| Číslo 2 | Ročník XXXVI. | Březen – duben 1999 |
| Ilona Jalovecká | - Sobotka | 99.000,- Kč |
| manželé Matoušovi | - Sobotka | 50.000,- Kč |
| Petr Hudec | - Lavice | 100.000,- Kč |
| manželé Jandíkovi | - Sobotka | 60.000,- Kč |
| manželé Šoutovi | - Sobotka | 20.000,- Kč |
| Roman Kovařík | - Sobotka | 60.000,- Kč |
| Věra Rulcová | - Sobotka | 60.000,- Kč |
| Jaroslav Pelda | - Spyšová | 20.000,- Kč |
| manželé Hejnovi a Petr Hejn | - Sobotka | 60.000,- Kč |
celkem 529.000; Kč
8) Odprodej 606 kusů akcií Východočeské plynárenské (v nominální hodnotě 1000,- Kč za 1 akcii) a 1560 kusů akcií Východočeské energetické společnosti (v nominální hodnotě 1000,- Kč za 1 akcii), které jsou ve vlastnictví města Sobotky, za cenu stanovenou na jednání rady.
II. Zastupitelstvo vzalo na vědomí:
1) Rozhodnutí správní rady Nadace rodného domu F. Šrámka o ukončení existence nadace a jejím vstupu do likvidace, včetně předložení výroční zprávy o hospodaření
2) Uvolnění individuální státní dotace Ministerstva financí ČR ve výší 13.861.000,- Kč na dostavbu ZŠ v Sobotce
3) Návrh Ministerstva kultury ČR na přidělení státní dotace ve výši 450.000,- Kč na obnovu čelní fasády včetně zrestaurování 4 soch na balkóně budovy MěÚ v Sobotce. Tuto zakázku získala ve výběrovém řízení firma R. A. R. spol. s r. o., Dvůr Králové nad Labem
4) Pronájem areálu městs. koupaliště, který získal na základě výběrového řízení ze dne 23. 3. ´99 p. Zdeněk Flodrman ze Sobotky
5) Oznámení Policie České republiky, dopravní inspektorát Jičín, o stanovení dopravního značení pro komunikaci I/16 - "křižovatka u Fruty" s omezením rychlosti na 70 km/hod. v obou směrech.
ROZPOČET NA ROK 1999 - MĚSTO SOBOTKA - PŘÍJMY
| Správa v lesním hospodářství | 200.000,- Kč |
| Ostatní správa v zemědělství | 120.000,- Kč |
| Zdroje pitné vody | 36.000,- Kč |
| Obchod | 3.000,- Kč |
| Mateřská škola | 100.000,- Kč |
| Základní škola | 60.000,- Kč |
| Školní jídelna | 1.330.000,- Kč |
| Zdravotní středisko | 380.000,- Kč |
| Zámek Humprecht | 650.000,- Kč |
| Vnitřní správa | 109.400,- Kč |
| Pokuty | 50.000,- Kč |
| Pečovatelská služba | 5.000,- Kč |
| Koupaliště | 160.000,- Kč |
| Bytové hospodářství | 1.100.000,- Kč |
| Příjmy z prodaného majetku | 500.000,- Kč |
| Hřbitov | 6.000,- Kč |
| Ostatní kom. služby a rozvoj | 50.000,- Kč |
| Daň z příjmu právnických osob - obec | 980.000,- Kč |
| Daň z příjmu FO ze závislé činnosti | 2.200.000,- Kč |
| Daň z příjmu FO sam. výděl. činných | 2.000.000,- Kč |
| Daň z příjmu právnických osob | 2.800.000,- Kč |
| Daň z nemovitosti | 1.000.000,- Kč |
| Ostatní poplatky - místní za VHP | 80.000,- Kč |
| Správní poplatky | 250.000; Kč |
| Odvody za odnětí zemědělské půdy | 35.000,- Kč |
| Poplatek za znečištění ovzduší | 6.000,- Kč |
| Poplatek za psa | 30.000,- Kč |
| Poplatek za užívání veřejných prostranství | 40.000,- Kč |
| Poplatek z ubytovacích kapacit | 10.000,- Kč |
| Dotace:sociální dávky | 1.500.000,- Kč |
| státní správa | 926.000,- Kč |
| školství | 583.600,- Kč |
| Převody rozp. příjmů mezi obcemi | 300.000,- Kč |
| Převod příjmů nad výdaji z min. let | 5.600.000; Kč |
| Rozpočet příjmů celkem | 23.200.000,- Kč |
ROZPOČET NA ROK 1999 - MĚSTO SOBOTKA - VÝDAJE
| Správa v lesním hospodářství | 110.000,- Kč |
| Zdroje pitné vody | 5.000,- Kč |
| ČOV | 15.000,- Kč |
| Komunikace | 2.250.000,- Kč |
| Doprava - územní obslužnost | 5.000,- Kč |
| Ostatní spr. v zeměd. - nákup pozemků | 500.000,- Kč |
| Mateřská škola | 528.000,- Kč |
| Základní škola | 3.357.000,- Kč |
| Školní jídelna | 1.563.000,- Kč |
| Zdravotní středisko | 350.000,- Kč |
| Bytové hospodářství | 2.515.000,- Kč |
| Skládka, svoz odpadů | 115.000,- Kč |
| Veřejné osvětlení | 370.000,- Kč |
| Hřbitov | 40.000,- Kč |
| Ostat. komun. služby a rozvoj | 70.000,- Kč |
| Veřejná zeleň | 100.000,- Kč |
| Místní hospodářství | 713.000,- Kč |
| Koupaliště | 135.000,- Kč |
| Územní plánování | 30.000,- Kč |
| Požární ochrana | 215.000,- Kč |
| Zastupitelstvo | 812.000,- Kč |
| Vnitřní správa včetně provozu budovy | 2.795.000,- Kč |
| Pečovatelská služba | 20.000,- Kč |
| Ostatní výdaje - útulek psů | 15.000,- Kč |
| Sociální dávky | 1.500.000,- Kč |
| Daň z příjmu právnic. osob - obec | 980.000,- Kč |
| Odvod daně FÚ z prodeje majetku | 100.000,- Kč |
| Zámek Humprecht | 837.000,- Kč |
| Rekonstrukce kulturních památek | 1.650.000,- Kč |
| Ostatní kultura:kronikáři, jubilea | 41.000,- Kč |
| Příspěvky dobrovol. spolkům | 140.000,- Kč |
| Příspěvky Středisku MěKS | 805.000,- Kč |
| Příspěvek 500. výročí města Sobotky | 220.000,- Kč |
| Informační středisko | 14.000,- Kč |
| Fond rozvoje bydlení - příspěvek na půjčky | 285.000,- Kč |
| Rozpočet výdajů celkem | 23.200.000,- Kč |
V průběhu roku 1998 bylo na PČR Obvodním oddělení v Sobotce prošetřováno celkem 139 trestních oznámení, což je pokles o 17 proti roku 1997. Ze skladby trestných činů je v popředí majetková trestná činnost, zejména krádeže vloupáním do rekreačních objektů, motorových vozidel a následná krádež věcí.
