Číslo 2Ročník XXXV.Březen – duben 1998

SOBOTKA 500 LET MĚSTEM

PROGRAM OSLAV DUBEN - KVĚTEN

18. dubna 1998 ve 14.00 hod. v kostele sv. Maří Magdaleny v Sobotce
KONCERT CHRÁMOVÉ HUDBY HARMONIA DA CAMERA PRAGA

28. dubna - 2. května 1998, Šolcův statek
PLENÉR 98
5. malířské sympozium

8. května 1998 v 19.30 hod. ve spořitelně
SLAVNOSTNÍ ZASEDÁNÍ MĚSTSKÉHO ZASTUPITELSTVA

22.00 hod. na náměstí
OHŇOSTROJ

9. května
HLAVNÍ DEN OSLAV

8.00 - 16.00 hod.
STŘEDOVĚKÝ RYNEK

10.30 hod. výstřel z moždíře
příjezd vladaře k Humprechtu

13.00 hod. na náměstí
RYTÍŘSKÉ TURNAJE

16.30 hod. na náměstí
PROMENÁDNÍ KONCERT

10. května
10.00 hod. na náměstí
UPOUTANÉ BALONY
POJÍZDNÁ POŠTA
ODLET BALONOVÉ POŠTY

8., 9. a 10. května 1998 pod Humprechtem
BALONOVÁ SHOW
přelety nad Českým rájem
BALONOVÁ POŠTA

8. - 10. května
VÝSTAVY

SOBOTKA DNES
výstava fotografií Radky Šepsové na zdravotním středisku

VÝSTAVA HISTORICKÝCH DOKUMENTŮ
a VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ ZE STARÉ SOBOTKY
Dr. Jaromíra Kuchaře
na zámku Humprechtu

SOBOTECKÉ MOTIVY Přemysla Dolenského
v Šolcově statku

FILATELIA SOBOTENSIS
sobotecká poštovní razítka
v knihovně


Pětisté výročí

PŘEMYSL DOLENSKÝ

500 let povýšení Sobotky na město je výročí dozajista významné. Celé generace našich předků měly v oněch pěti stech letech větší či menší podíl na rozkvětu města, na formování života v městě samém. Význam některých jednotlivců přesáhl hranice regionu, okresu, kraje. Jména Václav Šolc, Fráňa Šrámek, František Věnceslav Jeřábek, Josef Ladislav Turnovský, Václav Špála jsou zapsána zlatým písmem v dějinách kultury celého českého národa.

Těžiště letošních oslav v Sobotce je stanoveno na dny 8., 9. a 10. května. Na tyto dny je také připraveno mnoho příležitostných akcí, které mají zvýraznit toto letošní neopakovatelné jubileum.

MUDr. Ivan Kafka kolem sebe soustředil okruh spolupracovníků, kteří se ve spolupráci s městskými orgány a přáteli města Sobotky vynasnaží, aby jak Sobotečtí, tak i návštěvníci Sobotky alespoň retrospektivně poznali vše, co je kumulováno v onom názvu SOBOTKA. Je očekávána řada hostí, mezi nimiž všichni Sobotkové, a to jak muži, tak i ženy toho jména vyšperkují ono kulaté výročí svou přítomností. Z připravovaných akcí uveďme jen ty nejzajímavější, např. velký ohňostroj, slavnostní bohoslužby v chrámu sv. Maří Magdaleny, lety balonů a balonovou poštu, fanfáry z ochozu Humprechta. Budou doplněny řadou rámcových akcí a to z oblasti kulturní, sportovní a společenské.

Přemýšlel jsem, jak jako rodák sobotecký bych mohl přispět nějakým, byť jen malým podílem k lesku těchto dnů. Laskavostí městské knihovny chci představit účastníkům oslav malou výstavu z oblasti filatelie pod názvem "Filatelia Sobotensis". Na čtyřiadvaceti panelech návštěvníci budou moci zhlédnout všechna sobotecká poštovní razítka z dob nejstarších ( r.1829) a z období dalších. Na památku mého otce a členů Klubu soboteckých filatelistů na dalších pěti panelech bude možno zhlédnout nejstarší známky světa, známky Velké Británie z období J.V. královny Victorie.

Druhým mým příspěvkem bude jakási minivýstavka v Šolcově statku, kde laskavostí RNDr. Karla Samšiňáka instaluji několik pláten, ale hlavně kreseb. Výstava s názvem "Sobotecké motivy" bude jakýmsi pokračováním mé výstavy souborné, kterou jsme měl v roce 1996 ve výstavní síni zdravotnického střediska s názvem "Cesty".


BŘEZEN - ZA KAMNA VLEZEM -- DUBEN - JEŠTĚ TAM BUDEM

LUDMILA KOLUMPKOVÁ

POSTNÍ NEDĚLE

7 neděl od masopustu

První PRÁZDNÁ
Pekly se koláče pro celou rodinu.

Druhá KRÁSNÁ
Prováděl se úklid domu, bílilo se obydlí i chlévy.

Třetí KEJCHAVNÁ
Kdo třikrát za sebou kýchl, těšil se dobrému zdraví.

Čtvrtá DRUŽEBNÁ
Družbové dávali dohromady svatby - námluvy.

Pátá SMRTELNÁ
Vynášela se zima v podobě Smrtky z doškové slámy do blízkého potoka. Zpět donesli chlapci a děvčata domů většinou zelené ratolesti.

Šestá KVĚTNÁ
Začíná pašijový týden. V kostele se zpívají pašije, světí se kočičky, které se doma dávaly za křížek nebo svatý obrázek.

Sedmá VELKÁ
Hod Boží velikonoční - navštěvují se příbuzní. K slavnostnímu obědu jehně nebo kůzle. Odpoledne šel hospodář na pole zapichovat pro dobrou úrodu větvičky kočiček.

PAŠIJOVÝ TÝDEN

ŠKAREDÁ STŘEDA
Každý by se měl umýt proudící vodou na stálé zdraví.

ZELENÝ ČTVRTEK
Pečou se mazance a jidáši, proti štípnutí a uštknutí se měli jíst s medem nebo se sirobem. Kluci chodili s řehtačkami a klapali po vsích a ulicemi města a honili Jidáše. Ve škole jsme četli Erbenův Poklad.

VELKÝ PÁTEK
Chodívalo se do kostela (zpívání pašijí), klanět se k Božímu hrobu - líbati Ježíška. Tento den hospodář neoral, aby nezaoral úrodu.

BÍLÁ SOBOTA
Je pojmenována podle barvy prostěradla, ve kterém byl Kristus pochován. Tento den se pekl beránek. K večeři bývala míchaná vajíčka s něčím zeleným - např. pažitkou. Potom se šlo do kostela "na vzkříšení".

V Sobotce chodíval průvod kolem náměstí. Okna byla slavnostně ozářena. Za doprovodu hudby kráčel v čele pod baldachýnem kněz s monstrancí, které se lidé klaněli. Náměstí bylo lemováno čtyřmi oltáři. Po setmění se vcházelo do kostela za tónů slavných "Soboteckých intrád".

