Číslo 4Ročník XXXVI.Červenec – srpen 1999

Přicházejí - odcházejí

Poprvé jsem byl na Šrámkově Sobotce v roce 1967. Od té doby jsem soboteckých Šrámkových týdnů či dnů vynechal nemnoho. Měl bych tu nostalgicky plakat nad tím, čím už Sobotky nejsou, plakat nad těmi, s nimiž jsem se tu rád setkával a kteří odešli navždy, smutnět nad těmi, kdo tu letos nemohli z různých důvodů být. A nad tím, že ti mladí zpívají jiné písničky než my starší a staří.

Jsem však spokojený, že Sobotka je stále plná mladých, samozřejmě písně mého mládí nejsou písněmi jejich mládí. Mnozí asi četli ze Šrámkova díla minimum, vyhledávají a čtou autory jiné, prožívají a přednášejí texty, které jsou blízké jim. V poetickém odpoledni, v pořadu z textů Prevértových, ve večeru pedagogických a filozofických fakult jsme se přesvědčili, že jejich vztah k literatuře je hluboký a není jen vnější.

Změnou, po níž jsme (někteří) dávno volali, má "na svědomí" režisérka Hana Kofránková. Vyhlašování a oceňování nejlepších prací literární soutěže Šrámkovy Sobotky bylo dlouhá léta zcela formální. Vyslechli jsme jen jména a názvy prací, což neříkalo vlastně nic. Nyní nejlepší práce při vyhlašování slyšíme a tedy můžeme posoudit, ocenit. Slyší je i jejich autoři. Některé jsme si pak přečetli v "avantgardním věstníku Splav!" Jeho každodenní netrpělivě očekávané vydávání je zásluhou skupiny studentů. Můžeme konstatovat, že nesplavali, i když se někdy řádně sekli.

Nemíním vyjmenovávat a hodnotit dopolední přednášky, jež jsme tu s větším, tu s menším zaujetím poslouchali, večerní a další pořady, ať amatérské, ať profesionální, výstavy, jejich vernisáže, chválit víc toho (tu) než onoho (onu). Jako obvykle jsme tu potkali řádku významných výtvarníků, herců, spisovatelů, vědců ...

Sluší se tedy poděkovat všem, kdo zajišťovali, organizovali, režírovali, promlouvali ... Hance Kofránkové a jejím přátelům, dámám ze střediska městské kultury a knihovny a ze školy (organizátorkám Exodu), pánu ze Šolcova statku i pánu z Archivu Fráni Šrámka, partě, která dělala Splav!, a všem dalším, kdo se zasloužili třeba i službami nenápadnými, jako je uvaření kávy či podání vody. Poděkovat pracovnicím školní kuchyně. Poděkovat všem sponzorům, díky nimž bylo vše i materiálně zabezpečeno. Poděkovat všem, kdo přispěli k tomu, že hosté Šrámkovy Sobotky byli spokojeni.

Nás, co sem jezdíme třicet a více let, ubývá. Dost zůstává těch, kdo to byli třeba "jen" pětkrát. Radost mám z nových tváří, z mladých. Mnozí sem přijedou třeba jen jednou, dvakrát. Ale i v těch vzpomínka na milou Sobotku zůstane. "Já si vás pamatuji ze Sobotky," pravila mi ráno v posledním květnovém pondělí předsedkyně maturitní komise třídy, která byla tou poslední, co jsem k maturitě dovedl a vyzkoušel. A ve volné chvilce jsme rádi zavzpomínali ... Podobných setkání na různých místech při různých příležitostech je více. Vytvořilo se tu a dále vytváří společenství těch, co mají něco společného, kdo se i po letech rádi kdekoliv potkají a vzpomenou na atmosféru, která v Sobotce vládne díky lidem, kraji, veršům ... Všichni znají krásný zámek nedaleko Jičína, byť to byl jen zámek z písně, která takhle začíná. Všem časem hluboce zašumí stromová harfa, ještě snad zaregistrují závan znějícího větru, i když splav už třeba (vzhledem k zhoršenému sluchu) neslyší.

Neplačte nad námi, kdo pomalu odcházíme. Radujte se s těmi a z těch, kdo přicházejí ...

Skončila 43. Šrámkova Sobotka, ať žije 44. A všichni, kdo ji už dnes začínají připravovat.

Aleš Fetters

Letošního, již 43. ročníku Šrámkovy Sobotky se zúčastnilo 47 členů exkurzní základny. 40 studentů z pedagogických a filozofických fakult, jejich pedagogické dozory a 30 knihovnic z celé české republiky. Po celý týden pracovali studenti v šesti odborných dílnách, které vedli odborní lektoři Hana Kofránková, Libor Vacek, Aleš Vrzák, Pavel Chalupa, Ema Zámečníková a Jiří Š. Svěrák. Celý festival probíhal v tvořivém duchu a návštěvnost přednášek a doprovodných kulturních pořadů byla vysoká. Smutné je pouze to, že procento účasti samotných soboteckých občanů, kteří po celý rok volají po kulturním vyžití, je mizivé. Také těch, kteří před vypuknutím a při samotném festivalu dobrovolně pomáhají při organizaci, není mnoho, a proto je nutné jim za jejich obětavou práci poděkovat. Poděkování patří jistě i všem sponzorům, zejména stavební společnosti BAK.

Snímek Z. Krámka nám představuje aktéry pořadu, připraveného z nového překladu Puškinova Evžena Oněgina od Milana Dvořáka.

Flo


Ohlédnutí za Sobotkou

ZÁVĚREČNÝ PROSLOV Z HODNOCENÍ ŠS ČLENY EXKURZNÍ ZÁKLADNY

Loučení začneme vzpomínkou na začátek. V den příjezdů připomíná Sobotka nádraží plné očekávajících a očekávaných, plné citoslovcí překvapení, údivu či radosti, plné kufrů a kufříků, kabel a kabelek, báglů a báglíků. Zní smíchem, hovorem a dobrou náladou. Všichni si mají co říci, ať už se vídají den co den anebo rok co rok. Dílky celků dlouhý čas nefungujících vklouznou na své místečko a vrátí nás o rok nazpátek. Vždyť my vlastně vůbec nestárneme!

Během týdne si někteří z nás vymění jen pozdrav, jiní názor či třeba postel, případně pouhý zdvořilostní úsměv. Sejdeme-li se však na pláži nebo v davu na Václaváku, spojí nás společné vzpomínky jako spolužáky nebo dávné kamarády z dětství.

Resumé: vznikla tady celoživotní přátelství, trvají tu celoživotní přátelství a zakládají se stále nová. Hodnoťme to kladně.

Hodnocení výletní se znaménkem plus

Vzpomínáte na chvíli, kdy nás Marie seznamovala s programem celodenního výletu?

Vypadalo to podivně: cihelna, zahrada, Drahoráz, galerie a pan hrabě. Našemu poetickému cítění lahodila jen ta galerie.

Ale

- cihly zvonily o historické dlažbě v Toskánském paláci ústy kulturymilovného pana inženýra

- kytky přesvědčovaly, že na ně žádný umělec nemá, zvláště v poklidu kopidlnského parku

- dotek muziky spolu s nostalgií z pomíjivosti slávy i života nás zastihl v drahorázském kostelíku

- a manželé Schlikovi nám vyprávěli o umění žít život. Jen ta galerie byla jen galerie.

Resumé: byl to proklatě rafinovaný program.

Minus číslo jedna

V pondělí měli svátek Cyril a Metoděj. Podle doktora Samšiňáka by to měli být patroni přes bouřku. Oba světci si však zřejmě vzali dovolenou a oslavovali. Bouřka se jim utrhla, utekla a v Sobotce si dělala, co chtěla.

Program se znaménkem plus

Vezměte si spolu se mnou do ruky program Šrámkovy Sobotky. Zalistujme si v něm namátkou. Poetické odpoledne, Máchovská nokturna, Večer pedagogických a filozofických fakult, O překladech Evžena Oněgina, Koncert pěveckého sdružení z Jaroměře ...

Souhlasíte se mnou, že nebylo dobrých a špatných programů, pouze dobře a špatně naladění posluchači?

Resumé: letošní Sobotka se nám vyvedla.

Minus číslo dvě

V úterý měl svátek Jan Hus. Ten zatím svatý není a asi je mu to líto. Den vypadal, jako kdyby si oslavenec vypůjčil všechny dosažitelné bouřky a řádil nejen v Sobotce, ale v celé republice.

Sobotka a mládí plus

Řeknu-li Sobotka a mládí, bude vám při pohledu na nás do úsměvu. Spočítejte však ty mladé hlavy, těla a duše, které se kolem nás letos míhaly. Mladí zpívali, tančili, recitovali, poučovali nás, psali verše, a dobré, obědvali s námi, vydávali časopis a někdy nás pěkně štvali. Jsou šikovní, talentovaní, sebevědomí a o nás vědí své. Myslete na ně při setkání s jejich opaky.

Resumé: Šrámkova Sobotka je naším dodavatelem víry a optimismu.

