1. část

Z REDAKČNÍ POŠTY

K PRVNÍMU VÝROČÍ ÚMRTÍ JAROSLAVA ŠIMŮNKA

ROZPOMÍNÁNÍ I VZPOMÍNÁNÍ

Možná, že se někomu bude zdát slovo rozpomínání příliš lyrické a zde nepatřičné. Ale moje ilustrační práce, především v moravských pohádkách a pověstech, vždy z lyrismu vycházely nebo k němu spěly - ale také už patří k mému věku, kdy vzpomínat je už těžší a člověk se spíše rozpomíná.

A patří i k tomu krásnému jarnímu dni 25. 4., kdy jsme ukládali na soboteckém hřbitově urnu s popelem Jaroslava Šimůnka do rodinné hrobky.

Význam slova vzpomínat nebo vzpomínat si se mně jeví jako krátkodobá činnost, kdežto rozpomínání sahá myslím dále do času a do hloubky žití.

To moje, skoro třicetileté, přátelství s Jaroslavem Šimůnkem bylo dělné, veselé i vážné, velmi blízké a niterné. Vždyť jen přímá práce na knihách pro děti v Albatrosu byla bohatá, vždy šlo o zásadu, o princip, jak tu nebo onu knihu redakčně zvládnout, literárně i výtvarně, co a jak vybavit pro děti v Klubu mladých čtenářů, aby jich to bylo hodné, ať je to vzdělá i pobaví, ať je to přivede ke čtenářství, k rozpoznání literárních i výtvarných hodnot. Nebylo to mnohdy snadné, často ani ta nedávná doba nebyla vstřícná, ale snad stovky titulů, které se z redakce k malým i větším čtenářům dostaly, byly těmi, které pomohly zorientovat jejich poznání života, citů i vědění. Těžko nevzpomenout také naší činnosti spíše neredakční, i když se odehrávala v redakčních místnostech, většinou ve výtvarné redakci, kam přicházívali básníci, spisovatelé, malíři, kde každá oslava měla svůj ráz, své konkrétní básně, obrazy, konkrétní veselost a konkrétního ducha. Byly to ne oslavy, ale slavnosti svobodného myšlení, veselosti i inspirace pro příští dny, hlavně po vernisážích výstav jednotlivých výtvarníků.

Nemohu nevzpomenout činorodosti Jaroslava Šimůnka a dalších Soboteckých při každoročních oslavách Šrámkových dnů a dnů Albatrosu, vždy na začátku července v domě básníka Šolce. Jaroslav byl zcela jistě, i s Karlem Samšiňákem, autorem vší té několikadenní kulturní činnosti. Kolik tu bylo přátelství, radosti i veselí, ba i šibalství a rozvernosti večer u velikého stolu a se světlem plamenů krbu. Kolik tu bylo písniček a vyprávění a vzpomínek i rozpomínání, kterým obyčejně kraloval nezapomenutelný Zdeněk Mlčoch.

V těch dnech nám všem bylo v Sobotce dobře a já jsem byl šťastný, že tolik různých lidí je spojeno dohromady v tak krásné přátelství.

Asi nikdy na Sobotku nezapomenu a děkuji, že to byl Jaroslav, který mi Sobotku tolik přiblížil.

A také nikdy nezapomenu na putování s Jaroslavem po tolika besedách ve školách a knihovnách po celých Čechách i Moravě. Vzpomínám na Hodonín, Zlín, Boskovice, Cheb, Plzeň, Uherské Hradiště, Trutnov, Vidče, Kunštát a jiné. Dovolte mi ještě zvlášť vzpomenout na mou výstavu v Havlíčkově Brodě na podzim devadesátého šestého roku, kterou zahajoval svým citlivým rozpomínáním Jaroslav. To už nebyl příliš zdráv, a přesto tak obětavě přišel pozdravit práci svého kamaráda. Ještě dnes na to velmi vzpomínám a moc děkuji.

Musím se ještě vrátit k té sobotě 25. 4. 1998 a soboteckému hřbitůvku. Věru, byl to krásný den, který si Jaroslav zasloužil. Přijelo se s ním rozloučit mnoho přátel a známých ze Šrámkovy Sobotky, pro mne i nečekaně básník Jindřich Hilčr s kytičkou žlutých tulipánů, které také položil na hrob Fráni Šrámka a které se mu prý "v autě příliš rozvily."A rozvíjely se v teplém slunci i růže a frézie i další, také chudobky na krajích chodníčků kolem hrobů. Přátelé přečetli Jaroslavův dopis, jeho osobní vyznání Sobotce, zahráli na flétnu a housle a nakonec zazpívali "skoro hymnu" Šrámkovy Sobotky "Znám já jeden krásný zámek..." A vysoké stromy u kamenné zdi hřbitova šuměly a bílé mraky na blankytné obloze pluly vysoko nad námi a před námi sluníčko zvýrazňovalo kubusy soboteckých domů a kostela v osobité panorama, o kterém Jaroslav v jednom ze svých dopisů tak krásně napsal.

Děkuji Ti, Jaroslave, za všechno, čím jsi mě obohatil.

LUMÍR ŠEVČÍK
V Praze v půli května 1998


Bibliografie prací

PhDr. Jaroslava J. Šimůnka, CSc. - i pouze těch zaměřených k našemu kraji a městu - není sestavena. Množství zpráv, úvah, statí zůstává nesesbíráno z časopisů, novin ústředních a regionálních, zapomenout se nesmí na samostatné publikace a obsáhlou činnost redakční. Zaznamenávám alespoň texty ohlížející se za jeho životem (publikované mimo ZŠS).

"In memorian Jaroslava Šimůnka" od K. Samšiňáka vyšlo ve vlastivědné revui Od Ještěda k Troskám (1998, č. 1 - 2, s. 50 - 51), připojena byla obsáhlá črta vzpomínky "Není malých rolí, není malých měst" Z. Heřmana (tamtéž, s. 51 -53). Uložení urny doprovodil okresní deník nekrologem K. Samšiňáka "Jaroslav Šimůnek řídil Šrámkovu Sobotku od roku 1987 prakticky až do své smrti" (Noviny Jičínska 28. 4. 1998, s.8). V celostátním odborném tisku vzpomínal A. Fetters jednak v Literárních novinách (1998, č.18, s.2) sloupkem! Zasloužil se", jednak v Tvaru (1998, č. 12, s.2) při zprávě "Šrámkova Sobotka".

Doplňuji, že na smutečním obřadu v olšanském krematoriu promluvil K. Samšiňák, při lednovém šrámkovském matiné hovořil J. Bílek, vícekrát se vzpomínalo během festivalového týdne.

J-ík


ALMANACH ZAČÍNAJÍCÍCH AUTORŮ

Od léta 1998 vydává turnovské nakladatelství Omikron měsíčník "Almanach začínajících autorů" a jeho prvních pět čísel je čtenářům k dispozici ve Šrámkově knihovně v Sobotce. Mladí i staří pisatelé poezie i prózy mohou tak porovnat svoje práce s výsledky jiných a mohou zde jednoduše najít i dobrou platformu pro vlastní uplatnění, neboť časopis je celorepublikově distribuován. Jeho odebírání zprostředkuje Poštovní novinová služba, knihkupectví nebo i přímo Městská knihovna Fráni Šrámka v Sobotce.

ING. JOSEF JINDRA


ŠKOLNÍ JÍDELNA

Již mnoho let pracujeme ve školní jídelně v Sobotce. Chtěli bychom vyjádřit svůj názor na článek anonymní pisatelky o školní jídelně z 5. čísla Zpravodaje Šrámkovy Sobotky.

Malé děti mají sice normu 6 dkg masa, ale pisatelka opomněla skutečnost, že v syrovém stavu. Maso upečené činí 3,8 dkg. Každý rodič může namátkově zkontrolovat, co má jeho dítě na talíři a jak ve školní jídelně jí. Jsou děti, které si chodí přidávat i pětkát, když jim chutná. A jsou děti, které maso nejedí a nosí ho do zbytků.

