Literární soutěž festivalu "Jičín - město pohádky"

Studentská porota zasedla a ..... hodnotila literární práce mladých "pohádkářů" z Jičína a širokého okolí, kteří nezaváhali zúčastnit se letošní literární soutěže v rámci 8. ročníku festivalu JIČÍN - MĚSTO POHÁDKY. Požadovali jsme příspěvky veselé, smutné, vážné i nevážné, rozpustilé, navíc pohádky a ještě k tomu o zvířatech a zvířátkách, nejen těch chlupatých. Nutno dodat, že motorem celé téhle pohádkové lumpárny byla paní Benešová z Městské knihovny, která usoudila, že bude nejlépe, svěří-li vyhodnocení prací právě nám, studentům. Studentská porota pracovala ve dvou kolech, prvním vyřazovacím či možná spíše seřazovacím a druhém finálním a sestávala ze studentů literárního semináře a z redakce Novin LG.

Soutěžící byli rozděleni do dvou kategorií, na mladší (1.stupeň ZŠ) a starší (2.stupeň ZŠ). Hodnotit objektivně znamenalo však v tomhle případě neunáhlovat se při vyřazování zdánlivě slabších prací, pozorně se do nich začíst, poznat, jak moc dítě zapojilo fantazii i zadní kolečka, do jaké míry se nechalo ovlivnit již známými pohádkami a jestli se na pohádce podílely opravdu jenom múzy dětské, anebo se zapojily dospělé. To bylo někdy okatě znát, bohužel v neprospěch autorů.

Hlavní ale je, že děti od pohádky úplně neutekly, že si zřejmě na pohádky ještě potrpí, a dokonce se do pohádkových výtvorů samy pouštějí.

A konečně tady jsou výsledky:

I.KATEGORIE:

"O čtyřech myškách sestřičkách" - "Lež" - Lucie Vojtěchová
"V ZOO", "Oběd" - Josef Ševců (10 let)

II.KATEGORIE:

"Proč má zebra proužky" - Jana Volhejnová (9.tř.)
"Zvědavá moucha" - Michal Mareš (14 let)
"O chamtivém sedlákovi" - Lucie Pírková (16 let)
"Poslední jednorožec" - Eva Zahradníková (8.tř.)
"Proč jsou labutě bílé" - Alena Procházková (15 let)

Výsledky budou oficiálně vyhlášeny během festivalového rumrajchu a některý ze zdařilých kousků přednese zatím nejmenovaná slavná česká osobnost.

V našem listu zveřejňujeme některé práce.


Dobrý den,

já sice vím, že dané téma znělo "Pohádky o zvířatech", ale všimla jsem si i toho dodatku v závorce - nejen o těch chlupatých. O jednom takovém nechlupatém zvířátku (spíše by se dalo říci "zvířeti") jsem napsala pohádku.

Často se lidem, kteří se nechovají zrovna nejlépe, říká: "Ty zvíře!", ale já si myslím, že je to vůči zvířátkům nespravedlivé. Vždyť kdo má upřímnější oči než pes, nebo nevinnější výraz ve tváři než kotě? Ale to jsem trochu odbočila.

Chtěla bych vám představit pohádku o člověku, který se choval "jako zvíře".

Lucka Pírková

O chamtivém sedlákovi

Žil jednou jeden sedlák. Vlastnil ohromný statek, mnoho polí a "pane" mu říkalo široké okolí. Byl znám svou hamižností a lakotou. Čeledínům a děvečkám se tam vedlo moc špatně. Hodně práce, málo jídla. Ustavičně museli poslouchat jeho popohánění a nadávání:

"Neflákej se, lenochu, co stojíš, dělej něco, přines tohle, přines tamto!" pořád dokola.

Většina čeledínů a děveček proto u sedláka dlouho nevydržela. Ti, co zůstali, museli pracovat čím dál více.

Ve stejnou dubu se hluboko pod zemí, v pekli, prali dva čerti. Janek a Mates. jeden druhého obviňoval, že zapomněl přiložit pod kotel.

- "Dneska máš službu ty!"

- "Ne, já ne! Přikládal jsem včera. Teď je řada na tobě!"

- Lžeš, lžeš. Včera jsem topil já!"

V nejlepším je přerušil samotný Lucifer, vládce pekelný.

- "Co to tady vyvádíte!" zařval hromovým hlasem, "rvete se jak koně a oheň vám dočisla vyhasl! Jen počkejte, já už vás zklidním!"

Peklo si už pěknou chvíli hlídalo sedláka. Ve velké, zaprášené pekelné knize byly zapsány všechny jeho hříchy. A že jich bylo! Když včera vypudil dalšího hladového čeledína, došla trpělivost i peklu. Bylo rozhodnuto! Janek a Mates dají sedlákovi za vyučenou.

To se lehce řekne, ale těžko udělá. Jak změnit takového člověka? Čerti začali přemýšlet.

-"Co třeba ..., ne, to ne."

- "A nebo.., to taky ne."

-"Co takhle.., ne nic."

Najednou se něco stalo. Rozzářil se měsíc, mňoukla kočka, na nebi přelétla hvězda a Janek dostal nápad. "Mám to!" křikl, "nasadíme mu do hlavy zlý sen." Čerti se ještě krátce poradili a vylétli z pekla, rovnou k sedlákovi.

Ten seděl doma u kamen, před sebou měl otevřenou truhlu s dukáty a spokojeně si mnul ruce. "Chátra žebravá. Darmožrouti to jsou. Ale mě nikdo neošidí. Nikomu nedám ani groš."

Když se vynadíval, zabouchlo víko truhly a ulehl. V tu dobu už stáli čerti u okna. Netrpělivě čekali, až sedlák usne. Za chvilku se ozvalo spokojené chrápání. Hurá a hop dovnitř! Zakouzlili sedlákovi nad hlavou, a ještě když letěli zpátky do pekla, se potutelně usmívali.

Kolem půlnoci začal sedlák snít. Nepřejte si vědět, co se mu zdálo! Dá se jen těžce popsat jeho zběsilé vyvádění. Celou noc se převracel na posteli, mlátil rukama, chvíli nadával, chvíli prosil, bědoval, vyrážel zvláštní skřeky a zvuky, které snad ani nejdou popsat. Když se celý zpocený probudil, bylo všude kolem rozházené peří a on sám ležel na zemi. Ještě vystrašený z té hrozné noci si najednou uvědomil, co vlastně provádí lidem. "Takhle se přece nedá žít. Ode dneška bude všechno jinak!" řekl a dva čerti pod oknem se spokojeně usmívali.

Jak řekl, tak udělal. Lidé v kraji se velmi podivili té nenadálé změně. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se mu stalo a hádalo se všelijak. Ale jedno je jisté. Už nikdy nikdo nepracoval s takovou chutí a rád jako lidé u sedláka. Sám si někdy vzpomněl na svou minulost a řádně se zastyděl. A co se sedlákovi tu noc vlastně zdálo? Zeptejte se čertů, až je někdy potkáte.