Minus číslo tři - zahajování programů

Všichni jsme si už zvykli na "akademické čtvrthodinky, všichni víme, že s nimi musíme počítat - přesto jsme na ně všechny roky reptali. Letos se je většinou podařilo zkrátit na polovinu a my - skalní účastníci - jsme kvůli tomu několikrát přišli na program pozdě.

Mimochodem - nezdály se vám letos roštěnky a matrace měkčí?

Organizátorky s plusem

Poděkování sponzorům, jistě oprávněně, zaznělo z mnoha stran. Chtěla bych rovněž vzdát dík organizátorům EZ, hlavně Marii a Olince za jejich laskavou pohostinnost, jež určitě přispěla ke zdárnému průběhu Šrámkovy Sobotky. Oceňujeme jejich obětavost a mravenčí práci, která asi nemůže být nikdy zcela ohodnocena.

Každý kantor na konci školního roku žízní po prázdninách. A zatímco my váháme nad garderóbou, kterou provětráme na soboteckých prostranstvích, jmenované světice čeká týden plný problémů, komplikací, otázek, nevděku, vysvětlování, dohadování a vymyšleností. Jen si vzpomeňte, s jakou ochotou jsme přijímali i ten maličký ždibíček odpovědnosti při volbě samosprávy. Přes všechny těžkosti Marie s Olinkou každý rok řeknou ano, nebo jo, či co se dá dělat, no jasně, to já nevím. Jen tiše doufám, že ještě dlouhá léta budou každoročně říkat no jasně, či co se dá dělat, jo, nebo prostě ano.

Resumé: organizátorky tradičně skvělé.

Závěr

Na závěr vezměme do ruky SPLAV!. Teď už můžeme klidně zapomenout na to, že nás občas některým tvrzením, článkem nebo pravopisnou chybou nadzdvihl. Důležité a podstatné je, že v Sobotce vzniká nová tradice navazující ve vyšší kvalitě na loňský časopis, že někdo je ochoten dennodenně celou noc připravovat nové číslo zcela aktuální a v novém grafickém kabátě.

Na závěr jsem si vypůjčila citát, jenž podle autorů časopisu patří L. Dvořákovi, který zas citoval PhDr. J. Honzíka, podle něhož je erekce ducha někde mezi Šímou a Kandinským. Nevyznám se v anatomii do té míry, abych si byla jista tím prostorem mezi Šímou a Kandinským. Všichni však můžeme být štastni, že erekce ducha je.

P. S.

Při psaní závěrečné řeči jsme neměly ani potuchy o nápadu paní režisérky Kofránkové, aby se v příštím roce i EZ zúčastnila aktivně práce v tvůrčí dílně. Co si budeme namlouvat, je to vlastně nabídka pro učitele seniory, jak se teď pěkně říká (mladice v EZ prominou) a je hodna ocenění. Do Sobotky nikdy nejezdili pouzí kritičtí konzumenti kultury. Patřili sem studenti a mladí učitelé. Studenti jsou pořád ve stejném věku, ale nám, mladým učitelům, ty roky přibyly. Už nedokážeme křepčit a flámovat a myslet jako zamlada, ale schopnost a chuť zůstat mladým a pochopit a mnohých z nás přetrvává. Přesto narůstá zeď nebo se hloubí příkop. Jedním uchem poslouchám televizní debatu politiků: zdi nelze zbořit, příkopy zasypat, protože ..., poněvadž ..., jelikož ... - a my to přesto činíme. Snad paní režisérku ARTAMA nezabije. Má-li ten moudrý nápad spoluautory, náš kompliment směřuje samozřejmě i k nim.

Resumé: muži a Sobotka nestárnou.

Dana Pavlíčková, Blanka Kotoučová

Účastníci exkurzní základny se v rámci výletu seznámili s výrobky CIOSu Osenice. Foto: J. Najman.


Výsledky Literární soutěže Šrámkovy Sobotky 1999

Do letošního ročníku literární soutěže Šrámkovy Sobotky byly přijaty 102 práce od 90 autorů. Na návrh lektorů byly zrušeny pro tento ročník věkové kategorie u poezie a prózy, neboť se nepotvrdilo jejich opodstatnění. Práce v I. kategorii (poezie) a ve II. kat. (próza) byly limitovány, všechny příspěvky prošly dvojím odborným posouzením.

Do první kategorie, kam byly zařazeny básně a básnické soubory, jsme obdrželi 58 příspěvků, do druhé kategorie došlo celkem 33 povídek a prozaických prací. Kategorie literárně vědných, historických a vlastivědných prací, tj. třetí kategorie, byla zastoupena 11 příspěvky.

Na základě lektorských posudků a návrhů odborných recenzentů rozhodla komise pro literární soutěž Šrámkovy Sobotky 1999 při referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu Jičín o následujícím pořadí:

I. kategorie: básně a soubory básní

1. cena: Kateřina Rudčenková z Prahy za básnický soubor "Ludwig"
2. cena: Jan Hlůžek z Mostu za 5 básnických souborů
3. cena: Robert Janás z Brna za básně (bez názvu)
3. cena: Jiří Šantrůček z Dolních Bučic za básnický soubor "Běženci z doby hladové"

Čestné uznání:

Emil Bok z Tábora za soubor básní "Bedny s pískem"
Pavel Štěpán z Prahy za soubor básní "Závěje"
Petr Burian z Prahy za soubor básní "Kratší než vzdech"
Jan Petružela za cykly básní (bez názvu)
Jaroslav Čejka z Prahy za soubor básní "Blázen a desatero"

II. kategorie: prozaické práce

1. cena: František Šístek z Prahy za povídku "Růže-čarodějky" s přihlédnutím ke 3 dalším povídkám
2. cena: Milena Svobodová z Kladna za povídku "Jdi za tím, kdo zapíská"
3. cena: Markéta Vagenknechtová z Pardubic za povídku "Smrtičky" s přihlédnutím k próze "Blbec a Indiánka"
3. cena: Denisa Vostrá z Prahy za kaleidoskop "Leporelo"

Čestné uznání:

Antonín Rašek z Prahy za povídku "Ústav mého otce"
Bohumil Ištvánek ze Sobotky za prózu "Hledání ztracené řeky"
Hynek Prokop z Pardubic za prózu "Pohádka"
Zvláštní ocenění: Helena Steissová z Kadaně za prózu "Mlha"

III. kategorie: literárněvědné, historické a vlastivědné práce vztahující se k východním Čechám

1. cena: doc. PhDr. Josef Hubáček, CSc. z Hradce Králové za práci "Syntaktická stránka barokních kázání soboteckého faráře F. M. Kruma
2. cena: Tomáš Hájek z Turnova za práci "Sever a Východ - regionální periodikum?"
2. cena: Jan Bílek ze Sobotky za práci "J. G. Maštálka. Jeho politický rok 1917"
3. cena: Andrea Urbanová z Měřína za práci "Františka Stránecká - portrét regionálního umělce"

Čestné uznání:

PhDr. Vladimír Novotný z Prahy za studii "Nejen jadrný a líbezný překladatelský čin"
Dana Dumková z Liberce za práci "Valdštejnské reálie v tvorbě Jaroslava Durycha"


Ludwig

Vzdáleně inspirováno postavou Ludwiga ze hry Ritter, Dene, Voss rakouského dramatika Thomase Bernharda
Praha 1998

I Vím, kde

Vím, čím se zachvívají listy
vím, odkud se bere strach a odkud vzlyk
znám to tiché místo mezi stromy

Tam kde se nejvíc cítí opuštěný
i jen pták co vysoko se nebem mihne
tam kde se voda zkalí i za jasného dne

tam žiji. Zvířecí a němý
zvířený touhou po čemkoli
neb já jsem všechno, co je prázdné

Neb já jsem bolest
rána plná krve
ze které pije den, jenž nemá přijít

II Hříchy

Jest jedna plocha v světě
na které všechno umírá
po té jde on,
a na jiné se svíjí čekající,
po té zas já jdu, sama.

Musí být někde tady ve tmě
plocha lámaného skla
co temně probleskuje do ticha
na které vine se
co touží k sobě lnout.
Tam kde je tma se jenom hmatá
a také šeptá snad
tam jdou spolu ti
co navzájem si donedávna
byli zapovězeni

Tam kde je tma se jenom hmatá
Tam za oponou dějí se strašné a přehluboké hříchy.

III Ludwig

Vše je načichlé kouřem

Muž prorostlý
masem a vousy a slovy a slávou a přeludy

Jako dým stlačený v kmenech stromů
těkavost ve větvích

Ludwig to chybí
na dvoře doráží tma do dveří
okna se sypou
z kamenných zdí lomu
zní chrchlání a chrapot
dotírajícího stáří.

