| Číslo 3 | Ročník V. | Září 1982 |
Správně by měl nadpis znít Postup prací na zámku a jeho nejstarší části – gotickém hrádku. Stálí pracovníci jsme tu byli i v letošním létě jen tři – Vl. Holman, Jar. Plíšek, a Jan Trnka, pomáhalo i několik brigádníků, z nichž jmenujme alespoň ty nejobětavější: paní Jiřinu Strakovou a studentky Milenu Droznovou a Danu Táborskou z Libáně.
V květnu bylo dokončeno bednění pod zbylou polovinou stropu 2. patra gotiky, takže se mohla položit a svázat armatura. Železem se nešetřilo, neboť se počítá i s využitím budoucích půdních prostorů. 18. června se začalo betonovat a již 30. června byl strop hotov. S armaturou pomohla 12. června i brigáda starohradských svazáků, 19. června tu pracovali členové okresní organizace Československé strany socialistické a 10. července odvedla velký kus práce další brigáda severočeských trampů.
Od začátku července probíhala generální oprava bývalé konírny, nyní již archívního depozitáře. Byly opraveny zdi, instalována rozvodná skříň a dokončen rozvod elektrického vedení (tyto práce proved František Svoboda ml. ze Sedliště), obezděna místnost pro tři rozvodné skříně a vybetonovány základy pro ně, zdi byly omítnuty a celá prostora včetně stropu vybílena. Zpevněny, umyty a nastříkány byly i regály, položeno linoleum – a počátkem srpna sem mohlo být nastěhováno přes 3 500 krabic archívního materiálu ze zrušeného depozitáře ve Vinařicích.
Po dokončení konírny se od počátku srpna zase pokračovalo v pracích na gotice. Náročná jsou gotická okna do nádvoří, neboť celé ostění se musí namodelovat a to je velmi pracné. Tato práce trvá do poloviny září a zároveň se čistí celá zeď do nádvoří, aby se v září mohlo začít se spárováním a omítáním. V této době bylo rozebráno i bednění pod dokončeným stropem, což rovněž nebyla lehká práce.
Pochopení pro potřeby objektu mají i pokrývači Josef a Jan Škodové, kteří opravili těžko přístupné komíny, opravili laťování, dali nová plechová úžlabí a vyměnili tisíce tašek na budovách předzámčí.
V příštím čísle zhodnotíme práce na zámku za celý rok a nezapomeneme vyjmenovat všechny, kteří na brigádách pomáhali a nějakým způsobem se do obnovy zámku zapojili – od navážení materiálu až po úklid.
Stálí příznivci akcí Osvětové besedy měli letos v létě opět několik příležitostí k cestě na Staré Hrady.
Od 6. června byly vystaveny obrazy akad. malíře Stanislava Konečného. Krajiny z Českomoravské vysočiny, figurální kompozice i kytice obdivovalo přes 900 návštěvníků. Na vernisáž jich přes velké vedro přišlo padesát a ti se pak zaposlouchali do skladeb B. Smetany, A. Dvořáka a dalších mistrů v provedení nejlepších žáků pardubické konzervatoře a jejich profesorů. Pořad uváděl prof. Josef Picek, který na Starých Hradech vystupoval již potřetí.
11. července zahájil Václav Heřman a Stanislav Hlava výstavu obrazů, kreseb a grafiky malíře a sklářského výtvarníka Miloše Janků. V kulturním pořadu účinkoval houslový virtuóz J. Hlůže. Toto odpoledne přilákalo na 50 zájemců a celá výstava přes 400 hostí, kteří odcházeli spokojeni.
Pro dalších téměř 500 příznivců výtvarného umění byla příjemným překvapením výstava akad. malíře Otakara Štembery, nositele vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Za vynikající práci. Známe ho především jako vynikajícího kreslíře a karikaturistu. Na Starých Hradech se však představil především svými krajinami a ilustracemi knih s pohádkovými motivy. 120 účastníků vernisáže seznámila 8. srpna s umělcem a jeho tvorbou redaktorka Olga Šumberová. Po vernisáži následoval už druhý rodácký koncert umělců z rodu Kůželova ze Sedliště. Ivana, Jan, Oldřich a Radek Kůželovi přednesli spolu s hostující prof. Dášou Kratochvílovou nejen skladby starších našich i světových mistrů, ale v jejich podání zazněla i světová premiéra Ritornelu za odcházejícím létem významného olomouckého komponisty doc. Pavla Čotka, složeného přímo pro ně, a Idyla pro tubu od pardubického skladatele prof. Otakara Tvrdého.
