1. část

Občanské sdružení Lodžie

Voláme všechny, kdo mají rádi Jičín, Lípy, Libosad a Lodžii a kteří chodívali se svými dětmi a vnoučaty anebo jako děti podívat se na poustevníka!

Pomozte nám sesbírat v občanské sbírce na obnovu poustevny ještě asi 80 000 - 100 000 Kč. Aby ten bledý poustevník, který už sedí, přiraven, v předsálí Porotního sálu, se zase mohl vrátit na své místo do obnovené kulisy poustevny v Libosadu. Na dokončení opravy čelníiho oblouku a vyspárování přední stěny peníze už - díky Vám, občané a příznivci - máme. A něco i na dozdění "okna" k silnici, zvláště když zastupitelstvo Valdic se také k poustevně přihlásilo a odhlasovalo příspěvek 50 000 Kč! Oříškem bude ještě čelní mříž, která by bránila vstupu, protože dnes je více než v minulosti třeba chránit poustevníka a poustevnu před ničiteli a nenechavci. Vždyť i našeho plochého "prozatímního" postevníka nám v říjnu, když se začalo s opravami, někdo odnesl. Pomozte nám, třeba jen málem, a propagujte naše snahy, poproste i své přátele o příspěvek. Bude-li dárců pár stovek, bude potřebná částka brzy pohromadě - a oprava hotova! Přijímáme i nové členy (roční příspěvek min. 30,- Kč), kdybyste chtěli pomoci!

Peněžní dary můžete odevzdat v Městském informačním centru na Valdštejnově náměstí, v muzeu v zámku, v galerii Holan v Havlíčkově ul. anebo přímo Vlad. Úlehlovi na Čeřovce (tel. 32 146) nebo na účet sdružení v IPB 112181766/5100 na Husově třídě.

Letáček s těmito slovy se svému adresátovi mohl dostat různým způsobem. Ten, z něhož je text reprodukován, je od Jiřího Vildy, který u vchodu do obory hrál na flašinet, nabízel báječné kyselé okurky a zápalky s vinětou OS Lodžie.


Pohádkové avízo

Protože toto číslo bude v době pohádkového festivalu teprve v tisku, zatímco se připravuje před začátkem a těsně po začátku školního roku (a další číslo se pak zase bude připravovat za měsíc atd.), nevidíme jinou možnost informovat čtenáře LG touto formou jakéhosi avíza, které bude ve chvíli, kdy budou noviny "na pultě", už zprávou.

Gymnázium tento rok vyvíjí v rámci pohádkového festivalu poměrně širokou aktivitu a kromě každoročního zapojení v organizaci festivalu (v pohádkovém centru, jako průvodci, překladatelé a pod.) či v Pohádkových novinách se letos podílí se na festivalu celou řadou připravovaných pořadů a spoluprácí či účastí na jiných.

První z nich: Stejně jako už v minulém roce tvořili studenti LG (tentokrát to byly studentky z redakce Novin LG) porotu literární soutěže. Zmiňovali jsme se o ní několikrát, otiskovali jsme některé práce, učiníme tak letos rovněž, čtenář je najde již na stránkách tohoto čísla. V pohádkovém týdnu, v pátek, tj. v "den hemžení", v 15 hod. v loutkovém divadle Srdíčko, má být vyhlášení soutěže, budou tam členové studentské poroty, souběžně pak budou mladí pohádkáři oceněni časopisem Pastelka. Připomínáme, že tento dětský časopis ocenil v loňském roce pohádku naší studentky Lucie Pírkové.

Další: Lepařovo gymnázium je tradičně, od prvních ročníků festivalu, garantem literárního minisympózia, pořádaného Vysokou školou pedagogickou v Hradci Králové. Sympózium se zprvu konalo v obřadní síni jičínského zámku, v současnosti je k dispozici rekonstruovaná aula gymnázia, minisympózium se tedy dostává na místo, kam skutečně patří. Kromě toho jsme se pokusili už minule o odlehčenější, méně akademickou formu, která by byla bližší studentům, tedy těm, jimž je minisympózium především určeno.