Lucie Pírková, 1982, 507 Libáň 94, LG Jičín, kvarta


Poslední jednorožec

Sluníčko stoupalo nad vrcholky hor, ptáci zpívali své písničky a vlahý ranní větřík pročesával stále zelené větve stromů a celý rok šťavnatou trávu. Celý rok? To měli pořád léto? Ano a všude. Na celém světě vždy svítilo slunce, občas i zapršelo, ale nikdy nenastala zima a nikdy nesněžilo. Bylo tak za dávných předávných časů, za doby mocných králů a hodných lesních skřítků na celé Zemi. A až dokud se vše nezměnilo, lidé nepoznali zimní radovánky.

Toho rána šla vesnická dívka, mohlo jí být tak čtrnáct patnáct let, na klestí a otop do malého lesa nedaleko vesnice. Nasbírala plnou nůši a chystala se zpátky domů, když zahlédla, jak se mezi stromy něco zablesklo. Darika položila nůši na zem a vydala se za stále se pohybující bílou skvrnou. Ta i dovedla k jezeru za lesem. Už viděla několik zvířat u tohoto jezera, ale takovéhle ještě ne,.

Oslnivě bílý štíhlý kůň se stříbrnými kopýtky a ocasem, sahajícím téměř až k zemi, zrovna pil chladivou vodu z křišťálově průzračného jezera. Darika se rozrušeně pohnula pod ní se zlomila malá větvička. Kůň ji nemohl cítit, vítr vál proti ní, ale zato dobře slyšel prasknutí větévky, vyplašeného malého ptáčka a pocítil neklid. Ohlédl se tím směrem a spatřil dívku s plavými vlasy a modrýma očima. Víc neviděl, jelikož se skrývala za křovím. Darika chtěla vykřiknout, ale nezmohla se ani na slovo. Oněměla úžasem. Sto metrů od ní se na ni hrdě, ale i poplašeně díval jednorožec. Hřebeček. Na jemném čele mu vyrostl špičatý roh v barvě démantů a mořských perel. Dlouhá, též stříbrná hříva se třpytila na slunci a pohled jeho jiskřivě černých očí se upíral do jejích blankytně modrých. Chvíli tam stál na místě, ale pak zmizel kdesi v lese. Darina se za ním dívala ještě v tu dobu, když už byl dávno pryč. Pak se vrátila pro nůši a šla domů. Na kraji lesa cítila, jak sena ni někdo upřeně dívá. ale když se otočila, neviděla nikoho.

Přišla domů a královi výběrčí daní zrovna přijeli splnit svůj úkol. Její rodina se nemusela bát, že nebudou mít peníze. Otec Dariky totiž tkal plátno, což jim celkem slušně vynášelo. Tak žila ještě s matkou a starším bratrem v malém, ale pohledném domku.

Druhý den do lesa nešla. Bála se, aniž věděla čeho. Odhodlala se až za týden. Se strachem, ž jednorožce sice možná opět uvidí,ale že ho zase vyplaší, došla k malému potůčku, který vesele bublal. Poklekla a napila se z něho. Vstala a chtěla vykročit, ale někdo na ni křikl zvláštním hláskem.

"Stůj!"

Darika se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl. Pak se mimoděk podívala k nohám. Před ní stál jí ke kolenům lesní skřítek. Šatičky z různých odstínů zelené mu byly sice trochu velké, ale i přesto k nim ladila špičatá hnědá čepička. Červené tvářičky a zarostlá bradička sváděly k dojmu, že je to moudrý, ale roztomilý stařík. Ale jeho malá černá očka se do ní nepřátelsky zavrtávala. Za chvíli se mu však na tváři mihl úsměv.

"Vím, koho tady hledáš. Já jsem Firak a ty jsi Darika, že?"

"Ano, ale jak...?"

"Jak to vím?" předstihl ji skřítek a pokračoval. "Tady si sednem a řeknu ti to." Posadili se na vyvrácený strom.

"Tak povídej, poslouchám," pobídla ho.

"Ty hledáš Morsaka, posledního jednorožce. Říkal mi, že jsi ho viděla u jezera. Mám pravdu?"

"Ano, ale říkal jsi posledního? Já sice nevěřila, že existují, že opravdu jsou, ale teď, když je tomu naopak, tak by měl být poslední, proč?" zeptala se Darika a v jejím hlase se objevilo cosi jako úzkost.

"Jelikož už nastal jejich čas k odchodu. My skřítci věříme, že i před jednorožci byli nějací jiní tvorové a ti též vymizeli. Až zmizí i poslední jednorožec, Morsak, zůstanou jenom legendou a na celém světě nastane velká změna."

"Jaká změna? Co se stane?"

"To ti říct nemůžu, to stejně jednou sama poznáš."

"Dobře tedy. Ale kdy má Morsak odejít?" zeptala se Darika a v očích ji pálily slzy.

"Brzy. Říkal nám, že by tě chtěl vidět. Tedy jestli by jsi ty chtěla taky."

"Opravdu ho můžu vidět? Myslíš to vážně? Kdy?"

"Dnes to nepůjde. Ale můžeš přijít zítra sem a ve stejnou dobu. Nikomu o tom ale neříkej."

"Neboj," ujistila ho Darika."To jsem ani neměla v úmyslu. Ale pověz mi, kolik skřítků je ještě v lese?"

"Tolik, kolik je tedy velkých stromů. Každý pod jedním bydlí. A scházíme se v jeskyni. Taky tě tam brzy zavedu."

"Tak ahoj, skřítečku!"

"Nashledanou Dariko." S tím se rozešli.

Darika celá šťatná, že uvidí Morsaka, se nemohla dočkat příštího odpoledne. Konečně se vydala do lesa. Chtěla být klidná, ale srdce jí bilo jako na poplach. Nohy jí těžkly a celým tělem se jí rozlévala vlna radosti. Došla ke známému potůčku. Ještě tu nebyli. sedla si na pařez a čekala. Za chvíli k ní za zády promluvil roztomilý Firakův hlásek:

"Dariko, už jsme tady."

Ohlédla se a vstala. Hleděla do očí nejkrásnějšímu tvorovi na Zemi. Teprve teď si všimla, že nejsou čistě jiskřivě černé. Viděla v nich i temnou modř. Firak mu seděl na bělostném hřebetě.

"Ahoj Dariko. Jsem rád, že tě vidím," pozdravil ji něžně Morsak.

"A... ahoj Morsaku, ty jsi přišel," odpověděla mu jako ve snu, ze kterého se za chvíli probudí. "Nevěděla jsem, že mluvíš lidskou řečí."

"Ano, mluvím. Teď pojď, projdeme se."

"Dobrá. Povězte mi, prosím, něco o jednorožcích."

A tak jí Firak s Morsakem cestou vyprávěli příběh jednorožců. Dříve jich tu bylo nekonečně. Žili nerušeně a v míru do doby, než přišil lidé. Pak začali mizet a vytvářet tak místo pro lidské plémě. Darika se zeptala, jak poznali, že je jejich "čas k odchodu". Cítili to v celém svém těle. Takový zvláštní pocit přebytečnoti. A jak se dostali do bájí? To prý někdo nějakého viděl. Roznesl to po okolí, pak se to rozšířilo do krajů a dál do celého světa. Na tomto základě vznikaly legendy a mýty. Každá zem měla svou verzi.

