14. a 15. června 2002 proběhly parlamentní volby. Na jičínském okrese přišlo k volbám necelých 60% lidí, vyhrála ČSSD před ODS a KSČM. V poslanecké sněmovně parlamentu reprezentují tyto strany Iva Šedivá z Hořic, Miloslav Kučera z Lužan a Vlastimil Dlab z Jičína. I na Libáňsku zvítězila většinou ČSSD, pouze v Libáni, ve Starých Hradech a v Údrnicích vyhrála ODS a na Bačalkách a v Zelenecké Lhotě dali voliči nejvíce hlasů KSČM. Koalice a malé strany neuspěly...

Komunální volby se uskutečnily 1. a 2. listopadu 2002. Zde se přece jen projevil větší zájem občanů o to, kdo bude příští 4 roky řídit jejich obce. V Sedlištích přišlo 83, 7% oprávněných voličů. V Zelenecké Lhotě kandidoval každý za sebe, v ostatních obcích byla vytvořena různá sdružení nezávislých kandidátů, která sestavila jedinou kandidátku v obci (Rokytňany, Staré Hrady, Střevač) nebo vytvořila kandidátku v koalici s politickou stranou (Sedliště – nezávislí a Strana pro otevřenou společnost). Jinde proti kandidátce nezávislých stál jediný protikandidát (Dětenice), případně kandidátka politické strany (v Bystřici KDU-ČSL, na Bačalkách ODS). Nejvíce volebních stran bylo v Údrnicích (nezávislí, ODS, KDU-ČSL), v Markvarticích (3 kandidátky nezávislých a osamocená Dagmar Karlová) a v Libáni (nezávislí, ODS a samostatné kandidátky podali i Jiřina Janebová, Josef Stránský, Petr Stránský a Josef Vlk).

A jak volby dopadly? Koho zvolili občané do svých zastupitelstev a koho zvolila zastupitelstva do čela obcí? To ukazuje následující přehled:

Libáň: starosta Jan Šesták, zástupkyně Jaroslava Štajerová, další členové rady Jaroslav Havel, Roman Jonáš, Petr Soukup, další členové zastupitelstva Jan Bohuslav, Mgr. Přemysl Bubák, Ing. Milan Drozen, Ivana Najmanová, Ing. Josef Průša, Vladimír Stoklasa, Vít Šimůnek, Mgr. Petr Šindelář, Miloslav Šolc a Josef Švorc

Bačalky: Jaroslava Bilovecká, Ing. Václav Dvořák, Tibor Král, Vladimír Pelant, Vladimír Podhajský, Miroslav Šoltys

Bystřice: starosta Jiří Vohnout, zástupce František Macek, František Brož, Marie Konůpková, Jaroslav Kysela, Iva Malá, Josef Martínek, Václav Novotný, Petr Šíba,

Dětenice: starosta Ing. Radomír Vališka, zástupce Jaroslava Svobodová, Milan Bělka, Václav Horáček, Jaroslav Lang, Ing. Hana Miřetínská, Miroslav Podzimek, Helena Štěpanovská, Josef Taneček.

Markvartice: Miloš Bláha, Jaroslav Campr, Jiří Florián, Vendula Janatková, František Javůrek, Jaromír Jenček, Dagmar Karlová, Břetislav Kůžel, František Šolc

Rokytňany: starosta Jiří Žďánský, Jana Gobyová, František Otta, Josef Pažout, Jana Říhová, Alžběta Velechovská, Miloslav Velechovský

Sedliště: starosta Bohumil Císař, zástupce prom. hist. Karol Bílek, Jaroslav Linhart, Jaroslav Macek, František Svoboda, Jana Svobodová, Pavel Vaníček

Staré Hrady: starosta Josef Miclík, zástupce Jiří Matas, členové Josef Boček, Dagmar Ciglerová, Ludmila Holmanová, Jaromíra Kánská, František Kebl, Miroslav Pavlík, Dana Plodková

Střevač: starosta Jaromír Valenta, zástupce Jaroslava Rychnová, Martin Grafek, Miloš Havelka, Jiří Hlaváček, Jarmila Hlaváčková, Libor Liska

Údrnice: starosta Bohuslav Haken, zástupce Vladimír Voleník, Marie Dousková, Miloslav Havelka, Helena Jirsáková, Emil Pekárek, Jana Runčíková

Zelenecká Lhota: Václav Bartoň, Eva Havlová, Milan Kupec, Martin Valenta, Jaroslav Viták, Ladislav Vlk, Ing. Marie Žďánská

Vánoce, Vánoce

Tajemství Vánoc je však spjato s tajemstvím hledání betlémského světla, o němž se mluví v Písmu, světla jiného druhu. Jaký to byl vlastně ten dramatický světelný efekt prvních Vánoc tam v betlehemské krajině nedaleko Jeruzaléma?

"V půlnoční hodině se osvítila obloha denním světlem, pastýři hlídkující u svých ovčích stád byli udiveni, zjevil se jim anděl, který jim oznámil, že se ve městě Davidově narodil Spasitel." Brzy na to tři mudrci z Persie vedeni kometou se přišli poklonit do města Betlehema dítěti narozenému v chudobě, v jeslích v chlévě. Jeden nesl zlato, druhý myrtu, třetí kadidlo. Tři rozličné dary co do velikosti i hodnoty, bez žárlivosti jednoho na druhého.

Betlehemské světlo může otvírat studánky našich niter prahnoucích po živé vodě hlubšího poznání. Je na nás každém, zda jsme schopni a ochotni vnímat duchovní světlo přinášené dnešnímu světu. Když to pochopíme, pak si z plného srdce můžeme zazpívat: Nám, nám, narodil se...

