| ČÍSLO 1 | ROČNÍK XXIII. | BŘEZEN 2000 |
Sbory dobrovolných hasičů Staré Hrady a Sedliště
Osvětová beseda Staré Hrady
vás zvou na sobotu 24. června 2000 na
Na zámeckém nádvoří bude hrát libáňská dechová hudba, která letos slaví 130 let svého trvání. Starohradští i sedlišťští hasiči předvedou starou požární techniku, představí se místní řemeslníci i firmy, o vzrušení se postarají šermíři, zábavu tu naleznou i děti.
Zbyde dostatek času k návštěvě příbuzných a známých, k prohlídce obou obcí, na projížďku kočárem taženým koňmi, na tiché zastavení na hřbitově u hrobů svých blízkých.
V podvečer proběhne společné fotografování a beseda s umělci, kteří mají blízký vztah ke kulturnímu dění ve Starých Hradech. Libáňská dechovka bude potom hrát k tanci i poslechu v kulturním sále na 1. nádvoří. Zde bude také příležitost k příjemnému posezení, popovídání i ke vzpomínkám.
Občerstvení po celý den zajistí zámecká restaurace.
Pozvánky dostanete prostřednictvím příbuzných a známých, kteří bydlí ve Starých Hradech a Sedlištích. Veškeré informace vyřizuje Osvětová beseda, zámek Staré Hrady, 507 23 p. Libáň.
Že Libáň byla městem již od roku 1574 a přišla o statut 31. 5. 1945 zřízením místního národního výboru, je všeobecně známo. Už méně je čtenářské veřejnosti známá cesta k znovuudělení statutu v současnosti.
2. 7. 1992 na 7. veřejném zasedání, kdy byla v čele obce paní Milada Zubatá, se rozhodlo, že zastupitelstvo podá žádost o navrácení statutu města. Stalo se tak v oficiální žádosti ze dne 9. 7. 1992 předsedovi parlamentu ČR panu Milanu Uhdemu. Ještě téhož roku byla žádost zamítnuta vládou ČR i parlamentem ČR. Libáňské vedení se proti tomuto rozhodnutí neodvolalo. Teprve 18. března 1999 na veřejném zasedání obec zažádala znovu a parlament žádost přijal 25. 9. 1999.
Odtud vede složitá cesta zdůvodňování a objasňování, aby bylo dosaženo kýženého cíle. Vyjasnění situace nastalo 22. září 1999, kdy jsme si doslova vynutili účast na jednání parlamentní komise. Stalo se tak v malebném údolí Haškovy Lipnice nad Sázavou. Připomněli jsme si, že spisovatele přitahovala láska, která žila v Libáni a kterou zde navštěvoval. V restauraci U koruny porovnával kvalitu piva s pivem pražským. A tak nás přitahovala Lipnice, kraj zručných kameníků, ať už parlamentní komise řekne tak či tak. Řekla ano! Tenkrát v roce 1574, na přímluvu pana Jiřího Pruskovského, tentokráte na přímluvu poslance ing. Jiřího Drdy a dalšího poslance, jehož jméno jsme nezjistili.
Věděli jsme, že to ještě není rozhodnutí konečné, ale jeli jsme domů velice vesele. V hale rekreačního zařízení parlamentu jsme to zapili vínem, až na Pepu Stránského, který nás všechny ještě musel dovézt domů. Jednání v Lipnici jsem se zúčastnil já, p. Stránský a ředitel zvláštní školy Mgr. Milan Valnoha. Čekali jsme netrpělivě na pana předsedu sněmovny V. Klause, jak konečně rozhodne.
26. 11. 1999 se Libáň dočkala a 4. 12. 1999 jsme mohli uspořádat slavnostní zasedání a oznámit obyvatelstvu rozhodnutí předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause č. 40 o určení Libáně městem.
15. 12. 1999 jsme pak s Josefem Stránským strávili příjemné chvíle v Praze, spojené s převzetím statutu z rukou Václava Klause.
To byla cesta, která navrátila Libáni statut města a obnovila tak historickou tradici, kterou si Libáň vždy zasloužila a právem jí patří.
V roce 1999 oslavilo pracoviště literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech 30 roků své existence. Tedy abychom byli úplně přesní: V květnu roku 1969 byla podepsána smlouva mezi PNP Praha a MNV Staré Hrady o pronájmu prvních prostor, v říjnu téhož roku se na Staré Hrady stěhoval první materiál, ale ještě téměř dva roky zde byl pouhý depozitář bez personálního obsazení. Až od 1. 7. 1971 nastoupil první pracovník archivu na čtvrtinu úvazku a v následujícím roce byl tento úvazek změněn na plný.
V současné době zde působí dva odborní pracovníci na celý úvazek a tři na úvazek částečný, dále je zde administrativní síla, šest pracovníků ostrahy a na polovinu úvazku uklizečka. Vstřícností obecního úřadu se pracoviště značně rozšířilo, takže má k dispozici asi tři čtvrtiny zámeckého areálu a jsou zde uloženy více než tři čtvrtiny veškerého materiálu LA PNP. Pro lepší představu: je to 1469 archivních fondů ve 24.560 kartonech, což spolu s dalšími písemnostmi představuje asi 4,5 km archiválií.
Archiv se podílí na dobré pověsti zámku i tím, že jsou zde instalovány tři kompletní pracovny našich spisovatelů (A. Jiráska, E. Krásnohorské, J. Vrchlického) a návštěvníci si mohou prohlédnout i další hmotné památky z bytů spisovatelky Leontiny Mašínové, spisovatele Jaromíra Johna, malíře Františka Volfa, kubistický nábytek Pavla Janáka zhotovený pro Jana Thona atd. V současné době se připravuje expozice věnovaná Jaroslavu Foglarovi.
Ale na velké slavení neměli pracovníci archivu čas. S růstem archivu totiž roste i počet badatelů. V roce 1999 jich bylo 106, z toho 10 cizinců (Itálie, Japonsko, Francie, Německo, Rusko, Slovensko), celkem vykonali rekordních 498 badatelských návštěv. Dalších 337 výpůjček bylo odesláno do pražské studovny.
Na úseku zpracování a zpřístupnění archivních fondů bylo odevzdáno 52 inventářů, což představuje 261 karton (15.904 archivních jednotek). Na tomto úkolu se kromě zaměstnanců archivu významně podíleli i brigádníci: učitelka Irena Škodová ze ZŠ Libáň a studenti Eva Bílková, Eva Flanderková a Ondřej Macura z FF UK Praha, Tomáš Breň z PedF UK Praha, Tomáš Hylmar z FF PU Olomouc, Olga Štěpánová z PedF JU České Budějovice, Sylvie Voláková z FF MU Brno a gymnazistky Jitka Bílková ze Sedlišť a Kateřina Zilynská z Prahy. Pracovalo zde i několik pražských kolegů ze Strahova.