VELIKONOCE
První neděle po jarním úplňku je největší církevní svátek oslavující zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O všech svátcích chodívali lidé do kostela, kde z kůru zněly vznešené tóny varhan se slavným zpěvem. Spletené vrbové proutky - pomlázky - jsou symbolem slunečních paprsků s životodárnou silou. Věřilo se, že vyšlehání omlazuje a nová síla se přenáší i na člověka. To vajíčko malované - je od srdce darované.


Policie ČR - obvodní oddělení Sobotka

Rozbor trestné činnosti obvodu Městského úřadu Sobotka za rok 1997

kpt. JIŘÍ KLEČAL

V souladu s ustanovením § 3 odst.1 Nařízení vlády ČR č. 397/92 a ustanovení § 45 odst. 2 zák. č. 283/ 91 Sb. p ř e d k l á d á m rozbor trestné činnosti, ke které došlo na území Městského úřadu Sobotka v průběhu roku 1997.

Na obvodním oddělení PČR v Sobotce bylo v uplynulém roce prošetřováno celkem 156 trestních oznámení, což je nárůst s ohledem k roku 1996 o 13,64 %. Ze skladby trestných činů je v popředí majetková trestná činnost, zejména vloupání do rekreačních objektů, motorových vozidel a následná krádež věcí.

Mezi nejzávažnější trestné činy, které byly spáchány na území zdejšího obvodního oddělení, lze zařadit trestný čin loupeže v obci Sobotka a krádeže loveckých zbraní v obci Libošovice, které se doposud nepodařilo objasnit. Jako další závažný trestný čin lze označit znásilnění, jehož pachatel byl dopaden a trestně stíhán.

V roce 1997 bylo objasněno celkem 49 trestných činů, což představuje 42,98 % objasněnosti. Přestupků bylo v působnosti Obvodního oddělení PČR v Sobotce v roce 1997 prošetřováno celkem 92. I zde převažují stejně jako u trestných činů delikty proti majetku.

Vedle již shora uvedené činnosti na Obvodním oddělení PČR v Sobotce bylo řešeno v blokovém řízení 239 přestupků v dopravě za částku 47 250,- Kč, ve veřejném pořádku bylo blokově řešeno 67 přestupků za částku 5 000,-Kč. V působnosti Městského úřadu v Sobotce bylo v roce 1997 prošetřováno celkem 63 trestních oznámení. V problematice přestupků za rok 1997 byla situace následující : bylo spácháno celkem 45 přestupků, z čehož má nemalý podíl i jízda motorovým vozidlem pod vlivem alkoholu.

V okrese Jičín bylo spácháno celkem 2 154 trestných činů, a objasněnost dosáhla 60,45 %.


Jaké stromy rostly v údolí Plakánku a co se tam událo před 2 200 lety

PhDr. JIŘÍ WALDHAUSER, CSc.

Mezi archeologické zázraky patří loňský objev jedné jeskyně v Plakánku, kde se podařilo získat velmi důležité poznatky o využití tohoto malebného údolíčka Kelty. Jde o zcela mimořádný nález, který zaplňuje temné místo v představách archeologů o duchovním životě tohoto etnika. Mluví-li se o stoleté vodě v souvislosti s loňskou povodní, archeologové mají před sebou objev, na jaký se přijde jednou za sto let.

Jak to všechno začalo ? Trempové si v málo navštěvované části Plakánku za rybníkem Obora nalezli málo přístupnou jeskyni, zbudovali z kulatiny palandu pro spaní a založili ohniště. Aby oheň lépe táhl, ohniště zakopali pár decimetrů do dna jeskyně a obložili kameny. To však ještě k objevu století nestačilo. Náhodou se do jeskyně dostala ostříží oka dvou soboteckých spolupracovníků Okresního muzea v Mladé Boleslavi, pánů Jana Skály a Libora Knoblocha. Poněvadž znali základní abecedu amatérské archeologie, povšimli si, že ve vyházené zemině z ohniště leží přes dvě tisíciletí staré věci, mimo jiné uhlíky z tehdy patrně spálených dřevěných předmětů nebo kmenů či pouhého klestí. A odtud už byl jen malý kousek ke zjištění, jaké dřeviny v Plakánku za Keltů, zhruba před 2200 lety, rostly. Určení se ujal paleobotanik Archeologického ústavu v Praze dr. Kaplan, který rozpoznal dvě hlavní dřeviny : dub a borovici. Žádné smrky jako dnes, kterých stojí v areálu Plakánku habaděj.

Vzhled rozkošného kaňonovitého údolí Plakánek mezi obcemi Střehom na mladoboleslavském a Podkostí na jičínském okrese se během doby změnil, nejpodstatněji však až v novověku, kdy byly přisazeny smrkové monokultury.

Vraťme se však k aktivitám Keltů v plakánecké jeskyni, která na počest objevitelů byla nazvána Knobloch- Skálova. Na samém konci ve dně jeskyně o délkošířkových rozměrech zhruba 8 x 3 m a výšce okolo 7 m byla nalezena téměř celá obří mísa z pálené hlíny o maximálním průměru 38 cm. Je zdobena na vnější straně zdrsněným pásem. Keltští hrnčíři tento výrobek dotáčeli na hrnčířském kruhu. Archeologové jsou schopni říci, že s ní kdosi z Keltů doslova mrštil, rozbil ji tak, že její střepy nezůstaly daleko od sebe. Nebo spadla ze skalního soklu ? Nad střepy byla zjištěna zhruba dvaceticentimetrová vrstva doslova prosycená uhlíky o rozměrech 1-2 cm, ale i kusy o délce až 12,5 cm. Nalézt se podařilo také kus kostry mladé kozy ( lebku, obratle, přední běh), ale na opačném konci jeskyně, takže nelze říci, zda jde o zvíře z doby Keltů nebo ze 16. - 17. století, kdy kdosi do jeskyně také vešel, jak tomu nasvědčují dva zlomky tehdejší kuchyňské keramiky. Kdoví, zda to nebyl historicky známý uhlíř Plakánek, podle něhož mělo být údolí pojmenováno.

Co dělali Keltové ve 2. nebo počátkem 1. století před narozením Krista v jeskyni údolí Plakánku ? Podle písemných pramenů se na území keltské Galie (dnešní Francie) v jeskyních zdržovali druidové, kněží a soudci Keltů. Druidové se zabývali náboženskými obřady, věštěním, manipulacemi s obětmi, výjímečně i s lidskými, dále rozhodovali soudní pře. Také se o nich píše, že pozorovali pohyb nebeských těles. A tím se možná dostáváme k jádru pudla ... Totiž během archeologických vykopávek jeskyně v Plakánku si nám již známí přátelé archeologie Knobloch a Skála povšimli, že přesně v den podzimní rovnodennosti 23. září loňského roku ve večerních hodinách nakrátko osvětlil paprsek zapadajícího slunce velký balvan v přední části jeskyně. A už nikdy potom. Náhoda ? Řekl bych, že nikoli, i když nikdo už nikdy nedokáže přítomnost Keltů v jeskyni při podzimní a jarní rovnodennosti. To totiž archeologickými metodami ani není možné. Stojí však za připomenutí, že v Irsku, kde potomci Keltů žijí dodnes, existuje u Newcrange kamenná hrobka z doby bronzové. Do ní právě v den zimního slunovratu směřuje paprsek. Náhoda ? Mnozí archeologové mnohokrát napsali, že využití tohoto jevu bylo úmyslné, způsobené právě zanechaným otvorem mezi kameny hrobky.

