| Noviny Lepařova gymnázia č. 1–2 | 9. října 1999 | Ročník 4 (13) |
O zdaru této velké akce se zasloužilo mnoho lidí, od našich nejmenších studentů až po vážené sponzory. Já bych chtěl touto cestou ještě jednou poděkovat těm, kteří měli podíl největší.
Děkuji
- celému přípravnému výboru a zejména paní doktorce Evě Bílkové
- všem autorům a tvůrcům almanachu a dalších publikací
- Radku Jelínkovi a všem studentům, kteří vystupovali v KD
- kolegům historikům
- pěveckému sboru Foerster v čele s paní prof. Ivanou Hanzlovou
- Karolu Bílkovi
- Daně Gottliebové
- Jaromíru Gottliebovi a všem pracovníkům muzea
- všem profesorům a studentům, kteří se podíleli na programu ve škole
- redakci Novin LG
- Pavlu Charouskovi
- řediteli KD panu Zlatníkovi a dalším pracovníkům KD
- hudební skupině Cargo
- ing. Jiřímu Hnízdovi a všem sponzorům
- paní Pokorné a výboru SRPŠ
- a samozřejmě všem ostatním, které jsem ve svém výčtu vynechal.
Minulý školní rok, zvláště jeho závěr v červnu, proběhl ve znamení oslav 375. výročí založení jičínského gymnázia Albrechtem z Valdštejna. Nechceme v tuto chvíli probírat vše, co předcházelo onomu týdnu, který byl naplněn řadou akcí, nechceme ani souvisle komentovat celý průběh oslav (jeho program podle pozvánek pouze připomeneme na jiném místě novin), to by asi ani studenty, ani jiné čtenáře Novin LG příliš nezajímalo. Nicméně bychom rádi, aby některé momenty zcela nezapadly. Měli bychom napřed poznamenat alespoň, že ohlas byl značný. Podle mého názoru je nejdůležitější, že každý ze zúčastněných, ať již těch, kdo se podíleli na přípravách, ať již těch, pro které byly oslavy určeny, totiž především pro bývalé a současné studenty gymnázia a pro jičínskou veřejnost, si mohl najít svou parketu, a že organizačně vše v zásadě velmi dobře klaplo.
Noviny LG nafotily něco z dění v průběhu celých oslav, některé fotografie jsme získali odjinud a výsledkem je fotoreportáž se stručným komentářem, kterou přinášíme.
Škola byla vyzdobena tak, aby si příchozí mohli udělat dojem o tom, v jakém prostředí tráví dnešní žáci. Někdy to bylo malé umělecké dílo, tak jako třeba v jazykovce s akcenty "amerického hrdiny" Woodyho Allena a koláže pohledů z holandského Wijku (fotka vlevo nahoře, vpravo ve zlatém rámu, moc to není vidět). Jindy to byla magie starých časů, jako ono zátiší s J. A. Komenským a někdejšími lavicemi z učebny chemie.
Na chodbě v prvním patře byla instalována výstavy o historii školy (měla by zůstat i po oslavách), na panelu nejstarší část historie z doby A. z Valdštejna a B. Balbína.
Na této straně:
Výtvarná dílna Renaty Lhotákové na LG má takovéhle a jiné výsledky, rozvíjení tvůrčích sil studentů je věnována na škole pozornost.
V knihovně bylo rušno, ředitel muzea Jaromír Gottlieb přišel navštívit svou ženu (vlevo u stolu), která si to skutečně užila při instalaci výstavy v muzeu a při výzdobě školy.
V lavicích učeben si mohli někdejší studenti vyzkoušet, co se učí studenti dnešní, po absolvování písemky dostali certifikát.
Fotoaparát zastihl na druhé straně objektivu Vlaďku Matějkovou, mikrofon v její ruce prozrazuje povolání novinářky, nostalgický pohled vzpomínku na léta Vlaďky Polákové na LG.
Pamětníci oslav před pětadvaceti lety vzpomínají snad nejvíce na průvod městem. Nemohl tedy chybět ani letos. Organizován byl, jak se to dělává, po ročnících, od nejstarších po současnost. Cesta vedla ze Smetanovy ulice, kde se průvod řadil, kolem školní jídelny, IV. ZŠ, gymnázia a Komenské náměstí kolem původních budov gymnázia, přes Malý ryneček a Valdštejnovo náměstí, Valdickou bránou a po Husově třídě ke Kulturnímu domu, kde byl připraven společenský večer.
