Logo Z.Š.S. / odkaz na hlavní stránku


Číslo 3Ročník XXXVII.Květen – červen 2000

44. Šrámkova Sobotka

SLOVO A PAMĚŤ

MEMOÁROVÁ LITERATURA

1. - 8. července 2000

Sobota 1. července
10.00 hod. Zahájení dílen uměleckého přednesu
19.30 hod. sál sokolovny
Julius Zeyer: STARÁ HISTORIE Městské divadlo Mladá Boleslav, režie J. Kettner

Neděle 2. července
9.00 hod. sál spořitelny
ZAHÁJENÍ 44. ŠRÁMKOVY SOBOTKY
Úvodní slovo
spisovatel Ludvík Vaculík
Vyhlášení výsledků literární soutěže Šrámkovy Sobotky
13.30 hod. sobotecká prostranství
Poetické odpoledne - zahájení ve zdravotnickém středisku vernisáží výstavy ak. mal. Zdeňka Kerdy 17.00 hod. chrám sv. Maří Magdaleny
Antoine de Saint Exupéry: CITADELA
M. G. Částek, hudba Z. Pololáník
19.30 hod. sál sokolovny
Miroslav Horníček: DVA MUŽI V ŠACHU
Divadelní soubor Vojan Libice nad Cidlinou

Pondělí 3. července
9.00 hod. sál spořitelny
K vývoji memoárové literatury ve 20. století
doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.
11.00 hod. sál spořitelny
Prezentace nakladatelství Alpress, spisovatelka B. Šimková
17.00 hod. sál spořitelny
Podvečerní čtení z oceněných prací literární soutěže
19.30 hod. sál spořitelny
BÁSNÍCI ZA MŘÍŽEMI
Z díla katolických básníků odsouzených před 50 lety ve vykonstruovaných procesech k dlouhému žalářování.
R. Kvíz a V. Riedlbauch

Úterý 4. července
9.00 hod.
sál spořitelny
Memoáry a politika - Trojí paměti E. Beneše
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.
11.00 hod. sál spořitelny
Prezentace 15. svazku Knihovničky Českého ráje
13.30 hod. Šolcův statek
Vernisáž výstavy J. V. Scheybala
14.30 hod. zahrada Šrámkova domu
Beseda s J. Dienstbierem o knize Od snění k realitě
17.00 hod. sál spořitelny
PODUČITEL
Literárně hudební pásmo z textů J. A. Komenského a A. Doufalíka ZUŠ Uherské Hradiště, režie S. Nemrava
19.30 hod. sál spořitelny
Z DENÍKŮ ANNY LAUERMANNOVÉ-MIKSCHOVÉ
H. Kofránková, P. Rut
21.30 hod. zahrada Šrámkova domu
MŮJ PORTRÉT
Studio Šrámkova domu

Středa 5. července
Celodenní výlety účastníků festivalu
19.30 hod. sál spořitelny
TÍM KONČÍM, TVÁ LÁSKA M. D.
L. Skořepová, J. Hána, P. Schönová

Čtvrtek 6. července
9.00 hod.
sál spořitelny
Paměť a dokument - memoárová literatura o přelomu 40. a 50. let
PaedDr. Michal Bauer, Dr.
19.30 hod. sál spořitelny
OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO
Vyprávění o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti jak je sepsal V. Vančura a na divadlo za pomoci loutek převedl L. Richter.
21.30 hod. sál sokolovny
Fráňa Šrámek: DVĚ KRÁLOVSTVÍ
Turnovské divadelní studio, režie P. Haken

Pátek 7. července
9.00 hod.
sál spořitelny
Tvůrčí paměť
PhDr. Alice Jedličková, CSc.
11.00 hod. sál spořitelny
Prezentace České knižnice a svazku věnovaného F. Šrámkovi
M. Červenka, D. Karpatský, M. Otruba
17.00 hod. Šrámkův dům
Hodina memoárů - volné čtení vybraných děl
19.30
sál spořitelny
VEČER PEDAGOGICKÝCH A FILOZOFICKÝCH FAKULT

Sobota 8. července
9.00 hod.
sál sokolovny
RYTÍŘ
Divadlo Bořivoj Praha, režie L. Richter
13.30 hod. zahrada Šrámkova domu
Jiří Žáček: BEZHLAVÝ RYTÍŘ
Pohádka, režie O. Liška

Výstavy v rámci 44. Šrámkovy Sobotky

Šolcův statek
J. V. SCHEYBAL
Národopisné kresby

Sál zdravotnického střediska
ZDENĚK KERDA
Kresby a obrazy

Knihovna Galerie na Schodech
JOSEF KÁBRT
Korespondence a dílo

Bývalý Dias
HUBERT HESKÝ
Fotografie

Malý sál spořitelny
VÝSTAVA LITERÁRNÍCH PRACÍ 44. ŠRÁMKOVY SOBOTKY

Humprecht
TANSY SPINKS A ŠTĚPÁN GRYGAR
Objekty a zátiší

První večer Šrámkovy Sobotky bude patřit všem příznivcům a milovníkům divadla. Zeyerovu "Starou historii" uvede Městské divadlo Mladá Boleslav.


K tématu 44. ročníku Šrámkovy Sobotky

Slovo a paměť - spojení dvou pojmů, s jejichž pomocí se ohlédneme za odcházejícím 20. stoletím. Festival českého jazyka, řeči a literatury tak činí podtitulem memoárová literatura.

Kdy vlastně toto století začalo - přesným letopočtem, smrtí Riegrovou (jak napsala E. Krásnohorská), nebo se zrodilo za první světové války a končilo snad rozpadem bipolárního světového uspořádání nebo nástupem spotřebního využívání počítačů a internetu? A jak přehlédnout a zhodnotit alespoň základní události a jevy, které přineslo?

Právě literatura má možnost osvětlit v nejlepších dílech vlivy, které formovaly duch doby. Kde si jinak výklad žádá spojení výsledků různých vědních oborů, může literatura nastavit vhled. A námi vybraný pomezní žánr čítající paměti, vzpomínky, autobiografie, deníky s přesahy do korespondence, publicistiky, odborné a krásné literatury v souřadnicích subjektivní - objektivní, autentické - stylizované, přítomné - minulé může dát při správném čtení a otázkách odpovědi.

Abychom se ve vrstevnaté a spletité oblasti dobře orientovali, seznámí nás s její specifičností, vývojem a členitostí doc. V. Válek z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Výkladem naváže prof. R. Kvaček z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na příkladu zásadního díla napsaného výraznou osobností upozorní na nutný obezřetný přístup a interpretační opatrnost. Získaný přehled o žánru a osvojenou schopnost pracovat s klasickým dílem užijeme při přednášce dr. M. Bauera z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která pojedná o jednom citlivém období, na které bylo končící století procházejíc středem Evropy až příliš štědré. Ukáže, že zkreslení a zamlčení můžeme vyčíst ze zkoumaného textu, cenzurní zásah a okolnosti opožděného vydání můžeme objevit v dokumentech, fakta o nemožnosti psát musíme doplnit úvahou vycházející z mimoliterární skutečnosti.

Dnes jsou knihkupectví zavalena zpověďmi a autoportréty kdekteré známé tváře. Promyšlená a vytříbená díla se střídají s autorizovanými rozhovory, vedle leží snůšky, o kterých objekt zájmu ani neví. Chytré, banální i pokleslé, komerční i nekomerční tituly vypovídají o zbujelé touze autorů a zvýšeném zájmu konzumentů. Tohoto tržiště se účastní osobnost kvalitního životního výkonu, tvůrce dějinných okamžiků, sebestředná celebritka bez studu či hvězdička s drby a odposlechnutými moudry. Všichni hrdinové svých opravdových životů, kteří cílovým skupinám čtenářů připadají podstatnější a vzrušivější než hrdinové příběhů literárních.

Jak se v této situaci proměňuje příležitost spisovatele, který smyšleného umělého literárního hrdinu stvoří v útvaru memoárového žánru? A jak přistupovat k vzrůstajícímu počtu titulů, v nichž ze sebe autoři dělají postavy děl na hranici reality a fikce? Této oblasti se budeme věnovat v semináři dr. A. Jedličkové z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který letošní odbornou část festivalu uzavře. Doufám v zajímavou diskusi veřejnou i kuloárovou, v to, že probereme nejen otázky oboru, ale že se dotkneme i problémů celospolečenských. Ať všem účastníkům načerpané poznatky pomohou při tvořivé práci i vlastní orientaci.

Ke stejnému cíli, věřím, povedou další programy. Studentský večer, záměrně přesunutý na konec týdne, završující přítomnost nejjiskřivějšího elementu. Autorské i interpretační čtení z textů literární soutěže festivalu, které by mělo zůstat zařazeno také trvale. Různorodá prezentace nakladatelství a knih, včetně nejnovějšího šrámkovského výboru a svazku Knihovničky Českého ráje. Úvodní slovo spisovatele a další besedy. Výstavy výtvarníků a hudební vystoupení. Poetické odpoledne. Aktivity okruhu časopisu Splav! Představení na přidanou. V ycházky krajinou Českého ráje. Vylepšením by mělo být oficiální partnerství s Českým rozhlasem. Pokud komukoli chybí to či ono k tématu, zvu ho na Hodinu memoárů - pátrejme po poznání a seznamme se s autorem a pasáží, která nás obohatí.

Jak uzounce lidská paměť souvisí s jazykem a mateřštinou. Kolik mezioborových setkání s biology, filozofy, lingvisty a třeba sociology by mohlo letošní téma doprovázet. Na co vše by člověk s chutí zapomenul, co si vybavuje raději. Vytěsňování a rozpomínání doprovází i paměť kolektivní. Jen člověk dokáže paměť zaznamenat, zachovat odkaz, zkušenost a poznání dalším generacím. Paměť utváří integritu osobnosti, nese cíle, pomstu a odpuštění, vyrovnání. Díky paměti pracuje svědomí a funguje morálka. O paměť je třeba starat se stejně pečlivě jako o slovo. Proto pořádáme Šrámkovu Sobotku, proto výběr letošního tématu.

Jan Bílek

Archiv Fráni Šrámka


Z přednášek 43. Šrámkovy Sobotky

V roce 1999 zazněly k tématu Hudebnost jazyka čtyři přednášky. Slavnostní projev při zahájení přednesl I. Hurník. Seminář o překladech E. Oněgina shrnul doc. dr. J. Honzík do článku, který byl publikován ve ZŠS 1999, č. 5, s. 9. Ostatní lektoři vystoupení pro písemnou podobu abstrahovali do následujících textů. Děkujeme všem za účast na vzdělávací části festivalu. Doufáme, že možnost prostudovat texty usnadňuje využití poznatků v praxi. (Nejobsáhlejším článkem o 43. ročníku festivalu byla zpráva L. Lederbuchové Pod Humprechtem nejen o hudebnosti jazyka uveřejněná v časopise Český jazyk a literatura č. 3-4, 50/99-2000, s. 97-99.)


Prof. Dr. M. Červenka, DRSc.

Tak zvaná hudebnost verše

V poezii je vždy přítomna touha po hudbě - snad jako rozpomínka na pradávný synkretismus, doby, kdy umění slova spolu s hudbou, tancem a prvky dramatu v nerozlišitelné jednotě přesahovalo své pozdější hranice, dokonce vůbec hranice umění. Spoluvytvářelo kolektivní sugesci magickonáboženskou, podněcovalo splývání jedinců v záchovné MY kmene.

Pokroucený ohlas tohoto ráje můžeme rozeznat ve freudovských teoriích rytmu jako zkolébávání, jako návratu do prenatálního snu. Poezie však rozvinula docela jiné možnosti, zaměřujíc se k jedinečnosti významu, k vnitřnímu neklidu a napětí, k vytváření fiktivních niterných světů subjektu. Důležitou se pro ni stalo konfrontování s řečí mimo básnictví, s mnohohlasím zástupu, s úžasnou, výbušnou silou intimního hovoru.

I taková hřeší s hudbou, i když je jasné, že v kvalitách čistě zvukových se jí nemůže rovnat (např. nic neví o přesně vymezených tónových intervalech apod.). Oproti ní má ovšem navíc spolupůsobení s významovou vrstvou, která se může opřít o fungování jazyka v komunikaci a jeho předem dané rozrůznění, a to zase nemá k dispozici skladatel hudby.

