1. část

Dáte za pravdu loňské sextě?

Ke konci loňského školního roku (tj.roku 1998/99) se sextáni, tehdy již nejstarší studenti na gymnáziu, v hodině občanské nauky poprali s menší anketou. Ta měla ukázat, jak vidí morálku dnešního světa, čeho si sami važí, ale i to, co oceňují na škole nebo co jim na škole chybí. Výsledky jsme se rozhodli zveřejnit, protože by byla za prvé škoda vyhodit takovou hezkou hromádku papírů jen tak do kontejneru a za druhé by na nich mohlo být třeba něco pravdy, když pocházejí od nejstarších, a tudíž i nejzkušenějších studentů na škole, nemyslíte?

I. Jaké hodnoty podle vás dnes upřednostňuje česká společnost?

1/ Peníze (81,5% uvedlo, že jsou dnes pro český národ prioritní)

2/ Zdraví (podle většiny druhořadé, pouze 18,5% české populace ho údajně považuje za prvořadé)

3/ Vzdělání, kariéra, prestiž (41% je však považuje za druhé nejdůležitější hned po penězích a majetku)

4/ Charakter, láska, rodina (je nejposlednější, podle 41% o stupínek potřebnější)

II. Jaké hodnoty vítězí u vás?

1/ Zdraví (tady jasně boduje u 34%)

2/ Vzdělání, kariéra, prestiž (podle většiny sice druhořadé, pro 33% však sehrávají roli nejdůležitější)

3/ Charakter, láska, rodina (21% je označuje za to nejpodstatnější)

4/ Peníze, majetek (kupodivu poslední, jen 7,4% je upřednostňuje před ostatním)

III. Co ve škole nejvíc postrádáte?

1/ Lidský přístup a nové metody (obojí postrádá 60% dotázaných)

2/ Větší objektivita ze strany kantorů (41% dotazovaným chybí)

3/ Větší volba seminářů (30% by je uvítalo)

4/ Větší volnost, samostatnost, komunikace (19% si naříká)

IV. Co vás ze strany kantorů a školy naopak těší, co oceňujete?

1/ Dostatečný (bohužel až nadměrný) přísun informací (50%)

2/ Výhody výuky - volba seminářů, studium cizích jazyků, solidní příprava na VŠ (29%)

3/ Dobrý kolektiv, přátelé, vnímaví kantoři (14%)

4/ Technické vybavení školy, bufet, vytápění v zimě (7%)

V. Jaký přístup kantora k výuce se vám jeví jako ideální?

1/ Liberální - uvolněný, prosazení vlastních názorů na způsob výuky (odpovědělo 71%)

2/ Konzervativní - tradiční, utuženější (29%)

pozn. direktivní přístup by nikomu nevyhovoval

VI. Po zkušenostech, jaké nyní máte, souhlasíte se změnou kantorů v průběhu studia?

1/ Ne, je dobré mít stále stejné vyučující po celých 7, dnes 8 let na Lepařově gymnáziu (odpovědělo 54%)

2/ Částečně by se měnit měli podle oboustranné potřeby (27%)

3/ Ano, měli by se měnit, a to pravidelně (19%)

Poznámka: Tohle je však jen průřez jedné třídy. Pokud byste vy odpověděli jinak, napište svoji odpověď na kus papíru nebo nám ji přijďte sdělit. Možná bývalé sextě za pravdu nedáte!

Míša Velíšková


Galerie LG

1. Příjmení,jméno: Řídký Martin

2. Bydliště (obec+čtvrť): Jičín, Holínské předměstí

3. Znamení a datum narození: Štír, 27. 10. 1957

4. Rodina: rozvedený, syn Martin, 12 let

5. Oblíbená hudba: bigbeat, 60. léta

6. Oblíbený lit. žánr: román

7. Oblíbené jídlo: každé dobré

8. Oblíbená barva: celé spektrum

9. Oblíbené zvíře: pes

10. Oblíbená známka: velmi dobrá

11. Oblíbený umělec či vědec: M. Šimek, J. Grossmann

12. Přežblept: když ve tmě zhasnete

13. Typická vlastnost: je jich víc, zejména špatných

14. Oblíbená věta,citát: to nám to jde, jako když to tenkrát nešlo

15. Přání pro studenty: pevné sedací svaly (pro učení)


Může to být také tak

Projdete-li se po třídách LG, dočtete se v jedné z nich následující výroky:

Na obraze je jistě ještě teplo, protože ze žádného komína se nekouří.

Nad zelenýma očima vidím obočí přesně lemující oči.

Této noci byl krásný den.

Povoláním vypadal tento muž jako nějaký úředník.

Je to velice krásný děj, když se tma vytrácí, začíná se šeřit a slunce se pomalu zvedá výš a výš.

Eritovi padají oči únavou.

Uprostřed obličeje jí vyrostl středně velký nos a pod ním věčně usměvavá ústa s dosti masitými rty. Následuje tělo a pak už chybějí pouze dlouhé nohy.

Obraz je malován podzimními barvami z 19. stol.

Protože mě neuspali, museli mě umrtvovat.

Za chvíli někdo zaťukal na okénko našeho auta. Řidič zastavil a otevřel dveře.

