Tak nějak by mohla začínat další starohradská pohádka. Nebo lépe řečeno pověst, protože každá pověst má své racionální jádro – a nejinak je tomu i tentokráte.

Prostě a jednoduše: před časem započala generální rekonstrukce letohrádku Hvězda v Praze, a tak byla zrušena tamní expozice Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. A mobiliář z pracovny Aloise Jiráska byl přestěhován do depozitáře na Staré Hrady. Bylo nám však líto, že by měl zůstat v depozitáři, a tak ředitelka PNP dr. Eva Wolfová souhlasila s jeho zpřístupněním veřejnosti. Nábytek zrestauroval Petr Heber z Jičína, knihovnu instaloval pan Křišťan – leč přístup do Jiráskovy pracovny měl být přes dvě depozitární místnosti. To nebylo hezké – a tak pánové Sedláček a Vaniš z PNP zjistili, že tyto prostory jsou jak stvořené pro nábytek z pracovny Elišky Krásnohorské, který byl dosud v depozitáři na Opočně. Byl tedy přivezen na Staré Hrady – a Petr Heber měl další náročnou práci. Děti z libáňské školy, pracovníci PNP a účastníci jazykového kurzu pomohli se stěhováním, Josef Miclík a Václav Stejskal bílili, paní Tuláčková, Šolcová a Bílková uklízely, František Svoboda nainstaloval svítidla – a mohlo se uvažovat o otevření.

Byly tedy rozeslány pozvánky a v úterý 2. září 1997 nastal den D a ve 13 hodin i hodina H. Dostavilo se na osmdesát hostí, takže hostesky, do jejichž role se převtělilo několik našich zámeckých průvodkyň, měly co dělat. Slavnostní chvíle započaly v prostorách zámecké obřadní síně, kde přítomné uvítaly vedoucí Literárního archivu PNP dr. Naďa Macurová a předsedkyně starohradské Osvětové besedy dr. Eva Bílková. Byli přítomni zástupce ministerstva kultury mgr. Linhart Coufal, senátor dr. Jiří Liška, bývalý poslanec ing. Jan Vraný, přednosta Okresního úřadu v Jičíně ing. Jiří Vitvar se svými spolupracovníky mgr. Dragou Zlatníkovou, ing. Janem Jiřičkou a dr. Vlastimilem Krejčou, řada starostů (kromě jičínského dr. Lišky i ing. M. Houštěk z Hronova, dr. P. Mertlík s chotí z Jaroměře, J. Štefan ze Železnice, J. Šesták z Libáně, J. Žďánský z Rokytňan, "domácí" J. Miclík a K. Bílek, tajemnice Městského úřadu ze Sobotky J. Vraná), dále pan učitel Vl. Holman, prof. Aleš Fetters z Náchoda, dr. R. Dačeva z vedení PNP, řada novinářů atd.

Hlavní projevy přednesly univ. prof. dr. Jaroslava Janáčková a doc. dr. Dagmar Mocná. Zhodnotily význam obou autorů a dnešní pohled na jejich dílo, ocenily rovněž otevření obou pracoven i ve vztahu ke skutečnosti, že na Starých Hradech je již řadu let pracovna Jaroslava Vrchlického a archivní fondy těchto autorů.

Zamyšlení nad pracovnou Aloise Jiráska

kdo z nás chce zahlédnout prostředí domova, v němž psával Johann Wolfgang Goethe, zajede si do Výmaru. Kdo chce uvidět kus světa Lva Nikolajeviče Tolstého, navštíví jeho venkovské sídlo v Jasné Poljaně. Ale kde psal Karel Hynek Mácha geniální Máj, nevíme, u jakého – asi kuchyňského – stolu dávala Božena Němcová na papír svou Babičku, už nezjistíme.

Co tím chci říci? Napsání geniálního díla nepodmiňuje vybavená pracovna. U mnohých veleděl světového písemnictví přece neznáme ani autora, natož místo a okolnosti psaní, a přece ta díla, jako jsou homérské eposy, tzv. Nestorův letopis anebo naše Dalimilova kronika, po právu ctíme a s údivem opakovaně čteme.

Jenom díky tomu, že pohodlná pracovna nepodmiňuje slovesnou tvorbu, rozvinula se česká literatura v 19. století a dala díla trvalé ceny. Jak zatím jen po paměti pátrám ve své znalosti literárního života a provozu u nás tenkrát – o fenoménu spisovatelské pracovny jsme zatím neuvažovali, zdá se mi, že taková nastálo zařízená dílna pro spisovatele zdomácněla v Čechách právě až s ruchovci – lumírovci, k nimž patří i dvojice autorů, jejichž pracovny dneškem náleží k muzeu české literatury na Starých Hradech, vedle již dříve tu usedlého Jaroslava Vrchlického – Alois Jirásek a Eliška Krásnohorská. Teprve od osmdesátých let začal český spisovatel dosahovat společenského uznání a ocenění, jaké mu dovolovaly pracovnu si zřídit, užívat a udržovat, a také s její pomocí se reprezentovat. A sotva si ti nejproduktivnější z ruchovců – lumírovců stačili pracovny zřídit, už proti nim vyvstávala opozice mladých, vyhlašujících válku vší usedlosti. Ptejme se pak na pracovnu mladého Karla Tomana!

Co se týče Aloise Jiráska, při psaní Skaláků ani asi ještě při tvorbě Psohlavců pracovnu neměl. Přebohatá rodinná korespondence, uložená zde v autorově pozůstalosti, jednou umožní dost přesně popsat, jak se nejelementárnější okolnosti spisovatelovy práce postupně měnily k lepšímu. Zatím odhaduji, že zvláštní pracovnu – místnost s knihovnou a s úložnými prostory na materiály přípravné, na texty rozepsané, korigované, také na ukládání dopisů a autorských smluv, si skromný Alois Jirásek získával až v pražském období, od sklonku osmdesátých let. Zařízení s knihovnou, vlídně rozestavené ve zdejším prostoru, bude asi ještě mladší. Tak jednotné zařízení si dal na míru udělat autor vědomý si již plně své popularity a také své odpovědnosti vůči rostoucí čtenářské obci a vůči své šťastné hvězdě. Pracovna neznamená pro píšícího člověka jen pohodlí, ale také urychluje veškerou manipulaci s prameny a literaturou. Je známo, kolik výpisků z časopisů a z odborné literatury míval Jirásek u ruky, když psal své historické obrazy, románové kroniky a epopeje. Tento přepestrý materiál, opatřený při cestách, studiem archivů a vzácných fondů v největších knihovnách, si spisovatel pro vlastní tvorbu třídil a musel ho mít na očích a nablízku, aby ho s postupem vlastní práce přeskupoval.

Pracovnu si tedy zřizuje autor na vzestupu. Ale co s ní po spisovatelově smrti?

Máme ještě v živé paměti ničivé spory o byt po Vladimíru Holanovi v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze a starosti, jak zachránit, co zbylo z básníkovy knihovny.

