Protože právě nastal onen zázračný okamžik, kdy hudba působí svou silou krásy, svými doteky, příjemně tvarujíc nevyslovitelné, co zůstává, jako stopa rydla ve slonové kosti, jako barevná kompozice Po tazích štětcem, jako nádherná myšlenka či verše, které jsme právě ucítili hluboko v sobě.

Na Hradech ono květnové odpoledne pan profesor Václav Žilka a paní Eva Vyskočilová dokázali svůj malý zázrak, hudební zázrak velikého sepětí určovaného citlivým sblížením s těmi, kdož jim naslouchali. V místech, která mnohým vstoupila do povědomí, pro které setkání s uměleckými projevy výtvarníků, literátů, hudebníků, recitátorů jsou svátečními hodinami k potěše a radosti. A oni se vracejí. Je to prosté a samozřejmé, protože k svému všednímu času, ke svým denním starostem, k tomu, čemu se říká obyčejné dny – potřebují své malé třpytky krásy i dobrý pocit z dovednosti a umění druhých. Přečasto v jiné rovině než je jejich profesí. A tak se stává, že po oněch nedělích, kdy je možné se vracet do Hradů na další vernisáže, koncerty, recitační či literární matiné, nebo jenom k pobesedování s moudrými lidmi – přichází zvláštní pocit svěžesti i chuti do obyčejných pracovních dnů. Jak je ten součet prostý: Kde tedy hledat – člověče unavený celotýdennírn vypětím – onou malou oázu radosti a krásy? Ne každý zná směr na fotbalové hřiště, ne každý zůstává spokojeně zavřen ve své betonové krabici, uspáván k pouhému přežití, tedy také k nejjednodušší, ale značně nezdravé regeneraci nových sil.

Návraty do zámku vzkříšeného heroismem nadšenců – odepsaného nedávno pro přítomnost i budoucnost – jsou poutními cestami za krásou. Kolik jmen hostujícím umělců, zejména výtvarníků, vstoupilo do povědomí lidí, kteří dnes už s naprostou samozřejmostí spojují Hrady s kumštem. V Listech starohradské kroniky jsou přesně a pečlivě evidovány. Pro pamě naši i budoucích. A blízko je čas, kdy i poslední, gotická část, bude dokončena, zpřístupněna a svými možnostmi poskytne další příležitost ke sblížení se Starými Hrady. Ale to ještě nebude všechno. Přijde na řadu i terasa před zámkem, parková úprava v dnešním sadě, lavičky a tichá zákoutí v místech, kam dnes ještě nikdo nepřichází. Stále víc živých se bude vracet k pozůstalostem mrtvých a znovu objevovat pro přítomnost to, co v jejich díle i odkazech nemůže zaniknout. Jenom na čas je uloženo v krabicích, čekajíc na chvíli, kdy v nových souvislostech bude opět hovořit.

