Architektura klášterů

JESUITÉ

Jen výjimečné přebírali jesuité starší obytné stavby a když, tak pouze jako provizoria. Charakteristická je pro ně úplná novostavba, a to na rozdíl od jiných řádů provedená skutečně od základů a velmi důkladně. Proto až na nepatrné fragmenty, které nemohly ohrozit novodobé konstrukce, nenalezneme u jesuitských staveb žádné zbytky starších objektů. Při zakládání šli dokonce tak daleko, že v Hradci Králové vytvořili dvoupatrové sklepení, aby se dostali na původní rostlý terén. Dokonce dovezli v kraji nedostatkový kámen a jejich stavba tak byla v jinak cihelném Hradci cizorodá. U hradecké koleje se zachoval jediný starší původně měšťanský sklep, prohloubený ale již mimo vlastní stavbu, obdobné sklepení se nachází i v Kutné Hoře při vnitřním křídle.

Přestože takový způsob výstavby byl zvláště nákladný, jesuity k němu vedly patrně dva hlavní důvody. Nové založení zajistilo větší stabilitu stavby a vyloučilo jakékoliv nepravidelnosti a dispoziční odchylky, s kterými se u jiných řádových staveb setkáváme poměrně často. Jesuitští architekti se tak vlastně nikdy nepřizpůsobovali stávajícím objektům, přesto se však i oni museli někdy vyrovnávat s nepravidelnostmi vynucenými situací (terénem a danou uliční sítí). Způsobila to jejich snaha po dominantní pozici v nejvíce frekventovaném místě, které zásluhou atraktivity takřka nikdy nezůstalo volné. Jesuité si vybírali městiště nejraději na hlavním náměstí, a to ne v jeho malé části, ale nejlépe v celé frontě. Jen tak jejich kolej na první pohled upoutala a v duchu barokního myšlení i ohromila. Dominantní pozice koleje si do značné míry vynutila zvláštní dispozici. V převážné většině mají koleje jakýsi "rozvinutý" půdorys, tvořený pouze jedním dlouhým předním křídlem. Nenajdeme proto vždy klasické uzavřené konventní dispozice s "rajským dvorem". Pokud ano, tak většinou patřily vlastnímu konventu, sloužícímu profesním bratřím. Protože se však málokdy podařilo plánovanou stavbu vybudovat celou, zůstaly v několika případech tyto dvory neuzavřeny (například u novoměstské koleje při sv. Ignáci).

Je třeba konstatovat, že takový agresivní průnik do měst, jaký jesuité podnikli v 17. století, nemá u ostatních řádů obdobu. Mohlo k tomu dojít jen za výrazné podpory panovníka a zásluhou nové politické situace po Bílé hoře. Předbělohorské koleje v Českém Krumlově a na Starém Městě pražském nemají stejné postavení s pozdějšími stavbami. Přesto i u nich můžeme pozorovat jejich neobyčejnou hmotnost a poměrné velkou (dvoupatrovou) výšku, které do tehdejších českých měst vnesly duch světovosti.

Ačkoliv nemáme doloženy žádné významné architekty řádu, kteří by působili na našem území, jesuité nepochybně vzhled nově vznikajících staveb ovlivňovali. A to nejen výběrem architektů, kteří ostatně vždy patřili k těm nejvýznamnějším, ale také dozorem nad probíhajícími pracemi a systémem schvalování plánů. První posuzování přináleželo příslušejícímu rektoru a jmenovanému řediteli stavby, další obstaral sám římský generalát, který v konečné instanci projekt nového domu musel schválit. Neexistují sice žádné detailní předpisy, ale roku 1668 vydal generál Tovaryšstva P. Oliva základní instrukce týkající se stavebních projektů jesuitských kostelů a budov, které navázaly na starší nařízení jeho předchůdce P. Aquavivy. Patrně v důsledku neustálého porušování stanovených pravidel opakuje P. Oliva dřívější příkaz, podle něhož projekt, jednou schválený v Římě, již neměl být měněn. Stavby se měly budovat jednoduché, zdravé, funkční a v žádném případě neměly ohromovat ani svým materiálem ani stylem. Nebyly totiž stavěny, podle slov generála, ani pro slavnosti, ani proto, aby byly obdivovány. Ještě z prosince téhož roku je datován dovětek, podle něhož je třeba pro schválení projektu znát i architektonický řád a detaily výzdoby, aby stavebníkům nebyla "ponechána volnost něco nově připojit a tak se proviňovat proti svaté chudobě". Jesuitská architektura je proto do určité míry jednotná, i když svým způsobem reaguje i na místní zvláštnosti a na obecné slohové proměny, především ale u sakrálních staveb.

