Kláštery na Jičínsku

VALDICE

Bývalá kartouza (Castrum beatae Virginis Mariae)

u kostela Nanebevzetí P. Marie

pohled na Valdice s kartouzou uprostřed
Pohled na Valdice. V centrální části snímku kartouza s kostelem Nanebevzetí P. Marie.


Albrecht z Valdštejna uvažoval o založení kartouzy již delší dobu; nejdříve zamýšlel usadit řád na svých moravských panstvích ve Štípě, a proto vydal již 1. května 1617 zakládací listinu. Jeho úmysl však nakonec zmařil stavovský odboj a následující válečné události. Po zisku smiřického panství do poručenské správy se Valdštejn obrátil v roce 1621 na olomoucké kartuziány, aby se usadili na jeho jičínském panství. Téhož roku (v listopadu) přišlým řeholníkům zatím určil k obydlí tvrz v Radimi, kde také krátce existovala samostatná kartuziánská rezidence v čele s převorem (P. Peter Fischer). Osazena byla nejen olomouckými bratry, ale také řeholníky z Mauerbachu u Vídně. Nedostatečné zabezpečení komunity (podle navržené fundace z roku 1624) a Valdštejnova snaha vždy prosadit svůj názor vedly k roztržkám s provinciálem řádu, které se podařilo urovnat až v roce 1627. Valdštejnovi se tehdy narodil syn a byl proto ochoten k velkým ústupkům a štědrým darům. Přistoupil tak na požadavek předání tolika pozemků, aby snadno stačily na vydržování řeholníků. Ještě před brzkou smrtí novorozeného Valdštejnova syna a dědice byla 8. prosince 1627 sepsána nová zakládací listina a slavnostně kartuziánům předána. Řád dostal nové místo ve Valdicích nedaleko Jičína, na stavbu kartouzy a kostela bylo určeno v desetiletém trvání ročně 10 000 zlatých, vedle toho získali řeholníci panství Radim, k němuž Valdštejn ještě přidal hrad Pecku s městečkem a stálý roční plat ve výši 1000 zlatých.

Stavba se hned příštího jara rozběhla podle plánů Andrea Spezzy, který vyhotovil i dřevěný model. Práce údajně vedli jeho bratr Giovanni Battista Spezza a Juan Maria Latomus, který snad navrhl rodinné mauzoleum Valdštejnů v kostele. Architekta však silně vázal nejen zavedený kartuziánský stavební typ, ale rovněž četné Valdštejnovy zásahy. Počátkem roku 1628 A. Spezza zemřel a nedlouho poté došlo ke změně projektu. Doloženo je také jedno z Valdštejnových rozhodnutí, podle něhož měly být cely vyšší než 5,5 loktu, jak se původně zamýšlelo. Podle Valdštejnova návrhu měly být cely rovněž vyzdobeny štukem a malbou. Také při tomto podniku se projevila Valdštejnova netrpělivost: převorovi vytýkal špatné řízení stavby, k níž obstarával příliš málo zedníků, a sám na stavbu nepřispíval, jak bylo dohodnuto. Změnu původní koncepce, provedenou pak Niccolem Sebregondim, si vynutil i první valdický převor P. Filip Bušek (Buschek, +1636), pocházející z bavorského Würzburku. Docílil zvýšení budovy převorství oproti původnímu záměru. Teprve, když byla kartouza alespoň zčásti stavebně dokončena, přistoupili kartuziáni také k výstavbě kostela. V předvečer svátku Navštívení P. Marie (2. července) roku 1632 se první kartuziáni nastěhovali do nových obydlí. Vzápětí 30. července 1632 došlo ke slavnosti položení základního kamene klášterního kostela. Pak zřejmě souběžně pokračovala výstavba zbylé části kartouzy a kostela také za účasti dalšího slavného architekta té doby, Giovanniho Pieroniho. Do Valdštejnovy vraždy v Chebu nebylo dílo ještě zdaleka ukončeno, a proto nastaly po smrti zakladatele konventuálům krušné chvíle, neboť se ocitli bez finančních prostředků a možnosti pokračovat v budování. Naštěstí vše vyřešil majestát Ferdinanda II. datovaný 20. březnem 1635, jímž panovník přiznal existenci kartouzy, potvrdil její majetek a uznal za právoplatné i pohledávky fundační listiny (znovu majestát potvrdil Ferdinand III. dne 3. dubna 1648). Podle přání zakladatele, i když po několikaletém odkladu (1636), byl Valdštejn takřka tajně pohřben ve valdickém kostele. Stavba tehdy zřejmě již natolik pokročila, že se pohřeb mohl v kostele uskutečnit. K úplnému stavebnímu dokončení konventního chrámu však došlo až mnohem později štít kostela datuje letopočet do roku 1655. V následujících letech se již interiér vybavoval oltáři, posvěcenými 6. a 7. října 1668 pražským arcibiskupem Matějem Ferdinandem Sobkem z Bílenberku. Ještě v následujících letech kartuziáni pokračovali ve zvelebování místa. Studny (fontány) uprostřed dvorů pocházejí z let 1674 a 1702. V 18. století proběhla také úprava vysoké ohradní zdi, obklopující stavby a někdejší zahradu, v níž jsou prolomeny celkem tři portály; hlavní z nich nese iniciály C. W. (Cartesia Waldicensis) a datum 1738.