Před lety jsem se dopustil jediného malého zapochybování. Dodnes se za ně omlouvám. Na Hradech nelze o něčem pochybovat. Protože je tam pan učitel Holman. A pan učitel mi tehdy, zkormouceně stojícímu nad neupraveným, rozvrtaným malým nádvořím řekl: Až přijedete příště, budou tady kvést růže. Nevím, jestli si uvědomil krásnou souvislost s panem Macharem, ale když jsem příště přijel, a netrvalo to nijak dlouho, kdy jsem byl na Hradech znovu – růže kvetly. A kolem byly první kamenné desky, ukazujǦҞżz(˙&=3úăŕĂâr@|ĺŽ{ n¤@ĄĆ Ű ęŽ<ŸĚrDTi]ý|ŠžUks&ĽĄ]@đtS¸}ܐюĎ* üłMůÓŇ
"mW´÷?ĘÜv¸Řs͒ŒĎůˆý9I÷˝“Ůąe `“ÄŃ˞sőƒÔF-zˆ:QJJP3움*äHVŘŚ*ŮŠđ5[ĘR)słž[_ŠÄ RE{ü(R•Jľ!–S}ŸWçí?’żkÚÍĄn0RCÔn§:s˙“`Ž*ߓŽî}ťVčc/SółZ1šŽb÷t-ux8üáŃć˝>G‹Óž3MîVOCö˛nťĽÁŰ8Ň7#ÜAŸ^K~?ŰÁ|Y ŒIŃ´@ˇ+ӕHvň‘yJ0Ł¤€ëN%K•hŚ"Ő'lńiÖ:kŞ˝o†˘1Ž‰’ćŽ –Ö˘ŕ3<
‹(gYźóÄP댙~…{ S &žÜ˙O7˝ ĚC Jâ—Ń€łâ˘TĚ͎°¤Ž0Ż¤Ôá8Di˙-ŸMąs—˜ŕy˜…ý ,$†IČ°čňgБ$Šm `+ČŁ-?7tÄ€ţŠ“/˘ţśÓdý^Šď2>‚­œAÎnOš¸Tţҙ"č?Ąş8’Ÿ;Ů"÷äü1zËvRív}.h\őé&Đîç[ Ţ@ƒÇ5 {Ĺ>‹x­zW~bş˝ÂłŔ§$˜ßBŕÖրřňŻJÖL“j_7˙uzqąéÍË°oY>_Ԅ¤#G“V.VŽŒJŁx_`ŰMÜücbźŕďć’čë‘ëë$[+­{.ŮîšYgźČĆSߛLÂaŮĨhýŠ´뀄Պ۳Őɍ\Ÿ^}ŠťÜź˛×Ćœc:"şěýťšQÁş´Ě’ŮqAKŐôL™úŠ~dG𸞖ÖBŔëčxöiBʟ~ƒ‚‘çœ ¸}Ň íDÓĂZE[E(mâüő˛łĽď§:&Zćó:
ôŮ|擡Ý2ťKŞNňŻzĐ÷™ééYű?˙ĽDߎĄWŚôwU@óďŠx‚Őŕ"?źżMÚů§dR ÔLAŐš–Xi;Ăg|NÂCJ”™@׊hHß÷„ÔKĐ~Т•I
î]ŚĆ˙Íýéwq@ţńĎťƒPˇp^§—ÉdăġFórƒţr4Ui˛ĐŁ^őmÜş?dć<´é[x—k1u|ĚĆČ(,ówO÷pĺ?Ą/ěpeю_4ˇq$÷NĐu%cNÎŘa`đ"‡A„Ĺ}Žą`›°zľ}ÂĽ÷Ÿąůzí˙šăĽŔ&ĺ1ŐŮŢŒÄĺë QŇJ&5|"yŠ­çeßíM¤OMs>š,鈉pM’‹ľz^~~Łú$­jčöP\PA1ŕ–(Üzˆ†äoŹZŻ%!K„™­ęd“1Óót(q /Sň§rńŕśß#Qžľbßür˙;!Ӓ”ařąűť'Ľ %AĘzF YťşLóf3ş­‰ňŚťg
;přňďňd\Ŕ΃7č´Ć#zz]Ž‡Ť!ÔęB…´ľ˙­ó\ůĎ ˜ŸŃ☲ŤÂ
+>}éłÜŁĺVŞ5žqÔ'%ëžv´ôđ0S%œÉugžHCčg)M$+vë~H@ăĂă6ßÂâ WţňYÜÓMýNa‹+Ŕ@ž ˘Ó9%j"sěďlföwSťŠň‹ęKĚPKůŹű>bŽŻj¤ ŃzZ ;
ز-řŕfë}ˇşDÇ:˘öŐ.„¨„Ö+a’ŮZԍI
†Ŕv˙–š>÷0Ő3Ó­§^ľ5Ú›"É÷ůDs0Š—Dč*‹Đ‡űaqmĽJc\ˇköNtÚęN¨sĽłń›\ĂÓňGć°ŞżŇŸášiÔł–÷ňO>îzy‰ů• }
PÄÂňÍ`@—™‡ž+¨őňŞqŚh›č“’íS´č˘c‘X] PŸ¸˜ö™OşçdÜÄĚŘyŃjuŐ7˜ÂŘ{vŠú%łŮĆľ÷CĽ{!dÝhTÜx/×ö}|2Ćh–aaîĹ?Çř šŻkee‹ĐUĐ[AOg. ÓŮN÷¨‹ŐÝI—m@6@ôdną‡ôW¸}ćÚůƒƒ—E5œ3“!¤CŹCaŸÎ–6͚ŢgřrL”ÜF|L×ýx—_ňç‚ÜŢԀ UDÓՃĂ}œZ‘OߡZ^ÝŠ™o˝%|űƒăÍńMhÄY6}ůw0řXäjš$㠀d?m‘|ô$éßÉ0áwyžœ‡ öŁdřÖ˘‹î‚aGÁ• ‰„n‘,ŽfËođVmŞxŽ]ÄÚÇŽ_ŮŤďU‹8XĎJŐd9°˘ö‰şmžä/OMřżś
