Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 2Ročník VI.Červen 1983

Jaroslav Moucha

Starohradský sonet

Jaro a kultura 1983

I kdybychom se omezili jen na nejstručnější fakta, zabral by výčet kulturních akcí letošního jara na starohradském zámku pěkných pár řádků. Posuďte sami:

2. 4. ukončena výstava kaligrafie Karla Janouška a plastik Luďka Vašiny – 548 návštěvníků. – 3. 4. zahájení výstavy keramiky Vlasty Ortové a obrazů Jaroslava Mrvy, promluvil dr. Ivo Kořán, CSc., recitoval Hynek Pech z divadla v Hradci Králové, zpíval Petr Hlavatý, na kytaru hrál Jan Sündermann. Do 7. 5. přišlo 517 návštěvníků. – 24. 4. přednáška dr. Milana Jankoviče, CSc., o vztahu Jaroslava Haška k Libáňsku – 40 posluchačů. – Zároveň instaloval dr. Jankovič malou výstavku fotografií o životě J. Haška, trvala do 30. 4. – 8. 5. vernisáž výstavy tapiserií Dagmar Renertové a keramiky Václava Černého, promluvil dr. Miroslav Vlk, účinkovali prof. Václav Žilka (flétna) a Eva Vyskočilová (harfa), kteří po vernisáži uskutečnili samostatný odpolední májový koncert. Přítomen byl i národní umělec Cyril Bouda a hudební skladatel, zasloužilý umělec Václav Kučera. Na koncertě 100 posluchačů, na výstavě do 4. 6. 916 diváků. – 13. 5. otevřena výstavka plakátů dokumentujících činnost KSČ v Praze za první republiky (nález v archívu) za účasti vedoucího tajemníka OV KSČ s. Slavoje Brokeše, místopředsedkyně ONV s. Jaroslavy Spoustové a představitelů Libáně s. Jiřího Čubana, Miroslava Jůzka a dalších. Promluvil s. Vladimír Holman, do 20. 5. přišlo 267 návštěvníků. – 22. 5. se konalo krásné kulturní odpoledne k Roku českého divadla věnované Mařence Zieglerové. Recitovala Alena Špačková - Ulmanová, na klavír hrál Přemysl Vrhel z Hudebního divadla v Karlíně, přítomen byl i režisér Jiří Hraše a autor literární předlohy, spisovatel Adolf Branald. – Od 1. do 12. 5. byla vystavena kronika Starých Hradů a Sedliště s přílohami za rok 1982. – Od 31. 5. probíhá výstava prací došlých do soutěže Kreslíme Staré Hrady, kterou vloni vyhlásila pro děti Osvětová beseda Libáň - Staré Hrady. – 5. 6. byla zahájena výstava hraček a loutek Renaty a Martina Lhotákových, promluvil prof. Viktor Fixl. Po vernisáži následovala beseda se členy Divadla Jiřího Wolkra zasl. umělkyní Zorou Jirákovou, Josefem Kettnerem a Františkem Skřípkem.

Vidíte, opravdu jen suchá fakta – a co místa je zaplněno. Takže promiňte, že upouštíme tentokrát od podrobnějšího popisu průběhu jednotlivých akcí. Zahajovací projevy otiskneme opět koncem roku, o jednotlivých akcích byly články v Předvoji a v Pochodni – a navíc si myslíme, že by bylo nespravedlivé vyzvedat jeden pořad na úkor druhého. Neboť všichni jmenovaní přijeli na Staré Hrady stejně ochotně a rádi, připravili nám krásné kulturní zážitky, a navíc všichni umělci i přednášející vystoupili bez nároku na finanční odměnu. Děkujeme jim touto cestou za záslužnou kulturní brigádu, všem návštěvníkům za přízeň a těšíme se na další setkání.

L. K.

Výlet do dětství

Na kraj svého dětství vzpomínáme nejvíc, jsme-li od něj vzdáleni. Léta strávená daleko od domova nám jej vymalují tak kouzelně, jak ani nikdy nevypadal. Drobné radosti a zábavy vyrostly v úžasné zážitky, dobré slovo a pohlazení od našich nejmilejších se vryly do vděčné paměti.

Libáňský kraj byl v době mého dětství ruchem ještě nedotčený, z průmyslu tu byl jen cukrovar. Špičkařství se provozovalo většinou podomácku, hlavní obživu dávalo městu zemědělství. Pro připojení k vlaku z Jičína do Prahy jezdil do Kopidlna koňmi tažený dostavník; později se v Kopidlně přesedalo na vláček do Bousova, který stavěl v Psinicích, odkud se šlo do Libáně pěšky. Z dálky příchozí vítal komín cihelny na Horách a kostelní věž. Jediný dvoupatrový dům (dnes MNV) vévodil náměstí, na kterém býval ruch jen o úterních trzích a jarmarcích. Z celého okolí přicházeli lidé nakoupit, co potřebovali. Co tu bylo stánků, vyložených vším možným. Nás děti nelákaly ani tak "certle, lízátko a špalky" jako sud s okurkami, kde se bylo možno napít láku, a horké "koňské buřty", jejichž šťavnaté dobrotě se nic nevyrovnalo. Navečer prodavači složili své zboží na vozy a vraceli se do svých domovů, boudy se rozebraly, ale za týden se stavěly znova.

