home
...
historie
...
současnost
...
a-co-dál?
...
...
fórum
...
předchozí <
-------- historie jezuitského řádu a koleje v jičíně --------
Albrecht z Valdštejna náleží mezi nejznámější postavy českých dějin. Jeho pohnutého života se dotýkají stovky titulů odborných prací i beletrie. To vše navzdory tomu, že se jedná o postavu spjatou s děním po bělohorské bitvě a hlásící se k vítězné straně. Jiní jeho druhové tolik štěstí nemají, ostatně celá pobělohorská rekatolizace se netěší doposud valné oblibě. Nejinak tomu bylo v dobách dřívějších. Právě jen Albrecht z Valdštejna je výraznou výjimkou. Důvodem k vcelku příznivému náhledu na jeho osobnost je bezpochyby jednak jeho tragická smrt v Chebu, v jejímž pozadí stál nenáviděný Habsburk a bělohorský vítěz Ferdinand II., jednak fakt, že Čech Valdštejn dosáhl vlastními zásluhami evropského věhlasu. Ve srovnání s gloriolou hrdiny pak blednou ty méně slavné aspekty vojevůdcova života, tedy kořistnictví a bezskrupulózní hromadění majetku. Ostatně i v tom byla patrna značná velkorysost. Albrecht z Valdštejna byl, jak je dobře známo, vychován v bratrské víře, ale později se sám rozhodl pro konverzi ke katolicismu. Většina badatelů pokládá důvody, které ho vedly k tomuto kroku, za zištné: vždyť jen před katolíkem se otevírala skvělá budoucnost v císařském vojsku. Ke katolicismu přestoupil Albrecht z Valdštejna roku 1606 v olomoucké jezuitské koleji, proslulé mj. i akademií, založenou už v roce 1573. Nepanuje shoda v tom, co nebo kdo ho přivedl právě do olomoucké koleje. Starší literatura často uváděla, že nadějného mladíka přivedl k otcům Tovaryšstva Jan Kavka z Říčan nebo patres Vít Pachta či Hurtado Perez a Václav Švihovský. Mnozí autoři, kteří přejímali tyto údaje ze starší literatury, už ale neznali zdroj těchto informací. Není jím totiž nikdo menší než Bohuslav Balbín ve své části "Historiae Collegii Giczinensis Societafis lesu."(1) Ačkoliv se Balbín při retrospektivním sepisování jičínské historie opíral nejvíce o řádové výroční zprávy ("annuae litterae"), pro tento případ se mi nepodařilo jeho pramen zjistit (Balbín hovoří i o tom, že Valdštejn byl olomouckými jezuity "vychován"). Je možné, že jej přilákal věhlas olomoucké koleje v katolických kruzích, či jej zlákal nějaký výmluvný misionář, jehož jméno zůstane v anonymitě. I když se tedy obecně soudí, že se Valdštejn k římské víře přiklonil oportunisticky, zachovával jí později věrnost a snažil se přispívat v její prospěch i pro spásu své duše. Ačkoliv v Českých zemích v předbělohorské epoše nebyl postup, který zvolil, častým jevem, "přestup sám se odbyl bez velkého ohlasu. Z přátel a příbuzných se tento obrat Albrechta z Valdštejna nikoho živě nedotkl."(2) Další aktivní setkání Valdštejna s jezuity se odehrálo na počátku 2. desetiletí 17. století, tentokrát na jeho vsetínském panství, kde se svolením vrchnosti (a zejména za horlivé podpory Albrechtovy choti Lukrécie) počali působit jezuitští misionáři. Mezi evangelickým obyvatelstvem jejich činnost vyvolávala spíše odpor, ale panstvo vřele otce uvítalo ve svém sídle, kde se odbývala i ignaciánská duchovní cvičení. Pod vlivem jezuitů vykonal v roce 1612 Valdštejn pouť do italského Loreta, aby uctil Pannu Marii, a na moravské jezuity pamatoval i štědrými odkazy.