1. část

Vítání jara

Den před jarním slunovratem se scházejí lidé, kteří si chtějí připomenout staročeské předvelikonoční zvyky tradičním vynášením zimy a smrti z vesnic v podobě
slaměné postavy, které se říká Morena. Takovou Morenu měli i v sobotu 20. 3. u Úlibického potoka v Kacákově Lhotě.

Ti, kteří se nemohou dočkat jara a chtějí si jarní počasí sami zajistit docela osvědčeným způsobem, se sešli ráno u Úlibického potoka za účelem vymýcení zimy.

Tam se jali hledání schované Morany. Po docela dlouhé chvíli se našla a po důkladném prohlédnutí ji lidé s chutí zapálili.

Kolem krku měla věnec z vyfouknutých vajec a namalovaný obličej se jí stahoval do ukrutného úsměvu.

Když se trochu rozhořela, tak všichni sledovali, jak padá bezmocně z mostu. A když už mizela v dálce, tak jí lidé aspoň zamávali, protože nikdo neznal nějaké říkadlo nebo písničku, která by se k té situaci hodila. A všichni popřáli šťastnou cestu do Severního moře, i když kdo ví, kam ústí ten potok.

Moc se jim to vítání jara asi nepovedlo, protože odpoledne sněžilo a nedalo se jít ven.

Podle zprávy P. Škrhy připravily Lenka Kaizlerová, Petra Kudrnová, Jitka Morávková, Dominika Tobiášová


Naladění na jaro

Jestli jste si všimli, jaro je tady. A pokud jste si nevšimli, tak si teď ti gramotní třeba povšimnou.

Lidi můžeme rozdělit podle toho, jak se na jaro těší nebo ne. Můžeme je taky rozdělit tak, že vybereme ty, kteří se na velikonoce připravují až s horoucí lásku a ty, které o velikonocích najdeme u televize konzumující programy rozmanitých druhů. Ale tady jsou hlavní dvě skupiny:

Jak to vidí:

OPTIMISTA:

Začíná nejkrásnější období... jaro. Ptáci začnou zpívat a bude opět teplé počasí. Květiny rozkvetou do různých barev a tvarů. O velikonocích nám beránek přinese různé sladkosti a také dostaneme od kluků jemně pomlázkou. A po jaru bude léto, další krásné období.

PESIMISTA

Zase to jaro. Znovu začne ten kolotoč. Na kole do školy, rytí v jílovité půdě zahrádky a spánek, který ruší jenom dědek odvedle, sestrojující určitě vynález zkázy. Až půjdu na jarní procházku, bude mít moje alergie na pyly vládu nad mým nosem. Jediná světlá stránka jsou jarní prázdniny. Ale ty jsou jen týden.

Lenka Kaizlerová
Petra Kudrnová
Jitka Morávková
Dominika Tobiášová


Anekdoty

Profesor vysvětluje obsah slova podvod. Když skončí, vyzve děti, aby uvedly nějaký příklad. Hlásí se Tonda: "Podvod by, prosím, byl, kdybyste mě nechal propadnout."
"Tomu nerozumím." "Říkal jste přece, že podvodu se dopustí ten, kdo například využije nevědomosti jiného, aby mu způsobil škodu."

"Pane vrchní, co je to za obsluhu! Objednal jsem si minutku a už tu čekám půl hodiny!"

"Představ si, na naši zahradu přišli archeologové, chvíli kopali a pak našli kostru římského vojáka!"
"A už jsi mimo podezření?"

Zákazník u holiče po sedmém říznutí břitvou:
"Pane mistr, já jsem chtěl oholit a ne abyste mě pitval."

Jeníček s Mařenkou přijdou k perníkové chaloupce. Z okna vyhlédne ježibaba a zavolá:
"Mařenko, pojď si uloupnout sladkého perníčku!"
"Nemůžu, držím dietu."


Noviny LG nominovány na Jivínského Štefana

Čtenářům Novin LG je známo, že Jivínský Štefan je takový jičínský Oskárek, zkrátka ocenění za kulturní počin roku (původně) či kulturní činnost s regionálním významem (dříve když se řeklo regionální, tak se myslelo "jen" regionální, nedosahující většího významu než místního, dnes to chápeme obráceně, klademe důraz na vztah k našemu kraji, sepjetí s ním atd.). Jak říká Prochor, je to "samozvaná" komise, zkrátka celá akce, běžící letos již třetím ročníkem, vznikla jako občanská aktivita, chcete-li. Vedle vyzdvižení toho, co se zdá jakkoli výjimečné, pozoruhodné či mimořádné v oblasti místní a regionální kultury má (a má mít) i ten význam, že se tam sejdou všichni, kdož něco dělají. Původně to měla měla být také trochu sranda (viz určený den 25. únor), ale od toho bylo velmi rychle upuštěno.

Sranda to ale nicméně trochu je, ježto se tentokrát Štefan uděloval v novopackém pivovaře, místě křtěném vodou bláznů (což je nám sympatické). Jedním ze třech, kdo si letos odnesl dřevěnou figuru (autoři jsou manželé Lhotákovi) byl fotograf a novinář Pavel Charousek, jemuž byl udělen za cyklus Češi Českého ráje. To nás zajímá, protože se jeho tvorby v jeho počátcích účastnili rovněž studenti gymnázia a jednotlivá čísla souboru zveřejňují Noviny LG. Pavel Charousek v současnosti pobývá na škole se záměrem nafotit studii o životě studentů. Jedním z jejích výsledků bude plakát, který připravuje LG ke svému letošnímu výročí. Celoživotního Štefana letos obdržel pan profesor Vladimír Úlehla. V nejstručnějším výčtu: Jeden z iniciátorů občanského sdružení za záchranu lodžie, účastník festivalových příprav, autor několika příspěvků do připravovaného sborníku LG k výročí. Jeho žena Eliška, profesorka francouzštiny a výtvarné výchovy, vedla po léta na LG výtvarný kroužek, jehož členové navštěvovali známé výtvarníky a vyvíjeli vůbec bohulibou činnost.

To, že Noviny LG byly rovněž nominovány a ocitly se tak v jedné řadě s těmito pozoruhodnými lidmi, těší a zavazuje.

Jan K. Čeliš


Úspěch pro Lucii Pírkovou

Pohádku naší studenty Lucie Pírkové "O chamtivém sedlákovi" jsme v Novinách LG otiskli jako jednu z nejpěknějších v loňské literární soutěži JMP. Podobného názoru byli i redaktoři z časopisu Moje pastelka, protože tuto pohádku, ještě i s pěknou ilustrací, otiskli v čísle 11, roč. 1998/1999, na straně 4. Lucie Pírková byla odměněna i pěknou knížkou, totiž pohádkou V. Klimtové "O statečném skřítku".

Noviny LG to považují za pěkný úspěch a Lucii blahopřejí.

-red-


Jičín - město pohádky 1999

Ze schůze přípravného výboru přinášíme: Tentokrát je festival věnován námětu "kniha" a jeho motem je "poselství", tj. soustřeďuje se na specifický druh sdělení, které kniha představuje, ale taky na možné podoby knihy. To druhé konkrétně znamená, že se např. připravuje "výroba knih" - školáci si přiblíží představu, jak se vlastně kniha dělá, protože si budou moci sami vyzkoušet tisk, výrobu papíru či vazbu (tj. bude to workshop), nebo třeba výrobu hliněných destiček, jak ji dělali staří Sumerové. Kolem tradiční podoby knihy, ale i její podoby podle vlastní představy (říká se tomu autorská kniha), se budou točit aktivity těch, pro něž se festival chystá - pro děti a mládež -, ale i přizvaných: pro gympláky by mohla být zajímavá výstava Jana Činčery (přední pražský výtvarník papíru), kterého bychom rádi pozvali i na gympl.

