Na Staré Hrady padá sníh

Zazebe nebe, mráz klíčí zvoní,
kašna i růže šly spát.
Sníh měkce tlumí kopyta koní,
vítr už vločkám začal ustýlat.

Pan Jiří z Pruskova kabátec pozapínal
a ze zdi sundal toulec se šípy…
V kopytech jelena usýchá hlína
a sníh mu tiše padá do chřípí.

U Vrchlických už rozsvítili…
Okna zas vítají Múzu, jak hosta.
V té tiché podvečerní chvíli
překládá Mistr Ariosta.

Jak jen se doklopýtat ztracených let,
které bych z kamení zdvih?
Na prstech gotiky přistává hvězdolet…
Mé Staré Hrady – i ve mně padá sníh…

Práce na starohradském zámku

Když dnes přijdete na vnitřní nádvoří, nenajdete již lešení. Je tu nový pohled na vyspárovanou kamennou zeď, jaká zde kdysi stávala před renesanční přestavbou a přístavbou tří renesančních křídel zámku. Vezmeme-li v úvahu, že tato gotická část byla ještě o patro vyšší a nad ní pak na západní straně čněla značně vysoká věž, musel to být velmi působivý pohled.

Tak se nám podařilo splnit celý letošní úkol a nebylo toho málo. Vždyť se pracovalo ještě také na průčelí bývalé jízdárny – i odtud zmizelo lešení a objevily se opravené a omítnuté zdi.

Obě tato lešení – od jízdárny i z vnitřního nádvoří – zbourala a uklidila poslední letošní trampská brigáda. Bylo jich čtyřicet, nejmenovaných chlapců a děvčat, kteří velmi odvážně a šikovně rozebrali 16. a 17. října stará prkna a trámy, takže toto poslední dílo tesařů bratří Macounů máme už jen na fotografiích. To byl úkol, který bychom sami nesplnili, a tak se nedivte, vážení čtenáři, že je mou milou povinností těmto našim obětavým přátelům upřímně poděkovat. Je hodně těch, kteří jen mluví a kritizují, ale jsou i ti, kteří nezištně přijedou i ze značné dálky, cestu i jídlo si platí sami a poctivě pracují. A ještě se to někomu nelíbí. Věru, nemáme to někdy lehké!

V dalších týdnech byl strop celé gotické části pokryt lepenkou položenou do asfaltu, aby stavba nebyla promáčena deštěm. Dále byl položen beton pod zbývající dlažbu na vnitřním nádvoří, prováděny terénní úpravy v zahradě u kaple, odstraněn nežádoucí porost, opravena místy již opadaná sgrafitová psaníčka a provedeny drobné opravy v obou branách.

Udělali jsme víc, než bylo v plánu. Škoda jen, že nám dosud nikdo nechce pořezat dříví na vazbu, i když je složeno na pile JZD Libáň v Křešicích a pořezání slíbeno bylo. Aby bylo dřevo na příští rok připraveno, to již nezáleží jen na pracovnících rekonstrukce zámku, ale i na zodpovědných funkcionářích.

Bude potíž i s krytinou, i když již letos bylo nakoupeno přes deset tisíc kusů starých kvalitních tašek – bobrovek. Ale to je všechno na tak dlouhou a vysokou střechu gotiky málo. Proto vyzýváme i naše čtenáře, kteří by věděli o takovýchto starších taškách, aby nám podali informaci, kdo by nám je mohl odprodat.

A na závěr jména těch, kteří letos na zámku pracovali: Jan Trnka, Vladimír Holman, Jaroslav Plíšek, Jaroslav Čuban, Jiřina Straková, Karol Bílek, Zora Trnková, František Svoboda st., František Svoboda ml., ing. arch. Karel Pokorný, Anna Holmanová, Jaromír Balda, Jindřich Novák, Jiří Drozen, Martin Koutník, Dana Táborská, Milena Droznová, Vít Linhart, Jaroslav Civín, Draga Bílková, František Škoda, Jan Škoda, Ivana Štěpánková, Jaroslav Linhart, Vlastimil Másnica. Dále jednou brigáda SSM Staré Hrady, jednou okresní organizace Československé strany socialistické a čtyřikrát dvoudenní brigáda severočeských trampů.

Těm všem pěkné poděkování!

Vladimír Holman

Poslední letošní vernisáž

Potom si přítomní prohlédli vystavená díla, z nichž upoutaly zvláště krajové náměty: "Zapomenuté okno" (motiv z rozpadající se Tomanovy chaloupky ve Starých Hradech), grafické zobrazení starohradského zámku a dolnobousovského náměstí, náves ve Vesci, krajina pod Troskami aj. Umělec, sám vysokoškolský pedagog, dokázal touto expozicí, že suverénně ovládá nejrůznější druhy výtvarných technik, nejrůznější malířské i sochařské materiály.

Po vernisáži následovala beseda se spisovatelem doc. MUDr. Otou Dubem, DrSc. Podle původního ohlášení měl být recitál zasl. umělkyně Julie Charvátové, té jsme však jen mohli poslat lístek s přáním brzkého uzdravení po operaci. Beseda s dr. Dubem však zaujala všechny přítomné, neboť se dozvěděli mnoho zajímavého nejen o vlastní tvorbě autorově, ale vůbec o životě a díle lékařů – spisovatelů. Pohovořil i o kulturní práci na venkově a našel slova obdivu pro Staré Hrady. Do diskuse se zapojili i další přítomní spisovatelé Zdeněk Adla a Lubomír Tomek, takže jsme se na závěr dozvěděli i o jejich připravovaných knihách.

Bylo to zdařilé kulturní odpoledne a můžeme se jen těšit na další v příštím roce.

Pro zajímavost ještě uveďme, že výstavu děl Mistra Homolky zhlédlo do 7. listopadu 490 lidí a že docent Dub hovořil o Starých Hradech i na své besedě v Jičíně v okresní knihovně dne 26. října 1982.

L. K.

Děkujeme!

Kreslíme Staré Hrady

Soutěžní porota (s. Hlava, Holman, Škoda a Zubatá) neměla snadnou práci, protože úroveň většiny zaslaných prací byla velmi dobrá. K usnadnění přispělo pouze rozhodnutí vyhlašovatele soutěže, Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady, že původní dvě věkové kategorie budou zvýšeny na čtyři. A zde jsou tedy výsledky:

1. – 2. třída: 26 prací od 25 autorů:

1. kolektivní práce žáků I.a ZŠ Libáň (Jaroslav Fišer, Jana Hercíková, Radka Hlavatá, Dagmar Hnízdová, Hana Hubálovská, Zdeněk Chaloupský, Václav Javůrek)
2. Ivana Valentová, 2.b ZŠ Libáň
3. Jiří Tuláček, 1.b ZŠ Libáň

Jan Kůžel

Kytička vzpomínek na to, jak se husy pásávaly

To se již také ukazovala tráva, a tak se housata pásla na různých pláccích a místech, které se neobdělávaly. Vůbec jsem nebyl nadšen, když na mne přišla řada a musel jsem jít pást husy. Byla to nemilá povinnost, která mi znemožňovala, abych si mohl jít hrát s kamarády. Byla nás sice doma celá kupa dětí, ale žádný se do pasení nehrnul, a tak jsme se dohadovali, kdo je na řadě. Často museli zasáhnout do našich rozepří rodiče, aby sami určili, který z nás to bude. Neobešlo se to bez výčitek i slziček. Teprve později, když jsem byl starší, se mi takříkajíc "otevřely oči" a dovedl jsem ocenit možnosti, které mi pastva hus umožňovala. Ale to jsem již zase na toto privilegium ztratil nárok, protože rodiče měli pro nás starší nachystanou jinou práci, která odpovídala našemu věku i síle. Starost o husy byla přenechána těm nejmladším. Dříve bylo na vesnici pro každého práce dost a dost a pečlivě se rozdělovala, aby, jak říkala maminka se nám nezkrátily žíly. Osobně si myslím, že to každému z nás jen prospělo, a je jen škoda, že tato zvyklost dnes i na vesnici zkomírá a že děti, které přicházejí ze školy, nemají té pracovní zábavy tolik, kolik jsme mívávali my. S radostí dnes vzpomínám na ty krásné časy, kdy jsem po žních převzal do své péče naše husy, abych je vypásl do předpisové úrovně, jak žádala stavovská čest. Byla to pro mne i určitá pocta, protože vlastně jen na mně záleželo, jak dopadne neoficiální soutěž o nejlepší husy vesnice. Navíc jsem se podílel vrchovatou měrou na finančním efektu, když se husy prodávaly. Ale abych pravdu řekl, to mne tak nezajímalo jako skutečnost, že jsem mohl vypadnout z domova, kde nebylo o práci nikdy nouze, a že si mohu při tomto lehkém zaměstnání vyhodit s kamarády pořádně z kopýtka.

