Číslo 4

Ročník XIX.

Prosinec 1996

Vážení přátelé,

Stanislav Kraus (uprostřed) s pracovníky jičínského muzea Hanou Trojanovou a Jiřím Štálem v roce 1987

Často přicházel k nám do jičínského muzea. Pamatuji, jak se jednou zastavil na kousek řeči, právě před několika školními besedami. Měl na sobě světlý trenčkot, který rychle rozepjal s otázkou: "Co myslíš, jsem správně oblečený?" – "Perfektně – a sluší ti", zněla moje odpověď. Pak už jsme se jen smáli, protože nebylo co dodat. Pod kabátem měl totiž vojenskou betldresovou bundu se stužkami anglických válečných vyznamenání. Co však je nutné dodat dnes, je, že to byl na tehdejší dobu oděv poněkud troufalý. Psala se sedmdesátá léta!

Setkávali jsme se často. Manželé Krausovi málokdy vynechali vernisáž nové výstavy v jičínské galerii. Standa miloval umění a zabýval se jím vážně a systematicky dlouhá léta. Když jsem poprvé uviděla jeho dokumentační sbírku o výtvarném umění a umělcích, užasla jsem nad tímto sběratelským veledílem.

V listopadových dvou týdnech uváděla česká televize čtyřdílný dokument "Svobody se nevzdáme", ve kterém vypovídali účastníci východního i západního zahraničního odboje. Válečné prožitky sděloval z obrazovky i Standa. Natáčelo se u Krausových v Holíně, což potvrzovaly právě archivní desky plné reprodukcí a záznamů o umělcích, tvořící pozadí za vypravěčem.

Bylo zvláštní až skličující, vidět živého Standu, naslouchat jeho vyprávění ve druhém díle po řadu s vědomím, že se s ním příští den půjdu rozloučit naposledy.

Manželé Krausovi s Evou Bílkovou ve Starých Hradech v roce 1992

Psát chronologicky o naplno prožitém životě Stanislava Krause je nad mé síly, znalosti i možnosti. Snad ještě jediné, možná ale nejdůležitější: většina z nás má své přátele i nepřátele. Někdo více jedněch, jiný těch druhých. Nepoznala sem však nikoho, kdo by o Standovi vyslovil třeba jen náznakem cokoli nepěkného. Byl z těch šťastných lidí, kteří neměli osobní nepřátele. Ten dar si však zasloužil celým svým životem, čistotou charakteru, svým jednáním, chováním a zájmem o druhé. Vlídností a pochopením drobných člověčích strastí a často podáním pomocné ruky. Vždy uměl vzbudit naději a radost a ze zlé situace vylovit i maličký kousek dobrého, jen aby sklíčeného člověka potěšil. Byl milujícím manželem, tatínkem i dědečkem a vím, že jeho nejbližší prožívají osudové chvíle, které způsobí hluboké rány v jejich srdcích. Také množství přátel nese jeho odchod těžce.

Říkávala jsem o něm, že je to takové "sluníčko". V jeho blízkosti bylo vždy hřejivé teplo, upřímnost a nepředstírané přátelství. Určitě byl sluníčkem i mnohým dalším lidem, kteří si teplé paprsky v sobě nadlouho uchovají. Jen velká a silná osobnost má tyto vlastnosti a já mohu být vděčna osudu, že jsem měla štěstí tohoto velkého člověka poznat.

Hana Trojanová

Čeněk Pavlík. Foto Eva Bílková ml.

Kdo navštívil starohradské svatováclavské sobotní odpoledne, odnášel si opravdu hluboký zážitek z kvalitně přednesené hudby.

Aleš Fetters

Besedují Libor Šnajder, Štefan Danko a Věra Jirásková

Přesně ve 14 hodin byla pěknými slovy zahájena již výše zmíněná výstava, a to dokonce z úst dcery pana Miloslava Švorce. A pak jsme si už jenom prohlíželi milé postavičky, bavili a poučovali se moudrými pranostikami, vypozorovanými našimi předchůdci z dob dávno minulých.

Během prohlídky této pěkné výstavy se postupně doplnila skupinka výborných lidí, kteří se po vernisáži výstavy pana Švorce sešli v krásném zámeckém prostředí, v oddávacích prostorách Starých Hradů. Dalšími milými hosty byli atleti-vozíčkáři Ing. Věra Jirásková a Štefan Danko, účastníci letošní jubilejní paralympiády v Atlantě, a jejich doprovod, trenér Libor Šnajder a paní doktorka Alena Kalináčová z nedaleké Železnice. Jejich vypravováním jsme se přenesli za moře do úplně jiného a neznámého sportovního prostředí. Dozvěděli jsme se, že podmínky pro pobyt, trénování, ale i samotné závodění nebyly zrovna ty nejlepší a nejregulérnější a v porovnání s těmi minulými v Barceloně se nemohly srovnávat vůbec. Daleko horší bylo nejen ubytování, ale i stravování. Organizace se tam pořadatelům vymkla z rukou úplně, zmatky byly s dopravou, nebylo čím trénovat, prostě: jiný kraj, jiný mrav. O to více naše sportovce a jejich výkony obdivujeme.

Věra Jirásková je členkou Klubu postižených sportovců v Novém Městě nad Metují. Po splněných limitech se dostala mezi 45 sportovců, kteří v Atlantě za naši republiku startovali. Stříbro v disku z Barcelony sice neobhájila, přesto před jejími výkony klobouk dolů.