V roce 1998 bylo objasněno celkem 85 trestných činů, což představuje 72,03 % objasněnosti. Přestupků bylo v působnosti PČR Obvodního oddělení v Sobotce v roce 1998 prošetřováno celkem 110, což je o 18 spáchaných přestupků více než v roce 1997. I zde převažují stejně jako u trestných činů přestupky proti majetku, kdy v poslední době stoupl počet odcizení plastových a plechových popelnic, množí se přestupky proti občanskému soužití.
Vedle již shora uvedené činnosti bylo na Obvodním oddělení PČR v Sobotce řešeno v blokovém řízení ve veřejném pořádku 34 přestupců za částku 2.200,- Kč, v dopravě bylo řešeno 225 přestupců za částku 32.500, Kč. V této oblasti je zaznamenán nárůst v pokutách na místě nezaplacených, kdy jsou postupovány k vymáhání Okresnímu úřadu.
V působnosti Městského úřadu v Sobotce bylo v roce 1998 prošetřováno celkem 47 trestných činů, z nichž se 28 podařilo objasnit, 15 se objasnit nepodařilo a 4 byly odloženy. Přestupků bylo zjištěno 59, z nichž se podařilo objasnit celkem 23 věcí.
V roce 1998 bylo v okrese Jičín spácháno celkem 2.267 trestných činů a objasněno bylo 1.422 trestných činů, což činí 62,73 %.
Při úklidu knihovny ležely až úplně dole. Červené ošoupané desky mezi pomačkanými a noční kávou pobryndanými skripty anorganické chemie z druhého semestru roku 1954. Rozevřel jsem je namátkou a čtu: " ... Já si tě vyprosil na jarní bouřce, dar krásný jsi, utkaný z par ..." Bože, vždyť je to pradávno ztracený scénář našeho studentského literárního večera o Šrámkovi! Tenkrát po akci se někde ztratil a marně jsem ho hledal. Je to tak dávno, že i krásná tradice každoročních Šrámkových Sobotek bloudila tehdy ještě po houbách někde v Pleskotech. Jak to vlastně všechno tenkrát bylo? Rozvzpomínal jsem se, ptal se, hledal.
Ano, 8. srpna 1954 dopoledne se na soboteckém hřbitově mělo konat slavnostní odevzdání dokončené úpravy hrobu Fráni Šrámka veřejnosti. A nic víc k tomu. Schylovalo se už k horkému prázdninovému létu, ve kterém se denně rodí teplé, slastné večery a každé mládí je jimi odněkud zdaleka vyzýváno a je mu krásně slibováno. Takové tehdy bylo i to naše, i když doba kolem nás radostná nebyla a k všeobecnému díkůvzdání létu zrovna nelákala. "Co jsme to za soboteckou študentskou generaci, když se neumíme přihlásit k odkazu těch před námi!" hořekovali jsme jednou na koupališti s Ivanem Kafkou. "Mělo by se něco udělat, přece nejsme takoví srabi!" Šli jsme za jeho otcem blahé paměti: že je to prý výborný nápad, ale on nám pomáhat nebude, protože na to máme sami, a že se na to pak určitě přijde podívat. Tak jsme začali zvažovat možnosti, kompilovat, psát. Nejlépe snad použít způsob jednotícího vypravěče. Kdysi před námi to Honza Novotný a jeho parta parádně předvedli. Ale neměli jsme jeviště, sokolovna se zrovna přistavovala. Nevadí, uděláme ho improvizovaně, ze sudů, prken a závěsů napnutých na lanech. Ivan měl spoustu nápadů. Pak jsem si uvědomil jednu obrovskou možnost, kterou ti před námi neměli: totiž pěvecký sbor tehdejšího Svazu mládeže s širokým repertoárem soboteckých písniček. Mnohé z nich jistě s oblibou zpívával i Fráňa Šrámek ve svých prázdninových večerech v soboteckých hospůdkách.
Se svazáckými soubory to před těmi pětačtyřiceti lety bylo tak: kdo v nich účinkoval, získával důležité kladné body do posudku k přijetí na školu (později se tato svazácká činnost a body z ní všeobecně a jednoduše nahradily přímými penězi z ruky do kapsy). Ale je fakt, že při zkouškách bývala legrace, jak to vždy mezi klukama a holkama bývá. Tehdy se ještě nefetovalo, nepilo, nediskotékovalo, televize sotva začínala, a tak se jen zpívalo, škádlilo, smálo, což nám tehdy muselo stačit. Letní putování po zahraničí byla pohádka přímo od Šeherezády.
První takový velký soubor na velice slušné úrovni v Sobotce vybudoval a řídil náročný a tvořivý Ivo Křiklán, ale když za zásluhy mohl odejít do Prahy na stavařinu, soubor zanikl. Po nějakém čase potřeboval body na medicínu Čenda Pekař. To už se nemusely zpívat písně budovatelské, a tak jeho klavír, taktovka, sobotecké písničky a cvičený dvoj- či trojhlas tentokrát již pomenšího souboru také konaly své. Líbezné housle milé sobotecké postavičky Ládi Škrdlíka, jeho humor i autorita výrazně dominovaly.
Nikdo ho snad jinak neznal, než jak - napadaje na kulhavou nohu kráčí s houslovým pouzdrem po Sobotce. Zpíval jsem v obou jmenovaných souborech, a tak mi bylo jasné, jaký to bude k veršům znamenitý doprovod; navíc členové souboru byli ochotni recitovat a přivedli s sebou řadu šikovných vrstevníků a vrstevnic odjinud, kteří trávili v Sobotce prázdniny. (Dojížděl jsem z Prahy na zkoušky souboru někdy i uprostřed týdne, abych pak mohl domů doprovázet jednu členku souboru a setrvat s ní v užitečných rozhovorech, dokud její rodiče nevstávali roztápět pec). Pokusil jsem se sehnat dobové fotografie tohoto souboru, nejsou ale kvalitní. Jednu jsem se odvážil dát do textu, jestli se tam bývalí účastníci poznají. Nic nevadí, v jakých jsou krojích, berme to jako dobovou módu.
A tak jsme to s Ivanem na těchto základech v několika dnech sestavili a chtělo to dát někomu povolanému přehlédnout. Můj prastrýc profesor Václav Hejn bydlel přes léto na Bůrovně a byl tak laskav, že to přečetl, sem tam něco vytkl, něco poopravil, aby to nenarazilo na politickou cenzúru a ostatní uznal, že my tomu tak po svém rozumíme a po svém Šrámka chápeme. Mám ještě několik jeho rukopisných poznámek a chci se se čtenáři podělit o dojem z jeho rukopisu.
