zvěsti z Jičína a okolí

portréty lidí okolo nás

1. října 2003, č. 10/03

Uhozenej festival?

Záměrně volím do nadpisu mírnější výraz z těch mnoha, které byly proneseny na adresu letošního třináctého ročníku týdne nazvaného Jičín město pohádky. Pravdivě připouštím, byla i slova silnější, příkladem budíž paní v zelené bundě, která pronesla ve čtvrtek v 19:46 před kostelem Svatého Jakuba, že letošní pohádky stojí za hovno a že školka už píše stížnost. Byla malinko tlustší, připouštím, že kdybych takovou měl doma, bál bych se jí.

Pojďme na několik zážitků a hodnocení ponechme na konec.

Nebyla podia:Nejednou prošel prezident s dramaturgem školy a prosil o jejich tvůrčí přístup. Otevřít kabinety, pozvat partnerské školy místní i přespolní ... . Nepodařilo se. Na druhou stranu bez oslovení ozvali se z Hradce sami, že každý rok jezdí, že by rádi ... . Dohodlo se na gymnáziu, vystoupili, povedlo se. Jde to.

Na tvůrčí způsob. Přijela škola ze Slatin. Děti fňukaly, jak málo houpaček a kolotočů. Zavedl je pan učitel ke škapulířům, chytli se, po hodině je odsud nemohl dostat. Dílny byly vesměs tvůrčí, na trochu jiný způsob, pro vnímavé silně objevné, s úžasem jaký kouzelný zážitek přinese jednoduchý princip dírkové kamery. Připouštím, že pro školkové děti mohlo být činností víc. Někdy, ač to zní tvrdě, nedaly si učitelky práci s tím, aby objevovaly, aby děti dobře naváděly. Kupříkladu projížďka v bedně s dírkou taženou koníkem, kde se vzhůru nohama zrcadlí krásné jičínské náměstí, byl úžasný zážitek. I někteří rodičové prokázali "kulturní" přístup. Čte dítě plakát – výstav. "Tam nejdem, to tě nebude zajímat," dí matka. Třeba právě ta, která pak mluví o málo atrakcích.

Jak dostal prezident (málem) po tlamě. Dostat facku zasloužíme si občas každý. Ale ten páteční večer byl v tom Pavel Nožička neprávem. Přišel a upozornil na hlasitou reprodukci na podiu a potřebu skončit. Ti co přišli ukázat svou možnost, to nebyli festivaloví diváci typičtí. To byli opilci. Produkt "pohádkové" hospody na náměstí. (Patří na dětský festival hospoda v tomhle rozsahu?) Však byla to i metafora. Střet kulturního světa, kterým festival je, s hrubostí a buranstvím.

PIC se využívá jako: skladiště a náleziště (dětí i deštníků)+šatna+hospoda nejnižší cenové skupiny (víno z hrníčku) +odkladiště nepoužitelných vejborů+odkladiště zcela vyčerpaných vejborů+účtárna+redakce+reprezentační místnost+sušárna a ohřívárna dětí (kolový hrnek = čaj putuje okolo stolu)+drbárna první kategorie+místo schůzí i schůzek a hádek+svačinárna+obědvárna a večeřadlo+prostor, kde jsou povolena sprostá slova+dokonce tu jedna paní jedno dítě kojila.

Lidi

?1. Vstoupil. V bundě kterou neodkládá, s ruksakem, který má pořád na zádech. Vyjímka, sundal ho, začal hrabat. Vyndal všechno a zase zandal. Přitom říkal: "Prochore, to neřeš, to neřeš." Věřím, že vůbec nevěděl, co hledá. Dali jsme mu jogurt, to už měl ruksak na zádech. Snědl ho, přistrčili jsme druhý, třetí. Řekl: "Furt žeru jen kindrvejce". A shodil další tři jogurty. Tím ruksakem, co měl zas na zádech.