Z regionálních fondů byly zpracovány písemnosti O. Hujera (2. díl), A. Mackové (2. díl), R. Rejmana, PhDr. V. Šolce a dokončeny byly inventáře k fondům P. O. Hesse, O. Hinka, A. Klecandové a V. Rudla. Rozpracované jsou fondy J. Glazarové, gen. J. Kasalického a K. Maška.
Vedoucí pracoviště přednášel literární archivnictví na PedF Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové a na jazykové přípravce Univerzity Karlovy v Poděbradech. PhDr. Eva Bílková proslovila 5 přednášek k tématům z dějin Jičína, vedla také historický kroužek na Lepařově gymnáziu v Jičíně. Staré Hrady navštívilo 5 exkurzí (studenti PedF VŠP z Hradce Králové a 2x studenti PedF UK Praha, učitelé EXODu Turnov a knihovníci ze Šrámkovy Sobotky).
Pracovníci archivu se zúčastnili 4 vědeckých konferencí, podíleli se na vydání 2 knih, redigovali 3 knihy a 2 sborníky, pracovali ve 3 redakčních radách. Napsali na 40 článků a 4 posudky prací literární soutěže Šrámkovy Sobotky. Eva Bílková byla předsedkyní přípravného výboru oslav 375. výročí založení jičínského gymnázia a organizátorkou vědecké konference a výstavy k této příležitosti, Jan Bílek patřil k organizátorům festivalu Šrámkova Sobotka. Dále byl dokončen ústavní vědecký úkol Literární a kulturní tradice Sobotecka, Dolnobousovska a Libáňska.
Pracovníci archivu se podíleli na provádění turistů po zámku Staré Hrady (4.836 návštěvníků) a organizovali zdejší kulturní akce (15 výstav, 4 koncerty, 2 recitační pořady, 1 beseda, 1 loutkové představení, 2 vystoupení dětí). Dvakrát zde natáčela televize a dvakrát rozhlas. Dokumentace o Starých Hradech byla rozmnožena o 160 evidovaných výstřižků z novin a časopisů.
Téměř všichni zaměstnanci pracovali v místní samosprávě a mnoha občanských iniciativách (Osvětová beseda Staré Hrady, Sbory dobrovolných hasičů Staré Hrady a Sedliště, Pekařova společnost Českého ráje, Historický klub, Občanské sdružení Lodžie v Jičíně atd.)
Lze tedy závěrem říci, že i rok 1999 byl ve Starých Hradech úspěšný a přispěl k dobrému zvuku zdejšího zámku a archivu.
Nepočítáme-li hraběte Jáchyma Ondřeje hraběte Schlika, držitele panství Svijany u Turnova, popraveného na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621 (jehož lebka byla později pohřbena ve schlikovském mauzoleu ve Veliši, odkud byla nedávno ukradena), byl prvním Schlikem v našem kraji hrabě Jindřich. Naši předkové se o něm učili v hodinách dějepisu jako o vůdci udatných Moravanů v bitvě na Bílé Hoře, ale více o jeho životě věděl a ví málokdo. Připomeňme si proto alespoň stručně jeho životní osudy při příležitosti 350. výročí jeho smrti.
Pocházel z tak zvané ostrovské větve západočeského šlechtického rodu, známého v českých dějinách od konce 14. století. Tato větev nakonec zůstala jediná z kdysi hojně rozvětveného rodu.
Narodil se jako syn Jiřího Arnošta Schlika a Sidonie Colonnové z Felsu někdy v posledním desetiletí 16. století. Již od útlého mládí se dal na vojenskou dráhu. V císařských službách bojoval po celé Evropě – v Uhrách, v Holandsku, v Německu atd. Na počátku českého stavovského povstání byl plukovníkem a velel jednotce, kterou najali a vyzbrojili moravští stavové. 13. listopadu 1618 porazil u Nových Dvorů císařského generála Dampierra, pak úspěšně pronikl do Rakouska, ale po porážce stavovského vojska u Záblatí se musel vrátit do Čech. Nakonec bojoval se svými vojáky 8. listopadu 1620 v bělohorské bitvě, po porážce stavů neuprchl jako ostatní velitelé, ale byl zde zajat. V zajetí již v roce 1621 přestoupil ke katolictví a stal se plukovníkem císařského vojska.
Ze sbírek Státního oblastního archivu Zámrsk.
Jeho úspěšná profesionální vojenská kariéra pokračovala: Roku 1623 se stal generálním zbrojmistrem, roku 1627 polním maršálkem a roku 1632 prezidentem dvorské válečné rady. Bojoval v těchto letech v Uhrách, ve Slezsku, pak pod velením Albrechta z Valdštejna proti Dánům u Desavy a znovu v Uhrách, kde byl dokonce zajat. V roce 1627 měl značné úspěchy v severním Německu. Později se ale od svého dlouholetého velitele Albrechta z Valdštejna distancoval a zůstal věrný císaři. Ten si jeho služeb vážil a potvrdil mu řadu starých privilegií včetně práva razit mince. Také španělský král Filip IV. ho vyznamenal nejvyšším tehdejším možným způsobem – udělil mu roku 1644 Řád Zlatého rouna.
Během válečných let se roku 1623 oženil s Annou Marií Alžbětou ze Salmu, poprvé provdanou Lobkovicovou. Měli spolu syna Františka Arnošta a dceru Annu.
V této době také značně rozšířil svůj majetek a kromě rodových držav a dalších panství se podílel i na dělení valdštejnského vévodství frýdlantského. Již 27. ledna 1635 získal do zástavy a 29. června 1637 koupil od císaře panství Veliš, Vokšice a Staré Hrady, neboť císař Ferdinand III. mu dlužil "za zadrženou službu vojenskou" 363 000 zlatých. Asi se mu na Jičínsku zalíbilo, neboť po roce, 21. května 1638, vyměnil své moravské panství Ivanovice se Zikmundem Ludvíkem z Dietrichsteinu za jeho Kopidlno, aby zde svůj majetek zcelil a zaokrouhlil. Kopidlno se pak stalo jeho ústředním sídlem na Jičínsku, zde zahájil i přestavbu zámku.