Na všechno zlé ale už určitě dávno zapomněl další host odpoledne, rovněž atlet SK Nové Město nad Metují, držitel světového rekordu v hodu oštěpem, devětačtyřicetiletý vozíčkář Štefan Danko, který získal zlatou medaili. Povídání paralympioniků zasvěceně doplňovali paní doktorka a trenér.

Odpoledne nám v této společnosti velice rychle uběhlo. Po besedě pro nás pořadatelé ještě připravili prohlídku zámku, seznámili nás s jeho historií, nahlédli jsme i do archivu, který zde má uložen Památník národního písemnictví. Nakonec se ještě chvíli debatovalo při pečlivě připraveném pohoštění.

Bylo to pěkné a hodnotné odpoledne, kterému nemohl konkurovat ani cirkus, který Libáň právě navštívil, ani Velká pardubická, kterou zase v přímém přenosu dávala Česká televize. Toto milé setkání s milými lidmi nás všechny duševně velice obohatilo. Díky za ně!

Karla Mikešová

kněžmostská knihovnice

Mirek Huňát byl synem kostelníka katolického kostela, takže jsme s ním, ještě daleko dřív než byly hvězdy, chodili každý večer zvonit klekání. A tam na věži kostela, nahoře nad hodinami, kam se lezlo jen po žebříku, byla taková mezera mezi hodinami a podlahou a v té jsme si udělali skrýš. Táta mi dal starý vyřazený hůlkový psací stroj, měli jsme dětskou tiskárničku a začínali jsme s letáky, s nálepkami, primitivně, jak jsme to jako studenti uměli. První leták – odpověď na nějaký výhružný projev K. H. Franka – jsme rozeslali poštou a druhý den bylo z 33 výtisků 32 odevzdáno na četnické stanici, lidi se asi báli, že je to provokace. Ale někdy k naší radosti i malá věc našla ohlas. K 7. listopadu 1940 jsme například vylepili po Libáni malé heslo: "Smrt fašismu – ať žije Sovětský svaz." Hřálo dvojnásob u kamen o přestávce na dílně, když dělníci objevovali, že ani v té obecné beznaději po porážce Francie není Hitler ještě absolutním vítězem, že Anglie nemusí zůstat osamocena, že je tu ještě velmoc nedotčená válkou, která nemusí být Hitlerovi tak spolehlivým spojencem, jak to po jejich vzájemném paktu vypadalo.

Nejdříve jsme to dělali na vlastní pěst, později nás Miloš Hájek zapojil do pražské skupiny "Svět proti Hitlerovi", která byla napojena na Julia Fučíka, ale to bylo pro mne moc vzdálené. My jsme byli napojeni na Miloše. Až po válce se mi Miloš přiznal, že mi tenkrát přidal tři roky věku, aby to ve skupině prošlo. Kromě stejnojmenného časopisu "Svět proti Hitlerovi" nás Miloš zásoboval i dalšími protifašistickým ilegálním tiskem. Při této své odbojové činnosti však rozvíjel i další aktivitu. Od Mirka Huňáta získával z katolické fary formuláře křestních listů, aby mohl falešnými "arijskými" doklady vybavovat židovské spoluobčany, kteří nenastoupili do transportů. Jednou se mi svěřil Jirka Heller, že jemu Miloš nabídl, že ho takhle v Praze "potopí", ale Jirka toho nevyužil. Bál se, že by důsledky postihly jeho rodiče a nechtěl je opustit. Věděl jsem o tom jen zlomek – tenkrát vzhledem k nutné konspiraci a po válce kvůli Milošově chorobné skromnosti. Až nedávno byl ochoten se také vyzpovídat Státnímu židovskému muzeu. Proto dnes vím, že takhle tenkrát před transporty pomohl v Praze zachránit nejméně šest židovských spoluobčanů – v dalších šesti případech neví, u koho skončily jím opatřené doklady – i když dva z nich potom zahynuli pro svou odbojovou činnost.

Tato Milošova pomoc jim byla také později – v březnu 1945 – jedním z důvodů jeho odsouzení sondergerichtem (německým mimořádným soudem) k smrti. Za tuto pomoc židovským spoluobčanům v době Holocaustu udělil Izrael (Yad Vashem) v roce 1995 Miloši Hájkovi tituh "Spravedlivý mezi národy". Již tenkrát – v roce 1942 – však kolem Miloše poprvé uhodilo hodně zblízka. Po odhalení Fučíka byli oba vedoucí skupiny "Svět proti Hitlerovi" – Lorenz a Fusch – zatčeni a později popraveni. Přitom Milošovou spojkou byla Lorenzova sestra. Ale u ní se zatýkací řetěz – díky její mimořádné statečnosti – zastavil. Přestože gestapo zachytilo moták pro ni s úkoly pro "Ivana"– to bylo krycí jméno Miloše Hájka – nedostalo z ní, kdo "Ivan" je.

Tahle hrstka lidí, zejména Miloš, za námi doposledka pravidelně chodila. Nejenom pro to co jsme dělali, ale i bez toho byla v našem malém hnízdě každá návštěva jako pod lupou. Vila, kde jsme do roku 1941 bydleli, byla sice na kraji Libáně, ale pak, když jsme byli sestěhováni, tak jsme byli vlastně na hlavní ulici. Po osmé večer, kdy už bylo na ulici prázdno, byla z hospody vidět celá ulice. I když jsme drželi otevřená, připravená vrata, aby tam Miloš vklouznul, každý ho mohl vidět.

