Sobotecké Noviny č. 10/98říjen 1998str. 9–12

NEZAPOMÍNEJME NA ZÁKLADNÍ UMĚLECKOU ŠKOLU !

Ve školním roce l997-98 měla ZUŠ J.B.Foerstera v Sobotce 48 žáků ve věku 6 – 18 let. Pět pedagogů vyučovalo výtvarný obor, housle, klavír, kytaru, keyboard (elektrické piano), zobcovou flétnu, harmoniku a hudební nauku.

Během školního roku uspořádali žáci výtvarného oboru pod vedením pí Solanové dvě výstavy svých prací – ve výstavní síni zdravotního střediska a v sobotecké knihovně. V soutěži Internetu získali dvě první místa a Čestné uznání.

Jako každý rok účinkovali žáci hudebního oboru na veřejném vánočním koncertě v sále spořitelny. V březnu vystupovali tři z pěti soboteckých absolventů oboru kytara na absolventském koncertě v Porotním sále v Jičíně. Během celého roku žáci zpestřovali akce v Městské knihovně FŠ v Sobotce a vystupovali na koncertech v Jičíně.

Na závěr školního roku 1997-98 uspořádala ZUŠ pro žáky základní školy žákovské divadelní představení – feérii Šeherezáda, které s úspěchem uváděla i pro školy v Libáni, Nové Pace, Jičíně a Hořicích.

Při ZUŠ se scházel ženský pěvecký sbor Bendl, jehož činnost však narušil malý počet aktivních členů.

Ze sponzorských darů bylo rozšířeno nástrojové vybavení pro žáky ZUŠ Sobotka.

Na loňskou práci jsme letos navázali ve výuce, v souladu s učebními osnovami snížili počet žáků hudebního oboru, zvýšili počet pedagogů působících v Sobotce, rozšířili hudební obor o sólový zpěv a zvýšili počet žáků výtvarného oboru.

pro SN 25.10.98 - Mgr.I. Hučíková


BROUŠENÍ SKLA NA SOBOTECKU

(historie sklářství na Sobotecku)

Po zániku první Československé republiky, kdy Hitler nám zabral sudetské uzemí a připojil je k Německu, nemělo mnoho českých podnikatelů možnost se hospodářsky vyvíjet, což bylo velmi těžké i za doby první republiky, poněvadž sudetští Němci nepřáli českému živlu a všemožně jej utiskovali. Po odtržení našeho pohraničí rozhodlo se mnoho českých firem opustit sudetské území a přesídlit do vnitrozemí. Část podnikatelů z Boru přesídlila do Poděbrad, kde byla sklárna INWALD, vyrábějící olovnatý křišťál a tak se stalo, že firmy Blažek, Bartl, bratři Kadlecovi a jiní odešli do Poděbrad, ostatní si našli jiná místa jako bratři Štěpánkové a Eisner se přemístili do Týniště n O., Josef Vacek přenesl svoji výrobu do Třebechovic u Hradce Králové.

Mému otci, který vlastnil brusírnu skla v Práchni okr. Děčín, což bylo asi hodinu od Boru u České Lípy, byl odebrán živnostenský list jako polskému příslušníkovi (poněvadž zapoměl optovati pro ČSR – byl v té době v italském zajetí a vrátil se až r.1919 domů do Práchně). Já jsem vystudoval státní německou sklářskou školu, která byla v té době v Kamenickém Šenově, asi půl hodiny od Práchně. Na základě mých odborných znalostí jsem obdržel živnostenský list v roce l937 a vedl jsem podnik pod jménem Antonín Zogala ml., rafinerie a vývoz skla, Prácheň č.217 okr. Děčín. Poněvadž jsem měl Tatru 57 a byl jsem spojkou mezi našimi vojáky v bunkrech v severních Čechách, rozhodl otec, že se odstěhujeme do vnitrozemí. Naše první zastávka byla Mladá Boeslav, kde jsme za pomoci otcových přátel nalezli skladiště, kam jsme uskladnili všechny naše svršky, hotové výrobky, surovinu i 10 strojů. Poté jsme hledali po okolí vhodné místo, kdy bychom mohli zařídit opět výrobu a broušení skla. Dostali jsme se tak až do Sobotky, kde u nádraží se nám naskytl prázdný objekt (dříve snad strojírna) a po prohlídce s p. ředitelem Volejníkem (ředitel sobotecké Městské spořitelny) jsme se rozhodli tento podnik zakoupit. Vlastnila jej spořitelna a tak jsem dostal výhodnou nabídku ke koupi. To bylo v listopadu 1938, kdy mi bylo 23 let.

Brusírna se pomalu zařizovala, sháněly se pracovní síly, poněvadž z našich zaměstananců šel s námi pouze strýc Melechovský (matčin bratr). Za nějaký čas jsme sehnali několik nových brusičů, vesměs z blízkých Podběrad. V tuto dobu jsem začal navazovat opět styky s mým zástupcem v Jugoslavii a na Slovensku, jakož i v Čechách a na Moravě. Taktéž jsem navázal spojení se svým bývalým zástupcem v Německu, který však Německo opustil pro svoji židovskou příslušnost. Jemu jsem pomohl zakotvit v New Yorku se svou vzorkovou kolekcí. Potom přišel březen 1939 a nastolení protektorátu Čechy a Morava.

Na pražském vzorkovém veletrhu, kterého jsem se zůčastňoval od r.l937, jsem navázal styky s německými odběrateli a hlavně s velkým obchodním domem Berckholtz + Berrendt v Hamburku, jehož gener. ředitelem byl Rudolf Berckholtz, asi o 4 roky starší ode mne. On mi dohodil obchodního zástupce pro celé Německo s tím, že on bude dostávat zboží o 10 % levněji. To se také stalo a nyní bylo na mě postarat se o větší výrobu. Dosavadní místnosti pro tuto zvýšenou výrobu nestačily a proto jsem se rozhodl udělat nějakou nástavbu. Plány mi provedl p.Lacina, stavitel v Sobotce, s rozpočtem 317.000 Kč. Když jsem ukázal otci co chci podniknout, rozlobil se na mne, že se zadlužím a že o všechno přijdem. Měl jsem však záruky objednávek jak z Jugoslavie, tak i ze Slovenska (které se stalo pro nás cizinou) a hlavně do Německa. Opatřil jsem si od pracovního úřadu (kde byl přednostou Němec Terway) povolení na úpravu a přestavbu a tak v roce l940 jsem začal s přestavbou. Na zahradě se postavil celý nový blok. Pracovalo se stále ve starých dílnách, kam jsem zakoupil nové stroje a umístil je všude, kde bylo místo, tak, abychom mohli pracovat a dostát objednávkám, které se více a více množily. Na dílny v poschodí však bylo zapotřebí železa a cementu, což jsem zadal u ministerstva průmyslu. Tam mi bylo sděleno, že jsem se zbláznil, když žádám 2 vagony železa na stropy, když vím, že jsme ve válce. Na moji odpověď, že my ve válce nejsme, byl jsem odkázán do druhého poschodí k německému vedoucímu. Po delším rozhovoru jsem příděl železa dostal, ne však, co jsem požadoval, ale polovinu. Stran cementu mi vyhověl můj dobrý známý Josef Fišer, který měl pilu a stavební hmoty. Cement dodal, ovšem byl daleko dražší, nežli normální cena. Tak, kam nestačily železné pruty, dodal Josef trámy dřevěné. Musím podotknout, že Josef Fišer mi byl hodně nápomocen při shánění materiálu, uhlí na otop, beden na přepravu skla a pod.