Další: Festival chce vyslat poselství pro příští tisíciletí ve formě knihy listů. Lepařovo gymnázium jakožto škola, tedy jakožto instituce, která "je orientovaná na budoucnost", která totiž pracuje ze svého principu pro budoucnost, neboť "vysílá" do tohoto tisíciletí své studenty (s přáním, aby se jim dařilo se tam dobře uplatnit), se chce rovněž připojit se svým vzkazem.

Další: Novinkou, kterou chtějí studenti LG letos vyzkoušet poprvé, je čtení pohádek malým žáčkům prvňáčkům. K filosofii festivalu patří tvořivost dětí, "vzájemnost" rozdílných věkových skupin (děti pro rodiče a s rodiči), takže jestliže budou "větší děti" číst "menším dětem" pohádky, bude to jako kdysi, když v hromadě dětí se ve velkých rodinách staraly větší o ty menší. Čtení pohádky je kromě toho ta nejvlastnější forma, jak se pohádka dostává k adresátovi. Nejsme si jisti, zda dnešní babičky čtou vždycky dětem večer před spaním pohádky, jako to kdysi bývalo. A bylo to tak hřejivé! Čtení ovšem nebude večer před spaním, bude probíhat ve třídách podle dohody s řediteli a učiteli prvňáčků na základních školách a za jejich pomoci.

Dalších drobných bude ještě celá řada, a dokonce je to tak, že se redakce v průběhu týdne dozví, jakým ještě jiným způsobem se studenti LG zapojili. Jedna akce nicméně je připravovaná dost dlouho dopředu a co do přípravy bude asi nejnáročnější ze všech, totiž výstava knih z knihovny LG. Tématem tohoto ročníku festivalu je "kniha", gymnázium má tedy tím spíše příležitost prezentovat něco ze svých pokladů. Je třeba říci, že je to, pokud je známo, poprvé za dlouhou dobu historie, kdy knihy vlastně veřejné instituce, jakou gymnázium je, se dostávají tímto způsobem před zraky veřejnosti. Výstavu připravuje Jan K. Čeliš, pomoc přislíbila Dana Gottliebová a rovněž Jaromír Gottlieb, ředitel jičínského muzea.

Redakce bude sledovat ohlasy zmíněných aktivit a potěší ji, jestliže budou mít úspěch.

-red-


Lucie Pírková

Kouzelná zahrada

Bylo jednou jedno království. Na kopci stál překrásný zámek s věžičkami a zlatými střechami. Žila tam princezna s králem a královnou. Mnoho let byli všichni šťastni. Ale pak přišel zlý rok. Na jaře, když všechno rozkvétalo a probouzel se nový život, tiše zemřela královna. Král, velmi zarmoucen, se rozstonal a doktoři mu dávali jen malé naděje. Princeznina krása a růžové tvářičky se pomalu vytratily a vystřídala je barva tak bledá, že se o ni začalo bát i slunce na nebi. Veselý život na zámku ustal. Lidé kolem sebe chodili po špičkách, mluvili šeptem a když se objevila princezna, umlkl i ten šepot. V zahradách se už neozýval zpěv ptáků, jako by i oni věděli, co se stalo.

A v tomhle zlém roce přišel do kraje mládenec Jiřík, hledající štěstí ve světě. Procházel lesem a vesele si zpíval. Najednou se rozestoupily stromy a on spatřil zámek na kopci.Přitahoval ho svou krásou i svým smutkem. Zanedlouho už klepal na bránu. Otevřelo se okénko, zarachotila závora a sluha ho vpustil dovnitř. Dýchl na něj ponurý chlad a neznámý pocit úzkosti.