Kolem Libáně, kde jsem žila od pěti let u dědečka Josefa Kůžela, jsou listnaté lesíky, v kterých brzy zjara rostly bledule a později konvalinky. Chodili jsme na ně do Bažantnice, kde nás často honil hajný, abychom neplašili malé bažanty. Přesto, že jsme se ho báli, nedovedli jsme se těchto dobrodružných výprav vzdát, a kytička bledulí byla chudou odměnou za prožitý strach.

Hrát jsme si mohli kdekoliv. Povozy tažené koňmi nebo kravkami nás neohrožovaly a kočár ředitele cukrovaru jel málokdy. V létě se nám nejvíc líbilo "U strouhy" (říčka Bystřice), kde jsme se brouzdali a stavěli hráze. Prašné cesty vyhřáté sluncem lákaly chodit bez bot. Jak to pěkně prášilo, když jsme z vysoka našlapovali – bez obav z bacilů, o kterých jsme ještě nevěděli. Prach se smyl v potoce nebo pod pumpou a o kámen rozbitý palec se zahojil bez lékařského ošetření.

Na houby se chodilo do "Pecna". Přes zákaz babičky šla jsem asi šestiletá s kamarádkou také. V letním žáru šly jsme polní, mezi dozrávajícím obilím únavou a jak se nám zdálo – nekonečnou cestou. Nedočkavě jsme vyhlížely vzdálenou hradbu lesa, ale když jsme konečně do něj vstoupily, z jeho šera nás přepadla hrůza. Připomínaly jsme si pohádky o divoženkách, které děti lákají jít přes bludný kámen, aby nenašly cestu domů. Šelest přeletujících ptáků, skoky veverky nás děsily a za každým stromem jsme čekaly něco hrozného. Rozplakaly jsme se a ani představa plného košíku hub, které jsme chtěly nasbírat, nás nezlákala, abychom šly hlouběji do lesa. Jak jsme byly rády, když jsme potkaly známou paní, která sbírala chrastí. Pomohly jsme jí naplnit nůši a šťastné – bez hub – šly jsme s ní domů.

V každém domě se pěstovaly husy a povinnost dětí byla je pást a koupat. Nazlobily se nás dost, zvláště když se nám pomíchaly, ale byla při tom příležitost užít různých her a taškařic. Často jsme na husy zapomněly. Ty toho hned využily a vběhly do pole, kde dělaly škodu. Pak nás neminuly "houbová" a často i "štiplavá" odměna metlou nebo rákoskou.

Nejraději jsme pásli "Na horách" – na travnatých stráních, nebo když se z polí odvezlo obilí, "na strništích". Lezli jsme po stromech, kde jsme si dělali pokojíčky, v mezi jsme stavěli ohniště, kde jsme vařili panenkám. Když se nám podařilo natrhat si třešní nebo hrušek či hrachových lusků, byly hody. V rozložitém stromě jsme měli své místečko, kde jsme sedávali, pozorovali po obloze plující obláčky a létající ptáky a byli jsme šťastni.

Milovala jsem to "městečko v údolí" (jak se zpívá v libáňské hymně), položené uprostřed úrodných lánů s hezkým barokním kostelem a budovou školy, kam jsem chodila. Znala jsem každý domek i lidi, věděla jsem o jejich drobných radostech i těžkostech. Milovala jsem tu malebnost kraje, v němž se střídají pole, luka i lesy, zvlněná úbočí kopců, hladiny rybníků, mezi nimiž se proplétají stříbrné koleje, po nichž občas přejel malý vláček. Pozorovala jsem ho, dokud se neztratil v záhybu, a přála si jet s ním do lákavých dálek. Cesta vlakem byla pro nás vzácnou událostí, na kterou se dlouho vzpomínalo.

Občasné návštěvy Libáně překvapovaly, jak se město i okolí pomalu mění. Nové domy a průmyslové podniky zabraly území našich dětských her. Zarostly cesty, po nichž jsme chodívali, po silnicích jezdí jako všude automobily. Koupaliště a různá hřiště jsou dětem k dispozici, ale nepodněcují ke snění u mělkého potoka, kde jsme doufali uvidět rusalku nebo vodníka. Husy se už nepěstují, děti nemají povinnost pomáhat při práci, mohou volný čas trávit jak se jim chce, a často se nudí. Na školní výlety jsme jezdili na blízké hrady v žebřiňácích tažených koňmi a snad jsme při tom užili víc zábavy, než když dnes jedou děti rychlíkem třeba až do Tater. Ale každý čas má své zvyky a záliby a my se jim musíme přizpůsobit.

Čím jsme starší, tím častěji vzpomínáme na zážitky propadlé do hlubin času. Naši přátelé zůstávají v naší paměti tak mladí, jak jsme je znali dříve. A potkáme-li některé dnes, uvědomíme si, že ani nám čas nezůstal stát. Návrat do kraje dětství je milý, ale i smutný, když na hřbitově nacházíme jména spojená s dobou pro nás nejkrásnější. jen vzpomínky nám vrací zašlé časy a víme, že nic z toho, co bylo, se už nevrátí.

Marie Mrákotová

 V rozhlasových novinách hovořil 3. dubna redaktor Přemysl Šrámek o starohradské výstavě Vlasty Ortové a Jaroslava Mrvy.