Zahrada má tvar obdélníkového tvaru, která je uprostřed rozdělena na dva čtverce.


Krátce z LG

Štěpán Peroutka se vrátil z Ameriky, opět nabit spoustou dojmů a chutí se o ně podělit se studenty. Beseda se koná 26. 10. v aule.

V pátek 22. 10. navštívili studenti LG filmové představení Kanárek v Biografu Český ráj. Film je o drogách, osamění, životních cestách.

11. 11. dopoledne bude mít se studenty gymnáziu besedu dr. Šedivý, velvyslanec ČR ve Švýcarsku.

Den nato půjdou studenti do K-klubu na představení Léčba neklidem (Saki) v podání Hereckého sdružení z Heřmanova Městce.

Jan Burian, který jezdí do Jičína už takřka pravidelně, tentokrát se svými písničkami a povídáním o knížkách, cestách, životě LG nenavštíví. Navštíví ho naopak prof. Machová s Míšou Velíškovou v Praze na Filozofické fakultě UK.

Ve škole bylo povícero nahrazovaných hodin, ježto několik profesorů bylo nemocných. Naopak se ve škole objevila řada staronových tváří, neboť se takřka vyrojil houf praktikantů a praktikantek, absolventů LG, kteří se teď zapojují do pedagogického procesu.

17. listopadu před deseti lety byla ve společnosti nastartována významná změna - Listopad, Sametová revoluce, Něžná revoluce. V Německu podobný tam probíhající proces nazvali Obrat (Wende). Gymnázium si jej připomene programy podle zvláštního scénáře - filmy, beseda, přijedou někteří byli tenkrát u toho. Hlavní myšlenka: Co se změnilo za tu dobu ve škole?


Sekunda se představuje

Třídní učitel: Fejk Zbyněk

Počet žáků celkem: 30 z toho chlapců: 13 dívek: 17

1. Michal Beneš 2. Adéla Dědečková 3. Michal Drobník 4. Šárka Dubská 5. Barbora Hlaváčková 6. Štěpán Holas 7. Tereza Horčičková 8. Jan Chrpa 9. Pavel Janošek 10. Lenka Kaizlerová 11. Iva Kakrdová 12. Lenka Köstingerová 13. Michael Košťák 14. Jan Koula 15. Petra Kudrnová 16. Petra Matušová 17. Jitka Morávková 18. Petr Németh 19. Štěpán Pokorný 20. Jakub Rada 21. Hana Růžičková 22. Zdenka Říhová 23. Zuzana Sůvová 24. Pavel Škrha 25. Michaela Špicarová 26. Ondřej Švanda 27. Dominika Tobiášová 28. Luděk Tomíček 29. Petra Vavroušová 30. Iva Zemanová


Jedou blázni autobusem a on se jim po chvíli rozbije. Řidič vyleze a snaží se ho spravit. Přijde k němu jeden blázen a říká: "Pane řidiči, já vím, co tomu je." "Franto, já na tebe nemám čas." "Pane, řidiči, já vím, co tomu je." "No, tak řekni, Franto. Co?" "Je to rozbitý!"

Jdou dvě sušenky po silnici. Jednu přejede auto. A ta druhá říká: "Pojď, nedrob!"

Víte, jaký je rozdíl mezi trabantem a záchodem? V trabantu sedí čtyři a jedou a na záchodě sedí jeden a tlačí.


Z výletu:

Tak dál už nejdu (nemusí)

Miss opačné pohlaví

Vynucené foto

Objednej si taxi

Co v tom Spritu bylo?


Aktuálně ze sportu na LG

V tomto školním roce se uskutečnilo již několik sportovních soutěží. Sportovní zápolení otevřel 18. ročník Středoškolského poháru v atletice. Okresní finále proběhlo v Jičíně a družstvo našich dívek suverénně zvítězilo, čímž si zajistilo postup do regionálního kola. Chlapci nepostoupili, protože obsadili místo druhé za SPŠ JC. Děvčata ve vítězném tažení pokračovala i v regionálním kole, pořádaném v Týništi n. Orlicí. Znamená to tedy, že jedeme na přebor ČR - je to už tradice.

Úspěšné atletky:

2. ročník
Petra Šindelářová
Eliška Stará
Iva Hnátová
kvinta
Veronika Plesarová
sexta
Petra Hnízdová
Zuzana Šolínová
Lucie Pírková
1. ročník
Lucie Charousková
Martina Hegarová
Eliška Lukášová

Dále proběhlo okrskové kolo ve čtyřboji ZŠ, z něhož do okresního finále do Paky postoupila obě dívčí družstva a družstvo starších chlapců.

A konečně - čeká nás okresní kole v přespolním běhu pětičlenných družstev. O výsledcích všech soutěží vás budeme informovat.

Ráda bych zde uvedla naše nejúspěšnější sportovce, o kterých vím.

Petra Šindelářová je českou reprezentantkou. Zúčastnila se mezistátního utkání sedmnáctiletých Řecko : Česko, kde pro naši republiku vybojovala první místo ve skoku vysokém výkonem 178 cm. Je také úspěšnou vícebojařkou, stala se 9. 10. 1999 krajskou přebornicí.

