Logo L.S.K. 1979


Číslo 2Ročník II.Červen 1979


Vážení přátelé,

jak jsme již v předešlém čísle oznámili a jak víte i z pozvánek, koná se ve dnech 23. a 24. června 1979 sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště. I když jsme poslali všem pozvání, využíváme i této příležitosti, abychom vám znovu připomněli toto setkání. Program znáte. Zvláště se těšíme, že přijedete na sobotní večerní popovídání, na kterém se uskuteční i beseda s významnými našimi rodáky. Na tomto večeru v kulturním domě si můžete také zatancovat při hudbě A. Klára.

Hodnotný bude též kulturní pořad v neděli odpoledne, na němž Věra a Jiří Němečkovi z pražského Divadla E. F. Buriana uvedou v sále zámku Nerudovy Balady a romance a Nezvalovy Romance a písně. Jistě vás zaujmou i výstavy – uvidíte obrazy Vl. Holmana, odznaky ze sbírky V. Stejskala a starohradskou i sedlišťskou kroniku s vybranými přílohami – výstřižky a fotografiemi ze života obcí. Zajímavá bude jistě i beseda o historii a obnově zámku. Rovněž v neděli večer si mohou mladí zatancovat, hraje oblíbená skupina MAVIS z Libáně.

Program není přeplněn, takže vám zbude i dost času na popovídání s příbuznými a známými, na procházku po okolí i na posezení v zámecké restauraci, která zajišťuje občerstvení.

Na shledanou se těší pořadatelé!


Vladimír Holman vystavuje

(Z jeho projevu na vernisáži 13. 5. 1979)

Vím, že je to trochu neobvyklé, když ten, kdo vystavuje, také úvodem hovoří. Většinou hovoří o vystavených dílech a jejich autoru někdo jiný. Mám však rád různé nevžité formy. Často se potýkám s hodnocením svých prací, někdy jsem spokojen, ale ne úplně – a moc a moc o práci uvažuji, srovnávám a znovu přemýšlím, jak dál. Každá práce je pro mne novým problémem a vždy si myslím, že to nové zase musím dělat trochu jinak. Je dobře, že člověk je se svou prací stále nespokojen. Ale snad to ustavičné potýkání se s problémy je na malování to nejhezčí. Jsou tu tisíce možností, kterou cestou jít – a mnohdy se člověk vrací jak na spirále. Je tu radost z vlastní tvůrčí práce, z vlastní cesty, hledání formy a vyjádření. A jak se člověk stává pokorným před každým novým malířským problémem!

Jako malý kluk jsem byl u vytržení, když jsem poprvé v životě viděl svého bratrance, řídícího učitele Josefa Dlouhého, jak maloval olejovými barvami. Lepenku měl na židli, Kalvodův obrázek vedle. Byl jsem tenkrát jako ve vidění. Mít ty barvy a moci tak malovat … A stalo se. Když viděl můj živelný zájem, tak mi ty barvy dal.

Byl jsem žákem novopacké reálky, když jsem se pokoušel o svůj první olej. V tu ránu jsem zapomněl na akvarelové barvy. A co jsem těch obrázků od té doby namaloval. Ty první tehdy byly vystaveny zarámované v Nové Pace za výlohou rámařství.

První mé kroky v práci s olejovými barvami vedl již profesor Karel Štika, žák Maxe Švabinského. Do té doby jsem se léta učil kreslit u profesora Josefa Jelínka, kamaráda spolužáka Hudečkova. Tam jsem vždy doslova "okouněl", jak pan profesor Jelínek maloval, ale základy k olejům a dalším malířským technikám mi dal zasloužilý umělec Karel Štika. Co to bylo večerů a debat v jeho ateliéru, kam často chodívali sochař Ladislav Zívr, malíř František Gross a další. Tam jsem se učil a hltal každé slovo profesora Štiky, který se stal nejen mým učitelem, ale i dobrým přítelem. Co cest jsme spolu prochodili v okolí Zvičiny! Stále jsem se u něho měl co učit. Byl nesmlouvavě kritický, čehož jsem si zvláště vážil. Profesor Max Švabinský ho považoval za jednoho z nejlepších svých žáků a měl ho velmi rád.

Ale měl jsem i jiné učitele. Velmi dobré bylo poučení od starého příslušníka novopacké malířské školy Medlíka. Později mi hodně dal portrétista Kittrich v Ostravě, u něhož jsem dlouho navštěvoval večerní figurální školu.

Malování mi dalo příležitost poznat hodně vzácných, pozorných a jemných lidí, jejich svět, trochu odlišný od života všedních dní. Tito lidé mne naučili dívat se, srovnávat a pozorovat. Můj život se tím hodně obohatil a změnil. Bohužel jsem se setkával i s neporozuměním pro vlastní práci, to když se člověk někdy vzdaloval myšlení a hloupým názorům malých duší.