Tak se za těžkých okolností vystavěl nový podnik. Ze staré dílny zbyly pouze nahoře dvě menší dílny a komín, ke kterému jsme přistavěli novou parní kotelnu. Když bylo vše hotové, zažádal jsem o kolaudaci Úřad práce. Když přišel p. Terway a uviděl, co jsem postavil (místo oprav), tak řekl, že mě nechá zavřít, ale když jsem mu řekl, že k tomu dal svolení, tak ustoupil. (Samo sebou to stálo nějaké to sklo pro jeho ženu.)

Abych připoměl, cena té stavby byla přes jeden a půl milionu korun, takže původní cena p.stavitele Laciny byla překročena 5x.

Po přestěhování do Sobotky jsem ihned sháněl učně do brusírny. Podařilo se mi jich sehnat ze Sobotky a blízkého okolí – z Bousova, Bechova, Plhova, Rytířovy Lhoty. Poněvadž však chlapci, kteří se přišli učit novému řemeslu, neměli žádný pojem o skle, zařídil jsem v budově blízko městského úřadu pomocnou dílnu a učňovskou školu s vyučováním dvou půldnů v týdnu. Sestavil jsem jim pomocnou knížku s nejdůležitějšími výklady o skle, jeho sestavení a broušení. Tato škola působila až do r.l945.Mohu říci, že se jich mnoho vyučilo řemeslu a že byli dobří brusiči, nejlepší však ze všech byl J.Ruda, který měl také dobrého učitele K. Melechovského. Po zařízení této nové dílny, kde bylo postaveno celkem kolem 50 strojů, jsem hledal nové učně. Přes ministerstvo průmyslu jsem se dozvěděl, že je možnost přijmutí do učení chlapců ze Slovenska a z těch krajů, kde není průmysl a jiná možnost výdělku. Na moji žádost se přihlásil větší počet uchazečů z kraje kolem Prievidzy. Po přijetí jsem jim musel najít ubytování, určit plat a zajistit stravu. Moje matka se uvolila pro ně vařit a ubytování jsme opatřili v domě, kde dříve měl p.Lažan tiskárnu a kde jsem také v l.patře bydlel. Zvládlo se to všechno poměrně dobře.

Po dobu války se stále pracovalo, kromě toho jsme museli pracovat na výrobě periskopu pro německou armádu (pro tanky). Tato výroba se stále připravovala a zlepšovala tak, že se do konce války ani jeden periskop neosvědčil.

K udržení podniku po dobu války a ke stálému počtu dělníků kolem padesáti, mi hodně pomohl můj dobrý přítel p. Berkholtz z Hamburku, který mi u hospodářské skupiny v Praze (kde měl náhodou spolužáka) opatřil příděl suříku na výrobu olovnatého křišťálu pro export (což byla stále Jugoslávie, Slovensko a Francie), samo sebou, že část výroby šla i pro Německo. Na Slovensku to byl p. Jindřich Kohn, který mi posílal tak velké objednávky, že by mohlo pracovat dvakrát více lidí, než jsem měl. Osobně jsem jej neznal a od počátku roku l945 jsem o něm již neslyšel. Až v roce l947, když jsem byl na obchodní cestě v USA, jsem se sešel u jednoho obchodníka se sklem s člověkem, který mi špatnou angličtinou řekl, že takové sklo prodával pro jednu firmu v ČSR. S hodou okolností do byl p.Kohn, který byl ruskou armádou zachráněn z koncentráku a dostal se do Ameriky. Svět je stále menší!

V roce l945 ustal obchod s Německem, v únoru jsem byl zatčen (při mém zatčení se hodně vyznamenal legionář Ptáček), po týdnu propuštěn a v roce l948 v srpnu znovu zatčen, podnik znárodněn a tím skončila moje činnost v soboteckém podniku. Po roce věznění jsem byl propuštěn a odjel jsem se svojí ženou Lídou a malým synkem do Rakouska, kde jsme byli jeden a půl roku, odtud do Canady, kde jsem již skoro 50 let.

Přes tuto dobu rád vzpomínám na sobotecký kraj a jeho okolí, které je stále krásné a kde jsem prožil 10 let svého mládí. Za tuto dobu jsem se seznámil s mnoha lidmi, na které rád vzpomínám!

pro SN Antonín Zogala, Oakville, Canada, 24.září 1998


"Zogalovci"

Po ukončení druhé světové války jsme ukončili školní docházku a nebyla naděje vyučit se nějaké řemeslo na Slovensku.V Čechách byla situace daleko lepší. Začala se rozvíjet průmyslová výroba a drobné podnikání. I pan Zogala v Sobotce se chytil příležitosti rozšířit sklářskou výrobu, ale bylo málo odborných brusičů. Jelikož dával svoje výrobky ze skla na Slovensko do Prievidze nějakému panu Kučerovi, ten mu poradil, aby si podal žádost na pracovní úřad o chlapce do učení. Ve smlouvě byly výhodné podmínky jako že poskytne ubytování, stravování a po l roce úspěšného učení jeden vycházkový a jeden pracovní oblek. Na tuto smlouvu se nás přihlásilo asi 18 chlapců. Přijeli jsme sem do Sobotky ve 3 skupinách v roce 1946 a 47. Bydleli jsme v době č. 328 u sklárny. Maminka pana šéfa Antonína Zogaly nám vařila, neměla to s námi lehké, nemohli jsme si zpočátku na českou kuchyni zvyknout. Kolikrát si posteskla "pane Bože, co já Vám mám už vařit?" Časem jsme si zvykli, protože nebyla jiná možnost se stravovat – vše bylo na lístky. Paní Zogalová se o nás starala jako vlastní maminka. Když něco potřebovala, zavolala "hoši, neudělali byste to nebo ono?" a my rádi pomáhali.

Pan Zogala nám financoval sklářskou školu v Poděbradech, jinak jsme pracovali tu - v Sobotce. Po vyučení jsme zanedloho nastoupili vojenskou službu, po ní se někteří chlapci vrátili na Slovensko do sklárny Poltár, rozvíjet sklářství na Slovensku. Asi 2 zůstali na vojně a ostatní zakotvili v Sobotce, oženili se a založili tu rodiny, žijí tu dodnes (Račko, Ziman, Humaj, Borkové...).

Tehdy měl pan Zogala velké plány: chtěl postavit huť, dále ubytovnu pro učně a domky pro zaměstnance. Sotva však dostavěl dům, ve kterém bydlel p. Melechovský, který jako vysoce kvalifikovaný odborník na broušení skla nám dělal mistra a jeho paní kreslila na sklo. Bohužel nastal r.1948, kdy byla sklárna znárodněna a veškeré plány p. Zogaly se neuskutečnily. Navíc byl persekvován a falešně obviněn z napomáhání špionáži. Po znárodnění převzaly soboteckou sklárnu Nový Bor, potom Harrachov, dále Železný Brod a nakonec sklárny Bohemia Poděbrady. Po roce l989 dostal p. Zogala sklárnu zpět a byl velice překvapen, v jakém špatném stavu sklárnu našel. S velikým nadšením chtěl sklárnu modernisovat a postavit huť na výrobu olovnatého křišťálu. Jelikož narážel na různé překážky – největší byla, že není v Sobotce zavedený plyn, který je nejvíce potřeba k hutní výrobě, také náhradní pozemky se mu nabízely daleko železniční dopravě pro přísun sklářského písku – proto se rozhodl sklárnu prodat. A protože sklárnu koupil neodborník, sklárna dopadla jak dopadla! a lidé si museli hledat zaměstnání.

