| Číslo 3 | Ročník X. | Září 1987 |
vím – že si vrchy s vlnivými boky
Na Horách lípa vidí do daleka
Naši čtenáři jsou pravidelně informováni o postupující rekonstrukci starohradského zámku, a proto zde nyní podáváme přehled prací, které byly provedeny v roce 1987. Postupovali jsme podle předběžného rozpočtu a plánu, který vyhotovil stavitel Skřivánek z ONV Jičín v září 1986 a který byl podepsán předsedou MNV Libáň s. Čubanem.
Pokračovalo se hlavně v dokončovacích pracích na gotickém křídle zámku: v 1. patře byla položena chybějící dlažba, stejně tak v 2. patře v budoucích archívních depozitářích. Znamenalo to položit několik tisíc kusů dlaždiček 10 x 10 cm. Potom zde byla nainstalována akumulační kamna a na betonové stropy přimontováno 34 zářivkových svítidel, která jsou zapojena na pokládanou stropní instalaci v krycích lištách z umělé hmoty; byla provedena také montáž svítidel na chodbě a na půdě. Vzhledem k tomu, že do stropu zde jsou skoro 4 metry, muselo být všude postaveno lešení a po provedení prací opět odstraněno. Dále bylo prováděno čistění a lakování oken a dveří v gotice, včetně osazení prahů a byl otevřen a opraven průchod z kamenného ostění, takže celé druhé patro zámku je nyní průchozí.
Po zimním období bylo nutné provést opravu některých venkovských omítek, hlavně v čele gotiky a na nádvoří. U bývalé jízdárny bylo osazeno obloukové okno i elipsovité okno zhotovené v Jičíně, dále zde byly vybourány ohnilé trámy a vyzděna čtyři metry vysoká zeď, do níž byl vsazen rám pro čtyřkřídlové dveře, které dal zhotovit Památník národního písemnictví.
Dále byla provedena oprava schodiště na terase za oddací síní, zpevněna zde opěrná zeď a kamenná dlažba zalita cementem. Brigádníci z řad ochranářů přírody provedli přesun starého stavebního materiálu u kaple a výkop zeminy nad sklepem, který je vysazen mimo objekt gotiky. Ten jsme pak s panem Trnkou překryli železobetonem, provedli asfaltový nátěr a znovu navezli zeminu, podél zdi jsme pak položili chodník z hrubého kamene, takže sklep je nyní suchý, schopný k osazení světelných těles. Na řadu přišla i oprava vinného sklepa, z něhož byla odklizena sesutá zemina, opraveny tři jeho venkovské zdi z kamene, osazeno nové kamenné klenutí do železobetonu a vrch sklepa obložen kamenem a postupně zalit betonem.
Postupně jsou vyměňovány staré venkovské dveře a průběžně provádíme nutné opravy (omítky, čištění okapů a eventuelní výměna vadných tašek).
V předzámčí bylo rovněž zhotoveno a položeno dřevěné schodiště do 1. patra k muzeu.
Elektrikář František Svoboda pracuje nyní na hotovení atypického rozvaděče do gotiky a dále má ve výhledu zavěšení elektrických svítidel v přízemí a 1. patře gotiky. Nutné kovářské práce provádí stále Jaroslav Čuban.
Průběžně je prováděna i údržba zeleně v nádvořích – ošetřování oleandrů, stříhání, okopávání a dosazování růží, sekání a úklid trávy, hrabání spadlého listí.
Stavbu kontroluje s. stavitel Skřivánek a podle jeho zápisů je v naprostém pořádku. Je třeba připomenout i to, že zde stále mnoho materiálu ušetříme používáním starých cihel i jejich zlomků při osazování nových dveří, dále pak kamene při základech i opravách na terase a na vinném sklepě. Tím se ušetří i peníze za dopravu. Ušetřený materiál představuje tisíce korun. Odborníci se vyjadřují v tom smyslu, že za uplynulých 21 let zde bylo ušetřeno 30 miliónů korun. Stalo se tak nejen díky šetření materiálem, ale i proto, že mnoho lidí tu tisíce hodin opracovalo zadarmo a mnohé počáteční mzdy byly velmi nízké. Jsem rád, že se rekonstrukce blíží k závěru, protože dva zbylí stálí pracovníci nestačí již pomalu ani provádět nezbytnou údržbu.
Důsledkem vynaloženého pracovního úsilí mnoha lidí je i to, že se v tisku, rozhlase i v televizi objevuje řada velmi kladných hodnocení celé akce, což však nebylo naším cílem.
Je to těžký úkol zachytit ve stručnosti bohatý kulturní život na starohradském zámku. S rozšířením výstavních možností v gotické části zámku přibylo výstav, takže v červnu a červenci zde byla nějaká kulturní akce každou druhou neděli, ba i častěji. Však posuďte sami.
V 1. patře gotické části zámku pokračovala od jara znamenitá výstava obrazů akad. malíře Vladimíra Komárka, která byla v menším rozsahu prodloužena do 3. července. Ve dvou místnostech ji zde vystřídaly obrazy, grafika, plastiky a keramika pedagogů Univerzity Palackého z Olomouce Dušana Janouška, Jaroslava Nerada, Zdeňka Přikryla, Ladislava Ruska a Stanislava Vymětala. Tuto výstavu zahájil 7. června doc. Zdeněk Přikryl; na vernisáži účinkovalo trio Lidové školy umění z Jičína.
5. července jsme v celém 1. patře "gotiky" otevřeli další kolektivní výstavu – již podruhé se zde představila skupina absolventů a přátel Střední průmyslové školy kamenické z Hořic. Jiří Ambrozek zde instaloval svou působivou dekorativní keramiku, Jana Štěpánková, Jan Tomášek a Anna Vančátová se představili obrazy, Jiří Sehnal grafikou, Jaroslav Vančát prostorovými strukturami a Petr Bauer, Marcela a Jiří Kačerovi, Ondřej Nosek, Jiří Sehnal, Dagmar Štěpánková-Černá, Jana Štěpánková a Milada Zubatá vystavovali plastiky. Výstavu uvedl krátkým proslovem PhDr. Jaroslav Vančát.
Ve výstavní síni na nádvoří pokračovala do 19. června výstava grafiky Anny Mackové ke stému výročí jejího narození. Jsme rádi, že přispěla k oživení památky a díla významné české grafičky, žačky a družky Váchalovy.
21. června zde RNDr. Karel Samšiňák, CSc., zahájil výstavu z díla významné současné umělkyně, grafičky Marie Michaely Šechtlové z Tábora. Vernisáž obohatili svým uměním houslista Jaroslav Klimecký a kytarista Jiří Doubek z Hradce Králové. Na 120 drobných i velkých vystavených grafik obdivovalo za necelé čtyři týdny více než tisíc návštěvníků.
19. července vystřídala grafiku užitková keramika, s níž se veřejnosti představila pražská umělkyně Hana Hejnová. Expozici uvedl zasvěcenými slovy Jaroslav Civín, na housle zahrála Veronika Hejnová. Půvabné tvary i barvy solní i závěsné keramiky vzbuzovaly v návštěvnících touhu zkrášlit si jimi své domovy. Svědčí o tom i dlouhá řada pochvalných zápisů v návštěvní knize a opět přes tisíc návštěvníků.
Velké pozornosti se těšila i výstava obrazů, kreseb a grafiky Jana Kanyzy, otvřená ve dnech 16. srpna až 11. září. Známý pražský herec se zde představil svou tvorbou z posledních čtyř let, z níž vybral přes čtyřicet prací. Úvodní slovo k výstavě připravil dr. Miloslav Klivar, CSc.
Ale k letošnímu starohradskému kulturnímu létu nepatřily jen výstavy a jejich slavnostní zahájení. 28. června naplnili dychtiví posluchači koncertní sál, aby vyslechli pěvecký koncert italského mládežnického sboru z Terstu. Koncert nám zajistili naši přátelé z pěveckého sboru Vokální harmonie z Hradce Králové, který má s tímto italským sborem družbu; za jeho uspořádání musíme poděkovat především ing. Zdence Raušarové. Pořad uváděl prof. Josef Picek a vyslechli jsme klasická díla i současné skladby italských i světových autorů. Po koncertě si členové sboru i jejich doprovod prohlédli zámek a poseděli s přítomnými členy naší osvětové besedy u hořícího krbu.
Plně se vydařilo i nedělní odpoledne 5. července, kdy zámecké nádvoří zaplnilo na dvě stě návštěvníků. Nejprve se zúčastnili zahájení sochařské výstavy (viz výše) a pak už netrpělivě očekávali oznámenou besedu s básníky. Karel Sýs nemohl z rodinných důvodů přijet, a tak byl přítomen pouze zasloužilý umělec Jiří Žáček. Úvodem přednesl Pavel Chalupa zajímavou kompozici z veršů Sýsových i Žáčkových (škoda, že na nádvoří nemohl mít k dispozici i klavír) a šest předškolních dětí ze Sedlišť odříkalo (nebo se pokusilo odříkat) básničky ze Žáčkovy Aprílové školy. Potom již Jiří Žáček odpovídal na četné dotazy a seznámil přítomné i s ukázkami své nové tvorby.
