1. část

Antonín Fingerland

Jičínské gymnázium

(výběr ze vzpomínek)

Budova gymnázia je z r. 1883. Když jsem do ní poprvé vstoupil, byla teprve 27 let stará. Vpravo dole vedla chodba do jedné třídy v přízemí a dále do přírodovědného kabinetu o několika místnostech. Zde to bylo silně cítit kafrovým olejem a kafrem, které užíval profesor Smolař proti molům a snad také proti plísním. Přírodovědné předměty a vycpaná zvířata byla uložena ve velkých zasklených skříních a vše bylo označeno jmény českými, latinskými, případně daty o nálezu dané přírodniny. Tento kabinet byl pro mne čímsi tajemným a pohádkovým. Za tělocvičnou bylo školní hřiště, na němž jsme v letních dnech místo hodiny tělocviku hráli házenou. Vedle školního tělocviku studenti všech tříd jednou týdně, ve středu odpoledne, hráli různé hry, hlavně kopanou, na vojenském cvičišti, které už je dávno zcela zastavěno vilami kolem ulic Foersterovy a Argonské. Vedle letního hřiště měl ředitel gymnázia Antonín Trnka ovocnou zahradu. Před ní na pokraji svahu do níže položené botanické zahrady je ještě nyní umístěna stará barokní pískovcová socha sv. Rosalie. Též u nás byla tato světice 17. a 18. století vzývána jako mocná přímluvkyně u Boha za odvrácení moru a nakažlivých nemocí. Otcové Tovaryšstva Ježíšova ji zvolili za patronku jičínského semináře. Sotva se můžeme divit, že jičínské gymnázium s tak zdravotnicky účinnou patronkou odkojilo tolik budoucích lékařů, počínaje univerzitními profesory Eiseltem, Schöblem, Deylem, Maydlem, Kukulou, Levitem, Chlumským, Babákem a konče mnohými dalšími a mladšími, jichž počet stále narůstá (Drbohlav, Petřík, Maršálek, Fingerland, Škaloud, Homolka, Čihula, Erben, Procházka, Vokrouhlický).

Na chodbách, které byly používány pro procházení se studentů v respiriích mezi jednotlivými hodinami, zvláště kolem desáté hodiny dopolední, byly pověšeny zarámované obrazy různých význačných historických staveb antických, románských, gotických a jiných s příslušnými nápisy. Na zlomu schodiště z prvého do druhého patra visely dva veliké obrazy, barevné reprodukce, v těžkých zlacených rámech. Jeden představoval sňatek Ferdinanda Aragonského s Isabellou Kastilskou. Na druhém obraze byl papež Urban VIII. Za našich dob byly prvé dvě třídy umístěny v přízemí, tercie a kvarta v prvém patře, vyšší třídy, počínaje kvintou, byly v druhém patře.

Já jsem v nižším gymnáziu ve své klukovské bohorovnosti považoval vědy historicko-filologické za zbytečnost a lidskou vymyšlenost. Opil jsem se přírodními vědami. Ty jsem považoval za skutečnou vědu, o kterou jedině je hodno usilovat, protože to budou přírodní vědy, které osvobodí lidstvo od pout legend, do nichž patřilo náboženství, dějepis a lidská správní zařízení. Hodnotu má jedině matematika, chemie, fyzika, astronomie. Teprve když jsme v kvintě začali číst v latině Ovidia a v řečtině Homéra, chytila mne poezie klasiků za srdce a já začal dohánět, co jsem v latině, češtině a řečtině zanedbal. Ale už když jsme četli Caesara, zapůsobil na mne jeho strohý způsob vyjadřování. Např. před nějakou bitvou s Germány popisuje Caesar stísněnou náladu římského vojska večer před bitvou lapidárními slovy: "V celém táboře závěti se pečetily."

Dnes, po mnohaletých zkušenostech vysokoškolského působení, mohu říci, že ti učitelé a profesoři, kteří se osobně věnovali nějaké části svého oboru vědecky, měli pro nás zvláštní přitažlivost proti těm, kteří jen a jen tradovali předepsanou látku podle učebnice. Učitelé, kteří dovedou mladé lidi pro speciální práci nadchnout, jsou jakýmsi kvasem nebo katalyzátorem inteligence národa. Bohužel, za tuto práci není zpravidla vděčná ani školní správa a často ani ostatní společnost. Jen jejich žáci jich vzpomínají a dovedou jejich práci ohodnotit, často až po mnoha letech a často až když už jejich učitelé jsou dávno mrtvi.