Dramaturgie festivalu není ještě se vším všudy hotová (ostatně předchozích pár řádek nemůže ani zmínit všech více než padesát připravovaných pořadů), nicméně předpokládáme, že i na gymplu se bude dít více než loni. Jedná se o literárním minisympóziu, v aule gymnázia pravděpodobně bude Abeceda, divadlo neslyšících JAMU, studenti se budou podílet jako porotci literární soutěže, určitě se opět zapojí v Pohádkových novinách a informačním servisu, je tu nápad předčítat dětem z jiných škol pohádky atd..

Příště více.

Jan K. Čeliš


Lepácké přežblebty

(tentokrát ze třídy)

Tak, kdepak mám X? Ta se radši zašila na službu, co, aby nemusela být zkoušená?!
Ona byla dlouho nemocná, pane profesore. Přece byste ji nezkoušel.
To bych teda zkoušel!
Vás, pane profesore, ale přece také nikdo nezkouší.
To byste se divili, jak mě pan ředitel někdy zkouší.

Co ty, Ríšo, máš to mezi dvě až tři?
No, tak tu jedničku bych si teda vzal.
Co tě nemá! Takovou známku ve spojitosti s tvým jménem ani neznám!

Já jsem na vás ještě hodnej, protože u zkoušení se vás ptám na to, co víte, kdežto kdybych se vás ptal na to, co nevíte, to by se hnedle známky posunuly!!!

Teoreticky mi do toho nic není, ale zkoušet budete až příští hodinu, viďte?
Páťo, ty se dej na práva a dělej advokáta chudejm!

Přelož: Je neustále nemocný.
Er ist ehm...,ehm...
Neustále, pořád, jakoby průbežně, no tak!
Er ist durchfall (průjem) krank.
(Správně: Er ist laufend krank)

Na psychiatrii jsou dnes do 3 hodin. Kdyby sis potřeboval odejít, beze všeho...

Tak kdopak sem půjde. Ukažte se, musím vybrat nějakýho optimistu, abych mu aspoň na celej den zkazil náladu...
My jsme tady ale samí optimisti, pane profesore!
No jo, optimisti jsou jen lidi, co mají nedostatek informací.

Hodně zábavy při čtení dnešních výroků a přežblebtů! (určitě se najdete)


Galerie LG

1.Příjmení,jméno: Mgr. Chlumský Miloš

2.Bydliště (obec+čtvrť): Jičín - Nové město

3.Věk,znamení,datum narození: 35, Vodnář, 3.únor 1964

4.Rodina: manželka Alena, dcera Šárka (6let)

5.Oblíbená hudba: R.E.M., Mňága a Žďorp

6.Oblíbený lit. žánr,autor: literatura faktu

7.Oblíbené jídlo: smažený sýr a hranolky

8.Oblíbená barva: tyrkysová

9.Oblíbené zvíře: pes, který nekouše (a když, tak jen ty, co si to zaslouží)

10.Oblíbená známka: modrý Mauricius

11.Oblíbený umělec či vědec: holandský malíř Hieronymus Bosch

12.Přežblept: Toho bohdá nebude, aby český král v boji nepadl. (oblíbený, ale ne vlastní, od maturantky v roce 1993)

13.Vlastnost: tolerance a lidská slušnost

14.Věta: Nebát se a nekrást.

15.Přání pro studenty: Aby co nejdříve pochopili to, co už věděli staří Řekové: "Ne pro školu, ale pro život se učíme."


Úspěchy atletek na přeborech ČR

Z družstva atletek LG letos nejlépe zabodovaly dvě jeho členky.

Petra Šindelářová se stala přebornicí ČR starších žákyň v sedmiboji. Její výkony:

60 m překážek – 9,26 sek
výška – 174 cm
koule – 11,11 m
dálka – 520 cm
800 m – 2:28,48

Uspěla i na přeboru ČR jednotlivců, kde ve výšce výkonem 170 cm obsadila 2. místo a v běhu na 60 m překážky byla třetí.

Veronika Plesarová se stala jednak krajsou přebornicí na 800 m a v běhu na 300 m byla druhá. Na přeboru ČR obsadila 3. místo v běhu na 800 m - 2,23:79 min a stejnou, tedy bronzovou medaili má ze štafety 3x300 m.

Úspěšná byla i Eliška Stará, která obsadila v běhu na 400 m 6. místo v republice, a konečně připomeňme i 14. místo Honzy Macha na 3000 m.

Jarmila Jenčková


Jana Bydžovská

Krásný den

Dnes by měl být krásný den. Nad městem svítí slunce. Ohřívá Atlasovi záda. Paprsky ho lechtají na ramenou. Atlas stojí na bráně do zahrady. Záda má shrbená. Hlavu sklání až k hrudi. Dnes se nedívá na město. Nesleduje návštěvníky zahrady. Nebaví ho to. Nedokáže se už radovat. Cítí se starý a unavený. I Země se u teď zdá ošklivá. Válí se mu po zádech. Nepříjemně ho pálí. Ti blázni už zase válčí, nadává těm na Zemi Atlas. doufá, že brzy přestanou. Výbuchy a požáry na Zemi ho bolestivě zraňují. Ramena má jednu spáleninu. Černá záda jsou posetá jizvami.

Chytá ho křeč. Jeho ruce jsou jako z kamene. Přestává cítit i šíji. Dnes je den k nepřečkání. Cítí se unavený a starý. Atlas prosí návštěvníky o pomoc. Lidé si Atlase jen prohlížejí. Obdivují jeho sílu. Copak mě neslyšíte? Ne. Lidé nedokáží naslouchat. Ti mu nepomohou. Nechtějí a nemohou. Atlas vzpomíná, jak byl mladý, plný síly. Země byla nová, bez života, bez válek. Oh, tehdy byl krásný život. Co se stane, jestliže Zemi na chvilku položí? Ale kam by ji měl dát? Na zdi pro ni asi není dost místa. Mohl byl ji poškodit. I myšlenka na to ho děsí. Ti na Zemi si sice ničeho neváží. Ale Atlasovi na nich velmi záleží. Oni ho zraňují. On je miluje.

Atlasovi podklesávají kolena. Nemá sílu stát. Na chvilku si klekne. Snad si trochu odpočine. Cítí se starý a unavený. Opatrně překuluje Zemi na ramenou. Uvolňuje jednu ruku. Snaží se ulevit i druhé. Země leží jen na jeho širokých zádech. Atlas se cítí ještě slabší. začíná mít závrať. Hlava se mu točí. Na tvářích ho studí pot. Zemí teď otřásl další výbuch. Byl větší než ty předchozí. Plameny Atlase spálí. Bolestí ucukne. Země padá z jeho ramen. Ach bože! Rozbíjí se na malé kousíčky. Sbíhají se lidé. Co se stalo? Viděl někdo, jak to spadlo? To je škody! Budou muset koupit novou sochu, když se tahle stará rozpadla. To zase bude stát peněz.

Atlas leží. Na zem dopadly jeho slzy. Už nedokázal vstát. Byl příliš starý a unavený.



Tento
obrázek a další na jiných stránkách jsou reprodukce kreseb z klauzurní práce Roberta Smolíka, absolventa LG a dnes studenta 3. ročníku scénografie pražské AMU (katedra alternativního loutkového divadla), na zimní semestr 1998/1999 na téma hudební nástroje jako masky pro dílo Sergeje Prokofjeva Péťa a vlk.


Češi Českého ráje

Karol Bílek je jeden z nejrenomovanějších českorajských historiků. Zámek Staré Hrady u Libáně se stal díky němu a jeho manželce Evě vyhledávaným kulturním stánkem regionu.

