Občanské sdružení Beze strachu

Serjoža Nalepkin

Opět je tu SUP. Tentokrát si členové SUPu uvědomili, jak dnešnímu člověku zoufale chybí oblíbená branná cvičení a cvičení civilní obrany. Proto pro vás připravují akci s názvem "Memoriál Serjoži Nalepkina, aneb Tršičič".

Možná, že si někteří z vás položí otázku, kdo to byl Serjoža Nalepkin. Ten, kdo si na tuto otázku nedokáže odpovědět, má opravdu výrazné mezery ve vzdělání. Jeho jméno je stejným pojmem jako např. Meresjev.

Řekněme si tedy v krátkosti pár slov o jeho životě. Narodil se na Novosibiřských ostrovech v malém iglú u jezevce. Neví se kdy. Jeho otec byl předseda místní organizace KSSS. Na celém ostrově žil sice sám se svou rodinou, ale to mu nebránilo v tom, aby ostrovy nezměnil k lepšímu. Založil "Sdružení komunistů žijících za polárním kruhem" (SKŽZPK), zasloužil se též o elektrifikaci ostrovů. Postavil zde ohromnou elektrárnu s velikým kolem, na němž malý Serjoža šlapáním vyráběl elektrický proud, který rozsvěcel jedinou žárovku na ostrově, aby si pod ní jeho otec mohl pročítat pokrokový sovětský časopis "Noha revoluce". V rámci akce Z za pomoci lesních zvířátek postavil z ledových kvádrů moderní mateřskou školku, ve které Serjoža vyrůstal. Podle Serjožových zápisků byl jeho otec též v čilém styku se soudruhem Leninem. Pravidelně mu posílal zavoskované láhve se zprávami o postupu světové revoluce za polárním kruhem. Na tyto zprávy však nedostával odpověď. Až jednou, když na vysílačce, kterou zanechali poblíž severního pólu zmrzlí badatelé, zachytil čs. stanici Praha, kde zrovna vysílali burcující Neumannovu poezii ze sbírky "Rudé zpěvy", poslav v láhvi soudruhu Leninovi svoje vyjádření k této tvorbě. Zdá se, že tato zpráva našla adresáta, neboť ani ne za dva měsíce připlul k ostrovům ledoborec Stalin s několika soudruhy, kteří Serjožova otce odvezli na dlouhodobé školení na Sibiř, ze kterého se již nikdy nevrátil.

Netrvalo dlouho a v létě příštího roku se Serjoža rozhodl, že také opustí domovinu. Vyzbrojil se brněním z velrybích lopatek, uchopil meč z mrožích klů, oštěp z velrybích žeber a vypravil se bojovat za šťastné zítřky lidstva. Na kajaku s mrožími ploutvemi se přepravil přes moře Laptěvů a pak se pěšky vypravil do Moskvy. Protože neměl kompas, orientoval se podle mravenišť. Na první mraveniště však narazil až v Mongolsku. A tu náhle zjistil, že….zabloudil. Zde se seznámil se svou první láskou Bležou, která patrně patřila k mongolským pastevcům, protože dle Serjožova deníku s ní cestoval pasák. Ten Serjožu naučil mnohým zálesáckým dovednostem. Třeba, jak určil správný čas podle lišejníku nebo jak zjistit podle hodinek, které mu draze prodal, kde se nachází sever.

Takto vybaven se Serjoža vypravil do Moskvy. Po dlouhém putování na místo dorazil a vstoupil do RA. S armádou se dostal až do Československa. Za kruté zimy se pak účastnil těžkých bojů o lanovku na Lomnický štít. Při zuřivém útoku svého tankového praporu přimrzl i se svými druhy k oceli svého tanku č. 23, ale nad lesem Drevokocúrikov nečekaně odmrzl a zřítil se neznámo kam. Ačkoliv se pak za stálého volání "Tovarišči, tovarišči," snažil tank dohonit, nedohonil. Inu, fronta nestojí. Serjoža v lese osiřel. Nastal čas, aby prokázal své schopnosti. Přečtěme si pro ukázku pár prvních stránek z jeho deníku:

"1. den – Můj milý deníčku. Jsem v lese sám a je mi zima. Rozhodl jsem se, že zjistím, kde jsem a zda zde nežijí lidští soudruzi. Vylezl jsem na vzrostlou kleč, nebo co to je, a začal jsem se rozhlížet. Když jsem byl v nejlepším, tak najednou, co se to stalo, praskla větev a já se zřítil. Naštěstí jsem během pádu potkal silnější větev a na ní uvítl. Už je večer a já se odtud nemohu dostat. Visím s nohama na SSZ, podle mých hodinek.

2. den – Milý deníčku, stále visím.

3. den – Milý deníčku, stále visím.

