Číslo 1

Ročník XX.

Březen 1997

Alois Chalupa

Když jsem dostal dopis od paní učitelky Ireny Škodové s prosbou, abych zavzpomínal na svá libáňská školní léta, uvědomil jsem si, jaká hloubka času se tu již otevřela od té chvíle, kdy jsem poprvé překročil práh této dnes už stoleté dílny ducha. Naštěstí paměť na mládí bývá nejvytrvalejší, a tak si myslím, že i po pětašedesáti letech mne mé vzpomínání povede po pravdivých stezkách.

S institucí školy jsem poprvé přišel do styku při žákovském zápisu ve svém rodišti v Bratislavě. Ale nebyla mi souzena, protože otci – poštovnímu úředníku, nakonec jeho nadřízení vyhověli a dali mu poštmistrovský úřad v Čechách, v Malém Boru u Horažďovic. Tam jsem také poprvé zasedl do škamen v místní dvoutřídce, ale za rok přišel další skok k otcovu Jičínsku a ocitli jsme se v Milíčevsi, dnes známé svým fotbalem. Tu byla opět dvoutřídka, stejně jako v Malém Boru. Dnes už málokdo ví, jak to v takovýchto malých školách chodilo. V dolejší třídě učil tři první ročníky obstarší pan řídící, nahoře dva zbylé o něco mladší pan učitel. U okna sedávali prvňáci a učili se písmenka a číslice. Prostřední druháci četli a opisovali čítanku a trénovali násobilku do pěti. Třeťáci vrčeli nazpaměť vyňatá slova a zbytek násobilky. Každý čtvrtek byl volný a tempo určovali ti nejpomalejší. V této blahé atmosféře školní pohody jsem se často a rád nořil do fantastického světa pohádkových knih, který jsem do sebe vsával každý večer od sedmi do devíti, když se u nás při petrolejce a v povinném tichu celorodinně četlo.

Pak však přišlo září roku 1932 a s ním i zásadní změna. Otec dostal dekret na libáňskou poštu, 2. října jsme se stěhovali a hned následujícího dne mne pak vedl přes neznámé náměstí do ještě neznámější nové školní budoucnosti. Vešli jsme do sborovny a tam mne čekalo první překvapení: otec mne do vedl k mladíkovi v černém klotovém plášti s nahoru vyčesanými vlasy a atletickou postavou. Ten se na mne zkoumavě podíval, řekl, že se jmenuje Stanislav Kraus, a odvedl mne do čtvrté třídy. Před tím si ale prohlédl moje vysvědčení a jak mi teprve po mnoha letech prozradil, pochopil, že má před sebou právě onen svízelný problém, na který ho upozorňovali již na učitelském ústavu – kluka, který přišel z dvoutřídky na pětitřídku. Než otevřel dveře třídy, řekl mi: "Bude to tady asi pro tebe těžší, než si myslíš, ale dám ti dobrou radu – nevzdávej to. My ti tu pomůžeme."

Posadil mne do čtvrté řady doprostřed k Zdeňku Chvalovskému, který mě přijal přátelsky, za což jsem mu dodnes vděčen, podobně jako dalším sousedům Jardovi Čížkovi, Gebertovi a Mílovi Patkovi. Naopak zlý pohled Pepíka Hazdry mi dával tušit, s kým se budu musit jednou o přestávce poprat. Usedaje do lavice, ocenil jsem, že v ní budu mít dobrý výhled i na třídní krasavice, Líbu Kopeckou a Jandovou, Slávku Altmanovou, holky Medlíkovy, Miládku Bílkovou a další. Po několika dnech jsem se skamarádil i s mými budoucími jičínskými spolužáky Jardou Eichlerem, Alenou Paloušovou, Milanem Hlaváčkem, Mirkem Pávem a Karlem Plíškem. Když jsem se pak rozhlédl i po jiných třídách, našel jsem v nich přátele na celý život – Frantu Fišeru, Vlastu Kotykovou, Mílu Pažouta a Miloše Picka, se kterými jsme o deset let později prošli těžkými dny sklonku okupace a odboje.

Vraťme se však k mým prvním dojmům. Byly pro mne upřímně řečeno šokující, deprimující a nepochopitelné. Překvapil mne už první pohled na tabuli. Byl na ní nadepsán program dne a postupně na ní přibývaly barevně odlišené závěry k zapamatování z jednotlivých předmětů, které si všichni moji noví spolužáci zapisovali do už dosti zaplněných sešitů. Protože jsem nebyl zvyklý rozlišovat školní předměty, velice mě udivilo, že se celou hodinu braly počty, pak mluvnice, vlastivěda s dějepisem a zeměpisem, základy přírodopisu, zpěv a zejména němčina. Také mne překvapovalo rušné tempo, ve které se odvíjela výuka. Pan učitel s námi současně opakoval, probíral novou látku, sondoval, zda jí rozumíme, a snažil se vždy vše nějak doplnit obrázkem nebo jinou názorností. Právě nám vysvětloval pojem ar, a nejenže nám jeho rozměry nakreslil na tabuli, ale vyvedl nás i na hřiště, kde jsme ho vyměřili, postavili se na jeho hrany a ve stoje podle údajů pana učitele tužkou počítali, kolik se na něm dá vypěstovat brambor, pšenice nebo uživit králíků. Nakreslili jsme si skutečný rozměr domu, vypočetli, kolik má arů, a srovnali si rozdíl mezi velikostí hektarů a arů atd. Pan učitel Kraus ctil iniciativu. Ukázal a půjčoval nám knihy, kde se o probírané látce psalo podrobněji, a chtěl pak po nás jejich obsah. Velmi oceňoval, když se někdo přihlásil s něčím, co se o věci navíc dozvěděl.

Také jsme měli třídní samosprávu, volenou tajným hlasováním na jedno pololetí. Dbala o pořádek, kázeň, čistotu a s jejím starostou – také jsem jím v páté třídě na čas byl – pan učitel vždy probral to, co si chystal pro další novinku libáňské školy – Rodičovské sdružení.

Zpočátku jsem si v třídě připadal jako v rychle jedoucím vlaku s neznámým cílem – žádný volný čtvrtek, vyučování dopoledne i odpoledne, úkoly a souhrnná opakování a hlavně neustálé dohánění toho, co ostatní už dlouho znali. Trvalo mi nekonečně dlouho, než jsem se do toho vžil. Pan učitel mi moudře popřál čas a nějakou dobu mě nevyvolával, ale jinak mi pak nic neodpouštěl, ba právě naopak. Až po půl roce jsem dostal první jedničku a snad až na konci čtvrté třídy jsem jakž takž dohnal zameškané.