Protože se nás na pastvě sešlo vždycky více, bylo o zábavu postaráno. Domlouvali jsme se často již daleko dopředu, kam poženeme, kde je dobrá pastva a hlavně kde nemusíme na své svěřence dávat takový pozor a můžeme se cele věnovat našim hrám. Ale jak je známo již ze starého Říma, husy jsou ptáci nejenom chytří, ale také záludní. Vždycky si našly tu nejvhodnější chvíli na to, aby vlezly do "škody". Tenkrát se na venkově přísně dodržovaly zásady nedotknutelnosti a respektování cizího majetku, a tak při případné stížnosti na naši nedbalost nás trest neminul. Domluva jako výchovný prostředek byla jen ojedinělá, zato pohlavků bylo podstatně víc. I když jsme si při pasení hráli skoro neustále, přece jen jsme ani při tom nezapomněli na svou povinnost husy pořádně napást. Zvláště navečer je popoháněli, zpívali jim a při pomalé chůzi jsme sbírali klásky, abychom v případě deštivého počasí nemuseli o nedělích pást a husy přesto nestrádaly. Nejkrásnější čas pro nás nastal, když byla všecka úroda z polí sklizena, takže husy nemohly nikde škodit a my je mohli nechat bez dozoru. V ten čas jsme se věnovali našim hrám s největším zaujetím. Na polích v tom pozdním létě zůstaly jenom brambory a řepa a těmto plodinám nemohly husy ublížit. Nikdy nezapomenu na ty nejkrásnější chvíle našeho dětství, které jsme právě v tomto období prožívali. A když jsme si udělali ohníčky z makoviny a uschlé bramborové natě, v nichž se opékala mana našich dětských dnů, čerstvě vyrýpnuté brambory, které i když byly často napolo spálené, nám chutnaly víc, nežli nejlepší pochoutka, měli jsme "ráj" téměř na dosah a ani naše ušmudlané pusy tu představu nezahnaly.

Podzim s jeho melancholickou náladou, pestrou škálou barev a podmanivou atmosférou jsem miloval již od svých dětských let a láska k této úchvatné roční době mně zůstala až do dnešních dnů. Nikdy nezapomenu na nádheru prosluněných podzimních dní, na proslulé "babí" léto, ve kterém se nesly vzduchem myriády bělostných vláken pavoučků "vzduchoplavců", které se zachycovaly na všem, ale hlavně na zoraných polích, kde vytvářely pohádkové krajkoví, na tetelící se vzduch, který vyvolával fatu morgánu, na barevnou krásu okolních lesů ověnčených různobarevnými listy, na jejich vůni uschlých travin a tlejícího listí.

Nelze zapomenout na stohlavá hejna divokých holubů, kteří se na podzim před odletem do dalekých krajů bezcílně potulovala krajinou a vzbuzovala svým množstvím úžas, ani na nesčetná hejna čiřikavých koroptví, která se se soumrakem svolávala, ba ani na kovově znělé hlasy hřadujících bažantů. Na kejhání husích hejn, která byla rozseta jako zapomenuté sněhové vločky od obzoru k obzoru, a na vonící zemi, jež splnila své poslání, když dala lidem úrodu, a usínala. Byly to nezapomenutelné chvíle a nejedinkrát se mi ani domů nechtělo. Ale pojednou se rozezněly bystřické zvony, vedoucí houser bělostného stáda zakejhal a dal znamení, že je čas jít, protože již byla tma tmoucí. Po cestě k domovu i později na lůžku jsem si znovu a znovu připomínal ty nádherné obrázky přírody, které vykouzlil svým nenapodobitelným mistrovstvím podzim!

Škoda, že se již husy nepasou., a ještě více je mi líto, že je tak jako kdysi nemohu pást sám. Jak rád bych zase naslouchal té barevné symfonii dětských let, nechal se při tom konejšit zadumaným kouzlem podzimu a byl obklopen jeho krásou.

Z vašich dopisů

Dovolte, abych se vrátila o nějaký čas zpátky, kdy jsme si Váš zámek objevili. Při toulkách po méně známých cestách českého ráje jsme jednou projížděli Starými Hrady a upoutaly nás nově opravené komíny. Hledali jsme, k čemu asi patří, a to bylo naše první setkání s Vaším nadšením, s partou Vašich "dědů" a s obrovskou hromadou sutin, v nichž jste Vy už tenkrát viděl obnovený zámek. Nevěřícně jsme Vás tehdy poslouchali, když jste nás zval, ať se přijedeme podívat, až bude na nádvoří vodotrysk a kolem pokvetou růže. A bylo to opravdu tak. Zastavili jsme se dle možnosti vždy, když jsme jeli kolem, třeba jsme jen nahlédli do nádvoří, když už bylo zavřeno, ale vždy jsme s úžasem zjistili, že jste toho udělali víc, než snad bylo v plánu. Nezapomenu nikdy, když jsme viděli paní na lešení, jak obkreslovala zbytky sgrafit na vstupní bráně, a na radost, jakou jsme měli, když se celý objekt představil v plné kráse – jako "vymalovaný." A jak bylo milé novoroční přání s obrázkem Cyrila Boudy…

Byli jsme u toho, když Vaši spolupracovníci – mezi nimi nezapomenutelný děda s fajfčičkou – objevili zazděný krb. A když za nedlouhý čas zpíval Ještěd na Starých Hradech a manžel jej doprovázel na Nezvalově klavíru, hořela tenkrát v tom krásném krbu polena. To bylo neuvěřitelné.

Vzpomínám i na kouzelnou výstavu prací pana Marka a se zvědavostí jsme vždy objevovali, co nového přibylo do vaší obrazové galerie…

Ještě jednou děkuji Vám i Vašim spolupracovníkům za milé chvíle, které jsme na zámku prožili.

M. Hauftová, Lažany

To Sedliště nebo ta Sedliště

Pokud jde o mluvnické číslo, uvádí toto dílo, že lidově se říká v Sedlištich.

Protože více poučení jsme se nedočetli, obrátili jsme se s dotazem k odborníkům nejpovolanějším, do Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze. Odtud nám obratem odpověděli dr. Jaroslav Kuchař a dr. Alena Polívková. Odpověď ovšem opět není jednoznačná, uvádí se v ní, že správné jsou obě podoby a že záleží na místní zvyklosti.

Z toho vyplývá, že spor zůstává nerozhodnutý a že vše je při starém: kdo bydlí v Sedlištích, bude tam bydlet dál, a kdo v Sedlišti, ten také. Hlavně aby se všichni obyvatelé snažili, aby to Sedliště (ta Sedliště nebo ty Sedliště) bylo (byla, byly) stále hezčí a aby se tu spokojeně žilo.

E K

Staré Hrady v tisku

– Kúnová Eva: Místo kopřiv růže. Práce 11. 9. Reportáž o obnově a současném životě Starých Hradů s fotografiemi a kresbou Františka Škody.

– Bílková Eva: O novinách a novinářích. Předvoj 1. 10. Článek o besedě s šéfredaktorem Tvorby J. Kořínkem ve Starých Hradech. Zprávu přinesla i Pochodeň 14. 9.

– Bílek Karol: Akademický malíř Otmar Homolka. Bousovák č. 5/82. Článek o umělcově výstavě ve Starých Hradech. Upozornění na výstavu bylo i v Pochodni 24. 9., v Zemědělských novinách 8. 10. a v Předvoji l., 15. a 22.10.