Co zde na výstavě uvidíte, je jen zlomek mé práce – od věcí starých až po nejnovější. Ani námětově není výstava jednolitá, vždyť život vedl člověka po různých cestách a já se chtěl se vším ve svých obrazech a kresbách vypořádat. Všude mě něco zneklidňovalo. A čím je člověk starší, tím je náročnější a sám se sebou méně spokojenější. Proto bych chtěl ještě něco namalovat, ještě mám hodně námětů, které bych chtěl po svém nějak vyřešit. Jestli se toto mé přání splní, rád bych je pak zase předložil veřejnosti – ale k tomu je zapotřebí času a zdraví.


Výstava olejů a kreseb Vladimíra Holmana potrvá na Starých Hradech do 30. 6. 1979. Vystaveno je 140 prací.


S dílem akad. malíře Františka Volfa, spoluautora Českého roku, se návštěvníci Starých Hradů seznámí ve výstavní síni zámku v červenci a srpnu letošního roku. Výstava bude zahájena 1. července ve 14 hodin za přítomnosti Mistrovy proslovem básníka Josefa Bruknera; v 15 hodin bude následovat koncert pražského souboru Canticorum iubilo, který již několikrát přesvědčil četné posluchače i ve Starých Hradech o své vynikající úrovni.


Starohradská strašidla

Každý pořádný hrad má být opředen pověstmi, v nichž se to hemží bílými paními, bezhlavými rytíři, tajemnými mnichy, zazděnými jeptiškami a jinými podobnými dámami a pány. Starohradský zámek není v tomto směru výjimkou. Nevěříte? Tak se zeptejte na libáňské poště paní Šmídové nebo paní Plíškové, ony vám potvrdí, že občas musí doručit lístek adresovaný starohradským strašidlům. A protože listonoši, pošťáci i dnešní poštovní doručovatelky si již od dob Karla Čapka poradili svědomitě s každou adresou, předají prostě takové a podobné zásilky – zaměstnancům na zámku. Čímž nemá být řečeno, že oni jsou těmi strašidly. Ale mohou podat další objasnění …

Nejstarší a nejznámější strašidlo v současné době na Starých Hradech působící se jmenuje Buchala. Ten vstoupil už dokonce i do literatury, konkrétně do jednoho článku v Mladém světě. Jak vypadá, to se zatím ještě nepodařilo nikomu zjistit. Ale mnozí stálí i dočasní obyvatelé zámku mohou přísahat, že se občas chechtá v krbu, stěhuje regály, kýchá, vyráží pojistky v elektrice, hýbe klikami atd. Mnozí tvrdí, že v něm ožívá duch grafika Josefa Váchala, jehož písemné i výtvarné práce jsou ve zdejším archívu uloženy. Není to jisté, ale skutečností jest, že má podle něho odvozené jméno. To když jsme v jednom telegramu napsali "Váchala" a pošta doručila adresátce toto jméno v podobě "Buchala". Ale vlastně to neudělala pošta, to jistě jen duch zámku starohradského se hlásil o svá práva.

Další z této rodiny se jmenuje Bílá paní starohradská. Na rozdíl od Buchaly byla už na zámku i v předzámčí několikrát spatřena, dokonce v různých podobách. Poprvé zavítala mezi shromážděné pracovníky Památníky národního písemnictví v doprovodu bezhlavého rytíře, jenž skutečně nesl svou hlavu v podpaží. Při druhé návštěvě zašla i do zámecké restaurace, vyslechla ujištění tehdejšího vedoucího, že se jí nebojí, a vrátila se na zámek litujíc dodatečně, že jest sobě neporučila štamprdle. (Zajímavé jest, že o této události přítomní návštěvníci hospody nikde nereferovali, snad z obavy, aby je jejich bližní nepovažovali za nadměrné konzumenty alkoholických nápojů). Potřetí se Bílá paní zjevovala na zámku dokonce několik dní za sebou v miniaturním provedení a s oblibou se zdržovala zvláště na vnitřním nádvoří, jak svědčí zachované fotografické snímky. Ve čtvrté podobě se naše Bílá paní představila letos návštěvníkům reprezentačního plesu Osvětové besedy, aby pomohla při losování tomboly.

O bezhlavém rytíři již byla řeč. Skutečně se zatím vyskytl před očima svědků pouze jednou a při odchodu zde ponechal svou hlavou i s bílou stavbařskou přilbou. Z toho plyne, že jest strašidlem užitečným, které chtělo pomáhat při obnově zámku, ale vyšší moc tomu asi zabránila.

Zato se pod hradem občas vyskytují bezhlaví jezdci. Mnoho z nich již skončilo svou bludnou pouť ve Stejskalovic plotě nebo v zatáčce za jejich zahrádkou.

