Seznam poslanců MNV Libáň

Bačanová Jaruška	1948	Libáň 503
Bernkopf Josef	1920	Libáň 36
Bubela Pavel	1953	Libáň 384
Čapek Antonín	1952	Libáň 519
Čuban Jiří	1948	Libáň 523
Hakenová Zdeňka	1949	Libáň 509
Hlavatá Jana	1944	Libáň 507
Holman Jaroslav	1939	Libáň 158
Horák Josef	1950	Libáň 526
Hrych František	1944	Libáň 25
Ježek Vladimír	1952	Libáň 508
Kazda František	1922	Libáň 35
Kirschlágnerová Marie	1950	Libáň 341
Knížek Vratislav	1953	Psinice 85
Kořenář Josef	1950	Libáň 306
Kořínek Jan	1945	Libáň 178
Kořínek Josef	1935	Křešice 61
Linhart Jaroslav	1957	Sedliště 36
ing. Másnica Ladislav	1930	Staré Hrady 18
Mazáček Zdeněk	1945	Libáň 385
Mikule Josef	1939	Libáň 211
Páv Otakar	1928	Zliv 3
Pavlíčková Jarmila	1920	Libáň 160
Plodková Dana	1952	Libáň 263
ing. Průša Josef	1949	Libáň 503
Římal Jaroslav	1951	Libáň 485
Sita Stanislav	1943	Libáň 433
Sitová Alena	1931	Libáň 452
Stránský Josef	1940	Libáň 68
Škodová Irena	1939	Libáň 371
Špína Jan	1915	Libáň 34
Švecová Jaroslava	1934	Libáň 315
Švorc Alois	1931	Libáň 222
Tobořík Ladislav	1935	Sedliště 7
Vaníčková Jiřina	1946	Libáň 390
Voborník Jaroslav	1946	Psinice 23
Vonka Josef	1924	Libáň 404
Vraštil Slavomír	1945	Libáň 506
Zadina Josef	1950	Libáň 306
Zajíček Jaromír	1937	Kozodírky 2

Na dostavbě gotické části zámku se počalo pracovat letos až v měsíci květnu, kdy se vyřešily organizační potíže. Zpoždění již těžko doženeme - bylo v úmyslu položit betonové stropy po celé ploše, ale to se již nepovede, zázraky neumíme. Do 7. září byly vyzděny všechny příčky ve 2. patře a o den později se začalo s bedněním pod beton stropů na polovině plochy. Zde musím upřímně poděkovat každodenním pracovníkům Janu Trnkovi, Josefu Svobodovi a Jaroslavu Plíškovi, protože zdít čtyřmetrové příčky, stavět si i bourat lešení k nim, to jsou opravdu poctivé výkony. Římsy jsem hotovil s několika málo brigádníky z řad mládeže o prázdninách, tím byly dokončeny přes metr široké obvodové zdi.

Vydatně nám přispěla i třicetičlenná trampská brigáda 1. a 2. srpna, kdy nám tito mladí lidé zdarma vynesli tuny železných prutů ke stavbě, vytahali tisíce cihel a stovky betonových desek do 2. patra, opravili opěrnou zeď pod zámkem i u restaurace atd.

Byl také postaven zásluhou J. Trnky, Jar. Čubana a Fr. Svobody nový výtah, který umožní vyvážení materiálu až na strop 2. patra.

Je nás trochu málo na práci na tak velikém objektu, kde jde nyní již nejen o stavbu, ale i o údržbu. Vždyť i záhony s okrasnými dřevinami a stovkami růží potřebují neustálou péči. Jde také o čistotu a pořádek kolem celého objektu i v zámku samém - a čím více stavby přibývá, vzniká neodbytná otázka, kdo to má a bude všechno dělat. Stavební skupinka to již těžko všechno zvládne.

Je tu obstarávání materiálu - cihly i ostatní materiál jsme si museli sami naložit, přivézt i složit - a věru nebylo třeba těch cihel málo, ale mnoho tisíc.

Je proto mou povinností poděkovat znovu všem, kteří se na práci podílejí, zvláště pak stálým pracovníkům, kteří za každého počasí budují.