Vánoce, Vánoce, vítáme vás!

Christus mansionem benedicat

Stává se již opět tradicí, že mladí lidé v symbolických kostýmech zavítají o tomto svátku i do našich domácností. Katolická charita již poněkolikáté organizuje Tříkrálovou sbírku v předvečer nebo v den tohoto svátku.

Zlato, kadidlo a myrtu podle bible přinesli Ježíškovi do Betléma tři mudrci. Jejich záměna za krále se datuje teprve k roku 1164, kdy byla část jejich údajných ostatků přenesena do Kolína nad Rýnem. Jména králů Kašpar, Melichar a Baltazar uvedl poprvé kancléř pařížské Sorbonny P. Comestor ve 12. století.

Jména tří králů jsou spojována se zkratkami C + M + B, a spolu s datem 6. ledna příslušného roku jsou psána svěcenou křídou na dveře domovních příbytků. Za mnohem pravděpodobnější je však možno pokládat význam těchto zkratek odvozovaný od latinského Christus mansionem benedicat – Kristus ať žehná příbytek.

Nechť i pro Váš příbytek přinese znamení Tří králů C + M + B 6. ledna 2003 na vašich veřejích požehnaný rok 2003.

Josef Linhart, Říčany u Prahy

Literárně hudební festival potřetí

Opět se rozptýlily obavy pořadatelů, zda budou schopni vytvořit vhodné zázemí a zda přijdou návštěvníci. Ukázalo se, že iniciátor celé akce, čestný občan Starých Hradů Alfred Strejček zdá zdejší prostředí a podmínky dobře. Vždyť na kulturním dění se tu podílí od roku 1978. I díky jemu a jeho přátelům zámek žije – tak jak o tom přemýšlel pan učitel Vladimír Holman, když získával spolupracovníky na záchranu objektu a hledal jeho využití.

Letos měl 1. srpna na Starých Hradech premiéru pořad O krásných očích, moři a cirkuse, v němž Alfred Strejček a Štěpán Rak přiblížili jedno z děl Jiřího Wolkera.

Obdivovatelé umění Štěpána Raka si přišli na své 2. srpna při Čaji o páté, kdy navíc mohli ještě ochutnat lahodný nápoj. Od 19 hodin pak Alfred Strejček a Štěpán Rak uvedli přítomné prostřednictvím díla Paula Bruntona do tajností egyptských. Velký úspěch zaznamenaly Gotické variace, které Alfred Strejček a Jitka Molavcová připravili na 3. srpna.

Programy, které sledovalo obvykle 120 – 150 lidí, provázelo krásné letní počasí. Přálo i písničkovému recitálu Jana Matěje Raka 4. srpna dopoledne. Zato pár hodin poté se začalo mračit a večerní pořad – Chronica domus Sarensis – poznamenal déšť. Jazzová suita Petra Kořínka na motivy kroniky kláštera žďárského, uvedená v předpremiéře, nezazněla na nádvoří, jak bylo původně plánováno, ale v gotických prostorách. Skladatel Petr Kořínek i další výteční jazzoví hudebníci František Tomšíček, Svatopluk Košvanec, Štěpán Markovič, Radek Krampl a Jan Linhart s recitátorem a flétnistou Alfredem Strejčkem nadchli asi stovku posluchačů, kteří i v krajně nepříznivém počasí přijeli často z velmi vzdálených míst.

Alfred Strejček je nejen dramaturgem slovesných a hudebních pořadů festivalu, ale zajišťuje i výstavy, které během festivalu probíhají. Letos tu postupně zahajoval čtyři. Grafiku Jitky Stojanové z Brna doplnily v gotických prostorách dřevěné plastiky Dagmar Koverdynské-Novákové. Ve výstavní síni v arkádách se svou zahradní keramikou představila Marcela Kořínková a keramice manželů Kosových, která už tradičně patří ke starohradskému festivalu, bylo určeno přízemí gotického křídla zámku. Mrzí nás, že jsme nezaznamenali úvodní proslovy Strejčkovy, které znamenitě přiblížily jednotlivé umělce a jejich dílo.

Po vernisážích a programech, když se už příslušně zešeřilo, následovaly očekávané noční prohlídky zámku. Letos se konaly ve znamení Sjezdu rodáků a přátel Starých Hradů, Libáňska a Českého ráje. A tak účastníci noční procházky hradem se pozdravili s mnoha vynikajícími krajany – od Arnošta z Pardubic až po Jiřího Daniela. Přinášíme jako každý rok přehled účinkujících herců z libosti a dalších spolupracovníků:

námět, scénář a režie: Kateřina Bláhová
dialogy každé scénky: herci sami
technická režie: Evelina Bílková
technické zázemí a všestranná spolupráce: všichni herci, Linda Mahelová, Irena Škodová, Jarmila Miklová, Eva Průšová, hradní strážci, obětavé obecenstvo a další
kostýmy a rekvizity: herci za spolupráce Evy a Eveliny Bílkových
fotodokumentace: Miloslav Lucký, Josef Machač, Lenka a Josef Šilerovi

