Prosinec

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají ...

Z dějin hrdelního soudnictví města Sobotky

Městská rada vystupovala jako celek na počátku soudního procesu a v jeho závěru. Po předběžném výslechu byla sestavena žaloba a projednána v zasedání rady. Po zvážení všech okolností a faktů rozhodli konšelé o potrestání delikventa vězením, pokutou nebo podáním k útrpnému právu, a to i v případě dobrovolného přiznání. Trestní řízení mělo totiž inkviziční, t. j. vyhledávací charakter, a předpokládalo, že dobrovolné vyznání není úplné, že teprve při mučení přizná delikvent svůj trestný čin beze zbytku. V našich mučírnách bylo obvyklé tzv. suché trápení, kdy byl obviněný tažen na žebříku, přičemž docházelo k bolestivému vykloubení končetin a poškození svalů. Na tento způsob pak navazovalo tzv. světlé trápení, spočívající v tom, že provinilec byl na žebříku pálen svazky svíček, což se mohlo třikrát opakovat. K základnímu vybavení každé mučírny náležely přirozeně palečnice a španělské boty, jimiž byly drceny ruce a nohy. Průběh mučení nebyl dlouho regulován. Teprve z počátku 18. století známe seřazení od lehčích k těžším stupňům: 1) vazba čili šněrování rukou, 2) přiložení palečnic, 3) přiložení španělské boty, 4) suché trápení na žebříku a 5) světlé trápení na žebříku. Častým mučením byl i tzv. kozel, tj. svázání delikventa do kozelce a vytažení pomocí kladky ke stropu se zavěšeným závažím na nohách. Z činnosti hrdelních soudů vzešly smolné knihy, do kterých se zapisovaly výslechy na mučidlech. V našich archivech se jich dochovalo několik desítek. Popraviště byla zřizována nedaleko měst, zpravidla na rozcestích nebo návrších. Popravy byly veřejné a prováděly se tak, aby se jich mohl zúčastnit velký počet místních obyvatel, z čehož vyplývá jejich zřejmý zastrašovací charakter. Šibenice bývaly obvykle zděné stavby s dveřmi a vysokou podezdívkou, z které se zvedaly sloupy spojené trámy. Vnitřní prostor sloužil jako pohřebiště popravených. Sobotecká šibenice stávala za Kdanicemi poblíž borového lesa. Dnes připomínají popraviště jen pomístní názvy (Spravedlnost, Stínadla, Mršník, Šibeničník).

Nejbohatší soubor pramenů hrdelního soudnictví na Jičínsku se dochoval v Archivu města Sobotka, a to od roku 1652. Tehdy se dostal před soud Jan Prokůpek ze Zelenecké Lhoty, obviněný z krádeží, vražd a z pokusu o znásilnění. Při útrpném výslechu se přiznal, že u Rokytňan dokonce vztáhl ruku i na těhotnou ženu "z návodu Mikuláška, manžela jejího a z ouplatku, vezmouce za to tři tolary". Poněvadž šlo o závažné zločiny, byl odsouzen k vpletení do kola. Stejný trest vyměřil soud i Janu Průchovi z Rytířovy Lhoty roku 1701 pro loupežnou vraždu mladoboleslavského žida Jáchyma Teplického. Sám o ní řekl: "Jakoby mně vždycky něco do ucha šeptalo, abych je zabil. A jak sem měl klacek, na kterém sem ty koše nesl, sem ho uhodil. A on se převrhl a já potom ještě třikráte sem ho praštil".

K deliktům proti životu a zdraví patřilo také infanticidium, jinými slovy "zahubení svého neřádně nabytého plodu". Tím se rozuměl jak potrat, tak i vražda novorozeněte, pokud se bezpečně prokázal úmysl dítě zabít. Ženy dovedně skrývaly nechtěné těhotenství a rodily převážně v ústraní bez svědků. Této skutečnosti se pak snažily využít při výsleších tvrzením, že přivedly na svět již mrtvé děti. Jestliže se k vraždě dítěte nepřiznaly a nařčení kategoricky odmítly, pak byly trestány jen pro mravnostní delikt. Obviněným z infanticidia hrozil po léta neměnný trest stětím, vložením do hrobu a probitím srdce kůlem. Postih tohoto trestného činu můžeme v Sobotce sledovat od roku 1676, kdy se dostala do rukou kata Kateřina Venterová a později vdova Eva Nováková (1683). Složitější proces zaznamenáváme v březnu 1696. Tehdy sobotečtí konšelé uvěznili osmvadvacetiletou Juditu Jagrovou z Kosmonos, která dříve sloužila v Březně. Tato žena tvrdila, že porodila mrtvé dítě, i když porodní báby po jeho ohledání svorně prohlásily, že mělo podřezaný krček. Navíc uváděla, že otcem dítěte je březenský kněz. Teprve v únoru 1697 se konečně přiznala: "Je pravda, že jsem ho zaškrtila a ještě když dýchalo, krk tím nožem podřezala a potom do sviňskýho chlívku sviním hodila". Apelační tribunál odsoudil Juditu Jagrovou k obvyklému trestu smrti. Exekuce se konala 28. února 1698 a teprve na popravišti vyznala, že otcem jejího dítěte byl Václav Dlask z Židněvsi, který pracoval jako mlynářský tovaryš v Březně. Několik let trvaly i procesy s Magdalenou Novotnou (1697 - 1699) a Magdalenou Pokornou (1698 - 1701).