Na jiné fotce se historická vojenská jednotka se od vodárenské věže blíží ke gymnáziu.
Rovněž kočáry tažené koňmi (viz rovněž fotka na poslední straně, s budovou gymnázia, tady na Žižkově náměstí) a oldtimery byly součástí průvodu.
Na této straně:
Na kočáru sedí oba přítomní příslušníci šlechtického rodu Schliků a nejstarší žijící pedagog gymnázia, studenty milovaný "Broďa", profesor J. Brodský.
A ještě jednou průvod.
Redakce Novin LG dostala pěkný dopis. Jeho pisatelem je Lubomír "Lu" Hromádka, kterého již čtenáři novin znají. Znají ho také ti, kdo se účastnili oslav, protože Lubomír Hromádka přijel po letech až z Ameriky, z města Independence v Ohiu, kam ho osud na jeho dobrodružné cestě zavál, aby se mohl být u toho. Jak víme z výstavy významných osobností gymnázia, kde mu byl věnován jeden panel, i z jeho vyprávění, "Lu" Hromádka je muzikant, má v Americe kapelu, staročeskou dechovku, a slaví s ní úspěchy. Jak mi říkal, v Americe všechno zkracují. Proto "Lu" za Lubomír. V tomto čísle otiskujeme první ze zaslaných textů, který je pokračováním vyprávění o Zdence Svaté.
aneb: Za vsi byl háječek a tam mysliveček chodil na čekanou...
Bylo to někdy za války a já byl již student Lepařova gymnázia v Jičíně, když se k nám na lesní správu hraběte Schlika do Vokšic přistěhoval mladý lesní adjunkt Jaroslav Jankovič. Přišel odněkud z Moravy. Lesnickou kamizolu měl šitou na míru a měl ještě něco, co přitahovalo všechna děvčata, že se s ním nemohl měřit ani jeden mládenec v civilu.
Zanedlouho mu všechny dívky zpívaly: "Myslivečku, kdybys chtěl, tak bys moje srdce měl. Copak já ti mohu říci, když mě potkáš na silnici..." A náš mysliveček asi chtěl, neboť se na něj usmívaly všechny svobodné panny z celého okolí, i jejich maminky a i staré báby, co si chodily nasbírat suché dříví do panského lesa. Hrabě Schlik to asi neviděl anebo nechtěl vidět, a tak zakrátko chodily do lesa i mladé dívky. Co tam sbíraly, nevím, ale všechny se vracely s úsměvem domů. Pro všechny měl náš lesní adjunkt vlídné slovo a pro ty mladší i pohlazení.
Lesní adjunkt Jankovič, když se vracel z lesa, z "čekané", měl obyčejně hlad jako vlk. K nám, do hospody "U pily", chodil stejně jako většina svobodných zaměstnanců panství každý den na oběd a večeři. Jemu však vždy chutnalo víc než těm druhým. Můj táta o něm říkával: "Ten člověk nemá dno. Ten nás přivede na mizinu." Naštěstí lesní adjunkt Jankovič měl kromě malého platu ještě "deputát", a tak občas panský kočí shodil u nás pytel hrubé mouky na knedlíky, pytel šrotu na vykrmení prasátka a nějaké zrní pro slepice. Prasátko pěkně tloustlo, ale lesní adjunkt Jankovič ne a ne, i přesto, že toho tolik snědl.