Vernisáž výstavy z tvorby Jana Kanyzy byla 16. srpna spojena s besedou s vystavujícím umělcem. Zájem byl opět veliký, kolem zámku jsme napočítali skoro čtyřicet parkujících aut a v krbovém sále i na přilehlé chodbě se tísnilo asi 140 návštěvníků. Kanyza se představil jako poučený výtvarný umělec i vtipný divadelník, který zodpověděl desítky dotazů ze všech oblastí kulturního života a mnohokrát rozesmál sál hlavně svým imitováním hlasů známých herců.
Všechny tyto kulturní akce se vyznačovaly dobrou návštěvností (neklesla nikdy pod 50 účastníků) a znamenaly další úspěchy v práci naší osvětové besedy. Při jejich zajišťování a organizování se uplatnil celý kolektiv OB i další přátelé Starých Hradů. Zvláště musíme poděkovat Ireně, Ritě a Františku. Škodovým, Miladě a Jiřímu Zubatých, Mileně Bretové, Stanislavu Hlavovi a všem průvodkyním. A vyzýváme i další občany, starší i mladé: chcete-li nám pomoci v kulturní práci, přihlaste se, práce se najde pro všechny!
A ani se člověk nenaděje a už je pamětníkem. Hana Mařanová psala o studentech 40. let. Snad by bylo dobré sestoupit do vrstvy ještě starší, která zahrnuje mou generaci, dnešních více jak šedesátníků. Jací jsme byli? Jaké bylo naše radování i starosti? Tu je kousek odpovědi.
Na libáňské obecné škole začínala cesta k jičínskému študování – alespoň ve třídě vynikajícího pana učitele Stanislava Krause – tvrdou přípravkou předpokládaných adeptů. Tehdy v roce 1933 se nás odhodlalo k tomuto maratónu celkem šest: A. Paloušová, M. Hlaváč, J. Aichler, K. Plíšek, M. Páv a já. Od čtvrté třídy jme byli stále voláni, zvlášť přísně známkováni, nic se nám nepromíjelo, rodiče stále věděli o každém našem zakolísání. V páté třídě nás pan učitel volal na odpolední doučování, dělal s námi obtížnější partie z češtiny, počtů a trval na předstihu v němčině. Dokonce nás vyzkoušel i Rawenovými inteligenčními testy, aby mohl lépe ocenit naše šance.
A tak jsme přijímací zkoušky udělali všichni. Netušili jsme však, jak tvrdé budou naše studentské počátky. Vstávat jsme museli o půl páté, jít pěšky do Psinic, pak vlakem do Kopidlna, kde se čekalo přes půl hodiny na "jičíňák", krátce po sedmé jsme byli na jičínském nádraží a následoval pochod ke škole, zde opět půl hodiny čekání, než se otevřou brány gymnázia. Pak do jedné výuka a hned zase totéž, jenže pozpátku. Takový Libaňáček dosedl doma k obědu kolem půl čtvrté a musel začít s úlohami, učením nekonečných slovíček, vzorců a jiných moudrostí. Oproti těm jičínským měl denní handicap asi tak pět i více hodin. Museli jsme se naučit využívat i čas ve vlaku k opakování a přípravě. Tvrdě nás k tomu donutili i ti starší, kteří toto umění zvládli a pečovali proto o klid ve studentském vagóně. Často ho činili tvrdou a pádnou rukou; asi k našemu dobru, jak jsem pochopil později. Byli to J. Heller, S. Táborská, H. a L. Machovy, M. Huňát, J. Havel, Sl. Altman, M. Pažout, K. Randák a hoři z Psinic Pluhař, Etrich a Machek, jakož i J. Plíšek z Kozodírek.
Od roku 1934 ale došlo k prvnímu zlepšení našeho osudu. Začal jezdit autobus do Psinic, nejprve ráno a pak i odpoledne. A teprve od roku 1937, pokud si dobře vzpomínám, zahájila provoz i autobusová studentská spoj do Jičína, které královali šoféři p. Kreidl a Vojtíšek. Cestou jsme přibírali studenty ze Starých Hradů, Sedliště, Bystřice až Veliše, A tak naše řady rostly. Jezdili s námi F. Fišera, V. Kotyková, Věra a Eva Havlovy, A. Svobodová, J. Frič, J. Beneš, Zl. Panevský, H. Selnerová, R. Janáčková, H. Landová, oba Kaufmannovi i Pickovi, J. Verner, L. Znamenáčková, K. Hampl, A. Steinwaldová, H. Misbachová, J. Novotný, Z. Chvalovský, Libor Novotný a snad i další. Paměť přece jen vynechává.
Ne, libáňští studenti nepatřili – s výjimkou J. Hellera – mezi premianty. Podmínky jim stačily na průměrný prospěch, a když se 1. září dělaly na reálce a gymnáziu reparáty, Libáňáci nikdy nechyběli. Ale nevím, že by někdo opakoval třídu. Byli jsme houževnatí a měli jsme i oporu v rodné Libáni. Pokud nestačila vzájemná pomoc nebo síly J. Hellera, rádi podali pomocnou ruku zdejší učitelé. Vynikající češtinář dr. Pravoslav Hykeš, pan učitel Ritter, v němčině poštovní revident Meinl, v latině děkan Hrdý a další.
Libáňští studenti měli ještě jednu výhodu oproti mnohým – a to i jičínským kolegům. Neztratili ani v nejmenším kontakt se všemi sférami své obce. Stále jsme se přátelili se svými spolužáky z obecné školy. Spolu jsme chodili do sokola, hráli za dorost SK Libáň a fandili našim starším idolům Holému, Cardovi a jiným, když bojovali derby se Spartou Kopidlno. V Libáni jsme chodili do tanečních, na zábavy a do kina do Radnice. Prostě Libáň zůstávala naše. V létě jsme si přivydělávali u pana Marušky při mlátičce, nebo v patě cestářů či na nějaké stavbě.
Byl tu všem také "Všestudentský spolek pro Libáň a okolí". Jeho členy byli i ti, kteří studovali jinde než v Jičíně. Určitě měl přes stovku členů a svou činnost oživoval ve dvou fázích. Zimní začala přípravou na recitační večer k 28. říjnu a nastudováním jedné hry (nejúspěšnější byla Mahenova Ulička odvahy). S tím se svezl i trénink na hokejovou sezónu. VS Libáň hrál obvodní soutěž a jeho kapitán J. Prell vyžaloval dobrou přípravu a pravidelný sraz borců. Hrálo se na cukrovarském rybníku a pak zejména na koupališti, pokud byl ovšem led. Kolem pololetí aktivita "VS pro Libáň a okolí" ochabla, protože všichni bojovali o prospěchové nevyhnutelno. Ale to trvalo jen do konce května a s počátkem léta se začali sjíždět "mimojičínští" členové i členky a připravovat letní programy a volby. Obvykle bojovala "pravice" (JUC. Mrkvička, H. Machová, Táborská aj.) s "levicí" (hoši Schullmannovi, M. Hájek, H. Řezáč, M. Pažout aj.). Jak jsme poznali později, přenášely se sem ohlasy pražských bojů studentských "valných schůzí" oné doby, a my jsme je pak ještě jednou zažili v předúnorových dobách na vysokých školách.
Současně s tím vrcholila naše účast na sportovních podnicích a hlavně se pořádaly v rámci "Libáňského léta" přednášky v sokolovně, cestopisná vyprávění se světelnými obrazy (měli jsme takový přístroj půjčený). A také začal pravidelněji vystupovat studentský jazzový orchestr, který dirigoval A. Rajmon a trpělivě snášeli jeho zkoušky u Chvalovských. J. Beneš a V. Havel sháněli v Praze noty, mnohé (ale i nástroje) nám půjčovali pan Klár i pan Kyzivát a jeho hudebníci. A tak jsme hráli kde to jen bylo možné a kde byl zájem o zdarma a pro radost hrající kapelu.
Říká se, že studentský život je život veselý. Je to pravda. Ale ve smutných dobách na vše padá stín, i na radost mládí. A po Mnichovu a 15. březnu 1939 stínů bylo čím dále tím více. Přišlo první zatýkání odbojářů a náš kolega a budoucí soudruh Fr. Fišera přišel o otce i možnost dostudovat. Také otce našeho saxofonisty J. Beneše zatklo Gestapo. A pak přišly další rány. Najednou naši přátelé J. Heller, Miloš a Soňa Pickovi i Kaufmanovic děti nejen že nemohli dále studovat, ale začali jsme je potkávat se žlutou hvězdou a než jsme se dali do rozhovoru, dobře jsme se muselli rozhlížet, zda nás neuvidí oko některého z místních vlajkařů či četnického zrádce Karbana. A právě tehdy dospíval J. Heller ve vynikajícího literárního kritika a esejistu, znalce anglické literatury a divadla. Nikdy nezapomenu na poslední večer před terezínským transportem. Sešli jsme se u Hellerů a spolu s dalšími členy naší stranické buňky jsme Jirkovi domlouvali, aby přešel do ilegality. Jirka ale odmítl riskovat životy jiných. Vždy myslel především na druhé… Za všech těch, kteří se tehdy tísnili v Hellerovic domě, jsme se po válce uviděli jen s Milošem a Soňou Pickovými. Smutné, smutné je na to vzpomínat.