Mám ale moc hezkou vzpomínku i na první den s hvězdou. Když to přišlo, nikdo z nás ji nechtěl na sebe vzít a kdo nemusel, ten první den vůbec nevylezl. Druhý den, bylo to myslím v úterý, a tehdy bývaly v Libáni ještě jarmarky, výroční trhy a na náměstí bylo lidí, že by zrnko nepropadlo, bylo plné vesničanů, ženských s nůšemi, plno stánků, všechno se tam prodávalo, od másla až po textil. A v téhle atmosféře, kdy už se lidi báli kývnout na pozdrav, moje sestřenice Věra Kaufmannová, šestnáctiletá holka, musela jít poprvé s hvězdou přes náměstí. V tom ji nějaká žena z vesnice, s nůší na zádech, čapla za ruku a křičela na celé náměstí: "Slečinko krásná, že toho pacholka posloucháte, koukejte to sundat!" Od té doby se ta hvězda docela hezky nosila, jako by ta žena stála při nás blíž než "ten pacholek" Hitler.

Dnes si s celoživotním odstupem uvědomuji stále palčivěji, jak malý zlomek času byl vyměřen první republice – dvacet let je chvilka nejen v historii, ale i v životě jednotlivce. Přesto stačila takhle hluboce poznamenat i prosté lidi, alespoň ty nejlepší.

Terezín

Šli jsme do transportu v lednu 1943. Vzpomínám si, že předtím, nejen my děti, jsme se loučili s kamarády. Byl jsem jednou s tátou u jedné jeho spolužačky, slečny Španihelové, a když se loučili, ona plakala a říkala mu: "Vladimírku, už se neuvidíme." Já jsem si ve své pubertě říkal: "Co ta bába blbne, za tři měsíce je po válce a my se vrátíme." Její pláč však měl bohužel pravdu.

Poslední den četník Karban, před kterým se Libáň v tom čase třásla, ještě udělal rozruch, a vyháněl nás o hodinu dřív. Na čtyři hodiny ráno byly sjednané povozy na zavazadla, protože dráha byla vzdálená asi dva kilometry, ale on vyháněl lidi ještě o hodinu dřív. Hellerovi si pak posteskli, že si v tom spěchu nestačili vzít ještě poslední hrneček sádla. Ale když jsme potom nasedli do vlaku a já seděl vedle táty, tak se nad něj Karban sklonil a pošeptal mu: "Tak pane továrníku, doufám, že se po revoluci uvidíme." Ani on si nezapomněl dělat alibi.

To byl odjezd do Boleslavi, kde jsme byli tři dny soustředěni v sokolovně před odjezdem do Terezína. Na ty tři dny mám celkem dobrou vzpomínku. Hlídali nás tam jičínští četníci, nějaký oddíl pod velením kapitána, kteří se k nám chovali velmi slušně. Vykládali, co hlásil Londýn, jaké jsou poslední zprávy, a proti atmosféře Libáně, kde se lidi třásli před jedním četníkem, to byl požitek. Až dnes si říkám, jaká to byla troufalost, ani ne sedmnáctiletý smrad a jdu k cizímu protektorátnímu četníkovi a ptám se: "Pane strážmistr, co hlásil večer Londýn?" On se sice nejdřív zarazil, ale pak se podíval na mou hvězdu a klidně mi to řekl. A potom v pohodě odeslal i moták Milošovi Hájkovi.

Už se tam sice objevoval jako nejvyšší pohlavár Fiedler a s ním malá kohorta dalších nacistů z zentralstelle (štábu) pro řízení transportů, která podléhala Eichmannovi. Ti si profackovávali cestu, kudy šli, ale díky těm četníkům byly ty tři dny ještě posledním zábleskem slušných lidí. V Terezíně už byli i četníci různí.

Když jsme šli třetí den na nádraží, to už nás převzali příslušníci schutzpolizei (německé policie) a aby dali najevo, že to myslí vážně, přestavovali kulomety s nabitými pásy namířené proti našemu průvodu civilistů. To jsem si poprvé uvědomil, že jedeme asi někam, odkud nebude tak snadné se vracet.

Vzpomínám si na první nový zážitek již cestou z nádraží Bohušovice do Terezína, ale tam to bylo zřejmě zcela normální. Šli jsme, nesli zavazadla, každý směl mít s sebou 50 kg. Měli jsme tam strýce Ervína, který přišel do Terezína již prvním, zakladatelským transportem AK (Aufbaukommando). Měl všechna feudální privilegia, která měli příslušníci AK transportu jako zakladatelé ghetta. Mohl po jistou dobu chránit i určitý počet rodinných příslušníků před transporty. Ervín byl tzv. kasserneältester (starší – tj. vedoucí – kasáren) nejdřív v těch největších – Sudetských – kasárnách, pak v menších – Jägerkasserne, což bylo dost vysoké postavení v ältestenratu – radě starších – (židovské samosprávě). Přišel nám naproti a šel s námi už z Bohušovic. Když se tam ochomýtl nějaký mládenec, že nám odnese zavazadlo, tak ho Ervín hnal, poněvadž věděl, že nám ho chce ukrást – šlojznout. Máma myslela, že je to úslužný kluk.

