Lepaříček

Náš test: Jsi romantický typ?

1. Vracíš se ve svých vzpomínkách do minulosti?
a) ano, často1
b) jen někdy3
c) ne5
2. Co ti dovede pokazit náladu?
a) špatné počasí1
b) neúspěch ve škole5
c) hádka3
3. Které barvy se ti líbí?
a) černá, hnědá5
b) bílá, červená1
c) modrá, zelená3
4. Které z těchto místo tě nejvíce láká?
a) New York5
b) Paříž3
c) opuštěný ostrov1
5. Věříš v platonickou lásku?
a) ano1
b) ne5
c) možná3
6. Kterému druhu literatury dáváš přednost?
a) detektivkám, sci-fi5
b) psychologickým románům3
c) milostným příběhům1
7. Jaké prostředí by sis vybral/a jako místo o prázdninách?
a) místo s historickými památkami3
b) osamělou horskou chatu1
c) rušnou přímořskou pláž5
8. Na čem bude záviset tvá budoucnost?
a) na mých schopnostech a vůli5
b) je v rukou osudu1
c) na mnoha okolnostech (rodičích...)3

Vyhodnocení:

8-18 bodů
Jsi nadevše romantický typ, žijící ve svých snech a představách. děláš to částečně i proto, že jsi zklamaný/á z toho, co se kolem tebe děje. Hezké vzpomínky z minulosti jsou pro tebe mnohem přitažlivější než budoucnost. Často sníš s otevřenýma očima. Přes růžové brýle se lze na svět dívat jen chvíli. V opačném případě se můžeš často zklamat

19-29 bodů
Patříš mezi ty, kteří se snaží stát oběma nohama pevně na zemi. Svými sny se necháváš unést jen tehdy, když cítíš, že je to pro tebe příliš. Takový malý "úlet" ti umožní aspoň na čas zapomenout na každodenní starosti a problémy. Dovedeš se však "včas vrátit zpět".

30-40 bodů
Patříš mezi ty, u nichž v životě není velké místo na romantické představy a sny s otevřenýma očima. Ne, že by to nebylo ve tvých schopnostech, ale už máš za sebou jisté životní zkušenosti. To je na druhé straně dobře - víš, že tvá budoucnost záleží především na tvé cílevědomosti a vůli něco dokázat.


Vtipy

"Proč jste tak nervózní, paní Kosová?"
"Ani se neptejte! Půjčila jsem před hodinou paní Kavkové moje nové plavky, ona skočila do vody a ještě se neukázala nad hladinou!"

Přijde k lékaři holka s punčochou přes hlavu. Lékař se ptá: "Co vám je?" - "Žerty stranou, tohle je přepadení."

Zamilovaný radiomatér šeptá do ucha své dívce: "Mezi námi bloudí vlny jak v éteru. Já sem vysílač a ty přijímač." - "Ano miláčku, ale amplion budeme mít až za devět měsíců."

Jedna pacientka se zeptala pana doktora: "Řekněte mi, doktore, jaká cvičení jsou nutná pro to, abych zhubla?" - "Musíte kroutit hlavou zprava doleva," odvětil. "A kdy jí mám kroutit?" - Když vám nabízejí jídlo."

"Víš, jak se modlí Bill Gates a jíní počítačoví experti?" - "Nevím, jak?" "Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, enter."

Cigarety

Kdo má v ruce cigarety,
tomu brzy zvadnou rety,
a než chudá něco tuší,
začnou mu odstávat uši.
Potom přijde odplata - farář, hrobník, lopata.
Proto když chceš užít, zanech ihned cigaret!

Klára Pechočová


Čerství spolužáci

Studentům v primě byly o hodině slohu zadány dvě otázky, jejichž záměrem bylo zachytit, jak se spolu po několika týdny skamarádili, jaké jsou mezi nimi vztahy, neboť je zřejmě důležité, jak spolu komunikují v onom společenství, v němž budou spolu po osm let. To, čeho si v jednotlivých odpovědích všímali a jak to dokázali vyjádřit buď výstižně nebo i s upřímnou slohovou neobratností (její projevy jsme ponechali, jen pravopisné chyby jsme opravili, byť i ty jsou takřka roztomilé, např. "někdy zlobýš"), bylo zajímavé nejen pro jejich češtinářku prof. Machovou, možná i pro ně samotné, ale i pro Noviny LG. I těchto prvních pokusů si všímáme, protože i když jsou zatím nejmenší, jsou to už studenti LG.

1) Sedím s tebou už druhý měsíc v lavici a po této době o tobě mohu říct asi tohle:
2) Můj nový kamaráde, moje nová kamarádko, chci ti říct, že:

Z odpovědí na první otázku:

Známe se už pět let a děkuju ti, že ses na mě ještě nevykašlal a že se mnou ještě kamarádíš. Doufám, že spolu budeme kamarádit dlouho. Jsi moc fajn kamarád, ale mohl bys mi víc radit při písemkách.

Jsi dobrý, hodný a dokážeš pomoci, ale někdy jsi náladový. Dobře se učíš, ale někdy zlobíš.

V lavici mi ani nepřekážíš a doufám, že já tobě také ne. Když jsem sem přišla, nikoho jksem neznala jsi mi milá, když jsi mne tak brzy přijala.

Jsi hodná, veselá, milá. A jsi pořádná,to se mi líbí. A nerada se hádáš. Jsem ráda, že s tebou sedím.

