný


Kulturní kalendář:

1. 9. 1879 se narodil sobotecký učitel Václav Volf.

7. 9. 1829 se v Sobotce narodil P. Václav Hrdlička, organizátor studentského divadla, později kněz našich krajanů na Ukrajině.

27. 9. 1919 se v sobotce narodil PhDr. Václav Šolc, národopisný badatel, znalec života Indiánů a úspěšný spisovatel.

Často a rád po celý život zajížděl do Sobotky, kde se před osmdesáti lety narodil. Mnozí z vás, rodáků, se ještě pamatujete na jeho přednášky či jste ho dokonce osobně znali. Já, odrodilec, jsem ho viděla jednou jedinkrát jako dvanáctiletá při návštěvě v jeho pražském bytě. Chtěla jsem od něj rady do života, k mému zklamání se však hovor od Indiánů stočil právě k Sobotce a pozornost mého vzoru se ode mě přenesla na můj rodičovský - rodácký - doprovod.

S Václavem Šolcem jsem se pak setkala ještě jednou, bohužel už po jeho smrti 16. července 1995, I v literárním archívu Památníku národního písemnictví na Starých Hradech. Při studiu jeho pozůstalosti mě překvapilo, že v mé milované Sobotce, jak rodné městečko nikdy nezapomněl nazvat, žil velice krátce a již jako dvouletý se s rodiči přestěhoval do Úpice v trutnovském okrese. Své životní téma, Indiány, našel Václav Šolc už jako dítě právě tady při četbě knihy Karla Maye "Syn lovce medvědů". Provázelo ho pak obecnou školou v Úpici, reálným gymnáziem v Náchodě i pražskou Křemencárnou, kde 21. června 1939 maturoval, a dovedlo ho až ke studiu etnografie nejprve na Lateránské papežské univerzitě v Římě a po válce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Získáním doktorátu roku 1949 se Šolcovi splnil dětský sen, a to hned dvakrát, neboť mu zároveň zajistil stálé pracovní místo v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur. Když zde Václav Šolc nastupoval v roce 1945 jako studentská pomocná síla, asi tajně doufal, že zde bude moci zůstat natrvalo, nikdy by se však nenadál, že se jednou - roku 1970 - stane jeho ředitelem. Mezitím ale vykonal mnoho muzejnické práce a hlavně zahraničních test do Číny, Koreje, Vietnamu, Mongolska, Bolívie, Chile, Peru a Mexika. Jejich výsledkem byly odborné studie o životě tamních domorodců, které nicméně zůstávají ve stínu Šolcových cestopisných a dobrodružných knih pro děti a mládež.

Celé generace českých dětí tak poznávaly Jižní Ameriku a její obyvatele očima Václava Šolce, málokdo se ale zajímal o jeho osobu a život. Měla jsem to štěstí, že kromě onoho pro mě neuspokojivého setkání v roce 1989 jsem nahlédla i do jeho deníků, pamětí a poznámek, přesto mi však pro, pochopení autora a člověka Václava Šolce cosi chybí. Toto cosi se skrývá v paměti vás, rodáků, přátel a příbuzných, proto máte-li chuť si na Václava Šolce při příležitosti jeho nedožitých osmdesátých narozenin zavzpomínat, podělte se s námi.

Sylvie Voláková

29. 9. 1909 se narodila sobotecká učitelka a kulturní činitelka Drahomíra Bílková-Kyzivátová.

2. 10. 1909 se narodil novinář a spisovatel Ivan Mikšovič.

3. 10. 1839 se narodil v Sobotce ředitel Zemského archivu a spisovatel František Dvorský.

4. 10. 1849 se v Sobotce narodil prof. Evžen Fierlinger, spoluzakladatel muzejnictví v Olomouci.

7. 10. 1934 zemřel malíř našeho kraje Gustav Macoun.

8. 10. 1459 zemřel kostecký pán Mikuláš Zajíc z Hasenburka.