IV A půjdeme

A půjdeme. A světlo z domů proline
až skrze stromy k nám. A staneme
tam, kde je nejsladčeji. V podzemním
bludišti anebo v sklepním tanci
klouzajících.
A půjdeme. A tančit s psíkem olysalým
či ptákem kálejícím.
A půjdeme a zahoříme v krytých svícnech.
Na hrobech, tam za mdlými skly. Za dveřmi
za otčinou za humny za valy města.
Možná.
Možná že nepůjdeme.
Tam někdy rozplyne se hned
co herec stárnoucí otevře prvně ústa
bez nádechu.

Půjdeme odvalíme stečem
za voskem stékajícím svahy.
Jen jednou smí se říci: Umřeme
na okamžik na záblesk zářícího oka.

Copak? Copak se stalo? Snad ne strach?
Snad neprcháte jinam?
Je plamen pod chodidly příliš žhavý?

V Zdá se

Zdá se mi, že domy vybělují
anebo šednou
že stále hůř hledám někoho
jen k mlčení
a že je pozdě.

Váhavé struny nahých houslistů
roztřepenými smyčci rozeznělé
stále dokola táž slova
tytéž melodie
kamkoli vkročíš.

VI A oči zavřít

Museli jsme nejprv dlouho čekat,
než přišla úleva, ať už jakákoli,
zda zákaz či rozladění,
vzplanutí či smrt.

Museli jsme myslet na to, co nebylo,
být ve snech s těmi, kdož nám zmizeli.

Museli jsme dlouho tiše sedět
a myslet na zrcadla nad námi
jaké as odrazy v nich stojí.

Museli jsme mlčet,
museli jsme promluvit, když nebylo co říct
a oči zavřít když nejvíce se chtělo zírat
na stromy na stráni na hnízda much
na lejna svinutá a hady zasyknuvší

když nejvíce se chtělo mluvit.

VII Thea

Thea nám přinesla čaj
vyměnila popelník na stole
za křišťálový

Velká potřeba komunikace
Nepřehledná společnost
I would like to meet you
about four

Kdosi o tichu
Kdosi o samotě žvaní
Nikdo o tom doopravdy nic neví
Toto je ticho Toto je samota

VIII Tam, kde jsme spali včera

Tam kde jsme spali včera
uléháme dneska znovu

Ještě si před usnutím
vykouřit doutník osvědčené značky

zaplnit pokoj kouřem
nevidět na sebe nemluvit spolu

nechat si zdát o jiném místě
s jiným doutníkem a s jiným tělem

IX Píseň, kterou zpívá Ludwigovi jeho sestra Ritter

Osleplý či odvážný
postoupen iluzi.
Je ona až skrze mne?
Anebo já až v ní?
Jsme navzájem a propojení?

Tušený smysl kdesi ve slovech
která se řinou z očí
jako pijci zpoza zavíraných hospod.
Jsme netušení. Vychroptění
ze žíly stesku po společné smrti.

Ty ... tvé bledé prsty
když tisknou rozrušený dech
na ňadrech pod mým šatem.

Jsi vymyšlený bratr Voss
bos v botách po otci
bos bez budoucnosti
bos rozrušen a prost
veškerých gest a citů.

Leč stále ještě živá
vzpomínka na kroužení kolem Glossopu.

X Jako by vedle ...

Už nechci nic
a už nic nečekám

Kde rozrušený dřív
a už nic nečekám

Kde rozrušený dřív
tam nyní jenom prázdně polykám
a povzlykávám

Je smutno prázdnému
smutněji lhostejnému k tomu

Jako by vedle něco hnilo
Jako bych žil kdesi vedle sebe

XI Ludwig posté

Prohlubují se tyto otvory
a bolí.
Zdali se ještě spatříme
mezi futry jakých dveří
mihnutím v jakém ději
Ale ovoce zavnitř shnilé
v křehkých ulitách
se drolí
lehkým zaváděním
tenhle vyvanulý trik:

Posté se otočit a odejít
po téže replice
on - větve sedrané
já - listí zdrženlivé k jeho povislé
a rozkývané nahotě

XII Píseň, kterou zpívá Ludwigovi smrt

Přijdeš-li tiše
přijdeš-li vůbec
chci abys přilétl v hejnech
v hustých mračnech
zahalen do převisů lavin

Zjevíš-li se
žhavě ze sopouchů sopek
chci abys jen bezděčně skanul
jako pruh vlasů z okraje lože

Připluješ-li utemněn v hltanu kytovce
chci abys náhle se zjevil
v prudkém osvětlení
jako žíly vyhřezlé z paží

Chci se schovat
do nestoudného objetí
tvých třesoucích se
rozpadávajících se
svalů

XIII Je po všem

Zase se přikrádá dávná touha
jak horká višeň ze tmy

Když chceme zvýraznit chvíli
zpomalíme gesto

Přijde-li? Vrátí-li se? Ne.
Jen sten se láme v zajíkavém tichu.

Pódium které umlkne
opona zpráchnivělá
v podlaze dřevo rozpukané
hlediště vpadlé v zem

Pohledy záchvěvy sterá mihnutí
jež nelze přivolat zpátky

XIV Elegie usmíření

Tak rozedrán se lámu do ticha
jsou skla tu zakalena ve tvých dveřích
v nichž se siluety mých gest
procházejí stínem, rozdrobeny
do jisker temně modrých i žlutých

Lámu se ale neodezním
lámu se ale nesmyt z tvých řas
se ještě pozachvěji
nerozpráším se

Snad jsme se ani neviděli
snad jsem tě omamnými stvoly neobehnal
když jsem tě nejprv prorost chvatným kořenem
snad zahanben tu nyní v tobě nerozkvétám
něčím co jsem dříve nemoh slíbit

Sama se svlékáš do krbu kladeš své tělo
jak šátek v rozloučení rozevlátý
sami se najít sami se rozcházet
nezměněni stále s marnou touhou na rtech
stále odhodlaně nakročeni někam za sebe
moci tak začít ještě jednou nic by se nezměnilo

Byla to jedna z mnoha cest
jediným možným směrem

Kateřina Rudčenková


Růže - čarodějky

Růže - čarodějky pěstoval strýc Gerhard na mnoha místech své malé zahrady. Některé rostly podél plotu, jiné tvořily trnité ostrůvky v posekaném trávníku a další zase zpestřovaly fádní záhonky mrkve, cibule a brambor. Roztroušené růžové keře byly tak vlastně jakýmsi jednotícím motivem zahrady. Vztahovalo se k nim několik zákazů. Růže - čarodějky jsme nikdy nesměl zalévat - tohle privilegium si strýc Gerhard nechával vždy pro sebe. Růžím - čarodějkám jsem nesměl otrhávat trny. Růže - čarodějky bylo zakázáno používat jako odrazové můstky pro závody lučních kobylek ve skoku dalekém i pro soutěže berušek a kovaříků ve šplhání do výšky. Růží - čarodějek jsem se nesměl vůbec dotýkat. Každá růže - čarodějka rostla pod velkou, dvoulitrovou sklenicí ve zvláštním mikroklimatu, chráněna před povětrnostními vlivy jako v malém skleníku. Ani sklenice jsem pochopitelně nesměl nikdy odklopit. Pokud bych snad nějakou dokonce rozbil, mohl mě před strýcovým hněvem zachránit "snad jen pán Bů." Růže - čarodějky byly prostě tabu. Nechápal jsem proč. Strýc Gerhard mne ujišťoval, že to pochopím později, až uvidím, jakou mají růže - čarodějky kouzelnou moc. Za pár týdnů, tvrdil strýc, vypučí na stoncích růží červená poupata, která potom a to je to kouzlo - změní svou barvu na žlutou, svítivě žlutou jako plamen, šlehající z komína spalovací věže chemického kombinátu za kopcem.