Ani někdy nevím, co dřív, říká "okresan" Bílek

Karol Bílek (1939 v Mladé Boleslavi) žil od dětství v Sobotce. A jak říká, už na základní škole mu bylo jasné, že jeho životním osudem bude historie. Chtěl se stát učitelem, na jedenáctiletce v Mnichově Hradišti však nahlédl do práce v okresním a městském archivu a to definitivně rozhodlo. "Všichni mi navíc říkali, že jsem moc hodný na to, abych byl dobrým kantorem, a tak jsem šel na archivařinu," říká. A archivnictví na pražské filozofické fakultě skutečně v roce 1961 úspěšně absolvoval. To už byl naplno zapojen do kulturního života v Sobotce: Na částečný úvazek vedl městský archiv, hrál ochotnické divadlo, provázel turisty na Humprechtě. Po vojně nastoupil jako ředitel jičínského okresního archivu. Zažil tu několik stěhování, než archiv získal definitivní sídlo v jeřickém zámku. Karol Bílek pracoval jako ředitel okresního archivu od roku 1964 do roku 1970, kdy musel z politických důvodů odejít. Oficiálně se tomu říkalo snižování počtu pracovníků. "Bylo to celé velmi kuriózní," říká. "Když Dubček přijel v osmašedesátém z jednání v Moskvě, měl jsem neodbytný pocit, že mu musím nějak výrazně pomoci. A tak jsem šel na stranický sekretariát a vyplnil přihlášku do strany. Byl jsem tedy dokonce víc než rok řádným straníkem. Bylo nás tehdy takových víc. Když jsem byl v roce 1970 u prověrkové komise a soudruzi se mě zeptali, zda souhlasím s 2000 slov a já jim řekl, že až na pár slov ano, vytáhli ze šuplíku předem vypracované rozhodnutí já z archivu vyletěl."

Z počátku si myslel, že se přece jen uplatní v oboru. Nevzali ho však v turnovském muzeu, kde měl místo původně slíbeno, ani nikde jinde. A tak se po dvou měsících, kdy brigádně provázel turisty na Kosti, stal nočním hlídačem ČSAD v Sobotce. Někdy v polovině následujícího roku za ním přijeli z Památníku národního písemnictví v Praze a nabídli mu čtvrtinu úvazku na odloučeném pracovišti ve Starých Hradech. "A tak jsem začal cestovat mezi Sobotkou a Starými Hrady," říká Karol Bílek, "v noci v ČSAD a přes den v archivu. Ona tehdy v pražském ústředí Památníku pracovala velmi vybraná společnost. Byl tam například budoucí ministr obrany, kancléř a velvyslanec v Moskvě Dobrovský, pracoval tam budoucí mluvčí Charty filozof Hejdánek a další."

Od února 1972 se Karol Bílek stal řádným zaměstnancem depozitáře Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. A i když vykonával vedoucí funkci, byl jako vedoucí uváděn někdo jiný. Jeho jméno se tehdy nikde oficiálně nesmělo objevit. I těch pár článků pro regionální noviny raději "podepsal" někdo jiný. Stejně tak nesměl působit ani v sobotecké kultuře - a přitom to byl právě on, kdo stál v roce 1964 u zrodu Zpravodaje Šrámkovy Sobotky, na svoji dobu velmi oblíbené liberální tiskoviny. Nesměl být ani kronikářem, ani soboteckým archivářem. Normalizační režim byl důsledný. A tak mu "zbylo", naštěstí, jen archivnictví. A to je pevně spjaté se starohradským zámkem, původně komunisty určeným k demolici. Nebýt místního učitele Holmana, který spolu s několika důchodci a dalšími nadšenci začal za minimální finanční podpory zdevastovanou stavbu opravovat, určitě by se tak stalo. Postupně, za mravenčí práce desítek lidí z blízkého i dalekého okolí, se zámecké budovy opět zaskvěly novými fasádami, vznikaly nové prostory. Mezi nimi i ta, která získala Starým Hradům největší renomé - výstavní síň. Od roku 1975, kdy byla galerie otevřena, do konce loňského roku (1996) se zde uskutečnilo 234 uměleckých výstav, koncertů, setkání a besed. Dodnes sem jezdí věhlasní umělci recitovat, uvádět výstavy, či jen tak si popovídat za symbolický honorář sestávající z kávy a koláče. Jako by tak spláceli ty stovky hodin, které tu prostí lidé z okolí zdarma odpracovali, aby ten "svůj" zámek zachránili. Po celá léta kulturní akce dramaturgicky připravoval právě Karol Bílek spolu se svojí druhou manželkou Evou. Ta na zámku začala pracovat ještě jako studentka v roce 1973, natrvalo potom od roku 1980. "Myslím, že se splnilo to, co si pan učitel Holman přál", říká Karol Bílek. "Co by bylo se zámkem, kdyby nesloužil lidem, říkal, a proto se při výběru vystavujících umělců koncertů a besed snažíme, aby sdělené bylo co nejvíce přijatelné i pro obyčejné lidi, kteří si zámek vlastnoručně opravili. Jsme rádi, že právě oni tvoří víc než třetinu návštěvníků. A chodí jich sem na vernisáže nebo besedy opravdu hodně. Nikdy nezapomenu na rekordní účast 450 lidí. Samozřejmě, že jsme měli občas i politické potíže. Vystupovali tu lidé, kteří jinde takzvaně nesměli, v roce 1986 jsme zavedli tradici prvomájových recitačních odpolední, když jsme pozvali dceru Jaroslava Seiferta, který ten rok zemřel. Jen nám v době podepisování - ať už Charty nebo Několika vět - všichni říkali: Vy proboha nic nepodepisujte, ať máme kam jezdit."

Po roce 1989 byl Karol Bílek, který v listopadových dnech aktivně vystupoval v tehdejším Občanském fóru v Libáni, kooptován jako předseda kulturní komise na Okresní národní výbor v Jičíně. A už se funkcí nezbavil. Po rozpadu Občanského fóra se stal předsedou Okresní rady Občanského hnutí, od vzniku Pekařovy společnosti Českého ráje pracuje - už opět veřejně - i na poli historickém. Od roku 1995 je předsedou Společnosti. Podílí se na činnosti celorepublikového Historického klubu, je členem vědecké rady Památníku národního písemnictví. Od podzimu 1990 je starostou obce Sedliště, kde se rodinou žije, a okolní obce zastupuje v okresním shromáždění. V posledních letech také znovuobnovil násilně zpřetrhanou spolupráci s kulturním děním v rodné Sobotce, píše do celostátních i regionálních tiskovin, v nichž některé rediguje. "Ani někdy nevím, co dřív," říká. A k tomu všemu práce v Památníku, která je mu vším.

"Starohradský zámek je jediným venkovským depozitářem Památníku národního písemnictví," uvádí. "Máme tu uloženo celkem 23 133 archivních kartonů. Jsou zde shromážděny písemnosti spisovatelů, básníků a dalších osobností naší kultury. Naším úkolem je uchovávat a zpřístupňovat tato zajímavá svědectví o naší minulosti veřejnosti, poskytovat kvalifikovanou pomoc badatelům, zodpovídat dotazy, publikovat studie, připravovat zajímavé pasáže z korespondence slavných pro odborné semináře a mnoho další, na první pohled možná nezajímavé práce. Víte, já mám tuto práci jako koníčka, nepamatuji se, že bych si v posledních letech vybíral dovolenou, až tím možná rodina trpí. Je pro mě fascinující poznávat osobnosti pomocí jejich korespondence, úvah nebo ručně psaných poznámek. Jsem zatvrzelým lokálpatriotem, máme tu archivovány písemnosti všech autorů z Českého ráje, Podkrkonoší a Pojizeří. Jsou tu zastoupeny osobnosti od národního obrození až po současnost. Zvlášť pyšný jsem na archiválie vztahující se ke Starým Hradům nebo k našemu okresu. To vždycky říkám. V těchhle deskách není krajan, to je přímo OKRESAN," uzavírá Karol Bílek.