Jednou se však stalo, že svůj oběd nedojedl. Nejedl skoro vůbec nic, a to bylo co říct. Bylo to v neděli v poledne. Lesní adjunkt seděl společně s hajným Krupičkou venku na zahradě. Sluníčko na ně pražilo, přestože měli stůl pod velkým kaštanem. Oba zaháněli žízeň. Našemu pejskovi to vedro vůbec nevadilo. Byl to tříbarevný foxteriér. Pobíhal s dětmi mezi stoly, ale dával pozor, upadlo-li někomu něco z talíře. Hned tam byl jako střela. Lidé o něm říkali, že je rychlý jako expres, tak jsme mu říkali Expres, i když měl v rodokmenu dlouhé vznešené jméno. Mezitím lesní adjunkt Jankovič měl již asi třetí nebo čtvrté pivo. A snad by byli vypili s hajným Krupičkou celou pivní bečku, kdyby se neobjevil na zahradě rada Svatý s rodinou. Čeho byl rada nevím, ale vím, že si nedovedl poradit ani se svou dcerou Zdenkou, na kterou jsme i my, mladší studenti gymnázia, brali, a vůbec nám nevadilo, že měla trošku křivé zuby. Jinak byla velmi hezká a oči jí jen svítily. Ovšem hlavně tehdy, když viděla lesního adjunkta Jankoviče. Na mne se podívala, jen když jsem nesl jídlo na stůl, poněvadž e bála, abych ji nepolil.
Pan rada Svatý a pan řídící Dostrašil s rodinami si sedli vedle ke stolu, kde seděl hajný Krupička a lesní adjunkt Jankovič. Zatímco pan rada se bavil s panem řídícím, Zdenka za tátovými zády začala flirtovat s lesním adjunktem Jankovičem, právě když jsem mu přinesl na stůl jídlo. Pěkně velký řízek, vepřovou kotletku s bramborovým salátem.
A co se nestalo! Lesní adjunkt koukal víc na slečnu Zdenku, než na naši fenku, nebo co měl na talíři. Že měl však náležitou chuť na řízek, horlivě říznul do kotletky. Jeho nůž však narazil na kost a řízek obloukem vyletěl z talíře na zem. "Jedeš, psisko!" Naše fenka jako blesk se hnala po vonném soustu. "Nebojte se, nic se nestalo, pane adjunkt. Já ten řízek přišláp°, aby ho ten pes nesežral," povídá hajný Krupička. Lesní adjunkt Jankovič se vytratil potichu jako pěna, patrně aby si ho hajný Krupička nedobíral. A za chvilku se po něm vytratila i Zdenka Svatá. Kam?
"Za vsí byl háječek a tam mysliveček chodil na čekanou..."
P. S: Je těsně před začátkem školního roku, a tak vzpomínám, jak to bylo za mých mladých let. Událost se skutečně stala, jen jména jsou jiná.
Všechno začalo před dávnými léty, kdy jsem jako tercián na první hodině fyziky poprvé popatřil do tváře pana profesora Bohumila Truxy. Tento rok proběhl, aniž jsem s ním navázal bližší kontakt. Teprve v kvartě to propuklo naplno. To nás začal zasvěcovat do tajů milované chemie. Za katedrou najednou stála pochodeň, která zapalovala, ale i pálila. Měl jsem štěstí, neboť jsem s mnohými dalšími spolužáky patřil k těm zapáleným. Chemie se stala zaviněním pana profesora mým celoživotním osudem.
Rád vzpomínám na jeho průpovídky při výkladu i zkoušení. Na jeho hlasné: "Chachá, smáli se zbrojnoši a požírali krupicovou kaši", když student neodpověděl správně. Nebo: "Pane, lepší, lepší!", když výkon zkoušeného nebyl podle představ pana profesora. Stejně tak nás hecoval, když zkoušení probíhalo na jeho vkus příliš pomalu, pak jeho "Bystřeji, bystřeji!" hnalo mnohé z nás k tak velké slovní kadenci, že najednou rozpřáhl ruce a pronesl: "Pane, za co mě máte? Vždyť vám není pomalu rozumět. Pomaleji, pomaleji!" Aby se po studentově zvolnění po chvíli znovu ozvalo "Bystřeji! Bystřeji!"
V chemii byl všestrhávajícím uragánem, světlem, za kterým se mnozí z nás vydali, a chemie se jim stala, stejně jako jemu, celoživotní láskou. Všichni jsme ho ctili. Byl náš!
čtvrtek 24. 6.
od 10.00 hod vědecká konference v aule Lepařova gymnázia
Minulost, současnost a budoucnost gymnaziálního vzdělání
12.00 - varhanní koncert v kostele sv.Ignáce
pátek 25. 6.