osoby a obsazení:
starostka a průvodkyně: Kateřina Bláhová/Evelina Bílková
libáňský rodák a pražský archivář Josef Emler: Václav Petrbok
dobrý hradní duch Buchala: plechovky od Primalexu pod vedením Evy Flanderkové
Bílá paní: Eva Bílková/Marcela Burešová/Zuzana Kulová/Naďa Macurová
starohradský rodák a pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic: Karol Bílek
Albrecht z Valdštejna: Tomáš Breň
Izabela z Valdštejna (jeho žena): Evelina Bílková/Zuzana Kulová
schovanka J. A. Komenského, věštkyně Valdštejnovy smrti Kristina Poniatowská: Jana Bydžovská
průvodkyně Kristiny: Marcela Burešová
justiciár ve Smidarech, poeta Karl Angel Schneider: Václav Petrbok
libuňský obrozenský farář P. Antonín Marek: Jan Chodějovský
Karel Hynek Mácha: Ondřej Macura
inkvizitor Nigrinus: Tomáš Breň
stoletá Eva Svobodová ze Zelenecké Lhoty: Věra Brožová/Naďa Macurová
syn ředitele libáňského cukrovaru, básník František Schulmann-Jiří Daniel: Jan Chodějovský
básník Kamil Bednář: Václav Petrbok
jejich přítelkyně Věry: Jana Bydžovská, Zuzana Kulová/Marcela Burešová
jičínská básnířka Irma Geisslová: Evelina Bílková/Zuzana Kulová
básník Jaroslav Vrchlický: Ondřej Macura
Ludmila Vrchlická (jeho žena): Kateřina Bláhová
spisovatel a novinář Jaroslav Hašek: Tomáš Breň
starohradský rodák, člen Tylovy herecké společnosti Karel Polák: Karol Bílek
Josef Kajetán Tyl: Jan Chodějovský
sobotecký rodák, herec Josef Ladislav Turnovský: Václav Petrbok
herečka Anna Forchheimová-Rajská (jeho žena): Jana Bydžovská
herecká společnost: Evelina Bílková, Tomáš Breň, Věra Brožová, Marcela Burešová, Melánie Kosová, Zuzana Kulová, Ondřej Macura, Bořek Vavřík a čtyřnohý Kryštof Bílků

Na závěr nezbývá, než ještě jednou poděkovat všem, kdo se o zdar letošního třetího ročníku literárně hudebního festivalu ve Starých Hradech přičinili. Finančně nás podpořil Krajský úřad v Hradci Králové, nešlo by to bez obětavosti účinkujících, vystavujících, organizátorů i obecenstva. Když jsme třeba za pomoci publika stěhovali v dešti mokré židle, lavice a hudební nástroje do gotiky, byli jsme nešťastní z počasí, ale pomoc a nadšení všech přítomných nám dávala chuť pokračovat i v dalších letech. Zvláště když Alfred Strejček se Štěpánem Rakem už mají hotový program IV. ročníku festivalu v roce 2003. Tak si opět zaškrtněte v kalendáři přelom července a srpna!

OB Staré Hrady

O lesní katedrále ve Starých Hradech

A k té mé výstavě? Byla osobní. Tomu se nedá vyhnout, chce-li to člověk udělat poctivě. Byla díkem stromům, zvířatům i dobrým lidem. I když vždycky nesvítí slunce venku, ve mně nebo v lidech okolo, vždycky se najde něco, za co člověk může být vděčný – to mi většinou pomohlo. Byla taky díkem za přátelství a lásku, kterou člověk třeba hledal těžko, ale pak srdce naplní pramenem zevnitř.

Vznikla tak jedna z bibliofilských prací a s ní obrazy, objekty, dřevěné knihy. Konečná realizace obrázků byla provedena kresbou a za použití současné techniky tiskového stroje kopírovacího za velkého vkladu ruční práce (přípravy papíru, ruční nakládání, zkoušky, ořezy, fixování).Tuto techniku jsem si našla časem a teď byla zvláště použita. Vzhledem k tomu, že již není pouhou kopií z mnoha stejných, každá je v jemnostech originálem, ale není klasickou grafickou technikou, snad nejlíp by jí seděl název Autorská reprografika. Tato technika byla nejblíže mým požadavkům na technickou realizaci tématu knihy...

A Malá kniha...? Snad aspoň trochu vyjádřila vděčnost za tu krásu, sílu, ducha i hmotný užitek, jež nám lidem poskytují naši bratři – stromy.

P. S.
Zdá se mi, že u nás všech lidí se radost a bolest snoubí a střídají, a proto má smysl hledat krásu a pravdu – pro posilu psychiky a ducha, pro naději ve smysl života samého. Zdá se mi, že člověk potřebuje obé pro život – jak potravu pro tělo a peníze na inkaso, tak i naději a krásu pro duši, ač tomu člověk někdy těžko věří kvůli spoustě denních starostí. Toto přesvědčení snad ospravedlňuje to, že pomalu, pomalu začínám věřit se smysl své drobné práce výtvarné, skoro jako u hudby, úsměvu nebo dobrého lidského slova.

Jitka Stojanová

ZDENĚK KALISTA

Výstava připomíná, že uplynulo dvacet let od smrti význačného, po desetiletí nespravedlivě umlčovaného českého básníka a historika.

"Život je třeba budovat […] na hodnotách, které vytvoříme sami v sobě: na krásnu, které dovedeme nalézt v životě nebo sami vytvořit, na charakteru, v který vykrystalizujeme, na odhodlanosti, se kterou budeme to či ono probojovávat, na bohatství, které přineseme druhým…"

"Vždyť vlastně co je báseň, než snaha podat sebe sama tomu druhému, vyjádřit sebe sama pro toho druhého, učinit se srozumitelným tomu druhému? Co jiného je to, než jedna z nekonečných forem lásky mezi lidmi?"

