Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník X.Březen 1987


Vážení čtenáři,

Listy starohradské kroniky se snaží na svých stránkách zachytit co nejvíce ze života našeho blízkého okolí, co nejvíce z dění ve Starých Hradech, Sedlištích i Libáni. Všímají si událostí současných, ale hodně pozornosti věnují i dobám minulým a zachovávají tak pro další generace mnoho z toho, co by bylo škoda nechat upadnout v zapomenutí. Doplňují tím vlastně pamětní knihu obce Staré Hrady, která byla psána více než sto let (i když v ní bylo nutno doplnit chybějící zápisy za řadu let), pamětní knihu sedlišťskou, v níž jsou první zápisy z roku 1925 (a která rovněž musela být zpětně doplněna), i od roku 1965 společnou kroniku obou obcí, která pokračuje ve svých zápisech až do dnešních dnů.

V letošním roce vychází desátý ročník našeho časopisu, vlastně tedy ročník jubilejní. Snažíme se v něm zaznamenat vše, co nám vejde ve známost a co považujeme za důležité. A k tomu můžete přispět i vy, kteří jste nám dosud nenapsali; našim stálým přispěvatelům tímto děkujeme.

Ani v tomto ročníku nemůžeme a nebudeme opomíjet nejsoučasnější události, zejména politické dění, které se nikomu z nás nevyhýbá. Sledujeme mohutný zápas za mír, který nabývá stále větší intenzity, a s radostí konstatujeme, že těch, kdož si přejí žít bez obav z budoucnosti, na celém světě stále přibývá. Sledujeme i velké změny probíhající v Sovětském svazu, sledujeme i dění v naší zemi a máme radost z každého úspěšného roku. Věříme, že současné společenské události nenechají nikoho lhostejným a že každý z nás může přispět k lepší budoucnosti. Je třeba jen přiložit ruku k dílu a nebát se překážek. A k tomu vám přeji hodně odvahy, síly i zdaru.

Vladimír Holman


Naše anketa

Milí čtenáři, jak víte, vyhlásili jsme v minulém čísle anketu k 10. výročí založení našeho časopisu. Potěšil nás ohlas na ni – je vidět, že máte svůj časopis rádi. Píší nám věrní dopisovatelé i další čtenáři a přátelé Starých Hradů a Sedlišť. Děkujeme, čekáme na další dopisy – a otiskujeme alespoň několik – i když místy zkrácených –příspěvků. Naše otázky zněly: 1. Proč jste se stali čtenáři a odběrateli LSK, 2. Proč jste se stali nebo nestali dopisovateli LSK, 3. Jak jste spokojeni s obsahem LSK, co byste navrhovali ke zlepšení.

Marie Mrákotová, Praha: 1. Velmi mě nadchla úprava starohradského hradu a velmi oceňuji, že iniciativa vzešla od lidí, kteří měli ke kraji jen lásku a přes všechny těžkosti úpravu zdárně dodělávají.

2. Líbilo se mi, že se do Kroniky dostaly zajímavé vzpomínky na různé dění v obci i v kraji a ze své paměti jsem se snažila k nim přidat různé vzpomínky své, na které snad již bylo zapomenuto.

3. S obsahem jsem spokojena, těším se, že přátelé Libáňska budou stále informováni o pokračování prací v hradě i o dění dřívějším i dnešním v kraji. Děkuji redakčnímu kroužku za hezkou úpravu i milé perokresby!

Univ. prof. MUDr. Josef Procházka, CSc., Olomouc: 1. Narodil jsem se v osenické škole, kde byl 40 let řídícím učitelem můj dědeček Václav Šoltys. Když mi byly dva roky, otec zemřel a s dědečkem o babičkou Šoltysovými jsme se přestěhovali do Jičína. Do Osenic jsem jezdíval na prázdniny ještě asi do roku 1930 ke strýci Vítu Hartlovi, který převzal školu po mém dědečkovi. Jsem tedy s tímto krajem rodově spjat. O Starých Hradech se u nás v rodině také často hovořilo, ale co upoutalo mou pozornost a způsobilo, že jsem si váš zámek zamiloval, byl váš neúnavný zápas o zachování této cenné historické památky. Staré Hrady se snažím co nejvíce mezi svými přáteli propagovat.

2. Nebyl jsem si jist, zda redakce by měla zájem o příspěvky svých čtenářů ze vzdálenějších míst a zda náplň časopisu není záležitostí místní. Také dokud jsem byl v aktivní službě, neměl jsem na to čas. Teď mohu nabídnout několik námětů.

3. S obsahem Listů jsem velmi spokojen, je to závan z mého rodného kraje, přečtu si je se zájmem a s potěšením a všechny mám uschované.

Jan Hruška, Křižany: 1. Odběratelem a čtenářem Starohradské kroniky jsem se stal proto, že jsem se ve Starých Hradech narodil, v bývalé pastoušce. Otec byl krejčím a matka chodila na "panský". Otec též dělal obchodního posla a bubnoval, když bylo třeba co vyhlásit. Bylo nás sedm dětí. Když jsem se oženil, bydleli jsme v zámku v té straně od mlýna. Nad námi bydleli Sůrovi. V roce 1946 jsme se přestěhovali do pohraničí do obce Křižany, kde žijeme dodnes. Rádi čteme Starohradskou kroniku, protože se v ní dozvíme, co se, jak my říkáme, doma událo a co je nového. Přitom si zavzpomínáme a rádi tam podle možnosti jezdíme. Již jsme byli dvakrát na sjezdu rodáků a moc se nám to líbilo.

Hana Mařanová, Litoměřice: 1. Listy starohradské kroniky se mi poprvé dostaly do ruky na školním sjezdu v roce 1979. Hned jsem si je předplatila a od té doby mi docházejí jako pozdrav z domova. Dle mého názoru jsou dobře sestaveny. Se zájmem si přečtu historické články o českých šlechtických rodech, které měly vztah ke Starým Hradům, jakož i vysvětlení o různých památkách z okolí Libáně, např. o Pažoutově křížku.

2. Do historie patří i život prostých lidí, způsob jejich obživy, lidové zvyky apod. Proto jsou cenné články o sušení ovoce, draní peří, o sedlišťských muzikantech a další. Je dobře, jsou-li tyto události zaznamenány, neboť jen tak zůstanou zachovány budoucím generacím. Proto občas i já přispěji vzpomínkou, aby život minulých let neupadl v zapomenutí, nebo názorem, který by vedl k zamyšlení.

3. V Listech starohradské kroniky najdu i zprávy ze současného života, o kulturních pořadech a různých společenských událostech, zprávy soukromé, a tak si při čtení připadám, že jsem na chvíli doma. A co bych navrhovala ke zlepšení? Aby nás bylo více, kteří přispějí svou troškou do mlýna.

Jana Hofmanová, Jičín: 1. Odběrateli a čtenáři Listů starohradské kroniky jsme se s manželem stali původně proto, abychom si zajistili informace o pořadech, které se uskuteční na zámku, když pořadatelé už nemohli posílat zájemcům pozvánky. Byli jsme po tom velmi mile překvapeni úrovní tohoto časopisu. Dočítáme se vždy nejen o tom, co nového se v příštím období ve Starých Hradech chystá, ale mnoho dalších zajímavých a poučných věcí. Ačkoliv jsme z Jičína, velmi rádi si celá naše rodina od babičky až po naše děti počteme v každém čísle. Mne osobně nejvíce zajímají osobní vzpomínky starších občanů Libáňska na život u nich dříve, články o jednotlivých regionálně i celonárodně významných osobnostech (jako např. v minulém čísle článek M. Mrákotové Kůželova kapela v Libáni), stati z historie starých šlechtických rodů této oblasti, oddíl "Z literárního archívu", ale třeba i o sušení ovoce na Starohradsku od prof. Trejbala. Milé jsou připomínky životních jubileí místních občanů i vzpomínky na ty, kteří odešli. Proto vždy každé číslo Listů otvírám se zájmem a mrzí mě, že něco podobného našemu městu Jičínu chybí.

2. Dopisovatelkou Listů bych ráda byla. Pokud něco zajímavého pro časopis objevím, napíšu.

3. S obsahem časopisu jsem plně spokojen a nenapadá mě, co zlepšovat. Podle mne je tu pamatováno na vše.


Trochu statistiky za rok 1986: Zámek Staré Hrady navštívilo 6 039 návštěvníků. Ve svatební síni bylo uzavřeno 118 sňatků. Staré Hrady měly 168 obyvatel, Sedliště 113.


Činnost občanského výboru v Sedlišti

Občanský výbor se sešel celkem šestkrát. Schůze se konaly vždy společně se schůzí dohlížecího výboru Jednoty za účasti 10 až 12 členů. Jedna veřejná schůze byla před volbami a na další byl zvolen občanský výbor na období 1986–1990. Na těchto veřejných schůzích byli přítomni zástupci MNV Libáň s. Čuban, Horák a Mikule.

