| Číslo 4 | Ročník VI. | Listopad 1983 |
(K stému výročí jeho úmrtí)
Jedním z těch, kdo stáli po boku nečetných odborníků, kdo v jednotlivých českých krajích razili cestu archeologickému bádání i pochopení širokých vrstev pro historické památky, byl Václav Jaromír Černý. Srdeční choroba ukončila 14. listopadu 1883 jeho ne právě dlouhý, ale prací naplněný život vlastence, který nestál sice v prvních řadách představitelů národa, ale ve svém kraji se stal významnou postavou. Rodák ze Sobotky (14. 8. 1832 v Soboteckém Březně čp. 33) dospíval v pohnuté době kolem r.1848 jako student gymnázia v Mladé Boleslavi a tehdy se utvářely jeho vlastenecké názory. Odrazily se ve větě, kterou si vybral jako své osobní heslo: "Vlast kdo svou nemiluje, tenť ani neví, že jest živ."
V. J. Černý se snažil pracovat pro národ v mnoha oborech: propagoval rozvoj hedvábnictví a pěstování bource morušového, studoval české meteority, psal básně a povídky, dokonce i divadelní hry 1), z jeho podnětu byl r. 1870 založen libáňský cukrovar: stýkal se přátelsky s různými osobnostmi své doby, například s F. L. Riegrem. Ale hlavní důvod, proč na něho i dnes vzpomínáme, spočívá v jeho archeologické činnosti; tou se trvale zařadil mezi skromné sice, ale pro vývoj vědy nezbytné regionální badatele, z jejichž práce vyrostly naše dnešní výsledky. Této hlavní stránky činnosti V. J. Černého si po zásluze povšimly i dosavadní nečetné připomínky jeho památky 2); sté jubileum si však zaslouží podrobnější výčet zásluh Černého.
Archeologie, která – jak až bylo řečeno – je vždy spojena s konkrétními místy, spojila Černého s Libáňskem. Přišel sem samozřejmě z jiných důvodů. Po maturitě v Mladé Boleslavi (1. 12. 1851) vstoupil do státní služby jako kandidát berního úřadu v rodné Sobotce. Roku 1855 odešel jako asistent do Nechanic na Hradecku, kde se stal r. 1862 oficiálem. O tři roky později však vyměnil berní úřad za místo zajímavější a vlivnější: při zřizování okresních zastupitelstev byl r. 1865 přijat jako tajemník tohoto zastupitelstva v nově zřízeném okrese libáňském.
V Libáni zakotvil natrvalo, tady se také teprve rozvinula jeho mnohostranná činnost společenská, literární, ekonomická i odborně zaměřená. Osvěta širokých vrstev národa byla jedním z jeho cílů, pro něž byl ochoten pracovat. Zajímavý je především jeho návrh (z r. 1871) dr. Eduardu Grégrovi, význačnému českému politikovi, aby se populárně naučná edice Matice lidu (Grégrem v Praze vydávaná a tištěná) zasílala do všech okresních zastupitelstev v Čechách a tajemníci aby zajišťovali její odbyt. Ovšemže to byl plán iluzorní – proč, to vystihl Grégr ve své odpovědi: Byl by dobrý, "kdyby bylo všude takových tajemníků, jako jste Vy." Bohužel, v praxi to bylo naopak, a tato skutečnost sama dobře ilustruje osobnost Černého.
Úřední působení v malém městečku před sto lety jistě nebylo samo o sobě nabito událostmi, i když Černý sám nevynechal žádnou příležitost, aby při společensko-úředních povinnostech nevystoupil v zájmu národa, jeho hospodářského a kulturního povznesení (byl řečníkem při stém jubileu narození J. Jungmanna, při návštěvě F. L. Riegra v Libáni, při otevření cukrovaru a otvírání nových škol, při zahájení sbírek na obnovu vyhořelého Národního divadla…). Ponechávalo mu čas na různé zájmy, z nichž nejnápadnějším se brzy stal zájem o místní historii a o její památky, zejména památky dosud ukryté v zemi nebo nerozpoznané na jejím povrchu. Tak se Černý dostal k archeologii.
Krajina kolem Libáně byla dosud archeologicky téměř nedotčena, třebaže už koncem 30. let 19. století sem zasáhl zájem první archeologicky zaměřené ženy v Čechách – hraběnky Elišky Alžběty Šlikové, která na zámku v Kopidlně občas i na delší dobu uvítala tehdejšího předního českého archeologa Matyáše Kalinu z Jäthensteinu 3), a třebaže v první polovině 40. let sem na svých průzkumných cestách zabloudil první český profesionální archeolog Josef Vojtěch Hellich, slavný malíř a správce archeologických sbírek Národního muzea, v jehož pozůstalosti se našly plánky keltských čtyřúhelníkových valů u Markvartic a okrouhlého valového opevnění údrnického hrádku 4). Národní muzeum a jeho Archeologický sbor, založený r.1843, soustřeďovaly tehdy českou archeologickou práci a sbírky tohoto oboru. Není proto divu, že Černý brzy navázal s Národním muzeem spojení. Stalo se to v 70. letech, která jsou obdobím archeologické činnosti V. J. Černého.
Už r. 1873 nacházíme jeho jméno mezi dárci do archeologických sbírek Národního muzea 5). Významnější je však rok 1877, kdy Černý zaslal Sboru obsáhlejší zprávu o svých dosavadních zjištěních, otištěnou v muzejním časopise Památky archeologické pod názvem O starožitnostech z Libáňska 6). Upozornil tu zejména na nálezy v libáňském cukrovaru, kde se při různých výkopech přicházelo na střepy, kamenné sekyrky a klíny, při stavbě kůlny za úřednickým domem na velkou nádobu. Pravěké kamenné nástroje se objevily i na poli na návrší za cukrovarem. Z okolí zaznamenal nález z nového hřbitova v Osenicích, kde hrobník vykopal popelnici obsahující ohnutý železný hrot oštěpu a železné ovčácké nůžky (podle popisu jde nepochybně o žárový hrob z doby římské, z prvních století n. l., kdy Čechy byly osídleny germánskými kmeny). Dalším pozoruhodným místem bylo Linhartovo pole na Hřmenínském vrchu u lesa Bukoviny poblíž úvozové cesty a kamenného kříže. Tady Černý spatřil tři pozoruhodné velké kameny, které – zřejmě pod vlivem nedávno vyšlého díla J. E. Vocela Pravěk země české (1866–68) – pokládal za "peulvany" čili menhiry, vztyčené tu v pravěku. Na témže poli se právě v té době našel bronzový "náramek s hadovitou uzávěrkou" (což by mohla být velká esovitá záušnice, bronzová ozdoba účesu nejspíše z 11. století, ale možná i keltský nákrční kruh z doby o více než tisíc let starší) 7) a bronzová jehlice, která se zničila, zatímco náramek získal Černý.
Na stopu jiného naleziště přišel, když navštívil rolníka Šimka v Bystřici. Na dvoře tu ležel velký plochý pískovcový kámen, na jehož horní hladší straně byl vytesán kříž. Ukázalo se, že r. 1865 se při stavbě silnice do Střevače hned za Bystřicí našlo velké řadové pohřebiště slovanské nejspíše z 10.–11. století, kde kostry ležící na zádech hlavami k západu a obličeji k východu byly asi v 10 případech kryty takovými deskami (a jedna obložena velkými valouny). U několika lebek se našly esovité záušnice, bronzové i potažené stříbrnou fólií. Archeologové už tehdy znali podobná pohřebiště – jedno z prvních bylo objeveno už r. 1834 u Kopidlna 8) – a Černý také správně rozpoznal jeho rámcové stáří.
