1. část

Milá paní Chaloupková,

už nikdy nebudu psát toto oslovení v dopise, v pozdravech k Vánocům, k svátku Marie Magdaleny... Paní Chaloupková, rozená Havlíková z Važic (narodila se tam 10. dubna 1914), zemřela 5. července 2002 a jí patří alespoň touto cestou několik vzpomínek. Vždyť paní M. M. Chaloupková kdysi nás mladé, ale i starší, vedla v nácviku pěkných divadelních her, České, Moravské i Slezské besedy, organizovala dožínky a různé sjezdy.

Zvláště po 2. světové válce to bylo nadšení, které se projevovalo plejádou vystoupení. Hráli jsme např. pohádky Hastrman, Zlatá niť, Zahrada míru a lásky, Sůl nad zlato. Ty všechny měly úspěch a zaznamenaly i několik repríz v okolních obcích.

Paní Chaloupková organizovala vystoupení a zábavu na okresním hasičském sjezdu ve Važicích. V roce 1947 jsme tančili pod jejím vedením Českou a Moravskou besedu na celookresních dožínkách v Bystřici.

Přišla padesátá léta, kdy začala přísná cenzura. Ale i v této době paní Chaloupková nacvičila nároční divadelní hry, např. Čechy krásné, Čechy mé, Viktorka, Její pastorkyňa (toto představení získalo čestné uznání v okresní soutěži).

V nácviku divadelních her nastala pauza v šedesátých letech, kdy paní Chaloupková dokončovala Zemědělskou technickou školu v Hořicích. Své vědomosti pak uplatňovala ve vedení zemědělského družstva v Bystřici.

Pak prkna, která znamenají svět, opět ožila. Hru Muziky, muziky nejen režírovala, ale také si v ní naposledy zahrála roli paní Doubkové. Dále spolurežírovala zábavné večery a kabarety v hospůdce U Barkmanů. Její aktivita se zvláště projevila při setkání divadelních ochotníků v roce 1991 v Bystřici, kdy k nám všem promluvila. Dovolte mi jen výňatek z jejích slov: "Mám velkou radost, když vás vidím tolik před sebou. Je to již hodně dávno, mnoho vody proteklo bystřickým potůčkem od doby našeho prvního setkání v milé hospůdce u Barkmanů. Byli jste všichni školními dětmi, ale to nevadilo vašemu hereckému talentu. Mládí uplynulo, léta nám přibývala a na vše zbyly jen milé a hřejivé vzpomínky, kterými se ráda obírám. Zpříjemňují mi všední dny mého života. V nich se vracím do doby vašeho mládí, živě vás vidím před sebou, jak tančíte s elánem besedy – v České furianta, v Moravské hrdé a pyšné hanácké řady a ve Slezské besedě jemné žehnání. Dnes, kdy hlava stříbrem prokvétá a šíje se k zemi kloní, zbývají na vše jen vzpomínky, za které vám srdečně děkuji, protože jimi slunko prozařuje podzimní dny mého života."

Paní Chaloupková se také velmi angažovala při oslavě 100. výročí postavení školy v Bystřici v roce 1992. Bez ní se neobešly v kraji mnohé svatby, na které připravovala dorty – ručně šlehané a jiné pochoutky. Musely být precizní co do chuti i co do pohledu.

Dovolte mi touto cestou vzdát hold a poděkování za nadšení, trpělivost, kterou s námi měla paní Chaloupková při nácviku a přípravě všech akcí. S paní Chaloupkovou nám bohužel definitivně odešlo dětství a mládí – budeme na ni vděčně vzpomínat.

Za všechny, kteří vystupovali pod jejím vedením,

Mgr. Jarmila Havelková-Kyzivátová


Zemřel univ. prof. MUDr. Josef Procházka, CSc.

27. července 2002 zemřel v Olomouci ve věku 88 let univerzitní profesor lékařské fakulty Palackého univerzity MUDr. Josef Procházka, CSc. Byl rodákem z Osenic a do kraje svých předků se každoročně vracel alespoň na Dušičky. Rád se zastavil na Starých Hradech, rád pobyl na Jičíněvsi u svého spolužáka z gymnázia ing. Františka Schlika, rád se setkával v Rokytňanech s paní Miladou Velechovskou i s dalšími přáteli v Osenicích, ale i v Jičíně, Rožďalovicích a Údrnicích.

Profesor Procházka vyrůstal u svého dědečka, osenického řídícího učitele Václava Šoltyse. Po maturitě na Lepařově gymnáziu v Jičíně začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Odsud byl 17. listopadu 1939 odvlečen s dalšími studenty do koncentračního tábora v Oranienburgu a studia dokončil až v roce 1945. Začal pracovat na interní klinice v Hradci Králové a v roce 1953 přešel do Olomouce, kde se stal nakonec v roce 1967 profesorem vnitřního lékařství. Publikoval téměř sto vědeckých prací a přednesl přes 60 referátů na domácích i zahraničních konferencích a sympóziích. Přednášel i v Českém rozhlase a televizi či v sekci dějin lékařství při Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci.

Byl průkopníkem chemoterapie a dalších moderních léčebných postupů. V letech 1951 – 1970 byl členem výboru Hematologické společnosti, jejím čestným členem byl jmenován v roce 1994. V letech 1969 – 1980 působil jako člen výboru a místopředseda České internistické společnosti. Za obě tyto společnosti zajížděl i na mezinárodní kongresy a působil v mezinárodních institucích. Od roku 1956 byl 24 let členem redakční rady časopisu Vnitřní lékařství.

Od dětství miloval a aktivně provozoval hudbu. Naučil se tomu u dědečka, na klavír a housle hrával i v Jičíně a v Praze a již zde se podílel na organizování hudebního života. Tuto svou zálibu plně rozvinul v Olomouci, kde již roku 1954 založil vynikající lékařské kvarteto, které vystupovalo při nejrůznějších příležitostech. V roce 1973 se stal předsedou právě vzniklého Kruhu přátel hudby, který byl v roce 1991 přeměněn na Spolek pro komorní hudbu. Jeho zásluhou se v Olomouci uskutečnily desítky vynikajících hudebních pořadů, o hudbě mluvil i v rozhlase a v televizi. Právem dostal Cenu města Olomouce v oblasti hudby za rok 1998.

Odchodem profesora Josefa Procházky ztrácí náš kraj svého věrného ctitele, jehož popel uložili jeho blízcí do rodinného hrobu na osenickém hřbitově. I náš časopis ztratil svého spolupracovníka, na jehož vzpomínkové články jsme se vždy těšili. A rádi v budoucnu uveřejníme některé příspěvky z jeho materiálů, které na jeho přání rodina uložila v našem archivu.

Karol Bílek


Moje vzpomínky na Libáň

(psáno k úmrtí mé maminky Liběny Fialové 4. 8. 2002)

Narodila jsem se v roce 1947 v Praze, to již moji rodiče bydleli rok na Kladně. Byly jsme tři děti a každé prázdniny jsme trávily v Libáni u dědečka Prella. Dům v Libáni se ale v roce 1958 prodal, a tak moje vzpomínky se týkají jen nejútlejšího dětství. Hodně ale znám z vyprávění rodičů i sourozenců.

Můj dědeček MVDr. Antonín Prell (1881 Písek – 1956 Kladno) pocházel ze šesti dětí. Jeho otec brzy zemřel, ale matka se postarala o všechny děti, které ji celý život uctívaly. Dědeček vystudoval veterinářství ve Vídni, jeho první působiště bylo ve Frenštátě pod Radhoštěm. Potom již následovala Libáň. Zde se v roce 1913 oženil s Emilií Hrdou. Měli čtyři děti – první Toníček brzy zemřel, potom následovali Jiří, Liběna a Antonín. V Libáni žil do roku 1955, potom se přestěhoval do Kladna, kde 1. ledna 1956 zemřel.

Měl krásný tenor, hodně nám zpíval, miloval lidové písně, které také sbíral. Jezdili jsme s ním i po jeho praxi, buď kočárkem s kobylkou Luckou nebo autem Pragovkou. Byl jedním z prvních automobilistů na okrese, ale řidič nebyl dobrý, dnes by neobstál. Ale všichni ho respektovali. Pamatuji se na vyjížďky s ním, podněcoval naši fantazii. Vzpomínám na horký letní den, slunce žhnulo, ani lísteček se nepohnul. A v tom vyšla z křoví babka v černém a dědeček mi šeplat: "Podívej, to je polednice." Já se k němu s hrůzou tiskla... Jindy zase vyběhla dívenka v červené sukýnce a dědeček ji okomentoval, že je to čertice z pekla.

Moje maminka Liběna Fialová, roz. Prellová (1918 Libáň – 2002 Kladno) vychodila základní školu v Libáni, potom byla od roku 1932 ve Štěkni ve výchovném ústavu Anglických panen, kde se mj. připravovala na státní zkoušku z francouzštiny. Byla tam asi čtyři roky, potom odjela asi na šest měsíců do Francie. 20. srpna 1938 se provdala ze JUDr. Jaroslava Fialu. Měli tři děti: Václavu (1939), která vystudovala medicinu, Víta (1943), vystudovaného právníka a Liběnu (1947), zdravotní sestru. Maminka potom vystudovala pedagogickou školu, obor vychovatelství, a působila jako vedoucí vychovatelka na 1. základní devítileté škole v Kladně.

Můj tatínek JUDr. Jaroslav Fiala (1904 Praha – 1990 Kladno) pocházel ze tří dětí, byl synem sklenáře. Vystudoval práva, začínal jako auskultant, ale do Libáně nastoupil roku 1933 jako přednosta okresního soudu. V mládí se hodně věnoval hudbě, navštěvoval soukromou Pivodovu školu se svou sestrou, kterou připravil na konkurs do Ostravy. Tam působila před válkou jako sólistka (Mařenka, Cherubín), potom hostovala v Německu v Göttingenu a Essenu. Tatínek se v Libáni hodně angažoval v ochotnickém spolku, kde působil jako první tenor, dále v Sokole, kde se také pořádalo mnoho kulturních akcí. Logicky se sblížil s dědečkem, který se zabýval i národopisem, a s maminkou, která byla i náčelnicí Sokola. Tatínek byl i výborný klavírista, ovlivnil i svoje děti, máme všechny rády hudbu. V Kladně pracoval od roku 1946, byl dlouho aktivní, nějaký čas před nástupem do důchodu byl ještě státním notářem.

