Logo NLG

Noviny Lepařova gymnázia č. 5–614. května 1999Ročník 3 (11)

Jiří Černý v aule LG

Se dvěma monotématickými pořady navštívil Lepařovo gymnázium hudební publicista Jiří Černý. Legenda české hudební publicistiky, který u nás uváděl např. jako jeden z prvních Beatles. Je ale zcela v obraze i co se týká současného hudebního dění. Studentům LG i Masarykovy obchodní akademie se líbilo povídání o divadlech malých forem i o tom, proč zemřely rockové hvězdy. Rovněž večerní rockování, rovněž v aule LG, bylo zajímavé - jak jinak. Prezentace nejnovějších desek, nekomerční přístup, osobitý pohled na věci, pohoda s dobrou muzikou a příjemným člověkem. Přinášíme o J. Č. stručnou informaci a rozhovor s ním.

Černý, Jiří

Černý Jiří, publicista, n. 25. 2. 1936. Vystudoval stavební průmyslovou školu a katedru žurnalistiky na FFUK. Věnoval se zprvu sportovní žurnalistice v časopise Československý sport, pak se prosadila jeho láska k hudbě (zprvu se zajímal o operu, první článek s hud. tematikou byl věnován opernímu pěvci R. Asmusovi). Působil jako redaktor kulturní rubriky Mladého světa, později působí ve svobodném povolání jako hudební publicista. V 60. letech spolupracoval s Československým rozhlasem (spoluautor a moderátor pořadu "12 na houpačce"), později autor četných článků v Melodii (témata např. Paul McCartney, J. Lennon, Bulat Okudřžava, V. Merta, Led Zeppelin, C&K Vocal, David Bowie, Paul Simon, Beatles, Yes, Talking Heads, Žanna Bičevská, Peter Gabriel, George Harrison, Porta, Bruce Springsteen, Petr Lutka aj), v letech 1990-1992 šéfredaktor čtrnáctidenníku Rock&Pop.

Autor knížek Zpěváci bez konzervatoře (1966), Poplach kolem Beatles (1966), Hvězdy světových mikrofonů (1969), Hvězdy tehdejších hitparád. Podílel se na vzkniku třídilné Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Připravil výběry ze zahraničních desek (i sleevenotes) pro Supraphon a Panton (mj. P. Aznavour, Beach Boys, J. Brel, B. Dylan, Simon & Garfunkel). Pořádá výkladové pořady s ukázkami pod názvy Antidiskotéka, Ro(c)kování či Desky na černo a další monotématické pořady.

Ze současné nabídky asi 150 pořadů Jiřího Černého vypisujeme alespoň několik dalších titulů: Animals, Joan Baez, David Bowie, Byrds, Johny Cash, Eric Clapton, Joe Cocker, Lenard Cohen, Phil Collins, Corosby, Stills, Nash & Young, Cure, Českomoravská hudební společnost, Dire Straits, Donovan, Doors, Ebenové, Emerson, Lake & Palmer, Framus Five, Genesis, začátky Karla Gotta, Jethro Tull, Janis Joplin, Kris Kristofferson, Marta Kubišová, Leadbelly, Mamas & Papas, Waldemar Matuška, Alanis Morissette, Van Morrison, Nico, Nirvana, Sinéad O°Connor, Mike Oldfield, Luciano Pavarotti, Edith Piaf, Wilson Pickett, Pink Floyd, Robert Plant, Otis Redding, Lou Reed, Jim Reeves, Regga, Rollin Stones, San Fransisco véře květin, Jiří Šlitr, U2, Suzanne Vega, Velvet Undergroud, Vodňanský a Skoumal, Tom Waits, Who, Stevie Wonder, Muddy Waters, Yardbirds, Neil Young.

-red-


Oslavy gymnázia se nezadržitelně blíží. Přípravy jsou v plném proudu. Přípravný výbor se rozdělil na několik pracovních skupin, z nichž každá má svůj díl na starosti, jinak by se tak rozsáhlá věc nezvládla. Je toho opravdu dost, promyslet a dotáhnout organizaci a režii průvodu, konference a všech ostasních akcí, zajistit sály, všechny pozvat, zaplnil bych celou stránku jen výčtem všeho, co je třeba...

Jedna skupina v režii Ctirada Jelínka (Jičíňák, bydlel kousek od školy, dnes působí v Liberci) připravuje pro slavnostní večer jakési dramatické scénky či oživlé obrazy z dějin gymnázia, potažmo města. S Jaromírem Gottliebem, ředitelem jičínského muzea, se vedou debaty o uspořádání výstavy prací absolventů, Dana Gottliebová, jeho žena, připravuje koncepci vizuální prezentace školy v době oslav.

Kolegové Horčičková, Skřivánková a Chlumský chodí po archivech, čtou kroniky a dopisují své příspěvky z dějin LG, takže se textová část připravovaného almanachu pěkně rozrůstá. Paní doktorka Bílková nosí do redakční rady další a další příspěvky, já pak z funkce "hlídacího psa", což je jedna z věcí, kterou musí mít na paměti ten, kdo připravuje onu knížku textově, křičím "už dost", už přesahujeme stránkový limit. Něco budeme muset seškrtat, ale škrtání patří už k redakční práci. Ostatně nic nepřijde nazmar, co se nevejde do almanachu, přijde do jičínských novin, něco může být zveřejněno třeba i víckrát - a samozřejmě, že v jedné složce jsou příspěvky, které rádi zveřejníme i my. Něco už v tomto čísle Novin LG.

V minulých týdnech se ve škole s větší frekvencí vyskytoval rovněž fotograf Pavel Charousek, který dělá jubilejní kalendář. Fotky jsem už viděl, jsou báječné, založené na okamžité dynamice pohybu, tak jak je známe třeba z Čechů Českého ráje. I z nich jsme vybrali do těchto stránek. Budou se tisknout nejen pozvánky, ale i nějaká trička, tuším že i vyrábět medaile... Někteří z nás si říkáme, jen aby se to všechno zvládlo. Pan ředitel, který to hodně bere za svou věc, pravil, že se nedá nic dělat, že takovéhle oslavy jsou jen jednou za 375 let.

Jan K. Čeliš


S Jiřím Černým nejen na téma rock a pop

Většina z vás si možná již v týdnu před 25.březnem povšimla, že se nástěnka vedle sborovny zase po čase proměnila. Přibyly na ní nová fota, texty a informace, které se konkrétně týkaly další významné české osobnosti, která přijala pozvání k nám do školy. Už jsme si nejspíš zvykli vídat na gymplu slavné lidi, zkoušet se přiblížit jejich umění, aniž bychom se museli ostýchat té jejich slávy nebo je měli za nějaké nadbytosti. A tak byl tentokrát celkem vlídně přijat i publicista Jiří Černý. Jak jste mohli vyčíst z nástěnky, Jiří Černý (*1936) patří mezi nejlepší české hudební kritiky. Kdysi přispíval do časopisu Melodie, působil však i jako redaktor kulturní rubriky Mladého světa, jako konferenciér, napsal čtyři knížky s tematikou rocku a pop music. Vždy se však nejlépe cítil v kůži novináře na volné noze (Folk&Country), dnes dělá pořady na Českém rozhlase a České televizi (pondělní Dobré ráno s ČT) a samozřejmě píše do novin (Rock&Pop). Ve dvou dopoledních představeních jste se mohli přesvědčit o jeho kvalitách, nejen jako odborníka, ale i člověka. Po svém druhém představení přijal mou nabídku popovídat si pro naše noviny na jeho oblíbené téma.