?2. Pěkná holka. Pěkná i tím, že se na tebe podívá, řekne: "Co pro tebe můžu udělat?" Dělá za tři holky, nebo za pět mužskejch. Stihne uklízet v koleji, přebírat peníze, telefonovat, organizovat, reprezentovat, nebo neustále přenášet poutače … . Nikdy jsem ji neviděl mračit se, fňukat, rozčilovat se? Ona že je úřednice?

?3. PO: "Neviděl jste někdo můj mobil?" ST: "Někde jsem nechala takové papíry, byl tam celý program …"

?4. Sako má, kravata ho škrtí. Reprezentuje.

?5. Žena – diplomat. Asi dovede i zuřit, ale jaksi v sobě. K neutahání. Důsledná. Když vidí, že někdo chce větší ocenění, než je práce, kterou odevzdal, zeptá se tak, že dotyčnému to dojde. A ona při tom stále zůstává půvabnou. Oblíbená věta: "Rozzářená očička dětí."

?6. Denně od půl deváté do pěti "sloužila" v průvanu nádvoří u hádanek. Když bylo potřeba, přetáhla. Podobně, jako všichni ostatní. Svetřík krátký, v pase, co jsou ledviny, koukalo jí 5 cm těla. Ano, tam, co se nejsnadněji nastydne. Ale tlustý svetr odmítala. Jak by ve svých patnácti vypadala?

?7 "Plakát je nemožný. Ty barvy! Je nepřehledný. …Já nechci nic říkat, ale průvod se absolutně nepovedl, vždyť oni …. Všimli jste si toho prázdného náměstí …" Rozhlédl se, když zjistil, že ho nikdo neposlouchá, šel překážet někam jinam.

?8 Šla mateřská školka po Jičíně, potkají se s "p" (vysoký vejbor) "Podívejte se, děti, to je pan "p," dí učitelka. "Dobrý den, pane "p", pozdraví děti. Pan "p" odpoví, dme se pýchou.

Rut Kolínová – jediná česká Žena Evropy. Organizátorka mateřských center. Štíhlá žena, černá halenka, dlouhé vlasy. Cosi z ní vyzařuje. Řekla: "Dobrovolníků mírně přibývá. To je přece ženská vlastnost, být tu pro druhé. …Úřednící? Trošičku se to zlepšuje. Vždyť je to ani nemůže bavit, ta neochota. Formální vstřícnost tu je. Něco jiného je ale výsledek jednání. Často člověk vlastně neví, na který úřad má jít."

Marie Kubátová. Stále pěkně upravená. Dáma. Vydala neuvěřitelných 61 knížek. Ač unavena, neodmítla žádný dotaz. Lékárnice: "Nerada jsem dávala prášky proti bolesti. Lidi by se z toho měli vymluvit. … Musím být připravena. Hlavně abych stačila dopsat všechno, co mám rozepsáno." Usmívala se.

Anketa kresbou.

Vynesli jsme stoly na náměstí. Připravili tužky, rozdali dětem papíry. Chtěli jsme vědět, co by na festivalu rády. Chytly se hlavně ty hodně malé. Děti kreslily: kolotoč, houpačky, autodrom, ruské kolo. Mašinka nechyběla. Někdo připsal: hledání míčků, aby nebylo pochyb. Kytky, chválabohu, kytky. Více stánků!, dožadoval se další. Jedna maminka napsala za děti, že oni chtějí více vystoupení folklorních, mažoretky, taneční skupiny na podiu. Mašinka by měla jezdit kratší trasy, ale častěji. Koníčky. A zase mašinka.

Jeden obrázek udělal nám radost. – pojízdná kamera obskura, tažená koníkem, která zobrazuje krásné naše město barevně, vzhůru nohama, ale úžasně a fantasticky. Onen aktivní přístup, požadavek dílen, ruční práce, touha něco si vyrobit, byla tu málo, či vůbec. Tak takhle radí požadavky rodiče dětem?

