Upravené logo Prochorovin



zvěsti z Jičína a okolíportréty lidí okolo nás5. července 2003, č. 7/03

Jak jdou ceny

v Jitčině městě názorně předvedl boj o zachování javoru stříbrného ve Fügnerově ulici. Zatím co jeho hodnota, vyjádřená podle vyhlášky o oceňování nemovitostí, činí 43 680 Kč, je ekologická hodnota stanovena na závratných 362820,60 Kč. Inu úhel pohledu se projevuje i v počtu číslic. A teď rozhoduj, orgáne! Pokácet, nepokácet? Střet Občana s Úředníkem tuze plodí emoce. Počet podpisů vzrůstá. Pokud se povede 15 m vysoký strom, který má obvod kmene 4,2 m zachovat, bude to důkazem, že člověčí iniciativa má svou váhu a občan není tu jen na placení daní.

To na jičínské radnici umějí hospodařit. Automobil Škoda Superb pořídili dík různým slevám za 599000, i když cena je asi 800000. Inu, kdo umí, umí. Mají konečně representační automobil, pomocí kterého se prý daleko snadněji budou shánět peníze pro město. Pokud ovšem někdo žije ve zkostnatělých představách, že žádná sleva není tak úplně zadarmo, tak nepochopil současnost. Prý ten, kdo nepřijede v lepším autě nemá moc šanci na úspěch. Takový je náš svět. Návrh na koupi skromnějšího vozidla neuspěl.

Kolik stojí v našem krásném městě žena, to bohužel nemůžu sloužit. Já, znám jednu, té dávám vždycky celou výplatu. Už, tuším, 40 let. A vaše zkušenosti, pánové?


Festival filmů o horách

uspořádali odvážně jičínští horolezci. Odvážně proto, že nákladný projekt neměl zaručenu podporu diváků. Bohužel, Jičíňáci přišli málo. Přitom vůbec nešlo jen o horolezecké filmy. Kupříkladu cesta tibetských dětí přes hory do školy v Indii nesla obecně humanitní poslání. Jičínský pan Novák opět zůstal u svých Mříží a Natočto a dál bude fňukat, že v Jičíně není žádná kultura. Pravda, pořadatelé našli poučení, že v propagaci je stále co zlepšovat.

Ti co přišli, povídali si s jičínskými lezci z osmitisícovek i chvilku potmě, neboť jakýsi sabotér vypnul celojičínské elektrické pojistky – bylo referendum. V biografu možná právě to přítmí nastolilo důvěrnější atmosféru, a tak Soňa Vomáčková (byla na dvou osmitisícovkách) dostala se i k povídání o tom, co s člověkem – ženskou, takový kopec udělá. Mluvila o rozčarování při návratu do běžného světa. Jinak zůstala stále stejnou pěknou obyčejnou dívkou. Bouda (Luděk Ondřej) mluvil o žízni (mínil tím chuť na pivo) a o tom, že cínové rakve potřebné k převezení horolezce domů jsou krátké na některé dlouhány, a radoval se ze svých 165 cm. Stále víc vypadá se svými dlouhými vlasy jako Šerpa a v Šerpu se stejně jednou převtělí. Josef Šimůnek ( 3 x 8000) trochu objasnil, jak je to s přípravou expedice. Kupříkladu Everest stojí 70 000 dolarů. "Když jsem doma, těším se na kopec. Když jsem v horách, těším se domů." Tak bez frází vysvětlil jednoduchou horolezeckou filozofii. Ještě tam v té tmě kdosi vysvětlil, proč se berou na expedice občas ženské. Kdyby to vylezly, bude se o expedici víc psát (a snadněji se seženou peníze na další cestu). "Ale k vaření jsem se moc nedostala," dodala Soňa.

Byl BMFF (festival filmů s horskou tematikou přivezených do Jičína z kanadského Banffu) dobrým počinem. Těm vnímavým otevřel další , tuze zajímavý, rozměr našeho života. Bylo by milé, kdyby tradice pokračovala.


