Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1–2Ročník VIII.Březen 1985


Úvodem

Klub mladých čtenářů nakladatelství Albatros v Praze vyhlásil pro školní rok 1984/1985 soutěž, jejímž účelem bylo, aby se děti seznámily s pohádkami a pověstmi rodného kraje. Do této soutěže se přihlásil také literární kroužek základní školy v Libáni, který se schází na zámku ve Starých Hradech. Vedou ho pracovníci literárního archívu Památníku národního písemnictví.

Když jsme přemýšleli, jakým způsobem se zapojit do této soutěže, vymysleli jsme několik zajímavých námětů. Vypracovali jsme si seznam autorů pohádek a pověstí z Českého ráje, zvláště z Libáňska, a s těmi žijícími si děvčata z kroužku začala dopisovat. Na schůzkách jsme si četli vybrané pohádky a pověsti a pátrali jsme po jejich historických kořenech. V měsíci březnu jsme uspořádali výstavku knih pohádek a pověstí od krajových autorů, doplněnou fotografiemi autorů a ukázkami jejich rukopisů. Připravili jsme i pásmo z krajových pověstí, na závěr soutěže jsme pak zpracovali soutěžní práci a odeslali ji do Albatrosu.

Během naší celoroční práce na nás čekalo překvapení. Někteří z žijících autorů nám poslali rukopis dosud netištěných pohádek a pověstí, které napsali přímo pro nás. Nechtěli jsme, aby zůstaly neznámé širší veřejnosti – a protože se všechny dotýkají Starých Hradů, Sedliště, Libáně a okolí, dohodli jsme se s redakcí Listů starohradské kroniky, že tyto zbrusu nové pohádky a pověsti budou otištěny jako příloha časopisu. Přejeme všem čtenářům, aby se jim líbily.

Literární kroužek ZŠ Libáň


Libáňský kámen

Byl vám kdysi na náměstí v Libáni velice zvláštní kámen. Nebyla to koule, ani hranol to nebyl – spíš připomínal postavu člověka, který jako by se rozpřáhl vpravo i vlevo.

Lidé k tomu kameni chodili a říkali:

"Tohle je náš rádce a pán. Dokonce umí předpovídat. Naznačuje nám, že ze všech stran se k nám pohrne štěstí."

Tu docela zezadu popošel nenápadný člověk a hlasitě povídá:

"Copak jste ztratili rozum? Štěstí se k vám nepohrne, když kolem máte na polích jen plevel a bodláky. Jestli tahle figura vůbec něco ukazuje, pak jedině to, jak jste líní."

Měli jste vidět, jak se lidé do toho člověka pustili. Obořili se na něho, i kámen zdvihli.

"Jedeš! Ať už jsi odtud! Nechceme tě u nás nadosmrti vidět."

Člověk si očistil bláto, co po něm házeli, a odešel.

Za nějaký čas přišel do vsi muž docela jiné tváře, ale hovořil totéž, co první. Rovněž lidem připomínal plevel i bodláčí na polích, i jejich nerozum, jestliže očekávají štěstí jenom tak zbůhdarma.

Lidé zase proti němu repetili, ale kámen už na něho nezdvihli. Řekli si, safra, je to už druhý, co říká jedno a totéž. A trochu se zamysleli. Ale i když se zamysleli, nic zvláštního z toho nevzešlo. Dál chodili k podivnému kameni a čekali, že štěstí jim spadne do klína opravdu jen tak.

Pak přišla první květnová bouřka. V noci za úplné tmy, skučení větru a ohromného lijáku pojednou uhodilo. Blesk rozťal oblohu a následoval hrom, až to vesnicí zatřáslo.

Ráno, když vzešel modrozelený den, na náměstí po podivném kameni jako když se zem slehne. Dokonce jej lidé nenašli ani v okolí – a hledali pečlivě, tomu můžete věřit.

Kam nyní měli chodit a dívat se, odkud jim přijde štěstí?

Nechtěli se vzdát, kámen jim chyběl, takže po okolí pátrali nanovo. A jak prohledávali cesty, louky, lesy i pole, pojednou opravdu uviděli nejen ten plevel, ale i bodláčí. Obojí zhoustlo v lánech pšenice, v žitě, v ječmeni, v ovsu i v bramborách do takového množství, že sedlákům i chalupníkům se překvapením zatajil dech.

Vzpomněli si na slova toho prvního i druhého člověka. Nedalo jim, museli se shýbnout k zemi. Vytrhli jeden bodlák, pak dva a už začali čistit celé pole.

Jak byla země napitá májovou vláhou a zbavená plevele, osení vydechlo, roztáhlo se doširoka, zmohutnělo a šplhalo do výšky.

"To máme nádherné obilí!" libovali si lidé.

"Bodejž ne," smál se člověk, jenž tu znovu procházel, a sice ten, co poprvé na náměstí vyslovil tu velikou pravdu.

Lidé si vzpomněli i na druhého muže a s oběma museli souhlasit. Je to tak, přiznali si. Jestliže figura na náměstí opravdu na něco ukazovala, pak jedině na zanedbaná a zpustlá pole. Zato ale teď budeme mít úrodu, radost pohledět.

Také ano. Žně byly, že hospodářům srdce plesalo.

"Zůstaňte u nás," přemlouvali prvního i druhého muže, jenž po čase také k nim ze zvědavosti zavítal. "Oba máte dobré nápady, budeme hospodařit vespolek a copak nám bude scházet? Zvlášť nyní, když se k nám štěstí nahrnulo ze všech stran.

Tak oba muži v Libáni zůstali a věřte, nikdy nelitovali Všem dohromady se dařilo velice dobře; nikdy si nezáviděli a jeden druhému pomáhal, jak mohl.

Jen tak občas si vzpomněli na bývalý kámen na náměstí a usmáli se. Je dobře, že zmizel a hlavu jim neplete. Hlavně těm, kdož v kameni viděli pouze neživý symbol bezpracného štěstí.

Blanka Švábová


Kterak se šestero kanónů na starohradském nádvoří ocitlo

Když krávy ještě čepce nosily a vepři na valdhorny troubili, stál na vršíčku vprostřed lesů hrad. Spíš hrádek, povídám. Šel přes něj čas už dosti pátků, a tak mu často "Starohrádku" říkával král i jeho kmán.

Ten král měl trůn a na něm stejně jak ve svém vousu bílé pavudí. Když hrozný soused pozved tvrdou pěst, co hlava otcovská se v nocích namučí! "Má milá dcero," povídá ten král své růži, obláčku, lístečku s kapkou rosy, "zachraň můj trůn i zem jak pavláčku ze dřeva bílého, vůní voňavého, co o záchranu prosí. Jenom tvůj úsměv zastaví železné škorně ničitele, jenž zálusk dostal na náš zpěv a v náš klid uved vojsko celé." "Ach, dát svou ruku netvorovi, kde v oku lačnost, v srdci skřípe rez? Já přesto souhlasím!" A jenom bolest ví: to pro polední mez a pro vlaštovčí hnízdo v stáji nad žlabem, kde kdysi vraník stával nedočkavý, i pro studené prsty tůní v háji setmělém. Hrad spí si už a jen tmě dík rozdával měsíc stříbrovaný lesk těm očím, co nechtěly spát. Ba, na stráži tu musel stát jen kmán, ten voják vojáček, jenž poslední tu zbyl, stejně jak peníz v truhle zostuzené. "Já sám, já sám se půjdu prát! Nesmí se, nesmí nikdy stát princezna ženou vraha." Ten vojáček ji měl moc rád, a proto prosbou sahá ku sametové skrýši hvězd. A protože i pro bolest je láska u člověka, tu vojáčkovi po kníru chlapecká slza stéká. Jen její cink se dotklo nádvoří, v tom místě oheň zahoří, kouzelný perlík ocel kuje. Půlnoční vánek rozdmychuje ten plamen divý, zázračný a než se skryje za mračny stříbrný rybí ocásek, je dílo hotovo. Šest slzí do kamene zasadila láska, šest zbraní samostřelných, šest zbraní nepřemožitelných jen zásah, blesk a blesk. Máš ještě málo, vládče země cizí? Tak nanovo se o tvé pancíře rozžehnou jiskry vzdorovité! Už dosti, kule kouzlem lité, už vojsko mizí, k nevíře je rysk, kterým se domů navrací. A vojevůdce v strachu poztrácí své škorně železné. Nu což, až napojí je déšť, budou z nich sedmihlásci pít. A v zemi bude navždy klid, a útulno jak v dlani, když polaská srpnový klas. Na hradě trub se ozval hlas: na svatbu všichni jsou zváni. Princezna kvítek s vojáčkem ke svému štěstí stoupá. Spolu teď navždy jsou – a dál? Dědečkem stal se starý král, vnoučata na klíně houpá.

A zas jde čas od pátku do pátku po všech nádvořích Starohrádku. Těch nádvoří je stále víc, hrad dávno není z Nemanic, a třebaže se všechno mění, jen jedno není k zapomnění: to láska, vzdor a síla.

Dagmar Blümlová


Jak rytíř Buchala ke jménu a k strašení přišel

Ve Starých Hradech vládla krásná paní Libana z Libáně, Libošovic, Libuně, Labouně a z Liběšic. Říkalo se o ní, že je pyšná. Odmítala všechny slavné rytíře, kteří se ucházeli o její ruku. Přijížděli z daleka široka, od Kozodírek i Údrnické Lhoty, od Važic a Kopidlna, ze Zlivi i z Lična, prostě z celého světa. Jen rytíř Kachel ze Sedlišť a u Jičínku nešel a nešel.