– Výstavu obrazů Anny Vančátové ve Starohradském zámku oznámilo Svobodné slovo 9. 9.

– O besedě se spisovatelem MUDr. Otou Dubem ve Starých Hradech psal Předvoj 15. 10. a 5. 11.

– O našem časopise se zmínil dr. Karel Herčík ve Zpravodaji Budovcovy župy č. 10/82 a dr. Vladimír Wolf ve Zpravodaji místopisné komise ČSAV č. 3 – 4/82, který na závěr píše: "Skromný časopis příkladně koná obrovskou práci mezi obyvateli a je vzácným dokladem mimořádné kulturní aktivity kruhu nadšenců při Osvětové besedě Libáň – Staré Hrady a jejich spolupracovníků."

– Brigádnickou práci ve Starých Hradech pochválil Předvoj 15. 10. a Svobodné slovo 31. 8. – Způsob záchrany starohradského zámku zaznamenala i Mladá fronta 28. 8.

– Snímek nádvoří starohradského zámku přineslo Svobodné slovo 28. 8.

– Vztahu zesnulého národního umělce Václava Kaplického k našemu kraji si povšimla Eva Bílková v Předvoji 15. 10.

Spěváček Jiří: Král diplomat. Praha, Panorama 1982, 289 stran a 32 stran fotografických příloh. Nová historická publikace známého autora knih a studií o císaři Karlu IV. se tentokráte zabývá osobností jeho otce Jana Lucemburského a osvětluje často z nových pohledů jeho politiku. V knize nechybí ani zprávy o prvních letech působení arcibiskupa Arnošta z Pardubic a je tu i fotografie jeho busty z chrámu sv. Vita v Praze.

Šmaha Josef: Dělali jsme divadlo. Kruh Hradec Králové 1982, 296 stran a 79 fotografií. Náš významný divadelní historik univ. prof. dr. František Černý připravil k vydání rozptýlené vzpomínky českého herce a režiséra Josefa Šmahy. Mihne se v nich na několika místech i postava starohradského rodáka Karla Poláka. Představuje ho jako rozervance, jehož kariéra byla podlomena zákeřnou nemocí, a vysoce vyzvedá jeho pečlivou češtinu.

Zaříkadla

Chytrá hlava, bystré vlohy,
nestačí jen rychlé nohy.
Křídla k slunci vzlétnou rázem,
srdce zas tě vrátí na zem.
Zvony zvoní – matčin hlas –
tebou jsme a ty jsi v nás!

Jindřich Hilčr

Drobné zprávy

Ing. František Táborský, pracovník ČKD Praha, se narodil v Sedlišti před šedesáti lety, 16. 8. 1922. Do své rodné obce pravidelně zajíždí a má veliký zájem o vlastivědnou práci. Pro místní kroniku pořídil již mnoho dokumentárních fotografií a do našeho časopisu přispěl zajímavým článkem o Pažoutově křížku. Blahopřejeme k životnímu jubileu a těšíme se na další spolupráci.

Spisovatel Ladislav Lukáš se narodil 9. září 1907 ve Lhotě Rapotině u Blanska. Po přestěhování rodiny do Libáně vystudoval v Jičíně Raisův učitelský ústav a působil na různých místech, naposledy jako dlouholetý ředitel ZD v Libštátě u Semil. Semilsku také věnoval největší část své literární tvorby. Připomeňme si alespoň jeho knížky Kronika městyse Libštátu, Místní jména na Semilsku, Dřevěné zvonice na Semilsku, brožurky věnované památce učitelů J. J. Fučíka a Joži Zindra nebo podrobný Literární místopis Semilska, který původně vycházel na pokračování v časopise Beseda. V semilské Besedě a Rozvoji, v jičínském Předvoji a v jiných časopisech je uloženo množství vlastivědných článků Lukášových. My si ceníme zvláště jeho studie Libáňsko v českém písemnictví, malířství a hudbě, která vyšla ve sborníku Libáň – 650 let města v roce 1974. Jsou zde uloženy cenné bibliografické údaje o slavných rodácích kraje. Osobnost Ladislava Lukše by si zasloužila podrobnějšího zhodnocení (jeho práce vlastivědná, literární i pedagogická, libštátské školní časopisy, návštěvy spisovatelů atd.). Snad k tomu brzy dojde zatím si alespoň tímto skromným způsobem připomeňme jeho nedožité pětasedmdesátiny.

Dr. Jan Wagner, pracovník literárního archívu Památníku národního písemnictví v Praze, oslavil 22. listopadu 1982 šedesátiny. Patřil k prvním zaměstnancům PNP, kteří stěhovali na Staré Hrady písemnosti a zde je třídili a ukládali. Staré Hrady si opravdu zamiloval, takže sem jezdívá často nejen služebně, ale pomáhá i při uskutečňování mnohých kulturních akcí na zámku (např. instaloval výstavu J. Š. Kubína, výstavu obrazů Evy Wagnerové aj.). Přejeme hodně zdraví a spokojenosti do dalších let a těšíme se ještě mnohokrát na shledanou na zámku!

Besedu se s. Jaroslavem Kořínkem, šéfredaktorem Tvorby, uspořádala OB Libáň – Staré Hrady ke Dni tisku 16. 9. Zúčastnil se jí i tajemník OV KSČ s. V. Růžek, pracovník OKS P. Hlaváč, brigáda socialistické práce okresní hygienické stanice a skupina studentů gymnázia z Jičína. Soudruh Kořínek objasnil přítomným mnoho vnitřních i mezinárodních problémů a zodpověděl četné dotazy. S uznáním se vyslovil i o záchraně zámku a jeho využití. Věříme, že to nebyla jeho poslední návštěva na Starých Hradech.

Turistická sezóna skončila na Starých Hradech 7. 11. Do této doby navštívilo letos zámek a jeho výstavy celkem 4 784 zájemců. V posledních týdnech zde byli žáci ZŠ Libáň a SZTŠ Kopidlno, pracovníci VUT Brno a MNV Dolní Bousov, členové SPŽ Kopidlno a SPOZ Semily, zájezdy ČK a turistů ze Dvora Králové nad Labem, ÚKDŽ Praha a OB Benátky nad Jizerou, dále manželé Zdenka a Stanley Wintersovi z USA a ředitel Petöfiho muzea z Budapešti dr. Jozef Láng. Uvítali jsme i pracovníky SÚPPOP dr. Jaroslava Wagnera, doc. dr. Roberta Kvačka z FF UK atd.

Zámek byl přístupný opět díky obětavosti členů Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady, kteří zde o sobotách a nedělích měli služby. Střídali se v nich Eva a Karol Bílkovi, Milena Droznová, Vladimír Holman, Jaroslava Hrdá, Jiřina Straková, Dana Táborská, Věra Toboříková, Iva Vaníčková, Milada a Jiří Zubatých. O prázdninách prováděli brigádně i žáci a studenti Jan Bílek ze Sobotky, Draga Bílková z Vlašimi, Pavel Chalupa ze Šumperka, Dana Oulehlová z Jičína, svůj průvodcovský text si zopakoval i. Jindřich Novák z České Lípy. Všem patří náš opravdový dík za desítky brigádnických hodin!

MO SSM Staré Hrady pořádá v kulturním sále ve Starých Hradech od 7. listopadu sérii tanečních čajů, hraje Index. 27. 11. tu pořádala taneční zábavu i MO SSM Libáň.

Zástupci OB Libáň - Staré Hrady se zúčastnili 4. 11. celookresního aktivu pracovníků osvětových besed ve Staré Pace.

Sjezd spolužáků, kteří před 16 lety ukončili docházku do libáňské školy, se konal 16. října ve Starých Hradech.

Starohradští požárníci uspořádali dne 3. října posvícenskou taneční zábavu. Hrála skupina MAVIS.

Místo pozvánky: V sobotu 5. března 1983 se bude konat další tradiční ples Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady, hrát bude opět Sonet z Nechanic za řízení Oldy Kůžela ze Sedliště.

Od prosince 1982 do počátku března 1983 můžete zhlédnout ve výstavní síni starohradského zámku obrazy a kresby Vladimíra Holmana. Otevřeno je ve všední dny od 8 do 16 hodin.