Pochopitelně mohli Keltové přijít do jeskyně v Plakánku i za jiným účelem, i když to není pravděpodobné. Třeba Artuš, bájeslavný král jednoho z keltských království, po hledání posvátného grálu, zklíčen neúspěchy, odešel strávit zbytek svého života do jedné jeskyně v Bretani. V Galii našli archeologové v jeskyních poklady Keltů, v jeskyni Balme 38 zlatých mincí, ve Founiers 13 a v jeskyni Agris pozlacenou helmu a tak by se dalo pokračovat.

Jeskyně v Plakánku zatím jen trochu poodhalila své keltské tajemství, ale vykopávky ještě nebyly ukončeny. Na dvou místech ještě neprozkoumané části jeskyně slyšeli archeologové pípání detektorů kovů ...


100 ČECHŮ ČESKÉHO RÁJE

KVĚTOSLAV FRYŠNÝ

PAVEL CHAROUSEK

Projekt s názvem "Češi Českého ráje", resp. "100 Čechů Českého ráje" vzniká za podpory několika institucí jičínského a semilského okresu. Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf PAVEL CHAROUSEK. V projektu se objevují lidé žijící v trojúhelníku Turnov - Jičín - Sobotka. S autorovým svolením bude ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky vycházet část určená lidem Sobotecka. První část vzniklého souboru bude veřejnosti představena putovní výstavou. V Sobotce bude tato výstava součástí festivalového programu Šrámkova Sobotka. Zahájení proběhne v neděli 5. července v 10 hodin na zámku Humprechtu. Pořadí, v němž cyklus v našem Zpravodaji vychází, je dáno termíny zhotovení a zpracování fotografií a textů.

O ČLOVĚKU, KTERÝ CHCE MÍT BLÍŽ K LIDEM ...

Ještě před deseti lety jsme mohli ze sdělovacích prostředků často slýchat, že náš venkov se přibližuje městu a že ho už v několika směrech dokonce předstihl. Ano, zemědělská velkovýroba se často podobala oné městské, tovární, a i tady, stejně jako ve městech, se úplně změnil vztah k práci. Co je všech, není ničí, a kdo nekrade, okrádá rodinu, říkalo se tehdy. A bohužel, často se tak v praxi i skutečně dělo.

Dříve se na vesnicích hrávalo divadlo, v těch větších byly i dva ochotnické spolky, pořádaly se tancovačky, v neděli se chodilo do kostela a odpoledne šli chlapi do hospody. Dnes nahradilo společné setkávání se sousedů, povídání a přátelská posezení - mihotavé světlo televizní obrazovky. A tak lidé na vesnicích mají dnes k sobě mnohdy stejně daleko, jako ti ve městech, kteří neznají ani souseda na jednom patře paneláku. Naštěstí ne ve všech vesnicích je "mrtvo" a mnohde se lidé scházejí víc než jednou do roka na povinné hasičské schůzi. Co se však děje v poslední době v Libošovicích, to hned tak někde nenajdete. Tam je totiž plný sál každý pátek ...

"Nedávno k nám měli na besedu přijet manželé Špačkovi," říká hlavní organizátor libošovických setkání Květoslav Fryšný, "každý byl zvědavý na podrobnosti ze života našeho pana prezidenta, a tak bylo zase plno. Jenže Špačkovi nejeli a nejeli. A tak jsem narychlo obešel dva tři lidi v sále, kteří mají zajímavé zájmy a koníčky, že uděláme náhradní program. Přece lidem neřekneme, ať jdou domů. Naštěstí nakonec Špačkovi přijeli a večer byl výborný. Jindy zase měl u nás besedu jeden slovutný historik. Raději ho nebudu jmenovat. Přijel totiž zjevně nepřipraven. Asi si v duchu říkal, že těm dvěma babičkám, co tam přijdou, něco řekne. Když vcházel do nabitého sálu, nebyl schopen slova. Myslím, že se od té doby připravuje, i kdyby měl jet na konec světa."

KVĚTOSLAV FRYŠNÝ

(nar. 1925) se narodil v Náchodě, jak říká, v té nejchudší dělnické čtvrti. Rodině se začalo dařit až začátkem třicátých let, kdy se v pohraničí začalo stavět opevnění a práce bylo dost. Květoslav se vyučil strojním zámečníkem a bezprostředně nato byl v roce 1943 totálně nasazen ne letišti v Pardubicích. Po osvobození nastoupil do nově se tvořící armády jako dobrovolník. Byl v Liberci, když tam došlo k nepokojům - 5. června 1945 se odsunutí Němci vzbouřili a zastřelili jednoho vojáka, načež vyjela celá jednotka s tanky do města. A protože se tak stalo bez řádného rozkazu, byli ihned přeložení do Mimoně, následně do Staré Boleslavi a tam z větší části demobilizováni. Proto musel Květoslav Fryšný v roce 1946 nastoupit normální prezenční službu, ze které ho po roce "osvobodilo" vážné onemocnění. To už byl ženatý. Svoji vyvolenou poznal doma, v Náchodě, kde vedla domácnost jedné vdovy. Pocházela však z Libošovic na Jičínsku, a tak není divu, že mladí manželé se po krátkém čase stěhovali do Českého ráje. Z počátku bydleli ve Valdicích, potom v Jičíně, kde Květoslav pracoval v Agrostroji. Výdělky ve fabrice ale za mnoho nestály, proto se stal montérem u montážního závodu v Hradci Králové. Podílel se na výstavbě nových cukrovarů, elektráren, pivovarů, pracoval na desítkách dalších velkých dílech po celém tehdejším Československu.

V roce 1956 koupili manželé Fryšných domek v Libošovicích a začali jej opravovat. Květoslav nastoupil do mladoboleslavské Škodovky, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1982. Tím ale jeho pracovní aktivity neskončily - dalších sedm let vypomáhal na libošovické poště jako doručovatel. Ti, kdo ho v pošťáckém zažili, tvrdí, že si podle něj mohli nařizovat hodinky, jak byl přesný. A aby byl životopis úplný, je nutné dodat, že ještě jeden rok pracoval jako topič ve zdejším Dřevotvaru. To už ale bylo rok po listopadové revoluci. "Nějak se nám ta naděje z roku 1989 vytratila," komentuje naši dnešní současnost. "Každý měl představu, že se ovzduší ve společnosti změní, ale jak to vypadá, prostý člověk vždy prostým zůstane a politika - o ní se vždycky říkalo něco neslušného. Dnes to vypadá, že pár lidí se má dobře, ale jestli zbohatli čestným a poctivým způsobem, o tom bych pochyboval. Bolí mě, když vidím, jak ten, kdo má hodně, chce mít ještě víc. A jestli si někdo myslí, že pro chudé zbydou zase ratejny a almužny, to bychom to pěkně dopracovali. Přitom já sám nebyl v roce 1948 zrovna nadšeným příznivcem nového režimu. Naopak - byl jsem pěkně rozčílený. Proč náš národ musí mít nad sebou pořád nějakou knutu, říkal jsem si. Jednou jsou to Habsburkové, potom Němci, teď Rusové a co přijde potom ? Vždyť bychom si dokázali vládnout dobře i bez cizí pomoci. Dokud nebude mít člověk k člověku blíž, tak se nic nezmění, to nám zůstane jen závist a zášť. Proto dělám celý život do kultury, organizuji besedy, hraji a režíruji divadla. Chci, aby se lidi mezi sebou dokázali domluvit."