Když skončili s vyprávěním, stanuli před vysokou skálou. Darika si ani nevšimla, že prošli kolem jezera, jindy průzračného. Dnes se zbarvilo do temně rudé. Jakoby někdo umíral. Nebo to jen způsobilo zapadající slunce? Kdo ví. Morsak do skály třikrát uhodil kopytem a ona se otevřela. Vešli a zase se zavřela. Ocitli se v e velice prostorné jeskyni s nízkým stropem a spoustou malých skřítků. Darika se s nimi se všemi pomalu seznamovala. Brzy ale musela odejít. Slíbila, že se tady zítra ukáže a vrátila se domů.

Druhý den ráno se vypravila k jeskyni. Sluníčko sice krásně, i když trochu pobledle svítilo, ale Darice vesele nebylo. Měla divný pocit. Proč ale? Neměla přece důvod být smutná. Nebo snad ano? Šla smutně šumícím lesem, který se dnes jakoby s někým loučil, přímo k jezeru, jež dnes potemnělo, a okolo něj dál ke skále. Před tou stál Firak s výrazem ve tváři, který nemohl přinést nic jiného než špatné zprávy.

"Co se děje, Firaku, Kde je Morsak? Tak mluv přece!" naléhala Darika a nebylo jí lehko u srdce.

"Je v lese a chce si s tebou promluvit a ještě něco," odpověděl jí skřítek nevesele. Darika se s pláčem na krajíčku vydala hledat posledního jednorožce.

Našla ho u pramene potoka. Rozrušeně okusoval listy nějakého keře. Když ji spatřil, smutně sklonil hlavu a nešťastně hrábnul kopýtkem do jehličí. Přistoupila k němu, zvedla jeho hlavu, položila si ji na rameno a jen se zeptala:

"Už dnes?"

"Ano. Promiň, já, no... tedy asi jsi mě neměla poznat. Možná by to tak bylo lepší. Nebyla bys teď tak smutná, kvůli mně."

"Ne, to ne. Ty za to nemůžeš, nikdo za to nemůže!" vzlykala Darika a Morsak ucítil na šíji vlhko jejích slz.

"Dariko, já se vrátím," snažil se ji utěšit.

S nadějí se mu podívala do očí. Teď dostaly barvu bouřkové šedi.

"Ne sice tak, jak si myslíš, ale vrátím se."

"Opravdu? Kdy?"

"To poznáš. Teď už ale musím jít. Sbohem, Dariko. Ne, vlastně na shledanou," Morsak se snažil o bezstarostný tón, ale bez úspěchu. Chtěl se otočit a jít, ale Darika mu řekla:

"Počkej ještě chvíli, prosím," postavila se mu do cesty, vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho na sametové chřípí.

On se na ni vděčně podíval, vzepjal se, zaržál a rozběhl se kamsi pryč. Darika tam nehnutě stála, ale pa se za ním rozběhla. Na kraji lesa, u pobřeží jezera, se zastavila. Na zemi v trávě totiž ležel z bílých lesklých kamínků vzkaz. "Vrátíme se." Sedla si na zem a tiše plakala. Pak se vrátila domů.

A za několik dní začaly z nebe padat bílé sněhové vločky. Sněžilo. Na celém světě padal křehký sníh. Lidé si to nedovedli vysvětlit. Brzy si ale zvykli. A pak vždy za téměř stejnou dobu se vše opakovalo. Na konci každého roku sněžilo. A Darika? Ta nikdy nikomu neřekla, že ví, proč sněží.

Na Morsaka stále vzpomínala a měla ho od prvního setkání moc ráda. Jemu to ale nikdy neřekla. On to jistě poznal sám.

Eva Zahradníková, 8. třída, Husova 188, Železnice


V Zoo

V zoologické zahradě,
jsou na jedné hromadě.
hadi, tygři, netopýři,
sloni, hroši, zebry, výři.

Oběd

na palouku v lese,
liška slípku nese.
Neb na tuto hodinu,
chystá dětem hostinu.

Jenom jelen, žádné ptaní,
jde na pole se svou laní.
Napasou se jetele,
z oběda jdou vesele.

Medvěd v noře chrní,
bařžant zobe zrní,
dravec loví myšku,
aby ji měl v bříšku.

Josef Ševců, Přátelství 166, Valdice


pohádka

Kateřina Marxová, Družstevní 1677, Hořice

100 Čechů Českého ráje

Jaroslav Volf je lékař, malíř a vypravěč k pohledání

O Doktoru, který maluje a malíři, který léčí...

Že jste se ještě nikdy nesetkali s vitálním člověkem plným energie a sršícím nápady, kterému by bylo přes sedmdesát? Že už takoví nejsou? Ale ano. Je jich sice málo,ale právě o jednom z nich je následující povídání...

Dr. Volf vypráví studentům Lepařova gymnázia, jak maloval na Tahiti (33k). – Foto Pavel Charousek.

Jaroslav Volf (1925) se narodil v Blížanovech na Klatovsku. Od svých sedmi let žije v Jičíně, kdy sem, v době hospodářské krize, jeho rodiče přišli za prací. Studia ve svém novém domově zakončil v roce 1944, kdy maturoval na místním reálném gymnáziu. Vysoké školy byly zavřené, a tak mladík toužící po vzdělání nastoupil jako zubní laborant. Od roku 1945 do roku 1951 studoval na lékařské fakultě všeobecnou medicínu. Jeho první lékařská praxe byla v Chlumci nad Cidlinou a v Novém Bydžově. Od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1985 působil na oddělení ORL jičínské nemocnice. Dlouhou dobu byl primářem tohoto oddělení. V průběhu své lékařské praxe působil nejen v Českém ráji. V letech 1960-61 pracoval jako specialista v Jemenu, v letech 1972-77 a v letech 1980-84 v Alžírsku, vždy jako přednosta oddělení ORL. Celý život se kromě medicíny věnuje malování, ve kterém dosáhl velmi slušných ocenění. Uspořádal víc než padesát samostatných výstav, zúčastnil se čtyřicítky výstav skupinových. Své práce vystavoval nejen u nás, ale i v Jemenu, Rakousku či ve Francii.

Pane doktore, vy jste nikdy nechtěl pověsit medicínu na hřebík a věnovat se plně malování?

To se takhle nedá říct. Já maloval souběžně s medicínou. Do roku 1948 bylo možné studovat více vysokých škol najednou a já si myslel, že se po dvou třech letech na medicíně dám zapsat i na Akademii výtvarných umění. Nový režim chtěl ale spíš lékaře než malíře, a tak mi malování zůstalo jako celoživotní koníček. Maloval jsem vždy a všude.

Dostalo se vám nějakého výtvarného vzdělání?

O malířských technikách jsem něco věděl už z gymnázia. Tam se za mých časů probíralo to, co se dnes učí studenti AVU v takzvané přípravce. Zlom v mém pohledu na malířství byla určitě jedna pražská výstava. Můj bratranec mě jednou, bylo to už po roce 1948, vytáhl na výstavu realistů 19. století. Zvlášť mě zaujaly obrazy naturalisty Havránka. Pamatuji se, že jsem tu výstavu viděl několikrát. Dodnes se ve svém výtvarném výrazu považuji za realistu. Ještě v době studií jsem se seznámil s malířem Františkem Maxem, který často jezdil do Libáně za svojí maminku. Dlouho trvalo, než měl přijal.Hodně jsem se u něho naučil. Začal jsem postupně s pražskými motivy, potom Jičínsko a maloval jsem samozřejmě i v zahraničí.