V této souvislosti se zvukové prostředky navzájem osamostatňují. Můžeme je rozvrhnout do tří oddílů: rytmika (v češtině zvláště uspořádání přízvuků) - melodika (využití jazykové intonace) - instrumentace (vytváření konfigurací hlásek s ohledem na jejich kvalitu).

V Máchově Máji má pravděpodobně navrch opakování hlásek, např.

bRUNatné sLUNce RUdě zasvitNULo,

které uvolňuje skryté významy slov a hrůzný příběh obklopuje aurou slitovné hudby.

O. Březina o svých básních, na nichž si dojista cenil filozofických obsahů, neváhal říci: "Nezapomínejte na hudbu při mé práci! ... Mluví, kde myšlenka už nemůže." Hudebnost tedy není ornament a potěcha ucha: spolupracuje na významu básně. U Březiny je v popředí intonace, která opakováním melodie zajišťuje jednotu polytematické básně a je i podkladem její rytmičnosti.

Drsná poezie F. Halase se orientuje na nehudební, ba protihudební stránky zvuku řeči. výslovnost je skoro nepříjemná. Vzpomeňme na ty skřípavé, jakoby dřevěné rýmy. To je jedno z typických moderních pojetí hudebnosti. I Halas se po své druhé knize rozhodl ukázat, "že to taky dovede", a stísněnou erotiku své Tváře a Hořce prolnul utlumenou, pohublou písňovostí.

Slyšíte dýchání rozcitlivělé odrhovačky? Podobnosti s písní a její strofikou jsou prastarou cestou básníků k hudbě, k hudbě sociálně a kulturně určité, umisťující text do prostředí všem známých.

Speciální kontakt s hudbou najdete a básníka Jiřího Koláře, který jeden ze svých rozsáhlých cyklů komponuje podle vzoru symfonie o čtyřech větách. Hudba je poezii příkladem samostatného formálního řádu, zvenčí vloženého na výtvor. S takovým typem hudebnosti se lze setkat i v některých románech.

Báseň je něco jiného než její recitace. Přednes uskutečňuje podněty vložené do textu, ale rozvrhuje je podle svého a vytváří jejich novou hierarchii. Recitační výkon je samostatné umělecké dílo, v němž stránka slovesná tvoří toliko jednu složku, byť asi vždy složku vládnoucí. Je na vůli recitátora, zda se bude řídit tím odstupňováním složek, které nabízí text, nebo půjde-li proti němu a umělecky využije konfliktu s textem. Byly uskutečněny recitace Máje, které potlačovaly eufonii ve prospěch hovoru. Hudebnost zůstala jako latentní síla, o které recitátor i posluchači dobře vědí. Recitace vyplňuje konkrétním zvukem to, co je v textu vepsáno jen jako obrys. Recitátor se smí rozhodnout, bude-li vystupovat jako stavitel poetična, nebo jako ten, kdo vstupuje z ulice a do umělých světů nechává zaznít její hlas. Obojí přístup může být tvořivý a otvírat horizonty, o kterých jsme nevěděli.


Prof. Dr. A. Stich, CSc.

Soulad a spor slova a hudby (libreta)

Přednášející ve vystoupení sledoval některé aspekty české libretní tvorby od doby národního obrození. Poukázal na organizační činnost J. J. Jungmanna (překlady textů a uvádění oper). Stručně glosoval libreto K. Sabiny Prodaná nevěsta. Dílo E. Krásnohorské považuje za dostatečně známé, a proto největší prostor věnoval detailnímu rozboru dvou oper A. Dvořáka: Dimitriji - libretu M. Červinkové-Riegrové a zejména Rusalce - libretu J. Kvapila. Zasadil je do společenskokulturních souvislostí a od nich postupně sestupoval až například na úroveň jazykové analýzy.


Mgr. L. Hurník, PhD.

Slovo o hudbě, hudba o slově

(Stylové syntézy - vybrané pasáže)

Když jsem v roce 1990 dokončoval studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a psal svou diplomovou práci na téma Artificiální prvky v jazzrockové hudbě, jevil se protiklad umělecké a populární hudby jako nejžhavější téma hudebního světa. Existují hranice mezi vážnou a populární hudbou? Pokud ano, jde o hranice mezi dvěma rovnocennými oblastmi, nebo mezi dvěma patry hudební kultury? Jak se oblasti vzájemně ovlivňují?

Dnešní situace je - zejména zásluhou médií - již zcela jiná. Někdejší hranice mezi "hudebními světadíly" dnes vymezuje menšinový, maximálně pětiprocentní ostrůvek hudebního umění proti pětadevadesátiprocentní převaze populární hudby. Nejzajímavější vývojový pohyb se odehrává na přechodu mezi oběma teritorii, čímž se hranice ještě více zamlžuje.

Na místo někdejší stylové hranice však nastoupila hranice nová, možná ještě významnější, daná protikladem kultury komerční a nekomerční. Tato proměna radikálně přerozdělila vztahy v rámci hudebního světa. Jestliže před deseti lety stála vážná hudba a jazz na opačných stranách "barikády", dnes stojí těsně vedle sebe, coby dva ohrožené menšinové žánry. Jazz se dnes vysílá výhradně na rozhlasových stanicích, které jsou primárně zaměřeny na vážnou hudbu. Shluková analýza Deníkového průzkumu Českého rozhlasu a agentury Median, která rozčlenila skupiny publika do shluků s podobně utvářeným profilem preferencí, dokázala, že jazz, vážnou hudbu a poezii poslouchají přibližně titíž lidé.

Na opačné, komerční straně hranice se naopak ocitly některé projevy vážné hudby - např. koncerty "tří tenorů", mnohé pokusy o relaxační hudbu, kompozice "vážných" skladatelů určené pro populární interprety atd.

Základní úlohou hudebního pedagoga již není ukazovat mladým lidem cestu od populární hudby k vážné, nýbrž tříbit jejich vkus a prohlubovat posluchačské zkušenosti, aby tak snadno nepodléhali povrchní hudební pakultuře, jejímž cílem není člověka potěšit a obohatit, nýbrž vydělat co nejvíc peněz. Dnes tudíž nestojíme jen před estetickým problémem - usilujeme o posílení rezistence vůči manipulaci komerčními médii, jde o svobodu člověka.

V jednom ohledu je však situace dnešního hudebního pedagoga snadnější, než bývala. Učitel má k dispozici nový hudební materiál, který je využitelný pro rozšiřování estetického obzoru mladých lidí. Jde zejména o nové syntetické projekty, v nichž se prolínají nejrůznější hudební styly a žánry, kde se potkává Východní kultura se Západní, umělecká hudba s populární. Dobře zvolená ukázka z této oblasti může v hodině hudební výchovy posloužit jako "výhybka" schopná nasměrovat zájem žáků k umělecky náročnějším hudebním formám.

Dalším směrem, který může výrazně obohatit učitelovu práci, je minimalismus. Minimalismus je hudební styl, v němž skladatel používá elementární prostředky, ale velmi důkladně jich využije - např. tak, že tóny prodlužuje do dlouhých časových úseků anebo dlouho opakuje jednotlivé figury. Odborníci dbající na přesnost raději používají termín repetitivní hudba, nežli poměrně neurčitý minimalismus, a poukazují na to, že obdobné metody bychom našli nejen v hudbě přírodních národů, ale i v období renesance. V souvislosti se vznikem minimalismu se mluví o dalších vlivech. Můžeme tedy sestavit celý seznam "zdrojů a součástí minimalismu":

  • Africká hudba - "černošské rytmy"
  • Indická hudba - aditivní rytmická stavba (rytmický řetězec elementárních jednotek o dvou či třech dobách podle slovních akcentů)
  • Renesanční polyfonie omezená na dvě nebo tři latentní harmonické funkce
  • Tvorba rockových skupin The Police, King Crimson a Talking Heads, které pod vlivem afrického folklóru stavěly své skladby na vrstvení ostinátních figur
  • Jamajské regae, které k předchozímu principu přidává meditativní a taneční prvek
  • Elektroakustická hudba využívající fázových posunů magnetofonových smyček
  • Seriální hudba opakující dokola stejný sled tónů
  • Aleatorika - svobodná volba tónů při zachování ostatních parametrů ostinátní figury, náhodná volba figury
  • Rytmické objevy Igora Stravinského - přidávání a ubírání rytmických hodnot z několikrát opakovaných rytmických vzorců (viz zejména 1. část z Tří kusů pro smyčcové kvarteto).

    Těžko si představit pestřejší paletu inspiračních zdrojů. Jakkoli se zdá, že minimalismus do sebe nasál vše, co bylo k dispozici, jde o styl s velmi pevnými konturami a stálými stylovými znaky. Zdánlivá omezenost výrazových prostředků vedla mnohé k domněnce, že jde o slepou uličku. Minimalismus se však dále rozvíjí a obohacuje a některé jeho principy pronikají i do jiných hudebních oblastí. Jde o jednu z mála oblastí artificiální hudby dvacátého století, u níž nemusíme překonávat bariéru disonantnosti, formální nepřehlednosti, zvukové nepříjemnosti.

    Existuje řada šťastných příkladů repetitivního minimalismu, jichž můžeme při výchovné práci využít. Jde především o skladby Steve Reicha. Začít můžeme skladbou Nagoya Marimbas (CD Nonesuch 7559-79430-2, SRN 1996), která je sympatická svou krátkou stopáží (4:27), atraktivním a příjemným zvukem dvou marimb, relativní proměnlivostí hudebního proudu a zjevnou inspirací černošskou hudbou. Sextet (CD Nonesuch 7559-79138-2, SRN 1986) je naopak velmi rozsáhlou kompozicí (25 min,), v níž se střídají rychlé plochy s pomalými a která může mladé posluchače zaujmout i využitím elektronických nástrojů. Její závěrečná, pátá věta je strhující hrou kánonicky probíhajících synkopických rytmů, ne vzdálených od moderního jazzu. Ještě modernějším soundem se vyznačuje skladba City Life (CD Nonesuch 7559-79430-2, SRN 1996), v níž Steve Reich využívá počítačově zpracovaných a rytmizovaných zvuků nahraných v manhattanských ulicích a odvozuje z jejich intonace hudební motivy. K radikálnějším minimalistickým skladbám patří Music for a Large Ensemble (16 min., ECM 1168 SRN 1980), která vyrůstá z pětiosminového rytmu a jejíž motivická struktura se neodolatelným způsobem průběžně proměňuje. Slavnější a o rok mladší Octet (18 min., ECM 1168 SRN 1980) je svým způsobem krokem zpět, neboť je méně zajímavý rytmicky a zvukově. Často zmiňované je pěkné flétnové sólo zhruba v první třetině kompozice.

    Co z toho všeho vyplývá pro školní hudební výchovu? Desítky let jsme dětem v hodinách předkládali hudbu podle našeho výběru a čekali /nebo je k tomu nutili) že učiní krok směrem k nám. Výsledky této "doktríny" jsou známy. Nastal čas přehodnotit postupy. Je na nás, abychom udělali vstřícný krok a nabídli mladým lidem "kompromis". Mezi novými polystylovými skladbami najdeme díla, jejichž stylizace se blíží náročným kompozičním strukturám artificiální hudby a jejich atraktivní moderní sound zároveň oslovuje i mladé lidi odkojené komerční mediální kulturou. Učiňme onen krok, dokud k němu máme příležitost.