Činnost občanského výboru a dalších občanů se zaměřila na úpravu obce před májovými oslavami a před volbami. Na jaře a na podzim jsme provedli pravidelnou úpravu parkových ploch a veřejných prostranství. Byly ořezány lípy a kaštany, doplněna výsadba 40 keřů růží v parku u prodejny a u hřbitova, vysekána tráva, obílena čekárna, vymalována prodejna a schůzovní místnost.

S předstihem jsme dokončili stavbu vodovodu a položili 18 domovních vodovodních přípojek. U prodejny jsme na podzim zhotovili kanál s roštem na odtok dešťové vody. Na všech těchto akcích jsme odpracovali 680 brigádnických hodin.

Z veřejných politických a kulturních akcí jsme uspořádali besedu s ing. Františkem Táborským o památkách v okolí naší obce, 7. května uctilo 25 občanů položením věnců památku padlých z první světové války a 23. května jsme všichni přistoupili k volebním urnám. Volby u nás měly slavnostní a důstojný ráz. 31. května uskutečnil občanský výbor spolu s dozorčím výborem Jednoty a požárníky odpoledne plné her a soutěží pro děti se Sedlišť" a Starých Hradů. Zúčastnilo se ho asi padesát dětí.

V obci pracuje dobře sbor požární ochrany. Má 29 členů, z toho 5 žen. Předsedou je Antonín Čapek, velitelem Václav Jílek. Uskutečnila 10 výborových a členských schůzí, 3 členové provedli na jaře preventivní prohlídky ve všech domech. Brigádnicky členové pracovali na všech akcích v obci, dále na adaptaci zdravotního střediska v Libáni, při údržbě požární techniky, při žních a sklizni sena atd. Při okrskové požárnické soutěži ve Starých Hradech obsadili 2. místo a provedli zde i útok se starou stříkačkou. Sbor uspořádal pouťovou a posvícenskou taneční zábavu, které se vydařily ke spokojenosti všech.

Také členky dozorčího výboru Jednoty v čele s předsedkyní Věrou Svobodovou plní své úkoly dobře. Sledují chod a zásobování prodejny Jednoty v obci a zúčastňují se brigád při úpravě zeleně a veřejných prostranství.

Členkou sboru pro občanské záležitosti při MNV Libáň je za naši obec Vlasta Keblová, která vede v evidenci všechna významná životní výročí našich občanů.

Své poslání plní také organizace Českého červeného kříže, jejíž předsedkyní je Helena Horáčková, a po delší přestávce obnovila svou činnost i ZO SSM, jejímž novým předsedou byl zvolen Pavel Svoboda.

V příštím období se naše činnost bude zaměřovat na úpravu obce. Hlavním úkolem bude oprava cesty před prodejnou a dále směrem ke Kůželovům. Tato cesta je za špatného počasí neschůdná. S touto akcí souvisí i přeložení dlažby na mostě. Dále musíme provést opravy na prodejně, autobusové čekárně a na budově občanského výboru. A naším stálým úkolem je i ochrana přírody a životního prostředí.

Jana Svobodová, předsedkyně OV Sedliště


K výstavě Evy Tesařové

Jsem přesvědčen, že představovat Evu Tesařovou většině z vás tím způsobem, abych vypočítával tu početnou řadu výstav vlastních i společných, by bylo opakováním toho, co už víte. Začnu proto tedy netradičně: dám slovo vám. Nechť mluví celé věty či myšlenky, tak jak je možné se s nimi po každé výstavě seznamovat v knihách hosti či návštěvníků. Protože to, co napíšete právě vy a co zaznamenala ta nepřeberná řada zaujatých, okouzlených spokojených a pravidelných poutníků za jejím kumštem, je v pod statě nejpřesvědčivější souhrn dojmů, kterými by i výstavy občas mohly být zahajovány. Od oněch faktografických vět "Moc se nám to líbylo…", přes intelektuální stanovisko, kdy – jak praví návštěvník. "plasticita postaviček připomíná svou sošností přímý návrat ke gotickému umění…" až k tvorbě takříkajíc epigramatické: "Adama uplácal z hlíny, na víc neměl odvahu. A tak vlastně z boží viny byli bychom na prahu… Přišli jiní, přišly jiné…. to čubrníš, Hospodine!"

Ale já mám teď na mysli jeden záznam, který jsem si před časem poznamenal, protože ho prostě nešlo nepojmout do té krásné sbírky obdivu k umění a dílu Evy Tesařové: "Paní Tesařová, já jsem ještě nikdá za svůj život neviděla z obyčejný hlíny takový hezký panáčky. Moc vám děkuju. Marie Hynštová, tč. Smržovka, 86 let." A u toho ještě připsáno: "Já také ne! Dcera." Díval jsem se na ten roztřesený rukopis a nevnímal nic víc, než tu prostoru, jednoduchou skutečnost: pocit člověka a jeho vyznání. Paní Hynštová jistě nebyla zvyklá psávat své dojmy do knih návštěvníků. A ani nevím, kolik viděla výstav, ale cosi ji přimělo, že tentokrát musela vypovědět, co v ní nechalo těch třicet či čtyřicet minut, kdy putovala od svícnu k misce či džbánu, od postavičky k betlémku, který je tak hluboce lidský, od keramických šperků k šálkům či pohárkům. Snad ne tak ostře, ale i 86 letá návštěvnice vnímala onu tichou řekl bych láskyplnou melodii, která je v utlumených gestech maminek i v tvářičkách dětí s očima dokořán. Protože ona, stejně jako vy jste pochopili, oč jde Evě Tesařové, k čemu se dobrala, čeho dosáhla ve své umělecké zralosti: je to touha po zlidštění okoralého světa, jeho citů, které svou povrchností, svým strachem z pravdy, nezkresleně vidět a vnímat. Protože od téhle divné chudoby jakoby v mnoha lidech den od dne narůstající vede cesta až k zlhostejnění, ke ztrátě společné odpovědnosti za vzájemné vztahy lidí. Úzkost matky za budoucí čas jejich dětí je jenom přirozeným symptomem lidskosti. A proto i hlína může, musí a v tomto případě výtvarného ztvárnění představ Evy Tesařové důrazně volá po její nutnosti. Nelze dopustit absenci citu v mezilidských vztazích, a proto už vůbec ne v umění. Jestliže ruce sochařky dokáží tuto rozhodující pravdu života a tedy i umění vypovědět – a lidé vnímat a pochopit, přemnoho udělala pro čas současný i příští. Jan Werich řekl: "Umění patří všem lidem na světě, všem, kteří je umějí vidět a rozumět mu. Umění je jako slunce. Nikdy se nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, slunce vám do bytu nevleze. To je vaše chyba, že chcete žít potmě."

A tak si teď představte přicházející večer v místech, která mají onu nepostřehnutelnou sílu pevných lan – svůj domov – kdy uprostřed hliněného svícnu, rozťato geometrickými otvory, se chvěje světlo. Světlo, které ozařuje gotizující tvar ženy a muže v promyšleně úsporné stylizaci. A oni ožívají. Když budete tiší, uslyšíte i tep jejich krve. Oni přišli a žijí. V teplém, obrozujícím světle přichází jejich naplnění i jejich poslání: být s vámi, pozdravit i přivítat vás při vašich návratech. Odpovídat i na vaše nevyslovené otázky. Kdo z nás nepostrádá čas od času ono zvroucnělé ticho, kdo nehledá a nepostrádá místo, kde lze nalézt sebe samotného, klid a pokoj, naději i sílu. A co je nejpodivuhodnější, jejich zdrojem se tak často stává krása malých, drobných, neokázalých předmětů z ateliéru Evy Tesařové, kterými jsme se obklopili.

Eva Tesařová má onen dar zlidštění hmoty. Vzácnější o to, že každé sebemenší předstírání by ji usvědčilo, protože sama hlína by vám o tom pověděla.

Proto vám, poutníkům jdoucím za proměnou hlíny v krásu, kteří se dnes sami vyslovili k umění Evy Tesařové, moc děkuji. Za společné tažení proti okoralosti, proti chudobě citu, za to, že jste nezavřeli své okenice a nechcete žít potmě. A Evě Tesařové za to slunce, kterým rozdává jeho teplo, vroucí opravdovost a hluboký tak nesmírně potřebný vliv krásy, vytěžený z pralátky, ke které každý z nás má blíž, než jsme schopni uvěřit.