"Proč jsou všichni tak smutní, vždyť je tak krásně, začíná jaro!" vykřikl Jiřík. "Přicházíš zdaleka, není-li pravda?" smutně odpověděl sluha, "jak jinak bys mohl nevědět, co potkalo náš zámek. Nejsou tomu ani dva měsíce, co naposledy vydechla naše královna. Král jest tak zarmoucen, že od její smrti nevstal z lůžka.Prý smrtelného. A princezna? Ano, naše princezna. Taková veselá vždycky bývala, teď jen slzičku setře, tváře jako bledulky. Už ani ti ptáci nezpívají, slyšíš?" povzdechl si. "To je ošklivý osud. Copak se nenašel nikdo, kdo by princeznu rozveselil a pana krále uzdravil?" zeptal se Jiřík. "Sem zabloudí jen málo poutníků, mládenče. Můžeš to zkusit, víš-li jak, ale není to věru lehká věc." "Zkusím to. Povězte mi, co mívala princezna nejraději?" "Hm, nejradši se procházela po zahradě, voněla k růžovým květům a obdivovala ptačí zpěv. Ale podívej se teď Stromy listy nenasadily, růže nerozkvetly a ptáci odlétli. Kdo by se zdržoval tady, tady, kde všechno pomalu umírá," posteskl si sluha.

Jiřík se pustil do práce. Zalil záhony, zasadil růže, okopal stromky, ale nic nepomohlo. Nové růže uvadly, stromy listy nanasadily a ptáci nepřiletěli. Proč taky? Uvědomil si, že tady štěstí nenajde. Rozloučil se a nechal smutný zámek za sebou.

Tři dny už pokračoval v cestě. Stále však nemohl zapomenout na bledou, utrápenou tvář princezny, kterou jednou zahlédl. Něco ho táhlo zpátky. Ale proč se vracet tam, kde ho nic nečeká? Slunce tiše zapadlo a mezi stromy se vkradla tma. Tu uslyšel něčí volání. Běžel za hlasem. Zanedlouho uviděl dva skřítky. Na jednom ležela větev a sténal, druhý se mu pokoušel pomoci. Mládenec neváhal a nadzvedl těžkou větev, aby skřítek mohl vylézt. Oba se na něho vděčně usmáli. "Moc ti děkujeme, skřítkové na přítele nikdy nezapomenou," vděčně děkovali. "Kde jste se tu vzali? Myslel jsem, že skřítkové jsou jenom v pohádkách," divil se Jiřík. "To není pravda. My skřítkové jsme plaší, a proto se lidem neukazujeme, bojíme se jich," vysvětlovali oba. "Co vlastně celé dlouhé dny děláte? Není vám tu smutno?" zajímal se Jiřík. "Ne, to vůbec. Za celý den toho musíme hodně vykonat. Já jsem stromový skřítek," říká ten první, "dávám stromům a keřům vláhu do kořenů a pomáhám jim růst." "No a já jsem květinový skřítek," přidal se druhý, "starám se o poupata a květy. Dávám jim ty nejkrásnější vůně." Mládenec si vzpomněl na zámek. "Prosím, pomozte mi. Vím o jedné zahradě. Umírá a s ní i princezna a pan král. Pomůžete?" "Rádi, dlužíme ti to," odpověděli skřítci.

S kouzelnou pomocí skřítků zahrada opět rozkvetla a vůně růží přilákala ptáky. Ale princezna zůstala smutná a do zahrady nechodila. Snad si ani nevšimla, že zase kvete. Jiřík chtěl odejít. Něco mu však bránilo. Byla to utrápená a přesto krásná tvář princezny. Ta ho přivedla na nápad. Když ona sama do zahrady nepřijde, musí jít vůně a zeleň přírody za ní. Natrhal obrovskou kytici těch nejveselejších růží a ještě před východem slunce je donesl princezně do pokoje.

Za několik okamžiků ji zalechtaly první paprsky slunce a ucítila omamnou vůni. Když otevřela oči, padl její pohled na růžovou kytici, zalitou zlatavým světlem. Vyhlédla z okna. Nejprve zaslechla zpěv ptáků a potom si všimla i zahrady. A hlavně mladého,veselého zahradníka. Po dlouhé době se poprvé zasmála a vyběhla ven. S úžasem se procházela po zahradě a rozhlížela se kolem sebe. Došla k Jiříkovi. "Jak se ti líbí tvá zahrada, princezno?" zeptal se Jiřík. "Je krásná, ráda bych ti pomáhala." A tak se oba dali do práce. Celý den spolu okopávali záhony a zalévali květiny. Princezna každou chvíli otočila hlavu a pozorovala toho mládence, který jí vrátil radost do života. Líbil se jí čím dál víc.