Rytíři a princové se na starohradském nádvoří vytahovali, naparovali a kláli, řinčeli zbrojí a padali z koní. Ti, kteří padli, dělali že nic, že sebou břinkli o dlažbu jen pro obveselení paní Libany, rychle se sbírali, rovnali pokřivené brnění, oprašovali si plechy, zametali chocholy dláždění pod balustrádou – a všichni hlavně šilhali jedním okem po paní Libaně, kterou chtěli okouzlit, a druhým okem po komnatách, jejichž poklady byli zatraceně okouzleni. Čím víc rytířů přicházelo, a čím víc jich řinčelo plechovými parádami, tím teskněji hleděla paní Libana oknem směrem severním k sedlišťskému panství, avšak pan Kachel ze Sedlišť a u Jičínku jako by byl začarovaný. Když už to marné řinčení brněními šlo paní Libaně moc na nervy, vyhnala všecky rytíře z nádvoří, pověsila na bránu ceduli Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ SE NEKLÁ a zalezla do své komnaty. Brnkala si na piáno smutné písničky a tesknila.

Jak si tak v klidu tesknila a tartas turnajů už jí nedorážel na ušní bubínky, tu poprvé uslyšela paní Libana, le se od severu žene bouře. Od vrchu zvaného Skok, který strměl nad Sedlišti, se ozývalo táhlé hřmění a dunění a paní Libana vrtěla hlavou: " Že by se rytíř bál hromů!" Bouře však hromovala celé dni a noci a týdny a tu si paní Libana pomyslila, že to není jen tak, že v tom asi budou nějaké nekalé čáry a kouzla. Tím spíš, když se doslechla, jak vyhnaní rytíři roztrušují po kraji, že rytíř Kachel je loupeživý rytíř a paní Libana že je trhlá.

Nebyly to čáry, kouzla ani hlavolamy, skutečnost byla prostá. Rytíř Kachel byl chudý rytíř. V žaludku mu náramně kručelo hlady, vypadalo to jako neutuchající bouře. S takovým zvukovým doprovodem samozřejmě nemohl jet na turnaje do Starých Hradů. Jednak zásadně nezápasil na lačno, jednak by ho poražení rytíři zesměšnili před paní Libanou. A ono mu na ní záležela přec jen víc než na hradních pokladech.

Došlo to tak daleko, že pan Kachel hlady sotva pletl nohama. Tehdy se rozpomněl, že k panství jeho starodávného rodu patříval hvozd Řáholec, podle jehož polohy nedaleko Jičína nesl rod druhou půli přízviska. Milý hladový rytíř Kachel ze Sedlišť a u Jičínku vzal kuši, vydrápal se z posledních sil na koně – a že si uloví v Řáholci něco k snědku. Netušil ovšem, že v Řáholci sídlí šlechetný loupežník Rumcajs, který už dávno postavil na hlavu celé loupežnické řemeslo. Obyčejný člověk se do lesa bál vkročit, aby mu Rumcajs nevnutil pytel zlaťáků, s kterými, jak známo, neumí žádný obyčejný člověk zacházet. A páni tam nevstupovali prostě proto, že každý pán se bojí ze všeho nejvíc infarktu a loupežníka. Rytíř Kachel na tom byl ze všech lidí nejhůř. Byl pán a pánovi žádný Rumcajs na světě neuvěří, že mu může kručet v útrobách hlasitěji než chudákovi. Rytíř Kachel byl nakonec rád, že mu Rumcajs vzal jen koně a kuši a že ho hnal bez bot jen do Jičína a ne až do Sedlišť. A že na něho křičel jen polohlasem: "Co si to dovoluješ, ty loupežníku loupežnická, kuší plašit srnky v Řáholci!"

A tak se rytíř Kachel vrátil domů s hladem ještě větším, než s jakým odjížděl, bez koně a beze zbraně – a navíc s cejchem loupeživého rytíře. Byl z toho všeho jaksepatří nešťastný. A z toho neštěstí v něm uzrálo odhodlání: "Nu což, turnaje se u paní sousedky už nekonají, mohu ji konečně navštívit i na lačno. Třeba mě pozve k obědu. Vycpal si brnění třemi polštáři, aby co nejvíc utlumil to neustálé kručení žaludku a také aby se jeho vyhublé tělo cestou z brnění nevytrousilo, vyšvihl se na trakař a jel. Jemné ouško princezny Libany zaslechlo, že bouře, která na pár dní ustala, se na severu znovu ozvala – a že se dokonce blíží. Radostně vyskočila od piána a běžela k oknu, že zas bude po dlouhé době nějaká podívaná.

Kdo zná ten kraj s mírnými vršky a stejně mírnými rovinkami, ví, že ze Sedlišť do Starých Hradů je cesta rovná a zakroucená a dlouhá nejméně 550 sáhů. Lidé neurození tu hrozitánskou vzdálenost odjakživa překonávali po vlastních nohách. Trvalo jim to celou čtvrthodinu. Rytíř, to dá rozum, po vlastních nohách jít nemůže, koně neměl, kočár kdysi vyměnil za buřta s cibulí. A trakař, jediné dědictví po předcích, současně postrkávat a současně se na něm vézt – to tedy byla fuška do těch dob nevídaná. Není divu, že mu cesta trvala půl dne a že byl celý umořený a zničený. Jen zbytkem sil zabušil na bránu Starých Hradů.

"Kdo to buchá?" zvolala uvnitř princezna Libana, která se zalíbením přihlížela, jak se rytíř hmoždí, aby na hradní nádvoří vjel co nejdůstojněji. Řekla "kdo to buchá", neboť i v knížecích rodinách se stává, že děti neumějí vyslovit pořádně některou hlásku, například ř nebo s. Místo ř říkají v, místo s zase f a tak podobně. Princezna Libana odmalička neuměla vyslovit ou, říkala jen u. A tak zvolala, "kdo to buchá na vrata? ".

"To já jsem buchal a…," vykřikl rytíř v radostné předtuše oběda. Nestačil však dokončit větu. Princezna zvolala panovačně, jak se na princeznu sluší:

"Milý rytíři Buchalo, je vskutku nehorázné, že jedeš s prázdným kočárem. Kdybys byl přivezl ze svých lesů trakař dříví, byla bych tě ráda pozvala k tabuli."

"Jsem rytíř a nesluší se, abych nakládal a vozil dříví," ohradil se se zbytkem vznešenosti rytíř Kachel.

"No vidíš. Jsem princezna a nesluší se, abych vařila. Přesto bych tě byla pozvala na krmi vlastnoručně připravenú," pravila staročesky, neboť neuměla ou. "Semizdá, že bys to do večera hravě stihl do lesa a zpátky."

Rytíř se ošíval, ale hlad ho pobízel k činu. Čtvrt hodiny okouněl kolem vrat a uvažoval, jak z toho úkolu se ctí vybřednout, ale když mu zas zakručelo v břiše, div se hradní věž nesesypala, popadl trakař a uháněl k lesu.

Co si budeme povídat. Ač se rytíři princezna Libana náramně líbila, ruce se mu proti pile a sekyře zrádně vzpouzely. A tak než porazil pár soušek, pořezal je a rozštípal na polínka a než se zas vrátil s plným trakařem do Starých Hradů, uběhlo nějaké to století. Na hradním zdivu si zachroupal zub času a o krásné a pyšné paní Libaně se mezi lidmi začaly vyprávět spousty pohádek. O loupeživém rytíři, který nebyl vůbec loupeživý, ale jen pořádně hloupý, se vyrojilo tolik vzájemně si odporujících příběhů, že časem už nikdo ani nevěděl, jak se rytíř doopravdy jmenoval. Vědělo se jen, že měl něco společného s boucháním a jídlem. Od té doby se kolemjdoucím tu a tam stává, že jim za tichých nocí na chvilku uváznou nohy, neboť od starého hradu se line líbezná vůně pečínky, ještě líbeznější hra na piáno a dvouhlasý stříbrný smích. Příštího dne se pak z hradu ozývají nevysvětlitelné rány, snad bouchání, anebo zase jako kroky po chodbách a po komnatách. Dveře se samy otvírali, kliky cvakají, světla zhasínají. Lidé, kteří procházejí hradem, aby si prohlédli jeho poklady, naslouchají, pokyvují hlavami, kladou si prst na ústa a šeptají tajemně: " Slyšíte? Rytíř Buchala s Libanou už zase straší."

Lubomír Tomek


Jak se stal Buchala pánem Starých Hradů

Co se vypravují dětem pohádky, patří k nim na hrady a zámky vždy odvěků nejen králové, knížata, hrabata, ale i biřici, halapartníci, kuchtíci, dveřníci, chůvy i komorné a vznešený fraucimor. Ale hlavně pak bytosti, které chodí někdy zahaleny bílým pláštěm, kvílí po hradbách, prosí o vysvobození či zahánějí zlé duchy. Systemizovaná místa pro strašidla mělo dřív každé pořádné feudální zařízení. Strašidla byla na Kumburku, Kosti, Humprechtu, Vranově, Hrubém Rohozci i Hrubé Skále, ba dokonce i na Troskách. Okénko s mzdovým zařazením příslušné platové stupnice pro strašidla měli i na jičínském zámku. Byl to jakýsi Buchala, který měl ve funkční náplni občas obejít zámek a zabušit, kdyby se někdo snažil do něj vplížit s kalými nebo nekalými úmysly.

Ničeho se však Buchala nebál jako střílení.

Tehdy na jičínském zámku panoval rod Smiřických. Když však jedna z nich, Eliška, nalezla zalíbení v člověku neurozeném a poddaném, začali její příbuzní usilovat o ztrátu její svobody a pokusili se ji zavřít do věže. A tu se při tom stalo, že zčista jasna ve sklepě jičínského zámku vybuchl sud se střelným prachem. Prásk, prásk, lítal intarsovaný nábytek právě tak jako škapulíře vznešených dam. A mohl vyletět i Buchala.