Od roku 1958 žil v Libáni maminčin bratr, strýc Toník, ale potom se přestěhoval do Prahy. Později si koupil chatu v Kamenici u Týnce nad Sázavou, kam jsem také jezdila. Jsem moc ráda, že máme ještě strýce Toníka, který je dodnes aktivní jako právník České obce sokolské. V rámci restitucí vysoudil zpět sokolský majetek. Je ročník 1919, ale je v úžasné kondici, dokonce byl v roce 1999 s námi ve Francii. Letěli jsme letadlem a potom jeli vypůjčeným autem do Normandie, Bretaně a kolem zámků na Loiře zpět do Paříže.

Libáň je pro mne země zaslíbená. Jako městské dítě mě okouzlovala naprostá volnost, měla jsem k dispozici celý dům, dvůr, velikou zahradu a později i celé městečko. Chodila jsem na zmrzlinu k Semiánovům, za slečnou Šnejdárkovou, k Dubským, k Markovům, s maminkou na hřbitov, k paní učitelce Havlové a do Starých Hradů, také k paní Kubínové, měla bazén s trpaslíky.

Pamatuji se detailně celý dům. Velká vrata, průjezd, vlevo schody do domu, kde byla studená dlouhá chodba, vpravo točité kamenné schody do patra, kde byla půda, dva pokoje a malý pokojík s lidovým nábytkem. Z chodby byly vlevo dveře do dědečkovy kanceláře, kde to tajemně vonělo desinfekcí. Vpravo byla koupelna a potom již veliká kuchyň, pamatuji si velikou nádobu na chleba s víkem a kamna s kamnovcem, kde se hřála voda. Potom byl obývací pokoj a ložnice, tam dědeček vždy seděl na truhle a odměňoval nás za vysvědčení, která jsme mu postupně předávali.

Dědeček byl silná osobnost, jako zvěrolékař byl velmi oblíben do vysokého věku. Na své děti byl velmi přísný, ale pro nás to byl ten nejhodnější dědeček na světě. Vzpomínám, jak mého bratra Víta nazýval Vitoulečkem. Měl nás moc rád, byla jsme jeho jediná vnoučata, pozdějších od syna se již nedočkal.

Babička zemřela v roce 1952, takže si ji moc nepamatuji, byla hodně nemocná, nemluvila a já se jí trochu bála.

Trochu jsem odbočila, pokračuji. Z domu se vyšlo na dvůr, kde byly chlévy, garáž, prádelna, dřevník, seník. Dědeček měl legendárního koně Lucku, na kterém jezdil ve válce, potom prase, ovci a drůbež. Stodolou se prošlo na zahradu. Ta byla veliká, vepředu byl trávník, stará jabloň, pod ní lavička, všude kolem maliny a rybíz, který maminka s malinami každoročně zpracovávala na množství džemů. Pamatuji si kukuřičné pole, kde se to krásně schovávalo. Byly tam i záhony jahod a zeleniny. Ale co bylo úplně nejúžasnější – dvířka v dřevěném plotě, za nimi příkop a již jsem se octla na libáňském sportovišti, kde bylo fotbalové hřiště a tenisové kurty. Mne ale zajímalo jediné – koupaliště. Dědeček nám vždy zakoupil permanentky a my tam trávili celé prázdniny. Vyhrávala tam hudba, pamatuji skladby Týna Marí, Anča, Anča, Anča, Anna. O bezpečnost tam dbal plavčík pan Lhota, takový vysoký bělovlasý pán. Ve vodě plaval vor a kláda, na těch jsme si něco vyhráli.

Bylo tam také skákací prkno, pod ním byla hluboká voda, ale koupaliště se na druhou stranu zvedalo a končilo mělčinou pro malé děti. Já jsem se tam naučila sama plavat, byla jsem tam vždy již od rána. Maminka měla hodně práce, pamatuji se, že byla jako robot, pořád něco dělala. Měla vždy ctižádost svému otci pořádně uklidit celý dům a na to byl čas jen o prázdninách. Ale chodili se koupat i rodiče a dědeček, pamatuji si dodnes, jaký vzor měl jeho koupací plášť.

Koupaliště bylo olemováno živým plotem a za ním byla souvislá dřevěná lehátka na slunění, vždy jsem si zadřela třísku. V poledne jsme chodili dědečkovi přes strouhu pro minerálku do cukrovaru. On byl celoživotní abstinent a bohužel si neustálým pitím zdravé minerálky vypěstoval ledvinové kameny. Ráda jsem poslouchala poslední hlášení, bosé nohy jsem ponořovala do horkého prachu u chodníku a potom jsem oknem přes rozpálené plechy lezla domů.

Měla jsem kamarádky Jindru Skálovou a Věru Dubskou, za ní jsem chodila do pekárny Dubských a tam jsme si hrály na půdě nad pekárnou, kde byly pytle s obilím. Zážitkem bylo olamování rozpečených kůrek u čerstvě upečeného chleba, který pekaři vyvezli na pojízdných policích do chodby vychladnout.

Ještě po letech jsem si vybavila Přelízku, zkratku do Starých Hradů, a ohromila jsem znalostí terénu celou rodinu při pozdější návštěvě Libáně. Bohužel, tato idyla skončila smrtí dědečka a v roce 1958 se dům prodal. Potom jsme jezdili na léto do Písku, kde žila dědečkova sestra a další příbuzní. Písek mám také moc ráda, jezdila jsem tam léta, ale ty nejkrásnější chvíle patří Libáni.

Je logické, že člověk stále více vzpomíná na dětství a mládí a já měla to štěstí, že bylo tak krásné. Ovlivnilo mne to na celý život, i mé sourozence. Sestra i já jsme si vybraly zdravotnictví jako povolání. Já jsem v mládí jezdila na koni, pěstuji sporty – turistiku a cyklistiku, a věnuji se hudbě. Učila jsem se zpívat, byla jsem přijata do Československého státního souboru písní a tanců, odkud jsem odešla po svatbě a měla rodinu. Mám dva syny, oba mají rádi hudbu, mladší se mnou chodí zpívat do komorního sboru Gaudium. Byli jsme i v cizině, vyšlo nám CD a účinkovali jsme v kladenském divadle. Každý rok si jdu zazpívat "Rybovku" do kostela a chodím na koncerty vážné hudby. Miluji operu. Jako dítě jsem si hrála pod naším krátkým křídlem, tatínek dokázal hrát celé odpoledne, chodili k nám hudebníci a pořádaly se domácí hudební koncerty. Hodně jsme zpívali a občas přijela i teta Květa, ta zpěvačka, a zpívala Toscu, Mařenku, Královnu noci, a s tátou dueta.

Bratr od 15 let pěstuje jazz, sice se pět let živil jako právník, ale neustále někde hrál. Nyní je uznávaný jazzový hudebník, komponuje, aranžuje, vydává desky, nahrává. Je kapelníkem orchestru Evy Pilarové a doprovázel i Hanu Hegerovou. Hraje i v cizině. Napsal knihu Jak se dělá jazz, kterou i ilustroval (nakladatelství Muzikus). Krásný je koncert spirituálů a gospelů, zpívá černošský zpěvák Davison, který zde učí angličtinu. Doprovází ho bratr na kontrabas, kytarista a klavírista. Toto vystoupení jsem viděla v Míčovně Pražského hradu.

Jeho syn působí v kapele Lokomotiva, která účinkuje mj. v televizním pořadu S politiky netančím a jeho dcera zpívá ve sboru Státní opery jakožto absolventka konservatoře s gymnáziem.

Sestra působí jako lékařka v Teplicích, její syn Michael Fiala pracuje v televizi v ekonomickém zpravodajství a je často na obrazovce. Její dcera má již téměř tříletou Klárku, naše maminka měla z první pravnučky velikou radost.

Moc na maminku vzpomínám, byla to silná osobnost. Hodně se nám věnovala, prožila těžká životní období, ale vždy si uchovala svou tvář. Statečně překonávala i různé choroby. Je pro nás vzorem obětavosti, pracovitosti a mravní síly. Dokázala důstojně žít i ve skromných poměrech v padesátých letech, šila, přešívala, pletla, nic nám neodepřela, poskytla nám vzdělání, podporovala nás v našich sportovních a kulturních zájmech. Do poslední chvíle se snažila být soběstačná, neobtěžovat nikoho. Ještě na jaře chodila na koncerty, do divadla a na výstavy. Bohužel, to vše skončilo pádem do vany a následnou mrtvicí. Moc nám chybí. Moje děti ji užily nejvíce, hodně se o ně starala a ony jí to nyní mohly oplácet, měly krásné vztahy.

Byla jsem šťastné dítě, měla jsem skvělé rodiče, prarodiče, a to je do života velký dar.

Takže ještě jedno shrnutí: Libáň je ráj! Ač jsem díky manželovi, který pracuje na letišti, navštívila USA, Singapur, Norsko, Skotsko, Řecko, několikrát Francii a Španělsko, tak Libáň jednoznačně vede.

Liběna Bartušková, Kladno


Karel Sudimír Šnajdr

* 14. 12. 1766 Hradec
( 17. 5. 1835 Smidary

Básník německého a českého jazyka, příležitostný dramatik a překladatel

Původním jménem Karl Agnel Schneider; jím podepisoval výhradně své německé práce, jinak se psal a byl psán i Šnaider, Šnaidr, Šneider, Šneidr.