Nový underground. Už se nemusí překládat jako podzemní kultura. Je to druhá kultura. Jiná, než nabízel pan doktor Železný. Taková, za kterou se musí jít, kterou musím spoluvytvářet . Rukama, hlavou, fantaziií. Mozkem. Máme-li ho ještě. Bohužel, musíme říkat druhá. Pokud tou první rozumíme vlnění se před podiem v duchu hlubokomyslných textů Dády Patrasové a dalších Dád. Tu druhou nabídl letošní festival JMP v podobě dílen, divadelní pouti, performance v koleji i jinde. Alternativa. Vyber si, občane! Je projevem kulturnosti, té obecné, neočíslované, zda budu ochoten obě kultury alespoň vnímat a umožním ten výběr sobě, i ostatním.

Poznámky z PIC

V pátek dopoledne viděl jsem, vlastně slyšel, jednoho vysoce postaveného vejbora neslušně mluvit. To když se vrátil z gymnázia, kde nenalezl přílišnou ochotu ke spolupráci. Ono je to tak: ten, kdo jednou okusí tu slast dělat festival, ten se chytí a je nadšen, jde jen o to první přijití.

Ale v neděli, to byla nálada lepší. U brány byl vůz a v něm nebyli zapřaženi koňové, ale Martin a Jaromír. Rozváželi panáky směrníky. Jeden panák má na ruce napsáno STÍŽNOSTI. Jaromír a Martin tloukli do hlav, aby jim klobouky držely. Pak se zapřáhli a vůz odvezli. Koňové.

Pohádkové noviny prohlížely výlohy jičínských obchodů. Rok od roku je výzdoba slabší. Nejvíc se jim líbilo květinářství u Myší díry. Za zmíňku stojí i ovoce a zelenina na Žižkově náměstí a cukrárna Vanilla na Husově třídě.

Půvabná Polednice (můžou být Polednice půvabné?) v průvodu měla na zádech napsáno: Polednice s. r. o. – výkup a prodej dětí.

To automobil Nesozdorfz Kopřivnice z roku 1900 se kolikrát zastavil bez jediného důvodu. Pan řidič vyskočil, utíkal dozadu, zvedl takovej dekl od takového kufru, tam byl motor. Ten se roztočil, auto se rozjelo. Jenomže pan řidič byl u toho kufru a utíkal za tím autem. Chytil ho, naskočil … A motor zase chcípnul. Když se to stalo počtvrté, průvodový šéf Richard konečně ukázal, jaká je autorita – vykázal Masozdorf z průvodu.

Kuriozní situace nastala, když se uprostřed Husovky sešli dva Rumcajsové a jen jedna Manka. "Ta je moje," pravil jeden. Druhý ji chtěl taky. "To je ten, který za to může," řekla Manka." A bylo rozhodnuto.

K nesvětlejším bodům pondělního programu patřil bezesporu koncert Jany Lewitové v zámeckých arkádách. Hrála na violu a zpívala balady z celého světa. Se svými přáteli přijela, scénu si připravili, nádvoří zametli, židle nanosili. Takové účinkující mají pořadatelé rádi. Však nejúžasnějším zážitkem bylo zpívání a hraní. Nemůže za to jen skvělá akustika nádvoří, ale hlavně nesmírně kultivovaný dynamický projev. Nádherně barevný hlas. Zpěvačka s violou procházela mezi posluchači, pohrávala si ozvěnou vrácených tónů – prostě úžasný zážitek.

Ztratila se Terezka. Našla se Terezka. Terezku našlo rádio Domino. Tam nemají co dělat, a tak Pavlína chodí po Jičíně a hledá děti. Hlavní problém ovšem byl, že ty děti musí vrátit. A pak, jak je to s deseti procenty nálezného. Zeptali jsme se maminky, kolik taková Terezka stojí. Maminka nemluvila, protože brečela. Víte jak vypadá štěstí? To se brečí a brečí a brečí.