Jak to dnes vidím, byl to rozhodující obrat v mém životě. Pochopil jsem tehdy nejen těžké důsledky, které s sebou nese v mládí ztracený čas, ale také i to, že když člověk vytrvá, lze zdolat po kouskách i zdánlivě nemožné. Teprve později mi došlo, jaké jsem měl štěstí, že jsem se právě v kritické době svého mládí, posetého tolika osudovými rozcestími, dostal do rukou tak přátelskému skvělému pedagogovi, jakým byl pan učitel Kraus. A že pedagogem, na kterého se celý život nezapomíná, je jen ten, kdo dovede spojit tvrdou náročnost s přátelskou pomocí a nalezením cestičky, které mladého člověka dovedou k jemu vlastní a přijaté motivaci měnící tíži učení v hru a radost.

Když nám začala pátá třída, zeptal se nás pan učitel a pak i našich rodičů, kdo se chystá do Jičína na přijímací zkoušky do středních škol. S námi, kteří jsme se přihlásili, pak zahájil tvrdý režim, ve kterém jsme měli zvládnout co možná nejvíce z toho, co nás bude čekat v jejich prvních třídách. Sténali jsme pod tím břemenem, ale pan učitel se smál a říkal: "Musíte obrůst sádlem, abyste mohli zhubnout a přežít." Úděl libáňských studentů nebyl totiž lehký. Časné ranní vstávání, čtyři hodiny na cestě, nezvyklá a eliminační náročnost se projevovaly především v počátcích prvních dvou let. Takřka všichni jsme je však díky našemu panu učiteli přežili a až na jednu výjimku jsme odmaturovali.

A teď něco o libáňské škole vůbec. Když si to tak zpětně promítám, zdá se mi, že Libáň třicátých let rotovala kolem čtyř os: kolem radniční politiky, kolem kultury, zahrnující kino, divadlo a knihovnu, kolem Sokola a kolem školy. Ta poslední, přesněji řečeno její učitelé, ale i mnozí žáci, byla tím hlavním motorem, který zrychloval pohyb a inspiroval rozvoj. Na libáňské radnici se mnohé změnilo, když se pan učitel Kořínek stal starostou. Pan učitel Vojta Španihel byl duší nejen městské knihovny, ale i ochotnického divadelního spolku Bozděch a navíc také rozvinul tradici školních představení. Byl to on, který mě donutil – pod pohrůžkou, že mi zarazí přístup do městské knihovny – abych co žák páté třídy sehrál roli kapelníka Bochníčka, který v mnoha reprízách na jevišti Radnice zachraňoval zajaté děti před zvůlí zlých skřítků, zatím co ostatní páni učitelé pod jevištěm vyhrávali břeskné vítězné pochody. A když k V. Španihelovi přibyl někdy kolem r. 1953 i stejně nezapomenutelný pan učitel František Vojtíšek, jehož soustavný a kvalifikovaný sklon k muzejnictví i regionalistice nesl vždy nové a nové plody a podněty (např. založením a rozvojem odbočky Klubu českých turistů), dostal se kulturní život Libáně na úroveň, na kterou jsme byli všichni pyšni. Oba pro nás školáky organizovali mnohé výlety za pamětihodnostmi Českého ráje a také nezapomenutelný pochod do Jabkenic, ale i mnohá kinopředstavení, akademie a zájezdy do jičínského i pražských divadel.

Pokud jde o Sokol, zde kralovali vedle Ferdy Formánka a Rudy Kozáka i naši páni učitelé: Kraus, Soukup, později i Ritter a mnozí další působili jako sokolští vzdělavatelé a jiní funkcionáři.

Škola se také snažila o naše vlastenecké uvědomění. Do paměti se mi vryly především prezidentské volby v květnu 1934. Celá škola se tehdy sešla dole v tělocvičně, seděli jsme tu jak sýkorky na bradlech a jiném nářadí a každý z nás chtěl být co nejblíž k velikému radiopřijímači, který stál uprostřed na stole. Pan ředitel Palouš nám nejprve vysvětlil, jak se prezident volí, zopakoval životní dráhu T. G. Masaryka, a pak jsme už v hrobovém tichu poslouchali, co se děje v Praze. Když hlasatel oznámil prezidentovo znovuzvolení, všichni jsme jásali a spontánně začali zvonit lžícemi na hrníčcích na školní polévku, což bylo jinak tvrdě na chodbách školy zakazováno, ale pro tentokrát nám to prošlo. Pak byl večer průvod a shromáždění a u Husova pomníku promluvil pan učitel Pravoslav Hykeš.

A tím jsem se dostal k další výrazné osobnosti naší báječné libáňské školy. Nikdy jsem neseděl v jeho třídě, ale přesto – po celou dobu, co jsme bydleli na jedné chodbě Silbersternova domu – mne fascinoval jeho zájem a hluboké znalosti české i světové kultury a veřejného dění. On i můj otec byli odběrateli Peroutkovy Přítomnosti i jejích knižnic a dohodli se, že si každou neděli po obědě stráví společnou siestu v našem pokoji a prohovoří vše, co za týden přinesl čas. Seděl jsem v kuchyni za pootevřenými dveřmi a lapal každé jejich slovo. A tak jsem vyslechl spory o finanční Englišovu politiku, názory i fakta o vývoji v Německu a Rusku, o poměrech ve vládní koalici. Přes jejich názory jsem vnímal osudové parlamentní volby v r. 1935, následnictví prezidenta Beneše po T. G. Masarykovi a mnohé další závažné události oněch let. Tehdy jsem poprvé slyšel, jak se vstřícně diskutuje, a když pan učitel zpozoroval můj zájem, zval si mne často k sobě, odpovídal na mé otázky, vysvětloval mi to, čemu jsem nerozuměl, a půjčoval mi knihy, které mi pomáhaly pronikat do tajů moderní české a evropské kultury a politiky. Nezdálo se mu, že dělá něco mimořádného. Takto otevřené byly vlastně příbytky všech libáňských učitelů. Sami se stále vzdělávali a nic z toho si nenechávali pro sebe.

Dnes se často píše o síle občanské společnosti jako o nutné podmínce rozvoje demokracie. Vždy když o tom slyším, vzpomenu si maně na libáňskou školu třicátých let, na její učitelské osobnosti, na jejich vytrvalé působení na naše vzdělávání. Ve škole i mimo ní. Na sílu jejich osobních příkladů, kterými nás vedli. A tak si myslím že naše země se opět stane zemským rájem na pohled, až bude ze všech našich škol sálat právě takovéto zlidštění směřující jak k mládeži tak i ostatním. Česká škola a český učitel už jednou stvořili zázrak našeho národního obrození. Možná, že právě teď je na čase, aby si to ještě jednou zopakovali. Že při tom bude naše – dnes už stoletá – libáňská škola v popředí, mám za samozřejmé.