Toto je vyprávění nás učňů, přezdívaných soboteckou veřejností "Zogalovci".

Rudolf Borko


JAK JSEM PŘIŠEL O PACKARDA ?

Do roku l938 jsem velmi dobře poznal naše německé spoluobčany, jejich smýšlení i jejich touhu po rozbití Československé republiky. I v německé sklářské škole v letech l930-1933 bylo málo profesorů, kteří byli loajální k naší republice, většina z nich i s ředitelem školy se přidala k nacistům. V roce 1938 jsem musel se svými rodiči opustit pohraničí, poněvadž jako majitel Tatry 57 jsem pracoval jako spojka mezi našimi vojáky v bunkrech na území severních Čech.

... Po odstěhování naší brusírny z Práchně u Kamenického Šenova jsme sehnali starý podnik v Sobotce, kde jsme mohli pokračovat ve výrobě broušeného skla. Od okresního úřadu jsem obdržel živnostenský list a tak jsem vybudoval nový podnik rafinerie skla v Sobotce. V roce l946 jsem se zůčastnil veletrhu v Paříži, získal tam obchodní spojení. V roce l947 jsem odjel na obchodní cestu do USA, kde jsem měl zástupce židovského původu, kterému jsem pomohl vzorkovou kolekcí se uchytit v New Yorku. Při mé osobní návštěvě v N.Y. jsme společně navštívili řadu obchodních domů a sjednali různá obchodní spojení.

Poněvadž jsem měl jako každý mladý muž slabou stránku pro automobily, navštívil jsem řadu obchodů a prodejen aut. V jedné z nich jsem uviděl vystavený nový vůz zn. PACKARD 1948. Byl to convertible (cabriolet) černé barvy s bílou stahovací střechou. Tento vůz se mi tak zalíbil, že jsem neodolal, vešel do prodejny a tam mi předvedli všechny jeho výhody: řadový 8-mi válec s elektrickým stahováním střechy, oken, automatickou spojkou, na tu dobu nádherně vybavený! Vůz jsem koupil, moji známí mi ještě půjčili dolary, které mi chyběly k proplacení cestovného do Evropy. Vůz byl dán do bedny a odeslán lodí do Hamburku přes pražského zástupce Packarda a Buicka - p.Froehlicha v Dlouhé třídě. Nežli jsem však vůz obdržel, musel jsem zaplatit min. zahraničí za povolení dovozu plnou cenu, kterou stál vůz i s dopravou v korunách při kursu 5O Kč/ l US dolar. Po zaplacení cla mi konečně firma Froehlich předala vůz k používání. V Jičíně jsem obdržel státní poznávací značku a měsíční příděl benzinu 20 litrů (!), což byla spotřeba na 100 km. Jezdil jsem s tímto vozem od listopadu 1947 do července 1948.

Při jedné návštěvě Prahy, kde jsem parkoval na Náměstí republiky, se sešel větší dav lidí, kteří obdivovali vůz. Tuto pozornost jsem vzbudil všude, kde jsem s vozem zastavil. Na Náměstí republiky přišel ke mě jeden pán a nabídl mi, že by vůz ode mě koupil, že se mu líbí. Řekl jsem mu, že není na prodej a že si jej může objednat u firmy v Dlouhé třídě. Zaznamenal si číslo vozu a odešel. Přítomní lidé se mě ptali, jestli vím, kdo to byl? Při mé záporné odpovědi jsem se dozvěděl, že to byl p. Alexej Čepička, snad tenkrát ministr obrany. Neznal jsem jej a bylo mi to celkem jedno. V tom byla moje chyba! Přesto, že jsem měl triptyk do ciziny na vůz, nepomýšlel jsem opustit republiku, poněvadž jsem zde měl rodinu a dobře zavedený obchod s výrobou.

Dne 2.srpna 1948, na narozeniny manželky, přijeli k nám do podniku 3 páni – představili se jako členové STB, udělali prohlídku v podniku a hlavně v mém bytě, zabavili některou osobní korespondenci a řekli mi, abych se oblékl a jel s nimi do Prahy podepsat nějaký protokol. Nebyl jsem si vědom nějaké viny a tak jsem s tím byl srozuměn. Při odchodu mi jejich velitel řekl, abych vzal s sebou vůz, abych se mohl vrátit. Nic netuše, vzal jsem Packarda. Dva jeli se mnou a ten třetí služebním vozem za námi. V Praze sepsali nějaký protokol a zavřeli mě do jedné místnosti, kde bylo dosti lidí.Tam jsem ztrávil noc, druhý den byl velký křik, že mě dali mezi komplice, čemuž jsem vůbec nerozuměl - a dali mě do jiné cely. Tam jsem pobyl asi 3 měsíce, samé výslechy a potom na Pankrác. Dávali mi za vinu špionáž pro USA, porušení dvouletého plánu atd.

Byl jsem tam přesně do 13.června, na můj svátek jsem byl z vazby propuštěn, řízení proti mně bylo zastaveno. Státní soud v Praze proti mně nic neměl, ale můj podnik byl mezitím znárodněn, Packarda jsem od té doby již nikdy neviděl! Když jsem se po něm sháněl, řekl mi jeden člen STB, že bude lépe, když se o něj nebudu brát a opustím republiku, poněvadž se proti mně připravuje nová žaloba a nové zatčení. On sám nás na svatodušní svátky odvezl ze Sobotky do Prahy, manželku, 3-letého synka a mne, odkud jsme jeli vlakem přes České Velenice na polské pasy do Vídně. Ve Vídni jsme žili asi měsíc, potom jsme na rakouské "kenkarty" odjeli do americké zóny do Lince. Později jsem se dostal do sklárny v Kufsteinu, kde jsem pracoval a po l a 1/2 roce jsme emigrovali do Canady. Během dvou nebo tří let mi přišel účet na zaplacení nákupu zboží a havarie ve Švýcarsku, kterou tam měla pí.Čepičková! Vůz měl triptyk a všechny doklady na moje jméno a proto to poslali za mnou do Canady. Tak jsem tedy přišel o Packarda!

vzpomínal Antonín Zogala, Canada


HUMPRECHT V ROCE 1998

Při zpětném pohledu na počátky letošní návštěvní sezóny na Humprechtě vyvstávají jako nejvýraznější akce nátěr spodní části fasády a velikonoční výstava paní Pánkové. Omítka se musela natírat především pro vandalské poškrábání a popisky. Celkově však sezóna nezačínala jen takto nepříjemně. Vedle výstavy paní Pánkové jsme si "udělali radost" netradičně již v březnu, kdy bylo dokončeno restaurování šesti cechovních ševcovských maleb na plátně. Většinou totiž exponáty na svou "ozdravnou kůru" čekají až na konec sezóny, zda se podaří v příjmech vyčlenit část financí pro údržbu krásných a vzácných předmětů. Věříme, že v letošním roce tak ještě projde renovací i ševcovská cechovní pokladna, kterou návštěvníci znají z poslední místnosti musea.