Opravdu jsi měla pravdu, když jsi řekla, že ležíš v knihých. O přestávce s tebou není moc řeč, protože pořád čteš. Ale to nevadí, protože nejsi má jediná kamarádka.

Jsi celkem dobrá sousedka, ale akorát jednou jsi mi zapařila klíče v igelitovým pytlíku. Jinak dobrý.

Jsi hodný, že mi vždy s ochotou pomůžeš. Znám Tě už od narození a něky mi lezeš na nervy, ale dá se to s ebou vydržet. Díky, že se mnou sedíš.

Teď tě v moc v oblibě nemám, nejdřívd ztratíš klíče, a já ti musím chodit otvírat skříňku, je dobře, že už máš klíče.

Strašně se roztahuješ, že nemám vůec místo. Ale jinak jsi docela fajn. Jako kamaráda tě mám rád.

Rozvaluješ se přes půlku, ale dá se to vydržet.

Je fajn s Tebou sedět, i když se kolikrát pošťuchujeme a schválně si bereme věci, tak si myslím, že jsme udělaly dobře, že jsme si spolu sedly.

Z odpovědí na druhou otázku:

Chci ti říci, že jsi správný kluk, jak má být. Myslím, že nemáš chybu, ale nemusel bys tolik zkapomínat na úkoly z němčiny a tak hlasitě se smát.

(v textu je uvedeno plné jméno, které vypouštíme)

Jsi dobrý kamarád, ale někdy mě naštveš. Znám tě dlouho. Zrovna včera jsi mě naštval tím, že jsi odešel a nepočkal jsi na mě, předevčírem jsi mě naštval, s Honzou šli jste do školy a v půli cesty jste přišli na to, že jdete bez mě. Ale jsi hodný, dokážeš pomoci.

Je s tebou někdy docela zábava, akorát že jsi (na můj vkus) moc chytrý.

Jsi zábavný ve tvých vtípkách si libuji. Na 2. ZŠ taková legrace nebyla.

Jsi veselý, ale někdy to je až moc nahlas.

Moje nová kamarádko, chci ti říct, že jsi mne nezklamala, nýbrž překvapila v mnoha věcech.

Jsi dobrá kamarádka a vždy každému dobře poradíš. Ale ve škole bys mohla být více slyšet.

Chtěla jsem s tebou sedět už od první třídy základní školy, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Až v primě jsem zjistila, že s ebou se dobře sedí. Nepovídáš při hodině, nerušíš, akorát se někdy nemůžeme shodnout. Sice o přestávce jenom někdy otravuješ,ale to mi vůbec nevadí, protože moje bývaá třída byla ještě hrší.

Docela jsi mě překvapil, protože jsem nevěděl, že bydlíš tak blízko. Jinak to je docela dobrý.

Znala jsem tě ze závodů, ale nemyslela jsem si, že jsi tak správná.


2. října 98 - prima

oslovte krátce svoji novou školu, co byste vzkázali po krátkém pobytu na nové škole někomu z profesorů nebo profesorek

(ve výběru textů jsme vynechali jména vyučujících - ať již byly předmětem obdivu - a názvy předmětů, i těch, které z různých důvodů "silně odpuzují")

Ahoj, jičínský gymple, chodím do tebe jen měsíc, ale už dokážu říct, že se mi tu líbí.

Můj osmiletý gymple, tady se mi libí víc než na té staré školy a to kvůli tomu, že jsem tady volná jako pták

Páni a paní profíci z gymplu! Zatím jste všichni moc prima a věřím, že budete tak hodní, jako jste v primě, i v dalších třídách. Třeba mě někdy bude učit i pan říďa, abych ho líp poznala.

Dobrý den pane profesore a paní profesorko, doufám, že nás něco naučíte a i trochu pobavíte.

Milý lepáku, Lepař ulepařil chybu, že to tu vůbec založil. Ty jeden gymple, jsi ústav, ale jsi nanic.

Milý profesore, že učení je nad zlato, se v dnešní době změnilo, když se budeš učit, tak dostaneš kapesný. Zpozoroval jste to?

Milý můj andělsko-ďábelský ústave, je mi naprosto jasné, proč jsme vedle ředitelny, ale doufám, že zde nestrávíme mládí.

Paní profesorko, hodina s vámi je bezva. Určitě je to o mnoho lepší než na devítiletce. Ale některé hodiny mě silně odpuzují.

Pane řediteli, je to tu dobré, hlavně v jídelně dobře vařej.

Jsou tu super profesoři, někteří jsou srandovní a někteří nejsou zase pro srandu.

Vážený pane profesore, jste docela fajn třídní, jsem ráda, že tu jste, a že vás máme zrovna na matematiku.

Vážený pane profesore, dal jste mi 3 z písemky a dost mi to vadí.

Nazdar ty šílená školo, jak můžeš vydržet ten strašný řev z primy!

Vážená paní profesorko, děkan za jedničku.

Nazdar školo, doufám, že mě tady naučíš vše, co potřebuju do života, a ještě bych si přál, aby Ti tady bufet vydržel dost dlouho.