    Dr. J. Prokeš

    Folková píseň v kontextu 60. - 80. let

    Fráňa Šrámek se často vyjadřoval písňovou formou a proslul jako básník mládí. Z obou uvedených důvodů zůstává stále inspirativní pro soudobé "básníky s kytarou". Když kupříkladu Jaromír Nohavica během Folkového kolotoče v Porubě roku 1982 poprvé vystoupil na jeviště a zazpíval vlastní píseň Když mě brali za vojáka, do lapidárního konstatování skutečnosti bez servítků (vypadal jsem jako blbec) smíšeného se sentimentem (krásně jsem si zabulil) vkombinoval rovněž literární odkaz právě na Fráňu Šrámka, arciť se sebeironií - k tomu připočtěme nosnou a snadno zapamatovatelnou melodickou linku s několikanásobným dozpíváním koncových slabik:

      Co je komu do vojáka
      když ho holka zradila
      nashledanou pane Fráňo Šrámku
      písnička už skončila la la la
      Jakpak se vám líbila la la la?
      No nic moc extra nebyla

    První větší rozruch způsobil Nohavica na Portě 1983 pacifistickou písní Dezertér, převzatou od Francouze Borie Viana. I zde však rozpoznáme vojenské pány nahoře na jedné straně a prostého vojáka dole na straně druhé ze Šrámkovy sbírky Modrý a rudý (1906):

      Pánové nahoře, já píšu vám teď psaní
      a nevím vlastně ani, budete-li ho číst,
      přišlo mi ve středu na vojnu předvolání,
      je to bez odvolání, tím prý si mám být jist.

      Pánové nahoře, já už to lejstro spálil,
      už jsem si kufry sbalil, správcové vrátil klíč,
      pánové nahoře, uctivě se vám klaním
      a zítra vlakem ranním odjíždím někam pryč.

    Obdobně bychom mohli vysledovat a doložit Šrámkův vliv i na ostatní tuzemské folkové hardy Kryla, Mertu, Třešňáka, Hutku, Plíhala, Janouška atp.

    Folková píseň - jako synkretický žánr nonartificiální hudby odvozený konvencí z praktické tvorby - do českých zemí pronikla začátkem druhé poloviny 60. let a první domácí písničkáři většinou zřetelně navazovali zejména na Dylana a Donovana, ať již překlady či adaptacemi jejich písní nebo značně diletantskou vlastní tvorbou.

    Text české folkové písně zkoumaného období tvořil jednotný celek s harmonií a melodií, s hudebním doprovodem, se způsobem autorské interpretace, s osobností písničkáře. Měl četné varianty a musel se přizpůsobit hudební složce písně a jednorázové vokální recepci. Srovnáním procentuálního zastoupení slovních druhů jsme doložili vyšší dynamičnost textu folkové písně vzhledem k psané poezii, jeho přímočarost a menší strukturovanost. V nižších morfologických kategoriích jsme ve zkoumaných písňových textech konstatovali rodovost slova jako stylisticky příznakový atribut na upřednostňování užití ženských substantiv při hledání metafory. Ve všech analyzovaných textech byla nejužívanější 3. osoba, absencí 1. osoby písničkáři zvýrazňovali intersubjektivní charakter sdělení. Vyšší procento 1. osoby v písních signalizovalo zvýšený důraz na lyrické "já", tj na subjektivní pohled autora, v Nohavicově písni Daromoděj navíc ozvláštněný vzájemným prolnutím s 3. osobou. Podstatnou složkou výstavby textu byl obsah výpovědi, jehož poetika nechtěla a ani nemohla dosáhnout formální úrovně výbojů poezie určené ke čtení. Hovorová stylizace textů byla zdůrazněna užitím souřadicích, zejména slučovacích spojek, aby byl navozen dojem spontánní, postupně nastavované a doplňované promluvy (někde toho ovšem bylo využito také k navození litanického charakteru písně). Vladimír Merta a po něm Pavel Dobeš účinně pracovali s ostravským dialektem i profesním havířským slangem. Merta spolu s Třešňákem včlenili do své poetiky po textové i hudební stránce romský folklór. Rovněž syntax prvků z mluveného světa byla ve výstavbě českých folkových písní příznaková změnami v aktuálním větném členění výpovědi, neukončenými větnými útvary, vsuvkami. Naši folkoví písničkáři ve svých textech dokázali na pozadí spisovné i obecné češtiny využít také knižní výrazy a archaizmy, často v kontrastu s argotem. Poetizace ve výstavbě textů dosahovali významovými aktualizacemi, propojením vysokého s nízkým, abstraktního s konkrétním, poetizovali své texty parafrázemi, odkazy, občas i významovými přesahy mezi jednotlivými verši (ovšem jen zřídka, aby nerozbili formální pravidelnost plynoucí z hudební složky), porušováním gramatických kategorií, metaforami a pochopitelně především možnostmi, které poskytuje rým.

    Do výstavby folkové písně a její recepce se promítala osobnost písničkáře, což nebyl pouhý součet dovedností textařských, skladatelských, hráčských či pěveckých, ale především duchovní celost schopná odporu a nadaná vnitřní silou. Právě to hledali mladí lidé mimo oficiální struktury a někteří ji nacházeli právě v osobnosti folkového písničkáře. Často pak písničkáře adorovali, projektovali do něho svoje archetypální ideály, domnívali se v něm nacházet svého náhradního otce, kamaráda, zpovědníka, generačního mluvčího, nositele kontinuálnosti neoficiální kultury.

    Folkové publikum bylo především studentské a městské. Vykonávalo kromě funkce vnímatele rovněž úlohu tvůrce, v tomto smyslu se folková píseň blížila písni lidové, neboť objekt i subjekt v ní splývaly: folkové zpívání i poslouchání bylo dialogem o niterné toleranci, o schopnosti naslouchat druhému. Folková píseň byla znakem dávaným i přijímaným z obou stran, třebaže znakem hypostazovaným, jemuž příslušela samostatná substanciální existence. Osobnost folkového písničkáře se skrze tento znak promítala do vědomí folkového publika a naopak.

    Osobnost písničkáře, folkové publikum, imanentní vývoj žánru, vnější tlaky i nárazy sociálně politické, to vše byly faktory, které spolupůsobily a udržovaly vývojový pohyb české folkové písně 60. - 80. let. Do její výstavby výrazně zasahoval etický a mocensko-politický faktor. Hutka zpíval svoji Náměšť při zahájení největšího politického shromáždění našeho národa v celé jeho historii, Krylovy písně jsou od mravního étosu neoddělitelné. Merta, Třešňák, Nohavica, Plíhal i Janoušek se podle možností vyhýbali zneužití svých písní k politickým účelům, uvykli mocenskému odsunutí mimo oficiální kulturní proud. Současně ovšem z pozice "prokletých písničkářů" svým způsobem těžili, což po roce 1989 zavdalo podnět k diskusím. Synchronie vývojových přeměn u nás ve folkové písni a ve společnosti nebyla naprostá, folková píseň jistým způsobem společenský přesun předznamenala.

    České kultuře předala folková píseň již uzavřené dílo Karla Kryla a nejspíše právě s jeho smrtí odešla její konsekventní etapa. V současné době internetu a zbytnělých masmédií možná právě bezprostřední mezilidský kontakt obrozené klasické folkové písně naváže na dávnou orální tradici sdělování. Počáteční hybné impulzy české folkové avantgardy odezněly a její původní svornost v negativním vymezení vůči establishmentu se rozpadla. Rádi bychom věřili, že naše folková píseň i nadále bude usilovat o sebevysvětlení člověka a znovu a znovu klást věčné otázky bez nároku na odpověď, že nebude postmoderně rezignovat na hledání pravdy.

    Připravil Archiv Fráni Šrámka


    Několik myšlenek o F. Šrámkovi

    Z osobní korespondence se spisovateli vybírám některé myšlenky vztahující se k osobě soboteckého rodáka a básníka Fráni Šrámka. V mnohačetné korespondenci se spisovatelem Zdeňkem Pluhařem (1913 - 1991) 24. února 1986 mimo jiné píše: "...Vaše otázka, co si myslím o Šrámkovi, mě přiměla otevřít znovu Stříbrný vítr a zavzpomínat nad ním na mládí. Vybavil jsem si nad knihou, že v jednom období nám Jeník Ratkin přímo vládl. S ním má generace poprvé stanula tváří v tvář vlastnímu mládí a uvědomila si je jako slávu.

    Naše zmatky, Šrámkem tak nádherně vyslovené a zveličené, se nám začaly jevit jako něco ušlechtilého, jako vlastnost básníků. Pod jeho vlivem jsme tenkrát podivné melancholické či rozpustilé nálady přímo vyhledávali, ba stylizovali se do nich. Naše přirozená citovost dostávala podobu exaltovanosti a ta se lačně vrhala na každý podnět poskytovaný nám poezií a přírodou.

    Poprvé jsme si všimli, že vítr duje jako trubač na bílém koni, zaposlouchali se do šumění splavu a nedočkavými smysly vnímali hru barev v krajině.

    Šrámek nás zkrátka učil, jak být mladými v nejpěknějším smyslu toho slova.

    Možná, že to bylo právě období, co jsem poprvé ucítil puzení napsat něco sám, i když jsem je uvedl ve skutek až po mnoha letech. Nemohu se pochlubit, že by mě byl Šrámek inspiroval přímo, to ne. Dnes, jako starý autor, trošku znalý řemesla, vím, že chodit k Šrámkovi do školy prostě nejde. To, co dokázal on, se nedá opakovat.

    Jeho neurčitost, styl náhlých proměn a psychologické paradoxy, jeho hrdinové nesrozumitelní sami sobě i druhým, to zdání improvizace, to neustálé vlání smyslů by u jiného působilo naivně nebo sentimentálně. To jenom jeho požehnaná ruka dokázala tomu nelogickému skladu dát logiku uměleckého díla a výkřiky sladit v krásný zpěv.

    "Na samo srdce", jak říká Halas "na samo srdce a ve chvílích nejšťastnějších byl napsán Stříbrný vítr a jeho horoucnost neosychá..."

    Také nejstarší spisovatelka Kamila Sojková (4. březen 1901 Předslav u Klatov), která je autorkou knih pro děti a mládež, mně v jednom dopisu píše o Fráňovi Šrámkovi: "... Končila jsem studia v prvních poválečných letech, kdy se v literatuře začaly objevovat a ozývat hlasy nových talentů. Seznamovala nás s nimi naše mladá profesorka, které nestačily vyučovací hodiny. Chodila s námi do přírody a tam v tichém zákoutí Lochotína, na stráni pod zámkem Kozlem nebo v lesíku na Homolce jsme dychtivě, jak jen nadšené mládí dovede, vdechovaly krásu myšlenek i slova.

    A že to nebyly dojmy povrchní, svědčí, že mnohé Šrámkovy verše si dovedu - i s tou krásnou atmosférou, v které jsem je přijímala, vybavit ještě dnes..." (2. února 1986).

    Josef Pavlík


    Vzpomínka na Josefa Kábrta

    SOUČÁSTÍ 44. ŠRÁMKOVY SOBOTKY BUDE DOSUD NIKDE NEVYSTAVOVANÁ KORESPONDENCE MALÍŘE JOSEFA KÁBRTA, KTERÁ BUDE INSTALOVÁNA S NĚKTERÝMI JEHO DÍLY V "GALERII NA SCHODECH" V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ.