Vojtěch Mencl

Výsledky voleb

25. března 1297, tedy před 700 lety, se narodil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Víme tedy, kdy se slaví výročí jeho narození; spory se vedou o místo, kde spatřil světlo světa. Pardubice to nejsou – snad tvrz Hostinná u Úval, snad Kladsko, snad naše tvrz Stará, rodové sídlo Arnoštových rodičů, později vdovské sídlo jeho matky. Proto se k němu hlásíme, a proto také chceme důstojně vzpomenout jeho letošního kulatého jubilea. Oslovili jsme několik významných osobností z řad spisovatelů, historiků, teologů a dalších, aby se na stránkách Listů vyznali ze svého vztahu k Arnoštovi, aby nám napsali cokoliv k tomuto významnému výročí. Vyslyšeli nás – a tak dnes na úvod tohoto seriálu, dáváme slovo třem našim známým spisovatelům historických románů, kteří se ve svých dílech setkali s osobností pana Arnošta.

Dopis arcibiskupovi

Vážený, vzácný, milovaný pane arcibiskupe,

ze Starých Hradů se mne ptají dnes na můj vztah k Vám. Rád bych to vyznal přímo Vám.

Dělí nás, pravda, příliš mnoho let. 13. století je nedohledné. Když jsem se však začal zajímat o našeho největšího krále Karla IV., brzy jsem vytušil v jeho počinech Váš vliv, někdy zřejmý, někdy utajený, protože doba stavby katedrál a příchodu řádů se nemohla obejít bez hlubokého významu duchovních. U nás v Čechách je to však tak, že historické osobnosti se stávají živými postavami, až vyjdou na jeviště. Jaroslav Vrchlický měl okolo roku 1884 tolik fantazie, že nám ukázal Vás. Ale na jevišti je zase vaše tvář odkázána na vynalézavost herce, který Vás představuje a dokáže nás přesvědčit. "Noc na Karlštejně" je ovšem komedie, a tak psychologie postav ustupuje před zápletkami a situacemi.

A tak se Vám přiznám, že do Vaší povahy se mi podařilo vniknout až nedávno v televizní hře, kdy Vaši postavu hrál můj přítel a spolužák Karel Höger. Jeho pronikavé myšlení mi ukázalo Vaši snahu o vybudování duchovního života v Čechách. Konečně jsem měl možnost poznat Vás pravdivého – přemýšlivého, podnětného, plného iniciativy. Pochopil jsem, že často řídila Prahu Vaše vynalézavost, Vaše originalita. Začalo to u papeže Klimenta VI. v Avignonu, kdy jste si musel dát líbit spoustu výtek za nekonvenční postup, ale podařilo se Vám zvýšit biskupství na arcibiskupství, hlavně proto, že jste měl koho nabídnout na vůdčí místo. Vaše byla myšlenka na vysoké učení, na korunovaci v katedrále, Vy jste myslel na velikost země a její mír, když jste poradil králi svatbu s dcerou falckraběte Rudolfa místo války, pozval jste do Prahy Petrarcu, Parléře, nakonec jste přisvědčil ke Karlově svatbě s Annou Svídnickou a smazal jste rozdíl 23 let věku manželů. Váš byl nápad na spálení listiny nepřátel v Itálii. Vychoval jste si následníka.

Za to vše Vám vzdávám dík a chválím Vás. U nás na Vás nezapomeneme, drahý pane arcibiskupe!

František Kožík

Arnošt z Pardubic se mi po řadě letmých dřívějších setkání poprvé osobně představil před dvanácti let a od té dob s ním důvěrně žiju dodneška pokud je důvěrnost možná mezi arcibiskupem ze čtrnáctého století a spisovatelkou ze století dvacátého. Dobu ani osobnost Karla Čtvrtého si totiž vůbec nelze představit bez této zvláštní a čisté postavy, o které lze uslyšet jen dobré. Je to neuvěřitelné, ale vskutku jsem se nikdy nesetkala s pramenem ani názorem, který by zpochybňoval jeho činy, ba ani myšlenky, což je skutečně prazvláštní úkaz v lidských dějinách. A přitom to nebyl pouze duchovní světec – ostatně světcem ho na rozdíl od jiných často i méně zasloužilých církev nikdy nevyhlásila – ale účinně zasahoval i do ryze světské politiky, která zákonitě každé ruce pošpiní. Jenom ty Arnoštovy zůstaly vždycky čisté.

Prvně jsem ho vyhledala už v jeho studentských letech v Bologni. Není to on, kdo je ústřední postavou posledních šesti svazků mé románové řady z dějin českého středověku, tou zůstává císař a král Karel Čtvrtý, ale Arnošt se nemálo zasloužil o jeho velikost. Dá se říct, že jako kvočna oddaně bděl nad císařským přítelem, českým královstvím i dušemi věřících sobě svěřenými. V té době zesvětštělého duchovenstva zjev vskutku zářivý, který vší mocí bojoval proti panujícím zlořádům a usiloval o jejich nápravu.

Jeho poslání ho vedla do nejrůznějších končin světa, jako studenta do Itálie jako biskupa a později arcibiskupa do papežského Avignonu, s Karlem k císařské korunovaci do Říma či jako vyslance míru daleko do Litvy, tehdy pohanské. Často spravoval české království za císařovy nepřítomnosti. Téměř stejně často ho při jeho cestách provázel. Byl přítelem básníka Petrarcy i římského tribuna Coly di Rienzo. Vzorem a ochráncem Jana Milíče z Kroměříže. Štědrým podporovatelem chudých, kdy rozdával obilí hladovým a věno chudým nevěstám, aby jim dopomohl k počestnému sňatku, protože dívky z nebohatých rodin měly možnosti jen dvě. Vdát se anebo skončit na ulici.

O Arnoštovi by se dalo napsat ještě mnoho a jistě to učinili i mnozí jiní mimo mne. Já se s ním loučím vskutku bolestně. Vlastně už jsem se rozloučila. Rukopis předposledního dílu karolínské ságy se už přehoupl přes smutný rok 1364, v němž svého císaře, svou zem i svoje věrné opustil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Loučila jsem se s ním nerada. Zůstalo po něm prázdno, které nikdo tehdy nedokázal vyplnit. A možná vůbec nikdy. Byl první nejen v řadě arcibiskupů, ale i první z nich. Jsem ráda, že budu mít příležitost ho svým čtenářům přiblížit důvěrněji nejen v tomto krátkém příspěvku.