8.30 - pokračování vědecké konference v aule Lepařova gymnázia
19.30 - slavnostní večer v Kulturním domě / koncert pěveckého sboru Lepařova gymnázia Foerster
sobota 26. 6.
v 9.00 - položení květin na hrob Františka Lepaře
v 10.00 - slavnostní mše v kostele sv. Ignáce
od 9.00 - prohlídka výstav, školy, oběd, fotografováné
od 14.00 - film - Jičínm 20. a 30. let - Biograf Český ráj
v 15.00 - řazení průvodu v Jarošovské ulici
v 15.30 - průvod městem
od 16.30 - program v Kulturním domě
od 18.00 - společenský večer v Kulturním domě
od 20.00 - večerní party na zahradě Lepařova gymnázia
neděle 27. 6.
10.00 - odhalení pamětní desky Františku Lepařovi na domě číso 139 v Revoluční ulici, procházka Lipami, kulturní program a zakončení oslav u Valdštejnské lodžie
Lubomír "Lu" Hromádka na oslavách 375. výročí založení jičínského gymnázia. Páteční slavnostní večer v KD Jičín. S paní doktorkou Evou Bílkovou, před pěveckým sborem LG Foerster
Nahoře: Sbor LG Foerster, sbormistr Ivana Hanzlová, u klavíru Pavel Krčmárik
Červnové oslavy 375 let od založení jičínského gymnázia jsou za námi. Podle všeho proběhly k plné spokojenosti těch, kteří se jich zúčastnili. Organizátory byli i naši studenti, byť se ke svému úkolu nestavěli vždy vstřícně. Myslím, že nemá cenu opakovat, proč se oslavy uskutečnily a jaký význam má vůbec tradice gymnázia v Jičíně. O historii ústavu i jeho osobnostech byly sepsány almanachy, které jsou stále pro studenty v prodeji, faktických zdrojů je dostatek. Čeho se nám ale nedostává, jsou postoje studentů ke slavnostem. Rádi bychom věděli, jak na oslavy s menším časovým odstupem v podobě prázdnin vzpomínají a zda se jim vůbec na oslavách líbilo. Pokusíme se z těch méně bázlivých vymámit jejich stanovisko.
Mám otázku. Jak se ti líbily červnové oslavy, stály za to?
No, tak nejvíc se mi líbil asi průvod. Byla tam spousta lidí, od kterých člověk ani nečekal, že přijdou. Hlavně těch starších, stařečků, který z toho byli úplně dojatý, fakt sentimentální.
Takže myslíš, že se průvod povedl?
Jo, ten průvod se zdařil, byl úplně perfektní. A taky jsem slyšela, že byla dobrá párty, která se táhla až někdy do pěti do rána. Takže parta byla dobrá, profesoři se dobře sešli,...
Hele, ty's tady byl na oslavy na konci června?
Ne.
Ne? Nebyl? Tak to's asi o hodně přišel.
Mohli byste mi říct něco k tomu, jak se vám líbily oslavy? Třeba ty! Co se ti nejvíc líbilo?
To teda nevím.
A kdyby sis moh vybrat, jestli oslavy podruhý jo nebo ne?
Jo, asi jo.
A co třeba za 1/4 století, až budou další. Vypravíš se sem?
Jo.
Co si myslíte o oslavách z konce školního roku?
Jo, bylo to hezky udělaný. Mně se to líbilo.
A co nejvíc z toho nabitýho programu?
Průvod.
A tobě?
No, mně asi taky ten průvod. Ale mrzí mě, že jsem tady nebyla na tý večerní párty, slyšela jsem, že to bylo docela dobrý. Bylo to hezký.
Takže kdyby se to mělo někdy opakovat, byla bys pro?
Jo, určitě.
Každopádně.
Co byste mně řekli o červnových oslavách? Líbily se vám?
Jo, bylo to dobrý, ulili jsme se aspoň trochu.
-- začátek nepublikovaného textu: --
A vy jste něco organizovali, ne?
My jsme uklízeli, takže to tak dobrý nebylo. Měli jsme na starost úklid, no.
Takže kdyby se to mělo někdy opakovat, byli byste pro?
Ale jo, zábava to byla.
Vrátíte se sem jako babičky třeba?
Asi jo.
A co jste říkali na ty úctyhodné věkové kategorie v průvodu, stařečky a tak?