Do 2. října mají návštěvníci Starých Hradů možnost vidět krajiny a zátiší mladé výtvarnice Anny Vančátové z Dobříše. Výstavu zahájila 5. září dr. Jaroslava Janáčková a přes čtyřicet přítomných pak vyslechlo koncert posluchačů Akademie muzických umění z Prahy. Houslista Jan Jouza, kterého známe již z jeho loňského starohradského vystoupení, přivedl tentokráte i své kolegy – klavíristku Helenu Kroutilovou a violistu René Váchu – a všichni připravili posluchačům krásný zážitek. Pořadem provázela Hana Pecková.
Od začátku července probíhá na zámku též výstavka fotografií velkého milovníka přírody Marcela Safíra z Jablonce nad Nisou, který by se letos dožil 70 let a jehož písemná pozůstalost je také uložena ve zdejším archívu.
(Památce Josefa Straky 19. 1. 1874 – 1. 3. 1951)
Tento můj vzpomínkový článek patří rodině Strakových z Drahoraze, kam jsme se sestrou Slávkou docházely po několik let každý týden pěšky, za každého počasí. Paní Straková byla velice skromná a laskavá dáma, která byla postižena nemocí páteře, a tak celá léta našich návštěv byla upoutána na prkenné lůžko. Bylo nám jí líto, ale byla to dáma vzdělaná, a tak nesla svůj osud statečně, vždy nás upřímně vítala a často si s námi zazpívala. Měla hezký soprán, hlavně výšky.
Pan řídící učitel Josef Straka, žák Antonína Dvořáka, byl laskavý, citově založený skromný pán, ale přísný a nesmlouvavý učitel. Já jsem někdy zkoušky brala lehkomyslně, ledacos jsem se snažila ošidit, ale on, ač neslyšel na jedno ucho, měl v druhém tak vytříbený sluch, že mu nic neušlo. A tak se stávalo, že se ozval jeho přísný hlas a dlouze zvolal: "Bóženko, sakulajte, co to zpíváte!" Přitom si přejel rukou po hlavě – a to jsem už věděla, že se zlobí, že je to poslední výstraha, abych zanechala žertů a soustředila se na zpěv.
Začátky žádného ze žáků pana řídícího nebyly příliš záživné. Byla to časově náročná dřina. Ještě dobře, že jsme obě měly tehdy počátkem 30. let, času dost.
Po příchodu na zkoušku nás čekala vždy nejdříve svačina, pak se cvičila dechová cvičení, stupnice s ohnutým palcem mezi zuby, muselo se dobře vyslovovat, hlavně koncovky. Nepříjemné bylo lehnout si na zem, postupně přikládat na hrudník těžké knihy a přitom provádět dechová cvičení. Jak vidíte, cesta ke slávě je vždy těžká a spojená s odříkáním. Vždyť tato cvičení trvala celý rok vždy hodinu při každé zkoušce. Pak se teprve začínalo se zpěvem. Cvičily jsme známé písně, skladby pana řídícího, árie z oper i mše, na jejichž uvádění si pan řídící zval své odchovance. Žádný laik nepochopí, jaká dřina je zpěv, že to nejsou jen krásné tóny, které zpěvák musí vyzpívat.
Chodilo nás ke Strakovům mnoho, vždyť pan řídící si troufl uskutečnit i amatérské představení Prodané nevěsty, v němž zpívali i hráli jeho žáci z Kopidlna, Libáně a z dalších obcí Jičínska. Vzpomínám na krásný baryton pana Bareše z Drahoraze, výborného basistu Pepíčka Runčíka nebo na mohutný tenor našeho Mařáka, jak jsme přezdívali Pepovi Havelkovi z Pševse. Z ženských hlasů si pamatuji zvláště soprán slečny Bouzové z Kopidlna a kontraalt slečny Jarky Endrysové.
Krásné také bylo, když pan řídící rozezvučel varhany, které mistrně ovládal, a v té krásné atmosféře zaznělo v podání mé sestry Ave Maria napsané panem řídícím. To jsem se na něho dívala se zatajeným dechem, jak vytahuje rejstříky a dívá se kamsi do neznáma.
Sestra zpívala krásně, ale po odchodu z domu neměla už možnost uplatnit svůj hlas a hudební nadání. Pan řídící s ní nacvičoval i velmi těžké skladby, vzpomínám třeba na Mozartovu Kouzelnou flétnu, kterou zpívala v Jičíně na sjezdu učitelů – penzistů. Profesor Jelínek, tehdy už starý pán, přišel k ní a děkoval ji pln obdivu. I můj hlas se mu líbil, jak potom psal panu řídícímu.
Pan řídící nás měl rád, říkával, že nás má jak své dcery. Někdy mi říkával: "Bóženko, vy jste upřímná holčina, vážím si vás, ale jste někdy lajdák!" Ten dovětek vždy zazněl asi proto, aby mi nebylo líto, že více protěžoval Slávku.