Jestli by měla být nějaká mapa k pokladu, tak ke zdravotnímu klaunovi Garymu. Než začal velký koncert vážné hudby, stihl z kapsy vytáhnout igelitovou tašku, kužely, myš kamarádku, pumpičku, balónky, ukulele, náhradní nos, gumové kuře, oprašovátko…Děti se nejprve jen zvědavě dívaly, ale když zjistily, že i když se jim zdá, že v ruce nemají nic, a přece to do pytle spadne, chtěl si to vyzkoušet každý. "Nedoslýchavá" paní učitelka dostala náhradní uši – a její kolegyně si ji hned vyfotily. Za chvíli nevydržely ani kuchařky, takže diváků přibývalo. Nakonec se přece jen koncert vážné hudby odehrál – za účasti dalších učitelek jako skupiny Rockets, která musela být několikrát opravována, na jakou stranu se má kývat. Gary je poklad. Umí dávat radost dětem i dospělým. Jeho klaunské auto budou děti určitě příští rok vyhlížet.

Dílna o zlobení, kterou organizují herci divadla M. U. T. byla kvůli počasí operativně přesunuta do Koleje. Děti mají za úkol napsat moudra o zlobení. Už jsou známy první výstupy:

Kdo dvakrát zlobí, dobře zlobí
Kdo má špičatý nos, ten zlobí
Kdo je hodný, bude bit
Kdo zlobí, tmy se nebojí
Kdo moc jí, ten nic neví a je blbí (to není překlep, tak to bylo)
Kdo se myje – shnije
Zlobení vlastní ženy se nepočítá

Na zahájení výstavy Svět knihy položil pan Jaroslav Císař, tajemník Svazu českých knihkupců a nakladatelů přítomným dětem otázku: "Kdo z vás se děti pravidelně dívá na televizi?" Nepřihlásil se nikdo. Takhle se mají dělat průzkumy.

Hádankářský stan už ve středu zkolaboval – nevydržel nápor deště. S nasazením života vbíhali hádankoví referenti a vynášeli zmoklé hádanky, které fénem sušili, takže odpoledne byly zase hádanky pohromadě.

"To byl zážitek na celý život", pravila Jitka – kuře. Celý den chodila s výběrčími s pokladničkou POMOZTE DĚTEM, akce České telvize. "Lidi se usmívali, mávali mi z auta, prostě jsou úplně jiní, než když jsem ve své člověčí podobě." Asi je to tak, že, člověk se musí trochu změnit, aby na něj ti ostatní člověci byli jiní, než jsou.

Určitě přijedeme! prohlásila maminka malé Amálky, když se dozvěděla, že její čtyřletá dcera byla vyhodnocena v kartografické soutěži. Alespoň si v Jičíně užijeme krásné odpoledne. Zbývá jen podotknout, že malá Amálka s rodiči bydlí až v Plzni.

Vlaková story byla úžasná. Pojede? Nepojede? Přišel email že nepojede. Všude jsme to rozhlásili. Pak jeden pán lepil na dveře ceduli s vláčkem. Rozhlásili jsme že pojede. Pro jistotu jsme tam volali, řekli že nepojede. Kvůli suchu. Právě lilo. Rozhlásili jsme, že nepojede. Pak se někdo podíval na tu novou ceduli s vláčkem. Bylo tam datum 27. září. Takže ten pojede. Ale jestli nebude sucho. Ale to už nám je jedno.

Televizní příběh první: Nesl jsem kytku, která zbyla v růžové komnatě. Byla velká, krásně se za ni dalo schovat. Viděla mne Česká televize. Řekla, že to natočejí. Točili a já řek větu, že kytku připravilo Mateřské centrum kapička … . Pan Vainer řek, že tuhle větu nechce, musel jsem říct, že tu kytku posílá Šípková Růženka. To se mu líbilo. Takhle vypadá svoboda tisku. Jsem slaboch. Ale když loni hrálo v televizi jen moje kolo a to ještě ne celé a teď jsem tam mohl být i já, i když jsem nebyl vidět. Jo, pan Vainer tvrdil, že jsou to růže a růže to nebyly.