Veronika Plesarová rovněž reprezentuje. Ve své kategorii je to nejlepší běžkyně v republice. Na mezistátním finále Čechy - Morava - Slovensko vybojovala pro český tým 2. místo v běhu na 800 m - 2:20, 8 min a zlato získala ve štafetě 3 x 300 m.

Výborným karatistou je Jakub Živnůstka, který se také pohybuje v mezinárodních vodách.

Získal např.:
1. místo na Shi kon interntional
2. místo na European karate cup open
3. místo na mistrovství ČR žáků

Talentem je Zuzana Hofmanová, která se na posledním letošním atletickém závodě stala krajskou přebornicí v pětiboji mladších žákyň.

Možná máme výborních sportovců více, dejte o sobě vědět, ozvěte se mně, a my dáme vědět o vás.

Jarmila Jenčková


Češi Českého ráje

Absolventi LG

Milan Roček

Připravil Jan K. Čeliš

Motto: Přece jen jsem po dědečkovi kantor, tak jsem se dal na kantořinu.

Dr. Milan Roček, všestranný hudebník, jehož hudební a pedagogická činnost je spjata rovněž s jičínským gymnáziem, jehož je absoventem, v letošním roce slaví své 75. narozeniny. Na tomto místě Novin LG otiskujeme seriál Pavla Charouska Češi Českého ráje, věnovaný osobnostech tohoto kraje. Když jsem nicméně nahlédl do textu Charouskova záznamu, ukázalo se, že informace v něm obsažené už byly v jičínském tisku zveřejněny. Tím spíše se nabízela nutnost připravit původní rozhovor, který by se věnoval právě vztahu Milana Ročka k LG. Rád jsem se tohoto úkolu ujal sám, neboť Milan Roček byl v mém vlastním hudebním životě prvním velkým vzorem. Byl jsem doslova u vytržení, když jsem asi v osmi či deseti letech - bylo to na konci štědrovečerní půlnoční mše u sv. Jakuba - poprvé uslyšel několikaminutové improvizované harmonické modulace v hřmícím plénu varhan. Později jsme se setkávali při nejrůznějších příležitostech. V Komorním orchestrálním sdružení LŠU, který Milan Roček vedl, při muzice k poslechu a k tanci, kdy mne zase fascinovala obratnost, s níž třeba dokázal bez přípravy hrát na klavír skladbu z přímo partitury (pro nezasvěcené: klavírní part má dvě notové osnovy, v partituře jsou hlasy celého orchestru rozepsány jednotlivě třeba do 16 osnov), a při řadě dalších nejrůznějších hudebních příležitostí. Dnes jsme přátelé a tykáme si. Myslím si, že tento muzikant tělem a duší má co říci i dnešním studentům, třeba i proto, že jednou z jeho aktivit byla kantořina.

V našem povídání bychom se měli zaměřit na to, jaký je Tvůj vztah k jičínskému gymnáziu, s nímž ses ve Tvém bohatém muzikantském životě několikrát potkal. Jako student, jako absolvent, jako učitel.

Já si ohledně gymnázia nedělám nějaké zvláštní zásluhy. Pro gymnázium jsem toho moc neudělal, ve srovnání s těmi ostatními aktivitami. Řekl bych, že moje výsledky jsou jinde. Na tom gymnáziu to je jenom malá část. Spíš vzpomínám na ty doby, kdy jsme byli studenti.

Na hudební výchovu jsme měli profesora Zunu. To byl byl pilný, svědomitý člověk, a měl rád muziku, byl i vlastenecky zaměřený. Hudební výchova byla tenkrát jen v primě a sekundě. Pak už dost. Ta byla povinná. Tenkrát se tomu říkalo zpěv. A pak profesor Zuna zavedl nepovinný sborový zpěv. Mě tam vzal už od tercie, už když se mi hlas mutoval, poněvadž jsem slyšel. Byl jsem tam od tercie do oktávy.

No a pak, během gymnaziálních studií jsem chodil k tomu dirigentovi, jmenoval se Jan Patsch. My jsme mu říkali "pane dirigente", i když to byl učitel hudby. A k tomu jsem chodil osm let, od primy do oktávy.

Na škole se dělaly také různé akademie. Takovým velkým povzbuzením bylo, že jsme tady slyšeli Pražské učitele, Moravské učitele, během - tenkrát se neříkalo výchovné koncerty, já ten termín výchovný koncert nemám rád. Koncert pro studenty, pro žáky! Ale to výchovné, někomu nutit jeho zážitky. Hoboj představuje, představ si, horskou stráň! (pateticky) Každý si představuje něco ve své fantazii sám, co si zažije.

A my studenti v naší třídě pod dojmem toho hudebního dění jsme si založili vlastní pěvecký kroužek. My jsme jako studenti aktivitu projevovali od takové kvinty do oktávy, kdy jsme si hráli v různých kroužcích. Čeho si nejvíc cením, to je právě mužský pěvecký kroužek septimy a oktávy A, to bylo v letech 1941 až 1943. To je ten kroužek, jak jsem o tom psal, měli jsme pásmo mysliveckých písní... Tady mám k tomu pár fotek. Toto je karikatura našeho hudebního kroužku a kreslil to Eman Bosák. A pak jsme hráli v sokolovně při hře Kája Mařík v pohádce. A pak jsme hráli takovej jazz, to bylo v sextě, ta fotka je u nás na zahradě. Tady je náš hudební kroužek v aule. To byla naše aktivita třídní, to byli všechno z naší třídy.