Divadlu Květoslav Fryšný propadl zhruba ve 12 letech. "To si mě vybral jeden starý pán, který v Náchodě režíroval ochotnické divadlo. Pak jsem zkusil ještě dvě tři představení - a byl jsem ztracen. Propadl jsem jevišti na celý život."

Na vesnicích bývalo divadlo vždy doménou pana řídícího učitele. Ne jinak tomu bylo i v Libošovicích. Když se ale řídícímu zdálo, že pan Fryšný do dění ochotnického spolku moc mluví, navrhl, aby zkusil sám něco zrežírovat s dětmi. A tak se nedávný "přistěhovalec" stal z herce také režisérem. Sekorova "Ferdu Mravence" připravil a hrál s libošovickými dětmi hned dvakrát - podruhé s dětmi tehdejších dětí. Dnes se už těžko spočítá, kolik představení se pod vedením a za účasti Květoslava Fryšného sehrálo. A nebyla to jenom představení. Pořádaly se tu kabarety, silvestry, jezdilo se na divadelní přehlídky, jiné ochotnické spolky zajížděly do Libošovic. Poslední představení, které tu dávali, byl "Ženský boj" od Klicpery v roce 1983. Tehdy napočítali 18 repríz. Po té poslední byla hospoda na návsi uzavřena. Důkladně se přestavovalo. Z dnešního pohledu je nepochopitelné, že po rekonstrukci bylo soukromým provozovatelem zazděno jeviště, místo kterého vznikl bar. Jakoby někdo nechtěl, aby se lidé scházeli. Divadlo se od té doby v Libošovicích nehraje.

Kulturní komise Obecního úřadu v Libošovicích byla ustanovena v roce 1994. Je snadné uhodnout, kdo je jejím předsedou. "Komisi jsme původně zakládali s tím, že bude mít konečně kdo navštěvovat jubilanty," říká Květoslav Fryšný. "Jenomže jsme brzy zjistili, že to je málo. Začali jsme dělat akce pro děti a v loňském roce první cyklus besed o historii našeho kraje a naší obce. Možná, že to pro některé Libošováky bylo objevné, když zjistili, jak to u nich doma vypadalo v době kamenné, ve středověku či v minulém století. Odezva byla mimořádná. Proto jsme letos pořádali desetidílný seriál posezení se zajímavými lidmi. Většinou přednášeli ti, kteří tu žijí, chalupaří nebo mají k Českému ráji vřelý vztah. Náplň večerů byla rozmanitá : Od 70. výročí založení zdejší trampské osady, přes cesty do Japonska a Mongolska, českou historii, sport a pěstování slaměnek až po závěrečný country bál. Vždy bylo plno. Chodí k nám i hosté ze Sobotky či Podsemína. Už teď se množí žádosti, abychom něco podobného připravili i na příští léta. Představu bych měl, ale mám už nějaké roky. Měl by to vzít někdo mladý, kdo bude mít pro tuhle práci stejné zázemí, jako mám já ve své manželce. Bez toho by to nešlo. Já potřebuji být pořád mezi lidmi. Zastavit se, popovídat, zeptat se na zdraví, pomoci, když mohu. Víte, já mám lidi rád ...

(Zaznamenáno v Libošovicích v listopadu 1997)


Osudy legionářů

BRIGÁDNÍ GENERÁL KAREL VOJAN

FRANTIŠEK STAŠKA

Kapitán ruských legií, později brigádní generál Československé armády KAREL VOJAN.

Narodil se v Jičíně 30. července 1887 jako Karel Steffel. Vystudoval tamní gymnázium a po maturitě Filozofickou fakultu KU v Praze, kde dosáhl titulu profesora matematiky a fyziky. Po ukončení studia tyto obory krátce vyučoval na gymnáziu v Jičíně.

V říjnu 1911 narukoval k 3. pluku pevnostního dělostřelectva v pevnosti Přemyšlu do kurzu jednoročních dobrovolníků - to je naše škola pro záložní důstojníky, kde dosáhl hodnosti kadeta.

Po návratu z prezenční služby opět učil. Ve svých pamětech píše : "Zmýlil jsem se, když jsem se domníval, že Přemyšl brzy neuvidím. Za dva měsíce po svém návratu jsem byl povolán znovu : byla částečná mobilizace proti Rusku / pozn. F.S. : pravděpodobně během balkánské války srbsko-bulharsko-turecké/. Tam jsem si opět 3 měsíce zavojákoval. A za dva roky poté jsem znovu narukoval, čili nastoupil vojenskou službu opět - tentokrát do války : bylo to 26. července 1914, na začátku světové války :

Brzy se přihnala válečná litice. Po nešťastné - pro Rakušany - bitvě u Lvova, které jsem se také zúčastnil s polní formací, vrátili jsme se do Přemyšlu a začalo jeho obléhání. Přemyšl byl silně opevněná a vyzbrojená pevnost s mnoha moderními opěrnými pevnůstkami, měla mnoho děl i střeliva. Zato však rakouská armáda ustupující tlaku ruských armád, jimž velel generál Radek, ztenčila značně zásoby potravin, z nichž bylo nutno navíc živit 60 000 civilních osob, které se nepodařilo včas z pevnosti evakuovat. Proto brzy začalo veliké šetření potravinami. Rusové, obléhající Přemyšl, podnikli několik útoků, ale úspěchu nedosáhli. Zásobování vázlo a o Vánocích začalo zabíjení koní místo dobytka, neboť nebylo čím krmit. Kromě kousku černého chleba s kukuřicí a černé kávy byl k obědu denně koňský guláš s rýží.

18. března 1915 byl proveden generální výpad z pevnosti. Časně před jeho zahájením začal padat sníh, takže nebylo vidět ani na 100 metrů. Výpad byl samozřejmě Rusy odražen.

Již od února bylo každému jasné, že nepřijde-li pomoc zvenčí, pevnost padne. Občas se provedl nějaký výpad odsouzený k zániku, takže se sarkasticky říkalo : "Výpady slouží ke snížení stavu živených!"

Večer po nepovedeném generálním výpadu 18. 3. dle předem připraveného tajného plánu pro zničení všeho zařízení a materiálu, tedy v první řadě pevnosti, děl a střeliva, se započalo s aktivováním všech náloží...Napřed byla zničena děla polních baterií stojících mimo pevnosti, potom střelivo a zásoby. Při troše rozumného uvažování mohly se zásoby rozdělit armádě i civilnímu obyvatelstvu.

V noci z 20. na 21. 3. byly vyhozeny do vzduchu pevnosti.