Po zazděné jeptišce, odsouzencích v hladomorně, bludičkách a jiných příslušnících strašidelné společnosti jsme zde zatím žádné stopy nenašli. Potkáte-li je nebo setkáte-li se s jejich činy chvály – i hanyhodnými, dejte nám vědět. Rádi vaše objevy zveřejníme.

KJB


Vylidňování venkovských obcí

Když koupil baron Wimmer panství Dětenice, nechal si vyhotovit v roce 1804 seznam všech svých poddaných. V tomto seznamu jsou uvedeny i děti. Je sestaven podle popisných čísel, takže nám udává i tehdejší počet obytných budov.

Podle tohoto seznamu bydlelo v Dolních Rokytňanech ve 40 domech celkem 246 osob (75 mužů, 77 žen a 94 dětí do 14 let). V Horních Rokytňanech bylo celkem v 25 domech 157 osob (57 mužů, 54 žen a 46 dětí). Celkem bylo v Rokytňanech, jak se ves v té době jmenovala, 403 lidí.

Jaký je stav k 31. 12. 1978? V Dolních Rokytňanech trvale bydlí 65 osob, v Horních Rokytňanech 50 osob. Celkem je v Rokytňanech 115 lidí. Ubylo tudíž za 174 let 288 osob. Ubývá pracovních sil, ale přibývá "chalupářů", kteří zde tráví jen volné dny a dovolenou. Ti zde vlastní již 27 obytných budov.

Josef Javůrek


Kniha o Starohradských pánech

Josef Janáček: Valdštejn a jeho doba. Vydalo nakladatelství Svoboda, Praha 1978, 587 stran, 177 fotografických příloh, 8 map, 4 rodokmeny.

O Albrechtu z Valdštejna byly již napsány tisíce knih, beletristických i odborných. Posledních z nich je velké historické dílo Josefa Janáčka, které nedávno vyšlo. Je to souhrn všech dosavadních znalostí o osobnosti vévody frýdlantského a jeho době, psaný na vysoké odborné úrovni, ale přitom velmi čtivě a srozumitelně i pro prosté čtenáře. Autor se zabývá celým životem Valdštejnovým, věnuje dostatečnou pozornost i jeho mládí a počátkům kariéry, které zůstávaly dosud poněkud stranou zájmu historiků. Objektivně hodnotí příčiny jednotlivých jeho činů a nepřikládá tolik významu Valdštejnově víře ve hvězdy, jak dosud byl obvyklé.

Důkladně se Janáček věnuje vytváření frýdlantského vévodství s hlavním městem Jičínem, růstu Jičína ekonomickému významu tohoto Valdštejnova zázemí, oceňuje stavební růst města a dalekosáhlé Valdštejnovy plány.

Do komplexu vévodství frýdlantského patřilo v období 1624 – 1634 i panství Kopidlno – Staré Hrady, které po Albrechtově zavraždění získal Jindřich hrabě Šlik. I tomuto šlechtici je v knize věnován výstižný medailón, který ukazuje jeho vojenskou kariéru od velitele "udatných Moravanů v bitvě na Bílé Hoře" na straně českých stavů (zde byl zajat) až po císařského generála a prezidenta dvorské válečné rady.

Tuto knihu můžeme doporučit všem, kdo se zajímají o historii našeho kraje. Jestliže ji neseženou v knihkupectví, mohou si ji vypůjčit ve střediskové knihovně v Libáni.

K. Bílek


Co se nám líbí a nelíbí …

Líbí se nám péče, kterou věnují občané Starých Hradů i Sedliště svým zahrádkám. Podíváte-li se třeba na stále kvetoucí a upravenou zahrádku Elederovu, pocítíte radost. Hůře už vypadají příkopy a rádi bychom věděli, kdo o ně má pečovat, aby nebyly úplně zanešené – občané, MNV či Okresní správa silnic?


Dr. Svatopluk Volf

Karel Polák

(6. 7. 1834 Staré Hrady – 22. 4. 1906 Vlachovo Březí)

Slýchal jsem ve svém mládí od svého otce dr. Františka Volfa, rodáka soboteckého (1853 – 1938), že měl příbuzného herce Poláka, od kterého pochází i hůl se stříbrnou rukojetí, kterou chováme mezi starými památkami. Nevěděl jsem však nic bližšího o tomto herci, jen jsem se upamatoval na to, jak můj otec poslal na jaře 1906 mého bratra Jaromíra (1886 – 1941) s kyticí na jeho pohřeb do Vlachova Březí a že bratr pak častěji vypravoval o této své poněkud dobrodružné cestě do zapadlého kouta jižních Čech, kam tehdy bylo prabídné spojení.