V roce 1942 jsme z původní čtveřice gymnazistů maturovali tři. Byl to maturitní horor. Dostavil se říšský inspektor Werner a nařídil, že se celá maturita bude odehrávat v němčině. Čeština prý přijde až dodatečně po jeho odchodu. A tak jsme počítali, vysvětlovali chemické vzorce, odříkávali zeměpis i dějepis v němčině. Nemohlo být lepší ukázky nacistického odlidštění. A také jsme se poučili. Našli jsme si svou soustavu hodnot. Jsem moc a moc rád, že ji dnešní generace libáňských studentů může nacházet v lepších podmínkách. Ale lepší půda chce i hezčí květy – a ty jistě mezi libáňským studentstvem už kvetou.
Naše vodní hospodářství bezprostředně souvisí s tvorbou a ochranou životního prostředí. Já si myslím, že o to obtížnější jsou úkoly lidí, kteří na tomto úseku pracují. Jejich snahou je, aby co největší počet domácností byl napojen na veřejnou vodovodní i kanalizační síť. Stále více vody dostávají domácnosti, ale i zemědělství a průmysl. Spotřeba vody roste v celé naší republice.
Málokdo z nás, když otočí vodovodním kohoutkem, si uvědomuje, že náklady na výrobu jednoho kubického metru vody představují asi 3 Kčs, zatímco v domácnostech platíme za stejné množství pouhých 60 haléřů.
Staví se čistírny odpadních vod a podchycují se přírodní prameny. V Libáni se stavěl vodovod a vodojem na Vinici v roce 1925, když mi bylo deset let. Tehdy byl starostou města můj otec Josef Kolbaba. Dokázal zapojit do práce pro veřejnost celou svou rodinu. Tehdy dělníci, kteří pracovali na výkopech, bydleli u nás, moje maminka pro ně vařila. Já jsem v době prázdnin musela každé poledne odnášet a odvážet baňky polévek a obědů přes Staré Hrady kolem cihelny až k pramenům. Nebylo to jednoduché a snadné, ale otec to prostě přikázal a já jsem příkaz musela splnit. Vodovod byl rychle dokončen, voda dodnes v dostatečné míře teče a my občané jsme spokojeni. Nechci touto vzpomínkou připomínat jen zásluhy mého otce, pracovala tam spousta dělníků, jejichž pracovní podmínky tehdy nebyly nijak vábné a růžové, vždyť úplně chyběla mechanizace.
Často vzpomínám na minulá léta a vzpomínky mě inspirovaly k napsání těchto několika řádků.
Závěrem chci zdůraznit, že bez vody není života. Proto si važme toho, že máme v Libáni dostatek dobré pitné vody.
Smlouva a trh mezi Benignou Kateřinou z Lobkovic a Maxmiliánem hrabětem z Valdštejna jako plnomocníkem knížete Albrechta Frýdlantského.
Leta Páně tisícího šestistého dvacátého osmého, v středu po svaté Trojici, námi Fridrichem z Talmberka, na Vlašimi, Novém Domašíně a Nemyšli, J.M.C. radou, komorníkem, nejvyšším sudím zemským království českého a presidentem nad apelacemi na Hradě pražském, Wolfem Ilburkem z Vřesovic a Doubravské Hory, na Vršovicích, Podsedicích, Vchynicích a Nových Hradech, J.M.C. radou, komorníkem a nařízeným nejvyšším a Janem de Vite z Lilienthalu, na Kačově a Ratajích, J.M.C. radou, jakožto od níže psaných stran k tomu dožádanými přáteli a smlouvci, stala se smlouva přátelská a trh celý a dokonalý mezi urozenou paní, paní Benignou Kateřinou z Lobkovic, na Bílině, Beškovicích a Ronově nad Doubravou, prodávající z jedné a vysoce urozeným pánem, panem Maxmiliánem hrabětem z Valdštejna, pánem na Svijanech, Klášteře, Hradišti, Zvířeticích, Studence, Loučimi a Vršovicích, J.M.C. radou, komorníkem nejvyšším pražským, J.M. krále uherského a českého Ferdinanda Třetího nejvyšším štolmistrem, jakožto od J.M. Osvíceného knížete a pána, pana Albrechta z Boží milosti knížete Frýdlantského a Saganského, J.M.C. nejvyššího jenerálního polního hejtmana, též moře Oceánského a Baltického jenerála, k tomu obzvláštně zřízeným plnomocníkem, na místě a k ruce Jeho knížecí milosti kupujícím z strany druhé, a to taková smlouva a trh: jakož jest urozený pan, pan Vilím z Lobkovic na Bílině, Beškovicích, Divicích, Novém Sedle a Eisenberce, J.M.C. rada, komorník a nejvyšší kamrmistr kralovství českého, manžel napředpsané paní Benigny Kateřiny z Lobkovic, všeho a všelijakého práva a spravedlnosti své, kterouž jest k statku starohradskýmu dvojím způsobem míti ráčil: předně právem dědickým, nímž jest se leta pominulého 1618 ve čtvrtek po svatých Filipu a Jakubu, vedle jistého reversu od někdy pana Kryštofa Pruskovského z Pruskova, dobré paměti panu Kryštofovi staršímu z Lobkovic, dědu téhož pana Vilíma z Lobkovic, listem na papíře psaným, pro jistou výplatu téhož statku starohradskýho učiněného, v týž statek starohradský se vším jeho příslušenstvím, komorníkem od desk zemských ku právu dědickému, uvázati ráčil; druhé, právem dlužním pana Floriána Jetřicha Žďárského ze Žďáru na sebe dskami zemskými pořádně převedeným, o kterémž obojím v smlouvě mezi ním panem Vilímem z Lobkovic z jedné, paní Johankou Pruskovskou z Sulevic z strany druhé a ní paní Benignou Kateřinou z Lobkovic z strany třetí učiněné a v dsky zemské v kvaternu památném druhém rudém leta 1623 v středu po památce Proměnění Pána Krista D.6. vložené, obšírněji napsáno se nachází: nahoře psané paní Benigně Kateřině z Lobkovic, manželce své, zcela a zouplna zase jistými postoupeními, dskami zemskými vykonanými postoupiti, na paní manželku svou a práva svá juxtami desk zemských převésti i také týž statek v moc a lidi poddané v člověčenství uvésti ráčil. Jakž taková postupování, jedno, vedle vejšpřipomenutého reversu ve dskách zemských v kvaternu památném bílém kropeném leta 1600 ve středu po sv. Trojici D.14., leta tohoto 1628 v středu po sv. Trojici vykonaný, druhý, vedle zápisu dlužního od někdy pana Voldřicha Desideriusa Pruskovského z Pruskova, někdy Gothartovi Floriánovi Žďárskému ze Žďáru, v kvaternu větším zápisném fialovém leta 1602 v outerý po svatých Petru a Pavlu A.4., leta tohoto 1628 v středu po neděli Rogationum připsaný a třetí postoupení, vedle nahoře dotčené smlouvy mezi týmž panem Vilímem z Lobkovic, paní Johankou Pruskovskou a paní Benignou Kateřinou z Lobkovic učiněné, tolikéž leta tohoto 1628 v středu po sv. Trojici připsaný, to vše v sobě šířeji obsahují a zavírají.