Jak jste se dostal k práci v zahraničí?

Poměrně jednoduše. Ve Zdravotnických novinách vyšel inzerát, že hledají lékaře ORL pro práci v Jemenu. Šel jsem za primářem, že bych rád odjel. Jenže místo mě jel nakonec on a já se stal primářem. Teprve po třech letech jsem vycestoval do královského Jemenu k vystřídání svého předcůdce.

Vrátil jsem se v období kubánské krize, kdy se stavěla berlínská zeď a na sportovním hřišti v Jičíně se vojensky úhledně řadily mobilizované civilní volhy. Náš starší syn nastupoval poprvé do školy a já jako nestraník jsem přestal počítat s tím, že bych někdy někam zase vyjel pracovat.

Spousta lékařů využila pobytu v zahraničí k emigraci, uvažoval jste o tom někdy i vy?

Už v Jemenu jsem měl nabídku, abychom odešli do sousední Saudské Arábie, možnost emigrovat jsem měl i v Alžírsku. Jenomže, to bych se už nemohl vrátit do Jičína! Ano, já jsem schopen dlouho dobu žít mimo domov a zvlášť v Alžírsku bylo velmi přijatelně, ale ten pocit, že se mohu kdykoli projít po Valdštejnově náměstí nebo po Karlově mostě, je pro mě nesmírně důležitý. Navíc tu mám kamarády, známé, prostě to nejde, jen tak odejít.

Měl jste v zahraničí někdy potíže s komunikací?

Ne. Naučil jsem se dobře francouzsky a navíc se považuji za asertivního člověka. Vydržím mnohem víc než druzí. Někdy se samozřejmě také dopálím, ale nikdy to není tak, že bych už dotyčného člověka nechtěl do smrti vidět. Ještě jedna věc je důležitá: Nikdy jsem ve světě nemusel takzvaně dělat politiku. Ta mě nikdy moc nezajímala. Stačila mi medicína a malování.

Podmínky k práci v arabském světě se asi hodně lišily od těch, na které jste byl zvyklý v Jičíně?

Ano. Například v Jemenu. To byl úplný středověk. Pracovali jsme dlouhou dobu bez elektřiny, o vše jsme se museli sami postarat, vše si zařídit. Na druhou stranu jsem tam byl celkem šťastný, zvlášť když po půl roce za mnou mohla přijet manželka s oběma malými syny. Jakoby člověk měl větší radost z práce. V Alžíru už byly podmínky pro medicínu lepší, ale zase tam funguje ona nepříjemná francouzská byrokracie, kdy musíte na všechno sehnat tři podpisy. Ostatně, něco podobného jsme měli donedávna i u nás, i když musím říct, že nemám pocit, že by v našich zeměpisných šířkách byrokracie ubývalo.

Vy jste měl, pane doktore, vlastně ohromné štěstí. Vždyť lidi uzdravujete hned dvakrát. Jednou exaktně - medicínou a podruhé duchovně - obrazy.

Snad to tak je. Víte, v medicíně si nemůžete dovolit experimentovat, vždyť jde o zdraví člověka a je nezbytné dobře si vybrat z ověřených postupů. To mi ale nikdy nestačilo, já jsem chtěl také tvořit. Proto maluji. Když něco na plátně pokazím, nikomu to neublíží. Jednou ke mně přišel jeden člověk, že by chtěl koupit nějaký obrázek. Povídali jsme si a najednou z něho vylezlo, že umí změřit patogenní zóny. Tak mi je tu změřte, povídám mu. Ale on, že ho nezajímá byt, ale mé obrazy. Prý je pozná podle výkyvu virgule, protože vyzařují obrovskou vnitřní sílu. A tak je docela možné, že opravdu dokáží léčit.

Z vašich obrazů vyzařuje energie možná proto, že jste sám vitálním člověkem, plným energie?

Já potřebuji pořád něco dělat. Někdy mám pocit, že je to přímo pudové. Mám radost z tvoření, mám radost, když po mně něco zůstane, i kdyby to byla třeba jen králíkárna. Malovat budu, pokud udržím štětec v ruce a budu schopen namíchat barvy. Dlouho jsem uvažoval, jak své práce nejvíce zpřístupnit lidem, až vznikla galerie z jednoho patra mého domu. V současné době v ní vystavuji své práce z loňské cesty na tichomořské Tahiti. Chodí sem lidé, děti ze základních i středních škol a já sis nimi povídám.

A až tu jednou nebudu, možná budou lidé říkat: Jó, to tady žil jeden doktor, který maloval, nebo to sand byl malíř, který léčil...?

Zaznamenáno v Jičíně v červnu 1997


100 Čechů Českého ráje

Jako první tiskovina jsme začali pravidelně uveřejňovat fotografie a texty z dokumentaristického projektu Pavla Charouska, na němž se LG podílí i z několika dalších hledisek.

Na prvním galerijním zveřejnění celku v Okresním muzeu Českého ráje v Turnově jsem se nedostal, byl jsem ale přítomen na první repríze/proměně 5. července 1988 na Zámku Humprecht a mohu říci, že je projekt vskutku jedinečný. Má řadu zaznamenáníhodných aspektů, z nichž některé ozřejmila právě vernisáž: bohatství pozoruhodných lidí žijících v určitém ("provinčním") prostoru, obvykle nenahlíženém z tohoto hlediska, tzn. v očekávání nějak mimořádných individualit, kterým by se měla věnovat větší pozornost, souhlasný s filozofií regionalismu, vlastní i Novinám LG; zachycení života, práce, osobnosti těchto osobností s atmosférou přítomného okamžiku a jeho zachování pro budoucnost; jejich setkání a setkávání na vernisáži, kdy se mnohdy někteří z nich vidí poprvé; přispění celého projektu ve chvíli slavnostního setkání k uvědomení si toho, kde žijeme. Být na zahájení výstavy na Humprechtu s vlasteneckými písněmi a muzikou Dalibora Cidlinského i vlastní výstup k fotkám do dominanty krajiny zkrátka stálo za to.

3. listopadu t. r. budou fotografie s doprovodnými texty vystaveny v Okresním muzeu a galerii v Jičíně. Jste srdečně zváni.

jkč


Věra Martinová

rozhovor pro Noviny LG

Čtyři zlaté desky, dvě nominace na Gramy (92,95), výroční cena Folk & Country (95) a téměř 10 alb. To je současná bilance první dámy české country (2. 2. 1960). Tato matka pětileté Anežky zavítala druhé červnové úterý i do Jičína, aby svým posluchačům představila nové písničky - tzv. nové boty - a připomněla ty starší, již známější. Ještě před téměř dvouhodinovým koncertem se nám ji podařilo krapet vyzpovídat.

NLG: Co považujete za začátek své profesionální kariéry a jak jste se ke zpívání vůbec dostala?