Vy jste člověk, kterého hudba provází celým životem. Hodně jste toho v hudbě zažil, možná jste i na ledacos s odstupem času změnil názor. Jaké změny postojů na populární hudbu jste zaznamenal?

Některé kapely mě oslovily naráz, jako např. Beatles, na některé jsem nebyl dostatečně připraven, protože to, co se zpívalo u nás v rodině - sokolské a vlastenecké písničky, vážná hudba, nebyla dobrá příprava na hudbu Rolling Stones. Takže na rhytm°n°blues jsem si já musel trošku zvykat. Podobné "problémy" jsem pak měl třeba s minimalismem. Protože princip opakování, ve kterém je do jisté míry půvab té muziky, šel vlastně proti tomu, co jsem měl na hudbě nejradši já: silnou melodii, zajímavé rytmy, prolínání těch věcí, ale taky jsem tomu přišel na chuť.

U mladého publika dnes vítězí hlavně hudba tvrdá, která je také dost experimentální a hojně využívá technických vymožeností. Jaké budou podle Vás její tendence nadále, v 21.století?

Když se podívám na dosavadní vývoj hudby, myslím si, že to bude podobné jako doposud. To znamená na jedné straně, že technika půjde dál a dál, a na druhé straně jako reakce právě na technický vzestup se bude určitá část hudebníků obracet do minulosti, do historie, a to nejen do evropské. Mám pocit, že bude velký zájem o mimoevropskou hudbu, etnickou muziku a o tzv. world music. Už dnes je zájem obrovský. Takže vedle zájmu o techniku poroste i zájem o hudbu, která se hraje na ty nejprimitivnější a nejstarší nástroje.

S technických rozvojem souvisí i ekonomická stránka hudby. Hudba funguje společně s komercí, někdy je skupina nebo zpěvák takřka v zajetí firmy. Myslíte, že by se dal nějak upravit vztah mezi zpěvákem a firmou, tak aby si mohl vydávat alba, a přitom zůstat jakoby sám sebou a nestal se zcela závislým na firmě...?

Myslím si, že to je takřka neproveditelné. Není to ani tak věc zpěváka, jako té firmy. Zpěvák si sám může určovat svou míru svobody a případný, ať už pocit neúspěchu, nebo finanční neúspěch postihne jenom jeho. Zatímco firma je mnoho lidí a také velký kapitál. Ta výjimka, kdyby došlo ke shodě toho všeho, o čem jste mluvila, může snad nastat tam, kde to má velká firma tak šikovně rozdělené a je natolik moudrá, že vydělává na určitém druhu hudby, řekněme na spotřební, pochodové, která se nahrává do obchodních domů a tak. A z takových výdělků, říkejme tomu přebytky, pak platí experimenty nebo poctivé úsilí nějakých jiných tvůrců.

Co si myslíte o východisku zvaném DROGY pro zpěváka, který je zahrnut slávou, kterou neunese? Existují jiná východiska?

Naštěstí si myslím, že umělců a veřejných osobností, kteří jsou natolik v centru pozornosti, že to nějak nesnášejí a utíkají k drogám, zase tolik není. Možností, jak takovou situaci řešit, je jistě nepřeberně, ale já o tom zase tolik nevím. Přirozenou možností je snažit se vytrhnout se občas tomu svému prostředí. Vytrhnout neznamená čtrnáctidenní dovolenou jednou za rok, ale například si myslím, že by bylo docela zdravé, kdyby se zpěváci ve městech pohybovali jinak než auty. Tím už je dáno, že vlastně nevidí jiného člověka, než toho, který se taky pohybuje v autě anebo toho, který si koupí lístek na koncert. Zatímco způsob života, jaký třeba vedl a ještě stále vede bývalý ministr kultury, Pavel Tigrid, který zkrátka jezdil metrem, denně ho člověk mohl vídat na té jeho trase, tak to mně připadá osvěžující i pro lidi a hlavně zdravé pro něho.

S jakým úmyslem si myslíte, že Timothy Leary a jiní zatahovali nejenom na koncerty drogy, že dokonce pořádali tripové koncerty, kde každý kousek LSD dostal?

Nejen u Learyho, ale i u řady dalších charismatických osobností, které pracovaly pro legalizaci drog, jsem přesvědčen o hlubokých, ale i čistých úmyslech. Že to dělali proto, že skutečně věřili tomu, že se člověk pomocí drog osvobodí. Asi se shodneme v tom, že člověk 20. století je čím dál tím víc sešněrován státem, institucemi, mediálními prostředky, a udržet si jakous takous osobitost je stále těžší. A oni tedy věřili, že drogy jim v tom pomohou. A obávám se, že cestu deziluze si bude ještě mnoho lidí muset projít, protože ty nejdůležitější zkušenosti v životě jsou bohužel nesdělitelné. Pokud to člověk nezažije na vlastní kůži, tak mu to pořád smrdí moralizováním a poučováním, a říká si, co když je to jinak...!

Co je nejdůležitější kritérium na zpěvákovi proto, aby se Vám zalíbil? Zaujmou Vás jeho texty, jeho vystupování nebo jeho celkový image?

Nic z toho, určitě. Pro mě je jediná věc důležitá, a to jestli mě jako celek zaujme natolik, že to chci slyšet znova. A pokud ano, tak pak teprv začnu přemýšlet, jak se to stalo. Jinak si myslím, že v umění není nejdůležitější vyrovnanost jednotlivých složek, aby stejně kvalitní jako text byla hudba aranžmá, hlas, vystupování. Myslím si, že je úplně jedno, čím ten člověk zaujme, ale že záleží jenom na tom, jestli je to trvalé. To si ověříme tím, jestliže to chceme slyšet podruhé, potřetí, počtvrté. Někdo moudrý kdysi řekl, že knížka, která nestojí za dvě přečtení, nestojí ani za jedno...

Co říkáte pořadům typu Carusošou a amaterským výstupů lidí napodobujících své oblíbené zpěváky?

Já se na to nedívám, ale profesionální povinnost mě samozřejmě donutila se na prvních pár pořadů podívat. U mě se střídá pocit soucitu s tím, že ti lidé ze sebe dělají blbce, s pocitem odporu k celé té organizaci a k tomu, že se vlastně dělá show postavená na vytržení z všednodenní nudy. Protože když už chci poslouchat krásnou hudbu, tak si ji poslechnu. Když už chci slyšet, jak zpívají lidé, kteří mně jsou milí, tak půjdu mezi ně. Ale tahle hatmatilka strašlivá, tedy že vezmu obyčejného člověka z ulice, hodím ho před ten dav na obrazovku a ještě o tom nechám hlasovat ty pitvořící se hvězdy, které se bojí tam nejít hlasovat, aby se nezneviditelnily, je mi to odporné.

Jak to asi působí na zpěváky, kteří jsou vzory?

Já se obávám, že ješitnost většiny z nás je tak velká, že asi převládne spíš ten libý pocit, že jeho zpěv někoho tak zajímá, že dochází k tomuhle.