Až roku 1978 zjara dostala se mi do ruky "Literární toulky po Čechách", jejímž autorem je Vladimír Kovářík a kterou vydalo nakladatelství Albatros roku 1977. Na straně 79 pod heslem Vlachovo Březí jsem se dočetl toto: "V roce 1906 dožil ve Vlachově Březí svůj život zapomenutý herec Karel Jindřich Polák. K jeho hrobu putují ještě dnes ctitelé Smetanova díla s vděčnou vzpomínkou, že Polák byl první Jeník z Prodané nevěsty."

Tu jsem si uvědomil, že jde o příbuzného mého otce, jehož pohřbu se roku 1906 zúčastnil můj bratr Jaromír jako zástupce naší rodiny. U vědomí, že první Jeník z Prodané nevěsty je nepochybně osobností památnou a historicky významnou, jako jí je i první Mařenka z Prodané nevěsty slečna Eleonora z Ehrenbergů, zahájil jsem pátrání, abych se něco bližšího dozvěděl o tomto našem příbuzném. Řídil jsem se přitom podobnými quasi detektivními metódami, jakých používá spisovatel Miroslav Ivanov ve svých knihách literatury faktu.

Nedovedl jsem si vysvětliti, že můj otec mluvil vždy jen o herci Polákovi, avšak nikdy se nezmínil o tom, že by tento jeho příbuzný byl i operním pěvcem a představitelem Jeníka při premiéře Prodané nevěsty roku 1866. Ježto můj otec byl sám zpěvákem a milovníkem hudby, bylo mi nápadné, že by byl nic nevěděl o svém příbuzném Polákovi i jako o tenoristovi a představiteli Jeníka.

Jako náhodou se mi dostal do ruky výtisk klavírního výtahu Prodané nevěsty pocházející z pozůstalosti jičínského kapelníka Jana Patsche, pod jehož taktovkou jsem i já v jubilejním roce Smetanově 1924 pošestkráte v březnu toho roku roli Jeníka zpíval, což tam měl Jan Patsch pečlivě zaznamenáno. Ale v tomto výtahu měl nalepenu i kopii programu premiéry Prodané nevěsty ze dne 30. května 1866 v Královském zemském českém divadle v Praze, kde jsem mohl přečísti i jména osob tehdejšího obsazení. Je tam u role Jeník, selský hoch: pan Polák.

Abych se něco bližšího dozvěděl o tomto pěvci, napsal jsem na MNV ve Vlachově Březí a obdržel jsem odpověď ze dne l25. 9. 1978 tohoto znění: "Jindřich Polák, dle záznamů v matrice úmrtí, bývalý divadelní herec, se narodil dne 6. července 1834 ve Starých Hradech, farnost Libáň, okres Libáň, hejtmanství Jičín. Zemřel jako svobodný ve stáří 72 roků dne 22. dubna 1906 ve Vlachově Březí čp. 292, pohřben byl dne 25. dubna 1906 na hřbitově u sv. Ducha. Dle záznamů v matrice zemřel v úplné opuštěnosti, nezaopatřen. Hrob Jindřicha Poláka je na hřbitově ve Vlachově Březí dosud zachován a udržován MNV. Na kamenném náhrobku je poznamenáno, že se jedná o českého zpěváka, prvního Jeníka v Prodané nevěstě."

Při pořádání korespondence Jaroslava Vrchlického s mými rodiči pro dr. Milana Blahynku v Olomouci, který je pověřen nakladatelstvím KRUH v Hradci Králové edicí této korespondence s mou matkou Marií Volfovou, našel jsem dopis Vrchlického adresovaný básníkem mému otci ze dne 25. dubna 1906. V tomto dopise píše Vrchlický mimo jiné: "V té chvíli, kdy jsme v Paříži (rozuměj v hotelu Paříž v Praze) v neděli hovořili o Vašem panu strýci Polákovi, snad již se chystal na odchod poslední. Dojala mne zpráva o jeho úmrtí v dnešních listech a chvátám Vám vysloviti svou soustrast i své pohnutí." (Dopis spolu s ostatní korespondencí Jaroslava Vrchlického mým rodičům je nyní uložen v literárních archívu Památníku Národního písemnictví ve Starých Hradech).

Uvědomiv si, že na tom stříbrném kování hole pocházející údajně od herce Poláka, je vygravírováno: "Divadelní ochotníci v Polné 1798 – 1898", obrátil jsem se do Polné s dotazem, zda tam herec Polák někdy působil, a obdržel jsem odpověď od Muzea Vysočiny – pobočka Polná – zámek ze dne 14. listopadu 1978 podepsanou Bohuslavem Hladíkem, ve které se píše, že herec Karel Polák hostoval v Polné 10. a 17. srpna 1873 ve hrách "Brute, pusť Cesara" a v Schillerových "Loupežnících". Podruhé ho našel pisatel pan Hladík na programu oslav 100. výročí polenských ochotníků, kdy v dramatu soboteckého rodáka F. V. Jeřábka "Služebník svého pána" hostoval bývalý člen Národního divadla Karel Polák. Při této příležitosti zřejmě asi dostal na památku onu hůl. K 180. výročí ochotnického divadla byla v létě 1978 v muzeu v Polné instalována výstava a byla vydána i brožura, ze které pisatel uvedené skutečnosti čerpal. Dodal: "Škoda, že jsme tu hůl nemohli také vystavit."