Takže už od prvního dne se nás ujal strýc Ervín. Tím jsme se vyhnuli prvním transportům, protože většina z našeho transportu šla okamžitě dál do Auschwitzu a tam do plynu. Nás strýc Ervín v Terezíně zadržel, ale pak šel taky. Byli jsme ihned rozděleni. Já jsem byl na L 218, to byla ubikace chlapecké mládeže, táta byl tehdy v mužských Sudetských kasárnách a máma se Soňou v Hamburských kasárnách, babička v tzv. siechenheimu (ubikaci pro přestárlé) a velmi brzy zemřela. Staří lidé vymírali velmi rychle, v nejhorších dobách prý jich umíralo 150 až 300 denně, jak říkal strýc Ervín. Dělal jsem zpočátku na příležitostných nádenických pracích a nakonec jsem skončil v zámečnické a soustružnické dílně na bauhofu (stavebním dvoře), sestra dělala v zahradnictví, máma někde v menáždienstu (výdeji jídla) cvakala lístky a už ani nevím, co dělal táta. Ale ubikace jsme měli každý zvlášť, každý jinde.

Miloš Hájek mi dal spojení na ilegální organizaci do Terezína – na Honzu Schimmerlinga a Jožku Wallersteina, kteří mi je zprostředkovali. S Jožkou se mi podařilo navázat spojení už v první den příchodu v tzv. šlojsně – třídenní karanténě, kdy jsme byli uzavřeni v jedněch kasárnách a tato uzávěra – německy Schleusse – byla do terezínské češtiny převedena jako šlojsna. Tak jsem hned po příchodu do Terezína mohl navázat spojení s tamní ilegální komunistickou organizací, s Mirkem Kárným z jejího vedení, který se stal po válce novinářem. Mou první spojkou byl Jirka Kosta – ekonom, v padesátých letech nasazený do výroby, potom v šedesátých letech v Ekonomickém ústavu v ČSAV a po 68. roce profesor ekonomie ve Frankfurtu n/M. Pak řada dalších, Jindra Stern-Staněk, který se po válce stal ředitelem výzkumně-vývojového podniku v N. Meste n/V. i Franta Graus, jeden z našich předních poválečných hitoriků – s tím jsme pak šli společně do transportu do Osvětimi. Jednu dobu na mne měl spojení Milan Weiner – budoucí novinář a v roce 1968 rozhlasový redaktor – a jeho buňka. To se dost střídalo.

Ve stranické organizaci kolovaly také různé materiály, jako byly zejména "Přehledy" o aktuální situaci u nás i ve světě, zejména na frontách. Dostal se tam ke mně i Marxův Kapitál s razítky Vídeňské univerzity. Někoho napadlo pustit ho do oběhu po kapitolách – takže tu přišla hlava XXII, pak VII nebo III a podobně. U tak obtížného textu a v cizím jazyce to bylo dost groteskní, a protože to je snad jediná věc, o které jsem se přece jen zmínil dětem, dodnes si mne dobírají, že odtud mám v ekonomii všechno tak zpřeházené.

Z nějaké konfiskované knihovny na Ukrajině se jednou ve skladech objevil a podařilo se i odnést sovětskou učebnici politické ekonomie, jenže v jazyce jidiš. Dostal jsem tehdy za úkol jej ve dvou přeložit. Spojili mě s Pavlem Löwenbachem, velice nadaným chlapcem z Ostravy, který ve svých 16 –17 letech ovládal asi osm jazyků včetně jidiš. Mne zase – po přečtení české marxistické učebnice ekonomie Ullrycha a zpřeházeného Kapitálu – považovali asi za ekonoma. Pavel neměl o ekonomii potuchy a já neznal ani slovo jidiš. Spolu jsme po nocích lámali větu po větě, než nám dala nějaký smysl. "A kdoví jaký", by určitě dodaly moje děti. Ale do odchodu z Terezína jsme to nedokončili.

(pokračování)

Ve třicátých letech

V roce 1931 byl zřízen jednoroční učební kurs. Rok 1930 přinesl vylepšení školy, byly položeny parkety do učeben, ředitelny, sborovny aj. /náklad 62000 Kč/.

Do rozpočtu na rok 1931 byla zařazena částka 100000 Kč na pořízení nového nábytku, lavic, kateder atd. Po 25 letech školské služby odešel na zasloužený odpočinek ředitel školy R. Sakař. Novým ředitelem byl jmenován J. Palouš. O prázdninách proběhla ve škole a přilehlé Wilsonově ulici hospodářsko-živnostensko obchodní a průmyslová výstava, jejímž protektorem byl ministr zemědělství B. Bradáč a výstavu dvakrát osobně navštívil. Výstava byla instalována hlavně ve školní budově, před ní, na školním hřišti a v přilehlé ulici byly vystavovány hlavně hospodářské stroje. Výstava dokumentovala vyspělost Libáňska. Po ní bylo místní školní radou usneseno, aby zahrada mezi školní budovou a domem J. Linharta byla upravena na školní hřiště. 28. říjen byl připomenut školní slavností. Pro děti byla též uspořádána 4 biografická představení. Narozenin T. G. Masaryka bylo vzpomenuto dětskou besídkou. S podporou místního odboru Čsl. červeného kříže /500 Kč / se na škole uskutečnila mléčná akce. V zimních měsících bylo 80 dětem čtyřikrát v týdnu podáváno zdarma teplé mléko, ostatní si ho přinášeli z domova. Další finance na tento účel věnovala Městská spořitelna a Okresní péče o mládež. Zbytek nákladů byl hrazen z fondu polévkových obědů. Městská spořitelna zakoupila ještě 24 obrazů za 816 Kč. Ministr zemědělství B. Bradáč daroval škole dva nádherné exempláře tetřevů.