Lepaříček

Historie LG

Test pro studenty LG


1) Bylo Lepařovo gymnázium založeno

a) Valdštejnem
b) Komenským
C) Balbínem

2) Datum založení gymnázia je

a) 1520
b) 1634
c) 1740

3) Nynější budova gymnázia je asi stará

a) 100 let
b) 200 let
c) 300 let

4) František Lepař byl

a) ředitel gymnázia
b) inspektor
c) c. k. ministr

5) V jaké ulici stála původní budova gymnázia?

a) v Jiráskově ulici
b) na Husově třídě
c) v Balbínově ulici

6) Z jakého církevního řádu byli původní učitelé gymnázia

a) kartuziáni
b) premonstráti
c) jezuité

7) Kterým z jazyků se v 19. století nevyučovalo?

a) řečtině
b) latině
c) ruštině

8) Který předmět se nazýval silozpyt?

a) chemie
b) čeština
c) fyzika

9) Kolik tříd (ne místností) je v letošním školním roce na LG?

a) 13
b) 12
c) 11

10) Kdy bylo znovu obnoveno osmileté gymnázium?

a) 1994
b) 1995
c) bylo pořád


Správné odpovědi: 1a; 2b; 3a; 4a; 5c; 6c; 7c; 8c; 9b; 10a

Hodnocení:

0-3 chyby

Ať jsi tady jeden rok nebo pět let, rozhodně sem patříš. Máš dobrou paměť a o historii této školy víš hodně. Jen tak dál.

4-5 chyb

Moc se učíš a už se ti nic jiného nevejde do hlavy. Věř, že nejsi sám. To základní o věcech, které tě obklopují, víš, ale měl by ses o školu, kde trávíš osm let, více zajímat.

4-10 chyb

Dostal ses na školu, která je sice jedna z nejstarších v Čechách, ale její historie tě vůbec nezajímá. Nemusíš být patriot, ale aspoň základní údaje o tvé škole bys měl vědět. Budeš vždy jejím absolventem.

M. Špicarová, L. Köstingerová, T. Horčičková, Š. Dubská


Citáty o lásce, přátelství, vzdělání a jiném

Choroba je nakažlivá. Kéž by byla i láska.
W. Shakespeare

Láska je neodolatelná touha, aby po nás někdo neodolatelně toužil.
A. Ginsberg

Bez lásky je člověk jak mrtvola na dovolené.
Láska může zemřít na pravdu, přátelství na lež.
Bonnard

Kdo hledá přátele bez chyby, zůstane bez přítele.
turecké přísloví

Jestli jsi někdy miloval ženu, prožil jsi výjimečné štěstí, a umřeš-li potom, to už není důležité.
Ernest Hemingway

Lépe je zemřít než ztratit.
Hebbel

Schůze je vítězství zadků nad mozkem.
Alexis

Dětem dopřáváme vzdělání jen proto, aby nás pak měly za blbce.
Švandrlík

Slon se nechá podrbat, blecha nikoli.
Lautréamont


Inzeráty vážně i nevážně

(spíše nevážně, o hodině slohu v rámci tématu "drobné informační útvary")

  • Prodám bratra bez PP. Zn. Hloupý za 40-50 Kč
    Tel. 0433/22111
    (Š. Pokorný)

  • Daruji bratra a sestru (11+3 roky). Zn. Se šaty. Tel. 0482/531489 záznamník.
    (P. Škrha)
  • Prodám automobil Praga (v.r.48) bez motoru, SPZ, kol a převodovky. Zn. Kradený.
    (P. Neméth)

  • Vyměním bratra za kytaru nebo kopací míč. Zn. Ihned
    (je neschopný, tupý... prostě k ničemu)
    Tel. 0609/12345 volat večer
    (M. Košťák)

  • Prodám svého kamaráda. Cena nerozhoduje.
    Zn. Mírně použitý
    Tel. 0609/112567
    (L. Tomíček)

  • Prodám vlas či dva vlasy. Cena je nízká.
    Tel. O455/24505
    (P. Janošek)

  • Koupím jakoukoli krátkodobou nemoc.
    Tel. 0608/7658876. Zn. Zítra píšem písemku.
    (M. Drobník)

  • Vyměním svoji německou dogu za jezevčíka.
    Zn. Pokousaný jsem už dost.
    (M. Beneš)

  • Hledám dívku, která by se mnou jela do Krkonoš chytat bělásky. Tel:04/567890
    (T. Horčičková)

  • Prodám kus levého ucha, pravého nehtu z levé dolní končetiny. To vše za pouhých 300 Kč.
    Zn. V případě zájmu i zabalím.
    (Barbora Hlaváčková)


    Duch Lepařova gymnázia v pověstech

    Studenti primy v hodinách literatury studují pověst jako literární žánr.

    Nejprve se seznámili s regionálními pověstmi z Jičínska, s pověstmi Václava Horyny z celého východočeského kraje a dalšími autory. Završením byl i pokus napsat vlastní pověst, která by se vztahovala k naší škole.

    Vybrali jsme ty nejzajímavější, někde trochu upravili či zkrátili a otiskujeme je.