Zůstávala však stále nevysvětlena záhada křestního jména herce Poláka. Vladimír Kovářík jmenuje jej dvěma jmény Karel Jindřich, MNV ve Vlachově Březí uvádí data týkající se Jindřicha Poláka, který je tam pochován, a muzeum v Polné uvádí herce jménem Karel Polák. Mirko Očadlík ve své knize "Smetanova Prodaná nevěsta" vydané v roce 1951 píše o Jindřichu Polákovi jako o prvním Jeníkovi z roku 1866 a Přemysl Pražák ve své knize "Smetanova Prodaná nevěsta" (vydané Lidovou demokracií v Praze roku 1962) mluví také o Jindřichu Polákovi, který poprvé zpíval úlohu Jeníka při premiéře roku 1866. Poznamenává však, že úloha Jeníka mu zůstala jen krátce, ježto prý krátce po premiéře odešel do ciziny.

Za této situace vyžádal jsem si data rodného listu herce Poláka, který se narodil 6. července 1834 ve Starých Hradech, ze Státního oblastního archívu v Zámrsku. Dostalo se mi odpovědi ze dne 11. prosince 1978, že k udanému datu 6. 7. 1834 je pod číslem inventárním 87-12, list 22, zapsáno narození Karla Poláka ve Starých Hradech a že jako jeho rodiče jsou tam uvedeni Jiří Polák, bednář, a Marie rozená Stuchlíková ze Sobotky.

Na základě tohoto rodného listu a rodného listu své babičky Františky Volfové mohl jsem zkonstruovati i příbuzenský vztah Karla Poláka k mému otci.

Společným předkem Karla Poláka a mého otce je Antonín Stuchlík, mydlář ze Sobotky, který měl za manželku Františku Ernstovou ze Sobotky. Tento Antonín Stuchlík měl dvě dcery: Annu, která se provdala za Jana Šolce, mistra soukenického v Sobotce, a Marii, která se provdala za Jiřího Poláka, bednáře. Jan Šolc a Ann, rozená Stuchlíková, měli dceru Františku (1826 – 1907), která se provdala za Václava Volfa (1821 – 1874), krupaře v Sobotce. A to byli rodiče mého otce JUDr. Františka Volfa (1853 – 1938).

Marie Poláková, rozená Stuchlíková, měla jediného syna Karla Poláka. Byl tedy Karel Polák druhým strýcem mého otce a bratrancem jeho matky a mé babičky Františky Volfové.

V tomto stadiu mého bádání jsem byl upozorněn na to, že ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky roč. III z roku 1966 vyšel článek vlastivědného pracovníka a starohradského rodáka Antonína Knížka nadepsaný "Zapomenutý herec Karel Polák". Současně mi zapůjčil pan František Vojtíšek z Libáně i některé podklady z pozůstalosti Antonína Knížka. Z nich lze bezpečně zjistit, že panský bednář Jan (správně Jiří) Polák ze Starých Hradů měl jen jediného syna Karla, narozeného 6. července 1834, a kromě něho ještě dvě dcery, a to Marii, narozenou 20. února 1831 a Františku, narozenou 1. května 1837.

Antonín Knížek shromáždil ve své stati řadu podrobností ze životní pouti herce Karla Poláka, avšak nezmiňuje se o tom, že by snad někdy používal i jména Jindřich, ani o tom, že by byl zpíval roli Jeníka při premiéře roku 1866.

Z Knížkova článku z roku 1966 se dovídáme mimo jiné zejména toto:

Karel Polák, narozený 6. července 1834, byl synem pivovarského bednáře Poláka ze Starých Hradů. Z dvoutřídní farní školy v Libáni přešel na hlavní školu v Jičíně a odtud na Akademické gymnázium do Prahy. Všude byl výborným žákem. V zrcadlové síni Akademického gymnázia v Klementinu při slavnostním zakončení školního roku 1847 zaznělo po fanfárách i Polákovo jméno mezi vyznamenanými: praemio donati sunt … Polák Carolus, Bohemus Starohradensis.