Ohledně zařazování ryb, drůbeže a zeleniny chceme podotknout, že vaříme podle peněžních prostředků, které musíme dodržovat. Jsou dané normy, a ne denně mohou být na talíři kuřata a řízky. Ručíme za to, že každý strávník dostane na talíř to, co má dostat.

EVA MACHOVÁ – vedoucí školní jídelny
JAROSLAVA ELEBRANTOVÁ – hlavní kuchařka


JE TO PROVOKACE?

V posledním čísle Soboteckých novin (10/98) nalezneme nepodepsaný krátký článeček s titulkem "Je to provokace...", týkající se druhého, pro nepřízeň počasí bohužel nerealizovaného lampionového průvodu, a odkazujícího na údajný názor "některých občanů".

Článek není první svého druhu. Když jsem vloni odpovídala na invektivu proti této akci, spojenou s loučením s letním časem a pořádanou společně Městskou knihovnou Fráni Šrámka a základní školou, vážila jsem pečlivě slova. Z rukopisu odpovědi, kde jsem celou záležitost vysvětlila, jsem tenkrát vyškrtla a neuveřejnila slova o staromilství, o špatné paměti. Autorovi (autorům?) se však pravděpodobně skutečně nedostává paměti, když se ve stejném tónu vrací (-ejí) k akci, která se navíc neuskutečnila, a bude třeba zřejmě přitvrdit. Nehodlám ovšem rozebírat řadu dalších, mnohdy rafinovaně vymyšlených útoků v celých novinách, vedených stejným směrem, ironických vyjádření, podsunutých významů za použití nejr ůznějších úhybných manévrů, zdánlivě objektivních tvrzení ve skutečnosti přinejmenším zkreslujících realitu. Soudný čtenář si udělá přesný obrázek v atmosféře vzdušných zámků, jimiž se noviny jen hemží, a na druhé straně zahleděných do minula, článků, jejichž autoři, sami mnohé "diplomaticky utajující" a zahleděni do minulých časů, si jedním dechem osobují právo být těmi nejlepšími arbitry všeho, co se v Sobotce děje (jistě s odkazem na demokracii, ale už ne se slušností), ovšemže bez nejmenších reálných výsledků (tj. sehnaných peněz na tak velkolepé plány). Ovšemže to, co se skutečně děje, a kde jsou realizovány desítky miliónů, přehlížejí, nebo aspoň, pokud možno, kritizují. Není potom divu, že - jak se dočteme o sloupeček dále od článku o provokacích vedle - je jim samým leccos "nepochopitelné".

ALENA ČELIŠOVÁ


D´ARTAGNAN

PŘEMYSL DOLENSKÝ

Toho roku (1998) v noci mezi prvním a druhým říjnem bylo značně pršavo. Moc jsem se rozmýšlel, zda mám prověřit ono rčení - "bylo hub jako po dešti". Během dopoledne však déšť ustal, a tak oproti všem houbařským zvyklostem vyrazit do lesa již časně ráno jsem tak učinil až značně později. Ale to byla velká chyba. V lese za Spyšovou jsem chodil jen ve stopách těch, kteří neváhali, kteří si přivstali, a moje obvyklá trasa byla vyznačena četnými stopami okrajovaných "praváků".

Vidina nalézt nějakého byť jen malého hříbka, alespoň na polévku, byla mizivá. Čtyři hříbečky, to byl celkový efekt, když trasa vedla z lesů spyšovských až kamsi k bousovským Rachvalům.

Řekl jsem si - nic naplat, dneska je to chlapče "v háji", a rozhodnut zahájil jsem cestu zpáteční, to již po cestě vedoucí nad skálou Krocnou k fořtovně. Tu se však začalo naplňovat ono úsloví, že naděje umírá vždy až nakonec. Nechtěl jsem ani věřit svým očím! Hřib, který seděl v příkopě snad vyslal nějaký ultrazvukový signál, abych otočil hlavu právě směrem k němu. Následoval onen houbařský rituál, vychutnávaje to, o čem sní každý houbař, přičemž nález takového "praváku" se dá srovnávat jenom s nálezem zlatého valounu.

Ale proč tolik slov kolem jednoho hřiba. Protože to byl krasavec, jakého nenašla ani moje maminka, vyhlášená sobotecká houbařka, ani já za desítky let mojí houbařské vášně. Vážil přesně jeden kilogram a šedesát deka a průměr klobouku čítal plných osmadvacet centimetrů. Byl úplně zdráv, pěkně vybarvený, na stranách kraje trochu zdvižené, takový jaký nosil čtvrtý mušketýr z románu A. Dumase, D´Artagnan.

Co pak říci závěrem. Moji sobotečtí přátelé se v posledních létech zajímali o to, kde budu zase běhat, co právě maluji, ale také často zněla otázka: "Tak co - rostou?" A právě zde jsem byl v posledních zářijových dnech kolem sv. Václava méně úspěšný. Ten "Dartagnan" mně však opět v Sobotce zvýšil moje houbařské renomé.


ADVENTNÍ VĚNEC ZDRAVÍ HOSTY

LUDMILA KOLUMPKOVÁ

Adventní čokoládové kalendáře začínají již tradičně prvním prosincem. Ani oni však nemají pravdu. Advent správně začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi. Je to období očekávání a těšení na příchod Spasitele, na nejpříjemnější svátky v roce. Svátky rodiny a domova.

Kdo si v těchto dnech přivstal, ale velmi brzy na šestou ráno na jitřní mši, uslyší rorátní písně. Křesťané doporučovali po dobu adventního období mírný půst, protože střídmost v jídle bystří rozjímání. Původní barva adventu je fialová, podle kněžského roucha. V minulosti byla prý velkou vzácností. V každém stavení se chystal adventní věnec. Babička vila věnec z chvojí smrkového nebo borového, nejkrásnější byly větvičky jedlové.

Hlavní ozdobou zavěšeného věnce jsou stuhy, na nichž visí. U věnce na stůl potom čtyři fialové svíčky, znázorňující čtyři adventní týdny. Věnec se zdobil přírodními materiály - oříšky, šiškami, křížalami a slaměnými ozdobami.

Z adventních lidových svátků se dochoval svátek sv. Barbory, kdy si má po setmění dívka utrhnout větvičku třešní a potom čekat, zda na Vánoce vykvete a pak se do roka vdá. Děti se těší, co přinese Barborka za okno do punčochy. Pak přijde "Mikulášská nadílka", ta je věčně živá a to ve městěch i na venkově. Důstojný biskup s berlou v ruce naděluje, čert vzadu dupe s metlou a za ním anděl, který sbírá psaníčka od dětí, které si píší do nebe, co by se mělo pod stromečkem objevit. Hlas zvonů zní zasněženou krajinou s přáním těch nejkrásnějších Vánoc, svátků domova a rodiny, přejí ve zdraví šťastné a veselé Vám všem


VESELÁ KOLEDA

Z JIČÍNSKA


Sněhová vločka

BOHUMIL IŠTVÁNEK

Motto: Žádná postava v této povídce není skutečným portrétem konkrétní osoby


Modrá rozhrkaná oktávka vyjela serpentinami nahoru k Příchvoji a zastavila před poslední zatáčkou. Instruktor Jednoty B.K. vystoupil z auta a jako vždy nezapomněl se podívat zpátky dolů, do nádherné kotliny, jíž vévodily Trosky. Vysoká hradba hor ohraničovala celou severní stranu. Vpravo se zvedal Tábor, za ním vlevo dosud zasněžené Krkonoše, uprostřed Kozákov, vlevo pod ním Trosky a docela vlevo hřeben Ještědu. Ranní mlhy vystupovaly z dolin a vycházející slunce osvětlovalo nesčíslné horizonty, které tvárnily krajinu a prodlužovaly ji do dálky, až do nedohledna.