(3) Není jistě bez zajímavosti, že historikové téměř jednohlasně (naposledy jak Janáček, tak Polišenský a Kollmann) pochybují o Valdštejnově upřímné horlivosti ve víře. Není divu. vždyť takové niterné zanícení lze jen stěží spojovat s mužem, který se vyznačoval spíše až surovou racionalitou. Zatímco Janáček si klade otázku, zda se Albrecht "pokusil vroucně věřit", a uvádí, že od "veřejných gest byl zdánlivě už jen malý krůček k opravdové zbožností",(4) Polišenský s Kollmannem preferují módní aspekt takového vypjatého katolicismu mezi soudobou moravskou šlechtou.(5) Jakýsi koeficient opravdové zbožnosti, ať masové či individuální, lze skutečně těžko stanovit. Ovšem při uvědomění si sugestivnosti jezuitských exercicií je velmi dobře možné připustit, že "tehdejší" Valdštejn chtěl být vskutku zbožným člověkem, a netřeba si vypomáhat hledáním více "přízemních" argumentů. Horší už je skutečnost, že ambiciózní šlechtic hleděl podpořit katolickou věc a postup rekatolizace na vlastních panstvích i násilím, za pomoci vojska. Snad ho jako bytostným založením vojáka nic moudřejšího nenapadlo, Zapomněl však, že v Českých zemích neplatí augšpurská zásada "čí země, toho náboženství", a proto nemůže své poddané nutit ke změně víry všemi prostředky. A tak předbělohorské misie Tovaryšstva Ježíšova na Vsetínsku přinesly jen pramalý efekt. Konečně třetí a nejtrvalejší sepětí Valdštejna s jezuity se odehrálo právě v Jičíně. S otci Tovaryšstva počítal už v prvních plánech na budování své východočeské rezidence. Sám dle všeho navštěvoval jezuitské bohoslužby v chrámu sv. Salvátora na Starém Městě pražském, kde se scházely špičky české katolické strany. O vyslání otců Societatis lesu začal Albrecht z Valdštejna jednat s paterem Valentinem Coroniem, jenž byl rektorem pražské staroměstské koleje v letech 1616 až 1623.(6) Pochopitelně s přerušením v letech 1618 až 1620, kdy byli jezuité jako strůjci všech katolických špatností a "protivníci všech stavů Království českého" vypuzeni ze země. Coroniovi se myšlenka na založení jičínského řádového sídla velmi zalíbila, neboť by se tím výrazně zlepšil teritoriální dosah řádové působnosti. Starší koleje byly posud kromě Prahy jen v jižních Čechách (Jindřichův Hradec a Český Krumlov), severních Čechách (Chomutov) a Kladsku. Východní Čechy jako oblast, jejíž obyvatelé se z velké většiny hlásili k nekatolickým vyznáním, skýtaly obrovský prostor pro misijní i školské působení řádu. Nezbývá než připomenout i nepochybný zájem otců jezuitů o zámožného pána, z jehož přízně by jim plynul notný prospěch. Právě tento zřetel mnozí badatelé zdůrazňují, ba vyvyšují nad jiné.(7) Vývoj jičínského jezuitského sídla se příliš nelišil od jiných podobných založení. Výchozím bodem byla misie, kdy první dva jezuité nalezli příbytek v zámku "jasného knížete", jako nedlouhý mezistupeň trvalé rezidence, aby naplno počala fungovat kolej s "nižšími školami," tedy gymnáziem. Jenom možná byl měšec samotného zakladatele k jezuitům zprvu otevřenější než jinde. Vyslání jezuitů do Jičína schválil ještě roku 1622 vizitátor Rakouské provincie Tovaryšstva Ježíšova pater Argenti (samostatná Česká provincie byla založena až roku 1 623). Podle Balbínova údaje už 14. února vyslal rektor Coronius do Jičína otce Drachovského a Hlušovského doprovázené magistrem Hauerem, aby si prohlédli místo budoucí koleje. Tito jezuité se zde ovšem nezdrželi, jen pokračovali dále na Moravu.(8) Možná, že to byli právě už oni, kteří působivě popsali jičínské okolí i město samé, jak nás o tom zpravují jičínské "annuae" pro rok 1623. Tento popis potom převzal (a upravil ve vzletnějším slohu) i Bohuslav Balbín.