Alois Jirásek odešel z početné a rozvětvené rodiny, která až do jisté doby byla s to chránit celou spisovatelovu pozůstalost včetně knihovny a pracovny. A potom se dostalo Aloisu Jiráskovi té milosti – nemilosti, že jemu a Mikoláši Alšovi bylo vykázáno speciální muzeum, a ne ledajaké: sídlem preferované instituce se v roce 1951 stal letohrádek Hvězda v Liboci. Mělo to být vlastně muzeum českých dějin evokovaných dílem těchto dvou umělců. V tomto zadání nebylo místa na privátní svět Aloise Jiráska, informace o něm až postupně včleňovali pracovníci muzea do původních expozic. Hodně o tom ví dr. Marie Vorlíčková, jejíž zásluhou byla vzorně utříděna celá rukopisná pozůstalost spisovatele a také jeho pracovna s knihovnou se ukazovaly návštěvníkům a byly k dispozici odborným zájemcům. Jak se kult Aloise Jiráska převracel v zavržení, cesty k muzeu dvou klasiků ve Hvězdě znali spíš milovníci nedělních procházek za hezkou hudbou; výjimky, jako beseda o televizním seriálu F. L. Věk, přehojně navštívená, byly čím dál vzácnější.

A přece v člověku zatrnulo, když přišla zpráva, že se Hvězda vyklízí, Jirásek se odtud stěhuje. Zažila jsem ve Hvězdě tolik pracovního soustředění, když jsem s pomocí tamních materiálů a pohotových služeb psala monografii o Aloisu Jiráskovi, že mi nemohlo být jedno, kam se která část toho celku odveze. Ale již delší dobu jsem v tomto ohledu klidná a dnes s radostí konstatuji, že jeden z velkých českých spisovatelů našel hostinnou střechu na Starých Hradech. Zde jsou deponovány všechny jeho rukopisy a dneškem tu začíná svůj nový život pracovna s knihovnou.

Jako literární historička mám zvláštní slabost na rukopisy autora, kterého toužím pochopit, a na předměty, jichž se někdy dotýkala jeho ruka. V nich zůstává něco z osoby, která "odešla", v rukopisech se dá číst, co bylo za slovy – někdy až na dno duše. To všecko je dneska zde, v tomto novém muzeu české literatury. Jirásek tím přemístěním z místa výsadního, které se mu stalo vystrkovem, vydělal. Je mezi svými. Český ráj, o němž sníval, má tu na dohled. A když se mu zachce popovídat si s kamarádem, stačí pár kroků a je u Jaroslava Vrchlického. To byli přátelé od vysoké školy.

Jaroslava Janáčková

K výstavě Věry Hörstové

Jiří Bouda vystavuje

Ze všech Boudových prací na nás dýchá jeho láska k rodné zemi, rodnému městu, úcta k práci lidských rukou, hrdost na dílo předchozích generací.

Česká krajina inspirovala dlouhou řadu našich malířů. Ať již to byli romantici 19. století či malíři století dvacátého, jako např. Sedláček, Rada, Rabas, Nejedlý a další. Praha se svými uličkami, malebnými zákoutími a dominantou Hradčan okouzlila snad každého umělce a grafika, bez ohledu na to, ke které škole patřil a ke kterému směru se hlásil. Vzpomeňme si na Morstadta, Hollara, Slavíčka, Beneše, Švengsbíra, Herčíka aj. Doba se mění, s ní se mění vzhled města a tvář krajiny. Malíři nám zanechávají podobu měst, takže můžeme srovnávat a litovat toho, co muselo ustoupit pokroku, modernizaci města. Je to svaté poslání umělce, aby dokázal ztvárnit svět, v němž žije, aby o něm svou prací vydal svědectví, přičemž však od malíře vyžadujeme, aby toto ztvárnění bylo básnicky obrazné, vyvolávalo v divákovi i hluboký estetický prožitek. Barevné ilustrace a litografie Jiřího Boudy splňují tyto podmínky. J. Bouda nás svou malířskou, grafickou a ilustrátorskou tvorbou přesvědčuje o tom, že dobře zná místa, která maluje, že umí postihnout krásu české krajiny a vychutnat romantiku pražských zákoutí. Dokáže nás nadchnout svým poetickým resp. poetizujícím zobrazením současnosti. Zachycuje atmosféru Kampy, Žofína, Starého Města, Českého ráje v různých ročních obdobích. Jeho grafiky jsou působivé, Bouda má cit pro barevné ladění, zná místa, která maluje, umí dokonale komponovat obraz, který vytváří, je dokonalým kreslířem. On prostě umí a jen ten, kdo umí, se může v umění stát vyhraněnou osobností.

Boudův rukopis je nezaměnitelný. Poznáte jej na první pohled, vždyť v jeho krajinách tak často jezdí vlaky, za okny venkovských nádraží kvetou pelargonie a po pražském nábřeží jede tramvaj. A Bouda nás umí přesvědčit i o tom, že tramvaj, vlak, lokomotiva si zaslouží toho, aby byly výtvarně zbásněny. On sám přistupuje s hlubokou znalostí faktů, které ve své tvorbě výtvarně zhodnocuje. Je právě jeho přínosem, že nám dokazuje, že i technický svět má svou krásu. Stejně jako mizející kouty starých uliček našich měst, tak i parní lokomotivy odjíždějí do muzeí, mizejí z našeho vědomí, ale v díle Jiřího Boudy zůstávají.

Vedle svých volných grafik je Boudovou doménou i užitá grafika: exlibris, novoročenky, různá oznámení rodinného charakteru. Vedle litografie využíval Bouda i ostatních grafických technik, suché jehly, leptu, dřevorytu atp. Ilustroval řadu knih, podílel se na vydávání bibliofilií, známá je i jeho činnost v oblasti tvorby známek a mlčením nelze přejít ani jeho činnost restaurátorskou (Langweilův model).

O oblibě jeho díla svědčí i nemalý počet výstav doma i v zahraničí i skutečnost, že je jedním z nejvyhledávanějších tvůrců exlibris a novoročenek v České republice.

Věřím, že se vám tato výstava bude líbit. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl více jak dvacet let sledovat jeho práci. Mám rád jeho grafiku, je specifická a prostá, je plná citu, je odrazem mravních hodnot tohoto skromného člověka. On je svůj, nebyl nikdy nikomu poplatný, ani svému okolí, ani učitelům. Snad proto je tolik vyhledávaný sběrateli. Je to pozoruhodné, ale on má každému co říci, zná jeho město i kraj, vždyť všude jezdí vlaky a kvetou pelargonie.

Popřeji Vám, aby se vám výstava líbila. Zaslouží si to.

PhDr. Ivo Prokop

Současná bulharská grafika na Starých Hradech

V druhé polovině našeho století se bulharské umění úspěšně vyrovnávalo s evropskou kulturou a v oblasti grafiky dosáhlo významných úspěchů. Prudký vzestup oboru zaznamenáváme již v průběhu 60. let. Uvolňování politických poměrů umožnilo volnější kontakty s uměleckým světem. S nástupem mladší generace výtvarníků docházelo k odstupu od zakořeněné a převládající národní tradice v umění a k prosazování a vyvíjení nejmodernějších podnětů. Otevřely se jim také možnosti předvést své umění na periodických mezinárodních přehlídkách v Evropě a jinde ve světě, kde nejednou byly vysoce oceněny. I v tomto období je kontakt mezi českým a bulharskými grafiky velice úzký a plodný. Řada bulharských grafiků se dodnes hrdě hlásí ke své Alma mater – UPŠ v Praze a ke svým profesorům, mezi nimiž jsou Sklenář, Čepelák aj. Vliv české a slovenské grafiky však sledujeme i mimo školy, na příkladu Jiřího Andrleho a Albína Brunovského, kteří vyvolali celou vlnu mladých bulharských následovatelů inspirujících se jejich tvorbou.