Okolí školy koncem třicátých let. Foto J. Novotný

3. dubna 1932 bylo při zdejší škole ustaveno Rodičovské sdružení, aby byl navázán styk školy s rodinou. Cituji: "Dostavilo se celkem 113 rodičů žáků, kteří se přihlásili za členy Rodičovského sdružení. Toto ustaveno jako volné sdružení. Členský příspěvek stanoven minimálně na 50 hal. měsíčně. Ve schůzi zvolen 15 členný výbor a prodebatovány náměty na zdokonalení naší školy. Rodiče vyzváni, aby v předem stanovených dnech se dostavili do školy, aby viděli svoje děti při práci. Tohoto dovolení využívali četní rodičové, kteří přicházeli do školy, čímž navázán byl zdravý přátelský poměr mezi rodiči a školou." (V roce 1994 bylo Sdružení rodičů a přátel školy rozpuštěno a ukončena jeho činnost). Žactvo v tomto roce též vyslechlo rozhlasový projev T. G. Masaryka prostřednictvím tří dobrých přijímacích stanic zapůjčených občanstvem. Výlety se konaly do Prahy, /děti zhlédly v ND operu Rusalka./, dále na Bezděz, k Máchovu jezeru. Školní kuchyně, která byla umístěna u J. Půsta v Emlerově ulici, byla rozšířena o jednu místnost. Ve škole proběhla oslava 100. narozenin dr. M. Tyrše. Bylo zdůrazněno jeho záslužné dílo pro národní výchovu. Místní školní rada zakoupila pro účely školy dva psací stroje. Rodičovské sdružení začalo vyvářet pro školní děti vydatné polévky.

V lednu 1933 byly pořízeny vlastivědné plány Libáně. Originál podle katastrální mapy nakreslil studující inženýrství J. Žďánský, bývalý žák školy v Libáni. Byly vytištěny v knihtiskárně A. Riedla v Nové Pace. Na škole se dále konaly vzpomínkové oslavy – 80. narozenin J. Vrchlického, tragického úmrtí dr. A. Rašína, 25. výročí smrti Sv. Čecha, 83. narozenin T. G. Masaryka. V květnu 1933 byla podána žádost rodičů o opětné zavěšení křížů do tříd. Nebylo jí vyhověno. Místní školní rada i učitelská konference toto odmítly. Děti sehrály divadelní hru J. Flosse "V zajetí skalních mužíků." Úspěch byl velký. Výlety byly podniknuty do Krkonoš 4 autokary. Pan stavitel Fr. Kynčl daroval škole 400 Kč na potřeby pro chudé děti k uctění památky své zemřelé sestry. Zemskou školní radou byla schválena učebnice Poupata pro 1. tř. od J. Kožíška. V tomto roce bylo ve škole 510 dětí. Ve všech třídách obecné školy a přírodopisném kabinetě bylo instalováno elektrické vedení za 2950 Kč, dále byla provedena oprava a nátěr všech vnějších oken školní budovy za 6000 Kč. Rovněž byla opravena všechna kamna, zakoupena osmiplošná tabule do kreslírny, lavice a kreslířské stoly. Z důvodů hygienických byly umístěny věšáky na oděv na chodby. Skončilo též funkční období místní školní rady. V současné době se o existenci školních rad hodně hovoří. Jak tomu bylo tenkrát? Cituji kronikáře: "Nutno poznamenati, že odstupující místní školní rada velmi blahodárně působila a pečlivě se starala o hospodářský rozvoj školy přes velmi neutěšené poměry finanční přiškolených obcí. Za dobu svého úřadování měla místní školní rada 35 sborových schůzí. Veškerá usnesení její byla vždy jednomyslná přes různé politické přesvědčení jednotlivých členů, kteří celkově škole přáli a upřímně se snažili, aby škola byla řádně vybavena. Opravdovým přítelem školy byl zvláště její předseda JUDr. L. Mach, advokát v Libáni, jenž s vřelým zájmem staral se o rozvoj školy, kdež býval velmi častým hostem." Nově zvolenou školní radu tvořili: J. Palouš, ředitel školy, J. Dejmek, def. odborný učitel, K. Havlová, def. odborná učitelka, P. Hykeš, zastup. odborný učitel, B. Kmínková, učitelka. Za město Libáň J. Janda, zaměstnanec cukrovaru, JUDr. L. Mach, advokát, Vl. Pick, továrník, K. Straka, kožišník, Fr. Šebek, mistr krejčovský, J. Turek, rolník, J. Navrátil, obchodník, J. Vondráček, inkasista cukrovaru, za Staré Hrady M. Kunst, rolník a hostinský, za Zliv K. Páv, rolník. Za město Libáň byli zvoleni ještě 3 náhradníci – J. Falta, holič, Fr. Pokorný, okresní cestář, St. Semián, cukrář. Předsedou na nové funkční období byl zvolen opět JUDr L. Mach, místopředsedou J. Palouš a školním dozorcem J. Navrátil.