Vedle kterýchžto postoupení dotčená paní Benigna Kateřina z Lobkovic, téhož statku starohradského v dědičné držení a užívání vjíti ráčila. A tak sama jediná toliko držitelkyně jak toho statku starohradského tak i druhého svého třevatského pospolu v kraji Boleslavském ležícího, takové dědictví své, jmenovitě zámek Staré Hrady, tvrz Třevatec s voborou při zámku Starém Hradě ležící, a cihelnou, pilou, lidmi osedlými i neosedlými aneb z těch gruntův sběhlými, s vdovami, sirotky a spravedlnostmi jich, též město Libáni, městečko Třevatec, ves Starou, ves Sedliště, ves Mlejny na Dolích, ves Važice, ves Řmenín, ves Ličan, ves Kříženec, ves Zliv, ves Psinice, ves Křešice, ves Aunětice, ves Drahoraz, ves Bystřice s platy stálými i běžnými odkudžkoliv vycházejícími, s osly, slepicemi, kuřaty, husami, vejci, robotami jakýmikoliv, dvory poplužními pěti s poplužím, s dědinami ornými i neornými, lukami, ovčíny, štěpnicemi, krámy masnými, s rybníky, sádkami, s potoky, s zábojnou, s pivovarem, krčmami, chmelnicí, vinicí, pálenicí, podacími kostelními, s lesy, luhy a voborou bažantí a sumou se vším a všelijakým k tomu statku Starým Hradům a Třevatci od starodávna příslušenstvím se vší zvolí, s plným panstvím v těch mezech a hranicích, v nichž nadepsané dědictví záleží a jakž paní prodávající toho všeho statku starohradského i třevatského v držení a užívání vjíti ráčila a jakž paní na to dsky zemské svědčí a se vztahují, se všemi právy a spravedlnostmi, nic ovšem nevyměňujíc, žádného práva, panství ani jaké zvláštnosti (kromě co jest vedle níže psaného artikule paní paní prodávající sobě vyměniti ráčila(tu sobě, dědicům a budoucím svým ani žádnému člověku na tom na všem dáleji nepozůstavujíc, prodati jest ráčila a touto smlouvou prodávati ráčí vejš dotčenému Jeho Mi(losti) panu Maxmiliánovi hraběti z Valdštejna na místě a k ruce Jeho Mi(losti) knížeti Frýdlantskému a Saganskému, dědicům a budoucím Jeho knížecí Mi(losti) ku pravému právu dědickému, k jmění, držení, užívání a s tím se vším jako s svým vlastním učinění za sumu jedenkráte stotisíc a třiceti tisíc kop míšenských dobrých stříbrných, v tomto království obecně berních, kteroužto sumu trhovou Jeho Mi(lost) pan kupující plnomocník jménem a na místě Jeho Mi(losti) knížecí, dědicům a bnudoucím Jeho knížecí Mi (losti), Její Mi (losti) paní prodávající, dědicům a budoucím Její Mi(losti), na mně vejš položeném a jmenovaném smlouvci, Janovi de Vite z Lilienthalu, k dání a zaplacení takto vykazovati ráčí, předně, poněvadž paní prodávající za statek třevatecký některým osobám ještě jistou sumu peněz od paní Johanky Pruskovský dskami zemskými na ni paní Benigně Kateřině z Lobkovic vykázanou dlužna bejti ráčí, pro spokojení těch věřitelův, kdyby čas toho placení přišel, deset tisíc kop míšensk(ých) pod ourok obyčejný, komužby ten náležel, za mnou Janem de Vite, zůstávati má, druhý, dvaceti tisíc kop míšenských Její Mi(losti) paní Benigně Kateřině z Lobkovic, dědicům a budoucím Její Mi(losti) já Jan de Vite z Lilienthalu, dědicové a budoucí moji, dáti a zaplatili mám a máme v pondělí po památce svaté Máří Magdaleny, to jest 24. dne měsíce Juli, nyní přicházejícího, bez zmatku, odporu a prodlévání všelijakého, pod pokutou při níž položené sumě doloženou. Na ostatní pak sumu trhovou těch jedenkráte sto tisíc kop míšenských mám já často jmenovaný Jan de Vite z Lilienthalu, dědicové a budoucí moji i ten každý, kdožby sobě ode mne níže jmenované statky mé pořádně postoupené měl, ad actum těchto smluv, ve dvauch nedělích pořád zběhlých, Její Mi(losti) paní Benigně Kateřině z Lobkovic, dědicům a budoucím Její Mi (losti) zápis dskami zemskými dostatečný na statcích mých nezávadných, Kačově a Ratajích, pod ourok obyčejný od času sv. Jiří nyní minulého jdoucí s plněním též sumy, na tyto dva termíny učiniti a vykonati, jmenovitě na den sv. Havla nejprv příštího, padesáte tisíc kop míšensk(ých) s úrokem a na sv. Jiří potom následujícího, když se psáti bude leta tisícího šestistého dvacátého devátého, druhých padesáte tisíc kop míš(enských) též s úrokem. A to vše pod pokutou uvázání se, buď sama o své ujmě anebo s komorníkem pražským od desk zemských, kdyby se tomu všemu, co se nadpisuje zadosti nestalo: s těmito znamenitými vejminkami do toho zápisu doloženými, totiž, že já, Jan de Vite, dědicové a budoucí moji, nechci a nemáme se, jak pro sumu hlavní, tak i úrok příročím J.M.C. aneb od kohokoliv daným ani ničímž jiným, jak by to opatrnost lidská vymysliti mohla, neplacením té sumy se brániti, hájiti a zastírati: nebo se všech excepti právních a všelijakých obran odříkám a odříkáme. A stalo-li by se co takového ode mne nebo dědicův a budoucích mých (ač by mne vtom čase Pán Bůh od smrti uchovati neráčil(, tehdy, že to nemá žádného místa a průchodu míti a nás nemá proti tomu žádné právo hájiti a zastávati.
Nicméně do zaplacení té sumy, že nechci na ty statky žádného jiného zápisu učiniti ani závad uvozovati, též pod žádným vymyšleným způsobem a formou, což se také ani dědicům a budoucích mých státi nemá.
Naproti tomu táž. paní Benigna Kateřina z Lobkovic, dědicové a budoucí Její Mi(losti) ráčí byti povinna Jeho Mi(losti) knížecí takový nadepsaný statek a dědictví své starohradský a třevatský ihned jakžby Její Mi(lost) paní prodávající ode mne Jana de Vite, dědicův a budoucích mých zápisem dskami zemskými dostatečně opatřena byla, v dsky zemské vložiti a se všemi správami, na týž statek se vztahujícími a potom statky svými, kteréž má aneb míti bude, spravovati třetinou vejš, jak tato země za řád a právo má. A našly-li by se jaké listy, majestáty, dobré vůle a jiné věci, toho statku se dotýkající, takový všeckny a všelijaký paní prodávající, nežádajíce jich s dědici a budoucími svými v ničemž užíti a jeho Mi(losti) panu kupujícímu dáti a odevzdati míti ráčí. Když pak paní prodávající sobě některé lidi poddané, však namále, též jisté svršky a nábytky, jako i od dobytku, obilí, dluhův od lidí poddaných paní povinných vymítiti a to vše v jisté poznamenání uvésti ráčila, k tomu ke všemu Jeho Mi(lost) pan kupující povoliti a aby se Její Mi(losti) paní prodávající v odvezení a odehnání týchž věcí jako i v zvyupomínání dluhův peněžitých i obilních mezi lidmi poddanými žádné překážky nestálo, nýbrž k dopomožení skutečnému lidmi i forami fedrování, aby správcové Jeho Mi(losti) knížecí nápomocni byli a Jeho Mi(lost) pan plnomocník naříditi míti ráčí. A což tuto mezi nahoře psanými stranami smluveno a porovnáno jest, to vše stále bez porušení býti a zůstati má. Na potvrzení a zdržení toho všeho, davši my nadepsaní smlouvcové tuto smlouvu na dvé v jednostejná slova načisto přepsati, pečeťmi a podpisy ruk našich vlastních je stvrdivše, Jich Mi(lostem) paní prodávající a panu kupujícímu též k pečetění a podepsání i potomně sobě po jednom exempláři k zanechání jsme odvedli.
Kteroužto smlouvu bude moci jedna každá strana, bez přítomnosti druhé, buď sama osobně neb skrze vyslaného svého, s povolením pánův úředníkův pražských, menších desk zemských, v dsky zemské vložiti a vepsati dáti, bez překážky druhé strany i jednoho každého člověka.
Stalo se leta a dne svrchupsaného.
Jaroslav Moucha
Stále mne vyhlíží
Můj první pohled – když se domů vracím –
je k borovičce, k lípě, kaštanům
Když k žním se chystá rodný kraj jak žena
Kdys znaly všechny motivy k mým snům
k mým toužením i lásky adoracím
jíž pod srdcem plod dozrál v čekání
když rozemílá klasy na dlaních
a strniště si vzdychnou obnažena
zas o dožínkách výsknou v rytmu polky
a večer půjdou hvězdy počítat
Vím – že mne stále vyhlíží a čeká
než oblékne si k spánku bílý šat…
Co nového na zámku
Vladimír Holman
Léto na zámku
Eva Bílková
Studenti Libáňska ve 30. a 40. letech
Vojtěch Mencl
Moje prázdniny v roce 1925
Milena Hálová
Z historie Starých Hradů
| Frydrych z Talmbergka | Wolf z Wrzesowitz | Joannes de Wite |
| Benigna Kateřina z Lobkowitz | Maxmilián z Waldsstejna |
Pramen: Desky zemské 143 C 15, 295 E 18, SUA, Praha.
Transkripční úpravy dle Úvodu do novověké latinské paleografie dr. J. Kašpara CSc., vyd. II., Praha, SPN 1979
Článek Pavly Fialové v letošním ročníku LSK mi připomněl zprávu z boleslavského Jizeranu, která sice souvisí jen s okolím Starých Hradů, je však velmi zajímavá. Píše se v ní o výletu dolnobousovské školní mládeže do lesů u Vlčího Pole 4. července 1886. Účastnilo se ho 300 dětí. Byl to tehdy jistě svátek pro celý Dolní Bousov. Děti se shromáždily na náměstí před radnicí, kde zapěly "Kde domov můj", tehdy ještě zcela neoficiální národní hymnu. A pak se zpěvem "Krásný vzhled je na ten boží svět" se vydaly na cestu. Zpěv se střídal s ryčnými pochody, které vyhrávala bousovská kapela, která školní mládež doprovázela. V lese se celá výprava rozložila, děti tam zpívaly, dokonce dvouhlasně, národní písně, jejichž názvy jsou v článku uvedeny. Hlavním bodem výletu pak bylo pohoštění mládeže, v určitém směru kuriózní a na naše dnešní poměry neuvěřitelné. Děti se živily pořádnými, tlustě máslem pomazanými krajíci chleba, které ochotně připravovaly přítomné bousovské slečny a dámy, a pojídaly preclíky, které věnovala M. Jirčáková, choť zemského advokáta a pekař Dvorský – oba ze Sobotky, a paní Cvrčková z Bousova. Na tom by nebylo nic špatného – avšak! Pořadatelé zakoupili i hektolitr kosteckého ležáku a tím školní mládež napájeli. Tenkrát se jistě dívali na pivo trochu jinak než my. Konečně sám se pamatuji, že na školním výletě ještě začátkem třicátých let, nás, žáky obecné školy, nalévali v klášterském pivovaře černým pivem, které jsme pili po řadě hubicí přímo z kropicí konve pod dozorem pedagoga. Pivo bylo pokládáno za velmi zdravý nápoj, který se doporučoval i nemocným (asi proto, že se při výrobě pivo vařilo a nebyly po něm běhavé nemoci jako občas po vodě).