VM: Profesionální kariéra je asi, když začnete zpívat za peníze. A to bylo už při konzervatoři, když jsem občas jezdila jako host s Orchestrem Gustava Broma. To znamená, že zhruba v osmnácti letech.

NLG: Jakými všemi kapelami jste prošla?

VM: Tak to byly: Orchestr Gustava Broma, Schovanky a pak už vlastní kapely. To znamená Gram, Přátelé atd. Všechno to jsou taková bezejmenná muzikantská sdružení. Mně přijde, že je to zbytečný, vždycky něčemu hledat za každou cenu název.

NLG: Proč jste si vybrala právě tuhle muziku, tenhle styl? Proč nezpíváte něco jinýho?

VM: Já nevím. Já to nerozlišuju. Mně se líbila country muzika od dětství, protože mně připadala romantická, patřila k táborákům, já jsem jezdila na trampy, chodila jsem do skautu jako dítě. Takže to byla muzika, která mi byla blízká, ale vlastně ani tehdy se nerozlišovalo, jestli se u toho ohně hrajou Olympici nebo Rivolové nebo nějaký starý americký country písničky. To se opravdu moc nerozlišovalo, takže já si myslím, že to škatulkování je zbytečný.

NLG: Jakých jste dosáhla ocenění a kterého si ceníte nejvíc?

VM: Že už zpívám vlastně dvacet let, když se to tak vezme,to už je ocenění samo o sobě docela veliký. A všechny metály - to vám pak visí na stěně a to v podstatě k ničemu není. Myslím si, že důležitý je,když to člověku jde a vlastně co nejdýl. To je asi největší ocenění.

NLG: Čeho byste ještě chtěla dosáhnout? Takovýho toho nejvyššího vrcholku, jestli pro vás vůbec nějaký je.

VM: Vydržet to co nejdýl, protože jsem vlastně nikdy nic jinýho nedělala a neumím si představit, že bych dělal něco jinýho. Takže to už je pro mě docela metál.

NLG: Kdo byl pro vás největším vzorem?

VM: Těch vzorů bylo víc. Já jsem neměla jeden vzor, já jsem poslouchala spoustu muziky, takže že bych měla jeden úplně samostatnej vzor, to ne. Možná Martu Kubišovou a Hanu Hegerouvou - to byly takový moje idoly.

NLG: S kým byste byla ochotná "projít světa kraj"?

VM: Ty lidi by se dali spočítat na prstech jedný ruky, ale nemůžu asi jednoho preferovat nad druhým. To si neumím představit. Pro mě třeba byl vzor nejúžasnějšího člověka, kterýho jsem kdy v životě poznala, pan František Nepil, a to byla pro mě čistá duše, s kterou bych se nebála jít kamkoliv. Protože on byl vždycky pozitivně naladěn a dokázal rozdávat dobro, lásku, dobrou náladu a pohodu.

NLG: Co jste jako "živá, hubená, nešťastná čára", tedy jako mladá holka ráda poslouchala a co si s oblibou pustíte dnes?

VM: To byla taková éra, kdy se sem dostala právě ta vlna americký country trošku počeštěný Plavcema (tehdá Rangers), Greenhornama a tak. Ty sem přivezli vlnu týhletý muziky a to byla tenkrát vlastně obrovská bomba. Občas se sehnalo něco od Johny Cashe a tak. Jinak tehdy byla jediná možnost poslouchat ve velmi špatný kvalitě Luxembourg. Protože moc věcí se sem dostat nedalo a pak na špatnejch kopiích na kotoučovejch magneťákách Slejdy, Narazety a později Genesis. A tahleta láska k těmhle starejm kapelám mi zůstala doteďka a k tomu přibylo pár novejch. Třeba Sting, Brian Adams a tak, ale jinak ten starej dobrej bigbít, ten mám ráda.

NLG: Přejděme od muziky k vaší rodině. V jaký branži byste nejradši viděla svoji dceru? I když to je asi předčasný se na to ptát.

VM: To je předčasný a hlavně ji nebudu do ničeho manipulovat. Nevím, fakt nevím. Já bych chtěla jenom, aby neskončila někde u drog nebo u nějakejch takovejhle věcí, ale jinak cokoli, co bude poctivý a co bude mít smysl, tak ať dělá.

NLG: Takže ji necháte jít si svou vlastní cestou?

VM: Určitě, tak jako nechali naši mě a naopak mně v tom pomohli.

NLG: Blíží se prázdniny. Kam se vydáte o prázdninách vy,

VM: Na Rozkoš na chalupu a dá-li Pán Bůh a finanční úřad, tak bysme chtěli někam k moři, ale to ještě nevím, jestli zvládnem.

NLG: Kdyby šel život vrátit o pár desítek let zpátky, rozhodla byste se pro něco jinýho, než co děláte teď?

VM: Já myslím, že asi ne. To bych se musela narodit jako něco jinýho. Třeba jako koza.

NLG: Máte na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

VM: Že všechny pozdravuju. Já nevím, pro koho přesně to máte určený.

NLG: Pro Noviny Lepařova gymnázia - studentský časopis.

VM: No prosím! Tak to vám chci vzkázat, že prožíváte ty nejkrásnější roky svýho života, možná si to neuvědomujete, ale rozhodně je to tak. Mně když to tenkrát tvrdili, tak jsem říkala: "Á, nějaký kázání. To jsou pěkný blbosti, takovejch starostí mám. Až budu mít po maturitě, to teprve bude všechno príma." Houby! Studentský léta jsou nejkrásnější z celýho života.

(hali)

Věra Martinová (43k) – letákVěra Martinová v aule (19k)

Rozhovor se opíral rovněž o znalost knihy Jana Kašpara "Věra Martinová. Až na dno. A zase zpátky" (Praha 1996). Publikace obsahuje i zpěvník "s 22 písněmi navíc" z repertoáru zpěvačky. Přetiskujeme text jedné z nich:

Mý blues

(hudba a text Mirek Hoffmann)

Mý blues se po jazyku válí
Blues - až u srdce mě pálí
Blues - si zpívaj' přídě lodí
Blues - i slzama se brodí
Blues

Oči jako křemen
svaly jako řemen
Dlouhý nohy trčely mu z džín
Když před zraky Jannie
zmizel ve vězkení
že dostavník prej vykrad' v New Orleans
Přes ramena plentu
v kapse jen pár centů
za pasem jen starej tupej nůž
Po výroku soudu
zmizel proti proudu
první lodí vzhůru k Batton Rouge

Pět let odnes' proud dravej
než našel se ten pravej
co vykrad' tenkrát v New Orleans ten vůz
Soudce dál si soudí
Jannin kluk však bloudí
na severu někde za Saint Louis
Ve větru jak teepee šumí Mississippi
Marně Jannie vyhlíží tu loď
zu který on jí mává
znemení jí dává
Moje milá naproti mi pojď
Mý blues se po jazyku válí

Blues - až u srdce mě pálí
Blues - si zpívaj' přídě lodí
Blues - i slzama se brodí
Blues


Josef Fousek: Epigramy

V minulém čísle jsme otiskli interview Ilony Hamanové se Zuzanou Bubílkovou a Miloslavem Šimkem, pořízený v Jičíně při natáčení pořadu S politiky netančím (vysílán 25. 4. na ČT 1). Rozsáhlý text rozhovoru se na poslední stranu taktak vešel, vešel se ještě obrázek podpisů obou protagonistů i Leška Semelky a Josefa Fouska, kteří účinkovali v pořadu, nevešly se ale už (stejně jako čtyři jiné texty) Fouskovy epigramy, připravené jako příloha. Zde jsou:

Ti, co u nás léta vládli
dřží pořád vesla,
jediné, co změnili si-
-kabáty a hesla.