Jindřich hrabě Schlik zemřel 5. ledna 1650 a byl pochován v Praze na Strahově, kde byla pohřbena i jeho dcera Anna (zemřela 9. května 1636) a choť Anna Marie (zemřela 15. října 1647). Jeho dědici navázali na myšlenky Albrechta z Valdštejna i Jindřicha Schlika a přivedli tuto část Jičínska k velkému hospodářskému, stavebnímu i kulturnímu rozkvětu.
rytíř lékařského stavu, zemřel 27. 12. 1999. O necelé dva měsíce později by oslavil sté narozeniny. Kromě vynikajících znalostí ve svém oboru, za něž se mu dostalo řady ocenění, a kromě celoživotního boje proti kouření měl široké kulturní zájmy, které ho již dávno přivedly i na Staré Hrady. Jako výborný fotograf vytvářel již od třicátých let snímky zámeckých exteriérů a s velkou pozorností sledoval záchranu zámku. Často sem zajížděl, zprvu se svým přítelem JUDr. Svatoplukem Volfem z Jičína. I pravděpodobně poslední svůj tištěný článek, vzpomínku na vznik Československé republiky 28. října 1918, otiskl v Listech starohradské kroniky.
Budeme vzpomínat…
Prof. A. Fingerland přebírá v roce 1998 čestné členství Pekařovy společnosti Českého ráje
Když se před několika dny dozvěděli občané Sedlišť, Starých Hradů, Libáně a širokého okolí smutnou zprávu, že 13. ledna roku 2000 zemřel ve věku 83 let pan Antonín Čapek ze Sedlišť, naplnila se jejich srdce smutkem.
Nechtěli jsme se smířit se skutečností, že ho už nespatříme, že s ním nepromluvíme, že nám se šibalským pohledem a stálým úsměvem neodpoví, že ho nepotkáme při jeho projížďkách na kole.
Narodil se ještě za první světové války, ale do posledních dní byl duchem a jednáním mladý. Měl rád svou rodinu, svou obec a kraj. Zvláště obětavě pracoval 39 roků ve Sboru dobrovolných hasičů jako člen, strojník a dlouholetý předseda. Neobešla se bez něho žádná hasičská akce, soutěž či slavnost. Za tuto práci obdržel od krajského výboru v roce 1988 čestné uznání a od okresního výboru věrnostní odznak v roce 1984 a medaili Za příkladnou práci v roce 1991.
Ale pracoval i v národním výboru, v osvětové besedě, účastnil se brigád v obci.
Milý pane Čapku, loučíme se s Vámi jménem obecního zastupitelstva i jménem Sboru dobrovolných hasičů ze Sedlišť a ještě jednou Vám děkujeme za vše, co jste pro obec vykonal.
Budete nám moc a moc chybět! Čest Vaší památce!
Antonín Petrtyl narodil se dne 2. března 1830, co nejmladší syn velké rodiny pozůstávající z osmi synů a jedné dcery v Bystřici u Libáně, v kraji zvaném Český ráj.
Dosáhnuv mužného stáří, pojal za manželku ovdovělou paní Viktorii Menclovou, matku tří dítek. Věrná tato družka jeho jej obdařila šesti dítkami, jež všechny zdárně vychovala. Roku 1868, na vyzvání svého bratra Viktorina Petrtyla, nezapomenutelného vlastence a jednoho z nejstarších osadníků, vydal se se svým bratrem Tomášem, taktéž vlastencem nehynoucí paměti, na cestu do Ameriky, usadiv se na farmě ve státě Michigan, kde po tři léta se přičiňoval o to, zdělat pustý prales v ornou půdu, což se mu nedařilo. Proto se roku 1871 rozhodl, že se odebéře do Chicaga, kde doufal nalézti lepší existenci, a ač při přistání lodě ku břehu byl hrozně zklamán pohledem na hrozným ohněm zničené Chicago, našel si přece brzy práci v jedné továrně na Canal ulici a hned zúčastnil se ochotnického života, vystoupiv v titulní úloze "Pražský flamendr" v síni Slovanské Lípy na Taylor ulici. V krátké době se octl co čilý pracovník v národních kruzích, jak ochotnických, tak pěveckých, a když si zařídil na Canal a De Koven ulicích hostinec, těšil se přízni všech krajanů. Po úmrtí jeho věrné družky Viktorie roku 1883, vznikla v kruhu jeho přátel myšlenka vypraviti "Divadelní loď" do Čech a Petrtyl zvolen za vůdce výpravy, k níž složil dojemnou píseň "Touha po vlasti", která se v Čechách stala národní písní. Po čtyřletém pobytu v otčině vrátil se do Ameriky se sokolskou výpravou, ženat podruhé. Na to si opět zařídil hostinec v naší Plzni, jenž stal se opět střediskem upřímných pracovníků na poli národním. Po letech, jat opět touhou po vlasti, se do ní vrátil s výpravou na národopisnou výstavu, a když za rok na to se choť jeho odebrala na věčnost, vstoupil v sňatek s družkou, která mu věrně sloužila až do jeho smrti dne 29. října 1910 se dostavivší. Odpočívá v lůnu drahé vlasti, zůstaviv po sobě nehynoucí vzpomínku jak v srdcích chicagských Čechů, tak i českého lidu v Libáni i Praze samé. Čest budiž jeho památce!
Denní Hlasatel Chicago 83, 6. 1. 1974
Ty milá vlasti má vzdálená.
Oko mé až spatří českou zem,
Až mně opět nastane ten čas,
Až budu za mořem bydleti,
Josef Vojtěch Hellich (1807–1880)
Jméno Josefa Vojtěcha Hellicha zapadlo již hodně hluboko mezi ta, se kterými se dnešní člověk nesetkává. Starší zájemci o českou kulturu si možná vzpomenou, že to byl kdysi známý český malíř portrétů a chrámových obrazů. A přitom šlo o umělce s nemalým talentem. Když devatenáctiletý mladík, který v Praze prošel prvním školením jako pomocník malíře pokojů – později slavného Josefa Navrátila, vystavil v roce 1826 jako žák pražské malířské akademie svoji první práci, vzbudil už pozornost; roku 1831 skončil školu se zlatou medailí, stal se oblíbeným portrétistou Šliků a jiných urozených rodin, v letech 1836–1839 studoval, kreslil a maloval v Itálii, kde se stal stoupencem katolického romantismu německé malířské skupiny tzv. nazarénů. Vrátil se domů s přesvědčením, že získá místo ředitele pražské akademie a prosadí se mezi českými umělci. Věci se ale vyvíjely jinak: Jeho styl se poněkud odcizil českému vývoji, jeho otevřené vlastenectví nebylo vhod těm, kdo rozhodovali o obsazování míst a zadávání zakázek. Po krátké epizodě ve Vídni se roku 1850 vrátil do Prahy a stal se tím Hellichem, jakého znají naše dějiny umění: Od portrétů (mezi něž patří i slavný obraz Boženy Němcové) a historických scén přešel výhradně k oltářním obrazům a stal se jejich snad nejoblíbenějším autorem v Čechách. Namaloval jich do své smrti (roku 1880) asi 430 a přispěl tak k výzdobě značné části českých kostelů. Kromě nich se zachovala i památka na jeho výraznou tvář: Nedlouho před Hellichovou smrtí jej jeho mladý podnájemník Mikoláš Aleš zvěčnil jako Jiřího z Poděbrad na svém známém obraze Jiříkova setkání s Matyášem Korvínem.