V 17. - 18. století bylo pro mravnostní delikty (smilstvo, cizoložství) souzeno dvanáct osob, jejich rozsudky však neznáme. Dle praxe z jiných měst lze vyslovit domněnku, že mezi tresty převažovalo vymrskání a vypovězení z panství. Přísněji byla hodnocena sodomie, tj. pohlavní styk se zvířetem. Pro tento delikt byl v letech 1699 - 1702 vězněn Matěj Zemánek z Kosmonos. I když se k činu nepřiznal a statečně vydržel všechny stupně mučení, přesto byl odsouzen k dvouletým nuceným pracím.

Vzhledem k tomu, že čarodějnictví mělo protináboženskou podstatu, řadíme je mezi delikty proti ideologickým základům státu. V Čechách se vyskytovalo nejčastěji v souvislosti s trestnými činy proti majetku, životu a zdraví. Pomocí čar a kouzel měl být zájemcům zajištěn, případně zvětšen majetek nebo naopak protivníkům zničen. Na venkově šlo většinou o zvýšení počtu a kvality dobytka, o poškození dobytka cizího. Dále bylo čar a kouzel hojně využíváno v milostných vztazích, kdy měly sloužit k získání a udržení lásky, často pak i odstranění jejich následků. Pokud nešlo o život, byli delikventi trestáni vcelku mírně, zpravidla jen podmínečným odsouzením. To byl i případ Gottfrieda Seligera ze Semil, který stál roku 1732 před soboteckým soudem pro podezření z čar a kouzel a pro rouhání. Ve svém reversu se přiznal k tomu, že zapomněl na Pána Boha a jeho svatá přikázání, že lid kosteckého panství učil všelijakým pověrám a kouzlům, "skrze kteréžto oni v hříchy upadnouce, hněv boží na sebe popuditi mohli".

V pramenech hrdelního soudnictví naprosto převažují majetkové delikty. Nejčastěji šlo o prosté krádeže peněz, potravin, šatstva, předmětů denní potřeby, dobytka apod. Větší krádeže, zejména pokud byly spojeny s dalšími trestnými činy, se trestaly poměrně přísně, a to oběšením nebo stětím, tu a tam se vyskytne i lámání kolem. Drobné krádeže řešil soud podmínečným odsouzením k trestu smrti a vypovězením z panství. Ze Sobotky připomeňme dlouhý proces Tomáše Zachardy a Jana Zadníčka (1716 - 1718). Osmnáctiletý recidivista Zacharda spáchal krádež na děkanství: peníze a jiné věci přinesl ke Staňkově Lhotě, kde na něho čekal Jan Zadníček. Společně pak šli do Jičína a ubytovali se u Františka Kratochvíla. V jeho domě byli oba zatčeni. Při výslechu Zacharda uvedl: "Šel sem ke dveřům a prubíroval sem, jsou-li otevřený, kliku sem dolů tlačil, nechtěla se mi otevřít, až sem ji nahoru zdvíhal, ony se otevřely. Já tam vešel, dole u pokoje začal sem zpívat. Když se žádný neozval, šel sem nahoru, kdyby co po straně bylo, to sem mínil vzít. A když nebylo tam, na ten pokoj pana pátera sem trefil, jej otevřel, tam do jistý almárky šel, nůžkami ji otevřel, pikslu stříbrnou, knoflíčky stříbrný, dva páry a jeden samotný s kamínkem v ní našel, tam odsud klíček, který tam ležel vzal, k truhlám prubíroval a tím jednu otevřel, tam peníze 2 tolary, l zlatej celý, dva po půl zlatým, sedmnáctníků 10, sedmáků 5, grošů 23 kusy, košili jednu, šátkův devět, jeden pár střevíců jako i jeden klíček odsud taky vzal, do druhý truhly šel, ji otevřel, tam samý plátno nalezl, však nic z ní nevzal. A s tím z děkanství pozadu, přistavíce sobě ke zdi žebříček, na druhou stranu přes zeď vyskočil, popředu sem nesměl, aby mne někdo neviděl". Při dalším vyšetřování Zacharda vyznal, že pro četné krádeže i útěk z vězení v pražských městech stál na novoměstském, malostranském i staroměstském pranýři a byl několikrát vypovězen. Apelační soud poslal v říjnu 1717 Tomáše Zachardu na šibenici, exekuce se konala v Sobotce 18. března 1718. Jedenadvacetiletý Jan Zadníček tvrdil, že se krádeže na děkanství aktivně nezúčastnil, dostal z ní jen podíl. Ovšem i jeho minulost byla pestrá. Jeden rok si pobyl v novoměstském vězení, po vypovězení strávil několik měsíců na Moravě, pak se vrátil do Prahy a se Zachardou se sblížil v staroměstském vězení. Po vypovězení šli oba právě na Jičínsko. Tentokrát vyvázl jen s podmínečným odsouzením k trestu smrti, vypálením cejchu na záda, vymrskáním a vypovězením z Českého království. V průběhu procesu byli vyslýcháni František Kratochvíl, jeho manželka Magdalena a dcera Zuzana pro přechovávání zlodějů a přejímání kradených věcí. Očistili se však přísahou.