Od 70. let v bulharském umění dominuje grafika jako nejrozšířenější a nejprogresívnější umělecká disciplína. Pohotově a živě reaguje na nové podněty přicházející zevně a zevnitř. Hledá a nalézá nové výrazově prostředky a formy a věnuje se všem aktuálním tématům a idejím v umění. Dalo by se říci, že grafická tvorba svou rozmanitostí a rozšířeností dostává internacionálnější charakter. Rozdíly vycházející z národních škol se stírají a splývají v nové moderní podobě. Vedle tradičních technik leptů, litografie, dřevorytů se rozvíjí i pestrá škála originálních technických postupů, založených na experimentech s výrazovými prostředky materiálů, objevuje se serigrafie se svými barevnými možnostmi, též nastupuje počítačová grafika. Již se nekladou hranice individuálnímu uměleckému pojetí, nediktují se umělecké a ideologické normy. Za posledních sedm let, v nových politických a ekonomických podmínkách, bulharští grafici užívají všechny výhody demokracie, zároveň však se potýkají, stejně jako čeští umělci, s řadou těžkostí, jež svoboda a samostatné postavení výtvarníků přináší. Přesto mladých a nadaných tvůrců, hodlajících svést svůj zápas na vyvolené umělecké dráze, stále přibývá. Svědčí o tom i výstava na Starých Hradech. Představila 101 prací od 50 nejlepších autorů všech generací. Výběr byl učiněn s cílem ukázat široké spektrum tvorby a její generační a časovou kontinuitu v rozmezí jednoho desetiletí, rozmanitost technických a ideových postupů. Řada jmen představených na této výstavě je dnes mezinárodně uznávaná a umělci jako např. Simeon Venov, Michail Petkov, Svetla Georgieva a mnoho dalších jsou zastoupeni v evropských soukromých i veřejných sbírkách.

Rumjana Dačeva

Vladimír Komárek a Jan Dinga

Zdůraznil, že umění je záležitost nesmrtelná, je to projev lidský, ryze člověčí. V minulých stoletích tomu bylo tak, že bylo nejdříve umění a potom sláva. Jan Dinga je jedním z těch současných umělců, který to myslí s uměním vážně a myslí to vážně i se životem.

Jiný je tím způsobem, že ve výtvarném umění hledá kladnost. Rozbíjet minulé principy umění se dá jednoduše. Dinga však patří do úzkého okruhu umělců, který hledá harmonii prostředky značně nefigurativními, což je dosti složité.

Hlavní je harmonie, logika vývoje, náznaky určitých předmětů, ke kterým musíme přistupovat s určitým pocitem. V českém umění jsme vždycky měli hodně pokračovatelů harmonie, to dravé umění nám bylo dost cizí, měli jsme Špálu, Šímu, to kladné jsme nebourali.

Hledáme v životě i v umění to kladné a ti, co hledají to záporné, jsou v menšině, i když v současné době jsou velmi v módě. Mistr Komárek si ho velice váží, protože viděl, jakou malíř Jan Dinga udělal skvělou kopii starého holandského mistra Vermeera van Delft. Bylo to obdivuhodné mistrovství, které dokázal. Ve svém umění, ve svých obrazech hovoří svým názorem, vyvinul se k současnosti, našel sám sebe a pokračuje. Jedním z výkladů je nebýt na umění existenčně závislý, při umělecké tvorbě musí být peníze na druhém místě!

Rozvíjení vnitřních věcí, obrazy pocitové, umění je především uměním ducha a ne rozumu!

Zapsala Jarmila Šedivá

Tři výstavy

Po tři měsíce vyvolávali na tváři návštěvníků starohradského zámku úsměvy kašpárci. Bylo jich tu 120, kreslených a malovaných, a zapůjčil nám je ze své sbírky, kde jich má již víc než 300, sběratel Oldřich Vrzal z Prahy. Nakreslili mu je přední malíři, spisovatelé, herci, sportovci a další známé osobnosti, např. Vladimír Komárek, František Kožík, František Nepil, Karel Kryl, Jitka Molavcová, Jiří a Ondřej Suchý, Ondřej Neff atd.

Během výstavy u nás získal Oldřich Vrzal další díla – kašpárky mu nakreslili Miloslav Lhotský, Hana Kofránková, Hana Maciuchová a Věra Hörstová, ale i žáci mateřské školy z Libáně a děti Martina Bursíka. A své díky připojujeme Oldovi i my, kteří kreslit neumíme.

Turnovské loutky na Starých Hradech

Asi za dva roky jsme zaslechli v rozhlase zprávu o připravované výstavě k 100. výročí Národopisné výstavy v Praze. Na ní bylo vystaveno i panorama s obrazem Mikoláše Alše "Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou". Tehdy jsme si vzpomněli na staré opravené loutky a na malou knížečku, scénář pro loutkové divadlo, nalezený na jedné půdě. Obojí se nyní hodilo. V té době přišla do našeho souboru nová členka. Šikovná švadlena i návrhářka. Po prostudování textu scénáře následovala její cesta do turnovského muzea, přímo k obrazu "Sasíků". Tam načerpala další poznatky. Dále je doplnila z knih o vývoji a historii oděvu. Společně jsme dospěli k názoru, že loutky nemohou být oblečeny tak jako postavy na obraze. A protože pověst je smyšlená, dovolili jsme si i my určitý časový posun v jejich oblečení. Téměř všechny "staré" loutky došly uplatnění. Například vesnická žena je převlečená za zbrojnoše Břeňka a babka se musí ukrývat pod kutnou poustevníka. A scénář? O pomoc s přepracováním textu z roku 1933 jsme požádali profesora Jaromíra Horáčka. Pan profesor nás neodmítl a scénář během čtrnácti dnů upravil. Zhostil se tohoto úkolu na jedničku. A ještě něco o historii. Pověst o panenském vězení a báseň Beneš Heřmanov je známá z Rukopisu královédvorského. Tuto pověst zpracoval pro turnovské sokolské loutkáře učitel Václav Lejsek při příležitosti loutkářské výstavy v červnu 1933. František Bohumil Tomsa ji spojil ve starožitnou vlasteneckou pověst "Svatava a Vojmil aneb Panenské vězení na Hrubé Skále" (1831). Tato pověst téměř znárodněla a udržovala se v lidovém podání. Objevila se i v knize Pověsti o hradech od Adolfa Weniga (1907). Tolik k původu našeho scénáře.