22. března 1915 kapituloval velitel pevnosti Přemyšl, c. a k. velitel armádní skupiny, generál pěchoty Herman Kusmanek z Burgenstadtu. Zničená pevnost byla obsazena ruskou armádou. Pocit radosti ovládl každého Čecha z posádky, že je zbaven povinnosti prolévat krev za rakouskou říši. Vesele se jelo do země slovanských bratří. Jeli jsme až do Simbirska, kde jsme čekali asi týden, než budeme rozdělení na jednotlivé skupiny a odesláni do zajateckých táborů. Důstojníci slovanských národů a Rumuni byli odesláni odděleně od Němců a Maďarů. Mně a ještě asi dvaceti důstojníkům bylo přikázáno malé městečko Kurmyš na řece Suře. Ze Simbirska jsme pluli po Volze do Vasilnursku a odtud malým parníčkem Čajka do Kurmyše." Když jsme dopluli do Kurmyše, nastalo tam pravé pobouření, poněvadž tamní obyvatelé dosud nenáviděli lidi ze západu, natož rakouské vojáky a důstojníky. Záhy se však navazovaly styky - zvláště s jemným pohlavím.

Když jsem vstoupil do kanceláře vojenského náčelníka, abych se ohlásil, ptal se mne : "Kakája u Vas familia?" V domnění, že familia znamená rodinu a já byl dosud svoboden, odpověděl jsem : "Já nemám familii, jsem dosud svoboden." Náčelník se rozchechtal, smál se i "děloproizvoditel" - tj. hospodářský důstojník, i písař. Teprve v "samospasitené" němčině, kterou náčelník dokonale ovládal, jsme se my dva Slované dohodli.

Bydleli jsme napřed u kupce Tělatnikova, který měl dvě dcery, gymnazistky. Přirozeně jsme se s nimi snažili navázat hovor, abychom se naučili rusky. Tyto hovory, poněvadž byly zakázány, děly se za plotem. Záhy jsme zjistili, že vzdělání se tu tehdy nebralo vážně a že studium na střední škole bylo spíše věcí módy než vědění. Tázal jsem se totiž jednou Marusji : "Slečno, četla jste už někdy Vojnu a mír od Tolstého?" Načež mi naivně slečna Marusja, která chodila již do septimy, odpověděla : "No víte, vojnu jsem již četla, ale mír ještě ne."

Poznali jsme též rozvinutý úplatkářský systém, který tu tehdy vládl a pomocí něhož se dosáhlo všeho možného. Tak byl kdysi jeden z našich "vojennoplenných" důstojníků /zajatců/ přistižen, že udržuje styky písemné /i jiné/ s jistou Čuvačkou /jedna ze severoruských národností/. Myslím však, že hlavním důvodem bylo, že dotyčná byla nevěstka. Vždyť i jeden z našich plukovníků -zajatců, Rumun Babec, si dopisuje s neteří okresního hejtmana - ispravnika. Celé městečko o tom vědělo a přitom neměl nejmenších potíží. Přišli k nám četníci s důstojníkem a poprvé za dobu zajetí nám prohlíželi kufříky. U kadeta Kwietkowského, který byl jednou Polákem, jindy Rusem - podle toho, jak se mu to hodilo, našli dopisy od té Čuvačky. Šel k výslechu k náčelníkovi, věc byla ohlášena dále a milý kadet dostal měsíc vězení. Protože však v městečku nebyla vojenská věznice, musel sedět v civilní. Když se vrátil, vypravoval nám, jak se měl. Po svém příchodu byl zapsán správcem věznice, který k němu projevoval zvláštní sympatie a ptal se ho, má-li u sebe nějaké peníze a má-li nějaké přání. Kadet mu hned vložil do ruky pětirubl a tím se stal pánem situace. Předně mu byl vykázán pokojík s nábytkem, za druhé bylo zařízeno, že mu nosili oběd a večeři z naší důstojnické jídelny a vrcholem bylo, když mu správce večer řekl, zda si přeje mluvit s onou slečnou, pro níž byl zavřen. A tak buď přišla Čuvačka na noc k němu, nebo ho pustili v civilním obleku , který mu správce opatřil, do města pod podmínkou, že se do rána vrátí. Měl tedy vězeň více svobody a volnosti než my. Prostí vojáci ovšem směli se po městě pohybovat volně."

Tímto přerušuji vyprávění generála Vojana, jehož vyprávění je vtipně doplňováno podobnými historkami, k nimž se vrátím po vypsání v o j e n s k é části jeho vyprávění.

Po bitvě u Zborova, kdy Kerenský povolil nábor do naší armády, si i v Kurmyši vydobyli / ne všichni / nástup do vojska. Karel Vojan nastoupil k náhradnímu pluku 1. husitské divize v Žitomíru na Ukrajině, kde prodělal dvouměsíční pěšácký výcvik. Musel začít "od píky", od prostého vojína. Poté byl přeložen k 1. dělostřeleckému pluku v Tiranovce u Berdičeva. Za 4 měsíce složil důstojnickou zkoušku, byl spolu s dalšími důstojníky odvelen do Rumunska do dělostřelecké školy v Birladu, kde vyučovali francoužští důstojníci. Po absolvování byl odeslán na frontu na Seretu. Onemocněl těžkým zápalem plic a po uzdravení odjel přes Oděsu za naším armádním sborem, který dohonil - svoji baterii - v Kursku. S hrůzou zjistil, že oba kufry, které před odjezdem do Rumunska ponechal u baterie, se ztratily - že veškerým jeho majetkem je to, co má na sobě. Dostal sice prádlo a jeden stejnokroj, ale trvalo hodně dlouho, než se opět zmohl na nejnutnější majetek.

Spolu s transportem pokračovali přes Penzu na východ. Sotva dojeli do Syzraně / město u mostu přes Volhu /, vzplanuly boje o magistrálu - trať, která je měla dovésti až k moři do Vladivostoku a odtamtud do Francie. Jeho prvním bojem na magistrále bylo dobytí velkého města na Volze, Samary, kterého se, byť byl dělostřelcem, zúčastnil jako velitel pěší čety - z jednoduché příčiny : naši dělostřelci museli dle smluv s bolševiky zanechat děla v Kursku. Děl se zmocnili během bojů. Tehdejší praporčík Vojan vedl útok své čety po mostě přes Volhu. Po získání děl se stal velitelem baterie. Boje s bolševiky prodělával ponejvíce na simbirské frontě. Zde zadržovali / pod ruským plukovníkem Spolatbogem / velkou přesilu nepřítele za krutých čtyřicetistupňových mrazů. Tehdy, na Štědrý den 1918, omrzlo mnoho lidí i koní.

V lednu 1919 byl odvelen jako učitel - instruktor matematiky a fyziky do důstojnické školy v Kyštymu na Urale. Velitelem této školy byl tehdejší podplukovník Oleg Svátek. Škola byla později přeložena do Sluďjanky u Bajkalského jezera. Odtud se koncem roku 1919 přesunuli do Vladivostoku a 24. prosince, na Štědrý den, se nalodili na japonskou nákladní loď "Shunko - Maru" a odpluli na 52 dní trvající cestu do vlasti. Pluli přes Japonsko, Honkong, Singapur, Suez - dopluli do Terstu a odtud vlakem domů. / Toutéž lodí pluli též naši krajané, Soboťáci : Bílek, Náhlovský, Verner a Kyzivát - příslušníci druhého pluku Jiřího z Poděbrad. Cestou v Rudém moři zemřel na zápal mozkových blan příslušník druhého pluku Josef Bílek ze Sobotky a byl pohřben do Rudého moře./

Ve Vladivostoku přijal kapitán Steffel nové jméno : Karel Vojan.