Studium pramenů hrdelního soudnictví není samoúčelné, přispívá k řešení řady dílčích otázek vývoje české společnosti. Závažná je zcela jistě jak problematika sociálního postavení městského a venkovského obyvatelstva, tak i možnost poznání myšlení a mentality různých vrstev společnosti, neboť vývoj těchto jevů se zřetelně odráží právě v kriminalitě a represi.

PhDr. Jindřich Francek

Před útrpným výslechem

Pohlednice jako reportáž

Také v Sobotce jsme měli fotoreportéra Františka Mencla, který čiperně zachycoval život města. Snad mu takové aktuality pomáhaly zvyšovat obrat. Pilně fotografoval slavnosti ať sokolské, ať jiné, ale i výlety do okolí. Měl velkou kameru na desky 9 x 14 a fotografoval ze stativu. V ruce se taková kamera udržet nedala. Jeho snímky jsou dokonale ostré, ale také znamenitě technicky zpracované. Mezi jeho zajímavé záběry patří např. Tschachermeyerovo letadlo z roku 1899, obrázky ze stavby železnice ad. Některé takové obrázky /strážník Opic, první máj po r. 1918/ zařadil do albíčka, které vyšlo k rodáckému sjezdu 1906.

Snad některé snímky budou zajímat i dnešní čtenáře.

Výlet Soboteckých k rybníku Podnebáku patřil k oblíbeným letním zábavám. Pánové chodili na takový výlet v saku a s kravatou, dámy ve slušivých šatech. Snímek je tak dokonalý, že je možno jednotlivé osoby identifikovat. Např. v bílé čepici uprostřed je knihkupec a knihař V. Mrva s manželkou Lolou. Po jeho levici krejčí a divadelní ochotník Halbich. V šikmé řadě pod Mrvou dvě dcery cukráře J. Mrvy a osmiletá L. Loudová, pozd. Maternová. Datum 4. 6. 1931.

Pohřeb poslance Jindřicha Gustava Maštálky 14. 9. 1926. Ohromný průvod vyšel z Domousnic a končil v Sobotce. Na obr. poslanec dr. K. Kramář s manželkou. Nad hrobem svého přítele pronesl smuteční řeč.

Povodeň ve Spyšové v r. 1925

Začátkem prosince 1925 našla ráno na dveřích své prodejny v Jičínské ulici paní Slavíková připevněný papír s nápisem, hanobícím její osobu. Strhla ho a hodila do ulice. Paní Řezníčková z protějšího domu, známá sudička ji žalovala, že ji hozený papír poranil oko. V květnu 1926 se konala rekonstrukce, z níž je obrázek. Papír tehdy ulici při několika pokusech nepřeletěl. Paní Slavíková stojí ve skupině vpravo v černých šatech. Vlevo dnes už zbořené domy Řezníčků a pekaře Moravce /pak Macháčka/. Zájem o proces byl veliký.

Náraz nákladního auta naplněného čedičovou drtí do domu řezníka Borovičky v Komenského ulici 20. 8. 1932. Vybouraný otvor byl 6 m dlouhý a 3 m vysoký. V domě byla těžce raněna modistka slč. Matějíčková, v autě byl zraněn šofér a tři další osoby. Všichni byli převezeni do jičínské nemocnice.

S

Vzpomínky na hudební život v Sobotce

Začnu kapelníkem panem Františkem Mačenkou, který měl svoji kapelu a vyučil mnoho hudebníků. Mimo jiné byl v r. 1869 spoluzakladatelem soboteckého Sokola. Proto i všichni hudebníci, podle fotografie, kterou mám jsou oblečeni v sokolských krojích. Celá kapela měla dvacet čtyři hudebníky. Můj dědeček Josef Janků se učil hrát na dva hudební nástroje u pana Mačenky, kde se později učil hrát na housle a trumpetu jeho syn, můj otec, Josef Janků. Tak u nás začínala rodinná hudební tradice. Můj otec pak v r. 1912 založil velmi početnou kapelu, ve které vychoval mnoho žáků. Ti pak většinou vykonávali povinnou vojenskou službu ve vojenských posádkových kapelách. V té době měl v Sobotce kapelu i pan L. Pelc. Ten byl rovněž i varhaníkem. Po jeho odchodu byl až do své smrti v roce 1937 varhaníkem ve zdejším chrámu můj otec.