Naši jubilanti: 91. narozeniny oslavuje 13. 12. Františka Toboříková z Sedliště. 75 let se dožily 3. 11. Bohumila Švecová a Anna Ulmanová ze Starých Hradů. 65 let bylo 4. 12. Marii Svobodové ze Sedliště. Blahopřejeme!

Narození: 6. října 1982 se v České Lípě narodil Vojtěch Novák. Jistě i on bude rád jezdit k prababičce do Starých Hradů. 17. listopadu se narodila Bohumila Císařová ze Sedliště.

Sňatky: Mnohokrát otvírala Iva Vaníčková bránu starohradského zámku, aby zde prováděla turisty. Dne 5. října byla brána zámku otevřena a otevřeny byly i dveře svatební síně – slavnostní hudba ji vítala jako nevěstu. A po chvíli již pan Špína mohl pořídit první snímek novomanželů Hnátových. Srdečně blahopřejeme!

Dne 20. listopadu byli na MěstNV v Jičíně oddáni Marie Táborská ze Sedliště a Jaroslav Košťák z Kopidlna. Blahopřejeme!

Úmrtí: 28. 10. zemřela Františka Folprechtová ze Sedliště ve věku 82 let.– 13. 11. zemřela ve věku 53 let Olga Veselá z Prahy, manželka sedlišťského rodáka Josefa Veselého.– 15. 11. zemřela naše čtenářka Stanislava Hepová z Libáně ve věku 61 let.

Někteří čtenáři ještě neuznali za vhodné poslat nám předplatné. Pro sedm z nich, kteří nám dluží již druhým rokem, je toto číslo posledním, které dostávají. Musí to být?

Spolu s novoročenkou posíláme všem čtenářům přání hezkého prožití vánoc a hodně zdraví, spokojenosti a úspěchů v novém roce 1983.

Jsem velmi rád, že dnes mohu pohovořit na zahájení výstavy obrazů své krajanky akademické malířky Boženy Hliněnské-Kuhnové. Dovolte, abych se na začátku alespoň krátce zmínil o nejnutnějších datech, o životní a tvůrčí cestě autorky těchto hezkých obrazů.

Novopacká rodačka – my si tam vždy říkali Pačáci a všichni se dodnes k svému městu hrdě hlásíme – akademická malířka Božena Hliněnská-Kuhnová maturovala na novopacké reálce v roce 1925 (to jsem já do této školy začal chodit), studovala pak na Českém vysokém učení technickém v Praze architekturu, dále na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v roce 1936 absolvovala Akademii výtvarných umění v mistrovské škole prof. Vratislava Nechleby, slavného portrétisty. Podnikla studijní cesty do Vídně, Itálie, Rumunska, Dráždan, Jugoslávie. Vystavovala svá díla v mnoha místech – v Praze, Brně, zúčastnila se členské výstavy krajského střediska SČVU v Hradci Králové. Budovala galerii v Rychnově nad Kněžnou a je členkou pobočky SČVU v Brně. Její obrazy najdete v Národní galerii v Praze, v Krajském muzeu v Hradci Králové, v galerii v Rychnově nad Kněžnou, v Podkrkonošském muzeu v Nové Pace, v obrazárně Moravského muzea v Brně a jinde.

Řadu let pracovala v Brně, ale já jsem ji zastihl v jejím rodném domku v Nové Pace v Heřmanické ulici, který je plný obrazů a kde je vidět tvůrčí prostředí, kde se nezahálí, ale pracuje, jak to poznáte na každém kroku. Jenže my máme snahu ukázat její díla širší veřejnosti a byli bychom rádi, kdyby nám tu po malířce zůstala věcná památka. Vždyť ona patří mezi packé kumštýře – a nebylo jich málo – kteří svým uměním město proslavili. A nebyli to kumštýři ledajací, vždyť jak jen novopacká reálka se svými profesory měla velký vliv! Vzpomenu alespoň na malíře Q. R. Kociána, zasl. umělce Františka Grosse, Františka Kocourka, Ladislava Pavlovce. Na mladou generaci měli tehdy velký vliv akademický malíř Josef Jelínek, zasloužilý umělec Karel Štika a další. A jdete-li v Pace zpět do minulosti, nemůžete vynechat malíře z rodiny Čílů – co obrazů je od nich po městě! V Pace má kořeny rod Suchardův – malíři, řezbář, sochař, stavitelé. Sem do Suchardova domu jezdíval Mikoláš Aleš a je s ním spjato i jméno národního umělce Cyrila Boudy. A v Nové Pace bývaly i celé malířské školy.

Boženě Hliněnské-Kuhnové patří významné místo mezi těmito slavnými novopackými výtvarníky. Stojí s nimi v řadě – skromně, ale důstojně. Protože takhle malovat hned tak někdo nedovede a myslím, že její dílo není dosud řádně oceněno. Je přece tolik dobrého ve vyspělé tvorbě této akademické malířky. Jak hluboký je její pohled na to, co tvoří – ať je to již krajina nebo lidská tvář – a zvláště pak portréty dětí jsou tak výmluvné, že je jimi zaujat i neškolený divák.

K dobrému dílu je třeba vždy dozrát, žít plným životem a myslím, že malíři i ostatní umělci to v životě nemají lehké. Neboť jejich životní cesty nejdou cestou vyšlapanou – turistické cesty pro ně neexistují – nemohou chodit podle značek, a tak to mnohdy okolí vadí. Svou cestou dokáží jít jen silní jedinci, a tím vlastně vyrůstají osobnosti, které jsou pro nový pohled, nové zaujetí, život plný rozporů, jak to dělat, aby dílo bylo dobré, čas váhání a objevování často nepochopeni prostředím, v němž žijí. To vše platí zvláště o portrétování. Tady je potřebná hluboká znalost člověka, umět se zastavit a zahloubat do tváře i v tom dnešním uspěchaném světě; tvář i pohyb přece musí identifikovat lidskou duši. A Božena Hliněnská-Kuhnová umí číst v tváři stařenek z domova důchodců stejně tak dobře jako v tvářích neposedných dětí. V její tvorbě nenajdeme pouze portréty málo známých lidí, ale např. v roce 1952 zachytila tvář spisovatele Josefa Štefana Kubína.

Není účelem tady vyjmenovávat, koho portrétovala, vždyť smyslem. výstav je, abychom se zadívali, co nám mnohdy uniklo, ale co umělec viděl, u čeho se zastavil a v čem a kde objevil novou krásu. Proto tady pořádáme výstavy, které nás mají takto obohatit. A tak samo dílo malířky nám musí říci více, než by řeklo mé povídání.

A co jiného bych mohl závěrem říci paní Boženě Hliněnské-Kuhnové než to, aby se ještě dlouho těšila ze života v hezkém novopackém kraji, aby namalovala ještě mnoho krajin a hodné zvídavých očí v dětských portrétech, aby byla obklopena dobrými přáteli a aby jí zdraví sloužilo k tvůrčí práci. A to jí všichni ze srdce přejeme!

Vladimír Holman

Není to poprvé, kdy jsme zde byli svědky zahájení výstavy obrazů Vladimíra Holmana. Několikrát jsme zde viděli jeho díla z blízkého okolí, z nichž některá se stala trvalým fondem zdejší galerie. Jindy zavítal s malířským plátnem i k moři do slunné Francie, jeho obrazy ze Slovenska putovaly po celé republice. Tím více nás překvapí, porozhlédneme-li se kolem, že na stěnách této klenuté síně, kterou si Vladimír Holman mimo jiné sám pomohl i renovovat, spatříme obrazy a kresby z kraje nám poměrně vzdáleného – z Ostravska. Ani barvy těchto olejů nemají zdaleka onu barevnou hýřivost, která je Holmanovi vlastní a kterou tak dobře známe z obrazů inspirovaných naším krajem.