Blížilo se poledne a král se probudil po ošklivé noci plné nočních můr. Cítil,že už má nejlepší roky svého života za sebou. Doploužil se k oknu a smutně vyhlédl ven. Srdce mu radostí poskočilo: Jeho milovaná dcera se zase po dlouhé době smála. Povídala si s nějakým novým zahradníkem a přitom vesele pobíhala mezi záhony a zalévala růžová poupata. Král zase dostal chuť do práce a začal vládnout. Celé království se probudilo k životu. A Jiřík s princeznou? To ať si každý domyslí. Je to přece pohádka a ta vždycky končí dobře.


Karolína Auersvaldová

O ukradeném plamínku

Na kraji jedné vsi žil v malé chalupě hodný kovář. Byl to dobrák, vždy pomáhal slabším a chudým.

Jednou, když pomáhal staré ženě přinést vodu od potoka, zaslechl šum a praskání ohně. Otočil se, a co nevidí, nedaleký les byl v plamenech. Rychle vzal vědro vody a spěchal požár uhasit. Hasil, hasil, a když už hořela jen poslední větvička, chtěl na ni vylít vodu. Najednou zaslechl slabý hlásek: "Nehas mě, jsem malý plamínek. Když mě teď neuhasíš, budu ti sloužit a v tvých kamnech nikdy nevyschne." Kovář si řekl: "Dobře, ale jak si tě mám přenést do svých kamen?" Jednoduše, utíkej domů pro lucerničku a tam si mě schovej." Kovář běžel domů, co mu nohy stačily. Doběhl domů, vzal lucernu a honem k lesu. Plamínek už čekal na ohořelé větvičce. Kovář natavil lucerničku a plamínek tam skočil. "Tak a mám tě," řekl si. "Teď už v mých kamnech bude pořád hořet." "Ano," řekl plamínek, "ale pamatuj, že mohu sloužit jen tobě. Tak mě musíš hlídat jako oko v hlavě." Takhle si žili už pěknou chvíli. Až jednoho dne musel kovář odejít do města. Plamínkovi řekl: "Vrátím se zanedlouho. Dnes si má přijít mlynář pro podkovy. Kdyby přišel, tak mu řekni, že jsem musel odejít, ať přijde navečer." "Ano," řekl plamínek, a kovář odešel. Mlynář, to byl chamtivec, kde co mohl, vzal si a zadarmo by ani hrstku mouky nedal. Za chvilku někdo ťuká na dveře a ozve se: "Kováři, kováři, jdu si pro podkovy." Plamínek potichu řekl: "Kovář tu není, musel odejít do města, máte si přijít až navečer." Mlynářovi bylo divné, s kým to mluví, a tak řekl: "A kdo jsi ty, A co děláš tady u kováře? "Jsem malý plamínek a udržuji oheň v kovářových kamnech." "Aha, tak plamínek," pomyslel si mlynář. "To by se mi hodilo pod moji pec, chléb a housky bych měl upečené hned." Pak zlomyslně řekl: "A nechtěl bys jít na chvilku ke mně? Mohl bys topit pod mou pecí a měl by ses dobře." Ne, ne," odporoval plamínek. "Já sloužím jen kováři a ten se za chvilku vrátí." V tu chvíli mlynář neváhal, otevřel dveře, popadl lucernu a upaloval domů. Když se kovář vrátil z města, hledal plamínek, leč marně. Najednou někdo ťuká na dveře. Byl to mlynář. Hned si sám otevřel a vidí kováře, jak bezmocně hledá. "Copak, kováři, co hledáš?" "Ale," povídá kovář: "Měl jsem tu malý plamínek, který mi udržoval oheň v kamnech, a teď je pryč." "A, to je smůla," říká mlynář. "A podkovy pro mne máš?" "Ano, hned ti je přinesu."