A příklad z hlubší minulosti: Ve čtvrtém svazečku jedenáctého ročního běhu čtvrtletníku Přítel mládeže z r. 1834, který vydával Josef Liboslav Ziegler, "doktor a děkan Chrudimský", se popisuje vzorný školní výlet. A ejhe, žactvo zasedlo v přírodě k šesti dlouhým stolům a k jídlu dostal každý i sklenku vína.
Kostecké pivo mělo říz. Chválí je už r. 1848 ve svém cestopise drážďanský malíř Heinrich Matthaey. Kostecký sládek Macháček se jistě v řemesle vyznal. Někdo by si snad mohl myslet, že pivo bylo určeno dospělým průvodcům, ale v článku je výslovně uvedeno, že ti dětem dobrý mok záviděli. A tak si můžeme představit dětičky, popíjející pěnivý nápoj z kameninových korbílků, které měly obsah asi jedné třetinky. Takovou hnědou kameninu vyráběla a distribuovala hrnčířská dílna v Turnově. Sklo bylo tehdy ve venkovských hospodách, ze kterých si jistě pořadatelé nádoby vypůjčili, vzácné. Vzhledem k propagaci dobrého moku mezi budoucími konzumenty slevil sládek Macháček dvě zlatky, takže ten hektolitr stál jen čtyři zlatky místo šesti. V článku mu za ty dvě zlatky velmi děkují a také dalším dárcům, mezi nimiž byla i paní Fierlingerová, manželka bývalého soboteckého lékárníka a starosty, světoznámého znalce ptactva, který bydlil na konci svého života v Bousově a byl tu také donedávna pochován.
Piva ty děti celkem mnoho nedostaly. Rozpočítáme-li si ten hektolitr na 300 dětí, vyjde na každé o něco více než třetinka, tedy asi kameninová holbička, jaké byly v té době všude běžné.
Výlet skončil opět na bousovském náměstí, kde děti zapěly císařskou hymnu a s voláním "Sláva císaři pánu" se rozešly do svých domovů.
Cílem mého příspěvku je poukázat na zaměřovací akci České akademie věd a umění na Jičínsku – především v okolí Starých Hradů, a objasnit činnost Komise pro vědecký výzkum, zpracování a vydávání památek hmotné i duchovní kultury při České akademii věd a umění, která organizovala dokumentaci a zaměřování památek české lidové architektury. Celá zaměřovací akce byla provedena v letech 1941–1946 a zahrnula významné národopisné oblasti Čech a Moravy, kde žilo výhradně české obyvatelstvo.
Výsledkem celé zaměřovací akce je Fond České akademie věd a umění (dále jen Fond ČAVU) uložený v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV Praha. Tento fond obsahuje rozsáhlou plánovou stavebně-technickou dokumentaci čítající 360 objektů lidové architektury Čech a Moravy, písemné materiály (stavebně-technické popisy zaměřených objektů, deníky, skicáře architektů, průvodní zprávy k měření, shrnující studie o současném stavu lidové architektury v určitém regionu, seznamy fotografií, korespondence mezi architekty a národopisnou komisí apod.); výše uvedenou pramennou základnu fondu doplňuje cenná fotodokumentace.
Samotný vznik Komise pro vědecký výzkum, zpracování a vydávání českých památek hmotné i duchovní kultury při ČAVU spadá do května roku 1941, kdy se konala ustavující schůze této komise. V čele stál dr. Zdeněk Wirth a význačné osobnosti tehdejší vědy a kultury – prof. Jiří Horák, prof. Karel Chotek, prof. Pavel Janák, prof. Karel Plicka, doc. ing. arch. Václav Mencl a další. Úkolem národopisné komise bylo nejen zjišťování a zaměřování památek lidové architektury, ale i všestranná podpora národopisné práce v Čechách a na Moravě.
Je si třeba uvědomit, že národopisná komise pracovala a rozvíjela svou mnohostrannou činnost ve velmi těžkých a obtížných podmínkách nacistické okupace Československa, v období, kdy německou nacionalistickou ideologií byly potlačeny všechny samostatné projevy českého společenského a kulturního života.
Zaměřovací akce lidové architektury na Jičínsku proběhla v letech 1941–1942 a bylo zaměřeno celkem 14 lidových staveb. Zdokumentovány byly stavby v lokalitách okolí Starých Hradů – Markvartice, Příchvoj, Spařence, dále lidové stavby ve vesnicích mezi Jičínem a Železnicí – Soudná, Valdice, Soběraz, okolí Staré Paky – Roškopov, Karlov a Nové Paky – Úbislavice, Štěpanice, Zboží.
V Markvarticích byl zaměřen statek čp. 1 – usedlost u Jirků, a čp. 46. I když statek čp. 1 v Markvarticích patří mezi nejlépe zachované lidové stavby na Sobotecku, je nedostatečně dokumentován, zachycen je pouze pohled od komunikace na hlavní průčelí a u čp. 46 téže lokality byla pořízena jen tužková kresba, zachycující pohled do černé kuchyně. Osada Spařence čp. 2 je zastoupena štítovým pohledem – průčelí chalupy a stodoly. Autorem těchto kreseb je arch. Zdeněk Musil (nar. 1921 v Jičíně), v době zaměřovací akce posluchač Umělecko-průmyslové školy v Praze.
Již mnohem kvalitněji je dokumentován Pabyškův statek v Příchvoji čp. 35. Dokumentace obsahuje situaci celé usedlosti v měřítku 1:200, půdorys přízemí a patra v měřítku 1:50, svislý řez pavlačí (1:5) a průčelím (1:10), štítový pohled na východní a západní průčelí (1:10) a boční pohled na jižní průčelí (1:20). Tyto typy nákresů ještě doplňují architektonické a konstrukční detaily v měřítku 1:1 a 1:5. Zaměření této stavby realizoval arch. dr. Bohumil Sláma, který je i autorem plánů Najmanova statku ve Spařencích čp. 1. Tento statek patří mezi nejlépe dochované a zároveň nejkrásnější lidové stavby severovýchodních Čech (regionu okolo Sobotky). Autorem stavby byl pravděpodobně tesařský mistr Josef Havlík, který postavil i Vejpravův statek v Přepeřích u Sobotky (zbourán 1930) a jiné stavby soboteckého regionu. Dokumentace objektu Spařence čp. 1 představuje jednu z nejlépe zaměřených staveb celé dokumentace Fondu ČAVU, a to pro stránce kvalitativní i kvantitativní. Výsledkem zaměření tohoto objektu je celkem 17 inventárních jednotek (17 kartonů formátu A 2) obsahující půdorys přízemí, patra, krovu v měřítku 1:50, podélný a příčný řez v měřítku 1:20, na západní a východní průčelí pak boční pohled v měřítku 1:20 a štítový pohled severního průčelí v měřítku 1:20. Celý tento dokumentační soubor doplňují řezy a pohledy 50 konstrukčních a architektonických detailů stavby. Z písemných materiálů se dochoval ke statku ve Spařencích čp. 1 technický popis vyměřené stavby a seznam výkresů a k Pabyškovu statku v Příchvoji čp. 35 oznámení arch. dr. B. Slámy o předložení zaměřovacího elaborátu této stavby.
Jak již bylo zdůrazněno, autorem zaměření výše uvedených lidových staveb byl arch. dr. Bohumil Sláma. Architekt Sláma (nar. 1887 v Českých Budějovicích) absolvoval České vysoké učení technické v Praze (obor architektury a pozemního stavitelství) a byl autorem významných projektů, z nichž byly realizovány zejména budova Československého rozhlasu v Praze 2 (1. cena), poštovní budova na Kladně a v Praze Vršovicích a Střešovicích.
Na závěr je třeba podotknout, že plánová stavebně-technická dokumentace Fondu ČAVU je širší odborné veřejnosti téměř neznámá a nebyla rovněž využita k vědeckým a badatelským účelům.
Byl jím JUDr. Jaromír Volf, bratr dnes již třiadevadesátiletého dr. Svatopluka Volfa, stále čilého a aktivně se podílejícího na jičínském kulturním životě.
Jaromír Volf se narodil v Jičíně dne 11. března 1886 jako nejstarší ze tří dětí jičínského advokáta JUDr.. Františka Volfa. Již v dětství vynikal neobyčejnou pamětí. Jako čtyř až pětiletý chlapec se sám naučil číst a psát tím, že se vyptával na nápisy na štítech obchodů. Ještě než šel do školy, dostal se mu do rukou kalendář, v němž byla u každého dne uvedena jména podle katolického, evangelického a židovského kalendáře. Hravě si vše zapamatoval a na požádání správně odpověděl, na který den připadá zvolené jméno. Asi v r. 1899 našel otec na jeho stole španělsky psanou pohlednici, na které s přítelem Janem Morávkem, pozdějším archivářem Pražského hradu a spoluautorem knihy Valdštejnův Jičín, posílali pozdrav španělskému králi Alfonsu XIII. Když se otec dověděl, že se učili španělštině proto, že její učebnice pro samouky byla o 5 krejcarů levnější než učebnice ostatní a že syn by se rád učil italsky, dal mu peníze na řádnou učebnici a gramatiku této řeči.