Pěvecké vzpomínání

Moje nejkrásnější vzpomínky patří kraji mého dětství, kde nám bylo tak dobře, a dvacetipěti dubovým schodům, které vedly do našeho domova. Tam na těch schodech jsme prožívali letní podvečery, kdy sestra Slávka hrála na kytaru a my zpívaly lidové písně a různé kuplety, které za našeho mládí "běžely". Končívali jsme Frimlovou písní Za tichých nocí, kdy jen měsíc leje své bledé světlo… Chodívali mezi nás sousedé – bratři Stejskalové, sestry Palečkovy, Honza Poláček, Helenka Kozáková, někdy se zastavil mlynář Dubský, spolužák Slávky. Náš zpěv se líbil, neboť i psi přestávali štěkat a žáby na rybníce kuňkat, jen slavíček u Stejskalů na topole začal tu svou po jedenácté hodině, když jsme se rozcházeli.

Hrávali jsme také divadlo. Ve Starých Hradech jsem hrála jednou, pak ve Hřmeníně jsme hru opakovali, ale nepamatuji se na její název. Režíroval ji Honza Poláček a paní Bártová bezvadně napovídala. Pak jsem účinkovala ve staročeské svatbě brzy po válce s panem Kmínkem kovářem, Aničkou Škaloudovou dcerou hajného a mladým Janem Trnkou. I v Libáni jsem působila jako činoherní i operetní ochotnice. V divadelním kroužku Bozděch jsem dostala "školení" výborných herců, jakými byli paní Svobodová, manželé Chvalovských, pan Lukeš, pan Kolbaba (starosta), Julek Weipert (můj partner v operetách) a další. Lesní správce pan Svoboda byl přísný režisér, nikomu neodpustil ani maličkost a role jsme museli znát nazpaměť, ne se spoléhat na nápovědu výborné Mařenky Matyášové.

Při zakládání pěveckého kroužku v Libáni jsme byly – sestra i já – pozvány do školy na zkoušku a pak se nám dostalo největší pocty: pan řídící Josef Straka nás požádal, máme-li zájem, že nás vyškolí hlasově. Moc se mu líbil náš hlas, a tak jsme se zapsaly panu řídícímu na léta. Pod jeho taktovkou jsem poprvé účinkovala jako operní sólistka v pěti představeních Fibichovy opery V studni, měla jsem roli Veruny: Láska ke zpěvu mě provázela již od školy a mé velké přání bylo stát se zpěvačkou. Žel, nemohla jsem… I sestra Slávka krásně zpívala a k tomu hrála na několik hudebních nástrojů.

Milovala jsem divadlo, kde jsem mohla "vybíjet" svůj nezkrotný temperament. A až v novém domově v Litvínově se mé životní přání splnilo, vystupovala jsem jako amatérská operní pěvkyně dělnické opery CHEZA po boku národní umělkyně Milady Šubrtové, členky opery Národního divadla v Praze, která byla naším stálým

hostem. Pod taktovkou dirigenta Prokopa Korejse z Příbrami, výborného muzikanta, jsme jezdili po vlasti. Škoda, že se tak ambiciózní operní kroužek po odchodu dirigenta rozpadl. Ale mám za sebou 65 vystoupení jako Martinka z Hubičky, 27 vystoupení jako Háta z Prodané nevěsty a 25 vystoupení jako Veruna z opery V studni. Dokonce se o mne a jednoho našeho tenoristu zajímala Ústecká opera, ale manžel nechtěl svolit. Ale nelituji. Pak jsem byla panem Korejsem ještě pozvána do Příbrami, abych účinkovala jako sólistka opět v úloze Veruny. Znovu jsem se zde sešla s pěvci našeho Národního divadla panem Veverkou a Oldřichem Kovářem i s přítelkyní Miladou Šubrtovou, která mě měla ráda a já ctila její umění i krásný hlas. Dirigent Korejs s námi nacvičoval ještě Rusalku a Dalibora, ale už jsme nevystoupili.

Za vše, co mi život dal, jsem vděčná, neboť život je velký dar a záleží na každém, jak ho umí prožít, aby se cítil šťastným: Humor a veselá mysl mě provází stále, a proto se ani dnes necítím stará a ráda vzpomínám…

Božena Břízová, roz. Sůrová

Dědeček automobil

Je to už skoro sedmdesát let… Jednoho krásného podzimního odpoledne přijela paní hraběnka z Kopidlna na "dědečku automobilu" na hon. Veškerá honitba zde totiž patřila jí. Byl to starý "renold", který měl dřevěná kola, plné gumy a asi tři páky po straně: ruční ovládání plynu, brzd, rychlosti a já nevím čeho ještě všeho. Po příjezdu bylo auto postaveno na panské váze naproti naší stodole u Libáně a hlídal ho pan Vích, lesní hajný. Po nás klukách strašně koulel očima a "práskal" vousy. Drželi jsme se v uctivé vzdálenosti od jeho pádné sukovice.

Auto bylo černé barvy, na straně mělo čtyřdílnou trumpetu, která měla velký gumový balónek. Když pan šofér v livreji s placatou čepicí zlatem lemovanou stiskl tento balónek, trubka zněla asi jako kejhání hejna hus.

Po ukončení honu přišla paní hraběnka, vzala si slunečník a milé nekryté auto pan šofér řádně natočil, ono se rozchrchlalo, nadskakovalo na váze a po nastavení páky do příslušné polohy se rozjelo směrem k Libáni a Kopidlnu. My kluci jsme utíkali s ním a stačili jsme mu až k Líbalovům. Pak už se rozjelo z kopce a jeho "závratná" rychlost se zvýšila.