Ještě důležitější je zjištění, že Černý se neomezil jen na nálezy jiných, nýbrž stal se aktivním archeologem – amatérem (tehdy, na rozdíl ode dneška, to bylo účelné a užitečné) a pustil se do vlastních vykopávek. Lákaly ho hlavně mohyly, přičítané běžně našim slovanským předkům z rané doby dějinné – tady celkem výjimečně správně. U Nadslavi na kraji lesa zjistil dvě veliké mohyly v poloze "U Židového dubu" (mohutný dub stál na jedné z nich). První měla obvod 100 kroků a výšku 2 m, druhá, trochu menší, byla už rozhrabána. V první mohyle Černý kopal, ale jak už to u slovanských mohyl bývá, nenašel "nic než něco střepů" a kamenný broušený klín (ten byl zřejmě na povrchu a k mohyle nepatřil – byl mnohem starší). Dodejme, že o těchto mohylách hovoří i v rukopisném pojednání o Nadslavi 9), napsaném už po první návštěvě naleziště v červenci 1876; tady popisuje pohřebiště a uvádí, že krátce po této návštěvě se sem vrátil s nadlesním Rotou ze Starých Hradů a kopali v mohylách, porušených však už starším kopáním. Našli zřejmě jenom střepy nádob. K tomu Černý dodává, že stranou od ostatních stojí ještě dvě velké, které vysloužilí vojáci pokládají za náspy z nějakých válek, a v těch že dá kopat na jaře r. 1877. Této druhé akce se týká zpráva v Památkách archeologických, uvedená výše. Výsledky kopání zřejmě Černého zklamaly – asi doufal, že tu najde krásné bronzové ozdoby a zbraně jako v mohylách jižních a západních Čech (které jsou ovšem v takových případech předslovanské).
Lepšího výsledku se nedočkal ani u kopečku v lese Bažantnici nad potokem Bystřicí proti Starým Hradům: dal tu kopat, ale uvnitř nebylo nic než hlína místy promíchaná popelem a uhlíky. Věřil však, že nakonec jej odškodní dvě další mohyly kus dál na kraji lesa proti Sedlišťskému mlýnu; nadlesní Rota se sice domníval, že vznikly v souvislosti s oborou, ale Černý našel na jedné z nich jakýsi střep a hodlal je prokopat. Zda to udělal, nevíme.
Tuto zprávu provázely do Národního muzea i nálezy samy, pokud je Černý získal. Už r. 1873 sem poslal pár věcí (bronzový hrot, 2 bronzové kroužky – záušnice? – z Bystřice, 2 zlomky bronzové spony snad z Libáně, hliněný přeslen z tamního cukrovaru a 7 zlomků kamenných nástrojů z nádvoří cukrovaru i z pole za ním 10). Nyní na jaře 1877 posílá věci, o nichž píše: dva kamenné hroty či klíny od cukrovaru, 3 celé a 2 zlomky záušnic z Bystřice, malý kamenný mlat z mohyly u Nadslavi, bronzový kruh z Hřmenínského vrchu, navíc ještě železný hrot z Psinic 11).
Uvedená zásilka a zpráva je odpovědí na poctu, které se Černému z Národního muzea dostalo. Patrně s ním byl ve styku už v předchozích letech – snad díky tomu, že dr. Josef Emler, předseda Archeologického sboru, byl rodák z Libáně. Emler také podepsal dopis Černému, datovaný 26. 11. 1876:
"Vaše Blahorodí, Velectěný Pane!
Archeologický Sbor Musea království Českého přihlížeje k Vašnostiným vlasteneckým snahám o prozkoumání památek dávnověkosti národa našeho, jakož i k horlivé péči Vašnostině o sebrání a zachování jich, dovolil si zvoliti Vás, Blahorodný Pane, za svého dopisujícího člena. Račtež Velectěný Pane volbu tuto co skrovné uznání zásluh Vašich od podepsaného sboru přijmouti a záměry jeho i dále dle sil svých laskavě podporovati 12)."
Černý splnil toto přání uvedenými zásilkami i obšírnou další zprávou, která byla rovněž otištěna v Památkách pod názvem "O starožitnostech z doby předhistorické na Libáňsku" 13) r. 1879. Černý, tehdy už řádný člen Sboru, poukázal v úvodu na to, že "okolí starožitného města Libáně v archeologickém ohledu dosud prozkoumáno není", a přináší další materiálie ke zlepšení tohoto stavu. Popisuje zbytky středověkého valového opevnění v Údrnicích. Znovu se vrací ke slovanským hrobům u Bystřice a dodává, že v 60. letech byly na Vaníčkově zahradě pod hřbitovní zdí rozkopány jakési kopečky obsahující četné střepy a popel – snad prý ještě starší mohylové pohřebiště. Pak zaznamenává náhodný nález bronzové sekerky s lištami (starší – střední doba bronzová) na poli v poloze Na bahnech na půlcestě z Bystřice do Sedliště, znovu informuje o balvanech na Hřmenínském vrchu. Libáňský cukrovar mu poskytoval dalšími nálezy důvod k přesvědčení, že stojí na archeologicky nejdůležitějším místě kraje, snad na nejstarším zdejším pohřebišti. Rovněž z pole za cukrovarem přibyly další nástroje z mladší či pozdní doby kamenné. Dvě hnědé hlazené nádoby – prý popelnice – se nedávno vykopaly v písku jihozápadně od Psinic směrem k Borku pod polohou Kelník. A při cestě z Psinic ke Kopidlnu podél mlýnského lesa se prý při vysazování lesních stromků našly střepy nádob. Černý se tam vydal na průzkum a v polích u lesa objevil dosud znatelné opevnění obehnané valem, proraženým silnicí Psinice – Kopidlno. Našel tak nové, dosud neznámé hradiště, zřejmě z raného středověku, tehdy devadesáté čtvrté v Čechách (jak podotkl v poznámce redaktor Památek prof. J. Smolík, který ho ocenil nejvýše ze všech objevů Černého a žádal jej o přesný popis, vyměření a zhotovení plánu).