8. 10. 1964 zemřel malíř Českého ráje Karel Vik.

8. 10. 1989 zemřel sobotecký rodák, fotograf Josef Samšiňák.

Vyučený obchodní příručí se od mládí věnoval fotografování, jeho fotografie se objevovaly v tisku i na pohlednicích. V roce 1950 byl nucen emigrovat, dostal se do Ameriky a po několika pokusech se mu podařilo založit v Detroitu fotografický závod, který se v brzku dík neobyčejné píli a energii velmi rozrostl. Závod vedl samostatně až do roku 1970, kdy přerostl možnosti jednotlivce. V roce 1978 se stal Pepík majitelem fotografických oddělení ve velkých a známých obchodních domech. O proslulosti jeho firmy svědčí i to, že jí bylo svěřeno zpracování fotomateriálů, které přivezli kosmonauti Apolla 11 ze své cesty po Měsíci. Dne 30. listopadu by se dožil 75 let.

V jeho díle pokračuje syn Charles, absolvent amerických výtvarných škol, majitel fotozávodu Shadow Tanvald.

S

12. 10. 1684 zemřel stavitel Humprechta Carlo Lurago.

13. 10. 1919 se narodil známý teatrolog prof. Jan Kopecký, znalec díla Fráni Šrámka a přítel Sobotky.

23. 10. 1874 se v Sobotce narodil generál Josef Pícek, legionář a vlastivědný pracovník.

Patřil k významným mecenášům města Sobotky. Na nejrůznější akce přispíval velkým finančním obnosem, obvykle "temně modrou s globusem", což v jeho řeči znamenala předválečná pětitisícovka, a to tehdy byly nějaké peníze! Zemřel 8. 12. 1950. V příštím roce si tedy připomeneme padesát let od jeho odchodu a deset let od doby, kdy byl jeho hrob za dosud nevysvětlitelných okolností zrušen, ostatky uloženy do hromadného hrobu a jen zázrakem byl zachráněn jeho náhrobek s portrétem.

V příštím roce si připomeneme stopadesátileté výročí skonu soboteckého děkana P. F. Vetešníka, obrozeneckého spisovatele, přítele Josefa Jungmanna a dalších českých vlastenců. Připomínáme to proto, že se dr. Pícek po léta zabýval osobou děkana a napsal o něm krásnou a rozsáhlou monografii, která se zachovala v rukopisu. V době komunismu samozřejmě vyjít nesměla.

S

24. 10. 1879 se narodil učitel Václav Lemberk, kreslíř, hudebník, spisovatel a dramatik.

28. 10. 1949 zemřel sobotecký lidový dramatik František Vratislav Ort, autor v Sobotce provozovaných her Raketou na Mars, Na Poráni aj.

Blahopřejeme:

6. 9. se dožil 55 let sobotecký rodák, významný český chemik doc. ing. Radko Volf. 11. 10. oslavuje kulaté životní jubileum Soboťačka Marie Táborská, redaktorka Českého rozhlasu. 26. 10. 1934 se v Sobotce narodil náš spolupracovník, ing. Josef Jindra, dlouholetý pracovník turnovského podniku Monokrystaly, básník a v mládí organizátor soboteckého kulturního a sportovního života.