To všechno je v souvislosti s J. V. Hellichem jistě důležité, ale titulek článku jej uvádí jako archeologa, což je povolání trochu odlišné. Tak jako znalci dějin umění znají jméno Hellich, znají je i archeologové – ovšem jde o Jana Hellicha, známého průkopníka tohoto oboru na Poděbradsku a zakladatele tamního muzea. O tom, že už Janův strýc malíř byl archeologem – dokonce prvním profesionálním archeologem v Čechách! – se ví jen málo. Ostatně Josef Vojtěch Hellich sám ještě krátce předtím netušil, jak se jeho život na čas změní, když se v Itálii seznámil s Palackým a sdílel s ním zájem o památky a starožitnosti. Palacký se pak stal jednatelem Společnosti národního muzea, a když prosadil osamostatnění jeho archeologické sbírky a hledal někoho, kdo by se jí ujal, vzpomněl si na Hellicha. Ten neodmítl, a tak v letech 1842–1847 byl prvním českým archeologem z profese. (Že k tomu neměl kvalifikaci, nevadilo – tenkrát ji neměl nikdo, věda sama se teprve rodila.) Roku 1843 prováděl i první oficiální vykopávky na Horšovskotýnsku a Boleslavsku a o rok později jej cesta zavedla dále na východ – do libáňského okolí.
Nebyla to tak docela náhoda a kraj mu nebyl cizí. Odmyslíme-li si okolnost, že on sám pocházel sice z Chrudimska, ale jeho dědeček z Dětenic na Jičínsku, pak stačí vrátit se k prvnímu odstavci tohoto vyprávění a zastavit se u jména hrabat Šliků. S touto rodinou, v níž byl patrně dost oblíben, pobýval na počátku třicátých let častěji v Kopidlně, kde se seznámil nejen se šlechtou, ale i s místními vlastenci, zejména s děkanem F. A. Vackem Kopidlanským. Kromě četných portrétů zde dostal i zakázku na svůj první oltářní obraz – sv. Jiří pro kostel v Psinicích u Libáně; generál Šlik mu také pomohl přímluvou u ministra Kolowrata ke stipendiu do Itálie.
Jak italský pobyt ovlivnil jeho cestu k archeologii, už víme. Hodně je známo o Hellichově archeologické činnosti v Národním muzeu, ale tou se tady zabývat nemůžeme. Stačí připomenout, že jejím nejtypičtějším rysem byly letní cesty po Čechách, na kterých měl Hellich podle projektu Palackého vyhledávat historické a umělecké památky, nemovité kreslit a movité získávat (kromě jiného i vykopávkami) pro muzeum. O některých z nich se dochovaly Hellichovy písemné zprávy. To bohužel neplatí o těch, které vykopal v létě 1844. Naštěstí se dochovalo pár datovaných kreseb, podle kterých můžeme rekonstruovat cestu do tehdejších krajů Boleslavského i Bydžovského.
Kresba hradu v Dražicích na Jizeře nese datum 25. 7. 1844. Sem se tedy Hellich dostal z Prahy a odtud cestoval na východ do okolí Libáně a Kopidlna, které mu nebylo neznámé. Nejspíše už ve 30. letech díky svým pobytům v Kopidlně a projížďkám po okolí poznal alespoň jedno ze dvou památných hrazených míst, která teď navštívil a zhotovil jejich plánky. (Mohl se o nich ovšem dovědět i z topografií, které už byly k dispozici, přičemž je zajímavé, že o prvním se zmiňuje pouze topografie Sommerova z r. 1835, zatímco o druhém jen Schallerova z r. 1790.)
Tím prvním bylo dne 26. 7. 1844 návrší Hrádek u Údrnic, asi půl hodiny na východ od Libáně – víceméně okrouhlé tvrziště o průměru asi 30 m, obklopené dosud poměrně výrazným příkopem a valem, ale beze zbytků zdiva. Někteří badatelé (např. význačný archeolog Josef Ladislav Píč v roce 1888) se domnívali, že mohlo vzniknout již v raném středověku, ale pravda je zřejmě střízlivější: Tvrz se připomíná ve 14. století a zanikla zřejmě počátkem 16. století. Hellich však vyrostl ještě v době romantismu, kdy nepatrné poznatky o dávné minulosti bývaly bohatě vyvažovány malebnými představami o českém pohanském dávnověku. Vyplývá to i z textu, kterým doprovodil (ovšemže německy, jak byl v té době vzdělán) svůj tužkou kreslený plánek údrnického hrádku na listě papíru, uloženém dnes v archivu Národního muzea: Hrádek. Uměle navršený hlinitý pahorek, 170 mužských kroků v obvodu, na výšině mezi Libání a Údrnicemi kraje Bydžovského. Ani na pahorku, ani v příkopu se nenacházejí stopy zdí. Podle vší pravděpodobnosti tu mohl být pohanský posvátný háj nebo obětiště.
Ještě zajímavější je druhá kresba. Dne 28. 7. navštívil Hellich čtyřúhelníkové valy obdélného půdorysu u Markvartic. Považoval tento zvláštní náspový útvar, spíše nepravidelný (rozměry delších stran 180 a 150 m), podle tvaru za nepříliš starý vojenský tábor – a není vyloučeno, že nebyl daleko od pravdy, ačkoli na druhé straně lidový název Žižkovy nebo švédské šance svědčil přinejmenším o tom, že jejich vznik se už okolním vesničanům vytratil z paměti. Hellich jim tedy nepřikládal takový význam, jako údrnickému Hrádku. V nedávné době se ovšem důraz vystřídal, protože na markvartické valy upozornilo naše archeologické bádání koncem 60. let 20. století v souvislosti s tehdy trochu módním hledáním keltských čtyřúhelníkových svatyní, jaké už byly známy ze sousedního jižního Německa. V letech 1969 – 1970 byl na markvartických valech proveden výzkum a na jeho základě se usoudilo, že toto zajímavé místo patří mezi zmíněné keltské svatyně z doby posledního století před Kristem; v jeho sousedství se našly i zbytky keltské vesnice.