Bludiště

Na jaře roku 1992 rodina Frenzelova postavila svépomocí během pouhých tří měsíců bludiště, které je v současné době největší v Německu. Na ploše 51x51 m (2601 m2) bylo položeno 3000 m obrubníků, postaveno 700 plotových sloupků, nataženo 1300 m drátěného pletiva, rozprostřeno 3200 stále zelených konifer. Nejkratší cesta k cíli uprostřed keřového bludiště je asi 350 m dlouhá a celková síť cestiček je 1,56 km dlouhá. V bludišti neexistují slepé uličky, za to však 30 720 různých možností dostat se k cíli, který je uprostřed. Zde použitý systém bludiště je jedinečný v všichni si lámají nad tím hlavu. Denně k nám přichází mnoho návštěvníků a rodiny doslova soutěží mezi sebou. Razítko uprostřed bludiště je pro všechny hezkou památkou. Od 1994 do 1995 následovala výstavba sousedního dobrodružného bludiště. Kdo se teď dostane do středu bludiště ze křoví, může přes 30 m dlouhý dřevěný most odstartovat do dalšího dobrodružství. Do cest zabudované překážky vytvářejí labyrint, který je snad na celém světě jedinečný. Můžete na příklad balancovat přes vodní nádrž s překážkami. Nejrůznější mosty znesnadňují hledání východu. Další částí labyrintu můžete prolézat nebo provléci se palisádovým labyrintem. Největší atrakcí však asi budou dvě obrovské klouzačky, z nichž jedna může být použita jako východ. Celkem 30 překážek můžete překonat na ploše 30 x 51 m. Nezapomnělo se však ani na návštěvníky, kteří nejsou tak sportovní. Existuje i trasa bez překážek, která končí otáčivými dveřmi, které vedou na svobodu.

Saurierpark - Urzoo

Zde pracoval Franz Gruss od r. 1981-1991 na svém životním díle. Postavil podle vědeckých předloh plastiky pravěkých ještěrů v jejich životní velikosti. V roce 1994 převzal tuto práci Thomas Stern. Tato do detailů přesná stavba ze železa a betonu zprostředkovává dojem životnosti. Zhotovené plastiky představují typické zástupce ze světa pravěkých ještěrů z doby zvané paleozoikum (země pravěku) a doby mezozoické druhohorní (zemského středověku). Najdete zde kolem 40 druhů dinosaurů.

Petra Matušová, Petra Kudrnová, Lenka Kaizlerová

100 Čechů Českého ráje / Fotografie Pavla Charouska

100 Čechů Českého ráje v jičínském muzeu

Fotografie Pavla Charouska jsou čtenářům Novin LG důvěrně známy. Studenti historického kroužku na LG spolupracovali s turnovským novinářem a fotografem takřka od počátku jeho pozoruhodného projektu, v Novinách LG uveřejňujeme pravidelně Charouskovy portréty zajímavých osobností našeho kraje.

Po turnovské premiéře a sobotecké repríze se veřejnost mohla do třetice setkat s výsledky Charouskova vidění člověka v jeho světě, osoby a prostředí v jejich vzájemnosti, vyzařování osobitosti a osobnosti do okamžitého zachycení v dokumentu na výstavě v jičínském muzeu.

Vernisáž ve vstupní hale muzea zahájila hudební skupina Fidle (to byl záměr P. Ch., aby na každém místě byl příznačně jiný hudební žánr, tj. po jazzu a folku nyní lidová píseň), která se zařadila rovněž do Charouskova projektu (zveřejněna byla fotografie ze Šolcova statku z účinkování na Šrámkově Sobotce).

Pak mluvilo několik lidí, Draga Zlatníková četla své verše, autorovi fotografií byla předána kouzelná mýtická dřevo-socha člověko-zvířete a přátelé z Pohádkových novin sehráli, zatímco pan ředitel Gottlieb točil klikou flašinetu, scénky z života-a-díla-umělce. Tímto formálním přeuspořádáním vernisáže se podařilo to, o co Pavlu Charouskovi jde, totiž aby zahájení výstavy bylo více než jejím formálním otevřením, aby bylo komunikací mezi přítomnými na fotografiích a v reálu a zároveň poetickým zážitkem v prostoru, v němž se odehrává.

Vzhledem k tomu, že LG je i organizací, která se postavila za realizaci projektu, předal Pavel Charousek v průběhu vernisáže celý soubor fotografií a doprovodných textů řediteli naší školy Vladimíru Cardovi. Druhý soubor bude v jičínském muzeu. Noviny LG přinášejí další část seriálu.

jkč


Renata a Martin Lhotákovi patří ke znýmým českým tvůrcům dřevěných hraček, loutek a roztodivných pohyblivých vynálezů, které potěšily stovky dětí a jejich rodičů u nás i v zahraničí.

O světlech v lidských očích

V prvních podzimních dnech se v Jičíně už tradičně koná festival Jičín - město pohádky, který se stal pevným pilířem propagace Českého ráje, pilířem lásky a porozumění, při kterém se prolíná svět dětí se světem dospělých.

Každým rokem se v rámci festivalu koná spousta doprovodných akcí. Jsou tu výstavy, tvůrčí dílny, náměstí a přilehlé ulice se mění v jednu velkou hernu. Městem se rozléhá dětský smích a dospělým kolikrát září oči stejně, jako jejich dětem. Čas od času dojde ale na akci naprosto výjimečnou, která chytne za srdce všechny - byla jí i výstava prací manželů Lhotákových v jičínské galerii.