Právě touto zasmušilou zastávkou začínal každého předjaří, se železnou pravidelností, nový rok instruktora vesnických hospod. Se železnou pravidelností jel učinit zápis o výslechu hostinského Zdeňka Forejta stran způsobeného manka. Forejt se sice držel zásady: "Co patří Jednotě, dávej Jednotě", ale jednou do roka, po hasičském bále, splakal nad výdělkem. Zásoby piva, vína, alkoholu a cigaret byly zkonzumovány, ale v pokladně zbyly jen paběrky. Jeho důvěřivost ochotným pomocníkům byla bezmezně naivní a neměla nic společného se socialistickým hospodařením. Vedení Jednoty nemělo v úmyslu poslat hostinského za mříže kvůli manku čtyř tisíc korun. Výslech však musel být proveden a závazek o dobrovolném zaplacení dluhu rovněž.

Když se pokochal pohledem na Trosky, přehoupl se přes poslední terénní vlnku a sjel na neuspořádanou náves. Uprostřed stála hospoda. Objel ji doleva a zastavil na dvorku.

Z prvního komína se kouřilo. To Anežka Plecháčová, bývalá majitelka hostince, zatápěla roštím v kaborkách. Když jí Jednota vyvlastnila tuto její milovanou hospůdku, velkoryse ji nechala dožít v malé vlhké komůrce vedle skladu lahvového piva.

Před vchodem do hospody, hned vpravo, byl přístavek s pisoárem a latrinou. Závan tohoto karbolového a močového smradu byl vydatný a spíš odpuzoval, než vítal návštěvníky. Na té krátké ušlapané pěšince mezi vchodem a zmíněným pisoárem stál špalek, na kterém do jara do zimy sekala Plecháčová roští a vázala ho do otýpek. Díky své píli jich nasekala za letní sezonu stovky. Instruktor však žádnou skládku těchto úhledných balíčků nikde nespatřil. "Asi je všechny dokáže zase spálit. Asi je jí stále zima, sedí u svých kaborek a přikládá a přikládá," říkal si instruktor, když o té záhadě často uvažoval. Tak rád by nahlédl do její komůrky, ale nikdy jej dovnitř nepozvala.

Ten špalek uprostřed cestičky byl kamenem sváru mezi ní a hostinským. Štamgasti o něj v noci zakopávali a kleli.

Instruktor vstoupil do předsíně, ale lokál byl zamčen. "Vždyť by tu dnes měl být. Přijedou pivaři. Schválně jsem si vybral tento den, abych ho tu zastihl," pomyslel si instruktor a zaklepal na dveře paní Plecháčové.

"Pane instruktore, byl tady v lokále, ale jak vás uviděl přijíždět, tak utekl domů," hlásila Plecháčová. Ráda mu sdělovala podobné informace, protože Forejta neměla moc v lásce. Žalovala na něj kde co a stěžovala si na to, jak špatně hospodaří s jejím majetkem.

"Baba jedna. Pořád si myslí, že jí to tady patří. Do všeho se plete," říkával naopak Forejt instruktorovi.

"Pokaždé, když přijedu od Samšiny, tak ten chlap zdrhne," řekl si naštvaně instruktor a sešel dolů před Forejtův zchátralý domek, posazený do blátivého dvorku, obehnaného děravým plaňkovým plotem. "Nechápe moje milosrdné poslání a snad si myslí, že jej chci odvést v poutech přímo k soudu," uvažoval a vykročil vpřed.

Na dvorku zuřivě štěkal huňatý a urousaný pes. Když B.K. odháčkoval vrátka a vstoupil na dvorek, pes přestal štěkat. Zaklepal na zarosené okénko, za kterým se divoce plazily muškáty. Uvnitř zůstalo tajuplné ticho. Zaklepal proto znovu a silněji. Plecháčová stála nahoře na silnici a dodávala mu odvahu: "Jen se nebojte a pořádně zatlučte! On vyleze jako krtek."

Když se v domku nikdo neozval ani po třetím zatlučení, B.K. šel ke dveřím. Uprostřed bylo hrubě vykované rezavé klepadlo. Zaklepal. Byly to rány kupodivu temné a dunivé, jako by se dobýval do starého hradu. Opět ticho. Zaklepal podruhé a potřetí. Marně.

"Jen klepejte dál," volala paní Plecháčová.

Alík se přidal a zablácenými tlapami ještě více matlal už tak dost špinavé dveře. Instruktor se bezradně rozhlédl. Přitom si všiml, že vlevo vedle dveří je malé okénko bez výplně. Napadlo mu, že by měl tím okénkem, které vede do předsíně, zkusit s Forejtem komunikovat.

K Plecháčové přibyly další dvě sousedky. Instruktor strčil hlavu do okénka jako do nory a zavolal do tmy: "Pane Forejte! Otevřte! To jsem já, instruktor B. K."

Mohutný hlas, který vyslal do předsíně, se vrátil ven zvonivě a dutě zároveň, jako by vycházel z obrovského plechového sudu. "Co to proboha bylo?" lekl se instruktor. I dodal si odvahy a zavolal ještě mohutněji. Hlas silného obra vyrazil zpátky a rval mu ušní bubínky. Měl dojem, že se nese celou návsí a že se budou sbíhat další babky. Dostal nápad. Sebral jednu vylomenou plaňku z plotu a prudce ji vrazil do okénka. Na druhé straně zdi, v předsíni, se s obrovským rachotem zřítila plechová vana a zasáhla kozu, která začala divoce mečet. A nejenom to. Začala skákat na vanu a v jednu chvíli, jak se zdálo, do ní dokonce spadla.

"Já jsem ale blbec," ulevoval si instruktor, "vždyť já tady řvu do plechové vany a Forejt se mi kdesi tlemí."

Rachot vany a řádění kozy vykonalo své. Ve dveřích zarachotil klíč a na prahu se objevila Forejtová. Aniž by řekla jediné slovo, změřila si instruktora svým zarputilým pohledem.

"Chtěl bych mluvit s panem Forejtem," řekl B. K. mírně. "Omlouvám se za ten rámus."

"Můj Zdeněk je marod a leží v posteli," zahuhlala.

"To není možné," řekl instruktor rychle, aby zase nezavřela."Před chvílí byl zdráv a něco dělal v lokále."

"Tak se pojďte na něj podívat a uvidíte," řekla Forejtová a šla napřed do světnice.

Instruktor se vyhnul obloukem strakaté koze a vkročil do jejich jediné místnosti. Forejt skutečně ležel pod pruhovanou duchnou, kterou měl nataženou až po bradu. Mžoural očičkama a nejapně se usmíval.

"Pane Forejte, pojďte do lokálu! Sepíšeme jako obvykle zápis, jak jste k tomu manku přišel, že jste to neudělal úmyslně, že jste nechtěl poškodit socialistickou ekonomiku a tak dále. Oni vám to budou srážet ze mzdy tak dlouho, až se to vyrovná," řekl instruktor prosebně, zatím co by ho nejraději někam nakopl.

"Myslíš, že mě nezavřou?" zeptal se Forejt.

"Když to podepíšete, tak ne," řekl instruktor něžně.

"Kdo by to taky tady za mě dělal?" řekl přesvědčen o své nenahraditelnosti. Odhodil duchnu a vyskočil z postele. Měl na sobě pivem prosáklé kalhoty, ušmudlané sáčko s rozedranými rukávy a na bosých nohou černé sešmajdané polobotky bez tkaniček, s nápadně vystouplými boulemi od velkých palcových kloubů. Že ležel v těch polobotkách pod duchnou, instruktora nikterak nepřekvapilo.

"Tak pojď," řekl klidně. "Já ti to podepíšu."