Mlynář vzal podkovy a spěchal domů. Když přišel, chtěl vyzkoušet, co plamínek dovede. Jen co otevřel lucernu, plamínek znenadání vyskočil a mlynářovi napáchal mnoho škody. Když plamínek mlynář dost potrestal, vrátil se zpátky ke kováři a dál mu pomáhal v jeho řemesle.

K. A., ZŠ Chomutice, kat. B

Jakub Janák

Šílený čaroděj Hugo

Žil byl čaroděj Hugo. Byl hrozně roztržitý a roztěkaný. V koši na prádlo měl kutilské potřeby, ve slánce měl cukr, krémem na boty si čistil zuby a k jeho domku se raději nikdo nepřibližoval, jelikož by ho mohl čaroděj nedopatřením proměnit třeba v televizi nebo jiné zařízení. Sám čaroděj už z toho byl delší dobu v depresi. K tomu všemu ho měl za týden navštívit jeho bratranec Eda Švihlý.

Onoho dne jej čaroděj do města na svém motovysavači, který nebyl zrovna nejnovější, aby nakoupil zásoby, Zapomněl totiž kouzlo, kterým se dělá jídlo. Když se vracel domů, přilepily se mu na obličej noviny. Čaroděj neviděl na řízení a sletěl do příkopu. Chtěl noviny zničit, ale najednou si všiml inzerátu. Nasadil si brýle, protože měl 20 dioptrií. Četl: "Chce-te se zb-av-it de-pr-e-sí? A-no t-ak bě-žte ně-ka-m k-de si ji-ch zb-av-ít-e! Čaroděj neuměl moc dobře číst. A nepochopil ani tento nejapný vtip, spíše naopak. Řekl si: "To je chytrý, mmmmm, to by mě, takového zabedněnce, nikdy nenapadlo."

Inzerát si vystřihl nůžkami, keré měl v jedné jediné kapse. Kapsu měl jen jednu, protože kdyby měl dvě, tak by nůžky, ani žádný jiný předmět již nenašel, jelikož měl problém i najít jenom nůžky. Odtáhl motovysavač do garáže a sám šel do domku, který měl na příkaz starosty postaven dvě míle od města v nejhustším lese. Inzerát doma přilepil do šatníku, kam dával všechny důležité věci, což byly: foto bratrance Edy, žvýkačka "Gumoš žujoš", kterou si koupil na Slovensku o dovolené a hromadnou fotku z blázince, kde pobýval pět let. Když viděl foto Edy, vzpomněl si, že co nevidět přijede. Zhrozil se, protože Eda je hrozně šílený a navíc propadl alkoholu. Hugo s hrůzou vzpomínal a brblal si pro sebe smutný výčet nehod. O minulé návštěvě střelil starostu, který tu byl na houbách, vzduchovkou do zadku a mně nalil místo čaje do skleničky "Jas", přípravek na mytí nádobí, do pračky mi hodil kus zapálené ponožky, a vymlouval se, že i hořící ponožka je špinavá a musí se vyprat, čímž se stejně uhasí a do postele mi průběžně házel připínáčky. Po těchto vzpomínkách se čaroděj zhroutil a zachránilo hojen to, že Eda tu bude jen na jeden týden. Po tom, co uklidil oblíbenou hračku Edy, což byla vzduchovka, uklidil i všechno, čím by mohl Eda škodit nejen jemu, ale i jiným obyvatelům lesa a širého okolí. Potom v bytě jenom zametl, protože kdyby uklidil víc, už by nikdy nic nenašel. Klíček o motovysavače zamkl na kód ve svém trezoru, protože kdyby se Eda zmocnil motovysavače, nikdo v okruhu sto kilometrů by nebyl v bezpečí.

Druhý den přijel Eda. Naštěstí jen na dva dny. Ale potom, když zjistil, že se u Huga nedá nic škodlivě zábavného dělat, nasupeně odjel ještě tentýž den. Hugo byl tak rád, že změnil vše v okruhu deseti metrů od domu na značkové wolkmeny Panasonic a pak zavolal děti z města, aby si wolkmeny vzaly.