Když vám někdo řekne, že jde "na výstavu", představíte si exponáty za sklem, jemně nasvícené pergameny či historické náčiní, na které není radno sahat. Když vám ale řekne, že jde na výstavu Renaty a Martina Lhotákových, můžete si být jisti, že až ho znovu uvidíte, bude jen těžko hledat slova, aby vám vylíčil atmosféru, kterou na výstavě zažil. Ona se totiž opravdu přehlídka originálních nápadů, funkčních vynálezů a krásných loutek, kde se všechno hýbe, teče voda, létají dřevění ptáci a pracují, dohlíží a baví se sami autoři, dá obtížně popsat. Těžko slovy vyjádřit, že vám bylo někde moc dobře a že jste si sám ve svých třiceti, padesáti, sedmdesáti letech dokonale "pohrál", stejně jako vaši sourozenci, děti nebo vnuci.

Martin Lhoták se narodil v Jičíně a Renata v Praze, oba v roce 1947. Potkali se v patnácti letech na střední uměleckoprůmyslové škole v oddělení hraček u prof. Viktora Fixla. Po sedmi letech se vzali. Dále spolu vystudovali loutkářskou scénografii na divadelní fakultě AMU v Praze. Vychovali v tu dobu dvě dcery, Barboru a Terezu, a v roce 1977 se jim narodila ještě Kristýna. V témže roce se odstěhovali na chalupu do Hubojed u Mladějova nedaleko Jičína. Dva roky tam žili a pracovali ve svém ateliéru a dílně, a i po návratu do Prahy pracovali pro loutkový film, divadlo, dětské televizní vysílání (byli u vzniku studia Kamarád) a pro výstavnictví.

Od roku 1962 se soustavně věnují tvorbě hraček a od roku 1980 své kolekce vystavují. Pracovali a vystavovali také ve světě. V Japonsku to byl pavilon dětí, ve Vietnamu výstava vývoje umění ve světě, v Německu se opakovaně zúčastňovali výstav Domov a řemeslo a Mezinárodního veletrhu řemesel v Mnichově, kde dosáhli možná největšího úspěchu se svou Školou mechaniky, která originální formou zpřístupnila taje fyzikálních zákonů. Za ni dostali v roce 1992 Zlatou bavorskou státní cenu.

Od roku 1981 je Martin odborným asistentem na DAMU, katedře alternativního a loutkového divadla v Praze, učil také v Anglii a v Norsku.

Nejvíce Renatu a Martina zajímají vlastní výstavy ve formě živých dílen, kterých se zúčastňují i se svými dcerami. Ty vystudovaly stejné školy a zabývají se také výtvarným uměním, i když Kristýna se nyní více věnuje hudbě a modernímu tanci. Jičínskou výstavu si Lhotákovi "nadělili" k padesátinám. Jejím prostřednictvím chtěli ukázat, že práce pro děti je nejen zajímá, ale i těší. její součástí byly i živé dílny pro děti, opravovaly se rozbité dřevěné hračky a jaksi samozřejmě k ní patřily rozzářené oči návštěvníků.

Jičínská výstava opravdu nadchla desítky a stovky malých i velkých. Dala něco i vám?

Renata: "Nebyla to naše první výstava, i když co do rozsahu byla určitě největší. Pro mě, jako rodilou Pražačku, byla potvrzením osobního vztahu k Jičínu. Připadá mi, jako bych se tady narodila. Jsem tu štastná. Snad se náš společný vztah přenesl i do atmosféry výstavy. Víme, co nás těší a co nás naplňuje, a díky za příležitost, když TO můžeme lidem nabídnout.

Věci na výstavě jsou převážně z Martinovy hlavy. Jsou neokázalé, hloubavé, provokativně střízlivé a tajemné. Tajemné v tom, co je v nich zakleté. Víte, my se s Martinem poznali opravdu dost brzo, v šestnácti letech, a já si za celou tu dobu říkám: Moje role je vydolovat z něj všechny ty tajemnosti, které nosí v hlavě, a potom je společně realizovat. Všemožnými lstmi se mi to snad daří. A tak vařím, povlíkám peřiny, nadávám, když je malověrný...

Za ta léta jsem pochopila, že když něco společného vymyslíme, dosáhneme největšího úspěchu, když výsledek své práce sami předvádíme. Je tolik naše, že v našich rukou nejlépe ožije. To, že naše výtvory lidé ocení a zároveň je i potěší, je pro nás největší vzpruhou na další cestě."

Bylo na výstavě něco, co se vám nelíbilo?

Martin: "Naším záměrem je, aby si děti přišly hrát společně s rodiči. A ti mnohdy své děti jenom vstrčili dovnitř a čekali venku. Dalo mi vždycky hodně práce je přesvědčit, že by to mělo být jinak... A jindy, když jsem rodiče přemluvil, stejně netečně postávali uvnitř. Jenom na své dítě dohlíželi."

Navenek působíte jako kompaktní manželský pár. Jste spolu od šestnácti, dnes je vám padesát, aniž byste na to vypadali. Máte nějaký návod pro ostatní, kteří by si přáli svůj život prožít vedle jednoho partnera?

Renata: "Žádný univerzální návod neexistuje. Řeknu vám tedy něco ze života: Nikdy jsem neměla potřebu číst romány, čili příběhy jiných lidí. Cítím se tak naplněná životem vlastní rodiny, že když čtu, je to proto, abych se dál vzdělávala. Miluji večery, kdy si Martin čte a já si přemýšlím o nás, o věcech, které nás čekají, o tom, co budu dělat, jak to budu dělat. A když potom s něčím začnu skutečně, dělám to naplno, rázně a s plnou energií. Co se ale týká osobních, citových vztahů, jsem velmi zranitelná. Proto jsem ráda, že žiju vedle muže, který mě bere takovou jaká jsem a nechce měnit moji přirozenost. Možná proto se nám zatím vždy podařilo těžké mraky rozehnat. Právě nyní stojíme před dalším životním mezníkem. Děti nám vylétly do světa a my se s novou situací budeme muset nově vyrovnat."

