Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás1. prosince 2003, č. 12/03

Novinová

Dne 29. 10. 2003 konala se v redakci Novin Jičínska schůzka, která si kladla za cíl formulovat některé kroky spolupráce NJ s přispěvateli do budoucna. Zúčastnili se: Vladimír Burjánek, zástupce šéfredaktora Deníků Bohemia VLP Hradec Králové, Radek Sál, šéfredaktor NJ, Bohumír Procházka. Po vyjasnění sporných bodů dohodli se na tomto závěru:

Noviny Jičínska hlásí se k obecně etickým principům novinářské práce, které i v budoucnu hodlají dodržovat. Patří sem kupříkladu :

  • · zařazování příspěvku do tisku od jednotlivců, nebo institucí nebude ovlivněno osobními antipatiemi šéfredaktora k pisatelům

  • · eventuelní odmítnutí článku bude pisateli sděleno a zdůvodněno

  • · redakční úpravy v dodaném materiálu, zejména pokud budou zásadního významu, či budou měnit smysl článku, budou s autorem projednány

    redakce NJ je toho názoru, že zásadní změny v dodaných fotografiích (kupříkladu odstranění jedné osoby) bez souhlasu autora fotografie jsou nevhodné. Tyto postupy nebude v budoucnu uplatňovat.


    O ztrácení glancu

    Takové byl jsem svědkem příhody: Investigativní novinář upozornil představitele města na pět příkladů, kde při stavebním řízení byly porušeny některé předpisy. Představitel nejprve nevěřil. Jsouce přesvědčován, prohlásil, že si to zjistí. Jakoby se otočil. Komunikace, do té doby téměř rozverná, rázem ustala. Představitel znervózněl, cosi hledal na počítači. Ztratil glanc, jak říkal Werich. Dosavadní rozvernost byla pryč. Objevil se dotaz, odkud novinář o věci ví.

    Nerad byl bych v kůži úředníka, který namísto vykrucování podal novinářovi pravdivou informaci. Však nejzávažnější byla ona proměna politika. Z člověka spokojeného se svým dílem, tedy i se sebou samým, jak dával celou dobu najevo, najednou byl jiný člověk. Který je ten skutečný Představitel? A co pravdou nejpravdivější? Hezká slova? Nebo neskrývaná zlost nad odhalením chyby? Ještě dál – Můžeme těm hezkým a spokojeným slovům bezvýhradně věřit?


    Dobrý večer, brouzdám po internetu a náhodou jsem narazil na starší recenzi k mé výstavě o Borobuduru u vás v Jičíně. Napsal jste to hezky, moc Vám děkuji. Vůbec ty Vaše Prochoroviny jsou zajímavé. Gratuluji. Zdeněk Thoma


    Padesátiny

    O zásluhách souboru Český ráj a jeho dítěte Jičíňáčku, o propagaci Jičína řečeno už mnoho. Popravdě. Chci přičinit něco z vedlejších produktů skutečnosti, že se velká parta lidí, mezi kterými je pět desítek let žití, odhodlalo znovu nastudovat staročeskou svatbu.

    Už sama skutečnost, že se v době televizní kultury odhodlali na Svatbě pracovat, do zkoušek chodit, krásné písničky se naučit a tuze procítěně, až majestátně zpívat a tančit, je úžasná. Neboť alternativu k nováckým televizním duchaplnostem je třeba neustále připomínat. Pěkné bylo, že Jičíňáci za svými v hojném počtu přišli, a potleskem na otevřené scéně dávali najevo, co si o tom myslí.

    Znovu vracím se ke slovu MAJESTÁTNĚ. Svatba byla skrze pohyb i muziku a její slova tak procítěně slavena, že mnozí z nás vrátili se i k té své vlastní, byť proběhla už dávno. Poetická choreografie připomněla úžasné bohatství a moudrost lidových písní.

    Sychravý podzimní podvečer 15. listopadu nebyl vůbec studený.