Hellichův nákres markvartických valů (překresleno z tužkokresby, popisky přepsány latinkou)
Tuhle možnost nemohl tušit dávný průzkumník libáňské krajiny Hellich (ačkoli by se mu jistě líbila, nadšení pro Kelty bylo v té době u mnohých milovníků dávnověku na podobné výši jako dnes), a tak na druhý list onoho dvojlistu, na kterém už měl plánek Hrádku, nakreslil ještě odkrokovaný plán markvartických valů a připsal k němu: Staré vojenské ležení. Valy jsou vysoké mezi 10 až 15 stopami. 28. července 1844. Ve Schallerově Topografii se uvádí, že ve vnitřním prostoru se vysévá 5 1/2 strychu obilí. Po levé straně plánu poznamenal: 1/4 hodiny odtud je ves Markvartice v Boleslavském kraji.
Markvartické valy nejsou Hellichovým objevem; ostatně s výškou přesahující místy 3 m (a v době Hellichově snad až 5 m) byly odedávna nápadné. Krátce potom, co Hellich kdysi odjel do Itálie, začal užívat šlikovského pohostinství na Kopidlně tehdejší nejvýznamnější český archeolog, rytíř Matyáš Kalina z Jaethensteinu. Ten byl v přátelských vztazích hlavně s Hellichovou žačkou v malování, umění a archeologie milovnou komtesou Alžbětou (Eliškou) Šlikovou. Markvartickým šancím se věnoval dosti podrobně, dokonce tady kopal v říjnu 1838 a záznam o akci zůstal v neuveřejněném rukopise… (Ale o tom zase někdy jindy.)
Hellichova návštěva je však důležitá proto, že jejím výsledkem byl první, třebaže ne moc přesný terénní plán valů tak zajímavých – tím více, že už nejméně od 18. století je okolní lidé používali jako zdroj kamene a v poměrně nedávné době byly markvartické valy silně poškozeny a zčásti zničeny – a když k tomu přičteme ještě první plánek údrnického Hrádku, vidíme, že celkem neznámá výzkumná cesta našeho prvního archeologa-profesionála v létě 1844 stojí za zmínku, byť se i svědectví o ní dochovalo vlastně jen na dvojlistu zažloutlého papíru, pokresleného tužkou zapomenutého umělce.
Tento článek věnovaný Karolu Bílkovi k šedesátým narozeninám přetiskujeme ze sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší 12, 1999, s. 207–210.
V trojúhelníku obcí Zelenecká Lhota – Vlčí Pole – Veselice je v lese Křižánek. Kdysi tam stávala vesnice Kříženec, která byla zničena (záznam o tom žádný snad není). Roku 1399 patronátní právo náleželo Janu z Michalovic, roku 1416 panoši Janu z Veselice. Po dobách husitských válek obyvatelstvo Zelenecké Lhoty a okolních obcí se scházelo v kostelíku v Křižánku, který tam zůstal. Kolem roku 1650 obec Zelenecká Lhota místo opanovala a ujala se kapličky v hustém lese ležící na půdě panství starohradského.
Tam také těla mrtvých, bez vědomí a bez přítomnosti faráře libáňského sami do lesa Křižánku donášeli a tam pohřbívali. (Aby nemuseli platit faráři, který žádal vždy velkou odměnu a museli pro něho jeti čtyřspřežím, dvojspřeží odmítal.) Tento stav trval asi 30 roků. To se nelíbilo bojovnému a i peněz žádostivému libáňskému faráři Janu Ignáci Josefu Stellovi, a proto chtěl udělati těm obřadům konec. V neděli po Nalezení sv. Kříže, 9. května 1715, sloužil mši svatou v Křižánku na požádání Lhoteckých. Po mši a po zaplacení Lhoteckých se strhla rvačka o zvonek mezi kostelníkem libáňským a zelenolhoteckým. Rvačky se zúčastnil i farář. 8. června 1717 došlo k výslechu všech zúčastněných na radnici v Sobotce. Kněz obvinil Zelenolhotecké, že v Křižánku zpívají a čtou ze zakázaných knížek. Hejtman Holan z Kosti dal rozkaz "zatknout všechny rebelanty i s knihami, a zejména stařenu Evu Svobodovou". Než mušketáři došli do vsi, tak podezřelí muži uprchli. Přivedli k výslechu před duchovní komisi jen stoletou Evu Svobodovou. Ta se přiznala, že křtí děti svěcenou vodou získanou od kostelníka z Markvartic, že uvádí šestinedělky a že odvádí mraky, aby neškodily ani obilíčku, ani stromečkům, ale aby kroupy padaly do rybníků.
Podle všech výpovědí seznala pražská konzistoř, že farář Stella se provinil tím, že zvyšoval a ostřeji vymáhal štolu (odměnu). Naproti tomu však Zelenolhoťáci se provinili, že mluvili proti katolickému náboženství, že pohřbívali bez kněze, Eva Svobodová křtí a i jiné služby jí nenáležící koná.
Roku 1719 byl kostelík již bez dveří. Chudičký inventář obsahoval: 1 zvonek, 2 malé zvonky, 2 dřevěné svícny, 2 korouhvičky, 5 plachetek, 1 ubrus a 6 šátků na oltář. Protože rozepře mezi farářem a občany trvala dál, horlivý sluha církve farář Stella z Libáně maje v ruce nařízení pražské konzistoře a za souhlasu hejtmana ze Starých Hradů Františka Knypfa provedl rázný čin: V noci ze 4. na 5. května 1719 s hejtmanem a poddanými starohradskými vypravili se ke kostelíčku a do základu jej zbořili, dříví z něho na faru do Libáně odvezli. – Než sluníčko vyšlo, vyjížděly povozy z lesů. Z kostelíčka Nalezení sv. Kříže zbyla hromada kamení.
Zoufalství zmocnilo se obyvatel zelenolhoteckých. Hned na druhý den napsali žalostnou žalobu hraběti Černínovi, v níž slovy plnými zármutku projevují svůj veliký žal nad ztrátou svého kostelíčka.
Rozboření kostelíčka překvapilo a rozezlilo také kosteckého hejtmana Holana, který napsal 10. května 1719 důtklivý dotaz hejtmanovi starohradskému, zdali jednal z poručení konzistoře pražské.
To se stalo roku 1719. Zdálo by se, že tímto radikálním zakročením Stellovým byla záležitost vyřízena. Leč chyba lávky.
I přes tento zákrok pohřbívali zelenolhotečtí osadníci své zemřelé do Křižánku, přes veškeré zákazy ještě 17 roků, až do roku 1736.