    Úvodem bych chtěl zdůraznit skutečnosti, které jsou v osudu a zejména v díle Josefa Kábrta specifické. Předně Josef Kábrt pocházel z velmi skromných poměrů. Nebylo ovšem pochyb, že jeho cesta povede za malováním. Od mládí tíhl ke kreslení a nebylo pochyby o tom, že se touto cestou vydá. To je jedna základní hodnota. Není to samozřejmé, v moderní malbě naší máme příklad řady malířů, kteří se svízelně dostali ke své profesi: Emil Filla musel nejprve pod tlakem rodiny vystudovat obchodní školu a nějaký čas se mořit jako úředníček, pak teprve zběhl na akademii. Právě tak měl svízelnou cestu Jan Zrzavý, poněvadž i on musel lámat odpor rodiny. Průcha několikrát přerušil studium a zas pod tlakem rodiny musel pokračovat, než mu bylo dovoleno, aby se věnoval malování. To u Kábrta nebylo, to zas byla výhoda této prosté rodiny, že mu nikdo nezabraňoval v cestě k malbě. Kromě toho Kábrt byl člověk, který se narodil s darem kreslířského nadání. A když se probírá člověk těmi fascikly jeho pozůstalosti, tak se tam takřka nenajdou neumělé začátečnické věci. Jeho talent se projevil velice záhy, jeho kresby se nemusí každému líbit, jsou všelijaké třeba, ale vždycky obratné. Výsledkem toho bylo, že v šestnácti letech byl Josef Kábrt přijat na UMPRUM jako jeden z nejmladších lidí, kteří byli přijati na uměleckou školu. Mladší, pokud vím, byl jenom Otakar Lebeda, kterého náročný Mařák přijal jako patnáctiletého chlapce. Kábrt měl ještě další nesmírné štěstí, že na UMPRUM zastihl velkou generaci profesorskou. Tam byla v to dobu, kdy vstupoval na UMPRUM, čtveřice malířů, kteří proměnili české užité umění. Byl to Brunner, Benda, Kysela a Kratochvíl. Tito čtyři malíři byli volnými přáteli a jednu dobu členy skupiny Výtvarných umělců, což byla ta nejlepší a nejprogresivnější parta kubistických malířů u nás. V té skupině bylo běžné, že architekti, kteří byli jejími členy, zároveň navrhovali brilantní porcelán, nábytek a vůbec umělecké předměty. A tihle všichni čtyři umělci realizovali umělecké předměty v širokém spektru. Kysela, ke kterému Kábrt vstoupil a který ho mladičkého přijal, byl výrazná osobnost, která zasáhla snad do všech nových oborů uměleckého průmyslu. Od něho pocházejí špičkové textilie, které jsou vystavovány na všech zásadních přehlídkách, od něho jsou ale také okna v katedrále sv. Víta, spolu s Brunnerem prodělali obrodu české knihy - od písma, přes ilustrace až po vazbu navrhovali sami celou knihu a toto všechno prožíval mladý hoch z Lomnice, pocházející z prostředí, které mu neposkytovalo žádné impulzy, žádné výtvarné umění a který tím dychtivěji tohle všechno vnímal. A v tom také pokračoval. Kromě jiného Brunner, Kysela dělali hračky, scénické návrhy, od Kysely pochází cyklus scénických návrhů Smetanových oper, které byly jednotně provedeny v jeho výpravách, v jeho kostýmech za velké éry Otakara Ostrčila. V tomto tvůrčím ovzduší se ocitl Josef Kábrt a měl příklady předních žáků, které Kysela už vychoval. Mezi ně patřili Cyril Bouda nebo Karel Svolinský, v době Kábrtova studia například Vincent Hložník, Jiří Trnka. Tito Kyselovi žáci přenášeli svou všeumělost, všestrannost dál, to byli všeumělci, lidi, kteří se postavili čelem ke každému oboru. To byl první vklad, ke kterému se Kábrt dostal.

    Sotva vyšel ze školy, dostal se po krátké době do víru animovaného filmu. To je věc, která dnes připomíná už historickou, ale která byla velikou událostí 50. a 60. let, protože zásluhou Kyselova žáka Jiřího Trnky se náš animovaný film prosadil jednoznačně na čelné místo ve světové tvorbě. Trnka udělal první krátký animovaný kreslený film na téma Zasadil dědek řepu, což je vlastně prostinká říkanka. Ta sklízela všechny zlaté medaile ze všech festivalů, kam byla poslána. Trnka totiž se nesnažil napodobovat Disneye, ale přinesl do animovaného filmu svět českých pohádek, svět českých kreseb poté, co vytvořil velice úspěšné ilustrace k říkadlům Františka Hrubína. Stejně jako Kysela měl Trnka velice úspěšné výpravy, které dělal pro Národní divadlo. Trnka pochopil velice brzy, že práce na animovaném filmu je týmová práce, že to nemůže dělat sám a že nemůže s ním spolupracovat ledaskdo.

    To byla doba, kdy absolventi UMPRUM odcházeli do animovaného filmu Jiřího Trnky. Jednak tam odcházeli a zase vypadávali, neboť prostě nestačili tempu a nárokům Jiřího Trnky. Ne tak Kábrt. Kábrt se tam vlastně prosadil a stal se jedním z hlavních spolutvůrců Jiřího Trnky. Měl totiž jeden dar, jeden vzácný dar, kterým udivoval už dříve: on v té své obratné kreslířské bravúře dokázal napodobit brilantně kohokoliv z předních sebeosobitějších malířů, stejně Ladu jako Josefa Čapka nebo Mikoláše Alše. Touto proměnlivou svou notou tam pro něj nebyl problém podílet se současně na několika různých rukopisech malířských. Vrcholem této animované tvorby v tom směru byla účast na Effelově velefilmu v rámci kresleného filmu, na Stvoření světa. To byla opravdu nepředstavitelná dřina a Kábrt ty Effelovy kresby dělat tak, že nebyly k rozeznání od Effela. Zrovna tak Lada nerozeznal některé svoje kresby od těch, které dělal Kábrt. To byla přizpůsobivost až nebezpečná, až se v tom ztrácela osobitost vlastního Kábrta. To byla ovšem velká epocha, která zavedla Josefa Kábrta do světa velkého filmu, do ciziny. V krátké době byl spolutvůrcem, režisérem, scénáristou samostatných filmů, které sklízely ceny po světových festivalech. Vodníkovo dobrodružství, Svatební košile, to jsou jeho klasické animované filmy, které u nás vznikly. Je dobré to připomenout, protože Kábrt byl naše největší postava v našem regionu a mladší generace o tom skoro neví.

    Tady přišla zvláštní doba, kdy v téhle knížákovské éře to vypadá tak, že s touto mladou generací začíná letopočet, že před tím nic nebylo, což vůbec není pravda a nebyla nikdy, poněvadž největší hrůza je, když se v umění ztrácí pocit pokory. Proto se tedy pokorně skláníme před dílem Kábrtovým, protože tenhle člověk kromě jiného byl nepředstavitelně pracovitý. Jezdil na sobotu a neděli domů, a vozil si práci s sebou a odpočinul si přesně podle Goetha: pracoval. A ve chvílích volna tvořil grafiky, tvořil pérovky, tvořil své oleje. Z toho všeho bych nejvíce cenil grafiku a pérovky, které jsou skutečně kabinetními kousky kreslířského umění. Kábrtovo dílo, které bylo pohřbeno ve fasciklech zanechaných po jeho odchodu, bylo zásluhou Petra Kábrta, který sám je vynikajícím tiskařem, oživeno a podařilo se ho znovu prezentovat. Petr Kábrt je druhým tvůrcem tohoto díla.

    Jaroslav Klápště

    (Předneseno na zahájení výstavy Josefa Kábrta v reprezentačních místnostech poděbradského zámku dne 2. června 1999).


    Národopisné kresby u Šolců

    Dr. J. V. Scheybal vystaví své národopisné kresby u Šolců. Zahájení 4. července ve 13.30 hodin je součástí festivalu Šrámkova Sobotka. Autor je největším znalcem kulturních památek i historie v severních Čechách. Z jeho dílny vyšla řada publikací. Fotografie pochází z dob, kdy se Scheybal začal seznamovat s okolím Sobotky a je zachycen v okamžiku, kdy si do svého bloku kreslí sochu sv. Vendelína.

    S


    Z dopisu

    Velmi se těším na letošní téma, jež mi svým zaměřením na memoáry je obzvlášť blízké.

    Jako doklad toho, co nám vždy Šrámkova Sobotka dala, čím nás obohatila, jak nám pomáhala oživovat naše učitelské a kulturní poslání, posílám kopii článku k smrti M. Glázrové, kterou jsem osobně mohla poznat na jedné dávné Sobotce, kde vystupovala s Bezručovými básněmi. Jedině v Sobotce jsem mohla navázat s ní bližší styk a pozvat ji pak k nám do Ondřejova. (...) Díky Šrámkově Sobotce u nás vystupoval i pan Haken, p. Fišar, p. Skřípek, p. Langer, p. Pilař, p. Kučera se svým souborem, měli jsme i vystoupení Anička Skřítek a Slaměný Hubert. Se svým recitačním souborem jsem dělala texty, které se mi v Sobotce zalíbily. Prostě Sobotka vždy byla zdrojem inspirace a pocitu, že je možno dělat víc než jen předepsanou kantorskou dřinu.

    Doufám, že do Sobotky si už přivezu své Vyprávění o rodu Fričů v knižní podobě.

    Šárka Bumbová


    Semtinská lípa

    Tilia cordata - lípa malolistá

    Smutnou událost zaznamenala naše kamera dne 27. května 2000, kdy se při větrné smršti zlomila Semtinská lípa, která byla vysazena roku 1728 a zapsala se výrazně do našich dějin.

    FLO


    Sobotecký špitál se restauruje !

    Roku 1599 ukoupil Oldřich Felix z Lobkovic, pán na Kosti od paní Kateřiny Slachové z Urhrachštejnu za 25 kop míš. grunt, ležící za mostem na příkopech, ku stavění špitálu. Se stavbou se neotálelo, a tak po kostele, děkanství a škole vznikla v Sobotce další renesanční stavba, která - ušetřena požárů - si zachovala svůj původní vzhled. Zakladatel ve svém kšaftu z 26. 2. 1604 odkázal špitálu pro chudé 300 kop míš. a přiznal, že mu ještě 500 kop míš. dluží. Budova byla určena pro 5 - 6 chudých. Odkazy Soboteckých se základní kapitál zvyšoval. Tak např. sobotecký děkan Jan Ign. Summa odkázal 200 zl., Jakub Hrdlička rovněž 200. Přesto je v Tereziánském katastru z r. 1713 záznam, že je špitál zaopatřen malým důchodem. Řádná nadační listina se zachovala až z r. 1769. Vydal ji Adam Netolický. Tehdy měl špitál jistinu 5060 zlatých rýnských 15 kr. 4 1/2 denáru. Byly tu specifikovány i povinnosti chudých, hlavně modlitby a úklid kostela.

    Špitál patřil kostecké vrchnosti až do r. 1928. V hraběcím archivu jsou zachovány předávací listiny v jazyku italském a českém. Krasopisně je napsal Josef Knobloch, který je také jako náměstek starosty spolu se starostou Gustavem Maštálkou podepsal. Hrabě dal Borgo Netolický uvedl jako důvod předání, že přišel pozemkovou reformou o všechen svůj majetek v Sobotce a že tedy nevidí důvod, aby nějak zasahoval do obsazování volných míst ve špitále. Město se zavázalo, že povede špitál podle svých možností a výběr špitálníků že bude provádět s největší zodpovědností.

    S

    Sobotecký špitál v Mostecké ulici v původní úpravě. Při budování průtahu městem r. 1932 musely schody v průčelí ustoupit. Vchod byl přenesen na jižní stranu budovy. Je téměř jisté, že původní omítka nesla rustiku stejně jako děkanství (kde byla při loňské opravě proti všem zásadám památkové péče otlučena až na zdivo). Kříž a socha sv. Jana byly při rozšížení mostu přeneseny ke kostelu. K špitálu přiléhá trafika, ve které prodávala matka Jos. O. Vaňka, ředitele soudní kanceláře, autora několika vzpomínkových statí ze staré Sobotky. V pozadí Bůvovo pekařství.

    Světlotisk dle fotografie M. Bureše.

    Stvrzující podpisy na předávací listině z roku 1928, kterou nám do redakce zapůjčil hrabě G. Kinski.


    Kdy bude mít starosta zlatou čárku na kontě?

    Do článku s názvem "Srdečný pozdrav ze Sobotky" v časopise Týden v Českém ráji č. I/12 jsem vsunul několik vět z rozhovoru se starostou města ing. Petrem Hejnem. Tehdy se konečně boural polorozpadlý dům Na Mostě čp. 64 a ze všech důvodů k tomu "bezpečnost průchodu a průjezdu byla prioritní". Končil jsem i článek konstatováním, že by zastupitelstvo - po uskutečnění celého záměru včetně terénních úprav - mělo za tento čin dostat na konto zlatou čárku.

    Zdá se ale, že po ní moc netouží. Rozpočet města byl schválen, úprava tohoto místa je údajně zahrnuta v položce "úpravy komunikací", ale nit se zde neděje. Snad jen to "bezpečnost provozu" je zde horší než dřív. Poetická Šrámkova Sobotka s pořadovým číslem 44 se blíží, přijedou možná i vzácní hosté, a skutečná Sobotka prozaická je v uzlovém bodě rozkopaná víc než loni. Takže ani krása, ani bezpečnost. Nebo že by se to ještě stihlo?

    O bezpečnosti chodců by ostatně mohli vyprávět i školáci, kterým před budovou projíždějí nákladní auta bez zábran a bez snížení rychlosti. To je však kapitola jen vzdáleně podobná.