"Já tady nebudu, já tady nebudu!" zanaříkal. "Takové místo najdu kdekoliv. Hlavně kde nebudou usilovat o můj život."

Ono se to lehko řekne: Já si jdu hledat práci jinam. Dnes už děti školou povinné mají umístěnky, vědí co budou dělat, kde nastoupí – a hlavně co za to budou mít. Ale tenkrát ani lidé neměli žádný nárok na práci, natož strašidla a duchové! Ti si museli svůj chlebíček perně zasloužit a tvrdě vydělat.

Tak to bylo i s Buchalou. Ale když se nechtěl stát obětí atentátu nějakého hamižného zvrhlíka pachtícího se po dědictví Elišky, musel se s jičínským zámkem rozloučit. Naposledy se prošel Buchala krásným čtvercovým náměstím, naposled se podíval na špičatou věž s červenou střechou a namířil si to nejdřív na Kumburk.

"Jsem Buchala a hledám zaměstnání. Mám dlouholetou praxi ve strašení," řekl a ukázal doporučení zámeckého kancelisty z Jičína, že tam Buchala přes dvě stě let věrně sloužil a nebýt sudu s prachem, který tam vybuchl, byl by tam i dál.

Ale kumburský personální šéf se podíval do tabulek, pak se zakabonil a zaskuhral:

"Je nám líto, milý Buchalo. Toto místo máme už dvě stě let obsazené a nemáme nejmenšího úmyslu měnit."

Buchala se tedy uklonil a šel. Nasměroval si to na hrad Koštálov při Olešce. Ale ten hrad byl tak malý, že byli rádi, když tam uživili pár biřiců a dveřníka. A teď se tady zajímá o práci další neproduktivní zaměstnanec! A tak z Košťálova šel Buchala na Návarov a Vranov, odtamtud na Frýdštejn, odkud už to bylo do Zbiroha a Hrubého Rohozce co by kamenem dohodil. Pak byly jeho nadějí Hrubá Skála a Trosky, které ještě nebyly v troskách, ale nepochodil tu ani na Kosti a Humprechtu. Všude zpívali stejnou písničku:

"Bohužel, místa strašidel jsou u nás už všechna obsazena."

Přes tři sta roků tak hledal Buchala zaměstnání přiměřené své kvalifikaci a praxi a nemohl je nalézt. Do Jičína se mu nechtělo s prosíkem, aby jej vzali zpět, a pak se tam od té doby už také mnoho změnilo. Začal tam vládnout kníže pán, který byl raději ve Vídni než v Libosadu. Šel tedy Buchala smutně lesem Řáholcem. Byl už za ta staletí tak uondaný, že si sedl v lese na kohát. Jen co si trochu schrupne, že pak půjde dál.

Když si chvilinku podříml, uslyšel najednou za sebou kroky. Byl to Rumcajs se svým synem Cípískem. Seznamoval jej právě s květenou a zvířenou okolních knížecích lesů. Když spatřili na pařeze tu hromádku neštěstí, povídal Rumcajs Buchalovi dobrosrdečně:

"Copak se ti stalo, milé strašidýlko, že jsi tak smutné."

"Proč bych nebyl, když už tři sta let hledám místo ke strašení a všechna jsou obsazena." A pustil se znovu do pláče.

Rumcajs si hrábl do vousů, až z něj vyplašil několik včel, a pak řekl moudře:

"A ve Starých Hradech jsi už byl?"

"Ne, a ani jsem o nich nikdy nic neslyšel," odpověděl Buchala.

"To se ti také nedivím," pokračoval Rumcajs," protože z nich je už zřícenina. Byl to kdysi docela hezký hrad u Libáně, ale teď posledních sto let nějak chátrá. Pamatují tam ještě Jiříka Pruskovského z Pruskova a Šliky, ale ti už na údržbu neměli. Teď tam není už ani pořádná střecha, aby tam mohli být netopýři a sovy. Na lidi padá z gotiky i renesance kamení, a tak by ten zámek nejraději odstřelili, aby tam nějaké dítě nepřišlo k úrazu."

Buchala slušně poděkoval a byl rád, že mu loupežník tak hezky poradil. Chtěl dát Cipískovi kousek perníku pardubických cáletníků, ale kapsář měl prázdný, protože perníkového husárka už z hladu dávno snědl. Do Jičína už tedy ani nešel a z Řáholce si to namířil přímo k Libáni.

Tam Buchala uviděl zříceninu a zklamáním spráskl ruce!

" Tady že bych měl strašit? To mi Rumcajs pěkně poradil."

Slyšela Buchalův nářek babka kořenářka, která tu šla hledat do lesů táhnoucích se k Loretě léčivé bejlí jako arniku, libeček, náprstník, sleziník či anděliku, a řekla vlídně strašidlu:

"Jak znám zdejší lidi, tak to tu, Buchalo, zpustlé už dlouho nenechají. Jakmile se doslechli, že to chtějí páni z Jičína odstřelit, slyšela jsem, že nějaký starý kantor chce dát dohromady partu důchodců a ze Starých Hradů zase udělat nový! A kdyby se jim to podařilo, milej Buchalo, to bys tady mohl mít krásný živobytí i po roce dva tisíce!"

Buchala tedy poděkoval za radu a šel si prohlédnout díry v klenbě i ve střeše, kterými mohl sledovat v noci třeba i Halleyovu kometu.

"Nevím, nevím, jestli se to podaří nějakému kantůrkovi, když se to nepodařilo za ta staletí ani mocným feudálům," zapochyboval. "Ale když jsem to vydržel tři sta let bez místa, tak to těch pár let také ještě nějak vydržím," řekl si, a šel za Staré Hrady k známému hastrmanovi, aby ho tam nechal v rybníce, než ten starý hrad ve Starých Hradech ti důchodci dostaví. "Holenku, brekeke… zaskřehotal zelený mužíček s červenou čepičkou. "Jak znám těch několik starohraďáků, tok si myslím, že to zvládnou docela hravě. Ty uměj vzít pořádně za každou práci!"

Buchala byl rád, že má kde být a slíbil, že mu bude za to pomáhat ve vodní říši. Ale hastrman o tom nechtěl ani slyšet. Ještě by třeba někdy ze zvědavosti zvedl pokličku u hrníčku a vypustil mu nějakou hříšnou duši.

Uplynul rok, uplynul druhý, ale při životě strašidel, která jsou nesmrtelná, to byl jen zlomek vteřiny. Co chvíli se šel Buchala podívat na zámecké sídlo a pokaždé tam viděl něco nového. Jednou novou střechu, podruhé spravené klenutí, potřetí dostavěnou renesanci a když viděl, že tam Restaurace a jídelny otevřely slavnostně vinárnu U starého zbrojnoše, řekl si bez rozmýšlení, že také už nastoupí.

Rozloučil se tedy s hastrmanem a vydal se k hradu. Tam se sháněl po hradním pánovi, aby mu nabídl své služby. V hospodě mu řekli, že žádného Pruskovského z Pruskova ani Šlika neznají, ale ať jde dovnitř, že tam teď panuje jeden tuze učený pán, který v hradě celé dny a noci bádá v samých moudrých knihách.

Buchala prošel fortnou, zabušil na mohutná vrata, a netrpělivě čekal.

Otevřít mu přišel jakýsi muž. Na nose měl brýle a na tváři úsměv.

Když Buchala řekl, co by chtěl a ukázal svá doporučení, zajásal:

"Strašidlo, to je to jediné, co nám tady dosud na zámku chybí! Toto místo tady máme ještě neobsazeno." A hned mu řekl, co by bylo na Starých Hradech jeho pracovní náplní a kolik by za to bral, jak to bude mít s dovolenou, prémiemi a s případnými služebními cestami. Na rekreaci by mohl jezdit do Ostružna, kde jsou velké rybníky, takže by to měl jako u moře, přičemž by nemusel ani žádat o devizový příslib. A hned ho vedl do komůrky vedle badatelského pokojíka a řekl mu: "A tahleta garsonka bude teď tvoje."

Buchala byl nadmíru spokojen. S takovým jednáním se nesetkal ani u Smiřických, a proto si hned plácli.

Od té doby chodí Buchala po chodbách Starých Hradů a běda, kdyby se někdo pokusil vloudit se do hradu s nějakými nekalými úmysly. Se zlou by se potázal. V každé ruce má Buchala jedno kladivo!

P. S. Jednou přišel na hrad také jeden malíř, zajímal se o Buchalu, a že ho hned vyportrétuje. A starohradský ochránce dobra a mstitel zla rád postál modelem!

Vladimír Mikolášek


Zrození starohradské víly Mojenky

Byl červen, nejkrásnější měsíc roku. Rozhořel se třešněmi v korunách stromů, rozvoněl se růžemi, květy jasmínu a lípy. Libáňské, Sedlišťské i starohradské louky se rozzářily kopretinami a prosily sekáče, aby jim daroval ještě den, chvíli života.

Sekáč však byl neúprosný:

"Jen do rána, květinky krasavice, potom vás proměním v kupky vonícího sena. Seno dáme kravám, kravky dají mléko, mléko dáme dětem, děti dají radost zarmouceným."

Natrhal velikou kytici kopretin, rozhlédl se uznale po zralých lukách a vydal se k Sedlišti.