Hmotnou cenou byl ovšem nejvýznamnější nález závitků zlatého drátu, podchycený, ale nezískaný Černým. První se udál prý už před lety, druhý r. 1872 při hrabání jetele, oba ve stráni nad Ortovým mlýnem u Hřmenína. Závitky, patřící zřejmě mladší době bronzové (lužické kultuře), prodal nálezce zlatníkovi do Jičína k roztavení. Tady opět došlo ke zničení vzácné památky z neznalosti. Černý se s tím setkával častěji a reagoval iniciativně (i když asi bez valného výsledku) tím, že r. 1876 rozeslal jako okresní tajemník všem obecním starostům libáňského okresu tuto výzvu:
"Aby kde možná i v našem okolí objevené a nalezené starožitnosti a památky buď pravěkých obyvatelů naší vlasti aneb předkův našich buď nevědomky, aneb z neznalosti se nezničily, dovoluji si Vás, pane starosto, přátelsky žádati, abyste sobě neobtěžoval, své pp. sousedy požádati a poučiti, by při kopání základu k novým stavbám a vůbec kdykoliv by buď náhodou kdo na nějaké starožitnosti přišel, … (tady popisuje různé druhy nálezů)… aby pak ten, který k tomu laskavě přihlídl, by se vše takové pozorně vykopávalo a vybíralo a pro naše České Museum zachovati hledělo. Já pak sám rád dělníkovi, aneb kdož mně podobnou starožitnost dodá, nějakou odměnu poskytnouti a po případu cenné věci odkoupiti chci. Zároveň bylo by také záhodno, kdybyste zvláště také po případu tamního p. stavitele s touto mou žádostí obeznámil, neboť on má zajisté nejvíce příležitostí, aby při stavbách pracující lid na podobné starožitné nálezy upozornil. V plném znění byla tato vyhláška otištěna v Památkách r. 1876 14), a to byla vlastně první archeologická publikace Černého.
V jistém rozporu s výzvou k podpoře Muzea, ozývající se i v závěru článku z r. 1879 (budeme-li pracovat systematicky, "dokopáme výsledku, jež sbírky našeho Musea platně rozmnoží") je skutečnost, že tentokrát Černý popsanými nálezy muzejní sbírky nerozmnožil, nýbrž ponechal si je jako sbírku vlastní: další záušnice z Bystřice, nálezy z Vaníčkovy zahrady, bronzovou sekerku, zlomek bronzové spony zřejmě keltské (laténské) z libáňského cukrovaru, nádoby z Psinic. Výslovně to ve svém článku uvádí.
Naproti tomu další věci, které získal, poslal opět Muzeu v roce 1880, i když tentokrát bez podrobnější zprávy, takže v Památkách archeologických se objevila jen drobná zmínka 15). Byly to dvě z osmi bronzových záušnic, nalezených u tří slovanských koster ve Svobodově zahradě "na kopečku" v Kopidlně, bronzová přezka vykopaná na Linhartově poli na Hřmenínském vrchu, bronzová sekerka s laloky z hromadného nálezu na zádušním poli nad Jičíněvsí při křižovatce silnic do Jičína a Kostelce, středověký železný hrot z Velíše; přidáno bylo sdělení o nálezu římské mince z 2. století n. l. na Kelníku u Psinic a o starém pečetidle, které se našlo v Labouni při kopání pařezů. Ještě v roce 1883 se Černý zasloužil o Muzeum svým zásahem po nálezu pokladu českých denárů – mincí knížete Bořivoje II. z počátku 12. století. K nálezu došlo u Drahoraze při úvozu do Ketně; mince byly v nádobě, z níž zůstal jen jediný střep. Černý podal o tom Muzeu zprávu 16), zaslal 15 a později ještě 8 mincí z nálezu, které získal. To byl ale jeho poslední příspěvek. Krátce nato už sděloval krajinský jičínský list Krakonoš 17), že 14. 11. 1883 zemřel v Libáni, stěží překročiv padesátku, Václav Jaromír Černý, "zasloužilý vlastenec, u věcech národních vždy obětavý a horlivý, muž karakteru přímého a poctivého", jenž byl "pro svoji dobrou povahu v celé krajině ctěn a milován."
Z hlediska archeologie je zajímavé, že v posledním roce života postoupil Černý od věcných zpráv k teoretické práci: do "Památníku soboteckých a okolních rodákův", který uspořádal a vlastním nákladem r. 1882 vydal k 1. sjezdu rodáků v Sobotce, vložil své kratičké pojednání nazvané "Myšlenky o pohřbívání mrtvol v pravěku"18). Článek je polemikou proti dosavadnímu převládajícímu názoru, že pohřbívání do země je starší než pohřeb žehem. Do tohoto sporu, vedeného i v naší vědě od časů Dobrovského, připojil Černý nové stanovisko, vycházející ze spojení druhu pohřbu se stupněm usedlosti lidí: pohřeb do země je podle něj atributem usedlého obyvatelstva, které nemuselo při stěhování pozůstatky svých zemřelých nosit s sebou. ·
"Národové keltští a slovanští dokaváde toliko kočovní život vedli, mrtvá těla proto jen pálili a popel jich v popelnice čili mohelnice ukládali, a tyto pak v podzemní skrýše v kobky aneb v nasypané mohyly na blízku svých bydlišť… buďto jednotlivě, kde která rodina bydlela, aneb z celých osad pohromadě, uschovávali, aby tu každá rodina, opustivši dosavadní kraj, obydlí své a odstěhovavši se na místo aneb do země jiné, spolu oné popelnice, pozůstatky to dědův a svých milých zároveň sebou vzíti mohla…" (Str. 62). Z této představy, že urny byly určeny k opětovnému vykopání a přenášení, vyplynula i další originální představa: "dědové" u Kosmy či Dalimila, nesení Čechovým lidem na Říp a do nové vlasti, "nebyli zajisté také nic jiného, než mohelnice s popelem a s pozůstatky praotcův, jež družina Čechova, opustivši svá posavadní sídla do nové této země s sebou byla vzala, jež na bedrách svých každý byl přinesl, neboť jak kronikáři i jiní badatelé za to mají, že "Penátes" skřitky, dědové – byly obrazy předkův, toť opravdu právě kritické, anť za tehdejší kamenné a bronzové doby kočující lid sotva se malbou, a pak v takovém ještě stupni zabýval, aby byl snad docela podobizny zhotovoval, aneb tak dovedným byl, aby snad sochy praotcův a dědů svých z kamene aneb z něčeho jiného býval vytesával." Nic takového se také v našich památkách nedochovalo. Z těchto úvah vyplývá závěr (str. 63), že "národové keltičtí a slovanští dokaváde kočovný život vedli, mrtvoly pálili, a popel z nich v mohelnice uschovávali, a teprv později, když stálá sídla měli, tenkráte pak teprv neporušené v hroby ukládali."
Dnes ovšem víme, že představa o přenášení urnových hrobů je mylná, víme o prioritě kostrového pohřbívání i o výtvarné dovednosti v dobách, o nichž Černý ještě nemohl mít tušení, o literárním původu představy o "dědech" u Kosmy – ale pro nás je důležitější, že Černý se neomezil na prosté sběratelství, že dospěl až k teoretickým úvahám, a je jisté, že by se byl vypracoval na ještě vyšší úroveň, kdyby jej nebyla zastihla předčasná smrt – právě před sto lety. I tak udělal pro svůj kraj dost na to, aby jeho památka nezůstala zapomenuta.
POZNÁMKY
1) Básnicky vystoupil i v samostatném drobném tisku "Trojlístek k upamatování na poslední rhetory roku 1851 v Mladé Boleslavi" spolu se dvěma přáteli z právě ukončených gymnaziálních studií (jeho báseň Loučení je poslední z trojice, pod šifrou B. H. = Bohumil Humprechtský). Zajímavým dokladem z té doby jsou Denníkové zápisky, uložené v Městském muzeu v Sobotce (nyní v Okresním archívu Jeřice).
2) Z. Drenko: Václav Jaromír Černý a archeologie. Zpravodaj Šrámkovy Sobotky IV, 1967, č. 8, s. 6; E. Horáčková: Výročí Václava Jaromíra Černého. Listy starohradské kroniky I, 1978, s. 30; 250 let gymnasia v Mladé Boleslavi. Mladá Boleslav 1938.