V současné době jste v Jičíně také známi jako iniciátoři oživení valdštejnské Lodžie v Libosadu. Někdy jsou slyšet hlasy, že právě vy byste mohli svými nápady Lodžii zachránit. Není to pro vás příliš zavazující?

Renata: "Nenecháváme se tím znervóznit. Velmi se cením například práce Lenky Šoltysové a dalších lidí z Občanského sdružení Lodžie. Máom obrovskou radost, že se nám ten originální přírodní prostor podařilo uchránit megalomanským plánům v podobě velkého zábavního parku ve stylu Disneylandu. V Libosadu architekti před staletími vytvořili nádhernou ukázku komponované krajiny, která potřebuje jen tu a tam lehce poopravit, aby současný výsledný dojem byl ještě lepší. A samozřejmě opravit zde stojící stavby. zejména valdštejnskou Lodžii, která by v budoucnu měla být jednotícím prvkem celého prostoru.

Naše výstavy i znovuoživení čestného dvora Lodžie mají jednu společnou myšlenku. Přejeme si, aby - stejně jako na výstavu - chodily v budoucnu malé a velké děti i do Libosadu a společně trávily svůj volný čas. Chce to samozřejmě peníze, které ale zřejmě přijdou postupně. Nejdříve musí být zpracovaný celkový projekt a potom se může oprava realizovat po částech. Můžeme například udělat sbírku na tašky na střechu, ale ještě důležitější je dát dohromady skupinu lidí, která bude mít oživení Libosadu jako svůj velký cíl. Nejde o to, za každou cenu někoho bohatého přesvědčit, aby na opravu dal miliony, chtěla bych spíše vytvořit kolem Lodžie atmosféru, jako že si tady něco společně uděláme pro sebe a pro své děti. Tak vznikne místo, které sice nebue luxusní, ale střídmé a stylové, bude sice strohé, ale funkční, a hlavně - budou je mít Jičínští a přespolní rádi. Potom tam mohou být tvůrčí dílny, můžeme tam vyrábět hračky, hrát divadlo, nabízet občerstvení za přijatelnou cenu, či skromné ubytování pro lidi, kteří budou chtít načerpat novou energii..

Martin: "Mluvili jsme o světýlkách, které snad v lidských očích rozsvítila naše výstava. Myslím, že máme ty nejlepší předpoklady, aby ona světýlka došla lipovou alejí až do Libosadu. Věřím tomu, že to tak může být..."

(Zaznamenáno v Hubojedech u Mladějova - za pomoci úvodního textu Lhotákovic výstavy - v říjnu 1997.)

Pozn. NLG. O jičínské výstavě Martina a Renaty Lhotákových naše noviny informovaly. V dvojčísle 5,6 zveřejnily rovněž fotografie
aktivit z čestného dvora Lodžie o čarodějnicích. Přestože původní text je rok starý, nepozbyl na své aktuálnosti, a proto jej uveřejňujeme v celém znění.


Sport

Sport na našem gymnáziu má mnohaletou a úspěšnou tradici. Zúčastňujeme se mnoha soutěží, ale nejúspěšnějším sportem je na škole dívčí atletika.

Zavedením osmiletého studia obsazujeme i sporty vypsané pro nižší gymnázia. Jsou to: odbíjená, přehazovaná, vybíjená, kopaná, dále "Pohár rozhlasu žactva v atletice" a Atletický čtyřboj žactva. Nechybíme ani na "Běhu Mládeže" a na přespolním běhu družstev.

Letošní školní rok jsme zahájili "Během mládeže", jehož okresní kolo proběhlo v Jičíně a všichni naši závodníci postoupili na oblastní finále.

Následoval "Středoškolský pohár v atletice" - u této soutěže bych se zastavila, jednak proto, že atletika se jako jediná zachovala bez přerušení i po revoluci, a jednak proto, že letos proběhl již 17. ročník, přičemž posledních pět let se koná i republikové finále a kromě loňského roku se dívky vždy na přeboru republiky probojovaly - největší úspěch jsme dosáhly v roce 1996, kdy jsme získaly stříbrnou medaili. Letos se nám tolik nedařilo, protože před odjezdem postihla dívky vážná zranění. Odjížděly jsme v neúplné, proměněné sestavě, a tak obsadily 6. místo. Za zmínku rovněž stojí i to, že z celkového počtu 81 škol, které se v republice zúčastnily této soutěže, figurují děvčata našeho gymnázia na 3. místě. Středoškolský pohár je zajímavý a lákavý i tím, že každý druhý rok se republikový vítěz zúčastňuje mezinárodních závodů.

V loňském roce jsme se poprvé zúčastnili přespolního běhu družstev a hned jsme byli velice úspěšní. Nejen tím, že všechny naše družstva postoupila na oblastní finále, ale družstvo dorostenců se probojovalo na republikové finále, z něhož přivezli bronzovou medaili. Přebor republiky se koná každý druhý rok. Letošní oblastní finále proběhlo opět za účasti našich družstev: dorostenci zvítězili, ml. žáci byli druzí a st. žákyně třetí. Ml. žákyně obsadily páté místo.