Italštinu zvládl poměrně rychle a dobře. V listopadu 1901 při návštěvě jeho rodičů obdivoval jeho znalosti básník Jaroslav Vrchlický a jak uznání mu daroval výtisk Dantovy Božské komedie, z kterého básník toto dílo přeložil do češtiny. Jaromíra kniha tak zaujala, že zanedlouho ji uměl v italštině celou zpaměti. Když pak jel s prázdninovou výpravou do Itálie, prof. Trnka předváděl jeho znalosti Božské komedie na milánské universitě. Jaroslav Vrchlický poznal jeho zájem o italskou poesii a 12. března 1905 mu daroval – jak napsal ve věnování – "další pilíř italské poesie", Giosue Carducciovu sbírku básní Delle odi barbare.
Kromě němčiny, latiny a řečtiny, kterým se učil na gymnáziu, znal španělsky, italsky, francouzsky, anglicky a maďarsky, proto si přál jeho otec, aby vystudoval konsulární akademii ve Vídni, kde se znalosti cizích jazyků požadovaly. Jeho ale diplomatické služby nelákaly, proto po maturitě 1905 šel studovat práva na pražskou universitu.
Na jičínském gymnáziu i na právnické fakultě měl všechny zkoušky na výbornou, a proto byl 1911 promován sub auspiciis imperatoris. Na slavnostní promoci mu místodržitel František Thun předal císařův dar, vzácný platinový prsten se 14 brilianty a s monogramem FJI z malých diamantů.
Právnickou praxi zahájil dr. Volf u jičínského krajského soudu, pak byl rok advokátním koncipientem v Praze a l. října 1913 přešel do služeb českého zemského výboru, kam se uchylovali ti, kdož pomýšleli na akademickou dráhu. Také on měl v úmyslu se habilitovat z občanského a obchodního práva. Vznik naší republiky změnil jeho plány.
Z podnětu tajemníka ministra veřejných prací, jičínského rodáka a publicisty ing. Jindřicha Fleischnera byl v červenci 1919 povolán do presidia ministerstva veřejných prací, na úsek legislativních a normativních personálních věcí. Jako rozpočtový referent se účastnil jednání o investiční činnosti resortu, ať šlo o stavby pozemní, vodohospodářské a silniční, nebo elektrizaci, letectví a báňské podnikání, kde se jako právník snažil o úzkou spolupráci s techniky. V době hospodářské krize byla tato jednání velmi obtížná.
Dr. Volf kromě své práce měl ještě široké zájmy kulturní. Byla to především Itálie a její kulturní život, jehož byl jedinečným znalcem. S nevšedním zápalem se věnoval hudbě. Přátelské vztahy ho pojily s mnoha představiteli našeho kulturního a hudebního života, zejména s mistry j. B. Foerstrem a O. Ostrčilem. Pro svůj kladný vztah k přírodě se stal nadšeným turistou. Byl členem ÚV Klubu českých turistů.
Dr. Jaromír Volf těžce snášel dusnou atmosféru září 1938. Byl velmi zklamán zradou západních mocností. V lednu 1939 se stal přednostou právně-administrativního odboru ministerstva veřejných prací: Po dobu okupace se situace na ministerstvu přiostřila. Počátkem roku 1941 mu okupanti nařídili, aby jako předseda disciplinárního senátu potrestal jednoho pracovníka za to, že ještě před okupací odsuzoval Hitlera a jeho násilnické metody. Bylo to v příkrém rozporu s jeho právním i lidským cítěním a zároveň si uvědomoval možné následky neuposlechnutí, proto trpěl silnou depresí a naprostou nespavostí. Po požití lékařem mu předepsaného luminálového léku proti nespavosti upadl do bezvědomí. Tento stav trval tři dny a 7. března 1941 několik dní před svými 55. narozeninami skonal. Tak nešťastně skončil život tohoto nadaného a pracovitého jičínského rodáka.
Po osvobození byl JUDr. Jaromír Volf dekretem prezidenta republiky z 6. června 1946 povýšen in memoriam do hodnosti odborového přednosty. Jeho písemnosti jsou spolu s písemnostmi jeho rodičů a bratra uloženy v LA PNP ve Starých Hradech.
(Dokončení z 1. čísla)
Vody protékají korytem potoku Bukoviny plynule už asi 12 000 let, lidem neškodí, odevzdávají vodní odpar rostlinám do celého povodí k ekonomickému prospěchu zemědělců. Do této pohody přírodního výtvoru léta chráněného přichází v počátečních srpnových dnech roku 1986 člověk, vyzbrojený mohutným bagrem. Dal si za cíl narovnat přírodní zvlněný směr koryta za vtokem potoku do údolní roviny s vytvořeným meandrovitým obloukem. V délce toku níže pod bývalým Adamcovým mlýnem byl tento prastarý výtvor přírody násilně poškozen a změněn. Bagr vyrval mohutné kořeny výškově přerostlým keřových stromů, které zpevňovaly levý břeh potoku, když pro tento účel byly před tím na jaře kmeny stromů ořezány. Původní zvlněný směr koryta byl napřímen, obloukové koryto meandru bylo odříznuto a v délce asi 100 metrů s mírným ohybem byla vytvořena umělá vodní stoka nepatrně posunutá směrem do pole. Na straně pole vznikl nový šikmý břeh koryta zaříznutý v dolní části do jílové horniny, dno koryta o šířce asi 60 cm je v hloubce asi 1,6 m, opačný břeh koryta je členitý, neboť prostupuje zčásti původní koryto potoku. Nyní průtok vody stokou dosahuje vysoké rychlosti. Ústí stoky do pokračujícího starého koryta potoku nebylo uvolněno. Keř přerostlých kmenů vrby bílé, rostoucí na straně pole až ke dnu koryta, zúžil průtok vodě na šířku 50 cm a tato překážka nebyla odstraněna. Z toho je možno uvažovat, že dílo zkázy přírodního koryta potoku bude v r. 1987 pokračovat. Je pravdou, že ještě před 30 lety lidé káceli stromy břehového porostu koryta k získání palivového dřeva a nenechávali dřeviny přerůstat, aby vysoké stromy nestínily kulturním plodinám pěstovaným na polích údolní roviny podél potoku. Dnešní stromy rostoucí na břehu potoku přerostly přípustnou výškovou normu.
Tímto melioračním dílem byl narušen přírodní biotop potoku, voda v oblouku meandru, směřujícího do lesa, byla uvězněna, napřímením toku bylo přírodní koryto zničeno. Při této akci padlo za oběť mnoho živočichů. Žilo zde ve břehu na straně pole několik rojů černých mravenců, žáby ropuchy a též vodní tůně koryta byly oživeny. Už v předešlých letech byl postupně melioračně napřímen přírodní směr toku potoku v oblasti podle cesty a obytných– starohradských domů.
Úpravy potoku Bukoviny provedla organizace Agrostav Jičín, která v současné době čistí dno údolní nádrže od naplavené vrstvy ornice. Předpokládám, že na každou zemní úpravu směru toku potoků je běžně vypracován projekt s výkresovou dokumentací a každý takový plán je schválen příslušným MNV nebo ONV a zaznamenán změnou v katastrální mapě.
Po dokončeném díle zkázy přírodního tvaru potoku, je nutné se racionálně a ekonomicky zamyslet nad vynaloženým úsilím potřebným k přetvoření tohoto díla přírody ve prospěch člověka. Z ekologického hlediska byl poškozen krásný přírodní výtvor, byl zničen sto metrů dlouhý úsek přírodního toku potoku. Z agrotechnického hlediska byly vynaložené náklady na ořezání kmenů přerostlých stromů na břehu potoku jediným kladným přínosem! Nové umělé koryto vodní stoky se přiblížilo k okraji obdělávané půdy. Při vysoké jarní vodě nikdy nedocházelo k výtoku vody ani v této části koryta, a to ani v dobách před výstavbou výše položené údolní vodní nádrže. Tedy pracovního úsilí a deficitní nafty spotřebované k pohonu motoru bagru mělo být využito k vyčistění dna údolní přehrady. Potok potřebuje pouze jediné ošetření, a to čtyřletý cyklus ořezávání kmenů olší a vrb aby jejich vysoký vzrůst nezastiňoval produktivní růst zemědělských plodin na přilehlém poli po celé délce potoku. Z hlediska melioračního nebylo třeba regulovat koryto potoku ani z důvodu zajištění vyššího průtoku vody při vypouštění nádrže přehrady. Koryto je vytvořeno i k odvodu nadměrného množství vody. Nesmírně cenné je u starého koryta přirozené vydláždění jeho dna pískovcovými valouny, čímž je dosaženo na naprosté čistoty odtékající vody normálního průtoku. Nově vytvořené hliněné dno koryta neodolá vodní erozi a bude docházet nejen k únosu jílové horniny, avšak při zvýšeném průtoku též k únosu sprašové půdy pokrývající jílové podloží břehu. Staré koryto potoku bylo už přizpůsobeno, a proto únos horniny z břehu při velké vodě byl nízký. Celkově z hlediska ekologie tohoto přírodního výtvoru Bukoviny, zalesněného svahu ukončeného přírodně vytvořeným korytem potoku, byly ekonomické prostředky využity k poškození přírodního výtvoru. Jaký to bude v budoucnu přírodní výtvor, dříve ohraničení prapůvodní přirozenou bystřinou v celé délce údolní roviny, dnes už z větší části toku postupně přeměněnou v umělou vodní stoku bez života, jako výtvor člověka konce 20. století.