Zkoušky byly často až do noci a někdy tak namáhavé, že jsme druhý den jen sípaly a pak se kurýrovaly. Když se zkouška takto protáhla, doprovázel nás pan řídící často až ke schodům našeho domu, aby si byl jistý, že jsme došly v pořádku.
Repertoár vybíral každému vždy velmi svědomitě, věděl přesně, co může na každém z nás vyžadovat. Dbal na projev každé skladby. Žil jen pro hudbu a kdo ho znal déle, uměl ho chápat a ctil ho. A naučil se milovat i umění. Jednou řekl: "Bóženko, slibte mi, že nikdy už nebudete zpívat v operetách, vašeho hlasu je škoda, aby zdrsněl. Máte vyloženě operní hlas!" Slíbila jsem, ale velmi nerada. To jsem ještě nevěděla, že jednou budu zpívat skutečně v operách jako sólistka – amatérka po boku Milady Šubrtové, Bohumíra Vícha a dalších členů Národního divadla. A byl to pan řídící Josef Straka, který mi otevřel tuto cestu k umění.
V roce 1942 jsem se provdala a o dva roky později se mi narodil syn. Oznámila jsem to i panu řídícímu a on se přišel třetí den s kytičkou v ruce podívat a projevit radost, že mne vidí jako šťastnou mámu se synkem v náručí. I jako vdaná jsem ještě zpívala, ale to už pomalu slavná doba Strakova pěveckého sboru končila, protože za okupace bylo mnoho z nás nasazeno na nucené práce. Pak po ovdovění žil pan řídící u syna v Praze a jen na prázdniny jezdíval do Drahoraze. Já jsem také z Libáňska odešla a jen občas se vracela na návštěvu k rodičům. To jsem obvykle v létě zašla i za panem řídícím. Jednou při takovéto návštěvě jsme si zazpívali naposledy, ale to už pan řídící říkal, že se mu špatně hraje, že má tupé prsty. Když mě tehdy doprovázel do Libáně, byl zamlklý, snad tušil, že se vidíme naposledy.
9. března 1951 jsme ho se Slávkou a mnoha přáteli z Libáňska doprovodili na poslední cestě. Ale vděčně vzpomínáme stále.
Bílé paní starohradské ani z daleka
Starohradský zámek leží v sličném údolí
Osvětová beseda Libáň – Staré Hrady vyhlašuje pro děti soutěž Kreslíme zámek Staré Hrady.
Podmínky: Soutěž má dvě věkové kategorie: žáci 1. – 4. třídy a žáci 5. – 8. třídy. Kresby musí zachycovat starohradský zámek nebo jeho části, provedeny mohou být libovolnou malířskou technikou, libovolného formátu, na zadní straně označeny jménem, adresou, věkem a třídou soutěžícího. Musí být odevzdány do 1. listopadu 1982 v kanceláři zámku Staré Hrady nebo zaslány do tohoto termínu na adresu: Osvětová beseda, zámek Staré Hrady, 507 23 Libáň. Soutěž ohodnotí soutěžní komise, v níž budou dva zástupci ZŠ Libáň – s. Škodová a s. Hlava – a tři zástupci OB Libáň – Staré Hrady – s. Holman, Škoda a s. Zubatá. Výsledky budou vyhlášeny do konce roku 1982 a otištěny v Listech starohradské kroniky. Odměny v každé kategorii budou: malířské potřeby v hodnotě: l. cena – 50 Kčs, 2. cena – 30 Kčs, 3. cena 20 – Kčs. Vítězné práce budou otištěny v Listech starohradské kroniky a nabídnuty i dalšímu tisku.
(pokračování) – předchozí část
Do rodného kraje Kalandrova je situována i jeho první historická povídka POKÁNÍ. Odehrává se na počátku XIV. století (1308 – 1312), kdy Oldřich z Brandýsa vybudoval hrad Brandýs nad Orlicí a odtud spolu s pány z Potštejna přepadávali kupce a pokojné měšťany.
Kraji těsně sousedícímu s jeho krajem rodným věnoval svazek KRAJINA ORLICKÁ. Vydal jej Klub českých turistů v roce 1895 ve sbírce cestopisných knih Českým krajem. Tento průvodce po Orlických horách a širokém podhůří je v mnohém dodnes zajímavý, i když pojetí je jiné, než na jaké jsme zvyklí v průvodcích současných.
VE ŠKOLE I NA JEVIŠTI
První učitelské působiště a jeho okolí mu dalo látku také k první knížce. Byly to "cestopisné obrázky", tedy jakýsi průvodce s titulem OD SÁZAVY KU LABI (vyšlo r. 1884 ve Velkém Meziříčí). Text knížky stejně jako dalších čtyř, připravil k tisku, v době asi až příliš klidného učitelství v Uhlířích.