No, já na ně moc neviděla přes tu ceduli. Ale přeju to všem, když je to baví, tak...
Jak se ti líbily oslavy?
Já jsem byla nemocná, takže jsem na nich nebyla.
Ježíši, ale kdybys byla zdravá, tak bys na ně šla?
Jo, určitě.
-- konec nepublikovaného textu --
A co tobě, byla jsi tam?
Jo, a líbily se mi. Bylo to zajímavý, sešlo se hodně lidí, ale organizace mohla být možná trochu lepší.
A co myslíš, angažovali se v tom studenti z vlastní vůle, nebo do toho byli nastrkáni?
Někteří to asi z nutnosti dělali. No, příště by to možná chtělo větší snahu.
-- začátek nepublikovaného textu: --
Co říkáš červnovým oslavám?
Já nic, my jsme byli na výletě.
A jak se líbily nebo nelíbily tobě?
Oslavy, jo? A co to vlastně gympl pořádal?
-- konec nepublikovaného textu --
Sumasumárum: Oslavy se vlastně povedly i ke spokojenosti našich studentů, nehledě na to, že někomu se o oslavách nejspíš jenom zdálo, a to, že se konaly, se vlastně dozvěděli až při anketě. Sami jste si ale mohli z odpovědí sestavit výsledek, že tedy studentům se oslavy líbily. A někteří se už skoro zavázali k tomu, že se na další oslavy za 1/4 století vypraví. To se nás tu nejspíš sejde...
1.) Co je to dřímota?
a) něco nádherného
b) raní potěšení
c) ztráta času
2.) Co tě nejvíc trápí?
a) časné vstávání
b) škola
c) sport
3.) Ve které zvíře by ses změnil na jeden den?
a) v lenochoda
b) v sovu
c) v kočku
4.) Proč máš rád neděli?
a) můžu spát do večera
b) nemusím do školy
c) můžu být s kamarády
5.) Co tě vzbudí nejjistěji?
c) vůně snídaně
b) veselá hudba
c) budík
6.) Co tě nejvíc ruší při usínání?
a) hluk za oknem
b) nezhasnuté světlo
c) zapnutá televize
Hodnocení
Většina odpovědí A
Jsi profesionální spáč. Polštář je tvůj nejlepší přítel. Za měkkou postel bys dal všechny poklady světa. Rád si pospíš a každého, kdo tě budí, pokládáš za svého osobního nepřítele číslo jedna.
Většina odpovědí B
Rád spíš, ale nepřeháníš to. Dlouhé povalování v posteli je ti příjemné a slovo "budík" v tobě nebudí příliš velké nadšení. Z postele tě však úspěšně dokáže vytáhnout představa neobyčejného dobrodružství a báječné zábavy.
Většina odpovědí C
Jsi antispáč. Nepotřebuješ budík, protože tě už čaně ráno vyžene z postele tikot občejných hodin. Celý den neposedíš a příchod večera znamená jen smutný konec dobré zábavy. Bez noci by ses docela dobře obešel.
Protože je zakázáno jakkoliv popisovat lavice, kreslit na nich, nebo dokonce je nějak jinak ničit v domnění, že vás školník zákeřně napadne v šatně a bude po vás vymáhat peněžní dávku v podobě trojnásobné ceny špuntů u vany vaší babičky, vydírat vás pod vědomím, že vás asi jinak zabije lopatou na sníh, na kterou škola stejně nemá, a bít vás koštětem, které stejně jako v předchozím případě na škole stejně nenajdeme, proto nepřidělávejte práci budějovickým KOH-I-NOR a neničte další tužky a pera svými ztřeštěnými kresbami a písemnosti, které stejně nikdo číst nebude a když si představíte chudáka pana ředitele, jak shání po jiných školách nějakou odloženou lavici, protože škola zase žádné nemá, a jak ji nemůže narvat do svého červeňoučkého puntíčka italské automobilky FIAT a s hroznou představou, že přijede domů a paní Cardová ho uvidí ztrhaného, ustaraného, zase s další vráskou na čele, lekne se a padne do mdlob, ze kterých se probere až další den ráno - tato hrozná představa vás musí od tohoto hrůzného činu odradit, jinak snad nemůžete mít rozum a chodit do této školy (jste na ni moc dobří), ale tuto hrůznou věc nesmíte udělat, jinak dopadnete hrozně špatně, protože si vás Frau Novotná najde a potom si to asi představit nemůžete, protože jste jistě moc malí a krváky se promítají až po 10-té hodině večer a to jen na TV NOVA, ale takový horor stejně nikdo nenatočil, takže rada: NEDĚLEJTE TO A VEMTE SI PŘÍKLAD ZE SVÝCH SPOLUŽÁKŮ (třeba ze mě). tečka
lavice v M2, polovina října 1998
Nějakou lopatu na sníh už někde vyhrabeme a počkej, až tě chytíme. Pak ti ukážeme. Naštěstí to bylo výrobkem fy KOH-I-NOR, takže lavice nedošla újmy, stejně bychom ale možná mohli využít nápad pana prof. Č., rozdat rypuchtivým studentům o hodinách velká prkna, ať se vyřádí. Poezii nedobře utlačovat.