Jak k tomu. došlo, že malíř z typicky zemědělského kraje zaměřil svou pozornost na jednu z nejprůmyslovějších krajin naší vlasti? Bylo to v roce 1935, v letech, kdy u nás za první republiky vrcholila hospodářská krize. Vladimír Holman byl učitelem, ale zatím bez místa. To se uvolnilo až za tři roky po jeho absolvování učitelského ústavu v Jičíně, a sice ve vzdálené Karviné. Dovedeme si jistě představit, s jakou radostí jel mladý adept učitelství do karvinské oblasti. Tehdejší ředitel menšinové školy v tomto národnostně velmi smíšeném kraji ho vlídně přijal a vedl ho v noci z nádraží na jeho budoucí pracoviště. Tehdy Vladimír Holman viděl poprvé šachty a koksovny s haldami a kouřem. Jaký to musel být pro mladého vnímavého učitele silný zážitek, jaký to musel být rozdíl mezi touto a poklidnou novopackou krajinou, která mu byla do té doby domovem?

Nesměl by to však být Vladimír Holman, aby dovedl kolem těchto nových poznatků chodit bez povšimnutí. Jako menšinový učitel vyučoval jen dopoledne a odpoledne měl čas na toulky krajem. Těch využil především ke kreslení. Nejdříve si bral jen papír a tužku a začal skicovat tento kraj zvláštních barev. Teprve když dostal první kantorskou gáži, mohl si koupit plátno, barvy a časem dokonce i svůj první malířský stojan.

Tak začalo v tomto novém prostředí vznikat mnoho nových prací – a to z každé denní i noční doby. Při těchto toulkách za motivy poznal mladý učitel i sociální nerovnost a bídu kraje v celé nahotě. Proto jsou Holmanovy krajiny mnohdy zadumané a neveselé. Převládá v nich šedá a rudočervená. To lze spatřit hlavně na obrazech znázorňujících Hlubinnou šachtu pod Františkou, Jánskou šachtu a jiné náměty kolem řeky Olzy a Stonávky. Bohumínské drátovny, rybníky u Rychvaldu, Šenova, Darkova a Moravské Ostravy.

Tři léta v tomto věčně neklidném kraji byla i pro Holmana léty pilné tvořivé práce. Výsledkem pak byly desítky obrazů a kreseb, které malíř většinou rozdal, ale řada z doby minulé se jich zachovala a lze je spatřit na této výstavě.

Styk s Ostravskem však pro Vladimíra Holmana nepřestal, ani když ho osud zavál do míst nám dobře známým. Na Ostravsko se vracel rád – a zvláště v dobách vyzrálého věku, aby se tu znova chopil štětce. Jedině tak mohla vzniknout tato výstava, kde jsou proto zastoupena díla starší i oleje z doby nedávno minulé. Je tedy přehlídkou jeho prvních obrazů, ale i těch dosud posledních.

Vladimír Holman není příslušníkem žádné malířské avantgardní generace a ani neusiluje o vytvoření nových ismů. Jeho obrazy jsou realistické a prosté jako on sám. Vladimír Holman patří k lidem, kterých si každý musí nesmírně vážit. Tak jak se stavěl poctivě k malování, tak se stavěl svědomitě ke kantořině, funkcím v lidosprávě a i k budově, v níž zahajujeme tuto jeho výstavu. Dovoluji si tady tvrdit: nebýt Vladimíra Holmana a jeho spolupracovníků, nestáli bychom tu dnes v renovovaném sále sídla Šliků a na jeho ruinách už by rostlo jen trní a bodláčí. Tak jako na obrazech, tak i kolem Starých Hradů dovedl Vladimír Holman vytvořit jedinečnou atmosféru, takže každý, kdo sem jen jednou v životě zavítal, se sem nesmírně rád vrací. Tak tomu budete jistě v budoucnu činit i vy, kteří jste sem dnes přišli poprvé.

Vladimír Mikolášek

Dovolte mi, abych několika málo slovy uvedla dnešní výstavu akademického malíře Stanislava Konečného z Prahy. Říkám z Prahy, třebaže je vlastně jen jeho současným bydlištěm a působištěm, jinak je Moravan rodem a malíř Českomoravské vysočiny osudem. Navazuje doslova na dávné umělecké tradice tohoto věčně zadumaného a pro malíře tak přitažlivého kraje, neboť každoročně tráví mnoho dní na chalupě v Kameničkách, které bývaly domovem i Antonínu Slavíčkovi, Františku Kavánovi a dalším mistrům.

Nechci však sama mluvit o díle mistra Konečného, o inspiracích, které mu Vysočina dává a kterých bohatě a se zdarem umí využít. Raději použiji jeho vlastních slov, kterými se vyznává ze své lásky k tomu chudému i bohatému kraji zároveň. Stanislav Konečný říká:

Nedaleko mého rodiště Moravských Budějovic, tvořil nadčasové verše Otokar Březina. Je to kraj, kde je Vysočina u konce s dechem a za kopci v rovinách se nalévají hlavy vinné révy. Po mnoha letech jsem se dostal k jejímu srdci, do středu té nostalgické země, která si někde zachovala panenskou přítomnost.

Českomoravská vysočina je vskutku česko-moravská. Patrioti z české strany prohlašují, že je půvabnější moravské a naopak. Jejich pře nikdy nebyly a nebudou ani u nejvyššího arbitra rozsouzeny. Pozoruhodné je to, proč tento kraj rezavé trávy, vřesu a chrpové oblohy s fialovými chuchvalci mraků natrvalo připoutal a přitahuje krajináře, ač rodem daleko odtud.

Antonín Slavíček před skoro osmdesáti lety šel za ozvěnou vět Západu K. V. Raise. Přišel a stržen tou fantaskní prostotou přírody, tou různorodou směsicí přírodních tvarů a starozákonní atmosférou krajiny tu zůstal, a rval se umělecky s celou tou prostou, skvostnou a neporušenou zemí. Byl to zápas vítězný a bitevní pole dodnes uchvacuje.

Kameničky, Chlumětín, Jeníkov, Dědová, Svobodné Hamry…

V nedalekém Vítanově za ranních jinovatek tvořil své nádherné zimy Franta Kaván, s Antonínem Chittussim spjatý Jindřich Prucha s expresionistickou silou maloval bílé květy planých třešní na běstvinských kopcích. A přicházeli další. Něžný Angelo Zeyer, robustní Herbert Masaryk, rozšafný Baťka Dvořák, dětský Otakar Nejedlý, tragický Gustav Macoun, vyznavač krásy ženského těla Rudolf Kremlička.

Na moravské straně bratří Bubeníčkové, Blažíček, Jambor, Cína Jelínek a další.

Často jsem si kladl otázku, proč všichni tito velikáni právě zde rozložili malířské štafle. Vždyť celá česká krajina od jižních Čech po jihomoravskou Pálavu je sličná a malířsky inspirativní.

Genius loci tohoto rozhraní Čech a Moravy je zde snad mocnější, vábí a láká. Nutí pozastavit se a vyslechnout volání nitra země.

Krajiny visící kolem vás jsou jen rozvzpomínkou na neopakovatelné okamžiky, které člověk prožívá při zrodu a skonu dne této krajiny. Snažil jsem se a doposud o to usiluji poznat, zachytit a sdělit své okouzlení jiným. Je to práce o to těžší, protože mí předchůdci to činili geniálním způsobem. Po jejich cestě nelze jít a zabloudit je tak snadné.

Dnes už Slavíčkovy Kameničky nezáří bílou, růžovou a žlutou skvrnou stěn doškových chalup. Rybníček v "U nás v Kameničkách" je o tolik menší, kolik uplynulo let od vzniku obrazu. Voda v Chrudimce se už neklikatí tak bizarně a bělokoré břízy jsou šedivější. Zůstala hmota krajiny, barva půdy, lesa a tu a tam i stavení, které Slavíček maloval. A nebe, to nádherné vysočinské nebe je stále všudypřítomné, bohudík nezničitelné žíravinou lidské civilizace.

Moje obrazy jsou připomínkou krajiny, jak ji viděli oni. V této krajině jako by Jan Preisler namaloval své Černé jezero. Mužský akt a velký bílý kůň na břehu klidné vodní hladiny.

