O TĚCH, CO LIDEM PROKAZUJÍ POSLEDNÍ SLUŽBU ...

Manželé Krejčíkovi provozují pohřebnictví na Jičínsku a Sobotecku. Jsou vyhlášení svým zodpovědným, poctivým a profesionálním přístupem.

Není tomu tak dávno, co se Sobotkou od kostela napříč náměstím a následně Turnovskou ulicí směrem ke hřbitovu ubíral několikrát do měsíce smuteční průvod, v jehož čele jel povoz s rakví zesnulého, tažený párem statných koní. Bohužel, tento obrázek, patřící neodmyslitelně ke generaci našich otců a dědů, je již nenávratně pryč, i když není úplně vyloučeno, že se dříve častý výjev ještě někdy do města pod Humprechtem vrátí. Bude to ale pouze výjimečně a z kdysi pravidelného by se mohla stát rarita. A to je to poslední, o co by Krejčíkovým, provozovatelům sobotecké pohřební služby, šlo. Vždyť jejich rodina se už v několikáté generaci snaží, aby místní lidé absolvovali svoji poslední cestu důstojně, bez pompy a falešných "cinkrlátek" ...

"Je dobře, když lidé, kteří z tohoto světa odešli, konají svoji poslední pouť v místech, kde prožili mnohdy celý svůj život", říká Alena Krejčíková. "Škoda, že se v minulosti stavěly nákladné rozlučkové síně, místo toho, aby se opravily kostely, které jsou tradičními místy posledních rozloučení. Takhle pozůstalí odjíždějí do okresního města, které jejich blízkému bylo třeba naprosto cizí. Ale taková byla a je doba. I naše rodina se nakonec stala provozovatelem rozlučkové síně v Jičíně. V našem vztahu k zákazníkům to ale nic nezměnilo".

A paní Alena (* 1947) ví, o čem mluví. Celý její dosavadní život je s pohřebnictvím spjatý tak pevně, jak si to lze vůbec představit.

"Moje babička se starala o hroby na soboteckém hřbitově tak dlouho, až jí město v roce 1933 zaměstnalo jako hrobnici. Jako vdově jí bylo umožněno koupit si malý baráček pod hřbitovem. Mému otci bylo tehdy jedenáct let a začal spolu s ní na hřbitově pracovat. Vyučil se zahradníkem a brzy se stal správcem soboteckého hřbitova. Tím byl až do roku 1973, když od roku 1952 vedl soboteckou pohřební službu, která tehdy patřila pod místní komunál".

"Já jsem se na hřbitově narodila. A protože tam pracovala i má matka, bylo jasné, že jsem byla pro tuto netradiční profesi předurčena už od dětství. Žijete-li svůj život vedle smrti od malička, nepřipadá vám jako něco výjimečného, že lidé umírají. To samozřejmě neznamená, že vás odchod někoho blízkého hluboko nezasáhne", říká paní Alena, v té době ještě Zakouřilová. Vyučila se v zahradnictví, a jak sama říká, byla poslušným dítětem. Bezprostředně po vyučení odešla na mateřskou dovolenou a začala v pohřebnictví pomáhat svému otci. Když ten v roce 1973 náhle zemřel, přišli za ní, zda by soboteckou pohřební službu nevzala sama. Souhlasila. A tak v šestadvaceti letech začala dělat profesionálně práci, pro kterou byla vlastně od malička připravována. Od roku 1979 v pohřebnictví naplno pracuje i její manžel Eduard Krejčík (* 1947).