Továrnu samotnou nebylo ze zahrady vidět - její přítomnost naznačovala pouze oblaka páry, stoupající z šesti válcovitých chladících věží. Zcela nepřehlédnutelná byla naopak béžová budova krematoria, stojící na svahu protějšího kopce. Její přítomnost na mne nepůsobila nijak depresivně, naopak, mnohokrát jsem strýce Gerharda přemlouval, abychom se tam někdy zašli podívat. Strýc mne ovšem do krematoria, stejně jako do místního planetária nebo do kina, přes opakované prosby za celé prázdniny nevzal ani jednou. Každý den se odehrával podle stejného schématu. Strýc odcházel do práce, když jsem ještě spal. Dopoledne jsem trávil sám v jeho bytě. Po poledni se strýc vrátil z chemičky a pak jsme tramvají jeli na konec města, kde měl zahradu. Strýc většinou cosi kutil v malém zahradním domku nebo okopával zeleninu a já jsem celé hodiny ležel na břiše a díval se do trávy. Ty chvíle mi vynahrazovaly veškerou dopolední nudu. Sledoval jsem trasy mravenčích dálnic, pasteveckou symbiózu mšic a mravenců, dvojice pářících se ploštic, spojených zadečky, dravé střevlíky s lesknoucími se krovkami i malé pavouky, kteří číhali v okvětních lístcích a měnili barvu podle potřeby. Kolem páté hodiny jsme se ze zahrádkářské kolonie vraceli zpět do města. Většinou jsme nešli rovnou domů, ale do hospody, kde jsme zůstali, dokud nezapadne slunce. Sedávali jsme u velkého okna, které bylo v létě vždy otevřené. Na vnější straně, na ulici, stála pod oknem lavička, rezervovaná pro starého Fera. Fero byl Cikán, a proto do hospody nesměl. Strýc Gerhard i ostatní stamgasti občas jen tak z legrace vrchního přemlouvali, aby Fera pustil dovnitř. "Fero je slušnej Cikán, ten nic nevyvede," říkali vždycky. Ale vrchní byl zásadový: "Nenene, to prostě nejde. Cikáni do týhle hospody nesmí a basta. Žádný výjimky. Jak sem pustíš jednoho, hned sem přitáhnou další a jak by to vypadalo. Nemaj tu co dělat. Nikdo vo ně nestojí. My taky nelezeme do jejich hospod. Já vím, že je Fero slušnej, poctivej, vo to nejde. Ale stejně je to Cikán, s tím se nedá nic dělat." Jako slušný Cikán směl alespoň sedávat na lavičce venku a vrchní mu podával pivo otevřeným oknem. Když jednou přísahal, že Cikány nepustí dovnitř, nemyslel tím přece, že jim nenalije. Fero tak patřil ke společnosti, která sedávala u našeho stolu, i když byl za oknem. Když se hrály karty, klečel na lavičce a díval se dovnitř, jindy toho moc nenamluvil, tvářil se uraženě, obrátil se do ulice a vyhříval se v paprscích zapadajícího slunce. Když začalo pršet, měl smůlu.

Podvečery v hospodě, kde jsem celou dobu brčkem pomalu vyprazdňoval sklenici kofoly, byly také jeden jako druhý. Pokud ovšem nepřišel Zacharides, který bydlel v nejvyšším patře socrealistického činžáku, v němž žil i strýc Gerhard. Hovory ostatních strýcových přátel, kteří všichni pracovali v chemičce nebo v dolech, mě moc nezajímaly. Když promluvil Zacharides, bylo to jiné. Nevyprávěl o práci, ale o tom, co dělal předtím, než se dostal "na sever" ve vlaku plném poražených řeckých partyzánů. Sotva se Zacharides posadil, spustil bez úvodu a bez ohledu na to, o čem se bavili ostatní, nějakou historku. Lidé kolem našeho stolu ho často poslouchali jen na půl ucha - jeho příhody znala celá hospoda nazpaměť. I já jsem si brzy všiml, že se některé příběhy, pravda, občas v trochu pozměněné formě, opakují. To mi nevadilo. S každým Řekovým příchodem jsem opouštěl začouzenou dělnickou hospodu, horníky, z jejichž kůže již ani ta nejprudší sprcha nemohla smýt letité vrstvy uhelného prachu, starého Fera i strýce Gerharda v zabahněných montérkách a ponořil jsem se do jiného světa. Lidé se v něm stříleli, rdousili a podřezávali na potkání, jindy zase vytvářeli podivné symbiózy a měnili válečné strany stejně jako pavouci barvu v malém zahradním vesmíru, který jsem sledoval odpoledne. Zacharidův svět, který jsem si mohl jen představovat, ten hmyzí v mnohém připomínal, i když byl zabydlen jinými postavami: partyzány, mávajícími rudými prapory na nepřístupných skalách, pastýřkami koz, vrhajícími na nepřátele do údolí ohromné balvany, nelítostnými královskými důstojníky, kterým prý Zacharides navždy zacpal ústa jejich uřezanými varlaty, zrádnými popy, Řeky, albánskými hrdlořezy v bílých čapkách, makedonskými dobrovolníky, supy, medvědy a vlky. S každým panákem rumu, který Zacharides do sebe obrátil, byly kontury občanské války v jeho vyprávění stále méně zřetelné a stále rozmazanější, až se vytratily docela. Nahradila je budoucnost. "Odstěhuju se do Řecka!", vykřikoval v takových chvílích Zacharides. "Vyseru se na všechno tady, vyseru se na vás a vrátím se domů! K moři! Koupím si domek a moře! Hovno domek, koupím si ostrov, jako Onasis!" Jakmile padlo jméno Onasis, sklonil jsem hlavu a zavřel pro jistotu oči. Zasypal mne déšť roztříštěného skla. Vždy, když si Zacharides v záchvatu euforie vzpomněl na Onasise, začal rozbíjet prázdné panáky o strop. "Nech toho, nebo sem nebudu pouštět ani Řeky!", řval na něj vrchní a Zacharides se zklidnil. Nejen to, náhle ho ovládla melancholická nálada. "Tak vy mi nevěříte, to jste teda parta. Stejně se vrátím do Řecka, uvidíte. "Vrať se radši na zem, nech toho, člověče, vrať se do reality," říkal mu strýc Gerhard. "Do jaký reality? Do jaký reality? Já jsem přece taky realita! Nebo jsem snad vzduch? Tak jo. Hodím si mašli. Voběsím se a hotovo. Lepší všechno skončit, dokud má člověk sílu. Radši sfouknout svíčku sám, dokud ještě hoří, než aby ji sfouknul průvan. Ale vám to nemá cenu povídat. Seru na vás. Stejně mě neposloucháte." Takhle se Zacharides loučil skoro pokaždé a přitom se usmíval. Pak se odpotácel domů. Občas jsme ho se strýcem doprovodili. Za den nebo za dva se Zacharides objevil v hospodě znovu a začal zase vyprávět.

Jednou jsme šli ze zahrady rovnou domů, protože pršelo a strýc Gerhard se domníval, že bychom se tentokrát ze zablácených montérek a tepláků měli předtím, než půjdeme do hospody, přeci jenom převléknout. U výtahu svítilo dlouho červené světlo. Čekali jsme. Kabina se pomalu zastavila v přízemí. Pak se otevřely dveře. Z výtahu se skloněnou hlavou vystoupil Zacharides podpírán z každé strany jedním mužem. "Zdařbůh," pozdravil ho strýc. "Dobrý den, pane Zacharides," řekl jsem já. Zacharides zarytě mlčel. Ani se na nás nepodíval. "Nazdar Zacharidesi," zkusil to ještě jednou strýc. Zase nic. "Toho už nezdravte," řekl pak jeden z mužů, kteří ho podpírali, " je mrtvej." Strýc i já jsme nechápavě zírali na mrtvolu, kterou zřízenci vytáhli z výtahu a opřeli o zeď. "Voběsil se. Bydlel až nahoře, tam se nikdo s rakví tahat nebude, nechali jsme ji v autě. Můžete nám prosímvás přidržet dveře vod vchodu?" Strýc jim otevřel dveře a funebráci vynesli Zacharidese do hustého lijáku.

Za tři dni se počasí zlepšilo, takže jsme opět vyrazili na zahradu. Na některých růžích - čarodějkách již vyrašila sytě červená poupata. Ležel jsem v trávě, když mně strýc Gerhard zavolal k plotu. "Podívej se," ukazoval na krematorium na protějším kopci. "Vidíš ten dým? Dneska měl pohřeb Zacharides." Zůstal jsem u plotu a sledoval šedobílý opar nad komínkem. Strýc vytrhával plevel, ale občas se ke krematoriu také ohlédl. Vítr vál směrem k nám. "Vzduch. Vždycky to říkal. Je z něj opravdu jenom vzduch," mumlal strýc. "Nemůžeme ho vdechnout?", zeptal jsem se. Vítr vál směrem k nám. "Možná," řekl strýc. "A co by se stalo?" "Nevím. Uvidíme," odvětil strýc a odhodil na kompost velký bodlák. Vítr vál stále směrem k nám.

Za pár dní poté přišel strýc Gerhard domů a v ruce držel úřední obálku. Sedl si a dlouho nic neříkal. "Jdeme na zahradu. Ihned," rozhodl potom.

"Se zahradou je konec," sdělil mi po cestě. Vysvětlil mi, že zahrádkářskou kolonii budou rušit a na jejím místě postaví nové sídliště. V dopise, který toho dne přišel, stálo, že stavební práce začnou za měsíc. Do té doby měli majitelé vyklidit své zahradní domky, budky a kůlny. Došli jsme na zahradu. Strýc se rozhlížel kolem. "Tak, dnes naposled," řekl novým, patetickým tónem, který nikdy předtím nepoužíval. "Proč naposled, až za měsíc, ne?," ptal jsem se. "Ne, radši co nejdřív! Lepší je skončit to hned, dokud má člověk sílu," pronesl strýc Gerhard a podíval se na mne. Tak se nikdy netvářil. Jeho výraz mi byl přesto povědomý. Vypadal teď jako Zacharides, když přestal rozbíjet sklenice o strop. "Co budeme dělat?," ptal jsem se. Strýc se zamyslel. "Asi nic. Vlastně tu nic nemám. Rýč nemá žádnou cenu a těch pár krámů v boudě taky ne." řekl, sedl si na trávník a zapálil si cigaretu. "A co růže - čarodějky?", zeptal jsem se. "Co by. Taky je zabagrujou", odvětil strýc, "Ale nějaká už možná stihla zežloutnout. Běž se podívat!" Obcházel jsem zahradu a opatrně jsem se přibližoval k růžovým keřům. "Ty sklenice můžeš klidně odklopit," řekl strýc. "Můžu?" "No jistě. Stejně jsme tu naposled." "Můžu si na ně sáhnout?" "Proč ne," řekl strýc Gerhard. Odklopil jsem první sklenici a dotkl se růže. Nebylo na ní vůbec nic zvláštního. Prohlížel jsem postupně i další, ale všechny byly zatím červené. Pak mně napadlo ještě něco. "Můžu rozbít tu sklenici?", zeptal jsem se. "Můžeš," řekl strýc. Vzal jsem sklenici do ruky. Byla docela těžká. Zvedl jsem ji a mrštil s ní vší silou o kámen. Rozbila se jako každá jiná. Strýc se ani neohlédl.