Ve Velkém Meziříčí byla vydána i další "cestopisná" knížka 7. výletů po Jičínsku (1887), na níž se podíváme podrobněji dále, a r. 1889 soubor humoresek Ze světa zvířecího. V Brně mu roku 1885 vyšla knížka Na pokraji propasti a v Novém Městě na Moravě Škůdcové našich sadů a lesů. A tak k nevelkému platu učitelskému přichází do malé školy v Uhlířích ještě také nějaká ta zlatka za knižní honoráře.
Knižním úspěchům Kalandrovým předcházela ovšem jeho bohatá spolupráce s časopisy. Tam vycházela zřejmě i značná část jeho drobnějších povídek, jež daly později vznik knižním souborům. Sám v úvodu ke knížce Na jevišti a za kulisami (1924) uvádí, že jeho práce přinášely kromě Palečka (první tištěná črta Bože, to ukroť!) Švanda dudák, Veselé listy, vídeňský Šotek, Telefon, Veselé čtení, Historky učitelské, Komenský, Posel z Budče, Národní učitel, Vyšehrad, Ruch, Koleda, Besedy lidu, Světozor, Zábavné listy, Vesna, Zátiší, Časopis českých turistů, Česká Thalia, Svět zvířat, Milotický hospodář, Organizace hasičská, Naší mládeži, Malý čtenář, Matice dítek, Rozhledy mládeže, Dětské květy, Budečská zahrada, Dětský máj, Krakonoš, Jitřenka, Jizeran, Česká domácnost, Pernštýn, Polaban, Ohlas od Nežárky, Podbořan, Chrudimské noviny, Prázdniny.
Psal i do tehdy velmi oblíbených kalendářů. Sám zde připomíná kalendáře A. Hynka a A. Wiesnera v Praze, R. Prombergra v Olomouci, bratří Peřinů v Hradci Králové, J. Pavelce ve Strakonicích.
Psal tedy pan učitel pilně a posílal své příspěvky zřejmě všude tam, kde mu jej byli ochotni tisknout. Z pestré palety časopisů, ale i z kvanta knižně vydaných prací si můžeme udělat přehled o šíři zájmů. Psal pro mládež i dospělé, do časopisů humoristických i učitelských, zahrádkářských (či i šíře "hospodářských") i hasičských turistických i ochotnických, regionálních i "celostátních". Byl autorem velmi plodným, leč žel, kvantita s kvalitou byly ve značném rozporu.
Zastavme se v této kapitole podrobněji u jedné z posledních Kalandrových knih, u "románku z podhoří" NA JEVIŠTI A ZA KULISAMI (Praha 1924). Odráží se v něm totiž značně věrně jeho druhé učitelské působiště, Čistá u Nové Paky.
Hlavní postavou "románku" (jak autor sám svou knížku označuje) je mladý učitel Božej Hlučina, působící na trojtřídce ve vsi Dubice poblíž Dolní Lipky. Mladý učitel je oblíbeným a energickým velitelem hasičů. Děj začíná v listopadu 1881, kdy se Hlučina rozhodne založit ve vsi ochotnické divadlo. Po drobných počátečních nesnázích jde vše celkem snadno. "Na sv. Štěpána hrálo se poprve a již do Tří králů hodlal vypraviti nové představení, k němuž měla býti vzata nějaká veselohra, která by vyplnila celý večer." (str. 37) I druhé představení dopadlo samozřejmě dobře. Vedle běžných drobných nesrovnalostí začíná však v obci vznikat řevnivost mezi základním "demokratickým", tedy lidovým kádrem ochotníků, vedených Hlučinou, a místní "aristokracií", která pak vytvoří i konkurenční ochotnické divadlo. To ovšem skončí naprostým nezdarem.
Nejen výše uvedená hlavní "zápletka", ale i celý děj je rozvíjen značně primitivně. Autor popisuje přípravy a nacvičování jednotlivých her, až skoro nudně obsazování divadelních rolí s celou řadou jmen "románových postav". Připomíná i některé další slavnosti, ke konci knihy otevření nové školní budovy. – Na počátku prázdnin 1882 "unášel vlak pana ženicha i s jeho nadějemi a touhou z Podkrkonoší k podhůří Orlickému" (str. 121) Pan učitel se o prázdninách oženil, čímž zničil sny a plány několika dubických dívek. Rok na to odchází na jiné působiště. Ochotnické divadlo bez něho upadlo. "Múza dřímala, klímala, až v tuhý upadla spánek… Nejednou vzpomenuto Hlučiny, jemuž dostávalo se vzdálenému teprve uznání, které mu dříve z příčin tak malicherných úmyslně odpíráno." (str. 225)
Za poslední kapitolou, z jejíhož závěru je uvedený citát, je zcela nadbytečný "doslov". V něm s odstupem oněch čtyřiceti let, které byly mezi uvedenými daty děje a napsáním knížky, "sleduje" většinu postav. Mnohé nechá zemřít, třeba i s datem: "V podzim 1923 paní Amálka zemřela." Mnozí dopadli dost špatně. Jen o hlavní postavě neopomenul v závěru napsat: "Těší se posud nejlepšímu zdraví." (str. 232)
V hlavní postavě Kalandra dost zřetelně zobrazil sebe, své ambice i touhy a zřejmě i leckterý další detail. Data Kalandrova pohybu v Čisté se přesně shoduje s daty uvedenými v knížce u Hlučiny v Dubici, shoduje se i datace sňatku. Míra zobecnění a uměleckého nadhledu je minimální, hlavní postava příliš idealizovaná.