"Nebyla to tehdy jednoduchá práce. Úřadům se nelíbily pohřby vypravované z domů zesnulých, vše chtěly dostat pod kontrolu v uniformních obřadních síních, dokonce jsme měli zákaz otiskovat křížky ve smutečních oznámeních a podrobně jsme museli zdůvodňovat, proč jsme měli pohřeb v kostele", pokračuje ve vyprávění Alena Krejčíková. "Vždy jsme ale našli nějakou skulinku, jak úřady obejít a vyhovět přání lidí. Tehdy byly pohřby rozděleny na několik kategorií : katolické, občanské a smíšené, což znamenalo, že se ke katolickému obřadu objednal takzvaně civilní řečník. Byla to skutečně divná doba. My, jako pohřební služba, jsme měli zakázáno objednávat na pohřby faráře, a když jsem to přece jen dělala, i když skrytě, byla jsem dokonce obviněna z nedovoleného podnikání. Soudili mě na Pankráci jako nějakého lumpa. Naštěstí byla v roce 1983 amnestie a já z obvinění vyvázla. Režim prostě chtěl, aby církevní obřady úplně vymizely a za tím účelem využíval veškerých prostředků. Já ale byla vychována tak, že se lidem musí vyhovět ve všem od A do Z. Aby byli spokojeni a aby to bylo i podle přání zesnulého. Nikdy s manželem nepřemýšlíme jestli je večer nebo sobota či neděle. U nás neexistuje, že když někdo doma zemře o půlnoci, že přijedeme až druhý den dopoledne. A tak jsme ve službě prakticky nepřetržitě ..."

V roce 1990 se bývalý Okresní podnik služeb, pod který patřila i sobotecká pohřební služba, rozpadl a Krejčíkovi začali v oboru podnikat soukromě. V roce 1992 bylo vypsáno výběrové řízení na provozovatele obřadní síně a pohřebnictví v Jičíně, které Krejčíkovi vyhráli. To už se k nim přidali i jejich dva dospělí synové s rodinami, kteří zanechali svých "civilních" zaměstnání. Objekt jičínské rozlučkové síně mají Krejčíkovi v pronájmu od města na deset let a v současné době zajišťují pohřby na Sobotecku, Jičínsku, Libáňsku a Kopidlensku, což představuje asi 600 pohřbů ročně. "Když jsme v Jičíně nastoupili, umřelo najednou několik mladých lidí, dokonce jsme si říkali, jestli toho nemáme nechat", říká paní Alena.

"Jsme sice na blízkost smrti zvyklí, ale nejsme imunní. Nejvíc nás zasáhne, když odcházejí mladí lidé nebo děti. Nedá se ale nic dělat. Někteří odcházejí a jiní zůstávají. Věřím, že po smrti NĚCO dál existuje a my vlastně pomáháme zemřelému, aby ty první chvíle, když duše odlétně, snáze překonal. Povídáme si s ním, když ho upravujeme před poslední cestou, a snažíme se být k jeho ostatkům co nejvíce ohleduplní. Jsme tu od toho, abychom prokazovali poslední službu. Snad jsou s námi spokojeni ..."

/Zaznamenáno v Jičíně v listopadu 1997/.

Nastoupil k právě se tvořícímu pluku v Pirjatině na Ukrajině. Byl to 6. střelecký pluk - Hanácký. Tam prodělal nový - ruský - výcvik, telefonní a poddůstojnickou školu vedenou por. Bedřichem Homolou a instruktory prap. Svátkem a Zahálkou. Všichni tři jmenovaní se stali později generály čsl. armády a pro protiněmeckou činnost, jako přední pracovníci Obrany národa byli za Heydrichiády popraveni.

Poněvadž ruská fronta na jaře 1918 již téměř neexistovala, měly se naše pluky odebrat na dalekou cestu do Francie, na západní frontu. To se však podařilo v r.1917 pouze dvěma transportům: jeden byl veden starodružiníkem kapitánem Husákem a druhý kapitánem Gibišem. Ostatní části armádního sboru nastoupily cestu z Ukrajiny až po uzavření Brest-Litevského míru. První transporty jely na Archangelsk a přes Anglii do Francie. Větší část armády měla použít dlouhé cesty: po sibiřské magistrále do Vladivostoku a po mořích do Francie.

S prvními transporty dojeli do Francie z našich krajanů pan Bušek z Nepří věce a pan Kratochvíl ze Zámostí.

Nastal krušný ústup z Ukrajiny: 1. divize zvaná "Husitská" se nacházela na pravobřežní Ukrajině - to znamená na pravém břehu řeky Dněpru, západně od Kyjeva. Tu čekala dlouhá cesta pěšky do Bachmače a okolních stanic, kde jim druhá divize zajišťovala a chystala vagony potřebné k daleké, osm tisíc verst dlouhé cestě po Sibiři do Vladivostoku.