    Opičení dýňové

    Říkají někteří, že dříve jsme dělali všechno podle Sovětského svazu, teď se opičíme podle západu. Jsem si na to vzpomenul, když děti v Káčku dlabaly dýně. A snažil se hledat odlišnosti. Soudím, že před lampionovým průvodem nebývaly děti tak špinavé, jako v K klubu při dlabání a řezání. A taky lampiony z Narpy tak nezhasínaly, protože v nich nebyly díry pro tlamu , nos a oči. A s lampiony se nechodilo do hospod. Ostatně stejně toho děti moc za své dýně nedostaly, aby měly jídlo a pití na duchařskou noc Halloween, kterou v Káčku strávily. Kupříkladu v Zámecké vinárně nedostaly nic. Ale to se dá třeba vysvětlit stranickou příslušností pana vinárníka.

    Prostě svět se změnil.


    Martinské rohlíčky

    vlastně mají vypadat jako podkůvky, podkovy. Aby připomněly koně, co na něm Svatý Martin přijel, aby dal půlky svého pláště tomu žebrákovi. Tu neděli před Martinem bylo v knihovně hemžení. Maminky lepily, děti se jim pletly, protože kdyby lepily i děti, zůstaly by tam přilepeny asi dodnes. Pravda, ty větší děti stříhaly. Byly z toho lampionky. Nejvíc se líbily ty, které byly polepené listy. Ale ony moc nedržely… .

    Líbí se mi, jak se Kapička kamarádí s knihovnou a jak je to v Jičíně dobře provázané. Jen nevím, jestli je dobré, že nacházím všude dosti stejné lidi a mnoho dalších zůstává stranou. Protože pak nevidějí opravdového Svatého Martina v bílém plášti na hnědém koni, neboť bílý kůň nebyl k sehnání. Ani žebrák nebyl úplně pravý. Ale martinské rohlíčky ano.


    Zpívání koled v Lodžii

    bude jako každý rok s betlémem, dudákem, čajem, zpěvníčkem, ale hlavně v pohodě a rodinné pospolitosti. V pátek 19. prosince v 16 hodin.


    Propojování

    Třetí přednášku o Valdštejnově městě nemohl pan muzejní ředitel Jaromír nazvat jinak, než Kosmologické souvislosti. Šlo o to, jak je ten pozemský řád krajiny, který vévoda se svými lidmi tu zřídil, propojen s oním řádem vyšším. Na dotvrzení pak pozval si astronoma a geodeta, profesora Kabeláče, který měřením pozemským ty zajímavé vztahy v krajině dotvrdil.

    Nebudu opakovat pověděné, stejně bych nedokázal tak dobře. Jen pár pohledů novináře: Na takovéhle přednášky nechodí se jen pro jejich obsah. I pro tu nákazu, kterou svým zanícením a přesvědčením vnitřním lektoři na posluchače přenášejí. Nad tématem propojení krajiny, staveb v ní s pohybem nebeských těles sešli se tu lidé (bylo jich na padesát – místnost plná) kteří podobně cítí. Toť úžasný vedlejší produkt … . Zdalipak i tohle vévoda zamýšlel? Že po 360 letech budou tu lidé s úctou stát a objevovat.

    Ano, další z produktů povídání a setkání jsou otázky. Čím více o systému víme, tím více objevujeme problémů k ptaní. Zkoumání. K řešení. K přemýšlení. Čářa proložené Velíší, chrámem Sv. Jakuba, Lodžíí, kostelem v Klášteře Kartuziánů vede ke Kumburku. Spolu se spojnicí Zebína, Lodžie a cesty Libosadem tvoří kříž. Ale tahle spojnice vede ke kostelu v Robousích. Robouský kostel už za Valdštejna stál. A tak se propojují i věky.


    Jivínský Štefan

    má uzávěrku nominací do konce roku. Písemně na adresu Monika Eberlová, S. Čecha 889, Jc; nebo E – mailem: eberlova.monika@centrum.cz


    Šoltysova řeč vázaná

    I trochu studeňanský a trochu běcharský malíř Karel Šoltys ctí zásadu: Vydej si sám. Jeho Kytička běcharské poezie vznikla prostým sešitím nakopírovaných listů. Na titulní straně je červená růže, jako dotvrzení, že sbírka je herbářem bylin tu rostoucích, ale i historickým dokumentem, místopisem, i studií lidských povah. Různorodost Šoltysova zájmu dotvrzuje i bajka Ze života zvěře.