Když se dnes na stránky scénáře dívám, psal bych to jinak. Ostatně každý věk si z básníka vybírá to, co je pro něj právě blízké. A tak nastal čas příprav a zkoušek a ani jsme nevěděli, že výběru recitátorů se za čas bude říkat "casting". Možná proto to šlo pomalu a zdlouhavě, představy intonace byly někdy velice osobité, ale šlo to, neboť byla chuť. Byl to ovšem měsíc dřiny. Nedá se to samozřejmě srovnat s poloprofesionální přípravou, které se dostalo současným soboteckým hereckým jedničkám už od mládí, a vím, že tak, jak přednáší Šrámkovu báseň Sobotka Romana Sittová, těžko někdo jiný na světě dokáže. My jsme to udělali jen tak, jak jsme nejlíp uměli.
Já jsem dostal roli vypravěče, k tomu Splav a nejspíš ještě něco, Ivan se chopil režie a organizace z improvizovaných prostředků (něco udělat z ničeho, a ještě to řídit, to mu zůstalo už napořád), k tomu že s Lenkou Šulcovou nastudují ze 3. jednání Léta výstup Stáza - Jan - "Větříčku, k němu zaleť." A pak už to pamatuji jen sem tam. Ať se na mě nezlobí, koho zapomenu, ale nás, starých vlků, nepříjemně ubylo a zbylí už si ani nejsou jisti, že to recitovali oni. Totéž o vlčicích. Tak například křehoučká Alenka Hořánková, která tu na vagacích chodila s pohledem "svéhlavě snivým", dostala Pohádku, Lidka Kynclová Dívku, hodně jsme spoléhali na Mikana Holana, studenta skoro před promocí a dobrého recitátora. Převzal do péče Les, Jarního poutníka, Čtrnáctiletého, Našeho mlčícího vojáka a možná ještě něco četl. Jirka Náhlovský se naučil Hospodu, Máša Havlíková Květen, další Osečačka Libuška Antoňová krásně zvládla Cestu z bojiště, Tomáš Rybín dokázal svým "Neptej se vlků a neptej se šakalů, orlů se na radu taž ..." rozdrnčet okna sokolovny. Jeho školený mužný bas čerstvého adjunkta z písecké lesnické školy jsme pak ještě báječně využili v mužských sólech v souboru.
Soubor měl střídavě zpívat na jevišti, za jevištěm, případně jen brumendo, klavír a housle spojovaly a podmalovávaly verše samostatně i v andělském souznění. Kdo četl ukázky ze Stříbrného větru, z Těla, kdo recitoval ty další krásné básně, to už si nevzpomínám. Jenom jako bych z široké plejády písní ještě slyšel znít sborový dívčí dvojhlas "Když jsem šel přes lávky". Jen se na ty pěvkyně a na ty zpěváky podívejte na fotografii! Někteří jsou v zákrytu, někteří chybí, jako například tehdy velmi mlaďounká Jaruška Šustrová, která pod jevištěm brnkala místo Čendy na piano.
Přišel večer představení, sál sokolovny se naplnil, na balkoně Dobra Berka naposledy seřizoval reflektory k barevnému bodovému i plošnému nasvěcování scény a za mnou přišel Mikan, že Čtrnáctiletého říkat nebude, protože se mu jeho starší brácha Vašek směje, že už je vlastně inženýr a hraje puberťáka. Vymluvit si to nedal, Vašek byl velká autorita. Krátká porada s Ivanem, vypustit se to nedalo, byly tam slovní návaznosti. Protože jsem to samozřejmě uměl nazpaměť, tak že to tedy odříkám já, že to nikdo nepozná, jak to bylo narychlo. Ale poznal to! Potom veliká chyba byla v tom, že jsme hned v úvodu nepožádali diváky, aby nevstupovali potleskem do sledu pásma, což pak nepříjemně rušilo slovní návaznosti, pracně pro scénář vymýšlené. Jinak všechno běželo bez formálních vad. Stáza šťastně vzdychla a ve světle reflektorového měsíce se odrážela její opálená lýtka, Jan měl klukovsky podhrnuté nohavice, Pohádka byla přímo snová, Mášina typická výslovnost pěkně po pražsku roztékala í v é, Jarní poutník opravdově přihlížel hrám zlatých vážek, Mlčící voják si hlasitě vynutil doznání patronů českých, že tam opravdu stál a tak dále a Znám já jeden krásný zámek - taková to sobotecká hymna - celou to show trojhlasně zakončila. Moje matka seděla vedle strýce - profesora Hejna. Prý celou dobu měl hlavu na hruď skloněnou. Asi snil o mládí, myslel jsem si. Ale chyba, on si nás jednotlivě hodnotil a pamatoval. Po několika dnech nás přišel na schůzku navštívit a pro každého měl pár chyb. "S každou básní se musí měsíc prochodit a posedávat na mezích, než si na Vás zvykne!" Dověděli jsme se třeba také to, že báseň Hospoda, kterou jsme brali jako veselou pijáckou píseň, má být naopak chmurná, tesklivá jako alegorie života. A řadu dalších věcí. Chyby poznal, ale měl i pochvaly a ty hřály.
Spokojená byla i Jarmila Glazarová, vyzpovídala se Ivanovi ze svých dojmů druhý den dopoledne po projevu a pomníku na hřbitově. Takže nám už napořád zůstal dobrý pocit ze splněného předsevzetí, z výzvy, kterou jsme si dali sami.
Pěvecký soubor sobotecké mládeže řízený Čeňkem Pekařem.
V tisku/např. J. Němeček - Noviny Jičínska 26. 10. 98/ se objevily zprávy, vzbuzující naději na nalezení desky se jmény padlých legionářů ze Sobotecka. O osudu desky existuje řada přesných údajů, které zde stručně zaznamenávám.
13. 8. 1936 přijeli do Sobotky zvláštním vlakem členové Společenstva restauratérů, výčepníků a kavárníků v ČSR. Měli i vlastní hudbu a s ní prošli z nádraží na Švehlovo náměstí, kde položili věnec k pomníku selského vůdce Ant. Švehly. Pak se vrátili na Masarykovo náměstí, kde je přivítal starosta F. Balák za město a vrchní poštmistr J. Vogel za Klub československých turistů a Sokol. Výletníkům však přebyl jeden věnec, určený pomníku padlých. Protože ten v Sobotce nebyl, vydali se návštěvníci pod Humprecht a uctili jím Václava Šolce. To byl závažný podnět k vytvoření památníku padlých.