Tenkrát zněla hudba všude. Hrálo se při zábavách, při plesech třeba i na dvou místech, při odvodech, o slavném "Kateřinském" jarmarku se hrálo v Sále, na Syrovandě i na náměstí v hotelu Pošta a v hostinci U dvou lip. Rovněž tak při sokolských cvičeních. O svátku Josefa, 19. března, chodila hudba již od šesti hodin ráno po domech, kde byli Josefové hrát "štandrdle", a vyhrávali až do odpoledne. O posvícenském pondělí Soboťáci pochodovali s naší hudbou na Kost a tam se odpoledne i večer tančilo. Při Božím tělu a na Bílou sobotu byl velký průvod kolem oltářů na náměstí, důstojný pan děkan nesl krásnou monstranci a hudba při tom vyhrávala slavné "intrády". Také se konaly "tajné výlety". To se navečer sešlo na náměstí mnoho Soboťáků a pak se s hudbou pochodovalo neznámo kam, a když se dorazilo na to tajné místo, (obvykle to byl nějaký hostinec, kde se dalo nějaké občerstvení), odpočinulo se a opět se pochodovalo tak kolem půlnoci s hudbou domů. O Nepřívěcké pouti (v květnu) se hrálo už odpoledne jak v hostinci v Nepřívěci, tak i ve Vesci a Čálovicích. Na svátek mistra Jana Husa se pálily ohně (hranice) za Osekem i na "Bořenovách" a všude se šlo s hudbou. Tenkrát také chodilo církevní procesí s panem děkanem ke sv. kapličkám, které byly kolem Sobotky, i tam se šlo s hudbou. Na taneční zábavy na vesnice chodili muzikanti pěšky. Basu na záda, buben na záda a šlo se do Střehomi k Linkovům, do Oseka, do Kdanic, na Lhotku i na Stéblovice. V té době jezdily do města divadelní společnosti, hrálo se na Sále a i při tom museli zdejší hudebníci vypomáhat. Byly to divadelní společnosti Bittlova a Kreislova. U nás doma zněla hudba celý den. Byli jsme tři sourozenci. Třeba jeden z nás byl ještě v kolébce a otec již s osmi žáky cvičil. Všechny nás otec učil hudbě už od pěti let. Starší bratr Josef pak ve 20. letech absolvoval kurzy hry na varhany u prof. Trumpuse pře konzervatoři v Praze. V r. 1935 převzal po otci kapelu a současně i místo varhaníka v soboteckém kostele, ale i v okolních kostelech v Libošovicích, v Nepřívěci, v Oseku a Mladějově.

Jezdili jsme hrát do kostela v Markvarticích i do Libáně. Hrál na několik nástrojů, co bylo v kapele zrovna potřeba. Po 1. světové válce bylo jen málo muzikantů v sobotecké dechovce, a tak museli vypomáhat mladší hoši. Kolikrát byli jejich rodiče voláni do školy, hoši dostali trojky z mravů, ale hrálo se zase dál. Byli to hoši ze Sobotky - čtyři sourozenci Najmanovi, Žďánský a jiní. Mimo to vedl bratr chrámový sbor, zpívali jsme vánoční Rybovu mši a jiné mše. Já jsem doprovázela hrou na varhany. Dirigoval také pěvecký sbor "Bendl" a Baráčnický sbor. Zemřel v r. 1983. Vyučil mnoho dětí na různé hudební nástroje. Mezi nimi učil i Mirka Kejmara na housle a trumpetu a připravoval ho na přijetí do vojenské hudební školy v Liberci. Po všech studiích na konzervatoři se stal členem a sólistou České filharmonie. I další jeho žák Josef Cermánek se stal členem hudby ministerstva vnitra, nyní hudba Hradní stráže. Já jsem se věnovala klavíru, i když mě otec nutil ke hře na housle a cello. Začátky mě učil otec. Po ukončení na soukromé hudební škole u profesorky Václavkové v Mladé Boleslavi jsem začala vyučovat děti hře na klavír. Za ta léta jich bylo hodně, asi přes osmdesát. Současně jsem hrála na klavír a zpívala v tanečním orchestru mého bratra a vypomáhala i u varhan v kostele. Pak přišla 2. světová válka. Hrálo se málo. Vzpomínám si však, že při jedné taneční zábavě v Mladějově jsme mimo jiné zahráli známou píseň "Červený bílý, to se mi líbí". Ani jsme nedohráli a přiběhl k nám jeden horlivý četník. Řekl: "Přestat. Sbalit a domů." Bratr se ale nezalekl, dal mu přečíst seznam povolených skladeb ta, co jsme ji právě hráli, tam byla. A tak se musel sbalit pan četník a my jsme hráli až do rána.

Ale hudba se pěstovala i doma. Hráli jsme většinou vážnou hudbu v tomto obsazení: pan ředitel František Stuchlík - housle, pan ředitel Josef Fejfar - cello, Josef Sekrt - druhé housle, pan Puchmajer - violu a já jsem hrála na klavír. Hráli jsme spolu dvacet pět let při školních oslavách a státních svátcích, při divadle a sokolských akademiích. Tenkrát se v kině promítaly němé filmy. Také se dával krásný historický film z římských dějin "Král králů". Ten film jsme s panem řídícím doprovázeli hudbou a bylo celkem třináct repríz.