3) K. Sklenář: Počátky české archeologie v díle Matyáše Kaliny z Jäthensteinu. Sborník Národního muzea 30, A, 1976, s. 1–136 (hlavně 52–55).
4) K. Sklenář: Archeologická činnost Josefa Vojtěcha Hellicha v Národním muzeu (1842–1847). Tamtéž, 34, A, 1980, 109–235 (hlavně 175–176).
5) Sm.: Archeologický sbor Musea Království Českého. Památky archeologické 10, 1874, s. 169–171) (o Černém 171). Stručný seznam darovaných před mětů v přírůstkové knize archeologických sbírek pod č. př. 55/73 (7. 11. 1873).
6) Památky archeologické 10, 1877, s. 822–823.
7) J. Waldhauser: Problém tzv. Viereckschanzen (keltských čtyřúhelníkových valů) a nově zjištěné oppidum v severních Čechách. Archeologické rozhledy 22, 1970, s. 327–334 (hlavně 327).
8) K. Skenář: Nálezová zpráva o slovanském pohřebišti u Kopidlna z roku 1834, Acta regionalia 1970–1971, s. 162–171.
9) "Nadslava", rkp. V. J. Černého v pozůstalosti prof. J. L. Píče, Literární archív PNP (pracoviště Staré Hrady), kartón 28. V tomto rukopise Černý upozorňuje ještě na stopy příkopů patrně středověké tvrze či hrádku na výšině Stráník v lese západně od Nadslavi. Shodný obsah má stať "Nadslava" v knize rukopisů Černého v Městském muzeu v Sobotce (nyní v Okresním archívu Jeřice). K výkopům v Nadslavi viz i J. L. Píč, Mužský a jeho okolí v ohledu archeologickém, Památky archeologické XIV, 1888, s. 329–362 (hlavně 353).
11) J. Smolík v Památkách archeologických 10, 1877, s. 808. Přírůstková kniha č. př. 16/77 (13. 3. 1877). Dodatečně zde připsán malý kamenný přeslen z Ledců, který však patří až k darům z roku 1880.
12) Uložena v Městském archívu v Sobotce, pozůstalost V. J. Černého a R. Černé (nyní v Okresním archívu Jeřice). Zprávu o tom má Smolík v Památkách archeologických 10, 1877, s. 811.
13) Památky archeologické 11, 1879, s. 127–132.
14) Bez autora: K zachránění a zachování starožitností. Památky archeologické 10, 1876, s. 611–612 (redakční zpráva, Černý jmenován v textu).
15) Sm.: Archeologický sbor Musea království Českého. Památky archeologické 11, 1880, s. 469–474 (hlavně 470); kromě jmenovaných nálezů se zmiňuje ještě o "střepinách porýsovaných nalezených v okolí libáňském" a jiných drobnostech. Zpráva Černého, provázející tyto nálezy, je stručně excerpována na s. 472. Přírůstková kniha archeologických sbírek, č. př. 31/80 ze 16. 7. 1880. Na jiném místě (Památky archeologické 12, 1882, s. 137–140) je uvedeno, že v první polovině roku 1882 poslal Černý Muzeu "tři úlomky předmětu neurčitého", které nejsou evidovány v přírůstkové knize.
16) Sm.: Archaeologický sbor Musea království Českého. Památky archeologické 12, 1883, s. 323–330, na s. 327.
17) Krakonoš 5, 1883, č. 22, 25. 11., s. 248.
18) Strana 61–64. Neúplný rukopis tohoto článku uložen v Městském archívu v Sobotce (nyní v Okresním archívu Jeřice), viz poznámku 12.
11. září 1881 při zahájení sbírek na obnovu Národního divadla
Velectěná společnosti!
Tam, kde stříbropěnný veletok po věky již líbá a celuje onu sráznou posvátnou skálu, na kteréž kdysi výše hrad trůníval, tam na této posvátné skále vévodila kněžka Libuše jsouc obklopena svými Čechy, statnými kmety a vladyky. Libušin věštící duch prozíral tehdá dál v šerou budoucnost a kněžka žehnajíc své rodné zemi předpovídala, věštila – tam že nížej k nohoum jejím po březích Vltavy, tam že ono plémě Čechův své srdce míti má, tam že sláva jeho vzkvétat a ono srdce pro celý národ věrně bíti bude. Ano, Libuše věštila: Můj drahý národ, Čechův plémě neskoná, ono všechny hrůzy pekel slavně překoná. Libuše pak již dávno, dávno, jak se praví, v Libici odpočívá, a kmitne-li se před zrakem naším úzký proužek historie národa českého, tuť víme, že nebyl tento národ český poslední mezi národy, že jeho jméno, jeho sláva daleko za hranice zaznívala, že tento národ měl svého Karla, měl Jiříka Poděbrada, že věda, umění vzkvétala, že byl každý hrdým Čechem, Češkou slouti a voje české že byly tehdá postrachem nepříteli a že před pouhým výkřikem Češi jdou statisícová vojska na útěk se dávala. Byl to vrchol slávy, byl to zlatý věk národa českého. Libušina věštba se vyplnila a po všechny ty doby byla Praha, zlatá Praha, povždy tlukoucím srdcem národa českého. Minul však onen věk, zlatý věk, genius národa českého se zasmušil, svěsil hluboce hlavu, když nesvornost v plémě českém se byla zahnízdila. A poslední, ta nejkrutější rána padla na Bílé hoře 1620. Poté nastalo hrobové ticho, mrtvé ticho po vlastech. Věnce slávy roztrhány, rozmetány, meče vítězství rozlámány, sejčkové poletujíce krákorali blížící se konec, smrt národa českého. Čech nebyl více Čechem, Češka styděla se za svou matku a protož mohl také kdysi vozka jeda v Praze po ulici bičem švihnouti a říci:. Aj, zde stávala jednou Praha, totiž Praha česká. Pochybní příznivci a přátelé národa českého chystali mu již rakev, a vše, i ten nejposlednější hřeb do ní byl připraven a sousedství drželo již již provaz od zvonku, aby jemu umíráčkem k věčnému spánku odzvonilo. Avšak zadrž, zadrž, ustaň, nemyl se! Vždyť Libuše věštila: Můj drahý národ, plémě české neskoná, ono všechny, všechny hrůzy pekel slavně překoná! A svatý Václav nedal skutečně také národu českému zahynouti. Mužové z chatrčí vyšlí, to vojsko blanické, ti jali se sbírati ten prach zaniklé slávy, vybírali zrnka z podkamení, budili, tloukli na dveře chatrče i paláce a aj, hle, ten český lev nespal, onť jenom dřímal. Ano, národ český opět žije a bohdá žíti, žíti bude na věky. A jaké to podívání na ten národ český! Jest to učiněný mraveneční kopec, to živost, ta čilost, to snažení, to pobádání vpřed, jeden druhého hledí, chce předstihnouti. A aby zasvětil své vzkříšení, své znovuzrození, jal se stavěti na pravém břehu Vltavy, v zlaté Praze, v srdci svém na obdiv světu skvostný nádherný pomník, stánek, chrám uměn, důstojné to Národní divadlo.