Narodil se v rodině purkmistra a zchudlé šlechtičny. V rodišti absolvoval gymnázium, pak studoval klasické jazyky, němčinu a filosofii v Praze, Lipsku, Halle a Göttingenu. Po návratu do Prahy studoval od 1786 práva, ale zároveň poslouchal i přednášky o soudobé literatuře a estetice u K. H. Seibta, A. G. Meissnera a I. Cornovy. Přátelil se s J. Dobrovským, J. T. Heldem, publicistou a sběratelem lidové slovesnosti J. G. Meinertem, filologem J. H. Dambeckem, básníkem dolnorakouského nářečí I. Castellim, K. R. Ungarem. Po vykonání předepsaných soudních zkoušek byl 1792 jmenován radním při magistrátě a konsistoři v Hradci Králové a justiciárem na smiřickém a hořiněveském panství, pak působil jako justiciár na zákupském, polickém a ploskovickém panství na Litoměřicku. 1796 byl povolán na panství knížete Trauttmannsdorfa, hraběte Schlika a Colloreda na Novobydžovsko, kde pracoval opět jako právník (bydlel v Jičíně). 1803 se přestěhoval do Prahy, po odchodu A. G. Meissnera vyučoval do 1806 estetiku a klasickou filologii na univerzitě a vykonával právnickou činnost u svobodného pána Jakuba Wimmera a hraběte Josefa Colloreda-Wallsee, svého podporovatele a přítele. 1806 se za ním přestěhoval do Rožďalovic a později do Dymokur, kde mu 1811 zemřela manželka. Stýkal se se spisovateli působícími ve východních Čechách – J. L. Zieglerem, V. K. Klicperou, M. D. Rettigovou, M. S. Patrčkou, F. Rajmanem, F. A. Vackem Kopidlanským, ale seznámil se i s F. L. Čelakovským. 1817 poznal při léčení v Mariánských Lázních J. V. Sedláčka, který na něj výrazně zapůsobil svým národním přesvědčením; pod vlivem jeho a J. L. Zieglera přijal vlastenecké jméno Sudimír a příjmení si počeštil. Kolem 1825 se přestěhoval do Smidar, 1828 požárem přišel o podstatnou část majetku, knihy, své české i německé rukopisy a celou korespondenci. 1830 se podruhé oženil, do téhož roku působil v Městci Králové nadále jako justiciár na colloredském panství. V Městci vyhořel podruhé; 1832 byl penzionován, konec života prožil v tísnivých hmotných poměrech; 1834 byl raněn mrtvicí, na začátku 1835 téměř oslepl a ohluchl. Pohřben byl ve Smidarech.

Šnajdrovy německé básně, sebrané do svazků Gedichte von C. A. Sch. a Poetische Versuche, nezapřou soudobou literární atmosféru panující na německých univerzitách konce 18. století: vedle poetiky příznačné pro poezii proudu Sturm und Drang (óda An die Dichtkunst; četné příležitostné básně) a ohlasů Hagedornovy a Gleimovy anakreontské lyriky (Bierlied, Rauchlied, Das gro(e Herz) akcentující lovecké motivy (Jägers Liebeslied, Der alte Jäger an seinen Sohn) a již zřetelně parodující patos Sturm und Drangu, se tu objevují balady a žalozpěvy, které jsou volnými adaptacemi tvorby G. A. Bürgera a Horatia. Tyto adaptace mají většinou výrazný satirický tón s epigramatickým zakončením (Beruhigung), nevyhýbají se však ani melancholickému tónu spojenému především se sociální a rodinnou tematikou (Elegie am Grabe der ... verschütterten sieben Mauerer), kterého přibývá v pozdější sbírce Marienbad (např. Gebet).

Po seznámení s J. V. Sedláčkem se Šnajdr v 51 letech rozhodl psát také česky. Tuto vůli demonstroval německou básní An die vaterländischen Sänger (datováno 20.7.1817), kterou Sedláčkovi dedikoval. V básních dvou dílů sbírky Okus v básnění českém postupně přibývá sentimentálních balad kompozičně vystavěných podle kramářské písně (Poustevník, Dítě na hrobě matčinu), romancí z české mytologie (Kaša a Bivoj) a elegických nápisů a popěvků (Útěcha, Na hrobě Jozefa Dobrovského), zakončovaných moralitou. Ve svých skladbách spojil Šnajdr zpěvnost a plynulost lidové písně, zejména balady a romance, s expresivitou písně kramářské a burleskností anakreontské poezie. Dva Šnajdrovy písňové pokusy o ohlas v duchu národních písní, které se však blíží ohlasu anakreontské lyriky, zařadil F. L. Čelakovský mezi "umělé písně národní" do svého sebrání Slovanských národních písní. Některé S. balady se staly předlohou pro básně K. H. Máchy (Poustevník), K. J. Erbena (Kolovrátek), "staročeská povídka" Jan za chrta dán inspirovala V. K. Klicperu k napsání stejnojmenného dramatu, o Šnajdrově mimořádné popularitě svědčí i báseň F. J. Rubeše Na hrobě K. S. Š. (Květy 1837). Řada Šnajdrových básní (Cikánka; Píseň krále Šalamouna) byla dlouho společně s míchanicemi M. S. Patrčky součástí repertoáru společenských besed, merend, plesů a deklamací, a takto byla přetiskována ve sbírkách společenského zpěvu až do konce 19. století. Na rozdíl od poezie byl Šnajdrův pokus o veršované drama (Die Entzauberung) zcela neúspěšný.

PSEUDONYMY, ŠIFRY -r (Hyllos 1820), S** (Die Erstlinge unserer einsamen Stunden, 1792), Schdr. (Hyllos 1820)

PŘÍSPĚVKY in Almanach aneb Novoročenka, pokr. Dennice aneb Novoročenka (1823 překlady Martialových epigramů, 1824,1825); alm. Aurora (1812); ČČM (1827-28); Čechoslav (1820 č. prvotina B Nemoc a pomoc, 1821-25); Česká včela (1834-5), alm. Die Erstlinge unserer einsamen Stunden 1,2 (1791); Dobroslav (1821 B Poustevník, 1822-23); Hesperus (1814); Hyllos (něm. verze, 1819-21); Isis (1814); Kranz (1822-23); alm. Libussa (1802-04, red. J. G. Meinert); alm. Milina (1825); alm. Milozor (1824); Monatschrift des vaterländischen Museums (1828, část balady Jan za chrta dán v překladu šifry -y); Prvotiny pěkných umění (1817 B An die vaterländischen Sänger, přel. do č. V. Hanka); sb. Slovanské národní písně 2 (1827, usp. F. L. Čelakovský, BB Vojáček, Jezdec);

posmrtně: Česká včela (1836); Květy (1837)

KNIŽNĚ Gedichte 1 (BB 1799); Die Entzauberung (D 1800); Der Erinnerung eines schönen Abends in der musikalischen Akademie beim Herrn K.k.Rath und Kanonikus v. Ungar... (B 1804); Abschieds-Kantate dem Herrn Professor August Gottlieb Mei(ner... von seinen Freunden und Verehrer gegeben (B 1805); Vier Lieder (BB 1809); Poetische Versuche (BB 1817, 2. vyd. rozš.); Elegie. Am Grabe der... verschütterten sieben Mauerer (B 1818); Marienbad (BB 1819; obs. An die vaterlándische Sänger); Okus v básnění českém (BB 1823); Mein Dank, Wunsch und Gebet am Schlusse des Jahres 1825 (B 1825); Okus v básnění českém 2 (BB 1830); posmrtně: Šestero selských písní (1846, zhudebnil Orebský, tj. J. T. Held). – Překlad do němčiny: J. L. Ziegler: Fastenlied für den Kreuzweg (1817). – Výbory: Básnické spisy K. S. Šnajdra (1869, usp. A. Rybička); Vetchou rukou (1941, usp. M. Soukup); Jan za chrta dán a jiné básně (1942, usp. F. Krčma)

KORESPONDENCE: Listy některých starých českých vlastenců k V. K. Klicperovi (Klicperovi z 1825, dub. 1826, přel. I. Klicpera), Světozor 1877, s. 525; in Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského 1 a 4 (Čelakovskému z 1823, 1824 a 1828, ed. F. Bílý, V. Černý; 1907 a 1933); in Důvěrné listy Václava Klementa Klicpery (vzáj. listy z 1821, parafráze; 1982, ed. V. Horyna)

LITERATURA K. Zajíček: Příspěvek k životopisu K. S. Šnajdra (Dymokury 1942, výt. nezjišt.); an, (V. R. Kramerius): ref. Okus v básnění českém, Čechoslav 1823, s. 103; J. Pospíšil: K. S. Šnajdr (nekrolog), s. 269; A. Rybička in Básnické spisy K. S. Šnajdra (1869); F. Schulz: Česká balada a romance, Osvěta 1877, s. 375, 705; A. Rybička: Josef V. Sedláček (Sedláčkův vliv na Šnajdra) in Přední křisitelé národa českého (1883); M. Hýsek: Bürgerovy ohlasy v české literatuře, LF 1908, s. 106, 235; E. Stoklas: Máchův Eremit a Schneidrův Poustevník, ČMF 1917, s. 313; K. Svoboda: Básně K. S. Šnajdra (o německé tvorbě), Osvěta 1918, s. 30; B. Václavek: Parafráze a parodie písní zlidovělých, ČMF 1925, s. 113 ( O lidové písni a slovesnosti (1963); J. V. z Finberka: F. J. Rubeš u hrobu K. S. Šnajdra, Česká revue 1927, s. 224 a pokr., i sep. 1928; ne (A. Novák): Dva příspěvky k dějinám předbřeznové literatury, LidN 22.5.1928; D. Filip: Jan za chrta dán (vývoj motivu u Schneidera, V. K. Klicpery, K. J. Erbena a P. Sobotky), PL 27.2.1929; A.N.(Novák), K. S. Šnajdr, LidN 20.5.1935; V. Jirát in Lyrika českého obrození (1940); P. Eisner: V zajetí Kolovrátku, in Na skále (1945, b. Poustevník jako vzor pro Máchovu b. Der Eremit); B. Václavek, R. Smetana: in Český národní zpěvník (1949) + in České světské písně zlidovělé 1. Písně epické (1955); I. Slavík: Osudy rodu, Zprávy Spolku č. bibliofilů 1987, s. 50 + in Hledání modrého květu (1988) + Listina předků, Listy starohradské kroniky 1990, s. 97; in F. Boldt, Kultur versus Staatlichkeit (1996); E. Ryšavá: Zieglerův Dobroslav, společenská píseň a kramářské tisky, in Východočeské Athény a J. L. Ziegler (1997).