Jiří M. Palát


Literární archív PNP v roce 1986

Naše malé pracoviště literárního archívu Památníku národního písemnictví (2 celé a 4 poloviční pracovní úvazky) plnilo i v roce 1986 dobře všechny úkoly. Celkem bylo zpracováno 20 614 archívních jednotek a dokončeno 21 soupisů. Na tomto úseku bylo největším úkolem zpracování souboru fondů, které mají vztah k Janu Ev. Purkyňovi. Také byl zpracován fragment písemné pozůstalosti Josefa Emlera z Libáně.

Celkem je ve Starých Hradech nyní uloženo přes 16 000 kartónů archívních materiálů v 1 182 různých fondech. Pracoviště navštívili 124x badatelé, kromě domácích také z Polska a z Itálie.

Pracovníci LA se podíleli rovněž na organizování kulturního života ve starohradském zámku, brigádnicky pomáhali při rekonstrukci zámku a plnili další úkoly.

Závěrem děkujeme všem občanům a institucím z Libáně, kteří nám v naší práci jakýmkoliv způsobem pomohli.

Karol Bílek


Dr. Jiří Rieger

Staré Hrady v dějinách staročeské poezie

S tvrzí Starou (tj. Starou Libání) se poprvé setkáváme v testamentu z r. 1340, kdy Arnošt ze Staré odkázal své manželce Adličce panství Starou s vesnicemi Hřmenínem, Sedlištěm a Važicemi, spolu s městem Libání. V latinském originálu se píše "Adliczae" a "Arnustut de Stara", "Lyuban". V dokumentu z r. 1343 se uvádí, že "Adlheidis de Stara" je vdovou po "Arnesti de Hostina". Arnošt zemřel r. 1342, Adlička r. 1349. Čtenářům je známo, že Arnošt pocházel z Hostyně u Úval (blízko Českého Brodu) a že se přiženil do tvrzi Staré. Byl zakladatelem slavného rodu pánů z Pardubic, z něhož vzešel první arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, jeho nejstarší syn. Otec Arnošt byl za krále, Jana Lucemburského purkrabím v Kladsku a byl povýšen do panského stavu. V době před r. 1332 získal otec Arnošt Pardubice, které mu synové Póty z Pardubic (Crha z Dubé a Hynek z Náchoda) z rodu Ronovců vyměnili za hrad Vizemburk u Úpice. Pak se Arnošt psal "z Pardubic". Otec Arnošt měl čtyři syny: arcibiskup Arnošt a probošt Bohuše se v mladších létech psali "z Hostyně", později "z Pardubic", kdežto Smil se psal většinou "z Pardubic" a Vilém Flaška ze Staré."

Není pochyb o tom, že Stará (tvrz i hrad) měla význam i pro arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který zde založil kostel a v Libáni špitál pro chudé. Jinak je známo, že mládí strávil v Kladsku a že 14 let studoval v Itálii církevní právo. Za vlády svého přítele Karla IV. dosáhl nejvyšších hodností, spolupracoval při všech významných počinech císaře Karla IV., byl prvním kancléřem univerzity pražské a organizátorem české církve. Jeho "Statuta Arnesti" byla obdobou zákoníku "Majestas Carolina". Byl rádcem Karla IV. a jeho synovec Smil Flaška z Pardubic chtěl rovněž radit jeho synovi Václavu IV., ovšem ne oficiálně, nýbrž jen formou alegorickou a satirickou v rozsáhlé básni Nová rada. Tam zvířata radí králi – lvovi.

Ale Arnošt měl zajisté i citový vztah k Staré. Lze předpokládat, že tam pobýval v době prázdnin a že tam mohl prožít historii své první lásky, jak předpokládá F. M. Bartoš v článku Ještě jednou o mistru Klaretovi (Český časopis filologický 1944, 143–7). Slavný český slovníkář mistr Klaret, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce nad Cidlinou, byl osobním lékařem arcibiskupa Arnošta a pravděpodobně byl i jeho příbuzným, snad dokonce jeho vlastním synem. (Je známo, že byl nemanželským synem nějakého kněze). Psal se totiž také Bartoloměj z Hostyně. Klaretova matka pocházela z Chlumce nad Cidlinou, což není daleko od Libáně. Chlumec tehdy patřil Šternberkům. Je známo, že Arnošt váhal mezi láskou a církevní kariérou. Na naléhání Karla IV. přijal církevní hodnosti, v důsledku čeho se nemohl ženit. Ale podle vlastního přiznání byl v mládí "velmi hříšný". Do svého deníku si zapsal mravní zásadu: "Srdce tvé nechť se nevznítí tělesnou láskou k ženě vznešené!" Arnošt byl po své matce mužem urostlým, pěkné tváře a příjemných mravů. Má-li Bartoš pravdu, pak i tvorba našeho středověkého Jungmanna – slovníkáře a tvůrce nových slov – patří do literárních tradic na hradě Staré. Václav Chaloupecký (rodák z Dětenic) se ve své knize o Arnoštu z Pardubic zamýšlí nad tím, odkud se vzalo arcibiskupovo neobyčejné literární a státnické nadání. Zřejmě v tom působila rodinná tradice: jeho otec Arnošt skládal lyrické básně na počest Adličky a jeho synovec Smil Flaška byl prvním českým básníkem, jehož známe jménem (ostatní byli anonymní). Arcibiskup Arnošt byl přirovnáván k biskupu sv. Vojtěchu, který byl rovněž reformátorem církve a rádcem císaře Otty III. Vojtěch poCházel z Libice nad Cidlinou, tedy ze stejného kraje jako Arnošt.

Nyní však se obrátíme k otázce básnických tradic na hradě Staré.

ADLIČKA ZE STARÉ JAKO INSPIRÁTORKA BÁSNÍ

Roku 1982 uveřejnil E. Pražák článek "Žákovská milostná skladba Detrimentum pacior" (Česká literatura, roč. 30; 396–406). V něm konstatoval, že v této jazykově smíšené čili makaronské básni se nachází akrostich. Verše této básně jsou složeny z části latinské a části české. Akrostichy, oblíbené ve středověku, spočívaly v tom, že počáteční písmena veršů dávala nějaké jméno. Naše báseň začíná takto:

Detrimentum pacior (= Trpím bolestí) nynie i v každém času,

Usque ad morten quacior (= trápím se k smrti), vše pro jejie krásu. atd. Báseň má celkem 15 podobných latinsko-českých veršů. Ale je tu jedna zvláštnost (anomálie): Verš 11. je celý latinský a skládá se vlastně z latinských úseků veršů 7. a 8.

Verš 7.: Velud solis radius (= Jako paprsek sluneční) zrakem srdce projímá.

Verš č. 8.: Eminens ut gladius (= jako tasený meč) túha mě podjímá.

Verš č. 11.: Velud solis radius-ut supra-Eminens ut geadius.

Slova "ut supra" znamenají "jako výše" (tj. ve verších 7.–8.). Účel verše 11. osvětlíme později. Nyní se vraťme k akrostichu. E. Pražák rozeznal v počátečních písmenech básně jméno Ronovec". Další mu zůstalo nesrozumitelným. Akrostichy nemusí být vždy jednoduché. Jsou tu i skrývačky. Tak všechna počáteční písmena veršů této básně dávají řadu: D-U-R-O-N-O-V-E-C-Z-V-E-T-C-V. Když spojíme konec se začátkem, obdržíme:… RONOVEC, ZVET CV-DU. Fonetický přepis: "Ronovec, svět cúdu". Staročeské slovo "svět" mělo dvojí význam: 1. svět(lo), 2. rada. Dosadíme-li vyraz "rada", dostaneme větu: "Ronovec, rada cúdu." Cúda byl zemský nebo krajský soud. Z genealogie české šlechty víme, že existoval Póta z Pardubic z rodu Ronovců, který byl přísedícím zemského soudu. Jeho synové směnili v letech 1327–32 zboží pardubické za Vizemburk s Arnoštem z Hostyně. To, že se jedná v akrostichu o tohoto Ronovce, potvrzuje tajenka ve verši 11. Vtip této tajenky spočívá v tom, že musíme verš 11. přeložit do staročeštiny. Doslova: "Jako slunce poprslek–Tasený jako meč." Počáteční slabiky prostředních slov dají: PO-TA. Byl to tedy Póta Ronovec, rada cúdu. Nemohl to být v první třetině 14. st. nikdo jiný, než nám známý majitel Pardubic. Naše zjištění je potvrzeno ještě dalšími okolnostmi. Tato latinsko-česká báseň je zapsána na pergamenovém listu, který byl vevázán před 1. list sborníku spisů Štítného (tzv. sborníku Vyšehradského). Na témže pergamenovém listě je mladší rukou zapsána česká báseň Tajná žalost. Tato lyrická báseň byla několikrát otištěna (např. v knize Jana, Vilikovského Staročeská lyrika, Praha 1940). Píše o ní také Zdeněk Nejedlý v Zpěvu předhusitském, Praha 1954, 215, 305. V básni Tajná žalost se nachází anagram, který prozrazuje, že byla věnována Adličce z Libáně. Složil ji Ernest z Hostinné. Báseň má šest slok, ale anagramy jsem našel jen v 1., 2. a 6. sloce. Poznamenávám, že anagramy jsou skrývačky, které z opakujících se nebo nápadných slabik či skupin písmen skládají určité jméno. U nás byly anagramy oblíbené v době předhusitské.