Potok Bukovina byl naprosto zbytečně nemilosrdně poškozen a naposled v krátkém úseku zničen, i když mu člověk měl zaručit nedotknutelnost. Při této příležitosti připomenu, že loňského roku 1986 Česká národní rada schválila dodatek k zákonu č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody doplňujícími paragrafy č. 17a, 17b, vymezujícími sankce za přestupky občanů a organizací na úseku statní ochrany přírody. Ministerstvo kultury má vyhláškou stanovit sazebníky pokut. ONV ukládá pokuty až do výše 5 000 Kčs občanům, až do výše 100 000 nebo 250 000 Kčs organizacím za přestupky proti zákonu o státní ochraně přírody. Nejvyšší pokuty se ukládají též za ničení chráněných přírodních výtvorů nebo chráněných přírodních památek.
Doporučuji, aby organizace, která potok Bukovinu v horním rovinném úseku poškodila, aby v tomto úseku potok navrátila pokud možno do jeho původního směru a hlavně zapojila zpět do přírodního toku odříznutý meandrovitý oblouk koryta.
– Šmíd Vladimír: Zednická lžíce Jána Joukla. Rudé právo 25. 7. Obsáhlý článek o obnově a současném životě starohradského zámku.
– O koncertě pěveckého sboru z Terstu ve Starých Hradech psaly Pochodeň 24. 6. a 7. 7. a Předvoj 17. 7.
– Otevření pracovny zasl. umělce Františka Volfa ve Starých Hradech zaznamenaly Třeboňský kulturní zpravodaj 7/87 a Mladějovský zpravodaj 2/87.
– Starohradských výtvarných výstav si povšimly: Svobodné slovo 11. 6. a Předvoj 12. 6. (Vladimír Komárek); Pochodeň, Předvoj a Zemědělské noviny 12. 6. (Anna Macková); Pochodeň 4. 6., Zemědělské noviny 5. 6., Svobodné slovo 11. 6. a Předvoj 26. 6. (výtvarníci z olomoucké univerzity); Pochodeň 23. 6. a 8.7., Rudé právo 6. 7. a Tvorba 10. a 24. 6. (Marie Michaela Šechtlová); Tvorba 24. 6. a 12. 8., Předvoj 3. a 24. 7. Rudé právo 9. 7. a Pochodeň 10. a 17. 7. (absolventi SPŠK Hořice v P.); Rudé právo 20. 7., Pochodeň 21. a 31. 7., Zemědělské noviny 21. 7., Před voj 31. 7. a Květy 6. 8. (Hana Hejnová); Pochodeň a Zemědělské noviny 12. 8., Předvoj 14. 8., Lidová demokracie 15. 8. a Rudé právo 17. 8. (Jan Kanyza).
– Dva kritické články otiskl K. Bílek v Rudém právu 4. 7. (centralizace muzejnictví) a 4. 8. (nedbalosti při výrobě knih). Odpověď Jana Pilaře na druhý článek přineslo Rudé právo 12. 8.
– Neznámé dopisy J. Wolkera publikovali Eva a Karol Bílkovi ve Zpravodaji Muzea Prostějovska 1/87.
– O brigádě pražských vysokoškolských turistů na Starých Hradech jsme se dočetli v jejich časopise Laura č. 4/87.
– Článek Jiřího Kotyka o náhrobních kamenech Arnošta a Adličky ze Staré jsme nalezli ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka 5–6/87.
– Soudnička o dopravní nehodě u Starých Hradů byla v Pochodni 6.–7. 6.
– Snímek nádvoří starohradského zámku zveřejnila Pochodeň 25.–26. 7.
– Na výlet do Starých Hradů zvaly Předvoj 31. 7. a Jičínský zpravodaj č. 7–8/87.
Vzpomínka. 23. července 1987 jsme se rozloučili s Bohumilem Macounem, bývalým tesařem, který náhle zemřel. Rozloučil jsem se s ním u domu smutku na Ličně za všechny, se kterými kdysi obětavě pracoval na rekonstrukci zámku ve Starých Hradech. Již mnoho jeho spolupracovníků odešlo na věčný odpočinek, ale jejich jména – i jméno Bohouška – my jsme mu tak v kolektivu všichni říkali – zůstává zapsáno v historii obnovy zámku i ve starohradské kronice. Zůstává po něm mezi námi vzpomínka, ve které jej vidíme stále živého, zůstává obdiv k jeho obětavosti a k tesařskému řemeslu, které tak dobře ovládal. Pracoval poctivě i se svým bratrem Františkem, měl rád svůj kolektiv a rád si se mnou pohovořil i později při náhodných setkáních, když už mu zdraví nedovolovalo pracovat. Obětavost, se kterou pracoval na starohradském zámku, přestože nebyl zcela zdráv, byla a měla by být i dnes pro mnohé z nás vzorem.
Trampské brigády pokračují i letos. Ve dnech 26.–28. června přijeli opět chlapci a děvčata ze severních Čech, ale i z Moravy, aby pomohli při dokončovacích pracích na zámku. Provedli výkop, aby mohla být vybetonována izolační deska nad přízemní místností gotické části, která je mimo obvodní zeď, dále zbourali vrátek a zbývající část lešení, srovnali dříví u kaple a pomohli se stavbou další části archívních regálů. Brigádu opět zorganizoval Béďa – Milan Eliáš z České Lípy. Všem kamarádům děkujeme za obětavou práci!
Rodina Škodova z Libáně se rozhodla umístit ve výstavních prostorách v gotické části zámku Staré Hrady svůj klavír, aby mohl být využíván při vernisážích. Zemřelý učitel hudby Josef Škoda na něm učil své žáky – a klavír je památný zvláště tím, že na něj hrával i přítel a spolužák Josefa Škody, slavný hudební skladatel Jaroslav Ježek. Děkujeme!
Sochař a řezbář Sergej Roule opravil brigádnicky starobylý dřevěný obraz Madony z pracovny zasl. umělce Františka Volfa. Děkujeme!
Československá televize – štáb režiséra Králíčka – natáčela 17. 6. záběry ze Starých Hradů pro vysílání Studia Jezerka.
Vzácní hosté na Starých Hradech: V posledních týdnech navštívili zámek mimo jiné JUDr. Svatopluk Volf a prof. MUDr. Antonín Fingerland z Jičína, redaktor Vladimír Šmíd, houslový virtuóz Čeněk Pavlík, hlavní hygienička MZ ČSR MUDr. Dana Zusková, náměstek ministra zemědělství ČSR ing. Jan Vodehnal, herec Josef Kettner, účastníci učitelského EXODu z Turnova a ze Šrámkovy Sobotky atd. –11. 6. zde zasedala školská a kulturní komise MNV Libáň a 25. 6. aktiv památkové péče a ochrany přírody kulturní komise ONV Jičín.
V rozhlasovém pořadu Dobré jitro jsme 30. 7. vyslechli pozvání k návštěvě Starých Hradů a výstavy keramiky Hany Hejnové; rovněž byla vyzvednuta práce mladých průvodců.
Dokončení studií: slavnostní promocí zakončila 25. června studia ruského jazyka a výtvarné výchovy na Palackého univerzitě v Olomouci Rita Škodová z Libáně. Blahopřejeme!
Literární kroužek základní školy Libáň, který pracuje již několik let pod patronací naší osvětové besedy, se věnoval i v letošním školním roce hlavně soutěži Klubu mladých čtenářů nakladatelství Albatros. Letos měla heslo Z Čech až na konec světa a účastníci měli poznávat hlavně cestopisy. V průběhu roku se děti setkaly s několika známými spisovateli, kteří za nimi přijeli na Staré Hrady (dr. Václav Šolc, Jana Štroblová, Otakar Hulec, Vladimír Hulpach). Soutěžní práci napsaly jako svou fiktivní cestu, kterou by podnikly na místě hrdiny některého literárního díla. Při okresním vyhodnocení soutěže v Jičíně 8. dubna byla oceněna vyspělá slohová úroveň jejich příběhů.
Průvodkyně. Také letos se návštěvníci starohradského zámku setkávají o sobotách, nedělích a po celé prázdniny s děvčaty z libáňské školy i s o něco staršími studentkami, které je provázejí objektem. Nejvíce svého osobního volna obětovaly letos této práci Laďka Rudolfová, Martina Macková, Štěpánka Vraštilová, Alena Hlavsová a Romana Kuhnová, které spolu s dalšími provedly do konce července na 4 000 zájemců a zvládly i německý výklad. Díky!
Ve Starých Hradech se scházejí v letošním roce nejen mnozí spolužáci z jednotlivých ročníků libáňské školy (např. 11. července ročník 1932), ale 18. července se tu sešli i ti, kdož před deseti lety opustili školu v Dětenicích. Všichni si pochvalovali prohlídku zámku i hezké prostředí v zámecké restauraci.
Kulturní kalendář: 9. 9. vzpomínáme nedožitých 80. narozenin učitele a vlastivědného spisovatele Ladislava Lukáše, autora četných příspěvků k minulosti Libáňska.