Velice populární je náš "domácí závod", a to přebor tříd ve štafetách. Letos proběhl již 22. ročník a závodu se kromě všech tříd zúčastňují i kantoři.

Do Vánoc si studenti zasportují ještě ve volejbale a v košíkové. Zástupce vyšleme také na "Běh 17. listopadu", který se tradičně koná v Kopidlně.

Jarmila Jenčková


ATLETIKA

Gymnaz. družstvo atletek po vítězstvích na finále okresním i regionálním, které bylo docela dramatické,postoupilo na přebor ČR. Přebor se konal v hale v Jablonci nad Nisou ve dnech 6.-7. 11. 98. Před odjezdem nás postihlo několik komplikací

1. Petra Šindelářová si udělala výron - nemohla proto vůbec skákat do dálky a obtížně se jí skákalo i do výšky.

2. Klára Tišerová podstoupila dva dny před odjezdem na přebor operaci slepého střeva, čímž bylo družstvo oslabeno v běhu na 800 m.

3. Eliška Stará a hlavně Lucka Pírková absolvovaly závod nachlazeny s horečkou.

Proto jsme nemohly zasáhnout do bojů o medaile a tak 6. místo je více než pěkné. Útěchou nám bylo to, že turnovské družstvo dívek, které postoupilo na přebor ČR na divokou kartu, nás neporazilo ani v takovém oslabení.

Naše úspěšné atletky:
Petra Šindelářová - výška 2 m, koule 4 m, štaf.
Eliška Stará - 60 m, dálka, štaf.
Iva Hnátová - 200 m
Zlata Budínská - 60 m, dálka, štaf.
Lucie Janoušková - 800 m, štaf.
Petra Hnízdová - koule
Zuzana Šolínová - 800 m
Lucie Prková - 200 m, výška

Družstvo získala 7442 b. Vítězná břeclavská děevčata měla 8 315 b.

REGIONÁLNÍ FINÁLE V PŘESPOLNÍM BĚHU DRUŽSTEV.

Proběhlo v Nové Pace 5. 11. 98. Skoro ve všech kategoriích jsme po vítězstvích na okrese měli zastoupení. Dorostenci Kalenský Tomáš, Mach Jan, Kazda Ondřej, Vacek Jan, Čapek Michal, zvítězili a pochutnali si spolu s ostatními našimi závodníky na dortu. Mladší žáci Palas Jan, Tomíček Luděk, Holas Štěpán, Mácha Jan, Drobník Michal obsadili 2. místo. Dívky starší Plesarová Veronika, Kousalová Karolína, Hofmanová Tereza, Procházková Zuzana, Horáková Míša doběhly na 3. místě. A mladší dívky Špicarová Míša, Hofmanová Zuzabna, Kudrnová Petra a Dubská Šárka skončily páté.

VOLEJBAL - OKRESNÍ FINÁLE

se pořádalo 5. 11. na SPŠ pro dívčí týmy. Z okresu se sešla bohužel jen tři družstva - vyhrály dívky ze SZeŠ Hořice, druhé byly dívky ze SPgŠ Nová Paka a na třetím místě to byla naše děšvčata: Daniela Turčínová, Monika Střihavková, Jana Pavlíková, Natálie Kroftová, Veronika Nováková, Andrea Klímová, Jana Plodková, Tereza Kábrtová, Lucie Hlaváčová a Míša Jírovcová.

O týden později, 10. 11. 98, na téže škole byl volejbal chlapecký. Zde bylo početnější zastoupení - celkem 6 družstev. Vyhráli chlapci ze SPŠ, naši volejbalisté byli třetí.

Naše družstvo: Václav Nidrle, Ondřej Kazda, Petr Šatný, Tomáš Rada, Pavel Krčmárik, Lukáš Hrdina, Petr Řezníček, Štěpán Vele, Lukáš Patka


Galerie LG

1.Příjmení,jméno: Ing. Marta Bílková

2.Adresa: Jičín Čeřovka

3.Věk,znamení,datum narození: 190 let po objevu vodíku, Váhy

4.Rodina: manžel František, dcery Marta a Tereza

5.Oblíbená hudba: Queen, Dire Straits, Verdi

6.Oblíbený lit. žánr,autor: Milan Kundera, Agatha Christie

7.Oblíbené jídlo: bramboráky

8.Oblíbená barva: přírodní tóny, modrá

9.Oblíbené zvíře: pes Ája

10.Oblíbená známka: dle možností ta nejspravedlivější

11.Oblíbený umělec či vědec: Rudolf Zahradník (vědec), Rembrandt

12.Přežblept: Paní profesorka je velmi rozvážná, a tak se zřídkakdy stane, že se přebrebtne. (Jeden přežblebt ale přesto otištěn v tomto čísle)

13.Vlastnost: rozvážnost

14.Věta: Problémy jsou od toho, aby se řešily (manžel).

15.Přání pro studenty: Plno elánu, chuť do práce, do zábavy. Abyste se měli stále na co těšit.


Lepácké přežblebty

A tady je pár vět vyřčených našimi kantory, díky nimž jsme nepodlehli depresi během vyučování:

Student u tabule, kterému byla zadána odporná úloha: "Jéžišmarjá!"
Kantor: "Ale ne! Ježíš nešmajdá, Ježíš chodí." K ostatním studentům: "Říká mi tady, že Ježíš šmajdá."

7 lidí chybí, mezi nimi i kuřáci. Při zápisu do třídnice začne zbytek "zdravých" lidí chrchlat. A kantor: "No tak, nekupujte si ty levný cigarety, mládeži!"