(Z. Kalista: Po proudu života)

To, co nás však dnes nejvíce zajímá a co je aktuální pro současnost, to není jenom lidský typ, jenom to obecné z jeho generace. To, co se snažíme poznat, pochopit a vysvětlit je právě ona jedinečná a neopakovatelná lidská bytost, individualita, osobnost básníka a historika a jeho tvořivé úsilí na pozadí i ve víru soudobých událostí. A rozhodně nechceme odečítat ony "rozličné přívlastky", které ho právě odlišovaly od jeho souvěkovců. Vymezme však svoje hledání ještě podrobněji. Jeho životní příběh je zajímavý i dojemný, je i varováním budoucím pokolením. Jeho poezie je krásná ve slovech i hluboká v myšlenkách, "když se na svět chceme dívat ušima", jak napsal Karel Toman. Jeho historické dílo vyniká půvabnou rozmanitostí a neobvyklostí jazyka a slohu, je však především přesné ve faktech a rozkřídlené fantazií v interpretaci, takže se nejen příjemně čte, ale vede i ke kritickému myšlení a zároveň k toleranci k historickým osobnostem i k historikovi samotnému. Jsou bezesporu zajímavá i poučná jeho "bouřlivá utkání s neklidným životem dvacátého století v české zemi". Ale co je nejzajímavější, nejdojímavější a nejpoučnější, to je jeho vnitřní svět, jeho vnitřní utkávání s osudem. Své knize o Karlu IV. – jedné ze svých oblíbených historických postav – dal Zdeněk Kalista podtitul "Jeho duchovní tvář". I my jsme se tu pokusily vykreslit duchovní portrét velké postavy české kulturní historie. Tedy nejen vnější kolorit osudu. Nejen šíře a rozmanitost jeho tvorby. Nejen politické zvraty zasahující samu podstatu jeho existence. Ale také hloubka jeho myšlení o člověku a o smyslu lidského bytí.

Jeho cesta od bouřlivého ateismu a přesvědčeného komunismu nezralého mládí k hluboké víře a odevzdanosti Boží vůli jeho pozdního věku, byla dlouhá a strastiplná. Byl to však vývoj? Či přesněji: co se tu měnilo, vyvíjelo? Už jeho ranné básně jsou plné všeobjímající bratrské lásky k člověku a světu, laskavého soucitu s trpícími, touhy pomáhat. Kde je tedy ta sebejistě a nesmlouvavě proklamovaná proletářská revoluce? Vždyť jeho vrstevníci skutečně přijímali jeho verše jako avantgardní, revoluční, moderní. Neměnil, nevyvíjel se jeho obraz člověka, jeho myšlení o člověku. Měnil, vyvíjel se jeho názor na smysl lidské existence, na vztah člověka k věčnosti, nekonečnu, absolutnu – k Bohu.

Při hledání smyslu lidské existence hledal pevný bod, hledal řád. Když vzpomíná na svého mladoboleslavského gymnaziálního ředitele v medailonu Vládní rada Jan Placek čili O autoritě, říká, jak lituje, že se ve svém životě "nepřimkl úže k jeho představě řádu, k autoritě, jak ji v sobě ztvárňoval, k jeho pevným základům". Když vzpomíná na vliv jindřichohradeckého archiváře Ondřeje Franty, opakuje se tu několikrát: "upoutával mne jako člověk pevného řádu", "pozoroval jsem, že mne čím dále tím více upoutávají principy pevného řádu". Tento motiv se objevuje dokonce i v jeho tvorbě historické. I Kalistův Valdštejn hledá pevný řád, pevné myšlenkové i citové formy, pevně vyhraněnou dogmatiku i pevnou organizaci jako protiváhu rozkolísanosti a anarchii válečné doby. Kdo tu vlastně hledá jistotu a řád více: Valdštejn? Kalista?

Zdeněk Kalista usilovně hledal pevný řád a autoritu – a nalezl paradox – nalezl svobodu. Objevil a také domyslel obrovský Boží dar – neomezenou svobodu vnitřního světa lidské bytosti, kam druhý člověk ani žádná zlovolná moc nemá možnost zasahovat, ničím nespoutanou volnost lidského ducha. A z tohoto poznání, z této jistoty, roste velikost jeho mravního patosu. Je svobodný ve vězení, je svobodný ve zklamáních "na svobodě", je svobodný i v temnotě své slepoty. Lidská bolest, lidské pády a zdvihy – jak jsme ho citovali na začátku – to je součást jen vnějšího světa. Uvnitř – to je udivující síla a jakási zarputilá houževnatost být užitečný svou prací, dostáti svému úkolu, svému poslání, třebas v nejistotách a pochybnostech o sobě samém.

V Kalistově korespondenci, v dopisu Jindřicha Černého z roku 1963, čteme: "Dovolte mi, abych vyjádřil obdiv a úctu k postoji, který jste v mezních okamžicích vývoje české kultury zaujal, a který mi vždy byl symbolem naděje, že hodnota kulturních a mravních hodnot není vratkou ručičkou barometru, ale vztyčeným ukazovákem monolitu, který stále ještě na hradčanském [nádvoří] stojí."

Dopis končí slovy: "Jsem šťasten, že mi náhoda dovolila, abych Vám mohl tento dopis napsat." I my, které jsme tvořily tuto výstavu, tento pokus o duchovní portrét Zdeňka Kalisty, jsme šťastny, že jsme měly příležitost napsat tento dopis. A přejeme každému z návštěvníků, aby jej četl se srdcem otevřeným a vnímavým nejen pro krásu světa a umění, ale i pro hodnoty věčné.

Renata Ferklová, Yvetta Dörflová

Zdeněk Kalista: Česká barokní pouť. Cisterciana Sarensis, Žďár nad Sázavou 2001

Zdeněk Kalista: Cesty historikova myšlení. (Cesty historikovy, Dějiny duchové, Prozřetelnost v dějinách.) Garamond, Praha 2002

Zdeněk Kalista: Valdštejn. Vyšehrad, Praha 2002 (vyjde před Vánoci)

Zdeněk Kalista: Cesta po českých hradech a zámcích. Reedici připravuje nakl. Paseka.