pzn. srpen 99: Jeden ze zatoulaných příspěvků, které se už dvakrát nevešly, a který asi nepozbývá ani dnes na aktuálnosti.
1. Příjmení, jméno: Horčičková Vlasta (Promovaný historik)
2. Bydliště (obec+čtvrť): Jičín - Holínské předměstí
3. Znamení a datum narození: Býk, 18. 5. 1951
4. Rodina: Početná (manžel + 3 děti, z toho 2 dospělé)
5. Oblíbená hudba: Podle nálady
6. Oblíbený lit. žánr: Historický román
7. Oblíbené jídlo: Bramborové placky
8. Oblíbená barva: Tmavá modrá
9. Oblíbené zvíře: Nemám
10. Oblíbená známka: 1
11. Oblíbený umělec či vědec: Prof. Robert Kvaček
12. Přežblept: (nevzpomíná si)
13. Typická vlastnost: Snad ji znají žáci
14. Oblíbená věta, citát: Vždy může být hůř (někdy lépe).
15. Přání pro studenty: Aby nebyli horší.
1. 9. Zahájení školního roku
30. 8. - 4. 9. Vodácký kurz: sexta, 2. A
13. - 19. 9. Účast na festivalu JMP
21. 9. Opravné maturitní zkoušky
27. - 29. 10. Podzimní prázdniny
24. 11. Pedagogická porada za 1. čtvrtletí
2. 12. Třídní schůzky SRPŠ
23. 12. 1999 - 2. 1. 2000 Vánoční prázdniny
2. 1. 9. 1. Lyžařský kurz: sekunda
19. 1. Den otevřených dveří: 1. ročník
27. 1. Klasifikační porada za 1. pololetí
31. 1. Pololetní prázdniny
5. 2. Ples gymnázia
8. 2. Opravné maturitní zkoušky
10. 2. Schůzka s rodiči žáků primy a 1. A
21. 2. - 27. 2. Lyžařský kurz: 1. A, kvinta
6. - 10. 3. Jarní prázdniny
28. 3. Přijímací zkoušky nanečisto
11. 4. Písemná maturitní zkouška z českého jazyka
17. 4. Přijímací zkoušky
20. - 21. 4. Velikonoční prázdniny
27. 4. Třídní schůzky SRPŠ
11. 5. Klasifikační porada pro septimu
15. - 20. 5. Maturitní zkoušky septima
12. - 18. 6. Vodácký kurz: 2. B
19. - 23. 6. Sportovní kurz: tercie, 3. A
27. 5. Klasifikační porada za 2. pololetí
30. 6. Závěr školního roku
(Dle plánu práce, případné změny vyhrazeny)
Glosa o kulturních událostech v našem regionu
Přestože se každý za pěkného, někdy až příliš teplého počasí spíš běžel smočit, nebyla ani o prázdninách nouze o nejrůznější kulturní zážitky.