* * *

Před námi je duben, Měsíc bezpečnosti a boje proti požárům. B. K. se tentokrát přiřítil od Markvartic a zajel přímo ke špalku, v kterém byla zaseknuta sekyrka. Bylo opět úterý a Forejt čekal v lokále na dodávku piva. Dnes neměl šanci uniknout.

Když instruktor vystoupil z oktávie, spatřil v roští vedle špalku ležet Plecháčovou. Na chvíli propadl panice. Potom se vzpamatoval a vletěl do lokálu. Forejt u výčepního pultu něco čaroval s lahvemi.

"Pane Forejte, vítě, že Plecháčová leží venku mrtvá?"

"Kdepak mrtvá! To ona má takovou motanici a jak venku svítí sluničko, tak to s ní praští," vysvětluje klidně Forejt.

"Venku žádné sluníčko nesvítí," namítal instruktor.

Forejt nabral do půllitru z výlevky špinavou vodu a šmajdal s ní na dvorek. Pokropil Plecháčovou a společnými silami ji postavili na nohy. Když přišla trochu k sobě a oprášila si zástěru, pohlédla provinile na instruktora a zeptala se: "Neosahával mě Forejt? On je to takovej starej sviňák."

"Co vás to napadá, paní Plecháčová! Buďte ráda, že jsme vás vzkřísili," řekl instruktor mírně a dodal: "Je Měsíc bezpečnosti práce a požární ochrany. Letos se kromě jiného musím konečně podívat na tu půdu. Dnes se nebudete vytáčet, že od ní nemáte klíč. Jste tady oba, a tak vás žádám, abyste mně umožnili prohlídku této tajuplné místnosti."

"Tam není nic k vidění, pane řediteli," pospíšila si Plecháčová. Někdy instruktora záměrně nazývala ředitelem.

"Jen to otevřte!" vykřikl Forejt. "Já klíč od toho nemám a ona mě tam nechce pustit," žaloval.

"Paní Plecháčová, přineste ty klíče! Nařizuji vám to nekompromisně," řekl instruktor a prohlížel si starý visací zámek JASO.

"Pane řediteli, já opravdu žádné klíče nemám. Na co by mně byly?" vytáčela se marně Plecháčová.

"Moje tušení přechází v pevné přesvědčení, že tady jde o nějakou boudu," zvýšil hlas instruktor. "Jestli se rozumně nedomluvíme, přijdou sem hned četníci! Varuji vás!"

"To že byste byl tak ukrutnej?" naříkala Plecháčová.

"Proč zrovna ukrutnej? Možná, že tam někdo ukrývá nějaké zbraně," řekl instruktor.

"Tak já pro ně jdu, když jinak nedáte," řekla plačtivě Plecháčová.

Za chvíli byla zpátky a odemkla visací zámek na petlici.

Stoleté dřevěné schody byly silně napadeny červotočem a prošlapány. Na každém byla nějaká stará bota, miska, bačkora, lahev, hrnec, kastrol a vyřazené otlučené půllitry.

"Už na první pohled vidím, že bezpečnost je tady v hajzlu," prohlásil instruktor a jal se opatrně vystupovat nahoru. To, co uviděl, to jej opravňovalo k tomu, aby upadl do mdlob nebo do šílenství. Stovky a tisíce otýpek klestí byly napěchovány od podlahy až po střechu. Oba popraskané a opadané komíny, v nichž byly škvíry na půl palce a z nichž vyletovaly bujné jiskry, byly obloženy roštím. Všude na troud suché roští. Jen uprostřed úzká ulička. Stačilo kýchnout při horečce a naráz celá půda vzplála. Jak si tady Plecháčová svítila, svědčil na posledním schodě kahan se zbytkem svíčky.

"Kdo to sem nanosil?" zakvílel instruktor, i když věděl, že se ptá zbytečně. "Každý rok píši do zápisu, že půda je čistá a zbavena pavučin, jakož i všech hořlavin! A kde je hasící přístroj? Pane Forejte, víte, že za to zodpovídáte, jako vedoucí? Proč jste sem dovolil skladovat suché roští? Vždyť vy od této chvíle nebudete moci zavřít oko ani na okamžik, dokud to všechno nevynosíte ven! Viděl jste ty zchátralé komíny? Jak to, že tato prokletá bouda už dávno nevyhořela? Teď se ale provede zápis důkladně a podepíšete jej oba dva. Já si to na svém triku nenechám."

* * *

Na poradě instruktorů vedoucí pohostinství K. Š. zle káral instruktora B. K. za nedostatky v Příchvoji.

"Jsou tady dvě stížnosti. Jedna od Ateliérů Barrandov a druhá z ministerstva kultury. Půjde-li to tak dál, třetí příjde přímo od prvního tajemníka úvé," začal vedoucí a demostrativně ukázal hustě psané papíra A4 s modrou úřední hlavičkou. "Prý je tam zaneřáděná latrina a hostinský čepuje pivo do špinavých sklenic. Chodí špinavě ustrojen a bos. Nemá na prodej ani špekáček, či kousek salámu, k pití kromě piva má jen rum. V lokále je špína a bláto. No prostě, ostuda až na půdu."

Instruktor B. K. chvílemi klopil zrak a chvílemi mu vřela krev v žilách. "Už jsem vám několikrát navrhoval, abyste hostinského vyměnili," protestoval. Přitom chtěl říci, kdeže je zakopaný pes, ale bylo by to zbytečné.

"A koho tam dáme? Máte někoho na jeho místo? Snad ne starou majitelku Plecháčovou? To by bylo politicky neúnosné," řekl K. Š.

"A to je politicky únosné, když předsedou dohlížecího výboru, který by na to měl dohlížet, je sám Forejt?"

"Není tam žádná jiná důvěryhodná osoba," tvrdil K. Š.

"Kromě toho je Forejt již v důchodu, dělá pošťáka a organizuje pohřby, na kterých pronáší smuteční projevy."

"To poštovnictví má povolené jako vedlejší pracovní poměr, jedná se o nepravidelnou výpomoc. A ty pohřby, to je veřejně prospěšná činnost. V tom jej můžeme jen podporovat," trval na svém vedoucí K. Š.

"Výsledek je ten, který máte v ruce," rozčílil se instruktor.

"Tak dobře, dobře. Uklidněte se pane K. Zajeďte tam a zjistěte, proč má o hospodu v Příchvoji zájem ministerstvo kultury a Ateliéry Barrandov," ukončil záležitost vedoucí pohostinství.

* * *

Modrá rozhrkaná oktávka vyjela serpentinami k Příchvoji a zastavila před poslední zatáčkou. Instruktor Jednoty B. K. vystoupil z auta a jako vždy nezapomněl se podívat zpátky dolů, do nádherné kotliny, jíž vévodily Trosky. "Už budou kvést třešně," řekl si nostalgicky a pokračoval v cestě.

Zajel na dvorek, vystoupil z auta a připadal si jako v Jiříkově vidění. Na statku, vedle hospody, se oháněly dva tucty řemeslníků truhlářským a tesařským nářadím. Stavěli vyřezávané ploty, natírali a oblékali do nového kabátu vedlejší domky a nejvíce se věnovali vysokému roubenému domu, který chtěli zřejmě předělat na pohádkový zámek. Ničemu zatím nerozuměl. Jak se tak díval na ten ruch, někdo zahoukal jako siréna. V tu ránu všichni ustali v práci a běželi do hospody.

"Pivo, párek, rum, pivo, párek, rum," vykřikovali jeden přes druhého.

Hostinský přinesl kotlík horkých párků, na talířích měl předem napleskanou hořčici, v ošatce chleba. Všichni si svačinu vzali ke stolu a pak si chodili pro pivo, které Forejt mezitím roztočil. Zdálo se, že si ho už trochu vycvičili.

"Co se tu proboha děje?" zeptal se instruktor, když byli všichni nakrmeni a napojeni.