    P. Matušová

    O kouzelné bříze

    Kdysi dávno za starých časů vládl ve městě Jičíně Albrecht z Valdštejna. V této době zde žil člověk, vlastně hrdina, který pomáhal lidem, kteří něco potřebovali. Jmenoval se Matěj. Jednou pomohl babičce, když potřebovala donést uhlí do své chalupy. Matěj svou práci měl rád a také nikdy nic neodmítl. Udělal vše, co si babička přála. Nebylo to však zadarmo. Babička mu darovala kouzelné semínko, aby si něco za vydařenou práci odnesl. Matějovi se od babičky nechělo nic brát, ale co měl dělat! Nakonec si od babičky to kouzelné semínko vzal. Za kouzelné semínko mockrát poděkoval.

    Matějovi se mu zalíbila babiččina vnučka. Jmenovala se Bříznička. Bylo to velmi krásné, hodné a moudré děvče. Matěj měl rád Břízničku a Bříznička měla ráda Matěje. A chtěli spolu žít. Babička jim jejich štěstí přála. Bříznička poprosila Matěje, aby jí dal to kouzelné semínko, co mu tehdy babička dala. Matěj jí semínko rád dal. Bříznička ho zasadila za Lepařovo gymnázium, které navštěvovala. Zanedlouho tam vyrostl krásný velký strom, který měl bílou kůru a krásné zelené lístečky. Dali mu jméno bříza podle Břízničky.

    Protože tato bříza vyrostla z kouzelného semínka, má i kouzelnou moc. Říká se, že když se někdo za úplňku měsíce o půlnoci dotkne její bílé kůry, nabude vědomostí. Bříza, která vyrostla díky moudré Břízince a hrdinovi Matějovi, se snaží předávat svojí velkou sílu ostatním dodnes.


    Adéla Dědečková

    Jak se stala Rozálie patronkou studentů a jak se ocitla v zahradě Lepařova gymnázia

    V době národního obrození žila v Jičíně chudá dívka. Neměla maminku ani tatínka. Žila u cizích lidí. Všichni ji měli rádi. V sedmi letech ji lidé poslali do školy. Léta ubíhala a Rozálii bylo dvanáct let. Rozálie byla ve škole šikovná a chytrá, a proto se obec rozhodla, že Rozálii pošlou dál, na dávno vyhlášené jičínské gymnázium.

    Rozálie se pilně učila a byla nejlepší ze třídy. Učitelé si jí vážili a považovali. Po složení maturity ji ředitel Lepařova gymnázia nabídl, aby se stala profesorkou na domovské škole. Rozálie s potěšením přijala. Učila děti dobře, děti učení bavilo, svou učitelku měly rády.

    Po smrti byla Rozálie zvolena patronkou studentů, protože tehdejší gymnázium lepšího učitele, na kterého bývalí žáci nejvíce vzpomínají, nemělo. A jak se dostala do zahrady Lepařova gymnázia? Než zemřela, jeden ze slavných sochařů, bývalý žák paní profesorky, ji vytesal do kamene a věnoval škole. Vedení gymnázia sochu nechalo postavit do vlastní zahrady. Od té doby se k ní chodí modlit studenti, aby dostali lepší známky.

    Při jedné hodině slohu si studenti prošli školu od půdy po sklep. Upoutala je socha sv. Rozálie na zahradě školy. Udělali s ní rozhovor a věnovalí jí i následující modlitbu.

    Modlitba, kterou jsme vymyslely a která by mohla u sv. Rozálie zabrat:

    Sv. Rozálie, ochraň nás
    před zlobou profesorů
    a dopřej nám
    výborné známky.
    (chvalitebné, dobré ..nebo známky podle přání)
    Budeme se za to vroucně modlit.
    Ty, která vyslyšíš naše přání,
    moudrá a spravedlivá.
    Amen.

    Socha sv. Rozálie na zahradě gymnázia


    Svatá Rozálie

    Jaký byl Váš život?

    Byla jsem dcera sicilského hraběte Sinibalda. Když jsem byla mladá dívka, přijali mě v Palermu jako komornou u královny Markéty. Moc se mi tam nelíbílo a vstoupila jsem do kláštera. Po letech v klášteře jsem odešla a našla si tmavou úzkou jeskyni, která byla obrácena k moři. většinu času jsem trávila modlením až do roku 1180, kdy jsem zemřela.

    Proč jste se stala svatou?

    Věřící lid mě začal uctívat jako světici Bohem oslavenou a v době moru mě vzývalii, abych jim pomohla a já tak učinila. Za zázrak mě lidé začali nazývat svatou a r. 1630 mě papež Urban VIII. prohlásil patronkou města Palerma. Lidé mi také říkali přímluvkyně u Boha za odvrácení moru a nakažlivých nemocí.

    A proč jste se stala patronkou zrovna studentů?