Jak hodnotíte úroveň české kritiky na populární hudbu?

Mně se zdá, že úroveň české hudební kritiky ve srovnání s americkou, anglickou, francouzskou nebo ruskou není špatná. Myslím, že jsou tady velice dobré časopisy, Harmonie, Rock&POP, že kulturní stránky deníků mají velmi dobrou úroveň, Mladá fronta dnes, Lidové noviny, namátkově i některé jiné, třeba Moravskoslezský den Karla Prokeše. Myslím si, že úroveň české kritiky není špatná.

Co říkáte na časopis Melodie?

Nechci se vyhýbat žádné otázce, ale je nebezpečí, že nedokážu být objektivní, i když se o to budu snažit. V Melodii, přestože jsem nikdy nebyl zaměstnán, jenom jsem tam přispíval, jsem prožil, ať už za šéfredaktora Dorůžky, nebo Tinzla spoustu let a připadá mi, že ta úroveň je mnohem slabší, než bývala. A tu slabost vidím v tom, že Melodie ostatně ústy svého spolumajitele Karla Gotta už předem rezignovala na nějakou hlubší kritiku. Jestliže Karel Gott jednou prohlásil, že v Melodii by se měly psát laskavé kritiky, tak tím už jasně předurčil, jaké kritiky se tam nesmějí psát. Já si myslím, že se takováhle věc nedá vytknout před závorku, protože když je mizerná hudba, tak si nezasluhuje laskavou kritiku. To je to, co mně na té Melodii vadí. Uznávám, je těžké být objektivní.

Říká se o našem státě, že jsme ve všeličem pozadu. Platí to i o populární hudbě?

Ano. Pokud máme pod populární hudbou na mysli to, co si asi většina lidí představí, ten střední proud, co jde nejčastěji nejvíc lidem do uší, vydává se to v největších nákladech, tak tam si myslím, že jsme za úrovní západního světa dost daleko. Pokud ale bychom mluvili o tom, čemu se říká menšinové žánry nebo progresívní hudba, tudíž o takových zjevech jako je Iva Bittová, Jiří Stivín, Jablkoň, Dagmar Andertová, jsem přesvědčen, že patříme k tomu nejlepšímu, co ve světě existuje nebo co já znám.

Co si myslíte o úrovni udílení cen Akademie české populární hudby?

Myslím si, že změny ve statutu to velice vylepšily, a to až k mezi, která už se nedá překročit. Lepší už to být nemůže. Leda by se změnil celý ten systém. A systém, kde 170, 200 nebo 300 lidí, tvořících nesourodý celek, protože tam jsou novináři, svobodní novináři, zaměstnanci rozhlasu, soukromých stanic atd., a kde každý hlas platí jednu třísetinu, nemůže rozhodnout podle mého soudu vůbec nic. Po těchto hlasováních, kde hlasuje třísethlavé stádo, zbyde jen ta nádhera těch cen.

Máte pocit, že jste v předrevolučních letech za minulého režimu o něco přicházel? Co to bylo?

Jistě jsem přišel o mnoho. Jestliže já jsem se dostal poprvé v životě do Londýna ve svých 38 letech, kdy už jsem dávno napsal všechny knížky, tak to je na mně křivda, která se už nedá odstranit. Z politických důvodů jsem přišel o studium na gamnáziu, musel jsem studovat průmyslovku, která nebyla dobrá průprava na to, co dělám dneska, a studoval jsem vysokou školu, která nebyla moc kvalitní. Ale zase, všechno je relativní. Vaše profesorka studovala filozofickou fakultu v době, kdy tam byli ještě horší profesoři, než když jsem to studoval já. Za druhé myslím, že ta doba měla něco do sebe v tom, že velice rychle ukazovala na charaktery a jejich sílu. Takže já jsem měl mnohem snažší pozici, když jsem si vybíral své kamarády a vzory, než to mají lidé dnes. Dnes být charakterní, to je strašně jednoduché. V podstatě člověka korumpují jenom peníze. Takže jsem přišel o některé možnosti kulturní, ale zase jsem dostal darem mnohem kvalitnější výběr lidí do svého života.

Nejčastějším tématem muzikantů byla a je z převážné většiny láska. Ovšem láska pojímamá různě. Která kapela o ní zazpívala tak, že se Vám hluboko vryla?

Z poslední doby Mňága a Žďorp, Petr Fiala, Splynu.

Pokud máte zájem o to, dovídat se od Jiřího Černého nové věci pravidelně, pak máte možnost si kdykoliv otevřít jeho internetovou stránku: www.nacerno.cz.

Pozdrav

Míša Velíšková


Po stopách Indie

Ve čtvrtek 28.ledna 1999, kdy se už schylovalo k pololetnímu vysvědčení, se v jinak slavnostní síni naší školy, v aule, kde vrcholí studium a kde se předávají maturitní vysvědčení, rozprostřela atmosféra pohody. Bylo cítit doutnající františek, někde v dáli se ozvala střídmá a v mnohých rytmicky málo zabydlená hudba a do toho všeho se pojednou vpravil hlas nám celkem známý, avšak zahalen v podivném světlém hábitu sahajícím až po paty. A vedle něj mapa jižní Asie, na které bil do očí poloostrov Přední Indie. "Ach ták, tedy Indie je na programu dnešní besedy s bývalým studentem naší školy, maturantem 94/95, momentálně vysokoškolákem (Zahraniční obchod), Radkem Banýrem."

Pozornost a zájem studentů o zážitky, které si přivezl Radek ze stáže v Indii, se kupodivu "ujaly". Vyprávěl o tom, kde v Indii pracoval, jaké tam jsou celkově pracovní příležitosti a podmínky, jak přivykal některým ďábelsky kořeněným jídlům a ďábelským řidičům silničního provozu v Dillí. Povídal o zemi, kam se nesmírně těšil, kam ho to táhlo, byť zrovinka v tu nejméně vhodnou roční dobu, kdy tam vládnou nepředstavitelná vedra, a vlhkost vzduchu v mnoha, zejména přímořských oblastech, se pohybuje těsně pod rosným bodem, kolem 95%. Lidé tam prý pracují dlouho do noci, za to první ranní obchodní schůzky plánují ne dřív než na půl jedenáctou. Nikdo se tam prý nikam nehoní, nepospíchá. Ostatně takový večerní film trvá obvykle tři hodiny a jedná se v něm skoro vždy o jednu a tutéž zápletku - milostnou, kterak se do sebe dva lidé zamilovávají. Jinak tam je prý rozlezlá korupce, a to na všech úřadech. Nemajetné, nižší vrstvy pracují většinou v továrnách nebo mají své vlastní malé dílničky, hodně lidí se živí jako rikšové. Jejich jedinou činností často bývá celodenní honba za chlebem. Jsou neúnavní ve smlouvání, považují to dokonce za slušnost, je to taková jejich zajímavá hra mezi zákazníkem a prodavačem. Indie má tak jako každá jiná země své kouzlo, které se ale nejlépe poznává "dole" mezi lidmi. Rozhodně nic nepoznáte, když budete život Indie sledovat z 10. patra pětihvězdičkového hotelu, dokonce ani okukováním a fotografováním památek nebo projížďkou vozíkem taženým rikšou, kterému nevědomky zaplatíte třikrát víc, než si zaslouží, těžko přijdete téhle zemi na chuť. Co se dá ale zpozorovat hned na začátku, že je totiž Indie stále svá. Navzdory vlivu západního liberalismu si úspěšně brání své mravy a tradice, které mohou zpočátku západnímu cizinci vzít dech.