    Pravda, nemáme před sebou vysoce uměleckou poezii. Veršotepci objevili by zajisté některé nedostatky v rýmu i rytmu. Samizdat ukazuje poctivou snahu malujícího i píšícího důchodce nahlížet na svět vezdejší skrze slova v báseň urovnaná a s laskavým nadhledem si k němu i povědět své.


    Sedm

    V kulturním domě na takovém kanapi bylo opřeno 7 obrazů. Nicmoc. Pár stromů, voda, nějaký sníh. Nálada. Kdo se na obrazy podíval důkladněji, našel výraznou podobu. Kdo ještě důkladněji pátral, vypátral, že každý obraz je od jiného autora. Zdali malíři byli svým domovem od sebe vzdálení, či blízcí, nedalo se zjistit. Byli to lidé nepříliš známí.

    Sedm lidí nezávisle na sobě namalovalo stejný potok a podobně uspořádané stromy. Proč?

    Je to sedm podvodníků, kteří kopírovali jeden původní originální obraz? Sedm snaživců, kteří nebyli schopni najít si svůj životní námět, a tak opisují od mistra? Opičí se, ohlížeje se okolo, zda je někdo při té nepravosti nevidí? Málo pravděpodobné.

    Sedm lidí našlo v přírodě stejné místo. Nebo sedm lidí našlo to místo ve své fantazii? Podivný a neznámý Kdosi vedl ruku lidí se štětcem tak, aby činili stejné tahy? V mnoha a mnoha lesích najde se mnoho a mnoho podobných zákoutí? Kolik je ještě dalších stejných, dosud neobjevených?

    Záhadu sedmi obrazů asi nikdo nerozluští. Ano, budou i tací, kteří se u kávy vytáhnou svým vysvětlením. Dokazujíc tak svou bystrost. Těm moc nepůjde o obrazy, o věc samu. Většině lidí zůstanou stromy lhostejné. A ten zbytek? Jsou moudří lidé, kterým postačí ona otázka. Možná, budou si s ní pohrávat. Potichu , pro sebe hledat příběh obrazů a jejich tvůrců. Nekonečně rozmanitý, mnohotvárný, pravdivý i nepravdivý, uvěřitelný i neuvěřitelný. Podobně neuvěřitelný, jako je i naše krátké putování po tomhle světě.


    Cestička do školy

    Projekt, do kterého jsou zapojeny jičínské i okolní školy, úspěšně pokračuje. Děti mají za úkol pátrat po tom, jak jejich rodiče a prarodiče chodili do školy. Kudy vedla jejich cesta, jak chodili oblečeni, jaké měli pomůcky, jak se cestou bavili … . Při pátrání dá se jistě najít mnoho dalších zajímavostí. Regionální muzeum připravilo badatelské listy, které mladí výzkumníci vyplní. To bude první materiál projektem získaný. Druhým budou neplánované výstupy, jako jsou poznatky o přírodě. ale i třeba o písničkách, hrách, které si děti hrály a podobně. Všechno tohle připraví žáci na výstavu, která bude v jičínské galerii otevřena v polovině června.

    Nová zajímavá forma vyučování – projektové dovede děti zaujmout. I tím, že se sami dostávají do tvůrčí role, že nejen poslouchají moudra, ale je i vlastnoručně zpracují a budou moci veřejně přednést.


    Živej ministr

    "To je první živej ministr v biografu, kterého jsem tu za svého ředitelování zažil," pravil pan ředitel Nožička v pondělí 24. listopadu, když tu byla premiéra filmu Svět magických věží. Pan ministr Libor Ambrozek je větší, než jsem si ho představoval, kravatu a sako měl. Mluvil o cyklostezkách v Českém ráji, že by tam mělo být místo pro všechny a že cesty cyklistické a pěší neměly by se překrývat.