(Heslo z chystaného 4. dílu Lexikonu české literatury)

Václav Petrbok


Jitka Lukášková

Bohumír Bradáč

Kapitoly z diplomové práce (pokračování)

předchozí část

Na začátku prosince 1928 ochladl poměr čelných agrárníků k Hradu. Bradáč vyprávěl Arne Laurinovi, šéfredaktorovi Prager Presse, že "mnozí agrárníci, sdílející prezidentův odpor k zastupujícímu premiéru Šrámkovi, soudili, že ´strana agrární a strana čs. socialistů jsou jediné dvě strany, na nichž bude bazírovati příští koalice,´ proto se dohodlo jejich vedení s jistými předáky socialistů (především okolo Emila Frankeho) o vzájemném slušném vedení kampaně k zemským volbám." 67) Brzy však došlo k vzájemným slovním útokům v regionálních listech těchto stran, "na něž začaly reagovat též hlavní socialistické listy stále těžší palbou proti agrárníkům." 68) Zejména v Českém slovu, listu národně socialistické strany, byly napadány aktivity agrární strany a jejích čelných představitelů včetně Bradáče. Konkrétně byla přetřásána jeho činnost v rožďalovickém pivovaře. 69) Po řadě neúspěšných pokusů o smír si však obě strany začaly uvědomovat, že tento útočný postup k ničemu nevede, a tak se celý spor počátkem roku 1929 přece jen trochu uklidnil a napětí se uvolnilo.

Na řadu tak opět přišla otázka definitivního vyřešení Švehlova nástupce, aby se mohlo ukončit přetrvávající politické provizorium. Bradáč si však zoufal: "Šrámek zase stůně a nemohu vůbec nic sjednat." A vzápětí dodal: "Tolik ale: naše požadavky nejsou takového rázu, že by musely znamenat volby. Budeme a chceme se o nich dohodovati a neříkám, že se nám nepodaří několik našich radikálů, kteří si volby přejí, zatlačit do pozadí a přimět k rozumu. Prezident sám si voleb nepřeje a nebylo by se taky nic stalo, kdyby se nebylo řeklo, že je čas, aby Šrámek byl zaměněn. Úřadoval dlouhou řadu měsíců, mohl tedy úřadovat i dále." 70) Požadavek agrárníků, aby tuto funkci zastával některý zástupce z vlastních řad, se ale stával stále důraznějším. Šrámek si byl dobře vědom, že nemá naději se v této pozici dlouho udržet, a sám by se funkce i vzdal, ale musel mít ohledy na vedení své vlastní strany, které po něm požadovalo rezignaci jen v případě, že agrárníci poskytnou lidovcům řadu ústupků. 71)

Otázka Švehlova nahrazení se nyní stala aktuální už i pro Hrad, který naléhal na vedení agrární strany, aby tuto situaci vyřešilo co možná nejrychleji. "Prosím, to říkám jen Vám soukromě," svěřoval se Bradáč informátoru Hradu, "že nezbude pro nás už jiného východiska než tlaku (podtrženo v originále) pana prezidenta vyhovět." 72)

Na konci ledna 1929 se Švehlův zdravotní stav trochu zlepšil, čímž se naskytla příležitost jednat s ním o jeho demisi. 28. ledna Bradáč sděloval: "Dnes čekáme úsudek od lékařů a pak mu věc podle toho předneseme. Jisto je tolik, že tam nepůjdou politikové, toho by prostě, všichni to víme, nesnesl, ten úkol převezme asi Švehlův zeť dr. Černý a jeho bratr, univ. prof. Švehla." 73) Na otázku, co se stane, když se Švehla své funkce nevzdá, Bradáč sebejistě odpověděl: "Ah, to my už zařídíme, že udělá, jak my to budeme chtít, to se jednoduše předatuje jeden z těch lístků, na kterých už oznámil, že se vzdá." 74) V této době nebylo zatím v agrární straně rozhodnuto, který z jejích předáků se stane Švehlovým nástupcem. V dosud nevyřešené otázce postavení budoucího ministerského předsedy a možných kandidátů Bradáč spekuloval: "...Není dosud jasno, zda bude následovat provizorium nebo definitiva. Pro prvé přichází v úvahu toliko dva: Udržal a Viškovský; pro druhé jest jich celá řada, také Malypetr. Nebyl by špatným předsedou, neboť jest ke všem stejně chladný." 75) Viškovský měl ale těžkou sluchovou vadu a navíc byl až příliš prohradně orientován, Malypetr byl pro stranu zatím nenahraditelný v předsednictvu poslanecké sněmovny. 76) Hrad měl svého favorita – Františka Udržala. Ze všech vedoucích činitelů agrární strany byl Masarykovi nejoddanější. 77)

Všechny dohady nakonec ukončil sám Švehla, který po Staňkovi a Beranovi poslal l. února 1929 prezidentovi svou abdikaci. Souhlasil i s Masarykem navrhovaným Udržalem na post premiéra, pouze to mělo vypadat jako iniciativa agrární strany. 78) "Současně tím zpečetil nepsaný zvyk, prosazený roku 1919 tehdy nejsilnějšími sociálními demokraty: ministerským předsedou se stává vždy příslušník nejsilnější strany bez ohledu na to, zda ta disponuje vhodným kandidátem." 79)

1. února 1929 se František Udržal ujal svého úřadu. Ačkoliv nový premiér nebyl tak výraznou osobností jako Švehla, měl bezesporu řadu kvalit a hlavně Masarykovi a Benešovi v dané situaci vyhovoval. Jako exponent prohradního křídla musel často čelit kritice ze strany vlastních straníků. Tato pozice mu přinášela řadu obtíží nejen ve straně, ale i ve vládě. V roce 1929 nicméně pozice prohradního křídla díky Udržalově premiérství značně zesílila.

Bradáče s Udržalem kromě příslušnosti ke stejné straně a ke stejné skupině uvnitř strany pojilo dlouholeté přátelství. Znali se už z vídeňské říšské rady. Často se vzájemně navštěvovali, nejen pracovně, ale i soukromě. Bradáč jezdíval na Udržalův statek i se svými dětmi. 80) Při těchto příležitostech spolu dlouze debatovali o politice, o zemědělství, o armádě a o všem, co je zajímalo.

Udržalova vláda byla v podstatě obnovou dosavadní vlády panské koalice. Krátce po jejím ustavení došlo v souvislosti s posílením politické autority Hradu k personálním změnám ve vedení dvou ministerstev. Jednalo se zejména o resort ministerstva školství, které vedl Milan Hodža. Proti němu vystoupil hlavně Beneš, který nestrpěl, aby mu někdo vážněji zasahoval do jeho zahraničně politických plánů, což Hodža opakovaně udělal. Původně Hrad zamýšlel, že by mohl být Hodža odstraněn i z agrární strany, 81) což se ukázalo naprosto nereálné a také nedomyšlené. Hodža byl ale "zranitelný" osobním životem, některými politicko-ekonomickými transakcemi a Hrad mu nezapomněl, že ho chtěl nedávno těžce zasáhnout. Bradáč k dané situaci zaujal jednoznačně odmítavý postoj: "Mně se přece nemůže vytýkat, že bych byl nějakým přítelem Hodžovým a já bych se také proti tomu velmi energicky ohradil. Ale což si páni nahoře neuvědomují, že nemůžeme nechat Hodžu jen tak beze všeho padnout, než bychom měli za něho náhradu? Že ho nemůžeme jen tak beze všeho vyhodit, když je nebezpečí, že by Slovensko šlo s ním a proti nám, proti straně? ... Co bude dále? ... Nevím, trvá-li prezident na svém požadavku Hodžovy demise. ... Je samozřejmo, že se zařídíme podle přání prezidentova, neboť jsme a zůstaneme za všech okolností ústavní stranou a pro nás platí věta ústavy, že prezident ministry jmenuje a propouští." 82) Masaryk ale na Hodžově odvolání trval. Demisi podal sám Hodža 20. února 1929 oficiálně ze zdravotních důvodů, i když každému bylo jasné, že byl sesazen na přímý nátlak Hradu. 83) Bradáč doslova zuřil: "Když ale páni nahoře myslí, že se tak Hodži lacino zbavili, tak to se jen domnívají. Říkám, že Hodža je daleko nebezpečnější, když nemá zodpovědnosti. To ještě uvidíte, čeho tento muž je všeho schopen. My ho chtěli mít zde a možnost dívat se mu stále na prsty. Je to krátkozraké, myslí-li si páni, že problém ´Hodža´ bude touto demisí zlikvidován, snad i vyřešen. Naopak, tento problém tím právě začíná." 84) Bradáč se snažil argumentovat, že není možné se jen tak zbavit člověka, který má důležité kontakty doma i v zahraničí, člověka, který "má na každém prstě dobré známé." "To není promyšleno," 85) dodal. I přes rozhořčení šlo Bradáčovi dále o dobrý poměr strany k Hradu.