Na tato nejstarší auta se dnes mile vzpomíná…

Jan Poláček
Aleš Fetters

Čeněk Kalandra

(pokračování) – předchozí část

Kalandra popisuje náměstí s radnicí, připomíná historii sobotecké monstrance i kostela. "V ulici k Jičínu pyšní se výstavná budova škol měšťanských a obecných… V téže ulici zřízen pomník ve květu mládí zesnulému básníku Václavu Šolcovi, rodáku soboteckému, pískovcový jehlan s poprsím oslavence." (str. 31) Mimo Šolce připomíná dále v textu i další významné rodáky, F. V. Jeřábka, J. L. Turnovského a F. Dvorského.

V jakém stavu byl tehdy, tj. před sto lety, Humprecht? "Okna rozbitá, dveře vyvráceny a složeny kdesi na hromadě. Stropy se propadají a hrozí sesutím… Dřevěná pavlač snesena pro chatrnost asi před patnácti lety." (str. 13). Připomíná samozřejmě historii zámečku i vyhlídku odtud.

"Pohověvše si v přívětivém hostinci "Na poště"… skončili první vycházku."

Podobným způsobem jsou zpracovány i další kapitoly. V Mladějově je připomenut hrob zakladatele pražské techniky Františka Gerstnera. Píše důsledně Vizkeř (podle známé pověsti), ale uvádí, že "někteří píší Vyskeř". Z vrcholu Vizkeře vidí nejen okolní kopce, ale i Říp, Bezděz, Ralsko a Ještěd, a podobně jako ze Zvičiny i Hradčany. "Bystrozrakost" Kalandrova byla vskutku záviděníhodná. Ale dovedl se podívat hlouběji i na sociální situaci. Jeho poutníci se zastavují v Tatobitech (kap. VI. – Na Kozákově), kde navštívili příbytek a dílnu brusiče granátů. Nevidí jen broušení a úpravu českých granátů, ale i poměry těchto lidí: "Ráno kyselo nebo praženka, v poledne vodovka a brambory, večer trochu kávy. Pracujeme tři a sotva že tak vyděláme den ke dni 70 až 80 krejcarů… Před několika lety vydělali jsme dvojnásob", povzdechla žena. "Od té doby, kdy se obchodu s granáty chopili cizí obchodníci, klesá mzda rok od roku." (str. 61)

V kapitole o Jičíně zčásti opakuje to, co psal o něm ve Výletech po Jičínsku; ale rozvádí:

"Jsou ti dva hlavní činitelé, jimiž město se vzmáhá, a to jsou školství a úřady. Vyšší gymnázium, reálka, ústav učitelský, škola hospodářská, kromě škol měšťanských a obecných, vábí sem studující mládež ze širokého okolí. Krajský soud, okresní hejtmanství, finanční ředitelství, hlavní berní úřad, okresní soud, okresní zastupitelství, dvě záložny, spořitelna a jiné úřady a ústavy svádí do města lid z celého podhůří." (str. 70) Z průmyslu připomíná tři knihtiskárny, cukrovar, slévárnu se strojírnou a dva veliké závody cihlářské s kruhovými pecemi. Kalandra nikdy ve svých průvodcích na ekonomickou základnu nezapomíná.

Měl, jak jsme doložili několika ukázkami, dobré postřehy. Viděl v mnohém na svou dobu vskutku pokrokově. Viděl dobře, dovedl vidět i pod povrch, byl opravdu dobrým pozorovatelem, i když stylistou jen velmi průměrným.

Tak jako nás upoutá při listování starými ročníky časopisů mnohé, co se třeba tehdy zdálo bezvýznamné, zaujmou nás i tyto staré průvodce. Stávají se i dokumentem, co se za to téměř století změnilo. A tak jsou Kalandrovy "cestopisy" v mnohém zajímavější než leckteré jeho práce literární.

V.

LIBÁŇ

Do Libáně přichází Čeněk Kalandra ze Žeretic už téměř šedesátiletý, kupodivu ne od počátku školního roku. Byl ustanoven na měšťanskou školu chlapeckou v Libáni od 1. listopadu 1907 se služným 270 K měsíčně. "Dostal se do Libáně jen úskokem, když byl dříve slíbil zástupci učitelstva v okresní školní radě, že v Libáni zůstane jen rok, načež bude žádati do penze. Tento slib však nedodržel… ", říká školní kronika.

V letech svého působení vydával Kalandra v Libáni satirický časopis MLÁDENEČEK; měl podtitul "První po Paříži". Byl snůškou různorodého čtení, jádrem byly humorné a satirické příspěvky, které si braly na mušku místní občany, zejména měšťanskou smetánku. Když vyšlo číslo časopisu, bylo vždy v Arnoldově obchodě, kde se časopis prodával, plno zájemců a řadu dní se pak v Libáni nemluvilo o ničem jiném, než o obsahu časopisu, senzačním, ale i "urážlivém".

Podívejme se, jak viděl Čeněk Kalandra tehdejší Libáň, jak ho viděli jeho žáci a současníci a jak ho viděli jeho školní představení.

"Tiché, útulné městečko středních Čech stalo se po dlouholetém pobytu na vsi mým dočasným sídlem. Malé náměstí pod ochranou sv. Josefa, několik ulic, hlavní z nich, tepna zdejšího života, ke kostelu vedoucí. Dobromyslné domácí obyvatelstvo, původní domorodý kmen, rozštěpený na několik stran, jak u nás v Čechách pěkným zvykem; nad ně se vypínající smetánka, nadutá, stále klevetící a mizerné hnízdo tupící, jížto ale domorodci dle starého chvalitebného zvyku i z obavy, aby jim tito vyšší neškodili, za groš občasného výdělku prokazují úctu neobmezenou – toť známý typ našich českých městeček v mém dočasném sídle zvlášť zdařile vyvinutý. Dlužno dodati, že jakýmsi přílepkem té smetánky je několik obmezených vypínajících se domácích pánů, majících úředníky v bytech, a doplňkem správcové z okolních dvorů a jejich páni Franci. (Z úvodu ke Sladkým hříchům)

Pohled Kalandrův na tehdejší Libáň naznačuje, že to tam nemohl mít lehké.