TA-JNÁ ŽAL-OST PŘI MNĚ BY-DLÍ, OST-JNÁ (= Hostinná)
KDYŽŤ MI JIE NELZE VÍD-AT-I.
ZLEŤ BUDE, A-ČŤ SE TO PRO-DLÍ,
AT-DLI-ČTSE (= Adličce)
NEBUDU-L U NIE BÝV-AT-I.

BYCH PO-BYL U NIE DO ROKA,
Z-BYL BYCH SMUTKU I VŠIE NÚZE,
zpětně LYB+BA-NIE (= Libáně)
NET-BA-L BYCH NA ZLÉHO SOKA,
NECHA(Jž)Ť BY-DLÍ KTOŽ CH-CE v TÚZE.

AŤ-DLI-CE (= Adličce)
S ŠERÝM OČK-EM SOKO--KU,
zpětně AD+LI-ČKO
TOBĚ-Ť SEM V TVÚ SLUŽBU POD--N.
ER + zpětně MEST (= Ernest)
NAJMILEJŠÍ A-N-D-Ě--KU,
A-D-LI-ČKA
TY SI MÉHO SRDE-ČKA PÁN.

LI-PÁN.

Rozluštění: básník bydlí v Hostinné (OST-JNÁ) a věnuje svou báseň Adličce (ADLIČTSE). Básník se jmenuje ERNEST. Adličce z Libáně (LYBANIE). Volá ji: ADLIČKO!LIBÁŇ. Anagramy si někdy pomáhají náhradními hláskami: zde M místo N, P místo B. To bylo v rámci středověké alegorie dovoleno. Typické je zde využití slova "andělíku" pro anagram jména Adličky. Proto nás musí zajímat píseň napsaná na papírovém listu, vlepeném na přední desce téhož sborníku Vyšehradského. Je to píseň s nápěvem. Tato písnička v duchu lidovém má jen jednu sloku:

A-N-D-Ě-LÍ-KU ROZKOCHANÝ,
N-AD-E VŠE-CKY P-ŘE-VÝ-BOR-NÝ,
A-D-LI-CKY (= Adličky)
VŠÉ MILO-ST-I PLNÝ,
MÉMU SRDCI ZVOL-EN-Ý!
zpětně: ER-NE+ST
T-Y S-I KVIETEK OVŠEM P-ŘE-VÝ-BOR-NÝ,
TOB-ĚŤ SLÚŽÍM BEZE VŠIE PRO-MĚNY,
BOR/POR-TOB (= Pordob)
JÁ TVÓJ SLUHA JEDINÝ.

Rozluštění: ERNEST (z) PORDOB, ADLIČKY (sluha) jediný).

Je jasné, že se jedná o téhož Arnošta a touž Adličku, ale z doby, kdy Arnoštovi již patřily Pardubice (starým jménem "Pordoby"– tento název byl pro tvoření anagramu výhodnější). Záměna znělých-neznělých je v anagramech přípustná (BOR-TOB = "Pordob").

Nyní teprve vyvstávají všechny souvislosti. Póta z Pardubic věnoval svou makaronskou báseň Arnoštovi z Hostyně. Ten na týž pergamen mladší rukou (tedy později) připsal svou báseň Tajná žalost, věnovanou Adličce z Libáně. (V té době kolísalo psaní "Lyuban, Liban".) Když se Arnošt stal pánem na Pardubicích, složil ještě jednu báseň, věnovanou Adličce: Andělíku rozkochaný. Oba listy, pergamenový i papírový, byly přidány k přední desce sborníku Vyšehradského z r. 1396. Tento sborník patřil zřejmě rodině pánů z Pardubic, asi Smilu Flaškovi, autoru alegorické skladby Nová rada. V této skladbě se nacházejí četné anagramy, o kterých si povíme dále. Z velké části mají také vztah ke hradu a panství Staré.


Chtěla bych písničky lidem vrátit, tak se nazýval televizní pořad, v němž spisovatelka Marie Kubátová vyprávěla o své mamince, spisovatelce Amálii Kutinové. Část pořadu byla natáčena ve Starých Hradech, kde jsou písemnosti A. Kutinové uloženy. Marie Kubátová tak měla znovu příležitost vyjádřit svůj obdiv nad záchranou a dnešním využitím starohradského zámku. Snímek se vysílal 26. prosince 1986 a znovu 8. února 1987.


Z literárního archivu

Přehlížený jubilant

Ve stínu Máchově zůstává několik básnických postav jeho mladších vrstevníků (Nebeský, Furch, Kapper, Sabina), kteří sice nedosáhli jeho velikosti, ale přece jen je neprávem jejich dílu věnována nedostačující pozornost. Zvlášť tehdy, jde-li o dílo více méně nepoznané.

Jedním z nich je Josef Jaroslav Kalina (1816–1847); i on měl vloni, kdy bylo vzpomínáno 150. výročí smrti K. H. Máchy, svůj jubilejní rok – 170 let od narození – ale nikdo tuto událost nepřipomněl. Učiňme tak letos – kdy uplývá 140 let od jeho smrti – a učiňme tak právě zde, protože právě v literárním archivu Památníku písemnictví na Starých Hradech je uložena jeho nepublikovaná, nezhodnocená, ale zajímavá literární pozůstalost.

Život Kalinův byl životem romantického rozervance nebo prokletého básníka. Už ve 14 letech polosirotek (otřesný zážitek, když spoutanou matku odváží na žebřiňáku do blázince); po celý život nuzná, nezakotvená, ale vnitřně hrdá existence; zmařená, nejasnostmi obklopená láska; široká paleta kulturních zájmů, velkorysé plány, zůstávající vesměs torzem; předčasná smrt na souchotiny; nezájem o publikaci vlastního básnického díla, jež vychází až posmrtně avšak kuse, rukopisy patrně, aspoň částečně poztráceny (J. V. Fričem?).

Mimo jednotlivé básně, vydané za Kalinova života časopisecky, stal se jediným zdrojem jeho poznání svazek nazvaný "Básnické spisy z pozůstalosti", který vydali r. 1852 u V. Hesse básníkovi přátelé F. Doucha a J. Vlček. Roku 1874 byl přetištěn u Kobra a všechny další dílčí občasné a řídké knižní ukázky z jeho tvorby byly vyňaty odtud.

Kalina bývá ceněn jako baladik. Jeho básně tohoto rázu (Novoroční noc, Lázeň Libušina, Přástevnice, Jan Kvarin a další) nejsou však baladami v pravém slova smyslu, spíš něco mezi kramářskou písní, barokní legendou a lyricko epickou reflexí; vedle balad Erbenových či Čelakovského nemohou obstát. Zato v nich najdeme krásné reflexivní, filozofické a lyrizující pasáže, které by mnohdy mohly být bez újmy vyňaty a přetištěny samostatně jako básně.

Kalina byl především lyrik. Jeho báseň "Na matku mou" označil Vojtěch Jirát za jednu z českých českých básní (možná právem, aspoň na poli tohoto žánru, tj. básní "mateřských"); vyjadřuje jedinečně jeho pocit životního psance. Sugestivní citový náboj mají také jeho milostné verše, inspirované láskou k Míně Wolfové, s níž snad uzavřel tajný sňatek. Všechny tyto plody však trpí Kalinovým jazykovým podivínstvím.

Jeho velikou vášní byla totiž filologie (lingvistické poznámky tvoří značnou část jeho pozůstalých papírů), ovládal víc než desítku jazyků a jeho texty jsou místy znesnadňovány archaickými nebo neologickými schválnostmi a větnými inverzemi. Přesvědčil jsem se však, že citlivým a pietním zásahem lze tyto kazy bez újmy na básnickém účinku odstranit. Kdyby bylo Kalinovo básnické dílo v dobrém výběru prezentováno současnému čtenáři, mělo by se tak dít touto cestou.