    Promítání filmu, který byl přiložen k dokumentaci pro nominaci Skalnich měst Českého ráje na Seznam světového dědictví UNESCO, připravila Správa CHKO. Běžel spolu s filmem Český ráj – ráj v srdci Čech a oba filmy měly tu svou světovou premiéru. Jsou krásně snově barevné, pan malíř Komárek měl by z těch barev radost, protože on je objevil daleko dříve, než je pan kameraman natočil. Taky si užil (kameraman), protože aby mohl dobře filmovat, vysadili z helikoptéry dveře. Pravil, že se nebál, prý ho přivázali. Prý horší bylo, že musel brzy ráno vstávat, aby tam byla ta správná mlha.


    DOBRÁ ZPRÁVA o Lodžii

    Ve zvýšené míře začala žít, tuším, v roce 96. Ona aktivita vznikla z odporu proti Valdštejnlandu. Od té doby přibývala různá konání. Teď už pravidelně čtyři tradiční a zásadní akce v roce: Čarodějnice (vyrobíme, upálíme), Svatojánská noc (opravdu až přes půlnoc), dílna v rámci JMP (nezapomenu na Radčinu dílnu barvířskou) a zpívání koled před vánocemi (i s betlémem).

    Letos se odhaduje že se tu nasčítalo za rok víc než 3000 lidí. Dílna JMP byla animační a běžela tu výroba masek. Jedna z nejpěknějších z festivalu. Kromě toho drobnější věci: výstava strašidel ve sklepě a dětské vymyšlené strašidelné pověsti u ohně, které poslouchal sám vévoda Valdštejn. Ptačí budky, malování na hedvábí, drakiáda, montgolgiery, povídání o stromech a listech, muzicírování flétnistek, promenádní koncert a další.

    Lodžie už po dva roky hostila dobrovolnický tábor brigádníků z celého světa, který pracoval na údržbě okolí.

    Konkrétním činem dokonaným je jeskyně – grota a instalování poustevníka. Díky neúnavné a důsledné práci pana profesora Úlehly a dalších je ona i důkazem, jak lidé, jsou –li dobře osloveni, přispějí nejen skutkem, ale i do kasičky. Ano, grota je konkrétním příkladem té nejhezčí člověčí iniciativy.


    P F 2 0 0 4

    Štefan + prochor


  • Někteří lidé se zaleknou své myšlenky záhy potom, co ji vysloví. p

  • "Tak co jsme zase provedli?" (slova jednoho funcionáře při přebírání listopadových Prochorovin. Je to lichotka? Je to kritika?)


    Upravené logo Prochorovin


    LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

    Nas pes zlodej

    Včera nas pes ukradl, babičce žížali pro slepce. Také ukladr ribý oko, v kuchyni ale protož ta oko, byla už staré a tvrdé tak si na, tan zlomil do zuby. Jednoho dni dokonce zakousl, malí boťu ale když to nesl domů do svého, úkrytu pod skříňou tak se kotě roztáhlo za plot a sbili, žněj jin hlupy. Ete jsne pod zkřní, objevily zafjícovu tlapku a na onec tan byla i jiho hlava. od té doby jsne pesnykdi nenašli. Nejspiš je mrtej plesnivý a poloostrý nechem, mlšejníkem a levandulí! Ondřej


    Můj boj (s písmeny)

    Ano, chci psát o tom, jak provokativně se na nás dívá bílá, dosud nepopsaná stránka (obrazovka). Ostatně pohled na tu popsanou taky mne zrovna nepřivádí do vytržení.

    Celý problém je v tom, jak si dovedeme skrze filozofii zdůvodnit své různé lenosti, neschopnosti. Práce s vysvětlením toho, proč jsem něco nenapsal, nebo napsal blbě zabere často víc času, než kdybych to napsal, nebo napsal lépe. Ale my si tu práci rádi dáme.

    Ono taky vybojovat si svou představu příběhu, který si chce mermomocí jít svým životem … , i odvahy je tu třeba. Nebo - co s tím, když se nám do psaného neustále prolíná náš vlastní příběh? Jak se ho zbavit? Neboť on, samozřejmě, je lepší, než ten vymyšlený.