No a potom se rozhodovalo, co dál. V Praze jsem při AUSu [Armádní umělecký soubor] chodil na hodiny zpěvu ke Karlu Leissovi. Karel Leiss byl vedoucím oddělení zpěvu na pražské konzervatoři. A ten mi říkal, když jsem odcházel zpátky do Jičína, že budu tady učit (pak jsem učil v ty Lomnici), tak ten Leiss mi říkal, neodcházej, ty seš dobrej, ty se dostaneš do divadla. Národní to hned nebude, ale třeba Liberec, ty se vypracuješ jako sólista, pak se dostaneš třeba do Karlína. Když jsem to ale všechno viděl, když jsem poznal ten život, otázka bytová, umělecký provoz, tak jsem si říkal, že přece jenom jsem po dědečkovi kantor, tak jsem se dal na kantořinu. A to umění jsem dělal k tomu. A nakonec teď to, že jsem se tohle všecko naučil, zpívat, hrát, improvizovat, se mi během života bohatě zhodnocuje.

O tom jsem chtěl hovořit. Studenti LG Tě dnes znají jako autora. Pěvecký sbor Foerster při LG má totiž v repertoáru některé Tvoje úpravy. Jak to bylo?

No, já jsem ty první úpravy začal dělat už pro ten pěvecký kroužek na gymnáziu. A to je myslím i v tom příspěvku v tom almanachu. To bylo to pásmo mysliveckých písní. A prostě tím jsem si tříbil empiricky ty dovednosti. Protože já jsem tu harmonii znal z prstů, z ruky, jak jsem hrál, mě to šlo samo. A měl jsem toho učitele Patsche. Cokoliv jsem potřeboval, tak mně řekl. A já jsem se vlastně naučil harmonii obráceně. Já jsem se ji naučil z varhan, a dodatečně, když jsem byl na vysoké škole, tak jsem si ověřoval harmonií tyto praktické dovednosti teoreticky. A proto dodnes jsem v harmonii naprosto doma, zejména v harmonii klasické a romantické, ale třeba i v té novější. A tím, že to mám tady, tak můžu hrát. To propojení do prstů, můžu transponovat, přijde třeba zpěvačka a řekne, že je nachlazená, tak to dám o tercii níž.

Tak to byly ty první úpravy, a při tom jsem během studií psal takové ty různé polky, ¸ la mladý Smetana, které jsem potom zinstrumentoval. Měl jsem takové dvě partitury, o které jsem přišel. Já mám ale takovou paměť, že až nebudu nic dělat, až skončím v obřadní síni jednou, a když budu živ, že to zpětně zistrumentuju znova. Dokážu to udělat, a bude to ještě lepší.

No a pak jsem upravoval pro různé soubory, i pro soubor Smetana, ten řídil v padesátých letech Měšťan [tehdejší ředitel jičínské hudební školy] - ty první úpravy byla a U studánky stála a Znám já jeden krásný zámek. Ale ten Zámek, co zpívá Foerster, to je předělané, to je téměř úplně nové. A bylo to tenkrát tedy velice úspěšné. To se pamatuju, co to pro mne znamenalo, bylo mně pětadvacet, ještě mi nebylo šestadvacet, a teď mne vyvolávali...

No a potom, když bylo něco potřeba, pro nějaký soubor, tak jsem to upravoval. A svoje skladby jsem psal taky, a bohužel,

třeba cyklus dětských pěveckých sborů, to jsem poslal na Slovensko, tam to někde dělali, a pak už to nevrátili, tak to vlastně nemám, ani partituru nemám. Pak mám pochod pro dechovou hudbu, Vítězný návrat, to mám v partituře, to jsem napsal, když mně bylo sedmnáct roků. Chodil jsem na instrumentaci dechové hudby k panu Blechovi, to bylo za okupace. Pak jsme se po letech setkali, on byl kapelníkem té mládežnické dechové hudby a u mně učitelem.

Já jsem toho nenapsal kvantitativně moc, ale co jsem napsal, tak to se vždycky hrálo a líbilo. A až uslyšíš tu sicilskou tarantelu Nejkrásnější země, to je moje úprava, to si vyžádalo už několik zahraničních souborů, to se zpívá doslova v Evropě. Ten text jsem přebásnil z italštiny. Nedávno ji natočil na cédéčko Ústecký dětský sbor. Nebo moje Ave Maria zpíval Dómský sbor u sv. Víta v Praze a ono se to tak líbilo, že to chtěly zpěvačky do dalších pražských chrámů, tak jsem to upravil pro sólo s doprovodem varhan a pro dvojzpěv s doprovodem varhan. To mne nejvíc potěšilo.

Ty jsi také psal pro folklórní soubory. Folklór má v jičínské kultuře výrazné postavení. Ve zdejších folklórních souborech zpívají, hrají a tancují po léta rovněž studenti LG. V článcích, které jsem četl, myslím nebyla řečena jedna důležitá věc. Že vedením muziky v Jičíňáčku jsi totiž vlastně založil dětskou folklórní muziku v Jičíně. To je myslím veliká zásluha.