Soudruhu, to staré rčení,
to už dávno pravdou není,
ve vládě i na úřadě,
ve sněmovně i na hradě,
v armádě i na radnici
jsou pánové s rudou kšticí.

Je zajímavé, že ačkoli vůl
nemůže mít potomků,
vymření mu u nás rozhodně
nehrozí.


Úklid v muzeu

glosa k jičínské kultuře

Byl jsem o prázdninách na dvou výstavách v jičínském muzeu. První z nich se jmenovala "Úklid v muzeu" s podtitulem "Výstava neobvyklých sbírkových předmětů neboli exhibice kuriozních exponátů", byla instalována ve vlastních prostorách muzea v prvním patře a zahájena 18. července, druhá byly "obrázky a ilustrace" Petra Síse a sochy Petra Kavana v prostoru galerie a vernisáž byla 22. srpna.

U obou výstav by bylo o čem psát. U "Úklidu" o způsobu zveřejnění, kterému se říkávalo "netradiční", tj. takovém, kdy se mohou účastníci zapojit - nejen, že jim není zakazováno dotýkat se, ale naopak se mají dotýkat, protože vnímat se má třeba všemi smysly, a vystavené předměty, které nepatřily k "umění" (ačkoliv by pro svou věkovitost měly působit právě podobným účinkem, coby "objekty", jak se tomu v říká), ale byly to praktické věci, někdy i dnes funkční -, o tom, že výstava myslela na děti, které rovněž k tomu dotýkání vybízela, tj. měla duch hravosti, poetičnosti, respektive odkrývala právě onu hravost, poetičnost v těch předmětech, a zároveň tímto způsobem byla výchovná, naváděla ty nejmenší a prostřednictvím nich i jejich rodiče, aby odmalička chodili na výstavy, o tom, co se vlastně vystavovalo, věci, které by se do tradiční expozice nemohly dostat, protože jsou mnohdy neúplné či se jaksi těžko hodí k nějakému námětu, ostatně to nejlépe řekl v úvodním slově ředitel muzea J. Gottlieb, který té výstavě vtiskl tento charakter (tak jako je autorem podobných myšlenek u pohádkového festivalu), a kdysi (na zač. 70. let, ovšem u nás takřka neznámým) postupům, používaným v oblasti avantgardního umění, dal zcela neotřelý, originální punc. Stejně tak jsem si vzpomněl na tyto postupy u druhé výstavy, respektive jsem si vzpomněl, jak se staly už takřka samozřejmé některé formy koláže, ale i environments, kumulací či objektů (sestavení věcí do jakýchsi krabic, v nichž vznikají nová sdělení), které používá autor, jenž po desetiletí tvořil v Americe, spoluzažil jsem fascinaci indickým uměním, které integroval druhý z autorů (Kavan), a znovu si uvědomil vliv etnické kultury na evropskou či americkou a prolínání s ní, ale pomyslel také třeba na přátelství obou autorů, kteří se v jičínské galerii sešli z nejvzdálenějších koutů světa.

To vše je zajímavé, ale nejzajímavější byla pro mne přece jen skutečnost, že jičínskému muzeu se podařilo v oblasti výstav to, co před rokem způsobila Jičínská divertimenta. Po třech poutavých výstavách, odstartovaných manžely Lhotákovými, pokračuje klasickou krajinomalbou Františka Kavána a v závěru velikým divadlem scénografa Petra Matáska se zaplnil při vernisážích v jičínském muzeu návštěvníky prostor tak, že při úvodním slovu jej p. Gottlieb stěží mohl obsáhnout. I v přeneseném významu se odehrál v jičínskému muzeu jakýsi úklid. Lidi začali chodit v Jičíně na výstavy.

Jan K. Čeliš


Bloudili jsme Bludištěm

Ve středu 18. února se 15 aktivistů třídy kvinty s třídní profesorkou Soňou Machovou vydalo na dobrodružnou cestu až do našim končinám vzdálené Ostravy. Chtěli jsme totiž po loňském nezdaru našich předchůdců (nynější sexty) napravit reputaci Lepařovu gymnáziu v televizní soutěži Bludiště.

Toho rána jsme na chodníku před gymplem stepovali dobrou třičtvrtěhodinu, povyrazili jsme si při tom poslechem přímého přenosu hokejového utkání ČR versus USA. Okolo 9. hodiny jsme se nalodili na palubu autobusu, z poloviny již obsazeného dosud veselými protivníky z Poděbrad. Uvidíme, kdo se bude smát při zpáteční cestě! Razili jsme si cestu Královým Hradcem, Litomyšlí, Olomoucí a před 14. hodinou jsme konečně stanuli na kýženém místě, před budovou Čt v Ostravě. V autobuse se nic mimořádného nedělo. Někteří zakládali čtenářské a debatní kroužky, jiní se bavili novinovým článkem informujícím o postizích za líbání, objímání a držení se za ruce na neznámé francouzské střední škole a ti ostatní dospávali to, co v noci "prostudovali".

Přivítali nás celkem vlídně a zavedli nás do neprostorné šatny, kde jsme shodili svršky a přetáhli si kolektivní trička s logem LG. Soutěžila za nás slibná dvojka, Katka Riegerová a Petr Šatný, mimochodem nechali se zřídit nánosem pudru a poté se neubránili ani povinným červeným kšiltovkám. Když nás nahnali do studia, posedali jsme si na třistupínkové schodiště a zprvu se trochu ostýchavě chopili pestrých frkaček, trumpetek a jiných kvílejících hračiček a dodávali Kátě a Petrovi odvahy. Po naší levici usedlo na podobném schodišti družstvo protihráčů z Poděbrad a pobíhala tam ještě spousta asistentů, dva nenápadní kameramani, technik a hlavně "rejža" s častými připomínkami. Nejdřív se ale zkoušelo jen tak na suchu, jako když se učíte plavat. Dřív než soutěžící předstoupili před kameru, museli se drobátko osmělit a zkusit něco zahřívacích temp. Když byli všichni seznámeni s pravidly, soutěž mohla začít. Obě dvojice zaujaly místa za soutěžními stolky, prohodily pár slov o své škole a zájmech a vrhly se do boje. Správné odpovědi sršely tu zprava, tu zleva, na bitevní pole doléhaly po každém úspěchu ohlušující výbuchy potlesků. Ale podržte se! Náhle se stala pro nás málem rozhodující a osudná technická chyba. Světélko našeho týmu ohlašující, že máme zájem o zodpovězení tajenky, jednoduše kikslo. Ještě že byla naše dvojice tak dravá a neústupná v hájení práva, byli by nám jinak odzvonili. Nastalo hašteření a záleželo na rejžovi a pomocnících, kterak nežádoucí vadu odstraní. Rozhodli se pro nové natáčení, a to i přes únavu nás všech (bylo tam dusno a světla oslepovala). Zprvu to vypadalo nadějně spíš pro soupeře, ale naši se vzmohli natolik, že jako první vyluštili tajenku, tímpádem měli vítězství v kapse. Ve finále, v honbě o ceny, se nenechali přelstít žádnou z otázek a všech 6 zodpověděli správně. Zaslouženě sbalili všechny připravené ceny. A co utrousili bezprostředně po tom zdařilém výkonu, když setřeli pot z čela? Katka konstatovala:"Uf, tady je teplo," a Petr zahlaholil: "Jedničku z bižule mám jistou!"