Vladimír Holman

Letošní kulturní léto

Je tomu tak i letos. O počátku výstavní sezóny jsme již informovali, dnes se zmíníme o akcích letního období. 27. června jsme ukončili krásnou výstavu grafiky akad. malíře Vladimíra Kopeckého, jíž se obdivovalo přes 600 návštěvníků. A hned 28. června se na zámku shromáždilo více než sto ctitelů umění akademického malíře Vladimíra Komárka ze Semil. Jeho něžné lyrické obrazy přiblížil účastníkům Václav Heřman a Mistr sám pak pohovořil o dílech svého přítele sochaře Františka Pavlů, jehož plastiky výstavu doplňovaly. Do 29. srpna si expozici prohlédlo přes 1400 diváků.

Zároveň s touto výstavou měli návštěvníci zámku možnost zhlédnout práce mistra kováře Jaroslava Čubana ze Zelenecké Lhoty, umístěné ve 2. patře zámku. S jeho uměleckým řemeslem jsme seznámili čtenáře již v minulém čísle; zbývá tedy jen dodat, že hodně zájemců přijíždělo na Staré Hrady pouze s cílem vidět tuto výstavu a že skutečně stála za zhlédnutí.

30. srpna byla otevřena výstava obrazů a kreseb Antonína Chmelíka z Prahy. Na jejím zahájení promluvil k 75 hostům ing. Antonín Otmar, který přiblížil přítomným kouzlo lidových staveb Podkrkonoší a Českého ráje, zmínil se i o stavbách Libáňska a jejich uměleckém zachycení panem Jaroslavem Markem a zdůraznil nesmírné zásluhy skromného vystavujícího umělce o uchování jejich mizející krásy. Vernisáže se zúčastnil i spisovatel Miroslav Ivanov s chotí, akad. malíř Josef Kábrt a další významní hosté. Výstava potrvá do 26. září.

Vernisáže výstav bývají již tradičně spojovány s kulturním odpolednem. Dvakrát jsme při nich mohli obdivovat recitační umění Hany Kofránkové. Poprvé spolu s Jánem Fišarem četli 28. června ukázky z díla Karla Čapka a Fráni Šrámka při hodnotné přednášce prof. Aleše Fetterse o přátelství těchto umělců; podruhé přednesla 30. srpna za doprovodu kytaristy Vadima Petrova premiéru svého nastudování Jeffersova Hřebce grošáka. Na červnovém pořadu jsme přivítali mnoho účastníků Šrámkovy Sobotky, básníka Jindřicha Hilčra s chotí, malíře Jaroslava Uiberlaye, keramičku Evu Tesařovou, redaktory Vladimíra Mikoláška a Otu Nutze, sklářské výtvarníky Naďu a Ladislava Tichovské, atd.

Kulturní akce letošního léta doplnil 8. srpna rodinný koncert členů muzikantského rodu Kůželů ze Sedliště. Bylo to vyvrcholení letošní koncertní sezóny, však 120 návštěvníků koncertní sál dlouho nepamatuje. Rodnému kraji se představili sólista Moravské filharmonie z Olomouce Jan Kůžel (klarinet, saxofon), profesor LŠU Pardubice Oldřich Kůžel (pozoun) a jeho děti Eva Silberová-Kůželová (klavír) a Radek Kůžel (tuba). Spolu s nimi vystoupili jako hosté prof. Eva Dostálová, flétnistka souboru Musica lyrica, a prof. Jiří Pašek klavírista z královéhradecké pedagogické fakulty. Náročný program tvořily skladby C. Debussyho, G. Ch. Wegenseila, F. Lista, C. M. von Webera a A. Jarzebskiho. Všichni umělci uskutečnili své vystoupení zdarma jako kulturní brigádu a jako svůj příspěvek bohatému kulturnímu životu na zámku. Nadšeným posluchačům můžeme s radostí sdělit, že umělci chtějí v příštím roce své vystoupení opakovat a uspořádat další zámecký koncert s novým programem.

Kulturní léto na Starých Hradech bylo tedy letos opět bohaté a jistě přispělo k propagaci a dobré kulturní pověsti zámku.