V ten čas se už snášel nad lukami modravý opar. Nad krajinou se setmělo a do trávy padla rosa. Na nebe vyplul měsíc, aby ozářil zdi Starých Hradů. Zámek byl opuštěný, lidé, kteří v něm po celý den běhali, smáli se a pracovali, odešli do svých domků v podhradí. Jen strážný, dobrý duch Buchala, občas zadupal. Nebylo to však k ničemu. Žádný loupežník k branám zámku v noci už dávno nezavítal, nebylo na koho dělat: "Buch buch buch, já jsem duch," jen hlídat nové zdi nových lidí a nových Starých Hradů mu bylo přisouzeno. Co naděláš, Buchalo, pomyslel si, dnes člověk vládne i duchům. Tak uvažoval a bylo mu strašně smutno. Ze smutku se dal do kvílení a naříkání, až probudil všechny psy a ti se k němu svorně přidali. Také sovy se daly do houkání a vyletěli všichni výři i ti kluci netopýří. Za komínem se probudila poštolka. Přilétla na okno, posadila se na římsu a zeptala se: "Co je ti, Buchalo, kamaráde?"

"Je mi smutno, zůstaň se mnou poštolko," zakňoural Buchala:

"Nemohu, mám přece v hnízdě děti. Musím na lov, nemám čas," odpověděla a odletěla.

Buchala se dal znovu do kvílení. Pod okno přiběhl Jouklův Bobík. Zavrtěl hlavou i ocáskem. "Haf, haf, haf, Buchalo, kamaráde, proč tak naříkáš?"

"Stýská se mi," zavrněl plačtivě Buchala. "Zůstaň se mnou, Bobíku."

"Nemohu, haf, haf. Co si myslíš, haf! Ty hlídáš zámek, já hlídám Jouklovic stavení." Zvedl nožičku u staré lípy a odběhl.

Buchala se dal do kvílení. Naříkal a naříkal. Jeho vytí se táhlo daleko široko. Babička Trnková zavřela okno a hubovala

" Takový krásný den a člověk aby spal při zavřeném okně. Setsakrazatrolený Buchala!"

Na louce pod hradem zvedla hlavu nejkrásnější kopretina:

"Rozmazlený Buchala! Co bychom měly dělat my, květiny z louky. Zítra nám všem sekáč setne hlavu."

Duch Buchala má oči vševidoucí, uši všeslyšící. Uslyšel i hlásek tenký jako vlásek. Protáhl se oknem do tmy a letěl do louky. Byla zalitá rosou a měsíčním svitem. Hvězdy nad ní zářily jako démanty.

"Kopretinko, pojď se mnou do hradu, je mi tam teskno," zaprosil.

"Nemohu," usmála se, "copak nevidíš, že jsem kořeny zarostlá do země? Není mi pomoci. Ráno přijde člověk a setne mi hlavu jako všem mým sestrám."

"Zase ten člověk, zavrčel Buchala, "všichni mu slouží. I pes, i květina, i duch."

Díval se chvíli na krásný květ v bílém krajkoví. Měsíční paprsek se snesl k zemi a duch ke kopretině. Otočila se k němu.

"Jak jsi krásná." řekl Buchala, "slyšel jsem, že z květin se rodí víly. Proměň se mi v žínku, prosím."

"Nemohu," řekla kopretina. "Ke zrození víly nestačí jen tvoje touha. Jsou ještě dvě věci, které je nutno splnit. Jenže už bude půlnoc a po ní přijde ráno, přijde sekáč ze Sedliště…"

"Nepřijde," houkl Buchala, "řekni rychle, co mám učinit?"

" Musíš do půlnoci zbavit louku rosy. To je první úkol. Potom je zapotřebí staré čarodějné knihy. V té je napsáno, jak zachráníš život mých sester. Zbývá málo času, Buchalo. Všechna kouzla dnešní svatojánské noci se splní jen o půlnoci."

Buchala letěl zpět do hradu. Proletěl chodbami a komnatami. Rozsvítil svíci, prohlédl archiv i knihovnu. A potom ji našel, opředenou pavučinami let, pečlivě uloženou v malované truhle. Staletí v ní nikdo nelistoval. Teď Buchala při světle svíčky hledal to správné kouzlo pro věčný život kopretinových květů. Četl, našel, knihu uložil zpět na místo, vrátil se na louku. Zvedl hlavu ke hvězdám a zvolal: "Sestry Větrušky a Fujavičky, vysušte rosu louce!" Jako roj motýlů se zvedly nad lukami drobné postavičky a vířily nad nimi tak dlouho, až se poslední kapka rosy ztratila. Potom Buchala zašeptal:

A hle! Největší, nejkrásnější kopretina se protáhla, zelené lístky u stvolu se proměnily v bílé ručky. Ručky se vztáhly k Buchalovi, objevily se medové oči, ukázala se zelená sukýnka, ukázala bílá kolínka.

"Tu mne máš Narodila sem se pro tebe, Buchalo, bratříčku, aby ti nebylo teskno na Starých Hradech," řekla.

Buchala se radostí třikrát otočil nad bezinkou.

"A neodejdeš mi, jako lidé, když slunce zapadá?"

"Neodejdu," usmála se.

"Nikdy mi neřekneš, že nemáš čas?" optal se Buchala.

"Všechen čas budu mít jen pro tebe, Buchalo, vztáhla k duchovi drobné prstíky.

Poštolka se zastavila v letu a táhle pískla. Buchala se jí neozval. Jouklův Bobík zaštěkal pod okny zámku. Nikdo mu neodpověděl. Stařenka Trnková otevřela okno do hvězdné noci a řekla: "Kdo to zase nechal svítit na zámku světlo? Setsakrazatrolení lidé!"

Vtom do zámku vletěl Buchala a v náručí si nesl vílu. Droboučkou, bílou panenku s medovýma očima, s medovými vlásky. Vítr zhasil světlo svíce.

"Jak ti budu říkat," zeptal se krásné panenky, "ty moje, moje, moje… ".

Mojenko, sám jsi napověděl."

A byla to Mojenka. Žila s Buchalou na Starých Hradech, v noci s ním hlídala krásné věci i myšlenky zakleté v obrazech a knihách, i touhy po nesmrtelnosti a kráse vepsané lidskou rukou do cihel, kamene a zdí.

V červnu, v tom čarovném a nejkrásnějším měsíci roku, který jeho čas dělí na dvě poloviny, v den rozvoněných lipových korun a růží rozkvetlých na starohradském nádvoří, navštěvuje s Buchalou rodnou louku.

Kopretinová louka? Sekáč ze Sedliště ji vždycky pokosí a promění ve vonící kupky. Znovu se však zazelená, rozkvete kopretinami a zvonky. Obrozuje se jako život lidí v tom krásném kraji Českého ráje.

Dagmar Štětinová


Kdy začne Buchala troubit

Možná, že to ani nevíte, ale ta známá a slavná Červená Karkulka, o níž jste už docela určitě slyšeli, žila v Libáni a bydlela v domě na náměstí. Civilním jménem se jmenovala Říhová, Hálková nebo tak nějak podobně. Jistě je vám dobře známo, že pravidelně nosila proviant na samotu do hlubokého lesa, kde dožívala svůj bohatý život její babička, vdova po známém pytlákovi.

Také té neděle, o níž chci vypravovat, se vypravila Červená Karkulka za babičkou a nesla jí zabijačku. Jitrnice, jelita, tlačenku a kdo ví, co ještě. Jenomže neuspěla.

"Kdepak, děvenko, zabijačku!", vypískla babička z peřin, "měla jsem žlučníkový záchvat a nejméně do neděle budu pít hořké bylinkové čaje! Tohle nechci ani vidět a za týden mi přines dietní suchary!"

No dobrá – ale co se zabijačkou? Červená Karkulka přemýšlela, komu ty dobroty udat, a posléze si vzpomněla na myslivce Kadrnožku. Ten si na těch lahůdkách určitě pochutná! Nepochutnal. Kadrnožka se sice mlsně podíval na košík, polkl sliny, ale pravil: "Milá zlatá, vlastně červená, podívej se na mne. Jsem jako sud a mám všechny rizikové faktory. Doktor vyhrožuje cukrovkou a infarktem. Tak jsem začal běhat po lese, ačkoliv rusalky, hejkalové i jiní pišišvoři se mohou potrhat smíchy. S vydatným jídlem jsem skončil. Držím redukční dietu a o zabijačku nesmím zavadit ani okem!"

Karkulka zesmutněla. "Přece to neponesu zpátky!", zafňukala. "Nedal by si alespoň vlk?"

"Ten má plnou hlavu soudu," informoval ji myslivec. "Někdo ho nařknul, že žere babičky, a on tvrdí, že to tak nenechá. Na žrádlo nemá ani pomyšlení… Ale počkej! Znáš tu zříceninu Staré Hrady?"

" Aby ne!", ušklíbla se Karkulka. "Je to kousek od Libáně."

"No vidíš!", pochválil ji Kadrnožka, "a v těch rozvalinách žije duch Buchala. Pořád něčím bouchá a dělá rámus. Kolikrát už mě napadlo, že to dělá z hladu!"

"Tak mu dáme najíst!", zaradovala se Karkulka. "Na naší zabijačce si tak pochutná, že bude na Starých Hradech ticho jako na hřbitově!"

A vykročili za Buchalou. Našli ho snadno, protože tloukl jedním kamenem o druhý. Byl to parádní randál. Ale o jídle nechtěl duch ani slyšet. "Nebouchám z hladu," popřel myslivcovu domněnku, "ale biju na poplach! Když jsem ještě nosil pozemské tělo, strašně jsem tenhle hrad miloval – a teď se dívám, jak se mi rozpadá před očima! Co mohu dělat jiného, než bouchat na poplach? Třeba si toho lidé všimnou a zase ho znovu postaví!"

"A když ho postaví," skočila mu do řeči Červená Karkulka, "to přestaneš bouchat?"