Našel jsem jedinou žlutou růži. Teď už jsem se ani neptal a utrhl jsem ji. Strýc Gerhard celou cestu zpátky mlčel a díval se z okna na šedivé fasády a zkroucené plynové potrubí, plazící se nad zemí kdoví kam. "Vyseru se na to," řekl potom. "Odstěhuju se do Řecka."

František Šístek


Napsali ve Splavu

Po celou dobu festivalu provázel jeho účastníky lehce avantgardní věstník Splav!, který přinášel nejen recenze pořadů, ale i řadu postřehů a perliček ze samotné Sobotky.

Kolektiv mladých redaktorů svými články a názory často vyprovokoval čtenáře až k hodinovým diskusím. Některá čísla se rodila v těžkých porodních bolestech a ani technika nebyla vždy vydavatelům plně nakloněna, o čemž svědčí dvě zavařené kopírky a dva došlé tonery. Přesto všechno si Splav! den ze dne získával větší oblibu a z původních 50 plánovaných výtisků se jich vydávalo denně 150. Pro ty, ke kterým Splav! nedoplaval, přinášíme malý tiskový sestřih. Zároveň tímto děkujeme kolektivu ze Splavu a budeme se s nimi těšit na další - již 44. Šrámkovu Sobotku.

Flo

... JE ODSTARTOVÁNO

Včera úderem deváté hodiny ranní se (s mírným zpožděním) rozezněly libozvučné hlasy moderátorů, znamenající oficiální zahájení 43. ročníku Šrámkovy Sobotky. Jejich repetetivní, vícehlasý, hudebně-básnivý projev předznamenal téma letošní Sobotky - hudebnost jazyka.

Následoval tradiční rituál proslovů, krácených vidinou velkého dílu koláče. Jako řečníci vystoupili ing. Petr Hejn (starosta města, který je očividně na sladké - svůj projev omezil na toliko pár vět), Dr. Přemysl Sobotka (sic!) místopředseda parlamentu, jehož projev: "Dobrý den ... " ve své stručnosti překonal i ing. Hejna. Následně sice svůj minimalistický výkon poněkud rozvedl, nicméně i on si odnesl velkou část koláče. Mgr. Ilja Racek omluvil svého přímého nadřízeného, ministra kultury ČR Pavla Dostála, který je údajně zaneprázdněn i v neděli (přestože podle p. Racka do kostela nechodí). Jiří Vitvar, přednosta OÚ v Jičíně přenechal proslov svému několikaměsíčnímu synovi, který v soutěži o nejkratší proslov suverénně vyhrál. Následovali ještě Dr. Jiří Liška, starosta Jičína a senátor, dále pak zástupce tzv. chlebodárců Stanislav Palas, jenž oblažil publikum svou zdařilou recitací.

Námi avizovaná rytmická mapa Sobotecka pod vedením náčelníka Jiřího Šlupky Svěráka představovala předěl mezi úvodními oficialitami a vyhlašováním výsledků literární soutěže, kdy pod přísným dohledem svých budoucích frekventantů přednesli vedoucí jednotlivých seminářů ukázky z děl oceněných autorů (viz nedělní Splav!).

Druhou půli otevřel prof. Ilja Hurník, který hutnou teorií o jazykovém rozdílu temného a patetického Slezska a líbezně feminní, rozšafné a bujaré Moravy objasnil princip tvorby L. Janáčka a poté před konsternovaným publikem předestřel několik postřehů z etnologie severomoravského regionu, objasnil čtyři hlavní zásady Šlonzáckého nářečí a zakončil svůj příspěvek horováním proti filologickému centrismu.

Ozdobné tři tečky za celým dopolednem zazpíval soubor Cantus z Jaroměře.

HORKÉ POETICKÉ ODPOLEDNE

Následující zprávička je pro ty, kteří z nějakých vážných důvodů nemohli absolvovat tradiční Poetické odpoledne.

Cestování po Sobotce a okolí v doprovodu hudby a poezie se odehrálo za maximální přízně počasí a minimální nepřízně nepředvídatelných okoličností, nepočítaje v to hlasité kdákání slepic, které, alespoň zpočátku, rušilo brilantní výkon souboru zobcových fléten z Prahy Aulété a rozvášněnou akci psíčka pí Lenky Chytilové, jenž pro změnu narušil vystoupení jedné z recitátorek hradeckého souboru Jesličky. V milých soboteckých exteriérech a zákoutích se dále pod vedením Lady Bechyňové rozezněly talentované hlásky dětí ze Studia Šrámkova domu. Četné publikum mohlo v podání těchto dnešních nejmladších účinkujících zhlédnout program sestávající se z dramatizace ruské lidové pohádky O stříbrném talířku a šťavnatém jablíčku, pojednávající o tom, kterak to skromná Mášenka s kouzelným jablíčkem i s carem skoulela, následované pásmem z básní E. Frynty a L. Aškenazyho. Poetické odpoledne bylo zakončeno na hřbitově v náladě nikterak pohřební. Tradiční akce Šrámkovy Sobotky se tradičně vydařila. Pokud skutečně patříte mezi výše zmíněné adresáty této noticky a nechali jste si celou akci ujít, zřejmě vám nezbývá, než si všechno vynahradit na příštím ročníku Sobotky.

ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY

Sobotečtí na významné osobnosti svého města nezapomínají. Pamatují na jejich výročí dokonce s předstihem. Devatenáctého ledna příštího roku uplyne 150 let od smrti zdejšího významného kněze, Františka Vetešníka. Včera jsme byli svědky slavnostního odhalení jeho rekonstruovaného náhrobku, který je umístěn za kostelem při zadní stěně kněžiště.

V minulé době, kdy se z okolí kostela odstraňovaly všechny zbylé náhrobky, které mohly upomínat na někdejší existence hřbitova v těchto místech, byl stržen i Vetešníkův pomník. Podle svědectví pamětníků však zůstal ležet nedaleko hrobu a zásluhou místních baráčníků je dnes uveden do původního stavu. Při slavnosti jsme vedle zdařilého vystoupení souboru zobcových fléten z Prahy Aulété vyslechli recitaci Vetešníkovy básně "Ke sluníčku", s osobou významného pátera nás seznámil člověk z nejpovolanějších, RNDr. Karel Samšiňák, závěrem místní děkan otec Maryška pronesl modlitbu, vykropil místo hrobu a všichni zúčastnění se pomodlili Otčenáš a Zdrávas Maria. Slavnost byla důstojným, vkusným a přitom skromným vzpomenutím na osobnost kdysi významného kněze. Zařazení slavnosti do programu Šrámkovy Sobotky je zajímavým propojením festivalu s místní historií, představovanou osobností, která byla kdysi v tomto regionu nositelem kultury.

SKLENĚNÉ KNIHY A VÝRAZY

Mezi akce, probíhající nezávisle na programu Šrámkovy Sobotky, které si ovšem přesto zaslouží pozornost kulturychtivého publika, patří bezpochyby i výstava Suzanne Pastor a Vlasty Krahulcové, umístěná ve věži Humprechtu. Samotné umístění činí z pouhé návštěvy výstavních prostor fyzicky náročný výstup, takže výstava bohužel zůstane odepřena seniorům, lidem křehčí či naopak příliš hmotné tělesné konstituce a těm z nás, kteří trpíme závratí. Cesta vzhůru je však pravým požitkem pro milovníky romantiky. Představuje jakýsi zasvěcující rituál, který začíná otevřením "tajných dveří", po němž následují desítky sešlapaných dřevěných stupňů (doporučený styl výstupu je po všech čtyřech), vedoucích až do nejvyššího patra věže pod trámovím krovu. Za pět korun českých se odvážlivcům nabídne nejen krásný výhled, ale především komorní přehlídka děl obou výše zmíněných umělkyň.