I domácí kocertování mělo své kouzlo. Scházeli jsme se u nás a to: MUDr. Josef Boudyš - cello, pan Vilda - první housle, pan Zdeněk Doubek - druhé housle, MUDr. Vlček - viola a já klavír. Při osobních výročích básníka Fráni Šrámka, generála Pícka, prof. V. Hejna a prof. Macha jsme s panem řídícím Stuchlíkem a Fejfarem hrávali k jejich oslavě v hotelu Pošta. S tanečním orchestrem jsme hrávali při čajích, při tanečních kursech i při rodinných oslavách. Později vznikl i taneční orchestr pod vedením pana Standy Suchánka. Sama jsem již od svého mládí hrála při nacvičování všech prostných v sokole, nebylo toho málo, prostná žactva, dorostu a členstva. Tenkrát na všechno byl notový materiál, žádná nahraná hudba. A tak jsem s sebou později tahala na kočárku i své děti večer do sokolovny, aby členstvo mohlo cvičit při hudbě. Ani moje dvě děti neušly hudbě. Obě po začátcích doma prošly hudební školou v Mladé Boleslavi. Dcera klavír, syn klavír, klarinet, saxofon a flétna. Vojenskou službu vykonával u posádkové hudby v Hradci Králové. Od šestnácti let je členem dechového orchestru Škoda v Mladé Boleslavi. I v jeho rodině pokračuje hudba dál. Obě jeho děti jsou na hudební škole, cvičí klavír a flétnu.

Zatím až sem došla hudební tradice v našem rodě. Již pátou generací pokračuje naše láska k hudbě. Bez ní by byl život prázdný. Nechci zapomenout ani na další, kteří se věnovali vyučování hudby. Byl to pan učitel Fejfar, který vedl početný žákovský orchestr, se kterým sklízel úspěchy na zájezdech. I pan Puchmajer vyučoval hře na housle. Klavír v pozdější době vyučovala také paní Slavíková a paní Vognerová. Dříve se hrálo a zpívalo všude. Ať se šlo kterýkoliv den kolem školy, zazníval odtud zpěv. V současné době dechová hudba v Sobotce žije dál. Soubor vede po svém otci pan Oldřich Žďánský. Škoda, že to všechno pominulo. Bylo by dobré, kdyby to české "Co Čech, to muzikant" se vrátilo zase do našich domovů.

Zapsala Jarmila Žemličková, rozená Janková

Jaký je osud odcizených zvonů?

Z chrámové věže kostela Sv. Maří Magdaleny byly sňaty v roce 1941 dva zvony. Počátek jejich historie je pečlivě zaznamenám v Pamětnici děkanského kostela v Sobotce a my Vám do ní umožníme nahlédnout.

DĚKANSKÝ KOSTEL V SOBOTCE - zápis z Pamětnice - str. 280 a 281

1937

Jak známo, většina našich kostelů ve světové válce přišla o své zvony, které Rakousko zabralo pro nedostatek kovu na zbraně. Také naše kostely, jak Děkanský, tak i oba filiální kostely /Osek a Nepřívěc/ stihl podobný osud. Na věži našeho Děkanského kostela zůstal pouze jeden zvon - největší, zasvěcený sv. Maří Magdaleně, u obou filiálních kostelů zůstaly rovněž po jednom.

Že zbožní naši osadníci těžce nesli tuto ztrátu zvonů, jest samozřejmo, ano byli mnozí mezi nimi, kteří ztrátu tuto hořce oplakali. Než, Pán Bůh vzbudil mezi rodáky soboteckými velikého dobrodince v osobě p. Hynka Grooa, úředníka při Všeobecné nemocnici v Praze, který na zakoupení nového zvonu soboteckého kostela věnoval 10.000,- Kč. Obnos tento během několika let vzrostl v kapitál 15.000,- Kč. Poněvadž zvonovina rok od roku v ceně stoupala, usnesl se "Spolek na opravu Děkanského kostela v Sobotce", že peněz těchto použije na pořízení prostředního zvonu a že skutečnou cenu doplní z příspěvků spolkových. Cena zvonu doplněna byla na Kč 20.179,-. Dovoz se 40 % slevou činil 248,- Kč a za přípravné práce k zavěšení zvonu zaplatilo se 483 Kč a 50 hal. ZVON VÁŽÍ 750 KG. - Dle přání největšího dobrodince byl zvon pojmenován: KE CTI NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ s obrazem KRISTA PÁNA. Dole na obrubě zvonu jsou slova: NA PAMÁTKU RODIČŮ ANTONÍNA A BARBORY GROOVÝCH VDĚČNÝ SYN HYNEK a slova: ULIL RUDOLF PERNER V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH R. 1937.