L. K.

O Vladimíru Silovském

Silovský na Akademii výtvarných umění v Praze patřil k předním a nejnadanějším žákům Švabinského grafické speciální školy. Pobyl tam sice jen tři roky, od roku 1914 do roku 1917, ale plně toho času využil. Už tehdy se vyznačoval nejen velkým nadáním výtvarným, ale i pracovní soustředěností. Tato vlastnost jej charakterizovala po celý život. Tak jako jeho učitel nikdy ve své práci nespoléhal na náhodu a všechny výtvarné problémy domýšlel až do definitivního tvaru řešení.

Léta brzy po první světové válce znamenala i v české grafice dobu prohloubeného zájmu o společenské problémy, zejména o život lidí nejvíce postižených bídou. I Vladimír Silovský se na čas přiklonil k tzv. grafice sociální. Dokládají to jeho listy z Ostravy na motivy práce v tamnějším těžkém průmyslu i některé dřevoryty z Paříže, např. pohledy do tržnice nebo nálada z nádražní čekárny. Pochmurnost těchto listů tíží ještě i dnes.

Bylo proto zákonité, že z ostravské krajiny, plné čmoudu a v noci ohnivých záblesků, Silovský utíkal do krajiny prosluněné a tonoucí v živé zeleni. Příroda na Třeboňsku nebo v Povltaví, to pro něho byla pravá krásná česká příroda. A to také zvýšilo jeho zájem o architekturu, který si přinesl z doby, kdy na počátku studií se tomuto vědeckému oboru i několik měsíců věnoval. Proto už jako zralý umělec vytvořil několik listů s pohledy na česká města a historické stavební památky. I starohradský zámek mu byl vděčným motivem.

A od svého učitele si nesl životem i chuť dělat podobizny kulturních osobností. Z nich si připomeňme aspoň portréty profesora dr. Alberta Pražáka a jeho druha z profesorského sboru na Akademii V. V. Štecha.

Švabinský měl k Silovskému vždy poměr velmi kladný, a proto on to byl, kdo jej navrhl na jmenování profesorem grafiky na Akademii, jejímž byl Silovský několik let i rektorem.

Škoda, že letošní významné výročí umělcovo proběhlo v jeho rodném městě bez ohlasu. A tak by bylo dobře, aby se alespoň brzy podařilo v gotické části zámku ve Starých Hradech instalovat podle přání umělcovy choti její dar, obsáhlý soubor Silovského grafických listů.

Dr. Ludvík Páleníček

Setkání po letech

Po 45 letech, tedy jako šedesátiletých, se nás sešlo přes čtyřicet a někteří jsme se i těžko poznávali. Po prohlídce školy zasedli jsme znovu do lavic, abychom zavzpomínali na léta dávno minulá.

Se zvláštní radostí jsme uvítali mezi sebou paní ředitelku Havlovou, která spolu s námi vzpomněla všech etap rozvoje školy a své bohaté činnosti jako předsedkyně MNV v Libáni. Velmi pozorně jsme vyslechli zvláště zprávy o životě tehdejších členů učitelského sboru. Minutou ticha jsme uctili památku 11 kamarádů - školáků, kteří se našeho setkání nedožili.

Po rozloučení se školou jsme se všichni odebrali do blízkých Starých Hradů. Po seznámení s historií zámku, prohlídce svatební obřadní síně, přístupných prostor a hlavně výstavky umělecké kovářské práce našeho spolužáka Jardy Čubana jsme společně hodnotili to velké nadšení a obrovský kus práce, vykonaný na troskách Starých Hradů. Všem těm, kteří se o ten zázrak zasloužili, patří dík nás všech.

Po prohlídce zámku byla společná večeře a družná zábava na sále ve Starých Hradech při hudbě pana Klára.

Setkání nám všem bylo velmi milé. Poděkování za jeho zorganizování patří naší bývalé spolužačce paní Helence Horáčkové-Linhartové.

Končím s přáním hodně zdraví všem - a již se všichni těšíme na příští setkání, které bychom chtěli uskutečnil za dva roky.

Václav Římal, Jablonec n/N.