Prohradní křídlo zaujímalo v agrární straně menšinu. Projevilo se to už na říšském sjezdu Republikánské strany konaném počátkem května 1929 v Praze, kde se ukázalo, že mezi řadovými členy a v organizacích protihradní nálady převažují. Bradáč byl na tomto sjezdu referentem a hlavním řečníkem politické komise sjezdu, 86) v jejímž předsednictvu zasedal také Jan Malypetr. Tyto dvě sjezdové funkce patřily k nejvýznamnějším a byly obsazovány vždy lidmi, kteří v daný moment náleželi ve straně k nejvlivnějším. 87) Podstatné ovšem bylo, že na sjezdu pronesl ministr zemědělství prof. Srdínko tzv. Švehlovo poselství o poslání zemědělského stavu a o jeho úloze ve státě formulované ve velmi ostrém tónu.Celá záležitost vyvolala značné rozpaky, umocněné navíc tím, že ve skutečnosti nešlo o žádné poselství, nýbrž o Švehlovy již vydané projevy, Srdínkem využité. 88) Bradáč byl tímto svévolným jednáním pobouřen a navíc nabyl přesvědčení, že za to Srdínko zaplatí ministerským křeslem a co se týče jeho pozice ve straně, ta je "naprosto otřesená. Celé poselství je podvod," 89) tvrdil, odvolávaje se přitom na to, že vedení strany o takovém projevu nebylo zpraveno předem. Reakce na Švehlův vzkaz nedaly na sebe dlouho čekat. Koaliční partneři agrárníků byli značně rozhořčeni, proto si místopředseda Staněk pospíšil, aby ve sněmovně odvolal všechny strohosti vzkazu. Staňkovo prohlášení bylo přijato s uspokojením a načas uklidnilo rozbouřenou hladinu v koalici. 90) Před parlamentními prázdninami v roce 1929 však byly vztahy zejména mezi agrárníky a lidovci opět vážně otřesené. 91)

V září 1929 premiér Udržal posílil prohradní skupinu ve vládě, když jmenoval do čela ministerstva národní obrany (dosud tento resort vedl spolu s úřadem předsedy vlády sám Udržal) nového ministra Karla Viškovského. Původně chtěl Udržal na toto místo Bradáče. Masaryk ale upřednostňoval silně prohradního Viškovského. Jan Masaryk, se kterým se prezident o obsazení tohoto postu radil, svému otci napsal, že by se Viškovský ministrem hodil určitě dobře a vzápětí dodal: "Škoda, že ten Bradáč je takový naiva – je to myslím jinak hodný člověk." 92) Když se pak Udržal prezidenta dotázal, koho vybral, ten stručně odpověděl: "Bradáče." Masaryk nesouhlasil: "Tož to ne: neseriózní, mluvka." 93) A když se zřejmě Udržal snažil namítnout, že ho schvaluje i Malypetr, prezident znovu odvětil: "Bradáč – tož to ne – neseriózní, naivní." 94) Masaryk soudil lidi přísně. Bradáče považoval v této době zřejmě za politicky příliš přímočarého a jeho vyjadřování o politické situaci a o svém vlastním postavení za někdy nadnesená. Prezident důrazně požadoval Viškovského. Jeho jmenování pak proběhlo bez jakéhokoliv předešlého jednání s ostatními koaličními partnery a přes námitky většiny předsednictva agrární strany. Také Bradáč byl proti. Osobně proti Viškovskému nic neměl, ani nebyl motivován vidinou ministerského křesla, o které ostatně nikdy příliš nestál. Po takovém svévolném Udržalově jednání se ale obával o osud dalšího trvání koalice, neboť podle všeho patřil k těm agrárníkům, kterým na udržení koalice záleželo. 95)

Celková politická situace ovšem naznačovala, že budou vypsány předčasné parlamentní volby. Dne 21. září 1929 požádal předseda vlády prezidenta o rozpuštění parlamentu. Na to Masaryk svým dekretem ukončil funkční období parlamentu a nové volby byly vyhlášeny na konec října 1929. Předčasné volby žádaly socialistické strany, neboť oprávněně vycítily, že jejich pozice zesílily. Proti nebyli ani agrárníci očekávající příliv nových hlasů. Parlament, který se 27. září rozpustil, předal svou pravomoc až do svolání nového parlamentu do rukou čtyřiadvacetičlenému stálému výboru, v němž za agrárníky zasedal také Bradáč. 96) Odchod ĺuďáků do opozice byl tou příslovečnou poslední kapkou, která přispěla k rozpadu koalice. Především se ale "panská koalice" rozložila vnitřně pro nepřekonatelné napětí mezi jejími dvěma nejsilnějšími stranami, agrárníky a lidovci. Pád občanské koalice byl úspěchem Hradu, který si přál, aby se po nových volbách ve vládě znovu objevily socialistické strany. 97)

Vítězně z voleb vyšli opět agrárníci (14,97%). Ostatní pozice byly ve srovnání s rokem 1925 značně pozměněné. Nejvíce si polepšili sociální demokraté, jimž dalo hlas o 300.000 voličů více než v roce 1925, a kteří se tak dostali se svými 13,05 % na druhé místo. Další se umístila národně socialistická strana (10,39 %), komunisté se propadli na místo čtvrté (10,20 %). 98)

Jednání o sestavení nové vlády se vleklo velmi dlouho. Až po pěti týdnech, 7. prosince 1929, Udržal oznámil, že vláda je sestavena. Nová vláda tzv. široké koalice tvořila blok československých a německých agrárníků, lidovců, národních demokratů, živnostníků, československých a německých sociálních demokratů a národních socialistů. Bohumír Bradáč, který znovu získal mandát do poslanecké sněmovny, dostal nyní velkou šanci. František Udržal ho povolal do své nové vlády. Vybral pro něho funkci ministra zemědělství.

Poznámky:

67) Tamtéž, s. 157.
68) Tamtéž.
69) Tamtéž, s.158.
70) Archiv Ústavu T. G. Masaryka (dále jen: AÚTGM), fond: Benešův archiv (dále jen: BA), Vnitropolitické věci, k. l, zpráva ze dne 28. 1. 1929.
71) Klimek, A.: c. d., II. díl, s. 172.
72) Tamtéž, s. 174.
73) AÚ TGM, fond: BA, Vnitropolitické věci, karton l, zpráva ze dne 28. 1. 1929.
74) Tamtéž.
75) Tamtéž.
76) Uhlíř, D.: Konec vlády panské koalice a republikánská strana v roce 1929. In: ČsČH, 1970, č. 6, s. 553.
77) Klimek, A.: c.d., II. díl, s. 181.
78) Tamtéž, s. 179.
79) Tamtéž.
80) Dle svědectví p. Libuše Žilkové, roz. Bradáčové, rozhovor dne 30. 5. 2000, osobní archiv autorky.
81) Uhlíř, D.: Konec vlády..., c. d., s. 557.
82) AÚ TGM, fond: BA, Vnitropolitické věci, karton l, zpráva ze dne 12. 2. 1929.
83) Uhlíř, D.: Konec vlády..., c. d., s. 555 – 556.
84) AÚ TGM, fond: BA, Vnitropolitické věci, karton l, zpráva ze dne 19. 2. 1929.
85) Tamtéž.
86) Uhlíř, D.: Konec vlády..., c. d., II. díl, s. 565.
87) Tamtéž.
88) Klimek, A.: c. d., II. díl, s. 205.
89) Tamtéž, s. 206.
90) Uhlíř, D.: Konec vlády..., c. d., s. 571.
91) Tamtéž, s.572.
92) Klimek, A.: c. d.:, II. díl, s. 213.
93) Tamtéž.
94) Tamtéž.
95) Uhlíř, D.: Konec vlády..., c. d., s. 573.
96) Tamtéž, s. 575.
97) Tamtéž, s. 577.
98) Kvaček, R., Olivová, V.: c. d., s. 154 – 155.

(pokračování)


Hezký prázdninový týden libáňských dětí

Po loňském velmi úspěšném příměstském táboře byl ten letošní opět velmi zdařilý. Zájem o něj byl obrovský. Program celého týdne (8. – 12. 7.) byl skutečně pestrý. Posuďte sami: turistický výlet po trase Hlavatice – Valdštejn – Hrubá Skála – Sedmihorky, poznávací zájezd spojený s prohlídkou hradu Pecka, Boskovských jeskyní a Roztockého mlýna (překrásně zachovalého díky majitelům, jejichž rod žije ve mlýně již 300 let), tvůrčí dílna (práce s počítačem, pečení koláčů, zdobení triček a květináčů ubrouskovou technikou), výlet do Krkonoš s výstupem na Rýchorskou boudu (zde na účastníky čekal vzdělávací program pod dohledem lektorů z ekologické základny Rýchory – vyhledávání a určování živočichů ve vodě, určování rostlin a stromů na horské louce a v lese) a konečně procházka Smetanovou stezkou do Jabkenic a návštěva Kozího vršku v Milkovicích, kde čekalo loutkové divadlo Martínek a ukázka karate v podání mistra Jana Gyurise. A mezitím koupání, hry, opékání špekáčků atd.

Jsme rádi, že se nám podařilo kvalitně naplnit volný čas dětí, dát jim prostor ke hře i zábavě, ale i k získání nových vědomostí a znalostí. Dá se tak předcházet různým závadným jevům, jako je kouření, vandalismus, užívání drog apod.

Touto cestou chceme poděkovat všem, kdo se o zdar tábora přičinili. Městskému úřadu Libáň a Okresnímu úřadu Jičín za finanční příspěvek, za sponzorské dary firmě Manila Staré Hrady – paní L. Holmanová (darovala bílá trička), krejčovství DUO (ušití klobouků pro všechny děti), cukrárně VOPA (zajištění přihlášek), principálu Janu Řezníčkovi a jeho souboru, panu Hájkovi za hudební doprovod, panu Stanislavu Pencovi za propůjčení prostoru na jeho farmě, panu J. Gyurisovi za mistrovskou ukázku karate, panu starostovi Janu Šestákovi za pěkná slova na závěr tábora, paní ing. Vl. Stránské za ekonomické vedení tábora, panu Milanu Reichhelmovi za celodenní natáčení na video (kazetu si mohli rodiče dětí zakoupit), paní Hurcíkové a paní Klabanové za uvaření dobrého oběda.