Narozeni na přelomu století. Literární archiv č. 32-33. Je zde otištěna Kalistova studie o Jiřím Wolkrovi, Kalistova korespondence s Josefem Knapem a stať o Kalistově literární tvorbě ve vězení padesátých let nazvaná Osud nebo Prozřetelnost?

Dvě Světlany

Světlana Žalmánková vystudovala malbu u profesora Stanislava Kováře v Mladé Boleslavi. Její nosný program je figurální tvorba. Zejména její rozměrné pastely ženských figur jsou obdivuhodné. Kromě pastelů vystavovala také grafiku a oleje. Její díla jsou prodchnuta niterným prožitkem citlivé ženské duše, plné lyrického vyznání, poezie a něhy.

Její přítelkyně, akad. malířka Světlana Hartová, vystavovala rozměrná díla provedená na hedvábí pomocí zářivých barev a odstínů voskovou technikou, kterou do Evropy v průběhu 18. století přivezli z Jávy Holanďané. Batika jako samostatný výtvarný obor je velmi náročná disciplina, podmíněná znalostí různých technik, které autorka ve svých dílech bravurně zvládá jak v pojetí barevných nuancí tak i námětově.

Toto kulturní odpoledne ve Starých Hradech bylo doplněno přednesem básní Miloslavy Měšťákové – autorka recitovala verše ze své sbírky Květinové sonety. O hudební doprovod se postaraly dcera paní Žalmánkové a její přítelkyně.

Josef Bucek

Několik slov o jedné výstavě

Natož fotografie. Byly jich snad stovky, barevných i černobílých, doplněných na každém panelu stručným, výstižným, místy až básnickým popisem. Vznikly při dlouhém putování autorů po tajemných končinách jižní a jihovýchodní Asie. Ukazovaly lidi, přírodu, události – prostě všední život v těchto dalekých krajích. Většinou v reportážní zkratce, někdy v uměleckém detailu.

Údajně ke zlepšení nálady zahrála na vernisáži 10. srpna skupina JUNOST B-C. Hoši hráli pěkně, ale nálada byla dobrá od začátku!

Jen víc takových výstav – a nějakého lepšího autora pro záznam nálady přeje

L. K.

Bez názvu

Po zakončení prvního ročníku na této škole uspěla v přijímacím řízení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde nyní studuje již třetím rokem pod vedením profesora ak. mal. Jana Solpery, obor písmo a typografie. Tomáš Procházka se po zakončení střední výtvarné školy vydal na složitou životní pouť praxe v oboru počítačová grafika a nyní pracuje na volné noze a pokračuje ve svém výtvarném úsilí jako grafik.

Tito dva lidé Vám dnes společně představují svoji první samostatnou výstavu, jež je průřezem jejich dosavadní výtvarné činnosti a ukázkou úzkého vztahu mezi volnou tvorbou v podání – plastika, malba, volná grafika, kresba a mezi grafickým designem vytvářeným za pomoci počítačové technologie. Tato vazba volné tvorby a počítačové grafiky je pro ně značně nepostradatelná. Volná tvorba pozitivně ovlivňuje grafický design a naopak. Jsou také zastánci toho, že se z počítačového světa grafického designu nesmí vytrácet určitá dávka lidskosti a originality a taktéž tvůrčí poctivost, na což kladou oba ve svých dílech veliký důraz. Člověk se nestane grafikem tehdy, naučí-li se ovládat počítač, ale když tento výdobytek techniky plně pochopí jako pomocný prostředek k realizaci svých návrhů a nápadů a nenechá se strhnout záplavou nabízených "zářivých" efektů a bude stále naslouchat své duši. A tudíž ho oba s tímto přístupem považují za rovnocenný výtvarný prostředek, stejně tak jako jiné techniky. Jejich současná společná výstava zahrnuje výběr prací školních, soukromých i komerčních a to jak data staršího tak i nejnovějšího.

Závěrem Tomáš Procházka a Magdalena Kalistová s lehkostí podávají svědectví o svém postoji k danému problému: "Grafický design nás provází již mnoho let téměř na každém kroku a již dávno se stal nedílnou součástí našich životů. Avšak je pro nás velmi důležité dbát o to, aby se nikdy nestal součástí běžnou a fádní, nýbrž aby vždy byl něčím novým a výjimečným, co obohacuje životy nás všech."

Mk a Tp

Výstava a koncert

Kulturní odpoledne pak pokračovalo koncertem Tria noctua. Viktorie Večerová na violu, Vladimíra Sůvová na flétnu a Vladimír Sůva na violoncello vytvořili nádhernou atmosféru v koncertním sále zámku. Nástroje zněly báječně – však violoncello bylo Muschlovy výroby z roku 1770, viola byla zhotovena v roce 1850 – a mladí umělci je ovládali na výbornou. Přednesli krásný repertoár od skladeb Williama Locka a Tommasa Giordaniho přes skladby Josepha Haydna a Luigi Boccheriniho až po Koncertino Erwina Schulhoffa. Po právu byli odměněni bouřlivým potleskem.

Sůvovi nebyli na Starých Hradech poprvé (i když v tomto složení ano) a věříme, že určitě ne naposledy! Díky a na shledanou!

E. B.

Keramika v arkádách

Jiřina Stupková (nar. 23. 10. 1952 v Českém Brodě) absolvovala po gymnaziálních studiích pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor výtvarná výchova. V současnosti bydlí v Kutné Hoře a učí v Plaňanech. Keramice se věnuje již 15 let, vede několik keramických kroužků a vychovala i studenty Střední umělecké školy keramické v Bechyni a dalších výtvarných škol. Vystavovala hlavně ve středních Čechách (Kolín, Čáslav, Poděbrady, Kutná Hora, Uhlířské Janovice, Pečky, Mladá Boleslav, Jihlava).