Jaroslav Klápště

7. 8. 1923 - 23. 9. 1999

Významný český malíř se narodil v Záhoří a Železného Brodu. Po maturitě byl v letech 1942-45 nasazen na opravě tunelu a tehdy začal jakoby pro zábavu a oddech kreslit. 1945-1950 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Měl vynikající učitele F. Tichého a E. Fillu. 1952 se částečně odřekl Prahy, usadil se v Turnově, ale jeho láskou zůstávaly Čikvásky u Semil, kde u svých prarodičů prožil dětství a mládí. Drobná roubená chalupa jeho dědečka stojí dosud na samém kraji osady a Klápště ji uchovával včetně interiéru v původním stavu. Posezení v této chaloupce mezi obrazy a při sklence dobrého červeného vína v debatě s výtvarníkem, který udivoval svými znalostmi, patří k nezapomenutelným zážitkům. Krásné výhledy z okolí tohoto objektu lákaly ke krajinářské tvorbě. Interiér poskytoval nesčetné náměty k vytváření nádherných zátiší. Klápště si velmi oblíbil i Sobotku a Sobotecko, které byly cílem jeho četných cest. Ctil Semtinskou lípu a kdykoliv ho vedla cesta kolem ní, nikdy se tu nezapomněl zastavit. Žeň své tvorby z okolí Sobotky vystavil roku 1998 v Šolcově statku, jako hold k 500. výročí povýšení na město.

Zvláštní částí tvorby je osobitá grafika, většinou suché jehly, ryté tvrdě do tiskové desky. I tady byl Klápště zcela svůj. Grafika je z největší části figurální, se symbolickou náplní. Její soubor vyšel také jako velký kalendář na letošní rok. List na září má přímo prorocký název: Poslové zmaru ...

V jeho osobě ztrácíme nejen vynikajícího malíře, ale i výborného kamaráda a člověka.

Karel Samšiňák


Městská knihovna Fráni Šrámka Sobotka

V tomto týdnu vydává čtenářský průkaz (platí do konce roku) zdarma.

Zároveň vyhlašuje amnestii sankčním poplatkům.

18. 10. se pracovnice knihovny účastní celorepublikového setkání v Praze na Staroměstském náměstí.

21. 10. se uskuteční beseda s panem Jindřichem Franckem, jičínským archivářem, o knize Zločin a trest - historie trestního práva v našem regionu vraždy, loupeže, čarodějnictví, smilstvo, atd.

V 18 hodin v půjčovně pro dospělé čtenáře.

Od 1. 9. letošního roku je v knihovně nainstalována Internetová síť, sloužící pro veřejnost. Přijďte se podívat, poskytneme i poradenské služby.

Z nových knih nabízíme mimo jiné tyto tituly:

Cestopisy:
ZIKMUND, Miroslav: Modrý Mauritius - Austrálie
HILLARY, Edmund: Pohled z vrcholu - Himaláje
KROPÁČEK, Luboš: Blízký východ na přelomu tisíciletí
JAZAIROVÁ, Pavla: Izrael a Palestina, Palestina a Izrael

Dějiny:
ČORNEJ - POKORNÝ Osudové osmičky - dějiny ČR
TOLSTOJ, Nikolaj: Oběti Jalty - dějiny 2. sv. války

Ekologie: REHNICER, Raymond: Nesnesitelná jednoduchost modernosti

Umění: VRKOČOVÁ, Ludmila: Slovníček hudebních osobností

Příroda: MESSNER, Reinhold: Yetti

Psychologie: TÄUBNER, Vladimír: Nejstřeženější tajemství - sexuální zneužívání dětí

Životopisy: BLOOD, Thomas: Madeline Albrightová

Regionální lit.:
NOUZA, Jan: Rozhledny východních Čech
ŠOLC, Ivan: Vzpomínky
OUŘEDNÍKOVÁ, Jana: Historie Sokola v Sobotce
PRAŽÁK, Václav: Baroko východních Čech
CÍSAŘ, Jan: Cesty českého amatérského divadla
Krajinou Českého ráje - SOBOTECKO

Beletrie:
FISCHEROVÁ, Táňa: Bílý den - příběhy ze života postižených
IVANOV, Miroslav: Černý dostal mat - o špionáži
TANAKA, Kótaró: Krabí zjevení - podivné příběhy ze starého Japonska

Pro mládež:
SUTCLIFT, Rosemary: Putování Odysseovo
Černé lodi před Trójou - antické příběhy
GAARDER, Jostein: Jako v zrcadle, jen v hádance - o životní moudrosti

LD

  • Báseň Václava Šolce Naše chaloupky rozebírá Vladimír Macura ve svém příspěvku Idyla a česká chaloupka, uveřejněném ve sborníku Idyla a idyličnost v kultuře 19. století (Albis international Ústí nad Labem 1999).