Dále je popisována oslav a svěcení tohoto zvonu dne 17. 10. 1937, na kterou se sešli věřící domácí i z širšího okolí. Svěcení vykonal P. Ludvík Mrázek, arcibiskupský notář a berní správec v. v. z Prahy, který ukončil své kázání myšlenkou a vybídnutím přítomných, aby byl vbrzku pořízen ještě třetí zvon ke cti sv. Václava. Slavnost byla ukončena národními hymnami. V 6 hodin večer pak poprvé se ozval nový zvon svým hlučným hlasem jako motlitba za všecky padlé vojíny ve světové válce.

DĚKANSKÝ KOSTEL V SOBOTCE - zápis z Pamětnice - str. 287 a 288

1939

Dne 6. 8. 1939 byl posvěcen a po vysvěcení na věži Děkanského chrámu sv. Máří Magdaleny zavěšen nový zvon zasvěcený sv. Václavu. O 9. hodině dopolední byl nový zvon ve slavnostním průvodu kněží, kmoter, družiček a velikého počtu farníků a hostů přivezen z nádraží ke kostelu.

Po vysvěcení zvonu pronesl ku shromážděným věřícím slavnostní kázání děkan Tylínek z Prahy. Připomenul a zdůraznil, že nový zvon je zasvěcen sv. Václavu, patronu země české, a že tento zvon bude připomínati svým hlasem soboteckým i okolním, aby se stále obraceli o přímluvu k tomuto českému světci, který chrání náš národ již tisíc let. Po skončení kázání byl zvon na voze odtažen k jižní stěně chrámové, odkud byl vytažen na věž. Po mši svaté očekávali všichni přítomní netrpělivě, až nový zvon zazní. Před polednem byl zvon vytažen a umístěn na věži. Nedlouho před polednem ozval se z věže krásný hlas nového zvonu. Představoval se farníkům, představoval se i ostatním v chrámu zavěšeným zvonům. K novému zvonu připojily se po chvíli zvony ostatní a vyzváněly společně za všechny živé i mrtvé dobrodince našeho Děkanského chrámu.

Nový zvon jest, jak již svrchu řečeno, zasvěcen PATRONU ZEMĚ ČESKÉ, SVATÉMU VÁCLAVU. Laděn jest v tónu "A".

Ostatní zvony na věži zavěšené jsou laděny v tónu "D" a "FIS".

Váží 400 kg a zhotoven byl známou zvonařskou firmou Rudolf Perner v Českých Budějovicích. Na zvonu jest v reliéfu zobrazen SV. VÁCLAV s nápisem: SVATÝ VÁCLAVE, VÉVODO ZEMĚ ČESKÉ, NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM! Na opačné straně, ve výši uvedeného nápisu, jest dvojverší: MNE OBĚTAVOST STVOŘILA V ZLÝ ČAS, BY LID MDLÝ BURCOVAL MŮJ HLAS! Toto dvojverší složil Jaroslav Šulc, odborný učitel ze Sobotky.

Cena zvonu jest 1.000,- Kč a byla uhrazena dobročinností farníků a příznivců chrámu, kteří četnými dary umožnili získání zvonu sv. Václava.

DĚKANSKÝ KOSTEL V SOBOTCE - zápis z Pamětnice - str. 294 a 295

1941

Na úřední příkaz byly z věže chrámové sv. Maří Magdaleny sňaty dva zvony o celkové váze 1145 kg /745 a 400 kg/.

Zvon zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Páně posvěcen byl dne 17. 10. 1937, zvon zasvěcený sv. Václavu, patronu země české, posvěcen byl dne 6. 8. 1939 i zvony na sanktusové věžičce ve váze 42.5 kg a 25 kg byly sňaty a odevzdány podle úředního příkazu. Zůstal tedy na věži soboteckého chrámu pouze zvon zasvěcený sv. Maří Magdaleně, patronce tohoto chrámu z roku 1604 /tzv. zvon lobkovický/.

Též ostatní kostely k děkanství soboteckému přináležející odevzdaly zvony podle rozkazu. Ponechán byl při každém chrámu pouze zvon jeden, a to v Oseku z roku 1655 a v Nepřívěci z roku 1605 /tzv. zvon lobkovický/.

Kostecké pomníky

To byl člověk hned jako v jiném světě. Na křižovatce silnic (Podkost - Srbsko a Dobšice - Kamenice) v lese dřevěný plot obdélníkového tvaru a uprostřed trávníku dva kamenné pomníky nestejné výšky: vlevo pruský, před nímž leží August Höse a čtyři stateční muži, a vpravo rakouský, kde jsou pochováni setník Rudolf Blatteis a pak poručík Olivio Chiechi, rodem Ital, a dále pět mužů.

Krátká potyčka dvou hlídek a tolik obětí v té podivné prusko - rakouské válce v roce 1866! Byl to vlastně spor Němců s Němci a nejedno české literární dílo svědčí o tom, že účet platili svou krví i Češi! Ze všech děl jmenuji jen jedno (Ladislav Stroupežnický: Naši furianti).