(Zaznamenáno ve Starých Hradech v únoru 1997.)


Základní umělecká škola slaví šedesátku

Co vy na to, studenti? Zaregistrovali jste už, že ZUŠ J. B. Foerstera v Jičíně se letos prokousává tak slavným výročím? Já si myslím, že aspoň ti z vás, kteří jste kdy byli anebo právě jste žáky hudebky, ať už tam hrajete na nějaký nástroj, zpíváte, malujete, tančíte nebo divadelničíte, tak alespoň tušíte, že byste letos mohli o malounko pozvednout své nosíky a být trochu pyšní na takovou událost. Zvlášť když si uvědomíte, že i vy máte zásluhu na tom, že hudebka existuje, poněvadž tu je hlavně pro vás, a taky poté, co vám prozradím, že v téměř každé třídě na gymnáziu se najde minimálně pět lidí, co mají s hudebkou co dočinění. Abyste věděli, na co konkrétně máte být pyšní, stručně poodhalíme historii školy, potom se ještě na pár věcí vyptáme paní ředitelky Jaroslavy Komárkové a přidáme k tomu hromádku úvah o vašem vztahu k hudebce. Pusťme se do toho:

Z historie ZUŠ

Předchůdkyní ZUŠ byla v letech 1921-23 hudební škola, na které v té době učili J. Muzika a N. Muziková (housle), R. Alsnicová (zpěv), J. Patsch (klavír) a F. Doskočil (nauka o harmonii). Správcem byl J. Patsch, zároveň dirigentem a vedoucím Hudebního spolku, který spolu s jičínskými ochotníky r.1923 provedl Foersterovu operu "Eva", za což se sám skladatel revanšoval klavírní skladbou "Jičínská suita". V r.1923 odchází však ze školy tehdejší ředitel F. Zika, ubývá také žáků a náklonnosti jičínské veřejnosti škole. Nový ředitel získán nebyl, škola byla zrušena. Až do r.1938 se v Jičíně vyučuje pouze soukromě. Až politická situace v roce 1938 zapříčinila, že se českolipská hudební a pěvecká škola musela vystěhovat, příhodné uplatnění našla v Jičíně díky řediteli této školy Janu Doušovi a ochotě městského radního JUDr. Svatopluka Volfa. Na škole se vyučovalo hře na housle a klavír, postupně na škole učili už 4 učitelé, bylo dokonce zřízeno oddělení zpěvu, na začátku roku 1938 tu bylo přihlášeno 125 žáků. Koncerty učitelů přispěly k popularizaci školy.

V září 1938 se ovšem škola rozpadla v důsledku příchodu války. Musela být provedena evakuace celé školy, ředitel Karel Koupil (houslista) našel místo, kam převezl inventář školy. Bylo nutno najít pochopení u jiné organizace, nepochodil však ani v Brandýse, ani v Boleslavi, nikde nebyl zájem. Náhodou byl však požádán na místo učitele hudební výchovy na rodinné školy, což mu vnuklo nápad nabídnout zřízení hudební školy v Jičíně. S konečnou platností schválil Zemský úřad v Praze zřízení hudební školy v Jičíně 1. ledna 1939. K přímému spravování a řízení bylo ustaveno kuratorium, kde zasedali zástupci z městské rady a zastupitelstva a všech místních kulturních a osvětových institucí. Ze stodoli v Dobrovicích a Březně se odvezl zpět zahrabaný inventář. Od 1. ledna 1939 se potom nabírali žaci prostřednictvím plakátů a osobním náborem ve školách. Koncertní činností se dosáhlo návratu života na hudební školu v Jičíně. V r. 1940 byla přijata další klavírní posila - Antonín Brejcha, dále byli přibráni další houslista a klavírista, takže do roku 1942 působilo na škole 5 učitelů a asi 200 žáků. Škola byla pojmenována po Josefu Bohuslavu Foersterovi. Brzy však školu zabrali Němci, obsadili všechny místnosti školy. Byla také rozpuštěna vojenská hudba a nástroje byly dány k dispozici hudební škole. V letech 1940-45 působila tedy při škole dětská dechová hudba. Dirigování se ujali A. Melíšek a J. Blecha. Pak se polit. situace uvolnila. Žáci se znovu začali hojně hlásit do školy, i sbor učitelů byl brzy v plném počtu.

1. března 1946 nastoupil jako ředitel Josef Měšťan, za jehož vedení se škola přestěhovala z přízemí restaurace "V ráji" do budovy bývalé radnice (Valdštejnovo nám. 99). Roku 1956 se zasedací místnost zastupitelstva propojila s vedlejší kanceláří a tím vznikl koncertní sál s jevištěm. Provedla se generální úprava celé budovy. Velmi dobré úrovně se těšilo klavírní oddělení. Kvalita výuky nápadně stoupla, žáci začali být na konci každého ročníku hodnoceni při závěrečných zkouškách. K obohacování kulturního života ve městě významně přispívalo pěvecké sdružení Smetana.

Od té doby se ve škole vystřídalo spoustu pedagogů, ředitelů a žáků. K větší změně došlo až v devadesátých letech, kdy se hudebka přemístila do zámeckých prostor.


Dotazy na paní ředitelku

MV: ZUŠ byla oficiálně otevřena 9. 1. 1939, letos je to 60 let od jejího vzniku. Čím hodláte tohle okrouhlé výročí oslavit?

JK: Na každý měsíc máme nachystanou jednu akci. 25. března v 16:30 se v Porotním sále uskuteční koncert bývalých absolventů naší školy, 22. dubna v 16:30 taktéž v Porotním sále koncert letošních absolventů hud.oboru spojený s výstavou prací absolventů oboru výtvarného, 27. května v 16:30 "Koncert v arkádách", 12. června bude od 9-14 hodin Den otevřených dveří, v 19:00 společenský večer v Porotním sále, 9. září v 16:30 ve II.patře zámku vernisáž výstavy výtvarného oddělení ZUŠ, 21. října v 18:00 v KD rodinná revue "Kniha", 25. listopadu v 16:30 koncert učitelů v Porotním sále a oslavy završíme 16. prosince v 18:30 Českou mší vánoční v Porotním sále - představí se učitelé i žáci s pěveckým sborem SMETANA.

MV: Jmenujte nám některé přední osobnosti i význačné žáky, kteří se na škole objevili.

JK: Tak nejprve ředitelé: Karel Koupil - houslista, Josef Měšťan - klavírista, Dr.Milan Roček - promovaný pedagog, Mgr. Ladislav Vošvrda - violista, Břetislava Matějková - klavíristka, Jaroslava Komárková - lesní roh. Dále učitelé: Marie Pluhařová a Marie Chladová (klavír), Jaroslav Gajdošík (housle), Mgr.Jiřina Hornová (housle) a všichni učitelé. Ze žáků: Alena Ulmanová-Špačková, Miroslav Matějka, Ondřej Matějka, Petr Luk, Barbora Řeháčková, Jan Kracík, Michaela Havlová, Šárka Chladová, Marcela Prokešová, Ondřej Koláčný, Vladimír Havlík, Pavel Krčmárik.

MV: Co myslíte, které události v historii ZUŠ byly pro školu klíčové?

JK: Nejdůležitějším byl hlavně vznik školy v roce 1939.

MV: Kolik učitelů působí dnes na škole a kterým oborům se vyučuje?

JK: Učitelů je třicet, jsou tu tyto obory: hudební, taneční, výtvarný a literárně dramatický.