Stanislav Daič (nar. 5. 1. 1944 ve Varvažově u Písku) je absolventem Střední umělecké školy keramické v Bechyni, svému oboru se plně věnuje od roku 1983. Vytváří převážně užitkovou keramiku točenou na hrnčířském kruhu. Zprvu produkoval malovaný modrobílý dekor, od devadesátých let převládá krémová barva. Žije v Kutné Hoře, spolupracuje a vystavuje hlavně s Jiřinou Stupkovou.

Výstava závěsné i stolní keramiky obou umělců byla velmi úspěšná, a tak není divu, že se sem drobná díla Jiřiny Stupkové vrátila ještě od 19. října a mnoho z nich bude letos užito jako vánoční dárky. A není divu: drobné i větší betlémy, svícny, podnosy, ale i figurální tvorba a závěsné drobnosti jsou milým zpestřením letošní výstavní sezóny.

Na zahájení podzimní části výstavy vyslechli přítomní tři drobné hudební skladby pro flétnu, které zdařile přednesla žákyně Základní školy v Libáni Michaela Linková.

red.

Poslední výstava J. V. Scheybala

Přízemní roubené stavení s přístěnnou sloupkovou podpěrnou vazbou a s typickou krkonošskou lomenicí čp. 231 (zvané "U Fidrů") ve Vysokém nad Jizerou (okr. Semily), mělo vlevo na nároží štítového průčelí umístěn dřevěný kříž s Kristem a dům měl v době dokumentace J. V. Scheybalem ještě vzácně dochovanou doškovou krytinu. Ve Vysokém nad Jizerou kreslil autor také bývalou hospodu (zvanou "U Dědků"), představující patrový kamenný (dnes již neexistující) dům s podsíní a valbovou střechou. Návštěvníky jistě zaujala též kresba z roku 1982 zachycující stav části zástavby roubenými domy v horní části obce Poniklá nad Jizerou (okr. Semily) zhruba v 50. letech 20. století. Z detailů lidových staveb, které J. V. Scheybal zachycoval poměrně často, je jistě zajímavé bedněné orámování oken, které již od konce 18. století bývalo v Podkrkonoší tvarované a zdobené vykrajováním, jak dokládá autorova kresba domu v Rokytnici nad Jizerou – Rokytně čp. 143 (okr. Semily) z roku 1989.

Kresebné dílo dr. Josefa V. Scheybala zůstává neocenitelnou pokladnicí, dnes již těžko zjistitelných poznatků a dokladů, k etnografickému studiu lidového domu v českých zemích.

Lubomír Procházka

Osmdesátiny slavené i vzpomínané

Oba se také narodili v jednom roce – paní Kubátová 8. srpna a Jiří Palát 30. října. A tak posíláme do Vrchlabí mnoho pozdravů a gratulací – a do Jablonce nad Nisou vzpomínku, neboť Jirka už dvanáct let sleduje naši práci odkudsi z výšin. A děkujeme za vše!

KEB

Tohle jsi nám neměl dělat!

Známe se už strašně dlouho. Ale ještě dřív než Tebe jsem poznal Tvou tvorbu. To bylo někdy začátkem šedesátých let, když jsem byl na nějaké schůzi okresních archivářů v Hradci Králové a po schůzi jsem nešel s ostatními na pivo, ale zabloudil jsem na Tvou výstavu. Byly tam ty Tvé smutně něžné obrazy s jednoduchými náměty, provedenými nádechem jemňoučkých odstínů barev. Taková podzimní smutná krása, které jsi zůstal věrný celý život. Proto jsem Tvé obrazy miloval (však mám Tvou krásně zelenou Kost) a Tebe i proto, že jsi nepodléhal jiným, že jsi zůstal celý život svůj.

Pak jsme se poznali. Tak nějak pomalu, ostýchavě. Přijel jsi několikrát do Sobotky s přednáškou o umění, udělal jsi nám v knihovně výstavu, školil jsi nás na kronikářském aktivu v Jičíně, začal jsi jezdit na Šrámkovu Sobotku a moc a nezištně jsi jejím organizátorům pomáhal.

A ze Sobotky na Staré Hrady. Já se tu ocitl vlastně nechtěně, Tys pak sem začal jezdit brzy poté rád po cestě, o níž jsi napsal: "A nejkrásnější cesta v Čechách je ta okreska ze Sobotky do Starých Hradů. Tam jedu pomalu a dívám se na všechny jabloně kolem silnice, která neničí krajinu, ale pokorně se vine po ní..." A začals nám pomáhat. Tvrdil jsi, že klášter v Opavě a gotika ve Starých Hradech byly nejkrásnější prostory, v nichž jsi vystavoval. Já vím, žes to trochu přeháněl, byls moc hodnej na všechny pořadatele a každého jsi chtěl potěšit – ale je fakt, žes u nás vystavoval pětkrát a s každou výstavou je svázána řada vzpomínek. Proč jsme byli tak hloupí a nenahrávali jsme si Tvá úvodní slova? Proč nám to Tvůj věrný přítel a pomocník Václav Heřman neporadil? Takhle nám v paměti uvázl vždy jen detail. Třeba když jsi hned na první vernisáži v roce 1981 končil svůj proslov přáním, aby se Tvých 120 kilo ještě mnohokrát sešlo na společné výstavě se 100 kily Františka Pavlů...