    Protože si mě zvolili jičínští rektoři jako patronku gymnázia a protože si myslím, že zdejší studenti potřebují mou pmoc nejvíce.

    Proč máte tolik jmen?

    Já se jmenuje jen Rozálie a "CAESAREI SEMINARII GICZINI PATRONA" znamená, že jsem patronka císařského semináře. A rok 1704 je rok, ve kterém si jezuité pořídili mou sochu.

    Kolika studentům jsem pomohla při zkoušení nebo maturitě?

    Pomohla jsem několika studentům u maturity, kteří u mé sochy vyslovili srozumitelné přání. Těm, kterým nebyl rozumět, jsem pomoci ani nemohla.

    A chodí se k Vám modlit také profesoři?

    Profesoři se sem modlit nechodí, a i kdyby, tak bych je v zájmu bezpečnosti jejich kariéry nejmenovala.

    čtyři dívky z primy


    Rozálie, patronka studentů

    Štěpán Holas

    O soše svaté Rozálie

    Před rokem 1881, kdy se začala stavět nová budova gymnázia, byla na jeho pozemku krásná borovice. V té borovici sídlil duch stromů, jmenoval se Rozálie.

    Když se začalo stavět, musela se borovice pokácet. Rozálie se velmi rozzlobila a rozhodla se, že se pomstí. Po dokončení stavby se konečně začalo chodit do školy. První týden se nic nedělo, ale druhý týden začala Rozálie řádit. Brala žákům sešity a knihy, po nocích převracela lavice a špinila podlahy a zdi, čmárala po tabuli, jednou dokonce rozbila i okno, prostě dělala nepořádek. Školníkovi se to nelíbilo, protože musel všechno uklízet. Nejen ten první, ale i všichni další jeden po druhém dávali výpověď.

    Po čase už se v celém Jičíně nenašel nikdo, kdo byl chtěl na gymnáziu dělat školníka, a tak musel ředitel školy hledat i v jiných městech. Vybral si jakéhosi Brabůrka, který dělal učitele ve škole v Hořicích. Brabůrek brzy zjistil, že se ve škole dějí divné věci, a protože byl odvážný, rozhodl se, že té věci přijde na kloub.

    Jednoho večera, když byl ve škole sám, se schoval do jedné třídy a čekal. Po nějakém čase se pootevřely dveře a dovnitř vlétla Rozálie. Brabůrek počkal na příhodnou chvíli a hop a už měl Rozálii v pytli. Druhý den ráno přišel do ředitelny oznámit, že chytil toho, kdo zde dělal nepořádek. Když se ředitel dozvěděl, že je to duch, nevěděl, co dělat. Ani ředitel, ani žádný učitel, prostě nikdo nevěděl, jak ducha zneškodnit.

    Šli tedy k jedné jičínské babce kořenářce, která jim dala koření a řekla mu: "Toto koření hoďte o půlnoci na zahradě gymnázia na ducha a on zkamení, to je jediný způsob, jak ducha zneškodnit." Udělali, jak jim babka poradila a povedlo se. Rozálie zkameněla. Od té doby stojí na zahradě gymnázia dodnes.


    Kresba od K. Kousalové


    Petr Németh

    Socha sv. Rozálie

    Je to vlastně smutná historie. Rozálie byla vzorná studentka, která studovala na konci 17. století. Byla také velmi zbožná a ochotná každému pomoci. Studentům, kteří něco nevěděli, vždy ráda poradila.

    Jednou, když byl zkoušen jeden její spolužák, který nebyl přirpaven na hodinu dějepisu, opět ochotně napověděla. Spolužák, který nevěděl vůbec nic, nápovědu špatně pochopil. Když dostal nedostatečnou, vinu dával Rozálii. Rozálie z toho byla velice špatná, a tak nechtěla už nikdy nikomu nic napovědět. Studenti ji prosili, ale ona odmítala. A tak s ní nikdo už nekamarádil, přestali ji mít rádi, protože si mysleli, že je nafoukaná. Začali ji proklínat, bít,házet po ní kamení. A tak se stalo, že Rozálie zkameněla.

    Dnes stojí socha Rozálie v zahradě Lepařova gymnázia, stala se patronkou všech studentů, kteří se k ní chodí modlit za lepší známky.


    Štěpán Pokorný

    O původu naší školy

    Pro vysvětlení počátku a původu naší školy není možné se opírat o bytosti nadpřirozené nebo zázraky svatých. Důležitá jsou svědectví a fakta. Užitečný je rozbor názvů a pojmenování. Schliemann věřil Homérovi, když hledal Tróju. Nevšímal si přitom sporu bohyň o jablko, ale soustředil se na místopis, například jak daleko museli běžet Řekové ke svým lodím nebo kolik zákrutů řeky bylo k moři. A Tróju objevil.