Po třicet dlouhých let krejcar po krejcaru se k tomu sbíral a i ta chudá vdova odejmouc si od úst, obětovala ten mnohdy trpce zasloužený vydělaný haléř na tento pomník, na oltář vlasti. Po třicet dlouhých let osvětlovala ta myšlenka a naděje jak stáří tak mládí spatřiti ten uměn velechrám. A od roku 1868 již svážel se ze všech končin vlasti potřebný kámen, hmota; umělcové, učencové vynakládali všechen svůj um, píli a dovednost, aby ke vzkříšení národa důstojný zbudovali na Vltavě pomník.
A aj, dokonáno konečně toto skvostné dílo, lid, národ celý raduje se a plesá zříti k nebesům pnouti se svými mozouly zbudovaný pomník. Celý národ chystá se, aby musy v tento velechrám k stálému přebývání uvedl, aby tak dne 11. září 1881, aby dnes, dnes totiž aby důstojným způsobem se svými pobratimy zasvětil skutečný svátek svého vzkříšení, svátek svého znovuzrození.
Žel, ale, bohužel, ten závistivý, ten ukrutný nelítostný osud jináče byl určil. Když již vše k svátku připraveno, když již poutník ohlíží se na cestu po své holi, tuť v zlaté Praze památný to 12. srpen 1881 k večeru po ulici spěchající lid spatří, nechce věřiti, trne, okazuje, jak ze střechy Národního divadla se kouří! Ha, toť předce nemožné, tuť ale plamínek vyšlehne. Lid se sbíhá jak omráčen. K neuvěření a předce skutečná pravda. Lid strnule volá, křičí: Národní divadlo hoří, hoří! Než se ale lid vzpamatuje, než Praha tomu uvěří – pak ten ryk, ten křik, volání, zvonění, troubení, bubnování, ten nářek, žel lidstva. Ten plamen tam nahoře na střeše se ale neleká, ten nedává se uprositi, on jest nelítostný, žížnivý dravec, vyšlehne co fúrie, litice vzhůru k nebesům, neslyší dole ten žalný nářek a volání.
A ještě kdyby všechny ty slze pohromadě byly, jež v tomto okamžiku strnulému kolem a vdáli lidu z očí žalem se byly vyronily, i ty ještě samy zajisté bývaly by oheň udusily, ale vše marné namáhání, litice samé byly se již spykly. Plameny šlahají, žhavé jiskry lítají, sršejí, kopule, střecha kloní, kloní se praskotem a hromovým rachotem řítí se vnitř dolů, kde vše, vše tu zrovna oslňující krásu a ozdobu, všechno to třicetileté vynasnažení a tolikaletou práci českého umění, dovednosti, vše to v jednom okamžiku pojímá pekelný žár v svůj klín. A ještě okamžik, a ta chlouba české práce – Národního divadla není více! Kterépak oko lidské, kterépak oko pravého Čecha a Češky zůstalo nad tímto strašným zjevem a obrazem aneb jen zprávou nezarosené. Kdož pak, velectěná společnosti, nad tímto velkým neštěstím a jeho následky nevyronil slzu utlačeného bolu?
Jako matka nad rakví svého milého dítěte, tak v zoufání spíná ruce národ český nad tímto velkým neštěstím, tak hořekuje a kvílí. Avšak nikoliv, nikdy tak! Pán Bůh Čecha neopustí. A ne z oka smutného, nýbrž z ruky pilné naděje skvitne. A protož opět vzhůru, zhůru! Měli jsme krásné Národní divadlo, bohdá budeme míti nové ještě krásnější. Národ český ztratil ohněm ovšem mnoho, nejdražší klenot, zato ale našel opět sama sebe, takže bratří Polané o nás s podivem píšou: "Jsouť to předce zvláštní národ, ti Čechové. Ještě jim tam na břehu Vltavy žár, dým a kouř zvěstuje pekelnou zkázu jich ohromné oběti, přičinlivosti, jejich chlouba, velechrám uměn, padá právě v sutiny, ale Čechové již opět v tom okamžiku skládají o závod nové obětě na postavení nové důstojné budovy." A vskutku také, již se tak zrovna podobá, jako by jakýsi osud hleděl zámyslně národ český neštěstím stíhati, aby jej tak udržoval v stálé a v stálé jen čilosti a práci, jináče by týž ochabl a zmalátněl, jináče by sotva svého vznešeného velkého povolání dosáhl.
A protož nermuť, české oko, nermuť, nesténej nad neštěstím, ó vlasti má, práce, obětavost opět vše překoná, a jsem jistá že rok 1883 již opět uzří novou divadelní budovu ve své báječné kráse. A jak by také ne! Vždyť vše závodí jen v obětavosti a sama Jich Veličenstva, náš nejmilostivější císař a císařovna, Jeho císařská Výsost náš kralevič s nejjasnější svou chotí jde hluboce dojmutí naším neštěstím velkomyslně nám přispěti. Vždyť od paláce až k té nejposlednější chatrči vše v obětavosti zápolí jeden druhého předstihnouti. I to služebné děvče klade svou úsporu na oltář vlasti a což vás všechny zajisté také dojmulo, když i ti nešťastní slepci z pražského chorobince odeslali deputaci k primátorovi královského hlavního města, která se slzou ve vyhaslém oku, neboť příroda jest tak nespravedlivá, že slepci i tu slzu ponechává, aby svůj osud oplakávati mohl, která s pláčem zde primátora žádá a prosí, že všickni v chorobinci bez rozdílu že nebudou jeden den obědovat, že nebudou jíst, jen aby výtěžek za to vcelku as 52 zlatých obnášející obětován, obrátil se na znovuzbudování Národního divadla. Kdož by zůstal při tomto příkladu chladným, kdož by nebyl nad tím dojmut? Protož také počíná ten svět onen malý čilý národ český v jeho čilosti, v jeho obětavosti obdivovati. A protož také nermuť se oko nad ztrátou a zničení tak velkolepé české práce, ano, spíše opět novému důstojnému Národnímu divadlu volejme od srdce: Nazdar!
Dnem 18. listopadu 1983 vyvrcholil Rok českého divadla znovuotevřením Národního divadla v Praze. Po důkladné rekonstrukci se zaskvělo vše v nové kráse. Nejen divácká část, ale i prostory za oponou. Nejmodernější divadelní technika usnadní práci všem, kteří tam mají svá pracoviště.
Chvilku předtím, než zhasnou světla v hledišti pročítáme program. Jména představitelů jednotlivých rolí, režiséra, výtvarníků scény i kostýmů, choreografie, dirigenta atd. Na každém představeni se však podílí mnoho dalších pracovníků, bez kterých by se nemohlo hrát, ale jejich jména se na programech neobjevují.
Když divák pohodlně sedí a sleduje děj hry, za jevištěm je rušno. Oponář obsluhuje opony a pouští herce před oponu na "děkovačku". Na každé straně hned u opony se spoustou tlačítek a mikrofonem jsou inspicienti, kteří svolávají herce a posílají je na scénu. Svolávají i dirigenta, orchestr a techniku. Vše je přesně načasováno. Hodinu před zahájením představení mají nástup herci i technika. V šatnách se líčí herci, vlásenkáři nasazují a češou paruky, garderoba obléká kostýmy. Na jevišti probíhají poslední kontroly osvětlovačů, zvukařů, nábytkáři doplňují scénu nezbytným nábytkem. Rekvizitář roznáší vše, co je potřeba do hry, a dává různé předměty na místa předem určená. Zbrojíři vyrovnávají helmy, kopí, meče a vše, co patří do hry. V provazišti, které je ve 4. patře, jsou připraveni pracovníci, kteří na dané signály světelné či zvukové spouštějí a vytahují kulisy a různé závěsy. Čalouníci ještě prohlížejí, jsou-li koberce dobře přibity, aby někdo nezakopl a nezranil se. Nad tím vším dohlíží strojmistr, který je všude.