Indie v přehledu:

Indická republika má rozlohu 3 287 590 km2 a 944 580 000 obyvatel, hustota zalidnění je přibližně 287 obyv./km2. Hlavním městem je Dillí, Indie je federální republikou. Měna se nazývá 1 indická rupie = 100 paisů. Úředními řečmi je hindština a angličtina, používá se ale dalších 17 jazyků včetně urdštiny. Asi 80% obyvatel jsou hinduisté, 11% muslimové, 2,4% křesťané, dále sikhové, buddhisté, džinisté a další. Podnebí je tropické, od června do září tu vane monzun, na severu je podnebí subtropické, na severovýchodě jsou pouště, v lednu je průměrná teplota v Dillí asi 14 stupňů, v květnu kolem 40 stupňů. Orné půdy je z celkové plochy 51%, lesy pokrývají 20% území, pastviny 4%. Z hlavních zemědělských plodin to jsou rýže, pšenice, cukrová třtina, ječmen, čirok, brambory, čaj, luštěniny, tabák a kaučuk, z těžených surovin potom uhlí, ropa a zemní plyn, bauxit, rudy a drahokamy. Z hospodářských odvětví: železářství, ocelářství, výroba cementu, koksu a hnojiv, zemědělský průmysl, potravinářský, textilní a kožedělný. Vyvážejí se textil, čaj, káva, rudy, železo, bavlna a koření. Roční příjem na 1 obyvatele je 309 USD, za rok přibude v zemi 309 000 lidí a průměrná délka života je u mužů 57, u žen 58 let.

Míša Velíšková


Zeměpisná olympiáda

Na výsledkové listině ze dne 15. března 1999 jsme se dočetli, že studenti LG se umístili na předních místech. V kategorii A (6. roč.) se na umístili mezi 22 žáky a studenty na 2. místě s 58 body Petr Néméth, s 54,5 body Štěpán Holas, na 6.-7. místě s 43 body Michaela Špicarová. V kategorii B (7. roč.) mezi 12 žáky a studenty na 2. místě s 62 body Jan Palas, na 4. místě s 55 body Aleš Hejl. V kategorii C (8.-9.roč.) z 20 žáků a studentů rovněž na 2. místě s 61 body Vítězslav Čížek, na 11.-12. místě se 48 body Lenka Dudková.


Úřad prezidenta, jeho lidé, jejich úlohy a nejen to

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jaká je dnes skutečná úloha prezidenta Václava Havla ve státě, pro občany, v politice, v tisku, v zahraničí nebo v kultuře? Bude jich nejspíš mnohem víc, než si umíme představit. On na to pan prezident ale není sám, těžko by potom mohl na všech těchto místech včas a správně zasahovat. K tomu mu slouží kolektiv poradců, nejbližších přátel, osobních strážců, pan mluvčí a nakonec i hradní policie. Všichni jmenovaní v nás možná vyvolávají představu majestátu, neotřesitelného majestátu, kde všechno naoko klape, kde se dodržuje přísná etiketa a hovoří a ví o věcech, z nichž většina zůstane veřejnosti utajena. Jejich zlomky se v poslední době nehorázně odhalují v masmédiích, některé noviny na dění kolem hradu mají pravidelně vyšetřenou stránku, i když jsou tyto zlomky často doplňovány mořem dalších spekulativních vybájeností. Ale proč se v poslední době točí pozornost právě kolem hradu a prezidentského úřadu? Proč se tam snáší tolik kritiky? Vyřizuje si někdo s někým účty prostřednictvím sdělovacích prostředků, využívá k tomu veřejného mínění? Proč se mu to v poslední době daří a prezidentova popularita tak klesá?

Roušku, která zahaluje prezidentský úřad, nám přijel poodkrýt jeden z "prezidentových lidí", PhDr. Jan Šolc. V situaci na hradě nám chtěl udělat jasno, trochu přiblížit dennodenní dění tam prostému občanovi - studentovi. Do svého výkladu tedy zařadil i informace o tom, co je na hradě zvykem, jaké jsou povinnosti zaměstnanců hradu i prezidenta. Přidal i několik historek z hradních komnat, z nichž některé perličky se druhý den objevily v Hradeckých novinách, i když to hlavním tématem této besedy určitě nebylo, ale to je věc jiná. Faktem je, že celkově jeho povídání o hradu vyznělo kladně, nikoli chladně. Asi všichni, kteří se besedy zúčastnili, byli to studenti sexty, septimy a IV. ročníku, poznali, co znamená umět naslouchat, porozumět a klást dostatečně chytré otázky talentovanému diplomatovi a přesvědčivému vypravěči. Pro mnohé nebylo žádným objevem, že lidé raději hovoří o pravdách neškodných a vhodných, a zamlčují pravdy ožehavé, které by mohly ublížit jim samotným nebo jiné spřízněné osobě. Ale kdo pozná, co řečník zamlčel a co ne? Jestli o tom mluvit zapomněl anebo o tom mluvit záměrně nechtěl? Tady se člověk musí naučit spoléhat na svůj rozum a vlastní úsudek, nenechat se tedy zmanipulovat. Je to nejspíš takový životní zákon, který se prosazuje především v politice, a je možné, že mohl třeba takového téměř dospělého jedince řádně rozčarovat. Většina dětí je už odmalička přesvědčena, že by měly být v převážné většině věcí upřímní a mluvit pravdu, tím se od nich ale zase nežádá, aby podaly úplně všechno tak, jak si myslí. Aby třeba neznámou dámu na ulici nazývaly bečkou jen proto, že nesplňuje předepsané míry. Tady začínají určitá omezení a člověk se učí poznávat, kdy a co je v jaké situaci vhodné říct a udělat. V tomhle směru nás omezuje spousta věcí. Nejvíc by nás ale asi měla omezovat úcta a tolerance.

Hodně studentů si po besedě postěžovalo na to, že pan Šolc odpovídal neúplně a mnohdy vyhýbavě na jejich dotazy. Jiný někdejší student zase špatně pochopil smysl besedy a nazýval otázky některých zúčastněných za fádní. Svým názorem se tedy naprosto minul se záměrem ředitelství školy i hosta, kteří dali akci dohromady. Měli bychom to, myslím, spíš brát za nezávaznou zkoušku, zkoušku, kde si ještě nepopálíme prsty, kde si nehrajeme s ohněm. Takovou, která je předzvěstí toho, co čeká studenty na vysokých školách: schopnost pochopit, usoudit a ptát se, a to obezřele a s dávkou zdvořilosti...

Míša Velíšková


Krátce z LG / Školní kronika

Míváme v NLG rubriku "Krátce z LG", která stručně informuje o událostech. Založili jsme ve škole novou kroniku, do které zaznamenají své pocity a pozdravy Ti, kteří ji navštívili s nějakým příspěvkem k dění na LG. Vybíráme tedy některé záznamy, škoda, že nejsou reprodukovat i s fotkami či výzdobou, jakou udělali Holanďané.