Od r. 1935 byl ředitelem měšťanské chlapecké školy Jaroslav Bošina, legionář, který se myšlenky ujal. Zajímal se o historii legií, pořídil seznam padlých legionářů a připravil tak podklady pro vznik legionářské desky. Ta byla odhalena 20. 6. 1937 na stěně okresního domu (dnes zdravotní středisko). Byla na ní jména třinácti legionářů. V 10 hodin prošel Sobotkou průvod čestné roty 22. pěšího pluku Argonského, legionářů a krojovaných spolků. U desky na Švehlově náměstí stáli od rána čestnou stráž sobotečtí skauti, kteří se tehdy poprvé prezentovali na veřejnosti. Promluvil tu Jaroslav Bošina. Průvod se pak vrátil na Masarykovo náměstí, kde koncertovala hudba 22. pěšího pluku. Odpoledne se na děkanské zahradě konala zahradní slavnost, na které promluvil poslanec Joža David. Zde byla předvedena scéna "Zborov příkladem a příkazem", dílo ředitele Bošiny. Ten také sepsal brožuru "Padlým legionářům ze Sobotecka", kterou vytiskla Lažanova tiskárna. V Masarykově škole práce právě byla od 13. 6. otevřena legionářská výstava.
Dne 14. 8. 1938 byl odhalen v prostoru mezi Masarykovou školou práce (dnes mateřská školka) a budovou okresního úřadu pomník padlým, na jehož přední stěnu byla přenesena deska legionářů, na dvou vedlejších byly desky se jmény padlých z c. k. rakousko-uherské armády. Před 14. hodinou vyšel průvod od nádraží na Švehlovo náměstí. Tam byla vztyčena státní vlajka. Kapitán ruských legií Jar. Bošina pronesl slavnostní řeč, po něm promluvil starosta Balák. Pomník byl odhalen a na vrcholu zažehnut řecký oheň. "Bendl" zazpíval chorál skladatele K. Bendla, hudba zahrála píseň "Hoši od Zborova" a pak promluvil št. kap. Přenosil z Ml. Boleslavi. Studentka B. Bošinová recitovala báseň F. S. Procházky "Mrtví mluví".
Pomník byl vytvořen z betonu. Byl to beztvarý kvádr, na jehož vrcholu byla miska na řecký oheň. Ta v některé další zimě praskla - roztrhla ji zmrzlá voda. Legionářská deska dlouho nevydržela. Po německé okupaci nařídil jičínský Okresní úřad, že musí být odstraněna. Stalo se tak 27. 6. 1940, kdy byla předána do Jičína a tam po ní stopy končí. Její fotografie, ještě na stěně okresního domu, je v nedocenitelné brožuře V. Frýby: "Procházka včerejší a dnešní Sobotkou" /Sobotka, 1937/.
Před 100 lety ...
byl vypracován podrobný projekt dráhy Sudoměř - Stará Paka. Celkový náklad stavební byl určen na 5.300.000 zl. Úsek Sudoměř - Dolní Bousov zněl na 2.700.000 zl., Dolní Bousov - Stará Paka přes Sobotku na 2.600.000 zl. První vlak přijel do Sobotky r. 1905.
Dne 22. 3. schválil zemský sněm království Českého přeřazení Lhoty Zelenečské z okresu soboteckého do okresu libáňského.
Okresní záložna hospodářská v Sobotce odbývala 28. 3. 1899 valnou hromadu. Čistý zisk za rok 1898 obnášel 4.360 zl, 57 kr. Rezervnímu fondu připadlo 440 zl. Dary dostaly např. hospodářské spolky v Sobotce, Dlouhé Lhotě a Všeborsku, pokračovací školy v Sobotce, Libošovicích a Řitonicích. Lidová knihovna získala 10 zl. Na zřízení telefonního spojení a na parní stroj přispěla záložna 100 zl.
Před 60 lety ...
v březnu 1939 oznámilo Hospodářské družstvo v Sobotce, že zřídilo odbor pro zpeněžení dobytka. Spolu s okr. sdružením chovatelů hosp. zvířectva podporovalo i zájmy chovatelské. Pod vedením vynikajícího ředitele Doubka si zemědělci dokázali sami pomoci a nikoho nenapadlo vozit vepře či vylévat mléko před ministerstva.
Dne 9. 3. byl slavnostně předán v Obrubech diplom uznání ústředního výboru Čsl. akademie zemědělské statkáři a učiteli odborných zemědělských předmětů na Lidové škole hospodářské v Obrubech Václavu Najmanovi.
Dne 15. 3. 1939 projížděli Sobotkou od Turnova a Ml. Boleslavi motorizované oddíly německé okupační armády. Nastalo drancování československých vojenských skladů. Cirkus plechový, jak byly vozy německé armády nazývány, potřeboval nutně dovyzbrojiti. Těsně před Velikonocemi nezvládl jízdu z kosteckého kopce německý kamion a skončil v Bílém rybníce. Jeho náklad - protiyperitové pláštěnky a filtry plynových masek roznesla voda na okraje rybníka.
Na soboteckém děkanství nastoupil děkan P. F. Koutcký, který musel opustit Prácheň, zabranou Říší. Slavnou mši svatou sloužil na Hod boží velikonoční 9. 4. 1939. Byl to energický kněz, přímý a statečný, který provedl svou kolaturu obtížným údobím války. Jeho tolerantnost mu dovolila odhalit i desku sourozencům Neumannovým, obětem židovského holokaustu. Stal se kanovníkem litoměřickým.
Spisovatel Josef Knap, rodák z Podůlší, byl zvolen členem IV. třídy České akademie věd a umění.
Na jaře 1939 vysázelo město Sobotka 136 třešní v nově založené třešňovce v Remízu za Humprechtem, 103 švestky, 5 ořechů a 50 hrušní.
Dne 10. dubna 1939 vydal OÚ Jičín vodoprávní nález a povolení k úpravě Klenice a Šlejferny.
Josef Hlubuček prožil většinu svého života jako venkovský učitel, na kterého rády vzpomínají celé generace dětí ...
Ne každému učiteli se stane, že na něho jeho bývalí žáci v dospělosti rádi vzpomínají. Ale ti, kteří kantořinu považovali za víc, než jen pouhé zaměstnání, a kteří se snažili svěřeným dětem předat i něco ze sebe, naučit je lásce k místu, kde se narodili, a po celá léta k nim přistupovali laskavě a zodpovědně, ti v jejich srdcích zůstávají oním PANEM UČITELEM, který má pozitivní vliv na jejich celý život. A zrovna to se ve vesnicích na Boleslavsku a kolem Libošovic stalo člověku, o kterém je následující povídání ...
Josef Hlubuček (* 1924) se narodil v Dobšicích v rodině malorolníka. Až do svých 21 let pracoval v rodinném hospodářství. Velmi toužil po vzdělání, přišla však válka a on musel čekat. Jeho touha vědět víc byla opravdu silná, a proto se dal v roce 1946 zapsat na gymnázium v Mladé Boleslavi, kde také v roce 1950 odmaturoval. "Byl jsem tam nejstarším studentem, "říká. "Chtěl jsem něco dokázat a k tomu musíte něco vědět. Od mládí jsem rád psal. Chodil jsem na poli s koníkem za pluhem a přemýšlel. Dokonce jsem tehdy napsal román z vesnického prostředí. Chtěl jsem být spisovatelem nebo knězem. V seminářích bylo ale po nástupu nového režimu studium omezené, školy trpěly nedostatkem učitelů, a tak jsem si udělal učitelský kurz a doplňovací maturitu na učitelském ústavu a stal se venkovským kantorem."