Pracuje tu parta sehraných lidí, každý dá vše potřebné přesně tak kde je třeba, protože herec ví, že to tam bude. Někdy v běhu odloží jednu věc a bere si jinou. Tady nesmí nikdo selhat a na něco zapomenout. Každá složka má pro jednotlivé hry svůj scénář, podle kterého ví, kdy se jde na převlek, přečesání paruky, nebo něco sebrat na jevišti.
Režisér Macháček řekl: "Technika je solí divadla". Myslím, že tento výrok vystihuje význam lidí za oponou, k nimž patřím i já, libáňská rodačka.
(dokončení) – předchozí část
PSEUDONYMY ČEŇKA KALANDRY
Svou rodovou příslušnost do oblasti pod Orlickými horami vyjádřil pseudonymem Orlický, u něhož ponechal své křestní jméno Čeněk nebo zkratku Č.
Pro knížku, v níž karikoval poměry ve svém působišti Libáni, si nevytvořil sic přímé přídavné jméno Libáňský, ale jeho grafickou obměnu L. Báňský (Sladké hříchy 1915).
Slovníky pseudonymů u něho uvádějí ještě X. Neznámý, X. Přímý, a X. Zapomenutý. Pseudonym X. Přímý, kterým chtěl Kalandra vyjádřit tuto svou vlastnost – přímost, dal vzniknout omylu v katalogu pražské Univerzitní knihovny. Pod jménem Kristoslav Přímý nebo jen K. Přímý publikoval v Klatovech vydavatel a redaktor Cyril Method Höschl (Hoeschl). Záměna byla způsobena knížkou Co je dovoleno muži, když miluje, kterou vydal s pseudonymem K. Přímý (nikoliv X., jak by se čekalo) Čeněk Kalandra u B. Melichara, knihkupce v Hradci Králové v r. 1916. Podobná témata má totiž i Přímý-Höschl (např. V čem spočívá milování?). Pochybuji, že by šlo o vyjádření nějaké spolupráce mezi Höschlem v Klatovech a Kalandrou ve východních Čechách. Jedná se o zřejmý omyl.
Údaje o pseudonymech Čeňka Kalandry jsem čerpal ze slovníků pseudonymů A. Dolenského (Praha 1934) a J. Vopravila (Praha 1973).
Libáňský archeolog Václav Jaromír Černý
Karel Sklenář
Václav Jaromír Černý
Proslov k libáňské společnosti
Rukopis tohoto projevu, který pronesl tajemník libáňského okresního výboru Václav Jaromír Černý k libáňské veřejnosti při shromáždění na zahájení sbírek na obnovu Národního divadla 11. září 1881, je uložen v jeho pozůstalosti v Okresním archívu Jeřice. Otiskujeme ho jako vzácný dobový doklad bez slohových úprav na počest 100. výročí znovuotevření Národního divadla.
Za oponou
Ludmila Hrabětová
Aleš Fetters
Čeněk Kalandra
Bibliografie díla Čeňka Kalandry
| 1886: | Na kraji propasti, povídky (pseudonym X. Čekal), Brno |
| 1887: | Od Sázavy ku Labi, cestopisné obrázky, Velké Meziříčí |
| 1890: | Jiskry, humoresky, Polička |
| Na praotcův statku, novela (X. Čekal), Praha | |
| Škůdcové našich lesů a sadů, Nové Město n. M. (na Moravě) | |
| Z výletů po Jičínsku, cestopisné obrázky, Velké Meziříčí | |
| 1891: | Ze světa zvířecího, humoresky, Velké Meziříčí |
| 1892: | Jan Krátký v Kalifornii, povídka (X. Čekal), Modrá knihovna, Praha |
| 1893: | Ať slouží ke zdraví! humoresky, Velké Meziříčí |
| 1894: | Na palubě lodi otrokářské |
| Na prahu Českého ráje, cestopisné obrázky, Besedy mládeže, sv. 316, Praha | |
| Pěstování květin v pokoji, Milotice n. Bečvou | |
| Pokání, historická povídka, Praha | |
| Putování za chlebíčkem, veselohra (X. Neznámý), Žižkov | |
| 1895: | Domácí zahrada, Knihovna milotického hospodáře, Milotice n. Bečvou |
| V proudu, humoresky a črty, Havránkova Moravská bibliotéka rodinná, r. II, sv. 1, Velké Meziříčí | |
| Z upomínek ruského žalářníka (Xaver Čekal), Karlín (b. d., asi 1895) | |
| 1896: | Krajina orlická, cestopisné obrázky, Českým krajem sv. 7, KČT Praha |
| V dýmu a plamenech I., povídky, Žeretice | |
| 1897: | Dobrá zažití!, humoresky, Žeretice (b. d., asi 1897) |
| 1898: | V dýmu a plamenech II. (= román Smrti zasvěcen) |
| Vpřed – k cíli!, přednášky a rozpravy | |
| 1902: | V zemi zlata (= 2. vydání povídky Jan Krátký v Kalifornii z r. 1892) |
| Věštba (?) | |
| 1903: | Drůbež ve škole |
| loutkové hry: | |
| - Cestou trnitou | |
| - Poslední z rodu Zdeborských | |
| - Pytláci | |
| - Štědrý příspěvek | |
| v dýmu a plamenech III. a IV. (zde též román Nad sopkou. Katalog Univerzitní knihovny datuje: Nový Bydžov 1904) | |
| 1904: | Odplata (= 2. vydání historické povídky Pokání z r. 1894) |
| 1905: | V boji se živly, Kostelec nad Orlicí |
| 1906: | Zradou i násilím, historické povídky, ilustroval K. L. Thuma, |
| Velké Meziříčí (katalog UK datuje 1900) | |
| 1907: | Bude vojna, bude! Nadějný dorost |
| Pěstování květin v pokoji, 2. rozmnožené vydání, Knihovna milotického hospodáře, Milotice n. Bečvou | |
| 1910: | Radosti venkova, humoreska, Velké Meziříčí |
| 1912: | Nejspolehlivější tajemník lásky, Hradec Králové |
| 1913: | Do zlaté Matičky, Nová knihovna mládeže II, sv. 135, Praha |
| Květiny cibulovité a hliznaté, Praha | |
| Naše Káča, Nová knihovna mládeže II, sv. 134, Praha | |
| Obrázky z naší vsi I., Praha | |
| Rok v zahradě, Rolníkova knihovna sv. 4, Praha (podle katalogu Nosovského 1912) | |
| Stromy a křoviny okrasné, Knihovna Českých zahrádkářských listů sv. 10, Praha | |
| 1914: | Obrázky z naší vsi II., Praha |
| 1915: | Sladké hříchy (L. Báňský), Smíchov |
| Vzorný rádce k dosažení místa, Švejdův sborník praktických příruček č. 19, Praha | |
| 1916: | Co je dovoleno muži, když miluje? Názory a úvahy dle životních zkušeností, Melicharova bibliotéka 16, Hradec Králové (K. Přímý) |
| 1919: | Na horké půdě, román (= 2. vydání románu Nad sopkou, původně in: V dýmu a plamenech IV.), Praha |
| V zásobárně a jiné humoresky, povídky, Knihovna ilustrovaných humoresek sv. 5, Praha | |
| 1920: | Mezi Kujebáky, humoresky, Vysoké Mýto (b. d., Ottův slovník naučný uvádí 1920, katalog Nosovského 1921) |
| Na jaře života, Olomouc | |
| 1921: | Druhá knihovna žádostí, Švejdův sborník praktických příruček č. 19/2, Praha |
| Na tváři lehký smích!, Olomouc | |
| Sňatek ve sluji (?) | |
| 1924: | Na jevišti i za kulisami, románek z podhoří, Sebrané spisy Čeňka Kalandry sv. 1 (svazek jediný a poslední – pozn. A. F.), Praha |
| Rostliny léčivé a jedovaté, Knížky 13, Praha |
Překlady:
| 1897: | Dr. V. z Kepplerů: Radosti více! Melicharův Výkvět literatur světových |
| 1910: | Führer durch Königgrätz (Průvodce po Hradci Králové, překlad z češtiny do němčiny) |
| 1912: | K. Sauvain: Tragedie katolického faráře, román |
| 1914: | Guy de Maupassant: Před spaním |
V bibliografii neuvádím díla otištěná časopisecky. Bibliografický soupis byl zhotoven podle katalogu pražské Univerzitní knihovny a údajů v Ottově slovníku naučném (včetně dodatků – III/1). Za četná upřesnění a opravy chyb děkuji PhDr. Zdeňku Pešatovi, CSc., pracovníku Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV.