Také zámek byl spojen s celoroční významnou událostí města – pětistým výročím povýšení Sobotky na město. Vrcholem tohoto spojení byl nepochybně květnový příjezd královského průvodu na Humprecht. Tehdy a také o posvícení mohli návštěvníci znovu po 10 letech vidět krásnou soboteckou monstranci, graduál a další cenné písemnosti, spjaté s osudy Sobotky. Cenné archivalie nám byly ochotně zapůjčeny okresním archivem v Jičíně. Slavnostní atmosféru podtrhovalo i vystavení praporů Národní gardy, pečlivě ochraňovaného soboteckými sokolkami a praporu soboteckých baráčníků, vstřícně zapůjčeného i dovezeného panem rychtářem Hanušem. Městské "narozeniny" se na Humprechtě zrcadlily téměř celý rok – také ve fotografiích Jaromíra Kuchaře, za něž děkujeme Klubu přátel města Sobotky. Zvláště při náštěvách bývalých rodáků budily tyto fotografie nemalý obdiv a zájem.

Sezona na Humprechtě však není jen péče o údržbu, příprava výstav a koncertů, ale je to především každodenní provádění návštěvníků. V letošním roce nám velmi vyšla vstříc Hotelová škola a obchodní akademie z Turnova, která k nám vyslala dvě studentky na praxi v měsících květnu a červnu. V letních měsících pak počet průvodců dovolil, že jsme zavedli novinku – prohlídky i o polední přestávce. Všem "letním" průvodcům za to patří velké poděkování, protože jen účastník tohoto letního kolotoče ví, že ta příjemná změna pro návštěvníky nebyla pro průvodce nijak jednoduchá. Je ovšem smutné konstatování, že mezi desítkami průvodců se jen zřídka objevují tváře přímo ze Sobotky!

V letních měsících se velkému zájmu těšila i výstava fotografií ve věži, zpřístupněná v rámci Šrámkovy Sobotky. Zklamáním byla pro nás malá návštěvnost při koncertu Stadlerova kvarteta, které by si jen pro svou lidskou vyrovnanost a pohodu zasloužilo větší pozornosti.

Závěr sezony je ve znamení generální opravy přístupového schodiště k zámku. Městu se podařilo získat příspěvek min. kultury ve výši 280.000 Kč. Celková oprava si však vyžádá částku takřka trojnásobnou a bude ukončena na jaře příštího roku zabudováním nového, krásně řešeného zábradlí podél schodiště. Rekonstrukci provádí fa Kámen z Hradce Králové. Pro pokrytí těchto nákladů bude muset městská pokladna sáhnout asi k úsporám z předešlých let, zvláště z roku 96, kdy příjmy přesáhly náklady na provoz zámku o 170.000 Kč. Letošní příjem ze vstupného – cca 620.000 – by totiž k financování celé akce nestačil.

Můžeme se ovšem těšit, že Vás budeme moci pozvat v příštím roce k návštěvě Humprechtu, a že budete moci po krásném, opraveném schodišti stoupat např. k seznámení s krásnými paličkovými krajkami, novodobými podmalbami na skle a dalšími zajímavými akcemi, které nám, doufejme, přinese nejenom příští rok.

pro SN 22.10.98 - PhDr Dagmar Faměrová, správa zámku


Na Humprechtu bylo nedávno instalováno relativně drahé osvětlení zámku. Odborník, ale i prostý občan města pochopí, že nebylo zvoleno nejlepší řešení. Některé reflektory (spíše automobilové) zakotvené v zemi, jsou poruchové a zranitelné, osvětlení nedosahuje vyšších etáží a je viditelné jen v době, kdy již chybí listí na stromech. Využívá se proto spíše k odstrašování případných zlodějů. To jistě není smyslem.

Slavnostní osvětlení objektu má po celý rok působit především jako reklamní a propagační záležitost, má upozornit každého kolemjedoucího, že zde je něco zajímavého – a jako takové je k nezaplacení! Druhý a ne zanedbatelný důvod je – že občané, žijící pod Humprechtem, by více vnímali, že tu Humprecht bdí nad každým z nás...Odborníci zvážili, že dostatečné osvětlení by vyžadovalo postavení 3 stožárů do korun stromů, a pak by se provozní náklady rovnaly osvětlení věžních hodin. Využití osvětlení jen na několik dnů v roce je neefektivní a tím i neekonomické.

(dovětek redakce SN)


... ještě k HUMPRECHTU....

K zajímavým dokumentům historie stavby zámku Humprechtu je možno přiřadit další: podařilo se objevit kopii smlouvy, kterou sepsal sobotecký tesařský mistr Jan Samšiňák 13. prosince L.P. 1679 se zadavateli prací na znovuvybudování zámku Humprechtu po požáru. Smlouva definuje rozsah prací i odměnu za vykonanou práci.

Přepis originálního česky psaného textu zní:

"Jan Samšiňák, mistr tesařský, poddaný kostecký, s dobrým rozmyslem a povážením, dobrovolně a nepřinuceně projednal a přijal na sebe dílo tesařské, jaké takové jmenováno bejti může, co se ho koliv při zámku Humprechtsberském vynajde, anóbrž vynajíti a co k tesařskému dílu patří vymysliti mocti bude, podle potřeby a mistra zednického pana Ceresoly nálezu a poručení, mezi kterýž dílo se tesání dříví k lešení a dělání kozlův na lešení patřících a vracení všeho dříví rozumí. Za kteréžto všechno všudy jak náleží dobře, bytedlně, slušně a čistotně na schválení dobrých mistrův zhotovené tesařské dílo z dúchodu kosteckého jemu vydáno bejti má:

(odsud reprodukována druhá polovina smlouvy)

Actum v Chorušicích dne třináctého decembris léta šestnáctistýho sedmdesátého devátého.

    Jan Procházka
    Matěj Blatenský
    Kryštof Fuchs
Jan Samšiňák

Originál smlouvy (42K)


Oficielní výroční zpráva Základní školy ve školním roce l997-98 rozvádí na 11 stranách dopodrobna (místy opakovaně) činnost školy na všech úsecích, místy vykazuje i věci méně podstatné, jako např. prodej vstupenek v kostele...

O jedné velmi významné akci jsme se však nedozvěděli ze zmíněné vyčerpávající zprávy, ale od dětí, které ji považují za nezapomenutelný životní zážitek: květnové setkání dvou tříd sobotecké školy s presidentem Václavem Havlem v Lánech pro SN na naši žádost zaznamenala pí učitelka Bičišťová. Jsme rádi, že touto informací můžeme výroční zprávu doplnit. Jiné školy by se jistě neopoměly podobnou příhodou pochlubit!

SETKÁNÍ S PANEM PRESIDENTEM

Všechno začalo přemýšlením, kam s osmými třídami na výlet? Protože jsem přesvědčená, že výlet by měl vedle oddechu od školy doplňovat též učivo, otevřely jsme s kolegyní učebnici dějepisu. Na první pohled nás upoutalo jméno T.G.Masaryk. A už tu byl nápad, že pojedeme do Lán. Hned jsme též vyslovily myšlenku, že se tak můžeme setkat nejen s naším prvním, ale též i se současným presidentem. Tomu prvnímu se pokloníme na hřbitově, toho posledního, bude-li nám přát štěstí, snad potkáme v parku. S touto představou jsme předstoupily před žáky i ostatní kolegy. Nikdo nám nevěřil, zvláště, když tiskem proběhla zpráva, že se pan president musí podrobit těžké operaci a pak už bude na zámku v Lánech, který bude po celou dobu presidentovy rekonvalescence pro veřejnost uzavřen. Nás ale představa setkání s presidentem neopouštěla. Dokonce jsem prohlásila, že třeba budeme mít štěstí a právě 28. května bude zámek otevřen.