Neznámý autor (patrně v Hlase našeho venkova 1943) vzpomíná, že Kalandru "… téměř v kteroukoliv dobu bylo možno viděti na náměstí nebo v ulicích. Byl vpravdě všudypřítomný a také vševědoucí. V krátkém čase nahlédl do života svých spoluobyvatel, že byl živou kronikou. Posměváček, ironik, bystrý pozorovatel, satirik vládnoucí přiléhavými výrazy – to možno říci o Kalandrovi jako o spisovateli…"

Ti nejstarší, kteří se ještě pamatují na pana učitele, vzpomínají na něj s vlídným, pobaveným úsměvem, i když se třeba tehdy strefil do někoho ze starší generace jejich rodiny. Mezi pamětníky patří i bývalý žák, známý kominický mistr Jaroslav Marek. Zejména tehdejší dívky všímaly si Kalandrova zevnějšku a popisují jej shodně jako muže menší, drobnější postavy, ne hezkého, zejména pro jeho nos se ho prý některé menší děti i bály. Nejvýraznějším znakem byl jeho "umělecký účes", pravá lví hříva zvlněných šedých vlasů. Těmi byl nápadný, těmi upoutával pozornost. Jeho oděv byl nehleděný, neupravený, působil dojmem neuspořádanosti, nedostatku péče. Rozhodně nereprezentoval ani školu ani "spisovatelský stav". Zůstával soustavně dlužen řemeslníkům i obchodníkům. Jejich upomínky "splácel" satirickými šlehy v Mládenečku častěji než penězi. S financemi měl i při zvýšeném služném zřejmě časté potíže.

Pouštěl se i do "obchodního podnikání". Jako zástupce rolníků z Libáňska objednával hospodářské stroje, prodával je hospodářům v okolí, ale dodavatelům zůstával často dlužen. Obtíže vyvrcholily kolem prodeje hasičské stříkačky.

Činnost učitelská, literární i "podnikatelská" by mu zde snad měla alespoň úměrně zajišťovat solidní existenci, domácnost Kalandrova však byla tak chudá, že časté návštěvy exekutorů byly bezvýsledné, nebylo co "zfendovat". Pamětníci svorně tvrdí, že se neopíjel, nehýřil; nedovedou si vysvětlit, kam peníze mizely. j Tato ekonomická situace ovlivňovala do značné míry i pohled nadřízených na učitele Kalandru. Tehdejší ředitel měšťanské školy chlapecké Josef Straka zapsal do školní pamětní knihy:

"Jeho hmotné poměry na předešlém místě byly jeho vinou tak rozhárané, že předstíráním, že do Libáně žádá jen za tím účelem, aby rodině jeho dostalo se většího výslužného, přiměly okresní školní radu, aby mu místo na zdejší škole bylo uděleno. Zde však nepatrným prospěchem ve škole a dalším děláním lehkomyslných a nečestných dluhů podkopával jen vážnost školy a učitelstva, neboť jeho jednání vrhalo stíny na celou školu, zvláště když byl stále hledán ve škole i mimo školu věřiteli a soudními zřízenci, chystajícími se zabavit mu nábytek a doručujícími mu obsílky k soudu. Také časté dopisy věřitelů, mnohdy i otevřené lístky urážlivého obsahu, přicházely na školu s dotazy, jak je možno, že takový učitel se trpí na veřejné škole."

Společenské postavení Kalandrovo v Libáni bylo tedy skutečně neutěšené. Po třech a půl letech působení na libáňské škole odchází v polovině února 1911 na zdravotní dovolenou. Jako důvod je uvedena neurasthenie. Na konci školního roku pak žádá vedení školy, "aby Čeněk Kalandra pro ustavičné dělání nových dluhů, jimiž vážnost školy i učitelstva velice trpí, a ke stížnosti rodičů pro neprospěch jejich dítek v předmětech, jimž vyučuje, byl z libáňské školy odstraněn."

Na počátku následujícího školního roku (1911-1912) už na své místo nenastoupil. Požádal o prodloužení dovolené a rozhodnutím zemské školní rady byl dán od 1. června 1912 na trvalý odpočinek. Už však v polovině listopadu předchozího roku (1911) se Kalandra z Libáně odstěhoval do Prahy.

V roce 1915 pak vyšla jeho "libáňská" knížka SLADKÉ HŘÍCHY, s podtitulkem Příběhy lásky z pokrokového města, podepsaná pseudonymem L. Báňský. Část úvodu jsme citovali výše. Ve dvaceti kapitolách vypráví Kalandra příběhy odpozorované ze života libáňských měšťanů. Všechny tyto příběhy vyšly už předtím v jeho časopise Mládeneček. Pro libáňské občany tedy nebylo novinkou, i když hladinu městečka knižní vydání rovněž rozvířilo. Ne sic už natolik, jako několik let předtím čísla časopisu; na to měla vliv jistě i nelehká doba první světové války.

Libáň je zde nazývána Radonice, Psinice přejmenoval na Vlčkovice, Bystřici na Rychlici, Staré Hrady na Nové Zámky, Kopidlno na Mudřenov, Milkovice na Líbalov – zátiší u buku poblíž této obce bývalo výletním místem radonických-libáňských občanů. Posuny názvů obcí jsou vskutku průhledné, podobným způsobem byla v knize "měněna" i vlastní osobní jména "postižených" obyvatel.