    I u nás jsou pověsti přesně lokalizovány. A tak můžeme najít Vyšehrad, Tetín, Říp, Blaník, nedaleko Ústí nad Labem Stadice i s pluhem.

    Tak tedy oficiální název je "gymnázium", u studentů (vlastně ale i u dospělých) se říká "gympl". Slovo je to spíše německé. Uvažme, kdy vznikla škola. Ve 3. výroční zprávě 1997-1998 na straně 3 se uvádí, že v roce 1624 jako jezuitská kolej za A. z Valdštejna. V té době v našem kraji Prachovských skal bylo hodně loupežníků. Skoro každý hrad patřil loupeživému rytíři. Loupežníci byli pronásledováni a stíháni. Mezi tresty patřilo utínání rukou, hlav, čtvrení, lámání kolem odspoda nahoru a odshora dolů a vplétání do kola, natahování na skřipec a pobyt v hladomorně.

    Málokterý loupežník to vše přežil. A tak po nich zůstávali sirotkové. Tyto děti potom dávali na převýchovu do jezuitské koleje. A říkalo se jim gimplové nebo gimpláci. Podle německo-českého slovníku to znamená hýl, hejl. Ve slovníku "Malý Unikum" je vysvětlení ještě zevrubnější, výraz znamená také hlupák a lump.

    Jezuité byli velmi přísní, aby se jim podařilo loupežnické děti vychovat. Malí loupežnici byli tak natvrdlí, že se to přeneslo i do pravopisu a gimplové se začali psát s ypsilon. Loupežníci pak ani nečekali, až budou jejich děti sirotkové, a začali je přihlašovat už předem do koleje. Hezky to ostatně popisuje Karel Čapek v pohádce O loupežníkovi Lotrandovi. Počet loupežníků se ve zdejším kraji snižoval. Úspěchy školy byly tak veliké, že si toho všimli i spořádaní obyvatelé. A začali posílat své děti k zápisu na úspěšné gymnázium. Když byl zrušen jezuitský řád, nikdo již ani nechtěl vzpomínat na první studenty - gimply. Zůstala však přísnost, název školy a dnes již řídké průšvihy studentů. A tak nezbývá profesorskému sboru, když vchází do řvoucích poprázdninových tříd, než zvolat: "Tak pověst nelhala, jsou tam a čekají..."

    Prameny:
    K. Čapek, Druhá loupežnická pohádka
    J. Cimrman, Blaník
    Neubertovy nové slovníky: "Unikum"
    Malý německo-český slovník Unikum s mluvnicí, pravopisem a frazeologií, jakož i s časováním, skloňován a stupňováním každého německého slova, 3. vydání, 1940


    Michal Drobník

    O šipkách na půdě Lepařova gymnázia

    Když se roku 1883 postavilo v Jičíně nové gymnázium, bylo mnoho slávy až do té doby, než se zjistilo, že na půdě gymnázia mizí školníci.

    Jednoho krásného dne měl sám ředitel školy vyučovací hodinu. Studenti ho neposlouchali a stříleli po třídě prakem. Konečně zazvonilo. Studenti se rozeběhli po škole, ale ředitel byl tak šokován, že nemohl pustit ani křídu. A proto se šel uklidnit na půdu gymnázia. Když došel na půdu, najednou si vzpomněl, že tam mizí školníci. V tu ránu se před ním objevil duch. Napadlo ho, že je to duch muže, který byl pohřben při stavbě tunami písku a jeho tělo se už nenašlo. Chtěl ho zastrašit, a protože měl v ruce křídu, hodil ji po něm. Duch se křídy začal bát. Ředitel si toho všimnul a křídou popsal všechny sloupy. Duch se tak hrozně bál, až vyletěl komínem.

    Od té doby už ducha na půdě gymnázia nikdo nikdy nespatřil a školníci se přestali ztrácet. A jak plynul čas, čmáranice na sloupech dostávaly svůj tvar, změnily se v šipky, které ukazují, kde jaké věci na půdě jsou.


    Tereza Horčičková

    Žijí duchové?

    Kdysi dávno, když bylo ještě jičínské gymnázium v Balbínově ulici, byli tamní profesoři velice přísní a nejvíce přísný byl profesor Albrecht Mikulovský. Obávali se ho studenti malí i velcí, protože každý den zkoušel a psaly se písemky. Nejvíce přísný byl u maturit. Student Antonín Mikulášek se ho tak bál, že u maturit propadne, až zalezl na půdu školy a tam si chtěl vzít život. Z rozrušení nakonec usnul. A protože byl unavený, spal dlouho. Druhý den zavládlo u maturit zděšení, že Antonín nepřišel. Spolužáci ho všude hledali, ale marně, nikde po něm nebylo ani stopy. Strach o něj měl i pan profesor Mikulovský. Pan profesor si uvědomil, že na studenty nebyl příliš hodný. Šel tedy přemýšlet na půdu. Jaké bylo překvapení, když tam našel spícího Antonína v koutě. Antonín se probudil, lekl se a začal brečet. Pan profesor ho uklidnil a řekl mu, že zkusí přemluvit maturitní komisi, aby Antonína dodatečně vyzkoušela. Všechno nakonec dopadlo dobře. Pan profesor za pár let zemřel, ale jeho duch pomáhá studentům dodnes. Duch se přestěhoval i do nové budovy gymnázia v Jiráskově ulici.