Styl Kalandrův je zde suše kronikářský, spíš typický školní dějový popis než skutečné vypravování, skutečné epičnosti pramálo. S množstvím detailů splývá vše ostatní. Kniha je jistě dobře míněným obrázkem z učitelského života na počátku 80. let minulého století. Základní myšlenka dílka, střetnutí pokrokového učitele, obětavého kulturního a veřejného pracovníka, s venkovskou "aristokracií", lidmi vysloveně konzervativními, navíc žárlícími na jeho úspěchy, má řadu realistických postřehů. Záměr díla byl tedy vskutku krásný. Boužel zobrazen prostředky značně neadekvátními.
… psal se rok 1922, když do libáňského cukrovaru přišli dva mladí lidé, kteří měli krátce po svatbě: Antonín Svoboda, absolvent České obchodní akademie, "vysloužilec" z l. světové války, přijatý do cukrovaru jako adjunkt, a Marta Svobodová, úřednice, přeložená z Prahy na poštovní úřad do Libáně, snad první zaměstnaná vdaná žena v Libáni (někdo začít musí), a to až do roku 1925, kdy se těm dvěma narodil první syn, pozdější lékař v Hradci Králové, a za devět let druhý, pozdější chirurg v Litoměřicích. Můj manžel zemřel v roce 1974…
To jsem představila naši rodinu a nyní mi dovolte, pane učiteli, aby byla řeč o Vás a o Vaší partě dědů, kterým jste věřil, měl je rád, a kteří věřili Vám a měli rádi Vás. A všichni dohromady jste měli a máte rádi ty zdi Starých Hradů, bránu, která vzdorovala časům; kde jen v noci šeptaly dějiny o dávné, dávné slávě Smila Flašky z Pardubic.
Když můj první synek odrostl, chodili jsme do Hradů za Sůrovými dětmi, za Liduškou Svobodovou přes dva metry vysoké kopřivy a hromady sutin. Zdálo se, že jinak už ani nemůže být: Dobře jsme se znali i s babičkou Kejzralovou. Do Sedlišť jsme zase chodívali k Poláčkovům, moc jsme je měli rádi, byli to dva starouškové jak ze staré kroniky.
Potom komise rozhodla – rozhodit zbořeninu! Štěstí, že honem nebyly peníze, ani ekrazit, ani lidé ochotní to učinit. Tak se ten rozsudek nekonal. Štěstí, že vedle v Sedlištích byl pan učitel Holman, že sehnal partu dědů, že včas řekl staré bráně: "Neboj se, budeš stát dál!" Štěstí, že sehnal dědu Jouklovýho a Mikoláška, všecky Pepíky a Franty, kteří pochopili. A když první místnost opravily jejich staré dobré ruce, přišel hostinský. A stavělo se dál…
My jsme byli v roce 1945 přeloženi po návratu ředitele Schulmanna na sever Čech, do cukrovaru Lovosice, který byl jak administrativně tak i strojově vlastně vystěhován do zahrad a na dvůr. Manželovi bylo řečeno, že jako starý cukrovarník ho musí dát do chodu. Přeložení mohlo trvat dva roky, ale sliby chyby – cukrovar sice pracoval hned první kampaň, ale my jsme zde už uvízli.