O tom, že Sladké hříchy byly v Libáni živé ještě po řadě desetiletí, svědčí mj. i Ročenka Muzejního spolku v Libáni č. 4, ročník III -1953, v níž v kapitole Libáň v literatuře, hudbě a umění (str. 17-20) se o těchto "příbězích erotického a často pikantního rázu" a jejich autorovi píše: "Nemůžeme mu upřít bystrý pozorovatelský talent a výraznou přiléhavost, ale na druhé straně jsme na pochybách, zda ve své snaze tepat určité nepřístojnosti nezašel příliš daleko a nepěstuje-li tzv. literární klepaření… I v jednotlivých kapitolách knihy dostává Libáň svůj podíl, "Radonice" mají svou reprezentační ulici, velmi slušně upravenou, se širokými mozaikovými chodníky a vyšutrovanou ulici. Kdežto ostatní ulice se topí v blátě, vykračují si obyvatelé kostelní ulice jako po podlaze. (To je jediná věc, kterou autor pochváll.)… Celkem jsou Sladké hříchy kniha, která polechtala senzacechtivé a škodolibé čtenáře, zvláště místní nebo ty, kteří znají poměry, ale kladného nepřináší nic. Ani kritika a satira nesmějí ukazovat jen záporné hodnoty."

I po tolika letech se libáňský autor v muzejní ročence nechal venkoncem ovlivnit hlavně obsahovou složkou knihy, i když ji záměrně nerozvádí. Vřadíme-li si však Sladké hříchy do celku Kalandrova beletristického díla, dokládají nám opět jeho jenom průměrnost stylistickou, naprostou závislost na reálných skutečnostech, jeho neschopnost je tvůrčí spisovatelskou fantazií povznést alespoň na literární průměr, využít běžné literární typizace. Jinak nám libáňské období díky podrobně vedené školní kronice i ještě žijícím pamětníkům umožnilo vidět Kalandru i z dalšího hlediska a významně dokreslit jeho portrét.

(pokračování)

Z vašich dopisů

Vážený pane Holmane, …

chtěl bych Vám i všem Vašim spolupracovníkům poblahopřát a poděkovat za to, co jste dokázali. Vytvořili jste překrásné a bohaté kulturní centrum. Prostředí, které je zachráněno hlavně díky Vám. A to je veliká věc. Postarali jste se o vše: o architekturu vzácné památky, o archeologické nálezy, odkaz našich předních umělců, o výstavní síň i o příjemný odpočinek. Ještě jednou Vám blahopřeji a děkuji nejen za sebe, ale za všechny lidi, kteří mají rádi svou vlast. Udělám vše, abych příští rok přijel zahrát na zahájení Vaší jubilejní výstavy.

Váš Čeněk Pavlík

Neodvolám…

V Libáni a okolí najdeme mnoho krásných míst a památek, kterými se město rádo pochlubí. Právem se neustále hovoří o přestavbě starohradského zámku, o dovolené neopomeneme zajít k borovičce, nebo prohlédnout si libáňský kostel.

Avšak jedna památka podle mého názoru není stále dosti doceněna, a to je překrásná socha mistra Jana Husa na náměstí. Autorem tohoto díla je známý akademický sochař Ladislav Šaloun. Pouze tři města se mohou pochlubit sochou mistra Jana od tohoto sochaře: Praha – pomník na Staroměstském náměstí, Hořice a Libáň.

Mnozí turisté by rádi tuto památku nejen zhlédli, ale si i vyfotografovali. Ale v tom je ta potíž. Před sochou velice často stojí auta, autobusy, zemědělské stroje apod. Nejenže to kazí celkový vzhled tohoto krásného místa, ale socha se pak nenechá vyfotografovat. Věřím, že k nápravě stačí trocha dobré vůle. Vždyť by to uvítali všichni občané, kteří mají smysl pro krásu svého města.

Dávno minuly doby, kdy v předvečer 6. července se konaly slavné lampiónové průvody, pálila se hranice na Horách, střílely se rakety. Škoda. Snad by neškodilo i dnes v tento den položit k pomníku malou kytičku, a to nejen k uctění památky mistra Jana Husa, ale i Ladislava Šalouna.

Hana Mařanová

Staré Hrady v tisku

– Štětinová Dagmar: "Es steht ein schönes Schloss unweit von Jičín". Prager Volkszeitung 27. 5. 1983. Podrobný článek o Starých Hradech se dvěma fotografiemi.

– Osmdesátiny pana Jana Joukla připomněly Pochodeň 8. 4. (článek E. Silkové Nepohádkový dědeček) a Zemědělské noviny 12. 4. (článek K. Bílka Lžíce dědy Joukla).

– Pochvalný článek o našem časopisu uveřejnila Pochodeň 18. 3.

– Pátrání členů literárního kroužku ZŠ Libáň po dějinách ochotnického divadla pochválila Pochodeň 30. 3., Předvoj 22. 4. a Mladá fronta 13.6.

– Turistické sezóny na Starých Hradech si povšimly Předvoj 22. 4., Lidová demokracie 9. 3., 5. 4. a 13. 6., Pochodeň 28. 3. a 1. 6., Zemědělské noviny 2. 4., a dokonce i americký krajanský časopis Hospodář 1. 3.