Domů jsme se trmáceli "už jen" čtyřiapůl hodiny. Vesele jsme zpívali a co soupeři? Ti nám na oplátku spílali.

Míša Velíšková

Pzn. Text byl připraven pro minulé číslo, pro nedostatek prostoru jej přinášíme až nyní. Soutěž proběhla v sobotu 18. dubna na ČT1


Lomnické kulturní léto

Vzhledem k tomu, že jde o blízké okolí, odkud dojíždějí i někteří studenti LG, a vzhledem k tomu, že si uvědomujeme, že tímto způsobem stejně jako Jičín formují svůj obraz a zároveň se podílejí na mnohotvárné a plastické kultuře celého regionu, zajímají nás kulturní podniky nejbližších měst: Sobotce dává rámec jejího tradičního festivalu po desetiletí jméno zdejšího rodáka, básníka Fráni Šrámka (viz i zvl. článek v tomto čísle Novin LG), v magické Nové Pace řekl bych "vyvřel" druhým rokem koncepčně sevřený festival alternativní kultury Muzika Paka, v Lomnici n. Pop. proběhl letos ve dnech 7.-16. srpna čtvrtý ročník festivalu hudebně dramatického s názvem "Lomnické kulturní léto".

Jako v minulých letech mohli si účastníci vybrat z více než tuctu velice kvalitních pořadů - dá se říci, že v letošním roce byl snad největší výběr profesionálních hudebníků, a to je co říci, srovnáváme-li s léty minulými, a v každém případě poprvé se zastoupením zahraničních umělců. Místem konání koncertů bylo tradičně Tylovo divadlo, kostel sv. Mikuláš a Kulturní dílna J. Krčka na Rváčově.

Je třeba říci, že Jaroslav Krček, i Jičíňákům známý přinejmenším z nesčetných koncertů se souborem Musica bohemica mj. o festivalu "Jičín - město pohádky", je iniciátorem celého festivalu a rovněž se každoročně podílí jako organizátor, interpret a dirigent, tentokrát ovšem Filharmonického orchestru Č. Budějovice. S tímto tělesem vystoupili na zahajovacím koncertu, věnovaném sedmdesátinám akademického malíře V. Komárka, sólisté Shizuka Ishikawa, světově známá japonská houslistka, flétnista Vladislav Brunner, brněnský rodák, dnes profesor na Vysoké škole múzické ve Frankfurtu n. M. a violoncellista Karel Fiala, který spolu s S. Ishikawou a klavíristkou Kvitou Bilynskou hraje v Kubelíkově triu.

Tyto umělce, stejně jako třeba Štěpána Raka, který se představil lomnickému publiku ve svém recitálu a s Alfrédem Strejčkem v pořadu "Písně ztraceného ráje" (Pocta Jaroslavu Foglarovi), znají dobře i jičínští posluchači: O posledním pořadu, stejně jako o pořadu Strejčka/Raka "Pocta Komenskému" (ve kterém mimochodem vystupovali oba umělci na závěr prvního ročníku lomnického kulturního festivalu), přinesly zprávu i Noviny LG při vystoupení Š. Raka a A. Strejčka na Lepařově gymnáziu.

Mám-li doplnit alespoň stručnou informaci, zmíním ještě koncert duchovní hudby - oratorium La giuditta A. Scarlattiho v podání souboru Musica Salutaris, recitál houslisty Jaroslava Šonského, recitál Josefa a Pavly Kšicových Chvála varhan, koncert Jany Koubkové a Českého klarinetového kvarteta, muzicírování rodiny V. Brunnera v rámci pravidelného takto koncipovaného pořadu na Rváčově s názvem Větve hudbou protkané, veselé písně a tance folklórního souboru Úsměv z Horní Břízy (Hrají a zpívají Plzeňáci) a dvě divadelní představení, jedno dovezené z Prahy, jedno nastudované divadelním spolkem Tyl Lomnice n. Pop.. Lomnické kulturní léto byl letos opět pozoruhodný kulturní počin.

Jan K. Čeliš


Marian Palla

Představujeme vám knihu Mariana Pally Kdyby byl krtek velkej jako prase (Nakladatelství Petrov, Brno 1997). Marian Palla, kontrabasista brněnské opery, především však umělec, který v prostoru výtvarného umění vyvíjí aktivity, překvapivě ozřejmující náhled na svět a sebe sama. K těmto aktivitám patří i textové záznamy o nich samých, ale i samostatné texty, vyznačující se originalitou a humorem. Vybrali jsme několik z poslední knihy.

M. Palla (18k)><P>
<!--Nohy<P>
nohy rostou z těla<P>
jako vlasy<P>
a přesto je nikdo nestříhá<P>
asi to bude tím<P>
že zatím vyrábějí nůžky jen na nehty<P>
Odpoledne<P>
je odpoledne<P>
proč by taky nebylo<P>
jen ať si klidně je<P>
stejně nic jiného neumí<P>
Den<P>
ráno vstávám tak<P>
že mi kočka skočí na břicho<P>
ale nestěžuju si<P>
večer usínám tak<P>
že kočku zalehnu<P>
ale nestěžuju si<P>
a mezitím jí dávám nažrat<P>
a přemýšlím<P>
co budu dělat další den<P>
Popel<P>
popel z cigarety<P>
je jiný<P>
než popel z mrtvoly<P>
i když jistý vztah<P>
zde nutně musí existovat<P>
třeba jako mezi medvědem<P>
a medem<P>
Chlupy<P>
kdybych si nestříhal ty chlupy v nose<P>
jsem už pravděpodobně dávno mrtvej<P>
...<P>
asi bych si je přišlápl<P>
zakopl<P>
a rozbil si hlavu o chodník<P>-->
<P>
<HR NOSHADE WIDTH=

Chuťovka mých kulturních prázdnin

Mnozí kulturní libůstkáři se určitě i o prázdninách pídili po tom, co se kde kulturního semele, aby o nic hodnotného nepřišli anebo aby dvouměsíční flákárna nesestávala jenom ze sportu a opalování.

Pod kulturou můžete rozumět všechen ruch, který způsobí zainteresovaná smečka lidí, který je nějak organizován a který každého ze smečky nějak ovlivní. Takže podtrženo sečteno nebyli jste-li právě zalezlí doma za kamny, měli jste v létě šancí na každém kroku se k nějakému takovému kulturnímu dění nachomýtnout.