Vklínění figurálního elementu do přírodního prostředí je výtvarně složitá záležitost, a proto jsem se tomuto úskalí vyhnul tím, že jsem ženské akty asimiloval, vyjmul z krajiny a realizoval tradičním způsobem. Vysočina a akt – téma vhodné štětce Giorgioneho nebo Poussina, mně zatím zůstává zapovězeno. Zátiší s planými růžemi, tváře mně milé a kytice jeřabin, to jsou doplňky ke krajinám na této výstavě. Komorní ráz a architektura tohoto sálu mně nedovolila vystavit celistvou kolekci obrazů, ale přesto doufám, že i tato ukázka tvorby vám dopoví má slova.

Výtvarné experimenty musely jít stranou. Tato krajina nestojí o výtvarnou extravaganci, prosí o pochopení, o zachování její čistoty a krásy.

Je mi ctí, že jsem dostal příležitost vystavovat v prostorách tohoto zámku, který zůstane zachován pozdějším generacím díky úsilí a námaze zdejších lidí, kteří usilovali a usilují a zkulturnění našeho života. Zde, na prahu Českého ráje, malířského druha Vysočiny, jsem poznal, že podílníkem krásy krajiny je člověk. Člověk tvořící krajinu a krajina tvořící člověka.

Tolik tedy vyznání Stanislava Konečného Vysočině, zakončené slovy obdivu k našemu kraji. Věříme, že si Libáňsko a celý Český ráj zamiluje alespoň kouskem své lásky k Vysočině, že se sem bude vracet a že zde bude rád tvořit, jak naznačují i první vlaštovky jeho starohradských a sedlišťských motivů, instalovaných dnes také v této výstavní síni. A pevně věřím, že tato jeho současná výstava, kterou prohlašuji za zahájenou, není u nás ve Starých Hradech jeho výstavou poslední.

Eva Bílková

"Víš, chlap, jenž spekuluje napořád,
toť soumar na vyprahlé pláni,
točí se dokola, jak by byl běsem jat,
a poblíže má pastvu k pohledání."

(Faust)

Blatouchy, pomněnky nebo fialky na nás dýchají melancholicky něžnou krásou prosté přírody. Je básníkem samot, které zachycuje v jejich syrové kráse měnících se ročních období a občas je oživuje přítomností svérázných postav z podhůří. Jímavou nádheru pohledů z Kozákova nesčetněkrát zpracoval ve svých akvarelech, lavírovaných kresbách a pérovkách, kde nosným námětem jsou monumentální a hrdé Trosky.

V grafické tvorbě, mimo suché jehly, která je příznačná pro drobnou grafiku. novoročenek a exlibris, pracuje technikou linorytu. Jeho rukopis připomíná dřevořez. Klade s jistotou hluboké a hutné čáry vedle sebe a vytváří jednoduchou, výtvarně přitažlivou grafiku. Mírně potlačuje hloubku a tím zvyšuje plošný, malířský účinek linorytů. V grafice je jeho zájem soustředěn na drobné krajinné výřezy, dále na květiny, motýly, brouky a ptáky, kteří přese všechno naše působení ještě oživují naši přírodu.

Miloš Janků je jedním z mála a dokonce se zdá, že jeden z posledních, kteří umějí a kteří mají chuť malovat krajinu a všechno živé v přirozené a pouze minimálně stylizované kráse. Každá doba si zřejmě vytvářela své básníky – vykladače, kteří slovy prostými, ale srozumitelnými šířili krásu mezi nejširší vrstvy. Jsou to pokorní, ale nesmírně houževnatí šiřitelé umění, kteří nejsou přivyklí fotelům noblesních salónů, ale o to je víc jejich práce potřebná a důležitá pro formování estetického názoru co největšího počtu lidí. Odplatou jim není vysoká životní úroveň, ale láska a úcta mnoha přátel. A je ctí být přítelem malíře Miloše Janků.

Václav Heřman

Při odborném kreslení se scházely v dílně malírny všechny tři ročníky. To jsme vypracovávali návrhy práce na skle tak, abychom se postupně prakticky seznámili se všemi užívanými technikami dekoru dutého a plochého skla.

Profesor Miloš Janků nebyl tehdy o mnoho starší než někteří žáci vyšších ročníků. Do školy přicházeli i žáci s praxí. Nebylo tedy jeho postavení jednoduché, jestliže si chtěl udržet autoritu a současně zachovat přátelský vztah k těm, ke kterým měl generačně nejblíže. Tento problém však zvládl velmi dobře. Předností jeho přístupu k mladým lidem bylo i to, že respektoval žákovu osobnost, rozdíly v nadání i ve výtvarném názoru. A byli zde žáci velmi nadaní, například Jitka Válová, Dušan Kouba, František Skřipek, Pavel Hlava, Miroslav Čapek, František Jandura, Ladislav Rohlík, Stanislav Kučera – když jmenuji ty nejvýraznější. Právě tu se projevovalo citlivé vedení ze strany profesora M. Janků. Byl znát jeho vliv, ale výrazné talenty mu nepodléhaly. Jeho zásahy bývaly buď kompoziční, nebo se týkaly upřesňování názorových rozdílů. Obojí se vyřizovalo vždy velmi přátelskou formou.

Profesor M. Janků byl velmi pohotovým kreslířem, který byl s to zvládnout nejširší motivickou oblast. Byl nadán i bohatým darem invenčním a byl i vysloveným typem pamětným. Bylo skutečným zážitkem moci sledovat jeho práci – od letmého rozvržení plochy (to se dělo většinou tužkou) až po dokončení perem. Jeho čára byla živá a tvarově bohatá. V některých částech jakoby v opakovaném pohybu, v hledání tvaru – zdvojená nebo zesílená. A právě to bylo pro profesora M. Janků typické a to dodávalo jeho kresbám zvláštní kouzlo.

Velmi milé jsou mi zejména jeho novoročenky z let 1941 až 1942, které mně připomínají léta pobytu i návratů do Železného Brodu a jsou dnes pro mne i cenným pojítkem s dobou mladosti. Ale jsou mi blízké i po obsahové stránce a vracím se k nim. Pomáhají mi udržet i znovu získat vyrovnanost a klid – a plní tedy obdobnou funkci jako hudba, literatura, výstavy, pobyt v přírodě, divadlo a film.

Později jsme uzavřeli s Milošem dobré přátelství. Měl jsem možnost zhlédnout v posledních dvacetipěti letech snad všechny jeho výstavy a v setkáních nahlédnout hlouběji do jeho myšlenkového světa. Téměř každoročně jsme uskutečnili několik vycházek do blízkého okolí Semil – k Sejkorské kapličce nebo k Příkrému. Bylo to vždy na jaře, kdy kvetly stromy nebo byly louky pestré jako nejkrásnější koberec. Vztah Miloše k přírodě je obdivný, citlivý a laskavý jako byl u Josefa Mánesa a Mikoláše Alše.

Stanislav Hlava

Už několik let chovám tajné přání, udělat rozhovor s Otakarem Štemberou. Protože však nejsem kulturní redaktor, ale docela obyčejný reportér, žádného šéfredaktora dosud nenapadlo aby mne tímto úkolem pověřil. Vím, jakou první otázku bych Otovi Štemberovi položila: Mistře, jaké to je, být posledním žijícím československým novinovým karikaturistou a ilustrátorem?

Protože však Otu znám už déle než třicet roků, dovedu si představit, co by mi na to asi odpověděl: Vážně? To jsem už doopravdy poslední?

Koncem čtyřicátých let, kdy jsme se spolu sešli v redakci Mladé fronty, bývalo ještě dobrým zvykem, že téměř každé noviny měli svého ilustrátora. Svého vlastního výtvarníka, který dokázal zvýšit lesk listu, vyšperkovat jej kresbami k různým slavnostním příležitostem, jako jsou vánoce, Silvestr, velikonoce a 1. máj. Všedním úkolem těchto ilustrátorů pak bylo, aby svou karikaturou nebo pohlednicí vysuplovali mizernou fotografii, z níž v novinách obvykle vyšel jen černý flek, nebo také aby k nejapnému vtipu svého píšícího kolegy provedli vtipnou ilustraci.

