KARTUZIÁNI

(Ordo Cartusiensis), OCart.

znak kartuziánůZakladatelem reformní, prvky monastické a anachoretské slučující odnože benediktinského řádu byl z Kolína nad Rýnem pocházející a na katedrální škole v Remeši přednášející kanovník Bruno (+1101). Poté co jej konflikt s remešským arcibiskupem donutil opustit město, žil krátce jako poustevník na zboží benediktinského opatství v Molesme. V roce 1084 pak založil se šesti druhy na odlehlém místě uprostřed nepřístupného horského masívu Chartreuse (Cartusium) poblíž Grenoblu klášter, který se později stal střediskem řádu a z jehož názvu bylo odvozeno obecné označení všech řádových domů (kartouz). V roce 1088 se stal pod jménem Urban II. papežem bývalý Brunův žák, benediktin Odo de Lagery, který povolal svého učitele do Itálie. Ten se však záhy stáhl opět do ústraní a zemřel jako zakladatel dalších klášterů v Kalábrii. Sám Bruno neplánoval založit nový řád. Konstituce nazývané podle pátého převora Velké Kartouzy Guida I. (Statuta Gulgonis) byly papežem schváleny až v letech 1143 a 1176. Od roku 1155 se pak ve Velké Kartouze scházely generální kapituly. Vzhledem ke svým strohým a přísně dodržovaným zvyklostem (nikdy nebylo třeba přikročit k reformě) se kartuziáni nestali běžně rozšířeným řádem jako např. ve stejné době se vzmáhající cisterciáci a zůstal jim nádech jisté exkluzivity. Do roku 1200 bylo zřízeno 37 kartouz a mezi nimi i dva domy ženské. V důsledku papežského schizmatu v roce 1378 došlo mezi kartuziány k rozkolu, který byl odstraněn až v roce 1410. Sídlem generálního převora římské obedience byl tak dočasně po roce 1391 klášter v Žiče ve Slovinsku osazený již ve 12. století přímo z Velké Kartouzy, která se přihlásila k obedienci avignonské. V 15. století v době svého největšího rozmachu měl řád více než 200 klášterů. V současnosti je ve světě 19 mužských konventů se zhruba 380 řeholníky, z čehož má necelých 200 kněžské svěcení. Ženskou větev řádu tvoří 5 domů a asi 70 jeptišek. Střediskem kartuziánů je obnovená Velká Kartouza.

Řád zaměřený na kontemplaci se řídí řeholí sv. Benedikta, která je však dále zostřena. Důraz je kladen na život v odloučení (např. společný oběd v refektáři bývá jen při výjimečných příležitostech), na zachovávání věčného mlčení (mluvit je dovoleno jen při společné rekolekci v neděli a o svátcích), na přísný půst s vyloučením masa a omezením vajec a mléčných výrobků, ale také na studium. Kartuziáni, jimž byla zapovězena veřejná kázání, se v hojné míře věnovali apoštolátu psaného slova. Při bohoslužbách je užíván zvláštní ritus. Vedle profesů (otců) žijících v navzájem isolovaných domcích-poustevnách má řád i laické bratry přebývající v celách ve společné budově a obvykle se věnující práci na pozemcích přiléhajících ke kartouze. Ve starších založeních mohly být po vzoru Velké Kartouzy areály, v nichž žili otcové a bratři, značně vzdáleny. Představenými jednotlivých kartouz jsou převorové, zastupovaní vikáři. Titul představeného menšího domu je rektor a na práci laických bratří dohlíží prokurátor.

Do Čech byli kartuziáni uvedeni až v roce 1342, kdy král Jan Lucemburský založil kartouzu Hortus s. Mariae na pražském Smíchově (Praha 5), zničenou roku 1419. Druhý dům nazvaný Cella Trinitatis vznikl z iniciativy markraběte Jana Jindřicha v roce 1375 v Králově Poli u Brna a třetím byl Rubus s. Mariae fundovaný roku 1378 na zboží litomyšlských biskupů v Morašicích – Tržku, odkud posléze většina konventu odešla do Dolan u Olomouce. Dolanská kartouza Vallis Josaphat v době husitských válek zanikla a mniši si zbudovali nové sídlo přímo v Olomouci. Krátké trvání měla fundace Albrechta z Valdštejna ve Štípě u Zlína po roce 1617, kterou po roce 1627 nahradila kartouza Castrum s. Mariae ve Valdicích u Jičína. Ve Slezsku byla významná kartouza Domus Passionis Christi u Lehnice zbudovaná tamním knížetem Ludvíkem II. (+1436). Pražský klášter se podílel na šíření řádu dále na sever, např. roku 1360 na založení kartouzy Gratia Dei u Štětína a roku 1382 na založení kartouzy Paradisus s. Marie poblíž Gdaňska. Naše kláštery náležely k rozlehlé hornoněmecké provincii vytvořené v roce 1335 rozdělením provincie německé. Poslední tři domy v Čechách a na Moravě v roce 1782 zanikly.

Kartuziáni nosí bílý hábit s bílým koženým řemenem, široký bílý škapulíř, kapuci a černý plášť a laičtí bratři hnědý nebo šedý hábit. Znakem řádu je ve stříbrném či modrém štítě modrá nebo stříbrná zeměkoule se zlatým křížem obklopeným sedmi hvězdami připomínajícími sedm zakladatelů Velké Kartouzy. Jednotlivé domy mohly mít vlastní znak. Heslo: Stat crux, dum volvitur orbis.

Hlavní patronkou kartuziánů je P. Marie a dále sv. Bruno. Jako kartuzián bývá často zobrazován Brunův přítel a ochránce, grenobelský biskup sv. Hugo (1053–1132). Prvním oficiálně svatořečeným kartuziánem se roku 1220 stal biskup Hugo z Lincolnu (+1200). Dále je možné připomenout převora Velké Kartouzy sv. Anthelma (+1178) a sv. Roselinu (+1329). Z učeností proslulých členů řádu je vhodné zmínit např. generalního převora Guida II. (+1188), Ludolfa Saského (+1378), Denise Kartuziána (+1471) a z českého prostředí Michala z Prahy (+1401), Štěpána z Dolan (+1421) či Jana Rodeho (+1439).

Mgr. Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997


Kláštery na JičínskuOkres JičínServer Jičín