  • Jaroslav Diblík vydal ve svém nakladatelství Dita reprint knížky Václava Krolmuse Poslední božiště Černoboha s runami na Skalsku v kraji Boleslavském v Čechách z roku 1857 s doplňky dr. Karla Sklenáře. Připomíná se zde i úloha soboteckého rodáka J. L. Kendíka při tomto údajném objevu.

  • Známá kniha Zdeňka Kalisty Čechové, kteří tvořili dějiny světa vyšla poprvé v roce 1939. Nyní ji připravil Zdeněk Hojda pro nové vydání v nakladatelství Garamond Praha 1999. Obsahuje i kapitoly o Albrechtu z Valdštejna, Heřmanovi Černínovi a Humprechtu Janu Černínovi z Chudenic.

  • V úvodu své knihy Místopis obce Benešov u Semil připomíná Lenka Holubičková roli Vartenberků v nejstarších dějinách celého kraje (včetně Sobotecka).

  • Knihu Album starých pohlednic z Českého ráje autorů Romana Karpaše a Karola Bílka vydalo liberecké nakladatelství 555. Krásně vypravená kniha zahrnuje v samostatném oddíle i Sobotecko.

    KB

  • Krajinou Českého ráje - Sobotecko. Publikaci může čtenář přečíst za tři, čtyři hodiny a odložit do knihovny. Ale určitě neodolá a po malém okamžiku ji opět otevře. Znovu a znovu bude vzrušeně brát do rukou krásný tisk, aby se ho nabažil, aby se jím pochlubil přespolním přátelům. Publikace velkoryse představuje jubilující Sobotku a líbezný okolní kraj.

    Kniha láká především skvělou výpravou. Úžasná grafická úprava dává vyniknout nádherným fotografiím. Obvyklé záběry střídají ty nově objevené ..., ze záběrů interiérů schází možná byt Šrámkových, jistě alespoň ústřední sál zámku Humprecht - výzva výborným mužům s kamerou. Reprezentativní poslání puncuje vydání anglické a německé jazykové mutace.

    Autoři textové složky knihy populárně naplňují vlastivědné kapitoly o přírodních podmínkách, historii, národopisu (zastoupen lidovou architekturou), výtvarném umění. Formě neodpovídá pojednání o literatuře; Suchlovo vyznání, kterým zahajoval Šrámkovu Sobotku v roce 1995, spíš doplňuje vlídná slova Čapka, Glazarové a Pekaře. Naprosto udivuje, že alespoň v české variantě není otištěna báseň Šrámkova.

    K diskusi vybízí nevybavenost knihy odkazy o zdrojích informací, nedovíme se, kde se který obrázek nebo dokument nalézá. Publikace je ovšem určena k prezentaci, další údaje by zřejmě nebyly únosné. Proto potřebujeme plnit v ediční práci další cíle - zvláštní práci o dějinách města, průvodce muzejními sbírkami, bibliografií.

    Několik faktografických opomenutí i opakování údajů knihu výrazněji nepoškozují. Nelze nepoděkovat všem, kdo se podíleli na jejím vzniku. Věřím, že Soboteckým i všem, kdo se jejím prostřednictvím s krajem seznámí, dá radost. Její okouzlující zjev nese nadcházejícímu tisíciletí dobrou zprávu.

    J-ík

  • Knihovnička Českého ráje - fénixem se stal čtrnáctý svazek věnovaný jubileu soboteckého Sokola od J. Ouředníkové. Klasicky upravená knížečka putovala bez oficialit mezi čtenáře v průběhu slavnostního 19. června. Obrázek Fejfarův otevírá stručnou procházku lety 1869 - 1969, neboť autorka správně položila důraz na období nedávno minulé - od roku 1970 do současnosti. Zájemci naleznou, pokud neznají, v závěrečné poznámce seznam prací, které o starším období již existují.