MV: Kdo je dnes na škole nejstarším učitelem?

JK: Mgr.Jiřina Hornová - housle a Břetislava Matějková - klavír.

MV: Jak to vypadá s počtem přihlášených žáků? A v jakém období zaznamenala škola vůbec nejvyšší počet žáků?

JK: Nyní je na škole přihlášeno 756 žáků, v roce 1997 jich bylo nejvíc, a to 780.

MV: Jakou roli podle Vás sehrává ZUŠ ve městě a pro město?

JK: Určitě město velmi obohacuje. A to především tím, že vychovává nové posluchače a vnímavé diváky pro koncerty, představení a vernisáže.

MV: Které klady má umělecké vzdělání? Co přináší dětem pro život?

JK: Nesmírně je obohacuje. Stávají se lidštější a citlivější.

MV: Vy sama vyučujete hudbě. zkuste se zamyslet nad tím, jak byste definovala život bez hudby.

JK: Strašně prázdný a nicotný život by to byl. Jak jsem již řekla, hudba polidšťuje, učí nás vnímat hlouběji věci kolem sebe...

MV: Co byste Vy sama chtěla na škole v nejbližší době vylepšit?

JK: Chtěla bych docílit ještě větší spolupráce mezi všemi obory dohromady.

MV: Co byste popřála všem, co mají se školou něco společného, kantorům, těm, co se zde vzdělávají, i třeba posluchačům, kteří jsou věrni vašim koncertům?

JK: Hodně zdraví, pevných nervů, aby je to hudebno, výtvarno a tanečno nikdy neopustilo a dodávalo jim všem sílu. Dětem pak přeji přísné, leč vlídné pedagogy!


Rozhovory s žáky ZUŠ v Jičíně

Řada studentů gymnázia navštěvuje ZUŠ v Jičíně. Některé z nich jsme oslovili. Odpověděli nám:


ZUŠ navštěvuju již desátý rok. Dostala jsem se sem díky mamince, která učí ve zdejším tanečním oddělení. Nejprve jsem chodila v šesti letech do přípravky, to musí každý. Tenkrát mi bylo asi celkem jedno, co dělám, ale myslím, že mě to bavilo a líbilo se mi to. Po půl roce jsem si jako každý musela vybrat, na co budu hrát. Vybrala jsem housle, asi proto, že jsem znala paní učitelku Jiřinu Hornovou. Od té doby jsem u ní absolvovala I.cyklus a nyní navštěvuji 2.ročník II.cyklu.

Neučila jsem se zde ale hrát pouze na housle, několik let jsem byla žáčkem výtvarného oddělení a dodnes navštěvuji taneční obor. V ZUŠ jsem ve školním roce vždy asi dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát do týdne, vždy odpoledne. Zažila jsem tu mnoho věcí, hlavně dobrých, ale musím přiznat, i špatných. Ale převážně dobrých. Poznala jsem tu mnoho lidí. Z některých se stali mí kamarádi, s některými se dnes jenom pozdravím a některé už ani nepoznám. Ptali jste se, jestli mě to věčné chození sem baví a vždycky bavilo. To víte, někdy se člověku také nechce, zvlášť na hudební nauku. Trávit čtyři odpoledne něčím, co vás vůbec nebaví, je ale nesmysl. Samozřejmě byla období, kdy mě to tu až tak moc nebavilo, ale ta trvala zpravidla měsíc, maximálně dva a moc jich nebylo. Každopádně času stráveného tady nelituji. Naučila jsem se věcem, které mi v životě určitě k něčemu budou, nejenom základní znalosti z hudební teorie, hru na housle, ale také zkušenosti z veřejných vystoupení. Mám také dobrý vztah k folkloru, jsem členkou souboru KANAFASKA, který při ZUŠ působí.

To všechno si odsud odnesu. Budu na to určitě ráda vzpomínat a mé děti jednou také začnou chodit do ZUŠ.

(E.Č., 15)

Já jsem s hudební školou v Jičíně spjata už od dob, kdy jsem začala plnit povinnou školní docházku, letos tam dovrším, počítám-li správně, už jedenáctý rok své působnosti. I když to musím trochu upřesnit, druhým rokem chodím do hudebky už jenom jako člen houslového souboru, nauku i houslové hodiny jsem si odbyla a jsem ráda, že to jde i bez toho.

Samozřejmě že s radostí vzpomínám na svá dřívější léta v hudebce. Na to, jak mi do hlavy vtloukali křížky a béčka, tvoření akordů, kterak vyjet po hmatníku do té správné polohy a jak se chápat smyčce, aby neposkakoval neposedně po strunách. Méně ráda potom vzpomínám na sólová veřejná vystoupení, která nejenom pro mě byla odříkáním, ale ta už naštěstí pominula, a teď jakožto člen souboru, vystupuji vždy jen se souborem. V průběhu let, které jsem v hudebce strávila, jsem měla několikrát možnost být žačkou paní učitelky Jiřiny Hornové, byť jsem u ní nikdy nebyla příliš dlouho, sem tam si se semnou učitelé na housle zapinkali, ale v posledních letech a také, když jsem absolvovala, jsem skončila opět v učebně paní Hornové. A byla jsem věru moc ráda. Ta ostatně stále je jedním z činitelů, kteří mě stimulují ke hře na housle, kteří mě zas a znova do hudebky přitahují. Paní učitelka to doopravdy s dětmi umí a vždycky, myslím si, ji za to žáci měli z hudebky skoro nejradši. Dneska vede náš houslový soubor o zhruba 8 lidech (občas nám přijede někdo vypomoct). Připravuje pro nás nové skladby, výborně si s námi povídá, vždycky se něčemu společně zasmějeme, ale neleníme, hned se zase dáme do hraní, protože o co nás vždycky nejvíc prosí je, abychom hlavně cvičili, hráli precizně (slovo, které jsem prvně zaslechla právě u ní), dodržovali dynamiku a na koncerty uměli skladbu na 150%, aby potom při výstupu vyzněla na požadovaných sto. Myslím, že za to, jaká je a co pro nás vykonala, nebude nikdy v našich silách vyjádřit tak velký dík.

(M.V., 17)

Já na hudebku nevzpomínám moc ráda. Chodila jsem tam se strachem, můj učitel na mě řval, chodil pozdě do hodin. Často byl tak nervní, že to nedokázal ani potlačit, a na děti by se přece koneckonců nemělo křičet (a tenkrát jsem byla ještě dítě). Během hodin si také vyřizoval osobní věci, bavil se například s opravářem o nějakých drátkách.

Nástroj jsem si ale vybrala sama, byla jím flétna. Zpočátku mě to bavilo tam chodit, ale postupně jsem tomu krásnému pocitu odvykla už kvůli tomu vědomí, že na mě zase příště bude řvát...

(J.F., 16)

Do ZUŠ chodím od první třídy. Moji starší bratři už v té době, kdy mi bylo 6 let, hudební školu navštěvovali, a tak jsem je následovala. Měla jsem moc ráda zpěv a tanec, zbývalo však rozhodnout se pro určitý nástroj. Nejvíc se mi líbily housle, a tak to začalo.

V ZUŠ jsem se postupně věnovala tancování, zpěvu i houslím a bohužel i hudební nauce. Ta, alespoň pro mě, nebyla moc zábavná, učili jsme se stupnice, intervaly, prostě hudební teorii. Ale chápu, že i to k hudbě patří a je tedy třeba o tom něco vědět. Naštěstí se vyučovala jen jednou týdně.

V minulých letech jsem hudební školu navštěvovala velmi často, asi 3 až 5krát týdně. Teď už ale tolik času nemám, a tak chodím jen do houslového souboru.