(9) "Vzdálen je Jičín od Prahy devět německých mil a leží severněji a východněji než Praha. Zdejší území je proslulé jak půvabnými horami a lesy tak úrodností polí která vynášejí nejvíce pšenice. Je pak v Jičíně možno spatřit nejen říčku Cidlinu, ale i rybníky a nadto ještě mnohé toky a rybníky obkličují tento kraj. Blízké hory, jež vystupují nad plodící stromy a utěšené zahrady, lahodí oku. Vzdálené hory, které obyvatelé nazývají Krkonoše (Kerkonessi), jako mračna nejvyšší oddělují Čechy na východě a severu od Slezska a Lužice, jsou prostoupeny znameními prchavých vyprávění. Tam nejvýše pramení Labe, starodávná řeka. Jičínské ovzduší je díky horskému předělu chladnější a tím i zdravější, zimy jsou tu ovšem delší." Dále pak se v textu praví, že domy na náměstí městečka jsou z části vystavěny z kamene, tady se odehrávají každotýdenní trhy, kde se prodávají i produkty z Lužic a Slezska. Nejbližšími královskými městy jsou od východu Hradec Králové, od západu Mladá Boleslav, z jihu pak Nymburk (zde "Lymburg"). A na severu se rozprostírá panství "nejjasnějšího knížete", řečené frýdlantské, oplývající četnými městy a vesnicemi. Zkrátka je tu všeho, co třeba k životu lidskému, k obživě, zdravému nadechnutí, i řemeslníkům se daří. Jenom jedno je škodlivé: celé území je pevně prostoupeno "pikartskou herezí."(10) Jezuitská misie se v Jičíně započala na sklonku roku 1622, kdy sem přišli otcové Jan Flaxius a Rudolf Neomenius a ubytovali se ve Valdštejnově sídle. Z Prahy šli přes Starou Boleslav, kde se svěřili do ochrany zdejší uctívané Matky Boží. Panem z Valdštejna pak byli uvedeni i přes odpor "pikartů" do kostela sv. Jakuba, kde měli kázání už v předvečer Narození Páně 1622.(11) V lednu 1623 se k nim přidali ještě otcové Václav Raušer (nebo Raušar) a Jan Drachovský. Ale všichni čtyři jen kratinkou dobu v Jičíně působili.(12) Nepatřili ještě do Jičína, byli to dle všeho misionáři staroměstské pražské koleje. Zdá se, že odešli ještě před příchodem Valentina Coronia, jehož představení zprostili pražského rektorského důstojenství, aby mohl být vyslán do Jičína. Vůle řádových představených zde souzněla s přáním Albrechta z Valdštejna. Stálého osazenstva se jičínskému řádovému domu dostalo 15. května 1625, kdy vznikla jezuitská rezidence, jejímž prvním superiorem se stal právě Valentin Coronius. Dále zde působil otec Mikuláš Kučera jako školní prefekt. který měl k ruce dva magistry - Václava Halecia a Ignáce Humpoleckého, z nichž první vyučoval v principii a druhý "rudimenta latinae linguae." Kromě nich tu pobýval i jeden bratr laik, jenž měl na starost hospodářské záležitosti, výživu atp., jménem Michael, o němž si Bohuslav Balbín poznamenal, že se mu v řádových dokumentech té doby nepodařilo nalézt jeho příjmení.(13) Jistě krásný příklad badatelské poctivosti! Není bez zajímavosti, že nejpočetnější složku původního chatrného obsazení řádového domu tvořili učitelé. Je to markantní důkaz, jaký akcent jezuité kladli na školství. Při otevření školy měli 150 žáků, jejich počet pak vzrůstal, zejména při rozšiřování počtu tříd o vyšší stupně, až bylo postupně obsazeno celé dvoustupňové gymnázium, čili v jezuitském pojetí "nižší studia." Jezuité vyučovali i synky z nekatolických rodin, ale sami na ně ještě podle instrukcí sv. Ignáce nesměli činit přímý nátlak ke konverzi.