Nemohu říci, že by se kvalita novinového tisku od těch dob nějak podstatně zlepšila. Smutnou skutečností však zůstává, že většina redakcí dnes necítí potřebu mít ve svých řadách schopného výtvarníka – kreslíře. A jak ti dřívější postupně odcházeli, zůstal jím Otakar Štembera jediný. Jako glaciální relikt, já bych spíš řekla – jako perla, drahokam.

Svazáckému. věku již poněkud odrostl, popravdě neměl jej už ani za své mladofronťácké éry. On totiž začal dělat noviny, když jsme my, pozdější "rudá práčata" Mladé fronty, vesměs ještě čůrali do plenek, v nejlepším případě seděli nad slabikářem. Proto jsme k němu vzhlíželi s neobyčejnou úctou – Ota nejen dovedl svou kresbou vylepšit naše reportáže, ale také nám poradil, jak je napsat. Učil nás přístupu k lidem, umění získat informace a také manýrům, které nám, sedmnácti a osmnáctiletým neotesánkům, valně chyběly.

Ota byl pro nás starším, zkušenějším kolegou, noblesním člověkem, vždy laskavým, usměvavým, i když měl práce až nad hlavu. Byl to pro nás vzor schopného novináře. A jak je mládí do sebe zahleděné, nikdy nás nenapadlo zamýšlet se nad tím, jak se člověk jeho výtvarných vloh k novinám vlastně dostal. Věděli jsme jen, že je profesorem kreslení a profesuře že dal vale.

Teprve mnohem později, když jsme se o druhé začali zajímat víc než o sebe, jsme se dověděli, jak k tomu vlastně došlo. Starý pan Štembera, Otův tatínek, byl malíř. Malíř velkých pláten. A protože u svého syna objevil výtvarné nadání, doufal, že půjde v jeho šlépějích. Doufali v to i jeho učitelé Oldřich Blažíček, Cyril Bouda a další na Vysoké škole architektury, kde studoval kreslení a malbu.

Najednou je však Ota zradil. Aspoň to tak vypadalo. Vedle malování se dal na sport. Boxoval, mimochodem velice úspěšně, také hrál fotbal, lední hokej, tenis atd. A sem tam, ve chvíli volna, vytáhl v šatně blok a udělal vtipnou kresbičku svých kamarádů. Ůspěch byl vždycky zaručený, a tak Ota svůj akční radius rozšiřoval. Jednou nakreslil mistra světa ve stolním tenisu Váňu, a tu kresbu mu otiskli v Národní politice. Bylo to v roce 1933 a od toho okamžiku, to ovšem Otakar Štembera ještě netušil, dostal jeho život jiný směr. Národní politika ochotně uveřejňovala i další jeho karikatury a kresby, v redakci si na něj zvykli tak, že časem uvolnili pro šikovného a nadějného studentíka i jeden z pracovních stolů, aby měl kde kreslit, když tam přijde. A v devětatřicátém roce, když nacisté zavřeli vysoké školy, mu za tím stolem vyhradili místo trvalé. Aspoň si to v dobré vůli mysleli, pak byly i redakční stoly vyhrazeny jiným lidem a Ota musel odejít.

Vrátil se k novinám hned v pětačtyřicátém, byl jedním ze spoluzakladatelů Mladé fronty a pak, přiměřeně ke svým zkušenostem a věku, přešel v padesátých letech do tisku zralejšího – do redakce Práce, kde působí dosud. Jeho kresby známe všichni nejen ze stránek tohoto deníku, ale i z jiných časopisů, především z Dikobrazu, Květů, Světa v obrazech a četných jiných. A každá z těch redakcí je pyšná, získali kresbu Otakara Štembery, nositele vyznamenání Za vynikající práci a Za zásluhy o výstavbu.

Napřesrok tomu bude půl století, co vyšla jeho první karikatura v tisku. Od té doby jich nakreslil už dost přes deset tisíc a neexistuje snad jeden náš významný politik, umělec či vědec, kterého by Ota Štembera neportrétoval. Nikdy se však nehonil jen za slavnými a významnými lidmi. Se stejnou chutí a stejně výborně kreslil první naše úderníky, rolníky, kteří vstupovali do JZD, dojičky, soustružníky, funkcionáře národních výborů, prostě obyčejné lidi práce. Až s ním ten rozhovor budu dělat, musím se také zeptat, kolik ilustroval knížek. Bylo jich jistě hodně.

Ota má strašně rád lidi a zejména děti. Nikdy nedovede odmítnout prosbu o pomoc. To je vysvětlením, proč v Čechách najdete už šest mateřských škol, které vyzdobil svými veselými kresbami. Samozřejmě zadarmo. A nedivte se, kdybyste náhodou viděli divadlo s jeho výpravou, i do toho se někdy pouští. Ne z dobrodružství, ale zase proto, že nedovede odmítnout. Režiséři na to hřeší, tím spíš, že mají záruku kvality.

Nicméně vám musím Otakara Štemberu představit ještě z druhé stránky. Ze stránky, která nejen mně zůstávala dlouho utajená. Každý z nás, Otových kolegů z novin, samozřejmě věděl, že výborně kreslí. Netušili jsme však, že maluje, on se s tím nijak nechlubil a je pravděpodobné, že to dlouho zastíral i před svými nejbližšími. To už měl za sebou řádku výstav, výstav politické karikatury, když jednou přišel do galerie Myslbek a kromě kreseb tam vyložil i pět obrazů. Porota žasla. Jak to, že malujete a my o tom nic nevíme? Ty obrazy – všechny byly z Třeboňska, kam Ota v padesátých letech velice často jezdil – vystavili rovněž. A měly nemenší úspěch než jeho kresby.

Od té doby – od roku 1954 – vystavuje Otakar Štembera svoje pérovky i oleje – velká plátna, k nimž ho předurčil tatínek. Vystavuje v Československu i v zahraničí a jeho obrazy se líbí.

Ať se na mne nezlobí, ale povím tohle: Dobrých malířů máme v naší zemi víc. Nemáme však, bohužel, tak dobrého a pohotového karikaturistu a novinového ilustrátora jako je on. Podle mého názoru by si měl otevřít školu. Školu pro žáky a šéfredaktory. Ty první by učil kreslit a druhé chápat, že noviny se bez dobré kresby a karikatury neobejdou. Je jejich zlatým hřebem. Je to sice umění, které odchází se dnem či týdnem, ale umění neobyčejně sdělné a proto i potřebné.

Olga Šumberová

Autorku obrazů, které jsme přišli přivítat ve svém světě, znám od jejich vysokoškolských let. Při mých seminářích v prvním ročníku sedávala v zadní lavici. Tichá až mlčenlivá. Vůbec ne to, čemu se říká diskusní typ. Ale vnímavě soustředěná. Na její první písemnou práci se pamatuji pro její rukopis. Snad to byla nějaká úvaha máchovská, už přesně nevím. Jen mi utkvěl dojem z písma. Působilo trochu jako bezděčný autoportrét. Napovědělo mi, že v tom plachém usměvavém děvčeti vstupuje do mého světa mladá osobnost, už překvapivě vyhraněná a svá. Pro ni ovšem rozhodující bylo malování a kreslení, a tedy vedení, jakého se jí dostalo od profesora Cyrila Boudy a doc. Zdeňka Sýkory.

Anna Vančátová, dříve Malečková, se narodila v Žatci roku 1949, studovala uměleckoprůmyslovou školu v Praze a pak od roku 1968 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor čeština a výtvarná výchova.

V těch časech se snad každoročně konaly výstavy posluchačů výtvarné výchovy. Za výstavní síně posloužily učitelské pracovny, všecku práci s instalováním obrazů, s propagací i s dozorem při výstavě si obstarali autoři vystavených obrázků. Tak jsem dostala příležitost poznávat Annu Malečkovou na polích jejího nejvlastnějšího zájmu. Pamatuji si některé její krajinky, malované jakoby do kulata a k radosti. V údivu jsem zůstala stát před cyklem jedinečných ilustrací k Arbesovým romanetům. Tady šlo o složitou filozoficko-estetickou problematiku, a navíc o soutěž s ilustrátory té velikosti, jako byl v daném případě František Tichý nebo František Hudeček.