Prvním působištěm mladého učitele byly Benátky nad Jizerou, záhy však nastoupil na prezenční vojenskou službu a po návratu působil sedm let v Rejšicích na Boleslavsku. Odtud se stěhoval do Sukorad, a když tam vše nově vybudoval a ve škole si postavil nový byt, jednotřídku zrušili a pana učitele poslali do vedlejší vesnice - Března. A protože byl Josef Hlubuček manuálně zručným člověkem, brzy byl znovu přeložen na další školu, kterou bylo třeba opravit: na jednotřídku v Plazích. Tam přišel v době, kdy se malé vesnické školy šmahem rušily a děti byly násilně nuceny dojíždět do blízkých měst. Zrušena byla i školička v Plazích. Naštěstí se uvolnilo místo v Libošovicích, které leží jenom pár kilometrů od Dobšic, a tak tu Josef Hlubuček od roku 1973 "zakotvil" na delší dobu. S rodinou se přestěhoval do rodné vesnice a v libošovické škole působil až do roku 1982, kdy byla jak jinak - opět zrušena.
"To už mně bylo vyloženě líto. Měli jsme na svou dobu mimořádně dobré vybavení. Doslova na koleně jsem vyrobil moderní učebnu s televizí, diaprojektory a se sluchátkovým zařízením. Měl jsem na začátku svého působení v jednotřídce až třicet dětí v pěti odděleních a sluchátka sloužila, aby se vzájemně nerušily. Jedněm jsem něco vykládal, druzí psali, další poslouchali výklad ze sluchátek ... Bohužel, doba rozvoji školství na vesnicích nepřála. Je to nesmírná škoda, protože dětem výuka přímo v místě, kde se narodily, prospívala. S libošovickými dětmi jsem byl až do roku 1988, kdy jsem odešel do důchodu. Každý den jsme jezdili na Základní školu do Sobotky," komentuje tehdejší situaci člověk, který chtěl být původně knězem. A stejně jako kněz celý život cestuje od farnosti k farnosti, cestoval i Josef Hlubuček od školy ke škole. Těžko říci, jakým by byl duchovním ... A jakým byl učitelem? Nato vám nejlépe odpoví libošovické děti. A nejen ony.
"Vlastně se mi v životě splnilo vše, co jsem si přál. Jako má mít kněz blízko k lidem, měl jsem k nim blízko i já. Tím, že jsem mládí prožil na poli a v hospodářství, uměl jsem se postavit ke každé práci. A to lidé na vesnicích ocení. Když mi v Sukoradech teklo střechou do školy, vylezl jsem na žebřík a sám začal s opravami. Když to místní viděli, sami přišli pomoci. A touha být spisovatelem se mi mnohonásobně zúročila v práci s dětmi. Na každé škole jsem s nimi hrál divadlo, pro které jsem také psal výstupy a repliky. Dbal jsem na to, aby se vždy zapojila celá třída, tedy i ti takzvaně slabší žáci. I oni musí poznat, co je to úspěch ... "
"Učitelům za minulého režimu se často vytýká, že sloužili komunistům víc, než bylo třeba. Já už na vojně přihlášku do strany roztrhal a vždy jsem se snažil i v těch nejhorších normalizačních letech obstát. Ano, jednu dvě besídky o Leninovi jsme udělat museli všichni, ale ty další už byly o zvířátkách a ryze dětských příbězích. Hráli jsme hodně pohádky, ve kterých se děti cítí dobře. Nepočítám, kolikrát jsem zkoušel to o Krakonošovi nebo O stříbrné studánce. Dětské divadlo provázelo celý můj život. Myslím, že každé vystoupení něco dětem přineslo. Naučily se správně mluvit, byly kurážnější před veřejností, zažily báječnou atmosféru vzájemné pospolitosti, kdy výkon jednotlivce je podřízen výkonu celku. Do hry se vždy zapojili i rodiče. Maminky šily kostýmy, tatínkové malovali kulisy a když bylo po premiéře, připadalo mi, že celá vesnice jeví větší známky soudržnosti."
Josef Hlubuček měl několikrát možnost své "cestování" po venkovských školách přerušit. Nabízeli mu i ředitelování různých institucí, měl být vedoucím pionýrského domu v Mladé Boleslavi, vždy ale raději zůstal venkovským kantorem. "Cítil jsem se na venkově lépe než ve městě. Měl jsem pocit, že mě tady děti víc potřebují. Venkovské děti jsou trochu jiné a já vždy víc pomáhal těm, kterým učení moc nešlo. Naučil jsem se rozeznávat, zda dítě jenom lajdačí nebo jestli jde o psychickou poruchu. Ty, kterým šlo učení pomaleji, bylo potřeba víc povzbudit, aby dostaly do učení chuť. Dětská duše je nesmírně citlivá a lehce lze napáchat spoustu škod. Když potom děti přejdou z vesnické školy do města, kde jsou na ně kladeny větší nároky, může být pozdě. Hodně se v současnosti diskutuje, jak se mladá generace změnila a jestli časté sledování televize je spíš negativní nebo zda někdy může působit kladně. Na to je velmi složitá odpověď. Dříve, když se děti tolik na televizi nedívaly, byly ve škole více pozornější. Díky televizi ale toho víc ví - mají větší rozhled. Pravda je tedy někde uprostřed a záleží na rodičích, jestli dovedou své děti přesvědčit, že některé programy pro ně opravdu nejsou vhodné ..."
Josef Hlubuček jako správný venkovský kantor stojí i v pozadí většiny kulturních akcí, které se v jeho obci konají. Stál také u zrodu před lety oblíbeného turistického pochodu "Dobšická šlápota". Ta první byla v roce 1979 a v deseti pořádaných ročnících přišlo celkem téměř sedmnáct tisíc turistů. Pro obec, tehdy se 78 obyvateli, bylo ale pořádání akce, na kterou přišlo najednou také přes tři tisíce lidí, nad síly, a tak se "šlápota" v Dobšicích už pár let neuskutečnila. Další Hlubučkovou aktivitou je práce na obecní kronice. Píše jí od roku 1980. Ve třech objemných knihách je zachycen život Dobšic od minulosti do současnosti, nechybí ani místní lidové zvyky a vyprávění pamětníků o dobách dávno minulých. Na jednotlivých deskách je zdokumentována historie jednotlivých dobšických chalup. Těchto znalostí o životě vesnice a jejich obyvatel využívá také při posledních rozloučeních se zemřelými občany, když ve smutečním projevu zhodnotí jejich často těžký život. "V současné době definitivně odchází celá jedna generace chalupníků, čeledínů, děveček a drobných řemeslníků, kteří utvářeli klidnou pohodu české vesnice. Jsem rád, že jim mohu na poslední cestě ještě jednou posloužit," říká bývalý pan učitel a dodává:
"Přál bych si, aby se česká vesnice zase víc probudila k životu. Vždyť ona dnes spí jako šípková Růženka. Autobusy v sobotu a v neděli nejezdí, je tu už víc chalupářů než stálých obyvatel Lidé na venkově k sobě dnes mají mnohdy stejně daleko jako ve městě, a to je špatné. Na vesnici se lidé navzájem víc potřebují. Hodně má na svědomí televize, která sice lidem přinesla poučení, ale současně je od sebe více izolovala. Dokud žili starší lidé, půjčoval jsem jim v místní knihovně knížky, teď už je knihovna několik let zavřená. Přesto jsem pořád optimistou. Věřím, že v novém tisíciletí začnou lidé víc hledat skutečné hodnoty a život se na venkov zase vrátí ..."