Suzanne Pastor patří k uznávaným americkým fotografkám. V současné době působí i jako kurátorka (nejen svého díla), což je ostatně patrné i z jejího konceptuálního přístupu ke zvolené technice. Nejedná se o tradiční fotografie, ale o jakési fotografické objekty, kombinující koláž, asambláž i čistě sochařský přístup. Její kolekce sestává z pouhých tří knih - objektů, které však pracují se širokou škálou odkazů a způsobů symbolizace. Knihy mají, jak už název napovídá, skleněné strany, fungující při určitých pohledech jako zrcadlo, přičemž stránku poslední tvoří zrcadlo skutečné, které zmnožuje počet odrazů a vytváří tak iluzi zelenavé nekonečné hloubky. V tomto rámci je pak realizován "text" knihy, ať už se jedná o fotografii dlaně, nabízené "ke čtení", či na průsvitné fólii reprodukovanou stránku z arabského denního tisku. Knihy fungují jako schránky na relikvie vzpomínek. Stávají se deníky, v nichž několik políček přetrženého negativu s mužskou podobenkou oddělují průhledné stránky od otisku rtěnky. Vrstvy se překrývají a nabízejí tak různé stupně odhalování "textů", různé vrstvy paměti individuální, obecně lidské i kodifikované ve formě historie. Téma paměti je ostatně přítomné i v psané podobě. Mezi útržky stěží čitelných vět, použitých v jedné z knih, zazní jakési motto těchto výtvorů: každé umělecké dílo je naší pamětí.

Vlasta Krahulcová, vlastní profesí architektka, nepatří mezi renomované fotografy, ale s tvorbou Suzanne Pastor ji spojuje citlivost pro stopy lidských příběhů. Její fotografické záznamy sledují nejrůznější témata - zážitky z cest se střídají s portréty náhodně nalezených předmětů, prostředí exotická i důvěrně blízká jsou mapována se smyslem pro vytříbené technické provedení i klasicky uměřenou formu.

LIBRETO PODLE STICHA

Vstávat na přednášku, která začíná v devět hodin, je pro nočního tvora nesnesitelné, ale občas to stojí za to. Tak jako pondělní přednáška prof. Sticha na téma libret českých oper. Nemá asi příliš smysl tu reprodukovat celou Stichovu přednášku, rád bych se však zastavil u jedné metodolické zvláštnosti přednášejícího. Kdo byl přítomen této přednášce, zažil to, co bývá označováno za foucaultovskou archeologii vědění.

Alexandr Stich totiž obešel povinnou hierarchizaci opery, která velí přikládat největší váhu samotnému provedení, případně hudbě jako takové, a zrovnoprávnil libreto s hudbou. Právě toto zrovnoprávnění libreta s ostatními složkami díla umožnilo přiblížit cenu samotného textu, který pro mnoho posluchačů klasické opery poněkud zaniká. Věřte, že bylo co zrovnoprávňovat, neboť libreta k české opeře nepsala žádná česká literární "béčka", ale takoví autoři jako Tyl, Sabina, Krásnohorská či Kvapil.

Na Stichově přednášce bylo nejpozoruhodnější upozornění na fakt, že mnohá libreta české opery mají kořeny v celé situaci české kultury druhé poloviny minulého století: libreto Dimitrije se stalo dokonce předmětem politických sporů mezi mladočechy a staročechy, Prodaná nevěsta se v Brodově interpretaci mění na jakési vytěsněné přiznání Karla Sabiny ke spolupráci s rakouskou tajnou policií apod.

Avšak skutečnou perlou bylo Stichovo postupné rozbíjení Kvapilova libreta Rusalky až do chvíle, kdy všichni posluchači byli již přesvědčeni, že celý text je jen kompilací romantiky a slovanské mytologie. Právě v této chvíli přišel Stich s interpretací, která vyzdvihla českost libreta a práci se zvukomalebností češtiny samotné a její typická barokní "ou" a provázanost s řečí máchovskou.

Až si člověk plný nadšení z těchto krásných a přitom pokorných objevů posteskne nad tím, jak málo času věnuje poznávání své kulturní minulosti v takových nuancích jako prof. Stich.

SOBOTECKÝ LIMERICK

Limerick je pětiveršové říkadlo původem z Irska. Rýmuje se podle vzorce aabba, přičemž poslední verš bývá variací prvního, který obsahuje nějaké lokální určení.

Byl jeden redaktor ze Splavu,
cihla mu spadla na hlavu.
On ji jen vzal
a spěchal dál.
Ten čilý redaktor ze Splavu.

Do Sobotky ze Lhoty
Když jsem já šel do Sobotky,
prožral mi mol polobotky.
A pak ještě kalhoty,
mně, krejčímu ze Lhoty.

Z Bůrovny na koupaliště
cesta lesem (plná deště)
s laškovnou tmou o půl třetí
přilákala devět dětí,
po krk v bazénu volali: "Ještě!"

Ze sobotky na neděli
stalo se nám něco s těly.
Změnila se v hradní Trosky
neodejdou ani bosky
ponesou je do postelí.

Ze Sobotky Splav!
kupuje si dav.
Pročítá ho s rozkoší,
čísla v koši nekončí.
Hluboce šumí sobotecký Splav!

Toto je výběr z velkého množství limericků, které do Splavu došly v rámci vyhlášení Soboteckého limericku.

A nakonec ten vítězný:

Jeden mladík na Sobotce
urazil vlastního otce.
Pravil: "Tatí, mně nic neříká
nějaká hudebnost jazyka.
Ten drzý mladík na Sobotce.

MÁCHOVSKÁ NOCTURNA

(OHLASY)

Marinka (krátké - a -!) pro mne počtvrté! (vlastně jsem ani nevěděla, jestli setrvám). Slyšela jsem ji poprvé ve Fredově přednesu před lety patnácti (?) a od té doby ještě dvakrát, vždy mě oslovila*. Dusný večer, mnoho lidí, těžko se dýchá. Zázrak: zážitek se opakoval. Možná nějaké nuance - vsuvka "krkonošská" byla dnes bez napětí (Fred bojoval se sílící bouří za okny, to ovšem nebudiž omluvou) - příběh Marinčin znovu oslovoval, starý jazyk zvládnout perfektně (zpřehledňovat Máchovy věty je úkol přetěžký). Vždy znovu mě fascinují "střihy" - z kanálu do salonu a zpět. Nejsem z diváků nejobjektivnějších - ale: počtvrté potěšena.

*) To znamená, že na příslušných místech zaslzím.

Hana Kofránková

Alfréd Strejček zvládnul jazykovou rovinu takřka virtuosním způsobem. Avšak poněkud mi unikla epická linie. Nicméně se domnívám, že to byl jeden z velkých zážitků "češtiny hudební". Zvláštní ocenění zasluhuje schopnost okamžité "prostorové improvizace" (v sále sobotecké spořitelny úkol nelehký). Mácha je pro mne vlastně typ morrisonovský a hlavně nemám rád akademie, ať žijeme ve svých spořádaných domovech oddaně stojících v erekcích ducha!

Jiří Šlupka Svěrák

Na pořadu "Máchovského nokturna" jsem si uvědomila, že pokaždé obdivuji Alfréda Strejčka pro jeho neuvěřitelnou schopnost sypat zpaměti i ty nejdelší, nejtěžší a od současného jazyka vzdálené texty, a přitom vtáhnout posluchače do děje, držet si ho a dovést ho k vydechnutí teprve na konci příběhu. Alfréd Strejček patří k Šrámkovým Sobotkám a jeho vystoupení vyzní vždy jako odpovědně připravený pořad, který neovlivní ani šílené vedro nebo hromy a blesky. Pociťovala jsem radost z dokonalého zvládnutí Máchova jazyka a způsobu, jakým zpřehlednil jednotlivé části příběhu a dlouhé - až krkolomné věty. Uvěřila jsem mu příběh, Máchu ...

Draga Zlatníková

JEDNI A TI DRUZÍ

Pokud jste (stejně jako my) navštívili představení nejstarší skupiny Dětského divadelního studia "Jedni a ti druzí" v očekávání ospale spořádané recitace veršů dnes již uznávaného klasika, pravděpodobně sdílíte i naše "zklamání" - představení překypovalo energií. Místo suché deklamace se rozpoutalo kabaretní vystoupení plné zpěvu, tance a výstupů (na štafle).

Celé představení v režii M. Pospíšilové se vyznačovalo velice nápaditou dramaturgií, která sice občas vyzněla poněkud samoúčelně, ale ve většině případů s lehkostí přemosťovala mezery mezi jednotlivými výstupy a úspěšně propojila pásmo veršů v jednotný celek s několika tématickými oddíly. První část byla věnována Prevértovu zvěřinci. Ze známých básní o dromedárech, oslech, šnecích, rypouších, pštrosech a jiném ptactvu se stala často značně expresivní minidramata, využívající ve velké míře pohybových schopností souboru (pohybová spolupráce V. Pospíšilová).