A tak od té doby měl roztržitého čaroděje každý rád. Čaroděj se zbavil depresí a dál žil svůj šílený život. Tu a tam změnil nedopatřením někoho v mech nebo v lišejník, ale bylo to jen tak zřídka, že se na něj už nikdo nezlobil. Byl by si mohl, už jen na vzdálenost 500 m od města, poposunout i dům, kdyby opět nezapomněl zaklínadlo. A tak spokojeně zůstal, kde byl, a jestli se nedopatřením neproměnil v nějakou zeleninu, žije tam dodnes.

J. J., Gymnázium a SOŠ Hořice, kat. B

Fotografie vlevo:

Pedagogové několika generací, kteří byli či jsou profesory na jičínském gymnáziu, se sešli v sobotu v prostorách jídelny podniku AGS Jičín. Tady jsou zachyceni ve chvíli, kdy se chystají na dokumentární fotku.

Profesor Brodský s bývalou ředitelkou gymnázia Alenou Trejbalovou.

Chvíle před odhalením pamětní desky na rodném domě Fr. Lepaře, za ředitelem Vl. Cardou členové sboru Foerster.

Fotografie vpravo:

Akce, environments, happeningy, ozřejmení prostoru původní jezuitské koleje dnešními studenty gymnázia. Nádherné prostředí, ani zas tak ne příliš zdevastované dlouholetým pobytem "spřátelené" armády, byť stopy po ní jsou značně viditelné. Leckde stačilo nicméně jen trochu uklidit a mohlo se tvořit. Nápadů bylo povícero, některé více, některé méně vydařené. Ale o to šlo až ve druhé řadě.

Herec Jiří Vilda u brány Libosadu, s dřevěnou nohou a kolovrátkem, zkrátka skvěšlý jako vždycky, nabízel zápalky s nálepkou OS Lodžie a letáčkem, v němž se praví, že darované peníze, v tomto případě za zápalky s charakteristickým emblémem, půjdou na obnovu poustevny.

Tahle poslední fotka měla původně dokumentovat skutečnost, že po dlouhých letech se na podestě Lodžie konal "promenádní koncert". Fotografovi se záběr nemohl nějak porovnat, buď tam byla jen kapela, nebo obrázek zachycoval stavbu a muzikanti skoro nebyli vidět. Pak si uvědomil, že v zorném poli objektivu stojí profesor Vladimír Úlehla, člověk, který má nemalé zásluhy nejen právě o Lodžii a jehož žena Eliška vyučovala na gymnáziu francouzštinu a výtvarnou výchovu, tak neváhal a zmáčkl spoušť. Lepší kompozici si nemohl přát.


V poslední době se nám v redakci nehromadí snad ani tak přežblebty, jako spíš upřímně míněné poznámky našich profesorů. Pravidelně již pocházejí z jedněch zdrojů, ovšem na vtipnosti neztrácejí, a to nás skoro nabádá začít pochybovat o jejich serióznosti (k naší radosti pochopitelně).

O krtkovi:

Ve čtvrtek přijde krtek! - Voláte na krtka:"Krtku vylez!?" Ne, na krtka se nesmí volat, von by se lek.

Jak na neukázněná děvčata:

Nechtěj, abych ti řek, že seš protivná jak povolávací rozkaz!

Některý ženský jsou všechny stejný!

Ty potvoro, to máš umět! Chcípni potvoro!

Perličkový vtípek navrch:

Víte, kdy má chlap smíšený pocity? - Když mu tchýně s novou Octávií spadne do strže.

Násilí je taky metoda:

Proč asi? To proto, abyste se tady zadusili a nezlobili někteří!

Dokud mi to neřekneš, budu do tebe vandrovat!

Ty mlč, nebo ti zlomím i tu druhou nohu!

Zabiju tě, Kristovy boží rány!

I pan profesor dosvědčil, že...:

Škola je od toho, aby učitelé odpočívali a chudáci žáci makali.