Dva roky jsem to dělal, 1982 až 1984. Zkoušeli jsme v LŠU [lidová škola umění, dnes ZUŠ]. Byli jsme v Prešově, pak v Dassendorfu, to je asi osmnáct kilometrů od Hamburku. Takové krásné lesní sídliště, v lese postavené, to by naši ekologové řvali. V lese postavené vily, ale jak! Ty uličky, no prostě nádherný sídliště, říkali tomu Waldsiedlung. To byl vrchol naší činnosti. Pak jsem to předal Jiřince Hornové.

Dělal jsem pak pro různé typy pěveckých sborů, pro folklórní soubory, instrumentální soubory, dá se říci několik desítek, ale nedělal jsem si ani opisy. Nepovažoval jsem to za nějak umělecky důležité. Ale bylo to dobré řemeslo. A ty úpravy "lepší", těch nebylo zas tolik, ale dělal jsem je tak, aby se líbily.

Teď bude 5. listopadu koncert. Tam se bude dělat blok mých skladeb. Tam se bude dělat Ave Maria, pak Ty stezičko, to jsem dělal vysloveně pro Foerster, to je lidová píseň z Chrudimska, pak tam budou dva mateníky z Hořicka, Eště mně nemáš, Když není jinej, první verze úpravy byla už v roce 1963, pak jsem to různě předělával, a tu poslední verzi jsem taky dal Foerstrovi. Pak Znám já jeden krásný zámek, ta nová úprava pro sóla a sbor, a pak sicilská tarantela Nejkrásnější země. Nakonec s Ivanou Hanzlovou spolupracuju od roku 1968, ona taky pro ten Jičín dělá dost.

Tak to jsou takové elitní úpravy. Pak mám ještě Panque lingua, pro sbor a varhany, to děláme s Musicou amabilis. A pak jsem si vzpomněl: V roce 1965 jsem získal zvláštní cenu v Jirkovské soutěži dětské sborové tvorby za skladbu Slabikář po mámě na slova básníka Františka Hrubína. To byla anonymní soutěž a byl jsem oceněn vedle Petra Ebena, Zdenka Šestáka, Václava Felixe nebo Viktora Kalabise...

Bylo by jistě ještě ještě o čem povídat. Náš rozhovor pro Noviny LG povídání bych rád uzavřel jednou otázkou. Proč by se mladí lidé měli věnovat hudbě?

Dělat muziku profesionálně, to je řehole. Čím dál víc to pozoruju, že dělat muziku, to je obtížné. To má dělat jenom ten vyvolený, kdo na to má. Kdo na to nemá, nakonec tu konzervatoř nějak absolvuje, ale je průměrný. A ta ostatní, ta ostatní část těch dalších, ty by to měli mít jako vklad do života. Přirovnej to, proč třeba lidi tolik dělají sport? Ty se tím živit nebudou. Rekreačně, bavěj se tím. Přispívá to k jejich tělesnému zdraví, a hudba zas přispívá k duševnímu zdraví. Takhle já to beru.

Děkuji za rozhovor.


Fidle v Káčku

V úterý 14. září 1999 v 19 hodin v jičínském K-klubu se hrálo a zpívalo. Hrálo Fidle a zpívaly se lidové písně o lásce. Pořad se jmenoval podle jedné z nich "Rozvij se, rozvij". Účinkovali: Marie Chrástová a Věra Moravcová – zpěv, Petra Zajíčková – zpěv a zobcová flétna, Karel Jakubů – zpěv a housle, Monika Devátá – flétny, Jan K. Čeliš a Eva Mikulová – housle, Lenka Krausová – viola, Zdeněk Vágner – kontrabas. Zpívaly se písně smutné, ale také veselé písničky, jako třeba Kdož by tě, Mařenko, nemiloval. Dlouhý potlesk na konci vystoupení značil, že se vystoupení líbilo.

Tereza Horčičková

Aktuálně: 27. října 1999 byl pořad v K-klubu reprízován. Koncert bude proveden k poctě dr. Milana Ročka.

-jkč-


A o budoucnosti ještě trochu jinak

Nahlédli jsme do maturitních prací minulého ročníku a vybrali dva poněkud protikladné názory, které jsou jistě i dost problematické, nicméně leccos vypovídají o pohledech, postojích a možnostech některých mladých lidí.

Když pomyslím na svoji budoucnost, polévá mne horko. A proto je pro mne toto téma velmi skličující. Většinou ponechávám svůj osud náhodě a jsem zkrátka trochu jiný. Protiví se mi typická konzumní společnost, která měří úspěch jen penězi, drahými auty, nákladnými vilami a jinými hovadinami. Je mi líto, že Amerika, kde se zrodila tak krásná věc jako hnutí hippies, opět směřuje k tomu, že se lidé snaží naplňovat ten svůj zatracený "americký sen" (vystudovat na nějaké prestižní univerzitě, udělat kariéru, založit rodinu). A potom už jen pomalu umírat. Jen se žalem přihlížím, jak se Češi v Američanech zhlížejí. Tato společnost je fanaticky zahleděna do budoucna. Ale co tam vidí? Nevím. Já vidím jen víc a víc lidí, kteří už snad nemají ani vlastní názor. Podléhají masové hysterii v kupování značkového oblečení a poslouchání naprosto stupidní populární hudby.