    Dva pohledy ze stejného místa s časovým odstupem bezmála 100 let! Který je hezčí?

    -JJ-


    Napsal nám kastelán hradu Trosky pan Ladislav Tomáš

    Vážení a milí Soboťáci!

    Já vím, že žádný z Vás nemůže neznat a nemilovat Trosky, neboť každý z Vás vyrůstal tak trochu pod jejich dohledem z dáli. Víte o nich a jejich historii skoro všechno. Hrad s pohnutou minulostí a i se současností trpce chutnající: z původně výstavného a nedobytného hradu na dvou blízkých třetihorních čedičových sopouších zůstalo po šílenství válek jen torzo mohutných věží a ochranných hradeb, na jejichž opravy nejsou prostředky, ale i tak jsou dominantní celé krajině.

    Když stojíte na vyhlídkové plošině Aehrentalova schodiště, jehož původním záměrem v půli minulého století bylo zpřístupnit vyšší z věží - "Pannu", cítíte bezprostřední blízkost kamenné prehistorie a také krásu současné krajiny pod Vámi. A jižním směrem - docela blízko - nepřehlédnete tmavou siluetu vrcholku střechy s bělostným podsebitím - lovecký zámeček Humprecht, kde jste doma. Ta naše země je malá a všude je blízko, všechno je "za kopcem". A tak i od Vás jste jistě rozeznali, že věže Trosek zbělely novotou. Po "Panně" se před 4 roky podařilo přezdít celý vrchol "Baby" a aby se stěny již netrhaly, stáhly je vezděné železobetonové prstence; věž se bělostně vyspárovala a zpevnila v základech. Náklady přesáhly 5 mil. Kč. Před 300 lety se zřítilo 12 m dolní severní hradby a od roku 1996 se pokoušíme tuto část obnovit, aby se uzavřel vstup do hradu. Vzhledem k její šestimetrové výšce a stálému nedostatku peněz museli památkáři odsouhlasit železobetonový skelet, který se obložil kamenem. Výsledek je však velice zdařilý, i struktura zdiva (řádkování) byla dodržena. V tomto roce se snad podaří vyspárování a zalití koruny hradby.

    Trosky stojí na stráži krajiny i v noci a již naši předkové si uvědomovali jejich krásu v nočním osvětlení. Proto také v r. 1866, kdy císař František Josef projížděl krajem, aby se seznámil se škodami z války s Pruskem, zapálili zdejší lidé na věžích hradu ohně. Dnes jsme přec jen o krůček dál a o minulých Vánocích jste možná zdálky zaznamenali pohádkový efekt nočního nasvícení Trosek. O víkendových nocích této letní sezóny si můžete tento zážitek znovu a znovu opakovat, dívat se a těšit se z toho.

    V 19. století se žilo pod silným vlivem romantizmu a stále se opakovaly pokusy zpřístupnit veřejnosti některou věž k vyhlídkám do kraje. Systémy dřevěných žebříků a provizorních schodišť neměly dlouhé trvání a po řadě úrazů se tato provizoria zlikvidovala. Práce na Aehrentalově schodišti na Pannu skončily smrtí hraběte. Ovšem touha uvidět víc a dál stále trvá a k jejímu naplnění došlo až dnes. Věž Panna je na sopouchu ve výšce 59 m od nádvoří, je relativně štíhlá, ze všech stran dobře pozorovatelná a schodiště by ji hyzdilo. Proto asi nikdy na ní veřejná vyhlídka nebude. Ale Baba - jen o 10 m nižší - je usazena na rozložitějším skalisku vhodně tvarovaném a částečně krytém pohledům z okolí. Proto při prosazování záměru zbudovat novou vyhlídku měla prioritu. Vycházelo se z umístění základu masivního schodiště do kamenného prostoru mezi středověkou hradbou. S předstihem se před dvěma roky provedl archeologický průzkum vytypovaného prostoru. Situace se poněkud zkomplikovala, když se tu našly zbytky původní hradní kovárny a slévárny, zbytky nístěje výhně. Nakonec se vše vyřešilo přemostěním tohoto prostoru. Stavbu stále pronásledují finanční problémy a jen díky okamžitému sponzorinku podniku Sklopísek Střeleč a pochopení ředitele ing. Rysa se práce nezastavila. Jednoúčelová dotace ministerstva kultury, která následovala, zajistila zkrácení výstavby o celé dva roky a tak nyní, snad už 15. května, se splní sny předchozích generací i naše vlastní a návštěvník Trosek pohodlně vystoupí do věže Baby.

    Bohužel už zase chybí peníze (asi 400 tisíc Kč) na vybudování vnitřního vyhlídkového ochozu uvnitř věže, aby návštěvník v úrovni cimbuří měl nerušený kruhový výhled po celé krajině od Kunětické Hory přes věže Prahy, přes Říp, České Středohoří, Ještěd, Jizerské hory, Krkonoše a na vše, co je v tomto kruhu, pěkně shora, jako na plastické mapě. Kdo to už viděl, po právu říká, že je to nejkrásnější vyhlídka Českého ráje. Budou to snad i dalekohledy. Ani vstupné nehodláme zvyšovat a za stejnou cenu 20,- Kč získá návštěvník několikanásobně silnější a nezapomenutelný zážitek. Ozvou se uznalí sponzoři na dokončení díla? Nebo se návštěvníci budou dívat do kraje jen uzoučkými okny věže jako střílnami?

    Ale ani potom starosti a práce na hradě nekončí. Bortí se nám koruna středové hradby v nádvoří a straší nás kaverny v základech jižní hradby. Přijďte nás proto navštívit, uvidíte svůj kraj zcela nově a také Vaše vstupné bude cenným kamínkem pro údržbu hradu. Zveme Vás k prohlídkám i ve dnech mimořádných historických akcí na Troskách, kdy program se šermíři, muzikanty (skvělá akustika!), divadlem, hrátkami pro děti, starodávnými trhy, osvětlením hradu a pod. končívá až ve 23 hodin.

    Tak na viděnou na Troskách!

    Váš Ladislav Tomáš

    Poznámka: Další údaje o výstavbě vyhlídky na Babě, pověst o tajemném starci, který vyřkl nad hrabětem Aehrentalem ortel smrti a jiné zajímavosti o Troskách nalezne sobotecký čtenář v čísle 8 Týdne v Českém ráji, který je v Sobotce v prodeji a je také k dispozici v městské knihovně.


    Doteky minulosti

    Na stěně kosteckého pivovaru je zazděna pískovcová deska s nápisem: Letha: ec 1576 Tento Piwowar ge wystawen za pano: /wan/í/ge/ho/ milosti Urozene/ho/ Pana P/ana/ Kristoffora z Lobkowitz:

    Na zadní desce varhan v kostelíku sv. Šimona a Judy ve Vlčím Poli je zajímavý nápis: Ke cti a chvále nerozdílné Trojice, svaté blahoslavené Paně Marii a svaté Kateřině, tohoto chrámu Páně veleslavené patronce tento positiv postaven za správy duchovní důstojné/ho/ velebného a vysoce urozeného pana Ignat. Ssumy z Vlastislavě, poetae laureati, města Sobotky děkana a spolu faráře městyse Bausova Doleního nad Brodkem z nákladu poctivých mužův Jana Bůvy provazníka, Matěje Hemy sousedův téhož města item Václava Štěpánka mlynáře mlejna červenskýho a Václava Vranovskýho mlynáře mlejna rohatskýho. Letha Panie 1696, dne 15. máje.

    V nápisu je zajímavé psaní jména Ssuma, tedy Suma. Je to jediný případ takto napsaného jména, který z originálních zápisů znám. Sám kostelík patří k nejstarším zachovaným stavbám v širokém okolí. Při drobných přestavbách bylo však zničeno vše, dle čeho by bylo možno budovu přesněji datovat.

    S


    Poznáte se? Snímek z roku 1929 zachycuje poslední ročník obecné školy. Uprostřed pan řídící František Fohl a učitel Ladislav Lux.


    Skauting v Sobotce

    Snímek z přivítání ministerského předsedy Československé vlády z r. 1945 Zdeňka Fierlingera v létě 1945 na soboteckém náměstí. Na snímku jsou převážně příslušníci soboteckého okrsku Junáků a skautek ze Sobotky a Mladějova, jakož i mladé sokolky v národních krojích, taktéž ze Sobotky. Bývalá mládeži, poznáváte se i své kamarády a kamarádky?

    Snímek je úvodem do historie skautingu v Sobotce v létech 1937 až 1949. Postupně budu ve Zpravodaji uveřejňovat vzpomínky z historie Junáka na dobu od vzniku této organizace v našem městě - 1937 - do zákazu činnosti 1940, od vzkříšení činnosti - 1945 do definitivního zániku v roce 1949.

    Byl bych rád, kdyby se k mým vzpomínkám připojili další pamětníci a podali svoje příspěvky/písemné i s dokumentačními snímky, za což budu všem velmi vděčen. I po ukončení vlastní skautské činnosti pokračovali jsme v práci jako Loutkářský spolek - tedy Vaše vzpomínky na tuto dobu uvítám a předem děkuji.


    K článku "Žili tu s námi" - Zpravodaj č. 2

    Četnický strážmistr František Sedláček (nar. 8. 4. 1894 v Kardašově Řečici) umožnil Jindrovi Neumannovi ze Sobotky pracovat u rolníka Josefa Orta z Nepřívěce. Tak mohl Jindra aspoň část života před smrtí v Osvětimi prožít v relativně slušném prostředí.

    František Staška


    Jak to bývalo

    Vladimír Úlehla otiskuje v jičínských Nových novinách zajímavý seriál "Jak se žilo v Jičíně na konci 19. stol." V čísle z 2. února vyšla zajímavá kapitola "Manželství a děti". Dovídáme se tu o dvou soboteckých rodácích: "Při výběru partnerky hrála roli ekonomická stránka. Žena přinášela výbavu: jejím jádrem byly početné soupravy prádla, které měly sloužit rodině na celý život. Prádlo znamenalo velkou hodnotu, a proto i prádelník s hlubokými zásuvkami býval parádním kusem nábytku. Avšak žena přinášela věno. Velké věno umožňovalo děvčeti, kterému bylo odpíráno větší vzdělání, společenský vzestup. Muž z chudých poměrů vzestupu dosahoval snáze, byl-li nadaný: vysokoškolským studiem. Ale aby se pak mohl jako advokát, vyšší úředník nebo lékař usadit, větší manželčino věno potřeboval. Proto si JUDr. František Volf z chudé sobotecké rodiny vybral v Plzni, kde začínal svou praxi jako advokátní koncipient, nevěstu ze zámožné rodiny. Její věno mu usnadnilo v Jičíně otevřít advokátní kancelář a pak mu umožnilo koupit za 42 325 zl. velký nárožní dům - dodnes majetek rodiny Volfů. Proto dr. Volf svému mladšímu krajanovi ze sobotecké ševcovské rodiny MUDr. Hornovi doporučil za ženu Marii, dceru knihaře Fasatiho. Věděl totiž, že otec vyhrál vysokou sumu v loterii a Marie tedy přinese velké věno, a to chudý absolvent medicíny nutně potřeboval k zřízení ordinace. Přitom v 90. letech už obyčejně nešlo jen o ekonomický kalkul a o dohodu rodičů bez ohledu na děti. Více místa při hledání partnera už měla i osobní náklonnost. To platí i o dr. Volfovi: Marie Pernerová mu v plzeňském divadle, kde měla její rodina předplacenou lóži, učarovala svým vznosným zjevem. Vždyť později v Jičíně oslnila další muže, zvláště silně Jaroslava Vrchlického, když tu přednášel a byl u Volfových hostem. A také MUDr. Hornovi se hezká tmavovláska Marie Fasatiová zalíbila, když denně k večeru provázela svého zpola slepého otce po podloubí jičínského náměstí. Nadto z jejího chování vytušil i její dobré srdce...