Ale stejně nejhezčí byla ta společná výstava nezapomenutelného trojhvězdí mistrů grafiky Českého ráje a Pojizeří. Jíra – Klápště – Komárek! Zahajovali jsme ji 20. srpna 1989 po předchozím několikanásobném zastrašování tehdejších úřadů a stála za to. Nebyly to tři minivýstavy, ale nádherně se prolínající společná velká výstava, členěná tématicky. A ta vernisáž! Proslov pana Ludvíka Kundery, recitace pana Adamíry a Bartošky, v publiku naplněného nádvoří Bohumil Hrabal, Jan Kopecký, Hanička Maciuchová... Ani jsme moc nevnímali, že nás hlídají tajní...

Ale jezdils na Hrady nejen na své výstavy. Několik jsi jich u nás zahajoval, několikrát jsi nám vytrhl trn z paty. Třeba když nám někdo na poslední chvíli odřekl termín, stačilo zavolat o pomoc – a Tys věděl radu hned nebo jsi ji slíbil zavolat za čtvrt hodiny. Tak jsem s Tvým jménem u nás spojeny i výstavy Michala Ščigola, Jiřího Šindlera, Jana Rapina, Marie van Raalten, Jana Dingy a dalších.

A ochotně jsi nám pomáhal i jinak. Svědčí o tom Tvé grafiky doprovázející verše básnické sbírky Jiřího M. Paláta Starohradská setkání, Tvá novoročenka pro Hrady, přednáška pro libáňské Sdružení rodičů a přátel školy i obálka a celková podoba našeho časopisu. To vše vždy zdarma, kolikrát jsme Ti ani nestačili poděkovat, když jsi nenápadně zmizel ke svému autíčku. Ale jednou Ti při takovémto tajném odjezdu zůstala na střeše auta Tvá čepice a při jízdě se v zatáčce u Stejskalů rozhodla, že Hrady neopustí. Takže nám ji Venda přinesl a my Ti ji pak posílali, pamatuješ?

Byly to krásné chvíle s Tebou. Rád jsi poseděl v naší kanceláři, chutnaly Ti Eviny vernisážové koláče, jeden čas jsme pro Tebe měli vždy připravenou sklenici mléka. Naše holky Ti malovaly své obrázky a odříkávaly řadu českých panovníků (paní Růžence je Evelína vypsala hůlkovým písmem, když ještě neuměla psát).

Bylo fajn opatrovat v našem archivu Tvé písemnosti.

Byly krásné chvíle setkání na Tvých výstavách v Jičíně, v Lomnici nad Popelkou, v Sobotce, v Praze.

Bylo úžasné slyšet Tvá slova z jeviště lomnického divadla, kde jsi seděl spolu s Jiřím Dienstbierem a Václavem Humpálem na předvolební schůzi Občanského hnutí.

Bylo nezapomenutelné projít brankou Tvého domu v Nedvězí, uvědomit si výstražnou tabulku Jen krátká návštěva potěší, potěšit se úpravou Tvé zahrady a ovzduším Tvého ateliéru, pozdravit paní Růženku a nerad, s vědomím překročení v duchu slíbené délky návštěvy, to kouzelné prostředí opouštět.

Byli jsme plni obav o Tebe, když jsi povzbuzován Michalem Ščigolem dokončoval Křížovou cestu pro Konecchlumí a když jsme se naposledy setkali na jičínské vernisáži tohoto velkolepého cyklu.

A byli jsme moc, moc smutni, když jsme se dozvěděli, že jsi nás 24. srpna 2002 navždy opustil.

Vladimíre milej, tohle jsi nám dělat neměl...

Tvůj Karol Bílek

Vzpomínka na Vladimíra Komárka

Přítele, fantastického malíře a skvělého vypravěče Vladimíra Komárka jsem navštívil opět jednoho podvečera v jeho vilce v malebném zákoutí obce Nedvězí. "Pojďte dál, ale raději půjdeme do mého ateliéru. Já mám na noze bercák a žena mi ho musí ještě zabalit," pravil a po chvíli mne vedl do svého ateliéru v pěkně upravené zahradě.

"Vím, mistře, co je na vrátkách napsáno a nebudu vás dlouho zdržovat," řekl jsem, ještě než jsme usedli k malému stolku. Vyřídil jsem mu pozdrav od spisovatele Ladislava Mušky, předsedy našeho Severočeského klubu spisovatelů z Ústí nad Labem, jeho spolužáka ze školních lavic. "Copak Láďa," odvětil. "No, von seděl v lavici se mnou ve škole, tady vedle v Semilech, a ještě jeden kluk, Mucha. Mucha, Muška, Komárek, to byla srandovní hmyzí trojice ve třídě," usmíval se při této vzpomínce na mládí.

Prohlížel přitom můj návrh knížky Pohádky pro malé i velké děti. Listoval v ní a já pokračoval: "Tři z devíti pohádek jsou veršované. Je to zaměřeno právě na děti, aby se nenásilnou formou seznamovaly s poezií a získávaly k ní vztah. Nevím, zda se to povede. Grafickou úpravu a ilustrace jsem si dělal sám, ale byl bych raději, kdyby to provedl za mne nějaký profesionál." Přerušil mne: "Co vás vede, dyť je to pěkný, jen to takto vydejte!", a smál se nad obrázkem Honzy jedoucího na koze. "Je to výborný, ten pohyb, nač byste někomu za to platil? Dnes je to těžký vydat knížku. Dyž už člověk nemá jméno, které by zaručovalo vydavateli větší zisk z vytištěné knihy, tak nezavadíte. Vydejte to takhle sám, mně se to líbí!", prohlásil rezolutně.

Hovořili jsme o jeho výstavách obrazů na zámku ve Starých Hradech i o mé výstavě fotografií. Vždyť na rekonstruovaný zámek u Libáně jezdil rád, zahajoval tam některé výstavy známých umělců, besedoval a vystavoval své obrazy. Prohodil náhle: "Ale stejně ti Bílkovi na zámku jsou šikovní a hodní lidé, viďte?"