Ano. Je to tak, mám strach z budoucnosti, protože již dnes vidím, jak mladí lidé mají většinou úplně jiný žebříček hodnot než já. Tento žebříček je bohužel založen jen na penězích a úspěchu v očích jiných.

...

Jednou mi řekl můj kamarád, nebudu T. M. jmenovat, že jakmile se nebudu chovat jako ostatní, tak to nebude pro mne lehké. To mi připadá jako heslo "Drž hubu a krok." Ale asi měl pravdu. Na každém kroku se setkávám s lidmi, kteří mne mají za blázna, kterému by nesvěřili ani psa na hlídání. Proto by mne zajímalo, jestli budu vůbec mít úspěch při přijímacím řízení na vysokou školu, kde jsou ústní pohovory. Asi budu muset sklopit uši a nechat si ostříhat vlasy a oholit se.

...

Naštěstí toto mi nehrozí. Stejně dopadnu jako kopáč závislý na alkoholu. Když přemýšlím o povoláních, která jsou pro většinu lidí naprosto nepřijatelná, nepřipadá mi to jako to nejhorší. Daleko horší by bylo, kdybych byl nemocný, slepý či jinak postižený. Asi to není normální, ale já nevím, co se mnou v budoucnu bude. Někteří šprýmaři tvrdí, že trochu inteligence mám. Ale já se musím zeptat, kde je, jak se používá. Manuelní práce mne fascinuje, vydržím se na ni celé hodiny koukat a u toho to končí. Také by mne bavilo závodně lyžovat nebo dělat vodní slalom.Jenomže mne kromě těchto dvou sportů a čtení nic nebaví. A to myslím doslovně. Nedokážu si představit, že bych vydržel dělat ekonoma déle než jeden týden. Medicína není také normální povolání, je to poslání.

Ale budu realista, toto nebyla blízká budoucnost. Blízká budoucnost vypadá asi takto: Udělám nebo neudělám maturitu. Ta rozhodne o tom, jestli budu vůbec mít šanci se dostat na vysokou školu. Pakliže uspěji u přijímacího řízení, není co řešit, všechno bude v pohodě. Jestliže neuspěji, chystáme se s kamarádem odjet pracovat do Skotska a hned po návratu do České republiky mne čeká civilní služba, kterou jsem se již dohodl s ředitelem muzea v Nové Pace. Mám strach, že po dvou takto strávených letech se moje chabé zbývající vědomosti úplně vytratí. A stanu se dalším člověkem se středoškolským vzděláním, který je nucen pravidelně docházet do druhého patra na novopacké poliklinice, kde se nachází nechvalně známý pracovní úřad. Ale nic se nebojím, budu tam mít spoustu svých stejně starých kamarádů. I z podpory lze žít. A možná se odnaučím kouřit, protože nebudu mít na cigarety. Vidíte, závěr byl nakonec optimistický.

Martin Kosejk

Dle mého názoru by si měl člověk vážit každé minuty ze svého slastiplného i strastiplného života. Musí jít tvrdě za svým cílem a nenechat se ovlivňovat, protože je to jeho život a ne život druhých. Samozřejmě, že v samém počátku je povinností rodičů podat pomocnou ruku, ale také by si později měli uvědomit, kdy je mladý člověk natolik soběstačný, aby se o sebe postaral sám. Nejlepší by asi bylo, kdyby to fungovalo jak v přírodě. Jakákoli zvířecí máma se o své mladé stará pouze zpočátku a pak dělá, jako když je nezná. Mláďata se o sebe musejí začít starat sama a učí se tak soběstačnosti. Pokud by to takto probíhalo i v lidském životě, rozpoznali by se jedinci, kteří se o sebe dokáží postarat sami a mohli by být slibným přínosem pro společnost, od jedinců profitujících ze svých rodičů.

Čím starší člověk je, tím chytřejší, rozvážnější a zkušenější by měl být. Znám několik jedinců, u kterých výjimka potvrzuje pravidlo. Jedním z nich jsem i já. Veškerá moudra, která jsem se stihl naučit, postupem času zapomínám, rozvážnosti a opatrnosti rozhodně neoplývám, a tak se mi zdá, jakoby se můj psychický vývoj zastavil někde na patnácti letech mého života. Snad pouze nějaké ty zkušenosti jsem nasbíral. Věřím ale, že postupem času mi nebude rozumu ubývat, ale naopak přibývat a dosáhnu svých vytoužených cílů. Jenomže na tom svém budoucím životě musím začít pracovat už teď, a to se mně nechce, protože jsem strašně línej. Až nyní, když se maturita a přijímací zkoušky kvapem blíží, si uvědomuji, že by bývalo bylo lepší dávat ve škole pozor místo neustálého vymýšlení různých blbůstek a srandiček se svými kamarády. Leč na druhou stranu smíchem a radostí jsem si prodloužil život, a to je dobrá vize do budoucna, nebo ne? Musím řici, že můj život mám naplánovaný, ale různé okolnosti ve mně vzbuzují pochyby o tom, zda se mi vše podaří uskutečnit. Nabízejí se dvě možnosti. Pokud by se mi povedlo pokračovat ve studiích, měl bych na daších pět let vystaráno. Ovšem pokud by se tato varianta ukázala jako lichá, začala by moje zkouška z dospělosti. Musel bych se o sebe začít starat sám. To znamená sehnat si bydlení a lukrativní práci. V mém případě to ale s prací bue potíž, protože razím heslo "Ručičky nebojte se, vy makat nebudete." Což znamená sehnat si práci, kde by se pracovalo hlavou a navíc velice dobře placenou. Já jsem totiž typ člověka, který nevydrží sedět doma a musí být na každé akci. A proto mám také obrovskou spotřebu peněz.