Jak se na zámku filmovalo …

Navíc bylo přáním filmařů, aby se také natočily živé záběry jako prohlídka zámku turisty a zámecký koncert. I to vše se podařilo díky pochopení místních občanů a mládeže z Libáně, Starých Hradů a Sedliště zajistit a na výzvu v místním rozhlase jich přišlo dost dopoledne i večer 14. července. Také koncertní umělce se podařilo narychlo najít, a tak se starohradskému publiku poprvé představil výborný houslista MUDr. Ivan Hejduk z Jičína doprovázený klavíristkou prof. Marií Chladovou. Filmový štáb ještě jednou děkuje touto cestou umělcům i obecenstvu za jejich pochopení i pomoc.

Práce filmového štábu byla obtížná, neboť museli doslova lovit chvilky mezi častým deštěm, aby stihli natočit všechny potřebné záběry. Definitivní výsledek jejich práce uvidíme v kinech celé republiky od září tohoto roku jako monotématický filmový týdeník č. 37, který bude celý věnovaný Starým Hradům. Můžeme vám tedy pouze doporučit: choďte do kina, aby vám tento zajímavý dokument neutekl.

K. B.

Pak jsem zašel k habru. K obru keřovitého vzrůstu, jehož každá větev je vlastně samostatným stromem. Jeho bizarní vzrůst je i mezi stromy ojedinělý. Pod ním bývala lokalita lilií zlatohlavých. Na nevelkém prostoru v době květu jich tu zářily desítky. Výsadba jehličnanů jim však neprospěla. Škoda.

U borovičky, dominanty Libáňska, jsem postál nejdéle. V uctivé pokoře nepatrnosti člověka vůči tomuto gigantickému stromu jsem tajil dech. Odhaduji, kolik je mu asi let a co všecko tento kolos za ta staletí svého bytí prožil a čeho byl svědkem. A kousek dál nádherně rostlá lípa, jejíž hmotnost a rozloha včetně věku vzbuzují také obdiv. Stojí zde spolu s borovičkou na staré polní cestě z Libáně do Bystřice jako dva opuštění vojáci. Ale je dobře, že tam stojí a už vůbec nejsou opuštěni. A nám lidem přinášejí radost a snad i trochu toho smutku, že nám není dopřáno dožít se alespoň zlomku jejich věku.

Poslední zastávku na své toulce přírodou jsem udělal u kaštanů pod Pavilonem. Je odtud pěkný pohled na starohradský zámek. Nedávno ještě zřícenina a nyní krásný objekt plný památek a života. Doklad nezměrného a uvědomělého pracovního úsilí lidu libáňského kraje. V jeho zdech probíhá nebývalý rozvoj kulturnosti celé libáňské oblasti. Všichni jsme na něj pyšní. Zpáteční cesta k domovu byla radostná i smutná zároveň. Radostná z těch krásných prožitků ve zdejší přírodě a smutná z myšlenky, zda zůstane i nadále zachována. Aby se z nádherných stromů, květin, zpěvu ptactva a čistého vzduchu mohli radovat i ti, co přijdou po nás.

Jan Kůžel

Vzpomínka

Jednou k nám přišel muž, jehož děda srdečně vítal. Dlouho si povídali, až děda sedl k harmoniu, muž vyndal z pouzdra housle a hráli. Vklouzla jsem do pokoje, sedla si do koutka pohovky a poslouchala. Hudbu a zpěv jsem milovala a ráda zpívala. Často u nás byly zkoušky kapely, ale takovou hudbu jsem ještě neslyšela. Podlehla jsem kouzlu mistrně ovládaného nástroje i skladby. Píseň z houslí tryskala jako tekoucí potůček mezi rozkvetlými loukami, až měkce, něžně přešla v ukolébavku "Hajej můj andílku!", kterou jsem hned začala zpívat. Děda mi pohrozil, takže jsem umlkla a píseň zněla opět jemně, smutně, jako by zpívala o velkém bolu. Znovu se píseň rozjásala, v bujné melodii zavýskla v divoké radosti ze života, v tanečním rytmu hopsala nespoutaným veselím. Rázem ale opět přešla ve vážné tóny pohřebního pochodu a já jsem z ní slyšela odměřené kroky nesoucí rakev. Srdce se mi svíralo smutkem, který jsem musela vyplakat. Ještě zazněla píseň "Kde domov můj" - a houslista zmlkl. Udivenými očima jsem viděla, že děda, který už jen poslouchal, vstal, obejmul muže, po tváři mu tekly slzy a dojetím nemohl ani mluvit. Dlouho mu tiskl ruce a šel ho vyprovodit před dům. Když se vrátil, seděla jsem ještě na pohovce a plakala. Pohladil mne, utřel slzy a řekl: "Slyšela jsi hrát velkého umělce, nezapomeň na to!" Nezapomněla jsem, ale bylo mi 8 let a kouzlo dětství zatlačilo hluboký dojem, který jsem pochopila později. Snad mi děda řekl jméno umělce, ale zapomněla jsem ho. Později když bych byla měla ráda ledacos vysvětleno, nebylo už koho se ptát. Děda zemřel, když mi bylo 10 let - náhle v kostele na kůru roku 1914, a tak umělec mi zůstal neznám. Škoda, že v rodině nebylo nikoho, kdo by dědovu činnost převzal nebo alespoň zachytil, a tak se ve víru času a dění ztratila. Možná, že ještě dnes zní leckde jeho píseň a její autor není znám, ale mám radost, že svým způsobem obohatil českou hudbu. Tímto mu vzdávám vděčnou vzpomínku a díky!