Mluvili jsme i o léčitelích. Znal naši lidovou léčitelku tetičku Květu Patočkovou ze Semil, vždyť tam k ní jezdila prý kdysi i jeho žena. Na moji nabídku, nechce-li léčit nohu u její dcery Jany, která má tentýž dar, odvětil: "Mám taky svýho léčitele, dělá, co může, ale v takový starý rachotině se toho už moc spravit nedá."

Vyfotografoval jsem si ho i s mou knížkou a do jeho knížky, v níž psal své Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu a do grafického listu mi vepsal: "Milému příteli Jiřímu Tobiášovi Vladimír Komárek". Nesmírně si toho vážím.

Když jsme si tiskli ruce při loučení, řekl jsem mu: "Budu na Vás myslet, mistře, abyste se brzy uzdravil." Odvětil: "Jen myslete, myslete, je to síla – a zase se někdy stavte!"

V loňském roce jsem se s Vladimírem Komárkem setkal při vernisáži jeho výstavy obrazů na zámku Grabštejn u Liberce, kde jsem si ho, vlastně už naposledy, vyfotografoval před vystaveným tajuplným obrazem s dvěma typickými poetickými figurami, s jeho přítelem, rozhlasovým moderátorem Tomášem Slámou. Škoda, že naposledy...

Jiří Tobiáš

Zastavení Vladimíra Komárka na Vysočině

Jsem rád, že jeho dílo bylo vystaveno i u nás na Vysočině. V malé obci Křížovice u Nedvědice, která má pouhých necelých dvacet trvale přihlášených občanů, ale zato má zde již více než deset roků zřízenou a hojně navštěvovanou Galerii z ruky, ve které vystavují význační tvůrci výtvarného umění. Galerii vede paní Stanislava Macháčková, manželka akademického sochaře Zdeňka Macháčka (1925), jehož dílo bylo také vystaveno ve Starých Hradech. Komárkova výstava v Křížovicích byla v červenci 1999, našla ohlas i ve zdejším tisku.

O dva roky později jeho dílo bylo vystaveno v Galerii ve Sněžném u Nového Města na Moravě. Výstava byla otevřena v době od 28. července do 26. srpna 2001. I tato výstava sklidila neobyčejný úspěch, jak se o tom zmiňuje Vladimír Komárek v dopisu ze dne 3. září 2001: "Vážený pane Pavlíku! Udělal jste mi radost Vašimi výstřižky. Já, pokud možno, tak to nalepuju, aby vnoučata věděla, jak dědeček maloval. Kraj kolem Sněžného má velkou malířskou tradici. Proto jsem tam taky rád vystavoval. Nečekal jsem takový ohlas. Mám v průměru 35 výstav ročně. Z té sněženské jsem měl radost..."

Sněženská výstava byla o týden prodloužena.

Příjemná pohoda převládá nejen v jeho tvorbě, ale i odezva v korespondenci, kterou se probírám: "Moc vám děkuju za báseň," píše v jedné odpovědi V. Komárek, "i za blahopřání. Marnej světe, člověk je potěšenej. Děkuju vám. Váš Komárek."

Uzavřela se životní cesta malíře, který nám přinášel radost a krásu.

Jeho dílo bude nás doprovázet dál.

Josef Pavlík

Setkávání

Pak jsme se setkávali v univerzitním archivu, kde působila skvělá společnost – Miroslav Truc, Karel Kučera, Josef Hanzal, později i můj spolužák z ročníku Zdeněk Pousta. Však je také počátek normalizace ihned rozehnal.

V následujících letech jsme museli za Pepou chodit do Kabinetu Zdeňka Nejedlého. A občas jsme mohli spolupracovat. Psával mi do Zpravodaje Šrámkovy Sobotky, psal i do našich Listů starohradské kroniky – zde vzpomínám na krásný příspěvek o vztahu Bohuslava Balbína k Jičínsku a Libáňsku.

Ale to se již přiblížil listopad 1989 a s ním přechod Josefa Hanzala do Historického ústavu Československé akademie věd. A tak jsme za ním chodili do Emauz. Ale stále častěji jsme se setkávali i jinde: po obnově Historického klubu řídil jako starosta jeho schůze, jezdíval k nám do Literárního archivu Památníku národního písemnictví na Staré Hrady bádat, potkávali jsme se na různých konferencích.

Nejčastěji jsme se stýkali na akcích Pekařovy společnosti Českého ráje, kterou jsme obnovili hned v roce 1990. Byl jejím členem a po čase i čestným členem. Ocenili jsme tak jeho aktivní práci, kdy se zúčastňoval našich akcí, jezdil k příbuzným Josefa Pekaře, hovořil při odhalení desek a pomníku Josefa Pekaře, Josefa Vítězslava Šimáka, Františka Kutnara a Zdeňka Kalisty, přednášel na pověstných sedmihorských konferencích, radil a pomáhal.

V edici Knihovničky Českého ráje v Sobotce jsme vydali jeho cennou studii o mládí a zrání Josefa Pekaře.

Bylo obdivuhodné, co všechno stačil. A nerozhodovalo u něj, zda to dělá pro některou pražskou instituci či pro nadšence v zapadlých místech vzdálených regionů. Byl výborným historikem a historiografem s širokými celostátními záběry. A co toho ještě chtěl napsat! Co v rychlosti vydaných prací by ještě znovu zredigoval a prohloubil! Opravdu nechápu, jak mohl všechny své rozsáhlé aktivity stíhat. A nevím o nikom, kdo by jeho osobnost mohl nahradit...

Karol Bílek