Poznámka F.S. / Při sepisování historie našich krajanů - ruských legionářů - mi byla pomůckou velice cenná publikace : Seznam sibiřské armády, vydaná v roce 1919 jako příloha časopisu Československý legionář, nákladem Ministerstva národní obrany - kanceláře čsl. legií. Tato publikace obsahuje na 165 stránkách asi 60 000 jmen příslušníků našich ruských legií s udáním jména, místa narození, data narození a případně zařazení ( u kterého pluku sloužili ). Publikace byla určena rodinným příslušníkům našeho sibiřského vojska, aby se příbuzní doma mohli dozvědět , co se s jejich dosud nenavrátivšími se rodinnými příslušníky stalo, žijí-li vůbec a u které jednotky se nacházejí.

Pana generála - tehdy ještě kapitána Vojana - jsem nalezl na straně 136 v prostředním sloupci pod jménem Šteffel Karel, 30. VII. 1887 - Jičín, bez uvedení útvaru. Na straně 16 je mimo jiných upozornění , že "řada bratří, mající příjmení německá, přijali se svolením Čs. národní rady, odbočky v Rusku, příjmení česká, a tudíž mnozí jsou v seznamu zaznamenáni již s novým jménem, což není ovšem případ generála Vojana. Tyto seznamy byly vyhotoveny v roce 1919 k 1. 1. a obsahují jména příslušníků k tomuto datu. Též hodnosti jsou uvedeny třeba nižší. Ve většině případů jsou důstojníci uvedeni v seznamu mužstva, poněvadž k 1. 1. 1919 ještě nebyl přehled o povýšení u jednotlivých příslušníků a naše pluky tehdy bojovaly na různých úsecích front.

Před odjezdem ze Sluďjanky do Vladivostoku onemocněl kapitán Steffel těžkou malarií a byl léčen v lazaretním vlaku.

Ještě téhož roku - 1920 - nastoupil jako učitel / profesor / matematiky, fyziky a ruštiny do Vojenské akademie v Hranicích. V roce 1923 byl povýšen na majora, 1925 na podplukovníka, od září 1929 byl velitelem horského dělostřeleckého oddílu v Opavě, v září 1930 se stal velitelem motorizovaného dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem v hodnosti plukovníka. V říjnu 1932 absolvoval generálský kurz a od 1. ledna 1936 byl povýšen na generála.

Od 1. X. 1934 byl velitelem dělostřelecké brigády v Plzni a od 1. října 1935 velitelem dělostřelectva III. sboru v Hradci Králové. Zde působil až do likvidace Čsl. armády v r. 1939.

O dovolené r. 1922 se seznámil s dcerou mlynáře Skály z Podsemína u Sobotky, s níž se 27. 1. 1923 oženil. Od května 1945 nastoupil znovu službu v Československé armádě, kterou pomáhal budovat. 1. 9. 1945 odešel do důchodu, ale ještě vyučoval na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové a na tamním reálném gymnáziu, kde učil ruštinu.

Tyto zkrácené vzpomínky generála Vojana jsem vypsal z jeho stostránkových vzpomínek a vlastního zkráceného životopisu nazvaného "Příběhy ze života".

Z jeho bohatých vzpomínek vybírám ještě jednu, která má vztah k soboteckému rodákovi, generálu zdravotní služby Josefu Píckovi, bratranci Fráni Šrámka :

"Byl jsem v Opavě velitelem dělostřeleckého oddílu 258. Jednoho rána přiběhl ke mně ještě do bytu voják, že je v kasárnách nějaký generál na prohlídce. Rychle jsem se oblékl a šel do kasáren. Bylo asi 6.30 hod. Při vstupu do kasáren vidím, že je na dvoře hlouček vojáků a u nich generál a náš vojenský lékař. Ihned mne napadlo, že to je asi generál zdravotnictva a také jsem se o tom záhy přesvědčil : byl to generál zdravotnictva Pícek ze zemského vojenského velitelství. Hlásil jsem se mu jako velitel útvaru a žádal jej, má-li nějaké rozkazy. "Ne, děkuji, nemám žádné přání. Počkej zde, jestli tě to zajímá, okamžik, kontroluji právě pohotovost zdravotních hlídek". To znamenalo, že chtěl mít na dvoře nastoupeny - jako za mobilizace - zdravotní hlídky i s materiálem od obou útvarů , které byly v kasárnách ubytovány. Kromě mého oddílu tam byl ještě lehký dělostřelecký pluk. Vidím, jak se honem shánějí a hledají nosítka, některá byla i na půdách, a honem se oprašovala. Konečně byly hlídky snad úplné. A nyní začal pan generál kontrolovat výcvik. Nařídil jedné hlídce právě od mého oddílu, aby složila nosítka na zem a byla připravena odnést raněného a dát mu první pomoc. Poněvadž tam žádný raněný nebyl, bylo nutno improvizovat. Právě šel kolem přes dvůr jeden vojín z mého oddílu. Byl to prohnaný Žižkovák a říkali mu Švejk. Generál ho zastavil a povídá mu: "Lehněte si na zem, jste těžce raněn". Generál chtěl vidět, jak jej hlídka ošetří a uloží na nosítka. Voják se dobromyslně usmívá, podívá se na generála, ale stojí. "Tak si honem lehněte, jste skoro mrtvý!" vybízí generál našeho Švejka, ale ten se jen usmívá a stojí dál. Tak už si lehněte, rozkřikl se nedočkavě generál. Povídám, že jste mrtvý. Pročpak si nelehnete?" "Pane generál, povídá Švejk, já myslel, že si děláte srandu". Okna kasáren, obsazená vojáky, se otřásala smíchy". Toto je jediná zmínka o generálu Píckovi, kterou jsem o něm nalezl při pročítání legionářské literatury. Sobotka dala legiím na Rusi ještě jednoho lékaře : byl jím MUC. Václav Mrkvička, ovšem zatím ještě nemám zjištěno, u kterého útvaru sloužil. Generál Pícek byl lékařem nemocnice ve Vladivostoku.

Z bohatých vzpomínek pana generála Vojana ještě vyberu nějaké vzpomínky, které jsou převážně rázu veselejšího. Ovšem nejdříve musím zpracovat další vzpomínky našich legionářů, vztahující se k vlastním bojům.


Zprávy ze Základní školy v Sobotce

PÉČE O NADANÉ ŽÁKY

MARIE SEKEROVÁ

Ve škole se věnujeme všem žákům, rozvíjíme všechny jejich schopnosti, především schopnosti rozumové. Vedle péče o slabé a zaostávající žáky věnujeme pozornost žákům nadaným a talentovaným. Dáváme jim možnost zúčastnit se různých soutěží a olympiád. Nejen je s vyhlášením soutěží seznamujeme, ale pod vedením učitele se na ně nadaní žáci připravují.

Nadaným žákem naší školy je Radek Liška, žák třídy 9.B. Letos se zúčastnil několika náročných olympiád, ve kterých výrazně uspěl.