Domovem mi však zůstala vždy Libáň, pojem domova jsou pro mě všecky stezky k borovičce, do Borku, na Hora, do Starých Hradů, kolem Panevského vily loukami ke starohradskému rybníku… co vzpomínek! A po náhoně k Poláčkovům do Sedliště, na rozcestí k hospodě, když jsem ověšena dětmi z půl Libáně a jedním psem "nenápadně" šla do mlýna v Sedlištích a laskavá paní hostinská nám někdy i chleba sádlem namazala a když se mi tam jednou Honzík Škobisů napil piva a my pak měli co dělat, abychom ho v pořádku dostali domů! Pak Bystřice, kde svérázný pan Kučera říkal manželovi: "Ty párky jsou pro tebe, ona je tlustá dost"!, a pak dál, po Horách k borovičce a zpátky do Libáně…
Pane učiteli, protože jsem to tam tak znala, že jsme oba s manželem tolik milovali ten krásný kraj a tak šťastně tam žili svoje mládí i tu hroznou dobu války, hluboce se před Vámi skláním, v opravdové úctě před Vaším dílem. Žádný člověk nežije nadarmo, zanechá-li po sobě nějaké dílo. O Vladimíru Holmanovi, Janu Jouklovi, Václavu Mikoláškovi, Vitácích, Svobodech, a dalších se bude ještě dlouho a dlouho vyprávět. Věřím, že dnešní společnost už nedovolí, aby Staré Hrady zase zchátraly. A všichni ti mladí, kteří tam vkročili jako ženich a nevěsta, ať jsou hodně šťastni, hlavně ať žijí ve světě bez válek…
Promiňte tento dopis, já vím, že je nás mnoho, co si Vás nesmírně váží pro Vaše nezištné dílo, ale já Vám to musela napsat – za sebe i za svého manžela a své syny, za ten krásný kraj, který jste obohatil svým dílem a odvahou se do toho díla pustit. A musela jsem to napsat všem, kteří Vám věřili a pomáhali.
viz též tuto poznámku
Jaroslav Marek: Mackův špejchárek v Sedlišti
Umělecké památky Čech 3 (P – Š). Napsal kolektiv autorů pod vedením dr. Emanuela Pocheho, vydala ČSAV v nakladatelství Academia r. 1980, stran 340. Doplněno 576 fotografiemi a 145 kresbami.
Třetí svazek velkolepého slovníkového díla o uměleckých památkách Čech přináší poučení o obcích začínajících P – Š. Znamená to, že zde najdeme údaje o památkách z našeho okolí z obcí Psinice, Příchvoj, Sedliště, Spařence, Staré Hrady a Střevač. Ze Psinic je uveden kostel sv. Jiří a socha sv. Jana Nep., z Příchvoje kaple sv. Petra a Pavla, socha P. Marie, kříž a statek č. 36, ze Sedliště pískovcové sousoší u silnice; ze Spařenců statek č. 1 (s fotografií); ze Střevače špejchar, zbořený mlýn a 4 sochy.
Největší pozornost z našeho okolí je věnována starohradskému zámku a kostelu. Podrobný uměleckohistorický popis je doprovázen 5 fotografiemi a 2 plány. Současná záchrana zámku si navíc vynutila na konci knihy doplněk hesla o Starých Hradech, referující o současném stavu a využití objektu.
Kniha uvádí samozřejmě jen nejvýznamnější památky; to však neznamená, že ostatní památky – stavby, plastiky a jiné objekty – nejsou chráněny. Naopak – měli bychom se všichni snažit, aby stav všech přírodních i historických památek byl co nejlepší.
– Smrž Petr: Mladé Staré Hrady. Květy 12. 8. Článek s fotografiemi o historii i současnosti zámku.
– Nováková Jana: Byl jednou jeden hrad. Svobodné slovo 21. 8. Článek o obnově zámku i jeho kulturním životě.
– O obnově Starých Hradů se zmínily i Rudé právo 24. 6. a 17. 8. a Předvoj 25. 6.
– Kotyk Jiří: Náhrobníky Arnošta a Adličky ze Staré v Pardubičkách. Zprávy Klubu přátel Pardubicka č. 5 – 6/1982. Obsáhlá studie publikovaná zároveň s článkem o arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic a jeho kresbou od akad. malíře Vladimíra Kopeckého.
– Na turistické zajímavosti upozorňuje a návštěvu Starých Hradů doporučuje Antonín Pešek v Lidové demokracii 3. 9. a Předvoj 6. 8.
– Na výstavu Stanislava Konečného ve Starých Hradech pozvaly Pochodeň 2. a 17. 6., Předvoj 18. 6., Svobodné slovo 2. 6. Rudé právo 19. 7.
– Výstavy Miloše Janků ve Starých Hradech si povšimly Předvoj 9., 16. a 23. 7. (články Stanislava Hlavy) a Pochodeň 7. 7.
– O výstavě Otakara Štembery a rodáckém koncertě Kůželových ve Starých Hradech psali podrobně Jaroslav Diblík v Pochodni 19. 8. (článek když je rodácký koncert) a Eva Bílková v Předvoji 20. 8. (článek Výstava a koncert ve Starých Hradech); upozornění přinesly i Pochodeň 30. 7., Svobodné slovo 9. 8., Předvoj 13. 8. a Tvorba 25. 8.