Ve vzteku nad chatrnými vědomostmi zkoušené studentky kantor zaklel: "To jsou komplikace, to jsou... a nevědět, kdy byla VŘSR! Já si připadám, že se s civilizací vracíme někam na stromy."

Nechybí ani tvrdé výhrůžky typu: "Kdo bude zívat, ten si půjde omýt obličej do škopku. A kdo bude zívat dál, tomu tam přisypu ještě modrou skalici. Ovšem existují i jiné sloučeniny..."

Skvělý přežblebt: "Ale klid! Já budu srá... strhávat body!"

Takhle se to koulí s nadměrně aktivními studenty: "Ne že bys nám tu chyběl minulý týden, ale teď nám tady přebýváš."


Vánoční koledy na LG

Pro letošní vánoce připravila hudební skupina Fidle na pondělí 14. prosince vystoupení pro studenty LG v aule školy. V pořadu Rozmarné koledy, jehož premiéra se konala již v loňském roce, chce Fidle ukázat, že lidové koledy nemusí mít pouze charakter rozjímání. Letošní pořad Vánoce s Fidle je rozšířen o řadu nových písniček, skupina se rozšířila o několik nových členů zpěváků.

Večerní vystoupení společně se smíšeným pěvecký sborem Lepařova gymnázia Foerster v Porotním sále je určeno pro jičínskou veřejnost.


Šel jsem na koledu

Benecko, Krkonoše

Šel jsem na koledu po ránu z domu,
děvečka mě hnala vidlema z domu,
před dům až běžela, na hubu upadla, byl jsem rád tomu.

Pod domem házela za mnou kamením,
přišel tam ňáký pes, který byl, nevím.
Popad ji za sukni, to byl tanec smutný, až vám to povím.

Popad ji za sukni, zmáchal ji všecku,
děvečka volala zas na kuchařku.
Kuchařka přiběhla, přes kámen upadla zas na děvečku.


Bodejž se zbrunčila bába

Podkrkonoší

Bodejž se zbrunčila bába, přál bych ní, by snědla hada.
Ona mě prala, pěstí mně dala,
ta bába šmachťavá, pachtavá, kulhavá, ta stará bába.

Já jsem si dnes ráno přivstal, abych jen koladu dostal:
je mně to platný, jsou časy špatný,
nejsou užtakový, jak jindy bývaly u lidí vzácných.

Jindy jsem pytel mívával, plnej jsem ho nosívával,
nynčko kapsičku, ňákou grešličku,
sotvaže naplním, sotvaže naplním koladou všecku.

Kde mně kolady nedají, největší škodu poznají,
potluču hrnce, džbány, měděnce,
koflíky, rendlíky, koflíky, rendlíky, co ještě více.

Mísy, koláče potřískám, vyskočím, sobě zavýskám,
vlezu do kamen, uleju plamen,
udělám pojednou, udělám pojednou koladě: amen.


Štěstí, zdraví, pokoj svatý

Štěstí, zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám,
nejprv panu hospodáři, pak vašim dítkám!
Zdaleka se béřeme, novinu vám neseme,
co jest se nám přihodilo v městě Betlémě.

Narodil se tam synáček, posílá mně k vám,
byste mu koledy dali - však já mu ji dám.
Chlebíčka nechce bráti, nakrmila ho máti,
radš tolárek neb dukátek máte poslati.

Pěkně prosím, odbudte mě, nemám tu kdy stát,
ještě musím do Betléma dítko kolíbat.
Dítko je to bohatý, v nebi vám to zaplatí,
že se budete po smrti s ním radovati.


Slovensko 1998

V minulém čísle Novin LG jsme informovali o plánované historicko-geografické exkurzi na Slovensko. Studentům se exkurze evidentně líbila. Svědčí o tom ohlasy, z nichž dva zveřejňujeme.

Pan profesor a mokré překvapení

Letos v září jsem se zúčastnila historicko-geografické exkurze na Slovensko. Byl to nepovinný školní zájezd, proto se ho mohl zúčastnit kdokoli chtěl. jelo nás přibližně dvaatřicet studentů, a to od kvarty až po čtvrtý ročník.

Každý den jsme jezdili na různé výlety či zámky nebo hrady, abychom poznali tamní krajinu a nebo se něco dozvěděli o historii Slovenska. Třetí den jsme se podívali do Vysokých tater. Autobus nás nejdříve zavezl do Tatranské Lomnice. Odtud jsme potom vyjeli kabinkovou lanovkou na Skalnaté pleso. Dále jsme chtěli jít pěšky na Lomnický štít, ale protože byla mlha a zima, zakotvili jsme ve zdejší restauraci. Tady jsme si objednali čaj a pak si šli sednout.