i ę}›v*x‘3ßţţÍ9˛ ˝˙ý„šĘŔ‘
`:*ÇhťźÉ…˘Ó㚅Pb#ó¤Î+“@ˆ'Á}-\.™Šwđ4ˇ5P ůş›B‹$υşž—Ü`Ą\%}Ź=ô­a˜4ÓâárÝš‰˘l‰ÂV‹Tɸ˘&ŰxÖâO űf¤ŸŚĚ"ßg żťźÚăpań6ĐB\>{FڙY˘”^‰6˛Ŕ§'1ąžŠëj}ů3ĎŤ˛KdFĽ¤ÁŞVŤ[âÝ“ˇÇ-ŸĽŢ•IvŤ5Uŕˆ¤éé
›R™.żőĹ­žYč{ĘŢČĐ]čˇIOľ‡›Ä(ŻG+ŞĽŚŤ˜ŸOtpĎ+ˆăŔŞÜ?Áž„­ŃÁîó|˙XGěÔ!S]u“|ibŒŞeĐÖ¤Ű9PGé|ôŇľŚăjţ7vo—ƒ˝Ÿ~łeÉž{Xc]U´p—y=\Íű ţÚě8‰˘őZÇÚź;đ\ŹÓ/ƒŰ&‚…I×ĘŤxQęąI+v}sW<ßČB›„ĹŚK%V߁şŃ7̔Ž%ČýˇúU˜2“ř\<ÎŘöľész\¸ŰÁęĐ!Ůô8rţc蝱MŽĺ‘uPÉ1“üž^sÓŢ Ÿ˝|úüâ_ŰŹűy"
ć3QůKFd dĚš5ÓäÜţŠť•Î¨˜ýőżŐËţ}ěć| {Ĺ(˝â¸2Ž_,ôűz邙šˇ×Yu­O?ŐIĐC‚=đˇcľŇ;oď]ž0šţœ{Ż:üYhĆęĂřÊłăż6ţČŐ oÓyđę¨bŚjěГëôKbŻ'›Ä’Žžt%|ƒ‰\Q{źzʏéƒćš ˛éažˇdŒÂ÷2Bęülš$ ˙iFšnô¸ďOÓ4Z2*ˇ(ő×Ţ÷îÖŮoýĘkbľĚźÚÂ˼ۜÜrďS|ŤRýě§4řdępšƒn+É!(c×Ć/ŇŻő‰ďr•~hń0hpňVóé)š’‹Čłž2¸tłGŞé„x…mšľj:ţf÷MÓĂIŮĂÂ,aŻďůi¤Y…ŸÄ›˛ŤF.ƒ=fěř›fv5đró÷šm˜–щ’‡…Ëüš“şŹ‡˙ŹJÜ>ňŰE~‘„•dÇU¨3’iŇŤ›zÁľLeŰťW×:ôęçvƒňWż€uۏŠ3Ęę˙šu Zx4u_ZeŚČ­rß ¨*Ňň1.űöB'şšgśTš)îFg>ˇ/ź9Ÿäç†ůY+˝ÁhYş›qëtšü#Q I…׉ă)ť“šz)ůÁśŠuP€XW˜
xÚ˝Ľ2Fă4aY]ʅˆ`ĚŘžđ˛oÂHM@—ôŻö苛 0Ŕ• rŘÍ(ŠšTýťO§zćW×ÜeřŸYĐfCíÚEĎĺ§}'+ŢáŮŞÄ3ča'˝ĎI4É ťęó”ń4bd~fbůkÉ,_V˝đóOKmş|¨ŇRÜŠ‘G_Ő%_Ůđ°ńűžóś•”@¨0X(˜ď=x0xÚfŐÖ]࢝㯯R†đâŤňh.QVhY›şRDđ%ćŮś /+ŽŽ~äŒt߉˙EćʆĂÉ:çPŃM{ƒŇŠá“âDŠYZY°iהňŕ˘K,˙JŹ úÚó=“Úúö,KŘÇ(JŽ;^WUŐÓˊľ¤r™ 9âę;ľ^*#˝{|JďZËFóŒpҀÖ$š´~Ąu aóĆ͢č…Zž˝×vľŽ™t^i§­¤âü!vzĆÉ'wľšN <˝*A:Ćű"z] u/P:{źărͤŠŔsŐzAůňc_?#gƒ˝“L/eVGqĐQˇŤÖ˙;ő_čáŻ'“‡OB˙űöߋý'&˙LţűwěçőŸŻ˙űW¸łýG~é×?n˙'˙Ÿń%5#ů}ßĎg€ŠIśńó•ßCŠŻ‰, ˜°Ć­ăžţ"Ź&C–ůĹ4XŢášÄŽíľ×Š.ç0RĘőr:Mľ‹ý\ęÝ@„ÖôŁÉżJcO}ş§‚ńf¸e†żkőőÓÉűË΍•Ď'˛óO ňňˆ§Çp´T˙ú$Z[BO ájÁ•ç-ĹóŢNHěNÍ7’O×xú&\˜3I}SN݌%yí_؟"˛NZGjŚ'úŰV×{Ś@ ô\K’ąNÚ8/ŕü*¨n’“Ě:öń‰=>¸ďwRĆą/…ˉłżšxĘ
o߅œ­˝qŠěî§;–úînŰ"9Näú/ęfŁ†zůZ;c˙MÄߨ[>O/I/ąJĐĹDÓ ňů“p‡.čĎ!S“:ćď"|{źWäíu>ţ_séy
3xüt˝%'ˇ\ĐçęoÉSí L *8DˆL~ą‹bŃe0ú˛ľiús‚=//á>ąŔB‡Á'ŧűŠ'RDa'áĹĘb–öƒ8•jIýHđIÇ|Ű\€Háđ˙Ô6^’˜Ż§Îň‚-mmG^@ŮŞ#(L1ĐÎŢŐ"ŢťţŁËxôŐ“Ť˙Gw;WÂD]ŁŃDŰ9'śNlóÄśídbcb۞xbNl'۞ŘNžç­ď˝?nŐ˝ŤôîŽŢ¨îŽľkEy1ńe?şŒ7ŔAŚuƉ˙ź^Öă}Ś‹÷|›a=úŽlová, Václav Daněk a Rudolf Matys; škoda, že ohlášenou návštěvu museli odložit zasl. umělec Luděk Munzar a Jana Hlaváčová.