Hudebka mi přinesla spoustu věcí, hlavně jsem se tu naučila hrát na housle, zpívat, jak sólově, tak ve sboru a snad i trochu tancovat. Při různých koncertech a vystoupeních jsem měla nesčetněkrát možnost naučit se ovládat svou trému, vystupovat před rozličným publikem, popřípadě i trochu improvizovat. Pro dnešní dobu je to podle mě velké plus. Navíc člověk pozná dění v zákulisí a má možnost tedy vidět představení z jiného úhlu než divák. V ZUŠ jsem mimoto taky poznala spoustu bezvadných lidí a získala přátele. Např. v houslovém souboru jsme jedna parta. Víte, když se s pár lidmi pravidelně scházíte, pracujete spolu a vystupujete na různých akcích, sblíží vás to.

Jsem moc ráda, že jsem navštěvovala a navštěvuji hudebku. Rozhodně nelituji zde strávených let. Hudebka a hudba představují kus mého života a nedokážu si hi bez nich představit. Na ty roky tady budu určitě ráda vzpomínat, na zážitky z koncertů a zájezdů, na učitele, na kamarády.

Doporučila bych každému dítěti, které má hudební sluch nebo třeba malířský talent, aby do ZUŠ šlo. Určitě toho nebude litovat.

(O.Ch., 16)

Přemýšlím dost často, proč vlastně stále ještě chodím do hudební školy, když velká většina kolegů, se kterými jsem se v průběhu těch 11 let v hudebce setkala, s tím už dávno sekla. Odpověď zní: protože mě to baví (věci, kterí mě nebaví dělám většinou jen z donucení anebo vůbec, a rozhodně ne ve svém volném čase, kterého je poslední dobou žalostně málo).

Mezi těmi, kdo někdy chodili do ZUŠ popř. LŠU, se nenajde moc těch, kteří by měli rádi hudební nauku. Mě bavila. Asi proto, že mi housle zpočátku dělaly docela problémy ("období vyhánění myší" bylo u mě poněkud delší, skončilo-li vůbec někdy). Zvládnout hudební teorii mi problémy nečinilo, o hudebních dějinách a slavných houslistecj jsem už něco věděla. Velkou zásluhu na tom, že jsem se na páteční nauku těšila, měla také paní učitelka Hornová, která dokázala hodiny udělat pestré a zajímavé. Od třetího ročníku jsme začali chodit do houslového souboru, který vedla paní uč. Vondřejcová. Jezdila jsem do Jičína až třikrát týdně. Nevadilo mi to. Byl to příjemný kontrastující oddech od libáňské školy.

Držím asi v jičínské hudebce rekord v počtu učitelů, které jsem nedobrovolně vystřídala. Při každém dalším přestupu jsem si říkala, že jestli budu mít ještě jednou přecházet do jiné třídy, tak jen k paní učitelce Hornové. Ta mezitím přestala učit hudební nauku a vedla jen houslovou třídu. Na poslední dva roky jsem přešla k panu uč. Gajdošíkovi, který mě také připravil na absolventský koncert. Houslový soubor v té době převzala paní uč. Hornová. Objevilo se tam hodně nových lidí z její třídy - většinou mladších, ale v souburu vždy patřili k nejlepším. Psaní o tomhle souboru, kde vždy hrálo 9-16 houslistů, by dalo na samostatný (rozsáhlý) článek - nejen o vystoupeních a koncertech, skladbách z reportoiru, ale i o zákulisí - pondělních zkouškách, cestách na soutěže a vystoupení.

Necítím se ale ještě zatím na to, abych vynášela nějaké velké soudy a na rekapitulování je snad taky ještě čas, ale aspoň něco: hudebka mi umožnila poznat kocert klasické hudby, odmalička se také pohybuji v zákulisí příprav takových koncertů. S houslovým souborem jsem ale zažila i trému před vystoupením, obavy z plného sálu posluchačů i pochybnsoti o svých vlastních schopnostech těsně před vystoupením, pak dobrý pocit z koncertu, kdy jsme všichni včetně paní učitelky odcházeli z jeviště s úsměvem, že se nám zase něco povedlo. Prostě koncert z pohledu účinkujícího.

Hudebce bych popřála do dalších let hodně žáků, kteří by tam chodili rádi a svými výsledky dělali radost učitelům, a hodně učitelů, které bude práce pro hudebku a s jejími žáky těšit a bude to na ní vidět. Z vlastní zkušenosti vím, že jičínská ZUŠ takových žáků i učitelů má...

(E.B., 18)


Pamětníci napsali

Lubomír Hromádka

Ze školních lavic skoro až na konec světa

Profesora Jiřičku jsme měli na tři předměty během našich studii na reálce a gymnáziu v Jičíně. Učil nás přírodopis, geologii a také botaniku. Měl jsem ho rád, poněvadž byl ještě menší postavy než já.

Slyšel jsem o něm vlastně ještě dříve, než jsem přišel do primy. Jednou se řítilo auto šílenou rychlostí, asi 25 km za hodinu do zatáčky u Čejkovic. My kluci jsme uskočili do příkopu, poněvadž chodníky tam tenkrát ještě nebyly. Ptali jsme se, kdo byl řidič toho auta. Myslím, že to byla Pragovka, stejná značka, jako prodávali Fialovi na Husovce. Někdo nám řekl, že řidič toho auta byl profesor Jiřička. On jezdil jinak pomalu a bezpečně, ale zatáčky ho přitahovaly jako nějaký magnet. Když viděl zatáčku, přidal na rychlosti. Na štěstí těch aut u nás v Jičíně tenkráte moc nebylo a němečtí okupanti také brzo zarazili ježdění nejenom prof. Jiřičkovi, ale i všem, kteří auta nepotřebovali.

Profesor Jiřička byl také nadšený milovník klasické hudby. Sám hrál na violoncello v komorním orchestru města Jičína. A hrál velmi dobře, o čemž jsem se sám přesvědčil, když mě jejich dirigent, Jan Chromec, několikrát požádal, abych jim vypomohl na trubku. Pamatuji se, že sólistou na housle byl gymnazista Luděk Lukeš. Hrálo tam mnoho studentů a také několik vážených pánů a dam jičínské honorace a rovněž můj spolužák Vladimír Adámek na tympány. Toho jsem potkal později, někdy po dvaceti letech v kanceláři U. S. Uhelných dolů v Pittsburghu v Americe.

Prof. Jiřička měl však ze všeho nejraději svou zahrádku. Ta zářila květem i zelení a na každé výstavě by dostala první cenu. I my jsme se na ni dívali s radostí z oken naší třídy, jakoby patřila nám. Byly tam nejenom krásné růže a všelijaké květiny, které jsme neuměli ani pojmenovat, ale i pěkná zelenina, kterou naše maminky někde v obchodě draze kupovaly. My jsme ještě spali a prof. Jiřička již pilně pracoval na své zahradě. Všechno pečlivě zalil a tak nebylo divu, že mu všechno krásně rostlo. Po celá ta léta se snažil nás přesvědčit, že zahradnictví je to nejkrásnější a nejlepší zaměstnání nebo povolání. Vždy však dodal: "Nesmíme být ale líní."

A měl pravdu. To jsem poznal až v Brazílii. Chodil jsem na večeře do malé restaurace, která byla v předměstí Sao Paula. Vlastnil ji jeden Španěl, který uměl velmi dobře vařit. Užíval hodně cibulky jako naše maminky. Blízko restaurace bylo zahradnictví, které bylo opakem zahrady profesora Jiřičky. Moc tam toho nerostlo. Jak by mohlo, když brazilský zahradník byl víc v restauraci u baru, než ve své zahradě! Někdy si ke mně přisedl a plakal mi do piva, že mu v zahradě nic neroste. Teprve, když zahradnictví prodal jednomu Japonci, který měl asi deset dětí, kteří mu na zahradě pomáhali, viděli jsme tu změnu, co píle a tvrdá práce dokáže. Zahrada se opět zazelenala a bylo radost se na ni podívat. Ten bývalý majitel mi zase plakal do piva, že tomu Japonci tu zahradu prodal.