    Možnost vycházet z literatury je využita k slohově vázanějšímu textu. Ten tvoří protiklad části, v níž jsou údaje publikovány prvně. Snaha zpřístupnit co nejvíce ověřených informací navozuje výčty, takže text neplyne tak svižně. Čtenáři ovšem taková metoda umožňuje kronikářské studium pojednání. Doufám, že tištěné prameny jednou opět umožní posun místní sportovní literatury.

    Dlouholetá sokolská starostka naši tělovýchovnou tématiku ovládá, věnuje prospěšné práci nemalý kus života, výsledkem je i tato publikace. svým účelem se nemíjí, díky! Kéž trvá tradice a autorce i Sokolu zůstane chuť pracovat pro zdar obce. Finanční konto nutí Knihovničku odložit náročnější projekty, ale nápadů na nové tituly neubývá, stejně jako vůle a chuti pokračovat. Těšme se na další, stejně užitečný svazek.

    J-ík


    Středisko městské kultury v Sobotce ve spolupráci s městem a soboteckými organizacemi Vás srdečně zve na

    DEN SENIORŮ

    setkání občanů dříve narozených

    s kulturním programem

    v neděli 24. října 1999 od 14 hodin

    ve velkém sále sokolovny v Sobotce.

    Tančí a zpívá soubor Český ráj z Jičína, hraje oblíbená hudba Příchvojanka, pořad konferuje imitátor A. Matoušek.

    Občerstvení, zajímavá tombola, tanec.

    Vstup volný.


    Sobotecký hřbitov

    Jakže by přátelé poezie neznali tuto překrásnou báseň z kytice Fráni Šrámka, kterou na věky věků oslavil místa nám všem tak drahá.

    "Hluboce zašum, stromová harfo, ..."

    Ta slova začátku básně si připomeneš, než vstoupíš na ta posvátná místa. Zastav se u železných vrat, zadívej se stromořadím lip - a pochopíš.

    "Tu leží dědeček s bábou, strýcové tři, ..."

    Ten verš jakoby básník vytušil i pro můj rod, pro můj život, pro jeho tesknici.

    A další z perel náhrdelníku: " ... vím už, kam vstoupím,
    něčeho krásného vždycky jsem svědkem, ..."

    "a posléze, kameni, k tobě,
    k tobě když přijdu, nemám co říci,
    a pod tím kamenem, napsali, ležíš,
    Václave Šolci, ..."

    " ..., však vy jste tu také,
    desítky jiných,"

    "Všechny vás obejít musím: vás,
    při zdi co ležíte,
    jak ten, jenž nemůže spáti už jinak
    než hlavou u zdi,".

    A tak chodím v ta drahá místa, veden za ruku básníkem, v hluboké pokoře, vždy jen s kloboukem v ruce. Většinou, kdy den již končí a noc pozvolna přichází, kdy na hrobech svítí několik světýlek. Noc, která může dát zapomnění na strasti právě prošlého dne, noc, která však také dává příležitost zlu.

    To ruce nenechavé sejmuly z pomníku soboteckých rodáků tři bronzové busty. Jiná ruka vandala rozbila dvě nádherné mramorové mísy při vstupu do nového hřbitova. A ustrnul jsem v oněmění, když místo, kam jsem se vracel po místě odpočinku mých drahých nejraději, v místa, kde jsem si kdysi dávno udělal malou kresbičku náhrobku s bustou krásné ženy, jíž se života běh završil v mladém věku - Ludi Peldové, bylo zneuctěno.

    Je pryč to dílo umělce, je nenávratně pryč a naděje, která prý umírá vždy až nakonec, již není. A tak zbyla jen ta fotografie.