Po zahájení výstavy kreseb a grafiky s krkonošskou tématikou od novopackého malíře Jana Kloučka 4. září následovala inscenace hry Vavřín a růže. Dílo věnované životu a dílu Karoliny Světlé uvedlo pražské E-trio (Eva Seemannová, Jiřina a Jiří Budínských) za přítomnosti autora hry doc. dr. Oty Duba.

Po celou sezónu obdivovali turisté i dětské kresby ze soutěže Kreslíme Staré Hrady a ukázky portrétního umění Josefa Machače z Libáně.

E. B.

A všechno odvál čas

Já jsem však té cestičce zůstal trvale věrný, protože mi umožňovala přímý styk s hezkým kouskem přírody, kterou byla obklopena a nabízela mi velké množství neopakovatelných zážitků, o které jsem v žádném případě nechtěl přijít. Za každého počasí, každý den a po celý rok tu příroda ukazovala nádheru svých barevných proměn, a zvláště na jaře a na podzim doslova hýřila krásou. Při svých cestách jsem se tu neustále setkával s brouky, květinami, ptáky, zvířaty a stromy, které jsem se učil poznávat. Pozoroval jsem hmyz, jeho zrod i zánik, i hemžení ryb v potoce. Byl to můj svět a patřil jenom mně.

Jedním z nejvíce přitažlivých míst byl pro mne starý jez a jeho bezprostřední okolí. Obdivoval jsem pevnou konstrukci, která zadržovala vody dvou říček, které se právě nad ním spojily v jeden tok a jejichž vodu rozděloval poctivě na dvě části; byl jsem unesen jeho sveřepou silou s jakou odolával tlaku vodního živlu. Jedna část vody, kterou jez zadržoval, proudila malým náhonem, který byl lemován hlavatými vrbami, na Starohradský mlýn a tady poháněla lopatkovité kolo. Ta druhá přepadávala přes kluzký vrchol jezu do potoka, který se nalézal hluboko pod ním, a oživovala řečiště. Tady jsem se při cestách ze školy nejraději zdržoval a prodléval jsem zde i ve volných chvílích. Díval jsem se na proudy vody, které se přesmykávaly přes okraj jezu, a naslouchal jejich písni. V šumivém pleskotu dopadajících vln jsem snil svůj velký klukovský sen. Měl jsem ten zpěv proudné vody tak rád, že se mi přečasto zdálo, že té její neklidné a uspěchané písničce dokonale rozumím. Připadalo mi, že ta plynoucí voda je vlastně alegorií lidského života a voda sama mě o pravdě mých myšlenek stále a stále přesvědčovala. Při jarním tání nebo při letních přívalech se rozběsnila a v divokém víru ječivých vln nespoutané síly a násilí, vyvolávala představu válečných apokalyps a útrap lidstva. Jindy zas, když zurčelo z vrchu jen několik drobných praménků, které se pak dole spojily v jeden, to zase byla selanka pohody, lásky a míru. A když sem zasvítilo slunce a prosvětlilo poněkud pochmurný ráz krajinného úseku jezu, který byl vyvolán nánosem bahna, všelijakých zbytků stromů a kamenů, jež sem přinesla voda, rozzářil se tento zapomenutý ráj do velikosti a tajuplnosti, jaké si dovede vykouzlit jen dětská fantazie. Obrovité porosty devětsilů, zblochanu, lopuchů, bolehlavu a jiných plevelných rostlin, kterým se v bohatém nánosu nadmíru dařilo, tu vytvořily rostlinnou džungli, která si pranic nezadala s neprostupností porostů deštných pralesů tam někde na březích Orinoka. Pod klenbou rozložitých listů těchto rostlin se tu ukrývalo bezpočet hmyzu, plžů, obojživelníků, plazů a zvířátek, která tu nacházela potřebný klid a ochranu. Tady žily a zde také umíraly, jak žádal nesmlouvavý zákon přírody. Spolu s nimi jsem se tu ukrýval i já, aby mě nic neuniklo z toho tajemného dění, které se zde odehrávalo, a abych pronikl k záhadám, které mne již od dětství přitahovaly. Bylo to krásné i poučné. Byl jsem tu sám a sám a mohl jsem to všechno náležitě vychutnat.