Zdravím Vás!
Jsem velice potěšen, že jsme se setkali.
Lukáš Vildman
20. 1. 1999
P. S. Ať věčně vzkvétá naše vlast!
(Díky vám přátelé profesoři)
[To vše rovněž v korejštině a obrázek brány královského paláce "Kjongbokkung" v Soulu. Beseda s L. V. o Koreji pro studenty LG v aule.]

...prožil jsem dobrodružství tisíce barev, jež přecházely jedna v druhou tak přirozeně, plné jasu, vzrušení a energie, byl jsem jak okouzlen dobrým čarodějem v zemi, jíž říká se Indie...
Dík za možnost podělit se s Vámi.
Radek Banýr
28. ledna 1999
[Pěkná fotka z Indie. Vůni tyčinek, hmatový zážitek z hromádky indických mincí rovněž nelze zprostředkovat. Beseda s R. B. o Indii, aula LG.]

V Jičíně 29. ledna 1999
Dneska se mi v Jičíně moc líbilo. Na Lepařově gymnáziu mi byly ¸ konto tématu "Prezident republiky a naše představy o něm", kladeny otázky kvalifikované a upřímné.
Děkuje za ten zážitek a rád se vrátím (do roka).
S pozdravem studentům i kolegům
Jan Šolc
[Vizitka pana Šolce s českým lvíčkem a textem:]
Kancelář prezidenta republika
PhDr. Jan Šolc
poradce vedoucího kanceláře
119 08 Praha 1 - Hrad
[Telefony a soukromou adresu přece jen zde nebudeme prozrazovat, zájemcům ji na požádání sdělíme.]

8 Feb '99
In Jičín were three supernovas,
bored from lying on sofas,
so for a fresh change,
they tried an exchange,
with 3 Dutch casanovas!
See you in April
Pierre
Walter
Dico
Holland
Thank you for the nice time
[Spousta obrázků, barevná koláž z tulipánů, sýrů, dřeváků, mlýnů a jména - pokud se dají přečíst - Dagmar, Nanette, Rianne, Bianca, christa, Marieke, Marjolein, Maejan, Susan, Marije, Amy. Mezinárodní výměnný zájezd studentů s družebním městem Wijk bij Duurstede.]

Tak v světě často úlohy se mění
a mistru učeň dává naučení
Platnost v kterémkoliv
školském zařízení
Petr Pleticha
a jeho bližní
Aula gymnazijní
11. 3. 1999, 14. 35 hod.
[Divadelní vzstoupení Závěsného divadla, způsob, jak je ten text napsán, odpovídá jménu divadelního sdružení, vzniklého v loňském roce z ostřílených divadelníků. Přetiskujeme
novoročenku Závěsného divadla.]


Rozhovor s paní Pospíšilovou, knihovnicí v městské knihovně

NLG: Co se vám líbí na práci v knihovně?

Ráda pracuji s lidmi, hlavně s dětmi, a práce v knihovně o tom je.

NLG: Co se vám líbí na pohádkách?

Pohádky jsou plné fantazie, dobro v nich zvítězí nad zlem, jsou vláhou pro naši duši.

NLG: Na co se vás čtenáři nejčastěji ptají?

Záleží na tom, co jim třeba zadají ve škole. Není žádná speciální otázka, která by se často opakovala.

NLG: Jaká je vaše nejoblíbenější pohádková kniha?

Nemůžu číct, že bych měla jednu nejoblíbenější knížku, jsou různá období, kdy přijdu na něco nového, ale moc ráda mám knížku od Zdeňka Svěráka "Tatínku, ta se ti povedla" a pohádky, které z jiných námětů převyprávěl pan Svěrák. Ty se mi zdají být velice pěkné.

NLG: Kolik let je nejmladšímu čtenáři tady v knihovně?

Chodí sem děti s rodiči, které ještě nechodí do školy, a pak jsou tu děti od prvních tříd.

NLG: Chodila jste ráda do knihovny, když jste byla v našem věku?

Je jsem z takové malé vesničky, kde byla hodně maličká knihovna v obecním domku, kde se celá vesnička scházela. Byla tam také první televize, tak jsme se chodili dívat na televizi a přitom jsme si půjčovali knížky.

NLG: A chtěla jste být odmalička knihovnicí?

Knihovnicí jsem odmalička být nechtěla, protože jsem nevěděla, že takové povolání vůbec existuje. Ale chtěla sem pracovat v mateřské škole, ale to se mi hned nepovedlo. Vystudovala jsem textilní průmyslovku v Jilemnici a tam jsem začala chodit do knihovny. Moc se mi tam líbilo. V šestnácti letech jsem dělala průvodkyni na hradě Kost. Tam jedna moje kolegyně studovala knihovnickou školu a tam jsem přišla na to, že se na tohle povolání dá udělat škola a že by se mi to líbilo. Jak jsem dodělala průmyslovku, hned jsem začala studovat tu knihovnickou školu. Mezitím jsem učila ve školce, takže se mi vlastně splnilo všechno, co jsem si v průběhu života předsevzala.

NLG: A co byste na závěr vzkázala studentům LG?

Aby důstojně oslavili letošní významné výročí, aby měli to štěstí, že se budou setkávat se samými dobrými profesory i se zajímavými lidmi, které se s ostatními pokusím pozvat do Jičína a udělat s nimi na gymnáziu besedu. Nedávno jsme o tom s vaším panem ředitelem hovořili. Už teď máme v plánu několik osobností, tak doufám, že to třeba přispěje k tomu, že se vám na gymnáziu bude čím dál tím víc líbit.

Petra Matušová, Jitka Morávková


O knížkách s paní Pospíšilovou

"Co jsem se smutnej natěšil na ten Boží štědrej večír, že se najím štědrovnic, neužil jsem z toho nic..." a tak dál se táhne koleda z Jičínska, která zaznívá v okamžicích lidskému srdci nejbližších, o adventu a Vánocích. Koleda se tentokrát objevila v posledním loňském Zpravodaji Šrámkovy Sobotky se spoustou dalších veselých i vážnějších příspěvků. Jeden exemplář nám darovala paní redaktorka Alena Pospíšilová právě v čase těsně předvánočním. A sice ve středu 16. prosince, když se žáky z primy rozprávěla o pohádkových knížkách a spisovatelích českých i zahraničních. S sebou z městské knihovny , kde již od 2. listopadu 1998 s nadšením pracuje v dětském oddělení, přinesla hromadu knížek, na kazetách úryvky ze známých večerníčků a ještě příjemné povídání pro děti. Do báječně poklidné atmosféry, kdy už dětem nehrozily žádné písemky a prázdniny byly na dosah, zapadla jména jako Oscar Wilde, Charles Peruald, Ondřej Sekora, Jan Werich a třeba taky Jan Šrut. Dětem se ohromně líbilo poznávat pohádky z kazety, nikdo ani na chvíli nezaváhal, slyšel-li třeba melodii z Pohádek z mechu a kapradí. A pak přišla na přetřes otázka: "A copak se vám, milé děti, vybaví, když se řekne pohádka?" - "Pohoda!" ozve se jedno odvážné dítko. "Mně písemka!" vyjekne druhé. "Hm, tak to je asi nejčerstvější dojem," řekne paní Pospíšilová. "A mně," vzpomene si jedna dívenka, "jak mi maminka četla pohádky před spaním."