– Výstavu Karla Janouška a Luďka Vašiny ve Starých Hradech zaznamenaly Pochodeň 2., 17. a 23. 3., Předvoj 25. 3., Svobodné slovo 23. 3. a Zemědělské noviny 15. 3.

– O výstavě Jaroslava Mrvy a Vlasty Ortové na starohradském zámku psaly Pochodeň 30. 3. a 14. 4., Předvoj 22. 4. a Zemědělské noviny 1. 4.

– Články a zprávy o kulturním odpoledni ve Starých Hradech 8. 5. (vernisáž výstavy Václava Černého a Dagmar Renertové, koncert Václava Žilky a Evy Vyskočilové) otiskly Pochodeň 28. 4. a 17. 5., Předvoj 6. 5. a 3. 6., Svobodné slovo 6. 5. a Zemědělské noviny 7. 5.

– O přednášce dr. Milana Jankoviče o Jaroslavu Haškovi a Libáňsku informovaly Pochodeň 19. 4. a Předvoj 22. 4. a 20. 5.

– Na návštěvu spisovatele Adolfa Branalda a herečky Aleny Špačkové ve Starých Hradech upozornily Pochodeň 19. 5. a Předvoj 20. 5.

– Starohradskou výstavu Renaty a Martina Lhotákových oznámily Pochodeň 31. 5. a 9. 6., Svobodné slovo 7. 6. a Zemědělské noviny 28. 5.

Páleníček Ludvík: Jindřich Mošna. Melantrich Praha 1983, 272 stran a 64 příloh. V obsáhlé monografii se setkáváme několikrát i se starohradským rodákem Karlem Polákem, který významně zasáhl do Mošnova života. Např. je zde citován dopis, kterým Polák nabídl Mošnovi angažmá u Štanderovy divadelní společnosti; spolu debutovali v roce 1864 na scéně Prozatímního divadla atd.

Umělecké památky Čech IV (T -Ž). Zpracoval dr. Emanuel Poche a kol. Academia Praha 1982, 639 str. V závěrečném svazku tohoto významného díla jsou z našeho okolí zaznamenány památky z obcí Údrnice, Važice, Vlčí Pole, Zelenecká Lhota a Zliv; v dodatcích potom z Mrkvojed. Opraven a doplněn je popis památek ze Sedliště a Starých Hradů. Také tento svazek obsahuje velké množství fotografií a rejstříky k celému dílu.

Mědílek Boris: Památník národního písemnictví 1953-1978. (Soupis publikací, výstav a kulturních pořadů). PNP Praha 1983, 141 str. Záslužná bibliografie, z níž můžeme sledovat i činnost starohradského pracoviště literárního archívu Památníku národního písemnictví.

Stehlík Ladislav:… ráj to napohled. Albatros Praha 1983, 39 str. Ve čtyřech kapitolách procházíme s autorem Země zamyšlené Jičínskem a zjistíme, že jedním z jeho zasvěcených průvodců po Českém ráji byl i jeho přítel Vladimír Holman.

Hnízdo Bohumil: Válka, mír a křesťanství. Horizont Praha 1981, 136 str. S opožděním zaznamenáváme vydání zajímavé knihy starohradského rodáka doc. PhDr. Bohumila Hnízda, CSc., v níž se věnuje historii i současnosti názorů křesťanských církví na otázky míru a války.

Brukner Josef – Konečný Dušan: František Volf. Odeon Praha 1983, 176 str. V této krásné umělcově monografii je zaznamenána i jeho starohradská výstava v roce 1979.

Drobné zprávy

Místo pozvánky: do konce července je pro velký zájem prodloužena výstava hraček a loutek manželů Lhotákových. – Během července a srpna probíhá výstava plastik Jiřího Kačera a obrazů Romana Havlíka. – 4. 7. setkání s básníkem Karlem Sýsem a Pavlem Chalupou. – 7. 8. vernisáž výstavy obrazů Julie Svobodové, po níž následuje setkání se členy Národního divadla Janou Hlaváčovou a Luďkem Munzarem a dramaturgem ND dr. Jaroslavem Králem. – 4. 9. vernisáž výstavy obrazů Jana Kloučka, po níž uvede E-TRIO z Prahy scénické pásmo Oty Duba "Vavřín a růže" o Karolině Světlé. Pořady začínají na zámku vždy ve 14 hodin.

Velmi dobře pracuje občanský výbor v Sedlišti v čele s předsedkyní Janou Svobodovou. Ženy vysekaly nepřehledné křoví u sochy při státní silnici, požárníci provedli sběr starého železa a spolu s dalšími občany zhotovili hezké oplocení pomníku na návsi, byla zbourána nepoužívaná obecní váha, vybílena autobusová čekárna, je udržována květinová výzdoba před prodejnou a u čekárny, většina občanů se pěkně stará o své zahrádky a okolí domů. Jen boj s pobíhajícími slepicemi, které ničí společnou práci ostatních občanů, ještě není dobojován.

Literární kroužek základní školy v Libáni pracoval letos první rok. Vznikl z iniciativy ředitelky školy Ireny Škodové a vede ho pracovnice LA PNP Eva Bílková. Na svých pravidelných schůzkách se letos děti věnovaly hlavně minulosti ochotnického divadla v Libáni i v okolních vesnicích (Sedliště, Staré Hrady, Psinice, Bystřice).

I letos končí sjezdy spolužáků z libáňské školy často prohlídkou starohradského zámku a poseděním v zámecké restauraci. Bylo tomu tak např. 21. 5. (čtyřicátníci) a 28. 5. (třicátníci); 4. 6. zde měli sjezd i třicátníci z Dětenic.