    Koncem století začínají lékaři vřele doporučovat kojení, když tehdy prý převládal zvyk děti nekojit. Aristokracie a nejzámožnější měšťanské vrstvy si v 19. století platívaly kojnou. V Jičíně to bylo zcela mimořádné - právě u Volfů, kde všechny tři děti měly svou kojnou. Nebylo to tak, že by mladá matka, která měla hodně mléka, kojila se svým děťátkem ještě dítě druhé. Zdravá mladá matka, nejlépe s druhým dítětem, musela své dítě odstavit, poslat na venkov a zaplatit mu tam z velmi bohaté odměny, kterou dostávala kojná, opatrování. U Volfů měla kojná svůj vlastní pokoj a výbornou stravu, jen kořeněná, ostrá nesměla být. Musela se denně koupat, důkladně mýt, omývat prsy a denně měnit košilku. Rodinný lékař MUDr. Horna na dokonalou hygienu dohlížel. Paní Volfová si kojnou platila, protože to bylo pohodlnější, protože to bezpečně pomáhalo uchovat si pěknou postavu a protože tím paní Marie manifestovala svůj původ z bohaté staré měšťanské rodiny královského města Plzně..."

    Škoda, že u nás nemáme tak výtečného a spolehlivého zpracovávatele soboteckých pamětí.

    S


    Variace na trubku s Miroslavem Kejmarem

    Do letošního březnového čísla Hudebních rozhledů připravila redaktorka dr. Jitka Slavíková rozhovor s vynikajícím hudebníkem Miroslavem Kejmarem. První "variace" v rozhovoru má titul SOBOTKA. Miroslav Kejmar vzpomíná: "Vyrůstal jsem u prarodičů v Sobotce. V tamější základní škole byl velký žákovský orchestr." Mirek začínal hrát na housle, pan ředitel Fejfar se zeptal, kdo by chtěl hrát na trubku, a on projevil zájem. "Babička mi dala pár pohlavků, prý ještě neumím hrát na jeden nástroj a už chci druhý. Ale nakonec jsem dostal na svůj svátek 6. března 1951 od mámy jako dárek C trubku." Učil se u soboteckého kapelníka Josefa Janků, který byl varhaníkem v kostele, kde mu dovolil na trubku cvičit. "Vlastně jsem v kostele vystudoval. /.../ Můj profesor věřil v Lenina a já v Pána Boha." Po základní škole měl jít do zemědělství, ale díky přímluvě pana ředitele Fejfara byl přijat do Liberce na vojenskou hudební školu a začala jeho profesionální hudební dráha.

    Další kapitoly - variace mají tituly Adolf Scherbaum, Česká filharmonie, Budoucnost trubky, Česká soudobá hudba, finále pak Yamaha. V závěru rozhovoru redaktorka hodnotí Miroslava Kejmara, že ve svém oboru " je mezi deseti nejlepšími, ale nemluví o tom".

    Myslím, že Sobotecké může tento rozhovor v prestižním hudebním časopise jen potěšit.

    /AF/

    Hudební rozhledy, r. 53, č. 3 (březen 2000) s. 42n.

    Variace na téma trubka - rozhovor s Miroslavem Kejmarem. Připravila Jitka Slavíková.


    Kulturní akce na Humprechtu v roce 2000

    1. - 15. července OBJEKTY A ZÁTIŠÍ - Tansy Spinks a Štěpán Grygar

    15. července od 11.00 do 23.00 hodin - ŽIVOT VE STALETÍCH
    - historické obrazy ze života města Sobotky a zámku Humprechtu a noční prohlídky zámku do 23.00 hodin

    29. července v 19.30 hodin - koncert TRIA OD SV. JAKUBA z Brna
    - Milan Řihák - zpěv, Karel Plocek - viola, Martin Jakubíček - cemballo

    12. srpna v 19.30 hodin - koncert HANY MÜLLEROVÉ - harfa a VOJTĚCHA JANZY - hoboj

    19. srpna v 19.30 hodin - koncert VLADIMÍRA MERTY

    25. srpna v 18.30 hodin - vernisáž výstavy ve věži zámku
    SOBOTKA V ROCE 1900 - přístupná do 10. září

    25. listopadu - 3. prosince od 10.00 do 15.00 hodin - ADVENTNÍ VÝSTAVY ve věži zámku

    3. prosince v 15.00 hodin - Pěvecký recitál VERONIKY POSPÍŠILOVÉ


    Kulturní kalendář

    3. 5. 1905 se narodila ředitelka sobotecké školy Růžena Pohorská.

    4. 5. 1940 zemřel sobotecký poštmistr a kulturní činitel Julius Vogel.

    8. 5. 1795 se narodil sobotecký kantor František Kendík.

    10. 5. 1650 zemřel kostecký purkrabí Jiří Špacír, zachránce sobotecké monstrace.

    10. 5. 1945 byl v Rovensku zabit Ivan Nelipovič, partyzánský velitel na Sobotecku.

    12. 5. 1820 se narodil významný český malíř Josef Mánes, který tvořil i v našem kraji.

    14. 5. 1810 se narodil sobotecký švec, lidový malíř a houslař Václav Jeřábek.

    14. 5. 1835 se narodil učitel a vlastivědný pracovník Jan V. Smrž.

    15. 5. 1495 zemřel kostecký pán Jan Zajíc z Hasenburku.

    16. 5. 1730 zemřel sobotecký rodák, náboženský spisovatel Matěj Josef Hájek.

    16. 5. 1905 zemřel ředitel německobrodského gymnázia Václav Svoboda, rodák z Nepřívěce.

    19. 5. 1905 se narodil učitel a odbojový pracovník Josef Macoun.

    20. 5. 1875 zemřel sobotecký starosta Jan Mikuláš Černý.

    22. 5. 1905 se narodil básník Vilém Závada, autor monografie o Václavu Šolcovi.

    23. 5. 1910 se narodil kouzelník Jaroslav Marek.

    23. 5. 1920 zemřel sobotecký učitel a hudebník Jan Wild.

    23. 5. 1980 zemřel spisovatel a dramatik z Dobšic Josef Barkman.

    24. 5. 1900 se narodil profesor František Duchoň, člen šrámkovské družiny.

    26. 5. 1905 se narodila prof. Marie Hejnová, spoluzakladatelka tradice Šrámkovy Sobotky.

    1. 6. 1910 se narodil samšinský chalupář, spisovatel Zdeněk Alda.

    4. 6. 1905 se narodila v Březně malířka Anna Kohlová-Hartlová.

    7. 6. 1915 zemřela Šolcova "bledá dívka" Fanynka Pluhařová.

    8. 6. 1830 se narodil sobotecký starosta Václav Maštálka.

    8. 6. 1970 zemřel fotograf Josef Bureš, rodák ze Sobotky.

    10. 6. 1935 zemřel sobotecký humorista Jan Kubů.

    11. 6. 1830 se narodil sochař Antonín Wildt, autor sochy Jana Nepomuckého a soboteckého kostela.

    19. 6. 1850 se narodil v Sobotce dolnobousovský lékař a spolkový činitel MUDr. František Ptáčník.

    21. 6. 1870 se narodil pedagogický spisovatel Jan Stránský-Mach.

    24. 6. 1950 zemřel učitel Václav M. Dufek, autor knížky soboteckých vzpomínek.

    25. 6. 1905 se narodil sobotecký učitel a odbojový pracovník Miloslav Podhorský.

    20. 6. 1910 se narodil významný archeolog našeho kraje Rudolf Turek.

    KB


    Otazníky kolem bílých čápů

    Čáp bílý patří v naší republice mezi pravidelné hnízdiče, některá hnízda jsou obsazována přes sto let a takové stavby bývají velmi těžké. Ptáci každý rok hnízdo opravují a přistavují. Už koncem března, spíše však začátkem dubna se objeví sameček a netrpělivě vyhlíží na obloze partnerku. Jen výjimečně přiletí spolu. Čápi dosahují v rozpětí křídel dvou metrů a váhy tři až čtyři kg. Na zimu odlétají do Afriky a někteří dosáhnou až jejího jižního cípu. Že ani čápi z Jičínska nelétají zimovat jinam, dokazuje nedávný výsledek z hnízdiště v Ostružně, kdy jedno ze čtyř mláďat okroužkovaných v roce 1996 bylo v prvních dnech února následujícího roku zabito domorodci v republice Malawi.

    K rozšíření tohoto druhu se dá říci, že jeho stavy i u nás klesají, na rozdíl od čápa černého, který je na vzestupu. Jeden člověka provází od nepaměti, druhý se mu vyhýbá. Tak se stalo, že bílý čáp nehnízdí již v Anglii, ve Švédsku, v Belgii pak naposledy v roce 1985. Díky pravidelnému hnízdnímu sčítání, na kterém se podílí velkou měrou veřejnost, máme poměrně přesný přehled o obsazování hnízdišť v naší republice.

    Výskyt tohoto druhu byl u nás spojován především s nížinatými oblastmi, změny v krajině v posledním půlstoletí však výrazně ovlivnily tato území, někteří se dokázali přizpůsobit, jiní přesídlili. I potravní nabídka se změnila, zatímco dříve převládali obojživelníci, dnes to jsou především suchozemští tvorové, hraboši, krtci, v menší míře jiní menší savci a z velké části i hmyz. Na zimovištích v afrických savanách převládají právě saranče a různý větší hmyz. Nepohrdne však ani nalezenými uhynulými živočichy.

    Mladí čápi dospívají nejdříve třetím rokem života, často hnízdí však později. Pokud nehnízdí, ze zimovišť nijak nepospíchají, část z nich se domů v druhém roce ani nevrací. Jiní se toulají ve skupinkách a často obtěžují hnízdící páry. Případné bitky končí někdy i smrtí, v lepším případě je hnízdění přerušeno.

    V Sobotce čápi již několik let hnízdí na komíně za železničními závorami. Z iniciativy MěÚ Sobotka byla na tomto hnízdě osazena hnízdní podložka, na niž jsem přeložil část hnízda a čápi toto bezpečnější hnízdo znovu obsadili. I letos hnízdění probíhá. Navíc byla v předjaří v třešňovce za městským koupalištěm vztyčena druhá hnízdní podložka ve snaze posílit populaci tohoto druhu na Sobotecku. Firma, dodávající stavební práce, darovala městu toto umělé hnízdiště jako sponzorský příspěvek. Hnízdiště bylo pokřtěno a slavnostně uvedeno do provozu - čápi však nikde! Co se vlastně stalo a co lze očekávat?

    Dnes, v posledním týdnu rozžhaveného května, je jisté, že letos už se čápi neobjeví. V obsazených hnízdech již samičky sedí na úplných snůškách a ptáci, které vídáme v okolí, jsou buď nehnízdící dvouletí, nebo ovdovělí partneři. Je řada hnízd i u nás v okolí, kde jeden partner zahynul a hnízdění je přerušeno. Tak je tomu například na obou hnízdech na Kněžmostsku. V prvním případě na umělém hnízdišti v lukách a Koprníku se samička, sotva přilétla, ztratila. No a v obci Buda se sameček zabil o dráty. Pro nové hnízdiště v Sobotce jsme volili ze tří možností. V jednom případě byl nablízku elektrovod, v druhém by hnízdiště nebylo na očích veřejnosti, což by v tomto případě nebylo dobré, a tak jsme se pokusili pozvat čápy pod Humprecht. Ve výhledu je výstavba rybníku, což by měl být podpůrný argument, dále tímto koridorem bílí čápi proletují, a tak naděje zůstává poměrně velká. Je třeba si uvědomit, že spolupracujeme s živou přírodou a ta má právo vidět věci i trochu jinak. I mladí čápi si toto připravené hnízdiště vloží do paměti a pokud oblast bude vhodná pro druhý pár, jistě se takový v nejbližších letech usadí. Bylo by však pro zdar věci dobré před další hnízdní sezonou nakupit více větví do podoby hnízda. To je vždy výhodou, stejným způsobem se podařilo nalákat čápy v nedaleké Střehomi kdysi na podložku. Šlo však o místa, kde čápi před tím již hnízdili nebo se alespoň pokoušeli, i tak dovedli být často velmi tvrdohlaví.

    Zde, pod Humprechtem, jsme pro ně udělali vše dostupné, protože i stožár se velmi vyvedl. Věřme, že se vše podaří, na trpělivost jsem si za dvacet let s dalekohledem na krku již zvykl.

    Tedy hodně štěstí!