V roce 1933 nastoupil na školu odborný učitel Fr. Vojtíšek, který po celou dobu působení v Libáni až do své smrti v roce 1981 měl nemalou zásluhu na rozvoji kultury, osvěty, muzejnictví na Libáňsku.

V roce 1934 se konaly presidentské volby. Počtvrté byl zvolen presidentem T. G. Masaryk. Žáci poslouchali průběh voleb. Večer byl uspořádán místní osvětovou komisí průvod občanstva městem, kterého se účastnil učitelský sbor se školními dětmi. Před sochou M. J. Husa promluvil odborný učitel P. Hykeš. Výlety v tomto roce podniknuty do Prahy /žáci zhlédli v Národním divadle Prodanou nevěstu/, dále na Trosky, Hrubou Skálu a do Turnova. Společný výlet všech žáků byl do Jabkenic k uctění památky B. Smetany. Z událostí mimoškolních je ve školní kronice zaznamenána stavba sokolovny. Pro zajímavost cituji: "Až dosud, téměř čtvrt století, cvičilo členstvo i dorost této jednoty ve školní tělocvičně. Slavnost poklepu na základní kámen konala se o svatodušních svátcích dne 20. května za značné účasti libáňského i okolního občanstva. Slavnostní projev měl ředitel školy J. Palouš. Stavbu projektoval architekt Průša, profesor průmyslové školy ve Volyni, a provádí ji stavitel Fr. Kynčl z Libáně. V měsíci červenci jest již pod střechou a zbývají dokončiti práce vnitřní. Rozpočet na stavbu a zařízení činí 300000 Kčs. Čím dál tísnivějším se stává nedostatek místa ve školní budově. Všeobecně se uznává, že nutno školu přistavěti. Doba je ale po hospodářské stránce pro všechny vrstvy obyvatelstva tísnivá, nelze uzavřít potřebné výpůjčky. Čeká se po řadu let na vydání zákona o újezdních měšťanských školách. Provizorní učebna byla zřízena v budově Městské spořitelny. Hodiny tělesné výchovy se provozují v nové budově sokolovny.

V radniční dvoraně byl zřízen zvukový biograf místo dosavadního němého. Děti se účastní biografického představení. V tělocvičně nové sokolovny se konala 22. prosince 1934 školní slavnost na paměť 100. výročí vzniku naší státní hymny. Vedoucí funkcionáři žákovské samosprávy zasadili v parku před školou lípu na památku.

V roce 1935 byl instalován ve školní kanceláři telefon. Další 4 aparáty sice vyřazené, ale provozuschopné byly umístěny v bytě školníka, v ředitelně, ve fyzikálním a přírodopisném kabinetě a žáci se učili telefonovat. Žák J. Šabata a žákyně A. Elisová obdrželi bronzovou pamětní medaili presidenta T. G. Masaryka, vydanou k jeho 85. narozeninám a darovanou ministerstvem školství a národní osvěty za vytrvalou pilnost a výborný prospěch. Konala se též propagační výstava československých státních drah. Materiál darovalo ministerstvo železnic a ředitelství státních drah v Hradci Králové. Těmito předměty pak byly obohaceny zeměpisné sbírky. Nová sokolovna byla otevřena velkolepou slavností, současně se konal okrskový sokolský slet, školní budova sloužila jako šatny. Na školním hřišti proběhly sokolské okrskové závody. Postupně byly zaváděny nové učební osnovy a učebnice.

V lednu 1936 vzpomnělo žactvo 100. narozenin dr. J. Emlera. O jeho osobnosti a díle přednesl přednášku profesor Karlovy univerzity Praha dr. V. Vojtíšek. Archivní úřad hl. města Prahy daroval učitelské knihovně velmi cenné dílo "Emlerův památník". Učitelé se účastnili manifestační schůze v Mladé Boleslavi, kde bylo manifestováno za urychlené vydání prováděcích nařízení k zákonu o obvodových /újezdních/ školách, o IV. ročnících a o zajištění dostatečného počtu plně kvalifikovaných učitelů a učitelek pro všechny měšťanské školy. Byla prováděna revize pomůcek, zvláště map. Mapy bývalého Rakouska byly ponechány jako historické. Úspěšně proběhla polévková akce. Stravovacích dnů bylo 49, vydaných polévkových dávek 17395 a 2000 rohlíků. Polévky se vařily ve škole, vydávaly je učitelky K. Havlová a J. Nováková a matky školních dětí. Na akci přispěly peněžně místní školní rada, Městská spořitelna, Okresní hospodářská záložna, Okresní péče o mládež v Libáni, ředitelství cukrovaru v Libáni. Dále byly získány menší dary a příspěvky od majetnějších rodičů. Celkově tato akce všem dětem po stránce zdravotní prospěla. U příležitosti oslavy narozenin Dr. E. Beneše děti sehrály divadelní hru "Hastrman". Místní školní rada se usnesla na novostavbě újezdní měšťanské školy v Libáni. Pro dospívající mládež se konala přednáška MUDr. Opatrného a MUDr. Bílkové. V sokolovně byla zřízena další třída a rovněž tam byla umístěna školní kuchyně, která až do té doby byla u Půstů v Emlerově ulici. Též se konalo řízení o schválení stavebního místa pro újezdní měšťanskou školu. Komisí byla uznána dvě místa. Při silnici na Psinice na pozemku J. Turka a při silnici na Staré Hrady. Pozemek J. Turka byl uznán komisí za výhodnější. V říjnu 1936 byl zahájen na škole poslech školského rozhlasu. Příslušnou aparaturu Magistr B s třílampovým přijímačem, zesilovačem, mikrofonem a gramofonovou přenoskou dodala firma Philips v Praze, rozvod provedl J. Vacarda z Libáně. 3. prosince 1936 vyslechli všichni žáci školský rozhlas a při tomto vysílání pozdravil pražský radiojournal naši školu a přivítal ji do řady stálých posluchačů školního rozhlasu. Pravidelně byl pak rozhlas poslouchán vždy v pátek od 11–12 hodin.