Nepublikovaná pozůstalost v literárním archivu je mnohotvárná a její nevelkou, ale význačnou část tvoří dodnes nezveřejněné původní verše Kalinovy. Některé polohy jeho básnění jsou překvapivě moderní, ba avantgardní. Měl jsem možnost něco málo z toho již publikovat. Tak v textu nazvaném Báseň, jsem 25. VII. 1984 v Nových knihách upozornil, že Kalina je zde nevědomky grafickou úpravou i veršovou metodou v náznaku předchůdcem lettrismu z 60. let našeho století. Ve 4. čísle Zpráv Spolku českych bibliofilů 1984 jsem publikoval báseň Vzývání, v niž litanickou výstavbou a slovní strohostí stojí Kalina též blízko předchozím utypu. Jiné jeho fragmenty snového a asociativního rázu působí málem jako surrealistické záznamy avant la lettre.

Roku 1880 otiskl J. V. Frič ve Světozoru v rámci článku "O některých nevydaných básních Jaroslava Kaliny" jeho skladbu "Moje závěť"; v rukopisné pozůstalosti se mi podařilo najít pod titulem "Písně moje" verše, které byly zřejmě podkladem pro text, otištěný Fričem, ale jsou daleko méně učesané, zato bližší autentickému stylu Kalinovu než verze ze Světozoru, poznamenaná, zdá se mi, lumírovstvím 80. let (ruka redaktorova či Fričova?). Tuto neznámou verzi zde prvně přetiskujeme:

Ukázkou z nejublikovaných veršů není Kalinova rukopisná tvorba zdaleka vyčerpána. Jeho aktivity jako sběratele lidové slovesnosti si všimneme doufejme příště.

Ivan Slavík


Výroční schůze ZO ČSPO se konaly 28. listopadu 1986 v Sedlišti a o den později ve Starých Hradech.


Nejstarší fotografie Starých Hradů?

Při studiu rukopisné pozůstalosti Josefa Ladislava Píče zjistil PhDr. Karel Sklenář, CSc., že v ní jsou uloženy i dopisy a několik rukopisů libáňského okresního tajemníka a amatérského archeologa Václava Jaromíra Černého. Všechny se týkaly pravěku Libáňska, jednotlivých nálezů, ale také dějin novějších. Většinou byly určeny k otištění v časopise Památky archeologické a místopisné; některé doprovázely dary, jimiž Černý obohacoval archeologické sbírky Národního muzea.

Mezi těmito rukopisy byla rovněž fotografie Starých Hradů, kterou otiskujeme. Je to zřejmě nejstarší dochovaný snímek zámku, vzniklý před více než sto lety. Jeho autorem byl možná sám Černý, který zemřel r. 1883.

Kvalita snímku nedovolovala lepší reprodukci, ale i na něm vidíme, že zámek byl již ve stavu, v jakém jsme ho pamatovali ještě nedávno. Dobře je vidět varna pivovaru i "židovna" (na jejím místě je dnes dům Stejskalových), původní podoba mlýnu u Dubských i sušírna za "židovnou".

Nejstarší fotografie Starých Hradů (68K)

K. B.


Gaudeamus igitur

"Ó léta studentská, doby radostí i starostí, prvních veršů a první lásky – kdož by na vás celý život nevzpomínal!" Tak nějak to píše Alois Jirásek ve své Filosofské historii.

A je tomu tak. Život plyne, ale stačí malá připomínka, myšlenky se vrátí do doby před více než 40 lety a já vzpomínám, jak jsme za války jezdili do Jičína do školy.

Řidiči přeplněných autobusů dostali příkaz nebrat studenty, pouze dělnictvo. Co teď? Jak se dostat do školy před osmou hodinou ranní? Do Psinic 2 km a navíc tuhá zima roku 1944. Rodiče daly hlavy dohromady a požádali pana Grosmana, který časně ráno jezdil na nádraží pro poštu, aby nás vozil.

A tak každý den v 5.20 na rohu Smutné uličky (tenkrát u Zedníkových) čekalo asi 15 studentů, až se ozvou rolničky Grosmanovic koníčka. Vylezli jsme na valník a seskupili dohromady jako kuřata, nebo byla velká zima a zvláště když se vyjelo ke hřbitovu, tak to mocně foukalo. Silnice byla mnohdy zavátá, takže se jelo více po poli. Vlak jel v 6 hodin. V Kopidlně nás uvítala přeplněná čekárna osvětlená modrým světlem, protože ve válce bylo nařízeno zatemnění. Tam jsme se sešli se studenty z Dětenic a jelikož na přestup bylo dost času, narychlo jsme dopisovali (nebo i opisovali) školní úkoly. Kolem 7. hodiny jel vlak na Jičín, takže asi o půl osmé se na nás usmála jičínská věž. Celá cesta trvala 2 hodiny. Zpět už to bylo lepší, ve dne se lépe jelo a cesta z nádraží do Libáně byla milou procházkou.

Přestože jsem měla možnost v Jičíně bydlet, nebyla bych měnila, protože tyto cesty byly naplněny zdravým mladým veselím a přátelství v té době uzavřená přetrvala dodnes.

Po válce už to bylo lepší, jezdil nám studentský autobus, ve kterém jsme si rádi zazpívali studentské i národní písně, prostě bylo veselo, jak jen mezi studenty může být. Nic nám nevadilo, že jsme celý den jedli pouze chléb. Školní jídelny tenkrát nebyly a jídlo v restauraci bylo tak nekvalitní, že bylo škoda naň obětovat potravinové lístky. Vzpomínám i na své spolužáky z měšťanky, jak chodili do školy pět i více kilometrů a stejnou délku zase domů. Denně a za každého počasí.

Když dnes pozoruji školní děti, pochutnávající si na různých dobrotách ze samoobsluhy, které, než by šly pěšky třeba jen do Starých Hradu, raději čekají dlouhou dobu na autobus, musím se v duchu usmát.

Hana Mařanová


Pavla Fialová

Několik dávných vzpomínek

Je mi už 87 roků, ale velmi často ráda vzpomínám na své dětství a mládí v Libáni. Snad několik těchto dávných vzpomínek potěší čtenáře našeho časopisu.

Jako školačka asi ve 2. třídě obecné školy jsem měla přítelkyni Máňu Dlouhou ze Sedlišť. Jednou na jaře jsem ji doprovázela domů s příslibem, že mě dovede na bledulky. Dovedla – ale propáníčka – po kotníky bylo v tom lesíku bláta, že jsme z něho sova vytáhly nohy. Ale bledulí bylo bílo a tak jestli bahno čvachtalo v botách jsme nedbaly. Ona ta Máňa Dlouhá potom provinile prohlásila: "No, ono se tu přece říká Na bahnech!" Doma potom bahno – nebahno byl výprask a hodinu trvající vlastnoruční čištění bot. Někdy v letech mé školní docházky spadl u Maxova mlýna mezi Sedlištěm a Bystřicí balón, v té době nevídaná a neslýchaná událost. Z půl Libáně se hnal proud mládeže i dospělých, aby na vlastní oči viděl ten zázrak světa. Udýchaní, zpocení jsme k mlýnu dorazili jako závodem a ten div viděli. Byla to hromada spletených provazů, šňůr a látek, čtyřhranný proutěný koš a nějaké vaky či snad pytle. U toho tři muži a jedna žena v tropických helmách a ústrojích. S lidmi se nemohli dohovořit, mluvili jinou řečí. Později bylo v novinách, že to byli Italové.

Pak zase důstojně a tiše plula nad Libání vzducholoď směrem od západu na východ. A zase bylo trochu vzrušení, povídání a debat.

Na Staré Hrady mám jiné vzpomínky. Jako školáci jsme se moc těšili na výlet a slavnost do zámeckého parku. Byly tam různé atrakce, lampióny, střepení, tomboly a hlavně hudba. Kůželova muzika. Byly to krásné neděle v průvodu rodičů – dostaly jsme i limonádu a vydržely do konce, až už maminky nabádaly své hlavy rodin k odchodu domů. Ale tátům se ani moc nechtělo, jak se jim tam líbilo a dařilo při dobrém pivečku.

A ještě vzpomínám, jak v opuštěném hradu vyráběl pan Tauber syrečky a odpad prodával domkářům. Ženské si chodily s putnami na zádech pro syrovátku a to bylo také něco mimořádného pro nás děti. Mnohdy, když sám pan Tauber kočíroval a jel do Psinic na bryčce – vozil na dráhu balíky syrečků – nás při zpáteční cestě z Libáně svezl do Starých Hradů, tam nás podělil "nepodařeným tovarem" a my šťastny jsme pelášily domů navoněni "taubrovinou".

Ve škole se pořádaly povinné "křížové dny". To se muselo povinně jít po tři dny na různá místa k posvěceným státuím prosit za hojnou úrodu. Do Starých Hradů se šlo do kaple, kde pan páter předříkával nějaké ty prosby. Děti buď odpovídaly nebo neodpovídaly a hleděly odtamtud tajně zmizet domů. Děti střežil přísný učitel Sýkora a dbal, aby je udržel pohromadě, ale nedocílil toho. Byl to dobrák a přestupky klukům odpouštěl.