(Zaznamenáno v Dobšicích v říjnu 1997.)
"Věřím, že se na venkov život zase vrátí", říká dobšický pan učitel.
Víš, jakou barvu vítr měl by
poté, co strhal loňský prach,
vyvětral vydýchané kvelby
a na mžik usnul v jehnědách?
Co všechno proudná voda vsaje,
když vlnou ledy rozrazí,
přelije odpadkové ráje
i břehy, černé od sazí?
Než dojde ke kvítkům, k té něze,
cloumá se jaro na řetěze:
chce z hlíny -
je tam přimrzlé!
Zdola to zpívá, praská, puká,
jsou to až nepříčetná muka.
A v jarních mukách
není zle.
Zdá se mi býti symbolické, že se Karol narodil 28. března stejně jako např. Jan Amos Komenský či Zdeněk Svěrák. Všichni tři slaví své narozeniny společně s učiteli. Pan Komenský i pan Svěrák jimi opravdu byli. Karol se nestal učitelem z povolání. Neučí dítka přímo ve škole, ale učí, a to nejen dítka, přímo v životě. Mohla bych uvést mnoho příkladů, kdy Karol přispěl k rozšíření vědomostí mých. Ty si na rozdíl od mnoha vědomostí získaných ve škole dodnes pamatuji.
Co se mi vybaví, když se řekne Karol Bílek?
- Vybaví se mi Karol nesoucí štafetu dávných buditelů, dávající příklad svým chováním a jednáním.
- Vybaví se mi moje školní léta na Základní škole v Sobotce. Společně s naší třídní učitelkou Emilií Štěpánovou vedli nás ke vztahu k rodnému kraji, dávali nám možnost uplatnit se i jako dopisovatelé Zpravodaje Šrámkovy Sobotky.
- Vybaví se mi příjemná a přátelská setkání při našich besedách v sobotecké knihovně. Karolův zvučný hlas, zaujatí posluchači, domácí atmosféra, dobrá pohoda.
- Vybaví se mi malá děvčátka, Evička a Jituška, doprovázející rodiče od nejútlejšího věku na většinu besed a setkání. Vybaveny pastelkami a dostatečným počtem papírů malují a malují. Protože jsme některé besedy nahrávali, jsou nedílnou součástí každé takové nahrávky i zvuky tužek, které svým zvláštním kouzlem podbarvují Karolovo vyprávění.
- Vybaví se mi návrh, jakési "pošťouchnutí" ke sbírce, řekněme impuls k nápadu založit Nadaci rodného domu Fráni Šrámka Sobotka a tím zachránit dům pro město a pro knihovnu. A aby nezůstalo jen u slov, jako první položil na stůl dobrý základ - 1 000,- Kč.
- Vybaví se mi sobotecká spořitelna plná dětí. Společně jsme si v roce 1997 připomínali u příležitosti 100. výročí trvání sobotecké veřejné knihovny význam kulturní tradice v Sobotce a na Sobotecku. Karol, ačkoliv nesmírně zaměstnán a vytížen nejen vlastní odbornou prací, ale i aktivní účastí v řadě spolků a organizací včetně místní samosprávy, opět neodmítl přijet a popovídat si s dětmi.
- Vybaví se mi Karol jako zasvěcený průvodce našich literárně vlastivědných výletů v rámci knihovnických týdnů konaných již několik let jako součást Šrámkovy Sobotky i jako věrný přednášející na podzimních besedách v Libošovicích .
- Vybaví se mi trpělivý a obětavý spolupracovník a člen redakční rady Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a redaktor svazků Knihovničky Českého ráje. Bystrozraký korektor, jehož cvičené oko nepřehlédne žádnou chybu při korektuře textů.
- Vybaví se mi osobnost. Odborník, na kterého se s důvěrou obracím s nejrůznějšími dotazy. Když se řekne Karol Bílek, vybaví se mi jeho klidný hlas a ujištění, ano, vím, najdu, napíšu, pošlu ... Stačí zatelefonovat do Starých Hradů a problém se začne rozmotávat jako klubko vlny.
- Karol společně se svojí vlídnou a příjemnou ženou Evou i obě děvčata vítají srdečně každého návštěvníka ve svém království na starohradském zámku, který je celé rodině druhým domovem.
Sečteno a podtrženo, Karol je pro mne svítící maják, který mi pomáhá hledat a nalézat. Jistota, která nezklame.
Jen všechno dobré k šedesátinám přeje
Ptát se mě, od kdy znám Karola Bílka, na to snad neznám odpověď. Jeho matku i otce, jakož i prarodiče z matčiny strany znám od svého dětství!
Otázka by měla znít: "Od kdy jsem jej vzal na vědomí?" Odpověď: "Od 10. 5. 1945, při příjezdu Rudé armády do Sobotky. Za houfem soboteckých občanů vítajících RA stály 3 děti držící se za ruce, všechny tři v ruských rubáškách pozorovaly ruch na náměstí: Karol, Radko a Draga. To byl den, kdy - ač jsem o jeho existenci věděl - mi padl do oka pro svůj bádavý pohled na rušné historické dění."
O mnoho let později, v roce 1954, kdy jsem jezdil do Mnichova Hradiště do zaměstnání (Okresní inspekce požární ochrany, dojížděl Karol do jedenáctiletky tamtéž. To už byl dospěle vypadající kluk, s nímž se dalo o ledačem debatovat. V roce 1956, kdy jsme se Sdružením rodičů a přátel školy v Sobotce připravovali letní tábor pro sobotecké děti, s námi (Dr. Filsakem, Ing. Truhlářem a Standou Mrskošem) už plnohodnotně spolupracoval. Tato spolupráce vrcholila v roce 1957 při přípravě a vedení letního tábora v Dědovicích a Vráže.