Tématem letošního ročníku Šrámkovy Sobotky byla "hudebnost jazyka". Dělo se mnohé, byly přednášky, například o libretech pod názvem Soulad a spor slova a hudby (prof. A. Stich, mj. absolvent jičínského gymnázia), jiná s názvem Tak zvaná hudebnost verše (prof. M. Červenka) či ještě jiná, s hudebními ukázkami Slovo o hudbě, hudba o slově (Lukáš Hurník, syn známého skladatele Ilji Hurníka), tradičně se hodně pozornosti věnovalo poezii, tentokrát Máchovi, Prevértovi a zvláště novým překladům Eugena Oněgina, bylo divadlo, koncerty, poetické odpoledne atd. atd. Mne zaujala mimořádně Ljuba Skořepová mimořádným hereckým výkonem v divadle jednoho herce Mydlibába a ty druhé. Groteskní dramatičnost jejího vystoupení umocnila vodní smršť, která chtěla snad odplavit městečko pod Humprechtem, a vyhozená elektrika, komentář ohledně přípravy nadcházejícího konce světa podle Nostradama z jejích úst zněl, že nejspíš nebude. Nebyl. Jen Semtínská lípa chytla, blesk uhodil, ale hasiči oheň uhasili. Báječná herečka, astroložka a bylinkářka pochází tady odtud, z hor, jak snad studenti vědí, což k sobě jde dobře dohromady. Rovněž Mistr Petr Pleticha, starofrancouzská fraška Závěsného divadla Jičín, také mé krevní skupiny, dopadla prý pochvalně, jak se mi doneslo, sám jsem viděl jindy a jinde. Důležité je, že Šrámkova Sobotka má regionální rozměr, tj. program má vazby k místu, kde se koná, podílejí se na něm také ti, kdož jsou odsud, kromě Závěsného divadla třeba Turnovské divadelní studio (F. Šrámek, Dvě království), divadelní soubor J. K. Tyl z Hořic v Podkrkonoší (V + W: Caesar, režie Z. Vaškovová, na okraj budiž poznamenáno, že soubor získal Jivínského Štefana), pěvecké sdružení Cantus z Jaroměře etc., tedy et cetera, česky atakdále.
Zatímco Šrámkova Sobotka se koná vždy hned na začátku prázdnin, hudebně dramatický festival Lomnické kulturní léto probíhá v druhé polovině prázdnin, po začátku srpna. Rovněž zde bych rád zdůraznil význam festivalu jako regionálního podniku, jenž je nicméně zásluhou především jednoho muže, totiž Jaroslava Krčka, který už pátým rokem festival organizuje a mnohačetně se umělecky účastní, ať již jako dirigent (Závěrečný koncert Komorní filharmonie Pardubice), umělecký vedoucí, autor a zpěvák (Musica Bohemica), hostitel některých pořadů ve své Kůlně (Kulturní dílně na Rváčově) a konečně svorník celého podniku, který je propojen onou story jeho zrození, zahrnující nejrůznější pozoruhodné vztahy:
Např. Štěpán Rak a Alfréd Strejček, kteří se zabývali ve svém pořadu Vivat Comenius o Janu Ámosu Komenském tímtéž tématem jako Jaroslav Krček v jednom svém symfonickém díle, založeném rovněž na kompozici hudby a slova, vystupovali kromě někdejší účasti s tímto pořadem na Lomnickém létu v minulém ročníku v několika pořadech (společně v Poctě Jaroslavu Foglarovi, pořad proveden rovněž v aule LG, srv. Noviny LG, 2. roč., č. 1,2 z 30. října 1997, s. 2 a 3, a Štěpán Rak samostatně ve svém recitálu). Letos Alfréd Strejček vystupoval se souborem Musica bohemica na jubilejním koncertu Jaroslavu Krčkovi k šedesátinám, nazvaném podle jeho knihy Každý po svém trní. Ale tím to ještě nekončí, Alfréd Strejček a Jitka Molavcová byli hlavními hereckými protagonisty středověkého díla Jana ze Žatce Oráč a smrt, k němuž napsal hudbu Jiří Pavlica (provedeného již v 2. ročníku LKL v roce 1996, ale vzpomeňme i na loňskou Šrámkovu Sobotku) a letos Pavlica přijel se svým Hradišťanem, jehož pořad koncert byl alespoň pro mne nejsilnějším uměleckým zážitkem.