"Jsou to Pražáci. Předělávají vedlejší statek na nějakej ruskej dům. Prej tu budou něco filmovat. Taky prej přijede Trejtnarová a Hudečková," vysvětloval Forejt. Víc z něj nedostal.

"Jak jsou tady dlouho?" zeptal se instruktor.

"Zítra to bude čtrnáct dní," odpověděl Forejt.

Když se opět hospoda vyprázdnila, začal B. K. s výslechem: "Jsou s vámi spokojeni?" zeptal se blahosklonně.

"No, zpočátku kafrali, měli pořád nějaké připomínky, ale už si zvykli," řekl spokojeně hostinský.

"Tak proč si na vás stěžovali? Na podnik přišly stížnosti ze dvou instancí! Dokonce sám ministr kultury si stěžuje na zdejší poměry."

"To bude nějaká mejlka," namítl hostinský.

"O žádnou mejlku nejde, pane Forejte! Podívejte se sebekriticky na sebe! Máte špinavé šaty, nechodíte sice bos, ale naboso v sešmajdaných polobotkách bez tkaniček, bez košile, a to špinavé sklo a pult! No prostě, hrůza!"

"A to vidíš až teď? Dřív ti to nevadilo?" rozčílil se Forejt a začal mlátit sklenicemi.

Instruktor se zarazil. "Vlastně máte pravdu, už jsem si taky zvykl," přiznal svoji malou náročnost a pokračoval: "Kde máte bílý plášť? Vemte si aspoň na sebe něco bílého a hned budete lepší vypadat. Vždyť ho tady někde budete mít. Každý hostinský ho dostal. Každý pobírá dvanáct korun měsíčně na praní."

Forejt zanechal umývání sklenic a šel přes předsíň do skladu. Otevřel starý kredenc a zespodu vytáhl zmuchlaný a plísní zapáchající plášť.

"Oblečte se do toho!" přikázal instruktor.

Hostinský neochotně na sebe navlékl plášť. Instruktor se zhrozil.

"Vypadáte v tom jako hastroš do zelí," konstatoval zdrceně. "Ať vám to manželka vyžehlí a víc dole založí. Rukávy jsou také dlouhé. Proboha, snažte se aspoň trochu!"

Když instruktor vypsal všechny úkoly pro odstranění nedostatků do inspekční knihy a písemně mu nařídil nosit při obsluze čistý oblek a bílý plášť, všechno mu znovu hlasitě přečetl.

Forejt přitom kýval hlavou a potom řekl: "Napsal jsi tam taky tu plesnivou zeď, tu latrinu bez vody, tu prohnilou podlahu a ty rozmlácené židle? To se jim také nelíbilo."

Instruktor věděl, že vždy, když mají výjimečně hostinští pravdu, je lepší couvnout.

* * *

Na staveništi stál architekt s plánem v ruce. Na stole mu ležely různé šablony, podle nichž byla vyřezávána různá okruží a ornamenty dřevěných ozdob. Dvoupatrový starý dřevěný dům dostával nový oblek. Stavěla se nová brána a branka, nové ploty, odstraňovalo se hnojiště a vytvářela se pevná podlaha na dvoře, kde budou hlavní scény.

"Spěcháme, spěcháme, pane řediteli," řekl architekt místo pozdravu. "Tady roste dům bohatého ruského kupce. Jak jistě víte, televize tu bude natáčet operu Káťu Kabanovou. Všechno musí být hotovo do rozkvětu těchto nádherných třešní," řekl a ukázal na zahradu. "Až bude všechno v květu a bude zářit slunce, přijedou filmaři a herci v čele se slavnou Evou Trejtnarovou. Přijeďte se podívat!"

"Přijdu, pane inženýre, ale dovolte mi, abych se zmínil o vaší stížnosti stran tohoto hostince ..."

"S tím nemám nic společného. Co se toho týče, je tady jen pro zlost. Dělníci mi tam vysedávají a pijí rum s pivem a práce nestojí za nic. Berou velké cestovné a příplatky a s touto prací v terénu musí počítat. Všude nemají za zadkem hospodu jako tady."

"Tak proč přišly na podnik dvě stížnosti? Jedna od vašeho podniku a druhá přímo z ministerstva kultury?"

"V tom bude mít prsty ředitel televize Jan Zelenka. Ten se do všeho plete. Víc vám k tomu neřeknu."

"Nezlobte se, že jsem vás obtěžoval. Kdybyste něco potřeboval, tak mně vzkažte po hostinském," řekl instruktor.

Inženýr zvedl hlavu od svých plánů. "Kde tady mohu nakoupit dobré řezivo na fakturu?"

"To vám milerád poradím. V Turnově za nádražím. Je tam vedoucím nějaký pan Roubínek. Povězte mu, že vás posílá B. K. Mimochodem, myslel jsem si, že vše vyrábíte ve svých dílnách na Barrandově a tady to jen slepujete dohromady."

"Co vás napadá! Materiál sháním, kde se dá, a improvizuji přímo na místě," řekl architekt.

"Vy improvizujete? Vy nemáte přesné nákresy a plány, jak takový ruský kupecký dům vypadá?"

"Nic takového nemáme. Tyto parády jsem si musel vymyslet," řekl inženýr a ukázal řadu šablon. "Psal jsem do Moskvy na naše velvyslanectví, aby mi něco sehnali z ruského muzea či skanzenu, ale bez výsledku. Nikdo už tam neví, jak takový kupecký dům vypadá. Ruskou vesnici zaplavila sovětská architektura s hvězdami a se srpem a kladivem."

"Podle čeho jste tyto šablony vyráběl?"

"Podle ilustrací ve starých románech od Tolstého, Čechova, Turgeněva, Dostojevského a jiných u nás knižně vydaných."

"To však malovali naši malíři! Oni tam byli? Jak mohli dodržovat věrnost ruského folklóru?"

"Já nevím, zda tam byli, ale dobře to namalovali, a je to pro mě jediný materiál, podle kterého tady stavím tenhle kupecký dům."

"Tak mě napadá, pane architekte, co by se stalo, kdyby tady přistáli Marťané a chtěli by zjistit, v které zemi jsou. Ti by z toho byli tumpachoví. Není to Rusko, ani Český ráj."

"Vám se to nelíbí?" urazil se architekt.

"Což o to, je to pěkný."

"Tak vidíte! Takový dům nebudou mít ani v Rusku!"

* * *

Uplynul týden. Třešně se připravovaly, že vybuchnou jako ohromné bílé prskavky. Instruktor B. K. jel zase zkontrolovat, zda hostinský Forejt dodržuje hygienické zásady a jak pokročila stavba ruského kupeckého dvora. Vzal to od Markvartic, aby ho přistihl při plné práci.

Řemeslníci měli přávě přestávku a hostinský rozdával teplé párky s hořčicí na ušmudlaných talířích. Byl oblečen tak jako posledně a předposledně, v usmoleném obleku, bez košile, naboso a v sešmajdaných polobotkách bez tkaniček, s nápadně vystouplými palcovými klouby. Jeho zmuchlaný bílý plášť visel na hřebíku na plesnivé zdi u dveří.

Instruktor se právem rozčílil. Strhl plášť ze zdi a hodil jej na Forejta. Překvapený hostinský ani nedokončil výdej a provinile si jej oblékl. Vypadal skutečně jako hastroš do zelí. A tu se stalo něco, s čím instruktor nepočítal. Všichni se na něj se zlou obožili. Že jim buzeruje jejich dobrého hostinského a že neoceňuje jeho práci.

"Ale pánové, nechcete zase posílat stížnosti? Tentokrát na mě?" bránil se instruktor.

"My jsme si nestěžovali! My máme svého dědka docela rádi! My jsme vlastně rádi, že ho tu máme takovýho, jaký je! Bez toho pláště!" volali jedni, zatím co druzí říkali: "Kdyby byl jinačí, tak by nás to tu ani nebavilo."