Mnohokrát uváděným základním vzorem, který však ovlivnil celou sakrální tvorbu baroka, byl nepochybně kostel I1 Gesú a k němu přiléhající profesní dům (casa professa), sídlo římského generalátu. Jestliže můžeme v českém prostředí zaznamenat (nepříliš úspěšné) pokusy o vytvoření obdobně disponovaného chrámu, vzor obrovského římského domu nebyl sledován. Ostatně i jeho účel byl poněkud odlišný.

Výstavba jesuitských kostelů v Čechách prošla určitým vývojem, než došlo ve 3. čtvrtině 17. století k vytvoření charakteristického typu sakrální stavby. Vývoj dispozice byl hlavně sepjat s osobností architekta Carla Luraga a byl závislý na zdokonalování jeho stavitelského umění. Na počátku řady jesuitských svatyní stojí kostel sv. Salvátora v pražském Klementinu, definitivně dotvořený až při raně barokních úpravách. Již při renesanční stavbě, vycházející z gotického základu, byla naplánována kopule nad křížením, ale k jejímu provedení v upravené formě došlo až později. Kopule nad křížením se jinak, pro svou technickou náročnost, objevuje zřídka; u sv. Salvátora ji nakonec nahradila méně obtížná klášterní klenba. Takřka současně vznikl před renesančním průčelím kostela rovněž portikus ve formě triumfálního oblouku, evokující aktuální myšlenku vítězící katolické církve. Snad proto byl také tento portikus u dalších jesuitských chrámů napodobován.

Již na raně barokní úpravě salvátorského kostela se podílel C. Lurago, který téměř současně získal zakázku v Březnici. Tamní kostel pojal ještě tradičně, s lodí o čtyřech klenebních polích; Luragovi se ale zvláště nevydařilo průčelí, odvozené patrně od vídeňského jesuitského (universitního) kostela. Poprvé po Bílé hoře se tu v Čechách objevilo u katolického chrámu dvojvěžové průčelí (na počátku 17. století používané protestanty), a zřejmě také proto se jej Luragovi nepodařilo dobře vyřešit. Z nepříliš úspěšného březnického pokusu se však architekt poučil a kolejní chrám v Hradci Králové provedl jinak. Loď rozdělil pomocí mohutnějších meziarkádových pilířů do tří travé, ale (pseudo)kopuli se v Hradci podařilo vybudovat jen s obtížemi, ne však nad křížením, ale v presbyteriu. Základní změnou prošlo v Hradci ale průčelí. Opuštěna tu byla vídeňská idea rovné průčelní plochy na úkor risalitového vystoupení středu. Postranní věže se tak dostaly do pozadí a ztratily své přirozeně dominantní postavení. Přeměna středověké tradice směrem k italské inspiraci byla v Hradci dovršena etážovým členěním.

Ještě dále zašel Lurago ve svém nerealizovaném projektu klatovského chrámu z let 1654–56, v němž se, zřejmě poučen jesuitskými stavebníky, přiblížil projektům, které vyhotovil snad Nanni di Baccio Bigio pro římský kostel I1 Gesú jako nerealizovanou variantu (připisovanou někdy i Michelangelu Buonarottimu). Lurago si však s návrhem nedokázal poradit, a tak byla v Klatovech uskutečněna jednodušší varianta Giovanniho Domenica Orsiho. Luragův jesuitský chrám v Chomutově naznačuje již existenci určitého ustáleného typu, který byl poté jen v detailu obměňován. Loď o třech travé (v Chomutově s dvojicemi polosloupů) doplňuje zúžená kruchta, na opačné straně pak přímo uzavřené presbyterium o dvou polích klenby. Chomutovský chrám se stal předchůdcem novoměstského kostela sv. Ignáce, dispozičně a dokonce i rozměrově totožného. Pouze průčelí se liší, v Praze je výjimečně bezvěžové a portikus sem byl přistavěn až dodatečně. Typ takového kostela potom nalezneme i v dalších jesuitských areálech (v Luži, Bohosudově) a na počátku 2. desetiletí 18. století se objevuje v Bayerově návrhu na kostel sv. Klimenta v Klementinu a ještě později v Litoměřicích.

Nejvíce se jistě k jesuitskému typu chrámu I1 Gesú, v okolních zemích (zvláště v Polsku) běžně používanému, přiblížil klatovský kolejní kostel. Bez realizace zůstal pozoruhodný anonymní návrh kostela v Českém Krumlově, ale i Orsiho projekt přestavby mariánského kostela ve Staré Boleslavi.