V týdnu oslav byla těžištěm pochopitelně sobota. Škola se otevřela návštěvníkům už dopoledne. Na pódiu postaveném na školní zahradě se rozezvučela muzika a zpěv Vl. Hochmanna a jeho kolegy, zatímco v aule koncertoval s lidovými písněmi soubor Fidle.

Studentky nabízejí tiskoviny, které LG k výročí vydalo: sborník, knihu Jany Hofmanové o F. Lepařovi a jubilejní číslo Novin LG.

Večerní garden party, jedna z nejvydařenějších částí oslav. Sešli se spolužáci, za posledních několik desítek let a mnohdy po několika desítkách let. Řekl bych, že možná ještě zajímavější než skupiny tříd, které byly ne vždy úplné a které někdy pro společné setkání zvolily nějakou hospodu ve městě, byla setkání napříč ročníky, ke kterým nedochází jinak právě každý den.


A ještě jedna glosa na poslední chvíli

Již zmíněné Divadlo S'n'B premiérovalo o prázdninách (25. 7.) v mezipatře Valdické brány představení s názvem Bitva o Británii (celým názvem Bitva o Británii aneb Jak Kašpárek o život přišel). Chystající se návštěvník nepozorný nebo neznalý věci by se domníval, že hlavní hvězdou večera je Martin Zajíček, ježto na pozvánce je řečeno, že ho Divadlo S'n'B "uvádí ve svém novém představení". Martin Zajíček je bezesporu hvězdou, jeho role v loutkovém představení nicméně začíná a končí tím, že na loutkovém jevišti sedící a rozhrnutím opony odhalen řekne na úvod a závěr parafráze slavné věty o potu a slzách Winstona Churchilla a celá hra pak je v duchu nápaditých loutkoakcí, nápaditě vytvořených loutek a nenápadné spoluúčasti publika, které na daný signál spoluvytváří autentičnost bojové vřavy. Skoro mi vyrazilo dech, když jsem se dozvěděl, že hru autoři psali dva dny (společně vymýšleli, Bílek psal) a ne o mnoho déle ji nacvičovali. Hra měla švih, diváci se viditelně bavili, mám dojem, že je to čím dál lepší.

Do kontextu kulturního festivalu "Jičín - město pohádky" spadá již výstava pozoruhodného pražského výtvarníka Jana Činčery. Činčerovým uměleckým údělem je papír. Ve světě se někdy hovoří o paper artu, u Jana Činčery nicméně nejde pouze o příklon k jakémusi módnímu proudu, neboť je původem na papír odborník (je absolventem Střední průmyslové školy grafické v Praze, kde studoval obalovou techniku) a odtud se odvíjí jeho tvorba posvěcená fascinací možnostmi tohoto materiálu. Vzpomínám si, jak mi kdysi vyprávěl, že správně poskládaný most z papíru musí udržet těžký nákladní automobil. Vzpomínám si na Činčerovy prezentace na knihařských výstavách, kde zveřejnil své autorské knihy. Tenkrát to bylo například okouzlení pověstnou Ayersovou skálou v Austrálii a transpozice jejího tvaru do řady listů barveného papíru ve tvaru knihy. Později dělal pozoruhodné papírové adjustace šperků, různé krabičky, papírové hračky a mnohé jiné. Byl asistentem prof. M. Šejna na AVU v Praze. Z nejpozoruhodnějších projektů je projekt Kameny, který vznikl v roce 1997 v Jordánsku a byl vystaven ve Spojených státech. Výstava v Jičíně má název Listy a zatím nevím, co obnáší. Jistě se k ní ale vrátíme v příštím čísle.

Jan K. Čeliš


nepublikovaný text:

V literární soutěži festivalu "Jičín - město pohádky" byla v loňském roce nejvýše oceněna studentka LG Lucie Pírková. I letos Lucie obeslala soutěž - a znovu vyhrála.


Pepíček

Michala už nechci mít
a Rada se mi protiví
s tím Švandou jsem to přehnala
a Pokornej je příšera

R: Jen Pepíček to může být
Tydydudu tudydudu dy dy

S Nemethem nic nechi mít
a Koula by nemusel žít
s tím Škrhou jsem to skončila
a Tomíček je gorila

R: ...