1. Jako jediný z okresu Jičín se zapojil do Korespondenčního semináře matematiky, který pořádá Gymnázium J.K.Tyla v Hradci Králové.

2. V okresním kole matematické olympiády (28. 1. 1998) Radek obsadil 3. místo se 17 body ( 1. a 2. místo 18 bodů).

3. V náročné olympiádě v německém jazyce ( 11.2.98 ) získal v okresním kole opět 3. místo s 61 body (maximum 64 bodů).

Soutěž sestávala z porozumění poslechu ( rychlý rozhovor - rodilí mluvčí) formou testu, z konverzace se členy poroty, z vyprávění na zadané téma a z popisu obrázku.

V olympiádě v českém jazyce (11.3.) vybojoval dokonce 2. místo a bude náš okres zastupovat v regionálním kole.

Radkovi blahopřejeme a děkujeme mu za vzornou reprezentaci školy. Jeho úspěch je vynikající obvzlášť proto, že si takto dobře vedl v těžké konkurenci i studentů osmiletých gymnázií. Nepochybujeme o jeho úspěšném studiu na Gymnáziu Dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi, kam se hlásí.


SOUTĚŽ MLADÝČH HISTORIKŮ - 27. ročník

Ve středu 11. 2. 1998 se konalo školní kolo této soutěže. Zúčastnilo se 5 žáků 8. tříd.

Soutěž sestávala ze dvou úkolů

I. Výchova a vzdělávání od starověku do 19. stol.

( 20 úkolů - žáci prokazovali své znalosti formou testu)

II. "Škola budoucnosti - moje představa" (písemná práce)

Nejúspěšnější byli a do okresního kola postoupili Klára Zemánková a Miroslav Hůlka. Nejzajímavější představy o škole budoucnosti měly Klára Zemánková a Jana Kunstová.


RECITAČNÍ SOUTĚŽ

JANA KNAPOVÁ, MARIE SEKEROVÁ

K pěkným tradicím naší sobotecké školy patří každoroční recitační soutěž. Velmi nás potěšil vzrůstající zájem dětí o dětskou literaturu a poezii zvláště. Dokladem je velká účast malých recitátorů z 1. stupně v letošním školním kole této soutěže, které se uskutečnilo 11. února 1998.

Děvčata a chlapci společně se svými vyučujícími a paní zástupkyní ředitelky školy Marií Náhlovskou zde prožili velmi příjemné odpoledne. Přednes 38 soutěžících hodnotila devítičlenná porota.

V I. kategorii (2. a 3. třídy) se umístila na 1. místě Nela Knapová, dvě 2. místa obsadily Kristýna Štroblová a Eva Šulerová, 3. místo si vybojovaly Lucie Štroblová a Petra Valentová.

II. kategorie (4. a 5. třídy) měla umístění následující :

Bez ohledu na pořadí si všichni přítomní odnášeli domů pěkný zážitek a pocit z dobře vykonané práce.


10. února 1998 proběhlo školní kolo recitační soutěže pro žáky 2. stupně. Soutěžili ve dvou kategoriích.

Za 6. - 7. třídy postoupily do okresního kola :
Aneta Šulerová (7. B)
Lenka Brixová (7.A)

Recitační studio Šrámkova domu zastupovala Tereza Ficková (6.A).

Kategorii 8. - 9. tříd reprezentovaly v okresním kole Zuzana Pajkrtová (8.B) a Monika Ulrychová (8.B) Recitační studio Šrámkova domu zastupovala Bohumila Bradnová (9.A) a Klára Zemánková (8.A).

A jak děti dopadly ? Úspěšně. Z okresního do regionálního kola postupují Nela Knapová (2.A) a Barbora Ficková (4.A). Čestné uznání získala Bohumila Bradnová ( 9.A) .

Vedle práce pí. uč. Knapové se na úspěchu podílí jistě i soustavné odborné vedení Lady Bechyňové v Recitačním studiu Šrámkova domu, kam všechny 3 dívky pravidelně docházejí.

Gratulujeme !


PODĚKOVÁNÍ

Ředitelství ZŠ Sobotka děkuje řediteli Agrochovu panu Josefu Jirků za roční pronájem budovy družstva pro potřeby školy v době její rekonstrukce a přístavby. Pan ředitel Jirků a všichni ostatní pracovníci Agrochovu byli ve vztahu ke škole vždy velmi vstřícní a ochotni pomoci.

Alena Čelišová
ředitelka školy


CO CHYSTÁME K 500. VÝROČÍ MĚSTA SOBOTKY


POPIS BUDOVY ZŠ V 21. STOLETÍ
předpoklad do budoucna

KLÁRA ZEMÁNKOVÁ

21. století se blíží. Vznikají nové stavební útvary, vše je v neustálém pohybu. Přicházejí nové směry ve vědě, kultuře i v životě. Svět dostává stále novou formu. Lidé již ovládají techniku na vysoké úrovni. Zkoumají se věci a jejich využití k potřebám lidského žití. Staví se dokonalejší bydlení a vzniká účelovější architektura.

Podle mé představy je škola kopulovitého tvaru o třech poschodích. V přízemí se nachází zimní zahrada (uprostřed), bufet, ředitelna, sborovna, knihovna a kabinety učitelů. Do prvního patra se můžeme dostat dvojím způsobem : po schodech nebo výtahem. Tady je dokola devět tříd a stejný počet je ve druhém poschodí. V obou jsou podmínky pro žáky, kteří se o přestávkách zabývají libovolnou činností, např.: skákáním panáka a hrou v šachy. Tyto dvě hry jsou zabudovány přímo v dlažbě. Do posledního patra se můžeme dostat výtahem nebo po schodišti. Zde se nám nabízejí : výtvarný ateliér, keramická dílna a laboratoř s hvězdářským dalekohledem.

Nyní se vraťme do tříd : každá třída má jednu stěnu zasklenou, ta je půlkruhového tvaru. Nezvyklé uspořádání v takové třídě bude působit jistě příjemně na žáky.

K budově školy dále patří bazén se skokanskými můstky, tobogánem, saunou a fitcentrem. Na druhé straně budovy je park se vzácnými stromy, keři a květinami, které slouží pro výuku. Prostory parku doplňují sochy, které pro nás zhotovili žáci hořické kamenické školy.

Ráda bych se dočkala doby, kdy se můj plán uskuteční. Pak bych tuto školu každému doporučila.

Věřím, že se žákům v mnou navrhované moderní školní budově bude učení dařit a rádi a s úsměvem do ní budou chodit.