Účinkujících bylo na pódiu skutečně nemálo a tohoto faktu, který se někdy stává kamenem úrazu nejednoho představení, plně využili. Sborová vystoupení patřila k tomu nejsilnějšímu, co členové Dětského divadelního studia předvedli. Kompozice se rychle proměňovala, mnohohlasé dialogy mezi herci se střídaly s básněmi adresovanými divákům. Pokusy o vtažení diváka do děje, ať už prostřednictvím smířlivého pohlazení, pobídky či přímo rozkazů vykřikovaných fortissimo do publika, byly jedním z výrazných motivů celého představení. Místy možná tyto duely recitátor - posluchač ustrnuly na příliš mechanickém podání, ale většinou již následující chvíle přinášela nečekaný zlom v ději, tempu, osobách a obsazení. Rytmus vystoupení byl skutečně strhující. Sympatické bylo rovněž odhodlání a sebedůvěra, s níž se účinkující pouštěli do tanečních kreací a která také pomáhala překlenout místa, jež by při menším nasazení hrozila sklouznout k variacím na spartakiádní cvičení. Bylo patrné, že účinkující jejich hra s textem, inteligentní a naivní zároveň, zcela v Prevértově stylu, prostě baví.

O něco bezradněji zato působila část pásma věnovaná básním milostným. Zaznívaly patosem a vášněmi, které v podání šestnáctiletých interpretů zněly trochu nevěrohodně. Objevila se také výrazová klišé, podporovaná užitím zcela zbytečných "romantických" rekvizit, například poněkud kýčovité vlající draperie.

Největším zážitkem byly skvěle zazpívané verše J. Prevérta (hudba J. Cerha). Na závěr představení předvedl soubor ještě brilantní drobnou trojaktovku s názvem Žirafí opera. Skrze žirafí zpěv a běsnění mouchy tse-tse dospěli pak účinkující s neumdlévající energií k zaslouženému dlouhotrvajícímu potlesku.

INSTANTNÍ NUDLE Z BAZARU

Kromě kostela, Šolcova statku a Parmiggianiho skulptury skrývá městečko Sobotka na Malém náměstí, č. p. 425, věc vskutku nevídanou - Velký bazar Olpa.

Tento nenápadný, pískově žlutý dům s kanadskou střechou obsahuje ve svých útrobách předměty vskutku neuvěřitelné. Ostatně, posuďte sami - kde již dnes seženete blinkry na škodovku za tak směšnou cenu? Nebo třeba krásný a stylový chromovaný elektrický samovar za směšných 550,- Kč? Každá maminka jistě ocení široký výběr obnošených bot, kabelek a deštníků, zato tatínkovo srdce zaplesá při pohledu na zánovní brusku Bosch. Hudebníci jistě ocení možnost zakoupení elektrických varhan Casio a zatímco malý chlapec se nebude moci odlepit od dokonalého, rádiem ovládaného modelu formule, jeho dědeček bude žasnout nad překrásným lakovaným samorostem. Rybářský prut v perfektním technickém stavu již netrpělivě očekává svého nového majitele a každému jistě přijde vhod pár (slovy 2) typizovaných záchodových lamp z pravého křišťálu!

Sedm medvědích koží, rozvěšených po stěnách bazaru, zaujme především ty movitější a sady stříbrných servisů, umístěné v kůlně, jsou určeny také převážně jim, pro nás chudší je zde k mání kompletní sada pěnových hasicích přístrojů.

Z dalšího sortimentu uveďme alespoň: béžový odpařovač, lovecká puška s upilovanou hlavní, 3 brokátové polštáře, nevybuchlá letecká puma opatřená německými nápisy (vskutku muzejní kousek!), příručka pro uživatele Koránu z padesátých let, upilovaná hlaveň lovecké pušky, busta Jaroslava Hendrycha, špendlík s ozdobnou hlavičkou a ve sklepení budovy čeká na svého kupce zrezivělá parní lokomotiva.

Jedinou nevýhodou je, že tento bazar disponuje poněkud zvláštní otevírací dobou, jež je vypsána na dveřích ve formě matematického rébusu. Takže pokud budete chtít navštívit tuto místní lokalitu, nezapomeňte si s sebou vzít kalendář.

A mimochodem - viděli jste už někdy prodávat v bazaru krabici instantních houbových nudlí?

RECENZE NA BOUŘI

Nikoli, nejedná se o Shakespearovo drama. Nepřehlédli jste významný bod včerejšího programu, neboť jde o příspěvek věnovaný rozběsněnému přírodnímu živlu. Přesto je velké písmeno zcela na místě. Jak jste si jistě povšimli, stala se Sobotka včera ve večerních hodinách jevištěm dramatu. Jekot sirén a výpadky elektrického proudu šokovaly jindy pokojné městečko a jen duchapřítomností některých odhodlaných občanů vděčíme za to, že nevypukla panika, jež by si jistě vyžádala nesčetné oběti. Zvláštní poděkování patří především pí Lubě Skořepové, která v okamžiku, kdy kdosi v nabitém sále spořitelny ucítil pach kouře, uklidnila přítomné ujištěním, že ona nic necítí. V rámci snahy o vaši maximální informovanost jsme se v Bistru na náměstí (viz článek Tour de Tavern) vyptávali, kdeže to vlastně hořelo, a dostalo se nám následující odpovědi: Semtinská lípa je v plamenech! S hlubokým zármutkem píši tyto řádky a nevím, jak rozsáhlé jsou ztráty. Erbovní strom Sobotecka a vlastně celého Českého ráje, odolávající uragánům a bouřím již několik set let, se vznítil, zasažen bleskem, jenž vryl se i v naše krvácející srdce. Bouře na rozdíl od té Shakespearovy se zakončila tragédií.

MYDLIBÁBA NENÍ JEN BÁBA

Bál jsem se, že naše kritika bude opět mírně negativní, ale nestane se tak. To, co předvedla včera večer Luba Skořepová ve svém monodramatickém triptychu Mydlibába a ty druhé, bylo herecké umění par excellence. V duchu jsem proklínal boha české divadelní teorie Otokara Zicha, který ve své Estetice tvrdil, že dramatické UMĚNÍ jednoho herce není možné. Pokud by včera navštívil zmíněné představení, určitě by změnil názor. Ponechávám stranou text italského dramatika Alda Nicolaje i režii Jaromíra Pleskota, který možná občas přehnal nemotivované sahání na židli, a vyzvednu umění herečky samotné. Už samo inscenování triptychů tří psychologicky zcela odlišných postav je herecky náročné. Vyžaduje zcela jiné herectví, než kamenné divadlo pro jeden večer. Postavy je třeba vždy znovu tvořit jakoby z nuly a právě zde se může prokázat v celé šíři hercovo umění.

Herec má při vytváření svého díla k dispozici pouze sebe a nic jiného. Každý kousek těla, každá intonace, každé pozvednutí obočí je hercovou paletou i plátnem. Tvoří ze sebe někoho jiného a přitom by měl zůstat umělcem a nebýt pouhým nádeníkem svého divadla, a to se právě povedlo pí Skořepové. Ať již hrála šílenou masovou vražedkyni, či absurdně šťastnou vdovu-univerzální dědičku, držela diváky vždy na pochybách, zda ten, kdo stojí na jevišti, je stále hercem či skutečnou postavou, a při tom všem si dokázala podržet svůj typický styl.

Zkouškou pravého herectví, toho, že herec není jen obživlou loutkou v rukách režiséra, je jeho schopnost reagovat na "náhlá neštěstí", improvizovat a vytrvat navzdory všem vnějším nepřízním. Za okny zuřila bouře a v jednom momentě dokonce vypadl proud a paní herečka Luba Skořepová hrála, jako by veškeré běsnění živlů bylo součástí představení.

Paní Lubo, děkuji Vám za nádherný umělecký zážitek.

DVOJITÉ KOPAČKY S BALETEM

Recenze obvykle plní dvě úlohy. Na jedné straně poskytuje základní zpětnou vazbu umělci samotnému a na straně druhé je jakousi pozvánkou, případně varováním. V Sobotce je situace trochu jiná, neboť většina zdejších uměleckých událostí se již víckrát neopakuje. Někdy bohudík, a někdy bohužel. V případě oněginovského večera v režii Hany Kofránkové musíme říct - bohužel.

Na českých jevištích se pomalu ustaluje nový dramatický mezitvar, který možná jednou ponese jméno po Haně Kofránkové (tzv. kofránkovský patvar). V tomto novém dramatickém útvaru interpreti již opouštějí roli "pouhých" nástrojů konkrétní realizace básnického jazyka, ještě se ale nestávají herci v pravém smyslu slova. Dominantní složkou je stále text, již se zde ale objevuje dramatická akce.