Bachmač je významný železniční uzel, kde se protíná několik železničních tratí. Těsně za ustupující 1. divizí postupovaly části tří říšskoněmeckých divizí vedených ukrajinskými nacionalisty - Hajdamáky.

Od 7. do 14. března 1918 trvaly tuhé boje na několika frontách, daných železničními tratěmi. Bylo to předznamenání následujících bojů proti bolševikům na Sibiři. Frontou, jejíž hlavní osou byla trať, ohraničená vzdáleností stanic a šíří bylo území kolem ní, pokud bylo možno neutonout v bahně úrodné černozemě.

Bojů u Bachmače se zúčastnily hlavně jednotky 6. hanáckého pluku, 1. prapor 7. pluku, úderný prapor a ke konci též několik rot 4. pluku. Na naší straně bojovalo též několik "otrjadů" bolševických různé kvality. Dělostřelectvo zastupovala 3. lehká baterie, v níž bojoval náš krajan František Blažek ze Záhorska. Boje byly vyčerpávající, vedené proti přesile. Během týdenních bojů padl ze Soboťáků střelec Karel Donát, obuvník ze Sobotky. Mrtvola K. Donáta byla spolu s ostatními, které se podařilo při ústupu od Bachmače odvézt, pohřbena v Kursku. Můj otec bojoval po celou dobu bojů v rámci poddůstojnické školy 6. pluku. Během bojů se podařilo celému armádnímu sboru navagonovat, což byl vzhledem k okolnostem gigantický výkon. Z Kurska odjíždí 6 pluk s ostatními jednotkami sboru na pro nás nepředstavitelně dlouhou pouť do Vladivostoku.

Jako první ešelon /souprava/ 6. pluku jel 1. prapor pod vedením kpt. Čechovského. Otec byl zařazen jako telefonista k 3. rotě. Projeli Penzou, kde museli odevzdat všechny zbraně, mimo 178 pušek a 1 kulometu, ponechané jako ochrana proti "kontrarevolucionářům" při transportu. Přejeli pohoří Ural, tvořící rozhraní mezi Evropou a Asií a jeli stále na východ, neustále zdržovaní bolševiky až do stanice Čulymská /124 verst západně od Novo-Nikolajevska/.

Mezitím došlo k několika vážným incidentům mezi naším vojskem a bolševickými jednotkami. Největší a nejznámější byl v Čeljabinsku, kde naši /části 6. a 3. pluku/ obsadili nádraží a město. Po urovnání vše opět vyklidili. 25. května napadli bolševici ešelon 6. pluku u stanice Marianovka. Téhož dne, ve 2 hodiny v noci obsadil 1. prapor stanici Čulymskou. Zároveň obsadil kapitán Kadlec s jedním ešelonem 7. pluku a vlakem dělostřelců bez děl Mariinsk a 26. 5. kpt. Gajda se dvěma vlaky 7. pluku Novo-Nikolajevsk. Ten se stal centrem operací Gajdovy skupiny a kolébkou nové sibiřské demokratické vlády plukovníka Grišin-Almazova. Tam se též z řad důstojníků a studentů vytvořily jednotky sibiřského národního vojska. Tyto a následující události vypisuji z kroniky Za svobodu - díl Anabase - str. 274 -309. Po obsazení Čulymské vytváří 1. prapor 6. pluku obranné linie proti Omsku, jsa zároveň zaměstnán bolševickou skupinou čeljabinskou. To vše se zoufalým nedostatkem zbraní. Měli pouze tolik, kolik jim bylo v Penze ponecháno na obranu vlaku. Boje trvaly bez přerušení celý týden. Krytí operací bylo prováděno pouze malým výzvědným vlakem, který tvořil avantgardu /toto je v "Kronice" otcem podtrženo/.

26. 5. byl obsazen Barabinsk: celková kořist pouze několik jednoranových pušek - "Berďanek.

27. 5. obsazen Kainsk : kořist 1 porouchaný kulomet. 1. prapor se opevnil na rozjezdě Koškul - rozebrány mostky a zřízeny střelecké okopy. 30. 5. zahájili omští bolševici útok s velikou přesilou - měli jízdu, obrněná auta, mnoho kulometů a dělostřelectvo.