Asi v květnu 1995 jsme se pustili do četných zkoušek a rozdělili jsme si role. V našem souboru převažují ženy. A tak se musejí vžít do rolí rytíře či Sasa. Se zkoušením jsme pokračovali i v době prázdnin. Postupně jsme se učili nástupům loutek v jednotlivých obrazech. V té době se dokončovaly kulisy a scéna, kterou jsme pojali jako skládací bednu s kovovými výsuvnými nohami. Kulisy představují sloupovou hradní síň a krajinu pod Hrubou Skálou inspirovanou samotným obrazem. Úplně na závěr jsme si nechali hudební doprovod. Ten nám ochotně zpracoval šestnáctiletý Jirka Kolovratník z Turnova. Při premiéře byla hudba "živá". Později jsme ji natočili na magnetofon.

Premiéru měli "Sasíci" 5. října 1995 v Muzeu Českého ráje v Turnově za účasti asi 50 diváků. Další reprízy byly v prosinci 1995 v penzionu pro naše starší spoluobčany a v únoru 1996 na loutkářské přehlídce Turnovský drahokam. V roce 1997 jsme se představili v milém prostředí Starých Hradů a zámku Humprechtu.

Loutkářský soubor Na židli při Turnovském kulturním středisku

K 700. výročí narození Arnošta z Pardubic

Lví trůn byl podle III. Knihy královské (10,10–20) znamením moudrého krále Šalamouna. Na pečeti Arnošta z Pardubic (3. typu), kterou známe v nejstarším otisku z roku 1349, sedí první pražský arcibiskup na bohatě zdobeném architektonickém trůně, který připomíná chrám. Na opěradlech tohoto trůnu spatřujeme dva lvy. Jde tedy o zřejmý poukaz na trůn či chrám Šalamounův. Tím moudrým Šalamounem je přirozeně Arnošt z Pardubic, jehož vzdělání a zbožnost zdůraznil také papež Kliment VI. v bule 30. dubna 1344, jmenující ho pražským arcibiskupem. Arnošt měl téma trůnu Šalamounova ve velké oblibě, neboť na Madoně Kladské (Dahlem Museum v Berlíně, 1344–1350) na "lvím trůně" sedí Madona (Sedes Sapientie), v jejímž klíně spočívá "moudrost Otcova", inkarnovaný Logos-Kristus. Tuto desku objednal Arnošt z Pardubic jako vzpomínku na zázrak, který se mu podle Viléma z Hazmburka stal v kladském chrámu Panny Marie, kdysi johanitů. Malý Arnošt při zpěvu nešporní antifony Salve Regina spatřil, jak se od něho odvrátila na obraze (či to byla socha?) namalovaná Panna Maria. S Arnoštem lze spojit také nově odkrytou nástěnnou malbu s námětem Panny Marie na trůně Šalamounově na stěně sakristie v bývalém klášteře augustiniánů kanovníků v Roudnici, protože měl, stejně jako jeho předchůdce Jan IV. z Dražic, k roudnické kanonii zvláštní vztah.

Jan Royt

Co není známo o Josefu Emlerovi

Lásku a službu přátelskú vzkazujeme napřed, urozený pane, pane muoj milý. Jakož Vaší milosti tajno není, kterak Vaše milost vyrozuměti mi dala, že byste mi peníze poslali, kdybych milosti Vaší kvitanci zaslati nelenoval. I řídíme se podle dovolení Vaší milosti a zasílajíce tuto svrchupsanú kvitanci, prosíme milost Vaši, aby milost Vaše, jak jest slíbiti ráčila, ty peníze přinésti nařídivši mně je zaslala. Věděti Vaší milosti dávám, že sem byl v Táboře a že tady byl jen prostřední bajl a v Soběslavi žádný a že mne všude fedrovali. Ač mi se dosti času nedostává, myslím předce často na Vaši milost a na urozeného pána sekretáře a budu později Vaší milosti psáti a budu péči míti, abych přáni milosti Vaší vyhověl, jakož milost Vaše dále tomu rozumí. Což já činiti mohu, toť já rád učiním jako příteli dobrému. I prosím milosti Vaši, aby pozdraviti ráčila urozeného pana sekretáře a přítele mi drahého Zoubka. Jenž jest dán na zámku v Třeboni leta od narození syna božího 63. ten pondělí před sv. andělem strážným.

Emler

Protož i my, občané kraje libáňského, podržme sobě příkladu slavného rodáka našeho a nebojmež se veselými býti i tam, kde vážnou tvář občané krajů jiných by zachovati ráčili.

Martin Mikolášek

"… počal jsem navštěvovat Zemský archiv, kde jeho vzácný ředitel Dr. Nováček svou vlídností a ochotou tak působil na můj zdravotní stav, že za půl léta jsem nabyl ztracené zdraví a v dubnu 1911 byl jsem úplně zdráv. Zemský archiv proto pokládám za své sanatorium …"

R. B.

Irena Škodová

Dějiny školy v Libáni – 7

Za Vladimírem Mikoláškem

Vladimír byl můj přítel z let společného působení v Jablonci nad Nisou a jen těžce se smiřuji s myšlenkou, že naše předloňské letní setkání, kdy jsme navštívili také Staré Hrady, bylo neodvolatelně poslední. Rád vzpomínám zejména na schůzky jabloneckého kroužku regionálních autorů, jež v té době – koncem padesátých a na začátku šedesátých let – navštěvovala i autorka románu Zápasy Anna Drahá, Honza Křemen – Apelfeld, který napsal jednu z prvních knih o poměrech v nacistických koncentrácích, básník Jiří M. Palát, novinář Miroslav Sameš, prozaik Marcel Jílek a další autoři z Jablonecka. S Vladimírem jsme v těch dávných dobách podnikli množství cest za poznáním zajímavých míst a osobností našeho kraje, někdy pěšky, později na jednostopých vozidlech, která jsme oba vlastnili, nebo autem. Plodem těchto cest bylo interview s Jiřím Muchou, tehdy majitelem chalupy nad Tanvaldem, několikrát jsme při jeho letních pobytech ve Frýdštejně navštívili brněnského malíře a grafika Eduarda Miléna, ve Slané jsme se stavovali u malíře Vladimíra Komárka a v Semilech u kulturního historika Rudolfa Hlavy. Na skútru a motocyklu jsme podnikli i delší výlet do Tater a na střední Slovensko.

Vladimír Mikolášek se narodil 26. února 1918 v Košťálově u Semil. Za druhé světové války poznal i "slasti" totálního nasazení ve Vídni, kde na samém konci válečného běsnění tragicky zahynul jeho nejlepší kamarád. (Nezemřel v boji ani při náletu, zastřelili jej sovětští vojáci, kteří ho přistihli při poslechu krystalového radiopřijímače a pokládali sluchátka na uších za důkaz, že mají před sebou nacistického telegrafistu). Po válce působil Mikolášek v Liberci a Jablonci jako redaktor severočeských periodik národněsocialistické strany. Po únoru 1948 musel profesionální novinářskou činnost opustit a pracoval pak jako úředník v podniku Jablonecké sklárny.