Druhého smutného zahradníka, který se však smál nakonec, jsem potkal v Českém klubu v Sao Paulu. Pan Matoušek, (to není jeho pravé jméno) byl vysoký a hubený jako nudle. Kdyby neměl ty velké a upracované ruce, myslel bych, že byl krejčí. Byl to starousedlík, který žil v Brazílii hodně dlouho. Bylo však okolo něj něco smutného. Tenkrát se ještě ani neusmál. Nevěděl jsem, jestli to bylo proto, že mu před lety zemřela manželka anebo proto, že ho kdysi podvedl jeden Ital, který mu prodal velký kus pozemku, který byl k ničemu. Jak jsem slyšel, pan Matoušek zachránil jen malý kousek pozemku tvrdou prací a pílí a pěstoval tam zaleninu a květiny, které jeho dcera prodávala ve středu města v Sao Paulu v pěkném květinářském obchodě.

Pan Matoušek byl celý život nešťastný, že se dal napálit podvodným Italem. Chtěl se mermomocí zbavit té neplodné půdy a nabízel ji kdekomu, zvláště když přijel nějaký nový uprchlík. Já jsem ho poprvé potkal v Českém klubu při taneční zábavě. On sám netančil a jeho dcera také ne. To mi bylo divné, neboť byla dost pohledná. Osmělil jsem se a požádal ji o tanec. Svižně hned vyskočila, a tu jsem s hrůzou zpozoroval, že byla asi o dvě hlavy vyšší než já. Nedalo se nic dělat. To byl snad nejdelší tanec v mém životě. Moje vysoká tanečnice mě k sobě tiskla, že jsem ani nemohl dýchat. Snad se bála, abych jí neutekl. Naštěstí od těch růží a karafiátů, co ve svém květinářskému obchodu prodávala, krásně voněla a já byl tou vůní jako omámen. Pan Matoušek jenom zářil, že prý nám to společně pěkně sluší a hned by nabízel ten jeho pozemek na dluh, bez peněz a že mi k tomu přidá dceru, která se usmívala na tátu i na mne jako "prodaná nevěsta."

Hned jsem si vzpomenul na prof. Jiřičku, který nám říkal, že zahradnictví je nejkrásnější a nejlepší zaměstnání, ale myslím ne v Brazilii, kde sluníčko tak silně svítí a hřeje. Začal jsem se vymlouvat, že zahradnictví nerozumím a na ženění jsem ještě mladý. Vím dobře, že jsem řekl mladý, ne malý, aby se moje vysoká tanečnice neurazila. Ne, neurazila se, jenom její otec byl smutný, že mu zas jeden nový kandidát utek a že mu asi ten pozemek i s dcerou zůstanou na krku až do smrti.

Nestalo se tomu však tak. Asi za rok začali stavět dálnici ze Sao Paula do Rio de Janeira. Stát vykoupil pozemky, kudy měla vést dálnice, a mezi tím byl i majetek a velký pozemek zahradníka Matouška, který kdysi tak nešťastně od italského podvodníka koupil. Kdysi chudý a nešťastný zahradník Matoušek se stal přes noc milionářem. Nikomu teď nevadila vysoká postava jeho dcery. Tanečníci se teď o ni jenom prali, rovněž tak ženichové. Vysocí i malí, mladí i staří, ale ona si sama vybrala. Jestli jsou stále milionáři nevím. Ona ta měna je v Brazilii měnlivá jako počasí, měl radost, že jeho zeť je dobrým "zahradníkem."

Lubomír "Lu" Hromádka

Independence, Ohio, USA


Ve školní dílně

Ve školní dílně


Divadlo Drak a něco navíc

Dne 28. 1. 1999 se prima a sekunda vydaly do Hradce Králové. Odjezd v 7.30 od Lepařova gymnázia. Paní profesorky Machová a Horčičková těsně před odjezdem autobusu ještě trpělivě odpovídaly na otázky týkající se výletu. Poslední spáči dobíhají k autobusu, hurá, jedeme!

Náš první cíl v Hradci bylo divadlo Drak. Nahrnuli jsme se dovnitř, odložili si oblečení, batohy, usadili se na svých místech a pohádka "Tři zlaté vlasy děda Vševěda" mohla začít. Bylo to zajímavé. Loutky, kromě nich jsme zaregistrovali i několik herců. Pohádka byla krásná, občas zazněla pěkná písnička, napínavé chvíle se střídaly s humornými. Cestou ke Galerii moderního umění jsme si společně vyjasňovali věci, které někdo třeba nepochopil.

Galerie moderního umění, to byl náš další cíl. Obrovský nápis na jednom z domů na náměstí. Nejdříve ale byl rozchod asi čtvrt hodiny, pak se zde znovu sejdeme a rychle do galerie. Bohužel prohlídka vedla jaksi obráceně, od nejmodernějšího umění k nejstaršímu. Zase tak moc to ale nevadilo. Třeba jedno takové moderní dílo, baletka z různých trubek a kohoutků, některým z nás připomínala hasicí přístroj.

V obchodním domě Tesco byla pizzerie, alespoň polovina zájezdu si zde skutečně koupila pizzu. Pak ještě jeden rozchod, trochu delší, a už k autobusu a do Jičína.

Výlet se zdařil a budu na něj vzpomínat nejen já, ale jistě i ostatní.

Míša Špicarová, prima


Soutěž v anglické konverzaci

Po školním kole (v úterý 26. 1.),l v němž Kateřina Klosová, studenta ze třídy 2. A, zvítězila o 12 bodů před sextány Igorem Sirákem a Petrem Šatným, si vedla výborně i v kole okresním, které se konalo 25. 2. na hořickém gymnáziu. V konkurenci dvanácti studentů z osmi středních škol obsadila 1. místo (s náskokem 8 bodů); za ní následovali Lucie Pourová (G Hořice) a Igor Sirák.

Oblastní kolo se uskuteční 25. 3. 1999 na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové.

Good luck!

Olga Kovářová

P. S. Kateřina Klosová se v oblastním kole umístila jako druhá.


Klokan 99

V matematické soutěži "Klokan 99" se umístili studenti Lepařova gymnázia takto:

Kategorie "Student" (11 účastníků)

1. Jana Bydžovská VII. 70 b.
2. Václav Nidrle VII. 67 b.
3. Michal Krejčí VI. 64 b.

Kategorie "Junior" (7 účastníků)

1.-2 Daniela Koudelková 2.A 84 b.
Michaela Matúšová 2.A. 84 b.

Kategorie "Kadet" (54 účastníků)

1.-2 Martin Adam IV. 113 b.
Jaroslav Matějka IV. 113 b.
3. Martin Podlipný IV. 107 b.

Kategorie "Benjamín" (55 účastníků)

1.-2. Martin Mádle II. 123 b.
Jan Palas II. 123 b.
3. Adéla Dědečková I. 119 b.

Pozoruhodný je i celkový počet studentů, kteří se soutěže zúčastnili. Sečtete si to.


Může se Nedvěd chovat jako medvěd?

Dřív se oba netlačili tolik dopředu, učili se hrát a zpívat, střídali skupiny, přibírali k sobě nové zpěváky, a zase utekli jinam, pochopitelně tam, kam je to táhlo víc, tam, kde se jim zdálo, že je to pro ně nejpříhodnější místo k zakotvení. A teď utekli i od sebe, každý se protlouká se svým vlastním hlasem i kytarou, byť se skupinou za zády, ale přece jenom tam každému někdo chybí. Totiž brácha...