Velký dík patří mým kolegům pedagogům, kteří se spolu se mnou celý týden o děti pečlivě starali. Byli to J. Jiterský, V. Kuzmová, J. Žďánská a J. Žďánský.

Rodiče i děti byli velmi spokojeni, děti se těší na příští rok a nás těší i vědomí, že jsme vykonali dobrou věc. Pro příští rok chystáme překvapení – děti, těšte se!

Irena Škodová


Hlavní výhra

Když začnou letní vedra ustupovat příjemnějšímu letnímu klimatu měsíce září, je to neklamný signál, že se blíží podzim a s ním i hlavní houbařská sezóna. V každém pravověrném houbaři se začíná při této myšlence zvedat v krvi adrenalin. Různé slibné představy mu nedají pokoj ani v noci a v neklidném spánku se mu zdá o neznámých a tajemných houštinách, kam (to ví docela přesně) nevstoupila dosud lidská noha a kde naprosto určitě na něj čeká hlavní výhra v podobě obřích hřibů všech druhů, kozáků, masáků, bedel a krásně zbarvených křemenáčů.

Sleduje proto pečlivě den za dnem počasí, jestli už dostatečně napršelo, aby se pařil les, a zvažuje, jestli už nepřišel ten správný čas, kdy z voňavého podhoubí budou vyrůstat houby. Nechce se s návštěvou lesa ukvapit, a proto opatrně u lesních dělníků i jiných lidí sonduje, jaká je situace a jestli už náhodou někdo někde něco nenašel. To se ví, že mu nikdo neřekne pravdu ani náhodou. A tak mu nezřídka na jeho otázku zpravidla dotázaný odpoví jen pokrčením ramen anebo že slyšel, jak nějaký Franta Padrnoch z vedlejší vesnice přinesl zrovinka včera z lesa za kravínem dva plné bramboráky praváků.

Houbař si po té zprávě znechuceně odplivne, protože ten les za kravínem náhodou moc dobře zná a ví, že tam neroste ani mech, natož pak praváci. Je mu ale divné, proč mu ten člověk vykládá takové voloviny, když moc dobře ví, že to není vůbec pravda. Asi blufuje, to je divné, a proto je třeba mít se na pozoru. A bude asi nejlepší se raději přesvědčit o tom, jaká je skutečnost, na vlastní oči. Je rozhodnuto.

Protože jsou již rána chladná, houbař se teple obleče, na nohy nazuje pohorky nebo holinky, proti dešti se zabezpečí starým gumákem a proti klíšťatům i jiným ze stromů padajícím tvorům ho ochrání trochu opelichaný, ale dobře padnoucí klobouk. Vezme sebou ještě nůž, košík a pořádnou hůl, která je v nerovném terénu lesa někdy naprosto nepostradatelná.

Když dorazí na známá místa, rozhlédne se a nejdříve dojatě pozdraví. Pak se tiše vnoří do velebného hvozdu starých borovic i smrků a ostřížím zrakem prohledává blízké i vzdálenější prostory, aby mu žádná vykukující hřibová hlavička neušla. Pro případ, že by nic nenašel, má sám pro sebe výmluvu, že vlastně šel jen tak na výzvědy, zjistit si pravý stav a vlastně jen na takovou procházku, při níž se naloká čerstvého vzduchu a protáhne tělo.

Protože mu štěstí přeje, náhle ho spatří – vidí ho, jak se tam krčí zachumlán v listí a borůvčí. A tam je další a opět – aa když se podívá ještě dál, je jich tam ještě několik. Houbař v duši zjihne a zaševelí: "No tak, kluci sametoví, pojďte sem, kdepak jste se tu tak najednou vzali, vždyť vás tu je, jako byste šli zrovna ze školy". Něžně je vytahuje z jehličí, čistí a ukládá do košíku. Má radost, že přišel včas, že předběhl ty liknavé a nevědomé. A třebaže má na hřbetě nemálo křížků, vůbec se necítí unaven, dokonce ani nohy ho nebolí, naopak má pocit, jako by se vznášel. To dělá ta radost z bohatého úlovku.

Protože má již košík plný hub, vydává se na cestu k domovu. Ale jde tak, aby co nejširší veřejnost viděla, jaký je borec, a vystavuje na odiv svůj bohatý úlovek.Údiv a závist obdivovatelů mu dělá náramně dobře, a když se ozve vzrušené: "Pane, kde jste to našel, tolik krásných hub, to snad není ani možný, to jsem ještě neviděl!", je houbař na vrcholu blaha. Samozřejmě že ani po takovémto nadšeném výkřiku svá loviště neprozradí – a proč taky.

Pospíchá domů a těší se na obdiv i ocenění rodinných příslušníků, ale hlavně na báječnou čerstvou smaženici. Je unaven, ale vrchovatě šťasten. Počká si ještě na televizní zprávy o počasí a jde spát, protože ráno musí opět brzy vstávat, aby byl na těch svých místech zase první, aby ho nikdo nepředběhl. A možná, že zrovna zítra mu bude štěstí ještě více nakloněno a on získá tu vytouženou hlavní výhru...

Jan Kůžel


Jiří Tobiáš

Vánoční píseň

    Do rampouchů pod okapem
    jak do píšťal varhan v chrámu
    plnou silou vítr duje.
    Zimní předvánoční píseň
    přikrášlenou třpytem vloček
    do oken nám vyluzuje.

    Své hudební představení
    ozdobí výtvarným dílem
    z běloskvoucí jinovatky
    a předá jak na podnosu,
    prokreslí ledovým květem
    každý koutek okenních skel,
    zatím co nám zkřehlým zimou
    rýma kape z nosu.

    Nevadí, vždyť zahřejem se,
    až se stromek o Vánocích
    v našich domech rozzáří,
    ohřejem se teplem lásky,
    jež v té době naším nitrem
    bez překážky prochází.
    Naše těla upachtěná,
    ba i nitra unavená
    posílí a prozáří.

    Nechť i vás též, naši milí,
    zasáhne proud čisté lásky,
    očistí a osvěží,
    až v den Páně narození
    předstoupíte s písní díků
    pod stromek a k oltáři.


Bohumil Slavík

Botanická vycházka do háje severně od Milkovic

(Příspěvek ke květeně okolí Starých Hradů XIII)

Na dnešní botanickou vycházku se vydáme do svažitého háje nad silnicí mezi Záhuby a Libání severně od Milkovic, od starohradského zámku vzdušnou čarou pouhý jeden a půl kilometru. Háj měří od SZ k JV asi jeden kilometr a je asi 300 m široký. Nadmořská výška se pohybuje od 250 do 300 m. Navštívil jsem jej dvakrát, v roce 2001 a 2002, v obou případech v květnu. Je většinou špatně průchodný, neudržovaný, asi i málo navštěvovaný, podle rozryté půdy na bažinatých místech slouží za úkryt černé zvěři. S divočáky jsem se však naštěstí nesetkal.

Chudé acidofilní lesní porosty se střídají s borovou monokulturou, ze stromů kromě habru, borovice, smrku a hojného dubu zimního tu roste i severoamerický dub červený (velmi časté jsou jeho semenáčky), lípa malolistá, javor klen, také teplomilnější javor babyka, modřín, a hojná je bříza a osika. V rekonstrukční geobotanické mapě (MIKYŠKA a kolektiv 1969) jsou v těchto místech sice zakresleny dubohabrové háje (Carpinion betuli), ve skutečnosti lokalita by ještě náležela do rámce acidofilních doubrav (Quercion robori-petraeae), které jsou v mapě zakresleny nedaleko mezi Záhuby a Vlčím Polem. Dole u silnice, kde protéká potok, roste olše lepkavá a jasan ztepilý. Z keřů jsou časté svída krvavá a líska, hloh ostrotrnný, krušina olšová, ptačí zob, bez černý a růže šípková (Rosa canina). Místy se vyskytuje maliník (Rubus idaeus) a ostružiník (Rubus fruticosus), jako velká vzácnost chráněný lýkovec jedovatý.

V předchozích dvanácti dílech botanického seriálu byla stanoviště tvořena většinou vápnitým substrátem (vápnité jílovce a slínovce), na této lokalitě rostlinný kryt prozrazuje silikátové kvádrové pískovce s kyselou půdní reakcí a minerální chudostí. Proto je vegetace jednotvárnější než jinde, složená více z obyčejných druhů, k čemuž ještě přispívá degradace porostů vlivem lidské činnosti. V bylinném podrostu kyselejší substrát nejlépe vyhovuje borůvce, mochně nátržníku (Potentilla erecta), kostřavě ovčí, rozrazilu lékařskému, ve vlhku u silnice kohoutku lučnímu. Z fakultativních silikofytů, tj. rostlin, které dávají kyselému substrátu přednost, zde nacházíme např. metlici trsnatou, sítinu rozkladitou, biku hajní (Luzula luzuloides) a biku chlupatou, sasanku hajní, vrbku úzkolistou (Chamaerion angustifolium), dosti hojně ještě konvalinku vonnou. V háji se dále nacházejí tyto druhy: zběhovec plazivý, kopytník evropský, z kapradin papratka samičí, kapraď samec a kapraď ostnitá, ostřice bledavá, ostřice lesní, ostřice přetrhovaná (Carex divulsa), srha hajní, orsej jarní, jahodník truskavec a jahodník obecný, svízel přítula a svízel lesní, jestřábník obecný (Hieracium vulgatum) a jestřábník savojský (Hieracium sabaudum), třezalka chlupatá, netýkavka nedůtklivá a zdomácnělá sibiřská netýkavka malokvětá, vrbina penízková, černýš hajní, vikev kašubská (Vicia cassubica), hrachor černý, strdivka nicí, mateřka trojžilná, lipnice hajní, šťovík tupolistý, starček Fuchsův, čistec lesní, ptačinec velkokvětý, violka divotvárná, violka Rivinova a violka lesní. Zvláštní ochranu si zasluhuje několik exemplářů vzácné a zákonem chráněné ohrožené vstavačovité rostliny hlístník hnízdák.