ŠKOLA BUDOUCNOSTI
moje představa

JANA KUNSTOVÁ

Do školy by se chodilo od 9 hodin. Výuka by končila nejdéle v 15 hodin. Ve čtvrt na dvě přestávka na oběd. Náročnější předměty, např. matematika, mluvnice, fyzika, cizí jazyky atd., by se vyučovaly především v prvních hodinách výuky. Žáci by seděli v lavicích po jednom. Lavice by byla celá ze dřeva. Měla by tři zásuvky, na každé straně stolu skříňku na zámek. Na stole by byl umístěn rozhlas, aby každý žák slyšel, co se hlásí. Na stole by byl také knoflík, při jehož stisknutí vyjede zepředu podložka s přenosným kufříkovým počítačem. Každý žák by seděl u stolu v křesle. Učitel by také seděl v křesle. Na učitelském stole by byl telefon. Na tabuli by se psalo fixem. V každé třídě by byl koberec, hodiny, televize, skříně a casio. Každá třída by také měla na oknech záclony a rolety. Na chodbách by byly automaty na pití, sušenky, ovoce a na teplá jídla. V přízemí by byly botníky a šatny. Do dalších pater by se jezdilo po jezdících schodech a učitelé výtahem. V prvním patře by byly třídy a WC. Na chodbách by také měl každý žák skříňky na učebnice. Ve druhém patře kabinety. Ve třetím patře dvě tělocvičny a posilovna. Vedle školy by byla velká jídelna. Děti by si mohly vybírat ze tří jídel. Sedět by mohly uvnitř nebo venku u stolu se slunečníkem. Za školou by byl stadion a hřiště. Pořádaly by se různé zájezdy. Ti žáci, kteří se učí německy, by jeli na týden do Německa a žáci, kteří se učí angličtinu, do Anglie. V létě by se jezdilo do ciziny, např. Francie, Disneyland, Dánsko, Norsko ... V zimě by se pořádal lyžařský výcvik - zájezd na hory. Vždy tři žáci by měli společné WC. U školy by byla postavena budova s plaveckým bazénem, se sprchami a převlékárnami. V další budově umělý led na bruslení. Blízko školy umělý trávník s fontánou. Vedle něj cesta na běhání a jízdu na kole.


LYŽAŘSKÝ VÝCVIK
ANETA ŠULEROVÁ

Pan učitel Břetislav Šimral zorganizoval výpravu jednatřiceti žáků a žákyň na lyžařský výcvik. Společně s námi jela paní učitelka Jana Zumrová, zdravotní sestra, sportovní vedoucí, kuchařka. Vyrazili jsme do Vítkovic v Krkonoších. Účelem kurzu bylo naučit žáky tomuto báječnému sportu. Lyžovali jsme hned vedle naší chaty na sjezdovce "Aldrov". V prvních dnech jsme se všichni přesvědčili, že řada z nás dosud na lyžích nestála. Zažili jsme mnoho bolestivých, ale i méně bolestivých pádů. Večery jsme trávili v tzv. společenské místnosti, kde jsme při dobře promyšlených soutěžích zažili mnoho legrace.

První skupinu lyžařů vedl pan učitel Šimral a druhou, méně zkušenou, paní učitelka Zumrová. Na ukončení kurzu byl uspořádán "velký slalom", který nás přesvědčil, že se všichni lyžovat naučili. Ti, co na lyžích stáli prvně v životě, jsou rádi, že měli možnost seznámit se s dalším lákavým zimním sportem.


Deset let základní umělecké školy

IVANA HUČÍKOVÁ

"HUDBA JE TO NEJKRÁSNĚJŠÍ, CO LIDSTVO VYTVOŘILO ..."
L. BERNSTEIN

Před deseti lety rozhodl odbor školství ONV v Jičíně (zastoupený Josefem Maťátkem) a Městský národní výbor v Sobotce (zastoupený Josefem Vejnárkem) o zřízení místní pobočky Lidové školy umění Jičín.

Po nákupu hudebních nástrojů a umístění LŠU v budově dílen základní školy začala v září 1988 výuka. Kytaru, flétnu, hudební teorii učila Ivana Hučíková, harmoniku, klavír, kontrabas a dětský sbor Pavel Hučík. O rok později převzal výuku klavíru Štefan Hudec a v roce 1990 Petra Cholenská. Současně nastoupila Eva Černochová pro taneční a Vladimír Hochman pro výtvarný obor. Od roku 1994 vyučuje Miroslava Kunstová housle a v minulém školním roce převzala Irena Solanová - Fafková výtvarný obor. Mateřské dovolené /1991,1997/ sice narušily kontinuitu výuky, ale je výhodou, že učitelé působí v Sobotce dlouhodobě.

V roce 1995 vznikl při ZUŠ pěvecký sbor Bendl a ve spolupráci s Alenou Pospíšilovou a Lenkou Dědečkovou z městské knihovny občanské sdružení Spolek Bendl Sobotka.

Během deseti let existence místní ZUŠ se velmi zlepšilo vybavení školy hudebními nástroji a notovým materiálem. Poslední přírůstek - kytarové combo - jsme koupili jenom díky sponzorským darům firem Okay Plast, Stavební práce Petr Koťátko, SV Sobotka, PRO-Elektro, Ječný-Volf.

Pro učitele i žáky ZUŠ je důležitá veřejná prezentace, proto pravidelně pořádáme veřejné vánoční a závěrečné koncerty, žáci vystupují nejčastěji na akcích městské knihovny, mateřské a základní školy. Děti se zúčastní koncertů ZUŠ v Porotním sále v Jičíně, soutěží uměleckých škol, soutěží v regionu a celostátních výtvarných soutěží. V nejbližší době si nejlepší ze žáků, kteří absolvovali první pětiletý cyklus hudebního oboru, můžete poslechnout 26. dubna v 17 hodin v Porotním sále v Jičíně.

Od l. ledna 1998 je ZUŠ Jičín samostatný subjekt, což nepřineslo jen výhody, ale především starosti.

Během deseti let prošlo Základní uměleckou školou v Sobotce asi 500 dětí ze Sobotky, Libošovic, Markvartic a Dolního Bousova. Zejména zpočátku si děti ani rodiče dobře neuvědomovali, co výuka v hudebce obnáší - nejen pravidelnou domácí přípravu s docházkou 2x týdně, ale i orientaci výuky převážně na vážnou "hudbu". Časem se obecné povědomí značně změnilo. Faktem je, že jsme se změnili i my, učitelé, a přizpůsobili více obsah výuky požadavkům, potřebám a možnostem žáků / např. výuka hry na keyboard/. Nicméně škola musí udržet určitý směr a úroveň, a proto pokud se žák nepřipravuje, často nezbývá, než se s ním rozloučit. Je to nejčastější důvod k předčasnému ukončení studia. Hodně žáků ukončí výuku při vstupu na střední školu. Je to velká škoda, protože teprve nyní začínají dosahovat dobré úrovně technické a interpretační. Právě hra na nástroj /ale i dobrá hra šachu, ovládání PC, znalost angličtiny nebo brilantní fotbal/ jim pomůže při utváření jejich image. Práce v hudebce se zúročí zpravidla až na střední škole.

To chápou hlavně rodiče, kteří investují do vzdělání svých dětí peníze (za školné, noty, hudební nástroje), čas a morální podporu při prvním "já už hrát nechci, mě to nebaví".

Proto jim patří uznání a dík. Máme výhodu malého města, můžeme přijímat hlavně děti, které si chtějí "jen tak zahrát", nebo dokonce děti s handicapem.

Doufám, že všem našim žákům - minulým i současným, hudebka ukázala nové možnosti rozvoje a zájmu, pomohla jim najít skryté vlohy. A pokud se dnes nevěnují hudbě aktivně, snad mají muziku rádi a povedou k ní svoje děti. Pro nás, kantory ZUŠ, je fascinující podílet se na lidském a muzikantském růstu dítěte.


2. část
Menu