Ale tak zas docela sám jsem tu nebyl. Někdy sem připlula ondatra a rejdila po hladině, přišla sem i rejsčí rodina a vybírala si z té pokladnice živočichů krutou daň, jindy zas přišel ježek, aby i on si pochutnal u prostřeného stolu přírody. Přiletěl i ledňáček, usadil se na větvi ohnuté olše a v postoji zadumaného mnicha sledoval tůňku pod sebou. V lovu se mu moc nedařilo a jen málokdy se mohl pochlubit úlovkem. Ale snad ani lovit popravdě nechtěl a ty rybky mu z malé tůňky nechutnaly. Kdoví! Možná, že nechtěl nárazem svého těla na vodní hladinu porušit to velebné ticho, které tu panovalo, nechtěl poplašit tlustého mníka, který se tu ukrýval v hluboké vodě pod jezem ve vyhnilém pařezu. Bůhví, kde se tu ten vzácný a tajemný noční rybí dravec vzal, co ho sem přitáhlo. Ale je jisté, že byl nadmíru opatrný a jen vzácně se mi ho podařilo spatřit, když za soumraku vylezl ze své skrýše a ohmatával svým vousem bahnitý nános, aby si sehnal něco k snědku. Protože se mu tam kolem té jeho nenasytné tlamy motala i různá rybí žoužel, přibýval na váze vůčihledně. Že o něm vím, jsem nikdy nikomu neprozradil, bylo to jen mé tajemství.

Sedící ledňáček se napřímil, zapískal a jako zářivý přelud zmizel za ohbím potoka. Litoval jsem, že odletěl, a i vrby – stařeny – potřásaly lítostivě svými pruty a rozpačitě hladily vodní proud. Jedna z nich, která byla určitě daleko nejstarší, se nakláněla tak hluboko, že se téměř dotýkala vodního zrcadla, v němž se odrážela její vrásčitá tvář. Byla to má nejmilejší a nikdo by mi tehdy nevymluvil, že na ní za jasných měsíčních nocí nesedává vodník a nešije si tu své zelené botičky, zvl᚝ když jsem věděl, že z jejího vyhnilého těla vychází za tmavé noci bleděmodrá zář.

Přišla zima a přikryla celý kraj prachovou peřinou ze sněhových vloček. V ten čas rozkvetl starý jez nebývalou krásou. Plakal studenými slzami jako by litoval, že jeho vlny jsou spoutány ledovými okovy. Plakal tak vydatně, že se slzy proměňovaly ve stovky střechýlů rozmanitých tvarů, délky a síly, až nakonec vytvořily bělostné p횝aly ledových varhan. Když zadul vítr, rozezněly se varhany rolničkami a křišálovou melodií, která oslavovala bílou krásu kraje a velkolepost jezu. Bylo to čarovné divadlo, čarovná byla i apotheosa jiskřivých varhan na krásu přírody umocněná dětskou vnímavostí.

A tak vzpomínám a lituji, že nádherný starý jez, který mně poskytl tolik krásných prožitků, se rozpadl a zmizel a že se již nikdy nerozezní jeho ledové p횝aly, aby na mne zapůsobily svou jedinečnou melodikou. Že zmizely i staré vrby – stařeny, které se v pokoře skláněly k hladině řeky a spolu se mnou naslouchaly podmanivé písni vodního proudu, že odletěl ledňáček, že zmizel i tlustý mník.

Ale nejvíc je mi líto, že zmizela má mladistvá romantická vize a s ní že odešlo i mé mládí.

A tak píši, vzpomínám a lituji, že všechno odvál čas a že smutek vládne tam, kde po dlouhá léta šuměla okouzlující píseň padajících vod starého, milého jezu!

Milému domovu a nekonečným krásám našeho sedlišského kraje!