Paní Pospíšilová se tázala dětí a děti musely odpovídat. Pak se role malinko posunuly a paní Pospíšilová byla tázána mnou. Mimo jiné mi řekla, že není úplně zvykem, aby chodila za dětmi jako dnes, spíše chodí děti za ní, do knihovny, půjčovat si knížky. Vypozorovala, že starší dívky si teď hojně půjčují Lenku Lanczovou. Ona sama ale prý Lanczové nedůvěřuje, tedy jejím knihám. Připomíná jí chrličku, která si zvykla vydávat pravidelně jedenkrát za tři měsíce knihu. Oblíbené prý také jsou příběhy Správné pětky od Annite Blytonové, jinak mladší čtenáři čtou všechno, mezi tím také spoustu převyprávěné klasiky. Sama má v oblibě Karla čapka, z jeho tvorby především Devatero pohádek a Pejska a kočičku. Pamatuje si také na jednu z prvních knížek, které přečetla, Odvážnou školačku například. Někdy si ráda četla pohádky i nahlas, některé knihy za to skutečně stojí, např. Staré pověsti české, Děti z Bullerbynu, které předčítala i svým malým dcerám. Předtím pracovala v sobotecké knihovně. V jičínské je to jiné tím, že má každý jakýsi svůj koutek, svůj resort. Tím, že děti v poslední době raději pustí televizi, nežli sáhnou po knize, si je vědoma. Záleží ale prý na klimatu rodiny, jak řekla. Když ke čtení nemají vztah rodiče, těžko ho budou mít jejich děti. Léčitelem její duše je Robert Fulgham, čte si ho před spaním, a to prý zaručeně usne. Jinak dává přednost věcem kratším. Moc si váží Zdeňka Svěráka i velkých regionalistů, jako Zdeňka a Josefa Wágnerových (Kimuri), Josef sebral různé pohádky, které jsou prostoupeny místním folklorem. Dost je poznamenaná Šrámkem už proto, že měla možnost probírat se muzeem Fráni Šrámka. V současnosti si cení i Jiřího Žáčka, kmotra sobotecké knihovny, dnes asi nejplodnějšího autora dětské literatury u nás. A čím podarovala své blízké o Vánocích? Samozřejmě že knížkami. Jedna dcera dostala Lexikon strašidel (Vítězslava Klimtová), druhá dcera potom toulky českou minulostí 7.díl. Dál se pod stromečkem objevila Hvězdářská ročenka, ale víc už ani ťuk. Prý má dávno zakázáno přinášet domů další knížky.

Míša Velíšková


Jaro

Jarní prázdniny byly krátké, ale byla to pohoda. Takhle to vidí Pavla Vinklářová z kvarty:

Ahoj strejdo,

píšu Ti z jarních prázdnin. Jak se máš? Tady je krásně, všude je plno sněhu a ještě připadává. Teď je něco po šesté hodině, sedím v chalupě, zavřená pěkně v teplíčku, kluci jsou ještě venku, už je tam šero, tak se tam mamina za nimi šla podívat, protože štípali dříví, tak jestli si třeba neusekli prsty.

Dneska to byl hrozný den. Hned ráno, když jsem vstala (vzbudili mě asi v devět), jsem musela přinést dříví, bylo ho tam sice ještě dost, ale když hoří jako papír, tak se nedalo nic dělat. Pak jsem teprve snídala a šli jsme lyžovat. Příště budete muset vzít do Alp i Lukáška, protože ten teda válí. Dnes lyžoval asi počtvrté v životě, ale za chvíli bude jezdit ještě líp jak mamina. na vleku se ještě bojí jezdit sám, tak ho musí někdo vzít k sobě, ale sviští dolů jako tryskové letadlo. Už umí zatáčet, brzdit a hlavně padat. Ze začátku jezdil uvázaný na provaze, aby nám neujel, ale teď nic nepotřebuje. Do chalupy jsme se vraceli na oběd (někdy před třetí hodinou), cestou jsme potkali Jardu, tak se k nám hned pozval na kávu. Přišel asi pět minut po obědě (ještě jsme neměli umyté nádobí, ovšem to mu nevadilo, sedl si do křesla a rozvinul konverzaci o tom, kdo jim kde umřel a tak - no, bylo to hrozné). Odcházel kolem čtvrté hodiny a ve dveřích se jen míjel s Ivou. Ta se k nám proběžkovala metrovými závějemi, a se slovy, že už nás dlouho neviděla, vstoupila do předsíně a na stůl položila sklenici včelího medu. Uvařila jsem jí kávu a ukrojila bábovku. Pak přišla babička s maminou, které zatím taktně vyprovodily Jardu, ten ještě stačil vykřiknout, že přijde zítra znvou a pak zmizel pod kopcem. S Ivou se dá docela povídat, ale mohlo by to být lepší, ona je zvyklá na úplně něco jiného než my, a tak ji ani nezaskočí taková spousta sněhu, a na určité věci má jiné názory. Když odešla, všimli jsme si, že si zapomněla fotoaparát a tašku. Babičku nenapadlo nic jiného než, že jí to musím odnést. Oblékla jsem se a šla. Před chvilinkou sem se vrátila a je mi hrozná zima, tak si vařím čaj a budou doufat, že už nikdo nepřijde...

Zítra půjdeme znovu lyžovat, tak musím nasbírat sílu a energii. V sobotu přijede taťulda s čerstvými rohlíky (už se těšíme).

Tak už budu končit, vaří se mi voda na čaj a zvoní telefon.

Zatím ahoj a slibuji, že brzy napíšu. Pozdravuj tetu a kluky a mějte se.

Ahoj Pavla

Jarní prázdniny

Když jsem v pátek 6. února vycházela ze školy, první, co mě napadlo, bylo: Konečně svoboda. Celý týden bez školy. Ano, měli jsme jarní prázdniny. Miluji volno. Kdo by taky ne? Původně jsem si myslela, že se doučím zeměpis (asi patnáct stránek učebnice), chemii a angličtinu. Myslíte si, že jsem aspoň otevřela knížku? Ani náhodou. Slovo dalo slov, a tak jsem každý den strávila někde s kamarádkama. Míša hlídala sousedům pejska Beníka. Chodily jsme ho ještě s Verčou venčit. Někdo by si myslel, že jsme obešli jeden blok, ale všechno bylo jinak. Takže ráno, když jsem se probudila, jsem se nemohla málem ani postavit na nohy, jak mě bolely.

A tak to trvalo asi čtyři dny. Pak Míša musela odjet k babičce. Naneštěstí odjela i na den Verča. Myslela jsem si, vždyť mám ještě sestru. Hm, to jo, ale bohužel se už učila na maturu. A týden utekl, ani nevím jak. Nic jsem se sice nenaučila, ale krásně jsem si odpočinula. Vždyť takový význam přece prázdniny mají, nebo ne?