Na počátku roku 1937 vyslechli žáci mimořádnou rozhlasovou relaci ke 100. výročí úmrtí velikého ruského básníka A. S. Puškina, v březnu pak relaci k 87. narozeninám T. G. Masaryka. Při této příležitosti se konala ve městě slavnostní schůze, na které byl založen Masarykův muzejní spolek Národní beseda v Libáni. Do jeho výboru byl zvolen odborný učitel Fr. Vojtíšek a ředitel školy J. Palouš. Rodičovské sdružení pořádalo velmi zdařilý večer B. Němcové. Z čistého výtěžku 800 Kčs byla škole polovina věnována pro potřeby chudé mládeže na ochranné očkování proti záškrtu. V dubnu 1937 se konala v Libáni anketa o stavbě újezdní školy. Přizvaní odborníci vydali posudek v tom smyslu, že přístavba nebo nástavba k stávající školní budově je naprosto nemožná. Za nejvhodnější stavební místo bylo uznáno místo na pozemcích rolníka J. Turka, na druhém místě místo za starým hřbitovem a na třetím místo na obecních pozemcích v blízkosti projektovaného koupaliště. Rodičovské sdružení a učitelský sbor připravili pěkný Dětský den na sokolském hřišti. Slavnost byla zahájena mohutným průvodem s alegorickými vozy. Program byl vyplněn tělovýchovnými čísly a národními tanci. V roce 1937 byl na školu ustanoven V. Španihel, který byl po celá léta působení znám na Libáňsku jako obětavý kulturní pracovník, zvláště na poli divadelním. Ve dnech 25. a 26. září 1937 se konaly jubilejní oslavy na paměť čtyřicetiletého trvání zdejší školní budovy a trvání měšťanské školy. Byl uspořádán přátelský večer, slavnostní schůze, škola byla večer ozářena 8 mohutnými reflektory, rovněž pomník Husův a Havlíčkův. Škola a všechny domy ve městě byly ozdobeny prapory. Byl vydán vzpomínkový almanach "40 let měšťanské školy –1897 –1937." Odborný učitel Fr. Vojtíšek byl ustanoven městským kronikářem. V rámci branné výchovy byla podniknuta se žáky branná vycházka na Hrádek a do Údrnic, později pak branné cvičení spojené se skautskými hrami a signalizováním.

V rámci vzpomínkových oslav 88. narozenin zesnulého presidenta T. G. Masaryka byl v březnu 1938 uspořádán v Libáni koncert Pěveckého sdružení učitelů Českého ráje. Měl obrovský úspěch. Sbor čítal 55 osob. Na oslavu dvacetiletého jubilea Československé republiky bylo sehráno dětské divadelní představení "Tajemný dub" od Habarta. Hra měla velký úspěch. Byl též zakoupen promítací přístroj a busta T. G. Masaryka. Pravidelně každý měsíc se konaly branné vycházky. Mezi žactvem a učitelstvem proběhla sbírka na obranu státu, která vynesla 1960 Kč. Mimořádně vážná situace v pohraničí měla vliv i na naši školu, odešlo z ní všechno žactvo německé národnosti. Na pozvání rady hlavního města Prahy a primátora dr. P. Zenkla byli vypraveni dva žáci měšťanské školy do Prahy, kde byli hosty hl. města Prahy. Byli to Fr. Honys ze Psinic a Vl. Honysová z Libáně. V Praze si prohlédli pamětihodnosti a zhlédli vystoupení na X. všesokolském sletu. V kreslírně bylo instalováno zatemňovací zařízení. Výnosem ministerstva školství byla měšťanská škola v Libáni změněna na "újezdní". V důsledku vyhlášení mobilizace nastoupili vojenskou službu učitelé K. Kořínek a V. Španihel, na mimořádné cvičení ve zbrani byl povolán Fr. Vojtíšek. Ve škole bylo ubytováno demobilizované vojsko. Byl vypracován podrobný plán školní protiletecké obrany. V zahradě před školou byly vykopány protiletecké kryty pro školní mládež, později zrušeny a srovnány se zemí. Konala se první schůze újezdní školní rady, prvním předsedou byl zvolen Fr. Janda, rolník, místopředsedou J. Palouš, řed. školy, zplnomocněným členem dr. ing. A. Missbach, technický úředník cukrovaru. Do konce prosince 1938 po likvidaci všech politických stran vstoupili všichni členové učitelského sboru do strany Národní jednoty v Libáni, jejímž předsedou se stal řed. školy J. Palouš. Před vánočními svátky se konaly zdařilé třídní besídky za účasti rodičů žáků. Besídky dle kronikáře "mají velikou výchovnou cenu. Jsou velmi vhodným pojítkem mezi rodiči a školou v intencích Rodičovského sdružení. Byla v nich propagována účinná láska k bližnímu, zvláště k těm, kteří v osudových podzimních dnech byli nuceni opustit své domovy."