    A co říci závěrem? Jen hlupák na vlnách éteru může vyslovit názor, že: "toto vše je daní svobodě a demokracii". Já protestuji! A odvolávám se ke všem těm, kdož spí svůj věčný sen na tomto hřbitově. Mým rodičům, mým dědům a bábám, mým spolužákům (Jaroslavovi a Toníkovi), naší paní profesorce, našim básníkům Václavu Šolcovi, Fráňovi Šrámkovi.

    Věřím, že na přelomu druhého a třetího tisíciletí chamtivost, zištnost a všechna ta zla poslední doby budou potlačena a dojde k naplnění básníkova posledního verše:

    "ať krásný mne zpívá,
    ať krásný mne dozpívá
    hlas,
    ať zním ...!"

    Přemysl Dolenský


    Život tropí hlouposti

    Sport v Sobotce, až na malé výjimky (tenis, lehká atletika), to byla odedávna vždy jen kopaná. I já jsem ve svých chlapeckých letech podlehl kouzlu kulatého míče, měl jsem svůj idol - slavné italské "levé křídlo", jehož jméno byto Orzi. Nosil na čele bílý šátek a já jsem věřil, že ten um a to kouzlo je právě v té čelence. Tři zápasy jsem na tehdejším hřišti pod Humprechtem seděl na lavičce jako náhradník a neprosadil jsem se ani přes ten bílý šátek na čele.

    A tak život mě určil jiný azimut. Nasměroval mě na "královnu sportů" lehkou atletiku, na střední a dlouhé tratě. Orzi byl vystřídán jiným idolem legendárním finským běžcem Paavo Nurmim, který ve svém životě získal na olympijských hrách dvanáct "zlatých".

    Svůj první závod jsem běžel v Mnichově Hradišti, na přespolním běhu Fügnerovy sokolské župy. Vedoucím byl tehdy sobotecký Gusta Kubů, vzácný člověk, kterému vděčím za vstup do světa tělovýchovy a sportu. V pozdějších letech jsem již byl členem mladoboleslavského lehkoatletického oddílu a pražské Stráže bezpečnosti. Toto období bylo završeno tituly prvního poválečného mistra republiky v bězích na 800 a 1500 m v roce 1945.

    V roce 1946 jsem zvítězil nečekaně ve 49. ročníku slavných "Běchovic", když o rok později v roce 1947 jsem byl "stříbrný"".

    Ale život určil vše jinak. Ve vzácném dopise, který jsem v roce 1956 obdržel od legendárního startéra "Běchovic", pana rady Rudolfa Richtera je toto konstatování: "Zařazením opomenutého ročníku 1902 do celkového pořadí, posunula se i decenia "Běchovic", takže Vy jste a navždy již budete vítězem padesátého ročníku v roce 1946, ... ."

    Po úspěchu na "Běchovicích" jsem nastoupil prezenční vojenskou službu v Jindřichově Hradci. Odtud se pak odvíjí řada mých zahraničních zájezdů v družstvu národním a města Prahy.

    V Jindřichově Hradci byl mým velitelem škpt. František Málek, pozdější můj výborný přítel - výborný člověk. On to byl, který rok co rok přicházel v Praze na "ohradu" do cíle "Běchovic", aby mně vždy znovu a znovu přivítal a stiskl mi ruku. Jeho dopisy chodily do Sobotky na adresu přesně a v termínu do mých rukou.

    Rok se vršil k roku, desítky a stovky závodů, tisíce naběhaných kilometrů. Na "Běchovicích" deset "zlatých" a deset "stříbrných" a čtyři "bronzové" ve všech věkových kategoriích. Sedm "zlatých" z veteránských ME a dvě "stříbrné" z MS v Birminghamu a finského Turku. Jen ta "zlatá" stále chyběla. Tu mně život, zřejmě jen a jen mou chybou, stále odpíral. A tak přišel rok 1999. "Veteránské Mistrovství světa v běhu do vrchu" bylo letos svěřeno České republice. Konat se bude v Jánských Lázních.