Jedno takové dění si již po dvaačtyřicáté odbývala Sobotka. Týden od 1.-7.července byl tradičně nazván Šrámkova Sobotka a věnován 500. výročí povýšení Sobotky na město. Vykládat, kterak byly seběhlé akce různě poutavé, vám nemohu, protože jsem se jich všech za prvé neúčastnil a za druhé si o nich někteří z vás udělali třeba obrázek sami. Co jsem chtěl ale trochu pochválit a prosvítit, je velmi stará (asi z poč. 15.stol.), pochmurná, avšak stále aktuální hra Jana z Teplé "Oráč a smrt". V Sobotce ji 2. července předvedli Jitka Molavcová a Alfréd Strejček v kostele sv. Maří Magdaleny. Hru hudbou podepřeli J. Pavlica, J. Fojta a D. Burda. Možná že většina očekávala něco komičtějšího, snad víc zpěvu, či aspoň parafrází... Ti dva se ale hry chopili tak, jak to chtěl sám autor, jenom ji zkrátili, že se v hodince dobrala k závěru. Do hry se vložili celým tělem i duší, a ač k sobě vzájemně promlouvali, vedl každý vlastní monolog, dostatečně procítěně a plně, až vám ne hrůzou, ale vědomím, že nejste ději až tak cizí, vstávaly chlupy.

Obdiv Molavcové i Strejčkovi vyjádřilo po představení mnoho lidí. Některým nešlo do hlavy, jak si mohou zapamatovat tak neuspořádaný scémář, vždyť to jsou pro každého samostatné promluvy, někdy složité úvahy, přitom tak tenounké asociace mezi nimi...

Rozzářené i unavené tváře herců přikyvovaly, zároveň oba přiznali, že je to pro ně nesmírná čest vystupovat právě v Sobotce.

-ťuk-


Stařena

(písemná maturitní práce z jara letošního roku)

V hlubokých tmavých lesích, tam kde téměř končí svět, žila stařena. Bydlela sama v ubohé chatrči za lesem. Neměla jméno ani přátele. Byla to prostě Stařena. Lidé žijící ve městě se u trati si říkali, že už jí je aspoň stodeset let. Vyprávělo se, že když někdo přijde k její chatrči, zaťuká na dveře nebo zaškrábe na okno, uslyší ji křičet: "Jdi pryč, Smrti! Ještě s tebou nepůjdu. Jdi pryč!"

Před lety nebyla taková. Nebyla to Stařena. Byla to krásná dvacetiletá dívka jménem Linda. Měla přítele Adama. Adam však náhle zemřel. Linda byla zoufalá. Ale místo toho, aby chtěla smrt přivolat, bála se jí. Bála se natolik, že se jí začalo zdát, že jí všechno kolem chce zabít. Lidé ji začali považovat za podivínku a blázna. Linda odešla z rodného města a usadila se v lesích, daleko od lidí, kde slyšela jen houkání vlaků jedoucích do města.

Jak čas plynul, lidé na Stařenu začali zapomínat. Občas k ní sice zabloudilo nějaké dítě, přišel podomní prodavač potravin. Někdo jí nechal před chatrčí jídlo, které tam zůstalo nedotčeno, dokud se nerozpadlo nebo nezkazilo. A Stařena seděla dál ve své chalupě, s okny zataženými žaluziemi, s ucpaným komínem a všemi škvírami, i klíčovou dírkou zalepenou mucholapkou. V chalupě bylo všechno zaprášené, tmavé, už dlouho tam nepronikl paprsek slunce. Sama Stařena už byla scvrklá, vrásčitá, kdysi krásné modré oči zakalené šedivými pavučinami stáří, dlouhé vlasy zešedivěly a prořídly. Každý den sedávala u krbu, který dávno nehořel, na houpací židli, hrála pasiáns se slepeckými kartami a mumlala si: "Smrti, mě nedostihneš. Všechny škvíry a otvory jsem ucpala. Okenice jsem zatáhla žaluziemi. Dveře utěsnila hadry. Nemám telefon, abys mě mohla volat k poslednímu soudu. Nemůžeš se ke mně dostat. Nemůžeš mi nasypat do jídla jed nebo otrávit vodu. Nejím a nepiju. Smrti, nade mnou nikdy nevyhraješ."A léta běžela, roky utíkaly jeden za druhým, roční období se střídala, lidé na Stařenu už úplně zapomněli.

Až jednoho nádherného jarního dne se všechno změnilo. Přes les šel mladík. Krásný, vysoký, černovlasý mladík. Byl oblečen v bílém obleku a nesl s sebou jedinou věc. Bílou lahev zpola naplněnou zelenou tekutinou. Ačkoli byl parný den, nebylo na něm vidět ani známky únavy. Přešel les a zastavil se před chatrčí.

Stařena v ten den seděla jako obvykle u krbu v houpací židli. Uslyšela venku kroky. Kroky obcházely kolem chalupy. Stařena zvolala: "Kdo jsi a odkud přicházíš?" Zvenčí jí odpovědělo ticho. Znervózněla. Opakovala svoji otázku, ale uslyšela opět jenom ticho. Uběhlo několiik hodin. Stařena seděla a naslouchala. Už si myslela, že nenadálý návštěvník odešel, když tu se ozval mužský hlas.

"Ahoj Lindo."

"Kdo jsi, že znáš moje jméno? Nikdo nezná moje jméno. Jsem pro všechny Stařena."

"Ale no tak, Lindo! Vždyť ty mě znáš. Stačí, jen abys vstala ze židle k oknu a podívala se na mě. Určitě mě poznáš."

"Na to nemusím vstávat, abych poznala, kdo jsi," odpověděla Stařena. "Jsi krásný, snědý mladík. Ale mě neoklameš."

"Ale ale. Tak ty víš, kdo jsem?"

"Jsi Smrt. Nemáš stín. Říkají mi to karty. Nemohla ses ke mně dostat jinak, tak jsi přišla sama. Ale já se ti nedám. Nezemřu. Cítím, jak obcházíš kolem chalupy. Nedostaneš se sem. Nedostaneš."

"Ale no tak, Lindo. Nejsem Smrt. Jen se pojď podívat. Odhrň žaluzie."

"Ne," zazněla z chalupy strohá Stařenina odpověď. Mladík chvíli poslouchal, a když se z chalupy opravdu nic neozývalo, nastavil bílou lahev tak, aby skrze ni procházelo sluneční světlo a zelená tekutina se lákavě třpytila. Odražený sluneční paprsek pronikl i přes zatažené žaluzie do chalupy a na špinavé zdi vytvořil světlý kroužek. Stařena se nechala zlákat, vstala z křesla a pomalu se blížila k oknu. Nepatrně odhrnula žaluzii a poloslepým okem vyhlédla ven. Zaskočilo ji světlo. Tak nádherné! Jak dlouho ho vůbec neviděla! Když mu přivykla, rozhlížela se kolem, ale mladíka nikde neviděla. Až teď! Mezi kmeny se mihlo cosi bílého. Stařena se rychle odtáhla od okna. To tak, ještě aby viděl, že v ní vzbudil zájem!

"Třeba to opravdu není Smrt," říkala si. "Co jsi mi to přinesl?" zavolala. "Je to pěkné?"

"Podívej se sama," odpověděl mladík. Vz