Hořická ZUŠ

se každým rokem před prázdninami předvede rodičům i lidem hořickým nějak. Loni sekali do kamene a hráli divadlo v lomu u Svatého Josefa, letos na školním dvoře kromě divadla otevřeli dílny kamenickou, hrnčířskou, papírnickou, tiskařskou, písařskou a šmukýřskou. Ve sklepě pak připravena klenotnice, tedy výstava z děl výtvarníků.

Oni si totiž stanovili projekt - Písmo jako poselství lidstva. Jenže se jim nepodařilo projít celou historii - zasekli se u gotiky, a dobře tak. Neboť umění gotické bylo tak pestré a úžasné, že zabere člověčí vnímání na dlouho. Trojnožky, hrnce i pokličky z černé kuchyně. Středověká keramika rozličná, světlonoši (postava držící svíci), ale i korunovační klenoty a kodexy pozoruhodné. Z plochých děl jsou to pak náhrobní kameny a vitráže. Netušil jsem, kterak mastný papír vhodně pomalovaný a do okna nalepený blíží se ke kráse kostelních vitráží.

Ale kodexy, knihy s rozličným textem bohatou ilustrací a ještě bohatším zdobením, ty překonaly vše. Pravda, děti musely nejedno Pikao a Jasénku vylízat, by bylo zlato a stříbro na výzdobu. Ale výsledek byl úžasný. Pravda, leckterý náhrdelník či barevné kameny doma se ztrácely, ale vášeň ke kumštu překonala vše. Až s obavou listuje člověk popsanými a bohatě ilustrovanými pergameny.

Uměli naši předkové. Umí i žáci ZUŠ, jsouce vhodně učiteli navedeni. To není jen výchova výtvarná a estetická. Jak snadno se vcítí tu žáci do historie. Jaké dovednosti, i úctu k člověčí práci tu pochytí.

Na zahradě hrála se pohádka O princezně Solimánské. Většina jistě prvně na těch prknech, co znamenají svět. A tak škobrtalo se ve slovech, i o tubičku sušenek, kdesi vypadlou. To bylo úžasné, jak mladá herečka se ty sušenky snažila kamsi nohou odsunout a pořád se nedařilo. Inu, i to ke hraní patří. I to, jak Dr Voštěp rozbalil po dobře vykonané práci svůj chleba s tvarohem, a on byl tak drvoštěpský, že výškou mezi zuby se nevešel. Nešťastný herec všelijak zkoušel, obracel ... a obecenstvo se bavilo. Hořická DÍLNA 3 se podařila.


Jičínská ZUŠ za lidmi.

Opačný postup zvolil výtvarný obor jičínské ZUŠ. Namísto pozvání lidí na výstavu, přinesli žáci své obrazy do vestibulu radnice, aby upoutaly všechny tu procházející. Aby cestou za svým úřadem bylo osloveni kulturou. Třeba jim i náladu spraví, když na ouřadě nepochodí. Žáci od 6 do 17 let vystavují tu své kresby tužkou, pastely, oleje. Portréty (lidí i zvířat, měst), obrazy z přírody či volné kompozice, inspirované hudbou.

Povídáme si o vzorech, neboť mnoho obrazů připomíná mistra Komárka. "Nechci, aby děti obkreslovaly malíře, chci, aby se z jeho věcí inspirovaly," vysvětlila paní učitelka Kalenská. "Já třeba začnu malovat podle Čapka, nebo Komárka a najednou přijde nápad, a už jedu podle svého," řekly dívky, malířky. Daří se. Některé obrazy žáků zakoupila radnice i pro výzdobu kanceláří. Jen přemýšlím, jak tady byla stanovena cena.