    Někdo má nedostatek času, jiný špatné podmínky, někoho naštvala manželka, jinému chybí tužka. Já kupříkladu, mám-li něco kloudnějšího napsat, musím ráno, dokud není mozek zaplevelen. Kyslíku dostává se mu maximálně do 7 hodin. Pak je lepší krájet jablka, alespoň jsem pro lidstvo užitečnější.

    Jednou jsem vysvětloval jedný holce se zrzavými vlasy (nebo byly hnědé, Václave?), že je potřeba mít "sicflajš". Slušelo jí to, jak se snažila vypadat, že mne poslouchá. Pak se zeptala, co je to ten sicflajš? Šťastná to žena.

    Vždyť přece napsané přináší nám tolik slastí! Jednou, jsa infikován Vaculíkovou otevřeností, napsal jsem, dodnes si myslím že velmi poeticky, o jednom vztahu staršího a mladé. Co mi pak napsala ta dívka netroufnu si opakovat. Nevěřili byste, jaká slova používají dámy. Ten pán mne zařadil mezi paparazi. Dík psaní, mluví se mnou stále méně lidí. Což má úžasnou výhodu – mám větší čas na psaní (aby se mnou mluvilo méně lidí).

    Ale nejlépe na tom je můj známý – nepíše teď vůbec. S odůvodněním, že všechno už bylo napsáno a že stačí jen povědět, kde se to najde.

    prochor v 17:10


    Přišla do Literárního spolku. Řekla, že chodí do druhého ročníku Lepařova Gymnázia. Víc nemluvila. Poslouchala. Až na požádání přečetla verše. Jmenuje se Zuzana Procházková:

    MOUCHA

    Naslouchám tichu,
    sama,uzamčená v přítmí.
    Trpělivě snáším mouchu,
    kolem hlavy mi jemně vrní.
    Ruší
    vlastní meditaci mých uší.
    Jejich soukromí
    ta muška uctít neumí.
    Ale jim nevadí,
    i když bzukot křídel s tichem neladí,
    přijmu ji ve svém zvukovodu
    jako nejvzácnějšího hosta.
    U mě je pro přírodu
    vždycky kousek místa.

    SVÍTÁM

    Svítám
    nad kamenou zdí nepříčetnosti
    Sčítám
    ze snů ohlodané kosti
    Mlžný opar v červáncích,
    ukradený závoj všedních rán
    Cítím Tebe ve spáncích
    i na dlaních
    Kde svítáš mi sám?
    Proč usínáš beze mne?
    Sbírám
    poslední kousky nebe
    a utápím je v rudých mracích
    Červená, víš, ta lásku zebe
    jako teď mě a Tebe

    PSANÍČKO

    Po potůčku s bílou pěnou
    pár veršů ti posílám.
    A jen co mi ze rtů splynou,
    polibků pár navíc přidám.
    Zapečetím je oblázky,
    aby neukradli ti je ryby.
    To psaní horké od lásky,
    alespoň tvou duši políbí.
    Až se budeš v noci koupat,
    v šeptající, klidné vodě
    budou tě má slova houpat
    jako oceán hýčká lodě.

    V PÍSKU

    Maluji do písku
    stopy právě prožitých snů
    Abych nezapomněla zapomenout
    Na Tebe
    Poslouchám symfoniinočních tónů
    srdcí padajících do nebe
    a zase zpátky na konečnou
    hvězd v moři utonulých
    Čekám až vlny začnou
    smívat písek na mých dlaních.

    ČERNÁ

    Pod okapem
    v proudech popadám se na zem
    Kapky jako saze
    Černá jako omluva,
    kápě, co mě ukryla
    A slzy buší
    a svět to ruší
    Asi neví, že se sluší
    chodit se zavřenou duší
    Černá jako omluva,
    že jsem se kousek odkryla.


    Prochoroviny

    kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 493 523 492.

    Evidenční číslo MK ČR E 13158

  • e mail: prochor.jc@tiscali.cz


    Prochoroviny