V té době již s námi (divadelním odborem sobotecké Osvětové besedy) hrál ochotnické divadlo. V rámci své všestrannosti byl tím nejlepším inspicientem, na jehož práci byl stoprocentní spoleh. V té době jsme se též pokusili obnovit bývalé skautské loutkové divadlo. Bohužel, díky "vzácné pozornosti a péči" různých orgánů: školy, strany apod., se nám to nepovedlo.
Karol studoval VŠ, odkroutil si vojnu ... To se již mezi námi vytvořil přátelský vztah. Přiblížil se rok 1967 - trochu "tání" a psal se rok 1968. Pro mnoho z nás rok radosti, zklamání, bolesti a osobních postihů. I Karol si užil svoje, byl nucen střídat zaměstnání, až pevně zakotvil v milovaném Památníku písemnictví ve Starých Hradech.
Tím moje a jeho spolupráce nekončila, pracovali jsme při vydávání Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a jiných kulturních akcích.
Dělal a dělám s ním rád a na tuto spolupráci vždy vzpomínám.
Redakční rada se připojuje s blahopřáním k významnému jubileu. Karol tento časopis redigoval od jeho počátku, od r. 1964 (s nucenou přestávkou 1974 - 1988). Po revoluci se znovu stává a zůstává členem redakční rady. Jen krátce, Karole díky za vše.
Dr. M. Ryantová a prom. hist. K. Bílek. Foto: J-ík (1995).
(na testamentu je uvedeno Josef Franz Oppolzer; na potvrzení správy kasáren v Mladé Boleslavi o tom, že z pracovní smlouvy neplynou žádné požitky pro pozůstalost, je omylem uvedeno Franz Oppolzer) Jeho nejmladší syn Jindřich se podle katalogu jičínského gymnázia narodil 25. listopadu 1830 v Sobotce. V r. 1850 maturoval na gymnáziu a v r. 1852 byl kadetem ex propris (aspirantem důstojnické hodnosti) u 1. polního dělostřeleckého pluku v Praze. Bylo mu 22 let, a protože nebyl plnoletý, přál si umírající otec, aby se poručíkem stal Karel Půlpán, rytíř z Feldsteinu na Domousnicích. Poručníkem byl ustanoven Jan Čech, býv. justiciár v Rožďalovicích. Podle Jubilejního památníku c. k. vyššího gymnasia jičínského z r. 1907 byl Jindřich Oppolzer (tehdy již mrtvý) c. a k. důstojníkem v Jičíně. V evidenci obyvatelstva vedené po r. 1881 se již neuvádí.
Protože v listopadu 1830 se Jindřich Oppolzer narodil v Sobotce a v r. 1829 projektoval Josef Oppolzer novou sakristii v Libošovicích a Sobotky, lze předpokládat, že se do Jičína přistěhovali ze Sobotky. Protože další jejich děti na gymnáziu nestudovaly, nelze zatím zjistit, kde se narodily.
Karel Půlpán rytíř z Feldsteinu byl majitelem zámku a statku Domousnice, kde v r. 1852 byl syn Josefa Oppolzera Karel hospodářským správcem (Verweser der Oekonomie Verwaltung zu Domousnitz) a kde žila též dcera Friderika (1869 uváděna jako Bedřiška), ovdovělá Brandstetter (narozená 16. srpna 1820), které byl Karel Půlpán při sňatku v r. 1848 za svědka.
Josef Oppolzer byl svému bratru Gabrielovi dlužen 96 zl., které měla postupně zaplatit jeho manželka (vdova). Všechen majetek odkázal třem synům, protože dcera podle Oppolzera již byla vyplacena.
Protože zápis z r. 1848 v knize snubních protokolů, kde většina zápisů je napsána česky, je německý a že celý pozůstalostní zápis je včetně závěti důsledně psán německy, domnívám se, že Oppolzerovi byli německá rodina.
SOA Zámrsk mi odepsal, že v matrice oddaných 1812 - 1836 ani narozených 1784 - 1812 nenalezli hledané zápisy.
V sobotu 27. února se v turnovském muzeu sešli k valné hromadě členové Pekařovy společnosti Českého ráje. Tuto významnou občanskou iniciativu není dnes už třeba šířeji představovat. Podle zvyklosti předcházela schůzování přednáška. Letos hovořil mineralog dr. T. Řídkošil a posluchači sledovali zajímavou cestu od kamenného pazourku přes těžbu drahých rud, po získávání českých granátů a exploataci uranu. Členy společnosti přivítal a jednání řídil prom. hist. K. Bílek, na dobu tří let opět zvolený předsedou. Přednesl zprávu o činnosti, jež plasticky vylíčila i přínos spolku Sobotce.
V roce 1994 přednesla na konferenci historiků o díle profesora Pekaře dr. M. Ryantová referát sledující vznik Knihy o Kosti. Ten se stal inspirací k vydání jedné kapitoly z nedokončeného a nepublikovaného třetího dílu Pekařovy práce v sobotecké řadě Knihovnička Českého ráje roku 1995. Dne 6. června 1998 proběhla na hradu Kosti slavnostní prezentace pátého, ovšem prvního kompletního vydání spisu. U odborné knihy je tolikáté vydání zjev ojedinělý, unikátní. I když profesor Pekař nakonec nemohl knihu dopsat, musíme mu za dílo, u kterého máme štěstí, že mapuje minulost právě našeho kraje, býti vděční. Edičně nové vydání připravila dr. Ryantová a členové společnosti jí za obtížnou práci vyslovili uznání a dík. Kniha o Kosti vydaná nakladatelstvím Elka press byla, snad až na nekvalitně reprodukovaný obrazový doprovod, v recenzích dobře přijata.
Studie dr. J. Hanzala Pekařovo mládí a zrání vyšla jako jedenáctý svazek sobotecké Knihovničky a také na jejím vzniku mají Pekařovci významný (nejen finanční) podíl. Čtivý text sleduje formování Pekařovy osobnosti, využívá opomíjených pramenů a neomílá známé. Též on nalezl v odborném tisku příznivé přijetí. Vernisáž, uspořádaná 3. července při festivalu Šrámkova Sobotka, navázala na přednášku dr. Ryantové. Ta věnovala hlubší pozornost i vztahu prof. Pekaře k Sobotce.
Ediční a publicistická práce patří mezi nejvýraznější činnost členů společnosti. Hovořili o ní prom. fil. V. Jenšovský, člen revizní komise, redaktor revui Od Ještěda k Troskám a dr. I. Navrátil, místopředseda, redaktor sborníku Z Českého ráje a redaktor Podkrkonoší. V obou periodikách nalezneme příspěvky vztahující se k Sobotecku. Dr. H. Maierová, jednatelka, je i představitelkou komerčněji orientovaného Sdružení měst a obcí Českého ráje, ve kterém berou Sobotečtí podíl.