V dispozici kolejí lze zaznamenat rovněž jistou slohovou změnu. Zvláště znatelné rozdíly objevíme, srovnáme-li půdorysy kolejí z konce 16. a 1. poloviny 17. století s pozdějšími. Slohový zlom tu vytváří pražské Klementinum, v němž se soustřeďují dožívající prvky a současně motivy určující následující vývoj. Nepochybně nejstarší dokončená jesuitská kolej, vybudovaná po roce 1585 Baldassarem Maggim, je v Českém Krumlově. Renesanční areál se však málo podobá pozdějším kolejím; částečně připomene soudobé palácové a zámecké stavby (dispozice přízemí), částečně mendikantské konventy (trojtrakt v patře). Tomu odpovídá i 12 poměrně malých cel. Trojtraktová dispozice se ještě opakuje v návrzích na jesuitskou kolej v Jičíně, vzniklých před rokem 1627. Jak v Krumlově tak v Jičíně bylo vyřešeno stejným způsobem osvětlení střední chodby vynecháním cely uprostřed. Takové řešení jesuité jistě převzali ze svého hlavního domu v Římě, stejně jako systém dlouhých nepřerušených chodeb, které se však u nás objevují až v pokročilém 17. století. Naposledy použili jesuité trojtrakt v nejstarší části Klementina, avšak v 60. letech 17. století byl opuštěn, přestože původní plány jej zde předpokládaly i v dalším úseku.

Proti jiným řádům si jesuité vytvořili zvláštní komunikační systém. Velmi dlouhé chodby, umožňující průhled celou stavbou, měly bohaté štukové, často i malířské vybavení. Zcela specifické bylo vedení chodby po vnějším obvodu koleje, které se objevilo vždy, pokud byl areál vybudován v rušném prostředí tržišť či hlavních cest. Nezřídka se v jesuitských kolejích nalézají reprezentativní trojramenná, případně čtyřramenná schodiště, a to již během 17. století. Neméně reprezentativní výzdobu dostala u Tovaryšstva triclinia (refektáře), vedle štukové dekorace tu většinou nechyběly ani fresky či rozměrná plátna. Vzhledem k počtu konventuálů jsou rozměry jesuitských triclinií skutečně impozantní, jak dokazuje prostor dnešní hlavní čítárny universitní knihovny v Praze, prostupující patra a dosahující šířky cca 11 m a délky 45 m. Do triclinia se nevstupovalo přímo z chodby, ale přes předsíň s lavabem, někdy rovněž bohatě zdobenou štukem. Nevytopitelnost takových monumentálních jídelen si v mnoha případech vynutila výstavbu menších zimních jídelen.

Cely v kolejích nalezneme již v přízemí, často soustředěné jen do jednoho křídla. Svými rozměry bohatě překračují plochu největších místností dnešních panelových domů. Vždy byly vytápěné a zaklenuté, zkrášlovala je štuková (někdy i malířská) dekorace. Umístění cel profesních bratří do jednoho, případně dvou křídel, umožnilo vytvořit uzavřenou (klausurní) partii koleje, jejíž součástí býval nejen noviciát, ale někdy i seminář a gymnasium.

Vnější fasády jesuitských kolejí se od výstavby pražského Klementina velmi podobají. Výjimku zde tvoří pouze pražský profesní dům na Malé Straně, jehož prostý vzhled ocenil roku 1673 sám generál řádu, P. Oliva. Podle generála bylo třeba "zdržet se všeho, co směřuje pouze k pompě a ozdobnosti, neboť zatím co se oči přihlížejícího těší, jejich duše se od nás, nikoliv nezaslouženě odvrací. To je nejvýš nutno v domě profese, který se zvláštním důrazem má podporovat studium chudoby; nechť se tedy postaví budova pevná k veškerému využití vhodně disponovaná, která však nebude mít nic z prázdné a vychloubačné nádhery". A přestože P. Oliva odsoudil klementinskou kolej za její "příliš nádhernou výzdobu" vznikaly přesto další české jesuitské stavby podle jejího vzoru, byť výzdoba již skutečně nedosáhla bohatosti Klementina. Fasády klementinské koleje v Praze přinesly do českého prostředí nový raně barokní princip členění. Pilastry vysokého (kolosálního) řádu, probíhající několika podlažími, zde doplňují ještě další výrazné vertikální linie. Vytvářejí je okna s typickým propojením suprafenester a parapetů oken. Zdůraznění vertikálních linií pomáhalo u jesuitských staveb utlumit značný šířkový vývin hmoty kolejí.

Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997


Kláštery na JičínskuOkres JičínServer Jičín