    Když si položíte otázku, proč například zazvoní uprostřed zkoušení žákovi, který má dostat nedostatečnou, nebo proč profesor onemocněl před čtvrtletní prověrkou, tak po přečtení této pověsti na to znáte odpověď. Byl to duch profesora Mikulovského, který se omlouvá, že byl přísný na studenty. Pokud půjdete náhodou pozdě večer kolem Lepařova gymnázia, třeba uvidíte, jak se objevuje postupně světlo ve všech třídách. To si duch pana profesora čte v zapomenutých učebnicích a sešitech, aby mohl studentům druhý den napovídat.


    Kresba od Z. Procházkové


    Lenka Köstingerová

    Červený diamant a kamenný lev

    V době, kdy byl ředitelem Lepařova gymnázia František Lepař, žila v jednom z domů na Valdštejnově náměstí dívka Adriana se svým otcem a služebnou. Jednoho dne se otec roznemohl. Na smrtelném loži pravil své dceři: "Dám ti tento červený diamant, který nosí štěstí, ale pamatuj, nikdy ho s nikým nevyměňuj, i kdyby ti sliboval hory zlata, jinak zahubíš sebe i toho, kdo ti bude v tu chvíli nejbližší. Sbohem a měj se co nejlépe."

    Tak domluvil a zemřel. Adriana ještě dlouho plakala. Služebná ji uklidnila a odvedla do jejího pokoje. Adriana vzala diamant na stříbrném řetízku a navlékla si ho na krk. Diamant stále nosila a opatrovala jako oko v hlavě.

    Ode dne, kdy její otec zemřel, uplynul rok a Adriana se rozhodla, že půjde dát svému otci a matce květiny na hrob. Když odcházela ze hřbitova, šla v zamyšlení, kam ji nohy nesly. Ze snění ji probudil skřehotavý hlas. "Co pohledáváš v mém lese?" Otočila se a spatřila ošklivou babiznu. V ruce držela pevný a tlustý provaz, na kterém měla přivázané malé lvíče. Nejdříve se tvářila nepřátelsky, ale když uviděla diamant, trochu zvlídněla: "Měla bych na tebe poslat svého lva, aby se trochu najedl, ale zachránil tě tento červený diamant, co máš na svém krku. Jestliže mi ho dáš, ušetřím tě smrti a daruji ti toto krásné lvíče."

    Adriana s nemohla rozhodnout. Nechtěla zemřít, ani porušit otcovo přání. Nakonec souhlasila. Malé lvíče se jí velice líbilo. Moc se jí nechtělo domů, a aby očistila svědomí, šla do parčíku Lepařova gymnázia. Když se pomodlila u sochy sv. Rozálie, náhle usnula i s lvíčetem. Večer se po ní služebná sháněla, ale nikde ji nemohla najít. Řekla si tedy: "Ráno moudřejší večera." A šla spát.

    Když šli studenti ráno do školy, tak se velice podivili, když uviděli kámen, který se podobal lvu. Služebná se šla podívat s domněnkou, že je Adriana už doma, do jejího pokoje. Avšak Adriana nebyla tam ani nikde jinde. Možná se ztratila, možná ji někdo unesl. Jediný, kdo ví, co se ten večer stalo, je svatá Rozálie, ale ta nic nepoví. A červený diamant, ten leží někde pod Jičínem a hlídá ho stařena s velkým lvem.


    Jakub Šmíd

    Rukavička

    Je noc. V ulicích se rozvaluje hustá mlha, která se přivalila od moře. Ve druhém patře ve starém oprejskaném domě na rohu 35. ulice a 4. avenue práskly dveře. J. měl dneska špatný den. Ten případ zabitého řezníka dodělal už před dvěma měsíci a od té doby neměl žádný nový případ. A aby toho nebylo dost, tak ještě našel tuhle dámskou rukavici, když šel včera nalitej od "Joeho". "Hm, fajnová věcička, žádnej lacinej šmejd, co nosej zdejší holky. Zajímalo by mě, co dělala taková bohatá slečinka v takovýhle čtvrti," pomyslel si J., "ále co, stejně už se nezavadil vo pořádnou práci dlouhý tejdny, tak ty ženský alespoň vrátím tu rukavici, třeba mi z toho něco kápne."