1. 6. dostali "Hanáci" posilu 2./7. = 2. rotu 7. pluku vedenou por. Hnízdem. 2. 6. museli ustoupit z Barabinska pod tlakem bolševické přesily. 3. 6. přišla posila, 5. rota 7. pluku. Byl podniknut našimi útok a obsazen Kargat.

4. 6. zasáhla 5. baterie II. dělostřelecké brigády, která mezitím dostala ukořistěná děla a 1. rota 7. pluku. 8. 6. byl znovu obsazen Kargat. 9. 6. došlo ke spojení skupiny Gajdovy se skupinou Syrového, čímž vzniklo celistvé vojskové těleso 2.,3.,6. a 7. pluku a dělostřelecký oddíl. Obsazena trať z Čeljabiska do Mariinska = 1686 verst. Hlavní město Sibiře Omsk, kulturní centrum Tomsk a řada důležitých měst Čeljabinsk, Petropavlovsk, Kainsk, Barabinsk,. Novonikolajevsk, Tajga a Mariinsk. 8. 6. byl znovu obsazen Barabinsk, kde byly nalezeny mrtvoly 4 zajatých našich vojáků, bestiálně zohavené - zřejmě zaživa.

Po spojení se Gajdova skupina u níž zůstal nadále 1. prapor 6. pluku a několik dalších jeho rot, vydala na pochod na Irkutsk, další důležité město Sibiře. Ten byl obsazen 10. 7. Následovala akce dobytí "Krugobajkalské dráhy" = nesmírně důležitého spoje kolem jezera Bajkal, na čemž záviselo spojení s Vladivostokem a tím další osud armádního sboru.

Boje o Bajkal jsou samostatnou pasáží mého vyprávění.

Psychologové tvrdí, že když se člověk chová vůči agresivnímu typu slušně a lidsky, otupuje tak trochu svým chováním agresivitu protivníka. Pár přátelských a zdvořilých slov a drobný úklon působí i v běžném styku někdy stejně jako úklon před nezbedným Kappou, kterému pár kapek agresivity skane na zem při opětovaném klanění. V tom je kus tajemství jakési občanské pokory. Nestydět se sklonit hlavu při pozdravu, který totiž v každé době představoval výraz úcty člověka k člověku. Byl jemným předstupněm občanské pokory lidí vzájemně sobě rovných. Tři zázračná slůvka "děkuji", "prosím" a "promiňte" nebývají bohužel vždy doceňována. Kdyby byla častěji uplatňována, trocha agresivity v mezilidských vztazích by přece jen odumřelo, i když problém se jenom tím vyřešit nedá. Přesto pár přátelských a zdvořilých slov i na neurvalce zapůsobí někdy tak, jako úklon před darebákem Kappou. Může-li psychologie, především pak praktická psychologie činnosti, být nějak prospěšná při dobrovolném sebevzdělávání, zaměřte ji na oblast svého domova, sousedství, pracoviště, na kulturnost projevu v soukromí a projevu na veřejnosti, konfrontujte své chování s požadavky všeobecné kultury. Jde o umění jednat, soužít, žít s lidmi i s věcmi, jde o umění myslet, diskutovat, polemizovat ba i hádat se inteligentně a kulturně, tedy lidsky v pravém slova smyslu. To všechno souvisí se zdokonalováním našeho komunikování s okolím a je to i součástí celého širšího tajemství úspěchu či neúspěchu, tajemství účinné práce a účinného odpočinku. Zkušenost s japonským vodníkem není zbytečná.

Stavba začala 4. července 1994 a dokončena byla 2. září téhož roku. Už předem vzpomínaného 19. srpna se na Rytířovu Lhotu sjela spousta hostů, aby se zúčastnili slavnostního obřadu, vysvěcení nového zvonu, který nám odlila rodina Ditrichova z Brodku u Přerova. Úvodního slova se tenkrát ujal RNDr. Karel Samšiňák, CSc. ze Sobotky. Samotný obřad - svěcení zvonu provedl pan páter Josef Helikar z litoměřického biskupství. Mimo jiné tehdy řekl : " ... zvony jsou spjaty se životem božího lidu a jejich hlas vždy oznamoval radostné i bolestné události v životě obce i jednotlivců".