Ludmila Vaňková

Po té, co jsme založili klášter kartouzský, jehož řádoví bratři se denně modlili za naši dceru, v Pánu zesnulou Markétu, jsme si uvědomili, že smrt je i našeho života průvodcem a že je čas postarat se o to, aby za naši duši se někdo modlil.

Jako patron hlavního chrámu na Hradě pražském na den svatého Severýna léta Páně 1341 jsme shromáždění kapituly Pražské navštívili. Jan z Dražic nebyl přítomen, a proto jsme biret na hlavu Arnošta z Pardubic položili, muže znamenitého z hradu Hostinné, jenž studiem v Bologni a v Padově prošel a do našeho království se jako licenciát v církevním právu navrátil. Jemu jsme pak učinili darování na stavbu nové katedrály, a to desátek ze všech stříbrných dolů našich a to z těch, které se kutají, i z těch, co ještě nalezeny budou. Za to stříbro pak katedrálu novou měl vystavět, dílo mistrné, stříbrnými sochami vyzdobené a perlami a drahými kameny okrášlené. Po jejím vystavění pak výroční zádušní slavností za nás a za náš rod nechť se konají.

Biret na hlavě Arnošta z Pardubic se pak zárukou stal za náš slib. Když o tři léta později papež Kliment VI. na prosbu naši biskupství pražské na arcibiskupství povýšil, byli jsme přítomni vysvěcení Arnošta z Pardubic. V chrámu sv. Víta a Václava a Vojtěcha vratislavský biskup Břetislav vložil ruce na jeho hlavu pravě "přijmi ducha svatého" a berlu, prsten a evangelium mu předal. On pak z chrámu vystoupil, požehnání všem přítomným udíleje a jáhen před ním arcibiskupský kříž nesl. Před chrámem jsme se My, Jan, z milosti boží český král, Karel, markrabě moravské, a Jan Jindřich, hrabě tyrolský a vévoda korutanský, k němu připojili a do vyhloubené jámy sestoupili a k nové katedrále základní kámen položili. Arnošt z Pardubic pak palliem, kteréž mu poslal sám papež, vyzdobený, nové katedrále slavnostně požehnal.

Od té doby se pak mše za náš rod pravidelně sloužila, až se Arnošt z Pardubic do Budyšína za císařem odebral, aby některé pilné potřeby svého chrámu dojednal. Do Prahy se vrátiv, na Hod svatodušní ho zlá zimnice chytila. Dav se dovézti na zámek svůj v Roudnici, nepovstal více z lože svého a odešel do království nebeského. Odtud jsme společně sledovali, jak ještě za Jana Očka z Vlašimě a Jana Jenštejna jsou za nás slouženy mše svaté. Žel Bohu, sejde z očí, sejde z mysli, přísloví, které u nás v Lucembursku neznáme, ale které je vlastní v království Českém. Na nás brzy zapomněli, i na to, jak jsme jim katedrálu vystavěli. Věru, čirého nevděku se nám od církve a dalších arcibiskupů pražských až do této chvíle dostalo …

Jan, hrabě lucemburský a larošský, markrabě arlonský, z Boží milosti král Český. Psáno na den Apolleny panny, po vyražení zubů upálené, Léta Páně 1997.

Jan Šmíd

V Terezíně působila také ilegální síť mafiánská, nekomunistická. V ní byl i strýc Vilík. Měli spojení na vedení odboje do Prahy. Pořádali ale také povolené osvětové akce – jednou například besedu se spisovatelem Karlem Poláčkem. Také ilegální komunistická organizace využívala i povolených osvětových akcí k přednáškovým cyklům levicových intelektuálů zvláště na naší ubikaci mládeže (L 218) – jako např. sociologa a zeměpisce profesora Zwickera z brněnské univerzity, historika Mirka Kárného a dalších. Byly tam taky legální či pololegální sionistické sítě, mezi nimi i Hechaluc. V něm se vytvořila ilegální levicová skupina, která spolupracovala či měla nějakou dohodu proti nacismu s komunistickou organizací. Tuto skupinu vedl Gert Körbel.

První kontakt s Jožkou Wallersteinem a Honzou Schimmerlingem měl ještě jeden důsledek. Dostal jsem se k nim na ubikaci a celou dobu v Terezíně jsem pak žil v jejich kolektivu, do něhož mne přijali. Byla to skupina "šomérů" – Hašomer Hacair – (židovské levicové mládeže). Žila podle svých zásad v přísné, asketické komuně. Bylo nás asi tucet a o všechno jsme se dělili. Ani pro menáž jsme nechodili jednotlivě s ešusy, ale do společného hrnce, z něhož se až na ubikaci rozdělovala jednotlivcům do ešusů. Nic tím samozřejmě nepřibylo – naopak ubylo tím, čím se jen zamazal společný hrnec. Ale i v jeho vyškrabání jsme se pravidelně střídali – to pečlivě organizoval Jožka jako obřad.

Dělili jsme se i o to, co kdo sehnal vedle. Zejména Benojim (Arnošt Singer z Ostravy), který pracoval v pekárně, denně přinášel dodatečný bochník. Sám ale potom zašel hlady v jednom z pobočných lágrů Osvětimi, jak mi o válce napsala jeho sestra Lilka: "Představ si, že jsme měli v Ostravě arijského, nacistického strýce, majitele či ředitele hotelu Imperial. Kdyby poslal alespoň balíček se zbytky jídla, mohl snad Beno přežít". Jenže pan hoteliér na to neměl ani jednou, zatímco Beno nás celou dobu krmil v Terezíně tucet.

Jednu dobu jsem v Terezíně také dost vážně onemocněl – dostal jsem těžký zápal plic se žloutenkou. Vleklo se to dva měsíce stále k horšímu – už jsem o sobě nevěděl. Strýc Ervín zorganizoval u mého kavalce koncilium, že by mi ho mohli závidět panovníci. Čtyři univerzitní profesoři – z Prahy, Vídně, Hamburku a už nevím, odkud čtvrtý. Dobrých lékařů z celé Evropy bylo v Terezíně víc než léků. To jsem se ale dověděl, až když jsem se z toho probral. A po návratu do "komuny" mne vyznamenal i Jožka – dostal jsem dva dny po sobě vylízat hrnec od menáže.