    Druhý den ráno. J. má dnes výjimečně dobrou náladu, a tak hned ráno vyrazil k "Joeovi", jestli místní bezdomovci něco nevědí. Ve 34. ulici je jak po vymření, jen u vchodu do baru leží dva somráci. J. se jednoho z nich zeptá: "Hej B., neviděls tady náhodou v poslední době nějakou nóbl slečinku?" "Ne," odpoví B., "ale zkus se zeptat tady C. Třeba něco ví." Věděl. J. zjistil, že před třemi dny tu bylo pěkně rušno. Nějací dva chlápci tu prý honili pěknou kočičku. Pár zdejších chlapů se ji prý snažilo chránit, ale dostali pěknou nakládačku. Od P. J. zjistil, že ty dvě gorily odjely v nějakém cizím bouráku. Zvláštní znamení: růžová barva. "Snadná práce," pomyslil s J. poté, co měl hovor se S.. S. je policajt, a právě od něj J. zjistil, že růžový auto jezdí po městě jen jedno jediný. Jeho majitelem je jakýsi pan H. z West Hills. Na J. už dneska bylo práce ažaž. Za slečinkou zajede zítra a to byl v tom byl čert, aby z ní nedostal pár babek.

    Třetí den dopoledne se J. vydává na cestu do West Hills. Pod kapotou vesele burácí motor a J. má dobrou náladu. Už dlouho J. neměl tak dobrou náladu jako dneska. Připadá mu, jak by se všechno smálo. Dokonce i policajti.

    Když J. dojel na adresu, co mu dal S, trochu se zarazil. Místo udržovaného luxusního domu před ním stojí stará polorozpadlá barabizna, ne nepodobná středověkému hradu. Poté co J. zabušil na masivní dubové dveře, musí čekat téměř čtvrt hodiny, než mu otevře seschlý sluha s nepřátelským pohledem.

    "Brej. Tady sem našel tuhle rukavici, tak du, jestli náhodou není někoho, co tu bydlí... Já jen jestli bych moh dostat nějaký nálezný, nebo tak něco," povídá J. Sluha chvíli mlčí, pak se mlčky otočí, zajde do domu a po pár minutách se vrátí s balíčkem bankovek v ruce. Podá peníze J., řekne něco na způsob, že slečna děkuje, a bouchne dveřmi. J to sice trochu zarazilo, ale co, hlavně že má v kapse prachy, možná až moc peněz za jednu rukavici. Celou cestu domů je J neklidný, má neodbytný pocit, jako by ho někdo sledoval.

    Čtvrtý den. J. probudí zvonění telefonu. "Nazdar J., tady S. na pitevně nám leží něco, co by tě mohlo zajímat. Stav se za mnou." J. se hned vydal na cestu.

    "Dneska ráno ji našel jeden chlápek. Šel si zaplavat a našel ji pod útesem." "No a? Každou chvíli najdou někde nějakou mrtvolu," povídá J. "To jo, ale ne každá má rukavici jen na jedný ruce. Podívej." Byla to přesně stejná rukavice jako ta, co J. našel před čtyřmi dny. Až na jeden malý rozdíl. Tahle byla na opačnou ruku.

    Cestou domů musel J. pořád myslet na tu zabitou slečinku. Nakonec se J. rozhod. Dneska v noci zajede k tomu divnýmu domu a zjistí, co se to tam vlastně děje.

    Noc je chladná, a tak se J. na cestu pořádně oblékl. V ulici je strašidelné ticho. J. se pomalu vplíží do zahrady tajemného domu. J. rychle pebíhá mezi stromy, až se dostane za dům. Všude je tma, jen v jednom okně v přízemí pobíhají dva chlapi a něco na sebe křičí. J. je zvědavý, o čem se asi baví. Připlíží se blíž k domu, aby lépe slyšel. J. stojí pod oknem. Teď slyší perfektně, ale zase nic nevidí. Všimne si hromady beden u zdi pár metrů od něj. Jednu si přitáhne. S bedýnkou pod nohama už J. vidí mnohem lépe. Ty dva chlapi se hádají o nějaký zásilce. Asi jde o drogy. Hádka právě vrcholí. "Cvak," zve se za J. klapnutí pojistky. J. se pomalu otočí. Dívá se do hlavně "pětačtyřicítky". "Do prdele," pomyslí si J., "tak bude na světě zase o jednoho špatnýho detektiva míň." Poslední věc, kterou J. slyší, je zvuk výstřelu.

    O pár dní později bylo nalezeno tělo neznámého muže. Tvář měl zohavenou od výstřelu a v kapse měl dámskou koženou rukavičku.