Vzpomínám si také na jeden slavný den v Libáni – odhalení pomníku Karla Havlíčka Borovského. To bylo roku 1909 a té slávy – alegorické vozy, živé obrazy… Poprvé jsme slyšeli píseň Šestého července na strahovských hradbách…

A první máje v Libáni. To se tančilo od rána do noci na silnicích a pan Kůžel se mohl potrhat…

Těch vzpomínek – jak se to tak udrží v té staré hlavě? Domove, domove, drahý a jediný…


Za Vojtou Španihelem

Náš časopis přináší někdy i zprávy smutné, ale tak jde život. Mnoho z vás znalo učitele Vojtu Španihela. Zemřel 9. prosince 1986 ve věku 77 let v Lounech u své rodiny. Zpráva o jeho úmrtí nás překvapila, poněvadž jsme znali jeho elán, vitalitu i životní optimismus. Krásnými slovy se s ním ve strašnickém krematoriu rozloučil ředitel školy Libor Novotný, který ve svém projevu ocenil všechny jeho znamenité vlastnosti.

Jméno Vojty Španihela je spjato s libáňskou školou, s libáňským kulturním životem, s libáňským divadlem. Učitelování bylo jeho posláním a udělal v něm mnoho, daleko víc než bylo jeho povinností. Byl vážen svými kolegy a byl velmi milován svými žáky, kteří budou dlouho vzpomínat na jeho hodiny dějepisu a hudební výchovy. Dovedl opravdově vychovávat k lásce k české zemi, k české hudbě a divadlu i k lásce k člověku.

My, kteří jsme ho dobře znali a léta s ním na škole pracovali, si jej ve vzpomínkách uchováme jako usměvavého a optimistického člověka, který nedovedl nikoho z nás nikdy zarmoutit. Měl svůj humor, dovedl rozdávat všem okolo sebe radost. Takový byl a takový zůstane v našich myslích. Kéž by každý český učitel zanechal po sobě takovou vzpomínku.

Vladimír Holman


Významný sbormistr

Mezi významné rodáky libáňské patří jistě i hudební skladatel a dirigent Karel Chvalovský. 15. května vzpomeneme jeho nedožitých 85. narozenin, 25. ledna uplynulo deset let od jeho smrti.

Od počátku dvacátých let působil jako učitel v Libáni, v Mladé Boleslavi a v Kopidlně. V Libáni řídil v letech 1921–1923 pěvecký sbor Smetana, krátce pak pěvecký sbor Bendl v Sobotce. Deset let (1925–1935) však strávil v Bulharsku, kde učil na české škole v Gorné Orechovici. Tam vedl i dětský sbor této české školy, studentský orchestr bulharského gymnázia a místní hudební a zpěvácký spolek Sider Grnčarov. V letech okupačních učil v Kopidlně, kde také řídil pěvecký sbor Hilmar. Už v této době napsal řadu skladeb pro nejrůznější formy sborového zpěvu. Jedním z pozdějších vrcholů jeho tvorby byla Kantáta o našich horách.

Po osvobození odešel do Prahy, kde byl sbormistrem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, později pak dirigentem v tehdejším Ústředním domě čs. armády a vedl i další soubory. Velmi aktivně se podílel na soutěžích lidové umělecké tvořivosti a na rozvoji zájmové umělecké činnosti, jíž věnoval značnou část své tvůrčí i organizátorské energie.

(AF)


Chráněný přírodní výtvor "Bukovina"

Zalesněný severní svah bukovinského údolí, v dolní části ohraničený potokem, je vyhlášen podle zákona č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, Chráněným přírodním výtvorem. Chráněné území je na přístupové cestě do lesa, vycházející ze staré okresní silnice u kamenného mostu ve starohradských barákách a vedoucí po pravém břehu potoka, označeno zeleným štítem s výsostným státním znakem, připevněným na kmeni staré lípy, s nápisem Státní ochrana přírody, Chráněný přírodní výtvor. Nápis na tabuli umístěné pod štítem upozorňuje: Jste v chráněném území, chraňte jeho přírodu! V zájmu zachránění celospolečenských hodnot rezervace není dovoleno: vstupovat mimo veřejné nebo značené cesty a vjíždět do území motorovými vozidly – trhat a vyrýpávat rostliny – plašit nebo chytat živočichy – sbírat jakékoli přírodniny – rozdělávat oheň, tábořit nebo stanovat – jinak narušovat území a jeho přírodu. A právě tento poslední zákaz byl překročen poškozením toku potoka!

Toto je třeba veřejnosti připomenout, neboť většina místních obyvatel v okolí Bukoviny nemá o této zákonné ochraně přírody oni potuchy. Je to způsobeno tím, že tato oblast je označena pouze tímto jedním štítem státní ochrany. Vymezení hranice státní ochrany ze strany údolí a od Zelenecké Lhoty není dalšími štíty Státní ochrany přírody územně označeno. Je stanoveno zákonem, že v Chráněném přírodním výtvoru, který příroda ve svém vývoji vytvořila, nalézají zákonnou ochranu též chráněné rostliny a chránění živočichové, ještě zde vzácně žijící.

Potok Bukovina, jako většina malých bystřin a potoků, se vytvořil po ukončení první doby ledové günzské v následující teplé době meziledové günzmindelské, začínající asi před 600 000 léty a končící před 520 000 léty. Horotvorně byl již povrch této krajiny vývojově ukončen a postupně v dalších dobách ledových byl činností suchých studených větrů pokryt navátou úrodnou sprašovou cihlářskou hlínou, dnešní ornicí. Přešly další doby ledové mindelská, risská a würmská. Po ochodu würmského glaciálu bylo koryto potoku Bukoviny stabilizováno v dnešní podobě a oživení tekoucí vody v potoce začalo někdy před 12 000 léty, po opětném oteplení klimatu.

Ing. František Táborský

(
pokračování příště)


Staré Hrady v tisku

– Kapek Ladislav: "Moje zaměstnáni je jako každé jiné." Rudé právo 31. 12. 1986. Zajímavý rozhovor s libáňským rodákem, televizním hlasatelem Milošem Frýbou.

– Bukovský Jan: Zachráněné Staré Hrady. Technické noviny č. 8/87. Obsáhlý slovenský článek s pěti fotografiemi přibližuje čtenářům minulost i současný stav zámku.

– Bílek Karol: Staré Hrady. Čtení pro ženy zima 1986/87, s. 35–39. Obsáhlý článek o historii i současnosti starohradského zámku.

– O obnově starohradského zámku se zmínil dr. Oldřich Lacina v Ahoji na sobotu č. 8/87.

– Náš časopis recenzovala Pochodeň 22. 1. 1987.

– Návštěvy spisovatelů ve Starých Hradech zaznamenala Pochodeň 18. 12. 1986 a Předvoj 23. 1. 1987.

– O koncertu kvarteta Martinů ve Starých Hradech psala J. Šedivá v Tvorbě 10. 12. 1986.

– Výsledky soutěže osvětových besed jičínského okresu za rok 1986, v níž se naše OB umístila na 2. místě, jsme nalezli v Předvoji 23. 1. 1987.

– Malou účast občanů při volbě občanského výboru v Sedlišti kritizoval Předvoj 19. 12. 1986.

– O zájezdu dolnobousovských baráčníků do Starých Hradů informoval Zpravodaj Budovcovy župy č. 1/1987.

– Knížku Marie Kubátové Povídky z muzejních vitrin (včetně povídky ze Starých Hradů) pochválila Pochodeň 19. 12. 1986.

– Z práce literárního archivu ve Starých Hradech čerpaly články P. Marka "Neznámý dopis Jiřího Wolkra" ve Zpravodaji muzea Prostějovska č. 1/1986; O. Šumberové "Velký učenec a člověk" (Jan Ev. Purkyně) v Zemědělských novinách 8. 1. 1987 a recenze knihy "Kdo byl Eduard Štorch" v Předvoji 13. 2. 1987. Podrobně se o práci literárního archivu ve Starých Hradech rozepsal rovněž Jan Wagner ve dvou příspěvcích ve sborníku Literární archív, roč. 16.

Východočeský kraj v tisku. Státní vědecká knihovna Zdeňka Nejedlého v Hradci Králové vydala další dva ročníky záslužné bibliografie, zaznamenávající nejdůležitější publikace a články o kraji za roky 1979 a 1981. Redigoval je dr. Ladislav Vacina. V prvém nalezneme 9 titulů týkajících se Starých Hradů, v druhém jich je 7.