Vyjdeme-li z háje na jižním okraji do louky směrem k osamocenému domku, setkáme se tam s těmito rostlinnými druhy: pcháč šedý a pcháč zelinný, kostival lékařský, hrachor luční, vikev ptačí, ostřice srstnatá, jedovatý ocún jesenní, bika ladní, na suché travnaté stráni roste tužebník obecný, pryšec chvojka, jitrocel prostřední, kontryhel pastvinný, jestřábník trsnatý (Hieracium caespitosum), válečka prapořitá, na okraji silnice jetel pochybný (Trifolium dubium) a pomněnka chlumní (Myosotis ramosissima), na kompostu zplanělá večernice vonná a pod silnicí sadec konopáč a zplanělý severoamerický zlatobýl kanadský.

I na této chudé lokalitě se nacházejí dva druhy, které jsou na Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky a vyžadují tudíž zvláštní ochranu. Jsou to hlístník hnízdák a lýkovec jedovatý (oba v kategorii C4 – druhy vyžadující další pozornost).

Tímto příspěvkem dosáhl celkový počet druhů uveřejněných v dosavadních třinácti Příspěvcích ke květeně okolí Starých Hradů čísla 419. Přibylo 13 dosud neuváděných rostlinných druhů, jako obvykle mají připojena vědecká jména.

RNDr. Bohumil Slavík

Botanický ústav AV ČR, Průhonice


Kalendář ze svatyně Keltů – Bójů ve středních Čechách

Naši zemi obývali koncem posledního tisíciletí před naším letopočtem Bójové a jejich země se jmenovala latinsky Boiohaemum. Odtud anglické i španělské Bohemia, francouzské Boheme a německé Böhmen. Měli sluneční kalendář mnohem dříve než Římané, což dokazuje orientace některých jejich svatyní k Slunci začátkem jejich roku – irský samain, naše dušičky 2. XI., to je přesně 40. den po podzimní rovnodennosti. Jejich teplé pololetí začínalo 40. den po jarní rovnodennosti večer – irský beltine, u nás a v celé Evropě i na Balkáně pálení čarodějnic 30. IV. (den Keltů začínal západem Slunce). Dušičky jsou v Mexiku státním svátkem a v USA slaví Halloween.

Nejznámější svatyně Keltů byla odkryta náhodou při skrývce ornice k výstavbě váhovny a skladování cukrovky u Libenice při silnici Kolín – Čáslav. Archeologové A. Rybová a B. Soudský o ni napsali velkou knihu vydanou ČSAV 1962. Založení svatyně kladou k roku 400 před n. l. Jejich názory zpochybnil archeolog J. Waldhauser článkem Der Irrtum von Libenice, ve kterém svatyni nazval "elbgermanische" z doby Říma a stěhování národů. Má-li jmenovaný pravdu, pak podle mého názoru zdejší Germáni převzali kult a kalendář Keltů – Bójů, neboť výrazně podlouhlá svatyně 20x80 m byla osou natočena k Slunci začátkem roku Keltů a přitom umístěna tak, aby Slunce vycházelo v tu dobu nad vrcholem Železných hor – Bučina 606 m, 30 km – pozorovatelnou nad nedalekou Skalkou, útesem křídového moře na úpatí Kaňku. Pod ním bylo kdysi královské horní město Gang – Kaňk. I jiné svatyně Keltů jsou orientovány k Slunci o samainu nad vrcholem hory: Skřipel Plešivec, Třebsko Třemšín aj.

Posunutí kalendáře o 40 dnů oproti rovnodennostem dokazuje, že Bójové uměli určit rovnodennost gnómonem na den přesně podle přímé stopy stínu vrcholu tyče. Žádným jiným způsobem nebylo možné tehdy – v době antiky – zjistit, že mezi jarní a podzimní rovnodenností je víc jak půl roku, a to 186 dnů: šest znamení zvěrokruhu po 31 dnech. Také mezi beltine a samainem je 186 dnů.

Největší svatyně Bójů v Čechách se nacházela na katastru obce Markvartice. Byla víc jak devětkrát větší než libenická. Zbytky markvartické se nacházejí na návrší při cestě do Hřmenína po pravé straně nedaleko rozcestí na Rakov a přesně 8 km na západ od sopečného kužele Veliš u Jičína. Podle pamětí faráře z Markvartic Františka Vetešníka byly roku 1839 zřetelné valy s vchody v ose stavby. Podle archeologa J. Waldhausera měla tvar lichoběžníku a rozlohu 14 620 m2.

Jeho náčrtek naznačuje odklonění osy asi o 112 stupňů od severu, tedy k Slunci o samainu. O letním slunovratu vychází Slunce na úpatí hory Tábor, jak mi sdělil zdejší rodák a vlastivědný badatel F. Táborský (před čtyřmi tisíci lety vycházelo Slunce blíže vrcholu). Podle sdělení Táborského (+1999) byly valy dost zachovalé až do roku 1968, kdy byly téměř zničeny při zcelování pozemků. Teprve po zákroku Waldhausera na ministerstvu nebylo zničeno všechno. Ještě několik dnů po zákazu prý buldozer ukusoval severovýchodní roh valů. Naštěstí zůstal jihovýchodní roh, kde prý Waldhauser nacházel (1969) zbytky kultovní pece, nespáleného prosa a v příkopu četné mladolaténské střepy.

Táborský upozornil Waldhausera, že o rovnodennosti vychází Slunce nad nápadným sopečným kuželem Veliš (430 m, 8 km). Východy Slunce řadu let fotografoval z onoho rohu valů, z místa nad obětištěm. Z mnoha snímků jsem vybral tři s přesným datem a zjistil (SEAC, 1994), že při nulové deklinaci Slunce by se objevil první paprsek Slunce na levém úbočí Veliše (obr.), což je podle mého názoru doklad velmi přesného umístění obětiště. Jsem přesvědčen, že to není náhoda, že učenliví Keltové si toho byli určitě vědomi a měli kalendář, načasovaný rovnodenností určenou podle přímé stopy stínu vrcholu gnómonu. Nejkratší jihovýchodní val měl 90-100 m a odstoupením o 74 m severním směrem od obětiště se Slunce vzdálí od Veliše o jeden průměr slunečního kotouče (neboť tg 32´. 8 km = 74 km).

Na snímku z 21. III. 1984 jsem nakreslil i sluneční kotouče z let 1987 a 89 nad Veliší – ideálním vizírem Keltů – Bójů vyznačující jim "nulovou deklinaci v nultém roce". Zpoždění Slunce v následujících třech letech po 365 dnech je naznačeno oblouky 1, 2, 3. Ve čtvrtém roce s 366 dny se nám Slunce vrací do výchozího postavení. Nevíme po kolika letech je vraceli Keltové, ale jejich sluneční kalendář určitě neměl trvale 365 dnů jako staroegyptský toulavý kalendář, který se opakoval za 1460 let.

Tato svatyně, která byla v Boiohaemu největší, umožňovala velmi přesné načasování kalendáře. Podle mého názoru byla největším kultovním střediskem určujícím rovnodennost snad po celé Boiohaemum.

Tento objev uveřejněný poprvé ve sborníku SEAC, 1994 jsem pak popsal (někdy na jaře 1995) velkému astronomu Z. Kopalovi. Snad si to přečetl, než zemřel v Manchesteru 23. VI. 1995. Snad také znovu vzpomněl na své předky v Hřmeníně, jak se lopotili na polích na Tobolici a jezdili na trh do Jičína, kde prý mohli zahlédnout Keplera u brány Valdštejnova paláce, aby se dočkal slyšení u svého mecenáše (tak vzpomíná Kopal na své předky v knize O hvězdách a lidech v roce 1986, český překlad knihy od syna M. Kopala z roku 1991).

V této poslední autobiograficky zaměřené knize píše Kopal o polích na Tobolici a valovém opevnění, které prý podle archeologa – keltologa Jana Filipa, jehož kolébka byla také v tomto koutu země, v Chocnějovicích, je přinejmenším z doby 1500 let před n. l. – tedy z doby bronzové, doby Protokeltů. Podle sdělení J. Waldhausera z 15. XII. 2001 Filip nikdy u Hřmenína nekopal a nejsou tam žádné valy z doby bronzové.

Nejúspěšnější český astronom Z. Kopal se narodil v Litomyšli 4. 4. 1914 a jeho rodiče a několik generací Kopalů žili ve Hřmeníně. Kopal napsal přes 400 vědeckých prací a 50 knih. V knize O hvězdách a lidech popisuje Z. Kopal svou životní pouť. Působil po celém světě a po celém světě je znám, zejména v Americe a ve Velké Británii, kde zemřel. Jeho nejvýznamnější přínos pro rozvoj astronomie jako vědy je v oblasti zákrytových proměnných dvojhvězd, ale nejslavněji se zapsal do dějin výzkumu Měsíce a při přípravě letů na Měsíc v rámci amerického projektu Apollo. To on určoval kde, v které oblasti povrchu Měsíce je vhodné, účelné a bezpečné přistání. Kopal měl také úžasné znalosti v oboru historie astronomie, zejména zemí arabských v době již před víc jak tisícem let.

Teprve po přečtení jeho kapitol o historii astronomie si uvědomíme, jak mnoho poznatků bylo zprostředkováno Araby. Známe arabské a římské číslice, přičemž arabské jsou vlastně indické, včetně objevu nuly. Řím neznal nulu, proto nemáme nultý rok a zkusme sečítat sloupec římských čísel.

Zdeněk Ministr, Kladno


Starohradská cihelna

Nad Starými Hrady vykukuje na místě bývalé cihelny rozložitý komín, ale samotná cihelna již dávno nefunguje. Podlehla v konkurenčním boji s modernější cihelnou Kučerovou v Libáni Na horách – a ta zase měla později smůlu v konkurenčním boji s velkými cihelnami ve Vršcích, Kozojedech, Kopidlně, Starém Místě a Osenicích – a ty...