(14) Je však více než markantní, že učitelé dokázali na své svěřence působit, takže konverze dítek a výchova v katolickém duchu měly daleko trvalejší efekt než násilné přesvědčování dospělých. Vedle úspěchů ve školství se jičínští jezuité mohli chlubit už v roce 1623 zdařilými kázáními i různými slavnostmi, z nichž k nejskvělejším patřilo Boží tělo, jemuž přihlíželi i četní jičínští měšťané včetně svých radních. Jistě tak činili z větší části ze zvědavosti, ale i taková zvědavost a vábení nádherou slavností mohly získávat nové konvertity lépe, než vojenská asistence. Balbín zdůrazňuje už k roku 1623 jako důležitý úspěch katechetické a misijní práce konverzi měštky paní Holubové, jako první mezi obrácenými ženami.(15) Jistě věděl, proč klade na tento fakt tak veliký důraz. Ženy totiž dokázaly (a to Bohuslav Balbín z určitého časového odstupu už dobře věděl) klást tlaku na změnu vyznání často daleko větší odpor než muži. Muži bývali vystavováni i ekonomickému vyhrožování a jako živitelé rodin se obávali ztráty hmotného zajištění bezprostředněji, než jejich slabší polovičky. A tak prý (jak s oblibou zdůrazňoval zejména Arnošt Denis) nezřídka mužové už odhodlaní k náboženskému obratu nutili k témuž své družky i bitím. Nevím však, zda tomu tak bylo i v Jičíně. Zmínila jsem se už výše o tom, že Albrecht z Valdštejna vykazoval vůči otcům Tovaryšstva zprvu značnou štědrost, což se projevilo i v zakládací listině jičínské koleje, jež je datována 16. října 1624.(16) To vše navzdory tomu, že se jezuité dostali s Valdštejnem do sporu už při výběru místa pro kolej, v němž nakonec svému fundátorovi museli ustoupit a smířit se s umístěním svého domu podle jeho přání - bezpochyby ke svému užitku. Další spor pak následoval v krátké době - tentokrát šlo o rozbroje o bonitu vsi Smrkovic. Tato dohadování zcela zřetelně dokazují, jak jezuité dbali o co nejvýhodnější a nejvýnosnější ekonomické pojištění své práce. Kromě toho se tu dostaly do střetu dvě výrazné osobnosti: Albrecht z Valdštejna (i když nebyl zrovna přítomen a zaměstnávaly jej záležitosti mnohonásobně překračující hranice jeho pečlivě budovaného dominia), který osobně a s razancí bděl nad jičínským děním, a pater Coronius, jinak evidentně Vatdštejnův oblíbenec, jenž ovšem byl povinen upřednostňovat zájmy svého řádu. Tyto rozmíšky, které pokračovaly, jak si bystře povšiml už v roce 1885 tehdejší ředitel zdejšího gymnázia František Lepař,(17) ještě sporem o cenu piva, byly jistě zanedbatelné ve srovnání s odporem, který jezuitskému misijnímu úsilí kladla městská rada ("senatores"). Její odpor však měl naději na úspěch jen potud, pokud nebyla prolomena hráz vzdoru byť jediným konvertitou. Tak jako mnohde jinde. Sám Valdštejn nepatřil k těm pánům, kteří by na své poddané ve věci změny vyznání naléhali až přespříliš. Jednak byl na to příliš zaneprázdněn, jednak se jistě oprávněně domníval, že postačí, když bude podporovat k tomuto účelu patřičně uzpůsobené kněze. Víme, že se nestaral jen o jezuity v Jičíně, ale později se tentýž řád pokusil uvést i do slezské Zaháně (1628),(18) a samozřejmě svou pozornost nesoustředil pouze na jezuity, jak lze pěkně dokázat na nedaleké valdické kartouze, založené roku 1627. Spory mezi jezuity a Valdštejnem, týkající se lokalizace příští koleje, nelze příliš přeceňovat. Nejednalo se vůbec o nějaké "ideové rozpory", ba ani o pokus duchovní moci překonat samolibého a razantního Valdštejna. Jezuité tu jen neměli překážet a zabraňovat Valdštejnovu urbanistickému plánu (či přesněji řečeno projektu jeho architektů) na komplexní přestavbu jeho vytoužené rezidence. Důkazem pro to, že mezi světským pánem a jeho duchovními spojenci nebyly hluboké rozpory, je další Valdštejnova podpora jezuitské stavby koleje a škol, kterou lze vysledovat i v druhé polovině dvacátých let, kdy je mj. založen studentský seminář. Kromě toho se Valdštejn sám stále zanášel myšlenkou na vybudování skutečné velké koleje, která by se mohla honosit i filozofickými a teologickými studii.