Sjezd ročníku 1932. 55 let – je to hodně nebo málo? V sobotu 11. července 1987 jsme se na libáňském náměstí sešli a vesele jsme se poznávali i nepoznávali – ročník těch dříve narozených, kteří většinu školní docházky absolvovali ve válečné době. Po prohlídce školy a po vzpomínce na ty, kteří se již mezi nás nikdy nevrátí, jsme se odebrali do Starých Hradů, kde jsme měli hlavní program. Za čtyřicet let od posledního zvonění jsme si zavzpomínali na školní léta, pochlubili se svou rodinou – a jak to již v našem věku bývá, hlavně svými vnoučky. Zajímavě vyprávěla také naše spolužačka, starohradská rodačka Marie Odvárková-Plachá, která nyní žije v USA. Všichni jsme si také prohlédli zámek a výstavy obrazů a potom sjezd pokračoval v družné zábavě se zpěvem a tancem při harmonice pana Petra Hurského. Všichni děkujeme za dobré pohoštění, za prohlídku zámku a už dnes se těšíme na příští setkání.
Náhrobníky rodičů arcibiskupa Arnošta z Pardubic, které byly od roku 1905 osazeny na venkovní zdi zvonice u kostela sv. Jiljí v Pardubičkách, převzalo do své péče Krajské muzeum východních Čech – pracoviště Pardubice a umístilo je zatím ve svém depozitáři v Rybitví. Mají obohatit historickou expozici, která má být vybudována v pardubickém zámku po dokončení jeho oprav. Rodiče Arnoštovi (Arnošt ze Staré /(1342/ a jeho žena Adlička /(1349/) byli první známí držitelé tvrze Stará, dnešních Starých Hradů.
Naši jubilanti: 65 oslavili 9. 7. Jitka Lachmanová ze Starých Hradů, 25. 7. Anna Bočková ze Sedliště a 16. 8. ing. František Táborský ze Sedliště. Blahopřejeme! A blahopřání zasíláme i dlouholetým přátelům Starých Hradů doc. dr. Robertu Kvačkovi do Jičína (oslavil 5. 7. pětapadesátiny), spisovatelce Marii Kubátové do Vrchlabí (ke dni 8. 8.) a archiváři dr. Vladimíru Rudovi do Liberce (dožil se 1. 9. také 65 let)!
Úmrtí: 27. 6. zemřel pplk. Josef Linhart z Hradišťka ve věku 75 let (článek k životnímu jubileu tohoto sedlišťského rodáka jsme otiskli v minulém číle). – 7. 7. zemřela nejstarší občanka Starých Hradů Anna Krámská ve věku 91 let. – 10. 7. zemřel v Praze ve věku 77 let redaktor Jindra Volprecht z Libáně. – 17. 7. zemřel ve věku 74 let tesař Bohumil Macoun z Lična. Jeho dlouholetou práci při obnově starohradského zámku vyzvedl ve smutečním proslovu Vladimír Holman. – 25. 7. zemřela ve věku 63 let Ludmila Plíšková ze Starých Hradů, bývalá zaměstnankyně Agrozetu Jičín. – 15. 8. zemřel zedník Václav Kříž ze Starých Hradů ve věku 27 let.
Další diskotéky uspořádali libáňští svazáci ve Starých Hradech 25. 7. a 1. 8.
Výstavy: v prostorách gotické části zámku: do 30. 9. obrazy Bohuslava Tůmy a tapiserie Zuzany Vránové. 4. 10.–1. 11. obrazy a kresby Jiřího Kalouska. Ve výstavní síni na nádvoří: 13. 9. až 9. 10. grafika Aleny Kučerové (zahájí dr. Jaromír Zemina). 11. 10. až 1. 11. grafika Karla Kinského (zahájí dr. Josef V. Scheybal). Všechny vernisáže začínají ve 14 hodin.
Koncerty: 13. 9. smyčcové duo Jan Jouza (housle) – René Vácha (viola) – na programu díla Hindelova, Stamicova, Mozartova a Martinů. 11.10. pěvecký sbor Ještěd z Liberce. Koncerty začínají po vernisážích výstav.
Beseda: 4.10. po vernisáži výstavy Jiřího Kalouska beseda se spisovatelem Františkem Nepilem.
Zábavy: Požárníci ze Sedliště pořádají 7. listopadu posvícenskou taneční zábavu v kulturním sále ve Starých Hradech. Tyto řádky považujte za pozvánku na uvedené kulturní akce.
Na oslavu 90. výročí založení školy srdečně zvou všechny bývalé učitele, žáky a přátele školy MNV, SRPŠ při základní škole M. Krásného a Osvětová beseda Libáň. Bude se konat dne 26. září 1987 o libáňském posvícení. Dopoledne v 10 hodin proběhne slavnostní shromáždění ve škole (s výstavkou a promítáním filmů o Libáni), ve 13 hodin bude koncert dechové hudby n. p. Škrobárny na náměstí v Libáni a ve 14 hodin začne slavnostní program v kulturním domě v Libáni, který bude uvádět televizní hlasatel Miloš Frýba. Budou účinkovat zasloužilí umělci Marcela Machotková a René Tuček, klavírista Jiří Pokorný a zpěváci Pavla Břinková a Karel Černoch.
Pocházel, na rozdíl od svého příbuzného a později mocného podporovatele Albrechta Eusebia, z bohaté, katolické hrádecké větve Valdštejnů. Jeho otcem byl Adam mladší z Valdštejna (1569–1638), od r. 1608 nejvyšší sudí zemský, od r. 1611 nejvyšší hofmistr a konečně od roku 1617 člen sboru desíti místodržících jmenovaných císařem Matyášem. Ač militantní katolík pokoušel se o politiku kompromisu (obě jeho manželky byly evangelického vyznání), což mu nebránilo obohatit se na pobělohorských konfiskacích.
Roku 1627 se stal nejvyšším purkrabím a tuto funkci i důvěru vídeňského dvora si udržel, stejně jako jeho syn Maxmilián, i po pádu vévody Frýdlantského. Maxmilián právě od něho získal v r. 1624 v léno a v r. 1627 pak do dědičného svobodného držení panství Zvířetice, Svijany a Studénku s Mnichovým Hradištěm a ve stejném roce od císaře Ferdinanda za své služby (byl královským komorníkem, radou a císařským štolbou) i Vršovice. O rok později byl nejdříve 18. 2. pasován na říšského hraběte a 21.10. se všemi bratry získal titul českého hraběte. Pro vévodu také r. 1628 jako jeho plnomocník koupil od Benigny Kateřiny z Lobkovic Staré Hrady. Po Valdštejnově pádu Maxmilián dokázal svou nevinu a byly mu odňaty pouze Vršovice, i když ve svých nárocích byl značně poškozen, protože se s největší pravděpodobností měl stát za normálních okolností vévodovým univerzálním dědicem, jelikož vévoda měl ze dvou manželství jen jedinou dceru. Nakonec z celého dědictví dostal dosti velké panství Hrubou Skálu a Grabštejn, jenž r. 1638 směnil s císařem za Milotice, Dřevohostice a Valdštejnský palác v Praze. Po otcově smrti pak zdědil ještě Loučeň a panství Dobrovické a Vinařické. Naposledy pak jako věno své druhé manželky získal Duchcov, který se stal společně s Mnichovým Hradištěm oporou rodového majetku. Odtud se odvozovaly obě nejmocnější větve Valdštejnů, které představovaly od poloviny 18. století celý rod (ostatní větve do té doby buď vymřely, pokud byly katolické, nebo se ztratily v emigraci, pokud byly protestanty). Jejich potomci žijí dodnes.
Maxmilián zemřel 16. února 1654. Se třemi manželkami (1. Kateřina von Harrach, zemřela r. 1628 a byla sestrou Isabely Harrachové, druhé manželky Albrechta Eusebia, 2. Polyxena z Talmberka, zemřela r. 1651 a 3. Maxmiliána ze Salm-Neuburku) měl několik dcer a čtyři syny. Byli to:
František Augustin – zastával úřad dvorského maršálka a zdědil po otci Dobrovici a po manželce Zbyňce z Kolovrat r. 1681 Libkovice a Lubenec. V letech 1666–1684 vlastnil i Třebíč. Zemřel bez dětí r. 1684 a jeho jmění připadlo bratrům a synovcům.
Jan Bedřich – žil v letech 1644–1694 a věnoval se církevní dráze, stal se biskupem v Hradci Králové a od r. 1675 arcibiskupem pražským.
Karel Fedinand – byl vyslancem v Polsku a Anglii, císařským hofmistrem a říšským radou. Jeho jediný syn Karel Arnošt (1661–1713) dosáhl úřadu nejvyššího hofmistra a maršálka a říšského rady. Jako vyslanec ve Španělsku, Braniborsku, Savojsku a Portugalsku připravoval koalici proti Ludvíku XIV. Stejně jako jeho otec byl držitelem zlatého rouna. Jeho jediný syn Jan Josef zemřel bezdětek ve stejném roce jako otec.
Ferdinand Arnošt – (zemřel 1656) se stal c.k. vyslancem pro uzavření vestfálského míru, říšským a dvorským radou, zemským tajným místodržícím, komorníkem Koruny české a prezidentem apelací. S obrovským majetkem po otci a bratrech s centry na Bílině, Boleslavsku a Třebíčsku se stal zakladatelem hradišťské větve, od které se odštěpila větev duchcovská, jejímž zakladatelem byl pravnuk Ferdinanda Arnošta František Josef Jiří (1709–1771).