Mluvím o bratrech Nedvědových, Janu (*1946) a Františkovi (*1947), kteří vyrůstali v Praze, ale převážnou část mládí trávili v přírodě, na Sázavě, na chatě v Lukách pod Medníkem. A tam se do nich bez pochyby zakousla trampská písnička, která je potom provází až dodnes životem. A nepustila se jich úplně ani v jejich beatových začátcích u rockových skupin (The Three Long Fingers nebo Five Dogs), protože brzy potom založili se svými přáteli (G.Blažek, J.Marková) trampskou kapelu Toronto. V roce 1975 se oba zároveň stali členy Spirituál kvintetu, zatímco Toronto získalo nové jméno Brontosauři. V 80. letech ovšem František od "Brontíků" odešel, Honza je rozpustil a začal zpívat u Smolařů. Neuběhl však ani půlrok, a bratři se do kapely v původním složení vrátili a takto vyhrávali až do roku 1992, kdy se podruhé Brontosauři rozpadli. Mezitím Honza zpíval s manželkou Hankou, Vaškem Součkem, občas i s Wabi Daňkem. V září se však bratři dali dohromady, a tentokrát utvořili oslnivé duo skutečných písničkářů. Pravidlo jejich stěhovavosti a vrtkavosti vydržet na místě se však znovu potvrdilo v devadesátém čtvrtém, kdy se Brontosauři potřetí narodili, aby nahráli skvělé "Zahrádky", se starými přáteli taktéž album "Balady". Oba se přičinili i ve skupině Příbuzní, světlo světa spatřilo album "Pasáček hvězd", odvíjela se nekonečná šňůra koncertů, výstupů v televizi a rozhlase... Rok 1996 znamenal 50. životní jubileum pro Honzu, který jej oslavil ohromným koncertem na Strahově a zopakoval jej i v Bratislavě, k tomu vyšlo "Vstupenka na Strahov". V září příštího roku oslavil padesátiny i Franta, taktéž ve znamení koncertů. Zlom nastal na Vánoce 1997. Už předem byl slyšet zvuk trhlin kvapem rozbíjejících jejich pouto. Rozchod zdefinitivněl až Honza sólovým albem "Honza", záhy i František dubnovým albem "Neváhej a vejdi".

Do Jičína přijel František toto album představit v letošním únoru se svou kapelou ve složení: Jiří Kaleš, Tomáš Suchomel, Jaromír Rygl, Miloš Slezák, Petr Malásek. Jako vždy na svých koncertech dokázal si i tady písničkář s tak věhlasným příjmením, chytlavou melodií svých písní, hřejivými texty a zejména vemlouvavým hlasem vydobýt u většiny posluchačů náklonnost a pochopení pro to, co zpívá. I když si myslím, že některé průpovídky mezi písničkami už nezněly tak dojemně, o něco se přiostřil i styl jejich vyprávění a vyzněly dokonce o dost cyničtěji, než jak jsou posluchači zvyklí slyšet v písničkách. Písničky František Nedvěd víceméně přebírá od kanadského zpěváka GORDONA LIGHTFOOTA, otextovává mu je DUŠAN VANČURA téměř ve shodě s obsahem a duchem originálů. Pro málokterého z posluchačů si však myslím, že to byl šok, slyšet svého oblíbence v jiném provedení. Nebylo to zdaleka tak markantní, jako kdybyste se za ním vypravili do zákulisí, jako já, ovšem ne jako bezmezný fanoušek, nýbrž s tím, že se ho chcete optat na jeho osobu, na jeho mínění k různým věcem, jeho vztah k hudbě atd. To se na vás totiž potom zamračeně zaměří tím svým hloubavým zrakem, tak jako na mě, vyšponuje se do frajerského posedu na židli s přezíravým vyýrazem ve tváři, vybaví se nezbytnou cigaretou a nahněvaně na vás pokyne, že se teda jako můžete začít ptát. Ale vám jakoby se v tu ránu už ani nechtělo tohohle člověka ptát na to, co jste původně měli v úmyslu. Ale pak si říkáte, že to přece jenom zkusíte.

MV: ...ne nebojte se, bude to krátké! Zeptám se Vás, jestli Vás do Jičína něco táhlo a jestli máte nějaký vztah k našemu městu.

FN: Nemám. Jičín je asi jako pro každýho Čecha hlavně Rumcajs a Manka. Pro mě je Jičín jako Český Budějovice, jako Kladno, je mi to úplně jedno. Já přijedu, zahraju a vodjedu. Čas na to, procházet se někde po městě, nemám.

MV: V písničce "Poprvé sám" zpíváte, že hrajete sám, ale Vy tu samozřejmě máte s sebou skupinu. V čem je to ale jiné, když hrajete bez Honzy?

FN: Je to tak normální, no. Tak jako když se rozhodnete dělat něco jinýho, tak děláte něco jinýho. A k tomu si vezmete ty lidi, co k tomu potřebujete, nebo si nevezmete nikoho.

MV: Zloba ani zášť nebyla podle Vás důvodem Vašeho rozchodu. Co to tedy konkrétně bylo?

FN: Myslím, že to byly spíš názorové věci, názory na muziku. Tak jak jsme dozpívali, každý šel svou cestou. Možná někde vzadu šlo i o svobodu.

MV: Vaše písničky jsou milé a hřejivé, ale obsahují také smutek, zklamání i melancholii z prožitého... Platí všechny tyhle vlastnosti a pohledy i pro Vás, doplnil byste je o některé?

FN: Je to moje součást. Kdyby to nebyla moje součást, tak o tom nemůžu zpívat. To bych se zařadil do dlouhé řady... A sám sebe nemůžu soudit. Já si myslím o sobě, jakej jsem, ale tohle musí ostatní posoudit.(Kapela odpovídá:"Alles Gute!")

MV: Jaké bylo Vaše mládí?

FN: Skvělý. Já jsem měl bezvadnou rodinu, rodiče.

MV: Jak jste třeba učarovával holkám?

FN: Nijak. Já jsem byl baňatej, malej, no malej ne. Ale nijak jsem naučarovával, co já vím. Já jsem měl první vlastně skoro manželku.

MV: Z Vašich písniček je taky patrné, že máte vřelý vztah k přírodě. Jak se v přírodě cítíte?

FN: Cítím se moc dobře. Vzduch čistej, zvířátka, restaurace. V Praze bych do restaurace nešel ani za nic a tady klidně jdu.

MV: Máte v přírodě nějaký zvláštní kult? Něco, k čemu se třeba i upínáte v perných životních chvílích?

FN: Kult? Sama příroda je kult. Příroda je zázrak.

MV: Děláte třeba turistiku něbo jiný sport?

FN: Ne, turistiku ne, kde bych na to vzal čas. Ale tenis dělám, tenis.

MV: Co ještě vedle muzicírování naplňuje Váš život?

FN: Mám zahradu, dům, tenis a muziku, a už je plno!

MV: Řídíte se nějakým ponaučením nebo zásadou, vždy když vstupujete na jeviště, anebo vůbec při práci a hudebním týmem apod?

FN: Zásada? Aby každej odevzdal svou práci, jak nejlíp umí. Pokud se to dá nazvat jako práce, spíš jako zábava. Takže abychom se byvili co nejvíc.

MV: Poslal byste na závěr pozdrav nebo přání našim studentům?

FM: Studenti by měli sami vědět, co mají. To jsou chytrý lidi. Ať se učej, aby mohli poučovat dál.

MV: Děkujeme za radu i za rozhovor.

Míša Velíšková


Noviny Lepařova gymnázia