Prochorův raport 125

aneb

Vyšní Lhoty 9. 5. 2003

125 korun českých je částka, za kterou vás České dráhy dopraví na úpatí Beskyd a zpět. Pokud ovšem nejste zcela normálním občanem. Moje nenormálnost není jen v tom, že požívám slevy ZTP.

Na dráze nic nového, Košičan nasbíral do Ostravy půldruhé hodiny zpoždění. A tak stoupám v prudkém slunci úzkou silničkou k objektu bývalých kasáren. Nejprv slyším dětský pláč, pak smích. Mezi kasárenskými domy zaujal mne basketbalový koš. Nikdo tu košíkovou nehraje.

Na vysokém drátěném plotě je velká cedule s obrázky: fotoaparátu, kamery, pistole, injekční stříkačky a láhve. Na láhvi je pro jistotu napsáano VODKA. Cedule je úhlopříčně přeškrtnuta.

U židů

Neboť každý hřbitov jest místem, na kterém vyčteme mnoho o konání i kultuře mrtvých i živých. Vždyť už i skutečnost, že židovské hřbitovy směly být od 17. století zakládány jen mimo obce, často na místech opovrhovaných, svědčí o přístupu ostatního světa k Židům.

Na jičínském hřbitově je na 360 náhrobků. Některé pěkné, vztyčené, mnoho povalených, mnoho poškozených zlou rukou. Přátelé ze skupiny Baševi už mnohé vztyčili, trávu posekali, křoví vymýtili. Úlomky shromáždili v márnici. Jest tedy hřbitov úžasným místem pro tiché zamyšlení, ideálním místem pro cestu k sobě. Pro vlastní hledání souvislostí:

Kohanité - tak se jmenuje častý reliéf žehnajících rukou na náhrobcích. Člověčí dlaně nastavené světu, slunci, Bohu, či druhému člověku. Ten, kdo zná trochu dílo malíře Komárka, bude ty dlaně znát. Bývají často bílé v blízkosti obličejů, na kterých mluví jen oči. Kde se u mistra objevil ten symbol? Neprobádanou cestou přenesl se od tajuplných židovských předků? Nebo, opět podivným, v kumštu však pochopitelným způsobem, vytušil vlasatý pan malíř žehnající symboliku? A teď ji přenáší jako poselství na ostatní lidi? Pomni, člověče, že mezi životem vezdejším a fantazií posmrtna jest tak tuze úzká hranice.

Poslední pohřeb na židovský hřbitov měla v roce 1949 Ida Šindelková - Iong. Umřela ve svých 41 letech. Prý sebevraždou. Byla prý špiónka. Zajisté musela být krásnou ženou ... . Není to přímo námět na příběh? Na příběh, který se možná vůbec tak neudál. Ale udát mohl... .

Co je pohřební bratrstvo? Proč se nosí na hroby místo květin kamínky? Kde leží ředitel židovské školy? Proč nesměli Kohanité na hřbitov vstoupit? Kde je pentagram? Jak to vlastně bylo mezi Karlem Krausem a hraběnkou Sidonií Nádhernou? ... Otázek věru mnoho. Na některé odpoví při výkladu Honza , něco je v tištěném letáčku, který připravil. Návštěvu hřbitova si můžete vyjednat na telefonu 602 686 700, nebo přímo u něj doma, bydlí v Jičíně naproti knihovně.

Iva Procházková,

O dva roky mladší, a Lence tuze podobná Iva, sedí v knihovně a vypráví, jak to bylo, že ona se věnuje převážně dětský knížkám:

Když byla rodina v nemilosti, hlavně zásluhou otce, který nebyl poslušným socialistickým autorem, dopadala trestající ruka dělnické třídy zejména na psací aktivity. Dílo bylo, ale vydavatel ne. Zůstali přátelé. Jeden redaktor z Alabatrosu přišel a pravil: "Zkus něco pro Albatros, když to stihneš, než mne vyhodějí, vydám ti to." Tak vypadala normalizační kulturní politika. Když už byla smlouva, bylo vyhráno. A tak začala Iva psát pro děti.

I matčiny kantorské geny se projevují. Iva s dětmi umí, a tak si s nimi úžasně povídá. A co hlavní, taky je občas pustí ke slovu. Krásně jim vysvětluje, že žádná knížka není tak dočista vymyšlená. Že všude je určitá vzpomínka, příběh, který se udál, pak teprve následuje další fabulace autora. A ještě něco. V každé knížce mělo by být něco tajemství. Cosi fantastického, ne úplně realistického. Hranice mezi fantastickým a skutečným je značně nejasná.