" Přestanu!", slíbil Buchala. "To si totiž pořídím parádní trumpetu a budu troubit, že to uslyší lidé až v Sobotce!

" To bude krása těšila se Karkulka, "škoda, že se toho asi nedožiju."

Měla pravdu. Nedožila se. A my navíc ani nevíme, kdo tenkrát snědl tu zabijačku. Snad by nám to mohl prozradit Buchala. Třeba za trumpetu, kterou teď už nutně potřebuje. Aby mohl splnit svůj slib!

Miloslav Švandrlík


Jak se starohradský kominík zúčastnil ptačího sněmu

Bylo, nebylo, je to už tak dávno, že to ani dědeček, ani babička nepamatují. Ale ve Starých Hradech se dodnes vypráví, že v sousední Libáni žila Markova kominická rodina. Zatímco maminka Marková pekla buchty a koláče, tak dobré, že se při vzpomínce na ně sbíhají sliny v puse dětí až v Sedlišti a ve Zlivi a v Psinicích a kdovíkde jinde, otec Marek a později jeho syn Jaroslav byli mistry řemesla odjakživa vzácného a váženého. V každé chalupě, ve statku, ve všech mlýnech co jich tu všude kolem, na potocích klapalo, ba i na zámku je rádi vítali, protože nosili štěstí a čistili komíny. Mnohým lidem tím zachránili i střechu nad hlavou, někdy i životy, protože v těch dobách byly chalupy většinou roubené ze dřeva, kryté šindelem nebo slaměnými došky, a když někde od vadného komínu začalo hořet a vál při tom vítr, přenesly se plameny na další stavení, a to pak i celé vesnice lehly popelem. Jaký tedy div, že si lidé vážili kominíků kteří oheň hlídali.

Když Jaroslav vyrostl a řádně se vyučil otcovu řemeslu, chodíval prohlížet a široko daleko vymetat po vsích komíny sám. Otec ho naučil všemu, co sám uměl, a navíc mu pověděl, co mu už dlouho leželo v hlavě:

"Až půjdeš na zámek, dávej pozor! Zdá se mi, že tam straší. Ne, nelekej se! Nemyslím, že by tam chodila bílá paní nebo že by se tam objevil kostlivec. Nic takového. Ale něco nezvyklého se tam přece jenom děje. Pod střechou cosi proletí, i nějaké zvuky jsem tam občas zaslechl. Ale nikdy jsem nikoho ani na půdách ani na sýpkách nepřistihl. Tobě se to třeba podaří!"

Jaroslav otce pozorně vyslechl, ale hlavu si tím příliš nelámal. Půdou či sýpkami přece mohl proletět netopýr, lidskému šepotu se mohl podobat vítr, protahující starými kamny. Měl jiné zájmy. Byl veselý, rád si zazpíval, líbil se mu kraj, v němž se narodil, líbily se mu staré, krásné stromy, dřevěné chalupy a pevně roubené stodoly kolem nich. Nevěděl nic o tom, že když se narodil, přišly k jeho kolébce tři sudičky. První mu předpověděla, že se ve zdraví dožije sta let, druhá mu přisoudila zálibu v historii a umění, třetí, že se dočká velké slávy. A Jaroslav už od mládí rád chodíval rozkvetlou krajinou, sbíral si barevné kamínky, a do sešitu, které nosil v kominické kašně, maloval všechny ty krásné dřevěné chalupy, kam chodil vymetat komíny. A protože se dostal na každou půdu, většinou plnou starých, odložených věcí, často v nich našel dávno zapomenuté obrázky malované na skle, umně vyřezanou dřevěnou stoličku, rámeček či poličku a mnoho jiných vzácných předmětů. Na půdách ovšem bývá šero, slunce tam nepřijde, jak je rok dlouhý, a tak po práci nejraději na chvíli usedl v oboře Jelence nebo jinde pod košatým stromem a naslouchal ptačímu zpěvu. Připadalo mu, jako by tomu štěbetání rozuměl. Jak by mohl tušit, že třetí sudička mu při jeho narození předpověděla nejen slávu, ale i schopnost rozumět ptačí řeči.

Lidé ho měli rádi. Obdivovali jeho umění malovat krásné komíny i celé chalupy a plůtky a vrata a stodůlky, nikdo ho přitom nerušil. A protože se při malování nemluví, často seděl sám a sám a dovedně kreslil, co se mu líbilo.

A pak se to jednou stalo. Právě když vešel do zešeřelého ticha velké zámecké sýpky, aby se tudy přes půdu dostal k největšímu ze starých komínů, zaslechl slabounký hlásek:

"Já ti říkal, Ferdíku, že sem nechodí nadarmo!"

"Pst, ať tě neuslyší! Vodník od třetího mlýna nám jednou u česílka na dobrou noc vyprávěl, že nám rozumí ten, komu to přisoudily sudičky. Možná, že právě on … často nás poslouchá v sadě… poleťme raději k nám!"

"Dobrá, ale zítra se tu sejdeme s ostatními. Platí?"

"Platí!"

Hlásky zmlkly, ozvalo se zatřepetání křidélek a Jaroslav zahlédl, jak se cosi přehnalo šerem zámecké sýpky. Opatrně vyhlédl vikýřem a stačil ještě postřehnout, jak se začernalo před Plíškovou chalupou a zmizelo to v otvoru, vyříznutém v lomenici.

Opatrně sešel ze zámecké sýpky do předhradí a velkými vraty vyšel mezi starohradské domky. Ty zajímavé lomenice místních chalup dobře znal. Však si leckterou z nich i namaloval. Často ho přitom napadlo, co vlastně znamenají ta různá znamení. V jedné lomenici bylo vyříznuto okénko ve tvaru hvězdy, v jiné mělo podobu kalichu, v další byl jen trojúhelník nebo kolečko, někde to byl panáček s rozpřaženýma rukama, jinde kříž nebo javorový list.

Ten den se už stmívalo, Jaroslav se vrátil domů. Ještě dlouho po večeři nemohl na lůžku usnout a přemítal o tom, co dnes zažil. Připomínal si i otcovo vyprávění. Pak se rozhodl, že zítra půjde v pravé poledne, kdy ptáci nelétají, na půdu starohradského zámku, ukryje se tam a vyčká, až se sletí ptačí družina, aby přišel na kloub jejich tajemství.

Druhý den dopoledne rychle vymetl několik komínů v Sedlišti, zaskočil i do Bobkova mlýna, ale když ho mlynářka zvala, aby se zdržel na oběd, vymluvil se, že ještě musí na zámek. Jen zmizel za lesem na druhé straně potoka, prohodila k mladší děvečce:

"To je divné, že kominík Jaroslav dnes tak pospíchá na Hrady. Co tam má ještě na práci? Zámek už je napůl v troskách, jedna zeď padá za druhou, už ani kaple prý dlouho nevydrží a pivovar je zavřený. Tak nač ten spěch?"

Jaroslav naštěstí tyhle mlynářčiny pochybovačné řeči neslyšel. Když babka Fraňková zvonila na zvoničce v Sedlišti poledne, prošel nikým nepovšimnut zámeckou branou a stejně nenápadně vystoupil po schodišti až na rozsáhlou půdu. Vikýřem sem dopadlo trochu světla, ale jinak tu panovalo šero. Jaroslav si v místech, kde včera zaslechl ptačí hlásky, postavil ke staré skříni pohodlné křeslo, obklopil je různým haraburdím, kterého tu bylo všude plno, a pak se pohodlně uvelebil. Bylo tu teplo, jak se slunce opíralo do tašek na střeše, ticho a klid. Hodinu, dvě mám čas. Trochu si zdřímnu, říkal si v duchu, beztak jsem celé dopoledne proběhal po komínech. Za chvíli už s kominickou brašnou na klíně spokojeně spal.

Ozval se tichý šepot. Slabounké zašustění křidélek a tenké hlásky:

"Vidíš, vidíš, nikdo tu není, ani kočka sem nepřijde, můžeme si klidně vyprávět", ozvalo se odněkud ze šera. "Jsme tu všichni?"

"Jsme, jsme", znělo z několika stran.

"Chybí Ferdík z Linhartovic chalupy se čtyřlístkem v lomenici."

"Kdoví, co s ním je! Včera tu byl. A slíbil, že přiletí!"

"Linhartovic děti mají od včerejška nové kotě. Přinesli je z Křešic od babičky. Mají ho na půdě, Ferdík se třeba bojí vylétnout…"

Ve vikýři cosi zašumělo, ozvaly se veselé hlásky:

"Ferdíku, konečně! Pojď, začínáme!"

"Však jsem myslil", zašveholil, že se nedostanu ven. Kotě Lízinka leželo v seně, musel jsem čekat až usne", vysvětloval.

"Tak, Ferdíku, pověz, co víš nového! Musíme se dnes rozhodnout, zda a kdy odletíme."

"Hastrman od třetího mlýna", zaštěbetal Ferdík jasným hláskem, "mi nedávno znovu vyprávěl, že od té doby co před sto lety umřel zámecký pán Ervín, všechno tu je jako prokleté. Neměl žádné děti, o nic se proto nestaral, zámecké zdi se pomalu rozpadaly. Celé panství po jeho smrti připadlo cizímu baronu Konrádu Ungrádu, ten však do šesti let taky umřel a oba jeho synové do pěti let po něm. A jejich sestra nakonec odešla do cizí země. Hastrman toho ví mnohem víc, parmatuje si kde co, ale pro nás je důležité, co mi svěřil nakonec: Že když se sešli vodníci od všech mlýnů ve starohradském okolí, rozhodli se, že odejdou někam jinam. A všichni – až na toho co mi to vyprávěl – už taky opravdu odešli. On nemohl, měl tam ještě několik dušiček pod hrníčky a nemohl to pobrat. Tady prý líp nebude, dokud na zámku ve Starých Hradech se znovu neozve dětský smích."