(19) Při založení koleje, která byla plánována pro čtyřicet osob, už v Jičíně pobývalo sedm jezuitů: v čele stál rektor Coronius, paterem ministrem a prefektem semináře byl otec Burnatius, dále Adam Kravařský. později milovaný Balbínův učitel (není divu, že mu právě Balbín věnuje na stránkách "Historie" až enormní pozornost), Mikuláš Kučera a tři "magistři vyučující ve školách" Blažej Obeslavius, Matyáš Scultetus a Bernard Opel.(20) Novostavba gymnázia byla slavnostně otevřena roku 1628 a důstojný příbytek skýtal přístřeší rostoucímu počtu žáků. I přesto, že mnozí rodiče se často dokázali římské víře vzpírat i dlouho po vydání nové zemské ústavy - "Obnoveného zřízení zemského" roku 1627. K historii jičínské koleje a jejího misijního úsilí nepatří jen světlé stránky, ale i ty temnější - takové události, kdy proti protivícím se konverzi bylo užito hrubé síly. Dálo se tak pravidelně, kdy sami vzbouřenci sahali k ozbrojenému zoufalému odporu. Tak tomu bylo ve Vitiněvsi, nebo v Libuni, kde byl sedláky v roce 1629 ubit jeden z předních jičínských kněží a horlivý misionář Matěj Burnatius (Burnatý) se svým pomocníkem Janem Rokytou.(21) Přivolaný vojenský oddíl pak způsobil mezi vzbouřenci pravý masakr. Po sesazení Albrechta z Valdštejna z vrchního velení císařských armád v roce 1630 se počíná měnit i jeho vztah k jičínským jezuitům. Valdštejn se sice stále ubírá na bohoslužby i ke zpovědi do chrámu k jezuitům, "avšak stále choval se k nim se zdrženlivosti tak úzkostlivou, jako by je tajně pokládal za tiché spojence patera Lamormaina" (zpovědníka Ferdinanda II.).(22) Na druhé straně se mění i tón zápisků jičínské "Historie" - Valdštejn už není adorován a vynášen jako nejvyšší dobrodinec. Zápisky rektora Jana Jahody, byť s odstupem třiceti let, nepochybně poctivě zachycují změnu postoje zdejších jezuitů k vojevůdci, na něhož sočil mocný císařův zpovědník.(23) A tak i když v roce 1633 zajímaly 32 jičínských jezuitů, jak bylo i jinde běžným zvykem, počty kázání, konvertitů, katechezí a misií, poznamenali si také. že získali dva nové adepty Tovaryšstva a že pater Lamormain upozornil na zrádné počínání vévody Albrechta.(24) V jubilejním, desátém roce existence jičínské koleje, kdy se stal rektorem Mikuláš Kučera, se ke dni 26. únoru víže jen lakonický zápis, že byl v Chebu zabit dílem irského spiknutí ("conspiratione Hibernorum") vévoda Valdštejn.(25) Na sklonku téhož roku pak kolej získala potvrzení všech svých privilegií, o něž se zasloužil Albrecht z Valdštejna, z panovnické kanceláře svrchovaného protihráče českého vojevůdce - císaře Ferdinanda II. Poznámky: (1) "Historia Collegii Giczinensis Societatis lesu..." Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII D 22, pag. 5. O problematice Valdštejnovy konverze se rozepsal i tvůrce jedné z novějších biografií Albrechta z Valdštejna Josef Janáček: "Valdštejn a jeho doba." Praha 1978, s. 57-58, a naposledy Josef Polišenský - Josef Kollmann: "Valdštejn. Ani císař ani král." Praha 1995. s. 28. (2) Janáček, s. 59. (3) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 9; Polišenský - Kollmann, s. 36: Janáček, s. 105. (4) Janáček,s.105. (5) Polišenský - Kollmann, s. 36. (6) A. Fechtnerová: "Rectores collegiorum Societatis lesu in Bohemia, Moravia ac Silesia usque ad annum MDCLXXIII iacentum I." Pragae 1993, pag. 42-43. (7) Janáček. s. 290. (8) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 13. (9) "Litterae annuae...1608-1623." Národní knihovna ČR, oddělení rukopisů a starých tisků, sign. MS XXIII C 105/1, fol. 379 a; "Historia Collegii Giczinensis." pag.14 (10) "Litterae annuae...", fol. 379 a. (11) K tomu Ivana Čornejová: "Jičínští jezuité a rekatolizace." In: Rekatolizace v českých zemích. Sborník příspěvků z konference v Jičíně konané 10. září 1993. Pardubice 1995, s. 66. (12) František Lepař: "K dějinám gymnasia Jičínského." In: Výroční zpráva c. k. gymnasia vyššího v Jičíně za šk. r. 1885/6, s. 7. Podporu pro domněnku. že všichni čtyři netvořili základ řádového domu, skýtá i kartotéka jezuitů vypracovaná Annou Fechtnerovou, kde uvedení patres figuruji pouze jako pražští misionáři. (13) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 33. (14) K tomu naposledy Ivana Čornejová: "Jezuitská akademie do roku 1622." In: Dějiny Univerzity Karlovy. Díl 1. Ed. Michal Svatoš. Praha 1995, s. 247-268, kde i další literatura. (15) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 34. (16) Znění i český překlad otiskuje Lepař, s. 10-20. (17) Tamtéž, s. 10. (18) Herrmann Hoffmann: "Die Saganer Jesuiten und ihrer Gymnasium." Breslau 1929. (19) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 54. (20) Tamtéž, pag. 62. (21) Tamtéž, pag. 113-118 (už ne z pera Bohuslava Balbína). (22) Lepař, s. 34 (23) Polišenský - Kollmann, s. 179. (24) "Historia Collegii Giczinensis", pag. 149. Ivana ČORNEJOVÁ: "Albrecht von Wallenstein and the Founding of Jesuit College in Jičín" Albrecht von Wallenstein is one of the most famous and controversial characters in Czech history. In 1606 he converted to Catholicism in the Jesuit College in Olomouc. Reasons for his conversion remain unclear; he may have been influenced by a missionary, attracted by the fame of the Olomouc College or he may have simply seen this as an opportunity to secure himself a good career. After negotiations with the Rector of the Prague College, shortly after the battle of Bílá hora, an approval was given to found a Jesuit College in Jičín. In 1622 the first missionaries settled in Wallenstein's seat and In 1625 the education began. The new College was finished in 1628 and opened for the first 40 students. By this time, the Jesuits had a large influence over the town. It must be said that despite their success, many people refused to convert to Catholicism, causing several conflicts which resulted into the death of a missionary in 1629 in nearby Libuň. After Albrecht von Wallenstein's removal from the High Command of the Emperor's army, his attitude to the Jesuits slowly cooled. In 1634 he was assassinated and all the privileges of the College were bestowed by the Duke's rival-the Emperor Ferdinand II.
...
mail
...
foto
...
plány
...
kostel
...
...
kontext
>
další
Čornejová, Ivana: Albrecht z Valdštejna a počátky jezuitské koleje v Jičíně; in: Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína, sborník referátů...; Semily, ZO ČSOP Křížánky 1997