zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 1. října 2003, č. 10/03 |
Záměrně volím do nadpisu mírnější výraz z těch mnoha, které byly proneseny na adresu letošního třináctého ročníku týdne nazvaného Jičín město pohádky. Pravdivě připouštím, byla i slova silnější, příkladem budíž paní v zelené bundě, která pronesla ve čtvrtek v 19:46 před kostelem Svatého Jakuba, že letošní pohádky stojí za hovno a že školka už píše stížnost. Byla malinko tlustší, připouštím, že kdybych takovou měl doma, bál bych se jí.
Pojďme na několik zážitků a hodnocení ponechme na konec.
Nebyla podia:Nejednou prošel prezident s dramaturgem školy a prosil o jejich tvůrčí přístup. Otevřít kabinety, pozvat partnerské školy místní i přespolní ... . Nepodařilo se. Na druhou stranu bez oslovení ozvali se z Hradce sami, že každý rok jezdí, že by rádi ... . Dohodlo se na gymnáziu, vystoupili, povedlo se. Jde to.
Na tvůrčí způsob. Přijela škola ze Slatin. Děti fňukaly, jak málo houpaček a kolotočů. Zavedl je pan učitel ke škapulířům, chytli se, po hodině je odsud nemohl dostat. Dílny byly vesměs tvůrčí, na trochu jiný způsob, pro vnímavé silně objevné, s úžasem jaký kouzelný zážitek přinese jednoduchý princip dírkové kamery. Připouštím, že pro školkové děti mohlo být činností víc. Někdy, ač to zní tvrdě, nedaly si učitelky práci s tím, aby objevovaly, aby děti dobře naváděly. Kupříkladu projížďka v bedně s dírkou taženou koníkem, kde se vzhůru nohama zrcadlí krásné jičínské náměstí, byl úžasný zážitek. I někteří rodičové prokázali "kulturní" přístup. Čte dítě plakát – výstav. "Tam nejdem, to tě nebude zajímat," dí matka. Třeba právě ta, která pak mluví o málo atrakcích.
Jak dostal prezident (málem) po tlamě. Dostat facku zasloužíme si občas každý. Ale ten páteční večer byl v tom Pavel Nožička neprávem. Přišel a upozornil na hlasitou reprodukci na podiu a potřebu skončit. Ti co přišli ukázat svou možnost, to nebyli festivaloví diváci typičtí. To byli opilci. Produkt "pohádkové" hospody na náměstí. (Patří na dětský festival hospoda v tomhle rozsahu?) Však byla to i metafora. Střet kulturního světa, kterým festival je, s hrubostí a buranstvím.
PIC se využívá jako: skladiště a náleziště (dětí i deštníků)+šatna+hospoda nejnižší cenové skupiny (víno z hrníčku) +odkladiště nepoužitelných vejborů+odkladiště zcela vyčerpaných vejborů+účtárna+redakce+reprezentační místnost+sušárna a ohřívárna dětí (kolový hrnek = čaj putuje okolo stolu)+drbárna první kategorie+místo schůzí i schůzek a hádek+svačinárna+obědvárna a večeřadlo+prostor, kde jsou povolena sprostá slova+dokonce tu jedna paní jedno dítě kojila.
Lidi
?1. Vstoupil. V bundě kterou neodkládá, s ruksakem, který má pořád na zádech. Vyjímka, sundal ho, začal hrabat. Vyndal všechno a zase zandal. Přitom říkal: "Prochore, to neřeš, to neřeš." Věřím, že vůbec nevěděl, co hledá. Dali jsme mu jogurt, to už měl ruksak na zádech. Snědl ho, přistrčili jsme druhý, třetí. Řekl: "Furt žeru jen kindrvejce". A shodil další tři jogurty. Tím ruksakem, co měl zas na zádech.
?2. Pěkná holka. Pěkná i tím, že se na tebe podívá, řekne: "Co pro tebe můžu udělat?" Dělá za tři holky, nebo za pět mužskejch. Stihne uklízet v koleji, přebírat peníze, telefonovat, organizovat, reprezentovat, nebo neustále přenášet poutače … . Nikdy jsem ji neviděl mračit se, fňukat, rozčilovat se? Ona že je úřednice?
?3. PO: "Neviděl jste někdo můj mobil?" ST: "Někde jsem nechala takové papíry, byl tam celý program …"
?4. Sako má, kravata ho škrtí. Reprezentuje.
?5. Žena – diplomat. Asi dovede i zuřit, ale jaksi v sobě. K neutahání. Důsledná. Když vidí, že někdo chce větší ocenění, než je práce, kterou odevzdal, zeptá se tak, že dotyčnému to dojde. A ona při tom stále zůstává půvabnou. Oblíbená věta: "Rozzářená očička dětí."