Ale to všechno už je dávno, měříme-li čas mladým věkem malířky. Mezitím už přestala být Malečková. Rodné jméno, které obsahuje zdrobnělinu a slibovalo líbeznou něžnost, vyměnila za jiné, a to má přízvuk majestátnosti. Slibuje dělnost a výkon. To všecko se hodí malířce, která je maminkou dvou chlapců, učí, kreslí pozvánky, poděkování a blahopřání pro MěstNV Dobříš. A taky si musí ke všemu tomu odbýt úklid v domě, když na ni přijde řada.

Tato výstava je výběrem z malířčiny tvorby. Představuje snažení posledních let, kdy Anna Vančátová vykročila z interiéru do exteriéru, z prostoru rámovaného oknem příbytku do širokých prostorů přírody. Nemíní na Starých Hradech předvést průřez ze všeho, co dosud namalovala a co kreslila. Je pamětliva slov svého učitele Zdeňka Sýkory, že výstava má být celistvá a jednotná, že má být manifestací toho, s čím malíř zápasí, a výzvou k vnímatelům, aby k tomu řekli své.

A tak malířka přichází do Českého ráje s obrazy jakoby namalovanými pro tento kraj, i když je inspiroval jiný kout naší země. Jsou to obrazy jejího ráje. Zvírotice, místo na Vltavě, které přivdala. Ale to není hlavní důvod jejích opakovaných malířských návratů do míst s tekoucí a zrcadlivou vodou dole, staveními někde uprostřed a s nebem nad tím. Místa, která maluje, bychom asi poznali, kdybychom se octli ve Zvíroticích. Ale ne o to jde malířce. Rozhodně tuto podobnost namalovaného s reálným nemá na mysli v první řadě. V krajinách a zátiších předkládá svoje vidění světa a víc – svoje pojetí hodnot. A protože maluje věci obyčejné a krajiny naší země, vyzývá nás všechny k účasti. Abychom dívajíce se zvažovali hodnoty svého denního živobytí a svoje možnosti v nich.

Jak se mi zdá, hledá malířka buď krajiny měkké a zvoucí k spočinutí, anebo krajiny vysoké. Z některých jejích pláten ke mně mluví výška – přesněji vysokost. Umí namalovat krajinu vysokou, která uvolňuje mysl a slibuje rozpětí křídel. Je to krajina při vší konkrétnosti odpoutaná a uvolňující už tím, že se v ní neodděluje nebe a země. Stávají se prostupnými a vlastními člověku.

Není to krajina žírná, co vidíme na obrazech Anny Vančátové. Ale je to krajina hostinná, pobízející člověka žít volně ve stísněných poměrech. Vidět nad sebe, nad krov svého obydlí a nad strop všedního bytí. Připomínám si maně jednu básničku Františka Schildbergra, mladšího malířčina vrstevníka:

Není na světě kousíček prostoru
který by zůstal nezaplněn
a přece vstupujeme
do všech těch skal
jak vůně jablka
do zaplněnosti
plynule proudícího vzduchu.

Svět náš vezdejší jako lázeň pro zrak a vzpruha pro ducha. Tak ke mně mluví obrazy Anny Vančátové.

Souhra šťastných náhod tomu chtěla, že této reprezentativní výstavě na Starých Hradech předcházela účast Anny Vančátové na pražské výstavě středočeských výtvarníků. Jednu z jejích dvou krajin, tam zastoupených, jedny její Zvírotice, reprodukoval uprostřed srpna týdeník Tvorba. Vzniklo tak bezděké propojení mezi Prahou, pohostinnými Starými Hrady a širší kulturní veřejností. Že se tak děje na prahu školního roku, to je další bezděké symbolické propojení: dcera z učitelské rodiny, sama středoškolská profesorka a maminka prvňáčka, zahajuje svou pátou samostatnou výstavu v prostorách vybudovaných zásluhou pana učitele Holmana, taky malíře, a obce jeho spolupracovníků.

A máme září, měsíc tichého slunce a dalekých výhledů, měsíc sklizní i setby…

Ve třiatřiceti, to je věk Anny Vančátové, se už blížíme k půli se svou poutí. Zrající umělkyně má před sebou ještě mnohé cesty i rozcestí.

Ale obrazy zde vystavené už mají svůj rukopis a neopakovatelný výraz, který zdálky poznáte v množství jiných. Jde o dílo, které svého autora zavazuje i poutá. Lze si jen přát, aby to břímě tvorby přineslo malířce Anně Vančátové zadostiučinění, aby sílilo českou kulturu.

Jaroslava Janáčková

Otmar Homolka je malíř přemýšlivý, je opakem smyslových a eruptivních typů uměleckých, je přemýšlivý celým svým založením a konečně i školením, je žákem profesora Martina Salcmana. Nejen všechny jeho práce svědčí o intelektu, o filozofickém přístupu k hmotám i barvě. O pevné teoretické kázni svědčí i doktorát filozofie a dějin umění. A konečně i práce pedagogická, která ho nutí, aby vyslovil to, co je tak těžko vyslovitelné: jak vybudovat skutečný obraz.

Mezi umělci i mezi publikem jsou stále ještě vedeny polemiky o tom co je realismus, co už není realismus, co je abstraktní umění a mnoho dalších pošetilostí. O pošetilosti těchto polemik měl jsem se přesvědčit na vlastní kůži právě před jedním obrazem Otmara Homolky, který visí na této výstavě. Vím o něm jak vznikal, byl jsem přítomen okamžiku inspirace a pak jsem viděl dílo hotové. Zkrátka je to u nás za humny, kde vítr zle řádil v lese, polámal stromy, vykácel je, takže museli přijít lidé, udělat paseku a znovu ji osázet. Ten kousek za humny se změnil k nepoznání a já ho nemám rád. Letos v létě Otmara zaujal. Udělal si po svém způsobu malou kresbičku do náčrtníku a řekl mi, že si tu paseku namaluje. "Co na tom chceš malovat? ", ptal jsem se ho tenkrát. Zbylé nepořádné stromy okolo, různě vzdálené ve skupinách, uprostřed sluncem vypálená rezavá tráva a trosky vyvrácených pařezů s obnaženými kořeny. Ještě několikrát jsem se na procházkách na ten kousek světa díval a vždycky jsem si říkal, že to přeci není motiv pro malíře. A myslel jsem si, že u Otmara zůstane taky jen u té kresbičky. Ale on ten obraz přivezl. Bylo to ono a přeci nebylo, byla to ta paseka, ale jiná. "Tak ty Filištíne, ty jsi z toho udělal něco jiného," obvinil jsem ho. "Jak to jiného, je tam to horko, to slunce, ta spálená tráva, je tam akord rezavé a modré a modrozelené?" Je. A málem jsem vykřikl ta pošetilá slova, že ten motiv zabstrahoval. Jako by každý obraz nebyl abstrakcí skutečnosti. Pak jsem už poslouchal a pochopil. Realita není jen ta optická. Ta světla a stíny, ty nahodilé krucánky a laguny. Ale to přeci dávno vím. A přesto mě ten omrzelý motiv trápil svou optičností, nemohl jsem za ní. Realita je víc než optické vnímání. Realita je i to horko, ta bezútěšnost, to padající nebo podepřené skupinami zbylých stromů. Tak jsem si zopakoval lekci o realismu. Nebyla marná a proto vám ji tady opakuji.

Otmar rozumí barvě. Jeho barva netřaská jako u expresionistů, lahodně plyne i tam, kde kontrastuje. I ta nejtemperamentnější nanesená skvrna je dlouho a pečlivě rozvážena. Vedle třaskavých obrazů vypadají takové obrazy skromně a tiše. Taky neefektivně. Ale já si myslím, že to je jejich předností. Zadívejte se do obrazů a prožijte spolu celé úsilí o výraz. Jedině tak se dá posoudit každý obraz i ten nejrealističtější, i ten nejabstraktnější. Jsou totiž stejné. Je jen skutečnost a její obraz. Otmarovi porozumíte brzy. Děkuji vám za pozornost a prohlašuji výstavu za zahájenou.

Dalibor Pokorný