Drobníka už nechci mít
a Chrpa se mi protiví
s Holasem to přeženu
a Kuře asi sežeru

R: ...

Lípama a Čeřovkou
já rychle spěchám rychle za Pepou
a myslím, že mě políbí
i když se mi vůbec nelíbí

R: ...

Že mám ráda Pepína
to už ví celá dědina
že je pro mě jediný
ten Pepíček můj nevinný

R: ...

Jozífka už nechci mít
a Pepek se mi protiví
s tím Józou jsem to přehnala
a Pepánek je příšera

(jeden hlas) Jen Pepíček to může být
(sbor) To je jméno, který zní
jeden hlas) Jen Pepíček to může být
(všichni) Tydydudu tydydudu dy dy

Zpívá se jako písnička "Pink" v podání Ilony Czákové

Vymyslely holky se sekundy.


A ještě odpovědi z jiného zdroje:

Co vám přinesly oslavy 375. výročí založení jičínského gymnázia?

Rychlejší prázdniny.

Nic.

Absolventi se viděli po letech. Sešli se lidi z různého konce republiky. Znovu navázali spojení. Byl tu jeden z Jihoafrické republiky.

Mělo by to být. Určitě.

Dobrý. Něco se tu dělo. Začalo se víc mluvit o gymnáziu.

Program byl dobrý. Třeba v kulturním domě. Měsíc jsme nacvičovali scénky s panem Jelínkem. Taky jsem zpívala s Foerstrem. V kulturním domě den předtím. A pak ještě při odhalování pamětní desky.

Slyšel jsem od bývalých žáků, že se jim to líbilo. Hlavně se jim líbila ta večerní párty.

Mně se oslavy líbily, lidi ze školy se mohli víc zajímat. V průvodě jsem chodila s cedulí. 1963. Všimla jsem si, že tam jsou docela známí lidi.

Na lidi byl průvod dlouhej. Přišli spíš starší lidi.

Nevím, jestli bylo právě tohle výročí důležitý.

Škola teď nemá peníze, mohly za to být třeba časopisy.

Sešli se. Nejen třída, ale i ty, který se znali ve škole.

Příjemný setkání. Možná trošku přehnaný. Kvůli penězům.

Almanachů bylo moc. Očekává se, že si to studenti koupí.

red


Pavel Novák

Kráva, kůň a prase

Dnes vám budu vyprávět pohádku o třech zvířátkách, která bydlela u sedláka. Byli to prase, kráva a kůň. Jednoho dne se rozhodli, že se vydají na vandr, protože sedlák jim nedával dost krmení. Kůň a kráva museli hodně pracovat, tahat vozy, pluhy a brány.

Všichni šli přes vesnici do nedalekého lesa. Mysleli si, jak jim tu bude dobře. Nebudou muset poslouchat křik a nadávání sedláka. Když se stmívalo, uložili se ke spánku. Najednou začala houkat sova, uslyšeli dupot a silné hučení. Začali se bát. Znovu už neusnuli a čekali celí ustrašení do rána; ráno měli všichni velký hlad. Vydali se hledat něco k snědku. Les byl však hustý a tráva tu nerostla. Celý den chodili sem a tam. Nakonec zabloudili. Nastala opět noc. Zvířátka se choulila k sobě, ale usnout nemohl. Celou noc všichni přemýšleli o tom, jak ráno najdou cestu zpět.

Sedlák zůstal na práci sám. Za pár dnů pochopil, že mu zvířátka dobře sloužila. Vyčítal si, že je více nekrmil, že by jinak u něho zůstala. Také se mu stýskalo, že zůstal úplně sám.

Ráno zvířátka našla cestu z les ven a vrátila se k sedlákovi. Ten měl takovou radost, že jim dal čerstvé seno i obilí. Byl moc rád, že se kůň, kráva i prase vrátili. Ti již nikdy neutekli a spokojeně žili na statku.