?6. Denně od půl deváté do pěti "sloužila" v průvanu nádvoří u hádanek. Když bylo potřeba, přetáhla. Podobně, jako všichni ostatní. Svetřík krátký, v pase, co jsou ledviny, koukalo jí 5 cm těla. Ano, tam, co se nejsnadněji nastydne. Ale tlustý svetr odmítala. Jak by ve svých patnácti vypadala?
?7 "Plakát je nemožný. Ty barvy! Je nepřehledný. …Já nechci nic říkat, ale průvod se absolutně nepovedl, vždyť oni …. Všimli jste si toho prázdného náměstí …" Rozhlédl se, když zjistil, že ho nikdo neposlouchá, šel překážet někam jinam.
?8 Šla mateřská školka po Jičíně, potkají se s "p" (vysoký vejbor) "Podívejte se, děti, to je pan "p," dí učitelka. "Dobrý den, pane "p", pozdraví děti. Pan "p" odpoví, dme se pýchou.
Rut Kolínová – jediná česká Žena Evropy. Organizátorka mateřských center. Štíhlá žena, černá halenka, dlouhé vlasy. Cosi z ní vyzařuje. Řekla: "Dobrovolníků mírně přibývá. To je přece ženská vlastnost, být tu pro druhé. …Úřednící? Trošičku se to zlepšuje. Vždyť je to ani nemůže bavit, ta neochota. Formální vstřícnost tu je. Něco jiného je ale výsledek jednání. Často člověk vlastně neví, na který úřad má jít."
Marie Kubátová. Stále pěkně upravená. Dáma. Vydala neuvěřitelných 61 knížek. Ač unavena, neodmítla žádný dotaz. Lékárnice: "Nerada jsem dávala prášky proti bolesti. Lidi by se z toho měli vymluvit. … Musím být připravena. Hlavně abych stačila dopsat všechno, co mám rozepsáno." Usmívala se.
Anketa kresbou.
Vynesli jsme stoly na náměstí. Připravili tužky, rozdali dětem papíry. Chtěli jsme vědět, co by na festivalu rády. Chytly se hlavně ty hodně malé. Děti kreslily: kolotoč, houpačky, autodrom, ruské kolo. Mašinka nechyběla. Někdo připsal: hledání míčků, aby nebylo pochyb. Kytky, chválabohu, kytky. Více stánků!, dožadoval se další. Jedna maminka napsala za děti, že oni chtějí více vystoupení folklorních, mažoretky, taneční skupiny na podiu. Mašinka by měla jezdit kratší trasy, ale častěji. Koníčky. A zase mašinka.
Jeden obrázek udělal nám radost. – pojízdná kamera obskura, tažená koníkem, která zobrazuje krásné naše město barevně, vzhůru nohama, ale úžasně a fantasticky. Onen aktivní přístup, požadavek dílen, ruční práce, touha něco si vyrobit, byla tu málo, či vůbec. Tak takhle radí požadavky rodiče dětem?
Nový underground. Už se nemusí překládat jako podzemní kultura. Je to druhá kultura. Jiná, než nabízel pan doktor Železný. Taková, za kterou se musí jít, kterou musím spoluvytvářet . Rukama, hlavou, fantaziií. Mozkem. Máme-li ho ještě. Bohužel, musíme říkat druhá. Pokud tou první rozumíme vlnění se před podiem v duchu hlubokomyslných textů Dády Patrasové a dalších Dád. Tu druhou nabídl letošní festival JMP v podobě dílen, divadelní pouti, performance v koleji i jinde. Alternativa. Vyber si, občane! Je projevem kulturnosti, té obecné, neočíslované, zda budu ochoten obě kultury alespoň vnímat a umožním ten výběr sobě, i ostatním.
Poznámky z PIC
Kdo dvakrát zlobí, dobře zlobí
Kdo má špičatý nos, ten zlobí
Kdo je hodný, bude bit
Kdo zlobí, tmy se nebojí
Kdo moc jí, ten nic neví a je blbí (to není překlep, tak to bylo)
Kdo se myje – shnije
Zlobení vlastní ženy se nepočítá
Závěr: Neviděl jsem rozzářená očička dětí. Viděl jsem otevřené pusy, jak děti sledovaly divadlo. Viděl jsem zmazané kalhoty od barev a potlučené prsty od kladívka. Viděl jsem kluky, co si nábožně nesou vlastnoručně vyrobenou dírkovou kameru. Tuším holčičku, která si večer dává škapulíř pod polštář. … Tohle mi stačí, bych pravil: Festival byl dobrý.