Hrušková Marie – Turek Jaroslav: O památných stromech (SPN Praha 1986, 141 s.). Mezi zobrazenými starými stromy Čech je na straně 82 také kresba Žižkova buku u Libáně (u Milkovic). Jeho obvod je 5,75 m, výška 30 m, stáří se odhaduje na 350 let.

125 let pěveckého sboru Hron. Náchodské kulturní středisko vydalo v roce 1986 ke "kulatému" výročí svého pěveckého sboru Hron brožurku (33 stran a 11 stran příloh). Aleš Fetters v ní na s. 3 píše i o koncertu sboru v roce 1984 na Starých Hradech.

Hrady a zámky v Čechách (Olympia Praha 1986, 455 s.). Nový svazek edice A-Z na cesty přináší užitečné informace o hradech a zámcích v Čechách. Z našeho okolí tu jsou stručné a téměř bezchybné údaje o Starých Hradech, Dětenicích, Vlčím Poli, Kopidlně a dalších objektech, převážně z pera ing. Ladislava Svobody a Ladislava Kurky.

V poslední době se objevuje stále více literárněvědných i jiných publikací, v nichž si můžeme přečíst poznámku, že autoři čerpali materiál k jejich vzniku na starohradském pracovišti literárního archívu Památníku národního písemnictví. V posledních týdnech se takto na knihkupeckých pultech objevily např. kniha Marie Krulichové a Milana Jankoviče Zapomenuté hlasy, nesmírně působivá montáž autentických dopisů a deníkových zápisů z první světové války (KRUH Hradec Králové 1986, 120 stran a 96 stran příloh), dílo o znamenité české herečce Marii Hübnerové, které autorka Ljuba Klosová nazvala Život za divadlo (Odeon Praha 1986, 288 stran a 172 fotografií), monografie Bohumila Kakáče Kdo byl Eduard Štorch (Albatros Praha 1986, 208 stran, studie Ludmily Pacnerové Staročeské hlaholské zlomky (Academia Praha 1988, 135 stran a 8 stran fotografií), nebo publikace Václava Paciny Sport v Království českém (Mladá fronta Praha 1988, 240 stran a 32 stran fotografií).


Z vašich dopisů

Ludmila Lankašová, Benešov nad Ploučnicí: Předem mého dopisu přijměte upřímné blahopřání k 10. výročí založení Listů starohradské kroniky. Do dalších let jejího vydávání vám přeji mnoho úspěchů! Musím se přiznat, že mě velice mrzí, že jsem se o vydávání "Kroniky" dozvěděla tak pozdě. Ráda bych si dopisovala s někým, kdo má rád náš kraj… (Adresu máme v redakci).


Drobné zprávy

Zemřel ing. Stanislav Ludvík. Ze smutečního oznámení v Pochodni jsme se dozvěděli, že 19. prosince 1986 zemřel ve věku 57 let ing. Stanislav Ludvík z Jičína. V letech 1980–1983 zde působil ve funkci vedoucího tajemníka OV KSČ, později pracoval na KV KSČ v Hradci Králové. I on patřil k těm, kterým Staré Hrady přirostly k srdci hned od první návštěvy v květnu roku 1980 Často sem zajížděl, zajímal se o pokračování rekonstrukce, o zdejší kulturní akce i o práce literárního archívu. Na některé výstavy přivedl i svá vnoučata. Byl prostý, lidský, přemýšlivý a snažil se Hradům co nejvíce pomáhat. Ještě na podzim loňského roku jsme od něho dostali lístek z léčebného pobytu v Karlových Varech – a pak už jen smuteční oznámení… Nezapomeneme!

Spisovatel Vladimír Hulpach zavítal 5. března 1987 do Libáně. Ve škole uskutečnil besedu s členkami literárního kroužku a se žáky 5. tříd o své tvorbě, o pohádkách a pověstech atd. Po besedě si prohlédl s obdivem starohradský zámek a pochvalně se vyjádřil o práci literárního kroužku i o kulturních akcích osvětové besedy.

Aktiv pracovníků osvětových besed se konal 12. prosince 1986 v Libáni. Sjelo se jich na padesát z celého jičínského okresu. Nejprve navštívili starohradský zámek, kde je přivítal předseda MNV Libáň Jiří Čuban a kde si prohlédli obnovené prostory gotické části zámku s výstavami obrazů Vladimíra Holmana, Františka Škody a MUDr. Oldřicha Laciny. Potom následovala v sále kulturního domu v Libáni pracovní část aktivu s vyhodnocením soutěže osvětových besed okresu za rok 1986. Je potěšující, že jak OB Libáň v kategorii obcí nad 700 obyvatel tak OB Libáň – Staré Hrady v kategorii obcí do 700 obyvatel získaly shodné 2. místo, když 1. místo nebylo uděleno. – Na závěr aktivu se konal kulturní pořad, v němž vystoupila dechová hudba Škrobáren Libáň, estrádní soubor OB Libáň a členky literárního kroužku přednesly ukázky ze svého pásma pověstí našeho kraje.

Prvními letošními návštěvníky starohradského zámku byli 3. 1. spisovatel dr. Eduard Petiška s chotí a synem.

Staré Hrady v rozhlase: V hudebně publicistickém pořadu Československého rozhlasu ECHO jsme 3. listopadu 1986 slyšeli úryvek z dopisu univ. profesora MUDr. Josefa Procházky z Olomouce: "Trávil jsem krásné podzimní dny v Jičíně a v Českém ráji, kde jsem prožil své mládí… A měl jsem i dva krásné hudební zážitky v nezvyklém prostředí. Prví bylo na zámečku ve Starých Hradech, původně určeném k demolici a znovuvzkříšeném obětavostí místních pracovníků v čele s učitelem Holmanem. V kazetovém sále zazněly ve skvělém provedení Kvarteta Martinů skladby W. A. Mozarta, B. Martinů, L. v. Beethovena a jako přídavek závěrečná věta z Dvořákova Amerického. Druhý byl o dva dny později v krkonošských Pasekách nad Jizerou, kde v místním kostelíku zahrálo amatérské nebo poloamatérské sdružení Mši D-dur Jana Dismase Zelenky…"

18. ledna 1987 vyslechli posluchači Pionýrské jitřenky další část reportáže Petry Klevisové o tom, jak děvčata z libáňské školy provádějí po starohradském zámku, o strašidýlku Buchalovi a o práci literárního kroužku.

Nealkoholickou diskotéku uspořádala MO SSM Libáň 28. 11. 1986 v kulturním sále ve Starých Hradech.

Kulturní kalendář: 29. 1. 1882 se narodila starohradská lidová básnířka Marie Keblová. – 25. 1. 1977 zemřel libáňský hudební skladatel Karel Chvalovský. – 25. 3. 1297 se narodil pravděpodobně na tvrzi Stará první pražský arcibiskup a univerzitní kancléř Arnošt z Pardubic.

Naši jubilanti: 80 let bylo 17. 1. sedlišťskému rodáku Antonínu Rejhovi z Libáně. 75. narozeniny oslavil 15. 2. pan Jaroslav Plíšek z Bystřice, který několik let obětavě pracoval na záchraně starohradského zámku. Stejné jubileum oslavil 3. 3. MVDr. Ondrej Roman ze Starých Hradů. 70 let se dožili 29. 1. pan Jaroslav Svoboda ze Sedliště a 21. 3. paní Jitka Romanová ze Starých Hradů. 65 let bylo 10. 1. panu Josefu Burešovi a 25. 3. panu Václavu Javůrkovi ze Starých Hradů. 50 let se dožil 21. 2. pan Josef Plíšek ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Narození: 11. 9. 1986 se narodil Michal Valenta z Dětenic, příslušný do starohradského rodu Plíškova. – 12. 2. 1987 se narodil Patrik Hnát z Jičína, jehož matka Marta je rozená Pospíšilová ze Starých Hradů. 1. 3. se narodil Ondřej Joukl ze Starých Hradů.

Sňatky: Další z mladých starohradských průvodců, Jakub Krulich z Prahy, se 6. prosince 1986 oženil – a kde jinde než ve starohradské obřadní síni. Jeho manželkou se stala Zdena Patočková, také z Prahy. Blahopřejeme!

Úmrtí: 26. 12. 1986 zemřela ve věku 52 let paní Hana Buncová z Vítězova, rozená Kyzivátová ze Starých Hradů. 31. 12. 1986 zemřel tragicky kovář Oldřich Haken ze Starých Hradů ve věku 60 let. – Dne 1. února 1987 zemřela ve věku 78 let paní Františka Zahrádková z Hrádku nad Nisou, rozená Etrychová ze Starých Hradů. Obě patřily k dlouholetým odběratelkám našeho časopisu, který jim umožňoval spojení s jejich bývalým domovem. Dne 12. 2. 1987 zemřel starohradský rodák Jindřich Pospíšil ze Sobotky ve věku 71 let.