Pak vysvětluje svůj vztah k prvotině. Ona je psaná citově, z potřeby sdělit nahromaděné. Ale proto je ta knížka neučesaná, nemá ten správný řád. Iva má k prvotinám spíš kritický vztah. "Každý má svou dávku, kolik je schopen napsat. Potom přestane. Pokud to neudělá, nestojí další napsané za nic."

Pláč dětské knihy

O knížkách se málo píše, o dětských ještě méně. I v reklamách se neoznačuje nakladatel. Některá nakladatelství nemají korektora, a proto není neobvyklá spousta pravopisných chyb, či překlepů. Ale on je přece zárukou, jaká kniha je. U nás neexistuje specializované dětské knihkupectví. Zpravidla obchod rozhoduje o tom, co se v městě bude číst. Často rozhodují nekvalifikovaní dealeři. Ti na chodníku u auta nabízejí "zboží". Propagace zcela vázne, chybí specializovaný kvalitní časopis vydávaný v patřičném nákladu.

Dochází k úpadku knihkupeckého řemesla. Knihkupci = knihtupci. Chybí tu hrdost na svou profesi. A přece až 45 procent z ceny knihy dostane distribuce. Autor zpravidla ne více, než 15 procent, často i méně. Loni u nás vyšlo neuvěřitelných 14 278 titulů. Z toho Amulet, který má tři zaměstnance, vydal 25 knížek. Mezi slovy nejprodávanější a nejčtenější je rozdíl. Pro oblibu knihy je směrodatná knihovna. Propagace v televizi, omezuje se na nejprodávanější knihy. Na knihy známé. Rozhlas děti poslouchají málo. Málokdy se tu uvede jméno nakladatelství. Ale ono je přece zárukou kvality.

Výsledek řečeného projevil se v průzkumu čtenářské gramotnosti. ČR umístila se na 19. místě z 25 sledovaných zemí. Děti neumí převyprávět souvislý text. Dokáží jen doplňovat. Mají komiksové vidění.

Rodinné čtenářství se pěstuje vyjimečně. Učitelky jen málo navštěvují knihovny. Bohužel jsme najeli na americký projekt, ve kterém se všechno točí okolo peněz.

Muzika v Pace

Tomáš Vavřina učí na gymnáziu. Vláčilův film podle Vančury Markéta Lazarová viděl prý pětašedesátkrát. Kolikrát četl knihu, nepověděl. Všechny své vjemy vyjádřil pomocí techniky zvané lept a akvatinta a vystavil v knihovně. Zpívaly Fosilie. Zpěv čtyř děvčat hladí.

Jan a Eva Švankmajerovi – mediumní kresby. Pan režisér, který natočil Otesánka, řekl: "Tvorba, to je soustředění. Toot (mediumní kresby), to je uvolnění. Ruka dělá sama. Sednete k čistému papíru a ono se to dostaví. Automaticky, jako když telefonujete a ruka cosi čmárá. Meditativní stav, kdy okolí nevnímáte. Suchardův dům je nabitý barvami a tvary. Dvou i třírozměrnými. Chodíte mezi kresbami a najednou se začne dostavovat systém: Cosi v čemsi. Často se větší prostor zúžuje, končí otvorem. Obrysy jsou chlupaté. Tvary rozdělené na menší a ještě menší. Ale takhle vypadají chromozomy. Ale ony to nejsou. Tohle se…; ano, ono se to podobá živočichu… , ale místo ňadra je tu další oko … .

"Budu muset předělat hudbu k Otesánkovi * Mrdat je krásné. je to křečovitá krása * Freud se mýlí – psi mají sny * Znám zajímavější místa, než je operační stůl * Eva je v hrozným stavu, možná, že už zešílela … ." Do kreseb je vložen text.

O mediumních kresbách se nedá psát.

Petr Marek je taky filmový režisér. Natočil film Láska shora. "Film byl kritikou přijat negativně. Musíte se tím prokousat. Trošku se tu taky poznáte. Berte to s tolerancí, je to film o lidech," řekli dva chlapci na začátek. Koktali. Asi v tom filmu taky hráli. Pan režisér nepřijel, i když to slíbil. Když to sliboval, řekl zároveň, že tuší, že se něco stane. Stalo. Nasedl do vagónu, který nejel nikam.

Tohle je malinký kousek prvního dne festivalu okraje na okraji. Nová Paka je pořád krajem blouznivců.