    Kresba od Moniky Tlákové, Tercie B


    Vlastimil Fišar

    Pozdrav jičínskému gymnáziu

    (úryvek z dopisu pro časopis Študák, 1988)

    Važte si každého dne ve škole, učte se dosyta, učíte se pro sebe! A učte se víc, než od vás naše škola chce! Neučte se pro svůj okres nebo kraj, učte se nejmíň pro celou naši zem, ale učte se pro Evropu, víte, dnes děti z malých evropských zemí jezdí po maturitě do Ameriky, do Japonska, do Austrálie, dneska je svět sám sobě blíž než před padesáti lety a tuhle možnost cítit svět v celku a podle toho se o všecko zajímat vám závidím a přeju. Učte se řeči, především anglicky. Evropané, Rusové, Japonci, Číňané, všichni mluví anglicky.


    Kresba od stud. Hendrycha, Tercie B


    Část redakce Novin Lepařova gymnázia


    Nejdřív učení, potom zábava - aneb jak dopadla pouť na konci školního roku 97/98

    Dne 29. června, krátce po deváté hodině, začala na školním dvoře a hřišti pouť. Např. sekunda si pro studenty LG připravila cukrárnu a kvíz Járy Cimrmana, tercie A módní přehlídku, ve které předváděli růst člověka od batolete až po smrt, 4.A pak soutěž s názvem "Zlatý Gebi". Výsledky anket, ze kterých se soutěž skládala, dopadly dost překvapivě (někdy opravdu v duchu cimrmanovském):

    Nejpřitažlivější profesorka: Horáková

    Profesorka s nejlepším účesem: Řídký

    Nejaktivnější profesor: Fejk

    Nejoblíbenější profesor: Šolc

    Výjimečné na všem bylo to, že se neplatilo penězi, ale žetony. Žeton se mohl vyhrát při sportovní nebo vědomostní soutěži.

    K výborné atmosféře přispěl i pan Hochman, který se svým kamarádem Ronym hrál a zpíval písničky z let minulých a současných.

    Počasí bylo víc než příjemné. Svítilo sluníčko a na obloze nebyl ani jeden mráček. Co víc si studenti LG mohli přát?

    Klára Pechočová

    Z poutě na zahradě gymnázia

    Z poutě na zahradě gymnázia

    Pzn. red.: Čtenář opravdu nemá vidění. Je jaro 1999. V onom cimrmanovském duchu, v němž se nesla soutěž na školní zahradě, se tento příspěvek zatoulal do nitra sešitů a vynořil se po vánocích. Řekli jsme si, že je škoda ho vyhodit, pouť byla opravdu vydařená. Ostatně prázdniny se zase blíží.


    Zásluhou profesora Trojana a Gottharda Smolaře byla na jičínském gymnáziu zavedena již od r. 1906 praktická cvičení přírodopisná, fyzikální, astronomická a snad ještě jiná, která byla vyučujícími dobře koncipována a dobře prováděna. Když jsem přišel na vysokou školu a zažil, že tam byla některá praktická cvičení velmi odbývána, uvědomil jsem si teprve hodnotu a zásluhu našich některých středoškolských učitelů. Profesor Trojan zřídil na hlavním náměstí v Jičíně v empirové vysloužilé kašně meteorologickou stanici pro jičínské občany, vybavenou též termografem a barografem, kterou po desetiletí udržoval v chodu a v dobrém stavu. V dobách, kdy ještě neexistovalo každodenní hlášení meteorologických dat, jak jsme nyní na ně zvyklí z radia a televize, bylo osobní odečtení meteorologických dat pro nás užitečným poučením, pro které jsme nelenovali si zajít skoro denně na náměstí.

    Ze vzpomínek prof. A. Fingerlanda


    nepublikovaný text

    Vladimír Carda

    Oslavy Lepařova gymnázia

    (z článku Gymnázium v letech 1994 až 1999)

    Chceme změnit profil absolventa, který je v současné době zahlcen faktografickými vědomostmi, ale málo je umí aplikovat. Je to pozůstatek dřívějších školských systémů, které bohužel stále přetrvávají, a to i na vysokých školách, kam naši studenti směřují. Myslím si, že celé naše školství čeká ještě jedna revoluce, revoluce v celém přístupu k informacím, kdy se student nebude muset "šprtat" zbytečné faktografické podrobnosti, ale bude mít ucelené názory na určitou problematiku a podrobnosti si bude vyhledávat v odborné literatuře nebo třeba na Internetu. Učitel tak bude především laskavým průvodcem v tomto světě informací a ne pouze zlým examinátorem zprostředkovaných vědomostí, jak to mnohdy je v současnosti. K tomu bude však třeba změnit celou vzdělávací koncepci, včetně studijních programů gymnázií, maturitních zkoušek a přijímání na vysoké školy. To vše nás v příštích letech čeká a my chceme být na tyto změny připraveni již dnes, abychom uhájili dobré jméno naší školy, našeho gymnázia, které se tak významně svými absolventy zapsalo do historie nejen našeho regionu, ale celé naší republiky.


    Noviny Lepařova gymnázia