– Oznámení o výstavě Anny Vančátové ve Starých Hradech otiskly Pochodeň 27. 8., Předvoj 3. 9. a Zemědělské noviny 4. 9.
– Zprávy o pracovišti literárního archívu PNP ve Starých Hradech byly v Pochodni 18. 6. a ve Večerní Praze 24. 8.
Básník Jindřich Hilčr uspořádal 17. června ve Starých Hradech krásnou besedu se žáky 4. tříd libáňské školy. Vyprávěl jim nejen o své tvorbě, ale i o práci redaktora, o vzniku knih atd. Nejzajímavější byly jeho vzpomínky na spolupráci s národními umělci Františkem Hrubínem a Jiřím Trnkou. Děti byly na besedu dobře připraveny svými učitelkami s. Novákovou a Čapkovou a kromě četných dotazů přednesly i několik básní Jindřicha Hilčra. A děkujeme ještě jednou za hezké dopoledne!
Šedesátiny oslavili v nedávných dnech dva dobří přátelé Starých Hradů: 8. srpna spisovatelka Marie Kubátová z Vrchlabí a 1. září ředitel okresního archívu v Liberci dr. Vladimír Ruda. Přejeme hodně zdraví, spokojenosti a úspěchů do dalších let!
Novou ředitelkou libáňské základní školy byla po odchodu s. Františka Dvořáka do důchodu jmenována dlouholetá učitelka této školy s. Irena Škodová. Zástupcem je s. Albrecht Šorejs z Jičína. Přejeme jim hodně úspěchů!
Doc. dr. Vladimír Kovařík zemřel 7. června ve věku 69 let. Na Starých Hradech jsme ho znali nejen z jeho četných knih a článků, z rozhlasových a televizních vystoupení, ale i z několika osobních návštěv a z besedy s libáňskými dětmi, kterou na zámku uskutečnil. Zůstane v našich vzpomínkách a k jeho dílu se budeme často vracet.
Nedlouho po dirigentu J. Pazderkovi opustil pěvecký sbor Ještěd z Liberce i jeho klavírista prof. Jaroslav Hauft, který zemřel 5. května 1982 ve věku 70 let. Staré Hrady v něm ztrácejí věrného přítele, který zde nejen s Ještědem účinkoval, ale často se sem vracel a rovněž odebíral náš časopis. Nezapomeneme!
Svazáci ze Starých Hradů uspořádali 7. srpna taneční zábavu se skupinou Index.
Na výstavu Antické tradice v českém umění, která je až do konce října 1982 otevřena v pražském Královském letohrádku Belvederu, byla zapůjčena i busta Ferdinanda I. ze starohradského zámku.
Návštěvnost starohradského zámku je i při letošním omezení autobusových zájezdů pěkná. Mezi jinými zde v posledních týdnech byli náčelník archívní správy MV dr. Vojtěch Sýkora, vedoucí tajemník OV KSČ ing. Stanislav Ludvík a tajemník OV KSČ s. Vladislav Růžek, předseda ONV Jičín s. Miroslav Bartoň, inspektor odboru kultury KNV s. Zábranský, redaktoři D. Štětinová, P. Smrž, J. Nováková, E. Kúnová a s. Krolmusová, spisovatelka Marie Kubátová, akad. malíř Vladimír Komárek, akad. sochař Václav Hlavatý, herec Josef Kettner, národopisec doc. dr. Antonín Robek, hudební vědci dr. Eva Mikanová, a dr. Tomislav Volek atd. Z hromadných návštěv zde byli učitelé z Nového Bydžova, žáci SPgŠ Nová Paka, SZTŠ Jičíněves, ZŠ Tachlovice a Ml. Boleslav, rekreanti Svazu invalidů z Domousnic, účastníci učitelských EXODů Turnov a Ml. Boleslav, důchodci DIAZu Turnov, vodáci z Jičína, pracovníci SPOZů Tatobity a Praha 8, zahrádkáři z Třebichovic a Kojetic, členky ČSŽ Sobotka, příslušníci CČSH Přepeře atd. Potěšila nás i opakovaná návštěva účastníků Šrámkovy Sobotky a členů Společnosti bratří Čapků z Prahy.
Novým vedoucím starohradského pohostinství RaJ se stal od září Ladislav Herrmann z Prahy. Přejemu mu, aby byl ve Starých Hradech spokojen a mnoho úspěchů přejeme i bývalému vedoucímu Janu Peterovi na jeho novém působišti v Turkovicích u Přelouče. – Rovněž se těšíme na spolupráci s novou vedoucí prodejny Jednoty v Sedlišti Libuší Kyselovou z Bystřice, která od září vystřídala Stanislavu Peterkovou.