V roce 1736 byla uzavřena dohoda ve Vlčím Poli mezi obcí Zeleneckou Lhotou a farářem libáňským. Zvonek z rozbouraného kostelíka byl dán na Zeleneckou Lhotu, zavěšen na vysoký sloup se stříškou uprostřed obce k zvonění pro obyvatele Zelenecké Lhoty, Skuřiny a Záhub. (Zvonek byl prodán roku 1812 za 13 zlatých a peníze byly dány na kontribuci.)
Roku 1723 (za 4 roky) byla Eva Svobodová opět obviněna a postavena před soud, že křtí děti, že uvádí šestinedělky, zažehnává oheň a různé nemoce, odvádí mraky, aby kroupy nepotloukly. To jí už byly 104 roky. Snad zemřela téhož roku.
Tady přestávají historické zprávy o zelenolhoteckých "husitech". A zde končí i tajemství lesa Křižánek. Prý byla i tajná podzemní chodba z Křižánku do Vlčího Pole. (Jako kluci jsme chodbu hledali, ale nic jsme nenašli.)
Staletí přešla – klidně šumí širé lesy dál svou věčnou píseň nad ději dávno zašlými … V místech, kde stával kostelík, byl vztyčen dřevěný kříž. A na místě, kde stával oltář, je káme asi 60 cm vysoký, snad bývalá křtitelnice. Josu tam dvě prastaré velmi zchátralé lípy, které byly u vchodu do kostelíka …
Zapsal jsem toto podle různých záznamů a podle záznamů z knížky Husitský kostelíček na Křižánku a jeho zkáza. Napsal ji J. Pícek a vyšla v roce 1931 nákladem Hospodářského družstva v Sobotce.
Do dřeva tohoto kříže bylo vyryto na sta jmen návštěvníků tohoto historicky památného místa, podobně jako do kamenného zbytku kostelní křtitelnice, který těsně u kříže stojí.
Obnovení kříže v Křižánku. Roku 1925 dne 24. května byl postaven nový dubový kříž na místě předešlém. – Starý pahýl vykopán ze země. Jiné vykopávky se nenašly v zemi žádné. – Dřevo na nový kříž darovala Jindřiška Weisenwolfová z Kopidlna na žádost Lesního úřadu ve Starých Hradech – pana nadlesního Tuháčka. Dřevo na kříž otesal Jan Limr, tesař v Záhubech čp. 1. Kříž stavěli: František vlk, hajný v Křižánku, Alois Škaloud, zedník v Záhubech čp. 22, František Zajíček, zedník ze Záhub čp. 21, a jmenovaný Jan Limr.
Svěcení kříže v Křižánku. Dne 7. června 1925 o pouti v Zelenecké Lhotě, která se slaví od založení tamější kaple Nejsvětější Trojice, vypraveno bylo z kaple v Zelenecké Lhotě procesí s hudbou libáňskou a tamějším farářem Františkem Kulhánkem do Křižánku, kde byl nově postavený kříž posvěcen. Na kříži jest vytesán letopočet 1925. Dole u kříže zhotoveno klekátko a vše natřeno fermeží a lakem.
Zbytek starého kříže. Odzemek ležel na místě u nového kříže potom ještě šestnáct let. Josef Sůva, rolník a hostinský v Záhubech čp. 11, přišel na myšlneku, že by se mohl z toho dřeva zhotovit menší kříž pro křbitovní márnici. Řekl o tom hajnému a ten dal svolení, abychom si dřevo odvezli a zpracovali.
Dne 28. prosince 1941 zemřela v Záhubech čp. 22 Anna Kupcová, která byla narozena 16. dubna 1845, tedy právě v tom roce, kdy byl starý kříž v Křižánku postaven. To nás pohnulo k tomu, že jsme pro dřevo ke kříži dojeli, Mlejnek Josef rozřezal je na okružní pile a Josef Kupec, truhlář, zhotovil z něho kříž pro márnici s letopočtem 1845. Při pohřbu Anny Kupcové dal Josef Sůva kříž posvětit Jaroslavu Knesplovi, kaplanu v Libáni. Potom jsme uložili zemřelou i kříž na hřbitově.
Turistické značky do Křižánku. Dne 20. srpna 1925 vyznačeny byly poprvé spolkem turistů z Dolního Bousova, zastoupeným učitelem panem Syrovátkem z Vlčího Pole, červenobílé značky z Dolního Bousova přes Vlčí Pole ke kříži a studánce v lese Křižánku.
Další značky. Na jaře 1931 obnoveny turistické značky bílomodré do Křižánku turistickým spolkem z Mladé Boleslavi. Označen byl pramen studánky v Křižánku a dále bylo značeno k myslivně v Záhubech a zpět podél lesa Křižánku a ličenských polí až na Kopaniny k Bačálkám.
Třetí značkování. V neděli 30. května 1937 provedl turistický odbor z Libáně značky modrobílé přes Milkovice – Záhuby do Křižánku ke kříži a studánce. Značkování provedl pan Pick z Libáně. Jeho děd byl zakladatelem Sboru dobrovolných hasičů v Libáni.
Později prováděl značkování z Libáně do Křižánku ředitel ing. Vochoč po cestě pod Horním Valem k oběma hostincům v Záhubech (hostinec Na Slovance u Sůvů a hostinec U zvonku u Kupců).
Toto jsem opsal z knihy Josefa Kupce, kronikáře ze Záhub.
Na můj popud byly otisknuty záznamy o Křižánku v časopisech Bousovák (prosinec 1997 a leden 1998 na s.6) a Libáňské noviny (prosinec 1997, č.10, s.9).
8. prosince 1999 v 8 hodin ráno mě informoval lesní pan Konývka, že v lese Křižánku začaly práce na odstranění starého a postavení nového kříže. Šel jsem se tam podívat a viděl jsem, jaká to byla velká námaha starý špatný kříž vykopat a nový opět postavit.
Upozornil jsem také pana Milana Reichhelma z Libáně a ten jel do Křižánku a vykopání starého a stavbu nového kříže nafilmoval.
Obnovu kříže provedla firma Ing. Luděk Maier, lesní práce, Turnov. Udělání kříže a postavení dělali dělníci Vasil Fajbus, Ivan Kokiš, Vasil Kozorak, Jura Jogika a Michal Koluščak, všichni ukrajinské národnosti. Při stavbě pracoval také lesní pan Miloslav Konývka. Také udělali ochrannou stříšku nad Hraběnčinou studánkou.