Tuze kritiky sneslo se nad tím, že v pátek 5. 9. otevíraly se v Nové Pace dvě velké výstavy najednou. Však jako všude, má to pochybení i svůj význam dobrý, neboť otevřela se tu úžasná možnost porovnání:
Michail Ščigol se narodil na Ukrajině, ale tu žije a tu i cítí. A v Suchardově domě vystavuje. Krásně dokládá to valdštejnský cyklus 16 obrazů. Ani ilustrace k vévodovu životu, ani portrét, či oslava osobnosti. Poctivé zamyšlení nad osudem jednoho člověka, ve zobecnění však přemítání nad tím, co přináší i naše bytí.
To ostatně platí i o cyklu vytvořeném nad bájí o Tristanovi a Isoldě. Jen se i ty trochu potrap, diváku. Pojď hledat ty další a další skryté i zjevné významy. Jistě, každý obraz by mohl být sám o sobě a přinesl by vjem. Zdali ucelený? Nedej Bože. Kumšt výtvarný nikde nekončí. Protože ani nazačíná.
Cyklus chorvatský, z ostrova Krk, i když řazený u vchodu, mohl by posloužit pro relaxaci, jak za ní chodíme ven, do terénu. Nebo je to úvod? Seznámení se světem malířových barev a tvarů? Jak libo. Kumšt výtvarný přináší možností neomezeně.
Ten, kdo přejde ze Suchardova domu naproti do MKS, octne se v jiném světě. Světě našeho bezprostředního, ale i vzdálenějšího okolí. Krajina venku, město, samoty. Ale i to, co venku nalezneme a domů smíme přinést - květiny. Hlína rukou uhnětená a žárem zpevněná - keramika. Kolik soukromých her může si tu člověk hráti. Od nejjednodušší, tedy poznávání v krajině a vciťování se do atmosféry místa. Hra na hledání kontrastů, třeba mezi až křiklavými akryly Kateřiny Krausové a snovými kyticemi Věry Hörstové. Nebo hledat souvislost mezi tichou přírodou a vírem kolotoče, v kterém je pohyb až překotný. Jak je to vlastně, když zima někde ještě ano a jinde už ne? ...
Bývaly doby, že společná výstava místních výtvarníků nesla v názvu slovo "amatérských". To už právem nefrčí. Kumšt je jeden. Rozličné jsou žánry, technika, způsob vyjádření. Jména Hörstová, Krausová, Kynčlová, Šinkmanová, Švábenická, Bohun, Gerstner, Horáček, Klouček, Mužíček, jména malířek, malířů a keramiček, jsou jména novopacké sekce skupiny podkrkonošských výtvarníků.
Přednáškový sál muzea je plný. Převážně dívky. Muzejnice, učitelky, těch je méně, z Jičínska jediná a to ještě z kraje okresu. Ajka rozsypává útržky papírů, dívky sbírají skládají. Každá skupina dostává tři úkoly. Motivem je příběh Elišky Kateřiny a Markéty Salomeny Smiřických. Prv je třeba sestavit živé obrazy dvojic. Pak statické foto skupinové, které představuje epizodu života Smiřických. Na závěr už celá skupina hraje delší scénu. Materiál sbírají v muzeu, v celém zámku. Zajímavá hra. Hra? Čas utíká, rychleji, než lze čekat. Na závěr jdou všichni do sklepa, tam si při svíčkách čtou celý příběh, který vrcholí výbuchem. …
I takhle se dá učit historie, i takhle se dá dělat muzejní exposice. Je to náročné na přípravu. Na chápání. Na dětskou aktivitu. Však příběh zůstane v paměti. I dějinné souvislosti. Kéž se najde hodně kantorů, kteří takhle umí slyšet a vidět. Jičínské muzeum patří mezi ta muzea, která hledají, stále hledají.
Už sedm let udělují se dřevění panáčkové - Jivínští Štefani, za pozoruhodný kulturní počin. Již sedm let získáváme přehled, co pěkného a bohulibého se na okrese koná pro druhé. Stejný počet let scházejí se lidé, kteří si mají co říci.
Nominace může dodat každý, stačí napsat jméno a konání, ze které je kdo nominován. Abychom mohli zmapovat všechno tohle konání. Těšíme se. Podrobnosti brzy.
Nadávání se v Čechách tak trochu bere jako společenská povinnost. kdo nenadává, je nejspíš naiva, nebo rovnou debil.
Pavel Tigrid
Soudím, že nebylo by dobré postupně zapomínat všechno příjemné, co pro nás znamenala slovenská kultura. Tři vyslanci Literárního spolku jičínského (Eberlová, Franc, prochor) jeli se tam podívat a se připomenout a si onu měkkou řeč a v text proměněná slova poslouchat.