Marie Mrákotová

Starohradské ochotnické divadlo

Bratr paní Podhajské Jan Poláček píše: "Již jako šestiletý kluk jsem obdržel svou první roli. Bylo to v pohádce Sůl nad zlato, kdež jsem tenkrát hrál trpaslíka, který ozbrojen plechovou sekerou tepal solnou skálu. Těchto pohádek bylo více, pokud se pamatuji Zlatý pták, Krakonoš, Krakonošova medicína, Zlatý kolovrat a ještě mnohé jiné. Moje matka byla velice přísná a nestrpěla "odzpívání" role. Mimika musela být také perfektní a velmi často nás při zkouškách vracela, dokud jí to alespoň trochu nebylo po chuti. Na tehdejší dobu to byla skutečně práce cílevědomá, aby se naši lidé na veřejnosti trochu "pohnout" a projevit uměli. Byla to tehdy pro naši vesničku potřebná věc. Potom rodiče pomohli zorganizovat "Spolek divadelních ochotníků ve Starých Hradech". Přišla otázka, kde vzít jeviště. Tenkrát ho otec koupil v Ličně na vlastní náklad. Poněvadž sám také neměl na růžích ustláno - měl zadluženou chalupu, později mu to divadelní spolek splatil.

Pokud se pamatuji, byli nejvýznamnějšími herci pan Trnka, místní truhlář a Jenda Joukl, výborný komik, jemuž jeho úsměvná povaha získávala sympatie i jako herci. Byl hercem, jemuž divadlo bylo vrozené, stačilo mu promluvit za scénou, aby se publikum válelo smíchy. Nesmím zapomenout na zesnulou paní Toboříkovou, která také sehrála mnohé role, snad nejhezčí byla úloha venkovské kořenářky Vostřebalky (úloha považovaná za čarodějnici). Krásně se s ní vypořádala. Ještě jako čtyřiaosmdesátiletá byla u mne na návštěvě v Liberci a pomalu polovici této role mně deklamovala. Tak měli lidé rádi naše divadélko, že jim ani v požehnaném stáří nevypadlo z paměti. Byl to, jak se říká, kousek nás.

S léty jsem také já načichl tím divadelnictvím a shromažďoval mládež ke kupletům a k divadlu. Byla to snad rodinná nemoc. Pomalu ale venkovská divadélka vycházela z módy, neboť rozvojem kina prostý člověk pomalu vyžadoval, aby ti naši herci a herečky se v honosné výpravě jako ti profesionální umělci na plátnech představovali. Nakonec válka udělala tečku za starohradským divadlem.

Ještě za války jsem uznal za nutné jezdit na kole do Batína, kde neměli nic, ani jeviště, ale měli chuť hrát. Jeviště jsem jim tehdá zapůjčil a režíroval tam pár divadélek, kde jsme tomu přes přísná nařízení dávali pokud možno národoveckou příchuť a kde bylo možno, obcházeli nařízení.

Po válce nás vítr rozfoukal do všech stran republiky …"

Staré Hrady v tisku (červen - srpen 1981)