Jan Kůžel

Za Kristinou Havlovou

Skláníme se dnes s úctou před osobností, která v životě našeho města znamenala mnoho, před paní Kristinou Havlovou, ředitelkou školy a předsedkyní MNV. Už jen práce a starosti spojené s těmito funkcemi musely vytvořit nejednu vrásku na jejím čele a nejednou jizvu v jejím srdci.

Paní ředitelka byla libáňskou rodačkou a 16. dubna příštího roku by se dožila 90 let. Obecnou školu navštěvovala v Libáni, potom se sem vrátila od 1. září 1924 jako učitelka na m욝anské škole. Měla obdivuhodnou pamě. Kolik generací učila našemu krásnému českému jazyku a dějepisu, kolik generací vychovala k lásce k vlasti a rodné řeči.

1. září 1951 jí nastaly nové starosti – byla jmenována ředitelkou libáňské školy. Opět se projevila její výrazná osobnost. Náročná na své podřízené – neslevila nic z kázně a poctivého přístupu k práci – a přitom přátelská. A skloubit náročnost s přátelskými postoji není jednoduché!

Ve volbách v roce 1953 byla zvolena předsedkyní MNV v Libáni a zůstala jí po celé volební období. Do všeho šla s elánem. Uměla jednat s lidmi, obcházela pracoviště a málokdo jí odmítl brigádnickou pomoc. Byla autoritou ve své obci. Za jejího vedení města byly mimo jiné vybudovány mnohé chodníky, provedena rekonstrukce kina, přístavba zadní části kulturního domu, zlepšeno vybavení budovy MNV.

Svůj zájem a svůj vztah k občanům si udržela do pozdního stáří. Měla upřímnou radost z každého úspěchu občanů z Libáně a okolí, dovedla potěšit a posílit. Její nejbližší i její žáci a spoluobčané ji rádi navštěvovali, podíleli se s ní o radosti, ale i o starosti, a ona byla vždy ochotna dát moudrou radu, útěchu, pomoc. Duševní činnost si udržela až do posledních dnů svého života. A tak neměla pocit osamělosti ani ve vysokém věku. Dobro, které rozdávala, se jí vracelo.

Kromě nejbližších – sourozenců a synovců – byly její velkou láskou květiny. Měla květinovou zahrádku, na které sama pracovala téměř do konce života.

Paní ředitelka Kristina Havlová zemřela 20. července 1983.

Staré Hrady v tisku

– Daneš Martin: Staví hrad. Předvoj 22. 7. Článek o současné etapě stavebních prací a kulturního života na starohradském zámku.

– Práci občanského výboru v Sedlišti pochválil Předvoj 22. 7. a Pochodeň 1. 8.

– Výstavu obrazů J. Mrvy a keramiky V. Ortové ve Starých Hradech připomněla Pochodeň 11. 8.

– Starohradské kulturní odpoledne s Alenou Špačkovou, Přemyslem Vrhelem a Adolfem Branaldem pochválil Předvoj 17. 6.

– Články o výstavě hraček a loutek manželů Lhotákových ve starohradském zámku napsali Jana Hofmanová (Předvoj 17. 6.), J. P. (Lidová demokracie 18. 6.) a L. K. (Svobodné slovo 30. 6.).

– Zprávy o starohradské besedě básníka Karla Sýse otiskly Pochodeň 1. 7. a Zemědělské noviny 2. 7.

– Výstavu J. Kačera a R. Havlíka ve Starých Hradech oznámily Pochodeň 30.6., Lidová demokracie 19. 7. a Svoboda 24. 8. Zprávy o výstavě obrazů J. Svobodové přinesly Zemědělské noviny 5. 8. a Pochodeň 12. 8.

– O práci literárního kroužku libáňské školy se zmínil Předvoj 22. 7.

– Stanislav Hlava napsal do Předvoje 29. 7. vzpomínku libáňského rodáka, hudebního skladatele K. Chvalovského.

– Turistické zprávy o starých Hradech jsme nalezli ve Vlastě č. 37/83, v Jičínském zpravodaji z července 1983, v Krkonoších č. 7/83 a v Předvoji 22. 7.

– O výstavě dětských prací Kreslíme Staré Hrady psal v Předvoji 25. 3. a 10. 6. Stanislav Hlava.

– Zmínky o starohradském pracovišti LA PNP jsme nalezli v Ostroměřském zpravodaji č. 8/83 a v Květech č. 18/83.

– Předvoj uveřejnil osobní vzpomínky na naše zemřelé spoluobčany Jaroslava Linharta ze Sedliště (29. 4.) a Marii Hnízdovou ze Starých Hradů (3. 6.).