Položení věnců u pomníku padlých 5. 5. proběhlo ve Starých Hradech i v Sedlišti. Za účasti zástupců MNV a MV NF Libáň s. Pavlíčkové a s. Novotného promluvila k 10 občanům Starých Hradů dr. Eva Bílková, recitovala tak jako vloni Lída Keblová. V Sedlišti se shromáždilo na 40 občanů, promluvila Helena Horáčková, stejně hezky jako vloni Dana Vaníčková recitovala i letos Jana Keblová.

Tašky na střechu gotické části starohradského zámku se utěšeně scházejí, valník jich poslal až ze Sobotky dr. Karel Samšiňák, který je také brigádně naložil spolu s V. Fiedlerem, K. Ouředníkem a S. Roulem. Děkujeme a těšíme se na další, ještě jich pár stovek potřebujeme. Nevíte o nějakých bobrovkách?

Další brigáda severočeských trampů na starohradském zámku 30. 4. znamenala opět důkladnou pomoc při dokončování záchrany objektu. Kolem gotické části zámku povyrostlo lešení, byly osazeny těžké mříže, do 2. patra byly vyneseny koberce a splněna řada dalších úkolů. Díky, kamarádi!

Turistické pochody směřovaly i letos na jaře na Staré Hrady. 26. 3. tudy vedla padesátikilometrová trasa Pochodu za Rumcajsem (362 účastníků) a 7. 5. zde byla kontrolní stanice pochodu SRPŠ Libáňskem. Byl to již 5. ročník, jehož účastníci byli opět odměněni tradičním diplomem od Františka Škody.

Turistická sezóna se letos rozběhla velmi pěkně. Starohradský zámek navštívilo do konce května již na 2 000 zájemců. Byli mezi nimi (kromě účasníků kulturních pořadů) i naši spisovatelé Marie Kubátová, Adam Jist, dr. Jana Štefánková, novináři Olga Šumberová, Vladimír Mikolášek a Jiří M. Palát, houslový virtuóz Čeněk Pavlík a další. Hromadně chodí děti z libáňské školy, byli tu i žáci školy pro neslyšící děti v Praze, žáci školy v Dubenci a ve Staré Pace a členové literárních kroužků libáňské a sobotecké školy, učitelé z Prahy, BSP z JZD Ledce a z Fruty Sobotka, důchodci z Mototechny a OSP Mladá Boleslav, zájezd Liberecké vlastivědy, České besedy Liberec, ROH Český Dub, Baráčníků Sobotka, EXODu Dvůr Králové n. L., Společnosti bratří Čapků atd. A hračky a loutky manželů Lhotákových přivábily návštěvu dětí z mateřských škol (Libáň, Markvartice, Mladějov, Libošovice, Praha, Samšina, Sobotka atd.).

Z činnosti SSM Staré Hrady: 12. 3. taneční zábava, 11. 5. taneční zábava. Ve Starých Hradech se v kulturním sále konala i taneční zábava SSM Libáň 29. 4.

Dokončení studií: Ladislava Pacltová z Dětenic, roz. Beránková ze Sedliště, dokončila studia na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byla 29. 3. promována. – Eva Bílková ze Sedliště vykonala rigorózní zkoušky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a byla dne 26. 4. ve velké aule Karolina promována doktorkou filozofie.

Kulturní kalendář: 25. 4. 1883 se ve Hřmeníně narodil profesor Karlovy univerzity Josef Kopal, vynikající znalec francouzštiny a dalších románských jazyků. – 19. 5. 1908 se narodil spisovatel a básník našeho kraje Josef Hanzlíček - Víchovský.

Pan Jan Joukl ze Starých Hradů se dožil 9. dubna v plném zdraví osmdesátin. Ještě jednou mu k tomuto životnímu jubileu blahopřejeme a děkujeme mu za vše, co pro své spoluobčany i pro celou společnost udělal.

Naši jubilanti: K 70. narozeninám blahopřejeme 4. 6. Anně Šupolové, 5. 6. Martě Wachterové, 11. 6. Jaroslavu Švihovcovi ze Starých Hradů a 7. 6. naší dlouholeté čtenářce prof. Marii Formánkové z Prahy. 60 let oslavila 23. 4. Marie Karlová z Markvartic. Padesátin se dožil 4. 4. náš pilný spolupracovník a přítel Starých Hradů, literární historik Aleš Fetters z Náchoda. Všem srdečně gratulujeme!

Narození: 2. 4. se narodila Zuzana Holmanová ze Starých Hradů. Vítáme ji do řad našich spoluobčanů.

Úmrtí: 28. 3. zemřela paní Marie Hnízdová ze Starých Hradů ve věku 75 let. 1. 4. zemřela naše čtenářka Božena Vitásková z Liberce, rozená Tesařová z Libáně, ve věku 76 let – náš časopis ji dlouhá léta spojoval s krajem mládí. 10. 4. zemřela paní Marie Kejzlarová ze Starých Hradů ve věku 73 let. 14. 4. zemřela paní Miluška Trmalová z Trutnova, roz. Krámská ze Starých Hradů ve věku 50 let. Také ona pravidelně od počátku odebírala a četla náš časopis, stejně jako oblíbený mlynář pan František Bobek z Važic, který zemřel 2. 5. ve věku 73 let. 5. 5. zemřela Františka Jouklová ze Starých Hradů ve věku 70 let. 28. 5. zemřela paní Františka Křížová ze Starých Hradů ve věku 66 let.

Menu