    Pavel Kverek


    Čapí hnízdo

    Vyšli jsme ze školy a došli jsme k čapímu hnízdu. Žádný čáp tam však ještě nebyl. Cestou tam jsme se stavili za Atosem. Už je to velký pes. Paní učitelka tam naneštěstí zapomněla knížku o ptácích z knihovny. Když jsme se vrátili, knížka byla roztrhaná.

    Cestou k čapímu hnízdu jsme museli projít bahnem a co se nestalo. Kristýna měla jednu ponožku celou od bláta, Patrik obě a Marek postříkané kalhoty.

    Když jsme přišli k čapímu hnízdu, tak odtamtud byl krásný výhled. Čapí hnízdo postavila firma BAK.

    Na té vycházce k čapímu hnízdu s námi byl naneštěstí ještě Jára Novotný od cirkusu, který naší paní učitelce odporoval.

    Jakub Vlček II. B


    Jarní vyučování

    Jaro - toužebně očekávané a tolik oblíbené roční období, naplněné novou nadějí z laskavého sluníčka a probouzející se přírody, jsme chtěli také my - učitelé a žáci 1. stupně sobotecké školy přivítat co nejradostněji. Proto jsme si připravili pro několik jarních týdnů projektové vyučování, které se věnovalo všemu, co s jarem souvisí. V několika po sobě následujících týdnech měsíců března a dubna jsme se zaměřili na rostliny - květiny a stromy, dále na živočichy (hlavně ptáky), Velikonoce se všemi známými zvyky a obyčeji. Celý projekt jsme ukončili pálením čarodějnic neboli školním sletem, při němž jsme "pomyslně" spálili všechny naše špatné vlastnosti, kterých bychom se chtěli zbavit.

    Vždy s předstihem jsme vyhlásili dané téma na určitý týden a společně s dětmi jsme pak četli, zkoumali, malovali, vyráběli, zpívali a počítali vše, co souviselo se zadaným úkolem. Jaro se nám tak promítlo do všech předmětů. Práce to byla velmi radostná a obohacující nejen pro děti, ale i pro paní učitelky. Vždyť není větší odměny než rozzářené dětské oči.

    V rámci "jarního vyučování" byly vyhlášeny také třídní soutěže o nejkrásnějšího ptáčka, nejpodařenější kraslici a nejzajímavější vypravování o Velikonocích dědečků a babiček našich dětí. Tuto třetí soutěž jsme považovali za nejoblíbenější, ale i nejcennější, protože je nezbytné vštěpovat dětem lásku a úctu ke starým lidem, v nich je moudrost prožitého života.

    Dana Knapová


    Velikonoce

    Budu Vám vyprávět, jak Velikonoce prožívala moje prababička. Týden před Velikonocemi řezali kočičky a nechali je v kostele posvětit. Na Květnovou neděli chodil hospodář po polích a zapichoval kočičky do půdy, aby byla (úrodná) dobrá úroda. Od čtvrtka do soboty před Velikonocemi, kdy "odletěly zvony do Říma", hlásily děti lidem klapačkami a řehtačkami poledne a navečer. V pátek odpoledne chodily do kostela líbat Ježíška. Na Velikonoční pondělí chodily všechny děti na pomlázku a zpívaly koledy. Odpoledne pak chodily se svými rodiči na návštěvy k příbuzným.

    Daniel Macoun, II. B


    Velikonoce mé babičky

    Už uběhla spousta let, kdy se naše babička, tenkrát ještě malé děvče, těšívala na Velikonoce. Na Velký pátek všechni děti a chasa chodívaly po vesnici řehtat a zpívat koledy. U každého domu se zastavily, zazpívaly a dostaly něco dobrého. Tatínek upletl pomlázku a ozdobil ji mašlemi. Maminka napekla mazance, beránka a obarvila vajíčka. A už tu bylo Velikonoční pondělí. Babička si oblékla nejlepší šaty nebo kroj, to aby ji beránek nepokakal a vyrazila s děvčaty na koledu. Ani chlapci nezaháleli a často je honívali po celé vesnici, jen aby holky trošku vymrskali. A že nevíte, co to je "Aby jí beránek nepokakal?" Tak to je jednoduché. Velikonoce jsou vlastně vítání jara. Něčeho nového, svěžího. A tak i my bychom měli mít na sobě něco nového, aby nás beránek nepokakal.

    Jan Kavalír, II. B


    Moje babička

    Kdybych byla malé dítě, určitě bych vzala pero a psala nekonečně krásné babiččino vyprávění. Ale bohužel to nejde. Jednak už nejsem školačka a pak - moje drahá babička Anna Jarošová - už není mezi námi. Minulé Vánoce nám navždy odešla. Ale neopustila nás, v duchu je stále s námi. Celý život tvrdě pracovala, ale pro každého cizího či domácího měla milé slovo, pomoc a laskavý úsměv.

    Nám vnoučatům a potom i svým pravnoučatům často vyprávěla zážitky ze svého dětství, nekonečně dlouhé školní básničky (ještě ve svých osmdesáti letech) a vzpomínky na "milovaný Chlum", odkud pocházela.

    V babiččině pozůstalosti jsme našli list, který napsala před mnoha lety další pro mne milovaná osoba, babiččina sestřenice Marie Glosová, učitelka z Nové Paky - můj veliký vzor. Nevím, komu byly následující řádky určeny a nemohu se už na to svých drahých zeptat. Myslím si však, že by mohly být věnovány všem, kdo mají někoho upřímně rádi.

    Bohatství člověka nespočívá podle mne v nahromaděném majetku, ale v množství lásky, kterou dostává, ale i rozdává. Děkuji Vám, moji milí.

    Jana Knapová


    Domove, domove, drahý a jediný ...

    Uprostřed Českého ráje, nedaleko Vyskře, je tichá samota Chlum. Toto tiché zákoutí uprostřed lesů je rodištěm naší maminky.

    Již v dětství jsem cítívala, že naše národní hymna "Kde domov můj" nemůže být nikde opravdověji prožita než v tomto krásném údolí Žehrovky. Ano, jako dítě jsem se domnívala, že snad autor písně skládal svoje verše někde v těchto místech.

    "Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled." Tak přesně vyhlíží domov mé maminky.

    Nikdy nezapomenu na tichý letní večer, kdy jsme seděli na zápraží rodného maminčina domu a tu se najednou ozvaly malebné tóny naší národní hymny. Hovor ztichl a duše prožívala chvíle nezapomenutelné...

    To sousedův syn na Libnově, student, vyjádřil svými houslemi to, co cítilo i mé srdce tak často při pohledu na to tiché, krásné údolí, kvetoucí sady, zlatým mechem omšelé skály, vonící lesy - maminčin domov!

    Ó, jak vřele milovala maminka tento svůj krásný domov!

    Snivá její duše byla nejvzácnějším květem, který vyrostl uprostřed té krásy přírodní.

    Slovo "Chlum" bylo pro ní výrazem, který vyjadřoval všechnu její něhu, lásku, krásu a radost jejího dětství.

    Vidím ji v duchu na cestě k jejímu drahému domovu.

    Cesta trvala asi hodinu pěší chůze z libošovického nádraží. Na poloviční cestě stál mezi dvěma stromy kříž.

    Až sem maminka chodívala poměrně rychlejším krokem - srdce ji volalo k domovu. U kříže se zastavila, usedla na mez, aby si odpočinula. Její chatrné zdraví jí dlouhé cesty nedovolovalo. Už byla unavena.

    A pak! Teď už nemusí pospíchat. Domov už má před očima. Z jedné strany ji pozdravila Vyskeř a z druhé strany se na ni usmívají její milé Trosky...

    Maminčiny unavené oči se vyjasňují, vždyť už bude brzy doma!!

    A po chvíli odpočinku mi začíná vypravovat své dětské vzpomínky s takovou láskou a něhou, jaké jen její duše byla schopna...

    Každý ten strom, kámen a pěšinka mluví k ní tichou řečí lásky domova. Maminka zapomíná na únavu, vzpomíná na své rodiče, sestry a přátele, na jejich lásku, vypravuje a prožívá s básníkem kouzlo domova:

    "Domove, domove, drahý a jediný...!"

    Marie Glosová


    Školní střípky

    Velikonoční pořad v Charitě

    Děti ze 2. B a dalších tříd 1. stupně pod vedením paní učitelky Jany Knapové navštívily Charitu v Libošovicích, kde pro její obyvatele připravily pásmo říkadel, básní a písniček o jaru. Naše staré spoluobčany potěšila i velikonoční přáníčka a dárečky od dětí. Odměna však čekala i na účinkující a to v podobě čokoládových zajíčků, které si děti musely vyhledat pod keři v zahradě Charity.

    Návštěva z Parlamentu ČR

    Dne 9. května navštívila školu členka Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu doc. PhDr. Alena Svobodová, CSc. Prohlédla si kmenové třídy, nově zřízené pracovny i tělocvičnu. Škola se jí velice líbila. Zajímala se o vzdělávací program, o zkušenosti s povinně volitelnými předměty a o další problematiku školní práce. Přislíbila zařídit pro naše žáky exkurzi do Parlamentu ČR.

    M. S.

    Přehazovaná pro dívky 7. ročníků

    Dne 17. 4. se uskutečnilo okresní kolo dívek v přehazované. Naše družstvo reprezentovaly V. Rulcová, L. Slavíková, A. Knobová, M. Tyrychtrová, P. Svobodová, A. Lejsková, L. Lhotáková, M. Čížková. Děvčata porazila družstva Libáně, IV. ZŠ a III. ZŠ Jičín a obsadila 1. místo. Postoupila tak do okresního kola, které se konalo 2. 5. na III. ZŠ v Jičíně. Soupeřem byly dívky z Kopidlna, Vysokého Veseli a III. ZŠ Jičín. Děvčata podala velice dobré výkony. Porazila družstvo III. ZŠ a Vys. Veselí. S Kopidlnem jsme hráli nakonec o 1. místo a po velmi vyrovnaném výkonu jsme získali 2. místo.

    Výsledky:

    1. místo Kopidlno; 2. místo Sobotka; 3. místo Vysoké Veseli; 4. místo III. ZŠ Jičín.

    J. Z.

    Zajímavá a poučná beseda

    Na 28. dubna připravilo SMK pro žáky 8. a 9. tříd v prostorách městské knihovny besedu s 18 letým studentem Rudolfem Koukolem z Obchodní akademie ze Žamberka. R. Koukol se již několikrát zúčastnil výjezdů humanitární organizace ADRA v Čechách i v cizině. V Čechách pomáhal při odstraňování škod po povodních. Pracoval ve stále ještě neklidném Kosovu. Vyprávěl o životě a mentalitě lidí v táborech, kteří přišli o své domovy. Pomáhal po zemětřesení v Turecku, zúčastnil se rozdělování humanitární pomoci. Má zkušenosti i se srbskou policií, která ho obvinila ze špionáže jenom proto, že si vyfotografoval tank.

    Beseda byla velice zajímavá a poučná, vedla k zamyšlení nad mravními hodnotami v životě člověka a žáky zaujala. Besedu provázela výstava "Cesty pomoci", která jasně dokumentovala život v postižených oblastech. Po besedě si R. Koukol prohlédl školu, do které by hned rád chodil, a sobotecké pamětihodnosti.

    M. S.


    Běh Terryho Foxe v Sobotce

    8. května 2000 se v sobotce uskutečnil v pořadí již II. ročník běhu Terryho Foxe. Pořadatelem byla tělocvičná jednota Sokol. Od 136 účastníků bylo vybráno 9 640,- Kč. Tato finanční částka byla poukázána na konto běhu Terryho Foxe, na němž se shromažďují prostředky na výzkum rakoviny.

    Těm, kteří přispěli na tento humanitární účel, byly jako dík za jejich dar předány trička, čelenky a jiné upomínky.

    JO


    Zprávy z mateřské školy

    V minulém čísle Zpravodaje jste se dozvěděli o činnosti a aktivitách dětí z Mateřské školy v Sobotce v 1. pololetí školního roku.

    Ani v dalších měsících děti nezahálejí. Druhé pololetí jsme zahájili zhlédnutím divadelního představení "Kašpárkovo království" (zahrál soubor z Hradce Králové). V březnu - v Měsíci knihy byla SMKS a knihovnou vyhlášena výtvarná soutěž "Děti a kniha". Děti měly za úkol nakreslit svoji oblíbenou pohádku, svého oblíbeného hrdinu.