Neúplný přehled svého díla uvádí Čeněk Kalandra v předmluvě ke knize Na jevišti i za kulisami (Praha 1924). K titulům, které tam uvádí a nejsou zde v bibliografickém soupise, dodejme, že román Smrti zasvěcen je druhým svazkem souboru V dýmu a plamenech, novela Záhada je v knize V boji se živly, Mourkovy příhody a nehody jsou obsaženy v knížce povídek Ze světa zvířecího. Titul Ze zásuvky se nepodařilo identifikovat, snad to měla být kniha V zásobárně a jiné povídky.
Dále uvádí Kalandra díla, která napsal nebo připravuje, jež však vzhledem k jeho smrti v únoru 1928 už nebyla nikdy vydána:
"K vydání přijaty a jen změněnými poměry zdrženy jsou:
Z našich předních stráží (ve zněmčeném území)
Za společným praporem (Obrázky z našeho spolkaření)
Rostliny oplévavé a popínavé
O trestu smrti (Úvaha vždy časová)
Pro tiskařskou čerň mám připraveny:
Účtování se životem. Vlastní své učitelské zkušenosti
Od smíchu hlava nebolí. Sbírka humoresek pro mládež
Náš bodrý venkov. Humoresky
Pod svícnem tma. Humoresky a povídky
Kde můj je kraj? Románky a povídky"
Tato část díla Kalandrova zůstala již jen v rukopise, literární pozůstalost Kalandrova se, pokud víme, nezachovala.
– Bílková Eva: Příkladná spolupráce MNV s občany při záchraně historické kulturní památky. Informační týdeník FÚTI č. 37/83. Obsáhlý článek o obnově a současném využití zámku Staré Hrady.
– Šumberová Olga: Náš pan učitel. Zemědělské noviny 16. 9. Velmi hezký článek o životě a práci Vladimíra Holmana.
– Tomek Lubomír: Postavit hrad. Učitelské noviny č. 35/83. Fejeton o záchraně a současném životě starohradského zámku.
– O návštěvě osvětářů ze Semilska na Jičínsku psal Předvoj 18. 11.
– Život majitele Starých Hradů Jindřicha Šlika přiblížily čtenářům Zemědělské noviny 10. 11.
– Životního jubilea našeho spolupracovníka dr. S. Volfa vzpomněl Předvoj 4. 11., jubileum naší spoluobčanky Z. Trnkové připomněl tentýž týdeník 21. 10.
– Fotografie L. Erbena ze Sedliště jsme nalezli v Zemědělských novinách 8. 11.
– Besedu ke Dni tisku na Starých Hradech oznámil Předvoj 30. 9. a Pochodeň 21. 9.
– O starohradských výstavách psaly: Zemědělské noviny 2. 9. (fotografie Marty Novákové), Předvoj 9. 9. (obrazy Julie Svobodové), Pochodeň a Zemědělské noviny 2. 9. (Jan Klouček), Pochodeň 27. 9., Zemědělské noviny 5. 10. a Před voj 7. 10. (Karel Kramule), Pochodeň a Zemědělské noviny 1. 11., Předvoj 4. 11. a Květy č. 47/83 (manželé Pospíšilovi a Viktor Korček).
– Na zájezdy na Staré Hrady vzpomínali učitelé z Trutnovska (Učitelské noviny č. 33/83) a členové Spolku českých bibliofilů ve svých Zprávách č. 2/83.
– Další drobné články o našem okolí jsme nalezli v Zemědělských novinách 24. a 26. 10. a ve zprávách Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé č. 14.
– Herce Karla Poláka, rodáka ze Starých Hradů, připomněla Lidová demokracie 25. 11.
Černý František – Kolárová Eva: Sto let Národního divadla. (Albatros Praha 1983, 200 s.). Na straně 8 této výpravné knihy k jubileu Národního divadla je reprodukována sběrací listina příspěvků na stavbu Národního divadla z Dětenic z roku 1866 zachovaná v rodinné kronice Vincence Novotného.
Branald Adolf: My od divadla. Životy herců. (Panorama Praha 1983, 343 s.). S krásnými ilustracemi národního umělce Cyrila Boudy vychází záslužná kniha věnovaná životním osudům významných českých herců od národního obrození až po současnost. Boudův portrét uvádí rovněž medailonek starohradského rodáka Karla Poláka, nazvaný Pěšáci. Je zde zpracován na základě autentického deníku herce Františka Langa závěr Polákova života a přináší významné obohacení znalostí o něm. V závěru knihy je připojen i Polákův životopis. Polákovo jméno se mihne i ve třech dalších kapitolách knihy. Je to jedna z nejlepších knih, které vyšly k letošnímu Roku českého divadla.
Děti z literárního kroužku základní školy v Libáni pátraly v letošním Roce českého divadla po minulosti ochotnického divadla v Libáni a okolí. Zjistily mnoho zajímavého o tom, jak hráli divadlo v Libáni, Bystřici, Psinicích, Starých Hradech, dozvěděly se o historii loutkářství v Libáni, o herci Karlu Polákovi atd. Protože v našem časopise jsme již uveřejnili v minulých letech články o starohradském ochotnickém divadle, psané podle vzpomínek Jana Joukla, Marie Podhajské a Jana Poláčka, otiskujeme dnes jako ukázka práce členů literárního kroužku, vyprávění Ivany Keblové ze Sedliště. Zachycuje krátce vzpomínky Marie Svobodové a Anny Ryčlové na ochotnické divadlo v Sedlišti.