28. května žáci 8. tříd naší školy vyjeli na svůj výlet. První zastávka patřila zámku v Nelahozevsi – tam nás bohužel nechtěli. Krásného přivítání se nám zato dostalo v muzeu Antonína Dvořáka. Po prohlídce a po poslechu jednoho z Dvořákových Slovanských tanců jsme navštívili zámek Veltrusy a zříceninu hradu Okoř. Pak už jsme zamířili do Lán. Po vzpomínce u hrobu T.G.M. jsme byli nemile překvapeni, že v Lánech zaniklo muzeum, věnované našemu prvnímu presidentovi.

S napětím jsme se však blížili k lánskému zámku. Někdo z žáků v autobuse totiž od rána tvrdil, že zaslechl zprávu, že zámek má být právě v těchto dnech otevřen veřejnosti. A skutečně! Byla to pravda. Prošli jsme kolem stráží a vešli do překrásného parku. Naše pohledy hledaly okno, ve kterém bychom alespoň zahlédli pana prezidenta. Marně. Šli jsme se tedy podívat do zámecké kaple, abychom se pak ještě prošli parkem a navštívili botanickou zahradu. Když jsme však znovu stanuli před zámkem a obdivovali ho, najednou se otevřely dveře, z nich nejprve vyběhli psi a pak – zůstali jsme překvapením úplně stát. "To je přece pan prezident!" neslo se mezi dětmi. "Je to pravda, nebo se nám to jen zdá?" šeptaly jsme si s kolegyní. Byla to pravda a my najednou nemohly uvěřit, že to, co jsme si tak moc před několika měsíci přály, se nám vyplnilo. "Děti, chovejte se slušně a nezapomeňte pozdravit!" – to bylo jediné, na co jsme se s kolegyní zmohly.

Pan prezident Havel se svou manželkou se však už blížil. Snad i on na okamžik zaváhal, má-li dát přednost tiché osamocené cestičce, nebo jít vstříc davu dětí, které dychtivě očekávaly, jak se rozhodne. Vyšel směrem k nám. Napětí v nás ještě více stoupá. Ale už je pan prezident se svou manželkou mezi námi. Zdravíme se. Je to velmi milé setkání. Přejeme panu prezidentovi hlavně hodně zdraví. Manželé Havlovi odcházejí v doprovodu zdravotnic a ochranky a my jdeme pomalu za nimi. V hlavě se nám rodí další a další věty, které zůstaly nevysloveny. Srdce však naplňuje krásný pocit z tohoto jedinečného a neopakovatelného okamžiku.

Těšíme se, jak budeme doma o setkání s prezidentem vypravovat. Vše se nám zdá téměř neuvěřitelné.

O týden později, z úst mluvčího prezidenta pana dr.Špačka se dozvídám, že jsme měli skutečně velké štěstí, protože prezident Havel měl vyjít na procházku až o hodinu později.

Osud tomu však asi chtěl, že nás obdaroval tímto nezapomenutelným zážitkem. Souhra náhod v tomto dnu způsobila, že to, co jsme si všichni tolik přáli, se stalo skutkem ...

O.B.


HRAD KOST V SEZONĚ 1998

Návštěvnický provoz sezony probíhal v mezích normálu jako kterýkoliv jiný rok. Poslední dobou sice poněkud ubylo školních výletů v červnu, celkový počet návštěvníků (do konce září 60.684) se vyrovnal díky ostatním měsícům. Mimo běžný provoz zde proběhlo ještě několik akcí navíc: v dubnu natáčela TV Prima šot o boji šílených švédských vojáků, kteří jako dobývali hrad... Následně poté ještě natáčeli pořad o strašidlech na Kosti, který byl vysílán v nedávných dnech, doprovázen vážnou debatou odborníků. V květnu zde TV Nova natáčela záznam o otevření zazděného vězení ve sklepě kulaté věže. Protože se ale na volný prostor, přes vyvíjenou snahu, nepodařilo narazit a jelikož otevíraný prostor je třeba stavebně zajistit proti zřícení, nedošlo dosud k dokončení pořadu.

V červnu zde proběhla prezentace nového vydání Pekařovy Knihy o Kosti pro novináře a odbornou veřejnost. Tuto knihu je možno zakoupit v knihkupectví na náměstí. V tomto měsíci majitel umožnil i představení mladoboleslavského divadla se hrou Hamlet, jako součást oslav 500. výročí povýšení Sobotky na město. V srpnu zde měl majitel přátelské setkání s ostatními šlechtici, působícími v Čechách na majetcích svých předků a s přáteli z Čech i z ciziny. Jelikož je možné si hrad pronajmout i pro soukromé akce, koncem října zde agentura Srdce Evropy uspořádá pro své klienty setkání jako oslavu založení jejich firmy.

V období mimo sezonu na hradě probíhají drobná i větší vylepšení stavebního charakteru – letos to byla např. oprava toilet pro veřejnost, úprava vnějšího pláště bývalé noclehárny u hradu, oprava vnějšího pláště t.zv. "turnovské brány", instalace stojanů na kola atp. I letos po ukončení sezony se počítá s dalšími vylepšeními stavebních detailů podoby hradu. Která to budou Vám neprozradím, přijďte se na ně v sezoně roku 1999 sami podívat!

Karel Knop, správce hradu


Všímálek

"Všímálek" by asi přehlédl, že noví zastupitelé budou zasedat u "přeříznutého stolu". Stalo se, jeden architekt navrhl pro malou schůzovací místnost na městském úřadě specielní "kulatý stůl" důmyslného tvaru "O", aby k sobě zastupitelé neměli tak blízko. Mistři dřevěného řemesla podle projektu (!) za nemalý peníz zhotovili, leč při instalaci zjistili, že do místnosti plánované se stůl zastupitelský nevejde, pohybu poslanců by bylo bráněno a k starostovi novému by přístup byl ztížen. Aby tomu tak nebylo, byl vzpomenutý stůl pilou upraven a ani přístupu k městskému rozhlasu již tolik brániti nebude. Zastupitelé se alespoň nespletou, kde jejich zasedání probíhati bude, neb "přeříznutý stůl" jistě slavným zůstane. Méně již bezejmenní odborníci, kterým se toto dílo podařilo.

Městská kronika L.P.1998.


O KOM SE MLUVÍ ?

INTARSIE = vykládání nábytku odlišným dřevem, slonovinou, perletí, želvovinou, kovem, u knižní vazby kůží. Oblíbena nejvíce ve středověku, hlavně ve francouzském a středoevropském nábytku 17.- 19. století.


Vyučil se u mistra Jaroslava Sedmidubského v Sobotce, dílna byla za války v 41. roce ve chlévě u t.zv. Američanky, babky Kafkové na Předměstí. V roce 1945 udělal tovaryšské zkoušky v Jičíně a byl doporučen na státní dřevařskou školu pro zpracování dřeva v Chrudimi, tenkrát 1.klasická odborná škola t.zv. mistrovská. Podmínkou byla 3-letá praxe v oboru, na doporučení mistra se dostal na školu po jediném roce praxe, tovaryšské zkoušky měl s vyznamenáním a tak se brzy stal vedoucím party na dílně, kde pracovali na př. Mirek Ludvík z Mladé Boleslavi. Po škole v roce l948 praktikoval v Nechanicích u Hradce Králové, a pak se dostal na vojnu. I během tohoto období pokračoval v práci na dřevěných intarsiích, které se učil již v Sobotce. Spolupracoval i s Dřevotvarem v Jičíně, kde mu pomáhali se zalisováním.

O kom se mluví?