A tak bychom mohli pokračovat, protože ony vztahy zahrnují i Krčkovu vlastní rodinu (bratr Josef a žena Gabriela hrají v Musice bohemice, Gabriela se přišla letos s účastí na projektu Mozartissimo, představení Stavovského divadla z oper W. a. Mozarta, kterou režíroval Jaroslav Krček, účast na divadelním představení Shakespearovy hry Veselé paničky windsorské (v provedení Divadelního spolku Tyl Lomnice n. Pop., Gabriela a dcera Magda kostýmy a scéna, Jaroslav K. je uveden jako autor hudby a spolurežisér) ostatně myšlenka "rodinného muzicírování" se naplňuje každoročně právě nahoře na Rváčově. Genius loci se stvrzuje ovšem i jinak, houslový koncert Ivana Ženatého, lomnického rodáka, je jiným z každoročních vrcholů festivalu, "poutní koncert", jak jej Jaroslav Krček nazval, v kostelíku na Táboře, byl jakýmsi magickým zastřešením krajiny, která stvrzuje jedinečnost toho, co se právě koná "tady a teď", tedy identitu festivalu. Ovšemže by to bylo povídání na celé noviny, uzavřu tedy citátem na emblému oltáře rváčovské Kulturní dílny "Poznání přichází, láska vrůstá, moudrost trvá."
Kulturní dění regionu či místa netvoří jen velké projekty, ale spletité, nejrůznějším způsobem propojené podhoubí, řada výkonů zajímavých nějakou svou jedinečností a zároveň titíž lidé, kteří se skoro vždy účastní, které toto dění spoluvytváří, které opakovaně potkáváte. Výstava Úlovky/Úlomky Radky Mizerové s podtitulem "Loutky a atakdále" na Valdické bráně (pěkná hra s jazykem, nemyslíte, odpovídá to ostatně charakterem, hravostí jak autorce, tak tomu, co bylo vystaveno) byla jedním z takových podniků. Na pozvánce, i jinak originálním způsobem udělané, je uvedeno Divadlo Rhinoceros. Jeho členy je právě R. M. a Robert Smolík, absolvent LG (1995), jehož aktivitám Noviny LG věnují pozornost (Divadlo SnB, viz dále). Právě Robert předvedl na vernisáži docela zajímavé kousky, to slovo vystihuje snad nejlépe rozpustilost plyšových medvídků coby cirkusových provazochodců etc. (atd., to už jsem výše vysvětlil). Důležitá je otázka, co znamená slovo "atakdále" v názvu výstavy. Podle mne je to - kromě toho, že diváka mohla zaujmout vedle loutek a jiných předmětů, které bych nejraději označil výtvor, protože jsou výsledkem erupce tvořivosti víc než druhově přesně označená díla také pozoruhodná instalace - schopnost vyjádřit se za sebe a ze sebe, nenásilně, pohodově, v souladu se sebou ale i poetikou dneška, přitom celistvě a nápaditě.
Zatímco řečené aktivity prýští z dneška, na výstavě Šlikové na Jičínsku v muzeu na nás dýchl van minulosti. Zašel jsem na ni tím spíš, že nejsa historik nemám ani ponětí o genealogických a historických souvislostech tohoto významného šlechtického rodu. Coby Jičíňák mám nicméně aspoň povědomí o místních památkách, s jednou hraběnkou jsem rovněž chodil do školy (s Terezkou, mám na tu dobu pěkné vzpomínky), především jsem si ale říkal, že jsem si už několikrát kladl řadu nejrůznějších otázek ohledně šlechty, jejího místa ve světě dnes atd. Této výstavě ostatně předcházelo zveřejnění valdštejnského souboru obrazů (v týž den jako byla jubilejní výstava gymnázia), byla to tedy již druhá prezentace tohoto druhu v krátké době, tentokrát daleko rozměrnější, a musím říci, že rozsáhlý soubor obrazů, fotografií, grafik, map a dokumentů mne opravdu vrhl do jiného světa. O historických souvislostech jsem se moc nepoučil, ale to byla moje chyba, protože ke každému obrazu byl připojen komentář, byl vystaven rodokmen Schliků, výstavu doprovázel pěkný katalog. Uvědomil jsem si, že ať chceme či nechceme, staré šlechtické rody představují určitý rozměr naší společnosti, historie, života, patří k němu a měli bychom mu vyhradit patřičné místo i ve svých názorech na svět.