4. den – Uf! To byla rána! O půlnoci větve nevydržely a spadly i se stromem. I se mnou. Mám boule až….no však víš, kde. Navlékl jsem si šviháckou čepičku z mrožích vousů, kterou mi Bleža upletla podle mongolské Burdy, a vyrazil jsem za kamarády z praporu."

Tak to byly první zápisky. Serjožův život v divočiny měl však i jiné aspekty. Kupříkladu je zajímavé, jak se stravoval. Přečtěme si opět něco pro ukázku:

"7. den – Milý deníčku. Dnes jsem se rozhodl ti svěřit, čím se zde živím. Ke snídani jsem měl 5 cm opasku. (K oslavám revoluce na Novosibiřských ostrovech sní 10 cm!) K obědu jsem si okousal nehty a k večeři jsem měl vzpomínku na oběd. Stále je to lepší než u soudruhů na Ukrajině."

Nebo jiný doklad jeho šikovnosti:

"9. den – Milý deníčku! Dnes jsem si uvědomil, jaký to musel být úžasný pocit, když člověk poprvé rozdělal oheň. Jeskyně se zalila příjemným teplem, pračlověk opekl lapenou žížalu a chladu s hladem dal navždy sbohem. Mě se to nepodařilo."

Tak vidíte, jak byl šikovný. (Pozn. red.: Tento skvost byl původně psán jako ústní projev.)

Nastal však běh všedních dní. Přečteme si opět, jak vypadal běžný Serjožův den v divočině.

"13. den: Dnes v noci se mi do doupěte provrtal tchoř, a jelikož vypadal jako strýc Jevgenij Butylka (Bležin pasáček), dal jsem mu jméno Radek.

15. den: Radek je kamarádský a brzo mi připomněl jak důležitá je v poli plynová maska. Když mi včera vyprávěl pohádku na dobrou noc, která se mi líbila i když neumím slovensky, odhryzl mi filtr, což mě přinutilo jeho milovanou společnost opustit."

Tak byl tento průkopník skautingu opět přinucen prát se s přírodou v její nejhnusnější podobě. Netušavše však, že se v okolí pohybuje rakouská vědecká expedice pátrající po stopách legendárního divého muže Tatrana. Nebylo to Serjožovou vinou, že po několika nocích strávených v silážní jámě ztratil lidskou podobu, a tak jeho první setkání s lidmi nedopadlo nejlépe. Tým vědců v čele s doktorem Sicherhaissem jej uzavřel do bedny od mandarinek, která byla vytvoření dvou otvorů upravena pro vědecké účely. Následovaly kruté dny transportu v tmavém nákladním vagónu. I tam však hrdina, byť ve stísněných podmínkách, pokračoval s psaním deníku, ačkoliv tato část psaná levou zadní, je pro našince nečitelná. Na železničním přejezdu ve vsi Hrboly však Serjoža zlomil tužku při nosní hygieně a zápisky končí. Další zprávy máme z knihy p. prof. Secherhaisse "Tatran, syn divočiny": "Někteří členové výpravy stále pochybovali o tom, zda vezeme opravdu Tatrana. Že jsme omylem nechytili člověka, se definitivně potvrdilo v okamžiku, kdy jsme na jeho chatrném oděvu nalezli dvě rudé hvězdy. Ve vsi Buranov však došlo k politováníhodnému incidentu. Tatran si prodral cestu ven, pokousal některé vědce a uprchl do polí. Starosta obce nás přemlouval, abychom si toho nebezpečného tvora odvezli, neboť prý nutí chalupníky ke vstupu do kolchozu. Já však pochopil, že veškerý odpor proti netvorovi je marný, a tak jsem pokousané vědce očkoval proti vzteklině a zmizel do Rakous."

Tolik prof. Sicherhaiss. Poté, co se Serjoža zvolil předsedou vzniklého JZD "Radost", učinil mezi vesničany dobročinnou sbírku pro nastydlé Eskymáky a s výtěžkem vyrazil na cestu ke svému praporu. A znovu citace z deníku: "Kamarádi měli z mého návratu radost i přesto, že mi budou muset vrátit věci, které si po mém zmizení přivlastnili. Zvláště mě dojalo, když poručík Lakonkin, co mi dluží větší peněžní obnos, na mou počet uspořádal velkou soutěž ve hře na schovávanou o tank z Konstantanu. Už se těším."

Soutěže se, milí přátelé zúčastnil i dojatý Serjoža. Schoval se zřejmě tak dokonale, že znova zmizel. Až teprve naše SUP při kulturně-histor. naučném putování za Rumcajsovým pařezem nalezla za jedním stromem mezi Hubálovem a Paříží lidskou kostru, svírající výše citovaný deník. Podle toho a taky dle malé dírky v levé kosti spánkové soudíme, že se jedná o Serjožu Nalepkina.



Občanské sdružení Beze strachuHubertismus