A co bude potom?

To nemůžu s určitostí říci. Stát se totiž může cokoli. Osud nám připravuje různá překvapení. Mám svůj veliký sen, který by se mohl splnit, ale záleželo by na tom, kolik peněz bych dokázal vydělat nebo legální cestou sehnat. Pracoval bych v oboru, který mě zajímá nejvíc, tedy sport, a se vší spokojeností bych to dělal až do do důchodu.

Tomáš Žižka


Z pohádkové soutěže

Petra Ajmová

Pohádka o zlatém prstenu

Byla doba a čas, kdy lidé začali věřit v nadpřirozenost a mocné síly čarodějnic a čarodějníků.

Nedaleko vesnice u malého rybníka se rozprostírala mýtina, na které vždy při úplňku tancovaly tři víly. Ty víly měly prsten, kterým pomáhaly lidem v nesnázích a králům v bojích. Jednoho krásného večera, kdy se měsíc leskl na rybníčku a les šuměl, jako by kdyby si chtěl povídat, měly opět tancovat víly.

Když jejich něžné nožky vstoupily na mýtinu, nebe se zatáhlo, mezi mraky byly vidět zlé blesky a měsíc se ztratil, jako by ani ten večer nevyšel. Víly se lekly, a než se stačily schovat, objevil se před nimi čaroděj Fatamor. Svýma očima, ze kterých šel strach, pomalu hledal prsten. Poté, co ho našel, vytrhl ho víle z ruky a zmizel jako by se po něm zem slehla. Dvě víly zmizely,protože jim vzal sílu, ale ta jedna zůstala. Neotálela a šla to hned oznámit královně nadpřirozených bytostí. Ta ji nejdříve pokárala, ale pak ji nenechala a dala jí podobu lidského děvčete, aby šla do vesnice a našla člověka, který by byl pro ni i prsten od čaroděje vzal a tím zničil jeho moc.

Víla, která byla zvyklá na měkko a hebko, se najednou ocitla v drsném prostředí. Došla unavená až do stavení, ve kterém žila rychtářka s rychtářem, a ti měli urostlého a pracovitého syna. "Dobrý den," řekla víla a upadla na zem. "No, no, aby sis něco neudělala," odpověděla rychtářka. "Já bych tu jen chtěla přespat." "Což o to, něco by se tu našlo, ale zadarmo to nebude, musíš si to odpracovat." "Tak dobře," odpověděla víla Anička a vešla do světnice. U stolu seděl rychtář se synem Honzou a večeřeli. Do Honzy jako když vrazí nůž. Hned vyskočil od stolu a pomohl Aničce přidat se k nim. Rychtář nejdříve odmítal, ale když mu Anička řekla, že si to odpracuje, souhlasil. "No dobrá, tak tedy ano, stejně jsme nějakou tu dobrou ruku potřebovali." Když si Anička prohlížela Honzu, řekla si, že by to mohl být ten pravý na vysvobození jejích sester a najití prstenu. Jednou večer ji přistihl, jak uplakná sedí na lavici pod stromem. "Aničko, co se ti stalo, kdo ti ublížil?" Anička se nejdříve rozmýšlela, ale pak to všechno Honzovi řekla. Ale jediné, co mu neřekla, bylo, že je také víla. Proč? No protože ho milovala, a víla se zamilovat nesmí. Honza neotálel, hned druhý den si vzal uzlíček, do něho pár buchet a šel najít prsten.

Přešel asi sedm řek a sedm hor, až na jednom vrchu uviděl starý kamenný hrad. Na hrad šel přes kamenité stezky, přes houští, keře a lezl přes skály. Až konečně vyšel na horu. Před ním se otevřela veliká vrata a uprostřed stáli dva Fatamorovi strážci. Honza chtěl jednat nejdříve po dobrém, ale to mu nedovolili. Tak s nimi bojoval; bylo slyšet řinčení meče a křik. Honza oba dva porazil a šel hledat Fatamora. Ten už na něj čekal u stolu, na kterém byly tři sklenice s vínem. Ve dvou byl jed a jen v jedné čisté víno. Honza sáhl po té správné sklenici. Čaroděj se zamračil: "Uspěl jsi, ale je tu ještě jedna zkouška, musíš najít mé srdce, bez něho mě neporazíš." Honza hledal všude, ale nemohl ho najít. Tu se před ním objevila královna nadpřirozenosti a pravila: "Srdce, které tak úpěnlivě hledáš, je ukryto v měšci, který nosí čaroděj u sebe. Je to zkouška velice obtížná, ale ty ji zvládneš, Anička si vybrala správně." Honza vyčkával, až Fatamor usne. Když ta pravá chvíle nastala, neotálel a hned se k němu přiblížil a vytrhl mu měšec, ve kterém bylo srdce. Fatamor se hned vzbudil, prosil Honzu,aby mu ho vrátil, ale Honza na to nepřistoupil. Čaroděj tedy vyčaroval sto mužů, aby Honzovi to srdce vzali a Honzu za to potrestali. Nevěděl, co má dělat, vtom uslyšel jakýsi hlas: " Vyndej srdce z měšce a rozbij ho, tím najdeš prsten a vše bude vyřešeno." Honza vytáhl srdce a rozbil ho. Vtom byl Fatamor ten tam a Honza stál u svého domku. V ruce držel prsten.