RAHA YA DUNA NI UZIMA

napsala Kateřina Krausová na svůj obraz kosatců a tvrdí, že je to ve swahilštině a znamená to něco o míru na zemi. Pan věžník, když výstavu na Valdické bráně uváděl, tvrdil zase, že je Kateřina barvoslepá. Čímž narážel na provokující, pro někoho až pobuřující pestrost palety paní malířky. Inu, má si své barevné období, ale umí i tlumeně a vznešeně, viz 5 pastelů se zimními motivy. Kateřina pestrá i Kateřina zadumaná.

Když výstava na bráně, tak tedy brána ze všech stran. I parodie Moneta, nazvaná Svačina v trávě, odehrává se na paloučku s pumpou Pod Koštofrankem. Docela klidně dovedla by novopacká výtvarnice zasvětit celou výstavu Valdické bráně, neboť ona je jedním z míst magických a malířka ta místa umí vyhledávat, protože v nich čerpá energii, by mohla malovat, co maluje.

O magičnosti brány podal pan věžník důkaz. Ve své nové uniformě, stojíc na ochozu, držel veřeje oken, by se při muzice pana Soukupa ve větru nezavíraly. Sám tak, v klobouku, bílé košilce s vlajícími vlasy a Táborem v pozadí, orámován oknem, vytvořil jedinečnou kompozici, ač vůbec nebylo to jeho záměrem.

"A nezapomeňte se mi pak zapsat do knihy, abych si to mohla prohlížet v domově důchodců," řekla mladá malířka na závěr.


RMAG,

dříve Okresní muzeum a galerie, nyní regionální, má v rohu výstavního sálu starý klavír. Desky z něho jsou pryč, jedna noha trčí nahoru, ale struny slouží. Na tom torzu jsou navěšena různá cingrlátka, všelijaké lupy a matná skla. Z pod stolu vylézá malý člověk a opatrně se dotýká kousků čarodějného monstra. Ejhle - ozývají se zvuky. Tóny všelijak sladěné i nesladěné, údery, skřeky. Snad hodinu hraje si člověk s čarodějným monstrem. Pak vyzývá diváky a ti se nechají nachytat. Každý něčím na něco, směle, či nesměle ťuká. Každý má radost z toho, co způsobil a žasne. Nad jednoduchostí. Hrát se dá vlastně na všecko. Nad nápaditostí. Vždyť přece ty věci stále potkáváme a nijak se nad nimi nepozastavujeme. I nad svou vlastní hravostí.

V sále pak jsou vedle sebe položeny kramle, či trubky různých velikostí - další hudební nástroje. Za figurkami , či rozličnými předměty, které se na kotouči otáčejí, je lampička . Vida, jaké krásné obrazce běhají po stěně. Je tu i dírková kamera, kdo vnímá, pochopí princip fotoaparátu. Může si i všelijaké předměty na stěnu nafotografovat.

Nástroje okamžitých her. Tak nazval svou výstavu člověk - výtvarník Petr Nikl, který ji připravil se svým kolegou Jaroslavem Kořánem, muzikantem. Diskuse o tom, co patří do kumštu a kde je hranice, je zbytečná. Podstatný je člověčí vjem, chuť vstoupit do hry ... a radost z obojího. Neboť hrát si můžeme se vším. A hrát se dá na vše. Každý předmět okolo nás má přece spoustu funkcí. A proč by právě ta "obvyklá" musela být tou nejlepší a nejdůležitější?


Svatojánskou noc

sluší se pojednat bez rámusu, velké skrumáže lidí. Svatojánská noc je cesta k sobě a svěření se tajemnému bejlí. Je to i zjitřená fantazie, neboť dějou se věci nebývalé, a to si musí každý sám. Lidé z muzea nasbírali koše kvítí , nejmíň devatero, a pletly se věnečky a kdo neuměl, jen si vzal malou kytičku a podle svého a dostanutého plánku vyhledal si postupně některé z devíti tajemných míst v zámku a okolí. Hlas stromoví, květ kapradí, jeskyni zvuků, či už nejsoucí kapli Sv. Jana Křtitele, z které zbyl krásný obraz.