České televize příběh druhý: Když natáčeli v PICU , zrovna se tu sušily děti. Někdo řekl, že by mohly zpívat. ˇVeřejnoprávní televizi se ta myšleka líbila. Ale to už byly děti ustrojené a upnuté v pláštěnkách. Stály, a paní učitelka dirigovala a televize točila a my si zakládali na tom, že jsme přitom. Ta písnička se jmenovala Pršípršíjenseleje.

Ve čtvrtek večer na arkádovém nádvoří byla skupina asi chovanců z nějakého ústavu. Vydávali podivné neartikulované zvuky, poskakovali, někteří strkali vělijaké věci před žárovku a byl z toho podivný stín, jiní do něčeho ťukali, nebo mlátili. Radka chtěl jako rozbít krásné stínítko z lampy. Nerozbila, Ťukala jen málo. Dal jsem jim čokoládu. Byli rádi, ale nepoděkovali. Akorát jedna holka mne kousla. Do prstu. Bylo to úžasné. Nemohli jsme se od té podívané odtrhnout. Pak jsem si vzal program a čtu: Dílna stínů, stínové divadlo.

V 18:45 volal do PICu prezident, ač pracovní doba je do 18. Telefon jsme zvedli. On takhle kontroluje, jestli dodržujeme pracovní dobu.

Hlavně nezapomeňte vyhlásit v rádiu, že přijede krajský hejtman, to děti nesmírně potěší (řekl někdo v PIC)

Děti se inspirují samy, není moc dobré, když jim do toho dospělí zasahují (Jitka)

Neodešla jsem. (Odpověď na otázku: Jak se ti líbilo divadlo Dům Dony Bernardy)

Teď máte na půl hodiny volno. Sejdeme se tam u toho klíče. Kde to je? No tam co ses, Martine, ztratil. (Pan učitel dětem)

Čtvrteční číslo pohádkových novin bylo neobvykle za 6 korun. Vyskytla se dvě vysvětlení: 1, Je to kvůli vstupu do Evropské unie. 2, Bylo to bulvární číslo. A Blesk, jako bulvár stojí taky 6 korun. Které je správné? Žádné. Pohádkové noviny si prostě chtějí namastit kapsu.

A to jsou ty paradoxy a strasti stáří: postaví se proti vám krásná dlouhovlasatá holka, s nadějí čekáte, co po vás bude chtít – a ona, bohužel, půjčit klíč od záchoda

Návrh na vylepšení festivalu: zavřít jednoho rasa na 6 dnů. Hyzdí město. Jídlo 3 x denně bych z humanitárních důvodů dával

Poněkud jako agent FBI, nápadně nenápadně, pohybuje se po Jičíně pan J K Č a z každého tahá rozumy. Všechny eventuální letošní závady budou odstraněny, včetně některých nepohodlných rejpalů. Neboť JKČ FBI je dramaturgem příštího ročníku.

Závěr: Neviděl jsem rozzářená očička dětí. Viděl jsem otevřené pusy, jak děti sledovaly divadlo. Viděl jsem zmazané kalhoty od barev a potlučené prsty od kladívka. Viděl jsem kluky, co si nábožně nesou vlastnoručně vyrobenou dírkovou kameru. Tuším holčičku, která si večer dává škapulíř pod polštář. … Tohle mi stačí, bych pravil: Festival byl dobrý.