Původně bývala ve Starých Hradech panská cihelna, kde se cihly vypalovaly dřevěným uhlím. Novou cihelnu zde zřídil koncem 19. století pan Václav Paleček z čp. 8. Byl zemědělcem, oženil se s Marií Bittnerovou a měl syny Václava, který celkem neúspěšně provozoval vesnický obchůdek a poměrně brzy zemřel, a Jana (1874-1952), který převzal otcovo hospodářství i cihelnu, a dceru Marii provdanou Rýdlovou. Jan se oženil s Marií Novákovou a měli dceru Bohumilu (19. 3.1923), jejímž manželem se stal výborný hudebník František Klíma, rodák z Mrkvojed (11. 8. 1910).

Práci v cihelně vedl cihlářský mistr, pro něhož byl u cihelny postaven domek. Koncem 19. století to byl František Štorch a po něm František Havlík. Když se s podnikáním začínalo, museli Palečkovi nakoupit dřevěné formy na dělání cihel a tašek, kolečka, bidla, fošny, trubky, skruže a další potřeby. Museli také postavit budovu cihelny s polní pecí a komínem a zbudovat studni s pumpou. Uhlí se kupovalo teplické, dříví bylo z okolních lesů. Dokonce si pořídili i úřední razítko s nápisem Cihelna v Starých Hradech Václava Palečka. V roce 1903 byl zakoupen válcový stroj na mačkání hlíny, v němž se musely rozdrtit hlavně malé kousky sádrovce. Stroj byl ze salmovské slévárny v Blansku na Moravě za 220 zlatých a o jeho kvalitě svědčí skutečnost, že po uzavření cihelny byl prodán libáňským Kučerovům (za 1000 cihel) a sloužil dál v jejich cihelně.

Od jara do podzimu se cihly dělaly venku. Nakopaná hlína se namočila, druhý den se našlapala do dřevěné formy a po usušení se výrobky vyklopily a navezly do pece. Tam se na podzim zazdily a v zimě se vypalovaly. Mezi výrobky nacházíme cihly, střešní tašky falcovky, malé i velké dlaždice, meliorační trubky, rošty, ale zpeněžil se i "aušus". Odběratelé byli velcí (třeba cukrovar Davida Blocha v Libáni v letech 1896-1897) i drobní ze širokého okolí od Vlčího Pole, Markvartic a Važic až po Dětenice a Křešice. Roční produkce výroby není přesně známa, zpočátku to bývalo kolem 100 000 cihel, ale zájem pomalu klesal, zvláště vlivem první světové války, až v roce 1919 se vyrobilo jen 32.200 cihel. Brzy poté, asi v letech 1924-1925, byla cihelna zastavena, neboť výroba nebyla rentabilní. Zbyl jen prostor pro dětské hry a komín...

Vyprávění Františka Klímy ze Starých Hradů zachytil KB


Jak začínali kominíci v Libáni

Antonín Mikolášek, mistr kominický v Libáni, se narodil roku 1826 v Záhubech u Libáně. Ve dvanácti letech, roku 1838 nastoupil do učení a vyučil se řemeslu zednickému. V roce 1842 odešel do světa na zkušenou. Jeho cílem byly Rakousy a hlavně Vídeň. Tam se přeučil na řemeslo kominické a pracoval v různých městech Rakouska až do nástupu vojenské služby. Roku 1847 narukoval na vojnu, sloužil v Košicích u pluku generála hraběte Schlika. I rušný rok 1848 prožil na vojně v Uhrách, o čemž velmi rád vyprávěl. Po 9 letech, roku 1856 se vrátil do jižních Čech a pracoval v různých městech na zkušené.

Roku 1860 zemřel v Libáni kominík a po něm provozoval živnost nevyučený Josef Jiránek. Byl to vyučený holič, který na zkušené ve světě chodil s kominíkem a leckde společně vyčistili komín, krb či ohniště. Tak z toho něco pochytil a v Libáni se ujal smejčení komínů. Že prováděl čištění komínů neodborně, bylo vidno z toho, že Libáň a okolí bylo hojně zachváceno požáry, jak zaznamenala městská Kramářova kronika.

V roce 1862 v Kozodírkách č. 14 vyšlehl dědicům Hakenovým plamen takovou prudkostí, že hospodářské stavení téhož domku a číslo 15 patřící Mazáčkovi, s hospodářským srubem a stodůlkou stály v okamžitém plameni. Následující den hořelo v Dobrovanech, pak shořel Šlikovský dvůr Filipín a na to několik domků v Milíčevsi a panský dvůr v Rakově. Tak bylo slyšet téměř každý den o požárech v blízkém okolí.

Tato okolnost přiměla Antonína Mikoláška, aby u města požádal o přijetí za obecního kominíka. C. k. okresní úřad v Libáni mu udělil 8. května 1857 povolení, aby ve městě mohl provádět kominickou živnost. Nastal však další boj o práci v okolí, jelikož tehdy ještě neměl kominický mistr vytyčený vlastní obvod, jako tomu bylo později. Kominíka si majitel domu mohl vzít odkud chtěl. Město mu nemohlo poskytnout plnou obživu, proto musel hledat i v okolí. Jiránek však ještě po venkově konkuroval, a tak se stalo, že některá obec měla dva kominíky.

Mikolášek byl přičinlivý a ve svém oboru zdatný, leč mu to nebylo nic platné, protože leckterý majitel domu hleděl spíše na láci než na odborný výkon. Na základě guberniálního výnosu měla různá města své hasičské řády a návody, jak tamní cechy a živnostníci mají při požárech působiti. Na prvním místě jsou obvykle jmenováni kominíci a stavební živnosti. Kominík se stal vždy vedoucím při řízení a hašení u požáru. Kominický mistr Mikolášek s libáňskou dřevěnou stříkačkou dojížděl k požárům jak ve městě, tak i do vzdáleného okolí. Svou neohrožeností při hašení různých požárů si získal oblibu jak u vrchnosti, tak i u obecného lidu, a tím získal i práci v širokém okolí.

Roku 1862 se zúčastnil hašení požáru dvora Ronova na Křinecku. Požáru přihlížel i majitel, zavolal si Mikoláška k sobě a požádal ho, aby na jeho panství konal kominické práce. Tím se mu hodně rozšířil pracovní obvod tak, že v krátké době musel zaměstnávat dva dělníky. Jiránek musel v práci ustat, neboť ho lidé nechtěli, zejména když se dozvěděli, že v Libáni je šikovný vyučený kominík. Ani práce pod cenou ho neudržela., a tak si Jiránek zařídil holičskou dílnu a při tom vyřezával rámečky na obrazy.

Později úřady upravily vymetací obvody pro kominíky, protože volná soutěž se u kominického řemesla neosvědčila. Stávalo se, že mnoho majitelů domů nemělo žádného kominíka, aby ušetřili, a tím docházelo k noha ohňům.

Mistr Mikolášek předal svou kominickou živnost v roce 1892 svému dělníkovi Hynku Markovi, který si vzal jeho dceru za ženu. Hynek Marek se narodil roku 1862 ve Vlčicích u Jindřichova Hradce. V Jindřichově Hradci se vyučil v letech 1879 – 1886 u mistra kominického Emila Mazzetti. Pracoval pak v Rakovníku, v Pöggstallu v Dolních Rakousích a v Plzni, pak přišel do Libáně. Byl členem hasičského sboru a Spolku vojenských vysloužilců Šlik, ale brzy zemřel a živnost vedla vdovským právem jeho manželka Barbora (nar. 29. 1. 1869) až do roku 1924, kdy se koncese zřekla ve prospěch svého syna Jaroslava Marka.

Na závěr připojujeme vzpomínku starosty Libáně Josefa Kolbaby z roku 1930: "A opět mám jednu pěknou upomínku na jednu zábavu na Novém Městě. Bylo to v Libáni o posvícení. Tělocvičná jednota Sokol pořádala Zlatou hodinku v Radnici, na Novém Městě byla jen obyčejná muzika. Když byla zábava v nejlepším, kolem 10. hodiny noční, najednou poplach: Hoří, hoří! Hořela stodola pana Kopeckého přímo za hospodou. Bylo po muzice. Děvčata se soudnou stolicí ječela, všechno se hrnulo ke vchodu, kde plameny šlehaly přímo do okna hoření chodby a zmatek se tím stupňoval. Je kupodivu, že někdo nepřišel o život nebo k vážnějšímu zranění. Zadní roh hospody již pěkně hořel a také šindelová střecha počala hořeti. Zdálo se nemožné budovu zachrániti.

Pojednou bylo viděti, jak hořící šindele odletují, zanechávajíce po sobě ve střeše mezeru, kterou se vynořila vousatá hlava mistra kominického Mikoláška, který, nemaje vodu, hasil prázdnou dřevěnou konví tak, že jednu řadu hořícího šindele po druhé z půdy domu prostě vytloukal. Velitel hasičů volal mistra kominíka k ústupu před dravým živlem, ale kdepak ten. Byl v ráži a nepřestal řádit, dokud nepřišla voda ze stříkačky na pomoc. Jedině obětavostí tohoto hasiče, Antonína Mikoláška, se podařilo, že hospoda na Novém Městě tenkráte nelehla popelem. Místo pochvaly však měl býti pro neuposlechnutí velitele vyloučen ze Sboru dobrovolných hasičů...

Dnes na starou hospodu jen vzpomínáme a jistě rádi, vždyť nejeden z nás našel tam vyvolenou družku, s kterou se mu tam tak krásně tančilo při Kůželově kapele, mnohdy až do rána bílého. A ironie osudu: Starý kominík Mikolášek starou hospodu před požárem zachránil a mladý kominík Marek, vnuk dědy Mikoláška, ji zbořil, aby na jejím místě postavil svůj pěkný rodinný domek."

Ze zápisků Jaroslava Marka st.


3. část

Menu