Jedná se o Stanislava Orta z Oseka, sedmdesátníka, uměleckého truhláře, který má za sebou – i kolem sebe ve svém bytě – řadu obrazů, vytvořených v dřevěné intarsii. Hovoříme spolu o úskalích této tvůrčí práce:

"Intarsie tohoto rozsahu mají 3 velká risika: jednak práce musí být absolutně přesná, za druhé je risiko při lisování, t.zv.zadýhování, je potřeba lisovat pod velkým tlakem hydraulického lisu, nelze to jen tak přilepit, jak by si někdo představoval, to by se mohlo odfouknout, vznikají t.zv."buřty". Třetí risiko je při broušení: lepící pásku, která pomáhá držet jednotlivé části, je třeba obrousit, dýha je silná většinou 0,8 až 0,7mm a při broušení se může velice snadno probrousit. Dýhy jsou většinou přirozeně barevný materiál, který se jen v ojedinělých případech namoří provařením, což je přípustná truhlářská technika.Barvením barvičkami vznikne kýč. Mořím jen když potřebuji např. černou dýhu (eben používali staří truhláři, ale je tvrdá, těžko zpracovatelná).

Moje krédo bylo: tak jako malíř pracuje štětcem, rytec rydlem, tak skalpelem, kterým pracuji, dosáhnout absolutní přesnosti ve vytváření intarsie (nazýval jsem svou práci dřevařská chirurgie).

Předlohu se snažím použít absolutně přesnou, sám nejsem malíř, já skutečně pracuji podle předlohy, zkoušel jsem Mikoláše Alše, mám rád jeho kresby, nebo Ladu, Vincence Hložníka a j. Musím si je nakopírovat na podkladovou dýhu, která je světlá a do té vkládám každý detailek, který musím vyříznout, vyhodit ven a zapasovat, je to celkem jednoduché ... Pracuji skalpelem, který je obroušen do špičky, tím vyříznu detail, podložím si tam dýhu, kterou chci použít a pak musím již přesně tím skalpelem obtahovat kontury a musí to tam zapadnout. Špička musí být ostrá asi 4-5mm, tím prořezávám dýhu a dýha většinou neleze najednou. Když pracuji jemné detaily přes léta, tak kdybych přitlačil hned a chtěl uříznout milimetr silný proužek přes léta, tak ho rozdrtím, tak se mi shrne a doslova rozpadne pod rukou. Takže musím několikrát obtáhnout a postupně s citem prořezávat. To, čemu já říkám "skalpel" a k čemu mám zvláštní vztah, jsem si koupil ve 42. roce u Samšiňáků v železářství, byl to vlastně knejp asi 12 mm široký, ale asi 32 cm dlouhý. Dnes už ho mám jen kousek....

Intarzie dělám od svých 15 let, t.j. skoro 55 roků, byl jsem do toho v mládí tak zažraný, že jsem dovedl do dílny utéct i od štědrovečerní večeře.

Když jsem se před 20 lety vrátil do Sobotky a pochlubil jsem se Sedmidubskému, nechtěl věřit, co jsem všechno vytvořil. Říkal " dělal jsem všude ve světě, u Gerstla v Rakousku (pověstná středoevropská firma, která vyráběla dýhovaný umělecký nábytek), ale to jsem si nemyslel, že vůbec je možné něco takového ve dřevě dosáhnout!" Nevím, jak dlouho to ještě budu dělat, protože se mi zhoršil zrak, ale snad s lupou to ještě půjde, sílu v prstech ještě mám. Většinou pracuji v kuchyni u stolu, teprve potom dodělávám po truhlářské stránce v dílně.

V letošním roce jsem měl 22 obrazů na výstavě v Jičíně, své práce věnuji svým nejbližším, většinou je mají děti, např. vnučka má velký Humprecht, dcera v Trutnově má Český ráj (180 cm dlouhý) – pohled od Křižánku, někdy udělám něco jako dárek k svátku, svatební dar a pod. Celkem se počet mých prací pohybuje kolem 100, těch větších je kolem 30. V poslední době mě baví figurální motivy, různá zvířata, koně, proto třeba Aleš - Žižka anebo i lidé. Jsem přesvědčen, že i grafická podoba, portét, jde absolutně přesně provést i v intarsii.

Zvláštní postavení má Praha.. Tu jsem nosil v hlavě asi 8–10 let, než jsem získal správný motiv. Vyhnal jsem fotografa na nábřeží mezi Karlovým mostem a Národním divadlem na pětipatrový dům, aby mi udělal záběr seshora, z ptačí perspektivy, aby byla lépe vidět Malá Strana. Praha představuje kolem 910 hodin intarsie, s truhlařinou 1000 hodin poctivé práce. V poslední době mě vábí motivy – můj kraj, Jičín, Jičínsko, hrozně rád bych dělal Sobotku.....

Praktická truhlařina je krásná, potřebná, ale intarsie je nepochybně umělecké dílo!

Intarsii považuji dnes za opomíjené až zapomenuté řemeslo (fa Sedmidubský byla umělecké truhlářství, na tom si mistr zakládal!), myslím, že je to škoda. Dále si myslím, že se ztrácí kvalita – ta hodnota "zlaté české řemeslnické ruce". Proto i já chci ještě svou prací dokázat, že to není pravda, že když chcem, že ještě dovedem.

rozhovor pro SN ze dne 25.10.1998

Obraz 1 (39K)Obraz 2 (34K)


POSLEDNÍ LETOŠNÍ VÝSTAVA ...

V odpoledních hodinách dne 21.srpna t.r. se v galerii Šolcova statku shromážilo nebývalé množství milovníků výtvarného umění. U příležitosti 75. narozenin Jaroslava KLÁPŠTĚ se zde sešli nejen obdivovatelé jeho výtvarného projevu, ale i přátelé z širokého okolí, aby využili této příležitosti a osobně blahopřáli k Mistrovým narozeninám, stiskli ruku, popřáli a potěšili se pohledem na jeho obrazy. Samšiňákova galerie v Šolcově statku podobně jako Boučkův statek na Malé Skále stále udržuje vysokou úroveň vystavujících umělců. Zvláště při vernisážích se návštěvníci mohou osobně seznámit s umělcem, mohou si vyslechnout odborný výklad a vyslechnout názory na vystavovaná díla, mohou si je i za přijatelné ceny zakoupit a pověsit místo často v bytech vyvěšovaných kýčů a reprodukcí.

Klápště je náš, Klápště má rád Sobotku, rád do ní zavítá na návštěvu, ale i jen tak – pro námět. O jednom z nich poutavě vyprávěl, zapadl přitom s autem v úvozu pod hřbitovem do bláta a musel shánět pomoc, soboťáci mu nezištně pomohli a z bláta ho vytlačili ...Jeho pohledy na Sobotku od hřbitova jsou toho dokladem, stejně krásná jsou i jeho zátiší.

Je třeba jen litovat, že značná část občanů Sobotky – zvláště ta střední generace – je k doma pořádaným výstavám netečná. Jistě to svědčí o její kulturní vyspělosti.


Klápště Jaroslav, rodák ze Záhoří u Žel.Brodu, dlouhá léta žil v Turnově, bydliště Čikvásky u Semil.

Absolvent Vysoké školy umělecko-průmyslové, učitelé F.Tichý, E.Filla, miluje grafiku – suchá jehla, krajinu – kvaš, oleje, zátiší.