Již v letech okupace vydal Vladimír Mikolášek sbírku veršů Dlaň proti nebi (1940) a pohádkovou knížku Stříbrné paprsky (1944), o níž literární historik Jaroslav Kunc napsal, že její autor "rozpřádá krátké pohádky do rámce tradičních pohádkových prvků orientálních i českých lidových". V roce 1946 vyšla v Liberci Mikoláškova kniha povídek Mraky sluncem ozářené, ovlivněná zejména Vladislavem Vančurou. Nejdelší próza knihy Tiché svítání staví do romantického protikladu zidealizovaný obraz venkova a rušný, ale povrchní velkoměstský život, jejž vypravěč opouští, aby nalezl tiché štěstí uprostřed prostých vesničanů.

Roku 1958 přispěl Mikolášek povídkou Cikánská abeceda do sborníku krajových autorů Polní květy a v letech 1958 a 1964 vydal dva rozsáhlé cestopisy Amerikou s jabloneckým sklem (spolu s Ladislavem Janečkem) a Africká mozaika, v nichž čerpal ze zážitků delegátů JABLONEXU při jejich obchodních cestách. Byla to doba, kdy bylo cestování do vzdálených zemí pro občany Československa nesplnitelným snem, a už proto přijali čtenáři tyto knihy se značným zájmem.

V roce 1988 vyšla Mikoláškova vůbec nejúspěšnější knížka, soubor téměř šedesáti lidových pověstí z Jablonecka a Železnobrodska Ďáblův doktor s ilustracemi Jana Černého. V roce 1996 vyšlo její druhé vydání. Materiál čerpal autor z různých českých i německých pramenů, ale zčásti i přímo z lidové tradice. Příběhy, vyprávěné prostým, ale názorným jazykem, přibližují starším dětem místa, kde vyrůstají, a povědí malým čtenářům i mnoho zajímavého o tom, jak se žilo v jejich kraji v dávných dobách.

Vladimír Mikolášek byl výborný znalec všeho, co souviselo s vlastivědou širšího okolí Liberce, Jablonce a Železného Brodu, ale i Českého ráje, a napsal o přírodě, lidové architektuře a kulturní historii těchto končin stovky článků a reportáží, zpravidla doplněných zajímavým obrazovým materiálem. Samostatně vydal brožuru o protržení přehrady na Bílé Desné v roce 1916. Byl také autorem textů k materiálům cestovního ruchu, pohádek vysílaných rozhlasem a publikovaných v přílohách denních listů (kniha krátkých pohádek je dosud v rukopise) a zejména početných prací o přítomnosti a historii sklářské a bižuterní výroby – v tajemstvích těchto oborů se vyznal opravdu dokonale. Řada jeho povídek vyšla v různých časopisech (Československý voják, Naše rodina aj.).

V dojemném rozloučení se životem, které autorova choť otiskla na smutečním oznámení, Vladimír Mikolášek napsal: "Přišel jsem na svět, když na něm byly dvě miliardy lidí. Nyní se jejich počet blíží šesti miliardám. Je proto na čase udělat místo jiným. Díky Vám všem, přátelé, a omluvu za mé případné chyby." Vladimír Mikolášek, v jehož povaze bylo něco ze zvídavosti zuřivého reportéra Egona Ervína Kische, bude chybět nejen nám, svým přátelům, ale i čtenářům, kteří se už nebudou v regionálním tisku setkávat se zajímavými články podepsanými jeho jménem nebo značkou -vm-.

Jiří Rambousek

10 let od smrti redaktora Ivana Mikšoviče

Vzpomínka na Ladislava Beránka

Družstvo vznikalo pomalu, postupně však bylo vybavováno traktory, dokonce i pásovým traktorem. Když se pak obce Sedliště a Staré Hrady sloučily a my jsme začali rekonstruovat starohradský zámek, požádal jsem Ladíka, aby nám pásákem pomohl. Za bývalou konírnou byly dost hluboké jímky, kam se odnášel a házel veškerý odpad z předzámčí, u nich dvoumetrové kopřivy, zkrátka rumiště prvního řádu. Tady pomohl jen pásový traktor, kterým pan Beránek s velikými obtížemi celý terén upravil, vše zahrnul a srovnal, jak jen to šlo. Moc nám tím pomohl. Odměnou mu bylo jen poděkování, financí se nedostávalo. Přirozeně, že to nebyla jeho jediná práce, ale uvázla mi v paměti, protože před traktorem byly vidět jen padající vzrostlé kopřivy a za ním pak zůstával průjezd jako lesem. Připomínalo to pohádku o Šípkové Růžence a zarostlém hradu. Totéž se pak odehrávalo i v prostoru prvního nádvoří, kde byla opět pomoc Ládíka a jeho pásáku nenahraditelná.

Dalších vzpomínek by bylo mnoho, ale práce, kterou pan Beránek přispěl k záchraně starohradského zámku, zůstává jednou z nejsilnějších i po jeho odchodu.

Vladimír Holman

Škola v Zelenecké Lhotě

Řádnější vyučování počalo, když roku 1812 Lhota Zelenecká přijala za učitele pana Jana Najmana, který měl toho času ve škole 28 žáků. Služného měl týdně z jednoho žáka a vždy v sobotu 2 krejcary. Stalo-li se, jako že velmi často, že žák sobotu do školy nepřišel, tedy učitel o týdenní "sobotáles" přišel. Na stravu chodil pan učitel od domu k domu. Jmenovaný setrval ve Lhotě do 30. června 1824.

V měsíci listopadu roku 1824 přijala obec Lhota Zelenecká za učitele pana Jana Svobodu rodem z Kněžmosta, který setrval ve Lhotě do 20. července roku 1833.

V roce 1833 přijala obec Lhota Zelenecká za učitele Františka Kumsta ze Křenov, okres Turnov, který setrval ve Lhotě do roku 1834.

Dne 12. listopadu 1834 přijala obec Lhota Zelenecká a Záhuby za učitele pana Františka Vohnouta z Horního Bousova, který když 26. května 1835 ku zkoušce se žáky do Libáně šel, doprovodil je k Libáni, nařídil jim, aby přímo do kostela šli, a sám se vrátil do Lhoty, vzal své knihy, které měl ve škole, a odešel, aniž by kdo věděl kam.

V říjnu 1835 přijala obec Lhota Zelenecká za učitele pana Josefa Bukvičku z Březiny, který setrval ve Lhotě do 30. září 1841.

Dne 15. října 1841 byl ustanoven za samostatného podučitele vikariátním úřadem v Nymburce pan Václav Táborský ze Starých Hradů. Pan Václav Táborský docházel každodenně ze Starých Hradů do Lhoty Zelenecké vyučovat až do roku 1855. Tedy 14 roků. Po ta léta vyučovalo se v obecním domku (zvaném "pastouška"), ve kterém obecní pasák přebýval (v zimě ve třídě pletl košťata) a zároveň i učitel vyučoval. V roce 1855 občané Lhoty Zelenecké pasáka z pastušiny vypověděli a na místě, kde chlév patušiny stál, utvořili pro pana podučitele byt, kdežto se pan podučitel Václav Táborský, jsa ženat, se svou rodinou do školy Lhoty Zelenecké přistěhoval a setrval ve Lhotě Zelenecké až do 31. července 1859.

Učil celkem 18 roků. Toho času bylo v Zelenecké Lhotě 40 žáků školou povinných.