Oprava: Shodou nepříjemných okolností se do posledního čísla loňského ročníku vloudilo několik chyb. Především se omlouváme autoru článku "Vzácné hlavně lodních děl z Rhodu a Malty na Starých Hradech" PhDr. Josefu Dolejšímu, že nebylo vytištěno jeho jméno. – Pan Jaroslav Plíšek z Bystřice a další si povšimli, že v článku o Anně z Bibrštejna byl ve 2. řádku zaměněn Přemysl Otakar II. za Přemysla Otakara I. (stalo se při korektuře).V článku Ivana Slavíka Dva spřízněné hlasy bylo na s. 88, 19. řádek zdola, vytištěno slovo "informací" místo správného "intonací"! V básni Jaroslava Mouchy si pravte na s. 90 ve 2. verši slovo žití na správné žijí. A tiskařský šotek zavinil i několik dalších drobných chyb – prostě se v předvánočním shonu, kdy navíc i v tiskárně bylo mnoho pracovníků nemocných, nedal uhlídat. Děkujeme za pochopení. Omluvte opožděné vydání tohoto čísla.

Na posledním sjezdu roku 1986 se sešli 29. listopadu v kulturním sále ve Starých Hradech spolužáci z loňské 9. třídy libáňské základní školy.


Místo pozvánky

Besedy: 21. 3. v 19 hodin bude v místnosti občanského výboru v Sedlišti vyprávět ing. František Táborský o vzácné květeně našeho okolí, zvláště o orchidejích.

Recitační pořady: 1. 5. ve 14.30 hodin uvedou Hana Kofránková z Československého rozhlasu a Josef Somr z Národního divadla za hudebního doprovodu Jaroslava Krčka pořad z veršů básníka Jana Skácela.

Výstavy: v prostorách gotické části, zámku: 19. 4.–5. 6. obrazy Vladimíra Komárka (zahájení Václav Heřman). – 7. 6.–3. 7. výstava z díla pedagogů katedry výtvarné výchovy pedagogické fakulty Olomouc. Ve výstavní síni na nádvoří: 29. 3.–24. 4. dřevěné plastiky Krystyny Černé (zahájí Květa Brožová-Jankovičová) – 1. 5. až 22. 5. obrazy zasl. umělce Františka Volfa (zahájí Vlastimil Fišar) – 24. 5.–19. 6. expozice z díla grafičky Anny Mackové ke 100. výročí jejího narození (zahájí Miloš Šejn) – 21. 6.–17. 7. grafika M. M. Šechtlové. – Všechny vernisáže začínají ve 14 hodin.

Vysílání Československého rozhlasu: 10. května dopoledne na stanici Praha v pořadu Na nedělní vlně Hradce Králové bude uvedeno vyprávění o Starých Hradech.

Beseda o výtvarném umění s akad. malířem Vladimírem Komárkem doprovázená diapozitivy se uskuteční 24. května 1987 ve 14.30 hodin.

Koncert italského pěveckého sboru z Terstu se bude konat dne 28. června 1987 v 15 hodin.


Páni Berkové z Dubé

Erb Berkových z Dubé
Častolov ze Žitavy /1216–50/ byl předkem několika rodů: pánů z Klinštejna (založil syn Častolov), pánů z Lipé (syn Chval), Škopků z Dubé (syn Albrecht), pánů z Dubé (syn Jindřich, zemřel 1282). Syn posledně jmenovaného, také Jindřich, bojoval proti Otovi Braniborskému a zastával úřad nejvyššího komorníka a purkrabího pražského i domažlického. Měl syny Hynka (biskup olomoucký), Hynáčka z Housky († bez dětí roku 1320), Půtu (založil Adršpachy z Dubé, †1306) a Hynka (založil Berky z Dubé, purkrabí pražský, †1348). Syn Hynek Berka získal hrad Honštejn v Sasku (honštejnská větev se v 15. století tak rozrostla, že potomci zchudli a ztratili šlechtictví), druhý syn Jindřich /1337–1369/ měl sedm mužských potomků. Potomci pěti vymřeli v 16. a 17. století, Václavovi pak emigrovali po stavovském povstání, v Německu zchudli, ale někteří se domohli vlivu a roku 1777 jim bylo v Hannoveru obnoveno šlechtictví, do vlasti se však nevrátili. Poslední ze sedmi synů Hynek měl čtyři vnuky (jejich matkou byla Eliška z Kunštátu, sestra Jiřího Poděbradského), z nichž Jiří měl sedm synů. Jiří /1471–1514/ byl dvorským sudím a ministrem královské komory. Jedním z jeho synů byl Kryštof, děd Jindřicha Volfa Berky z Dubé, který určitou dobu po Bílé hoře spravoval starohradské panství. Sám neustále zvětšoval svůj majetek, původně mu patřilo Jablonné, po první manželce Kateřině ze Žerotína zdědil Malešov a Ostrov, přikoupil Myškovice a Suchdol, obohatil se na konfiskacích a věno mu přinesla i druhá manželka Eleonora z Lobkovic. Jako horlivý katolík postupoval za Habsburků v úřadech. Začal hejtmanstvím Nového Města pražského, r. 1634 se stal místodržícím a vrchním regentem královských panství, r. 1640 dvorským sudím a r. 1645 prezidentem královské komory. Mezitím byl 15. 7. 1637 povýšen na říšského hraběte. Zemřel r. 1650, ještě r. 1648 vedl obranu Prahy před Švédy a byl činěn odpovědným za dobytí Malé Strany a Pražského hradu. Měl tři dcery a dva syny (Karel František, František Antonín, vyslanec v Nizozemí, Benátkách, Španělsku a Dánsku, nejvyšší dvorský maršálek), oba však zemřeli bezdětní. Františkem Antonínem r. 1706 vymírá po mečí rod Berků z Dubé v Čechách.

Erb: V zlatém štítě dvě černé zkřížené ostrve. Klenot: dvě zlatá křídla, na vrchním opět ostrve. Černo-zlatá krydla.

M. Fiala – J. Hrdlička


Johana Kaplířová ze Sulevic

Erb Johany Kaplířové ze Sulevic

Nejstarší předci Johanky jsou doloženi už z 2. půle 14. století, ale třebivlická větev se oddělila až na počátku 16. století a její počátky nejsou jasné. Jejím prvním představitelem byl Albrecht Kaplíř ze Sulevic na Chotomíři a Loukohořanech /†1561/. Z jeho synů: Vojtěch /1556–1589/ zemřel bezdětek a své statky Třebivlice a Brocno odkázal bratru Petrovi ještě za svého života, Petr /†1576/ držel dále jako věno manželky Elišky z Malovic (se svým prvním manželem měla dvě dcery, Annu a Evu, které se obě provdaly za Kaplíře /viz dále/, jejich otcem byl Kuneš Vidlák Radimský ze Slavkova) Neustupov a měl s ní syna Albrechta Zdeňka /†1596/ (manželka Markéta z Řehnic mu přinesla věnem hrad Valečov, ale manželství bylo bezdětné) a dceru Johanku. Johanka zřejmě byla katolička, jako oba její manželé (1. Oldřich Hráně z Harasova, 2. Oldřich Desiderius Pruskovský, jehož byla druhou manželkou a po jehož smrti zdědila (1618) veškerý majetek, tj. i Staré Hrady), ale není asi pravdivá epizoda, kterou zaznamenal Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii České (díl VIII., s. 1273) a v níž je líčena jako nepřítelkyně povstání v letech 1618–1621. S tím totiž kontrastuje to, že jí byly Staré Hrady konfiskovány už v r. 1621, že se neúspěšně pokoušela vyprosit milost pro svého bratrance a manžela její nevlastní sestry Evy, stavovského direktora Kašpara Kaplíře ze Sulevic (byl synem Purkarta, dalšího z Albrechtových synů a jako šestaosmdesátiletý byl popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí) a konečně, že zemřela bez majetku u příbuzných v r. 1630. Posledním z Petrových dětí byl Václav Vojtěch /1587–1613/, který sice zdědil po svém starším bratru Velké Horky, Brocno i hrad Valečov, ale prodal je a koupil Dolní Počernice, jež zdědilo pravděpodobně jeho jediné dítě, které měl s manželkou Mandalenou z Údrče, jímž byla dcera Alžběta. O ní další zmínky nejsou.

Erb: Štít byl čtvrcený, 1. a 4. pole ještě navíc polceno, vpravo ve zlatě polovina černé orlice, vlevo v červeném stříbrné břevno. V druhém a třetím modrém poli červeno-stříbrně šachované orlí křídlo. To se opakuje také v klenotu. Krydla byla černo-zlatá vpravo a červeno-stříbrná vlevo.

M. Fiala – J. Hrdlička


Menu