Léta šla dále a svět se změnil. I ta smutná lesní křižovatka. Já jsem tam byl až 10. srpna 1972 a zjistil jsem, že "Pomníky" za tu dobu nevojensky ustoupily hlouběji do lesa, poněvadž se v jejich okolí rozšiřovaly silnice. Při nutné exhumaci pohřbených byl přítomen i náš domácí z Libošovic, kamenosochař František Adam. Ten mně o tom vyprávěl, že v rakouském hrobě se tehdy našly stříbrné hodinky, celkem zachovalé! K původním pomníkům přibyla na druhé straně křižovatky kamenná pyramida, kterou tam dal postavil chrabrým rakouským vojákům hrabě Flaminio Dalborgo - Netolitzky. Křižovatka je dále tichá, jen pár lidí to zbytečně padlo v té zbytečné válce; jen Rakousko v ní přišlo vlastně o docela cizí zem: Benátsko.

Na časy dávno minulé to vzpomínal

Vladimír Vokálek, ročník 1916.

Ze života soboteckých hasičů

Rok 1999 jsme zahájili valnou hromadou v klubovně Mysliveckého sdružení v Oseku /65 členů, 35 rodinných příslušníků a hostí/

Z činnosti v r. 1999 uvádíme ve zkratce: každoroční čištění kašny, mytí koupaliště, udržování činnosti vodní fontány v kašně, pomoc při pořádání soboteckého posvícení včetně úklidu, asistence na tanečních zábavách a představeních v sokolovně, pořádání tradiční MERENDY a podobné drobné práce pro veřejnost.

Naší hlavní činností je příprava mužstva a techniky k úspěšným zásahům u požárů a odraňování technických závad. Letos jsme vyjížděli k ohňům celkem 12 x a jedenkrát to byl technický zásah - zatopený sklep v Podkosti u paní Macounové. Tentýž den došlo k zásahu velmi smutnému: po zásahu blesku hořela Semtínská lípa, ku které se muselo jeti ještě jednou - hořel setlelý vnitřek stromu. Tento pro celé Sobotecko památný strom utrpěl v několika minulých letech již několik "úrazů". Větrem urvané větve, narušují odolnost koruny před jeho dalšími nápory. Podrobnější zprávu o naší činnosti přinese ZŠS po vyhodnocení na valné hromadě. Přinášíme snímek naší hasební techniky: 2 automobilní cisterny a 1 dopravní vůz.

František Staška

Nezůstávají nikdy stranou

Členskou základnu v současné době tvoří 122 tetiček a sousedů s věkovým průměrem téměř 66 let. Jedním z prvořadých úkolů bude tedy získávání nových mladých členů, i když to nebude určitě lehké.

V průběhu roku se konšelstvo sešlo celkem 12 krát s průměrnou účastí 21 členů. Jednání byla pracovní a uložené úkoly byly postupně plněny. K té smutné stránce patří to, že během roku z konšelstva nenávratné odešli 2 členové. Velice chybí především soused Janatka, který patřil k výborným organizátorům a přiložil ruku k dílu všude, kde bylo třeba.

Činnost baráčníků byla opět bohatá, o čemž svědčí řada akcí, které sami organizovali nebo se na nich podíleli svojí účastí. Vánoční živý Betlém doprovázený koledami pěveckého souboru Bendl přilákal velké množství diváků, kteří si společně zazpívali vánoční koledy. Také baráčnický župní ples byl připraven na jedničku a bohatá tombola potěšila nejednoho přítomného.

V dubnu a květnu se baráčníci podíleli na přípravách na župní sjezd. V červnu zase pomáhali při zajištění běhu Terryho Foxe a při oslavách 130. výročí založení Sokola v Sobotce. Upravili prostranství u pomníku Václava Šolce a dokončili úpravu hrobu a pomníku pátera Vetešníka u kostela a budou se o něj i nadále starat.

Tradiční byla i pomoc při přípravě soboteckého posvícení, včetně zajištění stánku s posvícenskými koláči.

V pěkných zářijových dnech baráčníci uskutečnili zájezd do Rumburka a byli velmi mile překvapeni vřelým uvítáním místním rychtářem. Dobrá nálada panovala i na baráčnické rychtě, kde si členové z obou organizací měli co povídat dlouhé hodiny.

Baráčníci se sešli i na Dni seniorů, který sice sami nezabezpečovali, ale i zde přispěli rukou k dílu a finanční pomocí na tombolu. K posledním letošním akcím patřila přednáška ornitologa Mrkáčka, který přítomné seznámil s ptactvem, vyskytujícím se v Českém ráji a diapozitivy doplnil i záznamem zpěvu ptáků.

Ve výčtu akcí, při nichž pomáhali, by se dalo pokračovat. Zmiňme se však ještě o pomoci tetin Charitě a pomoci sousedů při přípravách sálu v sokolovně. V závěru baráčníci odsouhlasili plán činnosti na rok 2000 a zvolili konšelstvo. Rychtářem byl zvolen František Hanuš a místorychtářem Hana Rulcová.