Novopacké konfrontace

Tuze kritiky sneslo se nad tím, že v pátek 5. 9. otevíraly se v Nové Pace dvě velké výstavy najednou. Však jako všude, má to pochybení i svůj význam dobrý, neboť otevřela se tu úžasná možnost porovnání:

Michail Ščigol se narodil na Ukrajině, ale tu žije a tu i cítí. A v Suchardově domě vystavuje. Krásně dokládá to valdštejnský cyklus 16 obrazů. Ani ilustrace k vévodovu životu, ani portrét, či oslava osobnosti. Poctivé zamyšlení nad osudem jednoho člověka, ve zobecnění však přemítání nad tím, co přináší i naše bytí.

To ostatně platí i o cyklu vytvořeném nad bájí o Tristanovi a Isoldě. Jen se i ty trochu potrap, diváku. Pojď hledat ty další a další skryté i zjevné významy. Jistě, každý obraz by mohl být sám o sobě a přinesl by vjem. Zdali ucelený? Nedej Bože. Kumšt výtvarný nikde nekončí. Protože ani nazačíná.

Cyklus chorvatský, z ostrova Krk, i když řazený u vchodu, mohl by posloužit pro relaxaci, jak za ní chodíme ven, do terénu. Nebo je to úvod? Seznámení se světem malířových barev a tvarů? Jak libo. Kumšt výtvarný přináší možností neomezeně.

Ten, kdo přejde ze Suchardova domu naproti do MKS, octne se v jiném světě. Světě našeho bezprostředního, ale i vzdálenějšího okolí. Krajina venku, město, samoty. Ale i to, co venku nalezneme a domů smíme přinést - květiny. Hlína rukou uhnětená a žárem zpevněná - keramika. Kolik soukromých her může si tu člověk hráti. Od nejjednodušší, tedy poznávání v krajině a vciťování se do atmosféry místa. Hra na hledání kontrastů, třeba mezi až křiklavými akryly Kateřiny Krausové a snovými kyticemi Věry Hörstové. Nebo hledat souvislost mezi tichou přírodou a vírem kolotoče, v kterém je pohyb až překotný. Jak je to vlastně, když zima někde ještě ano a jinde už ne? ...

Bývaly doby, že společná výstava místních výtvarníků nesla v názvu slovo "amatérských". To už právem nefrčí. Kumšt je jeden. Rozličné jsou žánry, technika, způsob vyjádření. Jména Hörstová, Krausová, Kynčlová, Šinkmanová, Švábenická, Bohun, Gerstner, Horáček, Klouček, Mužíček, jména malířek, malířů a keramiček, jsou jména novopacké sekce skupiny podkrkonošských výtvarníků.

Dramatická výchova

Přednáškový sál muzea je plný. Převážně dívky. Muzejnice, učitelky, těch je méně, z Jičínska jediná a to ještě z kraje okresu. Ajka rozsypává útržky papírů, dívky sbírají skládají. Každá skupina dostává tři úkoly. Motivem je příběh Elišky Kateřiny a Markéty Salomeny Smiřických. Prv je třeba sestavit živé obrazy dvojic. Pak statické foto skupinové, které představuje epizodu života Smiřických. Na závěr už celá skupina hraje delší scénu. Materiál sbírají v muzeu, v celém zámku. Zajímavá hra. Hra? Čas utíká, rychleji, než lze čekat. Na závěr jdou všichni do sklepa, tam si při svíčkách čtou celý příběh, který vrcholí výbuchem. …

I takhle se dá učit historie, i takhle se dá dělat muzejní exposice. Je to náročné na přípravu. Na chápání. Na dětskou aktivitu. Však příběh zůstane v paměti. I dějinné souvislosti. Kéž se najde hodně kantorů, kteří takhle umí slyšet a vidět. Jičínské muzeum patří mezi ta muzea, která hledají, stále hledají.

Štefan zase

Už sedm let udělují se dřevění panáčkové - Jivínští Štefani, za pozoruhodný kulturní počin. Již sedm let získáváme přehled, co pěkného a bohulibého se na okrese koná pro druhé. Stejný počet let scházejí se lidé, kteří si mají co říci.