Vrchlický Jaroslav: Má nejdražší přítelkyně. Dopisy Marii Volfové 1905-1908. Kruh Hradec Králové 1983, 424 s. Tato velmi cenná edice korespondence připravená Milanem a Kateřinou Blahynkovými a Dr. Svatoplukem Volfem čerpá z materiálu uloženého v LA PNP na Starých Hradech. Najdeme zde i informaci o pracovně Jaroslava Vrchlického umístěné na zámku.

Vrbecký František: Milostiplný příběh Jaroslava Haška (&.? -,). ČS Praha 1983, 12 listů. Bibliofilský tisk doprovázený četnými dokumentárními fotografiemi rekapituluje vztah Jaroslava Haška k Libáni, ovšem nebere v úvahu nová fakta zjištěná dr. Milanem Jankovičem.

Kožík František: Fanfáry pro krále (Eduard Vojan a jeho doba), Melantrich Praha 1983, 456 stran. K Roku českého divadla vyšel vynikající životopisný románu o Eduardu Vojanovi, k němuž autor použil i materiály získané studiem ve Starých Hradech.

Mědílek Boris: Bibliografie Jaroslava Haška (Soupis jeho díla a literatury o něm). PNP Praha 1983, 341 str. V tomto díle jsou uvedeny i prameny o vztahu Jaroslava Haška k Libáňsku.

Z vašich dopisů

Dr. František Škobis, Libáň: "Ve 2. čísle LSK mne velmi zaujal článek paní Marie Mrákotové s názvem Výlet do dětství. Líbil se mi svým obsahem i podáním, vzpomínkami na dětská léta. A snad ještě pozorněji jsem četl příspěvek paní Boženy Břízové-Sůrové Pěvecké vzpomínání. Vždy je obě velmi dobře znám. A vzpomínám také, že 24. září 1983 by se dožila 80 let moje manželka Božena Škobisová, která zemřela před 18 roky. Pracovala ve výboru ČČK a v hospodyňském odboru Sokola."

Jan Svoboda, Libáň: "K článku Hany Mařanové v posledním čísle stojí za to uvést, že v Libáni máme zachován v Husově sboru i originální Šalounův model Husova pomníku a že tento pomník byl v Libáni postaven nákladem 120 000 Kčs."

Ing. arch. Svatopluk Technik, Liberec: "Chci vyjádřit svůj obdiv a úctu především nad odvahou, s jakou jste zachránili našemu národu charakteristickou památku pro vᚠcelý kraj. Člověk se ocitne před dílem několika nadšenců a začíná opět nabývat sebedůvěry a důvěry v budoucnost vůbec. Podobný pocit musí získat každý, komu záleží jen trochu na zachování naší kultury, stavebních památek a zajímavostí krajů vůbec, když přijde k vám a potěší se dílem, které jste zachránili před úplnou zkázou. Upřímně k tomuto úspěchu blahopřeji."

Drobné zprávy

Napojení Sedliště na veřejný vodovod nabývá reálné podoby. V letošním roce byla provedena brigádnickou prací místních občanů hrubá stavba čerpací stanice; k provedení rozvodu a k napojení má dojít v příštím roce.

Téměř stovka trampů, členů Svazu ochránců přírody, pomáhala 20. a 21. srpna a znovu 10. a 11. září na další brigádě na obnově zámku. Omítli část obvodové zdi v gotické části, sekali pro elektriku, naváželi su pod dlažbu, okopali růže, vyrovnali chodníky na terase, vykopali část kanalizace, klestili porosty, zbudovali další kus lešení atd. Jejich přístup k práci byl jako vždy příkladný a pořádek v celém areálu zámku po odchodu vzorný. Díky a na shledanou!

Pan Jaroslav Marek st., bývalý libáňský kominík a známý vlastivědný pracovník, autor řady národopisných kreseb, umístil dne 22. července ve "své" vitrině ve starohradském zámku modely několika památných staveb z Libáňska, které sám vyrobil. Návštěvníci mohou zhlédnout rekonstrukce původní podoby Bartošova a Emlerova domu v Libáni, boží muka u libáňských stínadel a psinickou zvonici. Děkujeme panu Markovi za pochopení pro rostoucí turistický ruch na zámku.

Od narození Františka Matěje Hilmara, kopidlnského kantora a autora prvních tištěných polek, uplynulo 30. září již 180 let.

Vynikající český archivář, univ. prof. dr. Václav Vojtíšek se narodil právě před sto lety, 9. 8. 1883. Měl blízký vztah k našemu kraji (jeho manželka Lenka byla rozená Sasková), hlásil se vždy k odkazu svého univerzitního předchůdce, libáňského rodáka Josefa Emlera a připravoval práci z dějin Libáňska. K tomu účelu si vyžádal i zapůjčení libáňských privilegií do Prahy, kde potom shořela při požáru Staroměstské radnice v květnu 1945. A tak důkazem Vojtíškova pěkného vztahu k Libáňsku zůstal jen článek "Na Starých Hradech u Libáně", otištěný v Krásách našeho domova v roce 1949.