Flo

V závěru návštěvní sezóny

První dva měsíce roku probíhala jednání o podobě zábradlí k opravovanému pískovcovému schodišti. Zábradlí bylo osazeno koncem dubna a přibližně v té době skončily drobné opravy schodiště. Zmíněné práce byly nejnákladnější částí oprav zámku. Během léta se k nim připojila nečekaná rekonstrukce zabezpečovacího zařízení, zničeného při velkých bouřkách na začátku července. Plánovanou akcí byla pravidelná údržba vyhlídkového ochozu. Rok 2000 bude snad přivítán i dalším obohacením slavnostního osvětlení zámku, k jehož instalaci přispěl zvýšený příjem ze vstupného. Věřím, že nám počasí dovolí dokončit tuto příjemnou změnu.

K výstavám, pravidelně zdobícím místnost nad myší dírou, se zapsaly všechny letošní expozice. Po velikonoční výstavě to bylo jemné pohlazení krajek paní Gabriely Tůmové, poté červnové a červencové setkání s fotografiemi Vlasty Krahulcové a se skleněnými objekty Suzanne Pastor, hojně sledované v odborném tisku. Zamyšlení vyvolávaly i obrazy dr. Marie Lhotové, svou barevností i snovou tématikou.

Je mi líto, že z finančních důvodů nebylo možné realizovat vánoční výstavu v nové podobě ani bohatší program koncertů v hodovní síni. Důvodem byly neujasněné představy města o rentabilitě těchto akcí. Tato oblast činnosti zámku si vyžádá alespoň krátké zamyšlení našich zastupitelů a určitě by bohatší kulturní aktivitě zámku prospěl zájem místních návštěvníků, nejenom těch hodně přespolních.

Největší událostí "živé" kultury byl nepochybně kytarový recitál Lubomíra Brabce 12. června. Hudba zněla na Humprechtě pravidelně. Mohu připomenout zajímavé obohacení prohlídek v prvním červencovém týdnu, kdy se v hodovní síni představily žákyně ZUŠ v Jičíně. V říjnu pak zněly hodovní síní spirituály amatérského sboru Kladivo a připomínat i další drobné hudební zážitky by zabralo více místa.

Překvapením byl ohlas dvou nočních prohlídek v červenci a srpnu. Nemohly by se uskutečnit bez nadšení a ochoty řady průvodců. Bez nasazení Jirky Koldy, Jirky Senohrábka, Honzy Bílka a dalších i bývalých průvodců by se návštěvníci nemohli dozvědět spoustou neuvěřitelných informací o historii zámku. Tyto informace zprostředkovávali fantastickým způsobem Lukáš Palič a Katka Paulasová. Omlouvám se všem, které jsem nezmínila a ještě jednou jim děkuji a věřím, že také pro ně byly noční prohlídky příjemnou událostí, na kterou budou rádi vzpomínat. Těm, kterým se nepodařilo zúčastnit se nočních prohlídek letos, slibuji, že podobná zajímavá překvapení připravujeme i pro sezónu nadcházející. Samozřejmě s využitím historických kostýmů a reálií, jako tomu bylo letos.

Než přikročím k popisu vlastní návštěvní sezóny, nemohu nepřipomenout opravdu historickou událost. Prostory zámku totiž poprvé ve své historii posloužily jako svatební síň. Přeji oběma novomanželským párům, aby na svůj svatební den na Humprechtě vždy vzpomínaly v dobrém.

Díky pečlivosti a obětavosti dr. Nadi Kubů a kastelánovi spřáteleného Horšovského Týnu Honzovi Rosendorfskému mohli letos návštěvníci zhlédnout části expozic v upravené podobě. Velké změny se dočkala černá kuchyně a přípravna v přízemí. Dámský budoár a toaletní místnost v prvním patře byly obohaceny o zajímavé soubory grafik, zobrazující jednak druhy květin, pěstované okolo roku 1700, a jednak hry dětí v 1. polovině 18. století.

Smutnou zkušeností bylo zcizení krásné podmalby na skle ze vstupní místnosti ve 2. poschodí 20. července. Tato událost si vyžádala další omezení volného průchodu návštěvníků - uzamykání balkónu.

Jistě by bylo možné zmiňovat další drobnosti, které Humprecht letos prožil, ale jako vždy se do popředí dostávají myšlenky o sezóně nadcházející. Snad jen několik čísel o "ekonomice" zámku. V roce 1999 si Humprecht prohlédlo přes 40.000 návštěvníků, příjmy zámku dosáhly téměř 700.000 Kč. Nepodařilo se získat žádné granty na opravy a údržbu, přesto díky příspěvku města Sobotky byla dokončena oprava pískovcového schodiště a nainstalováno nové zábradlí. Potěšující je snad i skutečnost, že přes nedostatek finančních prostředků se nezastavil ani program restaurování sbírkových předmětů, i když pokračuje velmi pomalu.

Závěrem lze říci, že letošní sezóna byla úspěšná a že ve všem dobrém na ni může navázat sezóna roku 2000.

Dagmar Faměrová