Ve Státním okresním archivu v Jičíně se zachovala drobná knížka s nenápadným názvem Záznamní kniha pro zemědělce. Obsahem jsou zápisy o schůzích místní Domoviny v Sedlištích, což byla zájmová odnož agrární strany. Na 22 stránkách najdeme zápisy o schůzích této organizace v letech 1930–1944. Nejsou obsáhlé a převážně se týkají finančních záležitostí a nakládání se zemědělskými stroji, které organizace zakoupila (byly to stroj řeposecí, strojek jetelový secí, rozmetadlo a vylušťovač). Členové za určitý poplatek tyto stroje užívali a starali se o ně, dokonce na jejich úschovu přistavěli v roce 1934 kůlnu u hasičské kůlny (poblíž dnešního domu Javůrkových).
Ale občas byla schůze slavnostnější a v zápise najdeme odkazy na starší události. A tak se dozvídáme, že už v roce 1908 byla v obci založena organizace agrární strany, v jejímž čele stáli František Mikolášek a František Novotný. Již po roce se stal předsedou Jan Linhart na víc než třicet let. (Ten psal i téměř všechny zápisy). Jeho zástupci se střídali (Josef Rejha, Václav Jílek, Otakar Rohlíček, Stanislav Poláček), všechny dnes už neznáme. Také nevíme, kdo působil jako pokladník, než se této funkce ujal na dlouhá léta Ladislav Táborský. Členů bylo (spolu s odborem žen a dorostu) až přes čtyřicet, schůze se konaly vetšinou Na valše (dnes u Bělinů). Domovina byla založena v roce 1920.
Ve stručných vzpomínkových zápisech najdeme i připomenutí opravdu zajímavých událostí. Tak v roce 1912 byla připravena tzv. Chodská slavnost. Byly půjčeny kroje, ale v určený den bylo velmi nepříznivé počasí, o týden později rovněž, a tak se tato krojovaná slavnost uskutečnila až 8. června 1913. Pamatujete se ještě na fotografii z této akce, kterou jsme otiskli v LSK roč. 20, 1997, s. 26?
Na 9. červen 1935 se chystala slavnost odhalení památníku pozemkové reformy, na níž organizace dostala dotaci 500 Kč od Ústřední jednoty řepařů. O vytvoření památníku se mělo jednat se sochaři Vítem, Soboteckým a Máslíkem. Ale i tato slavnost byla nakonec odložena, protože "v květnu se odbývají volby, první červnovou neděli slavnost odhalení Švehlova pomníku v Cholenicích, na svatodušní svátky v Libáni sokolovna, na to za týden sjezd ve Hřmemíně, bude obecenstvo těmi slavnostmi unaveno, odložena slavnost na první neděli v červenci o nynější pouti". (Zápis o schůzi 21. 4. 1935).
V roce 1936 se zase jednalo o postavení pomníku zemřelému krajanskému agrárnímu politikovi Bohumíru Bradáčovi. Měl být poblíž sochy Kalvárie, u silnice. "Místo pro pomník z laskavé ochoty uvolní přítel Josef Svoboda č. 1 na zahradě u terasu u středu, mezi zvonkem a vratama", jak se doslova píše v zápise o schůzi konané 6. 1. 1936. Bohužel, víc se o tomto záměru nejednalo – alespoň o tom není žádný záznam … Ale ani o realizované stavbě Švehlova pomníku z roku 1935 nenajdeme v zápisech nic. Asi se víc dojednalo ústně, bez velkého psaní.
Přesto nám i takovéto stručné a mezerovité zápisy dosvědčí a upřesní mnohé události z dávné minulosti – a proto neničte staré písemnosti, pokud je doma naleznete. Jejich místo je v archivech, aby vydávaly i v budoucnu svědectví o životě našich předků.
kronikářka obce
Při shromažďování podkladů o historii Střevače jsem zjistil, že pravděpodobně bylo založeno a vedeno více kronik, které se však nezachovaly. Tak jako u většiny písemných památek byly však opisovány a čerpám tedy z těchto opisů. Posuďte sami.
V jednom zápise je odstavec "Toto privilegium a kniha městská s bílejma deskama, spolu s jinými památnými listinami byly uloženy na půdě školy. Požárem v roce 18 všechno vzalo za své." Zápis se týkal následující události.
Střevač na městečko povýšena. Léta 1514 ve čtvrtek na den svatého Ondřeje /30. listopadu/, Vladislav, uherský a český král, dal v Budíně majestát Janovi a Vavřinci Straníkovi z Kopidlna a na Střevači, vyzdvihujíc ves řečenou Střevač na městečko, povolujíc, aby se tam řemeslníci usazovati mohli, kdež se trh téhodně každou středu a k tomu jarmarky, jeden na sv. Prokopa /4. července/ a druhý na sv. Bartoloměje /24. srpna/ se povolují a jiné svobody obyčejné dávají na věčné časy.
Později toto městečko získalo znak. Štít, příčně dělený v horní třetině. Menší horní pole je červené, dolní je zelené. Na štítě je přes obě pole na černé půdě stojící bílá věž z kvádrů, dole poněkud rozšířená. V přízemí věže je otevřená brána bez vrat, v poschodích jsou tři okna, jedno nad dvěma. Věž vrcholí cimbuřím o pěti stínkách a černou valbovou střechou.
Zrušení roboty. V opisech ztracených kronik zachovala se vzpomínka na oslavu zrušení roboty. Zákon byl podepsán 7. září 1848 Ferdinandem I., rakouským císařem, a v článku 2 se stanoví, že grunt a půda je zbavena všeho břemena a přestane rozdíl mezi panskými a selskými grunty.
Oj, byla to slavná neděle toho roku 1849 ve Střevači. Již hned po poledni vycházeli hoši a děvčata v krojích z vrátek chalup. Za nimi pantátové, mnohdy i s panimámou v těžkém zlatem se lesknoucím čepci, všichni mířili ke škole do středu vsi. A nejen ti, ale i z okolních vsí scházely se hloučky. Hned zase přijížděli v košatinách, koně postroj vyleštěný jedna radost. Jezdívali tady často tito sousedi, neboť robotovali u střevačského dvoru. Ale kdo je tady vídával, dnes je nepoznával. To nebyly ty zasmušilé obličeje, ale takové bujné veselí, přímo divoká radost zírala jim z očí. A nebylo divu, vždyť skomírala ta mrcha robota, která je tolik trýznila, a nyní její poddaní přišli se s ní naposledy rozloučit. A sotva se tak všichni sešli a domácí se s přespolními přivítali, přišli i muzikanti a už to začalo. To obecní slouha táhl robotu, velký, všelijak zpitvořený došek různě ověšený cáry. Nastal smích a šum, ale hned zase ztichl, neboť právě rychtář Liška začal široce a dlouze špásovné loučení.