(pokračování)


Z vašich dopisů

Vážení přátelé! Jsem velkým vašim příznivcem, při své návštěvě ve vašem zámku jsem skutečně obdivoval váš elán a chuť do práce, kdy se snažíte napravit chyby někoho, komu byly kulturní památky cizí. A snad právě proto vám fandím a snažím se vám i já pomoci ve vaší nelehké práci při záchraně kulturních památek pro naše další generace. Obdivoval jsem oddací síň, která je na vysoké kulturní a estetické výši. Dnes se již nedivím, že je ve vašem kraji tak veliký zájem o svatební obřady právě u vás ve Starých Hradech. Vaše dílo si zaslouží velkého uznání a věřte, že největším a skutečně nejupřímnějším uznáním jsou návštěvy prostých lidí, návštěvníků, kteří dokáží ohodnotit vaši práci. Já jsem se u vás na vlastní oči přesvědčil, jak s tím dílem žijete, jak jste s ním sžiti. Můžete být na své dílo hrdi – máte na to právo. Vždyť památky, které zachraňujete (a i ty, které již neexistují, ale jsou vámi věrně zachyceny na obrazech a kresbách), jsou dokladem toho, jak krásný je váš kraj a jak byl bohatý právě na ty památky, o které se nyní tak svědomitě staráte. Nikdo z nás tu nezůstane navěky, ale naše práce překoná věky a to je na ní to nejhezčí.

Brožura o Jaroslavu Markovi, kterou připravujete, je dokladem vysoké kultury našich předků, kdy každé stavení bylo ozdobou. Dnešní lidé jistě musí obdivovat elán a umění našich předchůdců, kteří tyto své chalupy dokázali vyzdobit skutečně svérázným způsobem, za který bychom se nemuseli stydět ani v našem století, kdy máme nejen daleko lepší podmínky pro vytváření hodnot, ale i výrobní prostředky. K takové práci je však třeba mít i lásku, ale ta nám bohužel, někdy chybí.

Věřte, že jsem rád, že s vámi mohu spolupracovat a v rámci možností pomáhat vašim dalším snahám o uskutečnění tak krásné myšlenky – nenechat zaniknout Staré Hrady.

Josef Slavík, Mnichovo Hradiště

Ráda čtu časopis od začátku až do konce a vzpomínám, jak jsem žila od 5 do 25 let v Libáni a Starých Hradech – skoro celé mládí. Je mi 68 let, ale stále říkám při vzpomínce na Libáňsko: u nás doma.

Jaroslava Šrámková-Sůrová

Váš časopis jsem viděl v okresním archívu v Liberci a byl jsem jím velice mile potěšen, neboť má vysokou úroveň. Oceňuji zvláště tam publikované původní příspěvky s regionální tématikou (v č. 3/1978 mne velice zaujal národopisný článek o vánočních zvycích) a potom jeho kroniku všech článků pojednávajících o vašem kraji. Byl bych velice povděčen, kdybyste mi číslo 3 tohoto I. ročníku s příspěvkem Evy Horáčkové o vánocích mohli zaslat dvojmo – jeden exemplář bych potřeboval pro národopisné oddělení Národního muzea v Praze, kde pracuji, abychom jej zde mohli mít k dispozici pro národopisné bádání a zároveň abych s ním mohl blíže seznámit své kolegy.

Zároveň mám prosbu, vyšel-li nějaký sebemenší katalog k výstavě kreseb pana Jaroslava Marka, abyste mi ho též připojili. Děkuji předem za Vaši ochotu.

Dr. Jan Šťovíček, Ptice


Jak pokračují práce na starohradském zámku

Již od 2. ledna 1979 se opět nepřetržitě pracuje v gotickém původním hrádku (tj. později upravené západní křídlo renesančního zámku). Odkryty byly oba vchody z ústřední kdysi zaklenuté vstupní síně 1. patra do přízemí a byla zde znovu zabudována nová pískovcová schodiště tak, jak byla původně. Ve zdi do nádvoří byl otevřen gotický arkýř vedoucí kdysi na pavlán hrádku. Pracovalo se též v přízemí, kdy byly obnoveny dřívější vchody, vybourány pozdější příčky a zazděny nežádoucí otvory. Zároveň se zasekal rozvod elektřiny a položila se část elektroinstalace.

Nyní se dělá bednění pro železobetonové nosníky a nové dělené železobetonové stropy. Zároveň se pokračuje ve zdění terasové zdi, byly vysázeny další okrasné dřeviny a květiny a provedeny terénní úpravy. Kromě stálých pracovníků – důchodců se přihlásilo na brigádu na prázdniny mnoho studentů a žáků libáňské školy.

Vladimír Holman


Staré Hrady v tisku (duben – květen 1979)

  • Výstavu obrazů dr. Milana Tomáška ve Starých Hradech oznámily Pochodeň 11. 4., Zemědělské noviny 13. 4., Předvoj 27. 4. a Svobodné slovo 27. 4.