Cestička do školy

Staré Hrady koncem května

Karel Stránský – obrazy a grafika. Jeho kresby v gotické části jsou, snad nemůže být jinak, poznamenány profesí architekta. Pohrává si se všemi detaily na budovách, dokumentuje je. I kompozice je tak poznamenána. Jest tedy malířovo vidění reálné a zobrazení realistické. To není výtka, snížení úrovně. Dívajíce se, objevujeme stále nové pohledy na stavby a krajinu. V tom objevování je přínos. U olejů upoutá barevnost. Většinou jde v tmavším tónu, čímž vnáší prvek romantismu, možná nostalgie. Jičínsko, Praha, Mělník. I Karel Stránský přispěl k "portrétům" starohradského zámku. Jeho plakát je černobílý, rozostřený. Tím mezi ostatními neobvyklejší.

Jan Kubela přinesl své obrazy do síně v arkádách a je zjevné,kterak ony odtud překypují. Obrazů je moc, připomínají mozaikovou instalaci. Však ten počin není bez zajímavosti a možná byl i záměrem, neboť jeden motiv často opakuje se i vícekrát a dává divákovi možnost srovnání. Malíř, samouk, naivista, možná spíš poučený naivista. Zajisté odborníci vznesou námitku ke kompoziční stavbě, možná někteří promluví o hranici kýče. Každý dle svého. Výstava je, více než kterákoli jiná, výpovědí o stavu duše autora. Úryvkem z životopisu. Tím podstatným v něm. Žena v mnoha vizích a podobách. Zajisté zidealizovaná. Vysněná? Vedle surrealismus. Pečlivě promyšlený obraz s ohněm a zlým páterem.

Kubelovy obrazy v arkádách provokují. Takže jednu z funkcí umění bez výhrady plní.

Železnické muzeum

Veronika Klusáková je povoláním personalistka, zálibou rybářka (prý neberou) a založením malířka. Čekatelka maminkovství už se připravuje. Maluje , kromě květin, příběhy o dětech a pro děti. Takové, které byly dřív namalovány, než napsány, či prožity. A tak si každý může hrát tu úžasnou hru na vymýšlení. I pomalování kuchyňských prkének je zajímavý nápad. Ne, není první letošní výstava v železnickém muzeu veliké umění a ani se nesnaží na něj hrát. Neboť- co je to vlastně kumšt malířský? Podělit se s ostatními o své vidění. Své, svérázné, specifické, alespoň pro někoho poutavé. Inspirující. To, které přinese úsměv a zlepší náladu. Povedlo se.

Mediální válka pokračuje

Prochorův raport 125

aneb

Vyšní Lhoty 9. 5. 2003

(pokračování)

Lomcuje mnou vztek, pocit bezmoci nad 354 x 2 zbytečnými kilometry. Pravda, přátelé varovali, ale moje principy, kdy různých vnitráckých a jiných povolení užil jsem si dost, velely mne hrdě o nic takového nežádat. Blbá moje ješitnost?

Za plotem u jakéhosi okénka lidé cosi nakupují. Patrně nějaké limonády, nanuky dětem. Zkouším zavést hovor:

Kolik vás tu je?

Asi 500.

Jak dlouho tu jste?

Tři neděle.

Co bude dál?

Transfér. Přesun do jiného tábora.

Jste vojáci?

Ne, občané. Jsme tu s rodinou.

Jaký je tu život?

Strogij. Jídlo třikrát denně …

Víc jsem nestačil. Přichází fešák v bleděmodré košili a odhání je. Poslouchají. Znovu se ptám na jeho jméno, nebaví se se mnou vůbec.

Další vztek. Nejsem schopen jakéhokoli rozhodnutí. Sedám vedle silnice do trávy, vytahuji krabici s jídlem, nevím, co jím. Přemýšlím o projevu občanské neposlušnosti. Lehnout si před bránu, aby nemohla jezdit auta, kterých projíždí hodně. Nechat se odtáhnout za nohu. Nesměla by to být ta, ve které mám ocelový kloub… .

Odchytit některého z vycházejících zaměstnanců? Budou mluvit?

Jeden se zastavuje dokonce sám. Má podivný přízvuk. Představuje se jako Čečenec, který v ČR získal politický azyl. Vypráví mi, že nedávno přišla sem před bránu skupina lidí z Čečny. Rodiny, byly mezi nimi dvě těhotné ženy, děti. Byla zima, okolo nuly. Nechtěli je vpustit. Čekali několik hodin… .