Čaj jsme si postavili na stůl a ukládali si peníze do batohu. Naneštěstí šli kolem dva Angličané a mé spolužačce Lence ten čaj omylem shodili. Čaj tekl všude po lavici a skapával na zem. Angličané uměli trochu německy, Lenka jim docela rozuměla. Ale neušla tomu, by jí za rozlitý čaj dali peníze. Koupila si tedy další čaj a pak jsme si šly sednut vedle. Za chvíli přišel k tomu nešťastnému místu pan profesor Šolc. S vědomím, že si toho mokra na lavici všiml, jsem se tím dál nezabývala. Ovšem za chvíli se ozval smích, tak jsem se otočila a neměla jsem daleko k tomu, abych se začala taky smát. Pan profesor si hověl na polité lavici, usrkával čaj a vesele se bavil. Kolem už se všichni smáli, ale pan profesor pořád zůstával v pohodě. Teprve za chvíli se ozvalo: "Pane profesore, sedl jste si do čaje." Až teď si toho všimnul i sám, a to jste měli vidět, jak rychle se zvedl. Ale to už jsme se tak řehtali, až to bylo docela trapné. Pan profesor to ale bral sportovně, takže žádné hromování nebylo. Když jsme pak pokračovali dál v cestě, tak se nás ptal: "Doufám, že ten čaj nebyl váš?", a my jsme samozřejmě všechny kroutily hlavami, jako žene. Ale to už nám zase cukalo v koutcích...

Pavlína Cimbálová, kvarta

Zájezd na Slovensko

Je mým zatím nejkrásnějším zájezdem, na kterém jsem s gymnáziem byla. Tenhle pětidenní výlet se uskutečnil v září roku 1998. Cesta tam byla úmorná a při životě nás udržovaly patnáctinutové zastávky pravidelně po čtyřech hodinách. Za tu namáhavou cestu to ale stálo. Naše skupinka studentů ze všech ročníků navštívila několik hradů (Oravský, Spišský), jeden zámek (Bojnice), některá města, Demänovské jeskyně, skanzen v Zuberci, termální koupaliště v Benešové s vodou teplou od třiceti do čtyřiceti stupňů, kostel a spousty dalších hezkých míst.

A také jsme absolvovali túru. Z Tatranské Lomnice nás lanovka dovezla na Skalnaté pleso. Neumíte si představit, jaké to bylo přemáhání, abych do té lanovky vůbec nastoupila. Mám totiž šílený strach z výšek. Nahoře jsme potom zdárně vystoupili a šli se podívat na Tatry, ale nic nebylo vidět pro hustá mračna,která nás obklopovala. Šli jsme tedy na čaj. Moje kamarádka navrhla, abychom si sedli. Ještě nikdo neseděl, když vtom neopatrný Angličan vylil kamarádce Lence D. čaj, ale byl ohleduplný, nápoj zaplatil a Lenka si šla koupit jiný. Přesadili jsme se o dvě lavice dál, ale už nebyl ten, kdo by louži z lavice, stolu a podlahy utřel. To byl kámen úrazu pana profesora. Vlastně si naštěstí nic neudělal, jen si sednul. Ale ouha, nějak to čvachtalo. Podíval se po okolních přihlížejících studentech a když zjistil, že to všichni věděli, zahrozil prstem a zvedl se. Den ještě nekončil, a proto jsme si tuhle nechtěnou příhodu odpykali dvouhodinovou túrou. Avšak pohled na zasněžené vrcholky Tater nás trochu zahojil. Výšlap končil ve Starém Smokovci půlhodinovou přestávkou na nákupy. Viděli jsme ještě Štrbské pleso, kde jeden student vyzkoušel vodu. Byla pořádně studená!

Zájezd končil cestou domů, která již nebyla tak úmorná. Znali jsme se a za těch pár dní si vytvořili skvělou partu, kterou vedl jeden skvělý pan profesor a neméně dobrá paní profesorka. A řidič, který nás dovezl domů vychle a včas. Ještě jsme stihli ohňostroj!

Jana Pavlíková, kvarta


Budhův trůn

Šli jsme do jičínské galerie. Nečekala jsem nic zvláštního, i když se mi výstavy líbí a chodím na ně ráda. Ještě jsme ani nevešli dovnitř a už jsem cítila vůni, která není obvyklá, ale přesto voněla něčím neznámým. Vcházeli jsme do šera, které příjemně rušily jen malé lampičky. Procházela jsem od díla k dílu a probudilo se ve mně něco, co vzbuzovalo chuť po dobrodružství a najednou se ve mně vzbudila krásná představa, že jsem v celé té místnosti sama, úplně sama! Obklopovaly mě jen ty krásné věci, šero a ticho. Později jsem si všimla barev, které se vznášely v oknech, a uvědomila jsem si, jak je krásné vidět svět v jiných barvách. Začala jsem vnímat hudbu, která byla tak uvolněná, že se mi chtělo skočit do výšky a pak si lehnout na zem a jen čekat, co bude dál. Musela jsem se ovládnout a dále se věnovat prohlídce. V tu chvíli mě napadlo něco neuskutečnitelného a přece tak lákavého a tajemného:

Stačila by mi jen postel a psací stůl. Myslím, že by bylo krásné být sama s těmi věcmi v tichu za poslechu té hudby, která tak potichu zněla. Na volné místo bych zabudovala bazén s čirou vodou, ve kterém bych plavala sama volná jako ryba. Měla bych bílou noční krajkovou košili s závojem dlouhým až na zem a ještě delším. Zula bych si botky a po špičkách bych pomalu vystoupila na "Budhův trůn", kde bych si česala vlasy a pak ještě dlouho si všechno prohlížela. Opatrně bych z dlouhého zdobeného trůnu sešla nazula si boty bílé jako sníh, zhasla světla a poslouchala hudbu do usnutí, pak by se mi jistě něco krásného zdálo až do tichého rána. Ale to jsou jen představa, které se nevyplní.

Barbora Hlaváčková - prima

Výstava Petra Síse a Petra Kavana, OMaG Jičín, viz
minulé číslo NLG


index