    Po příkladu etiopských a keňských běžců jsem zahájil přípravu co nejpečlivěji. Denní penzum, sedmkráte na Stéblovice, pro ztížení v červenci v hodinách kolem poledne. Ráno a večer ještě několikrát na kopec "V lavičkách". Sumasumárum 425 krát "Stéblovice" a 160 krát "Lavičky". Čtrnáct dní před startem závodu v Jánských Lázních se roznesla zpráva, že Přemek Dolenský je po smrti. Telefony u předsedy lehkoatletického oddílu i mých přátel byly obsazeny. Na stadionu, v sauně již prý vybírali "na věnec". Ale život, ten velký režisér to zařídil jinak. Po fyzické i psychické stránce, ale i co do životosprávy, vše bylo a jour.

    Start 14. srpna přesně ve 13 hodin na kolonádě v Jánských Lázních. Trať byla dlouhá 8 600 metrů s převýšením 650 metrů na Černou horu. Tam hluboko dole v lázeňském městečku si lidé léčí své neduhy pohybového ústrojí. Desítky a stovky pacientů, kteří jsou po úrazech, po obrně. Jak by byli štastni, moci tak běžet jako já. Sil ubývá - jen nepřejít do chůze jako řada z těch 650 startujících všech věkových kategorií. Je nutno zapnout i ten "poslední stupeň převodovky" - "redukci vůle". A byla z toho "zlatá" (kategorie 75).

    První "zlatá" z MS pro všechny, kteří ve mne věřili a věří, kteří mne podporovali a měli se mnou trpělivost. Rodinu, přátele, sponzory. Pro mladoboleslavské, sobotecké a pro mé rodné město Sobotku.

    Přemysl Dolenský

    řečený běchovický


    Společenská oznámení

    SŇATKY V SOBOTCE:

    31. 7. 1999
    Vítězslav Hejduk, Rytířova Lhota
    Vlasta Žáčková, Příšovice

    9. 9. 1999
    Jiří Bělohradský, Rakov
    Blanka Jeriová, Desná

    SŇATKY SOBOTECKÝCH JINDE

    7. 8. 1999 - Jičín
    Petr Louma, Roveň
    Věra Jakubcová, Kozlov

    4. 9. 1999
    Luboš Pajkrt, Sobotka
    Olga Procházková, Sobotka

    9. 9. 1999 - Humprecht
    Jaroslav Kozel, Jičín
    Marie Sasková, Železnice

    28. 8. 1999 - Staré Hrady
    Štěpánka Karbanová, Příchvoj
    Roman Vich, Jičín

    11. 9. 1999 - Sychrov
    Ing. Pavel Pažout, Samšina
    MUDr. Dagmar Přibylová, Samšina

    VZPOMÍNKA

    Dne 7. října uplyne 10 let, kdy nás opustil ve věku 40 let můj manžel pan Miroslav Cinkeis ze Sobotky. Kdo jste ho znali a měli rádi, vzpomeňte s námi.

    S láskou vzpomínají manželka a děti Pavel, Jana a Mirek

    Před rokem, 19. října 1998 zemřel náhle můj drahý manžel pan Jiří Jaroš z Horního Bousova. Kdo jste ho znali a měli rádi, vzpomeňte se mnou.