Andrea Klímová, kvarta

Jaro

Nemám ráda zimu! A proto vždy úzkostlivě čekám, až přiletí první ptáčkové a vysvitne sluníčko a budu moct zahodit zimní bundu. Ano,jaro mám moc ráda. I když proti létu nemá šanci. jediné, co jaru upřít, jsou sadomasochistické svátky, Velikonce, kdy krvechktivý puberťáci chodí od domu k domu, zmlátí nás, nebohá, křehká stvoření, a ještě za to dostanou občerstvení zdarma. nespravedlnost světem vládne. Teď bych asi měla psát, jak se na jaře líhnou kačátka a jaká je to nádhera, ale upřímně řečeno, mi je jedno, jestli přijdou na svět na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě. Stejně je někdo sní. Avšak stále platí slova: "Jaro je krásné." Hlavně proto, že přichází po zimě.

Jana Matyášová

Po chladných zimních nocích a tepla domova přichází jaro. Jakoby mávnutím kouzelného proutku naše ulice ožily barvami. Jaro nám přineslo svěží, výraznou barevnost, která je zdrojem optimismu a dobré nálady. Když jaro zavoní, všechno nás volá ven! Čekají odpočinuté zahrádky, kola a vysušené cesty, zazimované chaty, louka za humny. Podvědomě cítíme, že se s přírodou probouzíme i my, že právě teď máme dost elánu pustit se do spousty nových aktivit. První jarní vzduch nás probouzí k větší činorodosti. A protože nás čekají veselé jarní svátky, donutí nás asi nejprve první sluneční paprsky umýt zimou "počmáraná okna" a "vymést světnici" a pak v duchu velikonočních tradic začít. Velikonoční svátky jsou nejvýznamnějším a nejstarším křesťanským svátkem. Trvají několik dní a vrcholí Velikonoční nedělí, kterou svět slaví první neděli po prvním jarním měsíčním úplňku. Tyto dny prožíváme jinak. Slavnostněji, radostněji, duchovněji, procítěněji, avšak také společenštěji. Vejce patří k neodmyslitelným prvkům velikonočních svátků. Podtrhuje a dokresluje jejich charakteristickou atmosféru. Je symbolem neustálého obnovování a nepřetržitosti života a dodnes má významné místo v našich tradicích. Připomínáme si jimi, že je tu opět čas probouzení přírody, čas Zmrtvýchvstání. Jednoduše to, že koloběh času, světa a života pokračuje.

Alena Olšarová


Sekunda Lepařova gymnázia v Jičíně na lyžařském výcviku

První týden v lednu letošního roku strávila sekunda našeho gymnázia na Benecku v Krkonoších.

Už jenom složení profesorů (p. Mádle, p. Šolc a pí. Jenčková) slibovalo dobrou zábavu. Z dopoledních i odpoledních výcviků jsme se většinou vraceli mokří, a to ze tří důvodů: poprvé od pádů do sněhu, podruhé od vytrvalého deště a do třetice jsme prostě byli zpocení. Musel na nás být opravdu krásný pohled.

Večery jsme trávili různě. První den kluci volili MISS naší třídy. Byl to vskutku nezapomenutelný zážitek. Místo slibovaného bazénu nás čekala promenáda v plavkách! Další den jsme hráli hry. Pan profesor Mádle přišel s originální hrou "na blbce", při které si naše spolužačka částečně překousla jazyk.

Příští večery už patřily pouze tanci. Pravdou je, že nejméně polovina kluků se musela schovat do svých pokojů před tancechtivými dívkami. Ale při krásných ploužácích jsme si užily i s tou rozumnou menšinou. K nemálo žádaným tanečníkům patřil také pan profesor Šolc.

Myslím, že to byl opravdu báječný týden, při kterém jsme se zdokonalili jak tělesně, tak i duševně. Doma nás čekali nedočkaví rodiče, a protože řidič našeho autobusu se odmítl vrátit, statečně jsme čelili našemu osudu.

Kateřina Fišerová, sekunda


-ťuk-


Pohádka jako školní slohová práce

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Když bylo nejstarší osmnáct let, zavolal si ji král k sobě a řekl: "Milá Nastěnko, už je ti osmnáct let a musíš tedy začít vydělávat. Pokladna je prázdná, trezor nám vykradli, daně neplatí... No zkrátka, můžeš si vybrat: Buď půjdeš do bordelu, nebo tě prodám do otroctví."

Protože Nastěnka byla i přes svůj věk velmi moudrá žena, vybrala si bordel. Její velký mozek jí napověděl, že tam může získat velmi cenné životní zkušenosti. Nastoupila tedy do podniku, který se jmenoval "Lepařův sen". Když vstoupila do budovy, zjistila, že nepřišla do žádného bordelu, ale do normální střední školy. Nebyla to ale jen tak obyčejná střední škola, byla to neobyčejná škola. (Byla neobyčejná hlavně proto, že mi to zabralo čtyři řádky, a já si musím vymýšlet o trochu méně). Teď vám ale napíšu zase něco o Nastěnce.

Nebylo to vlastně žádná Nastěnka, ale hodná ježimůra Vasylíza. její táta se totiž jmenoval Vasyl a máma Líza. V hodnou prostitutku Nastěnku se proměnila je proto, aby o ní žáci prvního ročníku mohli psát slohové práce. I tenhle rok se o ní píše, ale už si toho všiml sám velký Blucifer. Chvíli o tom popřemýšlel, pak si dal sprchu, masáž, manikúru, chlupy si vyfénoval a řekl svým příjemným, měkkým barytonem: "To snad není možný! Jakto, že každá můra se dostane na titulní stránku slohové práce, a já, slavný Blucifer, tady trčím v tej smradlavý díře a nikdo ani neví, že existuju!!! Sakra, já to tak ale nenechám. Jakože se jmenuju... jmenuju se tak, jak se jmenuju."

I přinesli Bluciferovi poskoci ježimůru Vasylízu do jeho vily na kraji sopky Hekla (dřív se jí říkalo Pekla, ale toto je její umělecké jméno) a začali ji zpovídat: "Proč to děláš? Kde jsi byla včera v 8.35? Kde budeš zítra v 10.15? A s kým?" Vasylíza se ale statečně držela a neprozradila nic. Blucifer viděl, že z ní žádné hříchy nevymlátí, a tak řekl: "Propadla jsi Heklu!" "Proč, vždyť jsem nic neudělala," hájila se Vasylíza. "Já vím," pravil Blucifer, "ale někdo propadnout musí!" Vasylíza tedy zůstala v Hekle, a žila tam šťastně až do třetí světové války.

Josef Ulrich


První láska

První lásky, jak to již v životě bývá, jsou buď ty nejkrásnější, nebo ty spíše trapné. Nejprve bychom si měli ujasnit, co to vlastně láska je. Láska není zboží, které by se dalo koupit ve stánku, ani se většinou nenajde v hospodě či na ulici. Pravá láska je cit mezi lidmi, kteří se do sebe "zakoukali". Jeden pro druhé by udělal téměř cokoli. Pravá láska se pozná pole toho, že se vám rozbuší srdce, když přijde vytoužená osoba, tlak vám vyběhne do vysokých výšek a máte strach cokoliv povědět, abyste se náhodou nezakoktali či neztrapnili.