(pokračování)

– O Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech se dočteme ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 5–6/96, v Novinách Lepařova gymnázia Jičín č. 2/96, v Novinách Jičínska 7. a 21. 11. a v časopise Alternativa nova č. 3/96.

– 1. výroční zpráva Lepařova gymnázia Jičín za rok 1995/96 obsahuje i stať Evy Bílkové o práci historického kroužku gymnázia.

– Články a zprávy o výstavách a kulturních pořadech ve Starých Hradech přinesly Slovenské listy 9/96 (celostránkový článek Ludvíka Patery o výstavě Tři zastavení); Zemské noviny 27. 9. a Místní kultura č. 8/96 (Miloš Kalista); Noviny Jičínska 28. a 30. 9. a 2. 10., Noviny Náchodska 2. 10., Náš čas 30. 10. a Zemské noviny 9. 10. (Ivo Švorčík); Boleslavský deník 12. a 16. 10., Místní kultura č. 9/96, Noviny Jičínska 10., 14. a 16. 10, Pojizerské listy 23. 10. a Zemské noviny 11. 10. (Miloslav Švorc).

– Starší starohradské výstavy připomněly Noviny Jičínska 2. 10. (František Škoda) a 4. 10. (Věra Hörstová); Boleslavský deník 29. 11. a Noviny Jičínska 4. 12. (Vladimír Komárek); besedu s P. Františkem Lukešem oživil týž deník 9. 10.

Libáňské noviny č. 6 – říjen 1996. Nové desetistránkové číslo obsahuje podrobné zpravodajství o práci obecního úřadu od Karly Tyrychtrové, o základní škole z pera Marcely Králové, o sportovním dění od Jana Šestáka a o činnosti pěveckého sboru informoval Josef Kůta. Ing. Ladislav Vynikal pokračuje v líčení dějin libáňského cukrovaru, Lída Ulvrová-Keblová vzpomíná na školní léta. Potřebné jsou i zdravotnické články zubního lékaře MUDr. Viléma Hofmana a lékárníka PharmDr. Milana Hrnčíře. Ekologické příspěvky napsali Hana Hakenová a Josef Kůta. Výstavu Františka Škody a její zahájení hodnotí Jarmila Šedivá. Číslo doprovázejí kresby Vladimíra Silovského, Františka Maxe, Františka Škody a Miloše Buchara i několik fotografií.

Příspěvky ke každodenní kultuře novověku. 4. svazek sborníku českobudějovické univerzity (katedry historie) z roku 1995 přináší mj. zajímavou studii Dagmar a Josefa Blümlových Dvojí hlas z "probuzených" Čech. Porovnávají v ní deníkové záznamy paseckého kantora Věnceslava Metelky s deníkem mrkvojedského rodáka, učitele Matěje Balcara. Prameny získali autoři v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.

Kraus Standa: Za svobodou třemi světadíly (Augusta Litomyšl 1996, 136 s.). Těsně před smrtí autorovou vyšly knižně jeho vzpomínky na léta druhé světové války, které ve zkrácené podobě znají i čtenáři našeho časopisu. Úhledná knížka doplněná několika dokumentárními fotografiemi by si zasloužila ještě úvod s životopisnými údaji a zhodnocením osobnosti autora. Přesto si ji do svých knihovniček rádi opatří všichni žáci pana učitele z Libáně, Dětenic a Rožďalovic i všichni jeho přátelé z Jičínska a Libáňska.

Pavlík Josef: Zapomněn. Vlastivědný autor Českomoravské vysočiny zpracoval drobnou šestnáctistránkovou brožurku věnovanou JUDr. Otakaru Hurychovi, jenž se svou sestrou, básnířkou Marií Calmou, pobýval často v Markvarticích. Využil zde i článků z našich Listů starohradské kroniky.

Bangha Petr – Tauchman Josef: Příspěvky k dějinám požární ochrany okresu Jičín. Fire Edit Praha 1996, 203 s. Po několikaleté práci přistoupili autoři ke zpracování prvního přehledu dějin hasičské práce na okrese. Věnovali se tématu skutečně důkladně, zachytili i staré zprávy o velkých požárech v jednotlivých místech Jičínska, vznik požárních sborů a vývoj požární ochrany až dodnes. V některých partiích zůstala práce ve stadiu shromáždění materiálu, stejně tak mohla být lépe vybrána fotografická příloha (chybí např. fotografie významných hasičských činovníků – ministra Bohumila Bradáče a poslance Jindřicha G. Maštálky, podle nichž byly pojmenovány libáňská a sobotecká hasičská župa). Naopak velmi cenné jsou statistické přehledy a přílohy.
Z našeho okolí je podrobně zachycen vývoj požární ochrany v Libáni a v Sedlištích – jistě i proto, že autoři využili vydané dějiny požárních sborů v těchto obcích. Vyzvednuta je i práce starosty Svazu československého hasičstva, řídícího učitele Emila Karpaše ze Hřmenína.
Celkově je tato práce dobrým základem pro další studium historie hasičství u nás, k němuž bude třeba využít hlavně archivních materiálů jednotlivých hasičských sborů i dalších fondů Státního okresního archivu v Jičíně.