Tak začala Svatojánská noc. V lodžii byla pak muzika barokní a divadlo, a průvod zpět alejí a předlouhý tanec světel zpátky v zámku. Východ slunce sledoval si každý sám, ale na bránu nikdo nepřišel a Jirka nadával, že se nevyspal.

Lidé z RMAG přišli opět s něčím novým a zajímavým a byla to cestička z materiálního světa trochu jinam. Zajisté si tu muzejnickou celostátní muzejnickou cenu, kterou letos dostali, zaslouží.


Na Hrázi

ve vodárnské věži, dnes galerii, vystavují dvě dívky, žákyně třetího ročníku Střední umělecké školy grafické v Jihlavě : Michaela Petrová a Lenka Tojnarová. První jejich výstava, však také přiznaly náležitou trému předvernisážovou. Rodiny přišly v parádním a otcové dmuli se pýchou. Obrazy malované (Jičín, Želiv …), grafiky, (portréty), plastiky (masky a podivná nástavba židle) i fotografie (montáž o tvorbě). Od všeho kousek a všechno je hledání a součást zrání kumštýřského. Snad v některých grafikách je více osobnosti, možná i cosi nedopovězeného, což necháno na divákovi, jak správně kumšt má provokovat.

Při povídání pak byl cítit respekt k dílu výtvarnému, pokora, žízeň po tvoření ručním, daný všem výtvarníkům. Počítač nahání jim hrůzu, jistě by nechtěly v praxi jednou prosedět den u počítače. Tak mimoděk otevřely problém potřeby dotýkání se díla skrze štětec, rydlo, ruku … . Na prostředníka, jako je počítač, zajetí umělci těžko si zvykají a počátečníkům je geneticky a vývojově dána ta potřeba tvořit rukou. I takovéhle otázky dílo mladých výtvarnic přináší.


Mořeplavec z Jičína – Jiří Veselý

Netouží po tom, aby se o něm psalo. Tím víc chce se to učinit. Zemitý typ. Svéráz. Stále zavádí řeč na jiné, ty doporučuje k rozhovoru. Má si svůj svět, své hodnoty. Trochu odlišné od těch konzumních. Mimoděk dává to najevo i navenek, aniž možná chce. Když jsme se prvně potkali, měl tmavý rolák. první pivo vypil, než jsem stačil já ze svého sfouknout pěnu. Podruhé měl jakousi kšiltovku s americkým nápisem. Vždycky kašlal. Prý je to suchý kašel námořníků na souši, z nedostatku vláhy. Ale možná si ze mne jen dělal legraci. A zase říkal: "Promluv si s Rudou, on to ví líp … ."

Polárka, před tím Viktorka, i delší lodě, jsou plachetnice. Postavila je parta okolo Rudolfa Krautschneidera. Přijedou, makají v lese. Za vydělané peníze stavějí lodě. Pak jezdějí po světě, který už obepluly. Včetně Antarktidy. Ale taky dovedou nabrat na kratší plavbu na loď děti, které se chtějí zbavit závislosti na drogách.

Trochu mne zklamalo, že plachetnice, Polárka s kovovým trupem, Victorie poctivě dřevěná, mají i motor. "To je hlavně pro manévrování v přístavech, tam jdou plachty dolů. Nebo pro případ dlouhého bezvětří."

Poslední Jirkovou plavbou byla cesta z Kanady přes Azorské souostroví na Kanárské ostrovy, přes Atlantik. Čistá doba jízdy 5 týdnů. Na třináct metrů dlouhé Polárce jeli dva. 4 hodiny služby u kormidla, 4 hodiny odpočinku. Po pět týdnů, bez ohledu na počasí. Do zblbnutí. Zblbli? "Hádka byla. Ruda to pak řeší podáním ruky. Promluv si s Rudou… ."