Role kmotry se ujala paní Eva Špačková, chalupářka z Prahy, která pronesla :"Milý zvone, přeji ti, aby tvůj hlas byl slyšen daleko a aby srdce lidí z naší vesnice i kolem jdoucích byla tak ryzí, jako to tvoje".

Po tomto obřadu byl zvon zavěšen do rozštěpu zvonice a první zvonění provedla paní Miluše Kubů z Rytířovy Lhoty.

Chtěl bych tímto článkem upozornit lidi z okolních obcí na Sobotecku, aby si všímali a nebyli lhostejní ke stavbám, které jim zanechali jejich předkové. Je potřebné tyto památky chránit a opravit, aby opět sloužily svému účelu a my je mohli předat v pořádku dalším generacím.

Od devíti hodin dopoledne se zhruba 40 dětí ve věku od 2 do 12 let zapojilo do připravených soutěží. Bez zbytečných přestávek navazovala jedna soutěž na druhou, takže děti buď soutěžily nebo fandily svým kamarádům. Polední přestávka byla věnována zaslouženému občerstvení a odpočinku před odpoledním pochodem za pokladem. Toho se zúčastnilo 25 starších dětí bez zvláštního dozoru dospělých. Na jednotlivých kontrolních stanovištích musely děti prokázat nejrůznější znalosti. První stanoviště měl na starosti p. Vít Svoboda, úkolem dětí bylo orientovat se správně v hledání na mapě. Druhé stanoviště bylo v péči p. Dany Holčíkové a zaměřeno bylo na zdravovědu. Třetí stanoviště zajišťoval p. Mirek Drbohlav a soustředilo se na dopravu. Stanoviště č. 4 zabezpečovala p. Jiřina Lhotáková a úkolem bylo zjistit stav obecných znalostí dětí. Start a cíl zajišťoval p. Pavel Holčík. Po celou dobu akce fungovalo občerstvení s obluhou p. Petra Tanečka. Zhruba v 15 hodin dpoledne se děti rozcházely domů. Myslím, že byly spokojené nejen děti, ale i všichni dospělí, kteří si našli čas a společně oslavili letošní svátek dětí. Poděkování za úspěšnou akci patří nejen všem jmenovaným, ale i vstřícným sponzorům.

Už odpoledne pomohly děti postavit hranici. Dřevo na táborák dodal p. Jiří Pospíšil za pomoci p. Pavla Holčíka, který ho přivezl a potom s dětmi postavil hranici. V 18 hodin se sešlo zhruba 25 dětí, některé v doprovodu rodičů. Párky na opékání daroval dětem p. Josef Dvořák ze Sobotky a pití dostaly od místních hasičů.

Myslím, že akce byla zdařilá a děti se dobře bavily.

To vše mohli hasiči z Dobšic připravit a zorganizovat díky místním štědrým sponzorům - panu Janu Telenskému, Josefu Krchovi, Pavlu Podlipnému, pánům Kopalovi, Gregořicovi a dalším. Srdečně jim děkujeme a počítáme s jejich přízní i nadále v příštích letech.

Město Sobotka děkuje jak Městskému divadlu v Mladé Boleslavi za vynikající představení, tak i správě hradu Kost a jejím pracovníkům za pomoc a spolupráci při jeho realizaci.

SŇATKY V SOBOTCE

11. 4. 1998 LADISLAV POKORNÝ, Libáň
JAROSLAVA KRUMANOVÁ, Roveň

26. 6. 1998 ZDENĚK AUGUSTA,Praha
MARIE HOUZAROVÁ, Praha

26. 6. 1998 JAN VIK, Jičín
MARTINA CIPRÝNOVÁ, Jičín

27. 6. 1998 KAREL HAVELKA, Jičín
ANDREA BLAŽKOVÁ, Popovice

10. 7. 1998 PETR HUDEC, Sobotka
LENKA BURIÁNOVÁ, Sobotka

SŇATKY SOBOTECKÝCH JINDE

Sychrov
27. 6. 1998 JIŘÍ KUPEC, Sobotka
IVANA ANTOŠOVÁ, Sobotka

Hrubá Skála
17. 7. 1998 JAN HEGR, Sobotka
LIBĚNA HELIKAROVÁ, Dobšín