Na velké rozmýšlení není čas, dávám přednost alespoň zprostředkované informaci, před beznadějí u brány. Sedáme do Škodovky, sympatický asipětatřicátník povídá. Poněkud neučesaný rozhovor, skáčeme mezi tématy. Přemíra vjemů. Pan …tojejedno… je vystudovaný historik. Ale tady podniká s chemickými výrobky, aby se uživil:

Vypráví o depresivním poválečném prostředí v jeho vlasti. Označil ho jako genocidu bez soudů. Nediví se, že jeho krajané odešli nejprve do Polska, pak uviděli větší naději na získání azylu v Česku. Vyslovil zajímavou myšlenku, že mohlo být i tak, že ta informace byla provokací, aby Čečenci z Polska odešli.

"Čečenci nejsou klidný národ. Možná, že v očích některých našinců nemají dobrou pověst. Jsou spojování s mafií. Nedobří lidé jsou v každém národě. Ale převážná většina s tímhle nemá nic společného. Tihle lidé z tábora by byli vděční za každou, i manuální práci. Touží po vlídnosti, po informacích, po právní pomoci. Potřebují i pomoc kvalifikovaného psychologa. Žijí v postválečném šoku, kterého se těžko zbavují. Jsou citliví na arogantní chování. Neradi vidí okolo sebe strážce s pouty a pendreky. Prý i to bylo. Prý i na ženskou sáhli. Na to jsou všichni chlapi citliví. Arogance některých českých lidí jim vadí. Nečekali v civilizované střední Evropě takové chování. Z pohledu tohoto vyprávění vysvětlovalo by se, proč vedení tábora příliš nestojí o jakékoli rozhovory.

Řeč je o situaci v Čečensku. Mluví se o to, že je tu 200 000 ruských vojáků. Ti všichni hlasovali v referendu. 96 % proti samostatnosti je očividně falešných. Jako za komunismu. Zlovůle ruských vojáků pokračuje. Represe bez soudů. Nikdo si není jistý. Povídáme si i o historických kořenech. Čečenci nikdy nebojovali vně, mimo své území. Vždycky jen odráželi nepřítele, usilujíce o svou samostatnost. Pořád se musili bránit. Neuznávají diktaturu. Usilují o demokratické zákony. Cítí se být součástí Evropy. Lze to doložit i antropologicky.

Zajímavá jeví se i charakteristika čečenské rodiny. Ano, samozřejmě, v čele musí stát otec. Hlava rodiny. Autorita. Hlavně navenek. Při podrobnějším pohledu ale vidno, že uvnitř rozhoduje žena. Ta je onou pravou neformální autoritou. Ale navenek se to nesmí poznat.

Svůj vliv má samozřejmě muslimské náboženství. Ale nejedná se o fundamentalismus. Přítel chce, abych pochopil, že v Čečně žijí civilizovaní lidé. Většina obyvatel bydlí v v Grozném. Kdysi bylo toto území označováno za kavkazské Švýcary. Však vojáci nemají úctu ke kulturním památkám. Rusové používají Čečensko jako vojenský polygon, kde si zkoušejí nové zbraně.

Budoucnost? Pod ruskou vládou se žije těžko. Prolitá krev se stále připomíná. A perspektivy krajanů v táboře? Dobrovolná repatriace, o které jednají české orgány, není pro ně řešením. Kdyby se ti lidé vrátili do své vlasti, ocitli by se v nebezpečí života. Pokus o útěk by současná vláda asi těžko prominula… .

Zpáteční vlak dovezl mne jen do Hořic, pak byla noc a to už se do Jičína nejezdí. Na nádraží vybaluji spacák, přisouvám k sobě dvě lavičky. Až ráno jsem si uvědomil, že je každá jinak vysoká, ale spaní bylo dobré. Zvláště, když mne ráno vzbudila půvabná dívka. Chtěla jen drobné na telefon. Bohužel.

"Být bezdomovcem, vlastně není tak špatné, probouzíte se, nad vámi pěkná holka…," povídám ji. Pak jsem si vzpomněl na ty skutečné bezdomovce a legrace mne přešla.

prochor

BERKAT je občanské sdružení, které se snaží povzbudit a dovést do důsledků mezilidskou solidaritu lidí přes hranice. Rozvíjí občansko - humanitární aktivity novinářky Petry Procházkové. Cesta do Vyšních Lhot byla inspirována aktivitami OS Berkat.