Pak přecejen vypráví: Za celou plavbu potkali asi 5 lodí. Na mezinárodní frekvenci ptali se jich na počasí, či jiné důležité věci. Na sobě většinou "šturmáky" – gumové oblečení s kapucí a holinky. Vaření? nejlíp na propabutanovém vařiči, který je kloubově uchycen, aby byl stále ve vodováze. "U kormidla, sám mezi vlnami, jsem poznal, jak málo umím slova českých písniček. příště si musím vzít zpěvník." Sextan měli, ale jeli podle moderní satelitní navigace a přístroje GMS. Ten ukáže polohu s přesností na desítky metrů. Rychlost? Asi 9 km za hodinu. Když je správný vítr.

"Na takové cestě člověk získá představu o vzdálenosti. O Atlantiku nic nevíš, dokud ho nepřepluješ."


Žádná byrokracie nic velkého v oblasti kultury ani nevymyslí, ani nezplodí.
EU nás o naši kluturu rozhodne nepripraví, pripravíme se o ni leda sami.
(I. Klíma)


Upravené logo Prochorovin


LITERÁRNÍ PŘÍLOHA

Starej a blbej

Byl jsem na chatě sám. Úžasný pocit, smět si dělat cochci a jakchci. Vzal jsem sanadálu a začal přišívat utržený pásek vzadu. Kdyby tu byla žena, botu by vyhodila jako neopravitelnou. Asi i mne.

Přinesl jsem si šitíčko a kávu Siesta a usadil se na náslunečné straně. Šitíčko bylo v krabičce po doutníkách. Na krabičce ze slabých krásných lehkých prkének je napsané Bellinda. Když umřela teta, všichni si rozebrali všechno, jen krabička zůstala. Nepochopili, že ta krabička byla po tetě tím nejcennějším. Knoflíčky pečlivě vytříděné do plechových krabiček, nitě všech barev, dvě dřevěné špulky nevyhozené prázdné. Z takových jsme za pomocí svíčky špejle a gumy dělávali traktor, co sám jezdil. Teta byla noblesní dáma ze staré školy. Když kupovala zákusky, přinesla vždycky ty největší a nejdobřejší, s vysokou hromádkou krému. Teta uměla ty zákusky jíst.

Sluníčko svítilo hodně, a proto se mi podařilo navléci do nejtenčí jehly. Radoval jsem se z toho, ale bota se vzpírala. Náprstek jsem nenašel, a tak jsem zatlačoval jehlu jedním knoflíkem. Kdyby se jehla sesmekla, projela by mou dlaní a na druhé straně by vyčnívala. Bylo to směšné, jako já.

Začal jsem si raději představovat výstřih jedné paní. Přemýšlel jsem, na co ten výstřih má, když do její kanceláře stejně nikdo nepřijde a tu starou kolegyní, co tam sedí, asi ten výstřih nezajímal. Mne zajímal. Chtěl jsem se na něj dívat. Nebo se u výstřihu říká "do něj dívat?" Jenže paní seděla proti oknu, moc jsem neviděl. Tak jsem si ho teď, spravujíc si botu, alespoň představoval.

Mistr Váchal si prý taky spravoval boty sám. Jednou, když družka Macková odjela, poslala mu pohled. Bylo na něm napsáno: "Váchale, nechoďte do Jičína, jste starej a blbej, mohlo by Vás zajet auto." Až do konce života si vykali, i když spolu spali. Váchal tu pohlednici při čekání na pojízdnou prodejnu všem ukazoval.

Inu bejt starej a blbej, to má přece taky svůj půvab.


prochor



Noviny vznikly s laskavou pomocí firmy APEL s. r. o. Jicín

Tisk novin proveden dík
GENERALI POJIŠTOVNA a. s.
Denisova c. 204 Jicín.
Tel, fax 493 523 027



Prochoroviny

kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 493 523 492.

Evidenční číslo MK ČR E 13158

  • e mail: prochor.jc@tiscali.cz


    Prochoroviny