Obraz (21K)


NA OBRANU VÁCLAVA ŠOLCE

23.prosince vzpomenem, že před 160 lety se v krásném dřevěném domě v Sobotce narodil básník Václav Šolc. Po přípravě na hlavní škole v Jičíně absolvoval jako jeden z nejlepších žáků jičínské gymnasium. Jeho spolužákem tam byl Jindřich Šolc, stejně dobrý student, pozdější primátor města Prahy. Když byl Václav v tercii, zemřel mu 20.5.1855 otec. Václav byl už během studia velmi aktivní, svědčí o tom i drobné poznámky učitelů, připojované tehdy ke známkám v třídním katalogu. Maturoval 1860 a odešel na pražskou filosofickou fakultu a hned v následujícím roce publikoval několik zajímavých básní. Podíl, který mu otec odkázal, jistě nebyl velký. Žil nuzně a to jistě podporovalo zákeřnou nemoc Šolců: tuberkulosu. V roce l965 sběhl ze studií a toulal se po Čechách s potulnými hereckými společnostmi. l868 mu vyšlo první vydání jeho jediné sbírky: PRVOSENKY. Příznivě je hodnotil r.1869 Jan Neruda. Tady je často citována věta, že Šolc je opravdový básník, že se nemusí vtírat "klobouk točit a vlasy si hladit..." Básník se pak pokusil znovu o dokončení studia, ale marně. Choroba byla zřejmě silnější, než snaha a tak r.1869 opouští Prahu navždy. Umírá v Sobotce 14.7.1871.

Ukazuje se, že zprávy o jeho alkoholismu jsou zcela plané. Jeho finanční možnosti byly nepatrné a pověstná kořalna Batalion vznikla v Praze až deset let po jeho smrti. Ani jeho známost s dr.Uhrem není potvrzena. To vymyslel až kabaretiér Leopold Šmíd a zasadil do jednoaktovky, která měla svého času značný úspěch, ovlivnila i největší znalce české literatury: o Šolcovi se začalo mluvit jako o Bohémovi, který promarnil otcův odkaz.

Konečně i zprávy o Šolcově smrti nejsou zcela doloženy. Je možné, že běžel v parném červencovém dni s nepříznivou kritikou za kamarádem Čapkem do Jičína, že se v Ohařicích napil ledového piva, dostal chrlení krve a po převozu do Sobotky zemřel. Sotva mu však mohl Čapek ukázat Nerudovu odpověď na zlolajnou kritiku. Je málo pravděpodobné, že by Šolc neznal články Nerudovy z r. 1869 a 1870. Odpověď Nerudova vyšla totiž už jen jako Šolcův nekrolog 20. června 1871:

–S-


ZACHRÁNÍME JEDINEČNÝ DOKLAD ČESKÉ ARCHITEKTURY?

Jičínský rodák architekt Vlastislav Hofman (1884-1964) patřil mezi nejvýznamnější české výtvarníky období první poloviny 20. století. Byl zakládajícím členem "Skupiny", ustavené v roce l911, k níž patřili například bři Čapkové, Gočár, Janák, Filla, Šíma, Špála, Štech a další špičky tehdejší české kultury.

Hofman se stal zakladatelem moderní české scénografie, kde se uvedl výpravou Dvořákových Husitů ve Vinohradském divadle v roce 1919. Jeho rchitektonických prací je velmi málo. Mezi často uváděnými je na př. koncepce hřbitova v Ďáblicích nebo sloup veřejného osvětlení u paláce Baťa v Praze.

Jedním z jeho pozoruhodných projektů je hrobka rodiny Špálovy (rodičů V.Špály) na hřbitově v Sobotce, dnes v torsálním stavu. Hofman tu vytvořil uzavřený prostor, v němž bylo možno v tichu posedět a vzpomínat. Náhrobek, vytvořený z cihel ze Špálovy cihelny, dodnes dokonale pevných, je snad jediným Hofmanovým objektem v celých severovýchodních Čechách. Majitelka ho nabídla k odkoupení za 7.000 Kč.

Snad by tedy nebylo nesnadné zachránit jedinečnou památku české kultury.

K.Samšiňák, zpravodaj památové péče


ORLOJNÍK ZE SOBOTKY

Mezi významné sobotecké osobnosti patří i hodinářský mistr -
Jan P r o k e š . Narodil se 17. listopadu 1818 v Nové Pace. Po vyučení u svého otce a krátké praxi v Praze se r. 1838 usadil v Sobotce, kterou proslavil svým uměním hodinářským. Jeho největším dílem byl přesně jdoucí model staroměstského orloje, který už řadu let nešel a měl být vyhozen do starého železa. Prokeš s pomocí kaplana P.D.F. Šimůnka, znamenitého matematika, vyrobil stroj a nabídl, že orloj opraví za 300 zl. To však pražští hodináři nedopustili. Po řadě intrik byla práce zadána Daňkově továrně.

Prokeš měl už tehdy za sebou řadu pozoruhodných strojů. R. 1863 získal výsadu (patent) na kapesní hodinky, natahované tlakem. Vyrobil celou serii rozličných orlojů, které ukazovaly kalendářová data a další zajímavé údaje. Několikeré z nich byly ve sbírkách soboteckého musea a město Sobotka je ochotně předalo do Jičína. Prokešovou specialitou byly věžní hodiny. V roce l861 postavil nový stroj na věž soboteckého kostela (nahradil Brojírův stroj z r.1749) a současně na soboteckou radnici (oba byly spuštěny 15.12.1861 v poledne). Jeho dílem jsou např. věžní hodiny v Libáni, ve Veliši, v Ml.Boleslavi, v Rokycanech a j. Na věž sv. Mikuláše ve Vršovicích umístil hodiny, které ukazují fáze měsíce a polohu večernice.

Pro soboteckou radnici postavil ještě stroj s průsvitným ciferníkem, který byl původně prosvěcován petrolejovou lampou. Byl spuštěn 19.10.1865 a jde o první takový ciferník ve střední Evropě. Ručičky byly poháněny převodem ze stroje z r. 1861, dnes už je na věži stroj nový. (Původní ciferník byl rozbit nepozorností při kácení "stromu republiky" a hodiny pak byly léta mimo provoz.)

Sotva si Prokeš kdy pomyslel, jak bude jeho dílem v Sobotce pohrdáno. Zemřel v Sobotce 12.12.1890.

-S-


JUBILEUM

MUDr. Alois KAFKA se narodil 20.9.1908 ve Strážnici, zemřel 17.9.1980 v Sobotce. Do života Sobotky vstoupil v roce l936 jako praktický lékař.

Již během středoškolských studií inklinoval k výtvarnému umění, pro něž měl přirozený talent. Skromné prostředky nestačily na uměleckou kariéru a proto se rozhodl pro studium mediciny. I při své profesi lékaře nepřestával výtvarně cítit, barevně vidět a zachycovat život kolem sebe. Jeho náčrty, poznámky třeba na blanketu lékařského receptu, studie zajímavých obličejů a portréty pacientů, život a krajina jeho působení se zobrazují v kresbách tuší, perem i štětcem. Leč samouk a bez odborného vedení zvládne dokonale techniku linorytu a vytvoří vynikající čtyřbarevný linoryt Klimšova domu v Sobotce, ilustruje knihy edice Českého ráje, svou grafickou tvorbu může rozvíjet díky spolupráci s tiskařem Leopoldem Lažanem. Vytváří řadu originálních plakátů, pozvánek a diplomů, i serii novoročenek, které rozesílal svým přátelům, s citem pro materiál vytváří řadu návrhů pro dřevěnou intarsii. Po léta spolupracuje s redakcí Zpravodaje ŠS a stará se o jeho grafickou výzdobu, jeho hlavičky provázejí řadu ročníků, podílí se na vydávání jubilejních soboteckých Sborníků. Vytváří řadu studií ženského aktu, pracuje s hlínou, látkou i se sklem. Štětcem zachycuje sobotecká zákoutí a krajinu Českého ráje, obdivuje libáňského rodáka Maxe a pod jeho vlivem přejímá techniku špachtle. Vyjadřuje se hbitě a barevně a této technice zůstává věren.