    Díky. Libuše Jarošová, manželka

    OPUSTILI NÁS NAVŽDY

    V červenci 1999

    5. 7. zemřel po delší nemoci ve věku nedožitých 80 let dolnobousovský rodák žijící ve Vídni, pan Václav Ječný. 8. 7. zemřel po delší nemoci ve věku 86 let pan Eduard Ječný z Rohatska. 8. 7. zemřela po krátké nemoci ve věku 74 let paní Růžena Šolcová, rozená Sasková z Čálovic. 9. 7. zemřel po dlouhé těžké nemoci zaměstnanec Sklářských strojíren Turnov, pan Ladislav Egert z Vyskře. 9. 7. zemřela ve věku nedožitých 91 let rolnice na odpočinku, paní Božena Havlíková ze Sobotky. 23. 7. zemřela vyčerpána dlouhou nemocí ve věku nedožitých 88 let, paní Božena Jindrová, rozená Hejnová ze Sobotky. 24. 7. zemřela náhle ve věku nedožitých 70 let paní Božena Sládková z Vlčího Pole. 28. 7. zemřela po delší nemoci ve věku 76 let paní Marie Šoltysová, rozená Vocásková z Rovně. 30. 7. zemřela tiše v požehnaném věku nedožitých 86 let paní Slávka Hastíková z Oseka. 31. 7. zemřel po krátké těžké nemoci ve věku nedožitých 59 let zaměstnanec ČD Jičín, pan František Bernat z Libuně.

    V srpnu 1999

    7. 8. zemřel náhle v požehnaném věku nedožitých 90 let pan František Tuček z Drštěkryjí. 10. 8. zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 79 let člen zemědělského družstva Sobotka v důchodu, pan Josef Kůtek z Lavic. 20. 8. zemřela tragicky ve věku nedožitých 58 let paní Alena Šírová ze Zámostí. 24. 8. zemřela po krátké nemoci v požehnaném věku nedožitých 90 let paní Ludmila Jenčková z Plhova. 31. 8. zemřel náhle ve věku 63 let pan Jaroslav Kolačný z Jičína. 31. 8. zemřel náhle ve věku 58 let zaměstnanec ZEMA Markvartice, pan Stanislav Melichar z Rakova.

    V září 1999

    1. 9. zemřel tiše v požehnaném věku 87 let pan Jan Kapek z Dolního Bousova. 1. 9. zemřel po krátké nemoci v požehnaném věku 97 let pan Josef Louda ze Zajakur. 5. 9. zemřel náhle ve věku 76 let pan Augustin Novotný Dolního Bousova. 7. 9. zemřela ve věku nedožitých 74 let paní Božena Bacovská z Drštěkryjí. 8. a 9. 9. zemřeli tragicky manželé Věra a Václav Valentovi ze Sobotky.


    Obsah

    1 - 4 Projekty směřují do budoucna
    Drahomíra Flodrmanová

    5 - 9 Na společné téma

    10 - 11 I budovy mají své dějiny
    Luboš Lanciger

    12 - 19 Sobotecké úřady a instituce
    František Staška

    20 Na školu můžeme být pyšní

    21 Slavný soud

    22 Fotoamatér

    23 I pohlednice mají svá jubilea

    24 Zatmění slunce před 87 lety v Sobotce

    25 Medový měsíc
    Dobromil Ječný

    26 - 27 Kulturní kalendář

    28 Jaroslav Klápště
    Karel Samšiňák

    29 - 31 Městská knihovna Fráni Šrámka

    32 Sobotecký hřbitov
    Přemysl Dolenský

    33 Život tropí hlouposti
    Přemysl Dolenský

    34 - 35 Společenská oznámení

    36 Obsah


    Odpovědná redaktorka děkuje všem spolupracovníkům a dopisovatelům za pomoc při vzniku tohoto čísla a těší se na další spolupráci.


    Fotoamatér Miloslav Bureš (11. 8. 1879 - 18. 1. 1959) měl pro fotografování vrozený talent a cit. Snad jen on dokázal zachytit oblačný obličej ducha Českého ráje nad Troskami.

    Tuto a řadu dalších nádherných černobílých a barevných fotografií můžete obdivovat v nedávno vyšlé knize Krajinou Českého ráje - Sobotecko, která čtenáře provede historií, lidovou architekturou, výtvarným uměním a nádhernou přírodou. Kniha potěší určitě nejen sobotecké rodáky, ale všechny milovníky Českého ráje.


    Menu