Veřejné prostranství kolem pomníku padlých ve Starých Hradech již dlouho volalo po rázné úpravě. Nakonec se tohoto úkolu ujala paní Marie Keblová ze Starých Hradů a na parčík je milo pohledět.
Jiří Bařák z Nového Města pod Smrkem zaslal fotografie z letošní první trampské brigády na Starých Hradech. Děkujeme!
Naši jubilanti: 60. narozeniny oslavily 9. 7. Jitka Lachmanová ze Starých Hradů a 25. 7. Anna Bočková že Sedliště. Blahopřejeme!
Co se nám nelíbí a moc nelíbí, to jsou paličatí a bezohlední lidé ze Sedliště, které asi budeme muset příště jmenovat. Vypouštějí slepice a dokonce i husy do parčíku na veřejném prostranství před Jednotou. Tvrzení, že to tak bývalo, je ubohé. Ono ledacos bývalo, hlavně hodně nepořádku na veřejných prostranstvích. Ale jestli se našly ochotné ruce hlavně členů občanského výboru, které se o lepší vzhled obce starají, což dříve také nebývalo, měli by to už jednou tito nepořádníci pochopit. Když si někdo drží drůbež, ať tak činí na svém pozemku. Tito lidé také dříve chodili všude pěšky a dnes se vozí vlastními auty. Dříve prali prádlo v neckách na valše a nyní používají pračky. Zvykli si na televizi a další vymoženosti, které dříve nebývaly – a tak si musí zvyknout i na to, že drůbež musí mít uzavřenou doma. Doufáme, že si to tito bezohledníci už jednou uvědomí. Nebo jim není hanba?
Narození: 16. června se narodil Zbyněk Svoboda ze Sedliště. – 17. června se narodila v Praze Ladislava Kvítková, dcera ing. Štěpána Kvítka a MUDr. Ladislavy Kvítkové, roz. Másnicové ze Starých Hradů. – 25. srpna se narodila Jana Jílková ze Sedliště. Vítáme je srdečně mezi nás!
Mnohokrát vstoupila Ladislava Švecová z Libáně do starohradské svatební síně, aby zde recitovala při svatebním obřadu. Vstoupila sem i 21. srpna 1982, ale v jiné – roli jako nevěsta ing. Jaroslava Hazdry z Bačálek. Blahopřejeme!
Sňatky: Starohradský zámek byl 26. června 1982 místem svatby Jaroslavy Hosové z Vlčího Pole a Vlastimila Másnici ze Starých Hradů. – V Jičíně byli 14. srpna 1982 oddáni Dana Droznová ze Starých Hradů a Jaroslav Horčička z Jičína. Blahopřejeme!
Úmrtí: 4. 7. zemřela paní Barbora Matějů ze Sedliště ve věku nedožitých 82 let. – 31. 7., nedlouho po svých 87. narozeninách, zemřela paní Anna Vacková ze Sedliště.
Postup prací na zámku
Vladimír Holman
Kulturní léto
Eva Bílková
U Straků
Božena Břízová, roz. Sůrová
Jaroslav Moucha
Starohradské bílé paní
V Libáni je starý zámek a má nový šat
Starohradský kroj si musí denně oblékat
pro svatební síň vonící jemně od růží
Lásky
jež tu řeknou: "Ano!"
prostě vydrží!
cesta pod "Strom života" do zámku neleká
Když opustí svatební síň druhou vznosnou branou
každá bílá nevěsta tu šeptá:
"Na shledanou!"
Na shledanou po létech – až sníh nám zbělí vlas
pak už budou opravdové bílé paní z nás
po návratech v zlatém kruhu snubních prstenů
kdy koruna košatí se pevně na kmenu!
Zamyšlené ticho sedá s námi za stoly
v Památníku
jehož archiv chová poklady
z nejvzácnější literární české zahrady…
Kreslíme Staré Hrady
Aleš Fetters
Čeněk Kalandra
Starohradskou galerii obohatili krásnými dary svých děl akad. malíř Vladimír Kopecký, akad. malíř Miloš Janků a akad. malíř Stanislav Konečný. Všem upřímně děkujeme, stejně jako Vladimíru Mikoláškovi, Antonínu Chmelíkovi, Milanu Eliášovi. a dalším za novinové výstřižky o Starých Hradech a dokumentární fotografie pro naši kroniku.
Ze starého dopisu
Marta Svobodová, Litoměřice
Staré Hrady v tisku
Místo pozvánky: V neděli 3. října 1982 bude na starohradském zámku zahájena výstava obrazů prof. Otmara Homolky, kterou uvede spisovatel Dalibor Pokorný. Po vernisáži následuje recitační pořad zasl. umělkyně Julie Charvátové a kytaristy Štěpána Raka. Začátek ve 14 hodin.
Drobné zprávy
Menu