Vzpomínám si, že jsem měl potom i problém, který člověk asi může mít jen v těch 17–18 letech. Když z Terezína chodily pořád transporty dál "na východ", platilo, že se rodiče hlásili do transportu k dětem a děti k rodičům, dobrovolně, bez ohledu na politické názory, ať to byl apolitický sportovec, mafián z nekomunistického odboje (tzv. Čechožid), nebo sionista (říkalo se jim šalomáci podle jejich pozdravu) či komunista. To byla samozřejmá morální povinnost přihlásit se. Jenže my jsme tehdy v ilegální komunistické organizaci dostali příkaz nehlásit se do transportu, protože naše životy patří odboji. Vzpomínám si, jak se mě máma jednou ptala, protože se ve mně viděla: "Ty by ses k nám přece přihlásil, kdybysme šli"? To byla tehdy úplně zbytečná, vlastně jen řečnická otázka, spíš mazlení, a bylo samozřejmé, že řeknu ano. Ale já jsem řekl: "Ne, mámo." Ve své pubertální pýše jsem jí ani neřekl: "Mámo, já jsem v ilegální organizaci, my nesmíme, naše životy patří jí a ne nám…" Do dneška vidím, jak se máma zhrozila, vidím ty smutné oči. Ve skutečnosti jsem z toho ale měl velký strach, že to tak nakonec skutečně dopadne, že rodiče spadnou do transportu a já poslechnu stranu a nepřihlásím se. Nakonec to dopadlo obráceně, já jsem spadl do transportu a oni ne. Nemohu říci, že bych byl nadšen, že jedu do Auschwitzu, ale vlastně se mi moc ulevilo, že to tak dopadlo a že jsem do toho konfliktu svědomí nebyl postaven.

A. L. Znamená to, že organizace věděla, co se v Osvětimi děje?

M. P. Ani členové naší organizace nevěděli, co se ve skutečnosti v Osvětimi děje. Jistě, počítalo se s tím, že lágry na východě jsou kruté. Od začátku se vědělo o polských ghettech, o polských lágrech. I o povstání ve Varšavském ghettu a jeho likvidaci. Ale nenapadlo nás, že by Osvětim mohl být vyhlazovací lágr.

Věděl jsem, že do Terezína přišel lístek nějakého Vídeňáka – když posílali po příchodu do Osvětimi povinné pozdravy, že je všechno v pořádku – a podtečkoval písmenka, která dávala slova Gas (plyn) a Tod (smrt).

Znal jsem dokonce ještě jeden vážnější signál, ale kvůli pochopení to musím vzít od konce. Až po válce jsem se dočetl, že spojenci včetně USA od uprchlých vězňů věděli, že jsou v Osvětimi denně vyhlazovány tisíce lidí. Marně jsme však očekávali nějakou přímou protiakci spojenců. I když již měli absolutní převahu ve vzduchu, nepokusili se bombardováním srovnat se zemí plynové komory a krematoria v Osvětimi, jak jsme si tehdy zoufale přáli. Jen některé země – Británie, Argentina a po německé porážce u Stalingradu i Hitlerovi sateliti, Rumunsko, Bulharsko a Francie – vyjednávaly (v rámci podivné propagandistické hry nacistů) o vystěhování alespoň několika desítek tisíc židovských dětí z okupované Evropy. Světové a maďarské židovské organizace se pokoušely o vlastní záchrannou akci – vyměňovat židy z koncentráků za nákladní automobily. Moje sestřenice Alena odešla takovým transportem z Terezína do Švýcarska začátkem 45. roku. Ale již když jsem tam ještě byl – ve 43. roce – začal asi nezdařený začátek těchto akcí. Do Terezína přišel transport dětí z východu, patrně určených pro tuto výměnu, umístili je do přísné izolace v barácích mimo ghetto. Do ghetta ale musely na odvšivení a od strýce jsem se dozvěděl, že je tam museli odvléci násilím – bály se, že jdou do plynu. Pak se ale výměna neuskutečnila a šly zpět na východ zřejmě již doopravdy do plynu.

Přesto jsme si vůbec nepřipustili, že by to Němci dělali masově, my jsme si namlouvali, že snad jen dělají pokusy na lidech s bojovými plyny, ale že by to dělali masově, to nás vůbec nenapadlo. Ale ve vedení organizace už věděli, co věděli, tak prostě byl příkaz nehlásit se. Byl jsem odhodlaný poslechnout a současně jsem z toho měl hrůzu a byl jsem rád, že to dopadlo opačně.

Poprvé jsem spadl do transportu v květnu 1944. To mě v půl druhé v noci vzbudil Zdeněk Kárný – stranická organizace měla zřejmě perfektní zpravodajskou službu – a až někdy v šest, či v sedm ráno jsem dostal obsílku. Tehdy Evu Langrovou – Eliášovou – a mne pověřili vedením ilegální stranické organizace v transportu, vytvořené z členů, kteří do něj spadli. Ale já jsem z toho transportu potom vypadl. Šel jsem pak až někdy v srpnu nebo v září, nevím už přesně, v který den. V tomto transportu už byla většina stranické organizace. Mirek i Zdeněk Kárný i Franta Graus, na kterého jsem byl tehdy napojený a který si mě vzal otcovsky do vagonu a šli jsme spolu. Bratři Jindra a Bedra Staňkovi tam byli, Pižl i Milan Weiner, Tomík Kosta, Jožka Wallerstein, vlastně jádro organizace šlo tímhle transportem.

Potom se moji rodiče se sestrou přihlásili dobrovolně do dalšího transportu za mnou a rodiče tam zůstali. Soňa chodila s Jindrou Staňkem, který odjel stejným transportem jako já, tak ji to táhlo za ním a rodiče to táhlo za mnou. Strýc Ervín s tehdejší vlnou transportů odešel taky.

Někdy v srpnu nebo září 1944 jsem tedy odjel transportem z Terezína. Stejně jako květnový a každý jiný, i tento transport se formoval tři dny ve šlojsně, uzavřen v kasárnách u železniční vlečky, která – na rozdíl od našeho příchodu – již vedla do centra Terezína, aby zvládli transportní velkoprovoz. Byli jsme už ale zkušení staří mazáci. V přízemí, v okně záchodu směrem do parku byla vylomená mříž, kudy asi utíkali vojáčci na rande už za Marie Terezie. Tudy jsem až do třetího dne, i když za rohem už patrolovala schutzpolizei, která střežila a eskortovala transport, častokrát ještě proklouzl k rodičům.

(pokračování)

Za protektorátu a po něm

"Dne 15. března 1939 se téměř nevyučovalo. Toho dne se změnilo naše státoprávní postavení. Slováci den před tím se osamostatnili a Československá republika přestala existovat. Toho dne Čechy a Morava byly obsazeny německou brannou mocí. Za sychravého dne a silné sněhové vánice nepřetržitě projížděly Libání od Starých Hradů k Rožďalovicům motorizované jednotky říšské branné moci. První tanky se objevily v Libáni ve čtvrt na devět ráno."