"Jak by se tu mohly smát děti", ozvalo se odněkud zpod vikýře, "když se má zámek bourat! Jsem pro, odleťme! Následujme hastrmany! "

"Ano, ano, odleťme, dokud je čas. Mlýny také ruší. Pak už by třeba bylo pozdě", dodal nějaký hlásek.

" U nás v lomenici s hvězdičkou budou mít taky novou kočku, prý je letos moc myší. Neměl bych ani kde bydlit…" přidal se vrabčák Pírko.

"Tak budeme hlasovat. Kdo je pro, abychom nejpozději koncem léta nadobro odtud odletěli? – Všichni?"

" Já ne!" ozvalo se znenadání.

" Kdo je proti? Z které jsi lomenice?"

"Ze Sedliště číslo dvacet čtyři."

"A proč nechceš odletět?"

"Kousek od nás, kde jsme bydlili s rodiči a bratrem, než ho sežrala Rejhova kočka, je na stráni pěkný domek a tam si v zahrádce denně hrají dvě holčičky. Často jsou s maminkou na Starých Hradech, To, co tady Ferdík z lomenice s čtyřlístkem říkal o vodníku z třetího mlýna, je už stará historie. Hastrmani myslí zpátky. Pamatují, co byla před sto lety, ale nevidí svět kolem sebe. Ať si jde za těmi, co už odešli, ale my bychom měli zůstat! Náš hospodář je zedník a právě včera večer vyprávěl na zápraží sousedům, že jen co zahází tu rýhu pro vodovod, půjde zase pomáhat opravovat zámek. A kdo jim bude při práci zpívat? A kdo bude zpívat těm holčičkám? A kdo těm školákům, kteří s panem učitelem odklízejí to staré kamení? A že tu na zámku bylo tisíc nových svateb, to hastrman Ferdíkovi taky neříkal! Nemohl, protože se nehne od své strouhy. Dřepí tam už celý věk. Myslí jenom na to, co, bylo a co už dávno není. Proč bychom odlétali? A kam? Kde je krásněji než tady ve Starých Hradech? Hastrman možná pamatuje bezdětného Ervína, ale já vidím zase ty dvě holčičky ze Sedliště a mnoho ostatních, vždyť jich je plná škola! Já nikam neodletím. Budu jim zpívat, i když pes Ťapka říká, že to žádný zpěv není a nemůže mi přijít na jméno, když cvrlikám za plotem, kam na mne nemůže. A vy byste měli zpívat taky!"

"Hurá!" ozvalo se pod zámeckou střechou. "Hurá!" Pryč s hastrmany, ať si jdou, my zůstaneme!!"

Byla už skoro tma, ovšem jen tady na sýpce. Venku se teprve slunce klonilo k západu za Mikoláškovou zahradou. Jásot malých zpěváčků byl tak hlasitý, že se i Jaroslav probudil ze svého snění ve starém zámeckém křesle. Když se udiveně rozhlížel, zaslechl už jen poslední šumění křídel u vikýře. To jak se šťastní zpěváčci a švitořiví vrabci rozlétali ke svým domovům. Ferdík k lomenici s čtyřlístkem, druhý do Sedliště k lomenici s obrázkem, a všichni ostatní ke svým hnízdečkům v širokém okolí, které vonělo jarem, květy a dětským smíchem.

Ivan Mikšovič


Pohádka pro pana učitele Holmana

Byl jednou jeden starý zámek. Ten byl opuštěný a sešlý a brzy se o něm říkalo, že by do něj stačilo šťouchnout prstem a sesypal by se jako domeček z karet.

Ještě na nás spadne, až půjdeme okolo", říkali jedni. "Vždyť je to ostuda naší obce!", reptali druzí. "K ničemu se už nehodí!" přitakávali třetí. "Zbourejme ho, zbavme se ho!" – na tom se shodli všichni. Vlastně téměř všichni.

"Ve velkých městech se zbytečné domy bourají tak, že se třaskavinou vyhodí do povětří. Koupíme si trochu toho třaskavého prášku, nasypeme do zámeckého sklepení a – bum! Bude po nesnázích." A všichni se radovali a těšili, jak tu ošemetnou věc vyřešili. Vlastně téměř všichni. Jak si to totiž povídali, nevšimli si, že opodál – ale tak blízko, že všechno slyšel – stál nějaký člověk. Nebyl to už žádný mladík, ale oči měl mladé. Možná, že to bylo tím, že žil celý život mezi dětmi. Byl to tamní učitel.

Jak se máte, pane učiteli?", zeptal se ho jeden z hloučku. " Ale – tak se dívám, jak je dnes krásně", povídal ten učitel a trochu přimhouřil oči před sluncem. "Poslyšte, vy, co jste se teď před chvílí domlouvali o zámku a třaskavině, dejte mi ty peníze, za které chcete koupit střelný prach!"

"Vy jste se zbláznil, učitelskej! Proč bychom vám dávali peníze, máme jich i tak málo!",

"Dejte mi ty peníze", stál na svém učitel, "a já za ně postavím zámek znovu. Byla by ho škoda."

" Je to blázen. Ale když se tak vytahuje, vyhovíme mu. Nedodrží-li však, co říká, zavřeme ho do obecní šatlavy, nemám pravdu, sousedé? A to bude mít za to, že dal mámu Frantovi pětku na pololetní vysvědčení", pomyslel si.

Tak dostal učitel peníze opravu zámku. Sezval všechny své přátele, ty malé, ty dospělé i ty starší, a pustili se do práce. Opravovali, stavěli, kutili, zdili, nahazovali, zařizovali. Neodpočinuli si celých dvacet let, až byl zámek krásný jako nikdy předtím. Malovali jej malíři, básníci o něm skládali básně, psalo se o něm v novinách. Lidé se sjížděli zblízka i zdaleka, aby se na něj mohl podívat na vlastní oči. V zámeckých komnatách si prohlíželi krásné obrazy a poslouchali stejně krásnou hudbu.

Kromě mnoha jiných komnat byla v zámku jedna, ve které se konaly svatby. A tak jednoho dne tam zase přijeli svatebčané. Přišli na nádvoří plné růží, poslouchali, jak bublá voda v kašně, a už se těšili, jak slavnostně vkročí do svatební síně. Jen ženich (byl to Franta, který kdysi dostal od pana učitele pětku na pololetní vysvědčení) s nevěstou Helenkou (která byla tehdy před dvaceti lety ještě v plenkách) stáli kousek dál a netvářili se zrovna vesele.

"Když já, Franto, pořád nevím, mám-li si tě doopravdy vzít za muže. Když mně pořád připadá, že ty jsi vlastně ňouma", povídala nevěsta a kroutila knoflíčkem, který měla u krku.

Kousek od nich stál učitel. "Tak to vidíte, pane učiteli", řekl sklesle Franta, ale pak zvedl hlavu: "Jak se pořád máte?"

Ale – tak se dívám, jak je dnes krásně", odpověděl učitel a trochu přimhouřil oči před sluncem. Pak se naklonil k Frantovi, něco mu pošeptal, podívali se na sebe a oba kývli hlavou.

Svatební hosté už zatím nedočkavě přešlapovali. Těšili se hlavně na hostinu. Kromě jiných specialit se měl podávat světoznámý guláš á la Madame Straque a obrovský oříškový dort upečený ve tvaru zámecké hladomorny. "Tak už pojďte!", volali. "My si chceme krásně zaplakat při svatebním obřadu a pak hurá do hodovní síně! "

Jenže ženich nebyl náhle k nalezení. "Pane učiteli, neviděl jste…?" "Ale vždyť on tady také není!" Svatební hosté hledali, svědkové hubovali, otcové ženicha a nevěsty se mračili, maminky plakaly. "Že ty jsi zase, holka nešťastná, tomu Frantovi něco řekla?! Že tys mu zase vyčítala, že je ňouma? Tak to vidíš, co jsi provedla. Bůhví, kde je Frantovi konec. A ta ostuda!" Nevěsta byla celá zaražená a bledá a kroutila všemi knoflíčky, které měla na svatebních šatech.

Zkrátka, Franta se už neobjevil a neobjevil se ani pan učitel. Marně je hledali. Nenašli je ani druhý den, ani za týden, ani za měsíc. Široko daleko se o tom povídalo, ale po nějakém čase, jak už to bývá, se na celou událost pozapomnělo. Jediná Helenka pořád ještě poplakávala a všude se vyptávala, nezahlédl-li někdo Frantu nebo pana učitele. Všichni jen vrtěli hlavou a krčili rameny. Jen jedna stará babka, co na blízkých lukách trhávala heřmánek, tvrdila, že občas slýchá hlasy, které se podobají hlasům obou zmizelých. Jako by si navzájem vyprávěli veselé historky a smáli se a jako by si někdy i zpívali. Jenže nevěděla, odkud ty zvuky vlastně přicházejí. "Babka je potrhlá, bůhví, co slyší", pomyslela si smutně Helenka, a šla raději domů.

Uplynul už celý rok od chvíle, kdy se měla konat nešťastná svatba. Na nádvoří zámku znovu kvetly růže. Tu najednou přiběhla babka celá udýchaná: "Lidi, kde jste kdo! Už je to tady! Zjevil se mi pan učitel! Na vlastní oči jsem ho viděla. Dal mi tenhle papír, řekl, abych jej připíchla na zámecká vrata, a zase zmizel, jako když se do země propadne."

A tak všichni četli, co bylo na papíru napsáno: PŘIJĎTE V NEDĚLI ODPOLEDNE K DUBU! NEZAPOMEŇTE VZÍT S SEBOU MUZIKANTY!