Zasloužilý umělec František Volf, jehož 85. narozenin jsme nedávno vzpomínali, zemřel 3. července. V paměti nám zůstane jeho krásná výstava ve Starých Hradech v roce 1979 i obrázek zámku, který nakreslil.

23. července 1983 uplynulo již 50 let ode dne, kdy zemřel otec nynějšího vedoucího lékárny v Libáni pan PhMr. M. Nosek. Byl to dobrý člověk vzácných charakterových vlastností, měl rád své povolání, které vykonával s veškerou odborností. Byl i nadšený tělovýchovný pracovník. Bohužel, vážná choroba ukončila předčasně jeho život ve věku 46 let. Kdo znal toho vzácného člověka, nikdy nezapomene. Dr. F. Škobis

Silná vichřice v noci z 1. na 2. srpen postihla i Libáňsko. Elektrické výboje osvětlovaly daleko obzory a jejímu řádění padlo za obě i mnoho stromů.

Závody pro mládež připravil občanský výbor v Sedlišti 2. července. Více než dvacet děvčátek a chlapců soutěžilo v různých hrách a bylo odměněno drobnými cenami. Na přípravě hezkého dopoledne se podílely hlavně Laďka Plíšková a Miluška Toboříková.

Turistický ruch na starohradském zámku je letos nebývale silný, počet návštěvníků přesáhl do konce srpna již pět tisíc. Z hromadných zájezdů zde byli v posledních třech měsících žáci ZŠ Libáň, Dymokury a Praha – Nebušice, děti z mateřských škol Cholenice, Bystřice a Praha 10, pionýři z putovních táborů škol Rožmitál pod Třemšínem, Kyjova, Valašského Meziříčí a Liberce, účastníci "brontosauřího" tábora Zvířetice, studenti gymnázia Vlašim a SZTŠ Kopidlno, účastníci mezinárodního dětského tábora ČS! Domous j y nice, zájezd FSÚ Praha, důchodců Chlumec nad Cidlinou, KPVU Praha a PIS, členové ČSL Dvůr Králové nad Labem, účastníci EXODu Turnov a několika sjezdů žáků libáňské školy atd.

Průvodcovskou službu na starohradském zámku vykonávali letos o prázdninách žáci a absolventi libáňské školy – v zápisech návštěvníků se projevovala plná spokojenost s jejich činností. Byli to Milan Drozen, Romana Kuhnová, Jitka Plecháčová, Michaela Straková a Marcela Švorcová z Libáně, Jitka Javůrková, Vlaďka Kánská a Lída Keblová ze Starých Hradů, Iveta Hrdá a Jana Keblová ze Sedliště; dále Jan Bílek ze Sobotky, Petra Lukešová ze Slaného a Dana Oulehlová z Jičína. Děkujeme všem a těšíme se na další spolupráci.

Míla Brett, Daniela Droznová a Jarča Hrdá, tři dlouholetí spolupracovníci naší osvětové besedy, se rozhodli 6. srpna říci své "ano" – Míla a Milena jeden druhému, Jarča Slávkovi Rychnovi z Libáně. Odpracovali zde stovky brigádnických hodin při obnově zámku, provedli stovky turistů, pomohli organizačně zajišovat desítky kulturních akcí – nezbývá, než ještě jednou poděkovat a popřát mnoho štěstí do dalších let!

Sňatky: Dne 16. 7. 1983 uzavřeli ve starohradské obřadní síni sňatek Blanka Koucká z Jičína a Josef Miclík ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Narození: 27. 7. 1983 se narodil Václav Kužel ze Sedliště. Blahopřejeme rodičům a vítáme ho do života!

Naši jubilanti: 75 let oslavili 9. 6. Božena Veselá (roz. Linhartová) z Voděrad, 12. 8. František Viták ze Zelenecké Lhoty a 26. 9. Anna Janská ze Starých Hradů. 70 let se dožily 19. 8. Emilie Tomanová ze Starých Hradů a 22. 8. Marie Seidlová (roz. Linhartová) z Mlýnce. 65. narozeniny měla 3. 7. Antonie Kamarádková ze Sedliště. 55 let oslavil 11. 8. ing. arch. Karel Pokorný z Mladé Boleslavi. Všem srdečně blahopřejeme!

Pan Jaroslav Kysela z Bystřice zemřel 11. 8. 1983 ve věku 63 let. Od počátku sledoval nᚠčasopis a často navštěvoval Starohradský zámek – byl tu ještě několik týdnů před smrtí. Nezapomeneme.