  • Na probíhající výstavu obrazů Vladimíra Holmana ve starohradském zámku upozornila Pochodeň 11. 5.

  • Hlaváč: Záslužná práce osvětových besed. Předvoj 12. 5. 1979. V článku je vysoce hodnocena činnost Osvětové besedy ve Starých Hradech.

  • L. K. (Bílek Karol): Jubileum ve svatební síni. Předvoj 21. 4. 1979. Článek o starohradské svatební síni.

  • Zemědělské noviny 11. 4. stejně jako Pochodeň 25. 4. psaly o 500. svatbě v obřadní síni ve Starých Hradech.

  • Potíže v průběhu letošních jarních prací v našem okolí zaznamenal Předvoj 5. 5. 1979.

  • Pochodeň 23. 5. oznámila pořádání koncert písní a melodramů ve starohradském zámku.


    Knížku obrázků Jaroslava Marka z Libáně s názvem Ze skicáře mistra kominického právě vydala Osvětová beseda Libáň – Staré Hrady. Obsahuje úvodní slovo Vladimíra Holmana a téměř 60 reprodukcí kreseb chalup, stodol, lomenic a jejich výzdoby, zvoniček, komínů a dalších památek lidového umění z Libáňska ve výběru Františka Škody a Milady Zubaté. Knížka vznikla na přání návštěvníků loňské úspěšné výstavy děl Jaroslava Marka ve starohradském zámku. Vytiskly ji vzorně Středočeské tiskárny Mnichovo Hradiště. Knížka stojí 7 Kčs, obdržíte ji v Libáni v papírnictví u paní Komárkové, v Sedlišti v Jednotě u paní Horáčkové a ve Starých Hradech na zámku. Bude v prodeji i při sjezdu rodáků. Můžeme Vám ji rovněž poslat poštou. Věříme, že se vám bude líbit

    OB


    Výstava starohradské kroniky a příloh k ní za rok 1978 byla otevřena na zámku od 29. dubna do 9. května 1979. Návštěvnici zhlédli všechny svazky kroniky, pamětní knihu návštěvníků, soutěžní práci kronikáře Vl. Holmana a desítky fotografií, výstřižků a tisků o Starých Hradech a Sedlišti v roce 1978.


    Drobné zprávy

    První letošní koncert na zámku ve Starých Hradech se konal 27. května. Představili se na něm královéhradecká recitátorka Jiřina Panenková, pražský pěvec Jaroslav Marek a profesor pardubické konservatoře, klavírista Josef Picek. V náročném programu uvedli melodramy – O. Ostrčila Baladu českou (na slova Jana Nerudy) a Zd. Fibicha Vodník (na slova K. J. Erbena), úryvek ze Schillerovy básně Umělci a písňové cykly V. Nováka (Pohádka srdce), R. Schumanna (Láska básníkova) a G. Mahlera (Písně vandrovního tovaryše). Přes úmorné vedro přišlo téměř 40 posluchačů, kteří upřímně zatleskali všem umělcům. Ti se zase s obdivem vyjádřili o vyspělém pozorném publiku. Bylo to hezké odpoledne a věříme, že se s novými přáteli Starých Hradů opět brzy setkáme.

    Akvarely a oleje MUDr. Milana Tomáška z Turnova s náměty z Jugoslávie a z Českého ráje viděli návštěvníci starohradského zámku od 8. dubna do 12. května 1979. Na vernisáži se přítomní dozvěděli ze zajímavého autorova vyprávění nejen o vystavených dílech, ale i o jeho malířských počátcích a vývoji. Zápisy návštěvníků svědčí, že se výstava líbila.

    Spisovatel dr. František Kožík oslavil 16. května 1979 své 70. narozeniny. V živé paměti máme jeho milou návštěvu na Starých Hradech 6. července 1976. Tehdy napsal do zámecké pamětní knihy: "Na Šrámkově Sobotce se mluvilo o moderní pohádce. Ve Starých Hradech jsme ji viděli změněnou ve skutek. Je neuvěřitelná, ale pravdivá, a to povzbuzuje a dodává důvěry. V pohádce vždycky zvítězí dobré síly nad špatnými, rozum nad hloupostí, odvaha nad slabostí. Těším se, že se sem ještě někdy vrátím. A přeju zdejším pracovníkům splnění nejkrásnějších snů." Z tehdejší návštěvy Starých Hradů vznikl i jeho hezký nedělní sloupek v Lidové demokracii, jeden z nejhezčích článků, které byly o Starých Hradech napsány. – Tož ještě jednou děkujeme, blahopřejeme k jubileu a opravdu se těšíme ve Starých Hradech na shledanou!

    Nezapomeňte, že sjezd rodáků je 23. a 24. června 1979.