Dekretem z 1. října 1859 byl ustanoven vikariátním úřadem v Nymburce pan Václav Knobloch rodem ze Hřmenína za samostatného podučitele ve Lhotě Zelenecké, kdež požíval do roku 1871 ročního služného 120 zl. Dne 1. října 1870 byla škola vřazena do čtvrté třídy služného. Byl mu zvýšen plat na 315 zlatých. 31. července 1881 byl okresní školní radou propuštěn z té příčiny, že neměl složené zkoušky způsobilosti učitelské.

Ze dne 1. září 1881 byl slavnou císařsko-královskou okresní školní radou v Jičíně ustanoven za zastupujícího učitele ve Lhotě Zelenecké pan Ignác Sitenský rodem z Jičína, který setrval ve Lhotě Zelenecké do 31. prosince 1881.

Slavná c. k. okresní školní rada v Jičíně ráčila ustanoviti od 1. ledna 1882 ve Lhotě Zelenecké za prozatímního učitele Václava Knoblocha ze Hřmenína a za učitele tamtéž od 1. května 1882. Pan Václav Knobloch učil na Lhotě Zelenecké od 1. října 1859 do 28. února 1905, to jest 45 roků.

Školní vyučování počalo na obecné škole ve Lhotě Zelenecké vždy slavnými službami Božími v chrámu Páně libáňském.

Stavba nové školy

Občané Lhoty Zelenecké a přiškolené obce Záhuby uradili se, že vystavějí novou školu. Základní kámen byl položen k nové budově školní dne 10. června 1883 v následujícím pořadu:

Dne 10. června 1883 sešla se odpoledne mládež školní do staré budovy školní svátečně přistrojena, z níž bylo 26 drůžiček. Po třetí hodině dostavila se místní školní rada a obecní výbor. O čtvrté hodině dostavili se do staré školy: Důstojný pán František Rašín, farář, a pan Václav Šorejs, kaplan z Libáně. Po čtvrté hodině uspořádán byl průvod k "Božím mukám" za hlaholu písně "Andělé boží". Napřed šly drůžičky, za nimi mládež školní, místní školní rada s obecním výborem, za nimi duchovní a pak obecenstvo veškeré. Po odpoledních bohoslužbách odešel průvod k naznačenému místu nové budovy školní. Zde předstoupila drůžička před důstojného pana faráře a měla k němu řeč, ve které žádala o posvěcení základního kamene. Na to vystoupil důstojný pan farář na vyvýšené místo a měl řeč, vztahující se k důležitosti školy, načež byl základní kámen posvěcen, při čemž zapěl sbor píseň "Bože požehnej dílu dnes počatému" složenou k tomu účelu správcem školy, panem učitelem Václavem Knoblochem.

Ve sboru zpěvním účinkovali: paní Kateřina Knoblochová, pan Jan Praizler, pan Jan Egrt, pánové Josef a Václav Klíma, pan František Zejda, pan starosta Josef Poláček, pan František Poláček, pan František Mlejnek a správce školy pan učitel Václav Knobloch. Dále probral správce školy se žáky několik cvičení tělocvičných, mezi tím několik písní školních, čímž slavnost skončila.

Ze staré školní kroniky Zelenecké Lhoty opsal Jaroslav Čuban

Z vašich dopisů

M. Odvárková, Bettendorf, USA: Přijměte náš milý pozdrav z té velké dálky. Listy starohradské kroniky, za které vám velmi děkujeme, jsou krásné. Přichází s nimi můj rodný domov, vrací mne do dětství, které skončí vždy na poslední stránce v milých vzpomínkách na všechny v rodné vísce. Přeji vám hodně zdraví, úspěchů a těšíme se opět na hezké čtení.

Hledání ztraceného času

Host do domu

Druhého června byla uvedena repríza květnového "hosta", který také potěšil. Představil paní Hanu Kofránkovou, která mimo svou režijní činnost v rozhlase také krásně recituje, o čemž jsme se na zámku ve Starých Hradech často přesvědčovali. V pořadu mne zaujal její rodový vztah k Hořicím, Vojicím a ke Kovači. Vždyť v sousedních Sobčicích jsem prožíval část svého mládí a jako začínající účetní ve mlýně mého strýce Jar. Jelínka vozil do výroben trubiček v Hořicích výbornou mouku. Poznal jsem tak i výrobnu rodu, který výrobu hořických trubiček v Hořicích zaváděl a k němuž se paní Kofránková hlásí. Vzpomínám, jaká to byla dobrota ochutnat čerstvě upečenou, křupavou, ještě teplou trubičku s cukrem a se skořicí. Vyráběly se na dvojitých plotýnkách ručně. A obce Kovač, Vojice i Podhorní Újezd jsem také důvěrně znal, většina obyvatel těchto obcí jezdila během okupace do mlýna s obilím nebo pro mouku.

V témže pořadu jsme s potěšením uslyšeli také hovořit starohradského archiváře Památníku národního písemnictví, prom. historika Karola Bílka, s nímž, a s jeho chotí se často ve Starých Hradech setkávám. Je to právě Hana Kofránková, manželé Bílkovi a další, kdo dobře propagují starohradský zámek a přivádějí do něj významné umělce. Dokazují to kvalitní kulturní pořady a výstavy během roku na zámku, přednášky a různá shromáždění, jichž se zúčastňují různí výtvarníci, hudebníci, herci i významné politické osobnosti. A Listy starohradské kroniky už nejsou neznámou publikací. Během dvaceti let své existence pronikly do celé země a za přáteli daleko za hraniče

Tento rozhlasový pořad jistě potěšil všechny příznivce zámku a také přispěl k propagaci Starých Hradů u Libáně, jejich okolí a celého Jičínska.

Jiří Tobiáš

Staré Hrady v tisku

– O práci Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech se dozvěděli čtenáři Novin Jičínska 28. 7. a 8. a 11. 9. a Mladé fronty Dnes 5. 9.

– O starohradských výstavách psaly Noviny Jičínska 5., 6., 9., a 16. 6. (Jiří Bouda); Noviny Jičínska 21., 23. a 24. 6. a Pojizerské listy 18. 6. (Aleš Pudil); Noviny Jičínska 2., 4., 9. a 19. 7. (Věra Hörstová); Noviny Jičínska 23., 25., 26 a 28. 7. (Bulharská grafika); Noviny Jičínska 14., 15., 16., 18. a 20. 8. a 3. 9. (Jan Dinga); Noviny Jičínska 22., 26. a 29. 8. a 1. a 2. 9. (Yayantha Gomes). Vztahy dalších výtvarných umělců ke Starým Hradům připomínají Noviny Jičínska 9. 7. (Milada Hynková) a 11. 8. (Miloš Gerstner a další).

– Na vztah recitátorky Hany Kofránkové ke Starým Hradům upozornily Noviny Jičínska 11. 6. a Noviny Lepařova gymnázia č. 4/97.

– Kulturní dění ve Starých Hradech pochválil Jan K. Čeliš v Novinách Jičínska 3. 7.