A veselá nálada rostla. Za smíchu, křiku i nadávek svržena jest robota z dřevěného mostku za Škaloudovou stodolou do potoka. Tam ji v kalu vláčeli, až byla chudinka k nepoznání. A to ještě ti divočejší znovu a znovu nakazovali ji pořádně máchati, aby toho měla opravdu dost, neb u každého měla pořádný vroubek.
Konečně zbědovaná vytažena jest kopáčem a smýkali ji v průvodu cestou, necestou, uličkou vedle staré hospody za pastoušku, kde zakopána jest a podnes tam ještě odpočívá.
Po vyhodnocení výsledků sepisování půdy roku 1713 bylo zjištěno, že za rybníkem Batín ležely ladem pozemky a žádný se k nim vlastnicky nehlásil. Byly proto od vrchnosti vyzvány okolní obce, která by se chtěla těchto pozemků ujmouti, ale žádná se nehlásila. Až konečně se městečko Střevač uvolilo nechat si pozemky připsat do vlastnictví. Vrchnost proto povolila za rybníkem Batín zakládati stavení a pronajímati pole, a tak vznikla jedna z nejmladších osad na Jičínsku. Prvý zápis z nezachované kroniky pak uvádí:
Leta Páně 1750 30. listopadu vystavěl Jan Bartoň barák na obecním místě odhadnutý za 30 kop grošů a za ukoupené dříví ke stavbě do důchodu povinnen jest 6 kop grošů. Tomu gruntu dáno střevačské číslo 29 a později změněno na číslo 1 v Batíně.
Až roku 1773 pokračovala další výstavba a prvých 8 čísel stálo v roce 1777. Na dalších stránkách kroniky bylo vedeno účetnictví za úhradu ceny za obecní pozemky dané do dědičného nájmu. Všech osm nájemců zaplatilo do roku 1809 shodnou částku 57 zl. a 30 kr.
4. sjezd rodáků a přátel obcí Staré Hrady a Sedliště
Putování za statutem města Libáň
Jan Šesták, starosta města Libáň
Naši krajané Anna a Jan Hruškovi z Křižan oslavili 4. 3. svou diamantovou svatbu. Připojujeme se ke gratulantům!
Pracoviště LA PNP Staré Hrady v roce 1999
Karol Bílek
Vzpomínka. Dne 6. 1. 2000 bylo tomu 55 let, co zemřel František Fišera (narozený 4. 10. 1896) jako politický vězeň v Terezíně. Poté, co se po 1. světové válce vrátil jako organizátor a účastník první spartakiády DTJ z Prahy, byl propuštěn v Poniklé nad Jizerou z práce. Shodou okolností našel v Libáni nejen práci, ale i nový domov. Jako účastník národního odboje za osvobození byl 26. června 1944 zatčen a vězněn v Kartouzích u Jičína, na Pankráci a v Terezíně, odkud se k zármutku celé rodiny již domů nevrátil. Kdož jste ho poznali, vzpomeňte, prosíme, s námi na tohoto hodného, poctivého a obětavého občana Libáně. Děkujeme všem!Syn PhDr. František Fišera s manželkou Vlastou z Liberce
Vnuk ing. dr. Petr Fišera s rodinou z Gratzu – Rakousko
Vnoučata Vlasta a Tomáš z Jablonce nad Nisou s rodinami
Jindřich hrabě Schlik
Karol Bílek
Sborník Českoslovenští legionáři jičínského okresu 1914–1920 vydá v tomto roce Okresní úřad Jičín. Tímto edičním počinem se odvděčujeme našim rodákům a občanům, kteří bojovali, obětovali své životy a reprezentovali svůj region na všech frontách první světové války. Poněvadž usilujeme o úplnost jejich soupisu, obracíme se na vás s žádostí o zaslání soupisu legionářů, kteří se narodili nebo po válce žili ve vaší obci. Uvítáme jak jejich základní biografické údaje (přesná data narození a úmrtí), tak i další informace o těchto osobách.PhDr. Jindřich Francek, ředitel Státního okresního archivu Jičín
Univ. prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc.,
Zemřel Antonín Čapek
Životopis zvěčnělého Antonína Petrtyla
Frances Pešková
Touha po vlasti
Kolébko v mém mládí milená.
Jak velká radost kyne se mnou,
že tě mohu spatřit zas jednou.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechů otčina milená.
Sláva ti, vlasti má,
radost mám, že tě mohu spatřit zas!
ta místa, kde jsem já byl zrozen.
Po dlouhém pak žití v cizině
snad polejou slze líce mé.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechů otčina milená.
Sláva ti, vlasti má,
radost mám, že tě mohu spatřit zas!
že tě musím opustiti zas,
domov můj mám hledat za mořem,
by jen srdce nepuklo hořem.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechů otčina milená.
Sláva ti, vlasti má,
radost mám, že tě mohu spatřit zas!
po tobě, vlasti má, truchliti,
tou sladkou vzpomínkou na tebe,
zaplesá radostí srdce mé.
Přijmi mne, s Bohem buď,
uzříme-li se pak ještě zas.
Přijmi mne, s Bohem buď,
doufejme, že se opět zříme zas.Antonín Petrtyl
Archeolog J. V. Hellich na Libáňsku v roce 1844
Karel Sklenář
O Křižánku
Kříž v lese Křižánku. Časté prudké vichřice v měsíci srpnu 1922 porazily v Křižánku starý dubový kříž s letopočtem 1845. Kříž stával v místě oltáře zde kdysi stávajícího kostelíka Nalezení sv. Kříže, který byl zbořen v noci počátkem května roku 1719 a jehož základy jsou ještě znatelné.
Obnovení kříže v lese Křižánku. Na podzim roku 1997 jsem byl u kříže v lese Křižánku a zjistil jsem, že památný kříž je již ve špatném stavu a je ho potřeba obnovit. Proto jsem navštívil starostu v Dolním Bousově a starostu v Libáni a požádal je o pomoc. Také jsem poprosil lesního pana Konývku z polesí Křižánek, zda by mohl zajistit dřevo na nový kříž.Jaroslav Čuban, kovář a kronikář, Zelenecká Lhota
A. Fingerland: Staré Hrady koncem třicátých let. – Ze sbírek OMaG Jičín.
Malý příspěvek k dějinám Sedlišť
Eva Bílková,
Kroniky vyprávějí
Vojtěch Řepka
Zastupitelstvo v Sedlištích vyčlenilo ve svém rozpočtu na rok 2000 finanční částku na obnovu vandaly poškozené vzácné Kalvárie. Protože obec nemůže náročnou opravu financovat sama, očekává pomoc z okresního rozpočtu a od památkářů.
2. část
Menu