Tolik v kronice o smutném dni pro naši zem. Ve škole byla na základě výnosu ministerstva školství a národní osvěty zastavena školní branná výchova. Z učeben byly odstraněny státní znaky Československé republiky. Dále byla likvidována strana Národní jednoty a Strana práce. Český národ se sjednotil v Národní souručenství, do něhož přihlášky v Libáni vyzněly na 100 %. V rámci akce Týden zdraví venkova, který byl pořádán z popudu Národního souručenství, upravili žáci prostranství u kostela v Jiráskově ulici, dále vysázeli okrasné stromy na koupališti a městském tržišti a u potoka "Na obci". Kromě toho vysázeli pámelníkový plot okolo vnějších ploch koupaliště. Městské koupaliště bylo slavnostně otevřeno a odevzdáno veřejnosti dne 25. června 1939. Všem nemajetným školním dětem byly vydány volné vstupenky na celou sezonu. O prázdninách byl zřízen v Libáni prázdninový útulek pro děti, byl v sokolovně. Ve školní budově byla umístěna prázdninová osada pro 68 dětí hlavního města Prahy. Újezdní školní rada zadala vypracování nových náčrtků újezdní měšťanské školy u nynější školní budovy arch. ing. Petrašovi, ačkoliv původně byla projektována stavba na jiném místě.

V roce 1940 byla dle žádosti újezdní školní rady v Libáni oddělena správa měšťanské školy od správy obecné školy. Řídícím obecné školy byl jmenován K. Kořínek. V tomto roce byla sochařem Krausem z Kopidlna opravena za 60 Kč busta J. A. Komenského. Znovu byla nákladem 110 Kč osazena nade dveře. Obě částky darovali žáci měšťanské a obecné školy. Na škole se konal kurs německého jazyka pro učitele, ředitele a správce škol. O prázdninách proběhla ve škole prázdninová osada hl. města Prahy.

V roce 1941 byla měšťanská škola v Dětenicích proměněna na měšťanskou školu újezdní, odškolily se tedy Bačalky a Lično, 34 dětí bylo předáno škole do Dětenic. Měšťanská škola se v tomto roce stává školou výběrovou, později je její název přeměněn na Hlavní škola, též nese název Hauptschule. V důsledku nedostatku uhlí byly prodlouženy vánoční prázdniny, pravidelné vyučování začalo až 28. března. Na škole všichni žáci povinně odebírali časopis Wir lernen Deutsch. Němčině se učili žáci 7 hod. týdně. 16. 6. byl přímo ve škole zatčen odborný učitel Fr. Vojtíšek, ale pro nedostatek důkazů byl po týdnu propuštěn.

V roce 1942 se konal Týden spořivosti, v jeho rámci byla uspořádána soutěž žactva ve slohových a kreslířských pracích. Byly uděleny i ceny v hodnotě 90, 60, 30 Kč. Ceny připsala Městská spořitelna v Libáni dětem na vkladní knížky. Konal se sběr švestkových a třešňových pecek. Zvýšil se počet hodin výuky německého jazyka na 8 hodin. Bylo vyřazeno 1501 inventárních čísel /knihy, mapy, obrazy/, které neodpovídaly změněným státoprávním poměrům.

V roce 1943 mělo být vypraveno 30 chlapců ze zdejší školy na česání chmele. Vzhledem k tomu, že se mezi dětmi i dospělými vyskytla dětská obrna, byla účast chlapců odvolána. Škola byla uzavřena, školní rok započal až 27. září. Pro žactvo byly uspořádány přednášky o volbě povolání. J. Zubatý, bývalý učitelský praktikant zdejší školy, byl ve válečném nasazení v továrně v Nové Pace jako dělník. Později byl uvolněn od pracovního nasazení a ustanoven výpomocným učitelem. Pro učitelstvo byl uspořádán kurs protiletecké ochrany. Kuratorium uspořádalo pro děti představení "Správný kluk". Konala se již po páté oslava zřízení Protektorátu Čechy a Morava.

Do zajišťovací vazby byl vzat opětně odborný učitel Fr. Vojtíšek a J. Machek. Oba byli vězněni v Kartouzích /Valdicích/ a Terezíně. V listopadu 1944 musela být škola do tří dnů vyklizena od půdy až po sklep. Byly do ní sváženy nouzové postele, pokrývky, kuchyňské zařízení. Děti cpaly slámu do slamníků. Školní nábytek byl přestěhován do náhradních učeben v budově Městské spořitelny a cukrovaru. Přebytečné věci byly uskladněny v sokolovně. Obecná škola sídlila na místním děkanství a v hostinci p. Bárty ve Starých Hradech. Od 21. listopadu 1944 byl ve školní budově umístěn "Domov jihovýchodních Němců z Banátu a Maďarska, celkem 300 osob dospělých i dětí."

V sobotu 5. května 1945 došla do Libáně zpráva o povstání v Praze. V několika minutách vlály v Libáni ze všech domů československé vlajky. Na tomto místě je v kronice zápis: "21. červen 1945 kpt. Stanislav Kraus, R 065, Protiletadlová baterie, Československá samostatná obrněná brigáda, Bezděkovec u Plzně". Od 5. května do 29. května se nevyučovalo. Fr. Vojtíšek a J. Machek se šťastně vrátili z nacistického žaláře, oba se léčili ze skvrnitého tyfu v jičínské nemocnici. Pro žactvo školy sehrál místní spolek "Bozděch" hru A. Jiráska Lucerna. Úlohu mlynáře hrál odborný učitel V. Španihel. Revolucí byl zrušen název Hlavní škola. Během prázdnin byla škola vyklizena, desinfikována, vymalována. Škody byly odhadnuty na 210000 Kčs. Na školu byl ustanoven zastupující odborný učitel B. Lukáš, pozdější ředitel. MNV byla zřízena školská komise. První 28. říjen v osvobozené Československé republice byl oslaven slavnostní školní besídkou. Na školu byl též ustanoven St. Poliszczuk výpomocným učitelem pro výuku ruského jazyka.

V roce 1946 v rámci akce "Mládež sobě a republice" vysázelo žactvo 12000 sazenic lesních stromků na obecních pozemcích v "Borku" a v Křešicích 2500 stromků. Konala se sbírka knih pro pohraničí. Měšťanská i obecná škola uspořádaly společně "Dětský den", výlety byly vedeny do Lidic, Lán, na Sněžku, na Bezděz. Mládež vypomáhala při vybírání brambor a sklizni otavy. Začala se nacvičovat prostná cvičení na předsletové tělovýchovné slavnosti.