" K dubu? K jakému dubu?"

"Ale božíčku, ten pravý dub je tu přec jen jeden", řekla babka. "Stojí támhle naproti na kopci. Je to starý dub a vypráví se o něm, že v jeho koruně kdysi jeden zámecký pán dal udělat taneční parket. Pod dubem seděli muzikanti a hráli, na parketu mezi dubovým listím tančily páry a usmívaly se na sebe. K tomu místu byla tehdy také zbudována podzemní chodba, která vedla z hradního sklepení. Ta už je ale dávno zasypaná, jen dub na kopci pořád ještě stojí.

V neděli odpoledne se tedy všichni sešli u památného dubu, ačkoliv cesta k němu byla namáhavá a strmá.

Byla tam samozřejmě i Helenka. Rozpačitě postávali a rozhlíželi se, bude-li se něco dít. "Asi si z nás babka udělala dobrý den", říkali si. Vtom se najednou u jejich nohou rozhrnulo listí, zašustila tráva a ze země kousek od dubu se vyhrabal pan učitel a za ním Franta. Oba byli pěkně špinaví, Fnanta měl dokonce za uchem zaklesnutou žížalu, ale oběma svítily oči radostí.

"Tak vás, moji milí, zdravím po dlouhé době", povídal pan učitel. "Právě jsme s Frantou znovu prorazili podzemní chodbu, která vede z hradního sklepení až sem. Svatebčané, kteří přijdou na náš zámek, si sem teď mohou pohodlně jít zatancovat, i taneční zábavy se tu mohou pořádat. Teď přineste prkna, dorazíme ještě to pódium. Na muzikanty jste, jak vidím, nezapomněli."

Jak řekl, tak se také stalo. První, kdo si v koruně stromu zatancoval, byl Franta s rozzářenou Helenkou.

"Tak co, Helenko! Ňouma či neňouma?!"

"Neňouma, Fanoušku, a už se nezlob!", špitla Helenka a obrala Frantovi žížalu z ucha. "Teď už budeme mít opravdovskou svatbu."

Dole pod dubem stál učitel. "Jak jste to dokázali, pane učiteli?" "Jak se vám tam pod zemí vedlo?" "Jak se cítíte, pane učiteli?", ptali se všichni, jeden přes druhého.

"Ale – tak se dívám, jak je dnes krásně", povídal ten učitel a trochu přimhouřil oči před sluncem.

Maryna Krulichová


Lžíce pana Joukla

Na Staré Hrady vtáhli filmaři.

Zatímco štáb rozmisťoval svou techniku a sítí kabelů a lan měnil trasy, po nichž jezdila zednická kolečka, v soustavu pastí a nástrah, upřesňoval režisér panu učiteli Holmanovi ideový záměr: zdokumentovat znovuzrození starého hradu. Z vůle a dobrovolné práce občanů. Nechte své dobrovolníky pracovat, jako kdybychom tady nebyli, a my si záběry vybereme.

Vy jste nám tady scházeli, myslel si učitel. Díval se přitom na hodinky. Teď by se měl už objevit Joska s traktorem. Slíbili v JZD, že nám ho na půl dne půjčí.

"Pan učitel se laskavě postaví na nádvoří a shrne vlastními slovy historii rekonstrukce zámku."

" Pokud se neobjeví Joska s traktorem."

"Ježíšmarjá, soudruhu učiteli! Josků s traktorem je po světě habaděj, ale skutečnost, že z vůle občanů vstal z mrtvých starý hrad, má váhu zázraku!"

"No počkejte! Habaděj… Já vím jen o jednom, a toho zrovna dnes potřebuju. "

" Přijede podruhé."

" Jenže podruhé už třeba tašky nebudou. Samšiňák čeká Josku dnes. Škodové čekají na ty tašky."

Režisér kývl. Ano, jistě. Nějaké vazby musí být, i když člověk opravuje jen chalupu. Jenže to nemůže parádovat ve scénáři.

Učitel osvětlil zdejší vazby, aby si je filmaři nevykládali po pražsku: "I když jsme nakoupili přes deset tisíc starých kvalitních tašek bobrovek, na dlouhou a vysokou střechu gotické části hradu to nestačí. Uveřejnili jsme výzvu veřejnosti, kdyby někdo věděl o taškách. Ozval se sobotecký Samšiňák, že dává chalupě novou střechu a staré tašky že by dal. Sjednalo se to s Joskou na dnešek, kdy tam doktor Samšiňák je. Škodové nemůžou s prací zůstat stát. Lidi by dnes pokrývačům utrhali ruce." Historie rekonstrukce starého hradu stojí na prostých větách oznamovacích. V jejich prostotě je nezbytí života holého. Jak v Káni Galilejské: nemají vína. Jenže nám prorok víno z vody neudělá. Nanejvýš nám JZD půjčí Josku a traktor.

Filmaři zašifrovaÍi půjčeného Josku, mecenáše Samšiňáka i pokrývače Škody pod obecnou větu "probíhá oprava nejstarší gotické části objektu" a zadrželi Josku s traktorem v bráně, aby mohli s panem učitelem Holmanem natočit věty specifické, jaké by scénárista těžko dával dohromady: dokončeno bednění druhého patra gotiky, takže se mohla položit a svázat armatura – betonování stropu – na strop lepenka – lepenka do asfaltu – nevíte o někom, kdo by pořezal dříví na vazbu?

Uděláme rauchpauzu.

Ano, stavitelé hradu taky udělali v gotice pauzu, a to když bylo potřeba opravit konírnu. Rušil se depozitář Památníku písemnictví ve Vinařicích a někam se muselo složit třiapůl tisíce krabic lejster. Pak se zas stavitelé mohli vrátit do gotiky.

I filmařům se v gotice zalíbilo.

"V gotice nechal pan Joukl kolena," řekl učitel. "Revma jsou zednická nemoc a gotické hradní sklepení…"

Filmařům se však spíš než sklepení zalíbila do obrazu gotická okna.

"Okna nám dala taky zabrat," kývl učitel. "Celé ostění se muselo modelovat.

"A nemohl by se nám pan Joukl postavit do gotického okna, jako že modeluje ostění?"

Jenže zednický mistr Joukl čistil právě na nádvoří zeď, aby se mohlo začít se spárováním.

"Pane Joukl, hééj!"

Filmaři situovali hrdinu práce do gotického okna.

"Pořád člověkem někam šíbujou. Teď nevzpomenu, kde jsem nechal lžici!"

" Podejte někdo panu Jouklovi lžici!"

" Já chci tu svou. "

Všechno dění se zastavilo o lžici, kterou pan Joukl někde ztratil.

Doperkvantic," řekl režisér.

"Neměli jsme do začátku nic než právě tu Jouklovu zednickou lžici," připomenul učitel.

A co vlastně tenkrát měli, když se ve Starých Hradech rozhodli nevydat svůj hrad demolici, ale postavit jej znovu? V novinách jim přisoudili budovatelské nadšení. Ale nejspíš to byla krůpějka stesku po siluetě hradu, kdyby se z obrazu jejich domova vytratila. Oko si na ni zvyklo, srdce ji přijalo. Silueta hradu kdysi Arnošta z Pardubic vrůstala tu řetězem generací lidem do paměti.

"Kolikrát jsem maloval naši krajinu, vždycky na mne odněkud hleděl náš hrad," řekl učitel.

"Těžko jeden odvyká," potvrdil zedník Joukl. "I když ji položím, porád ji cejtím v ruce." Myslel tím svou zednickou lžici. "Až jednou leta řeknou dost, jakpak se my dva rozloučíme? "

Tak se ty soukromé krůpějky stesku slily dohromady a starý hrad dostal své budovatele: malíře – krajináře, který se tu z dopuštění osudu učitelem i předsedou MNV, a partu dědků, kterým by se doma stýskalo po práci. Prvním vkladem do jejich společného velkolepého podniku byla právě Jouklova zednická lžice.

"Začalo to u Jouklovy lžice," potvrdil učitel.

"Začalo to hospodou," doplnili dědci. "Protože začít se musí odtamtud, co ponese krejcary. Aby pak bylo na matryjál. Všecko jsme měli buď na dluh, nebo půjčený, krom Jouklovy lžice. Ta byla jeho."

Hospoda. Pak svatební síň, svatby na hradě a svatební hostiny v hradní hospodě. Kdo už sem přišel, ať má na co se pokoukat. Přibyla výstavní síň – můžete vybrat i svatební dar. Ambice budovatelů stoupaly, per aspera ad astra, až mohl starý hrad nabídnout azyl pozůstalostem básníků. Tedy tomu, co tu po sobě člověk nechá ne tak ze světské slávy, spíš ze své člověčiny: rukopisy, dopisy láskám i neláskám, přátelům i protivníkům, nedopsané či nevydané knížky. Každá z řady truhliček, uložených v hořejších patrech hradu, je kasička na slzy, které svět neuzří, leda literární badatelé. Neboť svět si žádá vidět své básníky stylizované pro portrét v učebnici asi tak jako stylizovali filmaři pana Joukla do gotického okna.

"Sakra, tak už mu někdo najděte tu jeho lžici."

Než najdou lžici pana Joukla, hledali filmaři náhradní program. Což zatím improvizovat, jak se stěhovalo oněch – kolik že? – oněch třiapůl tisíce krabic. Studentská brigádo, nastoupit, každý do rukou jednu truhličku s člověčinou básníka –

– a tady se od příběhu rekonstrukce hradu odštěpil minipříběh studenta, nesoucího truhličku básníkovy člověčiny. Ten student vykročil drobátko přes okraj své role statisty a řekl pozůstalosti v krabici: "Proč jsi toho v životě tolik načmáral, chlape bídná? Víš, kolik pro tvou psací mánii padlo kulí?!"