– Listů starohradské kroniky si povšimly Acta onomastica roč. 37/1996 (článek Vladimíra Kupce o pomístních jménech na Libáňsku), Zpravodaj Historického klubu č.1/1997 (Kdo je kdo v české historiografii), Literární noviny 32/97 (upozornění na knížku V. Votočka Semily – literární procházka) a Pojizerské listy 27. 8. (výročí úmrtí našeho spolupracovníka Ivana Mikšoviče).

– Noviny Jičínska recenzovaly sborník Sto let libáňské školy (25. 8.) a brožuru Evy Bílkové Valdštejnův Jičín (9. 7.).

– Stavbu budovy obecního úřadu v Sedlištích sledovaly Noviny Jičínska 3. 7. a 6. 8.

– Sbírku na pomoc obětem záplav na Moravě, která proběhla v Sedlištích, pochválily Noviny Jičínska 23. 7.

– Průlet balonů nad Libáňskem zaznamenaly Noviny Jičínska 2. 8.

– Pátráním po stopách Františka Schullmanna (Jiřího Daniela) v Libáni se za býval článek Marka Tomana v Literárních novinách č. 36/97.

– Rozmnožená Výroční zpráva ZO ČSOP Křižánky za rok 1996, vydaná touto základní organizací Českého svazu ochránců přírody se sídlem v jičínském muzeu, přinesla i hezkou fotografii libáňské borovičky.

– Ve sborníku okresního archivu v Lounech 8, 1997, s. 46–68, najdeme příspěvek Petra Nového Arthur Breisky – život proti legendě, k němuž autor čerpal podklady i ve starohradském archivu.

Nyklová Milena: Lidská komedie Marie Kubátové (Primus, Praha 1997, 196 s.). Formou otázek a odpovědí se před námi odvíjí život a myšlenky oblíbené spisovatelky, která připomíná i uložení svých písemností ve Starých Hradech.

Bílková Eva: Valdštejnův Jičín. Drobná brožurka s textem pracovnice starohradského archivu a s fotografiemi prof. Antonína Fingerlanda a dalších autorů byla připravena k letošním Valdštejnským dnům v Jičíně a připomíná nejvýznamnější valdštejnské památky na Jičínsku.

Smrčková Kateřina – Abušinov Roman: Kamenný klíč (Příbram 1997). Pod honosným názvem se skrývá turistický průvodce, který zajímavou formou, ale s četnými chybami upozorňuje na zajímavé památky naší vlasti. Takže o Starých Hradech se dozvíme nejen už léta neplatný údaj o expozici Váchalova nábytku, ale zjistíme, že na zámku je i studna, a dokonce i náhrobek s erbem Viléma ze Staré … Ach jo!

František Kožík: Za trochu lásky … Orbis Praha 1997, 157 s. Je přímo symbolické, že i ve své poslední knížce zůstal František Kožík věrný tomu, co měl nejraději: životopisnému žánru. Provází nás tentokráte životem básníka Jaroslava Vrchlického. S nelehkým námětem se vyrovnává jako vždy bravurně, s dokonalou znalostí jeho díla i osudů, zvláště jeho vztahu k ženám. K tomu opět čerpal mnohé údaje z materiálů starohradského archivu. Jedna z kapitol nás seznamuje i s Vrchlického návštěvami Jičína a jeho přátelstvím s Marií Volfovou.

Příznivci Starých Hradů z Generace 45

Letos šestého května se v Syndikátu novinářů v Praze sešlo osm desítek prvních redaktorů a spolupracovníků Mladé fronty z let 1945–1950. Za přítomnosti svého prvního šéfredaktora Jaromíra Hořce připili na knihu GENERACE 45, kterou připravili a do níž mnozí z nich přispěli.

Jen tolik místa si přiměřeně zaslouží tato událost ve čtvrtletníku – po týdnech, které od ní uplynuly. Minout ji však nemůžeme. Už proto, že v ní jsou zastoupeni přinejmenším čtyři z těch, kteří stáli při vzniku MF: Ludvík Kundera, Jiří M. Palát, Olga Šumberová a Otakar Rydlo, kromě toho současně příznivci Starých Hradů a jejich Listů.

Nejprve o tom, kdo mezi námi už sedm let citelně chybí – o Jiřím M. Palátovi. Do sborníku o něm napsala jeho manželka Jarmila Palátová. V dopise, zveřejněném zde, se vyjádřila, jak je šťastna, že se Jiří dožil ještě listopadu 1989. Pořadatelé publikují i jednu jeho báseň z roku úmrtí. O kamarádu J. M. Palátovi jsem napsal do 3. čísla LSK ze září 1993 – ročník XVI. – rozsáhlejší článek o tom, jak jsme se seznámili, působili a stýkali se už v ilegální organizaci mládeže.

Plasticky vidím před sebou Ludvíka Kunderu v jeho textu Mokré obtahy stránek, v němž vzpomíná, jak na výzvu Františka Listopada ke spolupráci reagoval návštěvou v budově redakce MF v Panské ulici. "Listopad mě bleskurychle seznámil s "redakčními básníky a kritiky", jak pravil, a já se stal na pár roků nepravidelným "brněnským spolupracovníkem" "Mladé fronty".

Velmi upřímné řádky o svých začátcích v MF a o tom, co pro ni v životě tato všeobecně uznávaná "líheň novinářských talentů" znamenala, jsou od Olgy Šumberové. Autorka se v nich odvážila porovnat tuto nepsanou školu s úrovní dnešního tisku a novinářů.

Mé maličkosti, která strávila ze jmenovaných i obecně nejdelší řádku let v MF a rozloučila se s ní až v roce 1964, ať laskavý čtenář dovolí, abych tyto řádky uzavřel slovy, jimiž jsem skončil svůj příspěvek do GENERACE 45: "Mladá fronta je legenda". Nejsem sám toho mínění. Svědčí o tom v podstatě všichni, kdo do sborníku přispěli. A navíc mohu spolu s nimi dosvědčit: Mladá fronta vyšla nejen jako první noviny v den Pražského povstání, ale i jako první deník mladé generace v dějinách české žurnalistiky. A to nikoli jako orgán komunistického, ale demokratického Svazu mládeže, jehož základy jsme už v podzemí před tím budovali.

O. R.

Drobné zprávy

Libáňský rodák ing. Miloslav Pažout převzal 2. září z rukou izraelského velvyslance v Praze vyznamenání "Spravedlivý mezi národy", jímž byla oceněna jeho spoluúčast na záchraně židovských spoluobčanů za druhé světové války. Blahopřejeme!

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými dílky akad. malíř a grafik Jiří Bouda a malířka Věra Hörstová. Děkujeme!

Ozdobou libáňského náměstí se opět stala budova lékárny, jejíž secesní fasáda byla krásně opravena. Práce byly dokončeny v červnu 1997.

Jednou z prvních příjemných úředních povinností nového libáňského starosty Jana Šestáka bylo 28. června provedení 6 svatebních obřadů ve starohradské obřadní síni. Mezi šťastnými novomanžely byla i naše bývalá průvodkyně Jana Kiršlágnerová ze Starých Hradů, která si vzala Tomáše Waltera. Blahopřejeme!