V diskusi vystoupili další vlastivědní pracovníci regionu. Na závěr valné hromady byla přijata obsáhlá zpráva návrhové komise. Ozdobou zasedání se stala volba čestných členů - dr. E. Mikanové z Muzea české hudby (Sobotka od ní má studii o literátském bratrstvu) a prom. hist. K. Bílka z Památníku národního písemnictví.
V nadcházející sezoně čeká návštěvníky řada zajímavých akcí, které obohatí tradiční prohlídky zámku. O Velikonocích, kdy sezona zahajuje, bude opět zpřístupněna věž, doplněná velikonočními "drobnostmi" paní Evy Pánkové. Další výstavou ve věži budou krajky paní Gabriely Tůmové. Vernisáže, která by se měla uskutečnit v magický den 1. května, by se měl zúčastnit i spisovatel pan J. Šmíd. Také hudební doprovod slibuje nevšední zážitek. Výstavu paní Tůmové bude možno zhlédnout do 16. května. Drobné překvapení připravujeme i na "předvečer" svátku dětí, na 29. květen 1999. Tajemstvím bychom ponechali zahalenu i další chystanou akci - noční prohlídky, které bychom rádi uskutečnili 17. července od 20.00 do 23.00. Jen prozradíme, že se návštěvníci budou moci pokochat i pohledem na večerní a noční Český ráj z balkónu. S ohledem na bezpečnost budou vstupenky prodávány v omezeném množství a v předprodeji. 12. června a 14. srpna snad potěšíme i ctitele vážné hudby. 12. června 1999 v 19. 30 se bude konat kytarový recital Lubomíra Brabce a na srpen připravujeme setkání s paní Dagmar Peckovou. Letní návštěvní období pak ukončí opět výstava ve věži, která bude zahájena v posvícenském týdnu a bude zpřístupněna do 12. září 1999. Humprecht se v době psaní tohoto příspěvku čile probouzí a chystá na nadcházející sezónu díky pečlivým rukám rodiny Kratochvílovy. Stejné ruce však už mají za sebou zimní probírky náletů v lesoparku i jejich likvidaci, stejně jako pálení zbytků z kácení vzrostlých náletů za hřbitovní zdí. Do konce dubna, po osazení nového zábradlí a schodiště, bychom chtěli pokrýt nejvytíženější cesty a zámku štěrkovou drtí.
Dlouhodobým přáním je zajistit alespoň částečnou soběstačnost v květinové výzdobě zámku. Začínají nám pomáhat i některé dřeviny, které sázel a upravoval před lety pan Konečný. Zahrádku a bažantnice bychom letos rádi doplnili o další dřeviny a cibuloviny.
Drobné doplňky a úpravy čekají i expozici. Díky trvalé péči a starostlivosti paní doktorky Nadi Kubů byla expozice obohacena již v loňském roce. Radikální změny by se měl dočkat květinový budoárek, doplněním o krásné květinkové grafiky a také dámská ložnice, pro niž získala paní doktorka krásný obraz se sakrálním námětem. Díky vstřícnosti soboteckého důstojného pána Zbyňka Maryšky byla již v loňském roce obohacena expozice muzea o trojici obrazů, které dokonale souzní s ostatními exponáty. Ševcovská místnost se bude chlubit dalším restaurovaným exponátem a v restaurování bychom rádi pokračovali i v letošním roce.
Přejeme si, aby návštěva Humprechtu byla pro všechny milým zážitkem a abychom všichni přežili nadcházející dny a měsíce "bez úhony na duši, těle a majetku".
Libošovice leží v chráněné krajinné oblasti Českého ráje, zhruba 3,5 km od městečka Sobotky, na trase Sobotka - Turnov. Dominantou obce je kostel sv. Prokopa s Prokopským údolím. Ve správním území obce je deset vesnic a dalších 14 samot. Mezi nejznámější patří vesnička Podkost s historickou stavbou hradu Kost, údolí Plakánek a Semtínská lípa. Vesec - památkáři chráněné typicky české roubenky jsou velmi atraktivní zejména pro filmaře. Nepřívěc - gotický kostel, šestiboká zvonice + soubor lip na návsi. Rytířova Lhota - roubené domky, turistická trasa z Podkosti na Trosky. Dobšice, Meziluží, Pleskoty, Malá Lhota, Malechovice - i tato místa jsou turisticky velice atraktivní. Rozsah katastru je 1981 ha a žije zde 463 obyvatel.
Zástavba obce je tvořena rodinnými domky. Část ekonomicky aktivních obyvatel nachází práci v zemědělství, ale většina vyjíždí za prací do Mladé Boleslavi. K dispozici jsou autobusové zastávky a vlaková zastávka v Libošovicích.
Obecní zastupitelstvo vypracovalo místní program obnovy vesnice a postupně ho bude uskutečňovat. Zaměří se na obnovu a rekonstrukci občanské vybavenosti. V Libošovicích např. na mateřskou školu, hasičskou zbrojnici, smuteční síň, dětské hřiště, veřejný vodovod, kanalizaci, veřejné osvětlení, v Podkosti na obecní domek, knihovnu, kanalizaci, veřejné osvětlení, V Rytířově Lhotě na hasičskou zbrojnici, kanalizaci, veřejné osvětlení, v Dobšicích na obecní domek, požární nádrž, kanalizaci a ve Vesci na hasičskou zbrojnici, požární nádrž a veřejné osvětlení.
Obec dbá i na všechny turisticky vyhledávané kulturní památky a velkou péči věnuje i obnovení veřejné zeleně. Podařilo se zlikvidovat černou skládku a osázet ji zelení. Zlepšilo se i udržování hřbitovů a prořezávání lip. Ke zlepšení životního prostředí přispěl i pravidelný svoz domovního odpadu. Podobu společenského života ovlivňuje především aktivita místních spolků.
Každý rok se pořádá 10ti dílný cyklus "posezení se zajímavými lidmi". V zimě se konají tři až čtyři plesy. Zástupci vedení obce navštěvují občany při jejich životních jubileích. Probíhají sportovní akce, střelba na asfaltové terče, fotbalové turnaje, tenisové turnaje, hasičské soutěže a další kulturní akce.
Práce s dětmi je na dobré úrovni. Pořádají se výlety do přírody, dětský den, začátek prázdnin, rozloučení s prázdninami, fotbalový turnaj, mikulášská nadílka, maškarní rej, hasičská soutěž a další akce.
V současné době je v obci výrobní středisko Agrochovu Sobotka, Penzion pro přestárlé občany, dvě prodejny se smíšeným zbožím, parkoviště na Podkosti, prodej technoplynu. Dále soukromí zemědělci, několik drobných podnikatelů a v neposlední řadě čtyři hotely. V obci je malá fabrička, dřívější truhlárna s pětatřiceti zaměstnanci, která je v současné době mimo provoz. Obec usiluje o její znovuotevření, čímž by se více oživilo podnikání v obci a vytvořily se pracovní příležitosti pro místní občany.