"V Sedlištích neexistoval divadelní spolek, přesto se i v této malé vesničce hrávalo ochotnické divadlo, a to kolem r. 1925 v hospodě Na valše (u Bělinů, dnes je zrušena). Tehdejší školní děti ze Sedliště zlákala ochotnická představení ve Starých Hradech k napodobení. Proto požádaly tamní režisérku Marii Poláčkovou, aby s nimi nacvičila nějakou hru. Ta pro ně vybrala postupně několik pohádek, např. Sůl nad zlato, Sojčí pero aj. Všichni účinkující byli ze Sedlišť. Hráli Marie Jílková (provdaná Svobodová), Anna a Marie Linhartovy (Ryčlová a Seidlová), Pavel Janďourek, Blažena Říhová (Svobodová), atd. Na představení se vždy sešlo mnoho lidí ze vsi. Po několika představeních se ale přestalo hrát, protože děti odrůstaly a některé odcházely ze vsi.
Kulturní a osvětoví pracovníci okresu Semily navštívili 21. října při svém studijním zájezdu na Jičínsko i Staré Hrady a Libáň. Prohlédli si starohradský zámek, zhlédli část loutkového představení Dona Šajna v provedení libáňského souboru Martínek a nakonec besedovali ve starohradské restauraci s pracovníky OB Libáň a OB Staré Hrady; hovořil i vedoucí LA PNP s. Josef David, prom. hist., odborný pracovník OKS s. Pavel Hlaváč, předseda MNV Libáň s. Jiří Čuban a vědecký pracovník ČSAV RNDr. Karel Samšiňák, CSc. S velkým potleskem byla přijata "kerkonošská poudačka" v podání "tety" Marie Hejralové z Vysokého nad Jizerou. Těšíme se na další setkání a spolupráci!
Zasedání školské a kulturní komise MNV Libáň se 21. září uskutečnilo v zámku Staré Hrady. Členové komise se seznámili se stavem obnovovacích prací a zhodnotili i kulturní akce naší osvětové besedy.
Spisovatel Lubomír Tomek byl další významnou osobností, s níž se mohly na besedě ve Starých Hradech seznámit děti z libáňské školy. Zajímavá beseda týkající se jeho tvorby a dětského čtenářství vůbec se uskutečnila 7. října.
Akad. malíř Karel Kramule připravil pro svou starohradskou výstavu grafický cyklus Malostranské motivy. Tuto krásnou výstavu zahájila 2. října dr. Miriam Malotínová za přítomnosti více než 80 hostí, mezi nimiž byl i velvyslanec Švédského království v Praze pan Skoglund s chotí. Po vernisáži následoval koncert, v němž za klavírního doprovodu dr. Jiřího Hendrycha účinkoval operní pěvec Aleš Hendrych a violoncellista orchestru Národního divadla v Praze Bohumil Malotín. Bylo to skutečně nevšední kulturní odpoledne; vystaveným dílům se pak obdivovalo na 400 spokojených návštěvníků.
Další umělci přispěli k obohacení starohradské zámecké galerie. Malířka Julie Svobodová věnovala svůj olej Předjaří na Litoměřicku, grafik Jan Klouček dřevořez V Labském dole a grafik Karel Kramule dílo Pohled na Strahov. Všem děkujeme!
Redaktorka královéhradeckého studia Čsl. rozhlasu Lenka Jaklová navštívila v posledních týdnech několikrát Staré Hrady a Libáň, takže na hradecké vlně jsme mohli slyšet její rozhovory s Jaroslavem Markem, Vladimírem Holmanem a Karolem Bílkem.
Novou pohlednici Hrady a zámky Jičínska vydalo nakladatelství Panorama. Je na ní i pohled na Staré Hrady.
Letošní turistická sezóna přinesla Starým Hradům návštěvnický rekord – do konce listopadu zde bylo přes 6 400 lidí. V posledních týdnech sem zavítal mj. známý cyklistický lékař a funkcionář MUDr. Miroslav Slavík se svými přáteli, absolventi libáňské školy z r. 1953, důchodci z PNP, studenti gymnázia Rumburk a SZTŠ Kopidlno, žáci ZŠ Libáň, zájezd KD Úpice a ČKD Polovodiče Praha atd.
Automobilová rallye, kterou na silnicích jičínského okresu pořádali svazarmovci ZPA Jičín 5. listopadu, měla jedno kontrolní stanoviště ve starohradském zámku.
Reprezentační ples Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady se uskuteční v sobotu 3. března 1984, hrát bude opět Sonet z Nechanic za řízení Oldy Kůžela.
Podzimní tancování: 1. 10. pořádali starohradští požárníci v kulturním sále posvícenskou taneční zábavu při hudbě p. Klára. 9. 10. se zde konala taneční zábava libáňské MO SSM, hrála skupina Ananas. 16. 10. hrála skupina Genet na čajích starohradských svazáků. Společným znakem byla slabší návštěvnost.
JUDr. Svatopluk Volf z Jičína oslavil 29. 10. devadesáté narozeniny. Jeho nezdolný životní optimismus a vynikající tělesná i duševní pohoda mu umožňuje mj. psát vynikající vzpomínkové články do Předvoje; v našem časopise publikoval několik příspěvků k životu herce Karla Poláka. K životnímu jubileu blahopřejeme a těšíme se na shledanou ve Starých Hradech!
PhDr. Josef V. Scheybal z Jablonce nad Nisou se dožívá 31. 12. svých 55. narozenin. Je dobrým přítelem Starých Hradů, v živé paměti máme jeho zdejší krásnou výstavu a v příštím roce otiskujeme jeho obsáhlý článek o lidových plastikách Libáňska, který napsal pro náš časopis. K životnímu jubileu gratulujeme!
Naši jubilanti: 92 let se dožila 13. 12. paní Františka Toboříková, nejstarší občanka Sedliště. 70. narozeniny oslavili 1. 10. paní Františka Říhová ze Sedliště a 23. 10. náš dlouholetý čtenář, řed. Bohumil Lukáš z Libáně. 60 let bylo 22. 10. Zdeňce Beránkové ze Sedliště, 28. 10. Zoře Trnkové a 21. 12. Jaroslavu Říhovi ze Starých Hradů. Srdečně blahopřejeme!
Narození: 18. 9. se narodila Hana Svobodová ze Sedliště č. 27.
Sňatky: 19. října nastoupili společnou životní pouť Miloslava Toboříková ze Sedliště a Josef Svítek; obřad se konal na MěstNV v Jičíně. Blahopřejeme!
Úmrtí: 22. listopadu zemřela ve věku 70 let paní Božena Plíšková ze Starých Hradů. I ona se podílela, když jí zdraví dovolilo, na různých pracech při záchraně zámku a pomáhala rovněž v zámecké restauraci. – 22. 11. zemřela v Praze ve věku 86 let naše čtenářka prof. Aloisie Skrbková, jejíž hezké vzpomínky na mládí v Libáni jsme nedávno otiskli. – 23. 11. zemřela paní Anna Ulmanová ze Starých Hradů ve věku 76 let. Budeme vzpomínat!
Redakční: Přejeme všem našim čtenářům hezký závěr letošního roku a mnoho zdraví, spokojenosti a úspěchů v roce 1984. Zároveň sdělujeme, že přílohu letošnímu ročníku –průvodce po Starých Hradech – dostanete z technických důvodů až s příštím číslem časopisu.