Valdickou kartouzu zrušil Josef II. dekretem z 29. ledna 1782; téhož roku, 25. června, dostali kartuziáni příkaz místo opustit, což se také 11. července 1782 naplnilo. Předměty vysoké umělecké hodnoty z kostela nalezly své uplatnění v okolí, zvláště ve farním kostele v Radimi, do Úbislavic se dostal oltář s obrazem od Karla Škréty Přes opětovnou dražbu v letech 1788 a 1789 se klášter nepodařilo prodat, proto zůstal delší čas bez údržby Jeho špatný stavební stav dokumentuje zpráva z roku 1792, kde se hovoří o kartouze "na spadnuti". Po dvou letech (1794) se nakonec našel zájemce. Budovy s panstvím koupili Trautmannsdorfové, aby v kartouze zřídili byty a kanceláře panské správy. Příliš rozlehlá stavení však byla pro tento účel zbytečná a stále se hledalo vhodnější využití. V polovině 19. století se uvažovalo o zřízení blázince, ale až v roce 1857 odkoupil někdejší kartouzu od Ferdinanda Trautmannsdorfa c. k. erár "ku zřízení mužské trestnice pro těžké provinilce". Souběžně probíhala adaptace podle návrhu vídeňského architekta Wehrenfenniga, která se soustředila na zdokonalení zabezpečovacího systému. První vězni sem byli přivezeni 17. července 1857 ze Špilberku u Brna. V roce 1863 byla v předním dvoře přistavěna příčná křídla.

Kartuziánský areál zaujímá poměrně velkou obdélnou plochu pevnostně uzavřenou vysokou zdí a původně i vodním příkopem. Zeď na východní vstupní straně prolamuje brána s valdštejnským znakem, za níž se nalézá můstek, který zpřístupňuje dlouhé patrové stavení v předdvoří, sloužící hospodářskému účelu. Budovou s nárožními risality prochází průjezd, lemovaný raně barokní branou s habsburským znakem a sochami sv. Petra, Pavla a P. Marie (před 1650). Jím se vstupuje do vnějšího dvora s kašnou nově upraveného vestavbou bočních křídel (1863). Na západní straně tohoto nádvoří je průčelní fronta vlastní kartouzy, v níž dominantní postavení zaujímá kostel Nanebevzetí P. Marie, situovaný na střední osu areálu a výrazné převyšující okolní patrové budovy. Jeho fasádu rozdělují vertikálně do tří os pilastry a výrazná římsa horizontálně do dvou etáží, završených ještě štítovým nástavcem se segmentovým frontonem a volutovými křídly. Toto převýšení na bočních staveních vyrovnávají výrazné středové risality, utvářené obdobné s kostelní fasádou, ale v menší výšce. Uplatňuje se na nich vysoký pilastrový řád, užitý zde jako ojedinělý příklad časného výskytu tohoto architektonického principu v Čechách. Průčelí kostela zdobí sochy sv. Bruna, Huga, Jana Křtitele a Josefa. Neorientovaný kostel je jednolodní s poměrně hlubokými bočními kaplemi. Tři klenební pole lodi doplňuje na východní straně hudební kruchta, na západě velmi hluboký presbytář o třech klenebních travé a polokruhovém závěru. Z někdejšího vysoce kvalitního raně barokního mobiliáře se až do převratu v roce 1948 zachovaly dva boční oltáře, později přemístěné do musea.

Vlastní kartouza sestává z "řadových" samostatných obydlí, vždy vzájemně od sebe oddělených vysokou zdí a propojených jen poměrně úzkou chodbou na vnitřní straně kolem obdélného dvora. Původně zde bylo 14 takových základních jednotek (jak dodnes prozrazuje dispozice), nakonec zde však bydlelo celkem sedmnáct řeholníků. Všechna stavení nebyla stejná, na jižní straně se nacházelo šest menších jednotek, na západě tři větší i s malou loggií ve dvorku (zahrádce), na severní straně další čtyři a jedno větší stavení, určené zřejmě pro představeného. Podle popisu obsahovala stavení v přízemí dvě komory a předsíň, z níž vedlo schodiště do patra. V patře ústilo schodiště do chodby, která zpřístupňovala vlastní celu a komoru. Stropy cel zdobily ornamentální štukové rámce a původně jistě i malby. Obytné prostory převora a prokurátora byly pochopitelně větší. V příčném křídle, navazujícím na presbyterium klášterního kostela, se v přízemí na severní straně nalézal letní refektář s klenutým stropem a freskami, prostor nad ním v patře sloužil jako knihovna.

PhDr. Pavel Vlček, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997

Literatura: K. Štětina, K dějinám kláštera kartouzského ve Valdicích, Jičín 1892; F. Dvorský, Založení kláštera valdického Albrechtem z Valdštejna, Čas. Musea Král. českého LXXV, 1901, 179–204; J. Morávek, Z. Wirth, Valdštejnův Jičín, Praha 1946, 24 ad.; J. Krčálová, Giovanni Pieroni – architekt?, Umění XXXVI, 1988, 511–42.

Současnost: Klášter i kostel jsou zcela nepřístupny, neboť je v nich věznice. Pokud někdo chce vykonat návštěvu za účelem badatelským, musí požádat o povolení správce na Vězeňské správě ČR ve Valdicích, tel. 0433/532192 nebo 0433/532214; není však příliš pravděpodobné, že žadatel bude úspěšný. Další možností, jak zahlédnout alespoň část vnitřku kláštera, je jít na návštěvu za vazebně přebývajícím nebo odsouzeným, což se však jeví poněkud nepraktické. – Dobře je celý komplex vidět se Zebína, přímo z Valdic je vidět průčelí kostela a zdi je možno obcházet alespoň ze tří stran. Fotografování uvnitř komplexu (před vstupní branou) není povoleno, avšak z náměstí je lepší pohled.

půdorys kartouzy ve Valdicích

Půdorys kartouzy ve Valdicích podle zaměření A. Martínka z roku 1910.


Kláštery na JičínskuOkres JičínServer Jičín