Martin: Město v Turčianské dolině, které dík zbrojní výrobě velmi vyrostlo. Její omezení projevilo se na zaměstnanosti a projevuje se dosud. Skanzen, minerálka Medokyš, Matice Slovenská, Slovenské národní muzeum, Martinské hole … . Na pěší zóně, která je náměstím, vyrostla u příležitosti tisíciletí skleněná brána – kritizovaná i chválená. Večer osvětlená, jakož i plocha před ní, kam se promítá pohyblivá hra světel a stínů. Krásné, romantické.
Setkání literárních klubů v Martině 19. září 2003. 9 klubů slovenských, přítel z Ostravy a LIS Jičín. Každý klub se představil, Pak následovalo autorské čtení, většinou poezie. Čtyřhodinový proud. Někteří četli a chovali se kravatově, jiní, mladí rozhněvaní básníci a půvabné básnířky, lovili své verše na papírcích, které vysypali z batůžků. Zajímavý byl mezi mnoha dalšími zajímavými Andrej Šeliga z Trnavy. Učí tam na VŠ slovenčinu, zvítězil v literární soutěži mladých autorů, cenou bylo, že mu vydali knihu Zatmění panny. 200 výtisků. Poezie bojuje o své místo na slunci i na Slovensku.
Literární klub Generacia z Bratislavy – Petržalky se rozhodl jít s básničkami za lidmi. Listy s verši rozdávali na ulici. Poezie v ulicích. Od šesti ráno do šesti večer. Mluvili o hezkých zážitcích.
Paní Juliana Gešková Klimová dlouho nosila v sobě dětská traumata z války. Našla lék – vypsala se z toho. Knížka se jmenuje Nie, vojnu už nikdy nie. Když četla ukázky, plakala.
Těžko stručně shrnout slyšené. Snad jedno obecné. Poezie nebyla formální, nebyla mnohomluvná, slova byla pečlivě vybíraná, nesmírně věcná. Což nebylo na úkor poetiky.
Jako u nás vydávají si kluby sborníky, jako u nás nemají peníze, shánějí sponzory. Jako u nás jsou to blázni, kteří svítí. Nezaměstanost je tu větší, a těch bláznů, autorů, týká se snad ještě ve větší míře. ...
Všechno to bylo úžasně zajímavé, úžasně inspirativní.
Po oficiální části přišly kuloáry, stejně zajímavé, kuloáry pak se prolínaly se zpíváním. Tady postřeh jediný: Slováci nám i sobě zpívali spoustu českých písní v češtině. Namátkově vzpomínám na texty Nedvědovy a Vlastu Rédla.
Kdyby se vyplnila alespoň polovina plánů, které v nastálé euforii vznikly, oh, to by byla nádhera. Z mnoha zaznamenám jen: pozvání na nonstop čtyřiadvacetihodinové čtení do Trnavy a plán na literární dílnu v Jičíně, výstupem by pak byla recitace na magických místech Jičína. Možná, v příštím roce.
E. S. H. & F s. r. o. ELEKTROTECHNICKÁ SPOLEČNOST Studeňany.
Kvapočky rosy
z očí sa plazia
do brázdy líc
spomienky vmáčam
voňavým machom
oviniem ramená
pomaly kráčam
šelestom krídel
zmámená
Veľmi pomaly ma zabíjaš
Len zľahka
vpichuješ jed do krvi
Len zľahka
vbáraš prsty do hrude
(pre to čo v nej bije)
Len zľahka
ma dusíš pod hladinou seba
Len zľahka
to aby si veľmi neublížil
To bolí
ty sviniar
Mám v rukách ruženec
Tie druhé sú tvoje
V mojich je modlitba
A v Tvojich čo je?
Tiež oheň života prikladáš k dlaniam?
Poroďme pokoru
Nech sa jej klaniam
Čaša je vypitá
Noc bude chladná.
Modlím sa za teba
Modli sa za mňa
Zajtra sa
moja rieka rozvodní
a na krásu
premenia sa všedné dni
Večer prosím
lampu nezhasni,
napíšem si ťa
potichu do básní
Zakričala voda
na celý kraj
chcem aby bol
zo mňa čaj
skalný vrch sa
iba rozosmial
nemeníš sa na nič
čo ťa napadne
s tým
nerátaj
Štyri červíky
Išli
Včera večer
Popod moje
Okno
Vraj ušli z raja
Jablko poznania
je poriadne kyslé
Tisk novin proveden dík
GENERALI POJIŠTOVNA a. s.
Denisova c. 204 Jicín.
Tel, fax 493 523 027
kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 493 523 492.
Evidenční číslo MK ČR E 13158