Když přišel k domu, otevřely se dveře, vyběhla Anička, matka a otec.

Prsten se vrátil do dobrých rukou.

Anička touto cestou našla své štěstí a šťastni byli i všichni ostatní.

P. A., 9. třída, ZŠ Chomutice


Lenka Totková

Proč je v noci tma?

Jednou, kdysi dávno před mnoha lety, když byl stále jenom den, se stalo něco velmi zvláštního. A o tom vám, děti, budu dneska vyprávět.

V té době nikdo neznal ani den ani noc. Děti se tenkrát hrály u potoka, bylo to na jaře, a tenkrát bylo hodně vody. Vašík, malý neposlušný chlapec se svým kamarádem Honzíkem,který byl, stejně jako on, neposlušný a ještě o něco menší než Vašek,se rozhodli, že si budou pouštět lodičky. Zato děvčata Anička a Mařenka, sestřičky, které byly stejně staré jako Vašík s Honzíkem, se pro změnu domluvily, že si upletou věneček z pampelišek.

Zatímco chlapci vyráběli lodičky, děvčátka si natrhala spoustu pampelišek, které ani nemohla spotřebovat. Poté se stalo to, co všechny děti neměly rády - jejich rodiče je zavolali, aby jim šly pomoci na pole. Ony potom musely pracovat, a tak místo toho, aby šly pomáhat, řekly, že je to nebaví a že si jdou raději lehnout. To se jejich rodičům nelíbilo a řekli: "Jestliže nebudete mít pořádný důvod k tomu, abyste si šly lehnout, budete pracovat jako mourovatí!" Proto si děti na celém světě nepřály nic jiného, než aby se stalo něco, co by rodiče donutilo ke svolení, aby si mohly konečně lehnout.

A najednou se to stalo: byla tma. Lidé zpočátku netušili, co se to děje, ale dětem to za chvíli došlo. Chtělo se jim spát a na polích se ve tmě pracovat nedalo. Lidé si tedy konečně mohli pořádně odpočinout a také poznali, jaké to je se vyspat.

Od té doby se stmívá každý den a všechny malé děti chodí spát hned, jak se setmí.

L. T., 9. třída, ZŠ Mládežnická, Trutnov


Martina Tomášková

O zlém skřetovi a závistivé rostlině

Ve vysokých horách ukrytý před všemi ostatními žil zlý skřet Zevil. Celý den chodil po svém kamenném království a pěstoval ve své zahradě kytky, ze kterých nikdy nic dobrého nevzešlo. Pěstoval lechtivou kytku Rýmovku, velkou kytku Zapomnětlivku, barevnou Bolehlavku a zelenou Závistivku. Tu měl ostatně ze všech nejraději. Vždycky, když kvetla, tak ji zpíval a když nasadila na plody, tak už se těšil, jak rozhodí semínka závisti mezi lidi do údolí. Ostatně dělal to tak už po staletí. A v některých letech měl úrodu tak velikou, že mu stačila i na vzdálenější kraje. To ovšem musel přemluvit přítele Větra, aby tam semínka donesl.

Také letos byla úroda báječný. Zelené pole závisti svítilo do daleka a první semínka slibovala dost závisti pro každého. Tehdy začal Zevil volat na Vítr, aby mu pomohl roznést úrodu. Vítr však neslyšel. Seděl tou dobou u Sluneční brány a poslouchal krásné písně, které si Slunce vyzpěvovalo. Úplně zapomněl na své povinnosti a kochal se krásnou hudbou. Zevil se vydal vítr hledat. Všiml si, že listí nikde nelítá, že sníh na pólech padá přímo k zemi a na rovníku se nehne ani větvička. Vydal se tedy ke sluneční bráně a tam našel zasněný Vítr sedět a poslouchat. To ho velmi rozčílilo. Šel hned žalovat k pánu všeho tvorstva, jaký je Vítr lenoch a budižkničemu. Vítr se to doslech a urazil se. Přestal se skřetem kamarádit. Skřet pozdě litoval, že mu letos úrodu nikdo neroznese, a tak zůstala většina úrody rostliny Závistivky na poli a mezi lidi se dostalo jen to, co skřet stihl vynosit ve své skřetovské nůši. Ta je malinká, a proto se letos mnoho závisti mezi lidi nedostalo.

M. T., 11 let, prima G a SOŠ Hořice


Noviny Lepařova gymnázia