V roce 1947 se žáci v počtu 138 zúčastnili těchto předsletových slavností v Praze. V tomto roce se též konal zájezd do Jablonce nad Nisou, jehož účelem byl výcvik na lyžích. V rozpočtu školy bylo žádáno mimořádně o 440000 Kčs na zavedení ústředního topení ve školní budově podle plánu a rozpočtu firmy Kaloria Hradec Králové. Další mimořádná částka 220000 Kčs byla zařazena do rozpočtu na rok 1948. V září 1947 se konala v Libáni jubilejní slavnost k 50. výročí postavení školní budovy. V restauraci Radnice proběhl zdařilý slavnostní večer. Program byl sestaven z recitace, sborového zpěvu, tanců a pásma "O staré Libáni". Následujícího dne se konala v kreslírně slavnostní schůze újezdní školní rady, bývalých žáků a libáňských rodáků. Účast občansta byla vysoká, ve prospěch školy bylo vybráno 5000 Kčs. Ve škole byla též vzpomínková výstava starých školních učebnic, fotografií, plánů atd. Výstavku instaloval Muzejní spolek Libáň pod vedením Fr. Vojtíška.

I v roce 1948 se konal lyžařský výcvik v Jablonci nad Nisou. Potřebné peněžní prostředky na tento zájezd si žáci opatřili dobrovolnou prací v místním cukrovaru a drožďárně. Po několik feriálních sobot po kampani i ve všední dny vánočních prázdnin byli zaměstnáni lehčími čistícími pracemi a balením droždí. Tuto práci konali k úplné spokojenosti závodu za dozoru svých učitelů. Získali tak částku 16288 Kčs, která stačila na zaplacení zájezdu. Žákovská samospráva začala vydávat za vedení odb. uč. B. Lukáše časopis "Hlasatel naší školy". V tomto roce vstoupil v platnost zákon o základní úpravě jednotného školství. Podle tohoto zákona změnila se dosavadní měšťanská škola ve školu 2. stupně – školu střední s povinnou devítiletou školní docházkou. Škola obecná byla školou 1. stupně. Škola dostala výpověď z místností, které užívala ve spořitelně, školní kuchyň byla přemístěna do místností v domě K. Havlové. Pro 120 dětí byly zavedeny mléčné přesnídávky /čtvrt litru teplého mléka, 1 rohlík za 2 Kčs/. Ve škole se začalo s instalací ústředního topení.

Po dobu 12 dnů pracovalo žactvo nejvyššího ročníku v místním cukrovaru. Dobývali řepu, sbíjeli bedničky, přebírali kořínky řepy, tyto odváželi, čistili potrubí, škrabali bláto kolem váhy na dvoře, děvčata myla dlaždice a okna, opravovala plachetky na kalolisy, čistila sklo v laboratoři. Odměna činila 18112 Kčs a kromě ní žáci ještě obdrželi před vánocemi každý 4 kg cukru.

Na jaře roku 1949 byla dokončena instalace ústředního topení. Probíhají tak jako v předcházejících letech různé oslavy. Žáci sbírají odpadové suroviny a léčivé byliny. Pracují v zájmových kroužcích, jsou zavedeny doučovací skupiny. Stále se ještě vyučuje náboženství. Zdejší cukrovar přijal patronát nad zdejší školou. U příležitosti ukončení školního roku bylo uspořádáno v sokolovně žákovské shromáždění, jeho pořad byl vyplněn veselými výstupy, písněmi, recitacemi. Žactvo bylo pohoštěno čajem, koláči, cukrovím, zmrzlinou, o což se postarali rodiče a patron – cukrovar. V tomto školním roce nastoupil na školu Vladislav Pavlíček, který se do povědomí široké libáňské veřejnosti zapsal jako učitel a organizátor tělesné výchovy ve škole i mimo školu. Dne 31. prosince 1949 skončila činnost újezdní školní rady. Ta byla nahrazena školskou komisí volenou MNV.

Rok 1950 byl zahájen divadelní hrou "Chlapci z Rybářské uličky", kterou nacvičil odb. uč. Fr. Vojtíšek. Provádělo se sčítání lidu, učitelé se účastnili jako sčítací komisaři. Libáň měla k 1. 3. 1950 1782 obyvatele a 514 domů. Na škole proběhla podpisová akce Stockholmská mírová rezoluce, konal se " Týden vzorné práce". V měsíci listopadu byla při zdejší škole ustavena 179. pionýrská skupina, měla 55 členů, vedoucím skupiny byl J. Černoch, pedagogickým poradcem J. Zubatý. Hasičský sbor věnoval škole nový radiový aparát se zesilovačem, gramofonem a mikrofonem v ceně 39000 Kčs a pro zajímavost kronika na tomto místě uvádí ještě jeden dar. "Státní obvodní lékař MUDr. Fr. Škobis věnoval u příležitosti sňatku své dcery Aleny s ing. Aichlerem částku 2000 Kčs pro žactvo na zimní lyžařský zájezd."

Počátkem roku 1951 vstoupil v platnost Školní řád pro žáky jednotné školy, dále zkušební řád pro školy 1. až 3. stupně. Velmi zajímavá akce se konala v lednu téhož roku. Byla to veřejná schůze občanstva – hovory občanstva o škole. Na škole byly ustaveny sokolské družiny. Žactvo brigádně vysadilo 12000 sazenic různých lesních stromů v Libáni na Šňupavce. Byla ustavena školská subkomise, která se stala poradním sborem MNV Libáň, a příslušely jí všechny otázky týkající se zdejších škol. Byli v ní zástupci Libáně a všech obcí. Poprvé se uskutečnily závěrečné zkoušky žáků 4. ročníku a proběhlo výběrové řízení do výběrových škol 3. stupně. Do výslužby odešel dlouholetý učitel a ředitel školy J. Palouš. Vedením školy byla od 1. 9. 1951 pověřena K. Havlová. V tomto roce byla na škole ustanovena organizace KSČ.

V roce 1952 žáci sehráli divadelní hru J. K. Tyla Strakonický dudák s velkým úspěchem. Soubor účinkoval i mimo Libáň. Výtěžek z představení 25000 Kčs byl použit na úhradu školních výletů. Na školní zahradě byl instalován včelín, včelařský kroužek pracoval pod vedením odb. učitele V. Španihela. V budově školy se v tomto roce dosti opravovalo. Provádělo se betonování sklepa a prostranství před sklepem na dvoře, oprava střechy, truhlářské práce – okna, olejomalby na chodbách a schodištích, nátěr oken, malování učeben, vybavení novým nábytkem a tělovýchovným náčiním. Celkově činily investice v tomto roce 530487 Kčs. Vyučování náboženství se stalo nepovinným. Byl zaveden socialistický pozdrav a socialistické oslovování. Od 3. třídy byly zavedeny žákovské knížky. Pod správou národní školy je též mateřská škola. Ve škole byla zavedena žákovská organizace.