    Starohradský zámek navštívili 29. 4. 1979 paní Anna Safírová a redaktor Vladimír Mikolášek z Jablonce n/N. Přivezli k trvalému uložení v literárním archívu Památníku národního písemnictví písemnosti spisovatele a fotografa Marcela Safíra. – Z prvních letošních hromadných návštěv jmenujme pracovníky Severografie Turnov a Seby Tanvald, turisty z Pardubic, učitele z Dolního Bousova, členy České besedy z Liberce, malé šachisty z Rožďalovic, členy Klubu přátel umění z Benátek n. Jiz., Spolku přátel žehu z Nymburka, Spolku českých bibliofilů z Prahy, dárce krve z Jičína atd. Zámek navštívil i televizní hlasatel Miloš Frýba a redaktorka Dagmar Štětinová z Prahy. 19. května přišli i účastníci sjezdu absolventů libáňské školy – roč. 1924.

    Věnce k památníkům padlých byly položeny 5. května 1979 i ve Starých Hradech a v Sedlišti. V obou obcích se zúčastnilo vzpomínkového obřadu přes 20 občanů, přítomni byli předseda MV NF v Libáni Libor Novotný a tajemnice MNV Alena Sitová. Promluvila s. Horáčková.

    Členové ČSPO Staré Hrady provedli při předsjezdovém úklidu obce v pátek 25. května 1979 sběr starého železa.

    Kulturní kalendář: 6. 7. 1834 se ve Starých Hradech narodil herec Karel Polák.

    Naši Jubilanti: 4. 6. se dožívá 70 let pan Václav Adamec ze Starých Hradů. 16. 6. oslaví 65. narozeniny naše rodačka paní Antonie Podzimková z Liberce. 20. 7. bude 60 let paní Marii Linhartové ze Sedliště. 23. 7. se dožívá 65 let pan Vladimír Holman ze Sedliště.

    Fotograf Mirek Špína z Libáně oslaví 15. července 1979 své šedesátiny. Nechybí u žádné významnější události na Libáňsku, dobře ho znají i ve svatební síni ve Starých Hradech. Také část fotografické dokumentace zámku před rekonstrukcí a během ní pochází od něho. Přejeme mnoho zdraví do dalších let!

    Narození: 28. 3. 1979 se narodil Martin Císař ze Sedliště. 31. 3. 1979 se narodila Kateřina Sitová z Jičína (dcera Hany Sitové, roz. Trnkové ze Starých Hradů).

    Počet sňatků uzavřených letos ve starohradské svatební síni do konce května dosáhl čísla 45. Poprvé od otevření síně v roce 1975 se letos konala jedna svatba v měsíci květnu.

    Libuše Bártová z Važic a Radomil Erban z Liberce byli oddáni 9. června 1979 na zámku ve Starých Hradech. Blahopřejeme!

    Odešel F. K. Zeman. Se jménem F. K. Zemana, dlouholetého rozhlasového pracovníka, který zemřel 23. dubna 1979 ve věku 75 let, je nerozlučně spojen za války velmi oblíbený pořad "Zvony domova", seznamující posluchače s historií, památkami a se současností českých měst i s přírodními krásami v jejich okolí. Podkrkonoší a Českému ráji věnoval F. K. Zeman zvláště velkou přízeň, jak o tom svědčí pořady o Vysokém n/Jiz., Jilemnici, Semilech, Jičínu, Sobotce, Lázních Bělohradu, Rožďalovicích i dvě brzy po sobě vysílané relace o Libáni, ke které měl Zeman vřelý vztah. Opisy některých těchto pořadů jsou uloženy ve starohradském depozitáří LA PNP.

    (jvk)

    Často se vracel do rodného kraje plukovník Karel Tuháček. V pamětní knize zámku o tom svědčí např. jeho slova z roku 1976: "S velkou radostí jsem si prohlédl místa svého mládí, která byla obětavým úsilím malé skupiny nadšenců opravena do nebývalé krásy." Nedávno jsme se dozvěděli, že již více nepřijede. Zemřel 8. prosince 1978 v Praze ve věku 69 let.

    Úmrtí: 11. 4. 1979 zemřel zedník Josef Plachý ze Starých Hradů ve věku 83 let. I on se podílel před lety na počátcích rekonstrukce zámku. – 16. 4. 1979 zemřela Anna Jelínková ze Starých Hradů ve věku 83 let. – 27. 4. 1979 zemřel dobrý hospodář František Tobořík ze Sedliště ve věku 89 let. – 10. 5. 1979 zemřel ve věku 80 let kovář Josef Haken ze Starých Hradů. Na poslední cestě ho doprovodila řada kolegů ze širého okolí a naposledy zazněl před jeho kovárnou úder na kovadlinu. – 24. 5. 1979 zemřel František Hailich ze Sedliště ve věku 60 let.


    Menu