Nominace může dodat každý, stačí napsat jméno a konání, ze které je kdo nominován. Abychom mohli zmapovat všechno tohle konání. Těšíme se. Podrobnosti brzy.

Pořádnej chlap musí být buď na vojně, nebo v kriminále, nebo na pokraji existenčního minima.

Nadávání se v Čechách tak trochu bere jako společenská povinnost. kdo nenadává, je nejspíš naiva, nebo rovnou debil.

Pavel Tigrid

LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

O psaní na Slovensku

Soudím, že nebylo by dobré postupně zapomínat všechno příjemné, co pro nás znamenala slovenská kultura. Tři vyslanci Literárního spolku jičínského (Eberlová, Franc, prochor) jeli se tam podívat a se připomenout a si onu měkkou řeč a v text proměněná slova poslouchat.

Martin: Město v Turčianské dolině, které dík zbrojní výrobě velmi vyrostlo. Její omezení projevilo se na zaměstnanosti a projevuje se dosud. Skanzen, minerálka Medokyš, Matice Slovenská, Slovenské národní muzeum, Martinské hole … . Na pěší zóně, která je náměstím, vyrostla u příležitosti tisíciletí skleněná brána – kritizovaná i chválená. Večer osvětlená, jakož i plocha před ní, kam se promítá pohyblivá hra světel a stínů. Krásné, romantické.

Setkání literárních klubů v Martině 19. září 2003. 9 klubů slovenských, přítel z Ostravy a LIS Jičín. Každý klub se představil, Pak následovalo autorské čtení, většinou poezie. Čtyřhodinový proud. Někteří četli a chovali se kravatově, jiní, mladí rozhněvaní básníci a půvabné básnířky, lovili své verše na papírcích, které vysypali z batůžků. Zajímavý byl mezi mnoha dalšími zajímavými Andrej Šeliga z Trnavy. Učí tam na VŠ slovenčinu, zvítězil v literární soutěži mladých autorů, cenou bylo, že mu vydali knihu Zatmění panny. 200 výtisků. Poezie bojuje o své místo na slunci i na Slovensku.

Literární klub Generacia z Bratislavy – Petržalky se rozhodl jít s básničkami za lidmi. Listy s verši rozdávali na ulici. Poezie v ulicích. Od šesti ráno do šesti večer. Mluvili o hezkých zážitcích.

Paní Juliana Gešková Klimová dlouho nosila v sobě dětská traumata z války. Našla lék – vypsala se z toho. Knížka se jmenuje Nie, vojnu už nikdy nie. Když četla ukázky, plakala.

Těžko stručně shrnout slyšené. Snad jedno obecné. Poezie nebyla formální, nebyla mnohomluvná, slova byla pečlivě vybíraná, nesmírně věcná. Což nebylo na úkor poetiky.

Jako u nás vydávají si kluby sborníky, jako u nás nemají peníze, shánějí sponzory. Jako u nás jsou to blázni, kteří svítí. Nezaměstanost je tu větší, a těch bláznů, autorů, týká se snad ještě ve větší míře. ...

Všechno to bylo úžasně zajímavé, úžasně inspirativní.

Po oficiální části přišly kuloáry, stejně zajímavé, kuloáry pak se prolínaly se zpíváním. Tady postřeh jediný: Slováci nám i sobě zpívali spoustu českých písní v češtině. Namátkově vzpomínám na texty Nedvědovy a Vlastu Rédla.

Kdyby se vyplnila alespoň polovina plánů, které v nastálé euforii vznikly, oh, to by byla nádhera. Z mnoha zaznamenám jen: pozvání na nonstop čtyřiadvacetihodinové čtení do Trnavy a plán na literární dílnu v Jičíně, výstupem by pak byla recitace na magických místech Jičína. Možná, v příštím roce.

Cesta do Martina se uskutečnila dík našim přátelů z firmy

E. S. H. & F s. r. o. ELEKTROTECHNICKÁ SPOLEČNOST Studeňany.