Já jsem svoji úplně první lásku prožil v sedmi letech. Jakožto dítě školou povinné jsem se zamiloval do holky o rok starší. Jmenovala se Klárka. Zrovna nedávno se nastěhovala do našeho vchodu se sestrou, mamkou a taťkou. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych ji měl oslovit, až jednoho odpoledne mi dodal sílu romantický televizní seriál. Tam se mí mnohem starší vrstevníci seznámili, šli do cukrárny, do kina, bavili se, líbali se a celý den završili v hotelovém pokoji.

A já, jakožto začátečník v tomto oboru, jsem to musel také vyzkoušet. Jediná věc mi nebyla jasná, jak se vlastně líbá a co se dělá v hotelovém pokoji. To totiž v romantickém seriálu nebylo. Zasedl jsem na své nejoblíbenější místo a promyslel podrobně plán lásky. Pln odvahy jsem rozbil své prasátko, sebral své úspory, které činily Kčs 25,50, a zeptal se maminky, kdepak se nachází nejbližší hotel. Moje maminka měla coby účetní o všem přehled a jelikož každému ráda vysvětluje a popisuje krásy města Jičína, podala mi základní informaci o tomto místě. Ani se nestačila zeptat, na co to vlastně potřebuji, myslím si, že jí to dodnes vrtá hlavou, a už jsem byl na cestě zařizovat hotelový pokoj s postelí a plno svíčkami.

Najít hotel Praha pro mě nebylo těžko. Před vchodem do hotelu jsem se stačil ještě pomodlit a už jsem prosil paní recepční o můj vysněný pokoj. Divil jsem se velice, když se na mě obořila, co tam chci dělat. Podrobně jsem ji porozprávěl o mém tajném plánu s Klárkou. Z tenkrát ještě mně neznámého důvodu začala nadávat a vyhodila mě z hotelu se slovy: "Jdi si dělat srandu z někoho jiného." Jakožto chytrý chlapec jsem pochopil, že zde asi nepochodím. Šel jsem tedy shánět hotel někam jinam.

Chodil jsem dlouho a pořád nic nenacházel. Zašel jsem hluboko do města a pořád nikde nebyl hotel. Když tu jsem uslyšel zvon na Valdické bráně. Nepočítal jsem půl čtvrté. Vzpomněl jsem si, že Klárka si chodí touto dobou hrát na pískoviště s kamarádkami. Rozhlédl jsem se okolo sebe a zjistil, že tato místa ještě neznám. Chvíli jsem chodil okolo lavičky, když tu jsem dostal skvělý nápad, zeptat se nějakého náhodného kolemjdoucího, kde to vlastně je. Ale nikdo tu široko daleko nebyl. Až po delší době čekání jsem opět uslyšel zvony naší brány a rozeběhl jsem se po zvuku.

Byl jsem rád, že vidím opět ta známá místa. Cesta domů utekla jako voda. Klárka si stále ještě hrála na pískovišti a měl jsem tedy čas připravit náhradní hotelový pokoj. Byl udělán z kolárny. Na zem jsem rozprostřel divně páchnoucí deku, zapálil kahánky, které jsem sebral na hřbitově a šel čekat na Klárku.

Když jsem ji oslovil, stála jak opařená a přijmula mé pozvání do pokoje. Vysvětlil jsem jí, že se mi líbí a jestli by nechtěla se mnou jít do cukrárny. Odpověděla, že zítra má čas a že by šla. Dohodu jsme stvrdili polibkem. To byla moje největší a první láska.

Martin Mizera


Lepaříček

Jarní test osobnosti

1) S jarem přichází spousta hlavně přírodních změn. Jak je vnímáš?

a) nijak
b) jen jako změny teploty
c) mám radost z konce zimy

2) S jarem souvisejí Velikonoce a jejich příprava. Jak se jarní výzdoby účastníš?

a) jen přihlížím
b) ze slušnosti pomáhám
c) zapojuji se, jak to jde

3) Jaro je mezi zimou a létem. Co pro tebe znamená coby roční období?

a) vůbec nic
b) nutnost vyndat jarní oblečení
c) krásnou změnu přírody a jarní sporty

4) Velikonce je široký pojem. Co si pod ním představuješ?

a) svátky, při kterých se jen shání a lítá
b) svátky, které jsou jako každé docela dobré
c) nejkrásnější svátek jara, při kterém se užije spousta legrace

5) S jarem všechno rozkvétá, probouzí se příroda. Účastníš se rád jarních výletů do přírody?

a) vůbec mě nezajímají
b) občas si někam vyrazím
c) bez výletů by pro mě jaro nebylo jaro

6) Jak na tebe působí jaro?

a) jsem čím dál unavenější, jinak ne
b) nijak zvlášť se na mě neprojevuje
c) je mi veseleji, mám větší radost ze života

7) Po dlouhé zimě náhle nastane jaro. Co uděláš, když se tě v jednom dni popáté někdo zeptá, jestli z toho máš radost,

a) odseknu, že už mi to jaro jde dnes pěkně na nervy
b) kysele se usměju a řeknu mu, že už je pátý s touto otázkou
c) s radostí, že se o něj lidi tak zajímají, řeknu, že jsem rád, že je tu

8) K zajímavému zvyku Velikonoc, které také patří k jaru, je malování a zdobení kraslic. Účastníš se i ty malování kraslic? Kolik jich asi nazdobíš?

a) takových věcí se zásadně neúčastním
b) nepatří to k mým koníčkům, ale občas jich pár namaluji, aby se neřeklo
c) kraslice maluji s oblibou, většinou tolik, kolik je vajec a času

9) Představ si, že u vás právě probíhá jarní úklid! Všichni všude pobíhají nebo něco hledají,všude je nepořádek. Co uděláš?

a) zalezu si někam do klidu, kde si na mě nikdo nevzpomene
b) budu vše s nadhledem sledovat, abych nikomu nepřekážel a nemusel se toho účastnit
c) jarní úklid může být docela zajímavá věc, rozhodně se jí zúčastním

10) Jaro je spojeno s mláďaty všeho druhu. U vás na zahradě leží na zemi živé ptáče. Po dvoře běhá kočka. Co bys udělal?

a) ponechal bych ho svému osudu, stejně mu nijak nepomůžu
b) asi bych ho aspoň umístil mimo dosah kočky
c) postaral bych se o něj, jak nejlépe by to šlo

Pokud ti vyšlo nejvíce odpovědí "a", jsi nejspíš pesimista.

Tvoje obavy z hrozících katastrof, pohrom a podobných věcí jsou přehnané. Zkus se trochu uvolnit a dívat se na jaro a jarní svátky z jiného pohledu. Uvidíš, že jejich přežití bude tak snadnější.

Pokud ti vyšlo nejvíce odpovědí "b", jsi realista.

Jsi člověk v duševní rovnováze. Vidíš věci tak, jak jsou a neděláš si z nich těžkou hlavu. Jen tak dál.

Pokud ti vyšlo nejvíce odpovědí "c", jsi optimista.

Všechno vidíš růžovými brýlemi, vše je podle tebe nejkrásnější, nejlepší a v pořádku. Tvůj pohled na svěčt je sice krásný, ale může tě také zklamat. Zkus proto svět a vše kolem brát, jak je, a ne, jak ty chceš. Bude to pro tebe jednodušší.

Kaizlerová, Hlaváčková, Morávková, Kudrnová, Matušová, Tobiášová, Kakrdová, Sůvová


2. část


Noviny Lepařova gymnázia