Kamera filmařů snímala štítky se jmény slavných, jejichž pozůstalost spočinula v té a v té krabici, roztříděna a osignována pílí archiváře, a studentu přišlo pojednou těch všech tady spících jaksi i líto. Asi je blbý, mít vnitřního života na půl stovky škatulí a čumět na žáky po všechna pokolení jen jako ustálenej učebnicovej make-up. Než však mohl s obsahem krabice, jež mu byla svěřena, navázat hlubší spojení, smýkla jím učitelská paže: "Peterka! N ovšem, kdo jiný než Peterka okouní, prodlévá bez potřeby a bez příkazu a zdržuje provoz! Jste žádáni do pracovny Jaroslava Vrchlického jako dav naslouchající výkladu archivářovu. Pospěš připojit se ke skupině!" Student Peterka tedy pospíšil ke své skupině hrát dav do pracovny Vrchlického, a tam to na něj opět sedlo. Touha vysvobodit básníka ze zakletí učebnicové normy pro klasiky.

Jaký byl asi kníže českých básníků?

Především pilný, Peterko. Jako student se jistě věnoval studiu jazyků s větší bedlivostí než je v krajině 4. B zvykem. Shakespeara má v angličtině, Sienkiewicze v polštině, Calderona ve španělštině, bibli v holandštině, pracovna obložena regály s knihami ve všech jazycích kulturního světa. Asi je blbý mít tolik knih, až je nikdo nechce zdědit. Peterku napadly básníkovy verše:

Když luny hasne bílý pruh,
aostává křídla lidský duch…

… jestli se sem za svitu luny básník vracívá, aby usedl za svůj stůl, vždy mu musí být líto, že se to tolikrát stěhovalo. Že nebýt lžice pana Joukla, neměl by národ pro pracovnu knížete svých básníků doposud důstojné poslední spočinutí…

Podle profesorského stejnokroje, který se tady u psacího stolu sesul v náznak člověka, nebyl Vrchlický tělesně velikán. Jak asi v tomhle kabátci zkoušel a kolik jich vyrazil od zkoušky? Student Peterka zapátral, jestli tu na stole neleží doposud profesorský notes. Neškodilo by prokázat kolegům studentům službu a opravit jim – třeba už posmrtně – známku v notesu. Ale na stole ležela jen alba v sametu a safiánu. Peterka, kryt davem, jedno z nich pootevřel. Slovutnému Mistru, knížeti básníků, mnoho titulů, předlouhé dedikace a krasopisné vlastnoruční podpisy píseckých paní a dívek. Páni, ten měl koček! A studentu se zdálo, že ze sametu onoho alba se linou básníkovy verše:

Kdes nejmíň čekat moh,
ti přítel podá prst,
u cesty Amor hoch
ti podá růží hrst…

"Peterka, pohyb, pohyb! Jste žádáni jako dav pro scénu brigádnického odklízení nežádoucích prvků v hradním okolí!"

Šel tedy s davem odklízet trní a hloží. Z odbočky svého minipříběhu se vracel do hlavní linie příběhu o filmování rekonstrukce hradu. Provázela jej při tom představa básníkova smutku: Škoda, Peterko, že už odcházíš. S vybalením a instalací pracovny svitla mi jakás naděje na nezapomnění.

O věčnu sníme, okamžiku dětí,
a nejsme víc než ptáci, jež kol letí,
než zvadlý list, ve jiných hnaný změti…

Verš dozníval, smutek se vytrácel a básník se vracel do podoby klasika, aby v ní ustrnul pro další studentská pokolení.

V hlavním řečišti příběhu se zatím mnoho neudálo. Pan Joukl opustil své stanoviště v gotickém okně. Neměl svou lžici, dal se na kouření.

"Teď by měla přinést paní Straková fazolový salát," řekl pan učitel Holman režisérovi. "Když klouzaly věci do beznaděje, přišla paní Straková se salátem." Neboť i budování hradu má svou člověčinu. Když pro vás někdo z vlastní víry ve vaši dobrou věc ustrojí salátovou mísu, nemůžete říct: já se na to dneska už vykašlu. Já se na to tady vůbec vykašlu…

" Fazolový salát jako tmel hradu –" režisér potřásal hlavou." "Točíme dokument, soudruhu učiteli."

Učitel chtěl říci, že salát paní Strakové koloval co posel dobrých zpráv. Ochutnávali a chválili kováři ze Zelenecké Lhoty i ze Sedliště, truhláři Trnka a Vitákové, otec a syn, bratři Macounové, Plíšek, Slavík, Joukl, Mikolášek… Jenže filmaři točí dokument. Je třeba vybrat věty i záběry důstojné, prověřené, osvědčené. Hrad kdysi Arnošta z Pardubic a jeho stavitelé přecházeli do norem pro klasiky budovatelského úsilí.

Peterko, běž hledat lžici pana Joukla, nešaškuj a neruš.

Student Peterka rád opustil linii hlavního toku a odštěpil se na postranní kolej. Udělal se pro sebe v pracovně Vrchlického, kterou za onoho filmového zmetení jazyků opomněli zamknout. Tam vytáhl z pod bundy svou školní učebnici s portréty klasiků, nůžky, lepidlo a za silného jiškření v hlavě, jež jej pohánělo mezi školní výtržníky, vyráběl pod patronátem knížete českých básníků koláže.

Když pak:
luny hasl bílý pruh
a křídla dostal lidský duch,
by kraj známý pozdravil
a na místech milých se zastavil,
stanul na prahu pracovny světlý stín Elišky Krásnohorské: Drahý Mistře – oni Vám zase ublížili?"

Kroj univerzitního profesora se vskutku zachvíval jakoby vzrušením: "Drahá přítelkyně, pojďte se podívat. Pojďte se po letech mlčení od srdce zasmát. I sám Alois Jirásek se směje, pohleďte!" Ve školní učebnici, již student – výtržník přitovaryšil mezi sametová alba, se smál důstojný Mistr Alois Jirásek zářivým chrupem Helenky Vondráčkové.

Básnířka sepjala ruce: "Jaké lotrovství!" "Jaképak lotrovství," řekl básník. "Ten lotras nám jen vrátil právo na lidský smích. Vždyť on nás, ten lump všech lumpů, vysvobodil ze zajetí schematu na klasika. Či vypadá ctihodný kmet Jan Neruda v klobouku poslankyně Vikové-Kunětické jako klasik?"

Básnířka prohlížela ten klobouk na Nerudově hlavě. "Ne, drahý Mistře. V tom by naše první poslankyně nešla pronést svou řeč do parlamentu." Odsoudila nevkusný kýč krasocitem Ženského výrobního spolku. "Kde to ten nezbedník vzal?"

Ve světle luny stanul na prahu básníkovy pracovny pootavský slavík: "Přátelé, ten lotras odcizil v mé pozůstalosti exemplář z mé kolekce tchyní." Sáhl po Peterkově koláži. "Ba, to je ten klobouk ze sbírky mých pohlednic! Honím se za motivem tchýně na pohlednici po celém Rakousku-Uhersku. Ale já ti ukážu, uličníku!" Třímal v ruce lžici pana Joukla. "Měl příkaz hledat tuto lžici. Leč nenajde. Nikoho nenapadne hledat lžici pana Joukla ve vitrině archeologických nálezů muzea na Starých Hradech! A kdyby, bude to na Peterku!"

"Lžice pana Joukla," pokračoval kníže básníků. "Zní to stejně důstojně jako meč pana Jiříka z Pruskova. Verš Smila Flašky z Pardubic. Provázela ho důstojně životem. Ulož ji, pootavský slavíče, na čestné místo do vitríny." A doprovodil mizení zasloužilé lžice veršem, neboť jeho nářadím bylo pero a tovarem verš:

Sluší tvé dlani mozol, vráska skráním…

Básnířka znala tu báseň. Po ženském rozumu ji vrátila o pár slok nazpátek a zaprosila veršem za starého Joukla:

" Zdaž můžeš v klínu ruce zkřížit

a klidně vidět noc se blížit?

Ne, Mistře. Ať položí pan Heyduk lžici, kde ji vzal. Bez ní by byl pan Joukl moc a moc smutnej, přátelé. "

Bílý luny pruh se posunul k rozhraní, za nímž zhasne a zavře vrátka do komůrky snů, touhy a básní. Neboť co jiného je báseň než vtělení básníkovy touhy. Je čas, aby se básníci vrátili, kam patří podle signatury na truhličce.

Poslední paprsek luny se zastavil o Peterkovu vylepšenou učebnici. Kam tohle patří? Za bílého dne mezi průšvihy. Pod patronátem luny však mezi básně, neboť i počin výtržníka je výrazem touhy, aby byly věci jinak. Poslední paprsek luny milosrdně počkal, až rukáv profesorského kabátce přemístí výtržníkův sen ze stolu do regálu, aby jej přijal v zástup knih, v množinu trezoru na sny.

" Tady Peterkovu učebnici nikdo neodhalí," řekl kníže básníků, "protože –"

Poslední paprsek luny zmizel za rozhraním a věta už nedozněla. Dovětek o pracovnách básníků, do nichž se za hřbety knih stejně dnes nikdo nepodívá, patřil už realitě bílého dne.

V tom bílém dni dotočili filmaři dokument o budování hradu. Jen nedopatřením se stalo, že kamera vzala do obrazu i vitrínu se lžicí pana Joukla, umístěnou mezi archeologickými nálezy. Nedopatření je v rovině bílého dne přípustné a možné. Stejně tak jako důtka studentu Peterkovi za nemístné šaškování s pracovním nářadím pracujících.

Marie Kubátová


2. část


Menu