    1. místo za obrázek Ferdy Mravence
    získala Ivanka Drbohlavová

    2. místo za obrázek Krtka
    získal Martínek Čepička

    3. místo za obrázek z pohádky "O Budulínkovi"
    získala Evička Škaloudová

    29. března navštívily děti z výtvarného kroužku spolu s pí uč. Dlouhou a Rejpovou výstavu v galerii v Jičíně s názvem "Pojďte si hrát s panem malířem Janem Zrzavým."

    3. dubna jsme od SMKS dostali "jarní dárek" v podobě divadelního představení "Otloukej se píšťaličko." Děti se seznámily s velikonočními zvyky a zazpívaly si jarní písničky.

    18. dubna si děti z I. a II. třídy připravily pro své rodiče pásmo básniček a písniček.

    10. května se děti ze III. třídy vypravily do Libošovic. Babičkám v Charitě ke Dni matek zazpívaly písničky a zahrály veršované pohádky. Na svoje maminky a na Svátek matek nezapomněly ani ostatní děti z mateřské školy. "Malování s maminkou" - tak zněl název odpoledne, kde si děti s maminkou nebo babičkou mohly nakreslit společný obrázek. Pro zpestření odpoledne zahrály i naši malí hudebníci na flétny - Nikolka Drbohlavová, Honzík Ajchler, Marek Konečný, Adélka Šimůnková, Evička Škaloudová.

    10. května se děti z hudebního sborečku "Hudebníček" zúčastnily přehlídky zájmových činností "Mateřinka 2000".

    Letošní rok měla motto:
    "Kdo má děti hodně rád
    ten si s nimi umí hrát.
    A ten kdo to neumí,
    málo lásce rozumí. "

    A co nás ještě čeká:
    - SMKS pro nás připravilo program na 1. červen ke Dni dětí
    - připravujeme tablo předškoláků
    - těšíme se na celodenní výlet na Máchovo jezero
    - přivítáme a nás na návštěvě děti z Mateřské školy ze Semil
    - pí. ředitelka Macounová připravuje pro rodiče ukázkovou hodinu v kroužku "Němčina hrou"
    - ve spořitelně se slavnostně rozloučíme s "našimi" předškoláky, kteří již od září budou navštěvovat 1. třídy ZŠ.

    A pak se již těšíme na prázdniny.

    Nikolka Drbohlavová a Adélka Bláhová při hře.

    K oslavám Dne matek patřilo i "Malování s maminkou", kde si děti společně s rodiči nakreslily obrázek.

    ZA MATEŘSKOU ŠKOLU

    Štěpánka Kubištová


    Cesty pomoci

    Do Sobotky zavítal osmnáctiletý student Rudolf Koukol ze Žamberka, aby s žáky zdejší školy pobesedoval o svých krátkých, přesto zajímavých životních zkušenostech.

    Když mu bylo 16 let, stal se spolupracovníkem ADRY (Adra je mezinárodní humanitární organizace) a poprvé odjel do Bosny, kde právě skončila válka a každá pomoc byla vítaná. Lidé válkou přicházejí o poslední jistoty, nakonec se nemají kam vrátit a končí v uprchlických táborech. Řada dětí žijících v těchto táborech jiný život nepoznala a jakou mají šanci, nedokáže odhadnout. Od té doby každé prázdniny tráví na Balkáně. Dvakrát navštívil Bosnu, byl v Černé Hoře, v Srbsku a Kosovu. Po loňském zemětřesení v Turecku odjel s pomocí i sem. Humanitární organizace ADRA se nesoustředí jen na pomoc v zahraničí, podílí se též u nás, např. při povodních, naposledy letos povodně v Mladé Boleslavi a Benátkách. V loňském roce založil občanské sdružení WAPOP (We Are People of One Planet - Jsme přeci lidé jedné planety). Chtěl by utvořit mezinárodní občanské hnutí především mladých lidí, jehož hlavním cílem bude dodržování lidských práv a svobod.

    Během dne (28. 4.) proběhly v místní knihovně tři besedy, dvě pro osmé a deváté třídy a jedna vpodvečer pro veřejnost. Tyto besedy završily výstavu fotografií Cesty pomoci, která v knihovně byla instalovaná v měsících březnu a dubnu. Nadšení žáků osmých a devátých tříd se nedá popsat, budoucí mládež slyšela z úst jejich skoro vrstevníka zážitky, o kterých se jim ani nezdá. Dopolední beseda jim nestačila, v podvečer přišli znovu. Ruda se stal jejich kamarádem, poseděli pohromadě až do 23 hodin a domluvili se, že se na podzim sejdou. Ruda přiveze další výstavu, vždyť o prázdninách se chystá do Bosny s pomocí pro dětský domov v Sarajevu. Rád by navštívil Arménii nebo Čečensko.

    I samotné pracovnice kulturního střediska byly spokojené. Vždyť vzbudit zájem dospívajících je někdy opravdu těžké. Nezbývá, než věřit, že někteří z mladých vycítili výzvu a svou cestu si najdou.

    Lenka Dědečková

    Při dobrovolném vstupném bylo vybráno 1.140,- Kč, které byly předány na konto ADRY.


    Divadelní podvečer

    Dne 26. dubna se představilo sobotecké veřejnosti Studio Šrámkova domu v divadelním podvečeru, kde starší členky vystoupily v inscenaci "Můj portrét" a mladší děti zahrály pohádku "O princezně s modrýma očima".

    FLO


    Činnost knihovny

    Z nových knih nabízíme mimo jiné tyto tituly:

    Společenské vědy:
    ARNAU, Frank: Oko zákona: moc a bezmoc kriminální policie
    ŠÁMAL, Zdeněk: Ruské mafie

    Přírodní vědy:
    KARESH, William B.: Lékařem divokých zvířat
    MCTAGGARTOVÁ, Linne: Co vám lékaři neřeknou: pravda o nebezpečích moderní medicíny

    Umění:
    FIALOVÁ-ŠLOUFOVÁ: Květa Fialová o sobě

    Životopisy:
    KRULICHOVÁ, Maryna: Karol Bílek jubilantem: Literární archiv 31 - region. lit.

    Dějiny:
    SAKAŘ, Ant. V.: Paměti Sobotky od jejího založení až po rok 1875 - region. lit. - knihu věnoval Karel Samšiňák
    ŠEDIVÝ; Jaroslav: Děkabristé: anatomie nezdařeného pokusu
    TREPTOV, Kurt W.: Dějiny Rumunska

    Poezie:
    VILLON, Francois: Básně

    Detektivky:
    MCBAIN; Ed: Jeho slovo je zákon

    Beletrie:
    CIMICKÝ, Jan: Rozcestí spravedlivých
    GRASS, Gunter: Mé století
    JIRAS, Roman: Vůz hrůzy, smrti: tajemnými místy Českého ráje, Podkrkonoší a Krkonoš tiše projíždějící - region. lit.
    KURAS, Benjamin: Nebýt Golema
    PATŘIČNÝ; Martin: Patřičný nejen dřevo
    PELC, Jan: - a výstupy do údolí
    REMIZOV, Alexej: Hodiny a jiné prózy
    ŠTĚTINA, Jaromír: Století zázraků

    Pro mládež:
    ČTVRTEK, Václav: Lev utekl
    ERB, Helmut H.: Násilí ve škole a jak mu čelit
    ŠIMKOVÁ, Božena: Pohádky bratří Měsíců

    Městskou knihovnu navštívila 25. 5. známá autorka pohádek a knih Ilona Borská se svým manželem, spisovatelem Ivo Štukou. Besedujícími byli žáci druhých tříd základní školy, kteří jsou pilnými čtenáři a toto setkání jim knihovnice zprostředkovala za odměnu.

    V letních měsících červen - červenec - srpen bude omezena půjčovní doba v městské knihovně.

    Oddělení pro dospělé čtenáře: úterý 9 - 11 12 - 17, sobota 9 - 11

    Dětské oddělení: červen pondělí 12 - 16.00, červenec - srpen pondělí 9 - 11


    Společenská oznámení

    SŇATKY V SOBOTCE

    22. 4. 2000
    Jiří Havlík, Sobotka
    Marcela Lhotová, Kdanice

    27. 5. 2000 - Humprecht
    Jaroslav Pokorný, Jičín
    Markéta Koťátková, Jičín

    29. 4. 2000
    Jiří Svoboda, Slatiny
    Radka Kafoňková, Jičín

    VZPOMÍNKA

    Dne 24. května uplynulo 36 let, co na soboteckém hřbitově sní svůj věčný sen můj manžel, náš tatínek, dědeček a pradědeček, pan František Vocásek ze Stéblovic č. 15. 11. dubna by se dožil 94 let. Tatínku, s láskou a úctou na Tebe vzpomínají všichni, co Tě měli rádi.

    Dcera Jaroslava

    11. 4. 2000 zemřel sobotecký rodák, chovatel koní Jiří Brixí. Narodil se na rodném statku svých předků na soboteckém Předměstí. Rodina byla pronásledována komunisty, a proto jej otec poslal ke svému bratrovi na Žitnou u Netolic. Vystudoval školu pro chov koní v Kladrubech a zemědělskou školu v Písku. Byl dlouholetým správcem na statku Žitná. Soboteckým občanem však zůstal až do své smrti, doufal, že se do Sobotky vrátí. Zemřel předčasně v 53 letech. Kdo jste ho znali, vzpomínejte s námi na dobrého člověka a kamaráda.

    Děkuje rodina

    S láskou a úctou stále vzpomínám na moje drahé rodiče Františka a Marii Loudovy, kteří téměř najednou odešli před šestnácti a sedmnácti lety.

    Dcera Jarmila

    PODĚKOVÁNÍ

    všem, kteří se přišli do nepřívěckého kostelíka v tak hojném počtu naposledy rozloučit s mojí družkou Marií Novákovou.

    Děkuji za upřímné stisky ruky, za slova útěchy, za květinové dary. Můj dík patří MUDr. J. Macounovi a zdravotní sestře Marii Hoferikové za jejich nevšední postoj i při její léčbě, Pohřební službě Krejčíkových za vzorné vybavení pohřbu, důstojnému pánu Zd. Maryškovi za provedení smutečního obřadu i hudbě pana Žďánského. Dík patří těm, kteří se nemohli zúčastnit rozloučení a věnovali zesnulé tichou vzpomínku. Díky všem, kteří se snažili zmírnit můj žal.

    Adolf Dlouhý, druh


    Svatý Vendelín z Domousnic, zachycený Dr. J. V. Scheybalem. Socha je nyní umístěna v mnichovohradišťském lapidáriu.

    Na jejím restaurování se podílel Václav Hlavatý.


    Obsah

    1 - 3 Program Šrámkovy Sobotky

    4 - 5 K tématu 44. ročníku Šrámovy Sobotky

    Jan Bílek

    6 - 12 Z přednášek 43. Šrámkovy Sobotky

    13 Několik myšlenek o F. Šrámkovi

    Josef Pavlík

    14 - 16 Vzpomínka na Josefa Kábrta

    Jaroslav Klápště

    17 Semtinská lípa

    18 - 19 Sobotecký špitál se restauruje

    Karel Samšiňák

    20 Kdy bude mít starosta zlatou čárku na kontě

    Josef Jindra

    21 - 22 Napsal nám kastelán hradu Trosky

    Ladislav Tomáš

    23 Doteky minulosti

    24 Skauting v Sobotce

    František Staška

    25 Jak to bývalo

    Karel Samšiňák

    27 Kulturní kalendář

    28 - 29 Otázky kolem bílých čápů

    Pavel Kverek

    30 - 33 Jarní vyučování

    34 - 35 Zprávy z mateřské školy

    Štěpánka Kubištová

    36 Cesty pomoci

    Lenka Dědečková

    38 Činnost knihovny

    39 Společenská oznámení

    40 Obsah


    Odpovědná redaktorka děkuje všem spolupracovníkům a dopisovatelům za pomoc při vzniku tohoto čísla a těší se na další spolupráci.

    Redakce si vyhrazuje právo upravovat a redigovat došlé materiály.


    Menu