Byl to muž iniciativní, který postupně oživil činnost všech soboteckých spolků. Stál u kolébky ochotnické Nové scény, s níž jako režisér vytvořil řadu významných divadelních představení (Plynové lampy), velmi poutavě zdramatisoval pro Čs. rozhlas a s divadlem nastudoval Skleník K.V.Raise. Založil a po léta budoval Velké loutkové divadlo Na sále. Byl spoluzakladatem l. Šrámkovy Sobotky (divadelní).

Pracoval neúnavně na propagaci kraje – vytvořil několik originálních průvodců a propagačních materiálů (např. Týden výletů ze Sobotky), podílel se na vydávání pohlednic ze Sobotky a Sobotecka a jako spolupracovník CISu založil turistické noclehárny na Kosti, ve Vesci a v Čálovicích. A to vše z pouhého nadšení pro propagaci kraje, v němž žil a pracoval.

Obrázek 1 (39K)Obrázek 2 (55K)

Kafkovo dílo není dodnes zcela doceněno a nedoceněn zůstává i jeho vliv na estetickou výchovu mládeže, o niž se velmi aktivně zajímal během své činnosti v mládežnických (Junák) a tělovýchovných organisacích.

Patří bezesporu mezi osobnosti, které se významně zapsaly do historie tohoto kraje a proto je vhodné jeho osobu v celé šíři připomenout i u příležitosti jeho nedožitých 9O. narozenin.

RNDr Karel Samšiňák, CSc.


REKONSTRUKCE STŘEHOMSKÉHO MLÝNA

"Mlýn ve Střehomi č.1. představuje jednu z nejzachovalejších ukázek českých mlýnů. Svědčí o tom patrová roubená stavba, ve které k obytnému prostoru přiléhá výrobní část. Mlýnice se zachovala v původní hmotě, slouží zároveň jako síň a je z ní ovládána chlebová pec, dříve i kamna. Budovu z r. 1516 (?) , doplňuje řada hodnotných stavebních detailů, areál dvora s doplňujícími hospodářskými objekty a pozůstatek vodního díla. Celek představuje také výrazný prvek v krajině Českého ráje, bohaté na kulturní památky a přírodní krásy.

Z technického hlediska je zde nejhodnotnější podstatná část původního pohonu kolem na vrchní vodu s palečním kolem na společné hřídeli, symbolisující původní poslání dnešní památky.

Původní kolo mělo průměr 400 cm, šířku 85 cm a bylo vyrobeno před mnoha lety, kdy bylo třeba doplnit kulisu mlýna při natáčení české filmové pohádky. Bylo tedy vytvořeno podle představ výtvarníků filmu a naprosto neodpovídalo tradiční konstrukci vodních kol u nás. Kolo se stářím rozpadlo a došlo i k přerušení přívodu vody, dosud připomínaného vantrokovým žlábkem (vantroky = dřevěné žlaby, přivádějící vodu z náhonů na vodní kola). V minulosti nesla vodní kolo mohutná dubová hřídel o průměru 55 cm, uložená na kovových ložiskách, jejíž nevelké opotřebení nebrání její další funkci.

Návodní stranu mlýna do výšky vantrok tvoří kamenná, částečně omítaná zeď, nad vantroky pokračuje jako stěna roubená. V roubení jsou stopy po kapsách, v minulosti zřejmě sloužících k zakotvení trámků konstrukce "lednice", t.j. krytého prostoru kolem vodního kola, chráněného tak proti slunci a zamrzání.

Stávající mlýnice a podkolí jsou vybaveny vzácně zachovalým zařízením, představujícím poslední fázi modernizace malých selských mlýnů. Dále se zde nachází mnoho doplňků a drobného nářadí, které k tomuto výrobnímu zařízení neodmyslitelně patří."



Výše uvedený popis pochází z odborného posudku, který pro Památkový úřad v Praze vypracoval v srpnu 1997 jeden z největších znalců lidové architektury a zvláště techniky historických staveb v Čechách, Luděk Štěpán, autor řady odborných publikací (na př. Klíč od domova a j.) a tvůrce "východočeského skanzenu" Vysočina.

Podle jeho návrhu bylo v právě uplynulých dnech dokončeno osazení nového vodního kola o průměru 360 cm a šířce 75 cm, vyrobeného z dubového dřeva a osazeného na původní hřídel t.zv. obkročním způsobem, který šetří původní hřídel a prodlužuje její životnost. Pro obnovu vantroků je navržen prostý žlábek z dubových fošen , zpevněný 4 rámečky a podepřený l kozou. Na rekonstrukci této evidované národní kulturní památky přispěl majitelům odbor kultury OÚ v Mladé Boleslavi.

Autor návrhu věří, že současní majitelé vyčlení prostor pro odkladiště nepotřebných věcí v jiné části objektu a po zlikvidování nepotřebných nánosů pečlivě ošetří a zachrání roztroušené předměty, patřící do tradiční výbavy mlýna. Tím může vzniknout překrásný prostor jak z hledika odborníků – památkářů – oceňujících doklady vývoje techniky, tak z hlediska laiků, kteří zase přinejmenším ocení téměř pohádkové prostředí starého českého mlýna.


SOBOTECKÉ MOTIVY V KRESBĚ, MALBĚ I FOTOGRAFII

Viděl jsem již často a moc výtvarnických ztvárnění Sobotky: kresby, malby, fotografie, ale i intarsie a jen zcela výjimečně (V.Špála, M.Špálová, J.Samšiňák, J. Pažout, Fr.Max) jsem shledával v jejich pracích Sobotku Sobotkou, t.j. poznával jsem ji, jak ji znám, jak s ní a v ní žiji skoro celý svůj život s celou rodinou. Občan v ní žijící jí načichne, vejde mu vedle povědomí i do žil, jak bychom řekli se Seifertem –"vrostla nám do tepen", i to staré a vetché je nám milé, zatímco ty druhé to odpuzuje a mají smysl jen pro nové a čisté a pomalované. Leccos nevidíme, když jdeme ulicí, ale je to tu - a to už samo o sobě stačí k tomu, že se cítíme stále doma, mezi svými, v bezpečí.

Vezmu-li do ruky tužku nebo štětec či špachtli, tu - i když to neumím - přece jen se mi zdá, že se mi podaří vždy zachytit ještě něco z toho, co v pracích jiných postrádám, byť byly řemeslně dokonalejší. Co je to? Je to tím, že vidím dál anebo skrze stěny, že se mi podaří vyjádřit nějak podvědomě život, který teprve všemu dává tep, dech, smysl?

Nevím, ale i vím: je to všechno tím, že moje oči už nevidí jen první dojem z povrchu, já jej vyvažuji z hloubky, z pramenů, z kořenů všeho života. A nejde mi o to, aby viděné sloužilo za předmět samostatného obrazu, ale kresba jde víc za citem, aby se stala všem blízkou, milou.A to vtiskuje mému zpodobování Sobotky něco, co se spíš cítí, než aby se to dalo uchopit, něco, co tu je i není, ale je to milé, hřejivé, jedinečné...

Nejlépe to vyslovil Fráňa Šrámek ve své jedinečné básni – Sobotka :

Pochopil jsi, laskavý čtenáři?

16.11.1968 Dr.A.Kafka