Možnosti tohoto nového tvaru jsme mohli ocenit i ve včerejším večeru, připraveném z nového překladu Puškinova Evžena Oněgina od Milana Dvořáka. Dramaturgickým klíčem celého večera byla anekdotická, zhuštěná interpretace díla: nejdřív on dá kopačky jí, pak ona jemu a mezi tím se baletí. Celkový tvar představení tak působil symetricky: první polovina večera byla tvořena v zásadě Oněginovým (David Novotný) odmítnutím Taťány - dívky (Věra Hučínová) a Taťániným dopisem (pro mě asi nejsilnější zážitek), druhá polovina pak kajícím dopisem Oněgina, kterého odmítá Taťána - žena (Hana Krtičková). Věřím, že o přestávce účinkující v šatně baletili. "Kofránkovská" dramaturgie umožňuje hercům nedržet se striktně svých postav (Aleš Vrzák - vypravěč i Lenskij, Hana Kofránková - vypravěč i chůva; vypravěčský part někdy přebírají postavy) a dává tak vzniknout dalším vrstvám (vtipné generační rozdvojení vypravěče), aniž by docházelo k interpretační zvůli. Herecké výkony byly včera výborné a vzácně vyrovnané, přesto bych chtěla připomenout alespoň "bordó" výstup Aleše Vrzáka, který byl v sále oceněn spontánním potleskem.

Skvělou atmosféru představení dokreslovaly ruské písně v podání Milana Dvořáka.

JAROSLAV KLÁPŠTĚ VYSTAVUJE V PROSTORÁCH SOBOTECKÉ KNIHOVNY

Cesta ke zrodu Jaroslava Klápště jako malíře a grafika byla zpočátku trnitá. Jako čerstvý maturant byl v roce 1942 přidělen na válečné nucené práce. Únikem z pekla denní reality se pro něj stala právě kresba a už tehdy jej silně poznamenal zážitek z díla F. Tichého, v jehož po válce nově otevřeném ateliéru na pražské UMPRUM se Klápště šťastným řízením osudu uchytil. Mezi jeho další učitele patřil E. Filla, neboť bezprostředně po skončení války se na UMPRUM sešla většina osobností meziválečné avantgardy. Právě tito učitelé z nejpovolanějších předali Klápštěmu mnoho ze svého mistrovství, ale později také cejch formalisty, který mu zajistil roli vyděděnce, odpadlíka od oficiálně vytyčené cesty umění padesátých let. Dnes patří tvorba Jaroslava Klápště neodmyslitelně k vývoji české grafiky, přesto, že původně nebyly jeho tisky vůbec určeny veřejnosti, de facto sloužily jako "jakýsi zpřeházený osobní deník". Po vzoru F. Tichého se Klápštěho výrazovým prostředkem stala kresba. Pracuje technikou suché jehly, i když, řečeno slovy Ludvíka Kundery, značně "nesuché", rozpité, počítající se sléváním vrypů. Pro Jaroslava Klápště je technika suché jehly pohledem "do ruky". "Každý vryp je bezprostředně otiskem psychiky autora, svár intelektu a improvizace - nezbytná podmínka této techniky, přináší zvláštní, jedinečné napětí, vlastní právě jen suché jehle." Fascinován zrozením grafického listu, přirovnává jej Klápště k novorozeněti. Z nevzhledného kalu tiskařské černi se líhne dílo, ještě vlhké a zranitelné, až do poslední chvíle očekávané s nejistotou a vypjatým soustředěním.

A jaké že vlastně je to dílo samotné? Klápštěho fantastické výjevy ožívají a oživují. Peří se sype z nebe v poryvech větru, loď vyplouvá do tlukotu perutí, záplavy vlasů víří, míhají se fragmenty těl, ruce, oči. Slova básní jsou učiněna tělem, neboť Klápštěho činnost zahrnuje i ilustraci. Autoři, jejichž postavy Klápště odívá do těl z linek a ploch, temperamentu a vitality, jsou mu svým založením nepochybně blízcí, ať už se jedná o Poea, Trakla, Bezruče, Cervantese či Kunderu. V Klápštěho grafických listech vane zraňující nepokoj, ale i něžný dech, v němž nezanikne tlukot srdce ani nejmenšího z ptáků; v takových listech, jakoby vyrývaných koncem ptačího pera, zní hlas houslí.

SOBOTECKÝ GENIUS LOCI ANEB POZAPOMENUTÉ DIVADLO

Město Sobotka i festival Šrámkova Sobotka mají neopakovatelnou atmosféru, která je bezpochyby zapříčiněna nejen faktorem lidským, tedy setkáním vzdělaných, příjemných lidí, ale také atmosférou místa samotného. Soboteckým Olympem je pro mně Šolcův statek, pro někoho jiného snad Šrámkův dům či zámek Humprecht. Bez těchto míst by festival ztratil na přitažlivosti. Bohužel poněkud amorfní jsou hojně využívané prostory sálu spořitelny a sokolovny. Pokud nepůsobí přímo nepříznivě, tak jejich duch rozhodně k úspěchu večera nepřispívá. Prostředí, zvláště pokud v něm chceme předvádět poezii, je faktorem velice podstatným. Málokdo z účastníků festivalu ví, že za zdí přístavku, který je vidět ze zahrady Šrámkova domu, se skrývá sál takřka kouzelný. Sál, k jehož magičnosti přispívá mimo jiné i fakt, že se v něm konaly četné premiéry Šrámkových her, provozovaných přímo v autorově režii. V současnosti je divadlo v havarijním stavu. Jeho budova byla postavena na sklonku 18. století, tehdy však nešlo o divadlo. Byla to solnice, neboť Sobotka v té době měla solný monopol. Po zrušení tohoto monopolu byla budova využívána jako skladiště a v polovině 19. století byl její interiér přebudován v divadelní sál. Stavba divadla musela tedy respektovat rozlohu i charakter bývalé solnice, proto bylo nutno, aby se spokojila se skromnými jevištními podmínkami, podlouhlým klenutým jednoduchým hledištěm a skrovným hereckým zázemím. Adaptace byla úsporná a ve své jednoduchosti velice vynalézavá. V daném prostoru, který nijak zvlášť nevyhovoval divadelním požadavkům, se podařilo vybudovat prostorné, do dvou pořadí členěné hlediště, skromné orchestřiště a na tehdejší podmínky i dosti rozlehlé jeviště. Jeho jediným nedostatkem byla existence masívní barokní, nízko posazené valené klenby, která neumožňovala zřídit provaziště. Toto divadlo je dnes typickou ukázkou zdařilé vestavby divadelního prostoru do obdelného sálu starší stavby. Zmíněný způsob byl v 19. století charakteristický pro maloměstská a vesnická divadla. Sobotecké divadlo je mezi nimi z hlediska historického a uměleckého počinem mimořádným. Nad očekávání pozoruhodná byla totiž i výzdoba hlediště, jejíž návrh provedl po roce 1861 Josef Mánes. V roce 1921 začalo divadlo sloužit i jako biograf, což si vyžádalo další nepříliš šťastné úpravy. Posléze se divadelní provoz vytratil a budova se zazděním jevištního prostoru změnila v kinosál, který zde fungoval až do doby nedávné.

Je politováníhodné, že tento pozoruhodný prostor, který má tak bohatou kulturní tradici, dnes osiřel. A je smutné, že se zde nedochovala ani ornamentální Mánesova výzdoba. Naštěstí je doložena na předloze, díky níž by bylo možné provést její rekonstrukci v plném rozsahu. Při případné rekonstrukci by mělo být hlediště navráceno do autentické podoby, jakou mělo v době Šrámkova mládí. Město by pak mohlo být na útulný historicky i umělecky hodnotný sál patřičně hrdé a věřím, že by jej využilo ke kulturním účelům jako divadlo, kino a reprezentativní sál. V době konání Šrámkovy Sobotky by divadlo bylo pochopitelně centrem dění, jakousi zdejší "Zlatou kapličkou". Byl bych rád, kdyby si sobotečtí uvědomili, jaké nenahraditelné hodnoty jejich divadlo představuje a určili mu šťastný osud.

KOLO VŠECH KOLEČEK ...
Až mám pocit, že je zbytečné cokoli psát. Vlastně by stačilo: bylo to krásné a bylo toho dost. Jenže už vidím, jak by někteří ledabylí čtenáři (a podle některých reakcí jich to pár je) začali spílat redakci za to, že jsme sice řekli, že to bylo krásné, ale měli jsme toho dost. Není to pravda!

Do posledního kola všech "koleček" nemohou z principu postoupit všichni a netroufnu si říci, že ti, co nepostoupili, byli horší než ti, které jsme mohli vidět. Dokonce i kdybych si to myslel, musel bych jedním dechem dodat, že pokud ti, co nepostoupili, byli jen o něco horší, pořád by zůstali vysoko nad běžným průměrem. Do hodiny a půl nejde vměstnat vše, ale to, co se podařilo, bylo úžasné. Ať již autorské songy z dílny Jiřího Šlupky Svěráka, poetické polohy recitátorů textů básnických i minimalistické, ale účinné herecké výkony těch účastníků, kteří před publikum předstoupili s texty prozaickými. Nechci o tom zbytečně mluvit; kdo tam byl, ví. Ten, kdo tam nebyl, musí pochopit, že pouhá slova nedokáží zprostředkovat to vynikající atmosféru, kterou dokázali účinkující i diváci v sálu spořitelny vytvořit.

Bylo to krásné, děkujeme.

Na snímku J. Najmana je zachycen J. Š. Svěrák, který dokázal do pořadu aktivně vtáhnout celé publikum.


2. část


Menu