Konečně vybuchly třešně jako obrovské gejzíry. Kupecký dvůr s vysokým domem byl připraven k filmování. Architekt byl spokojen. Přijeli filmaři a herci v čele s paní Evou Trejtnarovou-Hudečkovou. Točily se záběry slavné Janáčkovy opery Káťa Kabanová.

Když skončilo natáčení, všichni přiběhli do hospody a Forejt jim točil pivo do starých zašlých sklenic. Přijel i slavný houslista Václav Hudeček. Všichni se šli podívat na starou plesnivou hospodu, kde vypili nejednu skleničku rumu.

* * *

Přišlo parné léto a vesnickému lidu se zachtělo hasit žízeň douškem vychlazeného piva či citronovou limonádou. Socialistický obchod hlásal na barevných plakátech, že je připraven plnit své poslání ve městě i na venkově.

Příchvojský hostinský si však nasadil pošťáckou čepici a chodil od domu k domu. Roznášel noviny, dopisy a upomínky. Vybíral inkaso a doručoval důchody. Unaven obchůzkou, dřímal pak na lavičce před svým domkem a uvažoval, má-li jít čepovat, nebo složit své unavené tělo do postele.

Před hospodou trpělivě čekají štamgasti i děti se džbány na večerní otevírací hodinu. Když se nemohou dočkat, házejí kameny na Forejtův domek a nejeden kámen vletí otevřeným oknem do postele. Nezbývá tedy nic jiného, než aby unavený pošťák šel do druhé směny.

Když hostinský otevře výčep, vyvalí se odtud těžký zápach po špatném tabáku, od přeplněných popelníků a nakyslého piva. Okno je oblezlé mouchami a valná část jich pochcípala na skle a v pavučinách. Na pevném stolku za výčepním pultem stojí malá litinová pokladna od Hynka Klepetáče, Praha, Železná 11. Svým zaprášeným vzhledem a záhadnou minulostí se marně snaží dodat prostředí únosnější ráz. Nahoře na pokladně je kupa nikdy nečtených podnikových směrnic, nařízení a ceníků. Vedle pokladny visí polička s cigaretami a s doplňkovým zbožím: několik bonbonů, tvrdé tyčinky, rozlepené tatranky a žvýkačky. Před pokladnou je piksla od zavináčů na drobné mince. Na výčepním pultě jsou od včerejška neumyté sklenice a od rumu zahnědlá štamprlata.

Příchvojáci si sednou za stoly, na nichž jsou lívance zaschlého lepkavého piva. Plné bakelitové popelníky smrdí, jako když se škvaří koňská kopyta. Hosté sedí a tupě se dívají, jak Forejt začíná točit do nemytých sklenic. Zvětralou hnědou pěnu s kalným pivem usedlým v trubkách dává stranou a potom ji přilévá do natočených sklenic. Hosté ochutnávají, co jim bylo natočeno, vyprsknou, co nejde spolknout, a vylévají tu břečku do výlevky. Konečně po druhém až třetím pivu si pochutnávají a přestávají reptat. Dětem hostinský natočí plné džbány a přidá odstavených slivek. Děti nemohou nic namítat a za zbytek drobných si kupují rozlepenou tatranku nebo rozmokvanou žvýkačku.

Kolem deváté hodiny Forejt usíná ve stoje. Příchvojáci mu odtrhnou ruce od pípy a posadí ho na přepravku s lahvemi. Dál si točí pivo podle libosti. I rum si nalévají a dělají si čárky na účtenkách. Někdo poctivě, někdo méně poctivě. Pijí a hlučí. Už nikomu nevadí zašlé sklenice a hnědá štamprlata od rumu. Hospoda se stává příjemnou a útulnou, snad nejkrásnější v celém okolí.

Ne každý je spokojen s touto obětavou službou hostinského Forejta. Zase se najde někdo, kdo šťourá a kritizuje. Zas je instruktor B. K. kárán a je mu vyhrožováno za neschopnost zjednat pořádek. Zase je vyslán na mimořádnou kontrolu a aby pozvedl službu na patřičnou úroveň.

Vybral si zase úterý dopoledne, kdy přijedou pivaři, a naplánoval si obchvat hostince od Markvartic, aby mu viník neunikl. Zastavil rozhrkanou oktávku těsně před špalkem, na kterém sekala Plecháčová klestí a vázala je do otýpek.

"Pomáhej Pán Bůh," pozdravil, sotva zaklapl dveře od auta. "Je tam hostinský?"

"Včera neměl zase pivo. Chlapi neměli co pít a strašně tady nadávali," hlásila Plecháčová.

"Asi mu dali malý příděl," snažil se hájit hostinského instruktor.

"Vždyť si vobjednává jen čtyři půlky. Mně budete něco povídat," trvala na svém Plecháčová a sekala dál klestí.

"Podívám se na to, paní Plecháčová, a potom vám řeknu, kde byla chyba. Ještě že vás tady mám. Doufám, že neukládáte ty otýpky zase na půdu!"

Inspekční kniha je kronikou svérázné hospody v Příchvoji a zanedbaného hostinského stavu. Instruktor do ní sděluje své dojmy a zajímavé poznatky. Odvolává se na zásady, které dělají z hospody útulek pro všechny, kteří zde hledají útočiště před nepohodou a místo pro občerstvení svých prázdných žaludků a vyprahlých úst. Vše, co napíšete, zůstává ukryto v zažloutlých listech jako v duté vrbě. Když inspekce skončí, hostinský hodí knihu k hromadě nevyřízené pošty na nedobytnou pokladnu Hynka Klepetáče se slovy: "To jsou pořád nějaké novoty! Chcete na jalové krávě tele! Jen ať to někdo zkusí!"

Instruktor dnes končí svoji povinnost, a protože jeho prosby a dobře míněné rady nejsou brány v úvahu, zpřísní svoji tvář i slova. Potom vyjde ven k oktávce a chce rychle odtud odjet. Nejednou se mu zprotivila tahle hospoda, jde mu na nervy a nedá mu spát. Hlavně ten pohled na Forejta jej k smrti deprimuje a přivádí k zoufalství.

Hostinský, když slyší zase tu samou písničku, vyběhne k oktávce, má vykasané rukávy a v pravé ruce svazek klíčů. "Do prkýnka, už toho mám dost! Pojď si to dělat sám, když seš tak chytrej!" a mrští svazkem klíčů vysokým obloukem za vysoký černý bez.

Instruktor sleduje dráhu letu. Cosi mu říká, aby znal místo, kam klíče dopadnou. Neví totiž, čeho je Forejt schopen. Najednou ho nepoznává. Něco v něm prasklo, jak ve starém budíku.

Klíče spadly na druhou stranu silnice vedoucí do Markvartic a do Sobotky, do vysokých a hustých kopřiv. B. K. zachová klid a nehne ani brvou, sedne za volant a otevřenými dveřmi volá: "Pane Forejte, co jste teď udělal s klíčema, to je vaše věc. Já vám je hledat nebudu, ani vás nebudu prosit, abyste dál hlídal provozovnu, kterou vám svěřil lid, aby to tady lidi nerozkradli. Já může maximálně udělat to, že teď zavolám ze Sobotky na VéBé, že je tady otevřená hospoda."

Hostinský byl však rozběhnut k svému domečku, nechávaje hospodu bezprizorní.

Instruktor zmizel s oktávkou za zatáčkou. Zastavil a vrátil se deset kroků, aby sledoval, jak to dopadne. Nemýlil se. Forejt se mezitím vrátil a s vykasanými rukávy se hrabal ve vysokých kopřivách. Láteřil a pištěl bolestí po žahadlech tak dlouho, až klíče našel. Aniž se ohlédl, vrátil se do hospody.

* * *

Je Štědrý den.