Sbírku na pomoc postiženým letošními povodněmi zorganizovalo i obecní zastupitelstvo v Sedlištích. Ačkoliv vesnice nemá ani stovku obyvatel, vybralo se 7.100 Kč, které byly odeslány obci Troubky. Děkujeme všem dárcům a také manželům Císařovým, kteří se nejvíce zasloužili o zajištění celé akce.

Zámecká restaurace ve Starých Hradech prošla v letošním roce velkými změnami stavebními i personálními. Po odchodu paní Říhové tu krátce působily paní Javůrková a paní Jouklová, načež vedení převzal pan Vlastimil Košvanec. Zvýšená návštěvnost ukazuje, že to jsou změny k lepšímu.

Stavba budovy obecního úřadu a prodejny v Sedlištích probíhala v letních měsících rychlým tempem zásluhou všech pracovníků valdické firmy Staving a v září vstoupila do své závěrečné etapy.

Starohradské pracoviště LA PNP zaznamenalo v posledních týdnech několik cenných přírůstků. Zajímavé písemnosti ze svého archivu věnoval pan Jiří Dienstbier, cenný doplněk osobního fondu spisovatele Josefa Kapa darovala jeho rodina, výtiskem Bezručových Slezských písní s rukopisnými úpravami autora obohatila sbírky paní Marie Volfová z Třeboně a naši krajané, manželé Rybaříkovi, přispěl pohárkem z majetku Jaroslava Vrchlického a fotografií z jeho pohřbu. Děkujeme!

Pravidelné letní setkání u ohýnku spojené s opékáním vuřtů uspořádali sedlišťští hasiči 2. srpna. Zajímavé kulturní akce se konaly i v okolí, např. Dětský den 28. června v Markvarticích za účasti Janka Ledeckého a dalších známých osobností nebo Brouk Cup 97 ve dnech 9.–10. srpna na Brodku, kde buginy absolvovaly zajímavé soutěže.

Známé osobnosti navštívily Staré Hrady i v letošním létě. Kromě účastníků vernisáží to byli např. ekolog a pražský radní Martin Bursík, politik Jiří Dienstbier, mluvčí prezidenta republiky Ladislav Špaček s chotí, poslanec Miloslav Kučera, archivář Jindřich Růžička z Litomyšle, literární vědci Vladimír Macura, Milada Chlíbcová, Alena a Michal Přibáňovi a další.

O prázdninách pobývala v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech řada pilných brigádníků, kteří zpracovávali zdejší archivní fondy. Byli to Jan Bílek z VŠP v Hradci Králové, Eva a Jitka Bílkovy a Helena Havlíková z Lepařova gymnázia Jičín, Eva Flanderková a Jaruška Steinbauerová z PF TU Liberec, Radim Gröger a Andrea Volencová z FF PU Olomouc, Martina Mašínová z FF UK Praha, Martin Mikolášek z ostravské univerzity, Lada Opravilová a Jany Kavanová, Minaříková a Němcová z FF MU Brno. Díky za pečlivou práci!

Milá Hanko Kofránková, zaznamenali jsme, že jsi letos již několikrát hovořila o Starých Hradech v rozhlase. Řekli nám o tom i návštěvníci, kteří se po Tvém vyprávění vydali na zámek. Děkujeme!

Co nového na zámku? Turisté si pochvalují krásně udržované trávníky, o něž pečují pánové Josef Miclík a Václav Stejskal s traktůrkem. – Pochvalovali si i výklad našich prázdninových průvodkyň, většinou žaček či absolventek libáňské základní školy, které zvládly i němčinu či angličtinu. Byly to Eva a Jitka Bílkovy, Bohunka Císařová, Helena a Katka Havlíkovy, Zuzana Holmanová, Pavlína Konůpková, Lenka Kučerová, Jana Rieplová, Katka Řeháčková, Lenka Škodová, Dana Vynikalová a Veronika Zacharníková – a s nimi Jana Bydžovská z Jičína. Díky všem!

Naši čtenáři stále dokazují, že mají své Listy starohradské kroniky rádi, i vysokým předplatným. V poslední době děkujeme za takový milý dárek např. p. Vaníčkovi ze Starých Hradů, rodině Janáskových z Libáně, paní M. Odvárkové z USA, panu Jaromíru Gottliebovi z Kacákovy Lhoty atd. – Na druhou stranu: Víte, že za poslání každého výtisku vyžaduje Česká pošta již 4 Kč?

Kulturní kalendář: 7. 7. 1867 se narodil v Bystřici pracovník českého krajanského hnutí v Americe August Petrtýl. 10. 7. 1987 zemřel novinář Jindra Volprecht. 13. 7. 1637 získal Jindřich Schlik do svého majetku starohradské panství. 14. 8. 1992 zemřel znalec přírody Libáňska MUDr. Jan Vávra, CSc. 9. 9. 1907 se narodil učitel a vlastivědný spisovatel Libáňska Ladislav Lukáš 11. 9. 1987 zemřel velký přítel Starých Hradů, spisovatel Ladislav Stehlík. 28. 9. 1897 byla otevřena novostavba měšťanské školy v Libáni.

Narození: 13. 6. 1997 se narodila Ivana Macková ze Sedlišť. 30. 7. se narodila Karolína Vaníčková ze Starých Hradů.

Nové komunální volby v Libáni proběhly 7. června. V obecním zastupitelstvu jsou starosta Jan Šesták, zástupce starosty Josef Stránský, členové Rostislav Bubák, Vladimír Ježek, Karel Niedoba, Petr Stránský a Vít Šimůnek. Přejeme hodně úspěchů!

Balóny létaly nad Libáňskem 30. a 31. července. Jejich piloti byli účastníky týdenního soustředění v Mladějově.

Naši jubilanti: 75 let se dožili 9. 7. paní Jitka Lachmanová ze Starých Hradů, 25. 7. paní Anna Bočková ze Sedlišť a 16. 8. pan ing. František Táborský z Prahy, rodák ze Sedlišť. 55. narozeniny oslavil 8. 9. pan František Kebl ze Starých Hradů.

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 75 let oslavili 28. 7. pan Vladimír Mikule z Lomnice nad Popelkou a 8. 8. spisovatelka RNDr. Marie Kubátová z Vrchlabí. 65 let bylo 5. 7. panu univ. prof. PhDr. Robertu Kvačkovi z Jičína a 10. 8. spisovateli Miloslavu Švandrlíkovi z Prahy.

Úmrtí: 10. 5. zemřela paní Stanislava Křivánková ze Starých Hradů ve věku 83 let. 10. 6. zemřel pan Ladislav Beránek ze Sedlišť ve věku 76 let. 19. 6. zemřela paní Jarmila Renčová ze Studců (chalupářka na sedlišťském rozcestí u Konůpků) ve věku 86 let. 5. 9. zemřela paní Františka Bělinová ze Sedlišť ve věku 82 let.

Hledáme sponzory: V souvislosti s rostoucími náklady hledáme přátele Starých Hradů, kteří by byli ochotni uzavřít sponzorskou smlouvu s naší Osvětovou besedou a podílet se tak na kulturních akcích na zámku i na vydávání našeho časopisu. Děkujeme!