Národní shromáždění v roce 1953 schválilo nový školský zákon, který zkracuje povinnou školní docházku z 9 let na 8 let. Školská soustava tedy vypadala takto:

mateřská škola pro děti do 6 let
osmiletá střední škola pro děti od 6 do 14 let
jedenáctiletá střední škola pro děti od 6 do 17 let – poslední tři ročníky byly výběrové a končily maturitou.

Na základě tohoto zákona v červnu 1953 končily školní docházku děti ze 3. a 4. ročníků. Byl vydán zákaz nedělních škol v kostele. Dovolená učitelů v tomto roce byla dle odpracovaných let. Do 5 let – 14 dnů, do 15 let – 21 dnů, do 28 let – 28 dnů. Učitelé se účastnili politického školení, školení CO, výcviku protipožární ochrany. Ředitelkou osmileté střední školy byla jmenována K. Havlová, zástupcem ředitelky byl B. Lukáš. Na škole v té době bylo 446 žáků. V osnovách byla zdůrazněna polytechnizace vyučování. Proto byly zavedeny zájmové technické kroužky, laboratorní práce v chemii a fyzice. Děti se účastnily soutěží "Mladý technik", získaly 1. a 2. cenu, v celostátní soutěži 3. cenu. Učitelé pracovali v metodickém sdružení a předmětových komisích. Patronem školy je nejen Cukrovar a drožďárna, ale i Plastimat. Úspěšně byla sehrána hra se zpěvy a tanci "Kozákovský drahokam", kterou napsal a zhudebnil B. Finke.

Z inscenace hry Kozákovský drahokam: J. Vaníček – M. Dubská-Hlavatá – B. Zumr

V roce 1954 započal nácvik na spartakiádu. Mění se doba dovolené učitelů. Učitelky mateřských škol mají nárok na 6 týdnů, ostatní učitelé na 8 týdnů.

V roce 1955 u příležitosti Dne učitelů – 28. března začali být odměňováni učitelé tituly Vzorný učitel a Zasloužilý učitel. Uskutečnila se výstava k 10. výročí osvobození, kterou upravil odb. učitel Fr. Vojtíšek. 36 dětí se účastnilo spartakiády v Praze. Novým ředitelem školy byl jmenován B. Lukáš, zástupcem ředitele Vl. Macek. Dosavadní ředitelka K. Havlová odešla na odpočinek. Na škole pracovala od roku 1924. Škole a dětem věnovala veškeré své úsilí a péči.

Ve škole v roce 1956 byla zřízena školní kuchyně. Zařízení bylo převezeno z bývalé školní kuchyně, která byla umístěna v domě K. Havlové. Průměrně se vařilo 102 obědů, v úterý a čtvrtek až 160 obědů. Kuchařkami byly jmenovány Zd. Vojtíšková a B. Sitová. Vše se dělo s podporou SRPŠ. Dr. Pokorný pečoval o zdravotní stav dětí. Dle zápisu v kronice byla škola v tomto roce i přes své stáří v dobrém stavu a patřila k nejlepším v okrese. Postupně byla dovybudována kuchyň, z větších prací provedena rekonstrukce kotlů ústředního topení, malování a nátěry. Od 1. září 1956 byla zřízena družina mládeže, vychovatelkou byla jmenována A. Švorcová.

V roce 1957 se osamostatnila mateřská škola, která se svými dvěma třídami byla dosud přičleněna ke střední škole. Ředitelkou byla jmenována J. Pavlíčková. Byla obnovena tradice lyžařských zájezdů. Žáci pobývali na chatě Javorka v Krkonoších. Vzhledem k nedostatku místa dvě třídy 1. stupně směňovaly. Toto směňování odpadlo, byla získána uvolněná místnost ve spořitelně. V platnost vstoupil nový pracovní řád pro učitele. Na škole pracovalo mnoho kroužků – technický, mičurinský, včelařský, zdravotnický, dramatický. Žáci se účastní mnoha soutěží s dobrými výsledky. Tragicky skonal žák I. Kopecký. Dne 28. září 1957 bylo vzpomenuto veřejnou oslavou 60 let školy. Byla uspořádána výstava, kde byly výrobky místních závodů – Cukrovaru, Plastimatu, Merina, upomínkové předměty sportovních organizací a školy, četné fotografie, kresby a práce žáků. Vystavovali i místní malíři – Vl. Holman, Fr. Škoda, J. Reich, J. Kopecký. K oslavám byl vydán slavnostní sborník s historií školy i města.

Budova školy v roce "šedesátých narozenin" – 1957

Po delší době byl v roce 1958 opět pořádán za podpory všech složek a závodů Dětský den. Byl zahájen průvodem dětí, který v doprovodu hudby Cukrovaru došel na hřiště. Tam byl připraven velmi pěkný program – tanečky, závody, sportovní utkání, střelnice, rybolov, houpačky aj. Děti dostaly i malé občerstvení. Výsledkem činnosti dramatického kroužku bylo sehrání hry B. Němcové "Mluvící pták, živá voda a tři zlaté jabloně". Pionýrská organizace měla 226 členů, 35 členů ČSM. SRPŠ se v této době soustředilo na přístavbu školy. Tato byla přislíbena na rok 1960. Stále se ještě konají závěrečné zkoušky. Při volbě povolání je preferováno zemědělství, hornictví, stavebnictví. Žáci chodili hodně na brigády. Např. v tomto roce odpracovali 2565 hodin v zemědělství při sklizni brambor a cukrovky, 330 hodin na stavbě kravína, 180 hodin na stavbě kluziště na městském stadionu. V tomto roce bylo v Libáni založeno JZD. Svou činnost zahájila též v tomto roce zvláštní škola. Měla jednu třídu a byla umístěna v rozestavěném Kulturním domě. Vyučování zde vedla J. Hrubcová.

(pokračování příště)

K obnoveným tradicím posledních let patří i publikační činnost jičínského Lepařova gymnázia. Vloni zde vydali 1. výroční zprávu školy /oproti tradici zde chybí snad jen seznamy studentů školy / a začaly vycházet i školní noviny. Najdeme zde i údaje o žácích z Libáňska.

Mocná Dagmar: Červená knihovna (Paseka Praha 1996, 244 s.). Materiály k této zajímavé kulturně a literárně historické studii čerpala autorka i ve starohradském archivu.

Bílková Jitka: Slepý učitel hudby Josef Škoda z Libáně. Jako soukromý tisk vydala rodina Škodova brožurku mladé autorky, která s touto prací dobře uspěla v soutěži mladých badatelů, pořádané Nezávislou památkovou unií v roce 1995. Životopis je doplněn 11 fotografiemi; hezkou grafickou úpravu dala knížce Rita Škodová.