Týdenní plán instruktora je nemilosrdný. Ještě dnes odpoledne je nutno vykonat cestu do Příchvoje a uzavřít tak úspěšný rok socialistických služeb obyvatelstvu v pohostinství.

Oktávka dosloužila, a proto nezbývá nic jiného, než vykonat cestu pěšky. Šel silnicí od Sobotky a vlevo za lesem vkročil do polí, aby si zkrátil cestu.

Vítr honil vločky nového sněhu po ušlehaném bílém betonu. Ty se zachycovaly za vyčnívající stébla nebo padaly do ostrých srnčích stop. Než došel do Příchvoje, vítr ustal a začalo chumelit. Instruktor zůstal stát v širém poli. Nastavil pravou ruku a nechal si na předloktí padat velké vločky. Byly složeny z tisíců malých krystalků a jehliček do symetrických tvarů. Nechtělo se mu věřit, že tyto překrásné ledové květy vytvořila příroda jen pro potěšení lidí. "Jak zvláštní a podivný svět," uvažoval a díval se jako u vytržení do tohoto mikrosvěta, v němž se zračila nekonečnost vesmíru. Vedle tohoto zázraku si připadal tak nicotným a malým. Pokorným a skromným - až jej to deprimovalo a omračovalo. A přec by rád pronikl do tohoto světa nirvány, ale nebyl na tento okamžik ještě připraven. Ta sněhová vločka se dotkla jeho bolestivého místa a to stačilo, aby se zachvěl.

Je Štědrý den a instruktor dával vinu osudu a nepříznivému shluku náhod, že mu zůstala ke kontrole právě tahle hospoda, s níž měl po celý rok takové patálie. "Doufám, že hostinský už bude ve výčepu a nebudu jej muset shánět. Možná, že se bude připravovat na štědrovečerní provoz. Ale Bože, jaký to Štědrý večer v takové nepřívětivé hospodě? Neměl bych se vrátit? Neměl bych udělat změnu v plánu a jít do Markvartic nebo k paní Klokanové do Samšiny?" uvažoval. Než však dospěl k jakémusi rozhodnutí, nohy jej zanesly na dvorek hospody. Z prvního komína stoupal dým. "To paní Plecháčová jistě sedí u svých kaborek a přikládá a přikládá nasekané roští. Na žhavém plátě kypí v modré konvici voda na čaj z třezalky nebo z černého rybízu, možná i z lipového květu. Ona mě však nepozve do své vytopené komůrky, z které nevyjde celou zimu," říká si instruktor a vkročí do tmavé předsíně.

Pozdravil a sundal si kabát, který pověsil na hřebík. Velká plesnivá mapa na zdi byla zakryta několika archy balicího papíru. Forejt myl nad výlevkou sklenice. Jinak byla hospoda prázdná.

Chtěl si vzít inspekční knihu z kupy na pokladně, ale na ní stál malý vánoční stromek, ozdobený tu tatrankou, tu balíčkem cigaret, tu žvýkačkou, ale převážně velkými červenými jablky. Větvičky se pod jejich vahou ohývaly a ochotně zpestřovaly tu prostou naivitu a pitvorný dojem.

Forejt přestal omývat sklenice a podal beze slova instruktorovi inspekční knihu. B. K. si sedl za stůl u vchodu do sálu, aby měl přehled, a otevřel ji. Podíval se na poslední zápis a listoval v ní pozpátku. Vracel se až k jaru, kdy začali tesaři barrandovských ateliérů stavět kupecký dvůr pro Káťu Kabanovou. Nečetl podrobnosti. Znal je velice dobře a byly tak stereotypní. Jen odpočítával jednotlivé návštěvy. Ve vzpomínkách se k nim vracel a najednou se mu zdály všechny trable tak malicherné a tak vzdálené. Tak nicotné proti těm malým zázrakům, které zachytil na ruce a jež před chvílí obdivoval.

"Jak zvláštní a podivný svět! Žijeme v této mizerii, aniž bychom si ji uvědomovali. Stává se součástí našeho života. Žijeme v ní a její plíseň nám zatemnila oči. Snad jen ta krása sněhové vločky nám je zase otevře. Dnes odpoledne jsem ji spatřil. Jsou jich miliardy a přec je každá jiná! Ta nekonečnost hmoty! Ta nekonečnost tvarů! Ta nekonečnost krásy!" uvažoval inspektor a listoval dál pozpátku. "Dvacet sedm inspekčních knih. Dvacet sedm hospod. Všude stejná mizerie!"

Mlčeli. Forejt se dal do umývání zahnědlých štamprlat a pomrkával po instruktorovi. Ten se díval na osnovu kontroly, podle které měl vydávat příkazy k šetření vody, uhlí a elektřiny. Zároveň měl hostinskému nařídit, aby udělal všechno pro to, aby spotřebitelé byli spokojeni a aby byl splněn plán tržby.

Vyplnil datum kontroly a ostatní náležitosti a beze slova napsal, že je všechno v naprostém pořádku.

Když tímto činem ošálil podnik a sám sebe, požádal hostinského o dva velké rumy a položil na stůl deset korun.

"Nějak se do mě vrazila zima," řekl na omluvu.

Forejt dokončil umývání sklenic a nalil dvě velká štamprlata. "Na tenhle divný Štědrý večer v prázdné hospodě," řekl instruktor a zvedl skleničku.

Forejt zamrkal očkama a přiťukl si. "Na naši spolupráci," řekl uvědoměle a familierně zároveň.

Mlčeli a instruktor se chystal sklapnout knihu. Venku se náhle setmělo.

"Co jsi tam napsal? Nelíbilo se ti zase něco?" zaptal se hostinský.

"Ale ani to nemusíte číst. Jen nějaké nesmysly o šetření a plnění plánu tržby."

"Mě nemusí podnik do ničeho pobízet," rozhovořil se Forejt a pokračoval: "Podívej se! Tuhle zeď jsem opravil sám," a ukázal na přibitý papír na zdi. "Elektriku šetřím taky." Šel k vypínači a rozsvítil.

Ve čtyřramenném lustru se rozsvítila jediná slabá žárovka. "Ostatní jsem vyšrouboval, ať si chlapi nadávají! Co se týče uhlí, jak vidíš, topím roštím. To bys tam měl napsat!"

Instruktor se teprve teď pozorně podíval k velkým kamnům značky MUSGRAVE, u kterých ležela velká hromada roští.

"Měl byste zatopit. Je tady smutno," řekl instruktor.

Forejt nastrkal do musgravek roští a rozdělal oheň. Kamna se rozhořela. Roští vesele praskalo a z nesčíselných škvír starých propálených kamen prskaly divoce jiskry a padaly na hromadu roští na podlaze.

"Na revanš," řekl Forejt a nalil dvě velké štamprle rumu.

Rum byl studený, ale brzo rozproudil krev v žilách. Forejtovi se rozvázal jazyk a s nadšením vyprávěl, jak si s ním paní Trejtnarová připíjela rumem a jak barrandovské ateliéry děkovaly za vzornou obsluhu. Jen podnik a on, instruktor, na něj zapomněli. On však nezanevřel. Dál bude sloužit svým spoluobčanům i v příštím roce.

Instruktor pokyvoval hlavou a dal nalít ještě dvě štamprlata. O tom, co říká hostinský, si myslel své.

"Doufám, že jsi byl se mnou taky spokojen," žadonil si o uznání.

"Jo, bylo to dobrý. Snad to ani lepší být nemohlo. Hlavně ten bílý plášť se mi líbil."

Oba se zasmáli.

Instruktor podal hostinskému inspekční knihu a podíval se na stromek.

"Budete tady mít dnes večer otevřeno? Nenaléhám na vás. Dnes stejně nepřijde žádný unavený a žíznivý pocestný. I vaši štamgasti zůstanou doma. Tato hospoda stojí mimo všechny cesty."

"Budu tady poctivě sloužit. Můžeš se spolehnout. Určitě ti nejvěrnější přijdou, protože se jim nebude doma líbit u plného stolu vánočního cukroví a bramborového salátu s kaprem," řekl přesvědčivě Forejt a naládoval plná kamna. Jiskry opět vyskočily ze škvír a padaly nebezpečně na hromadu roští.

Ve výčepu se příjemně oteplilo. Hostinský nalil na revanš další dva rumy.

"Tak si to tady pěkně užijte. Já se budu loučit. Určitě bych vám překážel. Máte tady své staré známé," řekl instruktor a oblékl si dlouhý kabát.

Líbila se mu tato chvíle. Nechtělo se mu ji násilně přerušit. Že by ta sněhová vločka uměla také čarovat?

Nemohl však jinak. Čas je neúprosný a venku se setmělo. Nepatří do tohoto světa. Ta sněhová vločka jej o tom přesvědčila.

Forejt stál před instruktorem a ostýchal se. Bylo to na něm vidět. Byl zarudlý v obličeji a levou ruku skrýval za zády. Instruktor jej nepoznával.

Podali si ruce a B. K. vykročil ke dveřím. Vtom jej Forejt zatahal za rukáv. Instruktor se otočil. Forejtova levá ruka mu podávala krabičku spart.

"To je ode mě k Vánocům. Jsou to tvrdý sparty."

* * *

Na kopci za Příchvojí se instruktor otočil. Z hospody stoupaly dva proužky bílého, ekologicky nezávadného dýmu. Ten slabší byl z kaborek Anežky Plecháčové a ten silnější z musgravek.

V oknech chalup se rozsvěcovala světla. Sníh už nepadal. Nebe bylo temně modré a na jihovýchodě vycházel měsíc.


V Sobotce dne 5. dubna 1998


V letošním roce získal pan BOHUMIL IŠTVÁNEK s výše uvedenou povídkou 3. cenu v Literární soutěži 42. Šrámkovy Sobotky 1998.


Společenská oznámení

VZPOMÍNKA NA KAMARÁDA

Jiří JAROŠ se přistěhoval s rodiči na Sobotecko těsně před II. světovou válkou. Jeho otec převzal vedení sodovkárny ve Střehomi. Jirka nastoupil do 3. třídy měšťanské školy.

V průběhu války se zapojil do sportovního dění v Sobotce. Hrál házenou za sobotecké družstvo mužů.

Po válce se Jarošovi odstěhovali do Horního Bousova. Jirka nepřerušil styky se Soboťáky. Fandil Suchánkově tanenčí kapele a zapojil se do práce divadelního ochotníka. Obětavě dojížděl na zkoušky her a na všechna představení - i když právě nebyl obsazen do hry. Byl příkladem v docházce - lidé místní, mající to do zkoušek malý kousek dokázali přijít pozdě nebo vůbec ne, ale Jirka byl vždy přítomen. Jeho oborem byly role lidových postav, spíše drsnějších a dobráckých. Ještě přitom začal hrát ochotnická představení se souborem z Libošovic, kde hrál velmi často. Květoslav Fryšný, vedoucí libošovických ochotníků píše v souladu s naším míněním, že pro svou ochotu, dochvilnost a hlavně veselou povahu byl vždy vítán.

Proto nás všechny, jak Soboťáky, tak i Libošováky bolestně zaskočila zpráva, že již mezi nás nepřijde. Byl to člověk, který od života méně bral, než dával.

Ještě jako ozvěnou zní jeho bezstarostné "Tak nashledanou".

My nezapomeneme!

KVĚTOSLAV FRYŠNÝ
FRANTIŠEK STAŠKA


JIŘÍ JAROŠ (uprostřed) jako "Braha" v Jiráskově hře Lucerna


OPUSTILI NÁS NAVŽDY

14. 9. 1998 zemřel ve věku 75 let pan JAROSLAV MORAVEC z Obrub, rodák z Rovně. 23. 9. zemřel po těžké nemoci ve věku 61 let pan FRANTIŠEK BOROVIČKA z Rohatska. 18. 9. zemřel náhle ve věku nedožitých 79 let pan JAROSLAV BRIXÍ ze Sobotky, rodák z Vesce. 18. 9. zemřela ve věku 72 let paní VĚRA MACOUNOVÁ,rozená Kratochvílová ze Sobotky. 22. 9. zemřela ve věku nedožitých 86 let paní ZDEŇKA NAJMANOVÁ ze Střelče. 7. 10. zemřel náhle ve věku 83 let pan Ing. FRANTIŠEK KLACEK ze Sobotky. 4. 10. zemřel ve věku 78 let pan VLADIMÍR VOBORNÍK z Jičína. 8. 10. zemřela ve věku 85 let paní MARIE ZEJBRLÍKOVÁ, rozená Janků z Rytířovy Lhoty. 12. 10. zemřel ve věku 55 let pan MILAN BIHARY z Libošovic. 13. 10. zemřela paní ANNA PATŘIČNÁ z Libáně. 15. 10. zemřela po delší těžké nemoci ve věku nedožitých 56 let paní EVA HESOUNOVÁ, rozená Honcová. 15. 10. zemřel ve věku 83 let pan INOCENC KOMÍN ze Sobotky. 19. 10. zemřel ve věku 73 let pan JIŔÍ JAROŠ z Horního Bousova. 22. 10. zemřela ve věku nedožitých 92 let paní ANNA CHRPOVÁ,rozená Štěpánková ze Sobotky. 31. 10. zemřel v požehnaném věku 93 let pan FRANTIŠEK DRHOLEC ze Sobotky. 1. 11. zemřel 48 letý MILAN KUBŮ ze Sobotky. 8. 11. 1998 zemřela náhle ve věku nedožitých 74 let paní ANTONIE ŘÍHOVÁ z Jablonce n/Nis.


VZPOMÍNKA

17. prosince tomu bude patnáct let, kdy nás navždy opustila naše drahá manželka, maminka, babička,
sestra a švagrová
VĚRA LIŠKOVÁ
z Libošovic č. 80.
Vzpomínají Václav Liška, manžel
děti s rodinami
bratři s rodinami

Děkujeme všem přátelům a známým, kteří se přišli dne 6. 11. 1998 rozloučit s naším drahým manželem, tatínkem, dědečkem a strýčkem s panem FRANTIŠKEM DRHOLCEM. Náš dík patří za květinové dary a projevy účasti, jak ústní i písemné, za slova útěchy panu děkanovi a důstojný pohřební obřad fi Krejčíkové. Velký dík patří obětavému a laskavému panu MUDr. Jindřichu Macounovi a sestrám Marii Hoferikové a Jarmile Pospíšilové za vzornou péči. Jménem pozůstalých Libuše Drholcová, manželka Jana Pechová, dcera s rodinou

Hluboce zašum, stromová harfo...
FRÁŇA ŠRÁMEK


Obsah

1 Vánoční vyzvánění
ZBYNĚK MALINSKÝ

2 Zprávy z města a městského úřadu
JAROSLAVA VRANÁ

4 Výsledky voleb na Sobotecku

6 100 Čechů Českého ráje
PAVEL CHAROUSEK

11 Legionáři ze Sobotecka
KAROL BÍLEK

12 Fakta o Základní škole v Sobotce
ALENA ČELIŠOVÁ

13 Sportovní okénko
PAVEL NOVÁK

16 Advent Fráni Šrámka
MIROSLAV MATOUŠ

18 Kulturní kalendář

19 Kulturní zajímavosti

KAROL BÍLEK

22 Z redakční pošty

27 Veselá koleda z Jičínska

28 Sněhová vločka
BOHUMIL IŠTVÁNEK

42 Společenská oznámení


Odpovědná redaktorka děkujeme
všem svým ochotným a vstřícným spolupracovníkům
za trvalou a obětavou spolupráci,
stejně jako všem našim dopisovatelům a přispěvatelům.


Menu